autor: Honza | Kvě 25, 2021
SEXUÁLNĚ PŘENOSNÉ CHOROBY: JAK JSME NA TOM? PROSTITUCÍ SE DNES V ZAHRANIČÍ ŽIVÍ OSM AŽ DESET TISÍC NAŠICH DÍVEK!
Venerologie je pro mnohé z nás příznačné slovo. Existuje přiléhavější termín pro novodobý očistec, v němž musí trpět ti, kteří se nakazili sexuálně přenosnými chorobami? Venerologie při I. kožní klinice v Praze je ještě navíc výjimečné oddělení. Přicházejí sem pacienti z celé republiky bez rajonizace. Kromě ambulantní péče, kterou pražská venerologie poskytuje, má také lůžka umožňující hospitalizaci v případě potřeby, a dokonce i uzavřené oddělení pro nucenou hospitalizaci se zamřížovanými okny nemocničních pokojů. Ale přestaňme démonizovat toto místo, které je už beztak pro mnohé promiskuitní občany postrachem, a buďme vděční, že zaměstnanci venerologie se snaží chránit celou populaci před epidemiemi sexu álně přenosných chorob.
Jak moc jsou u nás rozšířeny? Nejen na tuto otázku odpovídá MUDr. Věra Kaštánková, vedoucí lékařka pražské venerologie:
Jací pacienti k vám dnes přicházejí? Léčíme civilní pacienty v případě, že se čerstvě nakazili chorobou syfilis. Tuto léčbu je třeba začínat léčit v nemocnici jako dřív. Pacienty s kapavkou tedy léčíme ambulantně. Druhou skupinou, kterou tu můžete najít, jsou pacienti s rozhodnutím k nucené hospitalizaci. To znamená v případě, že se pacient neléčí, nechodí na kontroly, a je takříkajíc ve veřejném zájmu, aby dokončil vyšetření nebo terapii a nešířil pohlavní nemoc dál. Dřív v této skupině bývala i děvčata podle zákona o příživnictví. Pokud vzniklo podezření, že jsou nemocná pohlavními chorobami, přivezli je sem. Dávali jsme těm dívkám podepsat, že souhlasí s hospitalizací, aby nemohly říkat, že je tu držíme proti jejich vůli. Dnes paragraf o příživnictví neexistuje, takže prostitutky s podezřením na pohlavní choroby se tu už prakticky neobjevují. Zřejmě se léčí amatérsky doma. Pokud se vůbec léčí. Naší hlavní klientelou jsou v současné době mladistvé putující do domovů mládeže. Většinou už existuje soudní rozhodnutí, že mají do ústavu nastoupit, takže v rámci prevence musí být před nástupem do kolektivu vyšetřeny. Někdy žádají o vyšetření i rodi če, kteří zjistili, že jejich dítě se živí prostitucí. Obrátila se na nás i dívka, kterou unesli cikáni a nutili ji k prostituci. Naštěstí měla jenom kapavku, nikoliv AIDS. Přišlo za námi i několik nezletilých, kterým se podařilo utéct z italských bordelů, kam byly zavle čeny obchodníky s bílým masem – to je pochopitelné, protože odborníci odhadují, že mimo republiku se může dnes živit prostitucí osm až deset tisíc našich dívek. Některé dobrovolně, řada z nich nedobrovolně.
Kolik bylo nejmladší dívce, kterou jste vyšetřovali v roce 1992? Dvanáct let.
Jak vypadají výsledky vyšetření nezletilých? Jedna čtvrtina z nich má kapavku. Asi jedno procento syfilis. U syfilis je podstatný nárůst proti dřívějším dobám. Prudký nárůst počtu případů syfilis pozorujeme přitom v celé republice. V roce 1990 jsme měli v Československu 196 případů onemocnění, v roce 1991 už 291 případů, z toho na Slovensku pouze 42. U čerstvým forem syfilis jsme měli v roce 1990 48 případů, v roce 1991 už 149 čerstvých onemocnění. Jde tedy o dramatický nárůst o více než dvě stě procent! Samozřejmě každé zvýšení počtu pohlavních chorob ukazuje, že řada lidí při promiskuitních pohlavních styc ích neužívá ochrany, takže nahr ávají i masovému rozšíření AIDS. A je tu ještě jeden markantní rozdíl proti dřívějším dobám. Dnes vám i nezletilé dívky klidně rovnou přiznají, že šlapou na mezinárodních silnicích kolem hranic nebo v Itálii.
Jak tu dopadají testy na AIDS? Je to zázrak, ale mezi prostitutkami jsme ještě případ HIV pozitivity neobjevili. Mají zatím výjimečné štěstí. Jinak samozřejmě když má někdo kapavku, i to většinou ukazuje, že se chová promiskuitně a nechrání se při pohlavním styku prezervativem. HIV pozitivitu jsme u pacientů s kapavkou diagnostikovali už asi pětkrát. ve všech případech šlo o homosexuály, kteří jsou vzhledem k některým jejich sexuálním praktikám samozřejmě vystaveni většímu riziku.
Čím si vysvětlujete, že mají zatím naše prostitutky takové štěstí? Předně nevím, jestli všechny mají takové štěstí Mnoho jich sem po zrušení paragrafu o příživnictv í nikdy nepřijde. I když mají pohlavní choroby, léčí si je amatérsky. Nebo jim je léčí jejich pasáci. Kvalitu takovýchto služeb se asi dovedete představit. Výsledkem je dvojnásobné zvýšení rezistence bakteriálních kmenů způsobujících kapavku na penicilin. Ta děvčata většinou kapavku nedoléčí nebo použijí špatné dávkování, takže penicilin při léčbě kapavky postupně ztrácí účinnost. Hlášení o výskytu pohlavních chorob v republice pak naprosto neodpovídá situaci. Mezi dívkami živícími se v Čechách prostitucí může tedy být samozřejmě spousta HIV pozitivních, o nichž se nedozvíme. Jinak mladistvé, které se prostituovaly v Itálii, nám tvrdí, že používaly výhradně kondomy. – Většinou je to tak, že spaly bez kondomů jenom se svými pasáky, kteří jsou promiskuitní a mohli je snadno nakazit virem AIDS.
Trochu jsem se poptával v prostředí pražských prostitutek a zjistil jsem zajímavou věc. Čím větší je pravděpodobnost, že některá dívka je HIV pozitivní, tím víc se bojí k lékaři, aby jí snad nezakázal živit se prostitucí. Už v roce 1988 jsem věděl o případech, kdy naše exkluzívní prostitutky se dávaly testovat v Německu a v případě HIV pozitivity pokračovaly klidně dál v řemesle, protože už se nebály nakažení AIDS. Občas se s gustem chlapům tímto způsobem mstily. Proti takovýmto jevům se bohužel stát zatím vůbec nechrání. Částečné řešení snad může přinést zákon o prostituci, který už se doufejme dostal do České národní rady. V tomhle zákoně, věříme, budou zakotveny i povinné kontroly prostitutek. Víc dělat nepůjde, ale i tohle by byl pokrok. Povědomí většiny dívek, které se živí prostitucí, o AIDS je stále katastrofální. V rámci pravidelných vyšetření by jim odborníci mohli vysvětlovat, v jakém jsou nebezpe čí a jak se chránit. Těm děvčatům se to ovšem v řadě případů nebude líbit právě proto, že se bojí, aby jim někdo nezakazoval prostituci v případě, že zjistíme jejich HIV pozitivitu. Nechtějí přijít o práci, i když budou mít AIDS. To je velký problém. Když člověk začne domýšlet, co nastane i v případě, že bude schválen zákon o prostituci, ve kterém budou zakotveny povinné kontroly, uvědomuje si, že spousta problémů se tím nevyřeší.
To že zákon dosud schválen není se ovšem rovná kolektivní sebevraždě, kterou na sobě pácháme. Máte pravdu. problémy, které jsme si přivodili tím, že zákon tak dlouho neexistuje, budou ohromné. Problémy, které přinese například zakotvení povinn ých prohlídek prostitutek v zákoně, budou ovšem také nemalé.
