Z Antarktidy do Čech během koronaviru

Z Antarktidy do Čech během koronaviru

Z Antarktidy do Čech během koronaviru

7

duben, 2020

26.2.2020 se na expediční loď společnosti  Poseidon – Sea Spirit, na které jsem pracovala jako ředitelka hotelu, naloďovali hosté poslední plavby v Argentinském přístavu Ushuaia. Loď vyplouvala na 21denní okruh přes Antarktický poloostrov, Jižní Georgii a Falklandské ostrovy, s vyloděním v Montevideu, Uruguay.

Všichni hosté museli  před naloděním projít lékařskou prohlídkou, a to v hotelu v Ushuaia. Z celkového počtu 74 byli čtyři Číňané. Tři Číňané měli zvýšenou teplotu a byli ihned odesláni do místní nemocnice k podrobnější prohlídce. Čtvrtá Číňanka ve vyplněném zdravotním dotazníku lhala, když uvedla že je 14 dní na cestách mimo Čínu. Podle pasu, časový rámec od odjezdu z Číny, byl 10 dní, což vedlo k jejímu vyloučení z nalodění. Neobešlo se to bez nepříjemností. Paní trvala na vstupu na loď. Kapitán a lodní lékařka zase trvali na tom, že se nemůže nalodit. A jistě to bylo správné rozhodnutí. Stačil by jeden nemocný a loď, která měla před sebou 21denní plavbu by se mohla proměnit v plovoucí epicentrum nákazy. Později se ukázalo, že lodi, které měly byť jen příznaky nachlazení, nebyly přijímány v přístavech. V případě, že se nákaza u těchto lodí potvrdila, bloudily od přístavu k přístavu, zatímco lidé nejen sdíleli nákazu, ale i umírali. (Viz Holland America Zaandam – 4 pasažéři).

Plavba na Antarktický poloostrov, Jižní Georgii a Falklandy proběhla naprosto v pořádku. Téměř jako by se ve světě nic zásadního nedělo. Naší poslední zastávkou byly Falklandské ostrovy. Po odplutí, když už jsme byli 12 hodin na cestě směr Montevideo v Uruguayi, kde se měli jak hosté, tak posádka vylodit, dorazila zpráva, že Uruguay uzavřela přístav a lodi se nesmí ani vylodit ani nalodit.

Pokračovali jsme ve stejném směru plavby, zatímco se majitelé charteru rozhodovali co dál. Zkoušeli ostatní přístavy, ale už 14. března většina přístavů zavírala a nepřijímala lodě. Společnost Poseidon Expeditions zkoušela Argentinské Puerto Madryn, jehož starosta následně rovněž vydal dekret o nepřijímání žádných lodí. Další možností byla Ushuaia. Toto však také již v době, kdy Argentina zavřela své hranice.

Přístav v Ushuaia byl ještě otevřen. Sea Spirit však byl 2 dny cesty od Ushuaia a vzhledem k tomu, že se situace měnila každou hodinu, nikdo si nemohl být jistý, že pokud se do Ushuaia doplavíme, budeme schopni hosty vylodit. A nejen to. Mezinárodní lety měly být  v blízké době zrušeny a národní lety omezeny. Takže i když bychom se do Ushuaia dostali, hosté by nebyli zřejmě schopni odletět ani do Buenos Aires. Jedinou možností by bylo najmout letadlo. Toto ovšem představovalo náklad, který si ani lodní společnost, ani dopravce nemohli dovolit uhradit. (Obě malé nízkonákladové společnosti).

 

V Punta Arenas v Chile by byla stejná situace jako v Ushuaia.

Nejnadějněji se jevil přístav v Buenos Aires, který v té době ještě byl otevřený, avšak i ten zavřel následující den. 

Neměli jsme se tedy kam obrátit a pokračovali jsme směr Montevideo/ Buenos Aires, zatímco zástupci charteru vyjednávali s přístavními agenty v Buenos Aires i Montevideu o vylodění pasažérů Sea Spiritu na den 18. března. 

