autor: Honza | Kvě 25, 2021
ROMAN CÍLEK
UNIKÁTNÍ SVĚDECTVÍ O SPECIÁLNÍM VRAŽDÍCÍM KOMANDU CO SI ODNESL Z VÝCVIKU MINISTR KULTURY SR DR. DUŠAN SLOBODNÍK? „Ploština… vždycky mě bude to jméno mrazit.” (Ladislav Mňačko: Smrt si říká Engelchen, 1962) “Tak vidíte, stín Ploštiny, o které jsme oba v různé době napsali knížku, se znovu vrací.” (Ladislav Mňačko v rozhovoru s autorem, červen 1992) „…Do kursu v Sekulích na Záhoří jsem se dostal na základě povolávacího rozkazu hlavního velitelství Hlinkovy mládeže…
Dokument, z něhož se vyvozuje účast členu kursu HM na vyvraždění pasekářů v obci Ploština 18. dubna 1945, je sice autentický, ale obsahoval záměrně nepřesné informace… Matky, kterým byli jejich synové odvlečeni do SSST, se tehdy obrátily o pomoc na papeže, prezidenta Beneše a vládní orgány. Pokud je mi známo, zareagovalo ministerstvo zahraniční a vypracovalo žádost o naše vydání československým orgánům. Aby žádost vypadala hodnověrně a měla naději na úspěch, zdůvodnilo ji ministerstvo smyšlenou účastí zmíněné skupiny na teroristické akci v Ploštině…” (Dr. Dušan Slobodník, červen 1992) „Einheit Josef” se z Třeště odebrala do Vizovic. x x x
Případ od případu a s odstupem spravedlivé objektivity by bylo třeba posuzovat, jak se který ze slovenských mladíků dostal do jednotky „Josef”, zda skutečně dobrovolně, či na „povolávací rozkaz”, jak říká Dušan Slobodník, posoudit by bylo třeba, zda nevěděl či věděl nebo aspoň musel tušit, co ho čeká. Ve chvíli,kdy jde o lidské životy, však čin zůstává činem a k tomu, co bylo lze jen přihlédnout. A činy, jichž se příslušníci jednotky „Josef” dopustili, byly zlé, kruté, neomluvitelné. A nedošlo k nim jen na Ploštině, ale také v obci Prlov, která byla postižena snad ještě krutěji a role jednotky „Josef” tu byla výraznější. Doslovnou školou krve prošli absolventi sekulského kursu. A protože řada z nich dříve či později neunikla postihu a byli v té souvislosti nuceni ohlédnou se a vzpomínat, nebudeme jejich autentické výpovědi, zaznamenané ve vyšetřovacích a soudních spisech, rušit komentářem. (Proč však neuvádíme plná jména? Ti lidé si trest odpykali, mnozí již nežijí, jiní mají potomky – Vizovice, první polovina dubna 1945. Fronata se blížila, ale v okolních valašských horách byli partyzáni. Především zde operovaly oddíly 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, v níž kromě sovětských bojovn íků působili i četní Slováci, Češi (také už zmíněný Ladislav Mňačko, rodák z Valašských Klobouk) a antifašisté řady dalších národnosti. Podporovalo je místní obyvatelstvo, především valašští pasekář, obyvatelé horských samot a malých osad. Nepříteli se v kraji špatně dýchalo. Nacisté byli proto ochotni podniknout vše, aby partyzánskou činnost v tomto prostoru potlačili či alespoň oslabili. Psal se tedy duben pětačtyřicátého roku a hitlerovci si úkoly rozdělili: ve Zlíně na gestapu získali zrádce a vyslali je na výzvědy ke štábu partyzánské brigády, ve Vizovicích ochystali násilný úder. V místní škole na náměstí se tehdy ubytovala asi třísetčlenná ozbrojená jednotka, její součástí bylo i zhruba pětadvacet mladých mužů, kteří tvořili samostatnou skupinu.
Ve městě bylo i bez nich dost živo. Kromě řadových jednotek německého vojska sídlila ve zdejším zámku takés speciální jednotka SS s označením Zur besonderen Verwendung-Kommando Nr. 31 – Oddíl k zvláštnímu nasazení. V zámku se mluvilo výhradně německy. Ve škole se však ozývalo, a právě v oné pětadvacetičlenné skupině, i slovenština. Kdo byli tito lidé? Je třeba se o něco vrátit… Dva tisíce mužů z bývalé zvláštní divize abwehru „Brandenburg” posílilo na podzim 1944 esesácké stíhací svazy, vedené specialistou na teror a diverzi SS-sturmbannfuhrerem Ottou Skorzenym. V rámci stíhacího svazu „Jihovýchod” tak vznikla v Badenu u Vídně speciální teroristická jednotka „Josef”. Úkol pro přítomnost: teroristický výcvik a získávání praktických zkušeností v rámci akcí proti sovětským, slovenským a českým partyzámům. Zárodek jednotky „Josef” s brzy poté přesunul z Badenu na Slovensko – do Trenčianských Teplic. Štáb tvořili říšští, sudetští a slovenští Němci. Pro řadovou práci se zejména v Bratislavě a jejím okolí hledali dobrovolníci mezi těmi Slováky, kteří vsadili na nepřítelovu kartu, či s ní pod tlakem okolností aspoň dočasně koketovali. Především to byli funkcionáři a příslušnici Hlinkovy mládeže. Začalo se s výcvikem. Oddíl, narychlo složený z Němců a Slováků, se z Bratislavy vydal směrem na severozápad. Do výcvikových objektů ve vesnici Sekule na úpatí Malých Karpat. Číslo polní pošty 23222. V několika cyklech školení se potom opakoval stále týž program. Pořadový a bojový výcvik, ovládání pohyblivých vysílaček, sebeobrana a boj zblízka, použití třaskavin pro sabotážní účely, ničení telegrafních tyčí, mostů, železničních zařízení, organizace individuálních atentátů. Vybraní specialisté předávali svým svěřencům bohaté zkušenosti z „jemné”, tedy zpravodajské činnosti. A někteří frekventanti kursu se také zúčastnili protipartyzánských operací na území Slovenska, při nichž tekla krev. V lednu 1945 přijeli do Sekul poslední dobrovolníci, většinou příslušníci Hlinkovy mládeže ve věku od 16 do 22 let. Po dvou měsících intenzivního výcviku složili 14. března 1945, při nepříliš radostných oslavách šestého výročí vyhlášení „Slovenské republiky”, přísahu věrnosti.
