Krásno, pokud se týká přírody, má neuvěřitelně mnoho podob. Podle Platona je sepětím dobra, pravdy a krásy. Pomineme-li dobro a pravdu, které příroda obsahuje jaksi automaticky, pořád zůstává mnoho neomezených možností, kde krásu na naší planetě hledat. To vše velmi dobře ví z vlastní zkušenosti fotograf Tomáš Míček, který s velkou intuicí a zároveň dokonalou technikou putuje již desetiletí po světě a na nejkrásnějších místech planety neúnavně objevuje nové úhly pohledu na krásy přírody, které byly dosud lidským zrakům utajené. Jeho zatím poslední výprava jej v březnu letošního roku zavedla do Venezuely, na stolovou horu Kukenán.

Stolové hory Venezuely

V jazyce zdejších indiánů se tyto stolové hory nazývají tepui neboli domy bohů a snad každému se vybaví nejznámější sousední hora Roraima, kam pravděpodobně umístil skotský spisovatel Arthur Conan Doyle děj svého románu Ztracený svět, v němž ožívají prehistoričtí tvorové. To ale nebyl pro Tomáše Míčka hlavní důvod výpravy: „Uskutečnit expedici na stolové hory byl můj velký sen,“ říká.

„Inspiraci jsem našel v jedné německé knize, ve které byly publikovány fotografie různých stolových hor, ale jenom Kukenán měl pro mně zajímavé skalní útvary.“ Není divu, zdejší prekambrické pískovce, opracovávané erozí po miliony let do fantastických tvarů, jsou původním povrchem prakontinentu Gondwana, což je na naší planetě veliká zvláštnost.

Labyrint skal Kukenán

„První expedice před šesti lety byla ohromně namáhavá záležitost,“ vzpomíná Tomáš Míček. „To jdeš celý den pěšky přes náhorní plošinu Gran Sabana, což je stepní krajina pod stolovými horami o rozloze 11 000 km² a nadmořské výšce přes tisíc metrů. Následuje noc ve stanu a celý druhý den zase pěšky a zase stanový tábor. Teprve třetí den jsme lezli na horu.“ Dlužno dodat, že tepui Kukenán je přesně na hranici Brazílie, Venezuely a Guayany.

Na vedlejší stolové hoře, již zmiňované známější Roraimě, je dokonce hraniční kámen, kde se stýkají všechny tři země. Stěny Kukenánu jsou vysoké od 600 do 900 metrů a výstup na vrcholovou plošinu není snadný. Měli jsme indiánského průvodce z kmene Pemonů, kterému celé zdejší území patří. Průvodce se tam dobře vyzná, což je důležité, protože Kukenán je labyrintem skal. Když to tam někdo nezná, snadno se ztratí,“ vysvětluje Tomáš Míček. Donedávna byl výstup na horu zakázaný, protože tam před lety zmizel turista a nikdy ho nenašli.

Nahoru vrtulníkem

Na stolových horách jsou mnohé prohlubně, strže a velmi členitý terén. Navíc prší několikrát denně, většinou panují mlhy, což dodává obrazům tu pravou atmosféru „ztraceného světa“. Na konci výstupu na Kukenán měla expedice horolezeckou část. „Když jsme vylezli nahoru, postavili jsme stany pod převisem. Některé převisy jsou tak velké, že se pod ně vejde několik stanů. Pouze jeden den mi bylo dopřáno na Kukenánu fotografovat – než přišly šílené deště. Ale i za ten jediný den jsem nafotografoval krásné snímky, takže jsem byl s výsledkem spokojen,“ vzpomíná Tomáš Míček.

Jenomže k úplné spokojenosti mu něco scházelo. Fakt, že je tam mnohem víc nádherných bizarních skalních útvarů, které vyfotografovat nestihl. Proto se letos v březnu vydal na Kukenán podruhé: „Zorganizovala to místní cestovní kancelář v Santa Elena, městě skoro na hranici s Brazílií. Po té první zkušenosti jsem si řekl – příště jedině helikoptérou. Vrtulník mě tedy letos vynesl nahoru a já tam čtyři dny fotografoval.“

Ráj ohrožených druhů a endemitů

„Kukenán je neopakovatelné místo na naší planetě, skály jsou v podstatě červené, ale sinice je zbarvily dočerna. Pršelo tam několikrát za den, bylo to namáhavé, ale měl jsem výborné kamarády – indiánské průvodce, a byly to čtyři dny úžasného dobrodružství,“ vzpomíná Tomáš Míček. Pro fotografa, který miluje krásu zvláštních krajin, to byl úžasný optický zážitek a požitek. Takových míst je na světě velice málo.

Stolové hory jsou také zajímavé tím, že tam kvůli veliké izolaci jejich vrcholů od ostatního prostředí žijí endemičtí živočichové a rostliny. Například několik masožravých rostlin se vyskytuje jen na pěti stolových horách, a jinak nikde na světě. Vrcholy stolových hor jsou omývány neustálými dešti, které z půdy vymývají minerály a živiny. Vše je odplavováno z vrcholových plošin vodopády. K málu rostlinných druhů, které se přizpůsobily nevýživným půdám, patří právě masožravé rostliny, jež výživu čerpají z hmyzu, který polapí do svých kalichů.

Pátrání po duši

Téměř všude na naší planetě je povrch překryt sedimenty, horninami či lávovými výlevy. Avšak stolové hory Venezuely mají původní prastarý povrch prakontinentu Gondwany. Eroze zde vytvořila divukrásné bizarní formy skalních útvarů. „Jasně, že jsem měl pořád na vědomí, že právě do těchto míst umístil Doyle prehistorické příšery. Když navíc víš, že šlapeš po povrchu Gondwany, je to velice zvláštní,“ prozrazuje Tomáš Míček své pocity při fotografování na Kukenánu.

„Ale že by se mi tvary prehistorických tvorů promítaly do zvláštních skalních útvarů, to ne,“ dodává. „Já to nevnímám tak, že nějaký tvar vzdáleně vypadá jako želva, jiný jako lev a podobně. Vnímám přírodu takovou, jaká je, a mám rád, když fotografie kamenných útvarů vypadají jako abstraktní umění. Fascinuje mě tvar přírody „in natura“. Někdy, velmi zřídka, nacházím v přírodě, jako třeba v Austrálii na Uluru, podobu tváře a to vítám. To už není představa, ale dokonalý tvar. Musím ale přiznat, že na tepui Kukenán jsem v labyrintech skal výraznou tvář nenašel.

Co potřebuji k tomu, abych stiskl spoušť fotografického aparátu, je, aby moje motivy nabízely skutečné „fotografické obrazy“. Aby to mělo atmosféru, aby moje fotografie přírody ukazovaly její ušlechtilost a krásu. Těžko se to definuje. Proto jsem svým přátelům průvodcům na Kukenánu řekl, že potřebuji jenom ty motivy, které mají „duši“. Oni mi kolikrát ukazovali: „Nechceš vyfotit tuhle skálu, ta nám něco připomíná,“ a ptali se: „Má to duši?“ A já třeba řekl: „No soul,“ a šlo se dál, anebo to opravdu mělo duši a začalo se fotit. A musím přiznat, že na Kukenánu je hodně míst a skalních krajin, které duši mají.“

Autor: Tomáš Míček