autor: Honza | Kvě 25, 2021
FRANTIŠEK VONDERKA
Brežněvovská propaganda ho stejně jako Solženicyna či Sacharova vydávala za zaprodance imperialistů. Spisovatel (napři. Zakažte zákazy!) a překladatel (z němčiny do ruštiny překládal mj. díla W Goetha. H. Heineho a H. Bölla). Lev Kopelev se totiž stejně jako Sacharov a Solženicyn kriticky vyjadřoval k poměrům v tehdejším SSSR. Proto tam jeho jméno figurovalo na třetím místě v seznamu „zrádců”… Na Západě si za svoje neohrožené postoje vysloužil přídomek „kritické svědomí Ruska”… Židovské prarodiče mu povraždili němečtí nacisté u ukrajinského Babiho Jaru. Lev Kopelev za 2. světové války bojoval v řadách Rudé armády, dosáhl hodnosti majora a byl vyznamenán mnoha vysokými řády. Přesto několik měsíců po skončení války putoval do stalinského gulagu; projevil totiž „soucit s nepřítelem” a za to byl odsouzen k deseti letům vězení… Prožil je v gulagu, rehabilitovali ho až za Chruščova v roce 1957. Brzy ovšem znovu upadl v nemilost. Tentokrát se „provinil” tím, že vystoupil na obranu jinak smýšlejících. „Považoval jsem to za svoji povinnost vůči kamarádům padlým ve válce, za povinnost vůči přátelům, kteří se ozvali, když jsem se sám dostal do gulagu. Považoval jsem to prostě za svoji občanskou povinnost, i když s názory mnoha lidí,na jejichž obranu jsem vystoupil, jsem nesouhlasil…” V roce 1968 Lev Kopelev Odsoudil Intervenci Vojsk států Varšavské smlouvy v Československu, postavil se za Andreje Sacharova, protestoval proti jeho hnanství do Gorkého… Byl důležitou spojkou ruských opozičních intelektuálů s demokratickým světe. V roce 1981 dostal povolení k návštěvě přátel v SRN. Sovětský režim této cesty využil k tomu, že Lva Kopeleva a jeho manželku Raisu Orlovovou během pobytu v cizině zbavil občanství SSSR a znemožnil jim tak návrat do vlasti… V prvních měsících exilu bydleli u Kopelevova přítele, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Heinricha Bölla v Kolíně nad Rýnem.
V SRN se svojí ženou žije doposud. S devětasedmdesátiletým Lvem Kopelevem jsem hovořil během pobytu v Praze, kam přijel jako čestný host na zahájení výstavy k dílu Heinricha Bölla.
Jsem velmi rád, že vás vidím v Praze. Byl jste tady už v roce 1990, takže můžete srovnávat. Jak se vám líbí Praha 1992? Musím se vám přiznat, že jsem se do Prahy zamiloval. Je opravdu nádherná. Za toho půldruhého roku ještě více zkrásněla. Restaurované domy, hezké jsou i fiakry v ulicích. Trošku mi vadí obrovská amerikanizace. To opravdu všude musí být anglické nápisy? Copak Praha není světová i bez nich? A učitelé ruštiny ve stejné době marně hledají práci. Ruština přece nenese vinu na Brežňevových zločinech…. Praha – a taková byla přece její tradice – by měla být místem setkávání různých kultur… Ale to bylo jen na okraj. Já jsem do Prahy opravdu zamilovaný. Jak vidíte, nejsem, už žádný mladík, chodím o holi, ale po Praze chodím jenom pěšky. Chci se na ni vynadívat, nadýchat se jí…
Vy Prahu máte rád asi už velmi dlouho, jinak byste takhle v Československu má určitě hlubší kořeny… Uhodl jste a já vám prozradím proč. Vůbec první knížka, kterou jsem publikoval po propuštění z gulagu a po rehabilitaci, byla o Haškovi a o jeho dobrém vojáku Švejkovi. Ovšem na osobní setkání se zemí Jaroslava Haška jsem si musel, jak už jsem řekl, počkat až do roku 1990… Jistě. Vždyť za Brežněvova režimu se i u nás říkalo oficiálně jen to, co se psalo tehdy v Pravdě nebo v TASSu – že Lev Kopelev je zaprodanec. Ta kampaň tehdy, to bylo nejhorší období mého života…
Chcete říci, že to bylo horší než to, co jste zažil za Stalina? Pro mne osobně ano. Bylo to horší než vězení. Noviny o mně tehdy psaly že jsem zaprodanec a přítel fašistů. Za Stalina mne sice obvinili z buržoazního humanismu, z toho, že pomlouvám Rudou armádu. Byl jsem totiž proti surovému zacházení s německými válečnými zajatci… Ovšem po válce o mně nikdo neřekl – tak jak se to stalo za Brežněva – že jsem zrádce, zaprodanec a pomahač fašistů. Taková slova si tehdy nedovolil ani žalobce, ani soudce ani udavači, kteří proti mně svědčili u soudu… To vše je dnes minulost. Setkali jsme se ve svobodné zemi,která hledá způsoby, jak analyzovat svoji minulost. Pro Německo, ve kterém žijete, je symbolem účtování s minulostí právě kritický demokrat Heinrich Böll… Ano, Böll je vzorem, jak se vypořádat s minulostí. Kritériem musí být pravda. Objektivní pravda. Pravda, jak říkal už Goethe, je lék. A ten může působit problémy, aby vždycky mu musíme dát přednost před užitečnou lží. Böll to tak praktikoval a vyžadoval to i od svých přátel. Nic se nesmí zatajovat. To, že dnes budeme z taktických nebo strategických důvodů malovat včerej šek jenom růžově nebo černě, se nám zítra může jenom vymstíti. Chce to – podívat se pravdě otevřeně do očí, objektivně posoudit pro i proti. Jedině tak se můžete dívat na to, co bylo. A jedině tak pak pochopíte, co možná bude. Takže je nutné vážit všechny okolnosti, vidět všechny souvislosti. Jinak se totiž vytvoří nové legendy… Přesně. Právě v Rusku je to teď velice patrné. Koluje tam sousta legend, které s historickou pravdou nemají nic společného. Modly včerejška padly a proto že chybí kritický pohled na minulost, mnoho lidí chce na jejich místo postavit modly předvčerejška. To ale opravdu není cesta k budoucnosti… A znovu jsme u problému objektivního hodnocení… A znovu jsme u Heinricha Bölla. Jak jistě víte, v roce 1968 by v Praze a zažil okupaci. Pár dní potom otřesném 21. srpnu mi poslal dopis. Velice zajímavý dopis, který jsem okamžitě přeložil do ruštiny a vydal v samizdatu jako anonymní svědectví německého demokrata… Ten dopis byl objektivním, ale i lidským rozhořčeným pohledem na tragédii,která se stala. A Böll s tím vším měl i otřesnou osobní zkušenost. Psal v dopise o tom, jak jeden sovětský důstojník málem zastřelil jeho syna Roëného. Jak mu přiložil hlaveň samopalu na prsa a chtěl po něm jeho fotoaparát… Psal i o jiných hrůzách z těch srpnových dní. A ve stejném dopise – a to je onen pohled na věc z nadhledu – zároveň litoval i mladé ruské vojáky, kteří přijeli do Československa jako okupanti. Litoval naivní, hloupé a zastrašené ruské kluky, kteří nevědí, co dělají, k čemu jsou zneužití…
To vše už je opravdu pryč. Jak se díváte na současný vývoj v Rusku? Někdy jsem z toho , co se děje, doslova zoufalý. Děje se velké neštěstí a já se obávám, že ještě nedosáhlo svého vrcholu.Ale abyste mi dobře rozuměl: já nadále věřím v Rusko a v ruské lidi tak, jak jsem v ně věřil vždycky. Rusko nemůže zahynout, znovu se zotaví. Tak jak se zotavilo po nepokojích ve středověku, po Napoleonovi i po Hitlerovi. Obávám se jenom toho, že do té doby s může stát ještě mnoho zlého. Strašný je především morální rozklad.Víte, nějaké ty vuřty třeba budou docela brzy, ale vyčistit zamořené duše, to bude trvat velmi dlouho.