17. března jsme dorazili do ústí řeky De la Plata, odkud nás dělila hodina plavby do Montevidea a dalších 8 hodin do přístavu v Buenos Aires. Ani od jednoho přístavu jsme neměli potvrzené vylodění.

Nutno podotknout, že toto byla poslední plavba sezóny. To znamenalo, že poslední zásobování v Ushuai bylo jen v rozsahu nezbytně nutných surovin a 17. března měl být poslední den plavby a zásoby měly  být spotřebovány. Nacházeli jsem se v kritické situaci – docházející zásoby a my bez jakékoliv představy, kdy je budeme moci doplnit.

Situace se jevila následovně: 

Přístav v Buenos Aires byl oficiálně uzavřen, ale argentinské úřady hodnotily situaci případ od případu. Podle zdravotní situace na palubě lodi buď žadatele o vylodění přijaly, nebo ne.

V případě MV Sea Spirit, jelikož jsme byli na 21 denní plavbě přes Antarktidu, Jižní Georgii a Falklandy, kde se nikdo na palubě nemohl nakazit a 14denní inkubační doba viru tak byla překonána, jsme měli určitou šanci.

Přístav v Buenos Aires po nás požadoval měření teploty všech účastníků 2x denně po dobu alespoň čtyřech dnů. Jakmile by někdo měl zvýšenou teplotu, přesunuli bychom se jako loď do pozice „možného ohrožení“ a tím pádem by se naše šance dostat se do přístavu okamžitě snížila.

Přístavní úřad zasílal každou hodinu nové požadavky a formuláře, které všichni účastníci museli vyplnit a vše zas muselo být odesláno zpět. Velmi pomalé internetové spojení na lodi pak zvyšovalo naší frustraci. Za normálních podmínek by zřejmě takový požadavek byl vyřízen obratem, v našem případě – s naším internetovým spojením – nám vyplnění a zaslání každého formuláře trvalo až tři hodiny.

Snahou vyplnit všechny požadované formuláře, den uběhl jako voda, a my jsme museli přistoupit k racionalizaci zásob. Hosté byli seznámeni se skutečností, že jelikož plavba byla oficiálně ukončena a zásoby byly objednány v souladu s koncem sezóny a poslední plavbou, musíme vyjít s tím co máme na dobu neznámou.

Přístav v Montevideu nám sice nedovolil vylodit hosty, ale nabídl, že můžeme doplnit zásoby, palivo a vodu.

 

To bylo ovšem v rozporu s vyjednáváním s Argentinou.

Podmínkou přístupu do Argentinského přístavu bylo neopustit Argentinské území. Tím, že jsme vypluli z Argentinského přístavu Ushuaia, a posledním navštíveným přístavem byly Falklandy, které jsou oficiálně pod Britskou samosprávou, ale Argentinci si odedávna na Falklandy dělají nárok, jsme vlastně Argentinské území ani neopustili ☺

Odbavení lodi z přístavu v Ushuaia tak bylo zrušeno, abychom mohli splnit podmínku neopuštění Argentinského území. V případě, že bychom si „odskočili“ do Montevidea doplnit zásoby, bychom přišli o možnost vylodění v Buenos Aires. 

 

A tak jsme museli čekat.

S mizejícími zásobami a bez nějakého reálného časového horizontu.

Takto jsme strávili 2 dny. Zakotveni v mezinárodních vodách. Na dohled jen pár tankerů.

Mezitím jsme se dozvěděli, že i Uruguay uzavírá své hranice a letiště. Poslední  mezinárodní lety z Montevidea měly odlétat během nadcházejících 2 dnů. Letecké společnosti začaly omezovat lety.  Argentinská vláda pak právě projednávala kompletní uzavření země bez možnosti udělení výjimky. To znamenalo, že pokud by se nám nepodařilo dostat se do přístavu během nadcházejících 24 hodin, možnost vylodění v Buenos Aires  by se nadobro rozplynula.

Smyčka se stahovala.

