autor: Honza | Kvě 25, 2021
PAVEL HRABICA
Počkejte, pomůžu vám… Zavěsil jsem se na pahýl březové větvě. Žena středních let zachumlaná do pracovního oděvu a svetru a tři dívky pižlaly maličkou pilkou nalomenou větev. Jako v Rusku. To, co patří mužům, dělají ženy. Větev povolila a žena poděkovala, Zeptal jsem se, kde jsou na kladné mužský, kteří by tuhle práci nenechali na ženských. Pokrčila rameny. To víte, technické služby Kladna. Přijďte se prý podívat do jejich provozovny. V zimě je tam jako v mrazáku od Gorenje.
Co Zápotocký? Pamatujete ho? – kývl jsem směrem k mostu v Sítné, kde na podstavci stával dělnický prezident a spisovatel. Te¡ď trůní na soklu velký květináč. Žena si setřela piliny z čela a vetru. „Jo, to mi bylo šest let, když umřela. Ale můj děda s ním chodíval na pívo. Protáhla si záda. „Prý. Říkal to…“ Město Kladno. Rudá záře už nad ním nezáří. Struska se na haldy nevylévá. Výroba ocele se omezuje a taky modernizuje. Zato komíny čadí stále. Dýchat se tu dá. Nesmrdí to tu jako například v Mostě, Ústí, Děčíně nebo Ostravě. Ale nesmradlavého svinstva je ve vzduchu dost. Prachu taky…
Mladá žena přejela prstem po parapetu. Zůstal na něm černý šmour. Jako u kamen. „Tady se dýchá docela dobře. Jsme v údolíčku a všechno přes nás přeletí. Tam nahoře,“ kývne směrem k sídlišti, „je to horší. Taky cikánů je tam víc“ oznámil mi na otázku, jak je to tu s rómskou populací. Vedle okna visí na zdi pamětní deska. Je věnována ženě, podle níž je ulice pojmenována. Marie Majerová. Kamarádka Klémy a Tondy. Národní umělkyně. Na desce stojí, že v tomto domku prožívala paní spisovatelka, autorka Havířské balady a Sirény, své dětství a poznávala dělnický život. Datum narození a datum úmrtí. „Ptala jsem se babičky, jestli měla s Majerovou něco společného. Neměla. Naše rodina tu bydlí už dost dlouho. Tu desku sem dali někdy v sedmdesátých letech. Jestli se nás ptali? Dali to sem. Chodívali sem školy, občas nějaký zájezd. I cizinci… „ Sundáte desku? „Proč? A radnici by se to asi nelíbilo…“ Rozloučil jsem se. Cvaknul jsem pár obrázků. Stará cikánka šourající se prašnou ulicí, kde asfalt nikdo nepoložil a už ani nepoloží, se zastavila. „Fotíte te domy? Vyfoťte si i ten můj. Jak je rozbitej. „ Rozbitej? Kdo ho rozbil? „Kdo by? Sám se rozbil.“ Copak se něco rozbije samo? „Samo. Manžel umřel. A ja na střechu nevylézu.“ Zařadila jedničku šouračku a kráčela za svým. Cikánů je v Kladně neúrekom. Snad tisíc hlášených a tři tisíce „na návštěvě u příbuzných“. Černé Kladno – to není jenom synonymum pro uhlí, doly a ocel a dým z komínů. Když se v Kladně setmí, tak je tu na ulicích černo. Lidé po deváté večer raději nos nevystrčí.
Zapředete-li s někým hovor, můžete si být jistý, že dříve či později začne nadávat na cikány. Jak nemaká a berou podporu. Nebo kradou, přepadají. Mladí se často povozí ve „vypůjčeném“ autě. Sem tam někoho vezmou po hlavě. Do zvláštní školy chodí snad jenom jejich děti. Jsou dobře oblečené a živené. Relativně poslušné . Ne všechny děti chodí do školy. Proč taky? Holky buď přijdou do jiného stavu v šestnácti i dříve. Ty, které nepřijdou, ty si jezdí vyd ělávat na Rudnou na parkovi ště kamiónů… Cikánské čtvrti, tam kde kdysi bydlívali havíři a oceláři, pomalu mizí. Část jich zatím vybydluje jeden dům po druhém. Když spálí všechny podlahy a dveře i okna, najdou si další dům. Po nich přicházejí demoliční čety a buldozery. Pak tu vyrostou betonové krabice. Do nich se nastěhují buď bílí nebo tmaví. Symbióza rozporupln á. Na Kladně. Někdo mi spolehliv ě nevysvětlil, proč „na Kladně“. Prostě to tak je. Ve školách hustí učitelky do děti, že správně je v Kladně. Bydl ím v Kladně, jedu do Kladna. Ale jak učitelky, tak i jejich žáci říkají „na Kladně“. Jedu na Kladno. Taky se tu říká „jdu na mandelinku „.Jdu na autobus. Dost se tu krade. Hodně ve sklepích. Taky auta a předev ším kola. I třicet týdně. Krade se jich tolik, že policisté kromě aut zastavují i cyklisty. Hodně se vykrádají prodejny, sklady a trafiky. Krade se na objednávku. Díky tomu jsou ceny některých výrobků nízké. Všechny ty Vizíry, Ariely, Sparty, Petry a další jsou levné. Lidi nadávají, že se krade, ale nízké ceny vyhovují…
Dr. Stanislav Krajník sedí u svého okna v okresním archívu už 38 let. Od čtyřiapadesátého. Nastoupil sem, když už byl Gottwald tok po smrti a Zápotocký tři roky před. Z okna je vidět na radnici. Je hezká a natřená. Na průčelí nápis Léta páně MCCCLXXXXVII – VIII ze základů s pomocí boží vyzdvižen jsem… Nápis přetrval válku i socialismus. Ani prý nebyl překryt heslem. Zato náměstí si užilo. Po první válce bylo Wilsonovo. Pak přišla německá branná moc a udělala z něj Hauptplatz. Po pětačtyřicátém neslo jméno generalissima Stalina. Když Stalin zemřel a byl odhalen, řekli si radní, že není nad název neutrální. Stalo se z něho náměstí Revoluce. Ty byly, jsou a ještě asi pár let budou. Teď z něho udělali náměstí starosty Pavla. Františka Pavla. František Pavel byl kladenský starosta a byl v devětatřicátém roce vyskočen z okna na Špilberku. V odvetu za „teroristický“ čin studenta průmyslovky Jana Smudka. Ten spolu s kamarádem Frantou Petrem zastřelil německého policistu Kniesta, když se vracel z podniku pochybné pověsti, kde seděl s českou dívkou pověsti též nevalné.
Jan Smudek ho zastřelil a prchl. Nejd řív směrem k západní hranici, kde zastřelil další dva Němce, potom to obrátil na východ a přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal až do USA a Británie. Pak se dostal k Royal Air Force. Po válce se vrátil jako hrdina a dostal coby národní správce fabriku. Po Únoru vzal nohy na ramena a teď žije v Anglii. Proto Němci „nechali vyskočit“ na Špilberku starostu Pavla z okna… Přesně v roce 1900 stávkovali horníci v celé monarchii. Tedy i kladenští. Coby uzná- vaný univerzitní profesor byl Masaryk pozván, aby pozvedl ducha. Vystoupil s řečí v bývalém hostinci U Jágrů. Pak tu byla pamětní deska: „Bez práce, vás , uhlokopů, by nebyla možná práce duševní…“ Deska přežila v úkrytu léta okupační (německá). Po válce byla vyvěšena a přežila i léta padesátá, šedesátá. Léta sov ětské dočasnosti a československé normalizace nepřežila. Zmizela. Nikdo neví kam. Asi byla přetavena v pluhy… „Pocem, povím ti krásný článek!“ Cikán se dvěma spole čníky na mě kývl. Bylo po ránu. Asi půl sedmé a v hostinci Zorka bylo plno. Pár havířů a automatů, jiní u bufetových stolků do sebe lámali piva a panáky nejrůznějších barev. Ne všichni havíři a ne všichni zaměstnaní. Kafe tu mají za tři osmdesát. Tři Rómové se nechají fotit a povídají, že nemají se Slováky nic společného. Že oni jsou za Češi. Žít jako oni. Dneska tu sedí až do šesti. Otevřeno je od pěti. „Havel, to je takovej náš táta. Na zdraví!“ Dole ve sklepě je nová pivnice. V rámci zahájení provozu každé třetí pivo zdarma. Ale je moc brzo. Pro normální lidi. Pro havíře po noční pozdě. V deset hodin tu sedí černoch a pije světlé české pivo z Krušovic… A napiš tam, že Havel je náš táta! Foť! Sedím v autobuse a jedu do Prahy. Holé lebky vedle mě se baví, jak chcípnul Arab. „Natáhnul brka. Já ho taky vobčas natáhnu. Škoda ho není. Jenže policajti mi přišili výtržnost a ublížení na zdraví. Ale takovej provaz, aby mi sedl na krk ještě neupletli… „ To město Kladno. To černé Kladno. To rudé Kladno. Na jednom plotě je napsáno, že lidi jsou svině…
autor: Honza | Kvě 25, 2021
MIKE CRAMOND
Existují dva Ledovcové národní parky. Jeden z nich je rozlehlý světoznámý park v severních Skalistých horách Montany Druhý je o mnoho menší, méně okázalý a chudší Ledovcový národní park ležící mezim ěsty Revelstokem a Goldenem v Britské Kolumbii v Kanadě. Leží západně od Skalistých hor v jen o něco málo okázalejším pohoří Selkirk.
