autor: Honza | Kvě 25, 2021
VÁCLAV UPÍR KREJČÍ
Stalo se to, když to člověk nejméně čeká. Přišla smrt. A tak co teď budete číst, je ten úplně POSLEDNÍ ROZHOVOR ANTONÍNA STRÝČKA JEDLIČKY. Seděl jsem se Strýčkem Jedličkou v jedné třeboňské zahradní restauraci. Od rána jsme čekali až na nás přijde řada na natáčení filmu Divoké pivo. Jedlička vyprávěl, nenechal nikoho na pokoji, byl samá kulišárna. Mně se to líbilo.
Čekal jsem jenom, až bude ta nejvhodnější chvíle. Když přišla, odešli jsme stranou, aby nikdo Strýčka nerozptyloval, a já pustil magnetofon, aby nahrál řeči, vzpomínky, fóry Antonína Strýčka Jedličky, divadelního a filmového herce, který zároveň o sobě mohl prohlásit, že je: režisér, autor řady knížek, imitátor, klaun, autor „kulišáckých” mystifikací, nositel Řádu dětského úsměvu, laureát Haškovy Lipnice, proslulý hlavně jako veliký recesista a hlavně sběratel všeho neskutečného, bláznivého: hrací motýlek na krk, rtěnka jako pánské přirození, proslavené prdící polštářky, prkénko na WC hrající státní hymnu a podobně. Několikrát jsem se se Strýčkem Jedličkou v životě uměleckém potkal. Na jevišti i mimo něj. Vždy sršel humorem.
Tak sršte humorem Strýčku… Mám jednu příhodu s Ládíčkem Menšíků. My jsme měli takovou hru. Když já ho uvidím první a zakřičím, tak on bude ten den za nás oba platit útratu a naopak. Ale já za Láďu platil rád, pro mě to byla pocta… Jezdím leta do Luhačovic, proto mám ještě ten hlas (a zachrochtal a zapískal). A najednou přijde ve Společenském domě ke mně číšník a povídá: „Pane Jedlička, je tady pan Menšík.” A tak jsem za ním šel. Tenkrát už byl na tom bledě, těžce dýchal: „Tondo, tady je kotel, tady se snad udusím.” A já povídám, tak jdi do tý zlatý vany, to ti pomůže, tam jsou ty perličky, to tě nadzvedne a budeš mít bublinky všude, i na něm. A on pohotově odpověděl: „No Tondo, tam jsem byl a sestra povídá „svlékněte se pane Menšík. Tak jsem se svlékl, ale jen do trenek a užuž jsem chtěl do tý vany vlézt a ona na mě: pane Menšík, i ty trenky dolů… A tak jsem ji poslechl a lezl tam úplně nahatej, to víš, ale aby mě neviděla, a ona se vůbec nekoukala, ta jich musela vidět. A pak už se nikdo nekoukal, a tak jsem se tam roztáhnul a najednou koukám, tam bylo okýnko a tím na mě koukalo takovejch děvčat…, tak abych nevypadal blbě, tak male, tak jsem si ho trošku při … zvětšil… híá,“ smál se tím svým smíchem.
To, co mi všechno povídáte, to asi bude napsané ve vašich knihách, že? Ne, tohle, co jsem ti řekl, tam opravdu není! Ale to, jak jste se přes Kulišáka dostal do Národního divadla, to jo!? Ano, to už jsem psal, ale jedna příhoda tam není. Vejražka mi řekl: „Tondo, já ti svěřím roli, když už seš tím slavným Strejčkem, já vím, to je krásný dělat pro děti. Ty to umíš, ale víš, už si z toho vypadl, budeš muset chodit do zkoušek, Tak chceš hrát roli učitele?… V Našich furiantech?” Já povídám chci…. samozřejmě, že jsem zkoušek nechodil. Tak mi Vejražka pohrozil, a když zjistil, že nechodím dál, roli zalternoval. Na alternaci vzal Veldu a Nesvadbu. A nakonec jsem si jenom střihnul větu, „Pantáto, pantáto, v našich bramborách leží zajíc jako pytel!” No a na scéně tenkrát byli: národní umělec Vejražka, národní umělec Z. Štěpánek, a pak jsem tam vletěl já. No a tos měl vidět, co dělaly děti: „Hele Strejda, hele Jedlička,” a smály se a bylo po hraní. A tak mě přestali obsazovat. A i v televizi mi to režiséři říkali: „Tondo, rádi bychom tě obsadili, ale nejde to, ty se mi objevíš na plátně a lidi se budou smát. Ty ten film rozboříš…” No, tak to můžu potvrdit… to u mě režiséři tvrdí také! Tak jste zůstal u dětí? No jó! Já mám děti rád, ale teď už pro ně taky moc nehraju, jsem přece jenom už starší. Ale do těch filmů mě stejně moc neobsazujou. Protože já jsem prý starej a vypadám mladě a taky už mladej nejsem. To je na nic, ti řeknu.
Ale zvířátka napodobujete dál, ne? Pro rozhlas, film a televizi? Jo, napodobuji, to je jasný… Ale víš, že si snad všichni myslí, že když dělám prase, chrochtám víš… či napodobuji třeba papouška, že musím být blbec. A kolikrát jsou překvapený, co je ve mně citu. A že třeba profesor F. Kožík mé knihy lektoruje. A pak mění názor. Jak se jmenuje vaše poslední knížka? Poslední pan Kulišák a prostořeká múza. Když nakladatelství Lunarion zjistilo, že bych takovou knížku jednou chtěl napsat, zajásalo, a hned že musím psát a strašně na mě posp íchali, známe to, „Již včera bylo pozdě” a já psal.
Píšete na stroji? Né, to já neumím a nějak nechci. Já píšu tužkou a ještě vleže. A až mě bolej záda, tak toho nechám a chodím jako omámenej. Procvičím se a píšu dál. A knížka byla napsaná. Odevzdal jsem ji a teď tam leží, a že prý se to do tiskárny dostane tak za půl roku. Nedá se nepovšimnout, že ve vašich letech jste na tom velmi dobře, jste plný energie.
