autor: Honza | Kvě 25, 2021
JOSEF FORMÁNEKTen den mě nic nezaujalo tolik, jako když nám honáci koní z Dlhej lúky poblíž Muránské huty řekli o rómské osadě pár kotárů odsud: „Tam byste mali ísť, to by bola reportáž. Žijů tam takí malí krpatí cigáni. Naozaj, ty najvačší z osady merajů dobrých stošesťdesiať, ale sú aj menší zakrslíci. Preto taky tam s nimi v tej dedine maj) kľud. Keď niečo ukradnú, všetci chlapi tam na nich narukujú a dobre ich zrež). S takými krpaňmi to nieje problém.“ Bylo rozhodnuto! Změna plánu! Druhý den s fotografem pěšky těch „pár“ kilometrů zpocení zdoláváme. Žene nás zvědavost. No, viděli jste už někdy rómské pygmeje? Původně jsem tu reportáž ani nechtěl psát, hnala nás jen zvědavost. Podobných senzacechtivých článků o těchto osadách bylo víc než dost. Jenže už teď probleskují novinami titulky, v kterých slovenští Rómové figurují jako budoucí uprchlíci a příčiny eskalace napětí na severu Čech. Není divu. Ve svých hliněných chatrčích na východě Slovenska na růžích opravdu ustláno nemají.Žijí tam, izolováni od vnějšího světa, negramotní ve svých vlastních výkalech, bez kanalizace, vody a elektřiny, často o to větší intenzitu. Podle posledních zpráv je víc jak 90 procent tamějších Rómů bez práce. Jsou vytrženi z kontextu dnešního času i stavu lidí, věcí a různých revolucí. Jestli se včas nepřizpůsobí, bude to znamenat jejich konec. Jak při pomalém degenerování v jejich šílených osadách nebo a při schizoidním třesku v jejich hlavách, poté co sami sebe vyvrhnou mezi městské aglomerace v Čechách, kde je čeká buď osud té nejspodnější lůzy nebo celo životních kriminálníků. Přesto však utíkají. Přestože většina z nich volila HZDS. Často díky jen své vlastní zmatenosti. Vím, co říkám… * * *Jejich osadu jsme s fotografem navštívili tři dny před volbami. Na úplném konci malé slovenské vesnice Brezová zcela nesmyslně ústila k úpatí lesnatých hor krásná asfaltka. Jediné, co Slováci této vesnice svým snědým spoluobčanům v rámci Akce Z v dobách hlubokého socialismu věnovali. Ta silnice je opravdu jejich. Už půl kilometru před osadou je pokryta střepy, klacky a papírky. Vedle silnice čisto, jenom na ní bordel. Jako když to někdo udělal úmyslně. Dokonce jsme na ní viděli… Někdo se na ní vysral. Tak nějak tu dávají nejspíš najevo svou vděčnost za ni svým bílým sousedům zřejmě i ostatní Rómové. První, co nás zarazilo, byla spousta much a skutečnost, že každý z obyvatelů byl opravdu nějak jedinečný. Jeden neměl oko, jedno dítě mělo nafouklé břicho, třetímu na hlavě spolu s lasy rostla jakási fialová plíseň s jemnými póry jako mají houby. Kdybych neviděl, nevěřil bych. Jediné, co měli všichni opravdu společného bylo to, že všichni byli malí. Homo brevis. Člověk krátký. Máme docela strach, když se k nám sbíhá celá vesnice. Přecházím do protiútoku: nasazují úsměv a la Náhlovský s šermířským postojem odkoukaným od Gotta a vesele na ně, když k nám vyhladovělí běží, hlaholím: „Jaké máte problémy?“ A co nejrychleji, abych to všechno stihl vypovědět, staccatem křičím: „Jsme tu kvůli vašim problémům! Pomůžeme vám!“ Nejdřív vidíme oblaka prachu, pak cikány… a za nimi mouchy. Jeden s malinkými nožičkami a s velkým hrudníčkem brzdí vedle mě. Nevěřícně vnímám jeho pitoreskní slovenštinu. „Ja sa volám Gelák Ivan, narodil som sa 19.9. 1969. Pracujem tu na JRD ako robotník a chcel by som žiť tak ako bieli, nie ako cigán.“Mezitím ho začínají přeřvávat ostatní se svými nářky, takže se musí hodně snažit, aby byl slyšet. „Chcem, aby sa dačo dialo v tejto osade. Chcel by som tak… lebo sprchu nemáme, kúpelňu nemáme. Deti tu sú zaostalé. Nežijeme tak, ak sa patrí medzi luďmi. Čo ja zarobím, je málo. Chcel by som tak mať vačší zárobok,“ dovává a rukama ukazuje, jak velký. „Máš míň než Slováci?“ „Joj, ja zarábam 1.600 Kčs korún a z teho nevyžijem. A to tri deti mám. Na poli robím, kamene zbieram.“ „A od kolika do kolika hodin pracujete? „ „Na poli robím, kamene zbieram od rána do večera. Nech sa prídú pozrieť, ako ja žijem, kde ja som s deťmi.“ Tu ho odstrčí skoro největší člověk z osady – korpulentní stošedesáticentimetrová žena. Stoupne se přede mne a pateticky se bije do prsou. S hysterickou ochraptělou fistulí křičí ven slova ze svého cikánského srdce: „Pozdravujeme Havela. My ho chceme, my ho milujeme. Nechcú ma zobrať ešte na dochodok. Nedali mi v Bratislave a bola som v Košice. Tam mi tiež odmietali, a to má tuhú cukrovku. A korúnky, práve čo dostávam, čo mi posielajú, dostávam, 1.200 korún. A to mi je málo. Mám dievča, to mi do školy chodí. Nemám za čo jej kúpiť, tak ja by som prosila Havela, já Bartošová Ružena, aby mi pomáhal v tej podpore, aby bol dobrý, aby nám dal tie korúnky lebo nemáme čo dať deťom jesť. Drahota je, hlad veľký máme. Múka je drahá, maso je drahé. Já som chorá.“ „A jdete volit?“ „Áno, my ideme voliť Havela. My chceme, Havela. My ho milujeme, Havela, milujeme. My milujeme Havela. Ale my necheme Mečiara. My chceme Havela, lebo nám dodal korúnek s pomože nám. My ho pozdravujeme veľmi, tohto človeka a my ho chceme. Povedzte, že ja Bartoška Ružena, miluju ho a chceme Havela, lebo Havel nám je tak – pomahal nám.“A znovu jako romantičtí básníci rozpřáhne své masité ruce. Asi pětadvacetiletý Jozef Grlak jí přizvukuje: „Náš prezident Havel bol tam, kde postavili tie byrovky v Spišskej Novej Vsi. Prečo nám tu tiež nechce postaviť byrovku? VeĎ v akom prostredí tu žijeme my? špina. Potom deti nám ochorejú a doktor povedá, že sme špiny, lebo přídeme k doktorovi, tam nám povedia: von, vy ste zlé ľudi, vy smrdíte, nemáte sa kde umyť? A kde sa máme umyť? Však nemáme také byty, kde bysme mali děti kde umývať. Však – nemáme kde.