autor: Honza | Kvě 25, 2021
Proč vteřiny života? Kdyby si chtěl někdo někdy povídat o jeho celém životě, vzniklo by bezmála dílo takových rozměrů, jakým je například Ottův naučný slovník. Proč Kája Saudek? Třeba je příjemné povídat si v jeho šedě vymalovaném ateliéru plném krásných obrazů nad hrnkem dobrého čaje…
ZAPOMNĚLI?! (známe se již nějakých dvacet let – od mých osmi – on o tom nic nemůže vědět – před tolika lety jsem se spoustou dalších hltal jeho kreslené seriály v Mladém světě, ve Čtení pod lavicí a v řadě dalších časopisů) Třeba takový tradiční časopis jakým je Mladý svět, s kterým jsem léta spolupracoval, si už na mě nevzpomene, ačkoliv by mohli udělat reprint například Lipse Tulliana po tolika letech. A vůbec by jim to nevadilo, protože dnes už je generace po pětadvaceti letech úplně jiná. Škoda… trochu to člověka po těch letech zamrzí. Zato si na mě vzpomněl NEI Report a tak šířím sexuální osvětu. Dobře si s nima rozumím… a vlastně proč ne!? Zatímco do Pivního kurýru nedělám proto, že bych holdoval tolik pivu, ale kvůli člověku, který pro mě minulých pětadvacet let něco udělal a já mu dnes tu jeho dobrotu vlastně vracím. Proto ilustruji Pivní kurýr, který je jinak myslím jen pro pivaře….
MAJOR ZEMAN Zatímco rodiče hltali díl po dílu Majora Zemana v televizi, vnikl tento kriminalista i na stránky dětského časopisu Pionýrská stezka – v televizi měl dílů třicet – v comicsové podobě nepřežil déle než čtyři pokračování… Právě šéfredaktor pan Jelínek a můj kamarád kdysi vymyslel, abych dělal Majora Zemana jako naprosto neotřesitelné téma pro Pionýrskou stezku. Ze začátku to bylo dobré, ale po čase jakýsi cenzor z ministerstva vnitra „Ober” Müller to zakázal – údajně proto, že se v tom kresleném Majoru Zemanovi střílí. No a dnes ho dělám jako poslední případ Majora Zemana pro Reflex. Prostě tam přišli na nápad, že když jsem s tím před tolika lety začal v Pionýrsk é stezce, tak bych ho taky měl dodělat… Lidové noviny o tom napsaly, že ten třicátý první díl Majora Zemana by si ti herci za trest a také pro zábavu širokého publika měli zahrát.
NĚCO TOMU CHYBÍ. (Vždycky jsem se těšil na jeho seriály, plakáty, kresby… – bylo v nich něco navíc – byly plné skrytých, ale i zcela otevřených dloubanců do žeber vážných, morálních, ale vždy těch důležitých…) Já jsem se snažil v novém Majoru Zemanovi dělat od začátku svoje špunkrnágle, ale šéfredaktor si vymínil, aby to bylo smrtelně vážné, což jistě mnoho mých příznivců těžko neslo. Začalo se to tvářit jako komunistický comics, který by mohl klidně vycházet s podmínkou ministerstva vnitra tenkrát. No ke konci (nemám to ani zapotřebí) jsem to už nemohl vydržet a začal jsem dělat obvyklé šprýmy. Takže nějakej pohublej voják je vlastně Arnold Schwarzenegger a aby to bylo ještě víc moje – je zelenej celej. Nejen tedy uniforma, ale i obli- čej. Takže v pokračování, která vyjdou koncem roku už by mělo být čtenářům dojít, že jde o jednu velkou srandu. PENÍZE (… !!! – ???) Já už si dneska nemůžu ve svých letech dovolit dělat práci, kterou bych nedostal uhrazenou. Jednou jsem na pevný smlouvy, na kterých nechyběla ani razítka, udělal jednomu podvodníkovi práci.Ta mě stála několik měsíců úmorné práce a on si pro ni ani nepřišel, natož aby zaplatil. A to je právě problém dnešních vydavatelů – nejsou peníze.
VYDAVATELÉ. (Comics se stal tvrdým chlebem – má svá přísná pravidla – po revoluci se dalo malovat 24 hodin denně a stejně by to bylo málo a dnes hledáte práci málem i na dvacet minut denně…) Ještě před půl rokem byla situace jiná, ale teď došly peníze, jak se zdá, většině. A já se bojím, že to bude nějakou dobu trvat. Někteří výtvarníci skončili příšerně. Najednou zůstali bez práce. Já práci mám. Mám NEI Report a ten naštěstí nevypadá, že by se položil. Ale bohužel pro některé výtvarníky nastal naprostý konec a oni jsou zděšeni. Protože dnes už nejsou žádné fondy. Dnes už opravdu každý sám za sebe. Je to hrozná doba. Já jsem to přežil a můj bratr ještě líp. Nebo to vypadá, že to přežiju. Musí to být strašné pro člověka, kterej je pilnej a pracovitej a rád by pracoval a ona ta práce odnikud nepřichází. Dříve měla nakladatelství s výtvarníky dlouholetý smlouvy. Dneska jsou na obálkách knih buď převzaté obrázky ze západu, nebo jsou tam mazanice pravděpodobně některých členů rodiny toho vydavatele. Nechci teď vzpomínat s nějakou dojemnou vděčností na minulý režim, ale to by skutečně žádná umělecká komise neschválila. To nejsou ani kýče, to jsou pokusy o nějakou kresbu, která anatomicky nesouhlasí. To je strašná podívaná. Vevnitř to neposoudím, asi ty původní dívčí románky v sobě mají určitý sentiment, když to ženy po celém světě kupují, ale ty obálky jsou hrozný.