Je to zhruba 200 mil severozápadně od slovutnějších a více propagovaných parků. Oba tyto parky se však téměř rovnocenně dělí o neslavný primát v počtu osob napadených nebo usmrcených zde domáckými grizzly medvědy. Malcomu Apesletovi z Edmontonu v Albertě bylo 19 let, když nastavil své tělo jako ochranný štít pro svou družku, osmnáctiletou Barbaru, proti náhle zaútočícímu grizzlymu. Listoval jsem anály více než 500 napadení během posledních padesáti let, ale nenašel jsem nic podobného tomuto obětavému hrdinství. Malcom, tichý člověk drobné postavy, ničím nepřipomíná romantického hrdinu ani jako hrdina nevystupuje, ačkoli za statečnost, kterou prokázal při útoku grizzlyho, obdržel několik medailí. Jeho milý úsměv téměř vymazává děsivé stopy medvědího útoku. Barbara, nyní jeho žena a matka dvou dětí o něm říká: „Je to můj čertík!” A právě takový dojem má každý, kdo s ním hovoří. Malcom si často sám dělá legraci ze své průšvihářské povahy, když říká: Ale jo. Užil jsem si spoustu srandy. Nikdy jsem nic špatnýho nezažil, jenom samý voloviny a strašně moc psiny. Kradli jsme starýmu Mc Leonivi melouny. Taky jsme jednou třeba vyzdobili na svátek čarodějnic střechu chlíva pluhama a jinejma vobráběcíma mašinama. Barb to všechno jen trochu moc přehání.” „Je to malej ďábel, jak jsem řekla. Neposlouchejte ho pane Cramond! ” Chcete-li však z Malcolma, nyní milujícího a všeodpouštějícího otce, dostat správnou odpověď, musíte si své otázky dobře promyslet.
Na rozdíl od Barbary, která ostatně také nepůsobí jako hrdinka, jíž ve skutečnosti je, není Malcolm příliš výřečný. Jeho odpovědí na naléhavou otázku bývá často suchý fakt. Když jsem se ho zeptal na jeho zkušenosti s jinými medvědy, začal se smíchem vyprávět: „Byl jsem toho léta kuchařem v motorestu „Northlander”. Kolem se pravidelně courali medvědi. Jedna stará medvědice dokonce tak pravidelně, že by sis podle ní mohl řídit hodinky. Každý večer přesně v sedm žebrat o zbytky a nikdy neměla absenci. Nellie, jedno z našich děvčat, jí říkala Sára. Sára byla Nelliiným miláčkem. Každý večer přinášela Nelli Sáře kus lososa nebo nějakou jinou dobrotu a poplácala ji po hubě jako psa. Nellie nosila nejtlustší brejle, jaký jsem kdy viděl – „jogurtovky ” – a říkala, že i bez nich nevidí ani na špičku nosu. Měla starou Sáru moc ráda a aby si ji nespletla s jiným medvědem, natřela jí kolem krku olejovou barvou. Sára žrala a výrobě tyrkysově modrýho náhrdelníku nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Byla prostě jedinečná. Jednou jsem si se Sárou taky užil svoje. Hotelová kuchyně měla obrovskou lednici. Jednou jsem si z ní vytahoval věci na vaření a zjistil jsem, že dveře lednice jsou otev řený. Menším kopancem jsem je zavřel, ale ne na dlouho. Otevřely se tak rychle že málem vyletěly z pantů. Za nima stála Sára. S celým bochníkem chleba v hubě prolétla kolem mě tak rychle, že bys nevěřil. Všechny ostatní bochníky rozházela po zemi. no, to byla psina, no jó! Byla to velká lednice a velký dveře. Chlapče, ta měla sílu!”
Barbara se chechtala se mnou Malcolmovu vyprávění kývala souhlasně hlavou př vzpomínce na komickou scénu. „Bylo to léto hodně medvědu okolo boudy,” vysvětlovala. „Někdy až sedm kusů přehrabávalo smetiště. Jezdili jsme se na ně dívat v noci po směně, dostali se i do popelnic a do plechovek všeho druhu. Nevěřil bys, do jak malé díry se i ti největší z nich dokázali vecpat a dostat se z ní zpátky. Ze začátku se vždy polekali, třeba když se otevřely či zavřely dveře auta nebo se rozsvítila světla. Postupně si zvykli a dokonce přicházeli k autu. My jsme však v takovém případě rychle ujížděli. Ale černá medvědice Sára, ta nikdy nezpůsobila žádnou škodu. Když se chtěla najíst, přišla vždycky až k hotelovým dveřím. Jak Mal říká, byla naším miláčkem. Obzvláště Nellie ji milovala. Zeptal jsem se Barbary, jestli má blízko k přírodě. „Ale ne, vůbec ne. Vystoupila jsem celých sedm mil po té horské stezce k chatě na vrcholu,kde se nám to s Malcomem přihodilo, v městských botkách, vidíš?” Zdvihla velké album. „Na té fotce jsou vidět. Několikrát jsem v nich málem upadla, než jsem se dostala nahoru a pak dolů!” Prstík roční Sherri, jejich dcerušky, ukazoval na barevnou fotografii. Byl to snímek šťastných lidí pořízený den před napadením. Stáli na drsně vyhlížející horské stezce. Na horách v pozadí se jasně rýsovala hranice sněhu hluboko pod místem, kam až vystoupili. Malcom vzal snímek, na kterém se Barbara vskutku pyšnila párem vysoce módních městských botek zjevně určených k chůzi po pohodlných chodnících. Obrátil jsem se k Malcomovi s otázkou: „A co ty, Malcolme, ty jsi jistě v přírodě doma, ně?” „Ani ne. Mám ji rád, ale nejsem žádný skaut. Žil jsme pár let na farmě, taky jsem třikrát trénoval na závody na běžkách u chajdy v průsmyku Balu.” „Musel jsi být v dobré kondici,” poznamenal jsem. „No, nebylo to zas nic moc. Nijak jsem to nepřeháněl. Když jsme šli s Barb, nijak jsme nepospíchali. Už při předešlých výstupech jsem tu viděl tři medvědy. Teď jsme zahlídli grizzlí samici s mláďaty dole pod stezkou.