Jak to děláte? Jo zdravý, já jsem po mrtvičce, člověče. A to se mi přihodilo na jevišti. Já chrochtám, dělám papouška a najednou huhňám, prskám a nic ze mě neleze. Ta jedna strana ztuhla v jeden škleb. Odvezli mě do nemocnice: „Pane Jedlička, copak? Udělejte nám papouška,” a já ho s tím šklebem dělám a oni se smáli, mysleli si, že je to nějaký nový zvíře. A pak přišel primář a řekl: „Ježíšmarjá, ani se nehněte, pane Jedlička!” A já pak dlouho cvičil, trénoval, rehabilitoval. Nejhorší pocit tam dole. Ale dneska to musím zaklepat, dneska už je to dobrý. A hlavně se udržuju tenisem, posiluju, šáhni na ty svaly… No vidíš, ukaž, takový ty nemáš. A hodně mi pomáhá hrát pro děti. Ale hlavně doporučuji všem i tobě, ale tobě ani nemusím, viď. To ty víš… že? Pohlavním životem se musí žít!
Kolik je vám let? Sedmdesát a k mým sedmdesátinám mi natočila televize „Portrét A. Jedličky”. Je to medajlonek s detektivní zápletkou a taky se tam ke mně a o mně vyjadřují různí slavní. Pan Sovák vám ovšem ten věk nevěřil! No. Jenže on měl havárii a ten život s Menšíkem žili moc rychle, a to se někde projevit musí, říkal: „Jedličko, tobě je padesát, ty skáčeš jako mladík!” „Ne, není, Jirko!” „A kolik je ti šedesát?” „Já jsem o tři roky mladší než ty!” „Kruci, vždyť ty seš ještě kluk a já dědek nad hrobem.”
Říká se, že máte hodně originálů od F. Tichého? Jo Tichý! Ten si mě vždycky poslal pro kafe, ale nikdy mi ne něj nedal. Já tenkrát byl ještě hodně mladej a peníze jsem žádný neměl. To kafe stálo 80 haléřů a já měl kolikrát jen tu korunu. To víš, jak mě to štvalo. No a on mi za to nakreslil obrázek na ubrousek. Já jsem si v duchu říkal, na to ti dědku kašlu, co já s tím, když nemám prachy. Netušil jsem, hlupák, co mně tenkrát dává! A tak dneska vděčím mamince, že mi ty ubrousky schovávala, které bych asi jinak vyhazoval. Pro mě tenkrát neměly žádnou cenu, já chtěl peníze. A tak jsem za kafe získal originály Františka Tichého. Vy jste takový srandista, řekněte ještě něco. Režisér Macháček taky vždycky chtěl, abych vyprávěl nějakou srandu. Tak to jsem měl v souboru dva kluky. Oba byli stejně staří, ale jeden vypadal o 15 let starší a druhý o 15 let mladší. Já je navedl, aby šli společně do drogerie a: „Dobrý den,” povídá ten starší, „prosil bych zubní pastu a ochranu!” Ta paní zrudla, to bylo tenkrát tabu a ten mladší dodal: „Tatí, kup mi taky prezervativ!” A táta se ho zeptal: „To potřebuješ pro sebe?” A ta prodavačka omdlela a Macháček řval smíchy a těšil se zase na další srandovní příhody… Jako teď ty (smích).
A s jakými všelijakými slavnými režiséry jste ještě spolupracoval kromě pana Macháčka? Jareš, Bezdíček, Pražský, Podhorský, Kvapil, Bor a další, těch bylo… No a dnes? To jsi mi připomněl, že mě před rokem a půl někdo volá: „Pane Jedlička, chci, aby jste hrál ve Vojcevě v Labyrintu… ” A já myslel, že si ze mě někdo dělá legraci, tak to položím, ale za chvíli volá znovu. Byl to mladičký režisér P: Lébl a vznikla z toho spolupráce. A i když jsem čtyřicet let nestál na jevišti a nehrál v těžkém kuse v klasické hře, nakonec jsem to vzal. Ale já jsem si ten scénář přečetl a já tomu vůbec nerozuměl, to byla taková moderní bláznivá bláznivina. A já roli pojal taky tak, praštěně, zvukově šíleně a toho domovníka hraju úplně blbýho. A tenhle režisér P. Lébl mně také režíroval ten můj medajlonek pro televizi. A teď mi znova volal, to už jsem mu nepoložil (smích), že mě chce do Našich furiantů, které by se měly hrát Na zábradlí…
To bude taky tak bláznivé, a koho tam máte hrát? Dědečka Dubskýho. A když řeknu, že muziku píše kapela YOYOBAND, která má na jevišti i hrát, tak to asi norm ální nebude a mě nezbývá než vás pozvat a to srdečně… Pak jsem tento rozhovor poslal jak bylo předem ujednáno na adresu pana Jedličky k autorizování. Nastalo období nervozity, jak to pan Jedlička přijme. Inu, něco jiného je řečené a úplně jiné to pak vypadá napsané. 15. 8. mi zvoní telefon: „Ahoj Upíre, tak volám…”
Nastalo několik vět a otázek na téma sex a život kolem něho. Kdo Jedličku neznal, nepochopí. A dostali jsme se k rozhovoru, kvůli kterému volal. Hodinu probíral, hodinu jsme si vlastně povídali o všem možném, pravda těch škrtů tam bylo jako šafránu, tedy velmi maloučko. Rozloučili jsme se s tím, že ho ještě přijedu vyfotit. A to bylo naposledy, kdy jsem ho slyšel. Strýček Jedlička totiž v sobotu 28. 8. 1993 ZEMŘEL. Zemřel díky své největší životní lásce, díky tenisu. Na turnaji herců v Houšťce najednou ztuhl a zřejmě jen on cítil, že už se nikdy při svých imitacích neusměje. Strýčku, pšt, já budu první, který bude propagovat, aby vzniklo muzeum vašich nasbíraných neskutečností, ptákovin, recesí atd. Přece taková letitá a skvělá sbírka nemůže přijít do nepovolaných rukou.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