“ „Žádali jste o to, aby vám se zavedli vodu?“ „Áno.“ „A co vám řekli?“ „To sa nedá. Musia nam vraj postaviť bytovku. To sľubujú pár rokov. A vobec sa nič nedialo. Veď tu sa žije akopred sto rokmi. – tak žijeme my cigáni, Romovia. Že vraj sme špiny.“ „Co budete radši volit, pravicové nebo levicové strany?“ „Nerozumiem.“ „Jestli budete volit KDH nebo HZDS.“ „Tu národný výbor sa má hambiť pred cikánskú osadú, že toto malo byť už davno zariadené. Len sľubovali. Mali sa už dávno hambiť. Mali sme tu monťakir na smetisku, košiar na odpadky, ale už v januári nám ho zobrali. Nemáme sa kde odpadky dávať, papiere nemáme kde dávať! No, kde nám príde, tam to hodíme. Kde má člověk dávať? Pojdeme do Budyni to vykypať a poraďte si. Aby sa za to hambil i medzinárodný výbor. Má sa za čo hambiť. Prečo to nespravili? Prečo? V dedine nechcú robiť?“ „Ale tam si domy třeba hodně stav ěli sami lidé, ne?“ „Nie, oni si sami nepostavili. Oni dostali činžiaky. Ale i keby nemali financie na ty činžiaky, tak im na nich korúnky dajú isto.“ Bartošová se opět postaví rozkročemo přede mne: „Keď sme pýtali, aby nám postavili dále, byty, abysme mali dáke baráge inakšé, tak za to nás bili v dedine, keď sme dačo povedali.“ „A kdo vás bil přímo?“ „Předseda. No, dašo poviete – nemo žete povedať nič, ani mládanci. Smiete byť len zticha, aby vás nebili. „ „Oni se tam porvali?“ „Ano. Joj, a hodne. Bože moj: predseda jieje dobrý. To máte tak tiež s nektorými poslanci. Prídu z tej strany, nasľubujú pred volbami a my tých somárov volíme. Lebo veríme, že ty problémy zmení. No a po volbách si ti kandidáti namastia vrecka a na nás zapomenú. Tak to napište. Ale do tej českej tlače, ay to tu v decine nečitali, lebo nás tu prijdú zbiť. Ale my to tu ešte máme dobré. To v Revúci sú Slováci o veľa zlejšie.“Jeden muž v náručí s děckem zostří tón: „A k čemu sú ty vohvieaké nadácie, keď nám nič nadujú?! Alebo v Rimavskej Sobote je taký král, cigán, prý aj lietadlo má, milió- ny. Tak načo je ma, keď nam nič neda? Zajebat ich všetkych aj nas. Bože, čo, hodit sem neutronku, aby to všetko vymetlo a bude koniec… Stejně vie len boh, kedy si nás povolá. Dneska lebo zajtra…“ Oči tomu muži září nenávistí. Pak si odplyvne a s nadávkami si razí cestu davem. Ten se pak zcela nekontrolovatelně rozeřve jako jeden muž příkořími, co jim činí jejich bílí sousedi. Je nám s fotografem nepříjemně. Na všechno už jenom pokyvujeme hlavou. Na to, že Slováci je okrádají, že i vláda na ně zapomněla, že to nemají lehké. Z části proto, že mají svou pravdu, z části proto, že se nám to v dané situaci zdá to nejlep ší. Mezitím přibíhají asfaltku jejich děti s křikem: „Predseda ide, predseda…“ Vidíme, že někteří cik áni mizí v chatrčích. Mají respekt. Od jiných se dovídáme, že toje „najvačši hazel stredného Slovenska“. Jeden stařík najednou přikulhá až k nám, celý se třese a prská opravdové kapénky slín a slova: „Táhnite, Čechúni, táhnite. Sprostý.“ Děláme, že nás to neznervózňuje a s úsměvem se jednoho maličkého cikánka, který na nás předtím neustále dorážel, zeptáme, co chtěl říct. „Jmenuju se Roman Bartoš a je mi dvacet jedna.“ „A co jsi chtěl?“ „Boly nejaké problémy, už nás aj z výboru vyhodili…“ Najednou polekaně stočí oči na vozovku, kterou se k nám blíží černá dvanáctsettrojka a zakoktá: „…nemožem povedať…“ Tři chlapi se mezitím staví k sobě, ještě se usmívají a říkají: „Rychlo, rychlo, až jede predseda. Už jede. Rychle fotografújte – než príde.“ A jak přijel, všichni změnili názor – tíhnite Čechúni, táhnite. Sborový chorál jakoby vítal velkého boha. Stařec vypadá, že se na nás každou chvíli vrhne. Zalyká se vztekem a opět se třese: „Táhnite Čechúni, táhnite. „ I dav postoupil blíž. Docela máme strach. Najednou dav o krok odstoupí. Otevřou se dveře pohřebáku a vystoupí on. Pocity absurdního přehluší na chvíli strach. Má vlnité vlasy, knír, tmavé brýle a strakat é šortky. Nejdřív na Rómy zařve: „Tak co je tu, kurva!“ Někdo zapiští: „Čechúni zajebaný,“ další „on je posiela Havel. Robia tu volebnú agitáciu.“ Začínají na nás plivat. Předseda se obrací na nás: „Vy tu robíte predvolebnú agitáciu? A čo ste vy? Novináry… máte povolenie sem či nemáte dajeké propustky, hádam? Kto vám dovolil sem ísť. Prečo ste sa nehlásili na obecnom úradě?“ „My jsme svobodní novináři a myslím, že se můžem volně pohybovat po celém území republiky, kam chceme.“ „Hej, a čo keby vám tu niečo urobili? Trebárs rozmlatili foťáky a držky?“ „To snad ne.“ „Nie?“ „Hej, snad nie,“ mluvíme na něj slovensky, aby nám rozuměl. „Dobre, „ řekl a přitom vypadal, že nám každou chvíli dá jednu pěstí, „a teraz odsud vypadnite.“ Stačilo nám. A tak jsme po asfaltce, která byla postavená NIKAM vypadli NĚKAM. Ve vesnici jsme se dozvěděli, že tvrdý šerif jménem Jan Vrtiš s černou limuzínou je opravdu starostou obce, který mimo jiné ve volných chvílích svého neúřadování jezdí jako pohřebák. Nebude přede někam jezdit dvakrát…
autor: Honza | Kvě 25, 2021
BOUZOV – původně gotický hrad, prvně zmíněný r.1317, byl též v majetku pánů z Kunštátu (kladeno sem rodiště krále Jiřího z Poděbrad). V 1. polovině 17. stol. bylo přistavěno tzv. Oprštorfské křídlo. Panství koupil roku 1699 řád německých rytířů, hrad však chátral. Teprve v letech 1896-1901 jej dal velmistr řádu, habsburský arcivévoda Evžen, velkým nákladem obnovit v romantické gotice jako řádový hrad podle pánů mnichovského architekta Georga Hamborissera. V interiérech hodnotné zařízení a sbírky.