KONKURENCE. (Pulty novinových stánků zaplňují desítky dovezených comicsů – Kačerem Donaldem počínaje – přes Asterixe – a želvami NINJA konče – kde jsou ty príma Kájovy comicsy – Muriel, Lips, Tullian, Černý Filip, Dívčí válka a řada dalších) Naši výtvarníci jsou drazí. Před dvaceti léty se za stranu comicsu platilo 1200,- (pozn. autora: cena za stranu comicsu zůstala dnes stejná anebo se dokonce snížila). Sám jsem to poprvé zažil v roce 1967 v časopise STUDENT. To byly obrovské peníze. V podstatě plat dělníka za celý měsíc. Tehdy se říkávalo – To chce klid a plat dva tisíce měsíčně. Ty tehdy neměli pomalu ani ředitelé. A pak se zjistilo, že práva k otištění i různých pěkných francouzských, polských, maďarských celostránkových comicsů (třeba známého Asterixe) jsou k mání za 150 korun. To proto, že jejich vydavatelé mají syndikáty po celém světě a můžou to prodávat lacino. Našeho výtvarníka by ovšem jen těžko prosazovali. Například jsem při návštěvě USA navštívil jednu galerii. Vystavovali tam naši špičkoví grafici – BORN, ANDRLE… Bylo to přímo v B. R. Hollywood. Že by tam ale americká smetánka jezdila a obdivovala pilnost našich výtvarníků – tak to vůbec ne. Naprostý nezájem. Když tam za den přišlo asi deset lidí, tak to bylo hodně. Smutná, ale naprosto reální realita. PŘÁNÍ každý má nějaké. Já bych si přál, aby naši výtvarníci, kteří znají dobře svoje řemeslo – byli povoláni – a odvedli svoji práci. Aby ta doba hodně rychle přišla a my měli knížky zase ilustrovaný s láskou. DOBA MINULÁ. Před mnoha a mnoha lety Káju Saudka oslovil mladíček, kterému se povedlo v těch dávných dobách získat registraci na firmu POP FAN KLUB – firmu, která sdružila mladé lidi okolo hudby, plakátů, comicsu a naděje. Jak to dopadlo si dovede každý představit sám…
autor: Honza | Kvě 25, 2021
AUTOR PAVEL HRABICA
V roce 1993 uplyne 60 let od záhadné vraždy pražské prostitutky Mrtvol bylo v dějinách Československa hodně. Ale žádná z nich asi nevyvolala tolik diskusí a dohadů, jako Otylie Vranská. Její rozřezané tělo bylo nalezeno druhý zářijový den roku 1933 ve dvou kufrech.
V jedno ráno na bratislavském nádraží ve vlaku z Prahy, v druhém týž den, taky ve vlaku z Prahy, ovšem v Košicích. V bratislavské zásilce našli staniční zřízenci hlavu a nohy, v košické zase trup a ruce. Vrah pražské prostitutky nebyl do dnešního dne vypátrán. Kriminalisté si dodnes lámou hlavu, kde udělali chybu. Někteří tvrdí, že kolem objevení kufrů bylo naděláno příliš humbuku a rozruch dovolil vrahovi, aby včas zahladil stopy. Základním problémem tehdy bylo, že policie netušila, čí tělo jí vlastně leží na pitevním stole. Proto byla v budově policie v Bartolomějské vystavena fotografie odříznuté hlavy a kufry, v nichž bylo rozčtvrcené tělo uschováno. Celý týden se pak stejná fotografie promítala v kinech před hlavním představením, neboť policie doufala, že se přihlásí někdo, kdo neznámou pozná. Proč právě v Praze? Protože kriminalisté usuzovali, že oba kufry byly naloženy do obou vlaků právě v Praze. Na „výstavu” proudily několik dní zástupy Pražanů a sjížděli se návštěvníci i mimopražští. V okamžiku, kdy byla totožnost mrtvé zjištěna – byla jí Otylie Vranská, Slovenka, živící se v hlavním městě prostitucí – návštěvy takřka ustaly.
Policisté konstatovali, že více než zájem pomoci při pátrání přitahovala návštěvníky morbidní podívaná. Polední list, tehdy relativně populární deník bulv árního zaměření vypsal pětitisícovou odměnu za poskytnutí informace vedoucí na stopu pachatele. Současně s tím vyzvala policie veřejnost, aby byla nápomocna v pátrání a poskytla každou, byť zdánlivě bezvýznamnou informaci. Veřejnost ji poskytla. Ve formě stovek anonymních dopisů, které chodily ještě třicet let po vraždě… Vražda Otylie Vranské je jedním z nevyřešených pomníčků československé kriminalistiky. O necelých dvacet let později se policie setkala s obdobným případem – rozřezaným tělem úřednice Černíkové. Psal se rok 1951. Protože případ neprov ázela publicita v tisku (v úvahu je nutné vzít i politickou atmosféru té doby), byl vrah za nedlouho vypátrán. Kufry Otylie Vranské však dodnes čekají na toho, kdo je uložil do vlaku. O literární „odhalení” se od té doby pokoušeli mnozí. Někteří seriózně, někteří si při pátrání po vrahovi léčili své neukojené detektivně sledovací mindráky. Je však pravdou, že tento případ bude asi na věky „vděčným” tématem. Jak pro spisovatele literatury faktu, tak pro detektivkáře.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JAN A. KRYSTEK
Sešli jsme se v mém bytě a hned po přivítání bylo zřejmé, že bude o čem si vyprávět. A jak by ne, vždyť naše nejpopulárnější dechovka – „MORAVANKA“, v jejímž čele je Jan Slabák od samého jejího zrodu, oslavuje dvacet let své existence. Nejen, že hraje stále se stejným elánem jako v době, kdy začínala, ale její repertoár je stále bohatší. Vedle dnes již klasických skladeb, které ji proslavily, přináší i zbrusu nové písničky.
