autor: Honza | Kvě 25, 2021
JAN SAUDEK
Motto: Někdy jsou otázky zbytečné. Je nutné umět pouze naslouchat… Tedy odposlechnuto od Jana Saudka, osobnosti ve světě fotografie, člověka… Rozhodl jsem se, že už budu mluvit upřímně, což jsem celý život nedělal a lhal jsem… Toto rozhodnutí je osvobozující, a proto můžu mimo jiné říct, že umění je podvod. Já sám se nepovažuji za umělce. Slovo umění je od slova umět. Potom tedy jestli si umím vyvolat film a zvětšit ho, tak to neznamená, že jsem umělec, ale pouze, že to umím… Probůh, už celý ten podvod s uměním mě štve. Neříkám to ze žárlivosti. Mě ale skutečně vadí všechny ty kecy typu „jak pan umělec nemá čas na čtení knihy, protože se musí věnovat tvorbě”. To jsou všechno lži, kecy a je na čase s tím konečně skoncovat.
PROTOŽE MĚ TO URÁŽÍ. Štve mě, když mi někdo říká třeba do telefonu „vy jste se teď vrátil a máte tvůrčí období” – blbost. Pravda je ta, že ležíme, cpeme se a užíváme všeobecného blaha. Něco takového kdysi bylo ve Francii. Jmenovalo se to Výbor obecného blaha. Jak to vypadalo, to bohužel nevím. Nejspíš celé dny žrali, koukali na televizi a chodili si do banky pro peníze. Tak totiž vypadá život většiny umělců, ale navíc se ohánějí, jaké mají tvůrčí problémy, ale většinou se bojí manželek. Zkrátka lžou a tváří se přitom, jaký mají strašný zásluhy a tak dále.
MĚ UŽ SE TO ZKRÁTKA HNUSÍ. Kdybych byl zoufalec na okraji té krajiny, tak prosím, ale já jsem se dostal na vrchol. Nemám zapotřebí se tu vychloubat, ale skutečnost je taková, že jsem v těchto krajích nejzmámější fotograf, což není žádná zásluha, protože vždy platilo, že jednooký je mezi slepými králem. Mě však navíc znají i ve světě, a to už se tolika lidem nepovedlo. Já nechci tvrdit, že jsem nejslavnější, ale jsem slavnější, než ti nešťast íci, co předváděli v televizi, kteří se prezentují slovy Umění… jaké je to utrpení a … podobně. Takhle já mluvit nedovedu.
JSEM PROSTÝ MUŽ. Já prostě nevěřím, že všichni ti umělci pracují celé noci. Houby, žerou prášky, bojej se něco užít se ženskejma, protože mají zlý manželky a ani by na to neměli, protože jediný co dneska ze života maj´, jsou veliký pupky. Nevěřím jim, protože za tím vším je pouze touha šáhnout si na mladou holku.
CHTĚL BYCH BÝT TAKÉ MLADÝ, ALE NEMOHU. Řekli mi, že jsem mladý duchem – to mě potěšilo. Ale právě teď mi ve Státech řekli, že jsem nestor československé fotografie, to ale už nepotěší. Rozumíte, to znamená, že už jsem zcela odkecanej.
BLBOSTI, KTERÉ MI DĚLAJÍ RADOST. Například: Nemusí stát, hlavně když pevně visí. To mě potěší, taková blbost. To je stejn é, jako když někdo řekne nebo prohlásí, že plavání není zdravý, protože se u toho člov ěk strašně potí. Takový blbosti mě fascinují. Mám je rád a je mi to tisíckrát milejší než řeči o umění.