NĚMECKÝ ŘÁD RYTÍŘSKÝ – řád bratří a sester od německého domu P. Marie v Jerusalemě (lat. ORDOTEUTONICUM) má svůj původ ve Svaté zemi, kde roku 1190 založili měšťané z Brém a Lubecku před obleženým městem Akkonnem špitál pro nemocné poutníky a raněné křižáky. Založení tohoto bratrstva navázalo na starší tradici, neboť již roku 1127 existoval dům s mariánskou kaplí pro nemocné a poutníky z německých zemí, kteří neovládali místní řeč. Nové špitální bratrstvo se postupně změnilo v duchovní řád s názvem „Bratři od německého domu P. Marie v Jerusalemě“. Papež Klement III. novému řádu poskytl bulou z 6. února 1191 papežskou ochranu. Úkolem řádu se stala ochrana poutníků a služba bližním z lásky ke Kristu. V roce 1198, kdy bylo bratrstvo povýšeno na rytířský řád, k původní činnosti přibyl nový úkol – chránit křesťanskou víru proti Kristovým nepřátelům. K plnění tohoto úkolu byli do řádu přijímáni také kněží, kteří posilovali řádové bratry ve víře a byli nablízku nemocným. Tito kněží také řádu vtiskli charakter řádu duchovně rytířského. Od počátku se tedy řád dělil na rytíře, kněze a „sloužící bratry“, společně plnící svěřené úkoly. K lepšímu naplňování úkolů přijímal řád také sestry, které bulou Inocence VI. z 11.12 1358 obdržely účast na všech řádových privilégiích, exmptech a odpustcích. K profesním členům přibyli ještě familiáři a obláti – světsky žijící dobrodinci a podpůrci.
U hlavní brány hradu Bouzov postávali v soboru 10.10 1992 hloučky zájemců o bohoslužbu v kapli sv. Jiří spojenou s jmenováním nového familiára Německého řádu. Jednalo se o první oficiální setkání Německého řádu s naší veřejností v poválečné hostorii. Celá akce byla provázena mimořádnými bezpečnostními opatřeními, neboť bylo správci hradu anonymně vyhrožováno. Za nedůvěřivých pohledů černých šerifů se lidé odebrali na vnitřní nádvoří, kde mohli na televizních obrazovkách sledovat celý průběh bohoslužby a investitury familiára Německého řádu 71-letého bouzovského faráře Jiřího Suchánka v hradní kapli. Církevní slavnosti se zúčastnili členové a členky řádu z ČSFR, Rakouska, Polska, Německa, Itálie a Belgie. Uvnitř se tlačí tělo na tělo, fotografové a kameramani se odstrkují, aby „utrhli“ co nejlepší záběr. Jen představitelé řádu zachovávají ledový klid. Uklidnění v řadách fotografů přinesl, že „řád zde měl velký majetek a rád by ho získal zpět. Nejde mu však o majetek jako takový, ale především o to, aby jeho prostřednictvím mohl naplňovat řádové heslo Helfen und heilen (pomáhat a léčit).“ Jedná se o hrady Bouzov, Sovinec a Bruntál. Tento majetek jim byl zabaven hitlerovským nacionálně-socialistickým režimem, řád zrušen a zakázán a mnozí členové byli uvězněni v koncentračních táborech. Hrad Bouzov věnoval Adolf Hitler jako osobní dar Himmlerovi. V poválečné historii již tento majetek nebyl řádu navrácen a proto se naň nevztahuje restituční zákon, který sahá pouze do roku 1948. Ale jak řekl místopředseda ČNR Pavel Tollner (KDS): „To, že se dnes možná vrací Německý řád na severní Moravu, považuji za akt spravedlnosti. Návrhem zákona o navrácení majetku církvím by se měl zabývat český parlament po Novém roce.“ Otázka, co se bude dít s navráceným majetkem, byla položena zástupci řádu pro Čechy, Moravu, Slezsko a Slovensko, nyní prefektu kolegium rosicum v Římě Evženu Freimannovi. „Chceme zřídit opravdu humanitní centrum pro pomoc postiženým. Toto se začalo realizovat již v loňském roce, kdy jsme zajistili rekreaci 40 dětí z nejvíce postiženého Severočeského kraje v Itálii. Nyní jsme investovali 70 miliónů korun do vybavení biskupského gymnázia v Bohosudově na Teplicku. A v této činnosti hodláme pokračovat. Také jsme založili Nadaci pro postižené v Jugoslávii. Tam také minulý vůz s humanitární pomocí.“ V současné době je řád rozdělen do pěti provincií – rakouské, italské (jižní Tyroly), německé, jugoslávské a československé. Řádovou rodinu tvoří asi 70 kněží a protestních bratří, 300 řádových sester a 500 misionářů. Jednotlivé provincie jsou vedeny převory, hlavou celého řádu je velmistr, sídlící ve Vídni. V československé provincií v současnosti působí asi 30 sester, 1 kněz – familiář a 1 postulant – bohoslovec. Tímto postulantem je zástupce provincie pan Augen von Freimann – Geyesburg, kterému jsme položili pár otázek: Pocházíte z Československa, jak jste se dostal na studia do Říma? „To bylo dosti složité. Jako emigrant přes bývalou NDR do Polska a poté letadlem do Itálie.“ Co říkáte politickému dění v ČSFR? „Je to dobré, každý národ potřebuje identitu a má právo na sebeurčení. My připravujeme na Slovensku tiskové středisko.“ Jak se cítíte nyní, coby „skoro“ majitel tak velkých nemovitostí? „Nijak, já chci lidem především pomáhat a podporovat zachování míru.“ Hovořil jste o 70 miliónové investici do vybavení biskupského gymnázia v Bohosudově. Není tato částka trochu nadnesená? „Není. Jedná se o budovu bývalého kláštera,který byl vrácen v katastrofálním stavu po odchodu sovětských vojsk. Neumíte si představit, jak jsou dnes drahé třeba vodovodní baterie, umyvadla či noční stolky a postele.“ Jakou čtete literaturu a posloucháte hudbu? „Čtu především klasiku, řecké autory (v originále nebo latině). Aktivně ovládám osm jazyků. V hudbě poslouchám vše, ale především rockovou muziku.“ Máte nějaké špatné vlastnosti? „Moc. A proto jsem vstoupil do řádu.“ A co ženy? „Jako celibátník…“ Po prohlédnutí minulého čísla časopisu Koktejl napsal pan Eugen von Freimann-Geyersburg našim čtenářům toto věnování: Viděl jsem, mluvil jsem a jsem spokojen?
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Slunce leželo na hladině jako nafukovací míč. Loď byla obrovská, mnohem větší než jsem čekal, a houpala se na vodě jako skořápka. Potom se na západě objevil bílý doverský proužek. Lidé se mačkali na přídi a vyhlíželi břeh. Posmíval jsem se jim: byl to kýč, bílý Albion a modré nebe, zkuste si to představit. Na zábradlí kousek ode mne přistál racek, byl to Angličan, džentlemen, měl bílý cylindr a smokink s černou náprsenkou. Díval se na mě a možná chtěl něco říct, ale Královna Alžběta zničehonic zahoukala a on ulétl.
