Nahá běžím ke kraji lesa, do okrouhlé dřevěné lázně s horkou vodou. Je už tma, teplota klesla pod bod mrazu a všude kolem leží bělostný sníh. Rychle se nořím do teplé vody pocházející přímo ze sopečného pramene. Japonské lázně onsen jsou v podstatě přírodní sopečné prameny, které jsou přiváděny do hotelů, a po celé zemi jsou tisíce takovýchto lázeňských komplexů.

Nahá s vlastní tchýní

Pokaždé, když se sejdeme s japonskými příbuznými z manželovy strany, uspořádáme spolu malý výlet do jednoho z velkých hotelů. Trvalo mi ale několik let, než jsem se naučila tuto formu relaxace řádně ocenit. Když mi manžel poprvé oznámil, že nás jeho rodiče zvou do onsenu, razantně jsem nabídku odmítla. Představa, jak se v rouše Evině nořím do jednoho bazénku s vlastní tchýní, pro mě byla nepřijatelná. Po nějaké době jsem ale pochopila, že nejde pozvání odmítat donekonečna, a vzdala jsem se.

Ve velkých hotelech bývá celé spodní patro věnováno lázním, které jsou rozdělené na mužskou a ženskou část. Vstup do jednotlivých částí označuje závěs nade dveřmi s nápisem ゆ (čte se „ju“, v překladu teplá voda) v červené barvě pro ženy a modré pro muže. Následuje převlékárna, v tomto případě vlastně spíš „svlékárna“, plná poliček s proutěnými koši, do kterých si odkládáme oblečení. K nezbytnému vybavení patří váha. Japonky totiž věří, že když se ponoří do horké lázně, tak okamžitě zhubnou. Rády se tak váží před a po. Na moje námitky, že se pravděpodobně jen vypotily, se jen zamračí a mávnou rukou.

Japonské lázně jsou místem setkávání rodin

V hotelu nám vždy půjčí nejen pantofle, ale i ručník, žínku a pyžamo kimonového střihu. Při vstupu do lázní si Japonky drží před klínem žínku, aby se aspoň trochu zakryly. Nejprve jdeme do sprch, kde se žínkami pořádně vydrhneme. K dispozici je zdarma šampon, kondicionér i mýdlo. Většinou se jedná o lokální produkty, nebo alespoň o některou ze známých japonských kosmetických značek. Na rozdíl od Evropy se tu ve sprchách nestojí, ale sedí se na nízkých stoličkách. Tomu je vše přizpůsobené: poličky, sprcha i zrcadlo jsou ve výšce sedícího člověka. Po řádném vydrhnutí postupujeme do části s bazénky, ve kterých už je horká voda z přírodních sopečných pramenů. Jednotlivé bazénky se liší teplotou vody a v některých je i vířivka.

Koupat se nahá s ostatními návštěvnicemi hotelu je pro mě dodnes nezvyk, takže volím strategii vyndat si kontaktní čočky a okolí si moc nevšímat. Přirozeně budím svou odlišností pozornost, hlavně japonské babičky se při relaxaci ve vodě se mnou rády dávají do řeči. Nejsou na veřejnou nahotu tak citlivé jako Evropanky, což souvisí s tím, že tato země nemá křesťanskou historickou tradici.

Před příchodem éry Meidži a silných evropských vlivů bylo dokonce běžné společné koupání mužů a žen. Společné koupání v jiné formě ale umožňují některé onseny dodnes. Existují například akvaparky s vodou ze sopečných pramenů, které mohou navštívit všichni v nepohodlných plavkách. Některé hotely zase nabízejí malé soukromé lázně s jedním bazénkem, do kterého můžete jít v přesně vymezeném čase se svým partnerem nebo rodinou a užít si trochu soukromí.

Člověk s tetováním do bazénu nesmí

V japonských lázních je potřeba dodržovat hned několik pravidel. Nesmí se do nich namáčet žínka ze sprchy ani vlasy, protože je to považováno za nečisté. Naopak nemluvňata bez plínek nikomu nevadí. Do většiny lázní mají zakázaný vstup lidé s tetováním. Zdůvodňováno to bývá tím, že v Japonsku se nechávají potetovat většinou jen členové jakuzy, organizovaných zločineckých gangů.
Vstup dále nebývá doporučen těhotným ženám. Vysoké teploty pramenů by prý mohly přehřát nenarozený plod, také hrozí nebezpečí, že by těhotná žena mohla uklouznout a zranit se.

