Dubaj není jen město mrakodrapů, fascinující přehlídka lidské tvořivosti a technických možností. Užít se zde dá i klid pouště a tradiční arabská kultura spojená s dávným životem beduínů. Ne náhodou je půldenní program, kterému se v Dubaji říká „pouštní safari“, jednou z nejpopulárnějších doplňkových aktivit při návštěvě emirátů
Pojďte se s námi obrazem podívat na jedno odpoledne strávené v dubajské poušti se společností Platinum Heritage.
Všechno začíná kolem patnácté hodiny, kdy vás před hotelem vyzvedne obří off-road a zaveze vás daleko do pouště. Jakmile se příjemně zklidníte pohledem na písek a nekonečné duny, začne ve vás růst chuť přeci jen něco podniknout. Z blízké oázy se v tu chvíli začne přibližovat karavana velbloudů.
Půlhodinová jízda na korábech pouště patří k nejpříjemnějším zážitkům celého programu, který si určitě užijí dospělí i děti.
Během přestávek můžete v rezervaci obdivovat divokou zvěř, například přímorožce arabského a gazely. Zastavíte se také u pouštních jezírek, která přitahují řadu stěhovavých ptáků.
A když jsme u těch ptáků – než se začne stmívat, užijete si i ukázku sokolnictví. Mimo jiné se dozvíte, že právě sokol je úzce spjatý se Spojenými arabskými emiráty a je také ve znaku země.
Jakmile dorazíte do kempu, dostanete svůj privátní stan či spíše dřevěnou chýši a začnete pomalu vnímat soumrak. V jemně osvětlené pouštní oáze obklopené stromy se tak můžete začít těšit na druhou část programu.
Vychutnáte si večeři o šesti chodech připravených na místě přesně podle starých arabských receptů. Podávat se budou gurmánská jídla jako pečená kachna, zeleninová moussaka, grilovaný losos a krevety a australský Angus.
A na závěr se vydáte na nebeskou cestu. Čeká vás totiž profesionální astronomické sezení, kde se dozvíte mnohé o hvězdách. Váš soukromý astronom vám ukáže ty nejznámější hvězdy, popíše zajímavá fakta a podá působivé svědectví toho, jak se beduíni spoléhali na hvězdy jako na navigaci při svém putování pouští.
Stálo by to za jedno odpoledne?
Pokud ano, až se příště vydáte do Dubaje, určitě se na „pouštní safari“ ptejte!
Maroko je země plná překvapení. Moderní města rostoucí neuvěřitelným tempem vznikají okolo původních historických medín s klikatými uličkami. Prázdninová letoviska vyrůstají na pobřeží, zatímco v poušti se prohánějí kočovníci na velbloudech. Maroko je bezpečná země a leží na severu Afriky, takže je pro Čechy velmi snadno dostupná. Do Maroka létají také nízkonákladové společností jako Ryanair nebo Easyjet. Když si letenku rezervujete včas, může vás cesta vyjít někdy i na pár stokorun. Nechte se inspirovat krásnými fotografiemi a vyražte letos do Maroka na dovolenou, je to nejbližší exotika.
Tady je přehled nejzajímavějších míst a zážitků v Maroku, které si nesmíte nechat ujít:
1. Poušť Sahara
Kdo nenavštívil Saharu, neví, o co přichází. Vysoké teploty, písek máte naprosto všude, není se kam schovat do stínu před žhavý sluncem. Škorpioni, pavouci a jiní pouštní živočichové. Tohle všechno si pravděpodobně představíte, když se řekne poušť. Ale ve skutečnosti člověk vnímá poušť úplně jinak, když je přímo tam. Je to nekončný svět okolo vás, kde jediný zvuk je vítr a převalující se písek. Široko daleko nevidíte nic než obří duny a připadáte si nicotně jako malý mraveneček, který zůstal na světě úplně sám. V Maroku je velká část pouště kamenitá a pustá krajina, ale má také několik krásných lokalit, kde najdete ty nejkrásnější duny. Pokud budete uvažovat o návštěvě pouště, tak nejznámější jsou v Maroku jsou duny Erg Chebbi a Erg Chigaga.
Tradiční marocká kuchyně je vynikající a pro milovníky jídla je to velmi zajímavý zážitek. Tradičním jídlem je tajin (tažin). Hliněný hrnec, ve kterém se i po několik hodin dusí zelenina s kuřecím či hovězím masem. Směsice koření mu dodá exotickou a výraznou chuť i vůni. Na takovou pochoutku si ale většinou musíte počkat, jestli chcete opravdu poctivý tažin, není problém objednat si jídlo a domluvit se s majitelem restaurace, že přijdete za 2 hodiny. Pokud je to malá restaurace, tak se vám možná stane, že restauratéra budete potkávat, jak běhá mezi obchůdky a nakupuje čerstvé ingredience pro vaší pochoutku. Marocká kuchyně je v každém případě vynikající.