Co například s těmi dívkami, které nebudou chtít za žádnou cenu povinné prohlídky absolvovat? Co s těmi, u nichž diagnostikujeme sexuálně přenosnou nemoc a ony se nebudou chtít léčit? Co s majiteli erotických podniků, kteří budou zaměstnávat dívky načerno bez prohlídek? Co s těmi, kteří budou zaměstnávat přímo pohlavně nemocné nebo HIV pozitivní dívky? Bude třeba přinejmenším dát mravnostní policii takové pravomoce, aby se jí pasáci a prostitutky nesmáli jako se to děje dnes. * * *
Z 261 dívek vyšetřovaných na pražské venerologii v roce 1992 před přijetím do výchovných ústavů jich mělo 36 kapavku a 3 syfilis. Zatímco v roce 1990 se v ČSFR syfilis nejčastěji vyskytovala ve věkové kategorii nad šedesát pět let, v roce 1991 byl největší počet onemocnění tentokr át čerstvou syfilis ve věkové kategorii patnáct až dvacet čtyři let. Na druhém místě podle četnosti výskytu nemoci skončili v roce 1991 příslušníci věkové kategorie dvacet pět až třicet čtyři let. Největší výskyt nově hlášených onemocnění byl i v roce 1991 v Severočeském kraji, kde se na 100 000 obyvatel zvýšila nemocnost syfilidou ze 4,9 případů v roce 1990 na 8,2 případů! Teprve pak následuje město Praha, kde se nemocnost zvýšila ze 3,7 na 5,4 případů na 100 tisíc obyvatel. V roce 1991 bylo v ČSFR hlášeno 9 265 onemocnění kapavkou. Počet případů akutní kapavky se proti roku 1990 zvýšil o 36%. I v případě kapavky je největší zvýšení počtu případů v Severo českém kraji a teprve potom v Praze.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Svědkové Jehovovi uchopili svobodu jako dar Boží a vrhli ji Bohu zpět do tváře Mnozí lidé měli v poslední době co do činění se Svědky Jehovovými. Příslušníci této sekty (která je v některých státech považována za destruktivní) navštěvovali domácnosti… Však to znáte. Většina mých známých si o nich neudělala ten nejlepší obrázek. Já jsem Svědky Jehovovy poznal už za minulého režimu. Četl jsem i jejich časopisy „Strážná věž” a „Probuďte se!” , které se většinou dovážely ilegálně z Německa. Když loni navštívili naši domácnost, nehnal jsem je od prahu našeho bytu, ani jsem se nevykrucoval. Pozval jsem se dovnitř, uvařil čaj a po šest dnů jsem s nimi měl šest dlouhých debat. Nepřesvědčili mne. Díky tomu, že jsem měl v padesátých letech povinné náboženství – tedy jako dítko školou povinné – jsem o několik let později několikrát přečetl Bibli. A přesto nejsem katolík. V šedesátých letech jsem byl okouzlen beatniky, intenzívně jsem se zajímal o východní náboženství a kupodivu se ze mne nestal budhista. Ale vraťme se k Svědkům Jehovovým. Jak jsem již naznačil, s učen m Svědků Jehovových se neztotožňuji. Asi také proto, že pociťuji přirozenou nechuť k malicherným věroučeným sporům, k neplodným spekulacím, které jsou často jen nakupením slov bez korespondujícího bytostného zážitku. Ovšem musím přiznat, že časopisy Svědků Jehovových „Strážná věž” a „Probuďte se!” jsou dělány na velmi dobré profesionální úrovni. Nemám na mysli vynikající typografickou stránku, ale práci s informacemi. Člověk, který je méně informován a který dostane jejich časopisy do ruky, jim často musí dát za pravdu. Ale nevidí již obzor této informace. Osobně považuji za velmi nebezpečnou brožurku Svědků Jehovových o nevhodnosti krevní transfúze. Tuto rozdávali řadovým občanům. S názory v této publikaci může polemizovat jen odborník. Tak jsou přesvědčivé. Publikace Svědků Jehovových – dle mého názoru – je nejlepším studijním materiálem, na kterém se můžeme poučit, co všechno se dá dělat s informacemi. Bohužel, na stránkách našeho tisku tomuto problému nebylo věnováno více místa. Myslím si, že smyslem duchovního růstu je směřování nad všechny konfesijní rozdíly a nad všechna napětí, konflikty a antagonismy, které z nich vyrůstají do „stavu existence Božího dítěte”. Chce-li mít člov ěk Boha, dle mého názoru, má ho mít ve svém srdci, chceli zkoumat tajemno, měl by především zkoumat vesmír v sobě. Na setrvání na úrovni rozdílů, o kterých jsme mluvili (což je znakem zakrnělosti), ale bytostné přetváření vlastního života, to je znakem autentické religiozity. Svoboda je stav chvějivého napětí, který vzniká z neustálého úsilí o duchovní nezávislost na určitých stereotypech, do kterých nás dostává spletitá hra života, je natolik spojená s nejistotou a osamělostí – a proto tak potřebuje pevnou víru, lásku a naději – že ji pociťujeme jako břemeno, kterého se snažíme zbavit. Svého ducha vtěsnáváme do nejrozmanitějších systémů, příkazů a zákazů, vyhledáváme hranice ve snaze vymezit známé proti neznámému a proto nepřátelskému. Skutečnosti vtiskujeme svůj tvar, umocňujeme se jí a vytváříme zkostnatělé struktury, v kterých nám je dobře.Stručně: utíkáme před svobodou a velebíme ducha otroctví. A to proto, že se děsíme chaosu, neurčitosti, zodpovědných a neodvolatelných rozhodnutí a důsledků. Velebíme (byť někdy i podvědomě) otroctví, protože toužíme po jednoznačných odpovědích po uchopitelné pravdě, která nic nepřesahuje a kterou bychom vlastnili jako věc předmětného světa. Pravda se v takovém případě stává neživou skutečností, která nám stále uniká, která přesahuje jakýkoliv pokus o její vyčerpávající a definitivní pojmové uchopení, něčím, s čím se toužebně chceme dostat do bytostného vztahu, ale stává se objektem jako by vyděleným, vypreparovaným z ostatního světa, jehož právoplatn ým majitelem je možné se stát a beze zbytku ho zprostředkovat svému sociálnímu okolí. Existence tajemství a neznáma vyvolává v lidech nepokoj. Lidé ho pociťují jako ohrožení vlastní integrity, jako útok na vlastní bezpečnost. Namísto, abychom v pokoře očekávali Oslovení a připravovali se na střetnutí v bytostném vztahu, útočíme ve snaze ovládnout, porobit si, využít a zbavit toto tajemství jeho magické síly, snažíme se ho vyobcovat za hranice našeho života. A v takovém vyprázdněném světě, který je zbaven všeho, co znejišťuje, znejednoznačňuje, ve světě nehybném a s pevnou půdou pod nohama se lidé zabydlují v jakémsi neurotick ém sebeuspokojení. Vymanit se ze světa, který je nám důvěrně známý a udělat krok do neznáma a do samoty je vždy bolestné. Lidé většinou nemají sílu a odvahu být plně ponořeni do závratné hloubky své autenticity, být naplno přítomni ve světě „bezčasovosti” – jen my sami se svojí ubohou vírou, nadějí a láskou. těžko snášíme svůj „úděl vzdělanosti” a prahneme po jeho zrušení od okamžiku, kdy jsme se ve chvíli sebevědomí vynořili ze skutečnosti a začali ji prožívat mimo sebe. Vydáni napospas sami sobě, vyvrhnutí z ráje původní jednoty, usilujeme o návrat. A na této cestě překonávání oné duality „já a svět” jsme svědky rozmanitých řešení naší existenciální situace: od revolty ke skutečnosti, přes mystické pohroužení se do ní, až po rezignaci na vlastní identitu a svobodu. Nikdo z lidí není imunní vůči nebezpečí ztráty svobody, vůči lákavé možnosti rezignace a zabydlení se v příjemném sebeklamu, který se pro nás stal onou hledanou „odpovědí” na naši úzkost.” Kdo tohle ví a umí těchto znalostí využít a hlavně když na to má žaludek a dosti shovívavé svědomí, může založit jakoukoli sektu a dokáže manipulovat s lidmi. K obrazu svého boha nebo ideje.Svědkové Jehovovi svoji odpověď našli. Svým postojem vůči skutečnosti, svojí duchovností, kterou vydávají za autenticky křesťanskou, se stali nositeli výše uvedených tendencí. Tendencí, které člověka zbavují základu, z kterého jedině může vyrůst bytostné slovo a čin. Zbavují ho vlastní zkušenosti jako projevu milosti poskytované svobodnému člověku s otev řeným postojem vůči skutečnosti a připravenému nést úděl „samoty z vyzdvihnutí”. Pravda Svědků Jehovových nevyrůstá z jejich vlastních zkušenostních zážitků. Jejich pravda není pravdou z nitra, ale pravda přijatá „zvenku”! Zprostředkovaná slovem Písma, ale neniterná. Biblické poznání, biblické slovo vyrůstá z její nejvniternější zkušenosti, je to bytostný zážitek a je tu pokus tento zážitek, tuto „zkušenost” uchopit slovem. Svědci Jehovovi přebírají slovo bez toho, aby zodpovědně usilovali o základ, z kterého toto slovo vyrůstá. A protože se jejich myšlení a prožívání nedostalo za hranice slov, nejsou v tom co říkají a konají bytostní. jsou to dogmatici slova, kteří se úzkostlivě přidržují toho, co je zřejmé, aby se neocitli v nejistém světě ducha, který je slovy (i když biblickými) vyjádřen jen přibližně a kterému je možno porozumět a stát se na něm účastným přes vlastní nezprostředkovanou zkušenost s tou hloubkou, z které tato spiritualita vyvěrá. Jestliže však někdo rezignuje na vlastní zkušenosti (a také na rozum, svobodu a identitu) ve snaze uniknout zodpovědnému hledání se vší nejistotou, kterou se vyznačuje cesta k pravdě (a se všemi důsledky, které přináší kontakt s ní) nutně končí, v odcizeném bytí a autenticita jeho životního projevu je nulová. A tak si takový jedinec, zasažený slovem bez toho, aby v něm vzklíčilo, protože nemělo z čeho – kterýsi činí nárok na poslání „Svědka Pravdy”, vyvolává nanejvýš vzpomínku na Ježíšova slova o falešných prorocích. V duchu takové rezignace se nese jejich vztah k Bibli a postoj k druhému člověku. Pro Svědky Jehovovy je Bible absolutní autoritou – Božím slovem, z kterého všechno vyplývá, s kterým naplno vystačíme a všechno ostatní, co je přirozeným produktem rozumu a citu jako teologie, filosofie, umění, věda, je jen nepotřebnou nadstavbou, někdy dokonce ďábelským mámením. U Svědků Jehovových je třeba ducha ohraničit světem biblického slova. A co je mimo tento svět, je od ďábla. Slovo ztratilo u Svědků Jehovových instrumentální funkci zprostředkujícího článku a stalo se samo skutečností, jejíž obsah v sobě vyčerpávajíce nese a je schopné se beze zbytku odevzdat bez toho, abychom se stali účastníky, ba dokonce spolutvůrci této skutečnosti.Stačí přijmout slova a přijal jsem Ducha! A tak se z Bible z této osvobozující knihy, stává vězení, ve kterém lidský duch živoří v otrock é poslušnosti slovu, nekone čně vzdálený tomuto porozumění a té účasti, ke které jsme povoláni. Tato neurotická připoutanost ke slovu hraničí až s verbálním modloslužebnictvím. Má za následek duchovní slepotu, která zasahuje pochopitelně i do jejich interakcí s okolím, do jejich – dá-li se