Kromě vnitřních bazénků nesmí v žádném hotelu chybět bazének venkovní, kterému se říká rotenburo. Patří obvykle k nejkrásnější části lázní a já sama už jsem navštívila několik typů, například s výhledem na zasněžené hory, na moře, do japonské zahrady nebo do lesa. Lázně jsou přístupné celý den kromě pár hodin v noci, kdy je čistí. Po čistění se prohodí mužská a ženská část lázní, takže si k ránu můžete zajít do bazénků s jiným výhledem než večer. Když se mi v horké vodě začne dělat mdlo, vrátím se zpět do převlékárny a obleču se do kimonovitého pyžama.

Je úplně běžné chodit v něm všude po hotelu, dokonce v něm většina lidí přijde i na večeři. V převlékárně jsou k dispozici masážní židle, ale třeba i dětské postýlky, kam si maminky mohou odložit potomky, aby měly volné ruce. Já se vydávám ke stolečku s křesílky, kde se zadarmo podává studená voda a čaj. Potom si sedám ke krásnému, čistému toaletnímu stolku s fénem, na kterém je i odličovač, BB krém, vatové tampony a gumičky do vlasů. Ze skříňky s dezinfekční UV lampou si půjčuji i erární hřeben. Takové vybavení a servis je v Česku momentálně bohužel nemyslitelný.

Jídlo je lepší než něco krásného

Náš lázeňský hotelový pokoj je v tradičním stylu s rohožemi tatami a futony, japonskými matracemi na spaní, které jsou ale prozatím složené ve skříni a vytahují se až navečer. Při prvním příchodu do pokoje na nás uprostřed čeká nízký stolek s konvičkou a hrníčky, zeleným čajem a nějakou typickou místní laskominou. V Japonsku je na rozdíl od Česka nalévání nápojů, a to i těch alkoholických, typicky ženskou prací, a proto moje tchýně vždycky hned po příchodu do pokoje rychle skočí po konvičce na čaj. Mně chybí cvik, a tak si svou pomalostí a ignorancí vždycky uříznu ostudu.

Mezi oblíbená japonská přísloví patří Hana jori dango, což v překladu znamená, že knedlík (jídlo) je lepší než květina (něco krásného). Toto přísloví se jako červená nit táhne každodenním životem v mnoha situacích a výlet do onsenu k nim patří. Sopečné prameny jsou vlastně jen částečnou motivací k návštěvě hotelu. Stejně velkým lákadlem je také večeře, často ve formě rautu. Obvykle se podává nejen kuchyně japonská, ale i cizí, například francouzská a italská. Mezi oblíbené pochoutky patří onsen tamago, neboli vejce vařené v sopečném pramenu.

Onsen neboli horký pramen

Slovo onsen znamená teplý pramen a rozhodně není podmínkou, že musí být přiváděn do hotelového komplexu. Onsen je definován pouze tím, že se jedná o přírodní sopečný pramen. Takových pramenů jsou v zemi desetitisíce, ale hotelů řádově jen tisíce. Při návštěvě Hokkaida se s manželem rozhodneme, že navštívíme skutečně přírodní pramen, zapomenutý hluboko v lesích. Vybíráme si jih ostrova a nejprve se vydáváme do oblasti Džigokudani neboli Pekelného údolí.

U bran nás vítají dvě obrovské sochy čertů. Vydáváme se po dřevěné cestičce mezi sopkami s naoranžovělými skalami, ze kterých tu a tam stoupá pára. Projdeme se kolem horké řeky, z níž se kouří, jak se z ní neustále odpařuje voda. V jednom místě jsou schůdky do vody a ašiju, horké brouzdaliště. Takovéto malé lázně pro nohy jsou v Japonsku velmi oblíbené a můžete se s nimi setkat poblíž turistických stezek, ale třeba i v centrech velkých měst.

Když dorazíme k velkému jezeru s vroucí vodou, tak si říkám, že je to snad to nejkrásnější peklo na světě. Naše pouť za divokým pramenem však stále ještě není u konce. Stoupáme autem stále výše do hor, dokud se silnice nezmění v bahnitou stezku. Na jejím konci vystoupíme a dále jdeme pěšinou lesem podle červených látkových fáborků, kterou si místní starousedlíci cesty k onsenům často vyznačují.

Hokkaidský les však zdaleka nepřipomíná ten český. Na strmých svazích roste hustá neprostupná vegetace a úzká pěšinka je jediná možná cesta. Po chvíli chůze naše hlasy úplně přebije zvuk divoké řeky. Ze břehu na břeh je ke stromům uvázané lano, kterého se při přebrodění řeky můžeme přidržovat. Takové brody nás čekají celkem tři, než konečně dorazíme k vysněnému prameni.

Nikde ani noha, jen neprostupná zeleň a jemný deštík. Pramen se přelévá z obdélníkovitého dřevěného bednění přímo do potůčku. Uprostřed hokkaidské divočiny se svlékáme a nazí se noříme do horkého pramene a v ryzosti místní přírody jako bychom na vlastní kůži cítili spojení s ní.

Autor: Veronika Ageiwa