Severní Maroko je vyhlášené krásou svých královských měst. Pokud jedete do Maroka, tak navštívit královská města je povinnost. Fes nebo Marrakéš jsou nejznámější a každé vám nabídne zcela jinou atmosféru. Fes je historické město s tradiční medínou (původní staré centrum města), kde má problém nezabloudit i zkušený cestovatel. Ale nebojte se v medíně ztratit. Klidně vypněte mapy v mobilech, ignorujte místní obyvatele, kteří se vás budou snažit přesvědčit, že se bez nich ztratíte, a nechte se unášet životem v malých uličkách. Zcela jistě se velmi brzo ztratíte, ale nějaká cesta vás ven určitě vyvede. Marrakéš je třpitivý diamant Maroka. Luxusní hotely, do kterých jezdí relaxovat světové celebrity. Nové stavby tu rostou jako houby po děšti, ale přesto tu je ten pravý marocký duch, který si drží své místo ve staré medíně, která vás vtáhne svojí atmosférou.
Kasby jsou původní opevnění, které se nacházejí v menších městech. Dost často jsou obklopeny palmériemi a jejich atmosféra je naprosto magická. Kolem probíhá běžný život, můžete tak vidět místní pracovat na polích mezi palmami nebo plná tržiště prodejců s místními produkty. Tradičními místními specialitami, které si můžete zakoupit, jsou všemožné vonné esence z růží nebo arganový olej. Nejvíce kaseb můžete najít pod horami Vysokého Atlasu, například ve městě Aït Benhaddou.
5. Chefchaouen, modré město uprostřed marockých hor Ríf
Město, které si zaslouží svou vlastní kapitolu, nebo dokonce i vlastní článek. Chefchaouen je naprosto odlišné od ostatních měst v Maroku, ale i v Africe. Chefchaouen, neboli modré město má starou medinu (centrum) natřenou na modro. Kromě stěn domů jsou natřeny na modro i chodníky, okna, cesty, no prostě vše. Zvláštností je, že město neleží u moře, jak by mohla modrá barva napovídat, ale leží uprostřed hor v pohoří Ríf. Lidé mají pro původ modré barvy různá vysvětlení. Jedni říkají, že je to pozůstatek po původních židovských obyvatelích, kteří modrou spojovali s nebem. Druzí říkají, že je to prevence proti komárům. Ať je to tak nebo tak, za návštěvu Chefchaouen rozhodně stojí.
Obyvatelé Maroka jsou s velbloudy velmi propojení. Mimo velká města je uvidíte všude a svezení na jednom z nich opravdu stojí za to. Zkuste si projížďku na dvě hodiny a pak si zkuste představit, jaké to asi bylo putovat v karavaně přes celou Saharu po několik měsíců. Pohodlné svezení to rozhodně není. Ale díky schopnostem velbloudů vydržet dlouhou dobu ve vysokých teplotách bez vody jsou to skvělí společníci na cestě rozpálenou pouští.
Ubytovat se můžete v Maroku v různých typech ubytování. Můžete si najít pětihvězdičkový hotel nebo bydlet v ubytovně pro místní obyvatele. S rozvíjejícím se turismem však přibývá mnoho nových ubytovacích zařízení (takzvaných riádů), které jsou typicky vyzdobené v dle místních zvyků, ale přesto poskytují dostatek komfortu pro své návštěvníky.
Koření je v Maroku všudypřítomné a bude na vás vonět ze všech možných koutů. Marocká kuchyně je hodně založena na koření a můžete tak nakoupit všemožné koření v jakémkoliv množství.
Ano. Čtete správně, i v Maroku je sníh. Tedy ne často jako v Česku, ale i v Maroku občas zasněží. A zažít sněžení v poušti, to už je pořádný zážitek, co říkáte? V Maroku dokonce najdete známý skiaerál Oukaïmeden, který se nachází v pohoří Vysoký Atlas nedaleko od Marrakéše.
Pokud se vydáte do pouště, ať už na velboudovi nebo jiném dopravním prostředku, tak určitě stojí za to v poušti alespoň jednu noc přespat. Spí se většinou ve stanech postavených z koberců uprostřed dun v přírodních nebo uměle vytvořených oázách. Povečeříte s místními berbery a nejspíš vám zahrají a zazpívají tradiční písně. V noci může být pořádná zima, tak se na to teple oblečte. A nezapomeňte ráno vstát na východ slunce, to je v poušti opravdový zázrak.