Zařval jsem na tu potvoru, abych ji dostal na zadní a mohl si ji pořádně prohlédnout dalekohledem. Postavila se až po několika výzvách. Byl to pořádný kus. Pak jsme pokračovali k chatě.” Odmlčel se, a Barbara navázala: „Naštvala jsem se na něj, že takhle řve na grizzlyho. Medvědice s mladými byla asi 400 yardů od nás. Byla jsem ráda, že jsem šli dál. Malcolm mlčel. Zeptal jsem se ho, zda toho prvního října nebylo příliš chladno na výstup na horu vysokou 6500 stop. „Léto bylo suchý a horký. Přes den nebyla zima a v noci jsem přiložil do železňáků v chatě pořádný kus kmene. Jiné dřevo tam nebylo, tak jsem kmen položil kořenem dolů a nechal jsem ho prohřívat z jedné strany roštu.” „V kolik hodin jste druhý den odcházeli z chaty?” „Dost pozdě, asi v půl jedenáct ý. Barb se vůbec nechtělo ze spac áku. Bylo to opravdu chladný ráno. Stalo se to na cestě zpátky dolů, asi pět mil daleko na stezce. Bylo to asi dvě míle od místa, kde jsme předešlý den cestou nahoru viděli starou s mláďaty. Dole pod stezkou jsem zahlídl dvě mláďata. Stará medvědice však již byla asi deset stop od nás a v plném trysku se na nás řítila. utíkali jsme, ale už po třech krocích jsem viděl, že je zle. Odstrčil jsem Barb a vrhl se proti zvířeti. Grizzlí mámami dala ránu packou, až jsem odlétl asi 5 stop. Pak začala hryzat Barb. Vytáhl jsem svůj lovecký nůž a skočil na medvědici kousající Barbaru do zad. Ta nechala Barb, postavila se na zadní a začala do mě mlátit packama. Myslím, že jsem ji asi dvakrát bodl do krku. Dál si pamatuju, že škubala hlavou, zlomila mi zápěstí a můj lovecký nůž letěl vzduchem. Pak mě sevřela a kutáleli jsme se oba dolů z kopce. Hryzala mě celou cestu, dole se pak ještě několikrát zakousla a nechala mě ležet. Dělal jsem, že jsem mrtvý.” Jakmile Mal skončil, vzhlédl jsem k Barb, která hned pokračovala ve vypravování. „Jak odhodila Malcolma, trefila prackou taky mne. Odletěla jsem asi čtyři stopy daleko.Pak se mi zakousla do hrudníku pod ramenem a dalším hryznutím mi utrhla kus ucha a kůži na krku. Malcolm na mne křičel, abych se nehýbala a předstírala, že jsem mrtvá. Nevěděla jsem, co mám dělat. V příštím okamžiku ji začal Malcolm bodat loveckým nožem. Stála na zadních a přehazovala si ho ve svých prackách jako kočka klubko vlny. Přikryla jsem si hlavu. Myslím, že to bylo v tu chvíli, když se začali kutálet dolů z kopce. Později jsem slyšela, jak mě Malcolm volá a ptá se, jestli jsem v pořádku. Nechtěla jsem odpovědět, protože jsem myslela, že je medvědice stále na blízku. Ale byla pryč i se svými mláďaty.
Viděla jsem, že Malcolm je v hrozném stavu. Krvácel po celém těle. Rozběhla jsem se k hotelu.” Byl to děsivý příběh. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, když jsme se podíval na její drbnou postavu. „Ale hotel byl ještě dvě a půl míle daleko, Barbaro! Nebyla to pro tebe těžká cesta, když jsi byla tak hrozně pokousaná?” Smutně na mne pohlédla. „Ani jsem si nebyla vědoma, že jsem na tom tak zle. Necítila jsem žádnou bolest, jen v uchu mi stále zněl zvuk drcených kostí. Ještě dlouho potom jsem nemohla poslouchat psy, když hryzali kosti. Ale došla jsem. Několikrát jsem uklouzla a upadla, vypadala jsem hrozně. Jedin é, na co jsem myslela, byl Malcolm, ležící tam na stezce. Bála jsem se, že už je možná mrtvý. Když jsem útok ohlásila v rekreační chatě, poslali pro Malcolma helikoptéru. Oba nás odvezli do nemocnice. Men propustili za čtyři dny. Zůstaly mi jizvy na zádech, ale jsou vidět jenom když nosím bikiny. Malcolm pobyl v nemocnici čtrnáct měsíců a měl jednu operaci za druhou. Ležel nejd řív v Revelstoku a pak v Edmontonu. Stálo to hodně peněz.” „Kolik, Barb?” „Nevím přesně. Několik tisíc dolarů, platil to Malcolm a moji rodiče. Musela jsem pracovat až po porodu. Vláda Alberty s tím nechtěla mít nic společného, protože byl zapsán na nemocenské pojištění svých rodičů, ale pracoval v Britské Kolumbii. Ta s ním také nechtěla nic dělat, neboť ho považovala za občana Alberty. Barb chovala na klíně malou Denu, malá žvýkala vlhký roh hedvábné pokrývky. Náhle vydala krátký zvuk, kterým se dožadovala větší pozornosti. Malcolm ji vzal z Barbařina klína a zatímco ji nesl do svého pohodlného křesla, tvář děcka se rozzářila úsměvem. Hleděl jsem na rodinnou idylku a na jeho zjizvený obličej zjemnělý laskavými slovy, která patřila děcku v jeho náručí.
Přemýšlel jsem o nesmyslném počínání vlád obou zemí, z nichž jedna plývá bohatstvím z těžby nafty, druhá získává bohatství těžbou dřeva i nafty a rybolovem. Obě vlády navíc živí rozsáhlý byrokratický aparát. „Co jsi dělala se všemi těmi účty Barb?” „Protože bylo nad naše síly a možnosti je platit,museli jsme vyhlásit bankrot, abychom tenhle rok měli vůbec z čeho žít.” „Cože, oni vám naúčtovali všechno, Malcolme?” „Většinu”, přikývl.Něco zaplatila Alberta, ale budu potřebovat další operaci k záchraně druhého oka. Nejdřív jsem chtěl, ať mi ho vyjmou. Ale řekli mi, že je ještě možnost ho zachránit. Vidím jím ještě trošku světla, ale nervy jsou v něm poškozené.” Myslím, že v nastálém tichu všichni museli vidět mé zděšení. Co jsem však mohl říci? Malcolm přerušil mlčení. „Potkal jsem na srazu hodnýho kluka, byl to Ind a ten se mě zeptal, proč nenapíši královně a vládám dopis, že musím dát do dražby své zlaté medaile za statečnost.” Zůstal jsem v němém úžasu. Mal zkřivil tvář a pokračoval: „Kdo by je ale asi tak chtěl koupit? ” Byl jsem bez sebe vzteky, a jediné, na co jsem se vzmohl, bylo: „Čert aby vzal všechny ty bastardy! ” „Nevím, asi se domnívají, že to dělají správně. Ale já mám problémy, abych mohl vůbec pracovat Právě zápěstí mám slabé, bylo totiž na´třikrát zlomené a mám v něm šrouby. Už nemohu zvednou stolibrový pytel mouky nebo cukru jako dřív, když jsem vařil. Navíc jsem byl pořád po nemocnicích, měl jsem jednu operaci za druhou, a teď mi necht ějí dát podporu v nezaměstnanosti. Říkají, že jsem nemocný a ne nezaměstnaný.” „Dostáváš vůbec nějaké peníze?” „Za co? od koho?” Na konci své návštěvy jsem jim řekl, že chci navštívit místo jejich napadení. Bude to součást mého zkoumání. Mal mne překvapil svou odpovědí. „Je tam pěkná krajina. Byli jsem tam před dvěma roky. Šli jsme zpátky po stezce.” „Proč jste tam šli?” „Jen jsme se chtěli podívat na místo,kde se to stalo. Znovu jsme si to tam chtěli prohlédnout. Vzali jsme si s sebou labradora a velkého bernardýna.” „Nebylo ti riskantní? Někteří psi mají strach z medvědů”, skočil jsem mu do řeči. Barbara vybuchla: „Ále, tihle dva dokážou medvědy zahnat. Vyrostli venku a medvědů se vůbec nebojí.” Malcolm se jen sebejistě usmíval a řekl: „Zatímco jsme šli po stezce, zahnali černého medvěda až na strom. Držel jsem je na viditelnou vzdálenost vší silou, ale táhli za sebou spíše oni mne. Medvěd nestačil utíkat,” smál se. Barbara měla pravdu. Byl to hrdina a malý čert. Ačkoliv má trápení, trpělivě ho snáší.
