Machu Picchu od A do Z

Machu Picchu od A do Z

Machu Picchu od A do Z

15

únor, 2020

Naším velkým zážitkem v Peru bylo absolvování Salkantay treku, který jsme zakončili návštěvou té největší peruánské atrakce – Machu Picchu. Prosím vás [Maču Pikču], ne jinak… Je to přesně to místo, které když neuvidíte, jako byste v Peru vůbec nebyli. Alespoň se to říká… Považuje se za novodobý div světa, proto je nutné k tomu přistupovat s ne příliš velkým očekáváním, abyste zabránili případnému zklamání. Návštěva Machu Picchu skýtá bezesporu naprosto úžasný zážitek na celý život… jako fakt… ale je to také neskutečně zprofanované místo, kde počet návštěvníků každým rokem opravdu velice strmě stoupá. Těžko tedy říct, jak to bude vypadat za pár let.

Peruánci se k tomuto problémů staví velmi zvláštně. Na jednu stranu se snaží počty regulovat pomocí stále nových pravidel, rozdělení na časové sloty, zpřístupnění jen některých částí apod.. Moc dobře si uvědomují, že je to natolik významná památka, že ji nemůžou nechat jen tak zničit nekontrolovatelnými nápory turistů. Jenže na druhou stranu chtějí poblíž Machu Picchu postavit letiště, aby tento skvost ještě více zpřístupnili! Proč? Protože peníze -> nejvýznamnější peruánská památka = nejvýdělečnější památka. No, je to zkrátka trošku na palici, každopádně to není něco, co bychom mohli ovlivnit. Vás teď jistě zajímá hlavně ta praktická stránka – co, kde, kam, jak, za kolik.

Jak se dostat na Machu Picchu?

Machu Picchu leží v peruánských Andách, hned na začátku džungle, a to v těžko dostupném terénu. Vzniklo pravděpodobně v průběhu 15. století, ale neví se přesně, protože neexistují žádné písemné zdroje z této doby. Proto i jeho účel zůstává velmi nejasný, k dispozici je jen spousta nepodložených teorií. Jisté je to, že postupem času obyvatelé Machu Picchu opustili a nechali ho chátrat. Díky výhodné poloze v horském sedle bylo město dokonale ukryto, a proto jej neobjevili dokonce ani španělští kolonizátoři, takže nebylo nikdy vykradeno ani poničeno. Zkrátka o něm nikdo nevěděl… až do roku 1911, kdy toto legendární “Ztracené město Inků” úplnou náhodou znovuobjevil španělský archeolog. Pak se daly věci do pohybu a máme Machu Picchu tak, jak ho známe dnes. Už není utajované, ztracené, nedostupné atd… Také vás jistě potěší, že nadmořská výška je tu nižší než v Cuzcu, “jen” 2 430 m. n. m., takže na tenhle výlet nepotřebujete až takovou aklimatizaci jako např. na Duhové hory.

V první řadě se musíte dopravit do vesničky AGUAS CALIENTES, která leží přímo pod Machu Picchu. To je fakt úplný základ, bez toho se nehnete. Problém je ten, že do Aguas Calientes nevede žádná silnice… jako fakt… I tak ale existuje několik možností, jak se tam dostat – liší se cenou a množstvím času, který vám cesta zabere. Samozřejmě nejjednodušší bude projít se po Cuzcu a vzít nějaký organizovaný výlet od cestovní agentury, ale i tak je dobré vědět, do čeho jdete a z čeho všeho je na výběr. Vezmu to trošku polopaticky…

FÁZE 1 = Cusco – Aguas Calientes

A) PĚŠKY

Salkantay / Inca / Choquequirao = 3 pěší trasy, z nichž každá má trošku jiný průběh. Tak jako tak si pro zpáteční cestu stejnak budete muset vybrat nějakou variantu zmíněnou níže. Salkantay a Inca jsem mezi sebou již porovnávala v předchozím článku. Choquequirao – není příliš známý, ale můžete ho jít, stejně jako Salkantay, i bez průvodce. U obou těchto treků je zakončení stejné jako varianta B) = do Aguas Calientes dojdete pěšky od Hydroelectrica. Inca trail má tu výhodu, že končí přímo na Machu Picchu (u Sun Gate), takže Aguas Calientes vás v tomto případě bude zajímat až při zpáteční cestě.

B) AUTOBUSEM + PĚŠKY

Sice jsem psala, že do vísky nevedou silnice, ale tenhle bus vás  po zhruba 6 hodinách cesty vyhodí na místě zvaném HYDROELECTRICA. V podstatě je to místo nejblíže Aquas Calientes, kam lze po “silnici” dojet. Jo a poslední úsek není tak úplně silnice, ale spíš prašná a kamenitá cesta nad hlubokou roklí, podobná té z článku o Salkantayi, takže kinedryl s sebou a rozhodně při jízdě nekoukat dolů. Hlavní výhodou u přepravy busem je především cena, protože jednosměrná jízdenka Cuzco-Hydroelectrica vyjde jen na 30 sol. Koupíte je v cestovních agenturách v Cuzcu i takto samostatně.

Jestli vám po cestě busem vyhládne, jakože asi jo, tak u Hydroelectrica je několik restaurací + podél tratě narazíte ještě na nějaké další. Ceny jsou i tady velice příznivé – okolo 10 sol za menu s předkrmem, hlavním jídlem i dezertem.

A jak probíhá cesta od Hydroelectrica? Odtud se pokračuje 13 km pěšky podél kolejí, díky čemuž se nemáte kde ztratit (navíc nepůjdete tak úplně sami). Zabere vám to cca 2 hodiny svižné chůze… nebo 3 hodiny vyhlídkové procházky, jak chcete. Každopádně fakt je to po rovině, takže žádnou paniku. V klidu se kochejte peruánskou džunglí, banánovníky nebo okolními zelenými vrcholky, jen si při tom dejte pozor na projíždějící vlaky.

POZOR při zpáteční cestě: autobusy od Hydroelectrica zpět do Cuzca odjíždí okolo 15:00!! Tzn. kdo chce strávit v Aguas Calientes jen jednu noc, musí si koupit ranní vstup na Machu Picchu a nejpozději v půl 12 areál opustit. Ideální itinerář pro cestu busem s co největší úsporou času by tedy vypadal takto:

  1. den
  • cesta autobusem Cuzco-Hydroelectrica (cca 6 h)
  • pěšky Hydroelectrica-Aguas Calientes (cca 2 h)
  • noc v Aguas Calientes
  1. den 
  • ranní návštěva Machu Picchu (vstup od 6:00, max. od 7:00)
  • 11:30 odchod/odjezd zpět do Aguas Calientes
  • cesta pěšky k Hydroelectrica
  • cesta busem Hydroelectrica-Cuzco


Vyhovuje vám tenhle časový harmonogram? Tak si klidně kupte celý trip přes cestovní agenturu. Cenově se to bude pohybovat okolo 300 solů = doprava tam i zpět + vstupné na MP + ubytování Aguas Calientes. Pokud máte jinou představu, např. chcete strávit na MP více času, nebo jet jednu cestu vlakem,  nebo si ještě užít horké prameny v AC, nebo cokoliv, zmáknete to zařídit i sami – viz info níže.

C) VLAKEM

Nejpohodlnější, nejrychlejší a taky nejdražší varianta. Tyto vláčky mají na starosti firmy Perurail a Incarail, jenže háček je v tom, že nasadily naprosto nehorázné ceny. Železniční trať do Aguas Calientes vede už z Cuzca, což je samozřejmě superpohodlné, ale jednosměrná jízdenka vyjde většinou na 100 a více dolarů – záleží na typu vlaku, na času odjezdu a také na tom, v jakém předstihu a v jakém období nakupujete.

