autor: Honza | Kvě 25, 2021
Josef FormánekNikdy bych to do něj neřekl. Ale on, nahrbený prošedivělý střízlík s pěti křížky, židovským jménem a žilkatou tváří, přezdívající si Theo Inca, už ušel 46 tisíc kilometrů za svým snem. Teď je právě na Filipínách anebo taky v obýváku, chcete-li. Právě tam si sním povídám o dalekých cestách, kterých jsou plné všechny jeho knihy umístěné v replice starožitné knihovny. Opatrně zkouším z toho člověka dostat obrovské tajemství, které nakousl v jedné hospodě pod Jizerskými horami, když zjistil že jsem novinář. Už tam jsem se mu totiž musel prokázat všemožnými průkazy. Teď na druhé schůzce jsem měl poznat proč. Jakmile přišla řeč na „velké tajemství“, vytáhl ze stolu v obývacím pokoji cosi úhledně napsaného na stroji. Smlouvu mezi ním a mnou (zpracovanou právníkem), že do doby uveřejnění v našem magazínu jeho tajemství nikomu neprozradím po sankcí 100 000 korun ve prospěch autora, kdybych cokoli z této smlouvy porušil. I když jsme nakonec tuto částku ze smlouvy vyškrtli, tajemství mi přece jen obnažil.„SUN TRAIL INTERCONTINENTAL aneb půl miliónu kilometrů kolem Země“ – stálo v záhlaví štočku. Vnímal jsem velikost okamžiků téhle chvíle. Jak jsem se dozvěděl, byl jsem druhý po newyorském patentním úřadu, komu bylo dovoleno spatřit tento projekt. Nezdržel jsem se první otázky: Vy jste si to opravdu nechal patentovat? Ano, protože je to něco převratného a v komerčním využití, kdy půjde o skutečně milióny, by bylo škoda si nechat tento nápad pro sebe. Z vkladní knížky vybral 60 000 korun a raději to tam poslal. I když kvůli těm penězům za poplatek pak u nás doma bylo horko. Proč cesta za sluncem? SUN TRAIL INTERCONTINENTAL je cesta vedoucí okolo celé naší planety. Vede z Ohnivé země v Jižní Americe přes čtyři kontinenty a 160 zemí k Mysu dobré naděje v Jižní Africe. Až do současnosti nikdo nic podobného nevytvořil, co by se dalo srovnat s touto fantastickou cestou. Je to vlastně druhá sciencefiction v realitě naší zeměkoule. Tato cesta dlouhá 500 000 km vyjadřuje city celého lidstva, žijícího na Zemi. Je to cesta přátelství, dobré vůle a vzájemné úcty. Sun Trail není zkratkou mezi dvěma body na zeměkouli, ale je výpravnou cestou meandrující celým světem, navštěvující přírodní krásy a zázraky, kulturní poklady celého lidstva a jeho dlouhé i dramatické historie. Cesta se tím stává nejkosmopolitnějším objektem na světě, spojující nás s mnoha vrcholnými výtvory všeho lidstva a zázraky přírody. Je to gigantická cesta, největší cesta na zemi, je to cesta cest. A protože obepíná celou zeměkouli je to též trasa s nepřetržitým slunečním svitem.Tak třeba když na americké části cesty svítá, v její evropské části je slunce v nadhlavníku a v japonské části právě zapadá. Proto sluneční mezikontinentální cesta. A také jako symbol výtvoru bájných Inků, jejichž mystickým bohem bylo Slunce a kteří dovedli již před staletími postavit ve vysokohorských podmínkách cesty dlouhé až 5 000 kilometrů. Je místo na Zemi, kam se cesta nedostane? Cesta navštěvuje právě ty nejzajímavější místa na zeměkouli. Je jen málo odlehlých míst, kde nevede. Je to cesta časem, protože se po ní dostanete do doby kamenné na Nové Guineji a současně do supermoderního New Yorku. Fascinuje mě právě ta největší současnost cesty, na níž jsou navlečeny jako korálky na niti přírodní výtvory prvohor, druhohor i třetihor. Výtvory pravěku, lidstva středověku a doby současné L. P. 1993. Zřejmě z vás mluví zkušenost osobních prožitků… Ano, navštívil jsem zatím Itálii, Ghanu, Španělsko, Nepál, Švýcarsko, Rusko, Francii, Nigérii, Německo, Kanadu, Polsko, Bulharsko, USA a Slovensko…Kdy a kde vás napadlo vytvořit SUN TRAIL INTERCONTINENTAL? Počátek myšlenky mi vnukly duševní a psychické krize po evropském domově během mého několikaletého pobytu na severoamerickém kontinentu. Vlastní prvopočátek cesty existuje v době před 23 lety. Za jedné takové touhové krize, kdy jsem se díval na východ přes nekonečný Atlantik směrem k Evropě a kdy se mi jen zjevovala železná vodní nepřekročitelnost oceánu, cestou ke svému obydlí na americkém kontinentě, kráčeje pomalými meditující kroky směrem na západ jsem si najednou vybavil myšlenku, že kdybych minul ono obydlí a šel stále na západ, stále dál a dál po zemi až na Aljašku, přehoupl se přes úzkou Beringovu úžinu a pak šel dále, došel bych vlastně až do Evropy po souši. Z druhé strany. A bylo to tady. Patřím zřejmě do té velké skupiny lidí, které přitahují a lákají dálky, daleké obzory, daleké kraje, dalek é cesty. Takové cesty lákají svou zvláštní magií a mystičností nekonečných dálek a prostorů. Ta myšlenka se mi tak zalíbila, že jsem si s ní stále více a více zahrával, až jsem za několik týdnů načrtl první verzi této cesty. Chystáte se další části této cesty uskutečnit? Mám velké přání některé části Sluneční cesty osobně realizovat, alespoň ty nejzajímavější. A je jich ještě hodně. Dosud se mi to aspoň podařilo na částech cesty v těch zemích, které jak jsem říkal, měl již možnost navštívit. A bylo to vždy vzrušující. Paralelně, řekl bych teoreticky ale i prakticky, realizuji cestu doma způsobem turistick ých pochodů a pěšmo do zaměstnání (12 km – vstávám hodn ě brzy ráno) a zpět. Od začátku roku 1979, od kdy si vedu podrobně záznamy, jsem již ušel 46 000 kilometrů. Jsem právě na Filipínách. Alespoň to člověka udržuje stále fit a navíc se denně intenzívně zajímá o místa, na kterých se právě „vyskytuje“. Jedním z určujících mezníků této cesty jsou lidé, co se vám vybaví, když se řekne slovo člověk?