MGR. VLADIMÍR LIŠKA I. ÚVAHY. Již delší čas je v centru pozornosti našich hromadných sdělovacích prostředků záhada tzv. štěchovického pokladu. Hlavními protagonisty této záhadologické aféry jsou dva lidé – cizí státní příslušník pan Gaensel a náš hledač pokladů pan Mužík. Oba si na lokalitě Hradišťko, poblíž štěchovické vodní nádrže, vybudovali svá „zlatokopecká” stanoviště, oba se tváří tajuplně, ale zároveň i sebejistě, oba do svých podniků investují nemalé částky. Zdá se ale postupem času, že mohutnější kapitálová základna je na straně pana Gaensela, kterému jde údajně jen a jen o vyzvednutí zlata, obrazů a dalších cenností, zakopaných zde nacisty na sklonku druhé světové války. Pana Mužíka naopak zase zajímá údajný archiv německých tajných služeb a gestapa, který prý byl tady na Hradištku zakopán. Tak znějí alespoň oficiální výroky obou konkurenčních hledačů. Dnes už asi jen málokdo pochybuje o tom, že na inkriminovaném místě u Štěchovic neexistují žádné podzemní štoly, v nichž se skrývá již téměř půlstoletí tajemství, které se stalo námětem mnoha teoretických úvah. Po provedených předběžných sondážích byla lokalizace těchto štol potvrzena. Že jsou zaminované, nebo jinak zajištěné před nezvanými hosty, je více než pravděpodobné, a tak celý podnik skrývá i jistá bezpečnostní rizika.Vždyť co kdyby nějaký neodborný zásah vedl například k naru šení štěchovické přehradní nádrže, nebo její hráze? Nacisté byli známí svou důkladností při jištění míst, která pro ně měla strategický význam. Tuto ne zrovna nepravděpodobnou domněnku potvrdil i nedávný potápěčský průzkum, jenž prokázal, že jedna ze štol vskutku zřejmě ústí pod vodou v blízkosti přehradní hráze a je velmi dobře zamaskován. Před několika měsíci proběhla v jednom českém deníku pon ěkud ironizující poznámka, že by nikoho nepřekvapilo, kdyby u Štěchovic bylo ve štolách ukryté UFO. Vedle oficiálních proklamací o štěchovickém archívu, či pokladu, vyzněla tato poznámka spíše jako bagatelizování celého podniku pánů Mužíka a Gaensela. A však pozor! Již 25. 8. se objevuje v tisku názor, že by se u Štěchovic mohla skrývat i nějaká technická dokumentace vynálezů, na nichž němečtí vědci za války tak intenzívně pracovali. Poznámka o UFO se tak rázem dostává do nové polohy. Ono by to nakonec skutečně mohlo být. Archiv… poklad…, ale co když jsou něčí zájmy kolem Štěchovic docela jiné. Kolik finančních prostředků bude u Štěchovic vlastně ještě proinvestováno a kolik již bylo? Tisíce, statisíce, milióny? Je pan Gaensel jen opravdu amatérským nadšencem jako pan Mužík, či pouze nastrčenou figurou konsorcia mnohem vlivnějšího a mocnějšího, jehož pravý zájem o štěchovický poklad zatím vůbec neznáme? V televizi pan Gaensel nedávno prohlásil, že klidně počká třeba dva roky, než svou zlatokopeckou akci rozjede. Má tedy dost času. Dost na to, aby dál investoval, dost na to, aby se mu vyplatilo čekat. Čekat… ale na co? Jde v téhle hře, v níž náš stát zatím bohužel prim nehraje, jde v této hře opravdu jen o to, co se oficiálně proklamuje – tedy o poklady a archiv? Osobně si myslím, že zásah státu do celé causy Štěchovice bude nutný.Vždyť přikročí-li se k zahájení odkryvu tajemného štěchovického podzemí, půjde o nemalou investici. Půjde i o spolupráci s odborníky – geology, pyrotechniky, speleology aj. Docela určitě by se měla zapojit do celé akce i armáda. Jinými slovy, nebude to jednoduchý podnik, má-li štěchovické podzemí vydat to, co v něm opravdu je. A síly dvou nynějších hledačů se mi v těchto souvislostech zdají být až příliš slabé. I kdyby náhodou na něco narazili v tomto prostoru, nebude to zdaleka vše. Pomoci může jedině plošný odkryv štol a veliké, veliké finance. Možná je pan Gaensel za sebou má. Jeho osoba směřuje k zahraničním mecenášům a ti zřejmě dobře vědí, o co v celé záležitosti opravdu jde. Nemusí jít jenom o zlato, obrazy, či gestapácký archiv, ale také o vědu a techniku. Vý- zkumy, které nacisté nedokončili a jejichž tajemství zůstalo na území bývalého protektorátu. Neboť on byl vskutku poslední evropskou baštou nacismu, kam bylo možné před postupuj ícími spojenci a sovětskou armádou ukrýt to nejcennější z nejcennějšího pro budoucnost – projekty, výpočty, objevy špičkových technologií v zárodečném, zatím ještě nerozvinutém stadiu, jejichž význam byl však doslova epochální. Možná by po některých takových nálezech sáhl leckterý dnešní koncern, neboť jejich hodnota může být nevy číslitelná. Otázkou je, zda právě tato hypotéza není tou trefou do černého. Trefou do celé podstaty štěchovického problému. Pak by ale náš stát neměl zůstat stranou dění, ale být pečlivým pozorovatelem i strážcem toho, co Hradištko jednoho dne snad vydá…II. A FAKTA Před dvěma roky jsem měl možnost hovořit v souvislosti s UFO fenomény s mužem, který byl za války zaměstnán v podniku Avia. Tehdy mi potvrdil, že se zde skutečně na počátku roku 1945 vyráběly nějaké součástky k prototypu nového německého letadla bez křídel, které mělo tvar disku. Celý projekt byl ale tajný a dozor nad ním měli příslušníci SS. V čele stáli nějací nacističtí experti, ale jména si už nepamatoval. Můj známý mi tehdy rovněž sdělil, že viděl i nějakou dokumentaci tohoto letounu v jednom německém technickém časopise a že první zkoušky v Německu proběhly úspěšně. Šlo o nějaký princip využívání silného elektromagnetického, jímž se rušilo působení zemské gravitace. Teoreticky se stroj mohl prý pohybovat až rychlostí 2 000 km/hod., což bylo na tehdejší dobu