to tak nazvat – „apoštolátu”. Vstupují do kontaktu s jinými lidmi, aby je získali pro svoji víru a tak zachránili před blížícím se koncem světa. Svědkové Jehovovy nejsou lidmi dialogu. Na to jsou příliš uzavřeni, zkostnatělí, „agresivní” a vyhranění. A proto ze skutečnosti k nim pronikne jen to, co potvrzuje jejich postoj, o kterém jsou přesvědčeni, že je plně ve shodě se slovem a duchem Bible. Všechno ostatní je nebiblické a proto dílem Satana, který vábí, mámí a neustále svádí – čím dál tím inteligentněji. Obludnost takové schizoidní logiky se projevuje v důslednosti, která z ní vyplývá. Když totiž odmítám výzvy Svědků Jehovových, stávám se tímto aktem vytrvalejšího odporu nástrojem v rukou Satanových. A to potom natrvalo určuje vztah ke mně, který pochopitelně není vztahem lásky, ale vztahem „svaté” nenávisti se vším, co taková nenávist plodí. Samozřejmě, je tu stále kolektivní vliv Bible, který zabraňuje tomu, aby takový postoj logicky vyústil do aktu fyzické likvidace. Svědkové Jehovovi nepřistupují k člověku jako k bytosti, s kterou sdílíme společný osud, ale jako k objektu, který je třeba nejdříve rozpracovat a až podle výsledku se pro ně stává bratrem nebo sestrou a je přijat do jejich „společné lásky”. Nebo se stane beznadějným zatracencem, hodným jejich nenávisti. Ne nadarmo jsou kazatelé této sekty týdně školeni jak získávat další věřící. Láska Svědků Jehovových je láskou selektivní, podmíněnou, udělovanou; je to láska okleštěná, zmrzačená, zbavená svého univerzálního rozměru tím, že se obrácena do nitra vyděleného společenství s příkře odmítaným stavem ke světu, ale i v něm si zachovává svůj podmíněný charakter.Ano, Svědci Jehovovi nejsou lidmi dialogu. V otevřeném dialogu jde především o porozumění základní životní a lidské situace „toho druhého”, a propracování se k pocitu společně sdíleného údělu a hluboké spřízněnosti, o překonání neosobního vztahu „já – on” a jeho transformaci na bytostný vztah „já – ty”. Já se musím chtít s „tím druhým” setkat. Svědkové Jehovovi hledají v dialogu potvrzení sebe samých. Vstupují do něho s úmyslem vtáhnout toho druhého” do svého světa, zrušit prostor mezi nimi jako účastníky dialogu a tak se potvrdit. Buď vtáhnout, nebo odvrhnout. Přijetí „toho druhého” v jeho úplnosti je nemožné, protože v něm je oslovuje skutečnost plná nejistoty. Svědkové Jehovovi mají svůj přesně ohraničený duchovní svět, vyhraněný, vnitřně soudržný myšlenkový systém a úzkostlivě chrání jeho celistvost před vším, co by do něho mohlo z venku proniknout a rozvrátit ho. Rozpad takové strnulé struktury, která se stala jejich domovem, pociťují téměř jako ohrožení vlastní existence, jako stav „bezdomoví”, který nesnesou, proto že by v něm byli ponecháni sami sobě. Jinou možnost, skutečnost, která je chce oslovit, neznají. A tak nad nimi jako Damokl ův meč visí hrozba duchovní smrti. Svědkové Jehovovi patří k lidem, kteří uchopili svobodu jako dar boží a vrhli ji bohu zpět do tváře. Pokud se bavíme o Svědcích Jehovových, musíme si připomenout, že křesťanství je v konfliktu se světem. Svět, ve kterém žijeme a který nás obklopuje, je příliš nedokonalý na to, abychom s ním nebyli v konfliktu. Myslím si, že je třeba být v konfliktu a tento stav reflexně povýšit na úroveň programu. U křesťanství se tento konflikt odehrává kvalitativně na jiné úrovni, nevyrůstá z názorových rozdílů, ale má podstatný ontologický rozměr a ráz existencionálního zápasu a lidé v úsilí o „nové svědomí” a „jiné bytí”, v úsilí o „království Boží” jsou neustále strháváni do víru tohoto světa, do zneplodňujícího soukolí každodenní reality.Svědkové Jehovovi patří k tomu typu lidí, kteří nesnesou stav neurčitosti a chaosu, jakýsi stav bezdomoví či duchovní bezprizornosti jako předpoklad duchovního znovuzrození. Uzavírají se před skutečností, která svým bohatstvím, pluralitou svých pojmů znejisťuje, znepokojuje, zmnohovýhodňuje, neustále vyzývá a čeká na odpověď přiměřenou svojí výzvě. Nesnesou svobodu, a proto utíkají do přísného systému příkazů a zákazů a jednoznačných odpovědí, který jim dává jistotu a zároveň vylučuje svobodné a zodpovědné rozhodování. Nesnesou tajemství, a proto na každé „proč?” musí být jasné a jednoznačné „proto “, které jim, podle jejich názoru, beze zbytku a k úplné spokojenosti zprostředkuje Bible. Bible pro Svědky Jehovovi neobsahuje tajemství, Bible je pro ně upřímnou a jednoznačnou odpovědí na všechny existencionální otázky, které si člověk klade. Nač hledat, když si stačí přečíst! Pravda s jehovistickým komentářem! Děkuji, nechci, to budu raději tápat. Aby Svědci uchránili tento svůj duchovní svět a z něho vyplývající chorobný stav ke skutečnosti, tak se v situacích ohrožení aktivizují obranné mechanismy. Podle INSECu – nadace pro ochranu individuální duchovní svobody jsou dva: 1. Obranný mechanismus „apage satanas”, který spočívá v tom, že se za Satanovo dílo považuje vše, co nepotrvzuje stanovisko Svědků Jehovových. Odkázat něco bezmyšlenkovitě do říše ďábla je nejjednodušší způsob, jak se toho zbavit. 2. Obranný mechanismus typu „analogie”, který spočívá v tom, že Svědci Jehovovi mají sklon se pokládat za moderní variantu prvotních křesťanů: jak byli nepochopení a pronásledovaní v pohanském Římě, tak i teď jsou Svědkové Jehovovi nepochopeni a pronásledováni ve světě, který je ovládaný Satanem. Jakýkoliv projev nepochopení, nesouhlasu, či dokonce jejich represe je pochopitelně o to více utvrzuje v jejich přesvědčení. A to je několik málo důvodů, proč bych se nemohl s Svědkům Jehovovým dát. Nehledě na to, že se ztotožňuji s myšlenkou R. Steinera, kterou vyslovil Filosofii svobody. Tedy: „Svobodo! Ty přátelské, lidské jméno, které v sobě zahrnuje š všechno mravně oblíbené, čeho si mé lidství nejvíce váží a nečiníš ze mne ničího služebníka, jež nestanovíš jen zákon, nýbrž vyčkáváš, co moje mravní láska sama pozná jako zákon, protože vůči každému pouze vnucenému zákonu se cítí nesvobodná.”
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JIŘÍ FLORIAN
Ještě u benzínového čerpadla za Karlovacem jsem si myslel, že starou známou cestou přes Plitvice projedu do rána na magistrálu a po ní se pak přes den dostanu bez problémů až do perly Dalmácie; Dubrovníku. Podle agenturních zpráv měl být v této oblasti po patnáctém příměří klid. Byla tma a někde nad Plitvicemi se blýskalo. „Bouřka teď v březnu?”, zeptal jsem se naivně chlapce v maskované uniformě, který čerpadlo obsluhoval. Vzal to jako žert. „Policejní hodina, začíná válka, ” řekl. Podíval se na značku auta a ironicky dodal: „Teď už tam turisty střílejí.” A novináře? „Tak ty v nejlepším případě kastrují.” Pomalu jsem se vracel silnicí ke Karlovacu. Na dvou odbočkách s cedulemi Sobe, Zimmer frei jsem se marně pokoušel na jednu noc ubytovat. „To už neplatí, je válka, zkuste motorest.” Tma, okna za žaluziemi přelepená do kříže papírovými páskami. Všechno mi připadalo jako ve výprodeji. Našel jsem pak jeden motorest, z jehož oken probleskovaly do tmy paprsky světla. „Můžeš přespat v křeslech na chodbě,” řekl mi jeho majitel, „jsme plní. Auto si dej do kůlny, na parkovišti bys ho ráno nenašel.” Motorest byl plný vyhnanců, utečenců a vystěhovalců z území Chorvatska. Celkem je jich údajně 700 000 a každý druhý je jakž takž zaopatřen díky známým a příbuzným. Jenom polovina z nich však našla útočiště v motelech, hotelích nebo školách. Chorvatský stát denně přiděluje každému z nich deset marek. Je to málo, nebo hodně? Stát se tak snaží zabezpečit důstojný život všem, kteří ve válce zůstali bez domova. Někde na střeše byla satelitní anténa a svody z ní provizorně natažené po chodbě do jednoho z pokojů. Byl přeplněný lidmi, kteří sledovali televizní zprávy. Z ostatních pokojů vybíhali střídavě děti a dospělí, na chodbách bylo cítit vařené maso a zeleninu. Tento motorest byl domovem mnoha lidí, kteří ze svých domovů odešli jen s tím, co měli na sobě a co stačili vzít do rukou.
Ráno mě vzbudil majitel. „Přes magistrálu se nedostaneš, někde nejsou mosty a na trajekt se dlouho čeká. Ani s benzínem to není jednoduché, ředí se vodou.” Vždycky jsem si dokázal představit paniku, která postihne člověka na přeplněné, neprůjezdné dálnici. Nikdy jsem však nepřemýšlel o stresu na úplně prázdné dálnici uprostřed polí. Mezi Zagrebem a Slavonským Brodem jsem potkal za dvě hodiny snad čtyři osobáky a pár náklaďáků. U posledního čerpadla před odbočkou na Osijek jsem natankoval plnou. Čtyřicet litrů a 100 marek…. Na jednom z krizových štábů mě vybavili povolením do válečné zóny. „Tím se na každém punktu prokaž,” řekl gardista, „ale to je všechno, co pro tebe mohu udělat. Příměří? O tom se píše v novinách ve světě, ale já o něm dosud nevím.” Měl jsem z domova adresu jakýchsi známých. Pod zcela rozsypaným stavením vonícím čerstvou omítkou bydleli ve sklepě. Hlava rodiny pracovala deset let v Německu, aby mohli postavit dům. Ještě než došlo ke kolaudaci, dopadly na něj granáty. Teď bydlí v suterénu. Paní má vedle sporáku opřeného „kalašnikova” a na polici jsou položeny granáty. Se vším umí zacházet, muž ji to naučil, než odešel. Na krku má dvě děti a hospodářství. Prasata zabili, nebylo by je stejně čím krmit a zalili do sádla. Problém je uživit krávu. Králíci zůstali, kukuřice je zatím dost. Po troskách na dovře pobíhají slepice. Všechno dohromady dává nepopsatelný, neutěšený obraz. „Nevím, kde je muž,” říká „snad se dostal do srbského zajetí..” Podává mně výstřižek z novin. „Přes 6 000 Chorvatů okupovaných federální armádou a srbskými autonomisty je v 50ti koncentračních táborech. Je v nich skoro tisíc chorvatských vojáků a tři a půl tisíce obyvatel Vukovaru, který padl do rukou jugoslávské armády. Tři tisíce osob je pohřešováno…” „Proč někdo nenapíše americk ému prezidentovi? Proč nezasáhne? Měly by už konečně přijít modré přilby, jinak bude znovu válka. Ještě strašlivější válka; protože tato ještě neskončila.” „Zbraně?” opakuje moji otázku velitel hlídky na silnici. „Nikdo neví, kolik jich vlastně mezi lidmi je. Vzali kasárna a sklady útokem, když to všechno začalo. Jsou výzvy, aby je vrátili, ale nikdo se k tomu nemá. Všichni říkají, aspoň se budu bránit, než bych měl padnout na oltář vlasti.