Mezitím se samozřejmě přiblížila fronta. A když už byla sovětská děla slyšet i prostým lidským sluchem, sekulský kurs byl přerušen a jeho příslušníci rozdělení. Část byla určena k působení na Slovensku, ostatní (mezi nimiž už dle dostupných seznamů nebyl Dušan Slobodník, narozený 11. dubna 1927 v Pezinku) se společně s jádrem jednotky z Trenčianských Teplic přesunuli do moravského města Třešť. Brzy poté, to už byl duben 1945, došlo k dalšímu dělení. Podstatná část a nikdo nám nedal morální právo vynášet nový ortel.) Miroslav P.: „Osmnáctého dubna 1945, vpředvečer akce na Ploštině, nastoupil celý náš kurs na nádvoří vizovické školy. Zpravodajský instruktor SSoberscharfuhrer Tutter nám přečetl rozkaz. Mimo jiné v něm tvrdil, co má prý zjištěno – že na Ploštině se zdržují partyzáni. Řekl, že náš kurs se společně s jednotkami SS zúčastní trestné výpravy proti této osadě. Zdůraznil, že je třeba pochytat všechny partyzány i jejich pomahače a povraždit je jako nepřátele. Máme prý postupovat neúprosně a tvrdě. Oznámil nám, že zítra v dopoledních hodinách uskutečníme průzkum na Ploštině a názorně tak předvedeme, co jsme se naučili.” Václav K.: „Ploština bylo obklíčena velkou vojenskou silou… Po obsazení osady nám nařídili dělat prohlídky. Nejdříve jsme pokaždé zjistili, zda se na půdě či v některé jiné místnosti nenacházejí partyzáni. Potom jsme se snažili najít hlavně zbraně. Když se třeba něco hledali posteli, rozřezali jsme peřinu i slamníky a vše rozházeli po místnosti. Také ze skříní jsme vyhazovali věci. Nehleděli jsme na to, zda se něco rozbije. Skutečným naším zájmem bylo najít peníze, hodinky, prsteny a jiné zlaté předměty a cennosti, které jsme si ponechávali pro sebe. Pokud jsme narazili na odpor místních občanů, chovali jsme se hrubě. Z potravin jsme si brali zejména máslo, slaninu, uzené maso. Ostatní potraviny, jako například mouku, jsme ničili… Ačkoliv jsme při domovních prohlídkách nenašli náboje, ani partyzány a ani letáky, začalo se s postupným zapalováním jednotlivých usedlostí. Já osobně jsem použil asi pěti zápalných granátů. Stejně tak zapalovali usedlosti i ostatní příslušníci našeho kursu. Prakticky jsme si tu vyzkoušeli, jaké mají tyto granáty účinky…
Vraždění občanů Ploštiny začalo až po výsleších. Tyto výslechy probíhali surovým způsobem, zdejší lidé byli zbiti do krve a v některých případech donuceni vysvléknout se do spodního prádla… Když skončil výslech jedné ženy, mrkl vyslýchající Němec na svobodníka. O. z naší jednoty. Ten pochopil, vzal ženu za rameno a řek jí, aby mu šla blíže ukázat okolí stodoly. Vrátil se za chvíli sám. Řekl, že je hotová. Výstřel jsem slyšet nemohl, protože v celé obci se neustále ozývaly rány, výbuchy, křik a pláč. Bilance AKCE PLIŠTINA: ve čtvrtek 19. dubna 1945 tu bylo spáleno deset domů a zmařeno 27 lidských životů, přičemž někteří z pasekářů byli upáleni zaživa. x x x
AKCE PRLOV následovala o čtyři dny později – v pondělí 23. dubna 1945. Ladislav H.: „Den předtím nás poslali do Prlova a okolí na průzkum Podařilo se nám navázat kontakt s několika lidmi, především s dívkou Marií, která byla potom při akci upálena… Vše, co jsme se od občanů Prlova a Bratřejova dozvěděli, jsme vylíčili svým německým velitelům. Bylo nám určeno najít děvče,které nás den předtím při rozvědné akci, kdy jsme se vydávali za uprchlé slovenské vojáky, posílalo k partyzánům. našli jsme ji a násilím dovedli do štábu, který se usadil v hostinci. Instruktor Tutter řekl, že bude příkladně potrestána a nechal ji hlídat vojáky. Václav K.: „Při výslechu v hostinci jsem se zdržel jen asi deset minut. Pak jsem odešel, aby se mohli, jak jsme dostali nařízeno, přijít podívat i jiní. Zejména jsem se zašel podívat, když vyslýchali Marii Růskovou, protože se mezi ostatními hovořilo o tom, že je mladá, hezká a mimořádně se drží.” Ladislav H.: „ Po předvedení muže, o kterém teď už vím, že se jmenoval Oldřich Kovář, jsem našemu veliteli hlásil, že rovněž tento člověk nás včera posílal k partyzánům. Oldřich Kovář to popíral, i když já i Kamil G. jsme ho z očí do očí usvědčovali. Když stále trval na svém, udeřil ho důstojník SS Tutter židlí do hlavy. Oznámil, že i tento muž bude za svůj čin odstrašujícím způsobem potrestán.” Ernst O.: „Kolem půl jedné odpoledne byli z hostince vyvedeni lidé usvědčen z pomoci partyzánům. V té době jsem jako hlídka stál u jednoho z domů, myslím, že měl číslo 52. Sem přivedli asi čtyři dospělé lidi a jednu dívku. Esesácký důstojník těm pěti dal příkaz, aby vstoupili do již hořícího domu. Když s občané Prlova dostali do dveří, Němci začali do jejich zad střílet ze samopalů.” Pavol F.: „Byl jsem přítomen zavraždění několika občanů Prlova, mezi nimiž se nacházelo rovněž děvče, o kterém se říkalo, že chodila s partyzány. Když jsem k místu činu došel, byly tam již jen dvě ženy a také nějaký muž. Zdržoval jsem se na cestě asi patnáct metrů od této skupinky. Právě vešla do dřev ěné stodoly starší žena a zavra ždili ji palbou do zad. Po ní musel jít do té stodoly muž, pamatuji si, že měl na hlavě klobouk, který mu při zastřelení spadl. Nakonec zabili i to mladé děvče. Po ukončení vražd anebo snad již těsně předtím, stodolu zapálili.” Bilance AKCE PRLOV: osm spálených domů, jednadvacet mrtvých ve věku od sedmnácti do šestapadesáti let, v několika případech byly vyvražděny skoro celé rodiny. x x x
A další osud příslušníků jednotky „Josef”? Nedlouho poté jim jejich nadřízení ve Vizovicích oznámili, že je čeká přesun na východ. Nikoliv však domů, nýbrž do předem určených prostorů – Bratislava, Bánovce nad Bebravou, Bánská Bystrica, Piešťany, Levoča. Nikoliv do mírového života po prohrané válce, nýbrž do sebevražedného podzemního boje ve prospěch poražené třetí říše. Obdrželi i návod, jakým způsobem se mají roztroušené skupiny opět sejít. Na veřejném záchodku nebo v jiném vhodném objektu u první křižovatky v městě či vesnici, která jim bude určena – vyhledat napsanou číslici 23. K ní připsat číslo 2, což znamenalo „pomocník dorazil”. V nejbližších dnech pak na témže místě najít zprávu, kde se sejdou. Dostalo se jim poučení, že mají rovněž navázat spojení s více než dvěma sty agenty, kteří prý na území Slovenska, obsazeném Sovětskou armádou, už pracují. krátce poté je rozdělili do několika skupin a nákladními auty odvezli z Vizovic do blízkosti fronty… Třímístná cifra 232, symbol „Einheit Josef”, se v následujících měsících na půdě Slovenska několikrát objevila. Jen několikrát. Protiakce přišla dřív, než kdokoli čekal. Konečný výsledek této operace zůstal tedy pro nacisty hluboko pod úrovní plánů a příprav. Výlohy představovaly sumu mnohém větší než byl zisk. Kam však zakalkulovat vrcholný bod výcviku dobrovolníků či odvedenců z Hlinkovy mládeže: část na vražedných taženích proti civilnímu obyvatelstvu a tedy i pohled na mrtvé z Ploštiny a Prlova?