A jaký lék na tu mizérii, kterou teď máme i u nás, vidíte vy? Jak jsem řekl, je jenom jediný lék – holá pravda. A tolerance. A já tolerancí nemyslím to, že budete okamžitě souhlasit s někým, kdo má jiný názor než vy. Tolerance znamená, že jeho názor akceptujete. Musíte jiné nechat myslet tak, jak myslí a nikoli je okamžitě za odlišný názor chytat pod krk. Všechny způsoby myšlení mají nárok na existenci jako ten můj vlastní, pokud jejich obsahem není zabíjení a drancování. A tolerance také znamená, že člověk se brání ideologii, která chce být monopolem, že se brání názorům, které mu někdo vnucuje. A nejlepší myšlenky nelze nikomu vnucovat a diktovat. To by byla intolerance a to je to nejhorší, co by nás mohlo potkat… To, co potřebujeme, je pravda a tolerance. To je můj názor a chcete-li, to je i můj program, kterého se nikdy nevzdám.
Se spisovatelem Lvem Kopelevem hovořil během jeho krátkého pobytu v Praze František Vonderka. Foto: osobní archiv Lva Kopeleva
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JOSEF FORMÁNEK
„A moje zábava, to bylo každej den jezdit po vizitě, hnedle od operačního stolu do buši na lidožravý lvy.” Osmdesátiletý český lékař, světoběžník, dobrodruh a lovec dr. Zdeněk Cakl se uchichtne a pak se slastně zadívá do dálky, aby ještě šťastně dodal: „Jo, skoro každej den… Byli to zabijáci. Když jsem jednou zastřelil lvici, našel jsem v jejím žaludku zbytky lidských prstů.” x x x
Blízko pohoří Matopos, kde jsou jedni z posledních volně žijících bílých nosorožců, žije dodnes jeden z posledních volně se pohybujících bláznů, kteří si stačili opatřit křídla. Lákalo mě to napsat o zapomenutém českém Georgi Adamsnovi, muži ztraceném v buši, který toužil po dobrodružství, zvratech osudu, nebezpečí a práci. Ne snad kvůli penězům nebo slávě. Kvůli vlastnímu pocitu, že si zařídil život tak, jak sám chtěl. Všechno to vlastně začalo už v roce 1939, kdy se Zdeněk Cakl stal na UK, fakultě lékařské, doktorem. Ještě stačil po válce odcestovat do Paříže studovat dětskou chirurgii, aby mohl pozd ěji nastoupit na II. Chirurgické klinice v Brně. Ale to už v roce 1954 odjíždí, vyslán s manželkou – zdravotní sestrou do Korei pracovat jako vedou chirurg do zdejší čs. Nemocnice. Cesta začíná…
Tam Cakl začne teprve nasávat dálky dobrodružství a chirurgickou jistotu. Úspěšně odoperuje několik beznadějných případů z řad těžce raněných korejských případů z řad těžce raněných korejských vojáků. Za svou práci obdr ží osobně od Kim Ir Sena vyznamenání. Stejně brilantní a přesnou práci odvádí později i ve Vietnamu, kam se s manželkou Jarkou hlásí už dobrovolně. Je v nemocnici i večer, když ostatní spí. S nejposlednější vietnamskou žebračkou jedná vlídně, s humorem, ale i s pokorou. Získá si tím většinu lidí z okolí. Mají ho rádi.
ČESKÝ KOUZELNÍK. Jediné,co vesničanům asi trochu vadí, je, že nemají s manželkou dítě. Přijíždí za ním sám ministerským předseda Vietnamu Fan VAnDong a tak trochu i na popud Caklových jim daruje mimo řádu práce Vietnamské lidové republiky i malou vietnamskou holčičku Than Thie Tiep. S odůvodněním, že po válce mohou sice obstarat chlapce, ale ne dívky. Ze skupin opuštěných dětí, kterým rodiče vzala válka, se tvořili lupičské bandy, které přepadávaly z hladu lidi. Caklovi tedy malou Tiep adoptovali. Po příjezdu do Československa sice na hranicích zavládlo z nedorozumění malé zděšení, že se jedná o únos, ale usměvavý a samorostlý Cakl dává věci do pořádku. Zatím mu vše vychází… Krátce na to je spolu s manželkou delegován do Etiopie. To je to, co hledal! Zalíbí se mu ta natolik, že po čtyřech letech, kdy se má vrátit, přistává v Ruzyni letadlo jen s ostatními pracovníky a jeho manželkou Jarkou, která tu má rodiče. Její muž Zdeněk sice také, ale prostě to tak asi bůh udělal, že ho zakořenil všude. Už si zvolil. Etiopie se stala jeho láskou a zemí neomezených možností. Dr. Zdeněk Cakl: „Etiopie byla pro mě tak trochu starověk, středověk a novověk dohromady. Kde jinde vás může přijmout na audienci císař žijící v přepychovém paláci se zvěřincem a přitom zavádějící socialistický humanismus. ” To ale pro něj nebylo ani tak fascinující. Dostal tu na starost určitý počet lidí, podřízených i pacientů, mohl operovat, ale … i lovit. Nebyl totiž obyčejný doktor s asketickou a pedantskou povahou. Tenhle chirurg (kdyby se v tomto oboru konal nějaký šampionát, určitě by nehrál za béčko), miloval přírodu. Už z Asie poslal na své náklady našim muze ím několik preparátů a brněnské ZOO zvířata. Volně lovit v Etiopii mimo několika divočejších kmenů, které se na to nikoho neptaly, nemohl jen tak ledaskdo. Na Cakla se to nevztahovalo. Měl…
DOBRÉ STYKY S CÍSAŘEM. Harar byl častým místem císařových návštěv. Vládce se tu narodil a při svých nostalgických toulkách občas zabloudil jako správná hlava státu i do nemocnice pro chudé, kde doktor Cakl pracoval a spolu s ostatními kolegy šířil slávu Československa. Jednou tam však vyslal svého posla cíleně, aby Cakla přivedl do nemocnice pro bohaté, k císařově neteři. Nikdo z domácích ani čtyř zahraničních lékařů si jí netroufl operovat, protože nemohl přijít na to, co to je. Cakl tam vpadl opět plný vtipu a chvíli se svými německými kolegy ještě žertoval, než se stačil připravit. Ze strachu mu nikdo nechtěl dělat ani asistenta. Vybral si domorodé sestry a začal. Tenhle případ naštěstí znal ze své praxe v dětské nemocnici Brně – zauzlení střev, které se vyskytuje skoro jen u dětí. Císařově neteři bylo dvacet let… Zdeněk Cakl: „Řekl jsem jí, že musí být okamžitě operována, jinak zemře. Bez cavyků, na rovinu. A ona řekla: „Já vám věřím, operujte mě.” Ostatní lékaři byli rádi, že přešla odpovědnost na někoho jiného a spolu s personálem zatím začali vzývat různé domorodé bohy, islám a snad i křesťanství dohromady, aby to dobře dopadlo. „A dopadlo,” uchichtne se do kamery dětsky samolibý stařeček a oči jako trnky mu rozpustile přeběhnou po ostatních, jestlipak se tomu taky zasmějí. Tak lehké to ale nebylo. Druhý den po operaci se totiž pacientce vrátil předoperační stav. Opět se celá nemocnice modlila, aby se to tomu Čechovi povedlo, jinak budou muset všichni jít, jestli to vůbec přežijou. A Cakl tak císařovu neteř znovu otevřel, střevo už jen nevytáhnul, ale resekoval, aby se vyhnul nebezpečí, že opět do sebe vklouzne. Amputovaný kus vyjmul a zašil. Stav pacientky se zhoršil. Asi dva dny byla špatná s ní celá nemocnice ze strachu císaře. Nakonec se stav dívky rapidně zlepšil. Nemocnice získala veškeré výhody, které potřebovala.