naprosto převratné. Bohužel, o několik měsíců později tento můj známý zemřel… Celý problém rozvinul kdysi dr. Ludvík Souček ve svém sci-fi románu „Případ Jantarové komnaty”, Souček byl obratn ým mystifikátorem reality, ale i on na leccos musel při svém pátrání narazit a svoje poznatky do tohoto literárního díla geniálně začlenil. Z oněch střípků Součkem uvedených faktů lze složit velmi zajímavou mozaiku a snad ji lecčíms doplnit. Podle všeho, světoznámý německý fyzik Albert Einstein již někdy kolem r. 1927 napsal velmi významnou teoretickou práci o jednotném působení elektrických a magnetických polí. Šlo údajně o stejně převratný objev, jakým byla jeho teorie relativity, která Einsteinovo jméno proslavila na celém světě. Veliký fyzik sice pak emigroval před nacisty do USA, ale to nemění nic na faktu, že jeho základní výpočty a vzorce, týkající se působení elektromagnetických polí již byly hotové. Zda se dostala jeho práce nacistům později do rukou sice nevíme, ale je známo, že ji Einstein zničil až v r. 1947 poté, co svět nabral obrátky k jadernému vyzbrojování. Dost možná, že jeho objev vzájemně působících elektrických a magnetick ých polí měl nemenší význam jako celá nukleární fyzika, které se stal Einstein zakladatelem.V této souvislosti se objevují občas hypotézy o podivném americkém experimentu, který byl realizován za druhé světové války a vešel do dějin vědy jako Philadelphia Experiment. Einsteinova teorie jednotného elektromagnetického pole prý předpokládala, že pomocí silných pulzací může dojít k praktické teleportaci jakéhokoli předmětu z jednoho místa na druhé. Toto silně pulzující elektromagnetické pole jaksi „zneviditelnilo” daný objekt, který mohl zmizet a objevit se v čase i prostoru zcela na jiném místě. Některé pověsti tvrdí, že se poprvé uskutečnil podobný pokus na americké lodi Eldridge v námořním přístavu ve Filadelfii v říjnu r. 1943 a posádka ho šeredně odnesla. Říká se, že mnozí námořníci zešíleli a jiné utrpěli těžké psychické šoky s trvalými následky. Samotná teleportace lodi trvala sice jen pár sekund, ale byla údajně úspěšná. Loď se ocitla náhle v jiném časoprostoru a pak se vrátila zpět. To, že Němci vyvíjeli na sklonku války diskový letoun na podobném principu působení elektromagnetických sil, je dnes již dostatečně prokázáno. Princip pohonu se také zdá nasvědčovat tomu, že některé výchozí premisy Einsteinova objevu byly tedy známé i nacistům. Takové superletadlo mohlo snad ještě zvrátit některé válečné operace, ale nacisté už naštěstí k dokončení podobných výzkumů neměli čas. Nákresy na konstrukci tohoto leteckého elektromagnetick ého impulzívního motoru, včetně příslušných výpočtů však r. 1945 už musely existovat, vždyť prototyp letadla byl již před dokončením, pokud už nebyl hotov. Dokonce, jak uvádí dr. Souček, byla v samotné Avii vybudována oválná betonová plocha, zdánlivě tehdy bezúčelná. Tato stavba mohl mít jediný účel. Šlo o přistávací plochu pro vertikálně startující a přistávající létající stroj! Ale 14. února spojenecká letadla provedla nálet na Prahu.Teď už ani protektorát nebyl pro podobné utajené nacistické výzkumy bezpečný. Ještě téhož dne večer jednotky SS Avii vyklidily. Zůstali v ní pouze němečtí odborn íci. Co se asi toho večera v Avii dělo, nevíme. Jisté je jen to, jak dr. Souček dokládá, že ti, kdo tajné práce v Avii řídili, na sedm hodin zmizeli autem neznámo kam. Není až tak nepravděpodobné, že souběžně s utajenými výzkumy nacistů v Avii, probíhaly již i přípravné práce na štol ách u Štěchovic. Dost možná, že právě nálet spojenců rychlost prací na Hradištku znásobil. Snad právě za účelem ukrytí toho, co by Němci z protektorátu již nestihli odvézt. Ono toti ž nebylo ani kam. Všude jinde byli buď Rusové, nebo spojenci. Možná měly štěchovické štoly sloužit opravdu i pro ukrytí dokumentace tajného diskovitého letadla, na němž vědecká elita nacistické říše bez přestání intenzívně pracovala. Hitler se tou dobou chytal už kdejakého stébla. Zní to možná fantasticky, ale tato domněnka se ve spojitosti se štěchovickým tajemstvím vyloučit nedá. Tím spíše, že prosakovaly zvěsti o tom, že letadlo bude brzy schopné dos áhnout rychlosti až 4 000 km/hod. Zdá se tedy, že pohon prototypu byl někdy v únoru 1945 před dokončením.Vyráběl se snad tento pohon opravdu v pražské Avii? Čeští technici nemuseli vůbec nic tušit. Mohlo jít o oddělené montáže částí tohoto pohonu a němečtí experti zde byli od toho, aby celý nakonec zkompletovali. A samozřejmě i odzkoušeli. Snad šlo opravdu o vynález, který mohl změnit svět, ale beze stopy zmizel. Není pochyb o tom, že jeho objevení by snad Štěchovice tím místem, kde byly jednotlivé části tajného německého superletadla demontovány a s jeho technickou dokumentací i uloženy? Kdo ví, možné je všechno. Dr. Souček ale upozorňoval ještě na jedno neméně významné místo v Čechách. Šlo o tajnou podzemní továrnu Flugzeugwerke Eger G.m.b.H. poblíž Chebu. Továrna byla sice na povrchu vybombardována, ale v podzemí se nacházela obří osmipatrová továrna, jedna z největších, kterou nacisté na obsazených územích vybudovali. Její vlečky byly uzpůsobené tak, aby dokázaly