Člověk? To je přece ten tvor, který za tisíciletí své existence vytvořil na Sluneční cestě tolik skvělých a vynikajících architektonick ých, sochařských, malířských, literárních, vědeckých, technick ých a dalších a dalších výtvorů, které mi SUN TRAIL vlastně pomohly vytyčit. Lidé, které na cestě potkávám, jsou většinou přá- telští a ochotni pomoci informací, radou i jinak podle okolností. Chystáte prodat své dílo pro komerční využití? Jaké mož- nosti dílo skýtá? Jisté možnosti jsou. Myslím, že již brzy o nich uslyšíte. Řekl jste zatím někomu o své cestě? Jak reagoval? Ano. Většinou byli nejdříve jaksi vyvedeni z míry, pak je ta spousta toho všeho zasypala. A když se vyhrabali, byli konsternováni existenc í něčeho takového u nás tady na Zemi. Něčeho tak rozsáhlého, plného zajímavostí známých, méně známých a také neznámých, přítomností mnoha překvapení, o kterých nikdy neměli ani tušení, že vůbec existují. Nepovažují vás členové vaší rodiny za blázna? Ano i ne. Občas se přece stává, že zpočátku bláznivý a pošetilý nápad je základem něčeho rozumného a dokonce i úspěšného. Připomeňme si jen nedávné nápady s Rubikovou kostkou, Guinessovou knihou rekordů, minisukněmi a staršími nápady s tiskárnami, automobilem, letadlem, atd., atd… Tato cesta bude zřejmě časem pokračovat, jak se bude lidstvo vyvíjet. Myslíte si, že jednou tato cesta skončí – na místě nějaké katastrofy? Domnívám se, že ne. Skončí až jednou v době, kdy skončí svou zářivou dráhu v čase samotné Slunce, kdy zde na Zemi by nemělo být již nic živého, kdy povrch Země bude pokryt několika desítkami metrů silnou vrstvou modrého zmrzlého vzduchu. Ale to vše by mělo nastat podle poslední předpovědi až za několik miliónů let. A bude vůbec kdo, aby tenhle poslední bod téhle cesty navštívil a kdy a kde to bude? Po dobu těch ještě zbývajících několika miliónů let tu je stále někdo, kdo se na Sluneční cestě bude pohybovat ať vědomky nebo nevědomky. Pokud ovšem do té doby se lidstvo nevyhubí samo.Jaký by byl váš osmý div světa? Mým osmým divem světa je Cap Canaveral – Mys Kennedy na Floridě, který je současně i pozemským divem vesmíru a jeho nekone čných prostor. Tady na každého návštěvníka dýchá vesmír z první ruky. Vzhlížíte k odpalovací rampě 39 A, odkud startovaly všechny posádky programu Apollo na Měsíc. V hale si můžete úplně zblízka prohlédnout skutečnou kosmickou loď Gemini, která kroužila se dvěma astronauty kolem zeměkoule. Vedle stojí kosmická loď Apollo 7, která poprvé obletěla Měsíc se třemi astronauty a vrátila se na Zemi. Ze vzdálenosti několika centimetrů můžete podrobně zkoumat opravdový kámen z Měsíce, který sem byl přivezen astronauty. Z tohoto místa odstartovaly sondy k vnějším planetám sluneční soustavy a které v současné době letí kdesi daleko za naší planetární soustavou hlubinami vesmíru a jsou vzdálené již miliardy kilometrů od nás. Kdybych si chtěl někam vyjet, ale měl bych jen na jednu zahraniční cestu, co byste mi doporučil? Pokud máte rád drsné chlapské dobrodružství, doporučil bych vám několikadenní pěší průchod africkou buší s volně žijící divokou zvěří zakončený turistickým výstupem na téměř šestitisícové Kilimandžáro. Jste-li založením romantik a milujete volnost a ticho, není nic lepšího, než přelet And balónem. Zbožňujete-li vír života, nabízím kosmopolitní Las Vegas, plné casin, heren a barů uprost řed pouště. Poděkoval jsem za tip a uvědomil si, že tenhle krásný blázen, jenž si přezdívá THEO INCA, mě vlastně celou „SUN TRAIL INTERCONTINENTAL „ dal kompletní návod či initeriář dobrodružného poznání až nebude vědět co s časem a penězi. A okamžité uvědomění z teď nabytého povznášejícího pocitu z nespočetných míst co stojí za to vidět a pro jejich poznání žít. Protože ne jeden kraj, země, či národ má co poskytnout. To nejhezčí je možno shlédnout jen z nadhledu, v celku jako mozaiku Země, jejíž barvy se z pohledu vesmíru sjednocují ze spektra v modrou. Kéž by tak nečinily i při své identitě je barvy. A proto dík, možná za šílený nápad – nenápad člověka, kterého fascinuje monstróznost a dokonalost veškerých přírodních a lidských výtvorů či skvostů, jejiž pospojováním tento muž vlastně SUN TRAIL vytyčil. Protože jeho zde nezvěřejněný patentový text plný názvů pozoruhodných míst nelze číst a hledat hloubku v samotných slovech, ale jejich pomocí hledat celé knihy, odkazy. Slova názvů jsou tady totiž zcela zbytečná, jen jejich představy ne. Neměla-li být totiž povrchní, pak by se musela každá zastávka rozepsat minimálně na pár stránkách našeho magazínu. A já nemohu než slíbit, že tuto inspiraci od THEO INCY využijeme.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Víš, že tady v Praze jsou lidi, kteří mají byty a spí na nádraží? řekl mi jeden známý, který je už devět let v plném důchodu s játry, ale přesto si každý den nějaké to pivko neodpustí. „A proč by to dělali?“ „Pronajímají je.“ „Víkendoví bezdomovci? O tom pochybuji. Kdo je z Prahy, může spát u známého… A navíc venku je teplo a dá se spát i pod širákem. Přes Třešňovku k Hrdlořezům, tam všude se dá spát. Navíc je tam opuštěná maringotka.“ „Fakt ti nekecám. Pronajímají to, přes den popíjí a tak nemají čas něco hledat. Noc prospí na lavičce a ráno v šest si mohou dát v kiosku lahváče.“
Vypravil jsem se na libeňské nádraží a zeptal jsem se na víkendového bezdomovce příslušníků ozbrojené ostrahy. „Asi je to pravda,“ řekl. A kdyby jenom to. Byl tady jeden, který prodal garsonku za třicet tisíc, ožral se tady a ještě týž večer mu prachy ukradli.“ Jméno okradeného jsem neznal, ale podrobně ho popsal. Začal jsem po něm pídit. Za tři dny jsem ho našel v jedné vyhlášené libeňské hospodě. Přisedl jsem si a bez obalu jsem se ho na to zeptal. „Policajt?“ „Ne, novinář,“ odpověděl jsem. „Dám si velkého ruma,“ řekl muž. „Dobře, dáme si rum,“ řekl jsem. Při druhé rundě se muž rozpovídal. „Musel jsem tu garsonku střelit,“ řekl. „Jinak by mě vylili.“ „Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Dlužil jsem dvanáct tisíc na nájemném. Kupec ten dluh zaplatil a ještě vysázel třicet talířů na dřevo.“ „Prý vás o ty prachy okradli,“ řekl jsem. „Jo, protože jsem vůl,“ řekl muž. „Třicet tisíc jsem snad v životě neviděl. Vožral jsem se jako prase a usnul na lavičce. Perfektně mě vyšacovali. Nenechali mi ani doklady.“ „Ale jak jste si to představoval, bez bytu…“ Muž mávl rukou, napil se rumu, zapil to pivem a řekl: „Prosím vás, to by nebyl problém. Přespávat jsem mohl u nějak ého známého a kdyby to nevyšlo, venku už bylo teplo. Měl jsem třicet papírů, z práce mne nemusela bolet hlava. Nehledě na to, že se přes léto na různých stavbách dá jako brigádník dobře uživit. Chlapi vydělávají kolem pěti stovek denně.“ „Ale jak jste si to představoval s bytem?