autor: Honza | Kvě 25, 2021
MILAN KNOTEK
NÁŠ SPOLUPRACOVNÍK ZPOVÍDAL ČLENA UKRAJINSKÉ MAFIETa zpráva ČSTK zněla jako sen – luxusně oblečené slečny kola automobilů zahraničních diplomatů za účelem nemocničního seznámení, od něhož je už jen krůček k osobnímu vztahu, či dokonce sňatku. Technická proveditelnost skoku pod auto bez vážného poranění předpokládá opravdu varietní mistrovství, věrně však dokumentuje, jaká je touha tamních mladých dívek po životě kdekoliv jinde, než v zemi, která je jejich domovem.O národním patriotismu se však s prázdným žaludkem uvažuje jen stěží. Proto, nahlédneme-li do statistik, objevíme skutečnost, že nejméně 15% studentek ukrajinských vysokých škol už okusilo chlebíček sexuální služby za úplatu. Některým stačí valuty, jiné míří dále – po sňatku v cizí zemi, kde chléb s máslem není pohádkovým zázrakem a půlky vykouřených cigaret neputují zpět do baličku pro příští den. Avšak nejen prostitutky touží po princi z cizí země, možnosti jejich kontaktu se zahraničními osobami jsou ale mizivé. Pro ukrajinského absolventa vysoké školy, pokud ovšem není protekčním dítkem někoho z prominentů, zlodějů a veksláků, existuje pouze několik málo možností. Buď uplatní své schopnosti v „oboru ” černého trhu, nebo nastoupí do normálního pracovního poměru za průměrnou (tedy nedostatečnou) mzdu, s mizivou vyhlídkou dalšího rozvoje své osobnosti, nemluvě o zlepšení životních podmínek, A pak je tu ona třetí cesta – zahraničí. Získat tam práci je pro Ukrajince prakticky nemožné, i když občas vysvitnou určité výjimky. Vdát, nebo oženit se ven, to je to pravé, vytoužené štěstí. „Naše organizace má pevně stanovená, čestná pravidla,” říká třicetilet ý vysokoškolák Viktor z Kyjeva.Když jsme se poprvé v roce 1987 na dovolené v Soči setkali, netušil jsem, že tento na první pohled plachý inženýr ekonomie bude za pět let jedním z těch, kteří mají lokty ostřejší a tvrdší, než nabroušená švédská ocel: „Zprostředkováváme kontakt zahraničních občanů s našimi za účelem případného sňatku. Z naší strany se jedná především o dívky. Celý mechanismus funguje tak, že umožňuje zahraničnímu občanovi,který si chce domů přivést atraktivní partnerku, seznámení s dívkami z Ukrajiny, Ruska i jiných republik. Zákazník platí v průměru 5000 německých marek. ” Co však nabídne vdavekchtivá ukrajinská dívka, , třeba inženýrka či doktorka práv, která vedle vzdělání a spoře zařízeného bytu nevlastní ani kopějku navíc? Pět tisíc marek, vyděleno hezkým mladým tělem. Kolik sexuálních zkušeností dělá výsledek? Viktor: „Nenutíme, „holky šlapat “. Je jejich věcí, jakým způsobem si potřebnou částku opatří. Některá si půjčí, jiná má bohaté rodiče nebo příbuzné v zahraničí. Pokud ale dívka hodlá vydělat si prostitucí, pomůžeme jí. Máme styky a kontakty. Ty opravdu kvalitní, to znamená hezké a znalé cizích jazyků i společenského chování, si dokáží vydělat rychle a bez postávání na ulici. I tady rozhodují schopnosti umět se prosadit na trhu. Konstrukce je obrovská.” Jakékoliv podrobnosti o získávání klientů v zahraničí nám Viktor odmítl prozradit. Ve většině případů se prý jedná o dobře situované starší muže. Organizace cizince při návštěvě Ukrajiny seznámí s několika dívkami a vše už je pak záležitostí jeho vkusu a požadavků. Bez větších problémů si může každou vyzkoušet rovnou v posteli. Tuto možnost využívá přes 50% mužů. Jestliže si nevybere a odejde sám zpět do vlasti, inkasuje organizace pouze 1000 DM – tak zní dohoda. Dívka, která poskytne cizinci pohlavní styk a neuspěje, dostane 50 DM a zůstává v pořadí. Peníze od obou stran organizace přijímá až tehdy, když dojde ke konkrétní dohodě dívky s cizincem o společném soužití. Dívka oznámí sňatek v zahraničí a po legislativních procedurách odjede ze země. Potom už je věcí obou, zda sňatek uzavřou, či nikoliv.„Další osud zákaznic nás nezajímá. Neznáme tedy ani počet uzavřených manželství. Někdy to ale bývá tak, že dívka si za nějaký čas najde někoho mladšího a rozvede se. Nezapomeňte, že si vybíráme jen atraktivní zboží. Ta děvčata jsou opravdu krásná. Jejich věkový průměr je zhruba 23 let. Obrací se na vás v průměru 20 dívek měsíčně, dvě třetiny ale odmítáme.” Samotný akt cizincova výběru potencionální choti trvá někdy až týden. Kritéria jsou často vskutku pestrá; vedle příjemného vzhledu a kvalitního sexuálního výkonu jsou dívky například nuceny tančit, odpovídat na otázky politického charakteru, předložit životopis rodinných příslušníků nebo uvařit dobré jídlo. Dívka, nehovořící anglicky či německy, nemá prakticky žádnou šanci. Více nám pověděla sedmadvacetiletá Viktorova přítelkyně Irina, která jako jedna z mála prošla zmíněným „konkurzem”, od sňatku v zahraničí nakonec upustila: „Když jsem se doslechla o této organizaci, okamžitě jsem začala shánět peníze. Prodala jsem několik vzácných starožitností po babi čce za 1500 DM. Organizace mi nabídla dvě varianty – buď prostituci s tím, že mi budou shánět zákazníky, nebo práci pro ně – získávat nové dívky. Za každou zisk 100 DM. Vybrala jsem si druhou možnost, ale po čase jsem zjistila, že je to marné. Dívky sice jevily obrovský zájem, ale většina nakonec od povinnosti předvést se cizinci upustila. Nezbylo mi, než dělat prostitutku. Bylo to těžké, ale zvykla jsem si. Za tři měsíce jsem si zbylou částku vydělala a čekala už jen na příjezd cizince. Ten první byl asi šedesátiletý Rakušan. Postavili nás do řady, od seděl v křesle a prohlížel si jednu po druh é. Bylo nás sedm. Asi po deseti minutách na jednu ukázal a tím všechno skončilo. Ještě týž den odjel. Jestli si ho ta holka vzala, nevím. Druhému bylo šestatřicet, byl tlustý a hrozně se potil. Taky Rakušan. S každou z nás se vyspal. O nic jiného se nezajímal. Takhle to šlo ještě několikrát. S třemi muži jsem spala, až jsem uspěla. Byl to německý kuchař a měl ruské jméno Boris. Třiatřicet let a nebyl ošklivý. Strávili jsme spolu tři dny v hotelu. Vyptával se na všechno možné, dorozumívali jsem se anglicky. Spala jsem s ním a ani mi to nevadilo. Když se rozhodl vzít si mě za ženu, byla jsem nesmírně šťastná. Zakrátko jsem ale v Moskvě potkala dívku, která tím vším prošla. Vyprávěla, jak se na holky od nás v Německu dívají. Říkala, že jí tchýně nedovolovala ani prát v