přepravovat až stotunové náklady.K čemu však by byla Němcům výroba tak těžkých dílů? Pro normální německá letadla jistě ne, ačkoli to zde nalezené zbytky dokumentů dokladovaly. Bližší jejich zkoumání však potvrdilo, že tyto dokumenty byly pořízeny ve spěchu a neúplně. Zkrátka šlo o kamufláž k oklamání těch, kdo dokumenty najdou. Toto tajné pracoviště na sklonku války nacisté důkladně zničili. Jednotlivá patra byla zaplavena podzemní vodou. Průzkum této lokality už dnes možný není. Nad bývalou továrnou je už novodobá zástavba. To vše jsou fakta. Fakta, potvrzující, že právě území býval ého protektorátu se na přelomu let 1944/45 stalo dějištěm nějakých supertajných nacistických technických projektů. A zřejmě nešlo o projekty lecjaké. Dodnes se například neví s jistotou, zda Němci také nezačali vyvíjet jadernou zbraň. Se zpožděním, ale přece…Ačkoli většina odborníků soudí, že nikoli, neboť to nacisté prostě nestihli, malé zrnko podezření zůstává. Existence diskovitého superletounu je však nejenom podezřením, ale dnes již takřka jistotou. Hitler se ještě těsně před smrtí přece chvástal tím, že brzy bude mít k dispozici další nové superzbraně, vedle svých nedokonalých raket V1 a V2.Že by šlo jen o blábol válečného fanatika, kterému již zvonila poslední hrana? Pochybuji… Štěchovické Hradištko tak může ve svých útrobách skrývat leccos z toho, co zatím pouze tušíme. Pak by se i veliká investice vyplatila. Nakonec… i ona zmínka o UFO nemusí být tak nadsazená. Šlo o německé UFO. Šlo o stroj, jehož technologie může mít i dnes ještě obrovský význam pro toho, kdo by získal potřebnou technickou dokumentaci. Pak mohou být ve hře i miliardy. Suma sumárum, sledujme causu kolem Štěchovic se stálou pozorností. Může v ní jít i o zcela překvapivé věci.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JOSEF KLÍMA
Jaro roku 1990 byla bezpochyby nejopojnější doba, jaká může novináře potkat. Svěrací kazajka médií definitivně odpadla a nová košilka trhu z přemíry informací ještě nebyla ani střižena. Víry, které hnuly společností, vyhrnuly na povrch tolik léta utajených příběhů a tajemství, že když jsem to o pár měsíců později líčil ve floridských novinách, kde jsem byl na praxi, americkým kolegům, bledli závistí. Řada z nich čekala celý den, až někde bouchne plyn nebo nastane nějaká slušná automobilová srážka, aby měli o čem psát. V té době jsem i začal zpovídat bývalé příslušníky mysteri ózní organizace zvané StB. Tvrdili, že patřili k těm slušnějším – a přestože jsem jim tehdy příliš nedůvěřoval a řadu informací jsem ani nepublikoval v obavě, nekrmí-li mě dezinformacemi – dnes to vypadá, že v zásadě měli pravdu. Krom některých metod, dnes už chronicky známých jsem zjistil i zajímavou věc: že někdy v polovině 80. let dostali zcela zvláštní úkol – pátrat po nacistických pokladech. Respektive po pokladech, které nacisti ukryli v posledních týdnech války, aby nepadly do rukou rychle postupujících spojenců a aby zároveň bylo možné později, – kdyby to politické změny dovolili – znovu vyzvednout. Znělo to tehdy trochu jako pohádka: ještě se neobjevil žádný záhadný Gaensel, který rozhazuje miliony, aby se dostal ke štechovickému tajemství, ještě nikdo nevěděl o žádném urputném Mužíkovi, který krtkuje středními Čechami, aby dosáhl téhož. Nacistické poklady – to tehdy znělo asi jako … asi jako Golem…
Neuvěřitelné bylo, že jak jsem s bývalými příslušníky démonizované instituce hovořil víc a víc, dostával ten Golem konkrétnější a konkrétnější obrysy. Už to nebyla žádná báchorka, založená na nějakém individuálním teoretickém svědectví; nýbrž fakty podložená záležitost. Komunistické ministerstvo vnitra totiž dostalo někdy v první polovině osmdesátých let přísně tajné informace od východoněmecké sestřičky Stasi, že na území středních Čech – by se mohly nějaké nacistické poklady opravdu nacházet. „Nejspíš to vydolovali z nějakýho starýho nácka,” říkali lakonicky mí informátoři a hovořili poměrně přesně o jak émsi seznamu kódovaných lokalit, které nacisté vybrali a připravili ještě dávno před koncem války právě pro podobné účely. Část z tohoto seznamu se podařilo dekódovat a na vybraných místech nalezli tehdejší vnitráci opravdu známky toho, že by tu cosi mohlo být ukryto. Například téměř zarostlé značky na stromech, jež přežily nejméně tři režimy. Nebo vyprávění pamětníků o tom, co se tu za války – a především na jejím konci – dělo. Nebo historické materiály, ať už hrubé mapy starých důlních děl ještě z dob krále Klacka nebo fragmenty „jízdního řádu” speciálního vlaku, který údajně dopravoval z Ruska přes Polsko zcela speciální náklad: údajně proslulou „jantarovou komnatu”. Když si člověk dal dohromady tyhle informace s postupem spojenců v konci války (z východu i ze západu) vypadalo to sice stále ještě fantasticky, ale nijak zvlášť neuvěřitelně. Kdyby někdo, kdo nezadržitelně prohrává válku, chtěl někde něco cenného schovat, zbývaly mu opravdu vlastně jen střední Čechy. Respektive jejich jižní část na Voticku a Benešovsku. Průzkumné práce tehdy v polovině osmdesátých let se dostaly dokonce až do praktického (můžeme klidně říct manuálního), stadia.