Když se Cakl v rozhovoru před císařovou suitou zmínil, že rád loví, vyšlo pro všechny guvernéry, státní úředníky a policii nařízení, že mu ve všem musí vyjít vstříc. V tom bylo zahrnuto i právo lovit. Všechno, co vydělal, utratil při lovu. Nejraději chodil na lvy. Měl povolení zabít dva, přiznal však, že jich zastřelil osmnáct. Stejně mu to nikdo nevěřil. Každý byl přesvědčen, že jich bylo víc. Vesničané z jihu, kteří za ním do nemocnice docházeli buší od somálských hranic, většinou nedošli všichni. Byla období sucha a v údolí řeky Eder se vyrojilo moc lidožravých lvů. Vždycky po vizitě vzal pušku a šup na ně. Jednou mu četníci donesli tělo znetvořeného člověka, kterého napadl slon. Tak dokončil vizitu a odjel za ním. „Jo, sloni jsou potvory. Když si totiž chtějí odpočinout, tak se otočí hlavou směrem odkud přišli. To aby viděli, kdo jde po jejich stopě. A tak musí jit na lov vždy dva. Jeden sleduje stopu a druhý okolí.” Pan Cakl se zaujetím předvádí lovce, jak pokrčen sleduje okolí: „Nejlepší je střelit, až když vidíte třetí vrásku na chobotu. Rozumíte? To vyjde ta nejlepší rána. Ale musíte ho střelit pře ucho.” Pak se spiklenecky usměje: „Ale taky se dá střelit slon zezadu, i když je to nefér. To ho střílíte pod ocasem podél páteře…”
Jednou jel Cakl se svým kolegou Josefem Šebestou terénním autem opět na lov. Zajeli omylem doprostřed malé vesnice. Tam je zastavila skupina ozbrojených domorodců. Obklíčil jejich auto, ale jak je uviděli zblízka, odskočili jako opaření a začali s úctou i křičet: „Náš hakim”. Cakla dobře znali. Všichni s ním chtěli jet na lov. Doktor si vybral dva a ti to považovali samozřejmě za náramnou čest. Josef Šebesta o něm ve své knížce o Etiopii píše: „Rád se bavil třeba i s vězni, kteří do nemocnice chodili uklízet. Poté, co byli z vězení propuštění, první cesta vedla k němu. Doktor totiž dával každému propuštěnému vězni deset dolarů do začátku nového života. I proto mu všichni říkali český Schweitzer”. Pro doktora to jsou nejkrásnější chvíle jeho života. Na dvorku jeho etiopského domku má ochočeného paviána, papoušky a přítulnou lvici Mau… Ta se po ránu vždy objeví Caklovi v ložnici. Pohoda. Jenže čas letí… Po čtyřech a půl letech, kdy se nevrátil do republiky ho naše úřady vyzvaly ať se vrátí, že to prozatím nebudou brát jako nedovolené opuštění republiky. Měl tam místo něho na výměnu přijet jiný lékař. Císařská kancelář se k tomu vyjádřila, že žádného jiného chirurga nechce: „Nejsme schopni najít místo pro dalšího lékaře. Je tu místo jen pro jednoho chirurga. Na něm ale už pracuje doktor Cakl, o kterého máme eminentní zájem.” Nakonec po písemném naléhání své ženy svoluje Cakl i se lvicí Mau k návratu zpět do Československa. Když se vracel, nevezl si kromě lvice Mau s sebou nic. Vše utratil při lovech nebo rozdal. Jeho paní Jarmila si dodneška dobře pamatuje, jak přijel domů, a první , co bylo jeho, že jí ještě mezi dveřmi vynadal. Že prý mu zkazila život, když ho tahá do Československa, protože musí mít doma chlapa. Cakl byl „doma” jen pár let a už ho to zase táhlo ven. Připravoval se. Chtěl zpátky do Etiopie. V době, kdy jiní ukládali na tuku a na konta pro koupi auta, chaty…, doktor neustále zaměřuje své znalosti na nemoce, které se vyskytují v afrických zemích. Chybí mu řvaní lvů, nekonečné cikády a rozesmáté tváře Afričanů. Největší splín na Cakla přichází na podzim v době plískanic, kdy je pro něho velkoměsto Brno tím je ošklivějším místem na Zemi.
Afriko, Áááfriiikóóó… V té době si ale může doktor číst maximálně v knize Joy Adamsové volání divočiny a v knize George Adamse Můj život se lvy. Navíc i lvici Mau musí Cakl dát do brněnské zoologické zahrady. S těžkým srdcem, ale kvůli penězům není jiného zbytí. Chodí se na ni alespoň co nejčastěji dívat. Lvici se tady nelíbí. Cakl neustále sonduje možnosti odcestovat do Afriky. Píše etiopskému císaři s prosbou, aby mu dovolil pracovat kdekoliv v jeho zemi jako chirurg: „Jeho Císařská Výsosti, Haile Selassie I., Císaři… Rád bych se nyní vrátil do Etiopie, kterou mám rád, po které se mi velice stýská. Mám tam také mnoho přátel. Je mi nyní 55 let a cítím se úplně zdráv a schopný pracovat 10-15 let jako chirurg pro Etiopii, kterou považuji za svou druhou vlast…” Z Etiopie se však nikdo neozývá. Zřejmě má starosti sama se sebou. Protože včas nepřišla žádost či vlastně pozvání, prosí Cakl ministerstvo zdravotnictví o nalezení místa někde v Africe. Vzhledem k jeho stáří mu z ministerstva odpověděli, že může spíš něco podniknout sám. Stáří, stáří… Jaké stáří? Caklovi zůstala duše a energie dítěte. Právě 5 let po návratu z Etiopie se mu podařilo zkontaktovat s Rhodesií. Odjíždí v nejvyšší čas. Jak zjistí, že nás obsadila sovětská armáda, nechává propadnout již předem zakoupené lístky na vlak v září a v prvních dnech okupace narychlo odjíždí autobusem do Vídně. Zůstat v republice by byl asi jeho konec. Ve Vídni však těsně před odjezdem upadne do bezvědomí a praští sebou o zem. Krvácení do mozku. Někdo jiný by si asi cestu tisíc kilometrů právě teď rozmyslel. Cakl uvažuje opačně: „Teď už se do Československa vrátit nemůžu. Jako s kardiochirurgem je se mnou konec. Do penze nebo nějaké poradny nechci.” Je rozhodnuto. Odlétá do Rhodesie. Má tam nastoupit do nemocnice v Harare. * * *
Píše se rok 1969. Když letadlo roluje na přistávací ploše, má pan doktor v očích slzy a na tváři úsměv. Směje se na celníky, lidi na ulici. Ti sice nemůžou nic chápat, ale přesto mu úsměv opětují. Áááfriiikááá… Doktor Zdeněk Cakl hned poté, cosi odloží v hotelu zavazadla, se jde ptát ředitele CENTRA HOSPITAL, kdy má nastoupit. Jeho, jak z 50. let vystřižené nadšení do těžké práce lehce šokuje flegmatické Afričany. Brzy si získá uznání a po roce je mu nabídnut lepší post a ohodnocení. Nikdo pak nechápe, když odmítá a chce nastoupit někde blíž k přírodě. Čím budě divočina a rasovina větší, tím lépe. Každému co jeho jest…. Odjíždí do mrňavé provinční nemocnice, spíš takové větší ambulance, kdy jediným doktorem a zároveň jediným bělochem v oblasti o rozloze 7000 km2 a 100000 obyvateli. Jezdí i po jiných ambulancích a odlehlých vesnicích svým Landroverem, který si koupil na splátky. V odlehlých končinách, aby vůbec mohl pracovat, si musí ale nejdříve naklonit místní šamany, aby potvrdili, že je profesionál. Čas plyne pomalu a Cakl, mimo pár vzpomínek na Československo, se jako zaoceánská loď, aniž by to sám