Druhý den kolem 22:00 se mi ozval přístavní agent z  Montevidea, se kterým jsem již několikrát  předtím telefonicky mluvila (stejně jako s přístavní agentkou v Buenos Aires). Byla to moje soukromá iniciativa, jelikož veškerá komunikace toho, co se dělo, šla mimo mojí pozici ředitelky hotelu a v některých případech i kapitána. Zjistila jsem si tedy čísla na oba agenty a španělština mi pomohla se efektivně dorozumět, bez toho abych se musela doprošovat společnosti aby nám laskavě sdělila, co se děje.

Přístavní agent z Montevidea – Ruben mi zavolal s tím, že potřebuje listinu registrace teplot všech účastníků plavby za posledních 14 dní a seznam všech očkování účastníků. Požadavek naprosto nereálný, který by žádná loď nemohla splnit.

Začal něco vyprávět o možnosti vylodit hosty následující den (19.března) ráno.

Po neskutečných procedurách posledních dnů mi tato informace připadala jako sci-fi. Vzhledem k tomu, že latinoameričani mají sklony k přehánění, chtěla jsem po Rubenovi písemné potvrzení toho, co sliboval. Žádné potvrzení nedošlo. Za hodinu, tj. ve 23:00 došla zpráva z Moskvy (sídla Poseidon Expeditions), že k vylodění v Montevideu opravdu dojde.

Majitel Poseidon Expeditions je bývalý politik, který má aktivní kontakty na nejvyšší úrovni. Sám se spojil s prezidentem Uruguaye a postaral se o udělení výjimky z vyhlášeného prezidentského dekretu zakazujícího vyloďování a naloďování v přístavu v Montevideu.

Začala honba o čas. Zbývalo 8 hodin do vylodění. Bylo třeba zajistit letenky, kterých bylo již poskrovnu, připravit všechny podklady i odbavení lodi pro vylodění pasažérů a členů expedičního týmu, doplnění zásob, uzavření plavby, zaplacení  stále ještě otevřených účtů.

Já jsem se osobně několikrát ujistila, že se budu moci vylodit spolu s hosty – jak už jsem to mé zaměstnávající společnosti s předstihem oznámila. Ruben potvrdil. Zakoupila jsem letenku a dobalovala své osobní věci. 

Následující den, všichni připraveni k vylodění, v 08:30 jsme zakotvili v Montevideu. Autobusy byly doprovázeny ozbrojenými armádními vozidly. Já jsem ještě dokončovala poslední dokumentaci, když mi Ruben oznámil, že se vylodit nemůžu. Cítila jsem, že se mi zastavilo srdce.  Ruben si celou dobu myslel, že jsem součástí expedičního týmu. Nevěděl, že jsem ředitelka hotelu. Expediční tým má status hostů, zatímco hotelový tým je posádka. Pro posádku vylodění nebylo autorizováno. Jenom představa zůstat na lodi, která nemá pevný cíl, jelikož se neví, jak dlouho tato globální krize potrvá, s posádkou, která se nemohla dočkat, až se vylodí. Já sama jsem se nemohla dočkat toho, kdy stanu na pevnině….

Nakonec díky mé plynulé španělštině, znalosti latinskoamerické kultury (pravidla jsou aby se porušovala a vše je možné – jen je třeba chtít), mému pozitivnímu vztahu s kapitánem a velitelkou expedičního týmu jsem se z lodi přeci jen dostala. A to skutečně na poslední chvíli, kdy už všichni hosté a expediční tým byli v autobusech, připraveni k odjezdu.

Poté, co jsem se vylodila i s pasažéry a expedičním týmem v přístavu v Montevideu v Uruguayi, nás autobusy za armádního doprovodu odvezly na letiště.  Jen ti kteří měli zajištěný let v nadcházejících 3-4 hodinách mohli z autobusu vystoupit. Ti, kteří měli let buď později ten den nebo další den, museli v autobuse setrvat. Byli pak odvezeni do hotelu, který vyhradila uruguayská vláda pro karanténu. Byli eskortováni do pokojů a veškerá komunikace se pak děla pouze přes telefon, nebo prostřednictvím vzkazů, které byly podsouvány pod dveřmi pokoje. Ti hosté, kteří si z jakéhokoliv důvodu let na ten samý den nezarezervovali, museli v hotelovém pokoji strávit nadcházejících 48 hodin, jelikož byl pátek večer.

