autor: Honza | Kvě 25, 2021
VÁCLAV TIKOVSKÝ
Ruské drama vlastně začalo sedmnáctým rokem. Nejprve únorovou revolucí, aby po ní dospělo k dramatickému zvratu, který vešel do historie pod zkratkou VŘSR. Dodnes se dosti bouřlivě slaví ještě v několika zemích světa, byť intenzita oslav slábne. Nelze se tomu divit: nimbus převratné dějinné události vzal za své, čas se nad jejím datem neúprosně vrší, dunivý krok dějin jde dál. K ruskému dramatu, odstartovanému VŘSR, letošní podzim připsal další obraz. Kdybychom jej chtěli vyjádřit opět zkratkou, napsali bychom VŘSV – Velká říjnová socialistická vzpoura.
Tak alespoň nazvala nedávné události polská Gazeta wyborcza a měla pravdu. Šlo skutečně o vzpouru a dodejme, že při ní teklo dost krve. Střílelo se z kulometů, granátometů a tankových kanónů. Z pušek stříleli jenom snajpeři, kteří se zahnízdili na střechách výškových budov a brali si na mušku šestnácti až osmnáctileté chlapce. Krvav á spoušť se po dvou dnech přehnala a prolitou krev dávno spláchli podzimní deště.
PONĚKUD SKLIČUJÍCÍ POZNÁNÍ. Kéž by to byla pravda. Kéž by věci byly takhle jednoduché. Ale jak dobře víme, nejsou. Velká země, zaujímající rozlehlou východní tabuli evropského kontinentu, je zmítána hlubokou vnitřní krizí a letošek byl pro její otevřený projev zvláště příznivý. Po léta živení burácivou slávou a mýtem velikost, lidé této země si začátkem roku nemohli nepřipomenout, že před padesáti lety sov ětská vojska ve stalingradském kotli na padrť rozemlela 6. armádu hitlerovského Německa. Po půl století lidé této velké země stanuli před otázkou, kam se poděla ta mohutná síla, která tehdy zvítězila, a kdeže je ta říše, která tehdy byla poražena? Mohutný a tehdy vítězný Sovětský svaz leží v rozvalinách, v Moskvě bují zločinnosti a hyperinflace, lid stojí bezvýsledné fronty už na všechno a nikdo neví, co přinese zítřek… A tehdy zdeptané, na hlavu poražené Německo je dnes první evropskou velmocí – a navíc největším věřitelem kdysi vítězného Ruska (odhad 72 miliard dolarů). Dalo se toto skličující poznání strávit jenom s lítostivým povzdechem?
CO PLÁNOVAL SCÉNÁŘ KGB. Bylo zřejmě jenom otázkou času, kdy nacionál-komunisté vystoupí. Už po prvn ím, také nezdařeném pokusu o puč v srpnu 1991 vypracovala tehdy ještě existující KGB scénář nového nástupu. Důležité místo v něm patřilo volbě okamžiku oné strategicky významné otázce KDY? Scénář na ni odpovídal jednoznačně: tehdy, až nastane revoluční situace. Nepochybujeme, že je odpověď správná a dobře uvážená. Zbývá si pouze vyjasnit, kdy k této situaci dochází. Profíci z KGB, kteří své poznatky nesbírali jen v hodinách marx-leninské přípravy, ale ve všech převratech, revolucích, nepokojích a pučích po celé zeměkouli, v nichž KGB měla prsty (a že jich bylo hezkých pár!), nám to rádi vysvětlí: revoluční situace nazrává tehdy, když „ti nahoře” už nemohou (řešit nahromaděné problémy, disponovat mocí, protože ta je v krizi v „rozvalu”) a „ti dole” už nechtějí (stát v nekonečných frontách, živit se sliby, že zítra bude včera, mrznout v nevytopených bytech, svítit si svíčkami). Tehdy nastupují připravení agitátoři, aby v lidech podnítili vůli k činům. Další významnou otázkou je, KDO bude angažovat. KDO na něm bude mít zájem. Protože jenom takový převrat je úspěšný, za nímž stojí a který podporují lidé. Existují takové síly v Rusku? Scénář odpovídal – ANO, existují. Je to v první řadě nespokojená armáda. Je známo, že dnes v Rusku živoří na 50 tisíc důstojníků, samozřejmě s rodinami, které nemají kde bydlet. Jak žijí, zda v maringotkách, ve stanech či v zemljank ách, nikoho nezajímá. Rodin praporčíků, tzn. nižších kádrů, na nichž armáda vždycky stála a dodnes stojí, je ještě víc a o ně se už nezajímá vůbec nikdo. Dále je zde rozpuštěná KGB, tisíce lidí často s prvotřídním výcvikem, z nichž mnozí sice našli uplatnění v mafii (a daří se jim dobře), ale mnozí žijí ze dne na den. K nim patří lidé ze stranického aparátu, kteří se nikde „nechytili”.