věděl, vzdaluje od rodného přístavu. Staví si a zkrášluje dům se zahradou. Má tu už „svůj” prales, svoje jezírko s pestrobarevnými rybkami, které znají lidé o pár tisíc kilometrů dálna sever jen ze skleněných vězení. Začíná sbírat kameny všemožných tvarů, barev a dělá z nich „kamenné záhony”. Obchází je stejně pyšně jako zahrádkáři své astry a jiřiny. Do tohoto ráje ale začátkem roku 1970 najednou přichází dopis z jiného světa. Odesílatel: Jihomoravský KNV Brno, odbor zdravotnictví: „Ministerstvo zdravotnictví ČSR nemůže dát souhlas k Vaší pracovní činnosti v Rhodesii a současně Vás žádá k návratu na Vaše tuzemské pracoviště…” Cakl napíše dopis o samozřejmosti svého návratu, ale … až 31. října 1971. Až do tohoto data mu ředitel brněnské fakultní nemocnice povolil neplacené pracovní volno. Tak co. A Cakl uprostřed buše, kde čas nehraje žádnou roli, zapomene… Po ruce už jen přichází zpráva od advokáta dr. Kobera, že proti němu zavedla městská prokuratura v Brně řízení pro trestný čin, opuštění republiky podle paragrafu 109, odst. 2 Sb. Cakl posílá ihned našim orgánům prostřednictvím JUDr. Kobera odpověď. „Můj odchod do Zimbabwe (Rhodesie) nebyl nikdy motivován politicky…” * * * Dr. Zdeněk Cvakl je odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a propadnutí celého majetku. Své cenné přírodovědné sbírky už ale stejně dávno rozdal přátelům a muzeím zdarma. * * *
Československo se stává stále menší tečkou. Pupeční šňůru s přístavem zůstávají jen dopisy s blízkými přáteli. Píše mu dcera a zvlášť manželka Jarka. Obě si ho zřejmě moc vážily a v době dospívání Thiep, na sebe i lehce žárlily. Jejich nezodpovědný tatínek Zdeněk je totiž poutavá a nevymazatelným fluidem působící osobnost. Je třeba ho buď milovat nebo nenávidět. Říká se, že pro něj první byla jeho práce, pak Afrika s černochy, přírodou, pak dlouho nic a až potom jeho žena. Byl svým způsobem krutý, když jak píše Thiep – dovedl odejít bez jediného slůvka vysvětlení. Jeho adoptivní dcera si uvědomuje jeho rozmar. V dopisech si Thiep i sama sobě stěžuje na milovaného otce. „Můj chlapec Ludvíček je moc hodný hoch a snaží se mi dát a nahrazovat lásku, která mi chyběla odjakživa…” * * * Mezitím se do míst, kde působí Cakl, stěhuje civilizace, běloši. Zemí proběhne národně osvobozenecká válka. Afrika je jeho život i smrt, ráj i peklo. * * * Asi hodinu před půlnocí k němu přiběhne zchvácený vesničan , aby rychle šel k těžkému porodu. Cakl na sebe rychle nahází věci a utíká k rodičce. Jejich běh k záchraně života náhle zkříží banda asi dvaceti bojovníků za svobodu. Utíkající lidé a jeden běloch! Oba povalí na zem a začnou je bít kovovými tyčemi, oštěpy pěstmi a samopaly, Zakrvácený 60letý doktor si už v klubíčku kryje jenom obličej. Čeká na zázrak nebo na smrt. A zázrak přichází! Život mu zachrání samotný vůdce skupiny, který až zblízka pozná ve tmě starého dobrého Cakla. Osud někdy kouzlí kruté čáry. Druhý den nato musí sám zraněný doktor pitvat sedm zabitých Afričanů, které odmítá domorodý řidič jet ve dne se sanitkou pro krevní konzervu, protože by musel projet bojujícími oblastmi, Cakl jede místo něho. A v noci. Když se ho šokovaní známí ptají proč,odpoví, že v noci lze dobře pozorovat zvěř. Přes tyhle příhody svoji ambulanci nikdy nehodlá opustit. Roky mu sice přibývají, ale s nimi i jakási síla, která ho nutí stále silnější plácat křídly bláznů. I v rhodeské oblasti pohoří Matopis se brzy rozkřiklo jeho lovecké umění. Když jeden slon ušlapal matku s dvěma dětmi, požádaly ho úřady o pomoc. Cakl vzal pušku, jídlo, vodu a šel. Připojili se k němu skoro všichni muži z vesnice. Cakl šel, nemluvil a jen nahrbený očima sledoval spolu s jedním stopařem zabijákovy stopy. Dva dny ze sebe nevypravil souvislou větu. Třetí den smrtelným výstřelem slona teprve odemkl svůj jazyk. * * *
V roce 1990 ho navštívili lidé z čs. velvyslanectví. Do češtiny se už v jeho osmdesáti letech míchá angličtina, němčina a domorodé jazyky: „Mám lásku k věcem. Ne pro jejich hodnotu, ale pro jejich krásu. Nejraději mám hnědou barvu a hladí velký vejčitý kámen. Ke kamenům má zvláštní vztah. Nanosil je do svých terásek z dalekého okolí. „Co byste řekl tomu, kdybych tento dům a zahradu věnoval velvyslanectví jako dar? Je to tu dobré rybaření a na lov. Jsem už moc starej. Zítra můžu třeba zemřít.” Ataše se usměje a na nahluchlého Cakla zakřičí: „Lidé prý z vás tahají peníze.Prý dokonce platíte někomu v Harare studia?”„Jo. Ashovi. Tenhle rok skončil elektrotechnickou fakultu. Vždycky když jsem potřeboval peníze, rodal jsem jednu ze svých trofejí. Hlavně sloní kly. Měl jsem jich 14″ „Ale školství je v Zimbabwe zadarmo. Neokrádá vás?”„Nemůžou mě okrádat. Co by mi vzali? A když, tak já toho moc nepotřebuji. Mám dům, který neplatím. Víc mimo jídla nepotřebuji.”* * *
Už v době uvolňování v roce 1987 přijela za ním po dvou desítkách let jeho manželka Jarka a také jeho sestra. Jsou u něj tři měsíce a pan Cakl cítí, že už se od se dost vzdálili. Na stará kolena mu už je nepříjemná ženská pečlivost, se kterou se obě snažily dělat v domě pořádek. Chce mít nejspíš i svůj klid. Když se po dvou a půl měsíci všichni loučí, už asi vědí, že se vidí naposledy. Třicet pět tisíc korun za letenku už zřejmě obě důchodkyně neseženou. Stejně jako vitalitu k riskantnímu výletu do Afriky za tím starým unaveným, ale veselým bláznem. Je jim asi zvláštně. Mile a krátce se polibkem rozloučí. Možná… Co jim tehdy probíhalo hlavami, zůstane navždy jejich tajemství. To, co si však řekly, ne: „Nemůžu, umřel bych. Nesnesl bych změnu podnebí.” Vím určitě, že bych se cítil vyplašený jako indián Červuš z jihoamerických pralesů, kterého přivezl známý botanik A.V. Frič do Prahy.” Cakl tvrdí, že by ve městě nevydržel: „Kolem našeho baráku na kraji Brna jezdí spousta aut a smrděly by mi pod nos.”Přitom je ten jejich dům úplně fantastický. Těsně za zoologickou, kde je z druhé strany pohled do lesa. I srny tam chodí. Ale chyběla by mu kamenná zahrada, nelétal by mu tam ukřičený pták turako a pestrobarevné rybky by mohl pozorovat jen přes studené sklo akvárií. * * *
Doktorka Eder s Caklovou sestrou slyšely kázat v kostele v Bulawayo kněze o křesťanství a o pomoci bližnímu svému. Při odchodu z kostela poděkovala Caklova sestra misionářce za její pomoc bratrovi ve stáří: „Vy jste opravdový křesťan.”Dr. Eder jí odpověděla: „Ne, já, to Váš bratr, i když nevěřící, je pravý křesťan.”