Mezitím však Uruguayská vláda vyhlásila kompletní „shut down“, znamenající zavření všech obchodů kromě potravinových a lékáren a zrušila všechny mezinárodní lety počínaje následujícím dnem. Ti pasažéři, kteří již let zakoupený měli, mohli být repatriováni. Ti bez letů, museli zůstat v karanténním hotelu (Hilton) po nadcházejících 30 dnů. Na vlastní výdaje.

Z Uruguaye jsem přeletěla do Brazílie, kde jsem plánovala pobýt nějaký čas  u mého známého. Město, kde známý bydlel v bytě v kondominiu, ještě ve větší míře koronavirem zasaženo nebylo. Avšak hned následující den po mém příjezdu brazilská vláda také vydala omezení pohybu, obchody mimo supermarketů a lékáren musely být zavřeny počínaje nadcházejícím dnem. 

I zde se začal šířit strach. A to nejen z nákazy, ale především z ekonomického dopadu vládních omezení.

 Je nutno připomenout, že v Brazílii jsou velké sociální rozdíly. Velká část obyvatelstva – nad 50% – žije na hranici chudoby. Mnozí si tak vydělávají službami, za které jsou vypláceni každý den. Při omezení obchodu a služeb, tak mnozí okamžitě přicházejí o zdroj obživy a narůstající kriminalita na sebe nenechá dlouho čekat. V Brazílii je tedy v takové situaci volba mezi smrtí nákazou, smrtí hladem x být zavražděn na základě sociálních rozdílů. 

Během následujících 2 dnů bylo na ulici pokaždé méně lidí a policejní a hasičské hlídky dohlížely na to, aby lidé dodržovali zákaz vycházení.

Mezinárodní i národní lety létaly už jen se značným omezením. 

Představa uvíznout na dobu neurčitou, bez přístupu ke  kvalifikované zdravotnické pomoci (jelikož to je jedna ze slabých stránek Brazílie), být závislá na jediné osobě a bydlet ve třech v mini apartmánu (20 m2), v kondominiu uprostřed města, mě přiměla k rozhodnutí se pokusit dostat se domů do Čech.

Spojila jsem se s českou ambasádou, která potvrdila, že lety jsou velmi omezené. Bylo hlášeno hodně případů, kde si lidé koupili přes internet letenky, které sice zaplatili, ale letenky jim nikdy nepřišly. Let neodletěl, byl zrušen, lidé peníze zpět nedostali a zůstali na holičkách bez peněz. Z ambasády jsem dostala seznam letů, které byly potvrzeny a měly na 100% odletět. Jednalo se o nadcházejících 5 dní. Poté už se žádné další lety nekonaly.

 

Koupila jsem letenku na následující den. A to již jen do Amsterdamu. Z Amsterdamu do Čech už žádné lety nebyly.

Zde mi pomohla má maminka, která mezitím kontaktovala českou ambasádu v Haagu. Právě v den příletu do Holandska, byl vypraven zvláštní repatriační autobus Ministerstvem vnitra, kam jsem byla nejprve zapsána na čekací listinu jako náhradník, ale následující den se místo uvolnilo a tak jsem byla tímto autobusem přepravena do Prahy.

 

Ve svém životě jsem musela řešit celou řadu nečekaných situací, ale tato cesta z Antarktidy až domů, do Čech, je rozhodně největší dobrodružství, které jsem zažila.

Ing. Markéta Česká

Ing. Markéta Česká  žila v zahraničí 25 let. 5 let v Řecku, 15 let v Chile, rok v Brazílii a zbytek v různých zemích Evropy. Vystudovala Mezinárodní obchod na VŠE a Management hotelů a lázní na Vysoké škole hotelové. V posledních 4 letech se věnovala práci manažerky hotelu na říčních a zaoceánských lodích.