Pojď se mnou, ukážu ti důsledky této balkánské války.” Vede mě ulicí sutin před bývalou školu. Tuším, že to bylo jakési centrum, snad náměstí. Vedle sebe je tady deset dřevěných křížů, deset hrobů. Ve dřevě vypálená data narození a úmrtí. „Nemohli jsme je pohřbít tam nahoře na hřbitově,” říká můj průvodce, „srbští četníci jej neustále ostřelovali. Přijel buldozer, vyhrnul jámu a všechny jsme do ní pochovali. Exhumace, až válka skončí? Nevím, pochovávali jsme je vlastně do podzemní vody. Ale ať tady zůstanou, jim je to už jedno a příští generace ať se chytí za hlavy.” „Mohu se vás zeptat na zkušenosti s humanitární pomocí?”. ptám se paní Nevenky. „Ano, přichází z mnoha zemí, i od vás z Čech a Slovenska, ale řeknu vám svůj názor. Všechno přijde do nějakého centrálního skladu. To je první síto. Teprve co zbude, přivezou do postižených oblastí, tam to projde dalším sítem a ti nejpotřebnější už z toho dostanou velmi málo. Chápete, co jsem tím chtěla říct? Ale nepište tam prosím vám moje jméno. Kdo byl zlodějem za míru, ten je kardinálním zlodějem ve válce. Válka dělá z lidí zvířata, i z těch v době míru navenek slušných. Podle mne by bylo nejlepší poslat pomoc na konkrétní adresu v postižených oblastech… Sutina s pachem spáleniště, krve a dezinfekčních prostředků. Národ v maskovaných uniformách. Lidská tragédie srovnatelná snad jen s fašismem druhé světové války. K historii války na Balkáně budou patřit lidé, kterým zaživa vypichovali oči, řezali konečky prstů a nutili je jíst. Muži, které před očima jejich žen kastrovali. K historii války na Balkáně budou jednoho dne patřit téměř nepopsatelná svinstva. Setkal jsem se s lidmi, kterým zůstal jen holý život a utrpení, které si za hranicemi této země nedokáže nikdo představit. Situace po patnáctém příměří: střelba, mrtví, rozvaliny… * * *
„Tady je dokument pro silniční kontroly, toto dopis pro štáb a na této adrese se do setmění přihlas,” řekl chorvatský gardista. „A bůh tě opatruj.” Ještě pořád jsem měl o válce v bývalé Jugoslávii kdesi uvnitř skryté pochybnosti. Už za pár hodin jsem pochopil, proč. Ta válka se totiž lidí za hranicemi přímo netýká… U jedné ze silničních kontrol před Osijekem jsem dostal doprovod. Třicetiletý Zdravko K. uložil mezi sedadla dva samopaly (ještě před týdnem tady byl stejným způsobem položené lyžařské hůlky na Vysočině) a pod nohy si dal čtyři ruční granáty. „Za kostelem odbočíme k lesu a musíš na to šlápnout, za světla už asi neprojedem a pak už se tam střílí každý strom.” Když jsme přijeli k prvním stavením Osijeku, byla tma jak v pytli. Na horizontu se blýskalo. Malým průlezem mezi sutinami jsme se dostali do sklepení. Teprve za dlouhou dobu oči přivykly svíčkám a petrolejkám. Na plotně malých kamínek s rourou vyvedenou provizorně kamsi ven stály konve s vodou, vzduch byl skoro nedýchatelný. Pot, spáleniště, pečené jídlo a čaj, něco z nemocnic připomínající sterilní obvazy a dezinfekci. Jak jsem se později dozvěděl, byl to v této oblasti nejbezpečnější úkryt před minami a granáty Srbů a příslušníků jugoslávské armády. Nad námi prý byla dvacetimetrová betonová deska…
Paní Maria K. se dala do pláče. Co tě sem chlapče, vedlo? V prosinci jsem udělala kříž za manželem a jeho nejbližšími přáteli, teď ještě abych dělala kříž za cizincem.” „Tony byl doma nervózní, nemohl spát, nemohl se dívat na tu spoušť po granátech. Brali jsme se pozdě, ve třiceti, a když jsme něco zbudovali a mohli slušně žít…? Vzal se večer pušku a šel pro kamarády. Ráno přiběhla sousedka, že jsou všichni mrtví. To víte ten poplach, zmatek, tak jsme je chtěli pohřbít, jenže srbští četníci ostřelovali hřbitov. Nakonec buldozer vyhrabal před místní školou jámu a všechny jsme je do ní dali. Přijel pak ze Zagrebu biskup a aspoň tu zem vysvětil. Ať tam zůstanou, i když třeba časem mladí budou na těch místech pořádat nějaké slavnosti. Ať se ví, co udělali…” Vůbec nemám přehled o času. „Pojď jíst,” zve mě někdo k lavici. „Hlad tady zatím není. Pole jsem neobdělávali, nebylo čím krmit dobytek, jediná možnost byla prasata zabít, upéct a dát do sádla. Ale s drůbeží už to nešlo. Hovězí? Něco přežívá, ale jak dlouho?” V noci je snad klid i ve válce. Za každou cenu se chci podívat do místního krizového štábu, chci do nemocnice. Nikdo mě nebrání. jen slyším zase, bůh tě opatruj. Jistě. Ve válce se nebude nikdo starat o chlapa jako o kojence. „Chceme, aby se svět dozvěděl o tom, co se tady děje,” slyším za sebou něčí hlas ze sklepa, „napiš to amíkům”, kdyby tady byla ropa, už by bylo dávno po problémech…”
Nevím, kolik hodin a kolik kilometrů jsme tu noc projezdili. Před svítáním jsme se ocitli v nemocnici. „prosím vás, ve vlastním zájmu, nepiště žádná jména, pokud se chcete ještě někdy do této země vrátit. Jsem lékař, musím být nestranný, nevím, co můžete z mých zážitků použít…” „Tady do této místnosti vtrhli ozbrojení muži. Mého kolegu položili na lůžko, vypíchli mu oči a nutili ho, aby je snědl. já jsem se na to všechno musel dívat a pak že mě to čeká taky. Zhroutil jsem se až ve chvílích, kdy mu řezali konečky prstů a nutili ho znovu, aby je snědl. Prostě, nutili ho ke kanibalismu. Kdo to byl? Nevím, nenuťte mě k odpovědi. Snad chorvatští četníci, možná příslušníci jugoslávské armády, já ani nemohu tvrdit, zda nejsou mezi Chorvaty ustašovci. Vím jen, že jich není tolik, co četníků na druhé straně. Prosím, nenuťte mě, je válka a na povrch vyplouvají ty nejhorší lidské vlastnosti. Jeďte odtud, nestojí vám to za to…” Řekl jsem Zdravkovi, že historie druhé světové války se tady opakuje. Že se opakují metody obyčejného fašismu…
Zastavili jsem na místě, pro mne úplně bezvýznamném. Z maskované tašky vyndal láhev pálenky, cigarety a ukázal před polorozbořený dům. „Byl jsem u toho. Přišli četníci a z tohoto domu vyvedli muže. Schovával jsem se tam za stodolou. Oni čekali takových tři sta metrů před ním se samopalem a on musel jít kolem domů a volat: Bratři vyjděte ven, jsem tady sám, žádné nebezpečí nám nehrozí… Chlapi začali vycházet ze stavení a když byli skoro všichni venku, Srbové a příslušníci jugoslávské armády jim svázali drátem ruce a nohy, museli si lehnout na břicho a oni jim po zádech pálili jugoslávskou vlajku. Před tím jim ještě řezali ze zad kůži a obnažená místa solili…” Zdravko mně podává láhev domácí pálenky. Je prázdná. V tuto chvíli nemá smysl cokoliv komentovat. „Toužíš po odplatě?” ptám se. Nohy mu bezděčně svírají ty čtyři granáty na podlaze. Samopaly jsou zaklíněné mezi sedadly. „Flaška pálenky a samopal. Zdravko, to je pro válku na nejideálnější kombinace.” Ještě jednou jsem pak pokoušel osud. S kamerou jsem vyšel ze sklepního obydlí. Stačilo pár kroků, aby někdo odněkud z naprosto mrtvého a pustého místa bývalého lidského žití řval: „Jebemtibogasnajperi. ” Nestačil jsem jít k zemi, jen jsem nechápavě zíral na kulkami pokropenou zeď stavení. Cestou domů si opakuji slova přátel: „Náš předpoklad, že se s patnáctým příměřím dočkáme konečného míru je vážně zviklán. Každodenní střelba a detonace nás přesvědčují, že ještě stále žijeme ve válce. Válka mění náš život, okolí, prostředí.” Pach potu a vařené kukuřice je nedýchatelný. Plamen petrolejky osvětluje unavené tváře matek s dětmi a starců. Vypadají žlutě a nemocně. Děti spí po třech na provizorních postelích a chaos věcí nahromaděných dokresluje prostředí připomínající chudinský, černý slum. Nad betonovými stropními traverzami je obrovsk á hromada sutin. Torzo jednoho z nejvýznamějších domů ulice maršála Tita…
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Všude, kam přijdeš se tě zeptaj, kdo jsi. Ty řekneš křestní jméno – jsem ten a ten, chci to a to. A pak se tě určitě zeptaj, jak se máš. O. K. – musíš říct, že fajn. Rozumíš? Ale já tohle nechci, protože i ty, když se někoho zeptáš jak se má, tak řekne, že se má dobře. Prostě tady nemůžeš říct, že si hledáš džob. Kdyby jsi chtěl na ulici někoho oslovit, tak se taky nechytáš. Nikoho nezajímáš, maximálně začne nějaká ženská řvát, že ji obtěžuje úchylák. Protože je každý uzavřený do sebe?