Moravanka – to jsou nejenom skuteční profesionálové, ale především hudebníci tělem i duší. Snad právě proto si ani dnes, kdy je přece jenom pro mnohé z nás hlouběji do kapsy, nemusí stěžovat na nezájem posluchačů, na to, že by svá vystoupení dělali před poloprázdnými sály. Když v loňském roce agentura Bohemia Country vyhlásila soutěž „Polka Fest“, byla to právě Moravanka, která a plným právem získala prvenství v národním kole. To v letošním, tentokráte již mezinárodním kole, dokázala obhájit, a tak potvrdila své umělecké kvality, i když to vypadalo, že dny další existence této kapely jsou sečteny. O tom, ale i mnohém dalším si teď budeme vykládat s Janem Slabákem, který má rozhodující podíl na tom, čeho Moravanka dosáhla.
KDY SE VLASTNĚ MORAVANKA POPRVÉ PŘEDSTAVILA POSLUCHAČŮM? Bylo to 8. února 1972, tedy v den, kdy se v rozhlase vysílali naše první nahrávky. Zde je na míst ě uvést, že tyto snímky byly natočeny již v prosinci předcházejícího roku. A proto také rok 1971 beru jako rok zrodu Moravanky. Vše další již šlo rychle za sebou – televizní vystoupení, koncerty atd. Zdeněk Galuška říká. že je to s námi jako s kometou. Zazáří – a rychle zhasne. Naštěstí jeho srovnání nevyšlo a Moravanka, na rozdíl například od ostravských Buřinek,které tehdy také dokázaly upoutat na sebe pozornost, je tu stále a hraje pro potěšení všem, kteří mají rádi folklór a zamilovali si naši dechovku. Když jsem se zamýšlel nad tím, proč Buřinky ale i mnohé další kapely neuspěly pokud jde o uchování přízně svých posluchačů, vycházelo mi jediné přijatelné vysvětlení. Jejich muzika byla podle mého názoru příliš vymyšlená, a proto neměla takovou sílu a přesvědčovat jako to, s čím jsem přišli my a co mělo zázemí v lidových písničkách,které si troufám označit jako věčné. I přesto, že samozřejmě i ony procházejí nejrůznějšími obměnami.
CO VLASTNĚ BYLO PODNĚTEM K VYTVOŘENÍ VLASTNÍ KAPELY? Základní impuls dát dohromady kapelu byl ve mně zřejmě již od mládí, protože jsem vyrůstal v prostředí folklórů, v Klečanech u Kyjova, a tamější muziku a písničky jsem si dokázal uchovat nejenom v paměti, ale především v srdci jako něco nesmírně krásného, nerozlučně spjatého s mým domovem. Když jsem se začal dechovkou zabývat, bylo to v době,kdy působil Valdauf a doznívala éra třicátých let spojená se jmény Vacka, Vejvody, Borovičky, Bláhy a dalších a kdy nastupovala éra swingu a poté beatové muziky. Dechovka šla do pozadí a tvrdilo se, že je to muzika pro staré. Protože jsem však měl opravdový vztah k dechovce a folklóru, říkal jsem si, že není možné tyto krásné písničky jen tak odrovnat, že je zapot řebí udělat něco pro to, aby znovu ožily a rozdávaly radost tak, jako tomu bylo po dlouhá léta předtím. A tak se zrodil nápad vytvořit folklorní dechovku, aniž bych měl tehdy tušení, že se dokáže ta prosadit a mít sílu,které dodnes neubylo.
OVŠEM DNEŠNÍ MORAVANKA, POKUD JDE O SLOŽENÍ, NENÍ JIŽ TOU, S NÍŽ JSTE ZAČÍNAL? Pořád ji tvoří jedenáct muzikantů plus kapelník a zhruba čtyři zpěváci. Dříve, když bylo více peněz, vystupovali s námi například herci, měli jsme konferenciéry a podobně. To dnes odpadlo a nemyslím, že by to bylo znát na úrovni našich pořadů nebo návštěv nosti při našich vystoupeních. Po stránce personální, pokud jde o hudebníky, je samozřejmě rozdíl mezi Moravankou, která začínala před jednadvaceti roky a tou dnešní. Před sedmi lety se utvořila v podstatě nová, omlazená Moravanka. V té původní jsem – pokud šlo o věk – představoval střed. Dnes je mi pomalu padesát a jsem v kapele druhý nejstarší, protože věk ostatních členů Moravanky se pohybuje v průměru kolem třiceti let. Nebudu zastírat skutečnost, že před oněmi sedmi roky došlo vlastně k rozdělení kapely v důsledku nedorozumění, které se mohlo řešit pokojným a zcela jiným způsobem, než odchodem části hudebníků z Moravanky, kdybych byl s důvody neshod včas obeznámen a mohli jsme si vzájemně vyjasnit stanoviska. Po rozchodu zůstali v kapele trumpetisté, jeden tenorista a jeden pozounista. Bylo zapotřebí doplnit prořídlé řady Moravanky, což se díky jménu,které si získala, podařilo bez problémů. Negativní dopad však důvody, které vedly k rozdělení Moravanky, přece jenom měly. Plných pět let jsme byli odkázáni pouze no koncertování před domácím publikem a občasné vystoupení v televizi a slušně se k nám nezachovala ani firma Panton, pro kterou jsme do té doby dělali a jejíž příjmy zajišťovala z podstatné části právě Moravanka.