Mike Cramond. Překlad: M. Hubáček Foto Erwin Bauer
Připomínáme, že knihu reportáží Mika Cramonda Medvědi zabijáci si můžete objednat u nás, na adrese Koktejlu za 67 Kcs
autor: Honza | Kvě 25, 2021
ROMAN CÍLEK
VŠE SE MUSELO ODEHRÁVAT PODLE SOVĚTSKÉHO SCÉNÁŘE
Vše ve válečném mumraji souvisí se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kan ál La Manche do Normandie. A tak se stočlenná skupina československých důstojníků dostala k cíli až teď. Až těsně před velkým třeskem, až v okamžicích, kdy sovětští i naši vojáci zahajovali rozsáhlou operaci, jejíž štábní název (karpatsko-dukelská) pronikne do povědomí jaksi ex post, leč rámcový cíl proniknutí přes silně chráněné Karpaty na Slovensko musel při pohledu na mapu pochopit i řadový dělník války. Co jste tehdy cítili, pane plukovníku? „Především touhu se zapojit. Mohli jsme si o způsobech realizace této operace podle vlastních dojmů a našich osobních zkušeností myslet cokoli, ale skutečnost, že se tlak proti ustupujícím Němcům přibližoval k naší republice, pro nás měla maximálně pocitový význam.“ Představme muže, který tyto věty vyslovil. Tomáš Sedláček, přezdívaný přáteli Any, dnes plukovník v záloze, tehdy šestadvacetiletý nadporučík, odchovanec hranické akademie s dělostřeleckou specializací, v Británii navíc k tomu absolvent náročného paravýcviku a přípravy k boji zblízka, byl jedním z té stovky „chlapů z Anglie“, jak se jim potom u sboru občas říkalo, kteří dorazili z relativně už klidnější ostrovní říše na bouřlivé východní válčiště a neměli čas si ani vydechnout a vybalit zavazadla. Slibovali vám, pane plukovníku, účast na frontě. Ale že to půjde tak rychle… „Zbytečně bychom přemýšleli o tom, jestli se nám to líbí či ne.
Náš přesun vyvolala válečná nutnost a tím bylo vše dáno. P osvobození Volyně se mnoho tamních Čechů hlásilo k naší východní jednotce, přidala se k ní i podstatná část slovenské takzvané „rychlé divize“ operující na Krymu, najednou tu prostě byl nadbytek mužstva a kriticky málo důstojníků. A tak došlo prostřednictvím naší londýnské exilové vlády a jejích zmocněnců k dohodě, že někteří českoslovenští důstojníci působící v Anglii posílí své spolubojovníky na druhém konci kontinentu. Nás to čekalo v létě čtyřiačtyřicet. Osmnáctého července jsme odjížděli lodí z Glasgowa, stál jsem na zádi, viděl mizet pevninu ve tmě, myslel jsem na to, co mne čeká – a jestli tuhle zemi, kterou jsem si pro její půvab a zejména pro vlastnosti jejích obyvatel bez přehánění zamiloval, ještě někdy uvidím.“ Že vám to vyjde až po tolika desetiletích, to vás v té nostalgické chvíli jistě ani nenapadlo. „Voják ve válce neuvažuje většinou v tak vzdálených časových kategoriích, spíš mu občas přeběhne myslí, zda přežije nejbližší týdny či měsíce, zda se třeba od léta dožijeme podzimu a vánoc, abych byl konkrétnější: Po složitém putování jsme dorazili do Černovic, kde byla v té době umístěna náhradní jednotka našeho východního sboru.
Rozčlenila nás a mne protože jsem měl za sebou ten speciální paravýcvik v Manchesteru a ještě všelijaké jiné podobné kursy – spolu s několika dalšími přidělili k 2. samostatné paradesantní brigádě pod velením plukovníka Přikryla. Putovali jsme za nimi na nákladních autech a 7. září 1944 dostihli štáb brigády u polského Przemyslu. Na důkladné seznamování se situaci nebyl čas. Štábní kapitán Štěrba, šéf našeho transportu z Anglie, se stal velitelem brigádního dělostřelectva a mne udělali jeho náčelníkem štábu, což zní náramně, ale celý ten štáb se skládal ze dvou lidí. A vše se odehrávalo za pochodu. Útočili jsme do podhůří Karpat.“ Na dukelském směru? „O něco málo východněji, zhruba po linii Przemysl – Sanok. Střídali jsme se v tomto prostoru, kde Němci bránili jako čerti, ztrátami silně zdecimovanou sovětskou jednotku. Naše brigáda měla k dispozici zhruba tři a půl tisíce mužů a svěřili nám v dost nepřehledné situaci úsek o šířce patnácti či šestnácti kilometrů. Žádná letecká podpora, žádná podpora těžkým dělostřelectvem. Každý oficír vám posoudí, zda to bylo snadné či ne. Navzdory tomu všemu jsme se celkem úspěšně drali kupředu, protože většina mužstva parabrigády tvořili na rozdíl od jiných brigád sboru mladí a odolní kluci, měli – jak já říkám – výdrž a šťávu, ale přibývalo samozřejmě také ztrát, padli v těch dnech dokonce i někteří z mých přátel, se kterými jsem před několika dny přicestoval z Anglie. A to jsme ještě měli veliké štěstí, že se náš operační prostor nacházel bokem od hlavních sil sboru, jinak bychom možná dopadli jako 1. a 3. brigáda, kde byly v těch dnech i o něco později ztráty doslova strašlivé.
Sovětské velení v několika případech podcenilo průzkum a hnalo naše vojáky, a jistě i své, doslova na smrt. U nás to bylo trochu jiné, spoléhali jsme víc sami na sebe, ale jako parabrigáda jsme měli zase k dispozici pouze několik džípů a nákladních aut, a tak jsme se tou zhruba devadesátikilometrovou trasou hnali ke Karpatům vlastně pěšky. Okusili jsme zkrátka na vlastní kůži, jak chutná ten příslovečný pěšácký chlebíček…“ Pěšácký ..? Proč byla vlastně tato brigáda nasazena jako pěší? „Snad tisíckrát jsme si tehdy položili tuhle otázku a až mnohem později, kdy už vyšly najevo události třeba kolem povstání ve Varšavě, které nechali Sověti záměrně vykrvácet, jsme mnohé pochopili. Bylo skutečně absurdní, když se speciálně vycvičená brigáda oslabovala při pěším nasazení ve chvíli, kdy nepříliš daleko odtud, na Slovensku, bylo už v plném proudu povstání,které nutně potřebovalo pomoc. Přitom úspěch tohoto vojenského a občanského vzepětí by zase naopak pomohl blížící se frontě, protože by rozkl ížil obranné pozice nepřítele. Tohle vše bylo nad slunce jasné, nicméně náš organizovaný odlet na Slovensko se přes mnohé urgence stále odkládal. Teď už víme, že to byl politický a velmocenský záměr, jehož prosazovatelům byly, jako vždy, lidské životy zcela lhostejné. Stalin nikdy nepodporoval dění, které se neodvíjelo přesně podle sovětského scénáře, a povstání na Slovensku mělo skutečně národní charakter, bylo řízeno slovenskými důstojníky a vlastenci, stoupenci tradic demokratického Československa, byly to události, v nichž Moskvy poslušní místní komunisté – na rozdíl od toho, co se nám po léta vykládalo – hráli jen dílčí roli. To vše rozhodně Stalina a jeho blízké nenaplňovalo nadšením. A tak se podpora povstání prostě brzdila a čekalo se, jak se věci vyvinou. Sověti sice vysazovali na Slovensku své partyzánské organizátory, ale ti plnili především specifické úkoly zaměřené do budoucna. My museli čekat. Generál Rudolf Pernický, můj přítel, který tehdy působil v Itálii na spojenecké základně v Bari, odtud byl později vysazen do protektorátu se skupinou Tungsten, mi po válce řekl, že v Bari Angličané shromažďovali materiál, hlavně zbraně a munici, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Letecký přesun tohoto materiálu se však neuskutečnil, protože Sověti prohlásili, že Slovensko je v operační oblasti Rudé armády a se zásobováním povstalců si prý poradí sami. Což, jak víme, dopadlo moc mizerně.“