Většina lidí chce ušetřit, a tak se autobusem dopraví až na další zastávku – do Ollantaytamba, a nastoupí až tady. I tak je to poměrně vtipné, když vezmete v úvahu, že odtud cesta zabere zhruba 2 hodiny a zaplatíte za ni třeba i 70 $ (jeden směr!). Z toho vyplývá, že je cestování po Peru vlakem vhodné pro toho, koho tlačí čas nebo pro toho, kdo nepočítá každou korunu. Pokud o cestě vlakem uvažujete, určitě jízdenky checkujte dopředu online na jejich ofiko stránkách (Perurail, Incarail), ať neplatíte zbytečně víc, než musíte.

D) KOMBINACE 

…výše zmíněného – klidně nakombinujte jednu cestu vlakem a jednu autobusem, vždyť zkusit se má všechno 🙂 Je to váš výlet, váš čas i vaše peníze – naložte si s tím tedy podle svého. Kombinovat můžete i ve fázi no.2.

FÁZE 2 = Aguas Calientes – Machu Picchu

Nyní jste dosáhli Aguas Calientes, ale stále ještě nejste v cíli. Machu Picchu se nyní nachází přesně nad vámi, takže je nutné vyřešit ještě tenhle problém. Máte dvě možnosti:

AUTOBUS – pohodlí nade vše… jenže za to se platí… a ne málo. Jednosměrná jízdenka přijde na 12 $, zpáteční na 24 $. Jízdenky raději rezervujte předem na těchto stránkách ať máte jistotu a vyhnete se frontám.

PĚŠKY – nebudu lhát, je to krpál jako kráááva, takže pokud jste tak trochu lemry, radši jeďte tím autobusem. Trasa vede strmě vzhůru po kamenném schodišti a několikrát protíná silnici, po které jezdí autobusy. POZOR: u začátku tohoto trailu je most, který se otevírá ráno v 5:00. Když tedy budete mít koupené vstupné na 6:00, počítejte s tím, že na otevíračku mostu musíte být mezi prvními a nahoru jít sakra rychle. Tak jako my. Jako zmákli jsme to, ale fakt jsme skoro běželi 🙂 V rámci tohoto sportovního výkonu si doporučuji přibalit náhradní suché tričko.

TIP: Když budete trávit v Aguas Calientes dvě noci, navštivte i termální lázně vzdálené jen kousek od centra. Maj tu několik bazénků s různě teplou vodou a vstupné přijde na 20 sol.

Plus se nabízí ještě jedna velice častá otázka: Lze stihnout návštěvu Machu Picchu za jeden den, bez přespání v Aguas Calientes? Autobusem se o tom samozřejmě vůbec uvažovat nedá, ale za předpokladu, že se už probudíte v Ollantaytambu a investujete do ranního vlaku (2h cesta), se mi zdá tahle možnost jako celkem reálná. Z Cuzca by to bylo zbytečně na knap. Navíc Ollantaytambo je samo o sobě moc krásné místo, takže uvidíte i něco navíc.

Jak koupit vstupenky na Machu Picchu?

(aktuálně k roku 2019)

Stejné jako u toho ubytka: buď vám je koupí agentura, nebo si je koupíte sami přes tyto oficiální stránky. Jsou pouze ve španělštině, ale zorientujete se velice rychle. Vyberete si konkrétní den a ihned vidíte dostupnou kapacitu na jednotlivé časové sloty, které jsou rozdělené na celé hodiny. První vstup je mezi 6:00 a 7:00, druhý 7:00-8:00 atd. atd…. poslední od 14:00 až do předepsané zavíračky 17:30. DŮLEŽITÉ: Oficiálně máte na prohlídku Machu Picchu 4 hodiny. Při odchodu z areálu vás ale nikdo nekontroluje (zatím) = nikdo neví, kolik času jste tam strávili. Tzn. pokud si chcete Machu Picchu opravdu užít, kupte si nějaký ranní vstup a můžete tu zůstat až do zavíračky.

Standardní vstupné pro dospělého přijde na 152 sol + nějaký malý poplatek za platbu kartou. Plus si při výběru vstupenky můžete ještě přikoupit vstup na jednu z hor, které jsou součástí Machu Picchu areálu, a ze kterých je krásný výhled. Tady vám ale vyvstanou hned dva problémy. Za prvé, když budete chtít odjet odpoledním busem od Hydroeletrica (v 15:00), tak rozhodně nestihnete vylézt na žádnou horu. Výstup totiž nějakou tu hodinku/dvě/tři/čtyři zabere a sprintovat po MP určitě nechcete. Možná byste to stihli, ale fakt z toho budete mít prdlajz. Druhá věc – denně může horu navštívit jen omezený počet lidí (kvůli bezpečnosti), takže musíte rezervovat opravdu s předstihem. Aby to ale nepřinášelo jen trable, je tu i jedna výhoda. Díky vstupnému na horu se vám prodlouží oficiální délka návštěvy na 7-8 hodin (dle konkrétní hory). Každopádně vstupenka spolu s jednou z hor pak stojí 200 solů, na výběr máte:

  • Huyana (či Wayna) Picchu = v překladu Mladá hora (2 693 m. n. m.) – ta profláklá tyčící se nad pueblem, ta která na vás vyskakuje ze všech fotek. Vstupenky na ni jsou vyprodané měsíce předem, takže jestli o tuhle procházku navíc stojíte, rozhodně to nepodceňte a bookujte hooodně dopředu. 
  • Machu Picchu = Stará hora (3 082 m. n. m.) – u ní je nastavená o něco vyšší denní kapacita a výstup je pozvolnější než na Huyana Picchu. Tenhle trail je ale časově náročnější (cca 3,5 obě cesty), možná proto se nevyprodává rychlostí blesku jako Huyana.

Jak probíhá prohlídka Machu Picchu?

V první řadě se musíte dostavit na daný časový slot. Ráno na šestou se u vstupu sice tlačí zástupy lidí, ale nebojte, Machu Picchu je tak ohromné, že uvnitř se davy velmi jednoduše rozptýlí. Předtím než vejdete do areálu, máte dva úkoly:

  1. dojít si na WC – proč? Protože uvnitř žádné nejsou! Jako fakt! Takže prostě jděte, i když se vám tak úplně nechce. Jo a za 2 soly to jsou prý nejdražší záchody v Peru 🙂
  2. setkat se s průvodcem – tedy pokud o něj stojíte. Vstup s průvodcem k roku 2019 povinný NENÍ, ale nejspíš je to jen otázka času. Nicméně počítejte s tím, že uvnitř se žádné informace nedozvíte – nejsou tam žádné informační tabule, popisky, nic… Jestli si sem tedy vyloženě nejedete jen pro fotku, ale naopak chcete o tomhle divu světa něco zjistit, tak si průvodce určitě vezměte. Buď ho budete mít domluveného předem, nebo si nějakého najmete až u vstupní brány, ani to není problém.

Poté si vystojíte frontu k turniketům, kde se kontroluje vstupenka společně s cestovním pasem. Hlavně nezapomenout, nebo jste namydlení! V návštěvním řádu je uvedeno pár věcí, které s sebou nesmíte mít, raději jich pár zmíním: drony, stativy, selfie tyče, dětské kočárky, elektronické cigarety (kouření celkově je na Machu Picchu zakázané). Dále je řečeno, že nesmíte mít vodu v jednorázové plastové lahvi a velké množství jídla. Každopádně u vstupu batohy nikdo nekontroluje a buďte si jisti, že svačinu má s sebou každý. Většinou vám ji totiž dají na ubytku a i když vám ji nedaj, tak si ji pořiďte, protože uvnitř si žádné jídlo ani pití nekoupíte. U vchodu vedle záchodů je kantýna, ale odejít (kvůli WC nebo kafi) a zas se vrátit dovnitř není tak jednoduché. Areál můžete opustit pouze jednou v rámci těch 4 hodin, které máte na návštěvu (nebo 7-8 h s horou). Když to přešvihnete, už vás zpátky nepustí!!