MÁTE NĚJAKOU OSOBNÍ EVIDENCI, V NÍŽ BY BYLY PODCHYCENY ÚSPĚCHY V DOSAVADNÍ ČINNOSTI MORAVANKY? Popravdě řečeno, žádnou takovou evidenci si nevedu. Myslím si však, že pokud jde o veřejné koncerty, tak i při velmi střízlivém odhadu jich máme za sebou už kolem šesti tisíc. Byl také natočen celovečerní film „Únos Moravanky“ a uskutečnila se řada televizních a rozhlasových vystoupení, jejichž počet bych si nedovolil ani odhadnout. Pokud jde o zahraniční vystupování, dvakr át jsme již byli ve Spojených státech a Kanadě a je zajímavé, že tyto zájezdy patřily k prvním za hranicemi naší vlasti, že jsem vlastně Evropu „přeskočili“ a začínali hned za mořem. Poté již následovala vystoupení před publikem v Německu, Belgii, Polsku, Švýcarsku, Holandsku atd. Velmi vřele naše vystoupení přijímali Holan ďané,které si naše muzika zcela získala. Neméně srdečného přijetí se nám však dostávalo i na Floridě, v Texasu a dalších místech USA, kam jsme našim krajanům přinášeli kus domova, vzpomínku na jejich přátele a blízké i kus jejich vlastního dětství. V roce 1985 při našem nejdelším, několikaměsíčním turné v Německu měla Moravanka již jenom krůček k tomu, aby se stala světovou, nebo alespoň evropskou kapelou. Přišel však léta trvající zákaz vystupování v cizině a jméno, které jsme si u posluchačů získali a neméně důležité kontakty, které jsme navázali, to vše bylo ztraceno. Když se situace po roce 1989 změnila, byli jsme v tomto směru znovu na samém počátku. O tom, že se dobrá věc a kvalita nakonec vždycky prosadí, mne přesvědčuje mimo jiné i to, že se nám ozval jeden z významných hudebníků a vydavatelů v Německu, který projevoval zájem o spolupráci s Moravankou a je připraven zasadit se o všestrannou propagaci. Kdyby se už tehdy našly prostředky na propagaci Moravanky v německé televizi a rozhlase, mohly jí už tehdy zajistit stejnou popularitu, jakou měla u domácího publika. A jsem přesvědčen, že ani ona vynucená pětiletá pauza ve vystupování v zahraničí by ji nedokázala zcela vymazat z paměti německých fanoušků dechovky. Vždyť například v Holandsku, o kterém jsem se zmínil, vzali naši dechovku zcela za svou, a dokonce se našli i tací, kteří se učili česky a zpívali písničky z repertoáru Moravanky naší mateřštinou! S živým ohlasem se česká dechovka setkávala i u Rakušanů, u Němců to již nebylo tak jednoznačné, protože ve srovnání s tím, co jim bylo jako dechovka předkládáno, musela jim ta naše znít příliš divoce. Pojetí dechovky, jak je Němci doma poznali, bylo strašně sladké a sentimentální. A to v takové míře, že i Standovi Procházkovi by ve srovnání s německými interprety dechovky mohlo sedět označení „rokenrolového“ zpěváka.
ČÍM ŽILA A ŽIJE MORAVANKA NYNÍ? Úkolů má stále dost. Před nedávnem jsem dodělal v Bratislavě další naši desku, takže i s ní máme v Československu natočeno již dvacet desek, kterých se jen u nás prodalo tři a půl miliónů kusů. Potom, jak se k nám zachovali v Pantonu, rozhodl jsem se pro další spolupráci s novou pražskou firmou EDIT, s jejímž souhlasem jsem natočil onu zmíněnou desku na Slovensku. A nevěřili byste, jak jsou slovenské písničky příbuzné těm našim, takže Moravákům ani nepřijde, že vlastně poslouchají písničky ze Slovenska. Jinak nás letos ještě čekají vystoupení v Čechách a na Moravě, natáčení videoklipů pro Reflex v Praze a krátce zavítáme i do Rakouska.
ČERPÁTE INSPIRACI PŘI TVORBĚ REPERTOÁRU STÁLE Z BOHATSTVÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ? Ani to není bezedné, a tak nyní, pokud jde o repertoár kapely, začíná převládat náš vlastní. Naši hudebníci, kteří čerpali právě z lidových písní svá aranžmá, to, co se nabízelo, již dost přebrali. I když se pochopitelně ještě najdou písně, které stojí za to oživit a milovníkům dechovky připomenout. To vše jsem si uvědomoval a začal se jako autor věnovat rozšíření našeho repertoáru o vlastní skladby. S radostí jsem přivítal to, že jsem ve své ženě nalezl dobrou textařku. Ale i v kapele se najdou hudebníci, schopní udělat dobré aranžmá.