automatické pračce, proto že se domnívala, že s ní neumí zacházet. Jednali s ní jako s domorodcem, který slezl ze stromu a ocitnul se ve velkém světě. Rozvedla se tedy a dojela zpět domů. Nezůstala, protože neměla kam jít. Totéž jsem slyšela i z jiných stran a nakonec jsem se rozhodla. Napsala jsem Borisovi dopis, že se sňatek nekoná. Neodpověděl a už jsem ho nikdy neviděla.”Zajímalo nás, jak tato organizovaná trestná činnost dokáže obstát v boji na tváři sebevědomý úsměv: „Policajt je u nás na Ukrajině i v Rusku něco jako podnikatel, přesněji rentiér. Čeká, co mu kdo strčí do kapsy. Když nás oznámí, dostane pochvalu a z toho se jeho děti nenajedí. Můj přítel z Ruska Saša, který pašuje přes přechod Vaalimaa do Finska Vodku, byl jednou odhalen. Přijeli pro něj dva policajti, naložili ho do auta a zastavili před policejní stanicí. Místo, aby vystoupili, zůstali tiše sedět. Po několika minutách mlčení jeden z nich řekl: „To opravdu chceš, abychom vystoupli?” Tenkrát to spravilo 250 dolarů. Jak jsme se dále dozvěděli, obavy z policie má Viktor rozhodně menší, než z konkurenčních organizací. Zejména těch, které se zabývají výhradně prostitucí, což je pro Viktorovu organizaci spíše „doplňkovým podnikatelským subjektem”. Často dochází i k uličním přestřelkám. Zajímavé je, že státní orgány prý spíše vítají existenci černého trhu a dalších oblastí špinavých zisků, protože obchody zejí prázdnotou a lidé nějak své potřeby uspokojovat musí. nabízí se zde srovnání s Kolumbií a dalšími jihoamerickými státy, které drží nad vodou pouze obchod s drogami. Jejich vlády to velmi dobře vědí a podle toho se k tomu také stavějí. Viktor nám prozradil pouze to, co mohl. Slova pečlivě vážil, připraven okamžitě zaujmout pozici „No comment”. Málomluvný byl bohužel v objasňování styků organizace s Československém. Jsou prý zanedbatelné. Z míry ho nevyvedl ani dotaz, co tedy dělá v těchto dnech v Praze. „Jsem na dovolené,” odvětil s klidem diplomata a dodal, že čas pro naše povídání se naplnil. Až dodatečně jsem si uvědomil, že jsem při pokládání otázek směřující k obchodu s dívkami, pominul velice důležitý aspekt – lidskou důstojnost. Když oni o tom ale povídali tak samozřejmě…
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Místo děje: město Saltillo v mexickém státě Coahuila, předmět zájmu: místo vězení… Přijíždíme do ponuré čtvrti na samém okraji Saltilla. Špinavé chatrče zplácané z cihel a dřevěněných desek se krčí okolo stavby podobné našim urbanistickým zázrakům z padesátých let. Vypadá to tak trochu jako předměstská dvou patrová škola. Ale není. CENTRO ESTATAL DE READAPTACION SOCIAL je prostě – KRIMINÁL. NEZVĚSTNÝ
Jeden německý překupník s kaktusy, které ilegálně prodával bohatým japonským a západoevropským sběratelů, byl mexickou policií zadržen na chráněných lokalitách v polopouštích ve státě Nuevo León s plným autem těchto vzácných rostlin. Ty mu byly zabaveny a předány botanické fakultě největší mexické univerzity U.N.A.M. a šmelinář odsouzen k odnětí svobody. Většinou se cizinci z nelatinskoamerických zemí předávají po trestním činu bezpečnostním složkám svého státu. Výkonné orgány mexické justice vědí proč. Němce takové štěstí nepotkalo. Zmizel navždy v džungli a tamějších věznic. Jeho advokátovi a přátelům nemohla dát odpovědná místa upokojivou odpověď nejen co se týče výkonu trestu, ale i otázky, zda je dosud naživu…
Cesta z parkoviště vysypaná štěrkem vede k Sala de recepcion. Opravdu to tu vypadá jako recepce nějakého druhořadého hotelu: cihlový výklenek bíle omítnutý s pultíkem, na kterém leží „ubytovací kniha”. Do té něco vypisuje muž v civilu s bohémsky bílou šálou a americkou čepičkou. Nevypadá ani trochu oficiálně, ale v rohu pod věšákem na klíče má tenhle usměvavý muž familiárně opřený rambovský kvér. Něco mezi samopalem a kulometem. Sranda stranou. Setkávám se s unaveným pohledem rozcuchané ženy v uválené sukni, držící v jedné ruce chika – malého chlapce – a v druhé límec jeho zlobivějšího bratra. Bez zájmu mě přejede očima a sklouzne s nimi na hlouček Indiánů v džínách a pončech, kteří jako ona čekají na návštěvu u svých bližních za mřížemi. S nimi tam stojí ještě jedna evropsky vyhlížející žena v elegantním rudém kostýmu, která sem jakoby nepatří. Tohle totiž není vězení pro boháče.
KDO SPÍ NA ZEMI. Než jsem se s tlumočníkem Liborem do vězení vypravili, říkal mi kolega Rodrigo Montelongo z místních novin Vanguardia: „Vězení v Mexiku je jako ono samo. Jedním slovem kontrast. Dalo by se snad rozdělit na federální věznice, kam jsou podle naší ústavy dáváni lidé jen pro těžké delikty za drogy, akce proti státu a lidskosti, atentáty. Tyhle jsou na vysoké úrovni, vybavené nejmodernější technikou. Právě nedávno do podobného kriminálu v MexicoCity přivezli jednoho drogového krále – narkotrafikanta a hlídají ho pomocí kamer, teplotních čidla počítačů. Říká se tomu vězení největší jistoty. Mezi ty lepší patří i experimentální kriminály. Jeden je na ostrově. Tři Marie, na jezeře v blízkosti distriktu hlavního města. Je to jdëdna z nejtěžších věznic, ale vězni mají právo žít na hlídaném ostrově se svými rodinami, když se pro to rozhodnou, takže jsou se svými nejbližšími skoro v každodenním kontaktu. Tam se ale jednak novinář nedostane. Pak existují takové komunální věznice, kde jsou ty malí zlodějíčkové, násilníci a spodina, která v tom svrabu byla vychovaná. Kradla, aby neumřela hlady. Podle bohatosti státu kolísá i kriminalita. Největší je ve státech Oaxaca a Hidalgo, kde žebráků, bezdomovců a negramotů z řad indiánů je opravdu mnoho. Často v těchto komunálních kriminálech sedí i takoví malí překupníčci marihuany, která se pěstuje na tajných a skrytých budovy venku nad koridorem, za kterým je vycházkové nádvoří s vězni. V hlavní strážní věži, kde je televize, trezor, stůl a telefony, nás vítá comandante flo. Jefe de Vigilancia – Garcia Torres. Hned ze začátku nám říká, že tyhlety rozhovory s novináři tu neradi dělají a něco o tom, že normálně k tomu musí být povolenka bůhví odkud, snad i z ministerstva. Prý ale ještě nikdy neviděl Čechoslováky a tak se podvolil. Nevím proč, ale překladatel Libor Kunte při pohledu na nejméně stotřicetikilov ého a respekt budícího muže se zpytavým pohledem bledne.