Za turnikety si vezměte mapku areálu, ať máte trošku přehled, kde se zrovna pohybujete. Prohlídková trasa vede po vyznačených cestičkách se směrovkami, v podstatě i bez mapičky je to velice intuitivní. V ranních hodinách je Machu Picchu často zahalené v mlze, která se prý většinou během dne rozplyne. My jsme byli o tenhle nervák naštěstí ochuzeni a neviděli jsme mlhu ani chvilku (v červnu). Co je ale na ranní návštěvě nejlepší, je fakt, že poránu po pueblu pobíhá celkem snesitelné množství lidí. Tahle situace bohužel netrvá věčně. Hodinu od hodiny se to zhoršuje. Kritický moment jsme zaznamenali cca kolem půl 11, kdy už jsme se zasekávali ve štrúdlu a celá ta zpočátku až mystická atmosféra byla ta tam…

Pokud jste neukořistili vstupenky na nějakou z hor (nebo na to nemáte čas), nezoufejte. I tak si můžete prohlídku Machu Picchu zpestřit kratší procházkou:

Inca Bridge – při vstupu na tuto trasu zapisujete své jméno do návštěvní knihy, poté se za cca 20 minut chůze po rovince dostanete k původnímu Inckému mostu. Jedná se o naprosto nenáročnou trasu, při které se vám naskytnou zajímavé výhledy do vedlejšího údolí. Samotný most se skládá jen z pár “dřívek”, po kterých Inkové přecházeli a v případě nebezpečí jej byli připraveni strhnout.

Sun Gate = ze šp. Inti Punku, v překladu Sluneční brána je ve skutečnosti malá pevnost nad Machu Picchu. Nachází se v nadmořské výšce 2 770 m a právě tady vrcholí slavný Inca trail. Cesta sem už není tak pohodová jako k mostu – vede po kamenném chodníčku… do kopce. Nenechte se tím však odradit, protože výhledy jsou odtud naprosto famózní a určitě nebudete litovat. Uvidíte zelené homole okolních hor, ale například i silnici klikatící se až ke vstupu do Machu Picchu, tu po které jezdí shuttle busy z Aguas Calientes.

Co je dobré mít s sebou na Machu Picchu?

  • pas – ten mít MUSÍTE, jinak vás dovnitř nepustí
  • sluneční brýle
  • opalovák
  • repelent – MP leží na okraji džungle, takže štípající havěti je tu dost 
  • pláštěnku/nepromokavou bundu
  • svačinu + pití
  • jestli se budete drápat ke vstupní bráně v 5 ráno, přihoďte do batohu ještě baterku/čelovku + náhradní tričko na převlečení, abyste nezůstali v tom zpoceném a mokrém oblečení

A co vy? Už máte Machu Picchu na svém cestovatelském bucket listu? 🙂

 

Tereza Špuláková

Jsem Terka a stojím za blogem Nebuď vorvaň, který jsem se rozhodla založit v roce 2017, abych nemusela všem stále dokola odpovídat na ty samé otázky. Kde jsme byli? Jak dlouho jsme tam byli? Jak jsme se tam dostali? Jaké to tam bylo? Kolik to stálo? Atd. Prostřednictvím publikovaných článků jsem šalamounsky odpovídala všem najednou. Zároveň jsem doufala, že by tyhle moje souhrny informací a fotek mohly pomoct někomu dalšímu, popř. někoho inspirovat k absolvování vlastní cesty. A ono vážně jo! 🙂

Zvuk Sola: Studentem v Indonésii

Zvuk Sola: Studentem v Indonésii

Zvuk Sola: Studentem v Indonésii

1

listopad, 2019

Měl jsem pocit, jako by má kolena za pár dní zestárla o několik dekád a nejinak tomu bylo se zadními partiemi, které jsem měl totálně prosezené. Dřevěné parkety mi zpočátku nepřinášely žádné pohodlí a trvalo bezmála tři týdny, než jsem si na sezení při výuce v tureckém sedu zvykl (nebo se spíš smířil s tím, že si zvyknout budu muset). V hodinách jsem se snažil dávat pozor a nepůsobit dojmem, že sedím jako na trní, nicméně otevřeně přiznávám, že jsem se zpočátku v myšlenkách věnoval často jen nohám spolužáků, abych zjistil, jak se na zem sami složili na pohled tak pohodlně. V mých očích tady sedí takřka nehnutě a nějaká ta parketa pod zadkem je z klidu nevytrhne. Nic nevydržím, říkám si tady skoro denně při odchodu ze školy.

Studuji dnes přes měsíc v Indonésii ve městě Surakarta, kterému ovšem místní neřeknou jinak než Solo. Motivace vycestovat do zahraničí mohou být různé a pro mě představoval styčný bod zájem o hudbu javánského gamelanu. Ačkoliv se někomu, kdo se s tímto fenoménem ještě nesetkal, může zdát zájem studium v Indonésii těžko pochopitelný krok, skutečnost je taková, že v souvislosti s hrou na javánský gamelan je právě město Solo jedno z center umění karawitanu. Studijní pobyt mi umožnil program Darmasiswa, který od roku 1976 umožňuje zahraničním studentům v Indonésii (většinou) rok studovat. Dostávám zde v hotovosti měsíční kapesné, ze kterého platím ubytování a jídlo. Pokud chce ale někdo cestovat nebo trávit čas flámováním ve městě, bude se vlastní kapitál určitě hodit. Když se člověk ale dokáže uskromnit a věnuje se převážně studiu, hradí si sem jen cestu a z vlastní kapsy tu nechá pakatel. Nutno dodat, že Solo je ovšem jednou z nejlevnějších oblastí na Jávě, a jelikož má Indonésie přes 17 500 ostrovů, v dalších městech a oblastech může být všechno jinak.

Od toho, co jsem dosud zažil při studiu klasické kytary pod vedením Patricka Vacíka na Pražské konzervatoři (2011-2017) a následném studiu Hudební vědy (2015-2019) na FF UK, se způsob výuky v Solu výrazně liší, a rozhodl jsem se proto v tomto příspěvku věnovat právě tomu, jak zde – v jedné z nejvýznamnějších líhní javánského gamelanu na světě – výuka probíhá. Pakliže jste doposud nástroje gamelanu ještě neviděli, neváhejte a podívejte se na ně právě teď.

(Nástroje javánského gamelanu, učebna na ISI Surakarta)

Slovo gamelan označuje v tradici především nástroje ve své fyzické podobě, zatímco se veškerá estetika gamelanu a zvuk, který se při hře na nástroje gamelanu vytváří, se označuje jako karawitan. V Indonésii studuji karawitan, takže součástí výuky je kromě hry na gamelan také zpěv, který ke karawitanu neodmyslitelně patří, hra na bambusovou flénu suling nebo dvoustrunný nástroj rebab. Ačkoliv je hra na gamelan součástí vzdělávacích institucí v Indonésii již po staletí a od 19. století se postupně (často jako součást tlaku koloniálních mocností) dostávala i do Evropy, v Čechách zůstává tento kulturní fenomén takřka bez povšimnutí širší (hudební) veřejnosti. Toto „informační koma“ o gamelanu v Čechách je překvapivé přinejmenším proto, že se na našem území dva sety nástrojů javánského gamelanu nacházejí už od konce 80. let minulého století a každoročně z Čech jezdí do Indonésie studovat tradiční umění (karawitan, tanec, batiku atd.) desítky lidí. Sám jsem se o javánském gamelanu dozvěděl až při studijním pobytu v nizozemském Amsterdamu a po tom, co jsem o dopsal bakalářskou práci „Gamelan jako aktér: Život javánského gamelanu v Praze“ (2019) jsem se rozhodl do Indonésie na rok odjet, abych se s nástroji seznámil v jejich původním prostředí. Následující řádky jsou představují reflexi studijního prostředí, jehož jsem se stal součástí. Od mého rodného města Prahy je vzdálené 11 500 kilometrů. 