Pak Královna přirazila ke břehu. Na molu stála stewardka a říkala každému: „Thank you.“ Úřednice pasové kontroly seděla za nízkým stolkem, ne nepodobným pokladně v samoobsluze. Byla menší a možná i hezčí než Angličanka na pražském velvyslanectví – obě se však ptaly na stejné věci. Kolik mám peněz, kde budu bydlet a co budu jíst, zda mám v Anglii nějaké přátele. Trpělivě jsem opakoval všechno, co jsem už před měsícem napsal do velkého dotazníku v Praze. „Máte zpáteční lístek?“ zeptala se nakonec starostlivě. Ukázal jsem jí svůj lístek, ona mi vrátila pas a otevřela malá dvířka. Cítil jsem se odbaven a chystal se donich vstoupit. „Moment,“ zavolala a ve mně zatrnulo. „Příjemný pobyt ve Spojeném království,“ řekla a usmála se. Poprvé. Dobrý den, pozdravila mě Anglie a já do ní vstoupil. Když jsme vlakem Dover- Londýn přijeli na nádraží Victoria, z tlampače nad sedadlem se ozvalo: „Jsme v Londýně, Victoria Station. Doufám, že jste všichni měli příjemnou cestu. Teď jsou tři hodiny a deset minut, přijeli jsme o dvacet minut dřív. Nikomu to neříkejte.“ Splnil jsem to přání a až teď ruším pomyslný slib, protože se mi zdá, že přesně tohle je věta do úvodu této reportáže: nikomu to neříkejte. X X X
Co je Londýn? ptá se krásná dívka na velkém barevném plakátu, který je vidět z okna vlaku u nádraží Victoria. Londýn? Je pozdě odpoledne po horkém dni, v metru je dusno na omdlení a každá vlak nacpaný k prasknutí. V ulicích je zácpa, to není nic divného, protože zácpa je tu každý den, cesta od severu na jih napříč Londýnem trvá teď večer přes tři hodiny. Průvodčí vzadu na plošinách červených doubledeckerů se nudí, vyklánějí se ven a koukají na holky. Plešatí taxikáři jsou ve tváří zarudlí a vztekle křičí. Budu v Londýně jen několik dní, spát mám u kamarádky Susan, novinářky, s kterou jsem se seznámil loni v Oxfordu. Sue píše knihu o buskerech (Busker = člověk, který hraje nebo zpívá za peníze v městských ulicích nebo na stanicích, Collins Dictionary.) Je pět hodin odpoledne, Londýn je teď černobílý, skončila pracovní doba a yuppies v kvádrech a kravatách spěchají domů: převléci se a vyrazit za zábavou. (Slovo yuppie je mladý, perspektivní a má slušný džob ve městě.) Boris je yuppie, jede do svého bytu v Kensingtonu, oblékne se černý oblek a velké bílé boty, červenou košili a vázanku. V půl osmé je v Covent Garden, má zde půl hodiny rezervované místo, báječný flek, ale „pitch“, je to místo, kde buskeři mohou hrát). Je to komediant, herec, z vaku na zádech vytáhne magnetofon a dvě reprobedny, na pásku jsou UB40 a on začne hrát. Je dobrý, dokonce hodně dobrý, tancuje i zkouší pantomimu, lidé se zastavují a dívají se. Boris si u stánku kupuje jablko, jí je, zastavuje lidi,kteří jen procházejí: pořád je v roli, UB40 hrají a on tancuje, to už je kolem dobře stovka lidí, smějí se a tleskají, hlavně dívky, protože Boris je hezký chlap. Přesně v osm vypíná magnetofon a skládá si věci do vaku, lidé by chtěli, aby ještě zůstal, ale on krčí rameny: nedá se nic dělat, pitch je rezervovaný do osmi a v Covent Garden musí být pořádek. Potom na chodník postaví tvrdý klobouk a lidé do něj házejí peníze. Hodně peněz: Boris byl dobrý a oni to umějí ocenit.
V půl deváté už sedíme v hospodě, která se jmenuje Lamg and Flag: Sue, Boris a já pijeme best bitter, nejlepší pivo. Boris: „Covent Garden je nejhezčí místo, co znám. Nikde si neodpočinu jako tady. Práce v bance je fajn, ale tady jsem šťastný. Je ale čím dál horší dostat tu místo, buskerů je moc a všechno a všechno je rozebraný týdny dopředu.“ Boris vybral do klobouku aspoň padesát liber, slušné peníze. Říká: „Nedělám to pro peníze, jsem komediant. Potřebuju, aby se lidé smáli a tleskali mi.“ V jedenáct zazvoní na baru budík a dívky přestanou čepovat pivo, jdeme ven, a na nebi jsou hvězdy a vzduch voní letní nocí. Soho je plné lidí, v ulicích jich je víc než ve dne. Boris znovu hraje, do tmy svítí jeho žlutá košile a bílé boty. Vybuchující světla reklam a boogie v ďábelském rytmu. Na Leicester sguare hraje folkpunková kapela, jsou lepší než Pogues, Boris tancuje a všude kolem jsou hezké dívky. Ve vzduchu se mísí vůně opečených párků, parfému a potu. Londýn v noci je omamný, dívko z reklamy. Utratili jsme ten večer všechny peníze, které Boris vydělal, domů jsme se Sue přišli nad ránem a opilí. Když jsem usínal, vzpomněl jsem si na placku, kterou měl na špinavém saku tramp v metru. Bylo na ní: I don´t like yuppies. Nemám rád yuppies. Druhý den, když mě Sue vzbudila, řekla mi: „Nebylo by fér, kdybys z buskerů poznal jenom Borise, on má moc pen ěz a šaška dělá jenom proto,, že ho to baví. Většina buskerů hraje prot, aby vůbec mohli žít.“ Ian je busker, kytarista. Ian je také yoho. (Yoho znamená young homeless, yzohos jsou pravým opakem yuppies. Yuppies mají všechno – byt, práci, peníze; yohos nemají nic.) Problém je, řekla Susan, že Iana musíme najít: nemůžu mu zavolat jako Borisovi, aby nám řekl, kde hraje. To je s homeless největší starost: člověk jim nemůže zatelefonovat nebo je prostě navštívit. „Fuckin yuppies,“ vítal nás Ian, když jsme ho konečně našli na Tottenham Court Road, na stanici metra, kde hrál na kytaru pod cedulí: „Hraní v metru je přísně zakázáno pod pokutou 50 liber.“ Měl tenhle pitch rezervovaný do dvou odpoledne, a tak jsme se domluvili, že na něj počkáme v kavárně na Dean Street, jen kousek odtud. Když přišel, byl v mizerné náladě a nadával na všechno. Koupil si plechovku koly a sedl si k nám. „Takhle bídnej rok už dlouho nepamatuju. Dva týdny jsem nezavadil o pořádnej flek, až dneska, a pak vyberu jen drobný. („Peanuts“, buráky, je to správné slovo pro bídný výdělek.) A to proto, že každej fuckin nut, co má vodřenou kytaru a umí tři akordy, si to z venkova přihasí rovnou do Londýna a zaclání na nejlepších místech,“ řekl. Z obalu na kytaru vysypal hromádku mincí, bylo to asi deset liber. „Tři libry odečti, tyj sem přihodil já. Sedm babek za dvě hodiny námahy! Oh shit!