Jistý východočeský klášter a dalších pár lokalit ve středních Čechách začali navštěvovat pozoruhodní muži s neméně pozoruhodnou výbavou – geofyzikální aparatury, minohledačky, sbíječky – šťárali, vrtali, kopali a čmuchali, zčásti skrytě, zčásti veřejně, protože tenkrát si mohli dovolit skoro všechno. V onom východočeském klášteře se dokonce prokopali kamsi do skryté místnosti, kde našli hromadu starých kostí a při dalších hledačských pracích je málem zavalila rychle přibývající voda (pravděpodobně z nedalekého rybníka, který nápadně rychle poklesl). Co na nich bylo bizardní: s jakou samozřejmostí zkombinovali tito ochránci režimu, založeného na tzv. vědeckém světovém názoru, metodiku vědeckou s metodikou naprosto metafyzickou, by tehdy přímo kacířskou – s citlivostí senzibilů. „Zpočátku jsme těm jejich virgulím a kyvadýlkům moc nevěřili,” vyprávěli mi. „Ale pak nám pomohli najít dvě staré šlechtické rakve, zazděné v kryptě jednoho kostela, a jeden z nich dokonce dokázal nalézt zlatý prstýnek, který náš kolega úmyslně schoval v lese do ohromné hromady nařezaného dřeva. Mimochodem – schoval ho tak pečlivě, že kdyby mu ho senzibil s virgulí nenašel, nejspíš by tam ten prstýnek byl dodnes.” Byla to práce těžká, dobrodružná a bezpochyby i záslužná (možná nejzáslužnější, kterou kdy tato instituce od padesátých let provozovala), ale bohužel bez větších výsledků. Dokonce i ty vzácné staré rakve, které nalezli, způsobily víc problémů než prospěchu; celé dny a noci hlídali kryptu, do níž se prokopali, aby někdo vzácné památky neukradl, týdny čekali, až se na patřičných místech rozhodne, co s nálezem – a nakonec dostali rozkaz kryptu zase tajně zazdít… Podobně to nakonec dopadlo i s hledáním na ostatních místech. Vyměnil se ministr vnitra, přišel pokyn šetřit jak se dá – a projekt byl zrušen. Přestože hledači argumentovali, že už jsou na správné stopě, že stačí pokračovat v průzkumu možná ještě pár týdnů a první nález se dostaví…
Když dnes čtu o nových formách duševní závislosti, podobných drogové, o nezdrženlivých hráčích, kteří propadli hracím automatům a o workaholicích, kteří se upracovali k padnutí, uvědomuji si, že i tihle muži, aniž by to sami postřehli, propadli časem nutkavé vášni, které už se pravděpodobně nikdy nezbaví. Stejně jako naduživače hracích automatů fascinuje rachotivý vodopád mincí, jejich sebekontrolu naprosto paralyzovala představa zaprášených beden s třpytivým obsahem, čekajících ve tmě kdesi velmi blízko pod jejich nohama. Na rozdíl od profesí, které dosahují cíle postupnými – a dobře viditelnými – kroky, je dřina zlatokopa či hledače opálů víc hrou než prací, protože ke skoku mezi nulou a cílem může dojít v podstatě kdykoli. Třeba hned dnes. Nebo až zítra. Nebo taky nikdy…. ale to si opravdoví hledači poklad ů nepřipouštějí… Jen proto mohli tito v zásadě racionálně založení muži udělat po zrušení oficiálního projektu cosi naprosto neracion álního: pokračovat v hledání na vlastní náklady a ve vlastn ím volném čase. „Obětovali jsme tomu všechny víkendy, přivezli jsme si z ciziny dokonce i speciální detektor, u nás tehdy nedostupný,” vyprávěli. „Dřeli jsme s krumpáčem a s lopatou jak černý, v jedný lokalitě jsme se zkoušeli skrz skálu i prostřílet. Dokonce i pancefaustem, kterej jsme připevnili na takovej velkej strom. Bohužel to nadělalo víc škody na stromě než na skále… Když jsem se s nimi v devadesátém roce na jaře seznámil, bylo jejich soukromé hledání v tomtéž stádiu, jako se ocitlo předtím hledání oficiální. Zhaslo na nedostatku prostředků. Za peníze a úsilí, které do něj vložili, mohl mít každý z nich přinejmenším rodinný domek – a místo toho neměli nic. V téže době jsem se seznámil s jedním Čechoameričanem, který se vrátil přechodně do republiky, aby tu hledal náměty pro jednu nevelkou kalifornskou televizní společnost. Příběh mýtických pokladů ho zaujal stejným způsobem, jako mě: hledačská posedlost je skoro vždy pro autora zajímavější, než to, co se opravdu najde nebo nenajde. Pouze s tím rozdílem, že malý český žurnalista si může dovolit nenajít nic, kdežto americká televize, když už do něčeho vloží peníze, chce vidět, jak se něco reálného tahá ze země. I kdyby to měla být v konečné fázi třeba jen zetlelá nacistická holínka. Čechoameričan – říkejme mu tradičně třeba pan X. – sehnal díky svým kontaktům i nějaké ty peníze, a hledání mohlo začít nanovo; tentokrát za účasti medií, což jsem byl já s blokem a on s kamerou.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
KAREL KÝR
Pane velmistře, jaký je účel vaší návštěvy v Praze? Členové našeho řádu musejí delší dobu studovat, projít při svém studiu několika iniciacemi a dostoupí-li určitého stupně, jsou seznámeni s rituály, kterých je používáno v dalších „budovách” škol mystérií, to znamená pronaosu. Účelem mé návštěvy je, abych zřídil v této zemi pronaos. Po čtyři sta let, tedy od Rudolfa II., nebyli u vás rosekruciáni, chrámy ani pro nas. Dlužno poznamenat, že do pronaosu mají přístup jen členové, kteří jsou už na určité výši a ti se naučí první rituály, kterých je používáno při konvokacích do jednotlivých pronaos. Pak ještě přichází kapitula, lóže, velká lóže atd. až se lidé při studiu dostanou jako hosté až do chrámu. Od 30. ledna tedy bude v této zemi první pronaos.
