Lillooet river na prknech
Lillooet river na prknech
10
březen, 2020
Do Kanady jsme s Ondrou přijeli s legrační představou, že budeme trochu pracovat a hodně cestovat. Po pár měsících se ukázalo, že pokud nechceme bydlet v autě, práce bude převažovat a volné budeme mít leda víkendy.
Plán byl jasný, necháme si z Čech poslat paddleboardy. Za deštivých večerů jsme probírali, jak to naše objevování divočiny bude vypadat. Ondra nejdříve prozkoumá řeku na kajaku a teprve pak se vrhneme do peřejí spolu.
Prvních pár povedených sjezdů nás utvrdilo v domněnce, že jsme opravdoví paddleboardoví machři, že se vyznáme a že řeky můžeme sjíždět jen tak „na voči“. To v mluvě vodáků znamená, že se vydáte do neznáma a opravdu hodně koukáte dopředu. Nebyla jsem o takovém postupu zrovna přesvědčená, ale letmý pohled do kaňonu řeky ze silnice a Google maps si mě společně s přítelem získaly.
Lillooet river jsme zvolili jako perfektní řeku pro naše malé dobrodružství: široká, vodnatá, podél silnice a hot springs v závěru našeho úseku, ideální kombinace, nejdřív se vyráchat v ledovcové řece a pak se zahřát v teplých vanách.
Prvních pár kilometrů jsme se po vodácké stránce téměř nudili. Ondra se kochal přírodou, která ubíhala s až nepřirozenou rychlostí, jak jsem si všimla. Nechávalo nás to chladnými až do momentu, kdy se proud začal stáčet od silnice. V zákrutu se řeka šířky Vltavy zavřela do úzkého koryta a zdálky byly vidět jen běsnící peřeje.
„Nezastavili jsme včas!“ podotknul Ondra trochu zkoprněle, v očích mu ale svítil příslib blížícího se dobrodružství. V mé hlavě se rozjel kolotoč událostí, který ve všech jeho variantách končil tím, že moje máma přítele zabije, až zjistí, že mě utopil.
„Karolí, jedinou věc, co teď opravdu musíš, je dostat se na protější břeh, já pojedu první a ty u mě zastavíš. Nesmíš za žádnou cenu zůstat vlevo. Jasný?“
„Jasný!“ říkala jsem si ve chvíli, kdy se mi strachy tak třásly nohy, že jsem upadla už na břehu. Předem bylo jasné, že budu brečet, tak jsem to nedržela a spustila hned, jak Ondra odjel.
Brečení má jednu nevýhodu, nejde při něm dýchat. Proto, když jsem z prkna spadla hned při nájezdu do proudu, byla jsem již v bezdeší. Ledová voda mě trochu probrala, vyškrábala jsem se se zpět na prkno a už jsem se ani nepokoušela vstávat, vkleče jsem plnou silou pádlovala k pravému břehu a s hysterií jsem sledovala přibližující se peřeje. Moc mi nepřidal Ondrův jekot, ať strašně makám. Kdovíproč jsem na něj ječela zpět, že teda fakt makám.
Blížila jsem se ke břehu, ale i k levotočivé zatáčce, v níž jsem zahlédla, co mě čeká, když to nestihnu. Najíždění do vracáku není na paddleboardu úplně jen tak a při síle řeky by byl zázrak, kdybych to uklečela, říkala jsem si. Neuklečela. Už jsem zase plavala a tentokrát jsem v panice zvolila špatnou taktiku, měla jsem nechat pádlo i prkno svému osudu a plavat. Místo toho jsem chytla obojí a na hranici proudu a spásného vracáku se mrskala jako kapr. Prkno mě začalo pomalu ale jistě stahovat zpět do proudu a já jsem místo plavání začala ječet.
Ondra už byl ale připraven a s lety prověřeným umem mi hodil záchranné lano. Vytáhl mě na břeh a nechal mě se vzpamatovat. Zatímco já jsem zápolila s brekem a třasem, Ondra vyhodnotil úskalí dalšího úseku. Když jsem se konečně byla schopná postavit, ukázal mi, že všechno hnusný je vlevo a vpravo stačí sjet jednu obtížnější peřej a máme vyhráno.
Ve večerních hot springs se Ondra u vína přiznal, že pocítil malý zachvěv strachu. „Kdy přesně?“ ptala jsem se s nehraným údivem, protože jak je známo, kajakáři strach nemají. „Když jsem si všiml, že místo dýchání brečíš.“
Karolína Kumžáková
Cestovatelka, průvodkyně, paddleboardistka a kajakářova holka. Nejdřív jsem cestovala sama, v Rakousku jsem ale potkala jednoho kajakáře a od té doby vyrážíme spolu. Akorát kajakáři mívají někdy odlišnou představu o tom, co je ještě dobrodružství.
