V Nepálu se nacházejí nevyšší hory světa Himaláje. To z Nepálu právem dělá zemi pyšnící se titulem královny hor. Naším cílem bylo vyjít do základního táboru Annapurny, a to pokud možno za co nejméně peněz.

Původně jsme si myslely, že pokud bychom se chtěly vydat do Himalájí, musely bychom si s sebou přibalit minimálně pohorky, péřovou bundu a spoustu dalších potřebných věcí, pro které jsme neměly místo. A tak jsme na malou chvíli dospěly k závěru, že do Himalájí výlet podnikat nebudeme a spokojíme se s výlety a cestováním po Nepálu.

Čím déle jsme v Nepálu byly, tím více nám v hlavách hlodal nápad, zda by výlet do hor nebyl přece jen možný, i s naším chabým vybavením. Po konzultaci s našimi nepálskými přáteli a lidmi, co trek podnikli, bylo jasno, do Himalájí půjdeme. Tento trek měl trvat zhruba osm dní a dle toho, co říkali ostatní, bychom ho měly být schopné zvládnout. Věci se daly rychle do pohybu. Během dvou týdnů jsme si vyřídily timsy a permity (doklady, potřebné ke vstupu do Himálají). Zarezervovaly si jízdenku do Pokhary, což je město, které je vstupní branou do Himalájí a odkud vyrážejí všichni trekeři do různých koutů těchto hor. A stejně tak jsme vyrazily i my.

Od průměrných trekerů nás však nedělilo jen naše ne zrovna ideální vybavení, ale také to, že jsme s sebou neměly žádného šerpu, který by nám nesl naše zavazadla. To by nebylo ještě tak výjimečné. Neměly jsme ale ani guida, které by nás vedl horským terénem a staral se nám o ubytování, což už výjimečné rozhodně bylo. Jediné, co jsme měly, byla mapa vyznačující cestu do základního tábora Annapurny a obrovské odhodlání.

První dny probíhaly nad očekávání dobře. V mapě se nám podařilo zorientovat a dokonce jsme neměly ani problém s tím si vždy k večeru najít ubytování, z čehož jsme původně měly obavy. Čím déle jsme HIMALÁJEMI šly, tím více jsme měly možností setkávat se s trekery z různých koutů světa. Kromě zajímavých rozhovorů s nimi se nám často stávalo, že jsme měli jedno společné téma a tím byla obava z výškové nemoci. V Himalájích není ničím výjimečné, že člověk přes den vystoupá hodně výškových metrů a jeho tělo se nestíhá na novou výšku tak rychle přizpůsobit. Projevuje se to například točením hlavy, nevolností a v takové chvíli je nejlepší volbou sestoupit o nějaký ten kus níž a počkat než se tělo na novou výšku aklimatizuje.

Naše první dny v Himalájích probíhaly dobře. Čím jsme však byly výš, tím znatelněji jsme pociťovaly absenci péřové bundy. Tuto situaci jsme řešily tím, že jsme se snažily jít, co nejdéle to šlo, protože při chůzi v Himalájích člověk zimou rozhodně netrpí. Zima přicházela v momentě, kdy jsme se ubytovaly. Čím výše jsme byly, tím byla zima větší a snad právě tohle nás dohnalo k našemu rozhodnutí.

Zhruba 1000 výškových metrů před vrcholem jsme zvažovaly, do které vesnice budeme směřovat. Vzhledem k tomu, že ani jedna z nás v tu chvíli nepociťovala krom zimy, způsobené tím, že jsme se asi na hodinku zastavily, žádné motání hlavy, či nevolnost. Dospěly jsme k závěru, že budeme pokračovat a vystoupáme ještě o jednu vesnici výš, na rozdíl od ostatních trekerů, kteří z respektu k výškové nemoci pro ten den výstup ukončili.

Zhruba po půl hodině stoupání jsme výškovou nemoc pocítily i my. Střídavě se nám točila hlava. Pomáhalo se na chvíli zastavit, pořádně se napít a soustředit se na dýchání. Problém je, že když člověk pocítí výškovou nemoc, pije mnohem více tekutin než normálně. A vzhledem k naší

vybavenosti na tomhle treku nebyla ani situace s vodou žádnou výjimkou. Netrvalo dlouho a byly jsme bez ní. Pochopitelně jsme začaly polemizovat nad možností sestupu. V tu chvíli se vynořil šerpa kráčející horskou pěšinou směrem dolů. Zeptaly jsme se ho, jak daleko to je ještě do další vesnice a jeho odpověď nás mile překvapila. Vesnice by měla být už jen zhruba půl hodiny chůze. A protože já i kamarádka jsme tvrdohlavé a vidina sestupu dolů a následovného znovu stoupání všech těch kopců, které jsme musely pracně zdolat, pro nás byla odpuzující. Rozhodly jsme se, že půl hodiny chůze ještě vydržíme.

Jak naivní jsme byly, když jsme si myslely, že půl hodina chůze pro ostříleného horského šerpu by mohla znamenat stejný časový úsek i pro nás. Zhruba po hodině dalšího stoupání jsem začala mít opravdu strach. Občasné točení hlavy se proměnilo na palčivou bolest, k tomu se přidaly pocity slabosti s občasnými mžitky před očima, takže si člověk nebyl jistý, kdy to s ním sekne. V tomto momentu začnete přemýšlet nad tím jak hloupé, naivní a nezodpovědné vaše chování bylo. Štěstěna ten den stála na naší straně a cestou jsme narazily na vodopád, ze kterého jsme si mohly doplnit vodu do filtračních lahví, pořádně se napít a z posledních sil dokončit stoupání do oné vesnice. Nikdy nezapomenu na tu radost, když jsem kdesi v dálce zahlédla mlhavá světla vesnice Machapuchare.

Dál už vše probíhalo dobře. Do rána si naše těla alespoň částečně přivykla na novou výšku a my mohly úspěšně dokončit celou naší výpravu zdoláním základního táboru Annapurna basecamp.

Co nezapomenout na ABC (Annapurna base camp):

· Timsy, permity – doklady potřebné pro vstup do Himalájí (lze vyřídit v Káthmandú nebo Pokhaře)

· Powerbanka, čelovka, opalovací krém, sluneční brýle – s nižším stupněm sluneční propustnosti, sáček soli – na pijavice

· Pevné, pohodlné boty (lze to zvládnout i bez pohorek), funkční prádlo, čepice, lehčí bunda na chůzi, na stání ideálně péřovka, pláštěnka, žabky či pantofle

· Lékárnička – obvazy, náplasti, desinfekce, lékařské pásky, kompresní obvaz, léky proti průjmu, aspirin, ibuprofen

· Jídlo a pití je možné kupovat v horských chatách, které potkáváte cestou. S rostoucí výškou však rostou i ceny. Je možné si zakoupit horkou vodu, takže přibalit s sebou instantní polévku, ovesnou kaši, čaj, kávu či sušenky není od věci

· Voda – lze kupovat či doplňovat během cesty – pokud se rozhodnete doplňovat, přibalte si filtrační láhev či tablety

· Hotovost – v žádné chatě se nedalo platit kartou

Andrea Kavlíková

Jmenuji se Andera a jsem závislá, …závislá na cestování. Mimo to jsem studentka oboru pedagogika volného času a minulý rok jsem se spolužačkou využila možnosti zahraniční stáže a společně jsme se vydaly objevovat krásy Nepálu, o které bych se prostřednictvím tohoto článku ráda podělila.