P.S.: Podle posledních informací z korespondence neměl Zdeněk Cakl na podzim roku 1991 ve svém domě až ani jediný sloní kel…
Za pomoc při shromažďování informací, fotografické a filmové dokumentace děkují Aleně Myřatské a Přemyslu Rabasovi.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
ROMAN CÍLEK
„Všechny vás pověsíme. Do jednoho!” vykřikl jeden z vyšetřovatelů. Bylo rozhraní jara a léta 1949. O několik dnů později řekl kapitán Karel Sabela, před zatčením velitel tankové roty v žatecké posádce, svému spoluobviněnému Vladimíru Struskoi, posluchači filozofické fakulty: „Vláďo, tvou povinností je přežít! Mne a některé další zabíjí tak jako tak, ale ty jsi z nás nejmladší, jednou všechno dosvědčíš.” Karel Sabela byl spolu se svými čtyřmi druhy opravdu popraven, a Vladimír Struska, jemuž byl původně navržený trest smrti změněn na doživotí, skutečně přežil a po jedenácti letech opustil vězení. Přežil, žije a svědčí. * * *
Klíčová věta obžaloby, jak ji 30. května 1949, v prvním dnu hlavního přelíčení, přednesl obávaný státní prokurátor a generál justice JUDr. Jan Vaněk, zněla víc než hrozivě: „…Všichni obžalovaní od konce roku 1948 v Praze v Žatci a na jiných místech v intencích zrádné protistání emigrace a zbytku domácí kapitalistické třídy a v přímém spojení s důstojníkem ofenzívního zpravodajství jisté západní velmoci utvořili, respektive spojili dvě ilegální skupiny za tím účelem, aby provedli protistátní puč…”
A ostří těchto obvinění (zločin velezrady a zločin vyzvědačství – obojí podle nechvalně známého zákona 231/48) mířilo na patnáct mužů, kteří seděli na lavici obžalovaných a za jejichž životy by v těch chvílích nevsadil pětník ani sebevětší hazardér. Mezi 30. květnem a 9 červnem 1949 se rozhodovalo, zda budou žít či brzy zemřou. Poslední okamžiky, kdy si aspoň občas mohli vzájemně pohlédnout do očí. Osmatřicetiletý Miloslav Jebavý, účastník zahraničního antifašistického odboje ve Francii, Anglii a severní Africe. Devětatřicetiletý Jiří Voves, za války voják naší západní armády, nyní nájemce nádražní restaurace v Žatci. Osmačtyřicetiletý Bohuslav Hubálek, architekt, obchodník a malíř. Osmatřicetiletý Václav Šibák, štábní strážmistr SNB. Osmadvacetiletý František Řepa, exportní úředník. Čtyřiadvacetiletý Vladimír Struska, student. Pětatřicetiletý Jan Seifert, bývalý kapitán SNB. Sedma čtyřicetiletý Vilém Sok, podplukovník československé armády. Čtyřiačtyřicetiletý ing. Jan Krátký, major československé armády a automobilový závodník. Dvaatřicetiletý Karel Sabela, několikrát vyznamenaný příslušník našich jednotek na Západě, kapitán československé armády. Sedmačtyřicetiletý Josef Gonic, podplukovník generálního štábu. Čtyřicetiletý František Ouřada, příslušník SNB propuštěný po Únoru 1948 ze služby. Jedenatřicetiletý František Šlajs, kapitán československé armády. Šestatřicetiletý Stanislav Korner, bývalý příslušník SNB. Osmadvacetiletý Antonín Vinš, řídící učitel. Patnáct mužů. Nestejně starých, různého původu i povolání. Co je asi spojovalo? * * *
S odstupem několika desetiletí klademe tuto otázku dr. Vladimíru Struskovi, jednomu z nich. „Budu upřímný. Náš případ nelze od jiných označit za zcela vyprovokovaný či falešně zkonstruovaný. Pod mnohým co, z nás vymlátili, se skrývalo jádro pravdy: my skutečně chtěli svrhnout Gottwaldův režim. Bylo nám jasné, že se komunisté moci dobrovolně nevzdají, že je třeba se s nimi tak či onak utkat, škodit jim. Přáli jsme si, aby se naše země opět stala demokratickou, svobodnou, přístupnou všemu, co národ činí důstojným. Studoval jsem filozofii, měl jsem a mám niterný vztah k dějinám i jejich odkazu, a tak mi tohle vše bylo nadmíru blízké. Po únorových událostech jsem pochopil, že začíná doba temna. Dostal jsem nabídku na zahraniční stipendium, ale pak jsem odchod do ciziny sám pro sebe zavrhl. Říkal jsem si, že jestli mohu být někde platný, tak doma. Tady! Ještě s několika podobně smýšlejícími kamarády jsme založili jakousi vysokoškolskou skupinu a zvažovali, co dělat. Tisknout protirežimní letáky? Pomáhat ohroženým lidem…?´
Hledali jste jistě i další kontakty? „V Sokole jsem se poznal s Pepíkem Schickem, který byl potom souzen v jednom z dalších procesů, a ten mne seznámil s architektem Františkem Kolmanem, kterého si jako nesmírně moudrého a vzdělaného člověka budu do smrti vážit. Podílel se předtím na odboji proti nacistům a unikl popravě jen o vlásek. A teď znovu pracoval proti tyranii. Navázali jsme spojení s exulantem dr. Hřebíkem, bývalým starostou Sokola, a hledali jsme i jiné cesty. Prostřednictvím Františka Řepy ze Zbraslavi jsem se dostal k jeho bratranci panu Jebavému, který měl zkušenosti z výzvědné práce za války v zahraničí. Dostali jsme do ciziny řadu zpráv, podařilo se nám získat i obžalobu v ostudně vyprovokovan ém případu generála Kutlvašra a poslat ji ven, aby se dala využít v pořadech zahraničního rozhlasu. Architekt Kolman pomocí číselného kódu dodával informace jistému Američanovi, se kterým se kontaktoval na sokolském sletu, a také mne přes paní Kottovou napojil na štábního strážmistra SNB Václava Šimáka, který vedl odbojovou skupinu na kriminálce a dopravním oddělení. A přes Šimánka vedla moje cesta k panu Hubálkovi.
To bylo na podzim 1948 a při schůzce v kavárně na Václavském náměstí jsem poprvé zaslechl zatím jen zmínku o tom, že jsou ve hře snad i nějaké zbraně a že je tu možná napojení na důstojníky nejen v pražských štábních útvarech, ale i v jistých posádkách, jmenovitě byla řeč – to ale až o něco později – o Žatci, Kralovicích u Plzně a Milovicích.” – Padly už tehdy pojmy jako ozbrojený převrat či povstání? „Logicky k tomu vše směřovalo. Režim čím dál brutálněji upevňoval svou moc. Pokud se mělo proti němu cokoli podniknout, bylo třeba to učinit co nejdříve. Každý odklad snižoval naději na úspěch.” – A vy jste v úspěch, předběhnu-li trochu čas, věřili? „Ano. Bylo to možná přespříliš idealistické, snad v mnoha směrech i trochu naivní, řadu faktorů jsme přecenili, jiné hase naopak nedocenili, ale ve zdar toho, co konáme, jsme věřit museli. Jinak bychom se do toho přece s nasazením vlastních životů dobrovolně nepustili.” Útržky z pětapadesátistránkového rozsudku: „…Jebavý se pokoušel do počátku vniknout hlouběji do ilegální činnosti jednotlivých skupin s tím, že by bylo záhodno je soustředit v jednu skupinu velikou…” „…Na schůzce v Žatci (druhá polovina ledna 1949) se projednala otázka vedoucí osoby pro ozbrojené povstání a dohodlo se, že vedením by mohl být pověřen v zahraničí pobývající generál Liška, pro kterého se užilo krycí jména FOKS, přičemž Jebavý si zvolil krycí jméno STONE, kterého používal již za války při své zpravodajské činnosti ve službách britské armády…” „…Při jedné z dalších schůzek prodiskutovali Jebavý s Hubálkem otázky dopravních prostředků pro převoz mužstva. Hubálek také prohlásil, že v blízkosti Prahy má připraveno 150 samopalníků – civilistů, kteří v případě povstání ihned zasáhnou. Počátkem února se v přítomnosti Šimáka, Hubálka, Jebavého a architekta Kolmana projednalo, jakým způsobem by se s pomocí členů SNB, příslušníků skupiny, dalo obsadit určité pražské skladiště zbraní… Rozmluvou Jebavého se Sabelou se dohodlo, že v případě povstání Sabela pošle na prahu dvacet tankových stíhačů a příslušnou posádkou…” „… Dne 27. února 1949 se na schůzce v Praze projednával již detailní plán… Obžalovaný Šlajs tu oznámil, že až se bude nejbližší sobotu vracet se svojí rotou z ostré střelby z Milovic přes Prahu do Kralovic, záměrně se zdrží na Smíchovském nádraží až do půlnoci, kdy bude povstání zahájeno… Mluvilo se i o tom, že kromě žatecké, kralovické a milovické posádky se ozbrojeného povstání zúčastní také další… Datum zamýšlené akce se stanovilo na sobotu 5. března 1949 k půlnoci…” „… Ještě 4. března se Krátký sešel s Jebavým, který podle plánu Prahy vypracoval náčrtek obsazování jednotlivých budov a objektů… Již předtím architekt Kolman sepsal prohlášení, které se mělo vysílat v rozhlase jako první oznámení o provedeném puči a ve kterém byl zhruba nastíněn program nového režimu…” „… Ještě než k tomu mohlo dojít, byli jednotliví účastníci zatčeni a tím ozbrojené povstání zmařeno…” * * *
Dr. Vladimír Struska „Mne zatkli 4. března. Šel jsem na schůzku k panu Hubálkovi do Dejvic, zazvonil jsem, otevřel mi chlap se samopalem, namířil mi ho na břicho a řekl: Pojďte dál! Vezli mne pak do centra Prahy a už cestou mi jaksi preventivně vyrazili zuby, a v Bartolomějské mne za svázané ruce pověsili na hák zapuštěný do dveřního rámu a mlátili vlastně až do rána. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to musím za každou cenu vydržet, protože druhého dne začne přece převrat a vše bude v pořádku. Ale převrat nezačal a tohle byl jenom počátek. Tři neděle nás kurtě vysl ýchali a druzí zkusili ještě víc, třeba pan Jebavý… anebo jsem viděl, jak mlátili děti pana Hubálka a nutili tím jeho ženu, aby proti němu promluvila. Takhle se připravoval halasně ohlašovaný a přímými přenosy v rádiu potom ve veřejnosti propagovaný proces, který měl být pro národ velkým varováním. Ale stal se tehdy i důkazem o tom, že žijí v této zemi lidé, kteří se nemíní smířit s porobou. Ani tváří v tvář hrozbě smrti.” * * *
Z průběhu přelíčení: Prokurátor generál JUDr. Vaněk položil obžalovanému kapitánu Sabelovi otázku, co by si vlastně počal se svými tanky před generálním štábem,kam mínil ze Žatce dorazit. „Myslíte si snad, že bychom vám vrata otevřeli?” „Stačilo by jednou vystřelit, ” odpověděl Sabela, „a podělali byste se strachy.”