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Na těchto božských ostrovech si budete připadat jako ve filmu Mamma Mia

Na těchto božských ostrovech si budete připadat jako ve filmu Mamma Mia

Na těchto božských ostrovech si budete připadat jako ve filmu Mamma Mia

9

prosinec, 2016

„Chcete lístky do kina? Pojeďte na muzikálovou plavbu – poslední volná místa! Zastavujeme přímo na pláži z filmu!“ Podobné nabídky se na molu hlavního – a vlastně také jediného – městečka na malém řeckém ostrově Skiathos rozléhají celé léto už osmým rokem. Hlasy promítačů a námořníků podbarvují notoricky známé hity skupiny ABBA a všechen ten ruch má jediného společného jmenovatele – Mamma Mia! – kasovní trhák.

Prý nanicovatá zápletka a ohrané písničky chatrně sešněrované dohromady řídkým dějem. Názory některých filmových kritiků si muzikál Mamma Mia! rozhodně za rámeček nedá. Ono je to však ve výsledku úplně jedno. U diváků rozhodně zabral. S tržbami přes šest set milionů dolarů se stal pátým nejúspěšnějším filmem roku 2008 a jen samotná producentka Judy Craymer na něm údajně vydělala asi devadesát milionů liber. O takovém platu se jedovatým kritikům může jen zdát.

Mamma Mia1

Kdyby se navíc přijeli podívat na ostrůvky Severních Sporad – tedy Skiathos a Skópelos, kde se mnohé ze scén filmu natáčely – zjistili by, že nejdůležitější na celém snímku je jeho prázdninová pohoda. Nikde jinde to není tak zřejmé jako právě tady. Ti kritici by tu však rozhodně nebyli sami. Odhalení míst, kde se muzikál natáčel, vytvořilo něco jako poutní místo moderní doby. Davy fanoušků si užívají léto v rytmu ABBY, a ačkoli je filmový ostrov s názvem καλοκαίρι (kalokéri) smyšlený, milovníci muzikálu si jeho atmosféru nevědomky užívají jak na Skiathu, tak i jinde v Řecku. Slovo καλοκαίρι totiž v řečtině znamená právě „léto“.

Mamma Mia2

Motory proklatě nízko

Dva starodávné taxíky se sjíždějí na přístavním molu, divže do sebe vzájemně nenarazí. Loď však přesto odplouvá bez dvou důležitých pasažérů – Colina Firtha a Pierce Brosnana. Když filmaři jednu z úvodních scén celého filmu ve starém skiathoském přístavu natáčeli, přijel se na to podívat zástup místních lidí. Paradoxní je, že diváky možná víc než slavné filmové hvězdy přilákala přístavní zátoka samotná. Pro účely natáčení totiž museli majitelé plážových obchůdků i restaurací upravit své předzahrádky do podoby, jakou mívaly, když tu byl turismus ještě v plenkách. U mnoha místních tím vyvolali vzpomínky na staré dobré časy.

Mamma Mia3

Když hlavní hrdinka Sophia odesílala zvací dopisy svým třem domnělým otcům, stála pod věží s hodinami, jež shlížejí na skiathoský přístav ze zalesněného vršku. Každý, kdo ke kostelu Agios Nikolaos v letním vedru vystoupá, může obdivovat výhledy jako vystřižené z muzikálu, nebo se občerstvit v nedaleké restauraci zařízené ve starém větrném mlýně, kam prý často zaskakovali i slavní členové štábu. Jen tu poštovní schránku nenajde, záběr ve filmu totiž vznikl složením několika reálií. Při pozorování panoramatu se však čas od času nabízejí pohledy, které člověka rychle přenesou zpátky do moderní doby.