“ zeptal jsem se. „Z toho jsem si vrásky nedělal,“ řekl muž. „Je mi pětatřicet, takže mám ještě šanci. Chytl bych nějakou buchtu s kvartýrem. Třeba na Proseku je každá druhá rozvedená. Tedy tady by žádné problémy nebyly.“ „Ale co budete dělat teď? Prachy pryč, byt v čudu…!“ „Nějak to dopadne,“ řekl muž. „Na brigádách si vydělám a tutově zavadím o nějakou ženskou.“ Poručil jsem mu ještě panáka a opustil hospodu. Asi za týden jsem narazil ještě na zajímavější případ. Dotyčný muž byl ochoten se rozpovídat jen tehdy, když neuvedu jeho jméno ani zaměstnání. Kvůli bezpečnosti. Budeme mu říkat Jirka. Jirkovi je pětačtyřicet. Je svobodný. Po rodičích má docela slušný byt 2+1. Vždy žil dva až čtyři roky s nějakou ženou. Teď je sám. Podnik ho poslal pracovat mimo Prahu, domů jezdil jednou za týden, někdy za čtrnáct dnů. Říkal mi, že jeho poslední žena si do jeho bytu vodila chlapy. Tak se rozešli. Jednou si k němu ve vinárně přisedl muž kolem padesátky. Jeho společnicí byla asi třicetiletá žena. Muž poručil kvalitní pití a když byl Jirka z alkoholu naměkko, spustil: „Prý máte přes týden volný byt.“ „To mám, proč se ptáte?“ zeptal se Jirka. „Vyděláváte si v práci přes sedm tisíc?“ otázal se muž. „Někdy,“ odpověděl Jirka. „Mohli bychom vám nabídnout pět set marek měsíčně.“ Přes to, že měl Jirka už trochu v hlavě, bleskově si přepočítal sumu na koruny. Pak se zeptal: „Za co?“ „Za to, že pronajmete po dobu své nepřítomnosti byt naší agentuře. Do konce tohoto roku. Pro naše přespolní zákazníky. Domů byste jezdil jednou za tři neděle. Tam máte kde spát. Do konce roku vám to hodí pěknou sumu.“ „Možná by to šlo,“ řekl Jirka. „V tom případě bychom potřebovali byt vidět,“ řekl muž. „Když se dohodneme, dám vám pět set marek hned.“ Byt se muži i ženě líbil. Jirka nakonec souhlasil. Měl týden před výplatou. Domluvili se, kdy Jirka přijede a že klíč bude mít ve schránce. Jednou však přijel neohlášen. Dveře mu otevřela neznámá žena. Domů se však nedostal. Dověděl se, že „agentura“ se vší pravděpodobností pronajímá jeho byt prostitutkám a jejich zákazníkům. Chvíli se dobýval do svého bytu, ale pak to vzdal. Šel na pivo. Večer, když šel z hospody, mu zastoupili cestu tři udělaní chlapi. Jeden z nich řekl: „Chlapečku, teď se ti ještě nic nestane. Porušil jsi dohodu. Jestli se to ještě jednou stane, přijdeš k úrazu. K moc těžkému úrazu.“ Muž ho po těchto slovech praštil pěstí do zad. Jirka klesl na kolena. Nad ním se ozvalo: „Pamatuj si to chlapečku! Ještě jednou porušíš dohodu a místo mařen budeš mít smůlu, velkou smůlu.“
Jirka teď jezdí do Prahy jednou za měsíc. Vyfasuje peníze a začíná mít strach. Jestli se vůbec příští rok do svého bytu dostane. U Jirkova bytu jsem prodlel dvě noci. První noc ve dvě po půlnoci přijel taxík a vystoupila žena s mužem. Okna v Jirkově bytu se rozsvítila. Druhou noc přijel taxík až ve tři po půlnoci. Vystoupila jiná žena a jiný muž. Okna v Jirkově bytě se zase rozsvítila. Objel jsem si všechna větší nádraží v Praze. Ptal jsem se osožáků a policistů, zda při kontrolách nenarazili na lidi, kteří mají trvalý pobyt v Praze. Na Wilsonovo nádraží chodí k ránu hlavně kněžky lásky z Perlovky. Jestliže policie při kontrole narazí na někoho, kdo má trvalé bydliště v Praze, tak je obyčejně opilý. Těžko by kdo dokazoval, že byt pronajal. Je ale jisté, že v Praze vznikla nová sociální kategorie: lidé, kteří pronajímají cizincům celý byt na sobotu a ned ěli. Na víkend odjedou na chatu a pokud ji nemají, pod stan. Byty nepronajímají vždy na černo. Narazil jsem na rodiny, které takto pronajímají celý byt legálně, přes nějakou cestovku, takže z toho příjmu mají zaplaceny i daně. Většinou se ale přece jen pronajímá načerno. A tak v našem hlavním městě každou sobotu a neděli máme Pražany, kteří jsou v těchto dnech dobrovolnými bezdomovci. Hlavně že roste valutové konto v bance.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Radek John
Uprostřed vilové čtvrti v Praze 6 je v zahrádce s pečlivě sestříhaným trávníkem a kvetoucími růžemi patrový domek. Vedle branky do zahrady najdete mosaznou tabulku EFECT REALITY S.R.O., nad ní mnohem menšími písmeny a na papíře přelepeném průhlednou fólií nápis PARTNER SERVIS. Firma PARTNER SERVIS zadává pravidelně do časopisu Mladý svět a deníku Blesk inzerát následujícího znění: „HALO SLEČNY, DÁMY! Hledáte solventního německého nebo evropského partnera? Rádi vám pomůžeme. Obraťte se na naši seznamovací agenturu, kde obdržíte bližší informace. Zprostředkování zdarma.“
Co se za touto nabídkou skrývá? Sedím v přízemí vilky zařízení novým čisťounkým kancelářským nábytkem se dvěma příjemnými dívkami, které zalo žily seznamovací agenturu, a s maminkou jedné z nich, která ze stejné místnosti řídí realitní kancelář. Na to, že jde o rodinný podnik narazíte při každé druhé otázce. „Kdo přišel na nápad založit seznamovací agenturu?“ ptám se dvacetileté Patricije Prantnerové. „Vlastně dědeček. Byl průvodcem zájezdů na hony, které pro cizince organizoval Čedok. Spřátelil se přitom s jedním Němcem z Bavorska, který v sedmdesáti čtyřech letech ovdověl a mezi řečí řekl dědečkovi, že hledá partnerku. Babička měla shodou okolností kamarádku, která také ovdověla, tak ty dva dali do hromady.“ „A pak byla svatba?“ „Samozřejmě. Babiččině kamarádce bylo tehdy šedesát sedm let. Tři roky žila s novým manželem v Německu. Nedávno umřel, tak si tady babiččina kamarádka byla pro další dotazník. Se svým německým partnerem byla velice spokojená, tak chce od nás dalšího.“ „Nápad to byl tedy dědečkův. Kdy jste agenturu založili?“ „Letos v březnu. Maminka žila se svým německým manželem deset let v jeho vlasti, takže pomohla celou věc zorganizovat na německé straně. V podstatě dáváme inzeráty do německých novin, máme kanceláře ve Frankfurtu, Němečtí zájemci o české ženy a dívky platí všechny výlohy, proto až dosud mohl být náš servis pro Čechy bezplatný.“ „Jak jste úspěšní?“ „Nemůžeme si stěžovat. Na inzeráty, které jsme podali v České republice nám odpovědělo zatím šestset šestnáct žen. Těm jsme obratem poslali dotazník, ve kterém žadatelka má vyplnit základní údaje o sobě včetně dosaženého vzdělání, zaměstnání, vlastních zájmů.