MÁTE V RODINĚ NĚKOHO, KDO BY ČASEM MOHL NAVÁZAT NA VAŠE ÚSPĚCHY? Pokud ano, pak o tom dosud nevím. Máme syna, který měl deset roků. Co se týká hudby, nemohu říci, že by mu byla cizí, ale je to prozatím živý kluk, který má rád všechno, a tak jen stěží lze předvídat, pro co se skutečně zapálí. Začal trochu s hraním na bicí, protože má dobrý rytmus, ale pak se začal věnovat pianu. Hudba jej zaujala, ale o nějakém skutečném nadšení pro ni nelze, alespoň teď, hovořit, Nijak ho do muziky nenutím, protože sám jsem s hudbou začal zcela naráz, když už mi bylo dvanáct let. To jsem se ale skutečně nadchl natolik, že jsem naznal nic jiného než tu trumpetu. Dcera z mého prvního manželství díky níž už mám vnučku, si také dokázala najít vztah k hudbě. Docela hezky zpívá a ráda si zahraje na piano, ale že by se rozhodla pro muzikantskou dráhu, to ne. Myslím, že zejména v této době to nebudou mít muzikanti snadné a kdo nebude patřit skutečně ke špičce nebo nebude alespoň nadprůměrný, tak ať se raději věnuje něčemu jinému.
PRÝ PÍŠETE KNIHU? Podnět k tomu dal jeden vydavatel z Chebu, když se mi asi před rokem po zhlédnutí pořadu „Party u Slabáků“, který připravila brněnská televize, ozval a nabídl mi, abych pro něj sepsal své zážitky s Moravankou. Přestože kvůli termínu, který si stanovil pro dodání rukopisu, nakonec z tohoto počinu sešlo, začal jsem psát a pokračuji v tom i nadále. Až nyní si však uvědomuji, že tuto knihu, alespoň prozatím, nelze dokončit, proto že ani éra Moravanky není dosud uzavřena a dokud bude pokračovat, bude možné i moji knížku obohacovat o nové zážitky.
Rozmlouval: Jan A. Krystek
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Je osm ráno. Stojím na bráně a čekám na první povolance. Za chvíli se objevuje skupinka pěti kliků. V ruce svírají povolávací rozkazy. Držím k nim řeč: „Tak vás tady vítám, páni milionáři! Každej mi dáte jedno cigáro, ať mám zatím co kouřit!“ Nakonec se spokojuji jen se třemi cigaretami. Lepší něco, nežli nic. Neodpouštím si poznámku, že slovo „nemáme“ mě nap říště nebude zajímat. Ať hledají, kde hledají… Mladý voják musí být kouzelník, nebo snad ne? Odvádím nováčky na klub. Tady je příjem a hned na rotu. Už čekají holiči se strojky. Velitel instruuje lazebníky, ať jedou na třícentimetrový předpis. My stojíme zase na svém – i tihle mladí pěkně s milimetrovým zástřihem. Jako kdysi my! Výsledkem je půlcentimetrový kompromis. Mladí dostávají tepláky, pantofle. Taky mýdlo, na kter ém je vyrytá jednička a šest nul – symbol jejich „nekoneč- ného“ pobytu v zeleném. Odkl ádají civil, a balí do pytle a posílají domů. Poddůstojníci je odvádějí do sprch. Kotelna topí jako o život, ale naschvál teplá voda „není“. Musí jim stačit ledov á sprcha. Stěžují si, nadá- vají. Je jim to houby platné. Po příchodu na rotu je nech ávám stát na chodbě. Až se vrátí všichni, mohou jít na cimry. Jejich postele se prohýbají pod tíhou výstroje. Jeden mlad ý lamentuje, kam to všechno naskládá. Radím mu: „Máš velkou a malou skříňku. Já mám sice dvě velké, ale tobě musí stačit tohle. Pamatuj, že to bude v komínku!“ Pak jim vysvětluji pravidla hry. Chceš opustit rotu? Zahlásíš se mazákovi. Chceš se na rotu vrátit! Zase se zahlásíš! Naučíš se zařazovat! Na m maskáčích budeš mít vzorná křídla. Jsi pták! Žádné supračenky jako my. Žádné záložky! Odpoledne kontrolují skříňky. Většina skříněk, pracně skládaných několik hodin, se ocitá na podlaze. Nelíbí se mi to či ono. Všechno od začátku. Nakonec se tahle procedura opakuje pětkrát. A to není kone čný výsledek nic moc. První večer dávám zapomenout mladým na nějaké osobn é volno. Přivykám své družstvo !ptačímu! životu. Jednoho odesílám do kuchyně. Mám chuť na topinky a smažen á vajíčka. Druhý mi leští kanady. Třetí se vydal shánět cigarety. Už zase nemám co kouřit. Je to nepsaný zákon – mlad í se starají o mazáky. Na to si musí rychle zvyknout. Úsluhy jako součást vojny. Sahara, bufet – základní pojmy, které se musí každý mladý naučit, když má jeho mazák žízeň a hald. Musí vědět, co mám nejrad ěji. Bez vyptávání musí vytu šit, na co mám chuť, jaké cigarety miluji… RÁNO , POLEDNE, VEČER Jsem vzhůru před šestou, abych si vychutnal ptačí budí- ček. Vyháním mladé ze spacá- ků. Rozespalí se oblékají do tepláků. Složit spacáky do zá- krytu. Umýt se. Deset minut musí stačit. Nástup na rozcvič- ku. Někteří nestíhají. Nevadí. Budou bez televize. S klukama se domlouvá- me, jak dát mladým do těla. Čeká je půlhodina kliků, dřep ů, žabáků. V několika kolech. Na závěr kilometrový běh. Na rotě rychle