Studium naboso

Šíře studijní nabídky mě po příjezdu příjemně překvapila. I přes to, že jako zahraniční student nemusím navštěvovat všechny hodiny jako místní a můžu si do určité zvolit vlastně individuální rozvrh, drtivou většinu kurzů trávím ve třídě s Indonésany. Jako student se tady můžu věnovat tradičnímu gamelan ze Sola, Yogyakarty nebo Bali, tedy tří nejvýznamnějších středisek kultury gamelanu v Indonésii, a nabídka je tak opravdu pestrá. První hodina zde začíná v 7:30 ráno a poslední končí v 17:00, přičemž jedna vyučovací hodina na ISI Surakarta (Institut Seni Indonesia Surakarta) trvá 50 minut. Oddělení karawitanu má ale hodiny v páru, tedy 100 minut bez přestávky. Hraje se vsedě a bez bot a před učebnami ve škole se tak hromadí boty, což při pozdním příchodu umožňuje celkem spolehlivě odhadnout, kolik lidí na hodině zrovna je. Pokud jsem byl ale sám připravený sedět při výuce na zemi, ne bez ponožek na dřevěných parketách.

(Do tříd se chodí zásadně naboso a učitelé nejsou výjimkou)

Výjimkou ale není ani učitel, protože ten je v hodině přirozeně taky naboso. Co je pro někoho, kdo se s místním prostředím nesetkal, dále zarážející, je naprostá absence židlí v učebnách. Žáci si jednoduše sednou na mezi nástroje gamelanu a v tureckém sedě píší poznámky, zpívají nebo hrají. Právě úvodní odstavec tohoto příspěvku představuje jeden z prvních dojmů, které mě z hodin vyprovázely. Útěchu mi tady občas přinesou tak akorát sedačky na chodbách nebo knihovna, kde jsou i stoly a lavice. Indonésané zde ovšem tráví spoustu času vsedě na zemi nejen ve škole, ale i ve svém každodenním životě a následky posedávání se pak projevují častým pokulháváním nebo pomalou chůzí. Jsou však zvyklí. I když se tady snažím protahovat a zvykat si na nový režim, musím přiznat, že první školní týdny mě z hodin vyprovázela pohmožděná a do doposud neprobádaných úhlů zohýbaná kolena, takže jsem si při odchodu občas připadal už jak místní. Výuka gamelanu odráží povahu hry na něj, probíhá výhradně ve skupině a žádné individuální hodiny ve škole neprobíhají. Nesmírně mě zaujalo, jak jsou tady všichni zvyklí trávit veškerý čas při studiu hudby společně a navzájem reagují na to, co kdo hraje. Zamyslím-li se nad tím, jak byli všichni zvyklí trávit čas na konzervatoři, hlavní náplní bylo cvičení individuálně. Pro výuku gamelanu je však typické, že hráči v hodinách rotují, aby uměli všichni zahrát part každého nástroje, a z povahy věci je tak výuka silně komunitní záležitostí. I když se po výuce občas ve třídě objevují jednotlivci, kteří cvičí, samotná výuka probíhá 100 % ve skupině. Do deníku jsem si zapsal, jak se při hodinách u nástrojů střídáme:

Způsob rotování buď všichni znají, nebo se určí na začátku hodiny. Některých nástrojů stejné kategorie je v kompletním gamelanu několik, zatímco dalších po jednom, takže podle toho, kde kdo začne, buď pokračuje k nástroji jinému, nebo se po výměně ocitne před nástrojem stejným. Když jsem tedy nevěděl, co se bude hrát, nebo jsem si chtěl zaručit, že budu mít čas se v hodině v klidu rozkoukat a poslouchat, co a jak hrají ostatní, sedl jsem si záměrně tak, abych nástroje nestřídal. Pokud chci naopak začít s nástrojem, který je složitější a chci si zaručit, „že se na mě dostane“, sednu si k němu hned na začátku nebo tak, aby na mě vyšel brzy. V hodinách neexistuje, že by se dva studenti hádali o místo, nebo že by se některý před ostatními záměrně vyhýbal místu, které na něj vychází.

I když jsem přirozeně věděl, jak asi rotování u nástrojů probíhá, ve chvíli, kdy jsem měl postupně všechny nástroje postupně obejít, jsem si začal uvědomovat, jak komplexní činnost hra na gamelan je. Pokaždé, když se při hodině podívám na jednoho z přítomných učitelů, dává pozor na více nástrojů najednou, přičemž není výjimkou, že u jednoho se sklání a vyťukává správný rytmus hry daného nástroje, zatímco zpívá (v jiném rytmu) part někoho, kdo hraje na nástroj na druhé straně místnosti.. Kdo to viděl na vlastní oči, pochopil, jak náročný úkol to je pro někoho, kdo není Javánec. I když totiž na mě studenti občas působí, jako že v hodině nedávají pozor, povídají si nebo něco píší na mobilu, z ničeho nic začnou hrát, všichni najednou a přesně. Občas taky samozřejmě ne a chvíli trvá, než si vše sedne. Po několika hodinách však většina studentů všechny party nástroje a do zápisků z hodin se dívají jen výjimečně. Hru na gamelan ve skupině si tady někdy představuju jako zámek a klíč, kdy z ničeho nic vše zapadne a odemkne se to, po čem všichni touží. Takové momentky jsou přesně tím, proč jsem sem chtěl jet, totiž abych zjistil, jak tady k takovému odemykání dochází. Moc tomu nerozumím, ale občas to slyším a někdy na tom mám dokonce i svůj podíl, což je potom samozřejmě radost největší.

S trpělivostí nejdál dojdeš aneb Opakování matka moudrosti

Coby cizinec jsem tady ve výuce poprvé v životě konfrontován s jazykem, kterému nerozumím, nicméně číselná notace kepatihan, která se při výuce používá, představuje jakýsi komunikační přechodník mezi mnou, jazykem a tím, co hrajeme. Aby toho ovšem nebylo málo, zatímco občas učitelé k žákům mluví v bahasa indonesia (indonéštině), často v mžiku přepnou do bahasa jawa (javánštiny), které studenti rozumí, ale sami s ní na učitele nemluví. Gendhingy, písně, které se na gamelan hrají, mají texty výhradně v javánštině, která má velký vliv v celospolečenském uspořádání vztahů mezi Indonésany. O vztahu společenských vrstev Indonésanů s bahasa indonesia a bahasa jawa napsal knihu James T. Siegel s názvem Solo in The New Order: Language and Hierarchy in an Indonesian City (1986), ve které se podrobně věnuje tomu, jaký význam má používání bahasa jawa ve výuce a v každodenním životě Indonésanů obecně. Pro mě to však zatím znamená jednoduše to, že pokud se při výuce mluví javánštinou, nerozumím ničemu z toho, tedy nevyužiji většinou ani to málo, co jsem se zatím z bahasa indonesia naučil. O to víc tedy poslouchám, pozoruji a snažím se nasávat cokoli, co by mohlo být při hře v budoucnu přínosné. Výrazně mi pomáhají zvukové nahrávky, které si z hodin pořizuji, nebo setkání s dalšími „darmasiswáky“, z nichž většina na gamelan hrála déle již ve svých domovských zemích, a tak mi občas dají odpověď přesně na to, čemu jsem v hodině nerozuměl. 