PROČ HLEDAT JAK MÁ FOTOGRAFIE VYPADAT? Fotka má být takový, aby se všichni, kdo ji vidí, pozastavili jaká že je to tam prdelýna a jaký je tam krásný muž nebo jaká je to tam dojemná scéna, kdy otec rodiny hledí na svou rodinu – všichni se nad tím pozastaví, a to ať už nějaký dlaždič (což je bez urážky) nebo jemný intelektuál a ti všichni poznají, že je to dobrá fotografie. Takový ty kecy „to nepochopím” nebo „to je těžký umění” to je k ničemu, protože každý musí vidět, že je ta fotka dobrá. Jinak to nemá cenu. Hlavně proboha používat zdravou hlavu a nemluvit věčně o umění.
ANO, PROBLÉMY MÁM TAKY. Já mám problémy jenom se ženskejma. A kdysi jsem k tomuto problému měl ještě problém s penězi. Jednou mě jeden Švýcar, mimo jiné také fotograf, řekl, že fotografové mají problémy dva: ženský a peníze. No nejsem miliardář, ale peníze už pro mě nejsou problém. Mně už zůstali jen ty ženy. Problém s nima je v tom, že já je beru velice vážně, a to se nemá. Protože slušnej chlap se s ženskou nebaví… Já je beru vážně a neumím říci ne!! A to je velice zlý, protože sil ubývá a taky bych rád dělal svoje věci. A tohle je krušné a vyčerpávající.
OBRAZ VIDĚN U JEHO BRATRA KARLA. CHAOS POTRUBÍ A STARÝCH PRAŽSKÝCH DOMŮ. Taková sračka. To byla kopie. Originál spálil Knížák, když si vzal jednu z mých manželek. Protože on uznává pouze své obrazy. To, co jste viděl, byla jen tak z paměti namalovaná kopie před mnoha a mnoha lety. Malba je kresba štětcem, ale já to neumím. Proč tedy s svých obrazech nemluvím? Kdokoliv kdo má na to vzdělání, jako například moje francouzská milenka, se od mých obrazů odvracejí…., ale fotky chtějí…. Ovšem zpátky k mé malbě. Je to blbý. Na to už jsem línější… prostě… už se mi do toho moc nechce. I když teď jsem začal malovat paravány. Vždycky někde nějaký koupím a pomaluji jej. To je strašně jednoduch ý. To žádný umění není. To je dekorace…., ale ona každá dobrá věc by měla být dekorativní, jinak to totiž nemá cenu. Co jsem měl obrazy, tak jsem si je odvezl do bytu a rozvěsil po zdech a jak čas utíkal, začal jsem se sundavat a nahrazovat ručně vázanými koberci. On krásně ručně vázanej koberec vypadá totiž nesrovnatelně líp než ten nejpovedenější obrázek. To potom máte stejný jako v těch mešitách, kde věřící koukají do těch ornamentů a modlí se k Alláhovi. A to teď říkám bez urážky k víře. Baroko je krásný. Ty andělíčci a prostě to všechno, ale myslím, že to odvádí ty stařečmají účinně potkat, když tam vidí ceckatou Pannu Marii. Určitě je to dost odvádí od pok ání. Ty koberce ne. Baroko je nádherný, ale já nevím, které církve neuznávají výzdobu kostelů, což se mi zdá daleko upřímnější.
PRIMITIV. Já jsem primitiv a jediná moje škola byla poddůstojnická, kde šlo o poddůstojnost lidí. Já jsem primitiv, ale otev řeně se k tomu hlásím a nebudu volat o bolesti a trpět celý noci. Jeden fotograf – pan Svoboda – umřel hlady. Jan Svoboda. Byl o rok mladší než já. Všichni ho uznávali, měl výstavy, ale ve skutečnosti se o něj nikdo nestaral a nakonec zemřel. Tak tedy – abyste mě neměli jenom za chytráka, který se posmívá těm druhým, něco řeknu Jan Svoboda je velké jméno. Akorát nerozumím těm mladejm. Jejich vypočítavosti a chladnosti.