Oni žijí zvláštně… Všechno je podmíněný prachama. Když se neotáčíš, tak nemáš. Každý, kdo má nějaký svůj džob, tak si dělá to svoje. Jo, každý kmitá, na druhý se neohlíží. Přitom oni nejsou v tý práci tak kvalitní jako u nás, ale za to si tý práce u „svý” firmy v podstatě víc váží. Někdo ti řekne – já budu tři roky dělat v této firmě. A pak po třech letech jde opravdu pryč. Jeden plynař u nás měl dělat projekty. A parťák Milan mu povídá: Ne že se na to vyflákneš, že řekneš – za pět týdnů se zastavím – a za pět týdnů budeš v jiné firmě.” On říká: „Ne, tohle je firma na třicet roků.” Rozumíš – to jsou kluci, který si chytěj nějaký džob a tam dělaj. Takže se nedá říct, že správný Američan každý rok nebo každé tři mění firmu. Někdo to třeba dělá tak, že dělá sice u jedné firmy, ale jezdí po jejích filiálkách po celé Americe. Dělá tři roky na Floridě, pak jede do Bostonu, potom do New Yorku – a nikde vlastně není doma. Všude má jenom pronajatý barák, kde je s celou rodinou, ale žádný stálý domov vlastně nemají. A přátelé? Velmi málo. Tady v New Yorku ne. Ale mám tu kámošku, co tady studuje. Každý pátek nebo v sobotu dělá party. Přijde dvacet-třicet lidí, je tam sranda. No, to jsou mladý lidi, to je trošku jiný život. Ale to není ten New York – to je všechno. Celý svět. Máš tady Portoriko, jedeš přes Brooklyn Beatch a přijdeš na Manhattan a máš tam třeba čínskou čtvrť, italskou, polskou a třeba v Harlemu blok senegalských černochů. A s těma lidma se dorozum íš. Nikdo do tebe nerejpe, protože každý na tebe a na všechno sere, každý má nějak ý svůj problém. Nikdo se s tebou nebude bavit jako u nás – odkud jsi, proč jsi…
Myslím, že tu žije asi čtrnáct miliónů lidí a když se sem dostane Slovák, Čech nebo Mongol – je to každému jedno. Když někam přijdeš, tak se tě ptaj – jsi odtuď, jsi odtamtuď. Když jsi z Ameriky, dobře, tak to tak ještě berou, ale když někomu řekneš, že z Československa, tak se smějou, rozumíš. Jeden nevěděl, ani kde je sever. Věděl, kde je New York, to nejlepší a nejposranější město na Zemi. Když jedeš metrem – vždyť to vidíš sám, sedíš a vidíš ty jejich ksichty… ty lidi jsou vypnutý. Prostě v tom džobu makaj a makaj, nic je nezajímá. Pak sedne do metra, vypne se, někdo si tam možná ještě tak čte knihu. Za hodinu přijede domů a tam už jsou zase jiní lidé, s kterýma musíš komunikovat a většinou zase o problémech. Na vypnutí málo času. Navíc makaj mnohý v sobotu i v ned ěli. Ráno se nacpou marmeládou, mlíkem a vločkama, na oběd narychlo hamburgerama, večer s rodinou, řve televize a děti. Ale není to v celým New Yorku. Třeba Hamiltonu. Tam už lidi trošku na úrovni. Další paradox, který mě zaujal, že každý Američan se orientuje na Evropu. Když se zeptáš na Švýcarsko, tak správnej Amík odpovídá: Tam by chtěl žít každý. Švýcarsko, to je super. Nevím, co je do Švýcarska tak táhne. Když jim povíš, že máš z Francie voňavku nebo kosmetiku, tak oni řeknou, že to je super. Prostě nic amerického. Nebo jdeš do obchodu s tričkama a koupíš si věci z Číny nebo Korey. A když koupíš něco německého nebo anglického, italského, tak to už něco stojí. Takže chudý na to nemají.
Jen high society. Ta se dost orientuje na Evropu. To jsou lidi, kteří žijí trošku mimo. Věnují se golfu, jezdí na koni, žijí prostě jinak. Ale jak říkám, těch horn ích deset tisíc. Stačí jít ven a vidíš to natvrdo! Hodně lidí tu žije doslova z ruky do huby, a jde to. Musej se ale točit. Tak proč jsi sem chodil ty? Kvůli penězům, nebo holkám? Taky když se seznámíš s nějakou holkou, tak se tě nejdřív zeptá, jestli má džob, jestli prostě děláš. Jo? U nás se na to kočky neptají, protože viděj, jak jsi oblečenej. A tady – já jsem byl jednou v teplákách, měl jsem koženou bundu. Prostě vypadal jsem jako vandrák – v podstatě jako v montérkách, ale to tu nevadí, protože člověk, který dělá na Manhattanu, točí třeba patnáct tisíc dolarů měsíčně a přijde stejně oblečený. Američanka se zeptá: „Máš práci, co děláš?” a potom se s tebou baví dál, jestli máš auto, vlastní byt, jsi svobodný? Takže třeba zapíráš – auto mám v opravě, odvezli mě kamar ádi. Jo, to se dá, že to můžeš udělat jednou, dvakrát. A když zjistí, že to auto nemáš, ani ten byt….? Tak to je konec. Milan říká: „Když chceš navázat známost, tak jen takové rychlovky, sežeň babu na večer, i když co se týká toho sexu, tak jsou tady šílený puritáni. Asi jsou toho přejedený, bojej se AIDS. Nevidíš tu absolutně žádné reklamy s nahat ýma holkama jako u nás nebo v Německu, Rakousku. U nás je toho kopec, časopisy a tak…
Tady jsem (v metru) viděl nějaké kočky v časopisech, ale jsou minimálně dvakrát dražší než jiný magazíny. A když si někdo řekne, že chce takový časopis, kde jsou ženské, tak prodavač ho vytáhne z pod pultu a podá ti ho jen tak, mimochodem, rozumíš? Abys tam netrčel. A přitom toho má doma každý haldy, ale takhle na ulici se zase chovaj dost upjatě. A je úplně jedno, jestli jsi v černé čtvrti, Brooklynu, nebo jinde. Nebo – dáš si pivo v plechovce, či colu, a všechno máš zabalené v papírovém sáčku, aby jsi nepohoršovala, že piješ na ulici. To je tvá soukromá věc. Jaké byly první dojmy z Ameriky? Hodně jsem četl, poslouchal, sledoval jsem filmy o Americe, co se dalo… ale ne o New Yorku. Když jsem sem v sedmnácti přijel, tak kvůli svý kočce a hlavně kvůli svý práci. Tady máš práci a tak můžeš platit byl i jídlo. Můžu tu žít tak jako doma. Že si vydělám a stranou si dám nějakých pět set dolarů měsíč- ně, což máš teď patnáct tisíc u nás, teď. Vždyť nemáš kde ty peníze utratit. V podstatě všechno najdeš na ulici – televizi, nebo co potřebuješ. Stačí se ve středu večer projít po ulici, protože čtvrtek je něco jako železná neděle. A každý den se vynáší něco jiného. Takže všechno co tu vidíš je z ulice. I ta pohovka? Všechno kromě těch prostěradel. Ten stůl, ty židle? I televize? Všecko, co je tady. Když se trošku vyznáš, najde š všechno možné. Ale ptal si se mě na první dojem. Už jen ty filmy, co jsem viděl, třeba Pevnost Apačů v Bronxu, kde hrál Paul Newman. Tak nějak se připravíš a řekneš si – asi takhle to tam vypadá. Když si někdo zidealizuje nějakou zem, tak ti poví, je to tam dobrý, i práci najdeš. Ale když tam přijde š, tak zjistíš, že se musíš tvrd ě točit. Není to tak jak ti to kdo vyprávěl. Nikdo ti neřekne celou pravdu. Nikdo neřekne, že žije v nějaké špíně, kůlně, že nikoho nezajímáš, že tady na tebe nikdo nečeká. Každý to řekne: dá se to, dá se vydělat na jídlo, barák…
Proč jsi tedy jel do Ameriky? Vlastně kvůli tomu, že tady s kočkou můžeme bydlet spolu. Doma jsem v podstatě nemohl. Našel bych sice postupem času byt a velké peníze, ale hlavně člověk u nás nemá jistotu budoucnosti. Nevěděl jsem, co bude za dva týdny, ani co se bude dít za týden. Soukromě jsem podnikal a to aspoň trošku musíš vidět do zákonů. Co se předkládá vládě, co vláda schválila, co schválí, co ne. Abys věděl co máš dělat. Ale tady to máš daný. Tady je to tak a jinak to nebude. Tady je jedno jestli je tam Bush anebo Clinton – to je jen změna ve vládě. Chodí tady volit jen malé procento lidí, tuším čtyřicet procent nebo kolik. Chtěl bych si vydělat a vrátit se. Nechci v Americe žít, to ne. Právě kvůli tomu – člověk je doma, kde se narodí. Prostě máš tam rodiče, znáš poměry, máš kamar ády, kopec známých. Tady máš taky kamarády, ale tady se každý na tebe dívá skrz džob, takže to není tak čisté jako u nás. I na sklenku tě nikdo nepozve jen tak. Každej se ale přece usmívá… Jo. Zeptáš se: „Jak se máš?” On na to. „Mám se dobře.” A ty řekneš že též. A pravda je přitom někde uprostřed. Další věc: Příroda je tu na první pohled opravdu míň zdevastovan á. Jdeš vedle ulice, kde jsou tři nebo čtyři proudy plný aut, ale ty nic necítíš. Možná že je to větrem, vlhkým průvanem. V podstatě neustále fouká, protože to je u moře. Jseš v Americe legálně? Jak to máš s dokladama? Tady Poláci říkaj, že když chceš, tak zajistíš rodný list i pro mrtvého – no problem. Jen musíš mít nějaké peníze. Vybavíš si greenkartu za čtyři tisíce a slyšel jsem, že i levněji. Greenkarta je v podstatě doklad o tom, že jsi trvale vystěhovan ý, že máš po čase nárok na americké občanství. A na zelenou kartu si vybavíš všechno – bankovní konta, i sociální poji štění si můžeš zařídit – samozřejmě když máš známý na některých úřadech. Navíc tě to minimálně opravňuje dělat jako zaměstnanec, jako Američan, jako zdejší. Nemůžou tě vyrazit, pokud neuděláš ňákej průser. Vlastně už spadáš pod americkou vládu. Platěj pro tebe věci jako pro jiného Američana.