“ Když se trochu uklidnil, Sue se ho zeptala, kde bydlí. (Naposledy spolu mluvili na jaře: to Ian spával v Centerpointu v Shaftesbury Avenue, v nocleh árně pro mladé homeless do dvaceti let. Pak odhalili, že je starší, a musel do Deasn Streer, kde je noclehárna s povinnou sprchou a štěnicemi v postelích, řekla mi Susan.) „Najmuli jsme si byr, já a kluci z kapely. Potřebuje trochu soukromí, natáčíme kazetu. Když ale neseženu nějaký prachy hodně rychle, budem muset příští týden vypadnout.“ Vypil ještě jednu kolu a zvedl se, že půjde. „Zítra hrajeme v hospodě na Latimer Road. Přijdete?“ pozval nás. Slíbili jsme mu to. Potom jsme šli se Sue po Oxford Street směrem k Hyde Parku. Řekla mi: „V Londýně je padesát tisíc homeless, možná víc, možná míň, nikdo neví přesně. Londýn je pro trampy poutní místo. Někteří bydlí v noclehárnách, někteří v penzionátech, mnoho jich žije jen tak, v ulicích. Nejvíc trampů je pod mostem Waterloo, říká se tam „cardbox city“. S tím je teď problém: trampové tam rozdělávají v zimě ohně a beton praská, most se rozpadá. To je dobře, moc dobře, konečně si teď trampů aspoň někdo všimne.“
U Marble Arch stála, dívka s kytarou a zpívala Beatles: „…help me if you can, I´m feelin ´ down…“ (pomoz mi, jestli můžeš, jsem na dně). Po Susanině proslovu s homeless to byla docela příhodná píseň. Koupili jsme si na trhu trs banánů a až do večera leželi v Hyde Parku na vydupané trávě. Když se setmělo, sedli jsme si na Marble Arch do autobusu a jeli domů. Autobus se proplétal londýnskými ulicemi, město se probouzelo do dalšího večera. Tisíce yuppies se chystají prožít další skvělý večer, tisíce homeless přemýšlejí,kde budou spát – napadlo mě. Ztmavlé ulice byly přeplněné a ucpané. „Tak co, jak se ti líbí Londýn?“ zeptala se Susan. Vzpomněl jsem si na krásnou dívku z plakátu, který jsem viděl z okna vlaku. Co je Londýn? Londýn, to je Guiness, nejlepší tmavé pivo – stálo na velkém plakátu asi o dvacet metrů dál. „Londýn je krásný, dívko z reklam,“ řekl jsem. Sue na mě udiveně pohlédla. „Every day with this fuckin government more and more people become homeless“ (Každý den s touhle posranou vládou přicházejí další lidi o střechu nad hlavou), řekl Mike Hall, ředitel Oxford Cyrenian Community a můj nový šéf.
Přijel jsem do Oxfordu v neděli, po dvou týdnech s t r á v e n ý c h v Londýně, a hned nastoupil jako sociální pracovník v Simon Housu. Dělal jsem to již loni v létě, letos jsem přijel na delší dobu. Simon House je penzionát pro lidi bez domova, pro homeless. Z Mikovy kanceláře je výhled na kostel Panny Marie, tona západ, a na východ do dvora osfordské věznice. Uprostřed mezi peklem a rájem, vlastně docela na kraji Ráje, na začátku ulice Ráje, v Paradise Street. Třípatrová budova z červených cihel. V Oxfordu žije tři tisíce homeless, to je vysoké číslo, Lond ýn a Oxford mají nejvíc trampů v celé Británii. Kromě Simon Housu, kde bydlí sedmdes át lidí, mají trampové v Oxfordu také: Night shelter (=Noclehárnu), ubytovnu Arm ády spásy, penzioát, který patří církvi, a Sklep (=Collar) pro mladé homeless. Nic z toho nevzniklo lehce. V roce 1967, v zimě, umírali na ulicích lidé. Byla to moc krut á zima a trampové neměli kam jít: v celém Oxfordu nebylo jediné místo k přespání. Sedm oxforských studentů se rozhodlo postavit jednoduchou noclehárnu, místo, kde by trampové našli postel a trochu tepla. Mike Hall: „Od městské správy jsme dostali opuštěný objekt kousek od nádraží, nebylo tam nic, jen dveře. Řekli: Tady mát dům a starejte se. Byla to taková velká kovová trubka, snad profil tunelu nebo co, žádná okna, jen ty dveře. Dali jsme na podlahu šedesát matrací, trubka dostala jméno Simon House a druhý den přišli první trampové.“ Mike mi ukázal fotografii, na které je první Simon House. Fotka je stará přes dvacet let. „Neměli jsem nic: peníze ani jídlo. Všichni jsme byli dobrovolníci, noclehárna byla otevřená každá večer a kdo ze studentů přišel, ten pracoval. Nikoho jsme nenutili, střídali jsme se.“ Tak to bylo tři roky. Pak Mike Hall dostudoval, dostal hodnost bakaláře umění a čekala ho zářná budoucnost, jako všechny absolventy Oxfordu. Jen malý problém: dívka, kterou měl moc rád, studovala na zdravotní sestru a do závěrečných zkoušek jí zbývalo šest měsíců. Co dělat? Mikovi se nechtělo z Oxfordu (měl tu dívku přece moc rád) a rozhodl se proto nastoupit do Simon Housu (pořád to byla jen ta trubka) jako první stálý dobrovolník, na šest měsíců. Jeho dívka zatím dostuduje a pak… Protáhlo se to. Byl tam jedenáct let. Mike: „Pamatuji se na tu dobu dobře. V trubce byla hrozná zima, stále nám mrzly ruce. Chodili k nám spát trampové,kteří neměli vůbec nic. Chtěli jsme jim dávat aspoň čaj a trochu jídla, ale nebyly peníze. Každé ráno jsme kradli u pekaře chleba a na trhu zeleninu. Měli jsme spoustu problémů s policií.“ Mike byl dobrovolníkem v trubce celá sedmdesátá léta. Tu holku, co měl tak rád, si vzal za ženu (získal tak dalšího stálého dobrovolníka) a měli spolu dvě děti.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Slunce leželo na hladině jako nafukovací míč. Loď byla obrovská, mnohem větší než jsem čekal, a houpala se na vodě jako skořápka. Potom se na západě objevil bílý doverský proužek. Lidé se mačkali na přídi a vyhlíželi břeh. Posmíval jsem se jim: byl to kýč, bílý Albion a modré nebe, zkuste si to představit. Na zábradlí kousek ode mne přistál racek, byl to Angličan, džentlemen, měl bílý cylindr a smokink s černou náprsenkou. Díval se na mě a možná chtěl něco říct, ale Královna Alžběta zničehonic zahoukala a on ulétl.