převléct do maskáčů a uklízet. Když mám dojem, že jsou hotoví, odvádím je na ranní prohlídku a pak na snídani. V osm hodin naháním mladé do autobusů a jedeme na cvičák. Zakopávat se. Na rozehřátí opičí dráha. Trochu bláta, pořadové. Po poledni se vracíme do kasina. Cestou někteří usínají únavou. Nemají však šanci prospat se. Chodím mezi sedadly a budím je. Na rotě čistí zbraně. Věci znovu do skříněk. Ne každé- mu se to povede, takže si to zopakuje. Potom honem do sprch. Jako na potvoru zase neteče teplá voda. Ať si zvykaj í! Na večeři jsou všichni opět jako ze škatulky. Měli by mít nárok na osobní volno. Jedno je nárok, potřeby života druh é. Mám pro ně připravenou „barevnou hudbu“ – převléká- ní z pyžama do tepláků, z tepláků do montérek, z montérek do pyžama… Kdo nestíhá, opakuje do zblbnutí. Při večerních rajónech osobně míchám v kýblu mazlavou pěnu. Celou rotu nechá- vám drhnout kartáčema. Pěna je tak hustá, že za deset minut zasychá a jde jen ztěžka odstranit. Po večerní kontrole posílám několik nováčků znovu se oholit. Holili se naposledy ráno a jejich chmýří se mi vůbec nelí- bí. Pak jednoho vybírám. Má tu čest, že může nad košem roztrhat šatnový bloček a mým číslem a „radostně“ zvolat: „Hurá, hurá, hurá! Zítra máme zase o jeden den méně. Ať žijí mazáci!“ PŘED PŘÍSAHOU Pět ráno. Chodbou zní „POPLÁÁÁCH“. Kolem je absolutní tma. Mladí zakopávají. Většina z nich neví, co se děje, kolik je hodin. Hrnou se ke skříň- kám. Honem do maskáčů, sbalit velkou polní a pro samopal. Jejich zmatek se mě netý- ká. O poplachu jako správný mazák vím už čtyřiadvacet hodin, Mám sbaleno a pasu se na jejich zděšení. Buzeruji opozdilce i ty, kteří stíhají. Nesmějí získat pocit, že jsou dobří. Mladý si nedal bacha a já mu nepozorovaně beru samopal. Máš smůlu, mladej. Už ho nedostane š, ale na nástupu se bez něj nesmíš objevit! Ber kde ber! Dalšímu jsem zabavil v nestřeženém okamžiku poln í lopatku. Konečně zaregistroval ztrátu. Oni majitel samopalu přicházejí s prosíkem. Za příslib tvrdých Sparet jim všechno vracím. Na střelnici nás čekají ostré střelby. Ještě před střelbou vyhodnocuji poplach. Nejsem spokojen… Budem nacvičovat v osobním volnu. Před střelbou upozorňuji, že kdo netrefí terč, může se na rotě těšit na padesát kliků za každou ránu mimo. Kdo zrovna nestřílí, ten si nacvičuje běh a plazení v plynové masce. Běh je, samoz řejmě, vytrvalostní. Na rotě čistí zbraně a ne- šťastníci dělají kliky. Hezky naleštit kanady. Zítra je čeká přísaha. Slavnostní okamžik. Dávám jim instrukce. Dokdy smějí být venku po přísaze, jak se mají chovat. A že nesmějí zapomenout na své mazáky… PŘÍSAHA Budíček je výjimečně v sedm. Mladí se poprvé obl ékají do vycházkové uniformy. Obouvají vzorně vyleštěné kanady. Po snídani fasují zbran ě. Před odchodem je znovu upozorňuji, že až se vrátí z vycházky, tak budu mít ur- čitě hlad a žízeň. Vedeme je ven, kde se řadí za tribunou. Na ní budou čestn í hosté a velké „gumy“. Celá ta trapárna trvá asi dvacet minut. Mladí se vracejí na rotu. Odevzdávají zbraně a čeká je slavnostní oběd. Na buzeráku se zatím houfují rodi če, příbuzní, milenky. Čekaj í na své „milionáře.“ Ti přicházejí s novými propustkov ými a vojenskými knížkami. Do příštího dne mají volno. Odešel poslední a na rotě zavládlo podivné ticho. Nikdo tu neběhá, nemám na koho křičet: „Ptáci, pohyb, pohyb, ať vám neshoří židle pod prdel í!“ Divný klid vydrží jen do nedělního podvečera. Mladí se vracejí z první vycházky. Křiku je méně. Mazáci si rozebí- rají své mladé. Pozorují, co dobrého jim ptáci donesli. Co dobrého maminky navařily. Musím své družstvo pochválit. Hora jídla ale taky víno, slivovice, cigarety. Pojedl jsem, popil, pokouřil ameriky. Od synáčka pana podnikatele. Tady mu je jeho movitý tatínek houby platnej… Spát se jde hodně po půlnoci. Ptáci vyprávějí zážitky s rodiči a holkami… Ráno začíná jejich opravdov ý život. Žádná bariéra přijímače. Rovnýma nohama mezi všechny mazáky a supr áky. Přijímač byl jenom malou přípravou na Velké dobrodružství. To skončí až s příchodem dalších mlad ých. Jenomže to já už v téhle pakárně nebudu a bude mi to úplně jedno! Daniel Mareš