Ptáme se samozřejmě také jestli má děti, jestli zná cizí jazyk a jaký, a ovšem jestli kouří a pije – tam má možnost vybírat ze tří variant: abstinentka, příležitostně, hodně. Nakonec se ptáme na představu o partnerovi. Jaké má mít vzdělání, zájmy, jestli nevadí, pokud má dítě ve vlastní péči.“ „Kolik klientek vám poslalo takto vyplněný dotazník zpátky? „ „Zatím dvě stě. Denně ovšem docházejí další dotazníky. Kromě dotazníku má každý zájemce přiložit také fotografii celé postavy, případně videokazetu. Někdo si pochopitelně dá na těch fotkách záležet, nepošle jen tak fotku do občanky. Pak mu to může trvat samozřejmě déle.“ „Potom dáte, předpokládám, dohromady údaje a požadavky mužů z Německa s požadavky českých žen.“ „Ano. Když počítač vyhodnotí vhodného partnera, je na něm, jestli chce přijet do Prahy – pak se první schůzka uskuteční v naší kanceláři. Pokud je tak zaměstnán, že chce, aby za ním potencion ální partnerka přijela do Německa, platí jí všechny náklady za cestu. V takovém případě naši klientku většinou maminka veze svým mercedesem do Frankfurtu, potencionální partner předem zajistí důstojné ubytování a diety pro svou potencionální partnerku. Potom jí dáme čas, aby se upravila.
První schůzka se uskuteční v naší frankfurtské kanceláři. Další den je většinou vyhrazen na prohlídku města, třetí den odpoledne se vracíme do Prahy. Co si v rámci tohoto programu oba potencionální partneři domluví, je už jejich věc. Jsou to svobodní dospělí lidé.“ „Kolik žen jste takhle vyvezli do Německa?“ „Do této doby kolem dvaceti.“ „Předpokládám, že je ještě příliš brzy ptát se, kolik z toho bylo svateb.“ „Zatím dostáváme spíš třeba pohlednice ze společných dovolen ých našich klientů, ale svatby u řady z nich určitě přijdou.“ „Takže dědečkův nápad byl geniální a seznamovací agentura se úspěšně rozvíjí?“ „Určitě. Sám dědeček, když se pohádá s babičkou, říká: „Už toho mám dost, dejte mi taky jeden dotazník. – To samozřejmě žertuje, ale když přijde sem a vidí, jak se agentura rozvíjí, je spokojený.“ „Všechno tedy vypadá růžově. – Jaké máte další podnikatelské plány?“ „Velké. Nově jsme otevřeli kancelář pro Anglii v Londýně, chceme velmi brzy otevřít kanceláře ve Francii, v Itálii, ve Švýcarsku a v Chicagu ve Spojených státech, kde je silná kolonie českých vystěhovalců, takže zájem o příslušnice našeho národa tam určitě bude. Kromě toho začneme nabízet zprostředkování seznámení i v této republice. Navíc jsme zjistili, že zájem o seznámení našim prostřednictvím i čeští chlapci a muži. Rozšiřujeme proto služby i pro ně. V nových inzerátech už nebude jenom HALO SLEČNY, DÁMY, ale také PÁNI. Chceme být jednou největší seznamovací agenturou v této zemi. – Samozřejmě, že tyhle plány si žádají investice, proto jsme bohužel nuceni zavést poplatek za zprostředkování i pro občany České republiky. Bude to ovšem jenom sto padesát korun. – V jedné konkurenční seznamce chtějí za zprostředkování kontaktu do ciziny předem pět tisíc korun. Něco takového bychom považovali za neseriózní.“ „Dá se už na základě německých dotazníků říct z jakých sociálních vrstev jsou němečtí muži stojící o české partnerky? „ „Především jsme naprosto seriózní seznamovací agenturou. Nehledáme a nevysíláme do Německa barové tanečnice nebo dokonce ještě něco horšího.
Němečtí klienti jsou většinou obchodníci, podnikatelé, velmi zaneprázdnění lidé, kteří prostě nemají čas hledat si partnerku a navíc si myslí, že v nočních podnicích v Německu by partnerku, jakou si představují, stejně nenašli. Jsou většinou velmi dobře zajištění, často rozvedení a zklamaní z německých žen. Dávají přednost české partnerce, od které očekávají, že bude méně emancipovaná než Němka, více je ocení, bude umět dobře vařit – české kuchařky mají v Německu vesměs výbornou pověst – a bude jí záležet na rodině. Německým zájemcům o české ženy většinou více než pětatřicet let.“ „Kolik je vašemu nejstaršímu německému klientovi?“ „Osmdesát. Chtěl přiměřeně starou partnerku. Ptali jsme se ho, co to znamená, jestli sedmdesátiletou nebo šedesátiletou. On nám odpověděl, že si pro sebe představuje ženu tak do padesáti let. S tímto mužem se napřed v Německu sejdeme, abychom zjistili, jestli jeho nároky odpovídají realitě.“ „Kolik let je vašemu nejmladšímu klientovi?“ „Rozhodli jsme se. že budeme sloužit pouze klientům, kteří už přesáhli hranici plnoletosti. Takže ty, kteří jsou mladší osmnácti let – jde většinou o české dívky – zdvořile odmítáme. Nechceme mít problémy s rodiči, kteří by samozřejmě mohli být proti tomu, že se jejich neplnoletá dcera chce vdávat do ciziny.“ „A jak byste charakterizovala české zájemkyně o vdavky s cizincem?“ „Především znovu opakuji, nejde jenom o zájemkyně. Přestože jsme v inzerátu oslovovali dámy a slečny, ze třiceti procent nám odpovídali muži. Žádali nás, abychom seznámení do ciziny zprost ředkovali i jim.“ „Přece jen je ale jaksi dáno tradicí, že muž rodinu zajišťuje, takže nesolventnost partnerky ve vztahu je samozřejmostí, než to, že by muže živila německá žena.“ „Ale i to se samozřejmě někdy děje. V Německu existují ženy, které si rády zaplatí společníka třeba na dovolenou, aby nejely samy. Totéž se ovšem objevuje i v požadavcích německých klientů, kteří chtějí na cesty pro změnu společnici.“ „Přesto – nemáte pocit, že od českého muže je nabídka k sňatku do ciziny jaksi větší vypočítavostí než od ženy?“ „Je to možné. Také nám někteří vyplňují do dotazníku, že na věku partnerky jaksi nezáleží.“ „Z jakých sociálních vrstev se rekrutují vaše české klientky? „ „Jsou to většinou středoškolačky, částečně i vysokoškolačky požadující potom často stejné vzdělání i od muže. Řada klientek je rozvedených a tedy zřejmě zklamaných z českých mužů, některé mají dítě. Naší nejstarší klientce je sedmdesát tři let. Máme tady i starší paní, která je vysokoškolačka, umí dobře německy a nepřeje si seznámení s partnerem. Chce po nás, abychom jí našli přítelkyni. Píše, že ovšem není žádná lesbička, prostě chce překonávat samotu přátelstvím se ženou. Představuje si, že by mohla navštěvovat svou německou přítelkyni a naopak zvát ji na oplátku na návštěvy do Prahy, trávit společně dovolené a tak dále. I té se pokusíme vyjít vstříc.“ „Jak často se přece jenom nějaká ta barová tanečnice ne-li něco horšího splete a zkouší najít klienty přes vaši agenturu? „ „Výjimečně. Máme tady jednu dvacetiletou dívku, která k dotazníku poslala poněkud vyzývavější fotografie. Píše ovšem, že stojí o partnera do pětačtyřiceti let.