A co ostatní emigranti, které znáš? To všechno záleží na tom, kdo a hlavně proč sem například přijde. Hodně lidí sem přišlo kvůli penězům. Jak se tu cítí za měsíc – za dva – to nevím, ale vydělají si osm, deset dolarů za hodinu. Třeba Vlado co zaměstnává chlapy na dvanáct či sedmnáct hodin denně, nevím, udělaj dost práce. Bere tam ty, kteří mají kurs v New Jersey, kde se dělaly azbesty. Oni totiž strhávají azbesty ve starých barácích. To je dost velké svinstvo. A teď, když se dělaj demolice, když se bouraj baráky, tak na azbest museli být specializovaní odborníci. Takže tam se dají vyd ělat dva tisíce pět set dolarů. A když si dva tisíce odloží, tak to už je šedesát tisíc korun na naše. Někdo sem jde teda kvůli penězům. Na auto, barák se tu dělá rok. To není můj případ. Oni mají doma rodiny, ne? I tak. A nebo si kočky přivezou sem. Třeba mého známého kamarád tu má ženu a tři děti. Teď po čtvrté rodila tady v Americe. Už jsou tu asi dva nebo tři roky. A nevím jestli tu chtějí zůstat, čas tu strašně utíká. Musíš se jinak točit. Člověk ani nemá šanci sledovat čas, týden děláš a v neděli se dáš do pořádku. A ti, co mají manželky nebo holky, tak někam vypadnou. Existuje tu slovenská rozhlasová stanice? Je tu stanice na stopětce. No, šel jsem okolo šedesáté šesté a hrál tam Elán-Sestrička z Kramárov. To byla sranda. A zároveň mně to dojalo. Člověk si uvědomí, že je tak nějak mimo, že …
No ale neberu to tak, že jsem pryč. Kluci, kteří jsou tu déle, nám říkaj „dovolenkáři”. Je to sranda, protože tohle „dovolenka” není. Je tu slovenský kostel? Ano, je tu slovenský kostel Jana Nepomuckého na šedesátéšesté, tam jsou naši každou sobotu a neděli. Mše je v nedělo od desíti do jedenácti dopoledne. Tak před dvěma třema měsíci tu jedni měli svatbu. No a museli být tak na úrovni, že si tu sehnali prezidentskou limuzínu za čtyři sta nebo pět set dolarů a jezdili po celém Manhattanu. Měli tam video, televizor, bar, všechno, dvě kamery, prostě dělali si srandu. To si můžeš pronajmout, zase to tolik nestojí. A pak pošlou domů kazetu, aby viděli jak dobře si žijou, že si dovolej mít svatbu v takový limuzíně. A přitom tady nežijou v tom standartu. Prostě Amerika ti poskytne strašně moc věcí. Dobrejch i špatnejch. Člověk si musí zvyknout na jednu věc, že například chodíš okolo Wallstreetu nebo po Manhattanu, a třeba vidíš člověka polonahého, nebo já nevím, černocha, který má na sobě půl kila zlata. Málokdo z našich lidí tohle dovede strávit. Představ si: Vyšel jsi na ulici s koženou super bundou za pár tisíc dolarů. auto – já nevím, bavoráka, za sedmdesát nebo mercedes za osmdesát tisíc dolarů. Tady to je normální věc. Nikdo se na tebe nedívá, že jsi asi nějak zazobaný. Řeknu příklad – každý večer jde spousta reklam na auta, od Volva až po já nevím co. A u každého máš vždycky sumu. To jsou auta, která se dají koupit na měsíční splátky. Koupíš si auto, třeba lincolna, který stojí třicet tisíc a platíš měsíčně okolo dvouset dolarů. Japonská auta jsou tu levná – taky jen sto padesát dolarů za měsíc. Takže ono to zase tak hodně není. A potom je tu hromada lidí, kteří si koupí nejen auto, ale i dům, zařízení do bytu a nestačí splatit splátky. Odkládají to, odkládají. Ale mají zrovna takové fáro, a ty se divíš, jak se asi mají dobře. Myslíš si: To je jejich standart. Potom tu je kopa židů, kteří zase peníze kupí a mají kopec peněz a přitom choděj v rozčvachtaných botách rok, anebo dva. A vychovávají k tomu i své děti. prostě už nežijí jako lidi. Mají režim přísný jako na vojně. To by pro mě nebylo. Chodit oblečený jako trhan a přitom mít prachy.
Takže tedy – líbí se ti tady? Takhle – za začátku, když jsem to všechno viděl, tak mě tu držela jen možnost tady být kvůli budoucnosti. I když nejvíc mně odpuzují ty kontrasty, ty zlé věci, co tu vidím. Žebráci v metru. Když se na to díváš – je to černý člověk, je zdravý, má podporu – a on chodí žebrat po metru. Takovému člověku bych měl dávat peníze? Přesto se mi stalo minulý týden, že jsem šel z Manhattanu, a tam jsem dal jednomu půldolar. Ale to byl člověk invalida, na kterém to bylo vidět, že má polámané anebo pokroucené nohy. Ten dělat nemůže, i když možná podporu má. Ale je invalida. Jsou tu ale třeba dvě generace černých, co žijí jen z podpory a přitom se válí. Nepot řebujou dělat, každý má svoje auto, byt a pohodu. To jsem ti jednou šel s parťákem černýmu vymalovat byt. A on tam leží, a nehne se, tak ho zakryješ novinami, aby na něj nepadal prach nebo barva – a maluješ. Z té postele se nehne. Horší než cikáni u nás. Dělat nebudou. Hodně lidí tady v Americe je takových, že leží pod novinami, melou si prstama kafemlejnek a je to pro ně pravé O. K. On se nesere – padá na něj barva, ty ho zakrýváš novinama, on tam leží. Prostě tam chce ležet. To je absurdní…
Já nevím jak to nazvat. Nestýská se ti? Jeden kluk tu za tři měsíce ušetřil tisíc dolarů. Jeho syn mu do telefonu řekl, že si maminka našla nějakého Poláka, a když slyšel ten hlásek v tom telefonu, tak se sebral a odjel domů. A jaké tady máš spojení s domovem? Dá se zavolat do Evropy. Jdeš po ulici, připojí se k tobě nějakej černoch, kterej tě podle oblečení a vizáže otipne na imigranta a nabídne ti za pět dolarů, že ti umožní volat domů. Jak to funguje? To jsou prostě firemní karty. Ten černoch ti vytočí číslo na nedávno zaniklou firmu, které ještě telefonní paušál nevypr šel. Číslo firmy ti takový obchodník vytočí, ale neřekne, a když, máš to dražší. Takže zavolá na tu firmu a z ní se na její účet přepojí do Evropy? Jo. Někdy můžeš volat třeba půl hodiny a nebo ti taky to sekne třeba až po hodině. Jak se po takovém telefon átu cítíš? Jo, chvilku mi je teskno, ale po hodině mě to pustí. Ale znám tady jednu Slovenku, ze které ten splín přímo kouká. Když jsem si s ní dal poprvé sraz po telefonu, stála u východu z metra a já poznal na třicet metrů, že je od nás. Bylo na ní vidět, že je strhaná. Ale né podle oblečení, jí jsem identifikoval podle jejího zoufalého pohledu, hned jsem nějak věděl, kdo to je. Třeba záleží na tom, proč sem člověk jde, nebo s čím sem jde. To děvče má asi problémy samo se sebou? Jak jsem před chvílí říkal, v Americe je život takový, jaký si ho sem sebou každý přinese. Jestli si někdo myslí, že obchodem z domova tam zanechá i problémy – tak těch se nikde nezbavíš. Země je kulatá, víš. prostě se nedá, že odjedeš do Ameriky nebo kam. Všechno se táhne s tebou. Když uděláš průšvih, tak je jedno kde jsi, protože to vždy normálního člov ěka trápí tak, že se toho nezbaví. Mně to tak připadalo, že ta Slovenka sem šla kvůli tomu, aby se zbavila nějakých probl émů doma. Že to bude v pořádku a že to bude lepší, že tu najde nějaký smysl života. Ona sem prostě přišla s tím, bude dělat grafičku. A to byla asi ta chyba, že nebyla ochotná dělat nic jiného. Jako výtvarník se tady člověk moc nechytá. Musel by mít velké štěstí. Šokovat. Něco uděláš, co se někomu důležitýmu zalíbí a už jdeš. Třeba jeden: Čistil boty nějakým lidem a dostal se do televize jako speaker, prostě víceméně náhodou. Anebo tak, že máš prachy, že se protlačíš. A když nemáš peníze, tak to musí být štěstí. Možná ani nevíš, jak to jde těžko, to totiž můžeš čekat rok, nebo dva, můžeš čekat i pět let. Můžeš se třeba chytit i přes tu grafiku, výtvarné věci, které děláš. Ale i tak se těch pět let člověk nějak živit; a až pak dát volnost svýmu talentu. Spíš ale člověk potopí talent a dělá manuální práci.
Říkal jsi, že jedna emigrantka potkala naši cestovku, a požádala je, jestli jí můžou provést po New Yorku, že to tady ještě nezná. To byla právě tahle moje známá. Ano, ona se uzavřela do sebe, nechce New York přijmout. Možná je to tím, že člověk čeká něco jiného. Jak mu Amerika padne k nohám. Ale proč? Už tu stojí nějaký ten pátek a zatím nepadá! Jeden můj přítel (medik) volal lékaři z Československa, který dvanáct let žije v Coloradu, o radu. Zeptal se ho, jestli spolu můžou mluvit česky nebo slovensky a ten mu řekl: „Co myslíte, člověče. Tady jste v Americe. Mluvte na mě anglicky. ” Třeba u nás, příklad: Přijedeš do Bratislavy, kde se nechytáš. Nevíš jaké tam jsou poměry, neznáš to tam. A jsi třeba jen dvě stě nebo tři sta kilometrů od svého bydliště. Musíš poznat spoustu různých lidí, kteří znají poměry. Co tě teda nakonec zviklalo, že jsi tady zůstal? Snažím se pracovat, jít do obchodu, koupit si, co chci a nepočítat peníze. Koupit si auto? Chceš ho? Máš ho mít, jen musíš pracovat. Jak nemáš práce, nemáš nic. To mě teď drží. U nás jsem chodil do práce a nemohl jsem pomalu vyjít z měsíce na měsíc. A tady vyděláš, odložíš, koupíš si, máš. Vždycky máš. Tak to mě tu podrželo. Jedině to.