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Ani demonstrantům ani policii nešlo o koně. „Upozornění pro trenéry a majitele, kteří postrádají koně padlé v hlavním dostihu. Při policejním zásahu se několik koní dostalo mimo areál závodi ště. Budou asi už ve Svítkov ě.“ Hlášení místního rozhlasu o přestávce před posledním dostihem kupodivu nevyvolalo mezi návštěvníky 102. Velké pardubické steeplechase žádn ý větší rozruch. Ten den se toho stalo tolik, že už jen má- lokoho udivilo, že koně za stovky tisíc korun pobíhají bez dozoru po okolí. Konstatová- ní, že se ta moudrá zvířata už asi nemohla na lidské blbnutí koukat a raději se sama vydala do svítkovských maštalí, bylo naopak uklidňující. O tom, že se letos v Pardubicích něco stane, se mezi dostihovou veřejností mluvilo už dlouho. Během roku se o Taxisu a dostizích občaspsalo z různých pohledů. Ně- kteří kolegové mínili, že je to vlastně vraždění koní, Taxisův příkop by měl být upraven, ostatní překážky také a vůbec by se to celé mělo zvážit. Nejv ětším problémem se zdálo dobré organizační zajištění Velk é, tak aby se tento závod, sice nejtěžší v Evropě, ale stále přeci jen provinční, dostal na skute čně evropskou úroveň a nesl městu, novému majiteli závodi ště slávu a asi také nějaké ty peníze. Pro ten úkol se podařilo najít agenturu Century a vypadalo to, že je všem starostem konec, vzlášť když se objevil tak velký sponzor, jako je Martell. Do Pardubic jsem přijel se skupinkou svých známých ko- ňaků v neděli jedenáctého října dopoledne. V centru jsme viděli první čtyři anarchisty. Vymustrovan í v černém, občas nějaký ten klikyhák na bundě, tvářili se odhodlaně. A to bylo všechno. Jinak ani jedna anarchistick á noha. Ve městě i na závodišti sice spousta mladých lidí, ale kdo by poznal, jestli jsou to kluci a holky z jezdeckých oddílů nebo zamaskovaní demonstranti. Nebyli jsme ani u vchodu poctěni protestním let ákem jako někteří jiní návštěvn íci Velké, nikde v hledišti nikdo nemával nějakými transparenty, ani se nás nesnažil přesvědčovat, že jsme se přijeli podívat na vraždy. Až by člověk málem nabyl přesvědčení, že se snad ani nic nestane. Navíc počerní policisté, ně- kolikero druhů černých šerifů a různě označených pořadatel ů budilo dojem, že jsou na všechno připraveni. To buzení samozřejmě spočívalo ve spoustě změn a zákazů,které dřív na Velké nebyly a teď byli diváci najednou upozorňováni, že tudy v žádném případě chodit nesmějí a tady stát už vů- bec ne a ten pendrek nemám pro srandu, koukejte padat nebo uvid íte. Jedním slovem buzerace. Skupina policistů přímo u Taxisu tomu všemu dodávala punc nedobytnosti. Vydrželo to až do sedmého (hlavního) dostihu. Přitom během rámcových dostihů byly situace, které mohly vést ochránce koní a odpůrce dostihů byly situace, které mohly vést ochránce koní a odpůrce dostihů v jednom k velmi ostrým protestům. Hned první dostih jim mohl dát pádné argumenty. Horkým favoritem Seagram – Kladrubské ceny byla sedmiletá hnědka Mallente. Stá- jová družka Železníka vydělala státnímu statku Světlá Hora za poslední dva roky 67 900 korun. Pro jezdce Václavíka byl ten dostih jenom rozcvičkou na Velkou, kde měl jet velmi nadějného Gemera. Kurs na Mallente byl tak nízký, že se na ni ani nevyplatilo sázet. Všechny předpoklady se po většinu 3 600 metrů dlouhého závodu vyplňovaly. Mallente se držela vpředu, ukázkově skákala, o jejím vítězství nikdo nepochyboval. Osudnou se jí stala čtrnáctá překážka Bulfinch je takov ý lichoběžníkový kopeček, naho ře má malý živý plot, po šikmých stranách vždy dvě dřev ěná břevna, celkem je tři metry dlouhý a metr vysoký. Tedy žádn ý Taxis. Mallente jej najížděla jako druhá nebo třetí, kůň, který skákal před ní, zavadil o jedno břevno, to se vymrštilo a přerazilo Mallenta přední nohu. Ostatn í koně se rychle přehnali a u překážky, která je mimochodem v dobrém dohledu většiny divá- ků, zůstala zmrzačená kobylka, jezdec,který si při pádu zlomil zá- pěstí a několik bezradných pořadatel ů. Mallente prožívala poslední okamžiky svého života. Poskakovala po třech od kolena jí zbytek nohy vlál jako kus hadru. Dlouho, až příliš dlouho. trvalo její trápení. Sledoval jsem tu nepříjemnou událost od posledn í překážky na začátku cílové rovinky, kde se schází parta bývalých učňů kladrubského jezdeck ého učiliště. Výrobky,které lidé od koní pronesli na adresu pořadatelů, neschopných rychle a přitom ohleduplně ukončit trag édii Mallente,jsou nepublikovateln é. Na čekání na veterinářskou Avii jsem neměl žaludek. Demonstranty stále ještě nebylo vidět. Dali o sobě vědět chvíli před hlavním dostihem. Vyběhli na dráhu a mazali k Taxisu. Dvacet, možná třicet mladých lidí bě- želo po zeleném pažite, kde se za pár minut měli prohánět koně. Policisté už na ně čekali, a bylo jasné, že to pro ně bude snadná kořist. Policisté už na ně čekali, a bylo jasné, že to pro ně bude snadn á kořist. Pár ran obušky, ještě se někdo