Nakonec však dění ovlivnil všestranný tlak našich lidí, a mlžná i intervence z jiných stran. Dostali jste se přece na Slovensko? „Dostali. Ale dost pozdě, v době, kdy už bylo o osudu povstání vojensky rozhodnuto. Posílili jsme velmi statečnou, ale teď už spíš i zoufalou obranu slovensk ých povstalců, to bylo vše, co se dalo udělat. Ale abych nepředbíhal. Začalo to tím, že nás po vyčerpávajících devíti dnech a devíti nocích úroku narychlo stáhli na polní letiště u Krosna. Jenže jakoby se proti nám všechno spiklo, najednou se vý- razně zhoršilo počasí a plánovan ý přesun se tím narušil. Snad dva týdny jsme tam zbytečně tvrdili. Uskutečnilo se nespočetně zbytečných letů, došlo i ke katastrof ám s mnoha oběťmi. Skupina, k niž jsem patřil, putovala na Slovensko nadvakrát, poprvé jsme se 26. září dostali až nad Sliač, ale mlha nám zabránila v přistání, museli jsme se vrátit na polní letiště u Lvova, podruhé to bylo skoro stejné, ale pilot se naštval, propíchl tu duchnu nad zemí a přistál na letišti Tri Duby. Ocitl jsem se zase doma. Po bezm ála pěti letech. Byl tehdy 7. říjen 1944…“ Symbolické datum. Zhruba v téže době překročili naši vojáci na Dukle československou hranici. Dozvídali jste se něco o průbě- hu karpatsko-dukelské operace? „Jen více či méně zmatené útrž- ky. A jak to tak ve válce bývá, spíš se k nám někdy i dodatečně dostaly ty horší zprávy. Třeba o katastrof álním průšvihu 3. brigády sboru, která při útoku vlezla do pasti, protože v prostoru, kde podle sovětského průzkumu nikdo neměl být, se najednou ocitla divize SS, následoval děsný masakr, doslova jatka, padli i mnozí dobrovolníci,kteří sloužili teprve několik dnů. Překročení hranice bylo jistě významným mezníkem, silnou chvilkou, jakou člověk až do smrti nevmaže z paměti. Přáli jsme to těm našim klukům, vždyť jsme se s nimi tam dole pod Karpaty aspoň kousek svezli a to jejich tvrdé pěšácké řemeslo okusili.“ A co vaše parabrigádana Slovensku? „Nebylo to,co mohlo být. Kdyby nás dopravili do povstání včas, organizovaně a vcelku, představovala by brigáda v dané situaci značnou údernou sílu.Takhle na poslední chvíli a po kouskách s námi jen zacpávali díry zhruba na třech směrech, kterými se tla- čili Němci. Ale i tak jsme aspoň v něčem zcela určitě pomohli, nikdo z nás nebyl na Slovensku zbytečně. Organizoval jsem,jak bylo mým úkolem, dělostřelecké jednotky a doplňoval je za slovensk ých vojáků, protože ztrátami pod Duklou přece jen prořídly naše řady. Dopravili jsme se na Tri Duby kanóny šestasedmdesátky s krátkou hlavní, minomety stodvacítky, protitankové kanóny 45 mm a jednu baterii protiletadlov ých sedmatřicítek. Všechno ve spěchu: vyložit z letadla, smontovat, krátce procvičit doplněnou obsluhu – a rovnou na frontu. Nápor Němců byl úděsný. I kdyby nás bylo desetkrát víc, uživili bychom se tam. Takhle jsme jen lé- tali z místa na místo a snažili se zabránit nejhoršímu. Anebo to nejhorší aspoň oddálit a především snížit ztráty mezi slovenskými voj áky, jimž jsme kryli ústup.“ Až do konce října čtyřiačtyřicet? „Do osmadvacátého. Výročí vzniku republiky jsme si ani nesta čili připomenout, všechno se právě v těch chvílích zřítilo. Padla Bánská Bystrica, zbytky vojenských celků povstalců, a my s nimi, se stahovaly od Donoval do hor,kde to pak byl v krutých zimních podmínkách doslova zá- pas o přežití. Hlad, mráz, nedostate čná výzbroj a výstroj, neustálé výpady německých komand. Nejhorší zima a nejkrutší vánoce mého života – a totéž by vám asi řekli i ostatní. Úlevu přineslo až blížící se předjaří. Spřá- telená rumunská armáda postupovala Pohroním a když se dostala na naší úroveň, sestoupili jsme z hor a přešli frontu. Jedenadvac átého února 1945, to si budu navždy pamatovat. Zařadili jsme se pak ještě k našemu sboru v Kežmarku, prabrigáda se doplnila a přezbrojila na pěší, ale právě když jsme zahájili přesun směrem na západ,na frontu, najednou byl konec. Konec války! Jednou provždy konec bolesti, ztrát, umírání kamarádů, nespravedlnost í – mysleli jsme si a věřili tomu, jako málokdy v životě ně- čemu jinému, Kdybychom nevě- řili,jaký by to všechno předchozí mělo smysl?!“ * * * Patřilo by se teď zeptat: A CO BYLO POTOM, PANE PLUKOVNÍKU? Nezeptáme se. Protože sen, spojený s ukončením bojů, se nenaplnil. Protože major Tomáš Sedláček, v tom čase profesor na vysoké vojenské škole, byl zatčen 21. února 1951 – v den, který mu připomínal okamžiky osvobozen í, prošel mučírnami, pověstn ým „hradčanským domečkem“, skoro rok prožil na samotkách, kde v nekonečných hodinách nečinnosti dumal o všem mož- ném, jen válku si odháněl ze vzpom ínek, na základě zcela vymyšlených obvinění se dostal k soudu, se štěstím vyvázl s trestem doživotního žaláře, vryl si do pam ěti obraz spoluobžalovaného, který mu z okna cely rukou na hrdle ukazoval, že „dostal špagát“ a odvezli ho pak na popravu, pro- šel Pankrácí, Kartouzi, Mírovem, koncentračními tábory, uranovou šachtou na Bytízu… * * * Na provoněné a úly s včelami oživené zahradě v Toušeni nedaleko Prahy, v místech,kde vyrostl, kam se chtěl vrátit a také vždy vracel, a která po celu dobu války a potom kriminálu byla pevným bode, k němuž směřovala magnetick á střelka jeho myšlenek, klademe skoro už pětasedmdesátiletému muži s vypracovanou figurou někdej- šího sokolského borce poslední otázku: -O čem teď nejčastěji přemýš- líte, pan plukovníku? „O svobodě. O tom, že každý, do se dnešní doby dožil, by si přes všechny těžkosti naší sou- časnosti měl uvědomovat to podstatné: že je svobodným člov ěkem. A že je to víc, než jsme vůbec schopni pochopit a vní- mat. A že nespočetně lidem, kte- ří po svobodě v nacistické i komunistické diktatuře toužili a bojovali za ni, nebylo toto štěstí dopřáno.“ Nenapadlo mne tam mezi toušeňskými včelami a ani dodate čně nic, co by se k tomuto noblesnímu názoru dalo dodat. ROMAN CÍLEK
autor: Honza | Kvě 25, 2021
RADEK JOHN
Jeli jsme na Srí Lanku čtyři. Režisér a produkční ze Švýcarska, slovenský kameraman a český scénárista. Byli jsme naivní. Věřili jsme, že se nám podaří vydupat ze země metaforický velkofilm inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena. Všechno vypadalo růžově. Bolševik nás Čechoslováky pustil prostřednictvím Filmexportu na západ, protože se těšil, že tam vyděláme pár tisíc švýcarských franků a on nám většinu z nich vezme. Švýcarský režisér našel i producenta – ženevského milionáře, otce produkční, která se do režiséra beznadějně zamilovala. A ještě jsme dostaly skvělý typ na levnou, pro natáčení ideální zemi. Co psi přát víc?….