V hodinách je pro mě výzvou soustředit se na to, co si můžu zapamatovat a nenechat se příliš vtáhnout do stavu, kdy najednou začnu třídu pozorovat tak nějak nezúčastněně a jen se kochat, co se kolem mě děje. Snažím se ale nevyhýbat své „studentské odpovědnosti“ a protože není ve škole, stejně jako v životě místních Indonésanů, kam spěchat, myslím, že jsem na dobré cestě si na tempo výuky zvyknout. Panuje tady totiž gumový čas, jam karet, kdy se nikam nespěchá a na vše je právě tolik času, kolik se ho potřebuje. Toto výborně vystihuje i přístup vyučujících ke svým žákům. Nikdy jsem se tady nikdy nesetkal s nějakým tlakem na studenty, zvyšováním hlasu nebo vulgaritami, když někomu něco nešlo. Neznamená to ale, že by se studenti nesnažili. Protože Indonésané neradi odmítají, v hodinách se setkávám (ve srovnání s konzervatoří by se určitě dalo říct zcela nadbytečnou) trpělivostí. Jedním z příkladů je další zápis z deníku, a to konkrétně z hodiny, kde zpíváme tradiční javánské gendhingy:

 

       Při hodině Notasi Karawitan jsme na začátku opakovali jeden gendhingů, který jsme posledně zpívali. Struktura těchto setkání je vcelku jednoduchá: napíše se na tabuli notace s textem a následně třída sborově repertoár přezpívá. Tomuto ovšem předchází zpěv samotného učitele, šarmantního a okouzlujícího sedmdesátníka, který svými galantními pohyby a neustále rozzářeným úsměvem působí, jako by byl stále na pódiu. Je ovšem v učebně a brzy jsem pochopil, že způsob jeho chování nebude jeho ješitnost, ale způsob, jak studentům neustále připomínat pomyslný cíl chování „umělce“, někoho, kdo ví, jak se věci mají. Ve chvíli, kdy začíná zpívat, přestávají ostatní štěbetat, pozorují a poslouchají, co se od nich čeká. Když se potom párkrát píseň zazpívá společně, vyzívá ke zpěvu učitel jednotlivce, kteří buď jen část, nebo celou píseň, před ostatními (vsedě a na svém místě) zazpívají. Nikdo nemá možnost říct ne, protože tato možnost neexistuje. Není to ovšem mus, je to způsob. Pokud někomu zpěv nejde, jednoduše se v mu v hodině dostává víc času. Aby ale učitel neztratil tvář, tedy nebyl veřejně nucen připustit, že někdo například dozpívat dokonce nedokáže, jednoduše se čeká, až se tak stane. V takových chvílích trpím, protože u nás by se nejspíš postupovalo postupně po částech, které by se pilovali. Tady to tak není a žáci vyšších ročníků si nakonec tradiční repertoár opravdu pamatují nazpaměť. Ve třídě jsem ještě neviděl, že by se někdo někomu zle posmíval. 

(Učitel Pak Waluyo čeká, až si všichni přepíší píseň, kterou právě napsal na tabuli. Následně ji celé třídě sám dvakrát přezpívá, pak celá třída a na závěr jednotlivci. V první řadě další „darmasiswáci“.)

Protože se zde studenti v průběhu studia postupně seznamují nejen s repertoárem gamelanu, ale také s tím, jak se dá ten který gendhing hrát, probíraný repertoár v nadcházejících ročnících obohacují tím, co se právě naučili. Forma repertoáru pro gamelan je zpravidla cyklická a záleží tak na znalosti studentů, do jaké vrstvy znalosti toho kterého kousku už prostoupili a která na ně ještě čeká. V praxi to znamená, že třída „začátečníků“, se kterou momentálně do hodin chodím, hraje jeden gendhing přibližně čtyři minuty, kdy se vyčerpá „poslední vrstva“, tedy jakási varianta, kterou dokážeme společně zahrát. Tím mám na mysli, že takovou variantu jsou schopni zahrát všichni na všechny nástroje gamelanu, u kterých při výuce rotujeme. V dalších ročnících jsou již studenti ale obeznámeni s tolika variantami, že by stejný kousek mohli hrát klidně čtvrt hodiny. Vzpomeňme zde na pojem jam karet, tzv. gumový čas. Dává smysl? Myslím, že ano. Můžeme mluvit o téže písni, ale to, jak dlouho ji budeme hrát, závisí na komplexnosti vznikající ze znalosti a schopnostech všech, kteří zrovna hrají. I když bychom se tedy bavili o jen vybraném repertoáru pro gamelan, jeho znalost můžeme prohlubovat postupně a nasávat ho jako lakmusový papírek, který by mohl tmavnout (snad) až do nekonečna. Pozoruji tady princip výuky škola hrou. Některé melodie, vyhrávky a rytmy slýchá student napříč ročníky zkrátka tak často a tolikrát, že se mu vryjí do celého člověka a stanou se jakousi nevědomou součástí jeho znalosti, kterou je schopen ve skupině použít. Výkladu je tady nesrovnatelně méně než samotné hry na nástroje. Zatímco se snažím dělat poznámky tak, abych je zpětně chápal, ostatní koukají na tabuli a hrají. Čím déle se něco hraje, tím méně se v hodinách mluví, přičemž se nakonec v některých hodinách nemluví vůbec. Hodina pak třeba začne příchodem učitele, začne se hrát a skončí se, když vyprší čas. V té chvíli se u všech nástrojů většina studentů nebo všichni vystřídali. V domácnostech se tady často objevují jednotlivé nástroje gamelanu nebo celé sety a je proto nutné podotknout, že i ve skupinách začátečníků drtivá většina studentů má o gamelanu již určitě znalosti a dříve na něj už hráli. Pokud chce někdo cvičit, může ve škole požádat o písemné povolení, nechat si ho podepsat a pak hrát třeba až do setmění.

 

Zbytečnost se srovnávat 

       Jsem okouzlený pohledem na studenty, které jsou z většiny mladší než já a kteří mají hru na gamelan v krvi, a to poslechem, neustálým se setkáváním s nástroji a vlastní iniciativou. K pochopení některých úderů či rytmů si musím často sednout sám a pomalu procházet to, co jsem zaslechl na hodině, abych pochopil, co se vlastně děje. Jednoduše cvičit. V hodinách ostatní často reagují tak rychle, že si ani nestihnu uvědomit, jak totéž udělat sám. Cítím, jak můj mozek nestíhá a neustále pracuje, aby se jednak soustředil na to, co se právě děje, zároveň ale ukládal to, co právě proběhlo.

 

 S několika nástroji jsem se tady setkal poprvé, což byl vždy neuvěřitelný pocit. Bylo pro mě tak zvláštní být v kolektivu lidí, kteří jsou těmito nástroji obklopeni od malička, a aniž by si toho byli vědomi, vzít v jejich přítomnosti do ruky poprvé v životě nástroj rebab nebo se posadit za gendèr, nástroj, který mě svým sametovým a zastřeným zvukem okamžitě okouzlil. To byl nepopsatelný okamžik. To však neznamená že všichni umí najednou na vše hrát. I když jsou postupně všichni kovaní ve hře na všechny nástroje, nakonec se orientují na nástroje, v nichž vynikaj, a dochází tak k jakémusi profilování, i když výuka ve skupině probíhá vždy dál.  Všichni studenti musí chápat souvislosti mezi jednotlivými party všech nástrojů gamelanu.

(V Indonésii jsem poprvé vyzkoušel hru na gendèr, který plní významnou funkci například ve wayang kulit, stínovém divadle)


Cestování je podle mě bezpochyby nejpřínosnější způsob, jak se dozvědět o tom, jak lidé žijí a smýšlí v odlišných oblastech. Ať už tady občas procházím kulturním šokem, který se snažím přijímat za svý, nebo jsem nadšený z maličkostí jako ledového čaje ve 37 stupňovém vedru, o kterém se v Čechách dozvíme i ve zprávách, hudební svět, který mě nyní obklopuje, je zvuková injekce o síle celoživotního očkování. O tom, co dalšího zde v Solu budu poslouchat a co dalšího kromě gamelanu mě ze zvuků tohoto města zaujalo, se dozvíte více v podcastu na mém YouTube kanálu v pořadu Zvuk Sola: Studentem v Indonésii, který budete moct poslouchat od konce října 2019.  Nečekejte žádného tourist guida, ale spolehněte se, že se pokusím vybrat právě ty nahrávky, které podle mají významný podíl na koloritu prostředí, které mě obklopuje. Sampai Jumpa!