CO MĚ ŠTVE. Například když někdo říká: „Já jsem vystavoval v NEW YORKU.” Tam je pět tisíc galerií. Tam můžete vystavovat kdekoliv. Já jsem také vystavoval v New Yorku, ale abych vystavoval v galerii moderního umění – vůbec ne. Samozřejmě, že bych tam chtěl být, ale oni by mě tam nevzali. Byl jsem ovšem zatím na jiných velmi dobrých místech na západních pobřeží a na nejlepších místech v CHICAGU.
CO MÁM RÁD. Jednoduché věci. Každý má rád jednoduché věci. Autor v určitém věku mele už potom věci jen dokola a svými bezzub ými ústy o tom dlouze hovoří. Mnoho lidí se mě dnes ptá, jestli fotím líp, než když mi bylo třicet. Samozřejmě, že ne. Ten starej žije z toho, co dělal jako mladej.
ŽIVOTOSPRÁVA. Nic. Zcela samozřejmě ji nedodržuji. Chlastám, občas kouřím doutník a potom cvičím, když je největší zamoření. Třeba běžím patnáct kilometrů. Což asi nebude nic pro zdraví a občas se pěkně střískám, ale druhý den je mně pěkně špatně. DĚLAT věci pro peníze, to se nesmí. Dělat to prostě musí a teprve potom až za dlouho jsou peníze. I když musím přiznat, že k penězům mám velmi vřelý vztah. Teď na mě chystaj takové ty bezhotovostní platby a podobně… kredit karty… a já tím přijdu o ten lidský dotek s penězi. Ale vážně. Lehce nabyl – lehce pozbyl, aniž by mně to dělalo nějaké potíže. Prostě si jich nevážím.
ROZHOVORY. Nic za tím není! No nic! Když vám nic neřekne ta fotografie, co vám může říct autor, že se přejedl vánočního cukroví a usedl na mísu. Rozumíte! Co může ten autor vyjádřit. Já nevím, proč lidé chtějí autora. Na druhou stranu mluvit ještě můžu, ale točit pořad, to je žalostný… Jsem stvořen, abych byl za kamerou a někteří lidé jsou stvořeni, aby byli před kamerou… A teď mi tedy položte nějaké otázky… P.S. Už nebylo potřeba se dál vyptávat. Stačilo naslouchat slovům Jana Saudka, ale psát o dalších tisícinách momentu je už zbytečné. Za vše hovoří jeho fotografie…. na straně 25. Jan Křemen
autor: Honza | Dub 27, 2021
Sledujeme-li kořeny fašismu, musíme se chtě-nechtě zabývat mládím Mussoliniho. Studium vzniku a vývoje fašismu není možné bez znalosti politické kariéry tvůrce a jednoho z vůdců fašismu. Mussolini se nenarodil v nějaké aristokratické rodině, naopak, vyšel z těch nejbídnějších poměrů. Za celé dětství a jinošství nepoznal nic jiného než strádání, bídu a boj o holé živobytí. Jeho otec byl bojovný socialista a chudý kovář. Jeho syn oněm později řekl: „Jeho mysl a srdce překypovaly socialistickými doktrínami.” A ještě dejme slovo Mussolinimu. Ve své autobiografii o sobě napsal: „Když jsem byl chlapec, každý můj den začínal nějakým činem vůle.” Tedy z předchozích vět vyplývá, že Mussolini byl velmi nadějný a nadaný hoch. A pak přišla další náhoda. Jeho první učitel byl také socialista, takže Mussolini nejenže sál socialismus s mateřským mlékem, ale zdokonaloval se v něm souběžně se čtením slabikáře. Přestože nebyl vynikajícím žákem, učil se lehce. Absolvoval střední školu a v šestnácti letech dostal učitelský diplom. Malé Italy učil číst a psát celý rok, ale pravděpodobně to nedělal podle představ svých představených. Jistě nás neudiví, že mimo základů vědění vštěpoval do hlavy malých školáků i socialistické ideje. A tak dostal vyhazov. V osmnácti letech byl bez práce, bez peněz, a proto se rozhodl, že italské podnebí vymění za švýcarsk é. Těch několik let, které ve Švýcarsku prožil, dělal, co se dalo. Byl zedníkem, tesařem, řeznickým pomocníkem… prostě vystřídal řadu povolání. A přitom stále studoval, navštěvoval kurzy o národohospodářství a velmi se zajímal o politiku, která se stala jeho vášní. Inspiraci čerpal z Marxe a mluvil tak vášnivě, že se stal brzy podezřelým.