- * * Devátého června 1949 nadešla chvíle pomsty. Obžalovaní Miloslav Jebavý, Bohuslav Hubálek, Vilém Sok, Karel Sabela a Josef Gonic byli odsouzeni k trestu smrti. Doživotní těžký žalář (u některých změněn z původního rozsudku smrti): Václav Šimák, Vladimír Struska, Jan Seifert, ing. Jan Krátký, Jiří Voves, František Řepa. Dvěma zbývajícím určil státní soud pod vedením dr. Nováka trest 25 let vězení. Odvolací řízení v Brně přineslo předem připravený zamítavý výsledek a prezident republiky Klement Gottwald se o něco později vzdal práva udělit milost. Na smrt odsouzené oběsili 18. července 1949 brzy ráno. Mezi jednotlivými popravami byla nařízena dvacetiminutová prodleva a určeno přesné pořadí: Sabela, Gonic, Sok, Hubálek a nakonec Jebavý. Pamětníci stvrzují, že z cel smrti, kam bylo těchto pět mužů před výkonem trestu soustředěno, se ozýval zpěv. Poslední písní byl prý Valčík na rozloučenou.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JOSEF FORMÁNEK
IGOR CHAUN: NEŘÍKÁM ŽÍT, NEŘÍKÁM PRACOVAT, PROSTĚ BEJT!
Ve stanici metra Můstek se stala zvláštní příhoda. Zrovna, když tam náš malý velký tajemník redakce nabízel kolportérům druhé číslo KOKTEJLU, přistoupil k jednomu prodejci nenápadný muž. Kolportér se slovy, že ho už vyprodal, odkázal onoho pána na Míru Urbánka jako člena redakce. A tak se stalo, že jsme Igoru Chaunovi posílali na dobírku v obálce Koktejl, němž byl otištěn rozhovor s Jiřinou Švorcovou, která tam o něm mluví, Ona dobírka však nebyla za peníze, ale za svolení k rozhovoru. Igor Chaun – mladý, pro někoho chladný a cynicky kalkulující režisér obálku převzal.
Četl jsi, co o tobě říká paní Jiřina Švorcová v 1. čísle Koktejlu? Co jsi tomu říkal? Zaznamenal jsem to.
A jaká na to byla tvoje reakce? No, tak to je střet dvou epoch. Dvě různý roviny myšlení a života. Já jsem měl pocit jistýho soucitu, když jsem četl onen rozhovor. To je žena, která svýho času něčemu uvěřila, pak už nechtěla věřit tomu, že uvěřila špatně… Tak se v tom prostě ty lidi obrnili – ve své víře, protože on by totiž ten jejich život jinak ztratil smysl, kdyby teď měli přiznat, že vlastně věřili chiméře. Já jsem v tom rozhovoru viděl zestárlou paní, která je lehce zahořklá, které je smutno. A bylo mi jí líto. A jako člověka citlivýho na relativitu života to na mě zapůsobilo. Kdybych si odmyslel, že je fatální komunistka, tak je to jinak taková příjemná paní, která mi nabídla míchaná vajíčka a popila se mnou při příjemném rozhovoru víno… Ale možná, že on právě celej ten komunismus byl takovej. To byl zdánlivě takovej hodnej bezzubej dědeček. Akorát měl jednu chybu. Že vraždil a ničil lidi. Ale vždyť se nám to vlastně i teď jeví celý tak naivní, ze už ani nemůžeme uvěřit, že to tady tak dlouho fungovalo a my jsme chodili s rudým krepovým papírem mávat na Letenskou pláň… Tady byla vykořeněná osobní odpovědnost lidí. Vždyť to je zrůdný. Když si chlap natře plot, tak si utře tu barvu, která mu stekla na chodník, tu tam nechá bejt, protože to není jeho. A k tomu tady ty lidi byli vychovávaný. To vykořenění individuality odpovědnosti, osobní odpovědnosti, tak panebože, to jsou věci, který je tady třeba nějakým způsobem navrátit. Já jsem se k tomu pokusil přispět Léčbou Klusem… Nedávno jsem byl na procházce se svým spolužákem a režisérem. Honzou Hřebejkem. Sedli jsem si v nějaký zahrádce, dali si pivo. Byla tam jedna holčička a jedla nanuka. Já říkám: Kolik ti je? Ona, že osm. Já na to: A víš, co to je komunismus? Zavrtěla hlavou. Já říkám? A víš, kdo to byl Jakeš, Husák? Ona odpověděla: Nevím. A já byl šťastnej a cejtil jsem pocit dějinný satisfakce. Jsou to „mrtvý” lidi, mrtvá ideologie. Budoucnost je v téhle generaci. Ta holčička už dneska ví, co to je komunismus. Já jsem jí záviděl. Jak jsi přišel na to zeptat se jí, co to je komunismus? Protože věřím v návrat k normálním lidským hodnotám, jako je jedinec,osobní odpovědnost, individualita člověka, a chtěl jsem se znovu ujistit, že slovo komunismus z našeho slovníku mizí. To jsou věci, který já, jako tvůrčí člověk, musím zast ávat, neboť jsem odkázanej velmi krutě pouze sám na sebe, na svou imaginaci, na svou schopnost koncentrace. Nemůžu se spoléhat na něco jinýho, na někoho jinýho – v tomhle ohledu.
Natočil jsi Léčbu Klausem. Ty sám ses musel léčit nebo jsi byl zdráv? Já jsem se několikrát léčil. A z různých věcí.
Nebojíš se, že bys mohl někdy na tenkém ledě života uklouznout? Teď se stala naší malý firmě, kterou jsme založili, velmi nepříjemná věc. Přišli jsme o nějaký peníze. I když to ani nebyla ničí chyba, ale … uklouzli jsme. Dostali jsme se takřka do minusu, ale žijem. Jsem zdraví a ta šance tady je dál. V našem případě došlo k úmrtí jednoho člověka. A musím číst, že ten dopad finanční je vlastně až sekundární. Daleko hůř na mě zapůsobila skutečnost, že čtyřiapadesátiletej člověk, nesmírně vitální, energický, prostě nevybral jednu zatáčku… a najednou tu není. To je věc, která na mě zapůsobila nesmírně. Ale to prostě patří k životu…
Ta firma se zabývá filmem, reklamou? Děláme dokumenty – i třeba občas nějakou reklamu, ale spíš míň a nárazově, aby to nebylo takový to drcení. Předtím nás vždycky někdo oslovil a my hledali způsob,jak to realizovat. Tak- že jsme si založili firmu čistě praktických důvodů. Jmenuje se BOZZO MILLER. Složitě jsme hledali název a nakonec se inspirovali jménem jistého jedlíka kuřat zaznamenaného v Guinessově knize rekordů. V roce 1974 snědl v Los Angeles 23 pečených kuřat za hodinu. Nebo tak nějak. To byl ideální název pro naší firmu. Navíc ještě tím, že v pozadí je kapitál brazilského velkoprůmyslníka a velkovývozce kávy.