Pak Královna přirazila ke břehu. Na molu stála stewardka a říkala každému: „Thank you.“ Úřednice pasové kontroly seděla za nízkým stolkem, ne nepodobným pokladně v samoobsluze. Byla menší a možná i hezčí než Angličanka na pražském velvyslanectví – obě se však ptaly na stejné věci. Kolik mám peněz, kde budu bydlet a co budu jíst, zda mám v Anglii nějaké přátele. Trpělivě jsem opakoval všechno, co jsem už před měsícem napsal do velkého dotazníku v Praze. „Máte zpáteční lístek?“ zeptala se nakonec starostlivě. Ukázal jsem jí svůj lístek, ona mi vrátila pas a otevřela malá dvířka. Cítil jsem se odbaven a chystal se donich vstoupit. „Moment,“ zavolala a ve mně zatrnulo. „Příjemný pobyt ve Spojeném království,“ řekla a usmála se. Poprvé. Dobrý den, pozdravila mě Anglie a já do ní vstoupil. Když jsme vlakem Dover- Londýn přijeli na nádraží Victoria, z tlampače nad sedadlem se ozvalo: „Jsme v Londýně, Victoria Station. Doufám, že jste všichni měli příjemnou cestu. Teď jsou tři hodiny a deset minut, přijeli jsme o dvacet minut dřív. Nikomu to neříkejte.“ Splnil jsem to přání a až teď ruším pomyslný slib, protože se mi zdá, že přesně tohle je věta do úvodu této reportáže: nikomu to neříkejte. X X X
Co je Londýn? ptá se krásná dívka na velkém barevném plakátu, který je vidět z okna vlaku u nádraží Victoria. Londýn? Je pozdě odpoledne po horkém dni, v metru je dusno na omdlení a každá vlak nacpaný k prasknutí. V ulicích je zácpa, to není nic divného, protože zácpa je tu každý den, cesta od severu na jih napříč Londýnem trvá teď večer přes tři hodiny. Průvodčí vzadu na plošinách červených doubledeckerů se nudí, vyklánějí se ven a koukají na holky. Plešatí taxikáři jsou ve tváří zarudlí a vztekle křičí. Budu v Londýně jen několik dní, spát mám u kamarádky Susan, novinářky, s kterou jsem se seznámil loni v Oxfordu. Sue píše knihu o buskerech (Busker = člověk, který hraje nebo zpívá za peníze v městských ulicích nebo na stanicích, Collins Dictionary.) Je pět hodin odpoledne, Londýn je teď černobílý, skončila pracovní doba a yuppies v kvádrech a kravatách spěchají domů: převléci se a vyrazit za zábavou. (Slovo yuppie je mladý, perspektivní a má slušný džob ve městě.) Boris je yuppie, jede do svého bytu v Kensingtonu, oblékne se černý oblek a velké bílé boty, červenou košili a vázanku. V půl osmé je v Covent Garden, má zde půl hodiny rezervované místo, báječný flek, ale „pitch“, je to místo, kde buskeři mohou hrát). Je to komediant, herec, z vaku na zádech vytáhne magnetofon a dvě reprobedny, na pásku jsou UB40 a on začne hrát. Je dobrý, dokonce hodně dobrý, tancuje i zkouší pantomimu, lidé se zastavují a dívají se. Boris si u stánku kupuje jablko, jí je, zastavuje lidi,kteří jen procházejí: pořád je v roli, UB40 hrají a on tancuje, to už je kolem dobře stovka lidí, smějí se a tleskají, hlavně dívky, protože Boris je hezký chlap. Přesně v osm vypíná magnetofon a skládá si věci do vaku, lidé by chtěli, aby ještě zůstal, ale on krčí rameny: nedá se nic dělat, pitch je rezervovaný do osmi a v Covent Garden musí být pořádek. Potom na chodník postaví tvrdý klobouk a lidé do něj házejí peníze. Hodně peněz: Boris byl dobrý a oni to umějí ocenit.
V půl deváté už sedíme v hospodě, která se jmenuje Lamg and Flag: Sue, Boris a já pijeme best bitter, nejlepší pivo. Boris: „Covent Garden je nejhezčí místo, co znám. Nikde si neodpočinu jako tady. Práce v bance je fajn, ale tady jsem šťastný. Je ale čím dál horší dostat tu místo, buskerů je moc a všechno a všechno je rozebraný týdny dopředu.“ Boris vybral do klobouku aspoň padesát liber, slušné peníze. Říká: „Nedělám to pro peníze, jsem komediant. Potřebuju, aby se lidé smáli a tleskali mi.“ V jedenáct zazvoní na baru budík a dívky přestanou čepovat pivo, jdeme ven, a na nebi jsou hvězdy a vzduch voní letní nocí. Soho je plné lidí, v ulicích jich je víc než ve dne. Boris znovu hraje, do tmy svítí jeho žlutá košile a bílé boty. Vybuchující světla reklam a boogie v ďábelském rytmu. Na Leicester sguare hraje folkpunková kapela, jsou lepší než Pogues, Boris tancuje a všude kolem jsou hezké dívky. Ve vzduchu se mísí vůně opečených párků, parfému a potu. Londýn v noci je omamný, dívko z reklamy. Utratili jsme ten večer všechny peníze, které Boris vydělal, domů jsme se Sue přišli nad ránem a opilí. Když jsem usínal, vzpomněl jsem si na placku, kterou měl na špinavém saku tramp v metru. Bylo na ní: I don´t like yuppies. Nemám rád yuppies. Druhý den, když mě Sue vzbudila, řekla mi: „Nebylo by fér, kdybys z buskerů poznal jenom Borise, on má moc pen ěz a šaška dělá jenom proto,, že ho to baví. Většina buskerů hraje prot, aby vůbec mohli žít.“ Ian je busker, kytarista. Ian je také yoho. (Yoho znamená young homeless, yzohos jsou pravým opakem yuppies. Yuppies mají všechno – byt, práci, peníze; yohos nemají nic.) Problém je, řekla Susan, že Iana musíme najít: nemůžu mu zavolat jako Borisovi, aby nám řekl, kde hraje. To je s homeless největší starost: člověk jim nemůže zatelefonovat nebo je prostě navštívit. „Fuckin yuppies,“ vítal nás Ian, když jsme ho konečně našli na Tottenham Court Road, na stanici metra, kde hrál na kytaru pod cedulí: „Hraní v metru je přísně zakázáno pod pokutou 50 liber.“ Měl tenhle pitch rezervovaný do dvou odpoledne, a tak jsme se domluvili, že na něj počkáme v kavárně na Dean Street, jen kousek odtud. Když přišel, byl v mizerné náladě a nadával na všechno. Koupil si plechovku koly a sedl si k nám. „Takhle bídnej rok už dlouho nepamatuju. Dva týdny jsem nezavadil o pořádnej flek, až dneska, a pak vyberu jen drobný. („Peanuts“, buráky, je to správné slovo pro bídný výdělek.) A to proto, že každej fuckin nut, co má vodřenou kytaru a umí tři akordy, si to z venkova přihasí rovnou do Londýna a zaclání na nejlepších místech,“ řekl. Z obalu na kytaru vysypal hromádku mincí, bylo to asi deset liber. „Tři libry odečti, tyj sem přihodil já. Sedm babek za dvě hodiny námahy! Oh shit!