Blues emigranta si na začátku roku 1993 v N. Y. poslechl a svými ilustračními fotografiemi později doprovodil JOSEF FORMÁNEK
autor: Honza | Dub 27, 2021
Všude, kam přijdeš se tě zeptaj, kdo jsi. Ty řekneš křestní jméno – jsem ten a ten, chci to a to. A pak se tě určitě zeptaj, jak se máš. O. K. – musíš říct, že fajn. Rozumíš? Ale já tohle nechci, protože i ty, když se někoho zeptáš jak se má, tak řekne, že se má dobře. Prostě tady nemůžeš říct, že si hledáš džob. Kdyby jsi chtěl na ulici někoho oslovit, tak se taky nechytáš. Nikoho nezajímáš, maximálně začne nějaká ženská řvát, že ji obtěžuje úchylák. Protože je každý uzavřený do sebe?Oni žijí zvláštně… Všechno je podmíněný prachama. Když se neotáčíš, tak nemáš. Každý, kdo má nějaký svůj džob, tak si dělá to svoje. Jo, každý kmitá, na druhý se neohlíží. Přitom oni nejsou v tý práci tak kvalitní jako u nás, ale za to si tý práce u „svý” firmy v podstatě víc váží. Někdo ti řekne – já budu tři roky dělat v této firmě. A pak po třech letech jde opravdu pryč. Jeden plynař u nás měl dělat projekty. A parťák Milan mu povídá: Ne že se na to vyflákneš, že řekneš – za pět týdnů se zastavím – a za pět týdnů budeš v jiné firmě.” On říká: „Ne, tohle je firma na třicet roků.” Rozumíš – to jsou kluci, který si chytěj nějaký džob a tam dělaj. Takže se nedá říct, že správný Američan každý rok nebo každé tři mění firmu. Někdo to třeba dělá tak, že dělá sice u jedné firmy, ale jezdí po jejích filiálkách po celé Americe. Dělá tři roky na Floridě, pak jede do Bostonu, potom do New Yorku – a nikde vlastně není doma. Všude má jenom pronajatý barák, kde je s celou rodinou, ale žádný stálý domov vlastně nemají. A přátelé? Velmi málo. Tady v New Yorku ne. Ale mám tu kámošku, co tady studuje. Každý pátek nebo v sobotu dělá party. Přijde dvacet-třicet lidí, je tam sranda. No, to jsou mladý lidi, to je trošku jiný život. Ale to není ten New York – to je všechno. Celý svět. Máš tady Portoriko, jedeš přes Brooklyn Beatch a přijdeš na Manhattan a máš tam třeba čínskou čtvrť, italskou, polskou a třeba v Harlemu blok senegalských černochů. A s těma lidma se dorozum íš. Nikdo do tebe nerejpe, protože každý na tebe a na všechno sere, každý má nějak ý svůj problém. Nikdo se s tebou nebude bavit jako u nás – odkud jsi, proč jsi…Myslím, že tu žije asi čtrnáct miliónů lidí a když se sem dostane Slovák, Čech nebo Mongol – je to každému jedno. Když někam přijdeš, tak se tě ptaj – jsi odtuď, jsi odtamtuď. Když jsi z Ameriky, dobře, tak to tak ještě berou, ale když někomu řekneš, že z Československa, tak se smějou, rozumíš. Jeden nevěděl, ani kde je sever. Věděl, kde je New York, to nejlepší a nejposranější město na Zemi. Když jedeš metrem – vždyť to vidíš sám, sedíš a vidíš ty jejich ksichty… ty lidi jsou vypnutý. Prostě v tom džobu makaj a makaj, nic je nezajímá. Pak sedne do metra, vypne se, někdo si tam možná ještě tak čte knihu. Za hodinu přijede domů a tam už jsou zase jiní lidé, s kterýma musíš komunikovat a většinou zase o problémech. Na vypnutí málo času. Navíc makaj mnohý v sobotu i v ned ěli. Ráno se nacpou marmeládou, mlíkem a vločkama, na oběd narychlo hamburgerama, večer s rodinou, řve televize a děti. Ale není to v celým New Yorku. Třeba Hamiltonu. Tam už lidi trošku na úrovni. Další paradox, který mě zaujal, že každý Američan se orientuje na Evropu. Když se zeptáš na Švýcarsko, tak správnej Amík odpovídá: Tam by chtěl žít každý. Švýcarsko, to je super. Nevím, co je do Švýcarska tak táhne. Když jim povíš, že máš z Francie voňavku nebo kosmetiku, tak oni řeknou, že to je super. Prostě nic amerického. Nebo jdeš do obchodu s tričkama a koupíš si věci z Číny nebo Korey. A když koupíš něco německého nebo anglického, italského, tak to už něco stojí. Takže chudý na to nemají.Jen high society. Ta se dost orientuje na Evropu. To jsou lidi, kteří žijí trošku mimo. Věnují se golfu, jezdí na koni, žijí prostě jinak. Ale jak říkám, těch horn ích deset tisíc. Stačí jít ven a vidíš to natvrdo! Hodně lidí tu žije doslova z ruky do huby, a jde to. Musej se ale točit. Tak proč jsi sem chodil ty? Kvůli penězům, nebo holkám? Taky když se seznámíš s nějakou holkou, tak se tě nejdřív zeptá, jestli má džob, jestli prostě děláš. Jo? U nás se na to kočky neptají, protože viděj, jak jsi oblečenej. A tady – já jsem byl jednou v teplákách, měl jsem koženou bundu. Prostě vypadal jsem jako vandrák – v podstatě jako v montérkách, ale to tu nevadí, protože člověk, který dělá na Manhattanu, točí třeba patnáct tisíc dolarů měsíčně a přijde stejně oblečený. Američanka se zeptá: „Máš práci, co děláš?” a potom se s tebou baví dál, jestli máš auto, vlastní byt, jsi svobodný? Takže třeba zapíráš – auto mám v opravě, odvezli mě kamar ádi. Jo, to se dá, že to můžeš udělat jednou, dvakrát. A když zjistí, že to auto nemáš, ani ten byt….? Tak to je konec. Milan říká: „Když chceš navázat známost, tak jen takové rychlovky, sežeň babu na večer, i když co se týká toho sexu, tak jsou tady šílený puritáni. Asi jsou toho přejedený, bojej se AIDS. Nevidíš tu absolutně žádné reklamy s nahat ýma holkama jako u nás nebo v Německu, Rakousku. U nás je toho kopec, časopisy a tak…Tady jsem (v metru) viděl nějaké kočky v časopisech, ale jsou minimálně dvakrát dražší než jiný magazíny. A když si někdo řekne, že chce takový časopis, kde jsou ženské, tak prodavač ho vytáhne z pod pultu a podá ti ho jen tak, mimochodem, rozumíš? Abys tam netrčel. A přitom toho má doma každý haldy, ale takhle na ulici se zase chovaj dost upjatě. A je úplně jedno, jestli jsi v černé čtvrti, Brooklynu, nebo jinde. Nebo – dáš si pivo v plechovce, či colu, a všechno máš zabalené v papírovém sáčku, aby jsi nepohoršovala, že piješ na ulici. To je tvá soukromá věc. Jaké byly první dojmy z Ameriky? Hodně jsem četl, poslouchal, sledoval jsem filmy o Americe, co se dalo… ale ne o New Yorku. Když jsem sem v sedmnácti přijel, tak kvůli svý kočce a hlavně kvůli svý práci. Tady máš práci a tak můžeš platit byl i jídlo. Můžu tu žít tak jako doma. Že si vydělám a stranou si dám nějakých pět set dolarů měsíč- ně, což máš teď patnáct tisíc u nás, teď. Vždyť nemáš kde ty peníze utratit. V podstatě všechno najdeš na ulici – televizi, nebo co potřebuješ. Stačí se ve středu večer projít po ulici, protože čtvrtek je něco jako železná neděle. A každý den se vynáší něco jiného. Takže všechno co tu vidíš je z ulice. I ta pohovka? Všechno kromě těch prostěradel. Ten stůl, ty židle? I televize? Všecko, co je tady. Když se trošku vyznáš, najde š všechno možné. Ale ptal si se mě na první dojem. Už jen ty filmy, co jsem viděl, třeba Pevnost Apačů v Bronxu, kde hrál Paul Newman. Tak nějak se připravíš a řekneš si – asi takhle to tam vypadá. Když si někdo zidealizuje nějakou zem, tak ti poví, je to tam dobrý, i práci najdeš. Ale když tam přijde š, tak zjistíš, že se musíš tvrd ě točit. Není to tak jak ti to kdo vyprávěl. Nikdo ti neřekne celou pravdu. Nikdo neřekne, že žije v nějaké špíně, kůlně, že nikoho nezajímáš, že tady na tebe nikdo nečeká. Každý to řekne: dá se to, dá se vydělat na jídlo, barák…Proč jsi tedy jel do Ameriky? Vlastně kvůli tomu, že tady s kočkou můžeme bydlet spolu. Doma jsem v podstatě nemohl. Našel bych sice postupem času byt a velké peníze, ale hlavně člověk u nás nemá jistotu budoucnosti. Nevěděl jsem, co bude za dva týdny, ani co se bude dít za týden. Soukromě jsem podnikal a to aspoň trošku musíš vidět do zákonů. Co se předkládá vládě, co vláda schválila, co schválí, co ne. Abys věděl co máš dělat. Ale tady to máš daný. Tady je to tak a jinak to nebude. Tady je jedno jestli je tam Bush anebo Clinton – to je jen změna ve vládě. Chodí tady volit jen malé procento lidí, tuším čtyřicet procent nebo kolik. Chtěl bych si vydělat a vrátit se. Nechci v Americe žít, to ne. Právě kvůli tomu – člověk je doma, kde se narodí. Prostě máš tam rodiče, znáš poměry, máš kamar ády, kopec známých. Tady máš taky kamarády, ale tady se každý na tebe dívá skrz džob, takže to není tak čisté jako u nás. I na sklenku tě nikdo nepozve jen tak. Každej se ale přece usmívá… Jo. Zeptáš se: „Jak se máš?” On na to. „Mám se dobře.” A ty řekneš že též. A pravda je přitom někde uprostřed. Další věc: Příroda je tu na první pohled opravdu míň zdevastovan á. Jdeš vedle ulice, kde jsou tři nebo čtyři proudy plný aut, ale ty nic necítíš. Možná že je to větrem, vlhkým průvanem. V podstatě neustále fouká, protože to je u moře. Jseš v Americe legálně? Jak to máš s dokladama? Tady Poláci říkaj, že když chceš, tak zajistíš rodný list i pro mrtvého – no problem. Jen musíš mít nějaké peníze. Vybavíš si greenkartu za čtyři tisíce a slyšel jsem, že i levněji. Greenkarta je v podstatě doklad o tom, že jsi trvale vystěhovan ý, že máš po čase nárok na americké občanství. A na zelenou kartu si vybavíš všechno – bankovní konta, i sociální poji štění si můžeš zařídit – samozřejmě když máš známý na některých úřadech. Navíc tě to minimálně opravňuje