Postupně byl vypovídán z jednoho kantonu do druhého, až mu bylo nakonec zapovězeno celé Švýcarsko. Vrátil se tedy do Itálie a přihlásil se k vojensk é službě. Na vojně se naučil a pochopil smysl disciplíny. Byl znamenitým vojákem, ale protože měl pověst radikálního revolucion áře, tak nedosáhl žádného povýšení, po kterém tolik toužil. Vojenská služba a smrt matky, kterou velmi miloval, ho dokonale zkrotily. Po skončení vojenské služby se rozhodl, že bude zase učitelem, ale tentokrát v Rakousku. Tam také dostal místo výpomocného učitele v jedné vesnici v tridenské provincii. A do tohoto období – o čemž jsem přesvědčen – můžeme klást zárodek fašismu. V tomto novém působišti se totiž Mussolini setkal s iredentickým agitátorem Cesarem Battistim, jehož vliv působil na budoucího diktátora po celý jeho příští vývoj. Battisti byl socialista a vášnivý vlastenec a stejně jako Mussolini byl pronásledován za svoje radikální smýšlení, které neslo pečeť marxismu. Přátelství těchto dvou mužů přineslo nečekané plody. Oba vzplanuli láskou k vlasti, v které nežili. Socialismus a patriotismus se staly Mussolinimu zářivým cílem. Přestože byly zdánlivě protichůdné, spojily se v jeden „harmonický” celek. Mussolini si uvědomil, že jeho životním posláním není učení dětí a mládeže, ale obrácení dospělých. Battisti v té době začal vydávat malý místní list, v kterém Mussolini začal se svými prvními žurnalistick ými pokusy. A zde napsal, že Itálie nekončí u Alta – což byly tehdy hranice mezi oběma zeměmi – a Rakušanům došla trpělivost a vyhostili ho. Mussolini se vrátil do Itálie a ujal se vedení malého socialistického plátku extrémních tendencí. Roku 1912 už řídil „L´Avanti”, nejdůležitější socialistický deník v Itálii. Mussolinimu bylo dvacet devět let. Přestože to byla obtížná a odpovědná práce, Mussolini stále studoval, podrobně se seznamoval se sociálními a politickými doktrínami německých a francouzských myslitelů. Přišel rok 1914, který s sebou přinesl válku. Přes svůj radikalismus byl Mussolini velkým patriotem. Válka byla pro něho velkým nervovým otřesem. Ale hned post řehl, že Itálie má možnost získat násilím to, co by nikdy nedosáhla vyjednáváním. Ale v čele vlády stál tehdy muž, který tvrdil, že Itálie dosáhne nejvíce tehdy, když nebude dělat nic. Byl to Giolitti, velký vůdce liberálů. Mussolini hlásal opačnou politiku.