Absenci sympatií k šéfovi ostrahy přehlušuje zvědavost: Kolik tady vlastně máte vězňů? Přesně čtyřistapadesátšest, dnes jsem to psal do knihy. O ně se včetně nás strážců stará 98 lidí. Musejí si vězni na svůj byt vydělat? Jsou tady různé příležitosti k tomu, aby vězni pracovali, ale není to pro ně povinné. Jak kdo má peníze. Pokud chtějí pracovat, tak mhou především jako truhláři a řezbáři při výrobě ozdobn ých skříněk a doplňků. Ty méně šikovní třeba mohou mýt lahve od ovocných šťáv – refresca. V každém vězeňském či jin ém uzavřeném systému na světě existují určité kasty a rozdíly mezi jeho obyvateli. Jak tenhle problém řešíte? Jo, ten problém tu v menší míře existuje, ale já bych vězně dělil trochu jinak. Jsou tady lidi, který nedělají problémy, mají taky dobrý rodinný zázemí, jenž jim finan čně pomůže mít na pokoji třeba televizi, dobrý jídlo a pití. Já si osobně přeji, aby tady byl určitej takovej rozdíl mezi těmi, který chod našeho zařízení respektujou a špatnými vězni. Už proto, aby ty dobrý nepřevzali svým způsobem do těch špatnejch ty negativní věci. Slyšel jsem, ale že díky určitým rozdílům mezi vězni se tu odehrálo pár násilností…
Ne, zas tak špatné to tu není. Násilností tady mnoho nemáme, snad už díky tomu, že se vězňové mohou střetávat se svými nejbližšími, což na ně velmi působí. Navíc,kdyby nějaké problémy vznikly, mají právo postižení své stížnosti vůči agresivním spoluvězňům sdělit nejen strážcům, ale i přímo řediteli. A pokud se nějak ý vězeň necítí po psychické či fyzické stránce v pořádku, má též právo, a není to nic zvláštního, vyhledat našeho doktora. V objektu máme a totiž i svou kliniku s ambulancí. Pokud by to bylo něco většího a my na ten případ nestačili, je dotyčný převezen pod zvláštním dozorem do civilní nemocnice mimo území věznice. Od mexických kolegů z místních listů jsem slyšel, že se tu vězňové asi pře třemi týdny vzbouřili a požadovali lepší stravu, ubytování a ještě další věci. Vyhověli jste jejich požadavkům? Tady se o žádný větší konflikt nejednalo. Máte špatné informace, takových konfliktních situací vzniká v podobných zařízeních denně desítky. Nejsme tu přece internát studentů, ale vězení, tak- že se nelze ničemu takovému divit. Většinou tady ale stejně mají maximální sazbu deset let a když se chovají dobře, mají šanci za 5 let po polovině trestu bez problému odejít. Takže motivace ke klidnému odsezení trestu tu je. Existuje tady pohlavní zneu žívání mezi vězni? Ne. Kdo nedělá problémy, má v rámci readaptace možnost být se svou ženou několik hodin sám v uzavřené místnosti, kde je postel. Prostě, aby odsouzení byli co nejblíž svých příbuzných a známých a měli eminentní zájem se vrátit zpátky. My tady žádné probl émy s homosexualitou nemáme. Tady jsou tito lidé víceméně nemocní totiž podrobování prohl ídkám a léčeni. Takže nejsou v podstatě v samotném prostoru věznice, ale hospitalizováni na naší klinice. Ale homosexualita přece není nemoc, ale vrozená odli šná sexuální orientace. Léčit ji by bylo omezování osobní svobody toho daného jednotlivce a provádět vlastně neproveditelné… My ji léčíme. Navíc u nás stejně žádný homosexuál není. Mezi těmi čtyřista padesáti šesti vězni není ani jeden? Jo, vlastně jeden tu je…, ale chová se naprosto normálně a spolupracuje s ostatními vězni. Zvenku k nám doléhají rány od kladiv a zvuk svářečky. To si vězňové sami opravují ploty a zátarasy, které je tu drží…
FUCK DIRECTOR Pak se zástupce ředitele ušklíbne a z legrace řekne: „Ale jestli chcete, pustím Vás na vlastní nebezpečí do vycházkového prostoru mezi vězně.” Libor odmítá, já k podivu strážců přijímám. Jdeme po točitých schodech dolů do koridoru ostnatých drátů a plotů. Jeden dozorce křičí na vězně v civilních šatech, ať zmlknou, že jde vzácná návštěva z Československa. Někteří se smějí, jíní potměšile skandují a tleskají, jen dva kluci opření o mezivchod mlčí a dívají se skrz mě. Ředitel dává pokyn střelcům na věžích a naposledy se mě ptá, jestli chci jít dovnitř. Ozve se bzučák. Strčím do dveří a jdu. Jakoby v tranzu fotím.Přistupuji k vězňům: „Buenost tarde, nevadí že budu fotit?” Chlap se strni štěm pokrčí rameny a otočí se. Druhý jde ke mně, bere mě za rameno a vede mě k plotu. Ve změti španělštiny a angličtiny nejzřetelněji identifikuji jen slova Fuck director. Přijde k nám na Mexičana nezvykle vytáhlý chlap, odstrčí stěžovatele a mne vezme za rameno, podívá se do očí a nasměruje doprostřed buzerplacu. Všichni se začnou smát: „Gringo, zelenáči!” Nedám si říct a jdu k dvěma mužům, kteří se drží za ruce. Jeden s červeným, puntíkatým šátkem mi pózuje a líbá toho druhého. Že by homosexuálové…? Možná špatně počítám, ale jsou oproti slovům šéfa ostrahy evidentně (podle mých počtů) dva… Jako v tranzu fotím. Vězňové se promenádují, baví se ve vězeňské restauraci a telefonují s civilním světem z budek umístěných v rohu u plotu,který je od něj odděluje. Dozorci na mě křičí, ať se vrátím. Až když zaklapnou dveře, uvědomím si, kde jsem byl.
MAŇANA, ZÍTRA… V koridoru je nějaký vězeň se svou rodinou. Směje se jako svobodný člověk a křičí na zástupce ředitele nějaký svůj problém. Ten se otočí a též s úsměvem na půl pusy křikne: „Maňana, zítra.” Když procházíme lávku u stropu haly, kde je v jedné části návštěvní místnost a v druhé vyšetřovna, zahlédnu ty samé aktéry, co před dvěma hodinami. Ten samý vyšetřovatel i vystrašený Indián. Stejně nevzrušený a mexický laxní rozhovor. Čas tu ubíhá v očekávání ZÍTŘKU a ještě většího časového posunu. Když vycházím z recepce tohoto zvláštního hotelu, pouští dozorce na bráně auto se zamřížovanými okny. Přijíždějí další hosté…
autor: Honza | Kvě 25, 2021
ROMAN CÍLEK
..Ozval se rachot automatických zbraní. Tělo velitele hlídky Rudolfa Kočího v tom rámusu nadskočilo a padlo zády do sněhu. Háva se odplazil za smrk, vid ěl, jak část skupiny prchá. Vyměnil zásobník… Poslal mezi stromy dlouhou dávku. Ozval stén… „Hasile vzdej se!” zavolal pohrani čník v zoufalé křeči. „Až po tobě…” Hlas zazněl docela blízko; ale Háva se neotočil. Zezadu ho něco přimáčklo ke kmeni. Nemohl vydechnout… Hodinky na bezvládné ruce vyťukávaly čas. Bylo sedmého prosince, devadesát minut po půlnoci… Celý zbytek roku a další zimu čekali pohraničníci na Hasilův návrat… Tenkrát v tu strašnou noc na sklonku roku 1949 zůstaly po prchající skupině dvě krvavé stopy těžce raněných. Byla v jedné z nich krev Josefa Hasila? Snad. Jeho jméno se od těch dob stalo jen legendou ve vyprávění o bojích Pohraniční stráže.” Tak končí v knížce Z. Šarocha Výsřely z hranice (Naše vojsko, 1972) kapitola nazvaná O Hasilech bez legend. A podobně se o věci psalo v risku či publikacích tyto dramatické události připomínaly. Zdálo se, že po muži, který snad kdysi žil, dýchal, cosi z toho, co se říká, vykonal, už opravdu zbyla pouze ta legenda. Něco jako přelud či nenahmatatelný stín. A přece Josef Hasil teď, na sklonku roku 1991, sedí proti nám, v pohostinném domě příbuzných jeho ženy se mu díváme do očí a za okny je kostelík na návsi moravského městečka. V tom jediném, režie setkání poněkud zadrhla, přáli jsme si mluvit s ním na Šumavě, společně projít místy, kde se odehrávaly ony vypjaté chvíle. „Nevadí,” řekl mi však Josef Hasil do telefonu, když jsme spolu mluvili poprvé. Šumavu mám natolik v sobě, že o ní mohu hovořit kdekoli na světě. Přijeďte za mnou na Moravu. Zítra nebo pozítří. Pak už se přes Vídeň vracíme domů.” Zvláštní: řekl domů a myslel tím Chicago. x x x –