Ty jsi řekl, že na tebe teď silně zapůsobila smrt. Povídá se ale, že jsi cynik. Není to naopak určitá maska – takové hororové filmy typu Ramóna má návštěvu nebo velmi neuvěřitelné příběhy? Je to určitý dramatický sklon ve mně. S tím se asi lidi roděj. Ten určitej talent, třeba k tomu psaní a k tomu filmování. Kaž-dý jsme nějakým způsobem nasměrovaný… Chaplin to měl do komedie, Vorlíček taky, Vávra do všeho možnýho – od Kladiva na čarodějnice přes osvobozovací válečné trilogie. Jiřina Švorcová to měla do toho, do čeho měla, já mám směřování k tomuhle. Prostě mě zajímá, co je za tou zdí našeho reálného světa. A nejvhodnějším prvkem, jak se k tomu blížit, se mi jeví příběh dramatický, mírně absurdní, trochu groteskní až třeba na hranici cynismu.
Pro tebe jsou humor a strach tedy velmi blízké pojmy… Oba vycházejí z jednoho bodu, a pak se v kruhu zase uzavírají. Vždyť humor může často přejít ve strach a strach v humor, ne? Řekls to za mě.
Dobře, ale já jsem se chtěl zeptat – určitě jsi byl takové zlobivé dítě. Neříkej, že ne. To je slabý slovo. Já byl průserový dítě. Od chování, pozdních příchodů do školy až po známky na vysvědčení.
Byl způsob tvé výchovy nějak zajímavý? Čím bys mohl obšťastnit čtenáře? No, já jsem měl velmi specifickou výchovu. Velmi specifickou. Tím, že moji rodiče byli hodně do kumštu – to je ostatně obsažený ve snímku Otec, matka a já. Táta bydlel zvlášť – komponoval muziku a maloval obrazy a my jsme žili s máti, která do mě strašně intelektuálně investovala. Nutila mě ve dvanácti letech číst Zločin a trest a v takovém duchu mě i vedla. Já jsem byl takový to lehce přemoudřelý a předčasně vyspělý dítě, jaksi konvertující k dospělým. Takhle – ještě je nutno říct: ta moje máti byla velmi inteligentní, velmi vzdělaná, ale strašně nepraktická žena. Vlastně já jsem si až posléze musel sám hledat způsoby, jak dojít k nějakým konkrétním věcem. Protože máti uměla vždycky o všem hezky povídat, ale prakticky to nerealizovala. A i na základě toho jsem se dostal po devítiletce „jenom” na učňák. Vrhlo mě to na učební obor elektromechanik pro důlní stroje a zařízení. Takže jsem se čtyři roky učil na Dole Klement Gottwald v Libušíně, pak jsem tam ještě asi rok pracoval. Potom udělal „dělnickou” maturitu a teprve pak jsem se prorval na Barrandov jako asistent režie. To byl velkolepý skok – a tak dále, a tak dále.
Jak bylo na učňáku? Já jsem měl dlouhý vlasy obarvený na černo a chlastalo se, no.
Myslíš, že to bylo prostě proto, že jsi byl mladší nebo tím, že jsi žil úplně jinde, s jinými lidmi? Já jsem tehdy moc šťastnej nebyl, i když v to určitý světýlko naděje jsem věřil. Prostě to bylo mezidobí. Jen doufám, že mě to moc nepoznamenalo a příliš mnoho mozkových buněk mi neodumřelo.
A co bys poradil těm, kteří to světýlko vidí, ale bojí se za ním jít nebo mu nevěří. Co bys jim poradil? Hlavně ať si nic nenalhávaj, protože nejhorší je, když si člověk vytváří nějaký vzdušný zámky a vmejšlí se do stavů a situací, jaký ve skutečnosti nejsou. Říkám, já jem tohle ve svý máti prostě měl, přestože to byl nesmírně disponovanej a talentovanej člověk, akorát celej život žila jakoby trochu v jiným životě nebo v jiným světě. Ať si každej přizná, na co má…
Kde je hranice mezi drzostí a sebevědomím? Tak já bych spíš řek, čím je ta hranice definovaná. Tak definovaná je inteligencí a schopností, opět to musím říct, toho sebeuvědomění. To znamená, že jestliže se zabejvám určitým způsobem sám sebou, rozumím si a poznal jsem se, tak bych měl bejt schopnej pravdivě reflektovat sebe samotnýho, kdy u jsem chvastoun a kdy jsem ještě pouze sebevědomej. Třeba i v průběhu tohoto rozhovoru jsem si dvakrát zařadil brzdu, takovou zpátečku. Jenom pro jistotu. Já si nemyslím, že jsem tady zatím nějak moc ujel, ale já jsem si prostě řekl pro jistotu pozor, pozor, pozor. Když dobyli Turci Cařihrad, tak dřív než o vyplenili, tak všichni poklekli a nasypali si hlínu na hlavu, aby si uvědomili před Alláhem klečíce, že vlastně v prach se obrátěj a že prostě umřou. Takže tohle by měl být ten součinitel zajišťující vědomí, kde jsem seběvědomej a kde jsem drzej nebo chvástavej a tudíž hloupej. Takže jsi na stráži. Člověk musí bejt na stráži. Pak to začne strašně lehce ujíždět. K tomuhle maj´ tvůrčí lidi sklon.
Ve filmu Otec, matka a já jsi uvedl, že jde o popis neuvědomělých pocitů a zážitků. Bylo tvým záměrem ukázat mikrosvět tvé rodiny jako takový nebo v kontextu společnosti? Co říct – to jsou takový otázky, který jsou pečlivě připravený, a tak je člověk na ně nepřipravený Ten film pro mně znamenal takový zvláštní stav, protože já jsem musel předčasně, dřív než kdokoliv jiný, podívat se na svoje dětství způsobem, při němž už ho transformuju z roviny osobního zážitku do roviny filmové. Vlastně už z něj „vybírám” prvky, které pokládám za podstatné a chci je někomu předávat dál. Dělal jsem vlastně jakýsi memoár – román ve svých 26-27 letech. Já jsem to, co původně v podvědomí leží neuv ědoměle, to znamená ve vzpom ínce, v pocitu, v nějaký emoci, tak já jsem se tímhle musel probrat a velmi uvědoměle až racionálně tyhlety věci poskládat. Už ne z hlediska, že mě to rozechvívá, ale naopak velmi chladnokrevně z toho sestavit určitou mozaiku dramaturgicky funkční. Tak, aby z toho vzniklo umělecký dílo. Protože, když přijdeme do parku a někdo tam bude plakat na lavičce a taky bude vyprávět, že měl smutnej život, může nás to sice zajímat, ale uměleckým dílem to nebude.
A vidíte v tomto filmu základ svého uměleckého stylu? Hou hou hou. Bál bych se takových velkých termínu. Základ uměleckýho stylu. Opakuju: Je mi 28 let, neudělal jsem jedinej celovečerní film. Já bych si maximálně dovolil říct něco o ňákým hledání, o ňákým broušení krystalizování třeba toho stylu.
Jak jsi se cítil při tom opravdovém natáčení Velmi uvěřitelných příběhů? Ale docela dobře. Tam byl největší problém v čase a penězích. V lidech ne? Jsi prý cholerik… To není pravda (smích).
Byl bys schopen někomu ublížit? Ne. Ublížil jsi někomu? Ublížil. Ale ve rvačce. Když jsem byl mladší. Ta epizoda z Velmi uvěřitelných příběhů o tom, jak se ti siláci v hospodě rvou… Ty si poznal nějaký šikan? Ne, já jsem se z vojny vykličkoval. Ale k tý epizodě. Já jsem totiž opravdu poznal blbce, který fakt tou pěstí prorážejí dveře a rozmačkávají ty půllitry. A to je obrovskej folklor, půvabnej, takže tahle povídka vznikla tak, že to nemělo bejt o tom, že někdo někoho zabije krumpáčem, ale mělo to být o lidech, který v hospodě pro zábavu rozma čkávaj půllitry, a potom už bylo jen třeba dosadit vhodnou pointu. Tudíž se k tomu dosadil ten člověk z jiného světa.Cyklista…
Co je to za člověka z jiného světa? No to je Honza Hřebejk, co jsem o něm mluvil. Teda jako představitel… Dobře. A odkud jsi vzal toho člověka, kterého on hrál? Vytvořil jsem ho. Přece každej z nás má v sobě obsaženo mnoho různejch osob. A tvůrce nedělá nic jinýho, než že v zájmu procesu tvorby vyjímá ze sebe podle potřeby jednou agresora, jednou slabocha, jednou zbabělce. Já jsem ho potřeboval, tudíž jsem ho ze sebe vyjmul.