Požadoval osvobození z otroctví Trojspolku a válku po boku Dohody. Většina italských socialistů byla pro neutralitu, menšina projevovala sympatie s Německem. A oba směry ostře kritizovaly Mussoliniho pro jeho stanovisko. Roztržka se prohloubila natolik, že několik měsíců po vypuknutí války nebyl už Mussolini redaktorem „L´Avanti” a dokonce ani členem strany. 15. listopadu 1915 začal Mussolini vydávat zbrusu nový list „Popolo d“Italia”, který se velmi brzy stal nejčtenějším listem Itálie a Mussoliniho platformou. Mussoliniho podporovala Francie. Proč? Její tehdejší velvyslanec Barrére byl prozíravý muž, který tušil skryté Mussoliniho možnosti a věděl, co může očekávat od bývalého socialisty. Listo Popolo d“Italia začal vést odvážnou kampaň za válečnou intervenci. 5. května Gabriele d`Annunzio pronesl svoji slavnou řeč, která podporovala intervenci, a s kterou v celé Itálii rozdmýchal válečné nadšení. V lidech to začalo vřít. V Miláně vypukly protiněmecké nepokoje, které požadovaly válku. Giolittimu nezbývalo nic jiného, než odstoupit. Po jeho abdikaci byl sestaven Salandrův kabinet, který 24. května 1915 vypověděl Německu a Rakousku válku. A co dělal Mussolini? Ten se okamžitě a dobrovolně přihlásil na frontu, ale podivný předpis, podle kterého se nikdo povinný řadovou službou nemohl hlásit jako dobrovolník, znemožnil armádě přijmout jeho přihlášku. Válka se vlekla a konečně se Mussolini dočkal. Byl povolán jeho ročník. Hrdě odmítl místo v hlavn ím stanu a šel přímo na frontu. Je pravdou, že se tam vyznamenal a byl povýšen na seržanta.
Chtěl vstoupit do důstojnického kursu, ale jeho pověst revolucionáře mu v tom zabránila. Jeho žádost byla zamítnuta. A tak zůstal na frontě. Dostal tyfus, uzdravil se a opět šel na frontu. A pak přišel únor 1917, kdy byl Mussolini těžce raněn. V jeho zákopu vybuchl granát a jeho tělo obdaroval čtyřiačtyřiceti střepinami. Vyvázl z toho, ale trvalo to celý rok, než byl fit. Ale nemohl už sloužit, a tak se vrátil k svému listu. Itálie prožívala v té době své kritické období a Mussolini ihned zahájil kampaň proti defétostickým náladám, které se začaly zmocňovat celé země. Pak přišlo opojení vítězstvím na Plavě a potom zklamání versailleským mírem. Tato událost byla mezníkem dalšího významného období Mussoliniho vývoje. Rozhodnutí vyjednavačů míru bylo pro Mussoliniho krutou ranou. Mnozí autoři se domnívají, že tím byla určena celá zahraniční politika pozdějšího fašistického státu. A my se s tímto názorem ztotožňujeme. V Itálii nebyla situace nikterak růžová. V materiálně zničené a válkou vyčerpané zemi kvetly myšlenky komunismu. V únoru 1919 vypukly v Miláně vážné komunistické nepokoje a tehdy si Mussolini napsal do deníku: „Když rudí pochodovali ulicemi, buržoazní majitelé hotelů a obchodů spěchali zavřít dveře a okenice. Oči se jim zavíraly strachem a únavou.” Tedy z těchto řádků vidíme, že Mussolini viděl v buržoazii lidi, kteří před nebezpečím raději zavírali oči, než aby se mu odvážili čelit. V té době jeho doktrína začala nabývat obrysy. Intuice Mussoliniho napovídala, že nadešel čas k tomu, aby vypracoval taktiku. Ovšem potřeboval pomocníky. Ale odmítl se spojit s vlastenci, jejichž – dle jeho slov – „strach byl větší než odvaha. Chtěl jsem pracovat s odvážnými a pro věc zaujatými lidmi.” 28. března 1919 byly v Miláně vypracovány stanovy prvního „Pascio do combatinento.” Na začátku měla Mussoliniho organizace pouze čtyřiapadesát členů. Bývalé stoupence intervence, unitáře, demobilizované důstojníky a několik arbitrů ze slavné Brigády smrti. Tak bylo vytvořeno jádro budoucí armády černých košil. Když d“Annunzio v srpnu 1919 okupoval Rijeku, bylo v jeho legiích už mnoho fašistů. Tím se také zpečetilo přátelství obou mužů. D“Annunzio dal Mussolinimu „svoje srdce a svůj temperament, ” což u d“Annunzia už věru něco znamenalo.