Základem učení rosekruciánů je láska ke všem tvorům. Vaši oponenti ale mohou tvrdit, že je to v rozporu se zákony přírody. Tedy mám na mysli zákon výběru – silnější přežívá. Budou poukazovat na současnou epidemii násilí ve světě. Co vy na to? Jak jsem sám řekl, láska je jedním ze základních pilířů rosekruciánského učení. Někdy je tomu těžko rozumět, ale ta kopa násilí, kterým jsme de facto obklopeni, je důsledkem nesprávného přístupu a také důsledkem toho, že lidé nežijí pravou láskou. K rosekruciánům se většinou hlásí dospělí lidé, často lidé ve zralém věku. Ovšem je známo, že různé schopnosti je nejlépe rozvíjet od dětství.
Jak začít s výchovou k rosekruciánství např. u desetiletého kluka? Ve Velké lóži pro německy mluvící krajiny existuje pro mladé lidi od 12 do 16 let takový mládežnický řád. A v něm se využívají některé principy našeho bratrstva. Jak jsem se přesvědčil, jste schopni ve vaší zemi založit do roka takovou skupinu mladých lidí.
Jak jste se stal rosekruciánem? K řádu jsem se dostal tak, že jsem začal hledat. Pátral jsem po něčem tajemném. Tehdy jsem hledal jako většina lidí. Přímo k řádu rosekruciánů jsem se dostal prost řednictvím své matky. Ta mne upozornila na inzerát, který vyšel v jednom časopise. Že existuje takový a takový řád. přihlásil jsem se a tak začala má cesta v Řádu Růže a Kříže. K tomu bych chtěl ještě dodat, že pro mne bylo vždy důležité žít cestou rosekruci ánů a také v tom životě má velký význam rituál, o kterém budu zítra hovořit. Rituál mně a každému rosekruciánovi dává mnoho. Zahrajeme si na prognostiky.
Kdy zvítězí láska, tedy učení rosekruciánů, nad zlem? Po nějaké obrodě lidstva? A jak to bude dlouho trvat? Stane se to hlavně tehdy, až když bude více lidí přesvědčeno o principu lásky, o tom, že láska zvítězí. Ovšem pod pojmem láska musíme chápat vztah člověka ke svému okolí, např. vztah člověka k rostlinám, přírodě atd. Prostě láska jako světonázor, jako zorný úhel. Jako lidé jsme všichni stejní, naprosto stejní, máme duši, v níž je božská jiskra. Jsme částečka Boha a z toho důvodu jsme si všichni rovni. A proto se máme chovat takovým způsobem, abychom se co nejvíce přibližovali svému Bohu. Na druhé straně všechny povahy, které jsou, to je věc druhá. To je jako kabát na těle. My se na ty lidi nemáme dívat se zlou tváří, ale tak, abychom jim pomohli odbourat tu špatnou vlastnost. Láska vyplývá z toho, co můj přítel, to jsem já. Tedy jsme si všichni rovni. Rosekruciánské učení existuje oficiálně přes tři tisíce let.
Jak se za tuto dlouhou existenci učení rosekruciánů projevilo na duchovním pokroku lidstva? Dá se říci, že učení rosekruciánů bylo rozšiřováno ústně a tradicí a velmi záleželo na tom, jak se k tomu lidé stavěli. Co přidávali sami, např. vlastní názory apod. Učení rosekruciánů se uhnízdilo ve velkém množství lidí, kteří se v tomto světě začali projevovat. Je to velká spousta vědců. umělců, kteří nakonec všeobecně přispívali ke světové kultuře nejen celé Evropy, ale celého světa. Vzpome ňme si třeba na Bacona, Newtona a vašeho Komenského, jehož jméno ponese vaše pronaos. Takto byla nejlépe projevena filozofie rosekruciánů ve světě. Že tito lidé používali rosekruciánských principů v praktickém životě. A sama věda, jak postupuje, tak vychází i z intuice těchto lidí. Čili: chceme-li najít rosekruciány a víme že existují, je třeba jít normálně po společenské kultuře, po umělcích, vědcích a poznáme rosekruciánskou filozofii. V poslední době se setkáváme s negativním postojem svobodných zednářů k rosekruciánům.
Proč? Dá se říci, že v minulosti existoval jakýsi konkurenční boj mezi svobodnými zednáři a rosekruciány. Co se týká řádu Růže a Kříže, řád rosekruciánů zaujímá tolerantn í postoj k řádu svobodných zednářů. V Německu členové Řádu Růže a Kříže vyu žívají společné prostory s řádem svobodných zednářů. Mezi rosekruciány a svobodnými zednáři existuje generální rozdíl. A sice v tom, že rosekruciáni jsou školeni, soustavně studují rosekruciánské principy a dodržují rituál. Máme velmi mnoho členů, kteří jsou rosekruciány a současně i členy svobodných zednářů. Od těchto členů, o kterých jsem hovořil, se často i dovídáme, že členové řádu svobodných zednářů touží po esoterických vědomostech, tedy studiu esoterických principů, s kterými s nesetkáváme u svobodných zednářů. Dá se říci, co se týká situace v Německu, že k svobodným zedn ářům patří starší lidé. Kolem padesátky, šedesátky, kdežto k rosekruciánům se hlásí mladí lidé kolem dvaceti pětadvaceti roků. U nás v Německu je řád svobodných zednářů trochu přestárlý.