Dan Koubek

Zajímá mě svět kulturního prostředí, které jsem doposud poznal nejblíže skrze hudbu. Pod vedením Patricka Vacíka jsem studoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři a následně pokračoval studiem Hudební vědy FF UK, kde jsem v roce 2019 ukončil bakalářské studium. Píšu multižánrové písně, ve kterých zpěv doprovázím kytarou a v září 2019 jsem na rok odjel studovat hru na javánský gamelan do města Solo ve Střední Jávě v Indonésii.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

El Salvador – krásná země se smutným příběhem

El Salvador – krásná země se smutným příběhem

El Salvador – krásná země se smutným příběhem

10

červenec, 2019

Násilí plodí násilí a historie El Salvadoru je toho dobrým důkazem. Návštěva této zemičky mi však také ukázala, že síla lidského ducha, kultura a jedinečnost přežije dějinné tragédie i temné časy.

Po dvou dnech strávených v přechlazených autobusech na cestě z Kostariky jsme konečně dorazili do hlavního města El Salvadoru – San Salvadoru. Je krásná noc a tropický vzduch přímo vyzívá k noční procházce městem. Zůstáváme však na našem pokoji. Tady se v noci ven nevychází. 

Na první pohled toho pro běžného turistu možná nenabízí nejmenší stát Střední Ameriky tolik, co ostatní země regionu. Nejslavnější Mayské ruiny leží v Guatemale a Mexiku, národní parky s panenskými deštnými pralesy v Kostarice, vulkány a jezera v Nicaragui. V El Salvadoru však nalezneme od všeho trochu na ploše, která je o něco menší než rozloha Moravy. K tomu všemu přidejte pláže na pacifickém pobřeží s vlnami ideálními pro surfaře a několik zajímavých měst a zdá se, že není důvod, proč by El Salvador neměl být zajímavou turistickou destinací. Je tu však jedno velké ale.

MS – 13 a Barrio 18

V hlavním městě strávíme jen jeden den a autobusem pokračujeme na sever země do druhého největšího města El Salvadoru – dvou set tisícové Santa Any. Ta se pyšní zachovanou neogotickou katedrálou ležící uprostřed malého, živého centra. Zde, podobně jako i v jiných městech Latinské Ameriky, jsou smysly evropského turisty zaplaveny návalem barev, vůní a zvuků. Uprostřed náměstí vyhrává kapela, skupina dětí si před vchodem do katedrály kope s míčem, desítky prodejců láká kolemjdoucí ke svým stánkům. Pod nohama se nám pletou potulní psi a ulicemi se táhne vůně kořeněných pokrmů. Zkrátka tradiční svéráz temperamentních měst Latinské Ameriky. Člověk by málem zapomněl, že se nachází v zemi, kde je v přepočtu na počet obyvatel zavražděno nejvíce lidí na světě.

Neogotická katedrála Santa Ana

Katedrála Santa Ana

Ač násilí není mířeno na turisty a je převážně záležitostí vymezených oblastí, kterým se turisté obloukem vyhýbají, každý cizinec rychle pozná, že tu něco není v pořádku – ulicemi hlavního města projíždí džípy, na jejichž korbách sedí vojáci se zahalenými tvářemi a samopaly. Každý obchod, třeba i levný second-hand tu hlídají ozbrojenci, malé samoobsluhy vydávají po setmění zboží jen na požádání přes mříže. 

Nejčastěji uváděným důvodem vysoké míry násilí v El Salvadoru jsou gangy. Je pravdou, že dva nejvýznamnější z nich – Mara Salvatrucha (známá také jako MS – 13) a Barrio 18 (taktéž známý jako Calle 18) jsou přímým, do očí bijícím důvodem Salvadorského neštěstí. Gangy se však v El Salvadoru neobjevili sami od sebe. Jsou výsledkem smutné historie, která je plná násilí, nespravedlnosti a utrpení obyčejných lidí.

Chudoba, revoluce, diktátoři a válka

Původní obyvatelé dnešního El Salvadoru – Pipilové tvrdě bojovali se španělskými conquistadory, kteří si po prvotních neúspěších nakonec nemocemi zdevastované Pipily podmanili. Nezávislost na Španělsku získala Střední Amerika v roce 1821, samostatný El Salvador vznikl poprvé v roce 1841 po rozpadu Federativní republiky Střední Ameriky. Hlavním zdrojem příjmů se v 19. století stalo pěstování kávy. Plantáže a moc se shromaždovali v rukou několika málo rodin, které vydělávali na levné pracovní síle, zatímco farmáři žili v bídě a chudobě. Mizerné životní podmínky farmářů vyústili v 30. letech 20. století v protesty, které byly potlačeny silou – na 30.000 obyvatel bylo tehdy vládou zmasakrováno. Do 70. let se v čele státu střídali vojenští diktátoři a obyčejní Salvadořané nadále žili v nouzi. Desetiletí trvajícího napětí vyústilo v občanskou válku, kterou proti sobě vedli levicové guerilly a pravicová vláda mezi lety 1979 – 1992. Před ničivou válkou ze země uteklo na 1 milion Salvadořanů – někteří do okolních zemí, jiní do USA.

Obzvláště silná komunita se vytvořila v Los Angeles. V chudých čtvrtích LA, kterým vládly gangy, vytvořili i Salvadořané vlastní gangy a právě zde vznikli MS – 13 a Barrio 18. Po konci občanské války v roce 1992 ztratili mnozí utečenci, členové gangů mezi nimi, status azylantů a byli deportováni zpět do své domoviny. Gangy Salvadořanů se tak přestěhovali z LA do El Salvadoru – zchudlé země zničené dlouhou občanskou válkou. 

Chudoba, nemožnost uplatnění a vůle někam patřit hnala mladé Salvadořany do náručí gangů. Ty tak rostly, ovládly ulice a rozpoutaly peklo, které dodnes trvá. Gangy svádí krvavé boje o teritorium mezi sebou, téměř každá ulice v Salvadorských městech patří některému z nich. Vláda nastolila politiku tvrdé ruky a snaží se gangy potírat nekompromisní silou. Důsledkem toho všeho je nespočet mrtvých, přeplněné věznice a utrpení, které ze všech nejvíc opět postihuje obyčejné Salvadořany. 

Nedělní výlet do ráje

Po několika dnech ve městě jsme vyrazili k nedalekému vulkánu Santa Ana. Na parkovišti u paty vulkánu nás přivítala vůně kukuřičných placek plněných sýrem, masem a dalšími ingrediencemi. Říká se jim pupusas a jedná se o nejtypičtější Salvadorský pokrm, který se tu vaří buď přímo v ulicích na ohněm rozpálených deskách, či v kamenných prodejnách – pupuserias. Usměvavá žena z těsta rychle uhnětla placky, naplnila je a hodila je na rozpálenou desku. Musí i ona platit gangům výpalné, za to, že tu prodává, stejně jako i prodavači ve městech? Napadlo mě.

vulkán Izalco

Typická pupuseria kousek od centra města – Santa Ana

pupuseria

Na vrchol vulkánu se chodí ve stanovených časech ve skupinkách, které vede průvodce a doprovází trio ozbrojených policistů. Byla neděle a tak se na výstup chystalo okolo padesáti lidí, většinou rodiny s dětmi. Vládla dobrá atmosféra, lidé vzájemně klábosili a žertovali. Cesta na vrchol se klikatila nejprve tropickým lesem, poté klečí a nakonec holým svahem. 

kráter vulkánu Santa Ana

Ze samotného vrcholu měl člověk El Salvador jako na dlani. V dáli směrem na západ se v oparu perlil oceán, po levici se pak tyčil druhý vulkán – Izalco. Pokud se člověk vynadíval, stačilo se otočit o sto osmdesát stupňů. V první moment Vás uchvátí obrovské modré oko – kalderové jezero Coatepeque, které vzniklo zatopením rozlehlého sopečného kráteru. Druhé, mnohem menší jezírko sytě akvamarínové barvy, pak leží na dně samotného vulkánu Santa Ana.

kalderové jezero Coatpeque

To místo v tu chvíli charakterizovalo El Salvador, jakým by mohl být. Veselí lidé, proslulí svou pohostinností, užívající si život v ráji. Policisté s nabitými pistolemi, kteří nás měli chránit, však člověku připomínali, že ač tady nahoře je překrásný ráj, tam dole – v chudinských čtvrtích San Salvadoru a dalších měst, leží krvavé peklo. 