Mezitím v Římě jedna vláda vystřídala druhou a v zemi probíhala jedna stávka za druhou. V roce 1921 se Mussolini pokusil vytvořit národní vládu, ale všechny jeho návrhy se setkaly s neporozum ěním ze strany socialistů a liberálů. Mussolini si tehdy zapsal: „Konzervativci lnuli ke špatným věcem jen proto, aby je konzervovali a revolucionáři chtěli ničit dobré věci pro radost z ničení.” V květnu 1921 probíhaly nové volby a třicet čtyři fašistů bylo zvoleno do parlamentu, odstoupil Giolitti, jeho místo zaujal Benomi, představitel levice, kterého však velmi brzy vystřídal Facta. Tím šlo všechno od špatného k horšímu. Těsně za sebou následovaly dvě generální stávky a ty dovršily disorganizaci hospodářství země a při svém malém rozpočtu měla Itálie deficit šest a půl miliardy lir. V každé továrně byly podle ruského způsobu organizovány sověty a všude vládl dokonalý chaos. V té době se Mussolini rozhodl jednat. Ukázalo se, že měl vše, co bylo zapotřebí k převzetí moci: dopravní prostředky, legie a pluk jízdy. Všichni víme, že pluk jízdy přijde denně na pěkný peníz, takže je jasné, že Musollini měl peněz dostatek. Vše bylo dokonale připraveno k fašistickému převratu. Mussolini si získal mnoho přátel v armádě. Jedna z jeho základních teorií zněla, že armáda se nemá nikdy plést do politiky. Zápas mezi fašismem a komunismem byl ryze politickou věcí. Arm áda měla stát stranou, čemuž byla ráda. Z toho důvodu se poda řil pochod na Řím. Zatím co legie pochodovaly na jih, Mussolini řídil tiskovou i vojenskou ze své redakce v Miláně, kterou přebudoval v pevnost. 28. října 1922 ho povolal král telefonicky do Říma. Mussolini se bál nastražené pasti a žádal telegrafické potvrzení výzvy, což bylo proti všem předpisům a pravidlům. Přesto telegram došel. Mussolini čekal další tři dny, než se vydal do Říma. Až když jeho legie byly před branami Věčného města, pověřil svého bratra Arnalda řízením listu a ještě téhož večera odjel. 1. listopadu 1922 Mussolini vjel do Říma v čele svých legií. Byl okamžitě přijat králem a pověřen plnou mocí.
Dosáhl svého cíle. Zmínili jsme se o Mussoliniho novinářské činnosti. Pro nás je zajímavé, že v době, než se dostal k moci, napsal knihu o Janu Husovi. Když se stal vládcem Itálie, kniha se rychle stahovala. Zajímavé také je, že první Mussoliniho kabinet nebyl čistě fašistický. Chtě-nechtě se musel Mussolini zpočátku podrobit zákonu, který ovládal celou politiku. Zatím co si sám ponechal předsednictví státní rady a ministerstvo vnitra a zahraničí, ostatní členové kabinetu byli demokraté a liberálové, směsice levých a pravých, která měla uspokojit všechny. Celých pět let to trvalo, než se Mussolini zbavil opozice a vzal otěže vlády pevně do svých rukou, když všechny jeho pokusy vybudovat všenárodní vládu narážely na odpor katolíků a socialistů. Teprve potom mohl fašismus kráčet ke splnění svých cílů, poháněný novým mysticismem a fašismem, který vyšel z marxismu, jehož vliv bylo znát na totalitní myšlence, na zásadě soustředění kolem kolektivní jednotky – státu. A na závěr si maně vzpomínám, že samotný Lenin želel Mussoliniho odchodu ze socialistického hnutí. Považoval to za velkou ztrátu pro toto hnutí.