Kde se teď, pane Hasile, vlastně cítíte doma? „Jestli se to dá rozdělit, pak jsem půl srdcem doma tady a půl srdcem v Americe. Tak se to prostě v mém životě seběhlo.” -Seběhlo… Snad abychom zamířili k počátků. Hasilové a Šumava…? „Zabrdí na Prachaticku, kam jsem se teď znovu podíval, to je rodné místo Hasilů. Bylo nás osm, čtyři bratři, čtyři sestry, obyčejná chudá rodina. Za války jsem pomáhal partyzánům a když okupace skončila, bylo mi jedenadvacet a šel jsem na vojnu. Brzy vybírali dobrovolníky k SNB. Bylo v každém tehdy spousta nadšení pro svobodnou republiku, a tak jsem jí chtěl být nějak k užitku. Přihlásil jsem se, prošel školou SNB v Protivíně a začal jsem sloužit prvně v Rožmitále, a pak v Blatné. V lednu 1948 jsem nastoupil u pohraničního útvaru Zvonková , dělal jsem kuchaře, ale i normálně sloužil na čáře. Tam mne zastihli to, co se stalo v únoru 1948. A tam, na Zvonkové, to pro mne také všechno začalo.” -Co začalo? „Lidé houfně prchali ze země, měli k tomu nejrůznější důvody, nechtěli se nechat zavřít v tom divném ráji, který jim byl slibován. A mezi námi se našlo pár takových, co jsme jim při těch útěcích pomáhali, protože jsme to považovali za sovu lidskou povinnost. Útvar Zvonková se nacházel nepříliš daleko od Trojmezí, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Bavorska, terén tu byl nepřehledný, strašně členitý, kamenitý, dalo se leccos podnikat. Podařilo se mi navázat spojení a převáděl jsem celé skupiny uprchlíků, několikrát i s malými dětmi. Zvolil jsem si takovou zvláštní stezku, kdy jsem lidi vedl ostrým stoupáním mezi sopečnými balvany na rakouské území, a pak těsné podél naší hranice přes horský masív Plechý do Německa. A také jsme ještě s jedním strážmistrem ze Zvonkové chodili i jinudy. Mnohokrát to vyšlo… pak jednou ne. Převedli jsme svěřené lidi, odevzdali je v bavorské horské hospodě pod Třístoličníkem, ale při zpáteční cestě jsem narazil na německou finanční stráž. Museli jsme se s nimi poprat, protože jsem se za každou cenu potřeboval v tichosti vrátit domů, měl jsem děvče, které jsem si chtěl vzít…, a tak jsem jim utekl, všelijak jsem kličkoval, až jsem se strašně unavený dostal do Nového Údolí na naší straně pod Třístoličníkem. A tam mne jeden člověk prostě udal, když jsem se k němu zašel napít a vyčerpáním jsem usnul. V želízkách mne odvezli do Budějovic a odtud do Prahy na Pankrác. Párkrát jsem byl tvrdě bit a nakonec nás odsoudili… “
Z kroniky pohraničního útvaru SNB: „Právě jsem se vrátili z Budějovic ze zasedání soudu. Převaděč Josef Hasil, bývalý strážmistr a kuchař jednotky Zvonková, doznal, že převedl přes státní hranici na třicet osob, a bývaly strážmistr Zdeněk Vylekal… byl rovněž usvědčen ze zrádcovské činnosti… Hasil byl odsouzen na sedm let…Žádáme zvýšení trestu za hanbu, kterou tito ničemové napáchali. Ještě dnes se budou konat stranické schůze… Jsme odhodláni výtečnou službu smýt hanbu z našeho úseku, kterou napáchali třídní nepřátelé socialismu… Neprojdou už nikdy ani Hasilové, ani Vylekalové, nikdo… Hranici uzamkneme neprodyšně.” -Sedm let, k nimž vás odsoudili, je dlouhá doba, pane Hasile. „Nevím, jestli bych je v lágrech vůbec přežil. Byla to hrůza! Naštěstí jsem si trest zkrátil na pár měsíců. Z Borů v Plzni nás šoupli na práci do uhelných dolů v Dolním Jiřetíně u Mostu. A odtud se mi ještě s jedním muklem podařilo 9. května 1949 utéci. Pronásledovatelé předpokládali, že půjdeme do blízk ého východního Německa, a pak dál na Západ, ale my to vzali obr áceně – přes Žatec, Kryry a Plze ňsko na Šumavu. Měsíc jsme se tam skrývali,protože všude na čáře měli kvůli našemu útěku pohotovost, až pak jsme přešli. V německém utečenském táboře si mne lidé z americké zpravodajské služby prověřili a nabídli mi spolupráci. Podepsal jsem.” -Stal jste se agentem-chodcem? „Tohoto pojmu jsme, pokud si vzpomínám, nepoužívali, ale dá se to tak říci.” -Možná to není zcela vhodná otázka, leč i tak ji položím: Proč jste podepsal? Proč jste se stal tím, čím jste se stal? „Já vím, taky vás to asi i teď zní ještě hrozně, ale musíte se na věc podívat tehdejšíma očima. Vždyť bylo jasné, že režim komunistů se nedá porazit jen zbožnými přáními, že každá, kdo chce žít ve svobodné zemi, musí k tomu nějak přispět. A také jsem ve vyšetřovací vazbě a ve vězení viděl, co všechno se děje. Seděl jsem na cele s chlapíkem, kterého mučili elektrickým drátem a skoro se z té hrůzy pomátl, jiný mi ukazoval díry v nohách, které mu vypálili rozžhaveným drátem, když se nechtěl přiznat… a doslova a před našima očima umučili člověka,který se pokusí o útěk z lágru…
Došel jsem k přesvědčení, že v téhle zemi nebude lépe, dokud oni budou vládnout. Proto jsem podepsal. Chápete mně?” -Snad ano, Jaké jste potom plnil úkoly? „Především zpravodajské Kontakty s nejrůznějšími lidmi v pohraničí i ve vnitrozemí. Organizování informačních sítí, mrtv ých stránek… Přešel jsem prostě hranici, a pak podle určeného plánu jezdil po republice. Přivážel jsem i letáky, také vysílačku. A při zpáteční cestě jsem kromě zpráv, získaných od našich pomocníků, bral s sebou někdy i zatčením ohrožené lidi. -Mockrát jste přešel? „Ani bych to spočítat nedokázal.” -Pořád stejnou cestou? Tedy Hasilovou stezkou? „Měl jsem své trasy, ale musel jsem je střídat, na příliš časté opakov ání bych brzy doplatil. Zvonková, České Žleby – to byl můj rajón, kde jsem to dokonale znal. Ale se společníkem Kubalou jsem šel někdy i přes Želnavu, a s jinými jinudy. Museli jsme se přizpůsobit tomu, jak esenbáci rozmisťovali své pohraniční jednotky a posilovali hlídky. Celé dny jsem je z druhé strany sledovali, abychom získali přehled.” -Pociťovali jste při svých cestách strach? „Ano,. Ale snažil jsem se, abych mu nepodlehl. Bál jsem se hlavně zranění a dopadení… a taky maminka, když ji pustili z kriminálu a já ji tajně navštívil mi řekla: Chlapče, jestli musíš dělat, co děláš, dělej to, ale i jako máma bych tě raději viděla v rakvi, než aby ses jim znovu dostal do rukou. Vím, co by tě čekalo. A stejně bys nepřežil.” -Chodili jste ozbrojeni? „Jít beze zbraně se rovnalo polovi ční sebevraždě. Byla to vlastně svým způsobem válka, kterou jsme museli vést. Ale nenávist k esenbákům jsem necítil. Ani po smrti bratra. Oni hájili svoje, my taky, oni byli nachystaní na nás, my na ně. Mockrát jsem je měl na mušce, stačilo zmáčknout. Ale to nebyl náš úkol, my se měli střetnut í spíše vyhýbat, protože každá přestřelka ohrožovala naše poslání.” -Ale došlo k nim. Zmínil jste se o bratrově smrti… „Ano, bratr. K tomu musím něco říct. Strašný byl u komunistů způsob, jak se zbaběle mstili na nevinných. Když mne tehdy v Novém Údolí zadrželi, a pak odsoudili, vybili si vztek i na bratrech. Julius jim za čas zmizel a před několika roky zemřel v Kanadě. Toníka a Bohumila sebrali a vezli do vězení v Prachaticích, kde se oba pokusili o útěk, Bohumilovi to vyšlo, ale Toníka dopadli, hrozn ě ztýrali a pošel pak Jáchymovem, Příbramí a bůhví čím ještě.