Ti jsou na tom ještě hůře, protože žádný výcvik nemají, pracovat neumějí a ani nechtějí. A konečně jsou to lidé existenčně spjatí s vojensko-průmyslovým komplexem. Tento komplex je obrovským, v době svého rozkvětu zaměstnával 11 milionů 400 tisíc lidí. V dobách dřívějších nejenže měl o práci postaráno, ale těšil se preferovanému postavení. Dnes prakticky nikdo o nové tanky, rakety a další zbraně nejeví zájem. Nejsou na ně peníze. Aktuálním každodenním problémem je otázka chleba. Všechna tato rozsáhlá síla, pravila prognóza kágébáků, se postaví na stranu nacionál-komunistů, jakmile… se pohnou.
DALI SI NA ČAS. Nechali proběhnout kritické předjaří loňského roku, kdy byl v Moskvě nedostatek proudu (běžně se vypínalo), nechali vsakovat do bezedných zástupů potravinovou pomoc ze Západu (tichá fáma, že potraviny jsou otrávené či alespoň zdravotně závadné), nechali probíhat katastrofální znehodnocování měny. Počkali si na letošek s jeho silnými vzpomínkovými motivy. Struna nacionalismu: na ni je pot řeba udeřit a nechat ji zaznít. Mládež, vždycky jde nakonec o mládež. Penzisté na Zimní paláce neútočí. Kdežto mladí lidé obvykle bývají přístupní vlasteneckým činům. Je to vyzkoušené a ještě nikdy to neselhalo. (Ani tentokrát ne: mezi mrtvolami sváženými z Bílého domu a vykládanými na nábřeží řeky Moskvy bylo mnoho mladých těl.) Čekali. Výsledky jelcinovských reforem nejsou zatím příliš přesvědčivé. Čekali tedy, ale čas neztráceli. Agitace, že Jelcin je notorik, a že země je v rukách agentů a ovšem Židů. Když Jelcin rozpustil parlament, chopili se příležitosti: prohlásili jeho krok za protiústavní a zaútočili. Ostankino padlo. V moskevských ulicích zavládla opět rudá vlajka se srpem a kladivem. Teprve potom nastoupili omonovci a Jelcinem povolan é tanky vyrazili na Moskvu. Vypadalo to zle. „Bude tam normální občanská válka,” řekl mi tehdy kamarád. Mýlil se ovšem: občanská válka, která vypukla v Rusku, by v žádném případě nebyla normální.
„MRTVÁ RUKA” HROZÍ. Jenom kolem Moskvy je rozmístěno na padesát opevněných sil s raketami. Moskovskoje kolco. Co raketa, to hlavice. A co hlavice, to nukleární nálož… Normální občanská válka byla v roce 1919. Rudí jezdci v buďonovkách se šavlemi hore. Úprkem se řítící tačanky. A obrněné vlaky – joj, to už byla nějaká technika! Prakticky vrchol, silnější už byla jenom vodka. Jenomže doba pokročila. Neexistují jenom rakety s jadernými hlavicemi, existuj í i jaderné elektrárny. A co elektrárna to reaktor. A co reaktor… Černobyl nám velice názorně předvedl, jací čertíci jsou v reaktorech skryti. A teď si představme rudé jezdce – samozřejmě nikoli v buďonovkách, ale v tankistick ých kuklách, jak pádí ve svých „dvaasedmdesátkách”… Kolik může být takových tanků zapotřebí k obsazení jedné atomové elektrárny? Ne, tuto představu nutno odmítnout. Nebylo by přípustné, aby jaderný arzenál – rakety i elektrárny – byl vydán na pospas válčícím stranám. Mezinárodní společenství by muselo trvat na zajištění nukleární bezpečnosti. A tu by nejlépe mohly zajistit… expediční jednotky, nejspíše pod vlajkou OSN. Obsadily by jak sila, tak elektrárny. Jenomže – přistoupili by na to Rusové? S největší pravděpodobností NE. Ať už je situace jakákoli, ruská země je pro ruského člověka posvátná. V okamžiku, kdy by na ni vstoupila noha cizího vojáka, agitátoři by zvedli masový odpor. Gradace: jestliže válka proti Napoleonovi byla Vlastenecká, válka proti hitlerovským vojskům Velká vlasteneck á, pak bychom asi stáli před faktem Největší vlastenecké války, která by se ovšem týkala celého světa…
Scénář, o němž tu již byla řeč, scénář KGB, tento citlivý bod bere chladnokrevně v úvahu: je potřeba rozpoutat občanskou válku, protože pak bude možno na smrt vyděšenému světu diktovat. Co je překvapivé: dokud by drželi prst na spoušti generálové, šlo by ještě o ten lepší případ. Dalo by se totiž vyjednávat. Ale existuje i možnost druhá. Rusko má automatický počítačový systém, který je schopen odpálit jaderné zbraně v případě, kdy velení je buď mrtvé, nebo není schopno řídit válku. Rusové prý nazývají tento systém „mrtvá ruka”. Četní američtí odborníci, včetně býval ého šéfa CIA Roberta Gatese, označili takový systém za „nepravděpodobný, ale nikoli nemožný”. Centrum systému je umístěno v několika hlubokých bunkrech pod Moskvou. V případě vážného ohrožení, a pokud by počítač zjistil, že spojení mezi velením a jednotkami bylo přerušeno, by automaticky odpálil speciální rakety, které by vyslaly signál k útoku balistickým střelám, strategickým bombardérům a ponorkám. Příšerné pomyšlení. Buďme všemi hlasy pro toho, kdo zaručí pořádek.