“ Když se trochu uklidnil, Sue se ho zeptala, kde bydlí. (Naposledy spolu mluvili na jaře: to Ian spával v Centerpointu v Shaftesbury Avenue, v nocleh árně pro mladé homeless do dvaceti let. Pak odhalili, že je starší, a musel do Deasn Streer, kde je noclehárna s povinnou sprchou a štěnicemi v postelích, řekla mi Susan.) „Najmuli jsme si byr, já a kluci z kapely. Potřebuje trochu soukromí, natáčíme kazetu. Když ale neseženu nějaký prachy hodně rychle, budem muset příští týden vypadnout.“ Vypil ještě jednu kolu a zvedl se, že půjde. „Zítra hrajeme v hospodě na Latimer Road. Přijdete?“ pozval nás. Slíbili jsme mu to. Potom jsme šli se Sue po Oxford Street směrem k Hyde Parku. Řekla mi: „V Londýně je padesát tisíc homeless, možná víc, možná míň, nikdo neví přesně. Londýn je pro trampy poutní místo. Někteří bydlí v noclehárnách, někteří v penzionátech, mnoho jich žije jen tak, v ulicích. Nejvíc trampů je pod mostem Waterloo, říká se tam „cardbox city“. S tím je teď problém: trampové tam rozdělávají v zimě ohně a beton praská, most se rozpadá. To je dobře, moc dobře, konečně si teď trampů aspoň někdo všimne.“
U Marble Arch stála, dívka s kytarou a zpívala Beatles: „…help me if you can, I´m feelin ´ down…“ (pomoz mi, jestli můžeš, jsem na dně). Po Susanině proslovu s homeless to byla docela příhodná píseň. Koupili jsme si na trhu trs banánů a až do večera leželi v Hyde Parku na vydupané trávě. Když se setmělo, sedli jsme si na Marble Arch do autobusu a jeli domů. Autobus se proplétal londýnskými ulicemi, město se probouzelo do dalšího večera. Tisíce yuppies se chystají prožít další skvělý večer, tisíce homeless přemýšlejí,kde budou spát – napadlo mě. Ztmavlé ulice byly přeplněné a ucpané. „Tak co, jak se ti líbí Londýn?“ zeptala se Susan. Vzpomněl jsem si na krásnou dívku z plakátu, který jsem viděl z okna vlaku. Co je Londýn? Londýn, to je Guiness, nejlepší tmavé pivo – stálo na velkém plakátu asi o dvacet metrů dál. „Londýn je krásný, dívko z reklam,“ řekl jsem. Sue na mě udiveně pohlédla. „Every day with this fuckin government more and more people become homeless“ (Každý den s touhle posranou vládou přicházejí další lidi o střechu nad hlavou), řekl Mike Hall, ředitel Oxford Cyrenian Community a můj nový šéf.
Přijel jsem do Oxfordu v neděli, po dvou týdnech s t r á v e n ý c h v Londýně, a hned nastoupil jako sociální pracovník v Simon Housu. Dělal jsem to již loni v létě, letos jsem přijel na delší dobu. Simon House je penzionát pro lidi bez domova, pro homeless. Z Mikovy kanceláře je výhled na kostel Panny Marie, tona západ, a na východ do dvora osfordské věznice. Uprostřed mezi peklem a rájem, vlastně docela na kraji Ráje, na začátku ulice Ráje, v Paradise Street. Třípatrová budova z červených cihel. V Oxfordu žije tři tisíce homeless, to je vysoké číslo, Lond ýn a Oxford mají nejvíc trampů v celé Británii. Kromě Simon Housu, kde bydlí sedmdes át lidí, mají trampové v Oxfordu také: Night shelter (=Noclehárnu), ubytovnu Arm ády spásy, penzioát, který patří církvi, a Sklep (=Collar) pro mladé homeless. Nic z toho nevzniklo lehce. V roce 1967, v zimě, umírali na ulicích lidé. Byla to moc krut á zima a trampové neměli kam jít: v celém Oxfordu nebylo jediné místo k přespání. Sedm oxforských studentů se rozhodlo postavit jednoduchou noclehárnu, místo, kde by trampové našli postel a trochu tepla. Mike Hall: „Od městské správy jsme dostali opuštěný objekt kousek od nádraží, nebylo tam nic, jen dveře. Řekli: Tady mát dům a starejte se. Byla to taková velká kovová trubka, snad profil tunelu nebo co, žádná okna, jen ty dveře. Dali jsme na podlahu šedesát matrací, trubka dostala jméno Simon House a druhý den přišli první trampové.“ Mike mi ukázal fotografii, na které je první Simon House. Fotka je stará přes dvacet let. „Neměli jsem nic: peníze ani jídlo. Všichni jsme byli dobrovolníci, noclehárna byla otevřená každá večer a kdo ze studentů přišel, ten pracoval. Nikoho jsme nenutili, střídali jsme se.“ Tak to bylo tři roky. Pak Mike Hall dostudoval, dostal hodnost bakaláře umění a čekala ho zářná budoucnost, jako všechny absolventy Oxfordu. Jen malý problém: dívka, kterou měl moc rád, studovala na zdravotní sestru a do závěrečných zkoušek jí zbývalo šest měsíců. Co dělat? Mikovi se nechtělo z Oxfordu (měl tu dívku přece moc rád) a rozhodl se proto nastoupit do Simon Housu (pořád to byla jen ta trubka) jako první stálý dobrovolník, na šest měsíců. Jeho dívka zatím dostuduje a pak… Protáhlo se to. Byl tam jedenáct let. Mike: „Pamatuji se na tu dobu dobře. V trubce byla hrozná zima, stále nám mrzly ruce. Chodili k nám spát trampové,kteří neměli vůbec nic. Chtěli jsme jim dávat aspoň čaj a trochu jídla, ale nebyly peníze. Každé ráno jsme kradli u pekaře chleba a na trhu zeleninu. Měli jsme spoustu problémů s policií.“ Mike byl dobrovolníkem v trubce celá sedmdesátá léta. Tu holku, co měl tak rád, si vzal za ženu (získal tak dalšího stálého dobrovolníka) a měli spolu dvě děti.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JITKA STUCHLÍKOVÁ
V sobotu, letošního září, se do našich novin skrčila následující noticka: BRITSKÝ VELVYSLANEC V PRAZE PŘEDAL JMÉNEM KRÁLOVNY ALŽBĚTY II. ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA CYRILU F. RICHARDSOVI ZA CELOŽIVOTNÍ ZÁSLUHY O VÝUKU ANGLIČTINY V ČESKOSLOVENSKU. CYRIL F. RICHARDS SE NARODIL ROKU 1900 VE WALESU. DO PRAHY PŘIJEL ROKU 1923.
Takhle jsem se o panu profesorovi dozvěděla já. Ale jak královna anglická? V pražském telefonním seznamu najdu C.F. Richardse hned. Na Senovážné náměstí se pozvu, dostanu polibek na ruku, ten nejangličtější čaj v Praze s českým mlékem Tatra a hned dvě hodiny angličtiny.
PRINC CHARLESS SE PŘIMLUVIL! Když tu byl s lady Di, vyprávěli mu o mně a také pak princi představili, střílí usměvavý starý pán stacoatem své mateřštiny, které jen tu a tam prokládá českými, zhusta krásně peprnými slovy.
Je čeština těžká? Pro mě jo. Vždyť já češtinu nikdy nestudoval.