Jaký a v čem je tvůj vnitřní slaboch? Třeba v tom, že i kdybych vás velmi dobře znal, tak se vám to neodvážím říct. Slaboch je následek strachu. Kdy začal ten tvůj strach? Na pískovišti, když ti některé z dětí dalo pěstí…? No asi před mnoha tisíci lety, při moji první inkarnaci.
Dobře. A tady v tom životě? Asi v okamžiku, kdy mě ta porodní sestra na sále pleskla přes zadek a já nevěděl proč. Dostal jsem první úder v životě a ona to přitom myslela dobře – abych se nadýchl.
Dobře – vyhráls. Ty věříš na inkarnaci? No, asi ano. Je to asi nejpravděpodobnější z toho všeho co je nám nabízeno. A je sladké, že se tady ještě jednou objevíme. Chceš tomu věřit? Ne, to není, že by to byla moje potřeba věřit. Prostě v to věřím? Osud? My tu inkarnaci ovlivňujeme dobrým životem. Já buď budu rasem v tomhle životě a budu vraždit psy nebo dokonce lidi, a pak jsem asi nežil dobrej život – a nebude to dobrý v příštím životě.
A jsi věřící? Ani ne v křesťanským nebo jiným, já nevím, budhistickým slova smyslu. Jsem prostě člověk,kterej se prokousává k nějakýmu poznání, který snad jednou přijde. Já si myslím, že v některých věcech, třeba za poslední dva roky, se mi i něco ujasnilo. Ty žiješ sám? No, nejsem homosexuální ani sodomitní, ani příliš promiskuitní s přibývajícím věkem a tělesnou váhou. Už třetí rok mám krásnou a půvabnou přítelkyni, jmenuje se Sylvie, ale myslím, že ještě zatím dlouho k žádný svatbě nedojde. Já zatím prostě ještě chci bejt sám. Potřebuju hodně času sám na sebe, to znamená, že asi bych nemohl příliš mnoho dávat. A až si tohle ujasním, tak pak můžu jinak.
Co se ti ujasnilo třeba v politice po tvé „kariéře” v této oblasti? Já jsem po revoluci už 23. prosince 1989 odešel z „revolučního děni”, protože jsem věděl, že se ta věc zdařila, a že bych tam byl dál už spíš proto, abych prosazoval sebe a ne abych prosazoval Věc. A udělal jsem dobře. Protože pak začaly nesrovnalosti ve studentském parlamentu, začali si tam stínat hlavy jako jakobínové. Pošlapali chudáka Mejstříka, i když si za to možná částečně mohl spíše svou povahou. …Prostě já jsem rád, že jsem se dokázal sebrat a odejít.
Zaujalo tě v poslední době umělecké dílo? Existuje nádhernej film. Jmenuje se Stalker a natočil ho Andrej Rakovskij. Viděl jsem ho před týdnem a znovu s dostupem několika let. Asi počtvrtý. Tam je obsažený obrovský morální poselství v tom příběhu. Je Zóna, a kdo do ní vejde, splní se mu přání. Ale pozor – nesplní se to přání, který si člověk přeje, ale splní se ono přání, které v sobě vnitřně nosí.To znamená, že vejde- li tam člověk a prosí, aby jeho bratr, kterej umírá, nezemřel – a on se pak vrátí do města, tak zjistí, že nečekaně zbohatl – a bratr mu zemře. A on to nevydrží a do tejdne se oběsí, protože neunese tohleto poznání. To znamená, že já jsem si po tomhle filmu položil otázku: co je na dně tý mojí duše? Kdybych já vešel do Zóny, co by mi splnila? Novinové titulky o mojí osobě, peníze a nebo to podstatné – nalezení odpovědi na základní otázky života, nalezení vnitřního smíru se sebou samým…?
A myslíš, že by se ti to druhé splnilo? Nepochybuješ? Pochybuju. Je v tom třeba i ta sláva a peníze? Jestli jeden článek v Koktejlu nebo deset článků v New York Timex – z toho vyššího hlediska to je opravdu nepodstatný. Já žádnou slávu nemám, ale řekněme, že už někdo ví, že jsem, byly nějaký rozhovory, určitý moje filmy běžely v televizi. Tak já jsem si k tomu čuchnul a myslím, že mi to stačí. Takže s tímhle já jsem se vyrovnal. Bylo to nádherný, když mi vyšel první rozhovor a první fotka – ale už jsem vystřízlivěl.Takže mám pocit, že tady nebezpečí není. Ale lákadlo a nebezpečí pro tvůrčí potenciál umělce mohou být prachy. To je fakt. Ale pozor – i tohleto si já strašně těžko ujasňuju, protože v člověku je strašně hrozná vlastnost – a to je závist. A najednou vidíš, že lidi okolo mají hodně. A já vím, že to jsou mnohdy lidé, kteří uměj´ míň než já. Tak jak to v Léčbě Klausem říká jeden z protagonistů, student právnický fakulty: musíme si zvykat, že někdo bude úspěšnější než ten druhej. Ale je na mně, jestli si tu míru úspěchu zvolím v onom hledání toho vnitřního smíru se sebou samotným, v budování si ňáký svý vnitřní svobody nebo jestli si tu míru zvolím v hromadění peněz, úspěchů a novinových titulků. Takže tohleto jsou věci, když už jsme se na ně dostali, kterýma se já teď musím zabejvat a potýkat, proto že mi bude za dva měsíce 29 let a já se musím nadechnout a hledat cestu, jak poctivě bejt dál. Neříkám žít, neříkám pracovat, prostě promarním to něco, co mi bylo dáno jaksi k tomu cítění nebo k tomu, co já nazývám vědomím relativity. Tečka tohoto malého monologu.
Co kdyby ti už tvoje filmařská práce tolik nešla? Vrhnul by ses na psaní? No, já chci vydat sbírku povídek. Mě to baví. To jsou ty Velmi uvěřitelné příběhy. Vzniklo to většinou podle mých povídek. Třeba povídka Sousto je stará osm let. Byly prostě jenom přepsaný do scénáře. Proč máš tady doma zabezpečovací zařízení? Řeknu ti pravdu. Je to hlavně kvůli obrazům. A kolik jich tady je? No, je tady asi sedmdesát otcovejch a asi třicet mejch.
A všechny ty obrazy, co jsou tu od tvého otce, jsi zdědil? On je neprodával? Táta zemřel v jednaosmdesátým. Většinu těch obrazů jsem zdědil já a ségra. Já jsem začal malovat až někdy v pětaosmdesátým, to jest čtyři roky po tátově smrti. Nikdy by mně nenapadlo, že budu malovat. Vzniklo to náhodou, když jsem pomaloval prázdný plátno, který bylo jako rekvizita při natáčení filmu Krajina s nábytkem režiséra Smyczka, kde jsem asistoval. A pak jsem kromě toho, že jsem maloval sám, začal ty otcovy obrazy skupovat od jeho přátel a vrstevníků, to jest hudebníků, mystiků a magistrů farmacie a na inzerát zpátky. Bral jsem to jako takový uzavírání kruhu. Stalo se, že jsem koupil obraz, kterej když viděla matka, tak řekla, že ho otec namaloval ve třiašedesátým, jakožto radostnou reakci na mé zrození. Já jsem to koupil od vdovy po skladateli Kaprovi a myslím, že kruh jsem tak opět uzavřel a udělalo mi to radost.
Uděláš nějakou výstavu pro veřejnost? Chceme teď udělat výstavu, chceme, protože si myslím, že je to velmi zvláštní dílo, poměrně rozsáhlý, který lidi neznaj´. Oni otce spíše znaj´ trochu jako skladatele skrz muziku, kterou napsal a která se v šedesátejch a trochu i v osmdesátejch letech hrála a vyšlo něco na deskách. Myslím si, že by to za to stálo udělat velkou výstavu a pokusit se tak vlastně dát dohromady všechny otcovy obrazy.
Kdyby se teď tvůj otec probudil, byl by na tebe hrdej nebo… Ne. To spíš by řek´, jestli bysme ho nenechali ještě chvíli spát, že si chtěl právě popovídat s inkarnací Franze Kafky do domovnice paní Dvořáčkové, co právě dorazila v důsledku rozedmy plic.
Za zodpovězené modré otázky poděkoval JOSEF FORMÁNEK a za červené dotazy bude volán k odpovědnosti ARIOSTO SOSA D´MEZA