Čeká nás cesta do Trinkomalle, turistickýho střediska na severovýchodním pobřeží Cejlonu. Axman najal mikrobus s magnetofonem. Pustí si kazetu s Rollin Stones. Řítím se městem. Ani rychlost vozu nás však neuchrání před pohledem na otrhané žebráky nocující na licích. „Vypni to, Laky, vypni to,“ ozve se najednou režisér. „To je přece absurdní – podívej na ty lidi a my si tu pouštíme rokenroll…“ Laxmanova nejstarší sestra na nás čeká s večeří. Kopice rýže a maso v nějaké načervenalé omáčce. Masa je tak pro jednoho. Pak ochutnáme. První vyvalí oči naše produkční. Pak vyskakuji od stolu já. Po mně kameraman. Režisér se statečně snaží nedá na sobě nic znát, po tvářích se mu koulejí slzy. V ústech má jako při požáru. Kariová a Chilliová smršť. Sestřička honem přináší vodu. „Dala jsem tam sotva půlku koření, co dávám normálně,“ nechápe. Zapalujeme si cigarety v naději, že jejich kouř otupí bolest vydrancovaných chuťových pohárků. Sestřička zvědavě sleduje každý náš pohyb. „Cigaretu?“ nabízím jí. „Kdepak“ vrtí hlavou. „U vás ženy nekouří?“ uvědomuji si, že celou dobu na Cejlonu jsem neviděl jedinou ženu s cigaretou. „Jenom hvězdy a takové ženy,“ odpovídá odpovídá sestřička. Nechci ji uvádět do rozpaků neptám se, co znamená „takové ženy“. Režisér vytáhl láhev Whisky. Sestřička z nás nepustí oči. Nalévám o skleničku víc a posunkem jí nabízím. Lekne se, vykulí oči. „Ne, já ne…“ Ale vrtá jí hlavou. „Myslíte , že bych mohla v Evropě píjí nejen herečky a takové ženy.“ Natáhne ruku po skleničce, ale pak se znovu zarazí. Se smíchem uteče do kuchyně.
X X X Vyjíždíme brzy ráno. Vesnice kolem Kandy nás překvapí krásnými bílými domky se stinnými verandičkami. „tady se pěstuje čaj,“ vysvětluje Laxman. „Z toho jsem přece jen nějaké příjmy, i když Srí Lanka musí při jeho exportu dodržovat staré nevýhodné obchodní dohody uzavřené kdysi s Anglií.“ Jak sjíždíme z hor kolem Kandy i vesnice mění tvář, až vidíme zase jen staré známé chýše z prken a bláta. Bloudíme po špatně zamčených cestách. Tady už j nejsou zvyklí na to, že po silnicích jezdí auta. Na asfaltu se po celé šířce vozovky v plochách několik desítek metrů čtverečních suší bílý a černý pepř nebo chilli… Uprostřed silnice leží v kopcích rýže, kterou ženy přehazuj í zvláštními lopatkami, aby z ni vítr vyfoukal plevy.
X X X V Trinkomalee jsme nenašli, co jsme hledali. A náš čas se zoufale krátí. Míříme na jih podél pob řeží. Luxusní turistické hotely u moře postupně zmizely, cesta se zúžila. Přijíždíme do další vesnice. Tentokráte rybářské. Pět, šest chýší z palmových listů. Čluny vydlabané z jednoho kmenu stromu. Popraskané začernalé nádobí, místo misek skořápky z kokosu. Hubené děti kolem chýší, ale i na písku pláže ryby všech velikostí. Vysušené na troud v pálícím slunci. Mravenci si pochutnávají na zbytcích masa z jejich popraskan ých břich. Oči ryb jsou vypálené sluncem. V celých hejnech se sem slétají havrani. Vychrtlý pes mlsně obchází okolo. „Sušené ryby jsou, kromě čaje, drahokamů a extrémistů na filmování, důležitý exportní artikl Cejlonu, „ říká nám Radžan. Předpokládám, že zákazníci nevidí, kde a jak se ryby suší. Obklopili nás rybáři. Usmívají se. „foto, foto.“ Režisér se dává vyfotografovat se dvěma z nich. Oba mu šťastně tisknou ruku. Zvou nás do své chýše. Dva rybáři, jejich dvě ženy a šest dětí bydlí v chatrči dvakrát tři metry. Uvnitř není nic než proto že na spaní a svatý obrázek. Kotlík na vaření leží před chýší. Rybáři berou rohože a prostírají je, abychom si sedly. Rozhodli se s námi rozdělit o všechno, co mají. V jejich případě to znamená o vodu ze džbánu stojícího ve stínu palmy. Podávají každému z nás sklenici, i když jejich ženy budou muset, až odjedeme, jít pro novu vodu do studny hodinu odtud. Znovu a znovu nám všichni tisknou ruce. Jakoby byla kdovíjaká událost, že bílý muž je ochoten opětovat stisk jejich dlaně. Jedna vesnice za druhou v tomhle úseku pobřeží, všechny vypadají stejně. Slunce nás vysu šuje skoro stejně jako důležitý exportní artikl Cejlonu. Automobil polyká kilometry a vhodné místo pro filmování nikde. Najednou uzounká asfaltová silnice končí v moři. Vedle je cedule s jízdním řádem ferry boatů – lodí převážejících automobily na druhou stranu laguny. Nemáme času nezbyt. Pozítří nám letí letadlo. Do té doby musíme najít exteriéry a objet tři čtvrtiny pobřeží až do Kolomba.
Za deset minut nám jede podle jízdního řádu loď, radujeme se. Po deseti minutách ani vzdálená tečka na obzoru nenapovídala, že nějaký ferry boat existuje. Dávno jsme vylezli z auta. Přecházíme, mezi jízdním řádem, autem a koncem cesty v moři. Náš čas je zoufale vyměřen odletem letadla. Po hodině čekání jsme nervozitou bez sebe. Za celé dopoledne jsme prohlédli sotva padesát kilometrů pobřeží. Nechceme ani počítat, kolik se kilometrů máme ještě vidět. Ferry boat prostě nejezdí. Prohlížíme mapu. Na úsek 100 kilometrů nás čekají čtyři ferry boaty. Spíš nečekají. Spoléhat na ně by mohlo znamenat, že se tu dočkáme nejspíš tak období dešťů. Jediná možnost: vynechat 150 kilometrů pláží. Zdejší krajinný typ se nám nehodí, je příliš suchý. Objet tuhle část pobřeží třistakilometrovou zajížďku do vnitrozemí a pokračovat v cestě přes noc, dokud nenajdeme místo, které hledáme. Laguna, kterou by měly křižovat ferry boat, je docela pustá Na úzké cestě otáčíme mikrobus. Na dvanáctkrát. K volantu si sedl režisér. Zamračené žene auto šílenou rychlostí silnicí plnou výmolů. Za okénky se míhá vysušený kraj, polonazí vyhubl í vesničané, na zápražích chýší a bláta si skupinky žen a dívek vybírají z dlouhých vlasů vši. Kvílivé brzdění kdykoliv se před námi objeví náklaďák. A prudká akcelerace, když ho mineme. Času ubývá. „Už jsem to pochopil. Jediné silniční pravidlo Cejlonu – uhýbá ten, kdo má slabší sebeovl ádání,“ říká režisér. Vedro v autě je nesnesitelné. Všechno jde pomaleji, jde pomaleji, než jsme si mysleli – Jenom slunce najednou padá z oblohy šílenou rychlostí. Několik minut je obloha zbarvená a tma. Kručí nám v žaludcích. Za celý den nebyl čas na jídlo. Ostatně ani místo, kde se najíst. Restaurant, hlásá hrdý nápis na začouzeným krámkem s židličkami a stolky uvnitř. Jsme v jakémsi městečku přímo uprost řed trhu. Jídlo neudí naši důvěru. Stejně bychom nemohli na ně čekat.