Oliver Matoušek

Student, vášnivý cestovatel a milovník oceánu a vln, který spolu se svou přítelkyní strávil rok na cestách po Střední Americe, Mexiku a USA.

Florida – nad očekávání zajímavá destinace!

Florida – nad očekávání zajímavá destinace!

Florida – nad očekávání zajímavá destinace!

3

duben, 2019

Na Floridě nenajdete pouze věže pobřežních hlídek na překrásných plážích, Kennedyho vesmírné středisko či hejna pelikánů. Zažít můžete i projížďku na kole v těsné blízkosti volně žijících aligátorů, ochutnat kubánskou kulturu, okukovat mořské panny, a ještě mnohem více. Přiznávám se, moje prvotní mínění o Floridě bylo značně zkreslené. Neslibovala jsem si žádné velké dobrodružství. O to větší překvapení na mě čekalo…

Na začátku září jsem se vydala do nejjižnější části pevninských Spojených států amerických. Rozloha Floridy zabírá dvakrát více místa než Česká republika a řadí se na 22. místo největšího státu USA. Kromě již zmiňovaných pláží, výborného jídla, barev a zajímavé fauny nabízí i nevšední mix kultur (silný vliv Latinské Ameriky). Navíc z ČR a okolí lze vcelku často sehnat letenky směr Miami ve výhodné akci.

vyhlidka na Everglades NP

Jako před téměř každou cestou jsem začala s vyhledáváním a sortováním informací a snažila se najít odpovědi na základní otázky. V tomto případě zněly například: Co nesmím minout? Kde lze realizovat výlet za aligátory? Kam na nejkrásnější pláže? Jak se zachovat během hurikánu? …naštěstí informace k poslední otázce jsem vyhledávala zbytečně (hurikán Irma udeřil až celé dva dny po mém odletu do Čech).

Florida představuje pikantní přehlídku zajímavostí…

Aligátoři v bažinách

V první řadě jsem rozhodně neočekávala, že mi někdo umožní jezdit po Národním parku Everglades na vypůjčeném kole a budu moci pozorovat aligátory ze vzdálenosti asi tří metrů. Tuto podívanou lze realizovat z Shark Valley Visitor Center, které se nachází autem slabou hodinku od Miami. Kromě setkání s aligátory jsem během projížďky potkala spoustu obrovských i menších vodních ptáků, želvy, a naopak v tuto dobu neotravovali komáři.

aligator

V bažinách jsem se ještě chvíli zdržela a využila možnosti projet se (nebo spíše proletět) na airboat. Vznášedlo s obřím větrákem v zadní části lodi, který vydává opravdu hlasitý zvuk, ale hlavně umožňuje lehké lodi efektně smykovat po vodní hladině. Projížďka sama o sobě představovala zábavný zážitek, jen se člověk musí opravdu dobře držet…a když kapitán malého vznášedla najednou zastavil uprostřed bažin daleko od pevniny, nebyl to ten nejpříjemnější pocit… Chvilku po utichnutí „větráku“ jsme pomalu začali opět vnímat zvuky a náš kapitán se rozvyprávěl o místní fauně i flóře. Během výkladu se snažil nalákat některé z aligátorů blíže k lodi. Což se ukázalo, byl úkol vcelku triviální. Vytáhl z kapsy bílo-růžové maršmelouny a během necelých dvou minut se blížil první mladý aligátoří páreček…A jak se k tomuto zážitku dostat? Stačí vyjet z Evrglades Národního parku (tam jsou tyto lodě zakázané, aby nerušily zvířata) a na silnici číslo 41 zastavit u jedné z mnoha a mnoha cedulí lákající na tuto atrakci.

Air Boats

Nejkrásnější pláže Floridy?

Přestože Miami Beach lemují výškové budovy, překvapivě atmosféra zde panuje pohodová a řekla bych i nekonzumní (pláže nejsou přeplněné). K celkovému dojmu značně napomáhají dřevěné barevné věže pobřežní hlídky, které jsme měli možnost vídat (spolu s Davidem Hasselhoffem) ve stejnojmenném seriálu Pobřežní hlídka. Nejen na Miami beach, ale i na ostatních pláží Floridy uvidíte lidi spíše slunící se, než koupající… Jeden z důvodů hledejte ve vyšším výskytu žraloků. USA se opakovaně objevuje na prvních místech v celosvětovém žebříčku útoků. Pod drobnohledem zjistíme, že z celých Spojených států první místo bezkonkurenčně náleží právě Floridě.

Naples Beach

Obecně pláže západního pobřeží nabízejí klidnější vody, méně žraloků, a naopak hejna pelikánů. Na Napleas Beach lze dokonce pozorovat i mořské panny (tak se přezdívá kapustňákům – pro mě trochu nepochopitelné přirovnání, ale vysvětlení hledejte v historii…). Na nejbělejší písek jsem narazila na ospalé Siesta Key Beach. Kromě poklidné pláže mě překvapila malebnost stejnojmenného městečka a jeho barevnost. To, že jsou pomalované fasády, obří květináče, chodníky a téměř vše, co pomalovat lze, ve mně evokuje pocit hravosti nejen tohoto města, ale ostatně i celé Floridy.

Naples Beach1

Na vítěze nejkrásnější pláže bych rozhodně nominovala Cocoa Beach, která se nachází jen malý kousek od stanice NASA (Cape Canaveral Air Force Station), ze které se prozkoumával vesmír. Opět jsem zde narazila na bílý písek a ocenila jsem zejména možné variace – buď si najdete klidné místečko a nebudete téměř nikým rušeni, nebo popojdete o kousek dál a vychutnáte si koktejly v hlučném baru. A pokud chcete mít tu nejvýhodnější pozici, domácké prostředí a ubytovat se přímo u pláže, doporučuji Sea Aire Motel.

Fort Lauderdale

Přestože jsem milovníkem pláží spíše klidných, bez nadměrného počtu návštěvníků, překvapení mě čekalo ve Fort Lauderdale. Narazila jsem zde na hrubý žlutý písek, který spolu s temně modrozelenou vodou (rychlý sešup) vytvářel nezvyklý kontrast. Tuto oázu hledejte na východním pobřeží pouhých 50 km severně od Miami. Jedná o rušné město, kde klid hledat ani nechcete. Ruch dodává Fort Lauderdale ten správný takt. Tepající ulice, všudypřítomní turisté i místní, vynikající jídlo složené zejména z mořských plodů. Z kvanta restaurací, které se zde nacházejí, jmenuji pouze jednu. Mnozí asi tuší, že Bubba Gump Shrimp Co. restaurace vznikla na základě inspirace filmem Forest Gump. Krevety zde servírují opravdu doslova k sežrání…

Fort Lauderdale1

Národní poklad Spojených států

Že bych rychle otáčela svůj názoru o 360° se mi jen tak nestává. Neříkám, že časem ne, ale během asi pěti minut? To se mi ale podařilo v jedné známé městské části Miami s výstižným názvem Little Havana. Po příjezdu se mě okamžitě zmocnil pocit instinktivního úprku. To není to stejné město, které se táhne okolo Miami Beach. Nejmocnější část zážitku spočívá právě ve skoku z moderního, relativně úhledného města sem…na místo bývalé spojky mezi Kubou a Floridou a dříve také místo neřesti a drogových obchodů. Projížděla jsem okolo takových staveb a maleb, které až naháněly hrůzu a zvažovala, zda vůbec někde zaparkovat nebo se raději otočit směr bezpečněji vyhlížející místa Miami. Pochůzkoví policisté také na dojmu nepřidali. Ale nakonec jsem to nevzdala a zastavila v jedné z bočních úzkých uliček, jež lemují původní činžáky. Cíl výletu představovalo vyhlášené Calle Ocho Plaza a část ulice Southwest 8th Street.