Co tedy učí rosekruciáni? Řád Růže a Kříže neusiluje o nějakou změnu společnosti, ale učí člověka ponořit se do vlastního nitra a poznávat základní zákonitosti. Aby se člověk osvobodil a byl schopen činit dobro z vlastní vůle. Aby působil pozitivně na své okolí.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Na sklonku roku 1989 mimo mnoho jiných společností požádal o registraci i Star ý Mystický Řád Růže a Kříže, latinsky nazvaný Antiquus mysticum ordo rosae cruis, zkráceně AMORC, všeobecně známý pod pojmenováním rosekruciáni. Bratrstvo růže a kříže bylo u nás v posledních desetiletích málo známé, snad z povšechných předválečných spisů z Lešehradových nebo Weinfurtrových a v naší době z Jitra kouzelníků, kde jsou však informace o tomto bratrstvu nepřesné a zavádějící. Po bělohorské katastrofě totiž došlo u nás k úplné likvidaci bratrstva a k emigraci jejich členů s Českými bratry, jejichž filozofie byla velmi blízká. Základy učení rosekruciánů pochází z faraónských škol mystérií v Egyptě, když byly zpřístupněny za Amenhotepa III. a hlavně jeho nástupce Amenhotepa IV. pro široký okruh zájemců.Rosekruciánské legendy vyprávějí o přenesení původního učení z Atlantidy a odtud se prý šířilo do Asie a přes severní Afriku a Španělsko do našich zemí. Tvořila je různá společenství, jejichž členy byli největší filozofové Řecka a i vzdálenějších krajin. Údajně byl členem Essenských terapeutů ve svém mládí i Ježíš Kristus. Všechna náboženství světa mají tak původ v tradici rozšiřované filozofií těchto starověkých společenství, které vlivem kosmického zákona o cyklech přetrvaly věky až do nynější doby. Památky po rosekruciánech v Evropě jsou zvěčnělé zejména ve stavbách z 12. století, kdy veškeré, tehdy postavené gotické katedrály skrývají mnoho rosekruciánských symbolů. Středověk byl dlouhým obdobím pronásledování tzv. kacířů, kteří se přesto scházeli ve společenstvích různých názvů jako např. tajná chemická společnost. Němečtí přátelé Boha, Společnost pro studium božské moudrosti apod. Současné jméno bratrstva vzniklo počátkem sedmnáctého století, kdy v Heidelbergu vyšlo několik dosud velmi populárních rosekruciánských spisů a kdy se symbolicky otevřel hrob údajného zakladatele bratrstva Christiana Rosenkreutze. Pronásledování členů bratrstva po dlouhá staletí je také jedním z důvodů, proč nevycházely rosekruciánské knihy a proč s jejich filozofie šířila pouze dobře organizovanou tradicí. Přesto aktivita rosekruciánů stále rostla a největšího rozmachu dosáhla kromě XVII. století i na počátku století dvacátého, kdy vrcholná jurisdikce přešla do USA. Organizaci, která zahrnuje již kolem sto zemí světa, spravuje imperátor ve spolupráci s velmistry jednotlivých Velkých lóží, rozdělených podle jazykových oblastí. Těch je v současné době dvanáct a v posledních letech se přenáší aktivita rosekruciánů i do východní Evropy. V bývalém Československu je její organizace nejrozšířenější.Co nám AMORC přináší? Každá esoterická společnost je monistická, protože učí, že vše odchází z Jednoho a k Jednomu se vrací. Ono jedno je duch, který se projevuje dvojitě jako energie a vědomí, jakožto polarizovaný děj. Člověk nestojí pouze mezi sloupy Physis a Psyche díky dědičnosti a prostředí. Nelze mu rozumět bez úvahy o jeho osobnosti, která je schopna a určena k sebezdokonalování. A proto je člověk zodpovědný za své konání a další rozvoj. A nám tedy umožňuje poznání principů makrokosmu, které jsou totožné s pravidly mikrokosmu – člověka. Jak nahoře, ta i dole. Poznání těchto pravidel a hlavně jednání podle nich vytváří harmonii materie a ducha. Prosazování vlastní vůle, odchylující se od principů, vyvolává karmické následky. „Boží mlýny melou pomalu a jistě”. A to bez ohledu na skutečnost, zda jsou nám pravidla známa či nikoli. Rosekruciáni se velmi často vyjadřují v symbolech, z nichž pro život nejdůležitější je trojúhelník jeho aktivita a růže a kříž jakožto symbol učení, cesty a cílů. Je to rozvinutý kubický kámen, který se stává zlatým křížem, v němž rozkvétá jediná rudá růže, schopnost, věnovaná službě společenství. Poznání kosmických sil a jejich pou žívání dodává člověku sílu, potřebnou pro lepší smysluplný život na této pozemské úrovni. Plnění tohoto cíle je mnohostranně nazýváno rozvinutím opravdové osobnosti, odložení Ega. Je to cesta sebepoznání, k němuž se každý rosekrucián předem zavazuje. Na konci cesty stojí vysoký mystický stav sokratovského nevědění. Rosekruciáni učí, že poznáním sebe sama dospívá člověk k vážnosti vůči ostatním lidem a tvorům, neboť poznává naprostou totožnost jejich duše prozářenou jiskrou Boží. Podle rosekruciánů je rozličnost charakterů vytvářena pouze působením individuálního těla a stává se proto jako menší či větší choroba vlastností hodnou naší pomoci. Proto rosekruciáni tvrdí: „Miluj bližního svého jako sebe samého” a „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem”. Dle učení rosekruciánů je člověk tvor duální, který dychtí po harmonii těla a duše. Čím větší porozumění kosmických zákonů, tím větší klid a harmonie. Světlo, život a láska na tomto světě – dle rosekruciánů – pomáhají k dosažení těchto tužeb, a proto nejhlavnější povinností vyspělého rosekruci ána je jeho pozitivní myšlení a konání a s jejich pomocí důvěra a pomoc druhým. Ubližovat druhým – nejen lidem, ale i tvorům a rostlinám – znamená ubližovat sobě. Rosekruciáni učí, že celá příroda je součástí kosmu a člověka. Probuzený člověk cítí jednotu s přírodou a jeho zodpovědnost vůči ní, protože netouží po sobeckém využívání svěřených schopností, ale chce sloužit v zájmu chápání dobra všem. Pokročilý rosekrucián je povinen přezkoumávat pomocí svých rozvinutých schopností každou informaci, kterou získává přes své smysly. Říká se, že rosekrucián ví, zatímco ostatní mohou pouze věřit. Rosekruciáni jsou přesvědčeni o tom, že i nevyslovené myšlenky mají svou sílu, kterou můžeme ubližovat. Čistota pozitivního myšlení je proto další snahou rosekruciána. Vše negativní tedy boří, ale působí zpětně k jeho původci. Pro koho je učení rosekruciánů určeno? Prý pro každého, kdo cítí, že spotřební spole čnost ho odvádí od skutečného života a vede ho ke stereotypu pomíjivého plnění povrchních přání. Tedy pro každého, kdo se chce zdokonalit a rozvíjet své schopnosti podle ideálů, s nimiž se objevil na tomto světě.