Náš čas je už spočítán na vteřiny. Kupujeme alespoň pití a banány. Zase horká kola. Jde mi to na nervy. Zvlášť, když v zadní části místnosti hučí předpotopní mrazák. Vracím se s rozpálenými lahvemi k prodavači. „Chci studenou kolu. Studenou. – Mrazák!“ Ukazuji. Okamžik na mě všichni hledí nechápavě. „Áaa…“ Bouchl se do čela prodavač, vezme ode mne koly, strčí je do mrazáku a s úsměvem mně nabídne židli, abych si počkal, až se koly vychladí. Takový je Cejlon. Země, kde pro většinu lidí neexistuje čas. Řítíme se tmou. Takovou rychlostí, že několik protijedoucích náklaďáků dobrovolně zarejdovalo do škarpy. Losujeme, kdo má sed ět na levém předním sedadle. Něco takového se dá zažít jen na tobogánu kříženém domem hrázy na Matějské pouti. Pouze produkční neprosí, aby ji někdo vystřídal na přední sedadle mezi režisérem a tím za nás, na koho padne los. Produkční režiséra prostě miluje. Na poslední chvíli se vyhýbáme hroznům lidí před domky vesnic. Po setmění nevidíme na ulici jedinou ženu. Na jednom místě je silnice zatarasená. Dav mužů se tísní pře oknem domku. Uvnitř hraje televize. Celá mužská část vesnice ji smí z venku sledovat společně se šťastlivcem,který si ji mohl koupit. Krajina pustne kilometr za kilometrem. I ta trocha zeleně zmizela. Naplňuje nás to zoufalstvím. Režisérovi stisknuté rty už jsou jen dvě milimetrové čárečky. Projíždíme krajinou plnou ohňů. Ty větší jsou lesní požáry. Přesušená země chytá sama od sebe. Malé ohníčky na obzoru ukazují místa, kde hinduisté spalují své mrtvé. Nad silnicí krouží obrovští netopýři přitahováni světlem našich reflektorů. Co chvíli je třeba prudce přibrzdit, abychom nesrazili některého z nočních dravců sedících na asfaltu. Opice přeskakují přes cestu těsně před autem. Režisér usíná za volantem. Zastaví, nechá se vystřídat naším řidičem, zaleze do zavazadlového prostoru a za pár okamžiků spí . Tak jsme tu jeho jízdu kupodivu přežili. Jedeme nocí, pustou vyprahlou krajinou.
Přijíždíme do vesnice. Řidič se vyhýbá dvěma tmavým zaparkovaným autobusům. Už to nám mělo být podezřelé. S posledním domkem vsi končí asfalt. Dále vede jen stezka vyšlapaná dobytkem, ztrácející se kdesi v nizounkých pahorcích. Co jestli jsme zabloudili? Napadá nás ještě. Vylézáme s Laxmanem z auta, abychom se zeptali někoho z domorodců. Psi vyjí. Všude tma, ani živáček. Vyd áváme se na zdařbůh mezi ploty oddělujícími chatrče. Najednou nás upoutává ostré světlo v jednom z dvorů. Podivné shromáždění mlčících lidí při acetylénové lampy. Ženy sedí se zkříženýma nohama a pohledem do prázdna. Muži hrají beze slova karty. Staré ženy a muži se opírají o zeď domku a klimbají. Děti spí na holé zemi. Laxman vyměňuje nesrozumitelné věty s lidmi z vesnice. Najednou se dva odpoutají a jdou s námi k autu. „Co tam dělají všichni ti lidé?“ptám se. „Včera tady zemřelo dítě, odpov ídá Laxman. „Vesnice se shrom áždila před domkem, kde žilo.“ Vesničané otvírají jakousi branku, ukazují nám prázdnou chýši. „Tady můžeme přespat,“ říká Laxman. Nezabloudili jsme. Skutečně tady končí silnice. Pokračuje až dvě stě dvě kilometrů jižněji. Proto tu parkují autobusy. Konečná. Stačí jediný pohled do chýše. „Budeme spát v autě,“ říkáme. Kolik brouků může za noc propadnout střechou z palmového listí, kolik komárů a čert ví jaké havěti může vletět dírami ve stranách. Na netopýra s obrovským rozpětím křídel radši ani nemyslíme. Natož na kobry.
xxx Vstáváme v šest. Ve stejnou dobu vyjíždí také oba autobusy na pravidelné linky. Rozhlížíme se, kde jsme vlastně spali. Ubožejší vesnici jsme ještě neviděli. I krávy v ohradě vystouplá žebra. Žádná z nich není vyšší, než metr deset. Cestou do křoví na toaletu potkáváme skoro celou vesnici. Někteří se už vracejí, někteří teprve míří k nízkému porostu, když se vracíme my. Jen tak zkusmo se vydáme po stezce vyšlapané kravami. Otevře se před námi pohled na písčité duny táhnoucí se několik kilometrů podél oceánu, poušť. Teď už se nás zmocňuje zoufalství. Vracíme se po vlastní stopě, abychom na první křižovatce zahnuli do vnitrozemí na dvěstěkilometrovou vyjížďku k jihu.
BYZNYS JE BYZNYS. Je to jako sen. Na jižním cípu Cejlonu najednou vjíždíme do krajiny, kterou jsme hledali. Do pohádkového království pro náš film. Šťavnatá tropickými lijáky napitá země. Změť palem kroutícím se ke světlu, z pěněné moře. Poskakujeme po pláži jako malí kluci. Vrháme se proti vlnám. Ležíme ne písku uhlazeném příbojem. Domlouváme se s režisérem, které obrazy scénáře musím přišít na tělo tomuhle exteriéru. Kameraman dělá fotky pro producenta. Produkční jedná s majiteli pozemku, bydlícími v nizounkém domku uprostřed kokosového háje o pronájmu na filmování. „Samozřejmě,“ přikyvují. A mnohem víc, než podmínky pronájmu je zajímá, jestli jim uděláme foto. Třeba třicet! Laxman s řidičem se šťastně smějí. „Já byl tak smutnej, když moji přátelé něco potřebovali a já jim nemohl vyhovět…“ vykládá Laxman. „Budeš náš produkční pro Cejlon, „ klepe mu režisér na rameno. A řidič bude při filmování šéfem všech řidičů. A teď rychle do Kolomba, ať stihneme letadlo. Jak jsme byli naivní. Představ, že režisér sežene několik miliónů švýcarských franků na svůj velkofilm se samozřejmě ukázala méně reálná, než jsme si tehdy mysleli. Láska je mocná čarodějka, ale byznys je byznys. Celý projekt se definitivně zhroutil,když se přes Cejlon přehnala bouře války Tamilů proti Sinhálcům. Výsledek? Srí Lanka, země, která se úspěšně rozvíjela a slibovala, že bude politickým rájem tohoto desetiletí, vyděsila skoro všechny turisty tak, že přestali uvažovat o možnosti jet tam na dovolenou. Cejlon je místo „Švýcarska východu „ stal neklidnou problematickou zemí zápasící s chudobou. Šance, které takhle nádherná země měla, zmizely v propadle dějin. Ale Cejlon není první ani poslední země, která dnes svou šanci prohrává.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
MOJMÍR CHALUPA
Předznamenání „Mám hrozně ráda ostrovy; pár jich znám. Myslím, že ostrovy jsou zvláštní a krásné a na ostrovech jsou většinou krásní lidé. Hlavně muži. My nejsme ošklivý, ale když jsem se vrátila z Kryptu, tak se mi u nás ze začátku nikdo nelíbil. Myslím, že ostrovy jsou to nejkrásnější, co může být.“ Stella Zázvorková,divadelní, filmová a televizní herečka. „Rád bych se podíval na ostrovy Nového Zélandu.