Little Havana

Kromě kubánských přistěhovalců zde narazíte na další imigranty ze Střední a Jižní Ameriky, a naopak zde nepotkáte téměř žádné původní obyvatele USA (samozřejmně mám na mysli ty „méně“ původní než Indiány). Počítejte, že anglicky se zde moc nedomluvíte, španělština naprosto dominuje.

Little Havana 1

A proč se Little Havana řadí mezi nejzajímavější místa Floridy a během pěti minut si získala i mě? Hned na úvod jsem absolvovala ochutnávku výborné kubánské kávy, která se v tomto místě považuje za vyhlášenou. Silná chuť i aroma podtrhuje temně černá barva. Nesmělo chybět pouliční občerstvení s tradičními pokrmy (zejména maso, které se nejčastěji nakládá v pomerančové či citrónové marinádě). Kubánské doutníky lze koupit na ulici stejně snadno jako noviny. Ale jelikož si v kouření nelibuji, tak jejich kvalitu posoudit nemohu, ovšem odvážím se tvrdit, že budou dost silné… Ulice zdobí mimo jiné obrovští barevní kohouti v nadživotních velikostí a barevně pomalované fasády domů.

Atmosféru dokresluje živá hudba vycházející z mnoha barů. Přestože bylo jedenáct dopoledne, entuziastický zvuk saxofonů mě nenásilně dotáhl na drink Cuba Libre. Skvělé na tomto baru (a jemu podobných) bylo, že můžete sedět i opodál na ulici a stále máte pocit, že jste v centru dění. Kapela hraje z útrob baru do ulic, drinky se roznášejí do širšího okolí, lidé se shlukují a občas i pohupují do pozitivně nabité hudby.

Je dokonce oficiálně uznáno, že Little Havana představuje něco speciálního a neobvyklého. V roce 2015 ji organizace National Trust for Historic Preservation’s zařadila mezi jedenáct nejohroženějších míst USA a v roce 2017 stejná organizace vyhlásila tento kousek Kuby na Floridě národním pokladem.

Jeden typ na závěr:

Floridu můžete navštívit víceméně po celý rok. Jižní část se charakterizuje teplejším podnebím, a to i v období zimy (teploty nad 20 °C). Pokud se chcete vyhnout hurikánům, nejezděte sem v měsíci září, kdy jejich sezóna vrcholí.

Jana Kaplanová

Touha po neustálém poznávání a objevování mě dohnala až k cestování. Jmenuji se Jana a svou první velkou cestu jsem realizovala ve svých osmnácti a od té doby se to se mnou veze (KolemZemě).

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

R(e)ady na cestu

R(e)ady na cestu

R(e)ady na cestu

31

leden, 2019

“A dávejte na sebe pozor!”, řekla maminka.

Rady, co si tu přečtěte, nebudou nabádat k přílišné opatrnosti, takže pro jistotu připomínám – maminky se mají vždycky poslouchat.

Ale nejdřív se na tu cestu musíme vydat, takže první rada.

Je to snazší, než se zdá, nebojte se.

Rozhodnout se pro dlouhou cestu, ať už po Asii, Africe nebo rovnou kolem světa, vyžaduje odvahu a pevnou vůli. A tu pevnou vůli zmiňuji hned na začátku, protože to bude potřeba nejen při vyřizování víz a shánění financí, ale i při přesvědčování rodiny, že třeba jít pěšky přes Ameriku nebo vycestovat bez jasného itineráře není šílenost. Takže je potřeba opravdu chtít a nevzdávat se.

Druhá rada – nemusíte být milionáři ani čekat na zlaté dědictví.

My jsme se na cestu kolem světa vydaly po roce šetření. Šlo to prosím pěkně i s platem učitelky. Stačí se vážně soustředit na to, co chcete, a pak si tu kávu raději udělat doma, než po cestě koupit v kavárně. Jídlo se taky dá vařit levně, do práce se dá jezdit na kole, a to oblečení se nemusí měnit každý měsíc (nebo rok). Prodat věci, které člověk může postrádat je také dobrý způsob získání financí. Fantazii se meze nekladou, máte-li rádi média, jistě se dá za sponzoring spolupracovat na dálku blogem, videem či fotografiemi. Ale dá se to i bez toho, ve svobodě.

Třetí rada – i číňan bude rozumět řeči těla.

Jazyková bariéra je zbytečnou obavou. Samozřejmě znalost místního jazyka otevírá mnohé dveře, jenže kdo se má všechny ty řeči naučit? Angličtina je super, ale na malém ostrově na Filipínách je stejně platná jako hokejka bez puku. Nakonec jsme si ale stejně nejlépe popovídaly s lidmi, kteří neuměli žádnou řeč, kterou umíme my. Úsměv a otevřené srdce jsou bohatší než slovník.

Čtvrtá rada – život na cestě je často levnější než doma.

Asie sama o sobě láká vynikajícím jídlem za hubičku. Ubytování může být královské za docela slušnou cenu, nebo si prostě vystačíte s postelí v hostelu a je to za pět dolarů. Cestovat v autobuse pro turisty zní možná jako nejsnazší varianta, ale to pravé ořechové čeká v rachotině nacpané místními lidmi, kteří stojí za to, abyste se s nimi poznali. Na střeše koza, pod sedadlem slepice, vedle Vás babička s bezzubým úsměvem a cena pár haléřů. Nakonec Vám to bude v Evropě chybět.

Cesta z letiště nemusí být noční můrou. Stačí se rychle prodrat tuktukáři či taxikáři a najít lokální bus. Sice často netušíte, kam Vás doveze, ale vždycky se najde dobrá duše, co poradí.

Jedete do drahé země? Třeba Aljaška či Kanada do toho rozhodně patří – ale dá se využít dobrovolnické práce za stravu a ubytování, celé odpoledne a víkendy jsou pak volné pro objevování okolí.

A doprava v takových zemích? Nebojte se stopování – je to jeden z nejúžasnějších způsobů jak cestovat zdarma a ještě poznat zajímavé lidi. Nejednou jsme kromě svezení dostaly i oběd.

Pátá rada – jeďte na lehko.

Zapomeňte na to, že potřebujete pět triček a dvoje kalhoty. Po jednom kusu to bohatě stačí a největší odměnou je pak lehká chůze s malým batohem, který můžete mít všude s sebou.

V Asii si pak klidně koupíte tričko za dolar, až Vás omrzí nosit stejný outfit celý měsíc.

Šestá rada – prožijte místní život.

Jezte zajímavé jídlo z ulice, jděte za hranice turismu a setkejte se s místními lidmi, vyzkoušejte něco nového… a hlavně si plňte sny. Cestovat levně je dobrá věc, dá se žít opravdu minimálně – třeba procestovat celý svět po deset měsíců za 150 tisíc. Věřte mi, zkusila jsem to. Ale cestovat jen pro ušetření každé koruny a zapomenout na své sny, to by ztrácelo význam. Takže, chtěli jste se někdy potápět, svézt se psím spřežením, ochutnat pavouka…? Udělejte to! Sice to třeba zahází s rozpočtem, ale splníte si alespoň jeden sen, a to je k nezaplacení.

 

Sedmá rada – už dočtěte a vyražte 🙂 Are you ready?

Před deseti měsíci jsem s kamarádkou sbalila batoh a vydala se na cestu kolem světa. Naše cesta vedla od mrznoucí Čínské zdi a slavení čínského nového roku v Hongkongu přes téměř opuštěný ostrov na Filipínách, přátelský Vietnam, kulinářské Thajsko, historií prodchnutou Kambodžu, moderní Singapore, přes kávové Bali, světadíl protinožců, pohádkový Nový Zéland až k hranici Mexika, odkud jsme šly pěšky do Kanady, proletěly se na divokou Aljašku a teď zakončujeme cestu zasněženou Kanadou.
Cestujeme jak to jde, stopem, pěšky, skútrem a naše destinace vybírají nabízené lowcost lety. Bydlíme ve stanu, autě, pod hvězdami, v hamace, u lidí i v hostelech. Ukulele je náš nejlepší parťák a otvírá nám i zavřené dveře.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Pin It on Pinterest