Pokud najdeme Němce, jehož představa bude odpovídat tomu, co ta dívka nabízí, pokusíme se vyhovět i jí. – Jistě se mezi našimi klientkami objevují i lehkomyslné dívky. Například nám přijde dotazník od klientky, které je právě osmnáct, je svobodná a už má dítě. Nebo jiná osmnáctiletá nám píše, že by jí vyhovoval muž do pětapadesáti let. Ale zase: Nám nepřísluší někoho soudit. Hledáme partnery našim klientkám podle jejich požadavků a partnerky zahraničním klientům podle jejich požadavků. Nic víc, nic míň.“ „Jak často si česká dívka představuje, že její partner bude německý milionář?“ „Jeden takový dotazník přišel, ale to si spíš někdo dělal legraci. „ „Vaši klienti vám o sobě sdělují citlivá data. Jak je chráníte před zneužitím?“ „Všichni, kdo se nám svěří, si mohou být jisti, že údaje o nich neukážeme nikomu nepovolanému. Musíme být diskrétní i proto, že občas například hledá partnera třeba žena, která je stále ještě vdaná, ale v manželství nespokojená. I naši klienti musí na počátku spolupráce podepsat prohlášení, že informace o potencionálním partnerovi nebo partnerce nepředají žádné třetí osobě.“ „Je vám dvacet let, použily byste služeb své agentury, abyste našly partnera?“ „Já stálého partnera mám. Ale kdybych ho neměla, proč ne. Zatím se nám hlásí většinou velice solidní muži.“ „Co jste chtěly v životě dělat, než jste se pustily do tohoto druhu podnikání?“ „Ještě stále jsme studentky právnické fakulty. Teď jsme úspěšně skončily druhý ročník. Seznamovací agenturou si přivyděláváme na studia. Dneska si koupíte dvě učebnice a tisíc korun je pryč.“ „Nabízíte služby své agentury i spolužačkám a spolužákům na právnické fakultě?“ „Zatím jsme se to styděli dělat, ale příští školní rok s tím určitě začneme. Jde o seriózní seznamovací agenturu, není proč tajit, co děláme.“ „Budete tedy v budoucnu právničky nebo seznamovací agentky?“ „Kdo ví? Tohle nás baví, je to zajímavá práce, každý den se těšíme, až pošta přinese další dotazníky.
Stíháme to i při studiu s jediným zaměstnancem, který vyřizuje telefony a rozesílá dotazníky našim klientům. Jestli se agentura rozroste jak chceme, vždycky můžeme přijmout další zaměstnance.“ Pokud jste vážení čtenáři dočetli až sem, někteří z vás jsou teď jistě pobouřeni morálním stavem národa po jeho čtyřicetilet é devastaci. Někteří pokyvují hlavami: hle, konec století s jeho excesy. Někteří naopak nechápavě vrtí hlavou nad čím se kdo chce pozastavovat, když český národ má konečně svobodu a užívá si jí? Realista ovšem jistě chápe, že za vším je jednoduché ekonomické pravidlo: čím méně se této zemi bude dařit exportovat průmyslové a zemědělské výrobky, tím více budou její občané exportovat sami sebe. Asi jenom vyrovnání životní úrovně občanů České republiky s životní úrovní jejich západních sousedů by omezilo exodus občanů této země směrem, kterým dnes hledí většina z nás. To platí jak pro únik mozků, kterého jsme denně svědky například ve vědeckých kruzích, tak pro případy prodaných nevěst a teď i ženichů. Jde už pouze o to, jestli k vyrovnání životní úrovně v celé Evropě, tedy i střední, může vůbec někdy dojít a v případě že ano, jestli už nebude pozdě. Jestli v té době už nebudou nejhez čí dívky, stejně jako nejchytřejší vědci a specialisté dávno za kopečky, čímž by genetický potenciál národa mohl být oslaben až k hranici ztráty konkurenceschopnosti.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Josef Klíma
Dělali jsme spolu rozhovor snad čtyřikrát ještě v době, kdy byl federálním ministrem vnitra. Rozhovor nikdy nepublikovaný, protože vždycky jsme narazili na nějaké okruhy otázek, od kterých nás odvolal stísněný čas a které jsme si slíbili prodiskutovat příště. A příště bylo zase něco nového: Mošnov, Leopoldov, lustrace… a zase jsme se dostali tam, kde je čas diktátorem. Pak on přestal být ministrem, zmizel kamsi do země, která se pro nás stala cizinou – a příležitosti vidět se ještě ubylo. Málem jsme se setkali na procesu s iniciátory vzpoury v Leopoldově; jeho se snažili obvinit, že vzpouru nepřímo podnítil, mě posléze z šíření poplašné zprávy, když jsem se v sérii reportáží zmiňoval o možnosti, že při ozbrojeném zásahu zahynulo víc vězňů než uváděla oficiální zpráva.
Mimochodem – tu údajnou poplašnou zprávu jsem tehdy nechal okomentovat právě federálního ministra vnitra Langoše…
Kam jste zmizel od té doby, co jste přestal být ministrem? Řekl jsem si, že je na čase, abych získal jakýsi odstup od politiky. Jedině tak si člověk může ujasnit, co se dělo, jaký význam to mělo, jakou roli v tom sám hrál. Prostě získat jiný pohled na politické dění, než když je uvnitř. Vrátil jsem se do Bratislavy, odstoupil jsem z politických funkcí, stal jsem se zaměstnancem jedné soukromé firmy a s politikou mě vlastně dnes spojuje hlavně nadace, kterou jsem založil. Centrum pro dokumentaci zločinů komunismu.
Slovenský parlament ale nepřijal obdobný zákon o zločinnosti komunistického režimu jako parlament český… Nepřijal, ale bude ho muset přijmout. Dříve nebo později. Tvrzení, že každý z nás vlastně nese určitý díl viny na uplynulé době, ohromně nahrálo těm největším viníkům. Vina se jaksi rozptýlila, stala se vinou kolektivní a připravila půdu pro to otřepané rčení o tlusté čáře za minulostí a o tom, že nejlepší je zapomenout. Jenže já jsem čím dál víc přesvědčen o tom, že odpovědnost se nesmí rozptýlit. Jistě, nelze ji svalovat kompletně na jednotlivce, ale na druhé straně je ani nelze rozložit na miliony. Kolektivní historie se skládá z tisíců individuálních příběhů, křivd a zločinů a já jsem si jist, že lze přesně vystopovat určitou vrstvu lidí, kteří nesou hlavní vinu. Řekněme, že jich jsou řádově tisíce, ale jsou to konkrétní lidé. A lze na ně ukázat v konkrétních případech. To je smysl centra.