Bohumil se potom se mnou sešel v Německu, párkrát přišel nazpátek, tajně si odtud odvedl za hranice ženu a potom šel společně se mnou i pro syna… ale ta cesty byla zrazená, někdo zvenčí to hlásil a my vlezli u Českých Žlebů do léčby. Esenbáci bez varování spustili palbu a Bohumil to nep řežil. Marně jsem na něj za čarou čekal celou noc…” „… Lékař přivolaný z Volar prohlížel v kanceláři nahého muže atletické postavy… Z toho už nic nedostaneme. Je prostřílený jako řešeto, mávl rukou lékař a přetáhl mu přes hlavu vojenskou deku… Všichni čekali na jediné: zda umírající je Josef Hasil… Pod podšívkou kabátu zast řeleného našli pohraničníci malou kartičku z umělé kůže s nápisem: HASIL/1928… Josef je ročník 19274, bude to bratr… Ráno pak potvrdilo, že zastřelený je bratr Josefa Hasila. Většina pohraničníků byla rozčarována… Agent byl pochován na hřbitově narušitelů v týlu jednotky. O jeho hrob se nikdo nestaral… ” (Z. Šaroch: Výstřely z hranice) -Co bylo potom, pane Hasile? „Když k tomu připočteme ještě to, co se v prosinci 1949 událo u Soumarského mostu, kudy jsme vedli na Západ dva uprchlé politické vězně, mladé kluky, následoval doslova zběsilý mstivý úder. Zatkli skoro celou mou rodinu, maminku, sestry, neušetřili ani příbuzné mé tehdejší snoubenky, spustili nenávistnou kampaň a esenbáci z jednotlivých útvarů se mezi sebou sázeli, kdo mne dostane. V nejhorším případě mrtvého, ale raději prý živého.” -Vraťme se na okamžik k přestřelce u Soumarského mostu. Víte, kdo zabil strážmistra Kočího a zranil jeho parťáka? „Ne, všichni jsme stříleli jako zběsilí. Mohl jsem to být já, možná někdo jiný.” -A když jste se potom v očích pohraničníků změnil v až mýtickou legendu, ve vzorový obraz zavilého nepřítele, chodil jste dál? „Ovšem. Ještě tak tři roky. Do dvaapadesátého. Byla to moje práce a věděl jsem, proč ji dělám. A když to tak sečtu, mnoha lidem, které jsem převedl, jsem možná i zachránil život.” -Jak to skončilo? „Obyčejně. Americký šéf některým z nás řekl, že jsme už dělali dost a můžeme jít za moře. Přivítal jsem to, byl jsem unavený, opotřebovaný a trápilo mě revma, které jsem si při cestách přes Šumavu uhnal. Usadil jsem se v Chicagu a začínal z ničeho, dělal jsem v řeznictví, myl nádobí, tesaři, obsluhoval lis. Nakonec jsem v jedné továrně zakotvil jako modelář a vydržel tam třicet let, oženil jsem se, mám děti, vnoučata…” -Jste tady dnes, pane Hasile, cosi jako americký důchodce. A přesto vás podezírám, že se k tomu, o čem jsme hovořili, přece jen čas od času vracíte. Nemám pravdu? „Vzpomínky člověk nezažene. Ať dobré či špatné. S něčím se vám svěří. Po celou tu dobu v Chicagu mě v různých obměnách pronásledoval jeden zlý sen. Že mě na hranicích, kde se střílí. Že mě dopadli esenbáci a vedou do vězení. Že ale naštěstí nevědí, kdo jsem. A já si v těch snech často až do mučivé bolesti lámal hlavu nad tím, jak to udělat, abych utekl, protože až se dozvědí moje jméno, bude se mnou konec. Tady manželka mi dosvědčí, jak jsem se vždycky zaradoval, když jsem se z takového snu probudil a uvědomil si, že nejsem v komunistickém kriminále, ale v Americe… Jo, a víte, kdy tyhle sny skoro naráz přestaly? Když to tady v Československu, jak jsem kdysi říkali, konečně prasklo. Po listopadu osmdesát devět. Není to divné?” -Myslím si, pane Hasile, že snad ani ne.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
MARTIN KINCL
NÁŠ REPORTÉR VYSLECHL OTŘESNÉ SVĚDECTVÍ JEDENADVACETILETÉ DÍVKY. Na každý pátek se Petra těšila jako malá holka. Vždycky na ní čekal před školou, ovšem nikdy neopustil litu svého krásného černého automobilu. „To byl zase hroznej tejden, „ řekla pokaždé, když za sebou zavřela dveře vozu. Zapálila si oblíbenou Camelku a teprve potom ho přivítala dlouhým polibkem. Jako vždy zůstal ledově klidný. „Chceš to teď, nebo potom,” zeptal se, aniž na ní upřel zrak. „Potom, ale jeď rychle, ” šeptla a celým tělem jí projela touha. Motor zavrčel. „Každý pátek byla sešlost na chatě,” hovoří dnes již jedenadvacetilet á Petra T. Její pohledný obličej jakoby se proměňoval v asketickém drobnohledu do šedých obrysů únavy až k výrazové mechaničnosti, ubíjející sebemenší jiskřičku života. „Tenkrát mi bylo osmnáct a všechno bylo strašně fajn. V pátek po škole jsem na chatu s Petrem přijížděla pravidelně před půl osmou večer. Než začaly Televizní noviny, už jsem byla úplně sjetá. Petr mi „píchnul” a pak otevřel televizi. Seděla jsem v křesle a obrazovka se proměňovala do nádherných barev. Pamatuju si, jak jsem se smála Gorbačovi. Jednou byl tenkej a růžovej, potom zase modrej a tlustej. Vypadalo to strašně komicky.” Ten scénář je vždy téměř totožný – nemajetná dívka a bohaté princ átko se náhodou střetnou v nočním podniku. On si jí odveze domů a ráno se oba probudí nazí v jedné posteli.