Architektura je v Maroku pro Evropana velmi netradiční, ať už se jedná o hliněné domy v Marrakéši nebo o obří mramorové paláce v Rabatu nebo Fesu. Každopádně budete velmi překvapeni nádhernými stavbami, které v Maroku místní umělci vytvořili.
Kromě pouště, moře a palmérií jsou v Maroku nádherné hory. Pokud jste v Marakéši, tak se do nejvyššího pohoří Vysoký Atlas dostanete za hodinu a půl autem. Pokud jste alespoň trochu zdatní turisté a máte alespoň tři dny času na pořádný výšlap, můžete zdolat nejvyšší horu Maroka Jebel Toubkal. Pokud se na ni vydáte, bude vás čekat přes 4 000 metrů vysoký vrchol. Ale je to pěší výšlap a není třeba lézt po skalách. To dělá z této hory jednu z nejlehčích výstupů na čtyrtisícícovou horu na světě.
Kdo v Maroku nepil mátový čaj, jako by v Maroku nebyl. Ono by to asi jinak ani nešlo. Všude se pijde mátový čaj. A kdyby nic jiného neměli, tak mátový čas mít určitě budou. Je to mix zeleného čaje, máty a neuvěřitelného množství cukru, kterým si čaj osladí. Pravý marocký čaj je opravdu velmi přeslazený a lidé ho tu pijou, když je zima, teplo, ráno nebo večer. Prostě vždy a všude.
Kvůli plážím se do Maroka tak často nejezdí. Přestože je v Maroku spoustu přímořských měst a resortů, tak do nich jezdí spíše cestovní kanceláře a místní a nejsou příliš vhodné pro individuální cestovatele. Pro cizince nabízí Maroko mnoho zajímavějších zážitků. Pokud ale k dovolené potřebujete moře, tak se můžete vykoupat na pobřeží Atlantiku u Essaouiry (Sidi Kaouki) nebo v Agadíru či u Středozemního moře v oblastech kolem Al Hoceimy nebo Tetouánu.
Stará města si v Maroku stále drží svoji atmosféru a žije se v nich tradiční život. Uprostřed většiny marockých měst najdete staré centrum (medínu), kde najdete tradiční trhy a spoustu skvělého a levného jídla. Kolem starého centra vždy rostou moderní města jako v každé jiné civilizované zemi, kde najdete všechno od obchodů, restaurací přes divadla a velké bulváry a parky. Maroko je velmi moderní, ale přesto je potřeba myslet na to, že je to hlavně muslimská země. Pokud potřebujete nějaké to městské povyražení, dbejte na to.
I v pouštní zemi jako je Maroko najdete mnoho zelených lesů a údolí. Vydejte se na sever, kde jsou hory nepříliš vysoké, ale za to velmi zelené a klima je tu příjemnější než v nižších pouštních oblastech. Můžete se tu vydat na několikadenní výlety s přespávat v místních turistických ubytovnách zvaných gites. V Rífu i Středním Atlase navíc žijou divocí makaci (jediné opice na severu Afriky), kteří vám zpestří putování marockou přírodou.
16. Jih Maroka a Západní Sahara
Dostanete-li chuť utéct z turistických míst někam, kde na turistu téměř nenarazíte, vydejte se směrem na jih Maroka. V pohoří Antiatlas si budete připadat jako v kovbojce a můžete tu na kole objevovat zajímavé skalní útvary a pravěké rytiny, které tu nikdo nestřeží. Budete-li se chtít osvěžit, vyražte do ospalého pobřežního městečka Sidi Ifni, které vypadá spíše jako španělské městečko. Je to neturistická alternativa ke známé Essaoiuře ležící západně od Marrakéše, která už je velmi turistická.
Maroko má vše, co si můžete na svých cestách představit. Země bohatá jak na kulturu tak na přírodní krásy je exotickou destinací, která je vlastně hrozně blízko. Vydejte se za dobrodružstvím do Maroka a zažijte naprosto odlišný svět.
Sedím na vrcholku duny v poušti Rub al-Chálí. Písek, kam až oko dohlédne, jen v dálce se krčí náš malý kemp – dvě auta, čtyři stany a oheň, jediná známka civilizace široko daleko. Vítr zvedá jemný písek z hřbetů dun a zapadající slunce jej barví doruda, jakoby kolem mne poskakovaly plamínky ohně. Po setmění se vítr utiší a obklopuje mne hustá tma a naprosté ticho. Všemi smysly vnímám význam slov Rub al-Chálí – „Pusté končiny“.