Je tak velký úkol realizovatelný? Věřím, že je. Pochopil jsem, že doba čistého altruismu už skončila a daří se mi sehnat i určité peníze na skutečně profesionální činnost. Chceme na to jít ze tří stran: orální, vyprávěná historie, analýza dobových médií a studium archívů. Našel jsem už spolupracovn íky. Například Trnavská univerzita je projektu docela nakloněna.
Nezhorší to ještě víc její pozici? Vždyť právě ona se stala před časem hlavním terčem současné slovenské vlády… Ten konflikt neskončil, jen jaksi doutná. Univerzita funguje, vláda, která pochopila, že tuhle válku nevyhraje, se sice tváří jako by se své snahy dostat univerzitu pod kontrolu vzdala, ale zkouší to jinak, méně nápadně. Nedávno například navrhla slovenským církevním hodnostářům založení oficiální katolické univerzity. Zdánlivě vstřícný krok – dokud si člověk neuvědomí všechny souvislosti, jako je například změna statutu a tudíž i nové akademické volby. A nový prostor pro manipulaci. Církev naštěstí tuhle snahu prokoukla; všichni biskupové byli proti…
Zúčastnil jsem se besedy o akademických svobodách na Trnavské univerzitě před rokem, v době, kdy byl spor nejvyhrocenější, a byl jsem překvapen svěžím, odhodlaným duchem, který tam tehdy mezi studenty obecně vládl… Ten duch tam zůstal. I kdyby se dnes přece jen vládě podařilo univerzitu zavřít nebo zmanipulovat, studenty, kteří tam tohle všechno zažili, už nikdo nezdeformuje. Konflikt kolem Trnavské univerzity byl základním střetem staré, zkorumpované společnosti s duchem demokracie a svobody. Ba co víc – byl to i střet první svobodné univerzity s ostatními slovenskými univerzitami, které jedou stále ještě ve starých komunistických kolejích a jsou pod kontrolou starých komunistických partiček.
Vzpomínám si, jak jsme se – ještě v době vašeho ministrování – bavili o tom, co bychom dělali, kdyby se komunisté vrátili k moci. Jak jsem žertoval o tom, že nejdůležitější je mít natankovanou plnou nádrž, aby se člověk dostal do Rozvadova – a vy jste říkal, že v tom případě byste se naopak vrátil na Slovensko – a začal znova jako disident. Necítíte nějaké náznaky, že ta situace už nastala? Pokud máte na mysli politické tlaky nebo snahu o revanš, pak ne. Snaha zdiskreditovat mě při procesu s leopoldovskými vězni byla směšná a neměla naději na úspěch. Spíš mi chtěl někdo na pár hodin znepříjemnit život. O něco vážnější to bylo v procesu s mužem jménem Slovák…
To byl ten člověk, který se vydával za pracovníka ministerstva vnitra a přitom vraždil ženy? … a přitom se odvolával na to, že já jsem o tom vědě! Celé je to velmi absurdní. Toho člověka jsem poprvé potkal v roce 1990, kdy jsem ještě s dvěma kolegy čekal na bratislavském nádraží na předsedu vyšetřovací komise leopoldovské vzpoury Bakiču. Slovák se tak ke mně přitočil, tvrdil, že se známe z doby, kdy já jsem docházel do Leopoldova a že ho momentálně propustili na podmínku. Vyprávěl mi zmatenou historku o tom, že ho jako machra na elektroniku požádali nějací lidé, aby sestrojil nějaké velmi podezřelé elektronické zařízení. Působil naprosto nedůvěryhodně a pomateně. Podruhé mě vyhledal o něco později v Praze v parlamentě a tvrdil, že má magnetofonové pásky, které mě kompromitují z podněcování vzpoury v Leopoldově. Řekl jsem mu: Fajn, jestli máte nějaké pásky, můžeme si je poslechnout. Začal se vymlouvat, že on je u sebe nemá, že je má kamarád, pak se ještě vrátil, tvrdil, že kamaráda mezitím okradli a nakonec z něj vylezlo, že potřebuje půjčit peníze, aby se dostal domů do Bratislavy. Potřetí mi volal domů, na číslo, které moc lidí neznalo, říkal, že má s sebou nějaké důkazy a také vzorky z nějaké velké akce, která by mě mohla zajímat. Dal jsem mu číslo na příslušné operační středisko a zároveň jsem je informoval. Později jsem se dozvěděl, že tam Slovák opravdu zavolal, že se jeho případu chytla federální policie a posléze i FBIS. Vyšetřovatelé, kteří mě pak navštívili, měli oči na stopkách: Slovák, který už byl mezitím ve vazbě, jim dával typy na nějakou chatu, kterou ale nebyl schopen z videozáznamu rozpoznat, hovořil o třech mrtvých a nakonec se ty mrtvoly začaly i nacházet… Podával jsem svědeckou výpověď, svědčil jsem i u procesu, ale nevím, jak to nakonec dopadlo. Slovák operoval před senátem s jakousi tajnou akcí vnitra, dokonce předložil předsedovi senátu jakýsi kódovaný záznam na čtverečkovém papíru, který nikdo nebyl schopen rozluštit. Ani on sám. Mě nikdo nic neprokázal – ostatně ani nebylo co – ale bylo to celé velmi nepříjemné a já si uvědomil, jak nebezpečné je podobná setkání podcenit. Přitom takových zmatených lidí za mnou chodilo na ministerstvo víc…
Máte dnes, s odstupem, pocit, že i jiné věci, které jste jako ministr dělal, jste měl dělat jinak? Já vzal tenkrát tu funkci jako solitér. Jako jediný člověk, na němž se byli všichni ochotni shodnout. VPN, křesťan, Slovák, nekomunista. Nijak jsem na ní nelpěl a nijak jsem z ní nezbohatl. Měl jsem Škodu 105 – a mám ji dodnes. Vzhledem k tomu, že jsem k této funkci ani nebyl nijak kvalifikován – pracoval jsem na akademii věd – musel jsem se od začátku řídit především intuicí. Kupodivu zjišťuji, že v zásadních věcech mě nezklamala.
Ani v takových, jako byla třeba aféra kolem zásahu na letišti v Mošnově? Ani na Mošnov jsem dodnes nezměnil názor. Mošnov byl koneckonc ů velkým poučením, že podobné akce potřebují lepší přípravu a že při nich není možná spolupráce policie s armádou. Vojácká rozhodnost – mám-li se vyjádřit jemně – tehdy sehrála velkou roli. Já osobně bych býval zasáhl raději o den později, ale po prověření všech informací.
Existovalo něco, co jste třeba tehdy – vázán svou funkcí – říci nemohl a dnes už můžete? Vždycky jsem se snažil říct všechno na rovinu. Pokud jsem přece jen něco nevyslovil naplno, nepřevažoval přitom slib mlčenlivosti vyplývající ze zákona, ale spíš politické vnímání.
Co konkrétně? Dodnes ve mě zůstal problém: ústavní slib vůči federální ústavě. Nedokázal jsem dostatečně vnímat důsledky ústavního slibu na rozpad Československa. Dodnes nemám jistotu, zda jsem neměl z pozice své funkce víc jednat proti snahám o rozpad federace…
Ale ten rozpad byl přece legální, ne? Byl výsledkem legálních voleb? Otázka je, zda je legalita totéž co legitimace… Myslíte tedy, že může existovat legální nelegimita nebo naopak nelegální legimita? Nemá smysl, abychom zabředávali do intelektuálských slovních hříček. Určité náznaky, související s rozpadem federace, se objevovaly už před volbami. ale neměly viditelné obrysy. Svou roli nesehrála ani generální prokuratura, ani ústavní soud, a proto se dnes zamýšlím nad tou otázkou, kdy má člověk jednat z vlastního rozhodnutí a kdy čekat na podněty…
Máte na mysli Slovenskou národní stranu? Nebo Matici slovenskou? Nebo Světový kongres Slováků a jeho působení z ciziny? Nechci to specifikovat. Dnes už to ani nemá cenu.