Další děj už pak píše osud. Petra: „Na chatě fetovali všichni. Scházelo se tam pravidelně osm až deset lidí, včetně nás. Byly víkendy, kdy jsem z toho ani na hodinu nevyšla. Všichni se „sjeli” a potom souložili. Každý s každým. Naprostý uvolnění. Když jsem byla nafetovaná, bylo mi jedno, s kým spím.” Víkendové radovánky trvaly půl roku. Petra zatím odmaturovala a Petr jí nabídnul, aby se s ním odstěhovala do Mnichova, kde má příbuzn é. Neváhala ani minutu. V Německu jsme začali bydlet v bytě po jeho kamarádovi. Drogy jsem brala už každý den. Petr byl celé dny pryč, vracel se až večer. Jednou přišel s nějakým člověkem, který si mě začal podivně prohlížet. Když odešel, Petr mě chytil za ruku a zeptal se, jestli nechci hrát v porno filmech. Prý mu nevyšel jeden kšeft, hodně prodělal a nebylo by na fet. Řekl ještě, že by se toho účastnili nějací lidé z chaty. To mě trochu uklidnilo, přesto jsem ale odmítla. „Dobře, ale dál to bude těžký,” řekl smutně. Byla jsem ráda, že mě nenutí. Za tři dny to ale přišlo. Chtěla jsem si fetnout, ale v šuplíku stolu jsem nenašla nic. Když se Petr večer vrátil, řekl, že na fet nemáme peníze a bude prý trvat nějaký čas, než vydělá. Bylo to pro mě šok. Na heroinu jsem už byla docela závislá…
Netrvalo dlouho a Petra se nahá před kamerou ocitla. Třásly se jí ruce a byla nejistá. Nikoli však z prosté nahoty. Místo oblíbené ranní dávky bílého prášku totiž muselo postačit pouze pár sklenek vodky. Jednalo se o krátký dvouminutový klip, spíš erotický než pornografický. Spoluúčinkoval kamarád z chaty. Pohoda. Debut nebyl obtížný. Po osprchování přišla odměna v podobě toho nejlepšího. “Brzy jsem pochopila, o co jde a s kým mám tu čest. Petr se přiznal. Nebyla jsem první, kterou sem z Československa dostal. Každou nafetoval a když si navykla, tak jí přestřihnul nitku.Odstěhovala jsem se ke kamarádce. Smál se, když jsem odcházela…” A věděl proč. Bylo mu jasné, že si Petra sama drogu nedokáže obstarat a ráda přijde zpátky. A bude muset být moc hodná. „Dostala jsem fet jen tehdy, když jsem šla před kameru. Šlo už o tvrdý filmy. Bylo těžký zvyknout si milovat se s někým nenafetovaná. Klepala jsem se. Když jsem se měla mát, záběr se točil desetkrát,protože jsem měla z absťáku úplně ztvrdlý rysy. Alkohol nepomáhal. Jednou jsem ho ale měla někomu „kouřit” a nedalo se to nafilmovat, protože se mi třásly ruce. Od tý doby jsem dávku dostávala předem. Ale slabou, abych nebyla vláčná.” Svět se Petře zúžil. Drogy, porno, drogy, těžká ranní probuzení, doušek vodky, proto, vzpomínky, drogy… Nebyla schopna se na cokoli soustředit, natož se s někým seznámit. Chlapi jí byli odporní i oblečení. Tohle ale prý prožívá každá začátečnice. Dvacáté narozeniny oslavila ve studiu. Coby ženu v domácnosti ji znásilnilo sedm kriminálníků. Režisér byl moc spokojen. „Nikdy jsem nehrála hlavní roli. Vždycky jsem byla ta, která jenom přišla a šup do postele. Účinkovala jsem najednou třeba v pěti filmech. Jenom mi změnili účes, oblečení, make-up. Už jsem to všechno brala jako setrvačnost. Až po několika měsících filmování jsem se poprvé sexuálně uspokojila. Ten chlap, co byl na mně, mi pošeptal, že to poznamenal. Už jseš pokřtěná, smáli se všichni.”
Petra se cítila osamělá. Bydlení u kamarádky skončilo, protože se k ní nastěhoval její nastávající. Začal žít v místnosti 3×4 metry, která sousedila s natáčecím studiem. Záchod a koupelna na chodbě. Vydr žela tam měsíc a pak si střepem od rozbité lahve pořezala žíly. Špatně. Zachránili jí a spravilo to několik stehů. Dostala ultimatum – ještě jednou něco takového a s Hollywoodem je amen. „Poslala jsem je všechny do prdele! Sbalila jsem se a šla na nádraží rozhodnutá, že se vrátím domů a tam se budu léčit. Vlak jel až za několik hodin a tak jsem v jedný restauraci zapíjela smutek. Opila jsem se, že jsem neviděla na cestu. Vlak mi ujel a ještě mi někdo ukradl všechny peníze. Vrátila jsem se. Řekli mi, že jsem pěkná kurva a zabouchli přede mnou dveře. Požádala jsem Petra, aby mi dal na cestu domů pár dávek a peníze. Dal víc, než jsem chtěla.” Návrat domů byl krásný. Po dlouhé době se Petra cítila šťastná. Rodi če na ní odmalička kašlali, takže je navštívila až několik dní po svém příjezdu. „Matka mi řekla, ať jí dám nějaké peníze, že už jsem si jistě v Německu vydělala dost. Dala jsem jí 300 marek a odešla. Neměly jsme si co říct.” Drogy došly. Petra věděla, že léčení bude utrpením. Odhodlání vyst řídal strach. Vůle dostala na krk oprátku. Druhá cesta do Mnichova už nebyla tak velkolepá, jako ta první. Musela dostat dávku. Za každou cenu. „Jseš okoukaná,” řekli mi. Už mě nepotřebovali. Přicházeli pořád nové a čerstvé holky, hlavně Češky a Polky. Prosila jsem. Brečela. Nic. Petr byl pryč. Prý obchodně. Fet mi dala jedna holka, s kterou jsem párkrát točila. Doporučila mě jednomu chlapovi, který prý fotografuje a slušně platí. Když jsem k němu přišla, už mě čekal.
Podmínky byly jasný – já tělo, on prachy. Fotili jsme hlavně pornoseriálky. Mělo to jednu výhodu – s partnerem jsme nemuseli souložit. Stačila póza. Peněz bylo sice málo, ale na fet to stačilo. Jen tři měsíce trvalo štěstí Petry, která jakoby nevěděla, že lidská tvář je po určité době okouzlená i na fotografiích, věřila, že z rozjetého vlaku už nemusí nuceně vyskakovat. Ocitla se na ulici. Jedinou nadějí byl Petrův známý, který pracoval v nočním podniku. Přijali ji jako pomocnou sílu do kuchyně. Zanedlouho usedla mezi stoly jako hosteska. Sedávání na klíně zákazníků považovala vzhledem k předešlému zaměstnání jako zajímavou legraci. Dostala stálý plat plus provizi z výše útraty svého hosta. Když byl někdo příliš fyzicky dotěrný, pokárala ho vlídně jako panička svého rozmazleného domácího psíka. „Fuj, Bibinko, to se přece nedělá, hodnej pejsek, hodnej zákazník…” Kárání ale skončilo poté, co se Petra konečně rozhlédla kolem sebe. Zjistila, že mzda ostatních kolegyň je pouze zlomkem toho, co skutečně vydělávají. Kdosi jí taktně naznačil, že by k zákazníkům měla být poněkud vlídnější, nebo brzy neobstojí ve stále větší konkurenci děvčat z východu. Pochopila. V ústecké vinárně Trio právě zavírali. Když jsme s Petrou vyšli na ulici, drobně pršelo. „Končí dost brzo,” řekla. Potom se rozlou čila a nasedla do taxíku. Naproti čekala skupina dívek na noční autobus. Možná si také jednou budou moci dovolit jezdit tax íkem, jako Petra. Která po tom netouží…