Mamma Mia4

Zdá se, že letadlo přivážející na místní letiště další várku zatím ještě neopálených turistů svými křídly úhledně zarovná stěžně jachet v přístavu na jednotně úhlednou výšku dvoupatrového domu. Právě tak nízko totiž přelétá nad silnicí, než těsně za ní dosedne na ranvej. Jinak to ani nejde. Skiathoská přistávací dráha patří mezi nejkratší v Evropě, a piloti musejí prodělat speciální kurs, aby tu vůbec mohli se svými stroji dosedat. Pro fanoušky letectví je to však skvělá zpráva. Můžou pozorovat „cvrkot“ z tak těsné blízkosti, že už proudy vzduchu z leteckých motorů několik lidí doslova smetly ze silnice.

Skutečné καλοκαίρι?

V muzikálu bylo καλοκαίρι sousedním ostrovem od místa, odkud vyplul trajekt, jenž podle scénáře oba hlavní hrdinové nestihli. Ačkoli se ve skutečnosti většina filmu natáčela v londýnských Pinewood Studios, kde kvůli autentičnosti zasadili dokonce i pravé a pravidelně zalévané olivovníky a postavili celý filmový penzion, takový ostrůvek doopravdy existuje. Je porostlý piniovými lesy, jeho hlavní město září na skalnatém svahu jako bíle omítnutý drahokam a ze Skiathu se sem dostanete jenom lodí. Vítejte na Skópelu.

Mamma Mia5

Členové přípravného štábu objeli pětadvacet řeckých ostrovů, než si Skópelos vybrali. Vsadím se, že se na takový „džob“ stály dlouhé fronty. Na zdejší pláže padla volba právě kvůli zeleni a téměř pohádkovému klidu. Když však u pláže Kastani, kde stával filmový bar a dřevěné molo, vyvrhne výletní loď náklad natěšených „abbistů“, máte na chvíli pocit, že už je po pohádce. Filmový štáb za sebou uklidil tak dokonale, že rozebral a odvezl tavernu i s přístavem. K nelibosti turistů, kteří si nemohou z mola skočit do vody jako filmoví mladíci v potápěčských ploutvích či vyzkoušet, jak by jim slušela ručníková „plenka“, kterou během písně „Does Your Mother Know“ vyfasoval snědý barman. Za hodinku naštěstí loď i se svým živým inventářem odplouvá vstříc další filmové lokaci.

Pravoslavný kostel Agios Ioannis Sto Kastri před příchodem filmařů vyzařoval stejně posvátnou tichou důstojnost jako další asi tři stovky svatostánků na celém Skópelu. Po klidu je však veta – a vlastně skoro i po původním jménu kostela. Dnes mu nikdo neřekne jinak než „Mamma Mia Church“. Právě zde se totiž odehrávala finální svatební scéna a během stoupání po zdejších dvou stovkách schodů si Pierce Brosnan s Meryl Streepovou vysvětlovali, že „vítěz bere vše“. Od té doby ohlazují schody stovky podrážek denně. „Ale vždyť tu nejsou žádné lavice a svatebčané ze scény by se sem určitě nevešli,“ pohoršuje se jedna ze slečen zpocených po tom výstupu. Pochopitelně – interiér filmového „kostela“ stál opět kousek od Londýna.

Mamma Mia7

Jestli se cítíte ochuzení o autentický zážitek, můžete si snadno spravit chuť. Stačí vystoupit v hlavním městě Skópelu, které nese stejné jméno jako ostrov sám. A najít kostel Panagitsa tou Pirgou, jehož interiér posloužil jako inspirace ke ztvárnění toho studiového. Hlavním lákadlem malebné bíle omítnuté osady je však popravdě řečeno něco jiného. V jejích křivolakých uličkách se můžete krásně ztratit alespoň na dvě hodiny a uniknout tak přílivu turistů, které povětšinou zastaví taverny v přístavní zátoce. Staří Skópelané postavili své město jako bludiště, aby vyzráli na středověké piráty. Nevědomky tím však udělali skvělou službu moderním cestovatelům, kteří se nechtějí nechat smýkat davem na hlavní ulici.

Pin It on Pinterest