Jsem asi v polovině putování sultanátem Omán, zemí námořníka Sindibáda a královny ze Sáby, zemí dech beroucích scenerií, vulkanických hor, ostře řezaných kaňonů, bílých pláží a odlehlých pouští. Naše cesta začíná v hlavním městě Maskatu a po několika hodinách pohodlného asfaltu stáčíme volanty k severu, plníme nádrže obou offroadů a deset rezervních kanystrů až po okraj (při ceně šest korun za litr benzinu to rozpočet příliš nezatíží), upouštíme vzduch z pneumatik a naší cestou se na další dny stává písek ve všech podobách.
Matka jedů
Vstupní branou do Rub al-Chálí je nám Umm al-Samim, tedy „Matka jedů“. Nebezpečná oblast sypkého písku na hranici se Saúdskou Arábií, solný močál bez známek vegetace či jiných forem života, s pevně vypadající krustou, velmi zrádnou, pokud se pod koly aut prolomí. Z dálky vypadá jako čerstvě zorané pole po sklizni brambor na Vysočině. Při chůzi křupe pod nohama a pod vrstvou hnědé hlíny odhaluje bělostnou sůl. Věrna svému jménu se Matka jedů tváří velmi nepřívětivě, i beduíni se jí proto po věky vyhýbají, a ani si nezískala mnoho fanoušků mezi turisty.
Horizont kolem dokola je narušován jenom hříčkami faty morgány a jedna z nich už odráží první kontury „pustých končin“. S plochou 800 tisíc čtverečních kilometrů je Rub al-Chálí největší souvislou písečnou pouští světa. Pokud si umíte představit celou Francii spolu s Itálií zasypané pískem, umíte si představit rozměr Rub al-Chálí. „Ani Alláh tam nechodí,” varovali beduíni olejáře Thomase Bargera, když tu koncem 40. let minulého století pátral po ropě.
Nahusto naskládané duny dosahují výšek až 300 metrů a jejich svahy zdobí symetrické vrásky, připomínají tak rolbou upravenou sjezdovku. Jízda přes ně se dá přirovnat k popojíždění výtahem, kdy někdo nahodile mačká tlačítka a já jen čekám, jestli žaludek bude nadnášen vzhůru nebo tlačen opačným směrem. Trvá mi několik dní, než si na toto poletování po horské dráze zvyknu natolik, abych mohl cestou fotit, točit a psát si poznámky. S přibývajícími kilometry mění poušť strukturu i barvu a místo červených hvězdicovitých dun začínají převládat navátiny barchanového typu, putující s větrem sem a tam. Boty jsem už dávno nechal někde v hloubi kufru automobilu a celé dny si užívám luxusu bosých nohou.
Jemná zrnka písku, ráno příjemně chladivá a k večeru do hloubky prohřátá, jsou tím nejpříjemnějším pohlazením. Jako zjevení se za jednou z dun vynoří „čerpací stanice“, alespoň nápis na dřevěném kůlu u prázdného kanystru tak tvrdí. Dvanáctiletá beduínská holčička zde prodává suvenýry turistům. Nenacházím tu však ani benzin, ani turisty. Další beduíny potkáváme po několika kilometrech, dospělí sedí ve stínu a nabízejí ručně vyráběné čapky, koberce, boty. Za humny v prachu hrají jejich děti baseball s větví datlovníku namísto pálky a na moji přítomnost reagují házením kamenů, což přičítám zápalu pro hru.
Hotel s 5 (miliardami) hvězd
Každý večer hledáme vhodné místo pro táboření, zpravidla vysoko v dunách, kam nás landcruisery překvapivě lehce vyvezou. Usínám pod širákem u ohně a doutnajícího kadidla, zírám do hloubky černé oblohy a nevím, jestli je to Kassiopeia nebo Plejády, kdo mě dnes uspávají, v nejlepším hotelu světa „Pod mléčnou dráhou“ s 5 (miliardami) hvězd. Ani mi nevadí, že mi noční vítr navál písek do spacáku, do všech tělních otvorů a záhybů, o vlasech nemluvě. „Vstávej brzy, neb hodina po svítání je vypůjčená z ráje“, ponouká arabské přísloví a zde v Rub al-Chálí to platí dvojnásob.
Proto si každý večer nařizuji budík na půl čtvrtou hodinu ranní a obklopen pískem a hvězdami vyrážím do útrob dun za nočními snímky a ohlušujícím tichem. Tichem, které jsme z našich životů dobrovolně vyhnali, a kterému už ani neumíme naslouchat. Sklopení zrcátka a závěrka fotoaparátu prořezává noc jak výstřel pistole, až je mi líto narušovat harmonii klidu a každou expozici pečlivě zvažuji. Alespoň mám čas poděkovat poušti za to, že mohu usínat a probouzet se na tak krásném místě, blahosklonně tolerován škorpiony, hady a pavouky.