Myslíte, že ta nerozhodnost a určitá intelektuálská váhavost má zásluhu i na volebním neúspěchu vaší strany? VPN bylo velmi heterogenním hnutím, střetávalo se v něm množství různých názorů. Domnívám se, že jsme doplatili především na nedostatečnou jasnost v postojích a na neschopnost tyto postoje důsledně osvětlit veřejnosti. Lidé potřebují rozhodnost a tohle Mečiar dobře využil. Vždycky jasně formuluje: „toto je dobré, toto je zlé, toto je třeba!“ I když se mýlí, i když je nucen vzápětí tvrdit přesný opak, lidem tahle jistota imponuje.
Jak hodnotíte současný slovenský vývoj? Nevěřím, že dojde k nějakým katastrofám. Co mi nejvíc vadí, je všeobecná neúcta k právu. Dnes už si nejsem jist, že lidé tenkrát cinkali klíči pro rovnost před zákonem. Ta skutečnost, že někteří byli privilegovaní, se do nich za ta desetiletí zažrala příliš hluboko. S neúctou k právu pak souvisí i nezávaznost závazků. Uzavírají se smlouvy, které nic neznamenají, ba dokonce některé už přímo s úmyslem porušit je a zneužít. To už není jen problém politický a etický, to brání i vzniku normálně fungujícího trhu.
Jak chcete produkovat, nakupovat nebo prodávat, když nemáte jistotu, že ten druhý zaplatí nebo že dodá, co písemně slíbil? Proto je potřeba potrestat i zločiny, které by byly jinak promlčené. Aby se všem jasně ukázalo: tohle je zločin a tohle je zločinec. Nechystáte se napsat paměti? Paměti porevolučního ministra vnitra by mohly být zajímavé… Nechystám. Vedli jsme teď takové ranní hovory s Františkem Šebejem, bývalým poslancem FS, dokonce jsme si je nahrávali na magnetofon, ale to, co z toho vzniklo, směřuje do budoucna. Je to vlastně rozvedených deset základních tezí nové konzervativní strany.
Co obsahují? To bych musel citovat celý ten elaborát. Ale mluví se v nich například o tom, že jedinou studnicí poznání se svobodná univerzita, jedinou studnicí morálky a etiky tradiční rodina a nezávislá náboženská společenství věřících, jedinou studnicí prosperity volná tržní ekonomika a svobodné vlastnictví… prostě podobné věci.
Kdysi jste mi řekl, že jedno své životní období – léta mezi vaším osmnáctým a třiadvacátým rokem – považujete za jakýsi omyl. Že všechny ty věci, které jste tehdy dělal – kouřil marijánku, honil holky, flámoval po hospodách – vlastně zrazovaly vaše životní principy. Nebojíte se, že i to své ministrování budete jednou takhle brát? Já bych tak dramaticky nekomentoval ani to období mezi osmnácti a třiadvaceti. Byla to prostě doba, kdy jsem šel jinudy než předtím a potom. Ale byla asi nutná, abych poznal jinou stránku tohohle světa a získal zkušenosti. Zakouřil jsem si třeba marijánku – a poznal jsem, že mě to nezajímá, že tam není dál co zkoumat. Čím se to období liší od ostatních, byla určitá nevázanost. Nezávaznost vztahů, činů, nezávaznost života. Byl to život bez záměrů. To o době, kdy jsem byl ministrem, říci nemohu. Ta se odehrávala v rámci životních principů, k nimž jsem se dopracoval a podle nichž jsem se také řídil. Věděl jsem, že to, co dělám, má význam – a myslím si to dodnes.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Historie kolem severního pólu Dne 6. dubna 1909 dobyl Robert Peary severní pól. Nadšený se vrátil do Ameriky, kde čekal, že ho budou oslavovat jako vítěze. Ale oslavy se nekonaly. Na výsluní slávy už byl lékař Frederick Cook. Dobyl údajně tento zeměpisný bod 21. dubna 1908. Zpráva zastihla Pearyho jako úder blesku. Třiadvacet roků práce, osm polárních expedic…
To všechno mělo být nadarmo? V dramatické roztržce označil Cooka za podvodníka – a nakonec získal převahu.- V poslední době se však množí hlasy zkušených polárních badatelů, kteří žádají spravedlnost pro Cooka. Řada z nich podle výzkumů a srovnání přichází k závěru, že Cookovy údaje nemohou být vymyšleny. Kdo byl první? Dobytí arktického souostroví je historií porážek a draze vykoupených bojů člověka proti chladu arktické noci, historií jeho nekonečné touhy poznat neznámé. Tuto historii psali Američané, Angličané, Rusové, Norové, Rakušané i Němci. Přicházeli do Arktidy, kde nejeden zaplatil za svou opovážlivost vlastním životem. Cílem většiny polárních expedic na přelomu našeho století byl jediný bod: severní pól.
A začala o něj skutečná bitva. Kdo tam vztyčí jako první vlajku své země? Jedním z fanatiků severního pólu byl i Američan Robert Peary, který pokládal sám sebe za vyvoleného. To je zapotřebí vědět, aby člověk pochopil, jak mohlo dojít k ojedinělému skandálu v historii arktického výzkumu: k boji dvou badatelů. Peary v něm necouvl ani před ne příliš čestnými způsoby a jeho přívrženci se nezastavili ani před falšováním faktů. Cílem jejich útoku byl Frederick Albert Cook. Americký lékař a polární badatel, který už před Pearym dobyl severní pól. ale musel tam přezimovat, takže zprávu o tomto úspěchu mohl odeslat až v září 1909. Peary obvinil Cooka z hanebného podvodu a vědeckého gangsterismu. Cook přes třicet let bojoval o uznání a dobré jméno, o něž v tomto boji přišel. Před několika lety, osmdesát roků po této události, se rozplynula umělá mlha vytvořená tehdy tiskem, a mnozí vědci začali žádat spravedlnost pro mrtvého Cooka. Cookova expedice Muž, který financoval výpravu, se jmenoval John Bradley. Proto také Cook pojmenoval svou loď tímto jménem. Roku 1907 s ní vyplul na moře. Jeho cílem byla eskymácká osada na severozápadním pobřeží Grónska. Tam strávil arktickou zimu. Devatenáctého dubna 1908 se vydal na cestu západním směrem s 11 muži a 11 spřeženími, v nichž bylo 103 psů. Postupně se rozloučil s většinou svého mužstva, zůstali u něho dva Eskymáci a 26 polárních psů. Cook věděl, že na oba Eskymáky se mlže spolehnout. Se svými znalostmi a zkušenostmi byli pro něho něco jako arktická životní pojistka.