Ale vždyť jste v Československu prožil sedmdesát let! Já česky umím, pochopitelně. Ale víte, jak jsem se češtinu učil? Když jsem v Praze začínal na anglickém lyceu, zvali mne moji kolegové na kafe. U kávy jsme vedli první konverzace. Kolegové se vyptávali: Richrdsi, máš dobrý pokoj? Platíš za něj hodně? Je tvoje domácí mladá nebo starší dáma? Lehké otázky, ne? A hlavně – ještě hezčí odpovědi: ano, ano, je milá. Já ze sebe vyrazil nanejvýš: Nemám rád český chleba. Kolega mě hned uklidnil: já taky ne!
JÁ VŮBEC NEVĚDĚL, KDE TO ČESKOSLOVENSKO JE! Jak jste se vůbec z Cardiffu do Prahy v roce 1923 dostal? Já se jazyky učil už od mládí. Francouzštinu, španělštinu. V Cardiffu jsem studoval angličtinu. Proto jsem chtěl do světa, získat zkušenosti, navázat kontakty. Jenže z Francie i z Malty mi odpověděli, že jsem moc mladý. Bylo mi dvaadvacet. Tak jsem se alespoň devět měsíců procvičil v komerční španělštině u firmy, co obchodovala s ovocem. Ale to jsem jen zastupoval experta, který onemocněl. Pak jsem v Daily Telegraphu objevil inzerát: Hledáme universitně vzdělaného člověka, který by dokázal vyučovat angličtinu československé studenty na anglickém lyceu. To bylo v červenci 1923. Já odepsal, že bych to zkusil. Začátkem září přišel telegram: Sdělte,kdy přijedete. Pošlete fotografii. Budeme vás čekat v Praze na Wilsonově nádraží! V Cardiffu jsem potkal svého profesora. A hned se pochlubil: Jedu do zahraničí! Kampak, vyzvídal on. No, do Československa. Cóó, nerozuměl on. Do Československa, hláskoval jsem pomalu. A kde toje, optal se můj učitel. Jo, tak to nevím ani já sám, přiznal jsem barvu. Moji rodiče také moc šťastni nebyli, když já, nejstarší syn, nasedal v Londýně do vlaku na Paříž. Pak jsem to vzal přes Švýcarsko do Vídně. A odtud konečně poslal telegram do Prahy: Na Wilsonově nádraží budu v devět večer. Opravdu mě tam čekali. Jedna dáma, co se ke mně ale vůbec nehrnula. Z očí jí koukalo, jak si říká – to nemůže být on! Je přece neuvěřitelně mladý!
Proč jste v Československu nakonec zůstal? Osud zasáhl. A čí měl podobu? No, já se tu nakonec dvakrát oženil. Měl podobu dvou krásných dam. Já byl přitom na tyhle věci hrozný nešika! Z domova moc přísně vychovaný. Já než se seznámil! Než jsem přišel k první ženě, tak to chvíli trvalo. Já měl v Praze přítele, obchodního zástupce jedné anglické firmy. Bydlel v Krakovské. Jednou v sobotu tam jdu, zvoním, jenže nikdo neotvírá. Zvoním ještě jednou. Dveře se otevřou, jenže ty sousední. A mladá žena mě prosí, abych nehlučel, její přítelkyně ochořela. Nabídl jsem, že přivedu svého kamaráda lékaře. Nejprve jsem přišel za nemocnou s ním, pak už ji navštěvoval sám. V létě jsem tu mladou dámu, co pracovala na ministerstvu pošt, vzal ukázat rodičům do Cardiffu. Moc se jim líbila, v devětadvacátém jsme měli svatbu, v jednatřicátém se nám narodila dcera. Do dcerunky jsem byl blázen žena mi vytýkala, že ji moc rozmazluji. Dcera teď žije v Americe, ve státě Washington, kousek od Seattlu. Právě jsem s ní dvacet minut telefonoval, chtěla vědět, jaké to bylo na anglickém velvyslanectví, když mi předávali Řád britského impéria. Chudák, nemohla přijet, onemocněla…
Nebylo vám v Československu někdy krušno? Já jsem byl celý život velmi pilný. Vyučování angličtiny je mojí vášní. Vždyť já v Praze učil tři generace, snad tisíce českých lidí. Někteří žáci se stali mými velkými přáteli. Eliška Junková, automobilová závodnice, například. Nebo akademik Heyrovský. Ten mi také pomohl sehnat spoustu kursů ve vědeckých ústavech. To, když komunisté už nechtěli, abych učil angličtinu, nebo abych si přivzal i společenské vědy. Já jsem vždycky říkal: Jsem jen učitel angličtiny. Krušno mi bylo i v internačním táboře v Německu za druhé světové války. Strávil jsem tam čtyři roky. Rodinu jsem v devětatřicátém stihl do Cardiffu poslat, sám však chtěl v Praze doučit své žáky. K nim jsem se také pak v roce 1945 vrátil. Má první žena byla nemocná a pak v Motole zemřela. A já pak potkal manželku druhou. Tedy dámu, co se ke mně srdečně hlásila na ulici. Hned jsem věděl kolik uhodilo. Já před válkou učil jejího syna. Z anglických kompozic měl samé pětky. I dostavila se jeho maminka – pane profesore, on je sice tvrdý ořech, ale poctivý. Přijděte k nám domů, dejte mu pár soukromých kondic. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem šel. Hned mě vítali whiskou, sodou, talířem sendvičů. Odmítal jsem: madam, já tu nejsem jako váš host, ale jako učitel vašeho syna! Po válce, už jako vdovec, jsem se ale jejím hostem stal. Odjížděla na léto do Klánovic a nabídla mi svůj pražský byt. Když léto skončilo, prostě přišla a řekla: Já jsem vdova, vy vdovec. Mám vás ráda – vezměme se! Kluk se mi ovšem za trápení s anglickými slovíčky trochu pomstil – vymyslel mi speciální jméno. Neříkal mi ani Cyrile, ani Richardsi, ale C.F.R.!
ANGLIČTINU SE MUSÍTE UČIT UŠIMA! Učíte i teď, ve svých dvaadevadesáti letech? Dost lidí mě o to žádá. Někteří přímo přijdou, zazvoní a řeknou – Richardsi, Cyrile, dejte nám hodinu! Tak pět lidí týdně zvládnu. Někdo mi zaplatí, jiný ne. Ale mně už nestačí hlas. Když se ráno vzbudím, mám ho ještě jako Paul Robeson. Jenže k večeru už pípám sopránem…
Pane profesore, prozraďte, jak se naučit anglicky? Harold Palmer, který napsal dvacet nebo třicet knih o výuce angličtiny, a já je prostudoval všechny, říkal: angličtinu se musíte naučit ušima. A měl svatosvatou pravdu. Vždyť se podívejte na dítě. Když začíná mluvit, nerozumí mu ani vlastní maminka. Dítě nejprve vyráží zvuky. Ale maminka na něj neustále mluví. Pomalu a zřetelně. A dítě konečně vysloví slovo a pak utvoří větu. Všechno je totiž otázka opakování. A tak, jestli jsem se stal dobrým učitelem, tak jen proto, že mě to naučili moji žáci…