pokoušel kličkovat, a už je vedli. Vypouštěli je dvířky právě u poslední proutěnky. Holky šly většinou klidně, někteří kluci sebou trochu cukali. Mezi diváky se ně snesl proud výčitek a nadá- vek – „Vy že máte rádi koně? Tak běžte dělat seno,“ volal na ně jeden už postarší rajťák, občas se v davu mihla i nějaká pěst. „Jestli jsou jen trošku chytří, zkusí to za chvíli znova,“ komentoval to jeden z přihlížejících.Byla to prorock á slova. Jak se zanedlouho ukázalo, policisté a pořadatelé nebyli připraveni zabránit vniknut í demonstrantů na dráhu. Navíc ani nevěděli, kde se pohybuj í a odkud „zaútočí“. Druhá vlna přelezla živý plot, když už byli koně na dráze a zrovna se připravovali na zkušební skok. Asi dvě stě demonstrantů se vřítilo do zá- vodiště v několika proudech. Jeden vyrazil z okraje hlediště za tribunami, druhý přímo zprost řed, třetí se hnal zezadu. Několik destíek policistů a černých šerifů soustředěných u Taxisu muselo bezmocně čekat, až k nim doběhnou. Pořadatelé rozestaven í u překážek se je snažili zastavit marně. Ani na to nestačili. Viděl jsem paní od červeného kří- že, jak srdnatě čelila sama jednomu proudu – oháněla se brašnou doleva doprava, ale nikdo ji nevě- noval pozornost. U Taxisu došlo k prudkým srážkám, demonstranti si sedali na zem – bylo mezi nimi hodně Němců, Holanďanů a občanů dalších civilizovaných zemí,kde prý je protestování vsed ě obvyklé. Policisté se však nezdr žovali jejich odnášením a prostě do nich začali bušit. Reakce publika byly mnohem rozho řčenější. Zvlášť,když se jednomu z vyváděných uvolnil od pasu asi dva metry dlouhý silný řetěz, sesypalo se na něj několik lidí. Mlátit ho ale nemuseli. Černý šerif, který ho vedl,jej pro jistotu se- řezal sám. Bití byli i novináři, o tom se víc než o koních dost psalo v denním tisku. Zřejmě ve chví- li odhalené neschopnosti neunesli někteří policisté tíhu toho, že by jejich fiasko mělo být ještě vyfotografováno. Průběh hlavního dostihu Martelll Velké pardubické steeplechase byl v televizi vysílán několikr át. Kamery zaznamenaly i poslední třetí vpád demonstrant ů na závodiště,kdy se spolu s policisty honili po trávě přímo pod nohama koní najíždějících na Taxis. K jeho sto padesát centimetr ů vysokému živému plotu přib ěhlo závodní pole rozházené, bez dostatečné rychlosti a podle toho to také dopadlo. Dál pokračovalo asi šest koní a diváci začali zahazovat tikety znějící na číslo čtyři. Železník sice nenajel na Taxis nijak optimálně, ale skočil ho docela dobře. Za ním však narazil na jedinou francouzskou zástupkyni klisnu Hartiche a ztratil jezdce. Asi už toho měl dost a tak odběhl pryč – možná do Svítkova. Žokej Váňa prostál celý zbytek závodu u Taxisu, shrbený a osamělý. Po dostihu odcházel přes cílovou rovinku. lidé na něj mávali, ale on je asi nevnímal. Poslední Železníkovu Pardubickou si určitě představoval jinak. I když se Taxis tentokrát obe- šel bez obětí, Pardubická byla poslední i pro šestiletého Váha, který se zranil někde za lesíkem a musel být utracen. Nejasný byl i osud Francouzky Hartiche, která byla po pádu na Taxisu nasednuta, ale v průběhu dostihu narazila hlavou do plechové tabule (?!) a s otřesem mozku skončila ve veterinární nemocnici. Demonstranty vyváděli ze závodiště až do konce programu. Oslavovalo se vlastně jen u vítězů. Quirinus ze Senice v sedle s Jaroslavem Brečkou jel skvěle, přes Taxis skočili s velikou rezervou a v poslední třetině závodu dali všem najevo, že už si vítězství nedají vzít. Kdo si vsadil na velké pořadí Quirinus, Viana a Rhodé pouh ých deset korun, bral něco přes dvanáct tisíc. A takhle spokojen ých lidí bylo tentokrát v Pardubicích málo. Podplukovn ík František Kubát, který velel policejním jednotkám na závodišti označoval chování svých kolegů za zcela oprávně- né. Pro zabránění vstupu lidí na závodišti by prý potřeboval tři motostřelecké pluky. Asi už dlouho nebyl na vojně. O tom, že selhala především taktika ochrany závodiště před „naru- šiteli pořádku“ se nezmínil. Mluvčí Nadace Animals SOS Petr Bergman po dostizích prohl ásil, že koně jsou lidmi poni- žováni a vykořišťováni pro sport. Dostihový kůň je podle něj totéž co dojná kráva, kterou příslušníci tohoto hnutí také odmítají. Při zpáteční cestě začali moji známí vypočítávat, kolik jezdeck ých klubů a oddílů muselo již pro nedostatek peněz ukončit nebo omezit svoji činnost. Nemluvili o tom jen tak… Počet koní, kteří se z těchto důvodů dostali předčasně na jatka několikrát převýšil množ- ství zvířat utracených po zran ění při dostizích. Kamil Reic