Prý tam lidé dokáží žít bez spěchu, přehnaných osobních ambicí, zkrátka se těší ze života. Navštívil jsem už sta ostrovů a ostrůvků v mořích a oceánech a poznal jsem na nich, že ostrované jsou většinou lidé upřímní, dobrosrdeční, velmi pracovití. Občas litují, že jsem se nenarodil na ostrově.“ Viktor Koněckij, důstojník ruské civilní plavby a spisovatel. „Kdyby lidstvo žilo na ostrovech a ostrůvcích, bylo by málo válek, méně nepřátelství a nenávisti, zato více soudržnosti, smyslu pro spolupráci a ochoty nezištně pomáhat…“ Sinclair Lewis, americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Několik faktů pro orientaci Z každé učebnice zeměpisu se dozvíte, že ostrov je část pevniny vyčnívající nad hladinu, obklopená ze všech stran vodou oceánů, moří, jezer, rybníků, řek. Poučíte se, že ostrovy jsou původu sopečného, nánosového, korálového, že existují ostrovy plovoucí, vynořující se nad hladinu a po čase mizící. Připomenete si v encyklopediích, že největším ostrovem je Grónsko, že v Indonéském souostroví je na 9 000 ostrovů a ostrůvků, ve Filipínském asi o 2 000 méně. Ekonomové zjistili, že ostrované žijí v sultánu Brunei na ostrově Borneu, naopak nejchudšími na ostrůvcích horního toku Amazonky. Bermudy, Havaj, Kanárské ostrovy mají nejvyšší zisky z cestovního ruchu a turistiky…
Nikde se nedozvíte, kolik je na Zemi ostrovů, ostrůvků a ostrůvečků! „Absolutní počet ostrovů je absolutně nezjistitelný. Nejen proto, že se stále nové ostrovy tvoří a jiné zanikají. Také proto, že některé ostrovy nebyly dodnes objeveny, přesně zmapovány. Proto je nezjistitelný počet ostrovů obydlených a neobydlených. Prý obydlených je sotva třetina. Ale z kolika? Naopak víme, že obydlených ostrovů přibývá, že lidé se z pevnin na ostrovy stěhují, dokonce na ty dosud neobydlené utíkají před strašným tlakem přetechnizované civilizace. V posledních letech se stává ostrovanství módou, tvrdím, že módou rozumnou, dokonce báječnou.“ Tolik britský profesor oceánografie James H. Dawey v časopisu People´s Magazine. „Jistě víš, že Finsku se říká Země tisíce jezer. Ve skutečnosti je u nás na pět tisíc jezer a jezírek na nich je hodně přes deset tisíc ostrůvků a ostrůvečků. Trvale je obydleno na tisíc. Na třech tisících ostrůvcích mají lidé víkendové, rekreační domy, chaty, sruby. Dá se nyní tvrdit, že Finové a také Švédové jsou posedlí po ostrovech. Pronajímají si je, kupují, dokonce se u nás ostrůvky směňují jako byty, nebo poštovní zámky,“ tvrdil finský novinář Paavo Kuolmiliemi. A pozval mě na příští léto na svůj ostrůveček na jezeře Joki, které je jen o něco menší, než Máchovo. Novinářův ostrůvek je zatím bezejmenný a finský kolega se rozhodl, že jej pokřtí na – Pivo! Ano, na finském jezírku český název. Proč, není snad nunté po měsíčním pobytu finského novináře v Československu vysvětlovat. Úvahy o ostrovanství V dokumentačním oddělení německého časopisu Aktuelle Touristik shromáždili během jediného roku na tisíc výstřižků ze světového zisku, které se z nejrůznějších hledisek zabývají ostrovanstvím, přesněji dočasným, turistickým, rekreačním ostrovanstvím. Přečteme si některé z nich. „Pracovali jsme deset let bez dovolených, abychom si mohli koupit náš ostrůvek. Má rozlohu něco přes čtverečnou míli, na ní loučka, lesíček, pár skalisek a pramen výborné vody. Pevnina je na dohled, sotva půldruhé námořní míle. Postavili jsme chatičku, časem přibudou desky na získávání proudu ze sluneční energie. Nechceme si hrát na Robinsony Crusoe, ale žít na ostrůvku je nepopsatelně báječné,“ vyprávěli sedmapadesátiletí britští manželé Diana a Leslie Howeovi novinářce z časopisu Scotland´s Review. „Odchody na ostrůvky jsou útěky do tvůrčího klidu“, oznamoval titul kanadského časopisu Chronicle. Dále se psalo, že vývoj směřuje k ostrovanství, protože mnozí lidé, především pracovníci z tvůrčích povolání, jsou přesyceni přehnanými vymoženostmi civilizace.
To neznamená, že chtějí žít zcela odloučeni od světa. Hledají dočasný klid pro svou práci. Zmíněný časopis tvrdí, že na kanadských jezerech a řekách je na pět tisíc ostrůvků, které jejich majitelé dlouhodobě pronajímají. „Není náhodné, že tok od roku přibývá lidí, kteří vyhledávají pro dovolenou, ale i pro delší pobyty malé, někdy dokonce neobydlené ostrůvky. Mnozí vědci tvrdí, že život na ostrovech ovlivňuje v kladném smyslu charakter, postoje a jednání lidí. Ostrov znamená určitou izolaci nejen z hlediska zeměpisného. Žít na ostrově sám či v malém kolektivu znamená také určitou izolaci od sporů politických. Ostrované získávají jistý nadhled nad denními problémy. Je dobré stát se alespoň na nějaký čas ostrovanem,“ napsala francouzská socioložka Agata Michelová v časopisu L´Alternative. Setkání s ostrovany Na Kaninchen Werder, ostrůvečku na Meklenburském jezeře Lalensee, se setkali ostrované z různých koutů světa. Dosud nemají mezinárodní organizaci, pokoušejí se ji však vytvořit. Mezi iniciátory patří také Joseph Schmidt, Němec žijící přes třicet let v Brazílii. Je průvodcem turistů po ostrůvcích na horním toku Amazonky. „Před patnácti lety jsem na motorovém člunu provázel první skupinu Američanů. Byli uchváceni, nadšeni ostrovním světem na divoké a jen těžko přístupné řece. Nyní využívá mých služeb ročně na pět tisíc turistů ze třiceti zemí. Cestovat turisticky po amazonských ostrovech je samozřejmě něco jiného, než na nich žít. Ale právě tou ostrovní turistikou jsem získal téměř tisíc lidí z různých států k trvalejším pobytům na ostrovech a ostrůvcích. Žít na nich není ráj, naopak, podmínky jsou mnohdy ještě primitivní, tvrdé. Zvolili mě za předsedu Svazu ostrovanů horní Amazonky. Naše činnost je velmi praktická konkrétní, věcná. Například doporučujeme výrobcům člunů, jak je stavět, aby byly nejvhodnější pro plavbu na různých úsecích řeky, v úžinách mezi ostrovy, v celé té ostrovní džungli. Pro ostrovní nováčky pořádáme kursy rybolovu, zacházení se zbraněmi místních ostrovních Indiánů. Mám ostrůvek o rozloze necelých pěti čtverečních kilometrů. Koupil jsem ho před dvaceti lety za nevelký balíček bankovek. Postavil jsem si na něm bungalow, přístavní molo, jednoduchou větrnou elektrárničku, mám pramen pitné vody…
Nepotrpím si na přepych. Nedávno mi jeden hamburský rejdař nabízel za můj ostrůveček půl miliónu marek pochopitelně neprodám.“ Kolem švédského pobřeží v Baltském moři a na švédských jezerech žije na sedmi stech ostrůvcích asi pět tisíc lidí. Jedním z nich je čtyřicetiletý montér Bo Jakobson. Vyprávěl: „Přibližně půl roku jsem ve světě na montážích, druhou polovinu žijí na ostrůvku, který jsem si pronajal. Na pevninu to mám motorovým člunem chvilku, ale já tam jedu jen občas navštívit přítelkyni, nakoupit, poklábosit s chlapy v hospodě. Na ostrůvku jsem svým pánem, stoprocentně svobodným člověkem, nikdo mi nepřekáží, nikomu nepřekážím. Co ulovím, to sním. Mám čas přemýšlet o své montéřině, co na ní vylepšit. Když si něco zkouším ve své ostrovní dílně, nikdo mi nekouká na prsty… Být dočasným ostrovanem je nepopsatelně báječný pocit.“ Na setkání ostrovanů bylo nejčastěji slyšet halasného Francouze Jeana Satoryho, majitele realitní kanceláře specializované na prodej a pronájem ostrůvků ve francouzských pobřežních vodách. Tvrdil, že poptávka po ostrůvcích je mnohem větší než nabídka, že jsou lidé ochotni dát statisíce franků za kus skaliska vyčnívajícího nad hladinu…“
Třicetiletá Angličanka Margareta Allisonová nedávno otevřela cestovní kancelář Island Travel Agency. Nabízí relativně laciné pobyty na ostrůvcích v britských pobřežních vodách, na skotských jezerech a anglických řekách. Také samozřejmě finančně náročnější – pobyty na ostrůvcích v Indickém oceánu, u australského pobřeží Britské Kolumbie… „Většina mých klientů netouží po nějakém ostrovním luxusu. Převažuje zájem o ostrovní pobyty ve stylu Robinsona Crusoa. Skupiny rekreačních ostrovanů bývají maximálně dvacetičlenné. Na klasické turistické ostrovy, jako jsou Malorca, Malta, Kypr, Bermudy, zájezdy neorganizuji.“ Je nutný dovětek? Máme i my šanci stát se dočasnými ostrovany? A proč by ne! Chce to také – doufejme už v příštím roce – mít možnost koupit legálně větší množství měny nazývané tvrdá. Pak třeba na viděnou, potencionální čeští ostrované!
Mojmír Chalupa Foto: archív autora