Cesta na sever byla vražedná. Sněhové vichřice, prudké mrazy, zákeřné praskliny v ledu, vysoké ledovce. Každý krok byl utrpením. V posledních březnových dnech si však trojice povšimla náznaků pevniny. Do svého deníku, který nesl nápis „Moje dobytí severního pólu” si Cook napsal: „Nemohli jsme zjistit, zda to jsou ostrovy, nebo masiv pevniny. Na dolním konci se to podobalo ostrovu Axel Heiberg s horami a údolími. Výšku pobřeží, které bylo pokryto tenkou vrstvou ledu, jsem odhadoval na tisíc stop.” Cook nazval tyto ostrovy také jménem Bradleye. Led jim však každý den stále více ztrpčoval život, denní dávky potravin se zmenšovaly, mráz ubíral mužům sílu. Po dvou měsících úmorné pouti 21. dubna 1908 se před výpravou otevřela zvlněná ledová plocha. Frederick A. Cook stanul na severním pólu. Pak nastoupil zpáteční cestu. Počasí se zhoršilo, led začal tát. Když se muži dostali k pevnině, husté mraky jim tři týdny bránily určit přesné místo. Až 23. června, když Cook mohl stanovit souřadnice, zjistil, že je mořský proud zahnal na západ od ostrova Axel Heiberg. V mlze a vánici se Cook dostal ještě před vypuknutím arktické zimy k mysu Sparbo na Devonských ostrovech. Na ostrov Axel Heiberg, kde měla výprava sklad potravin, mohl Cook jen se závistí vzpomínat. Život mu zachránilo lovecké umění Eskymáků. Až v únoru 1909 – po polární noci – se badatel vrátil na základnu Annoatok. Chtěl se vyhnout jakémukoliv riziku a svoje zápisky odevzdal lovci H. Withneyovi, který zimoval na Annoatoku.
Začátkem jara odešel Cook jižním směrem, aby se první lodí vrátil do civilizovaného světa. 1. září 1909 telegrafoval ze Shetlandských ostrovů do světa: „21. dubna 1908 jsem dosáhl severního pólu.” Expedice Pearyho V únoru roku 1909, tedy téměř rok po Cookovi, se vydal na cestu do „studeného pekla” země Peary. Byl to zkušený polární badatel. Výpravu tvořilo pět skupin skládajících se z 26 mužů, mezi nimiž bylo 7 Američanů. 140 psů tahalo 26 párů lyží. Peary šetřil svoje síly a do boje o získání severního pólu zasáhl teprve tehdy, když už mu byl cíl na dosah ruky. Útok na severní pól ještě nikdy nepodnikla tak dokonale vyzbrojená expedice. Když u mysu Columbia ještě jednou překontrolovali výzbroj, vydala se skupina 1. března k pólu. Cestu lemovaly chatrče a sklady potravin, určené pro zpáteční cestu. Ale Arktida stále připravuje překvapení. Při teplotě minus 50 stupňů se dřevo tříštilo jako sklo. Čím dál postupovali na sever, tím byl a cesta obtížnější. Dvacátého března dosáhl Peary 85. stupně a 23 minut severní šířky, druhý den si poznamenal: 86 stupňů, 38 minut… Za ním šla ještě záchranná skupina, které velel R. Barlett, kapitán lodi Roosewelt. Od svého přítele Barletta se Peary oddělil 30. března 1909. Severní pól byl již na dosah ruky a Pearymu se nechtělo dělit s někým o těžce vybojovanou slávu. Ponechal si jenom sluhu, černocha Jensona, a pět Eskymáků. Od severního pólu ho dělilo už jen šest kilometrů…
Dne šestého dubna 1909 stanul v cíli. Zůstal na místě třicet hodin. Pak se vydal na zpáteční cestu. Už 23. dubna dosáhl mysu Columbia a po dvou dnech se lodí Rooswelt vrátil do USA. 6. září překvapil svým telegramem: „Dobyl jsem severní pól. Peary.” Kdo bude první? Cook se jenom krátce radoval ze svého štěstí, že je nejoslavovanějším člověkem na světě. Pak na něho Peary vystřelil první jedovatou kulku. Peary, kterého hnala trochu marnivost, nemohl spolknout, že někdo jiný před ním severní pól překonal. Nemocný zklamáním se pustil do boje. Obvinil Cooka z podvodu. Ten se o tom dozvěděl v Kodani, kam připlul z Grónska na své lodi. Spěchal do Spojených států. Peary od něho požadoval důkazy, že byl na mysu Svartevoeg, který leží na severním pobřeží ostrova Axel Heiberg. Peary tam zanechal kamenný sloup se záznamem a zkoušel Cooka, co na něm bylo napsáno. Cook však tuto kamennou pyramidu nenašel (Roku 1914 ji nalezl Pearyho pomocník W. McMillan, ale na jiném místě). Ale i bez tohoto záznamu Artic Club uvěřil, že se Cookova skupina zdržovala na mysu Svartevoeg. První Pearyho útok tedy byl odražen, ale jeho styl a způsob byly charakteristické pro další historii sporu o prvenství. Tak například muži z Pearyho skupiny vyslýchali Eskymáky, kteří doprovázeli Cooka na severní pól. Právě tak se chovali k Withneyovi, kterému Cook svěřil svůj deník. Když se Withney v srpnu 1909 se svými věcmi objevil na palubě lodi Roosewelt, aby se vrátil, Peary ho vyzval: „Dejte mi čestné slovo gentlemana, že neberete s sebou nic, co by patřilo dr. Cookovi.” Withney se dostal do křížové palby. Po tomto přivítání ukryl všechno, co mu Cook svěřil na tajném místě na břehu, ale v přítomnosti R. Barletta, kapitána lodi Roosewelt a Pearyho důvěrníka.
V roce 1910 se v grónských vodách objevil parník Bootik. Na palubě lodi byli Bradley, který financoval Cookovu polární výpravu, a několik dalších osob, kteří chtěli najít Cookovy materiály. Čtvrtého srpna loď zakotvila u Annoatoku. Poznámky však nalezeny nebyly. Z toho Cookovi přívrženci usoudili, že byly ukradeny. V zrcadle dnešních poznatků se dá přesně určit, zda Cook byl na severním pólu či ne. Nejsilnějším mezi mnoha argumenty je popis tvorby některých ledovců, jejichž charakter se podařilo teprve nedávno prozkoumat. Cookova cesta na severní pól byla pro vědu velmi cenná. Poprvé se mu podařilo popsat celou řadu úkazů, které vědci neznali. Proč však byly jeho zásluhy tak dlouho a tvrdošíjně odmítány? Příčiny jsou pravděpodobně v tom, že Peary se více hodil do pózy vítěze, svým původem, statky, úspěchy v armádě… Víc vyhovoval představám tehdejší americké společnosti o hrdinovi. Proto musel Cook padnout. Ale Cookovy zásluhy o vědu žádají jeho dobrého jména. Uveďme alespoň dva názory kompetentních vědců z posledních let. John Fletcher, vedoucí americké polární stanice na ledovém ostrově T 3: „Nedovedu si představit, že by Cook lhal. Za žádných okolností si nemohl své údaje vymyslet,” Ruský výzkumník A. F. Trjašnikov: „Je vyloučeno, že si člověk, který nebyl v Arktidě, mohl vymyslet a popsat nejrůznější přírodní důkazy, charakteristické pro tato místa.” A hlas mnoha světových vědců: „Zásluhy Fredericka Alberta Cooka jako polárního badatele vyžadují historickou spravedlnost.”