Pokračujeme podél hranice se Saúdskou Arábií dále na západ, směrem k Jemenu. Cestou potkáváme několik beduínských přístřešků, často opuštěných, špinavých a plných odpadků, pohříchu plastových. Podobně jako celá země, i beduíni prošli za poslední roky nevídanou proměnou. Dnes by je asi britský cestovatel Wilfred Thesiger, který zde s nimi v polovině minulého století prožil, podle jeho slov, ty nejkrásnější roky svého života, nepoznal.
Po poušti jezdí v pick-upech, s velbloudy usazenými na korbě automobilu, jako by si vyjeli na rodinný výlet, nakupují do igelitových tašek a komunikují mobilními telefony. Vláda jim vystavěla po celém Ománu města čítající až stovky domů, v každém z nich je mešita, škola, nemocnice i policejní stanice. Beduíni tu nemusejí platit nájem, jen elektřinu a vodu. Přesto preferují svoje tradiční obydlí v poušti – barasti – postavené z datlovníkových palem. Barasti mají totiž jednu nespornou výhodu, mohou se během okamžiku srolovat jak koberec, hodit na pick-up a odvézt o pár kilometrů dál.
Překvapením prvního týdne v poušti je studna s čirou vodou. Samozřejmě páchne po sirovodíku, ale to mě nemůže odradit od pouštní koupele v touze smýt ze sebe prach a písek posledních dní. To, co se tváří jako křišťálově čistá voda, je říznuté směsí uhlovodíků a zrnka písku po celém těle nahrazuje ropný olej. To mi ale dojde až po několika dnech nesnesitelného zápachu, kdy nevím, kam bych se schoval sám před sebou, natož před kamarádem v autě. Dobře, že se také trochu opláchl. Při každém prohrábnutí vlasů vytahuji tmavě mastnou dlaň, a když se po třech dnech konečně sprchuji v policejní stanici přestavěné na malý motel, zůstává po mně na podlaze hnědá kaluž. Inu voda nad (černé) zlato.
Jako poházené květáky, zapomenuté a dávno zkamenělé, vykukují ze solné pláně mezi dunami desetitisíce geod. Místy tak natěsno, že je nemožné se jim vyhnout. Duté sféroidy praskají pod tíhou automobilů a nechají nahlédnout do svých útrob. Zatímco zvenku jsou nevábně šedé, unavené větrem, pískem a sluncem, uvnitř schovávají vroubky nádherných třpytivých krystalů křemene nebo vápence, formovaných po stovky tisíc let.
Vádí, koryta vyschlých řek, na několika místech křižují poušť ve stopách dávných toků. Ta z nejdelších, Wádí Dawkah se táhne stovky kilometrů od Saúdské Arábie až k Arabskému moři. Po celé délce je lemováno mimózami, které jenom díky svým kořenům, pátrajícím po vodě v hloubce několika desítek metrů, mají v této souši šanci na život. Polodivocí dromedáři kolem nich pobíhají v souběžném poklusu a hrby se jim naklánějí střídavě na obě strany, jako by měly při každém dalším kroku upadnout. Kam až jen dosáhnou, okusují zelené koruny mimóz, takže stromy vypadají, jako by měly pečlivě pěstěné afro účesy.
Zcela odlišná je vádí al-Haugh, ráj pro učitele geologie, dodnes podávající tiché svědectví o nesmírné vulkanické aktivitě a geologickém chaosu. Člověk nepotřebuje velkou fantazii, aby v každém skalním útvaru spatřil tvář posledního Mohykána nebo postavy z fantasy příběhů. Všichni jako by se chtěli rozběhnout či vzlétnout a tisíce let čekají na povel. Wilfred Thesiger moudře pravil, že nikdo neopustí Rub al-Chálí nezměněn.
Po dvou týdnech putování pískem mizí poslední duny za tetelivým horizontem a moje stopy z nich dávno vítr vyhladil. Na mobilu se objevuje první čárka signálu místního operátora. Špinavý, zaprášený a chlapecky šťastný znovu obouvám boty a vjíždím do luxusního přímořského hotelu na jihu země. Byl otevřený teprve před několika měsíci, je obložen naleštěným mramorem a provoněn orientálními fragrancemi, přesto mám neúprosný pocit, že pět hvězdiček mi dnes bude nekonečně málo!