dělat jako zaměstnanec, jako Američan, jako zdejší. Nemůžou tě vyrazit, pokud neuděláš ňákej průser. Vlastně už spadáš pod americkou vládu. Platěj pro tebe věci jako pro jiného Američana.A co ostatní emigranti, které znáš? To všechno záleží na tom, kdo a hlavně proč sem například přijde. Hodně lidí sem přišlo kvůli penězům. Jak se tu cítí za měsíc – za dva – to nevím, ale vydělají si osm, deset dolarů za hodinu. Třeba Vlado co zaměstnává chlapy na dvanáct či sedmnáct hodin denně, nevím, udělaj dost práce. Bere tam ty, kteří mají kurs v New Jersey, kde se dělaly azbesty. Oni totiž strhávají azbesty ve starých barácích. To je dost velké svinstvo. A teď, když se dělaj demolice, když se bouraj baráky, tak na azbest museli být specializovaní odborníci. Takže tam se dají vyd ělat dva tisíce pět set dolarů. A když si dva tisíce odloží, tak to už je šedesát tisíc korun na naše. Někdo sem jde teda kvůli penězům. Na auto, barák se tu dělá rok. To není můj případ. Oni mají doma rodiny, ne? I tak. A nebo si kočky přivezou sem. Třeba mého známého kamarád tu má ženu a tři děti. Teď po čtvrté rodila tady v Americe. Už jsou tu asi dva nebo tři roky. A nevím jestli tu chtějí zůstat, čas tu strašně utíká. Musíš se jinak točit. Člověk ani nemá šanci sledovat čas, týden děláš a v neděli se dáš do pořádku. A ti, co mají manželky nebo holky, tak někam vypadnou. Existuje tu slovenská rozhlasová stanice? Je tu stanice na stopětce. No, šel jsem okolo šedesáté šesté a hrál tam Elán-Sestrička z Kramárov. To byla sranda. A zároveň mně to dojalo. Člověk si uvědomí, že je tak nějak mimo, že …No ale neberu to tak, že jsem pryč. Kluci, kteří jsou tu déle, nám říkaj „dovolenkáři”. Je to sranda, protože tohle „dovolenka” není. Je tu slovenský kostel? Ano, je tu slovenský kostel Jana Nepomuckého na šedesátéšesté, tam jsou naši každou sobotu a neděli. Mše je v nedělo od desíti do jedenácti dopoledne. Tak před dvěma třema měsíci tu jedni měli svatbu. No a museli být tak na úrovni, že si tu sehnali prezidentskou limuzínu za čtyři sta nebo pět set dolarů a jezdili po celém Manhattanu. Měli tam video, televizor, bar, všechno, dvě kamery, prostě dělali si srandu. To si můžeš pronajmout, zase to tolik nestojí. A pak pošlou domů kazetu, aby viděli jak dobře si žijou, že si dovolej mít svatbu v takový limuzíně. A přitom tady nežijou v tom standartu. Prostě Amerika ti poskytne strašně moc věcí. Dobrejch i špatnejch. Člověk si musí zvyknout na jednu věc, že například chodíš okolo Wallstreetu nebo po Manhattanu, a třeba vidíš člověka polonahého, nebo já nevím, černocha, který má na sobě půl kila zlata. Málokdo z našich lidí tohle dovede strávit. Představ si: Vyšel jsi na ulici s koženou super bundou za pár tisíc dolarů. auto – já nevím, bavoráka, za sedmdesát nebo mercedes za osmdesát tisíc dolarů. Tady to je normální věc. Nikdo se na tebe nedívá, že jsi asi nějak zazobaný. Řeknu příklad – každý večer jde spousta reklam na auta, od Volva až po já nevím co. A u každého máš vždycky sumu. To jsou auta, která se dají koupit na měsíční splátky. Koupíš si auto, třeba lincolna, který stojí třicet tisíc a platíš měsíčně okolo dvouset dolarů. Japonská auta jsou tu levná – taky jen sto padesát dolarů za měsíc. Takže ono to zase tak hodně není. A potom je tu hromada lidí, kteří si koupí nejen auto, ale i dům, zařízení do bytu a nestačí splatit splátky. Odkládají to, odkládají. Ale mají zrovna takové fáro, a ty se divíš, jak se asi mají dobře. Myslíš si: To je jejich standart. Potom tu je kopa židů, kteří zase peníze kupí a mají kopec peněz a přitom choděj v rozčvachtaných botách rok, anebo dva. A vychovávají k tomu i své děti. prostě už nežijí jako lidi. Mají režim přísný jako na vojně. To by pro mě nebylo. Chodit oblečený jako trhan a přitom mít prachy.Takže tedy – líbí se ti tady? Takhle – za začátku, když jsem to všechno viděl, tak mě tu držela jen možnost tady být kvůli budoucnosti. I když nejvíc mně odpuzují ty kontrasty, ty zlé věci, co tu vidím. Žebráci v metru. Když se na to díváš – je to černý člověk, je zdravý, má podporu – a on chodí žebrat po metru. Takovému člověku bych měl dávat peníze? Přesto se mi stalo minulý týden, že jsem šel z Manhattanu, a tam jsem dal jednomu půldolar. Ale to byl člověk invalida, na kterém to bylo vidět, že má polámané anebo pokroucené nohy. Ten dělat nemůže, i když možná podporu má. Ale je invalida. Jsou tu ale třeba dvě generace černých, co žijí jen z podpory a přitom se válí. Nepot řebujou dělat, každý má svoje auto, byt a pohodu. To jsem ti jednou šel s parťákem černýmu vymalovat byt. A on tam leží, a nehne se, tak ho zakryješ novinami, aby na něj nepadal prach nebo barva – a maluješ. Z té postele se nehne. Horší než cikáni u nás. Dělat nebudou. Hodně lidí tady v Americe je takových, že leží pod novinami, melou si prstama kafemlejnek a je to pro ně pravé O. K. On se nesere – padá na něj barva, ty ho zakrýváš novinama, on tam leží. Prostě tam chce ležet. To je absurdní…Já nevím jak to nazvat. Nestýská se ti? Jeden kluk tu za tři měsíce ušetřil tisíc dolarů. Jeho syn mu do telefonu řekl, že si maminka našla nějakého Poláka, a když slyšel ten hlásek v tom telefonu, tak se sebral a odjel domů. A jaké tady máš spojení s domovem? Dá se zavolat do Evropy. Jdeš po ulici, připojí se k tobě nějakej černoch, kterej tě podle oblečení a vizáže otipne na imigranta a nabídne ti za pět dolarů, že ti umožní volat domů. Jak to funguje? To jsou prostě firemní karty. Ten černoch ti vytočí číslo na nedávno zaniklou firmu, které ještě telefonní paušál nevypr šel. Číslo firmy ti takový obchodník vytočí, ale neřekne, a když, máš to dražší. Takže zavolá na tu firmu a z ní se na její účet přepojí do Evropy? Jo. Někdy můžeš volat třeba půl hodiny a nebo ti taky to sekne třeba až po hodině. Jak se po takovém telefon átu cítíš? Jo, chvilku mi je teskno, ale po hodině mě to pustí. Ale znám tady jednu Slovenku, ze které ten splín přímo kouká. Když jsem si s ní dal poprvé sraz po telefonu, stála u východu z metra a já poznal na třicet metrů, že je od nás. Bylo na ní vidět, že je strhaná. Ale né podle oblečení, jí jsem identifikoval podle jejího zoufalého pohledu, hned jsem nějak věděl, kdo to je. Třeba záleží na tom, proč sem člověk jde, nebo s čím sem jde. To děvče má asi problémy samo se sebou? Jak jsem před chvílí říkal, v Americe je život takový, jaký si ho sem sebou každý přinese. Jestli si někdo myslí, že obchodem z domova tam zanechá i problémy – tak těch se nikde nezbavíš. Země je kulatá, víš. prostě se nedá, že odjedeš do Ameriky nebo kam. Všechno se táhne s tebou. Když uděláš průšvih, tak je jedno kde jsi, protože to vždy normálního člov ěka trápí tak, že se toho nezbaví. Mně to tak připadalo, že ta Slovenka sem šla kvůli tomu, aby se zbavila nějakých probl émů doma. Že to bude v pořádku a že to bude lepší, že tu najde nějaký smysl života. Ona sem prostě přišla s tím, bude dělat grafičku. A to byla asi ta chyba, že nebyla ochotná dělat nic jiného. Jako výtvarník se tady člověk moc nechytá. Musel by mít velké štěstí. Šokovat. Něco uděláš, co se někomu důležitýmu zalíbí a už jdeš. Třeba jeden: Čistil boty nějakým lidem a dostal se do televize jako speaker, prostě víceméně náhodou. Anebo tak, že máš prachy, že se protlačíš. A když nemáš peníze, tak to musí být štěstí. Možná ani nevíš, jak to jde těžko, to totiž můžeš čekat rok, nebo dva, můžeš čekat i pět let. Můžeš se třeba chytit i přes tu grafiku, výtvarné věci, které děláš. Ale i tak se těch pět let člověk nějak živit; a až pak dát volnost svýmu talentu. Spíš ale člověk potopí talent a dělá manuální práci.Říkal jsi, že jedna emigrantka potkala naši cestovku, a požádala je, jestli jí můžou provést po New Yorku, že to tady ještě nezná. To byla právě tahle moje známá. Ano, ona se uzavřela do sebe, nechce New York přijmout. Možná je to tím, že člověk čeká něco jiného. Jak mu Amerika padne k nohám. Ale proč? Už tu stojí nějaký ten pátek a zatím nepadá! Jeden můj přítel (medik) volal lékaři z Československa, který dvanáct let žije v Coloradu, o radu. Zeptal se ho, jestli spolu můžou mluvit česky nebo slovensky a ten mu řekl: „Co myslíte, člověče. Tady jste v Americe. Mluvte na mě anglicky. ” Třeba u nás, příklad: Přijedeš do Bratislavy, kde se nechytáš. Nevíš jaké tam jsou poměry, neznáš to tam. A jsi třeba jen dvě stě nebo tři sta kilometrů od svého bydliště. Musíš poznat spoustu různých lidí, kteří znají poměry. Co tě teda nakonec zviklalo, že jsi tady zůstal? Snažím se pracovat, jít do obchodu, koupit si, co chci a nepočítat peníze. Koupit si auto? Chceš ho? Máš ho mít, jen musíš pracovat. Jak nemáš práce, nemáš nic. To mě teď drží. U nás jsem chodil do práce a nemohl jsem pomalu vyjít z měsíce na měsíc. A tady vyděláš, odložíš, koupíš si, máš. Vždycky máš. Tak to mě tu podrželo. Jedině to.Blues emigranta si na začátku roku 1993 v N. Y. poslechl a svými ilustračními fotografiemi později doprovodil JOSEF FORMÁNEK