VÝJIMEČNÝ STAV. V dané chvíli je to Boris Jelcin. Jeho rozkazy poslouchají výsadkáři v kuklách s očními otvory a páskami přes ústa, kteří hlídkují v moskevských ulicích s karabinami ve výstražném úhlu: jenom o kousek níž – a už se střílí do živého… Jeho poslouchají posádky tanků se skvrnitou kamufláží. Tanky jsou v klidu a vyhlížejí zcela neškodně. Armáda, ač nespokojená, ale přece jen doufající, se postavila za Jelcina. Bezpochyby s nadějí, že její pozice se tím velice zpevní. Vzbouřence čeká proces s tresty až do patnácti let. Ale vsadil bych se, že nacionál-komunisté kapitulaci dosud nepodepsali. Znovu budou čekat, až „ti nahoře” nebudou moci – a „ti dole” nebudou chtíti. Čímž je o pokračování ruského dramatu postaráno.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JOSEF KLÍMA
Když jsem kdysi jednomu historikovu, u něhož jsem sbíral materiály o rituálech keltských kněží druidech, zmí nil o tom, že my, Češi, jsme víc Keltové než Slované, celý se rozzářil: „To je zajímavé, že si to myslí i příslušníci generace, kterou se snažili od narození přesvědčit, že máme k Rusku blíž nejen politicky, ale i etnicky.” Poprvé jsem si tak uvědomil, že k dezinformacím totality patřila i informace, která se zrodila kdesi v nadšených dobách rakousko-uherského panslavismu, a která se komunistům tak hodila, jako kdyby Čelakovskýa Kollár byli schopnými agenty řídícího orgánu jménem Lenin.
Přiznám se, že jsem o našem ryzím slovanství začal pochybovat už v době, kdy jsem o Keltech v Čechách nevěděl ještě dohromady nic – až na jeden povinný školní výlet do keltsk ého oppida Závist na Zbraslavi. Tak dávné genetické kořeny – to není jako ztotožnit se s Hradčany nebo se státní vlajkou. To je záležitost ryze emocionální, rezonující kdesi mimo rozum v hodně hlubokých tůních osobnosti. Tam, kde proudí hudba, okouzlení přírodou nebo nálady. Ano, slovansky teskné mollové melodie, poezie řek nebo paralyzující melancholie – to všechno v nás odjakživa víceméně fungovalo podle ruského vzoru. Jenže odkud se vzaly rezonance zcela nečekané, slastně mlaskající nad skotskými a irskými harmoniemi v podání Simona-Garfunkela, Mikea Oldfielda či Paula McCartneyho? Na jakou strunu udeřil v našich duších majestát keltských dubů v kontrastu k nostalgii slovanských břízek? Či křišťálová vitalita Kelty uctívaného pramene v porovnání se slovanskou zádumčivostí veletoků? Živočišný hospodský dupák proti bolestínské chandře? „Když narazíš na slovanskou duši, je to jako bys šlápl do bažiny,” napsal Ilja Erenburg. A přestože je to přesné, na nás by to platilo jen z části. Z té horší části – bráno měřítkem našich možností vrátit se do Evropy. Když se mi poštěstilo projet stopem půl Skotska, dotknout se těch zvláštních kamenů zvaných menhiry a dolmeny, uslyšet v originále skotské dudy airské housle, bylo tu najednou ještě o rezonanci víc. Tak blízkou, že už nám zevšedněla: o rezonanci jihočeskou.
Zkuste si přehrát některé jihočeské lidovky v irském rytmu; uvidíte, jak se podobají irským lidovkám. Zkuste si projít (ne projet) kus krajiny nad Protivínem, kolem Parezí a dál – a narazíte na shluky kamenů, které nemohly vzniknout náhodně, a na staré cesty, jejichž směr a tvar je starší než naše slovanská paměť. Nedobytnost jihočeských usedlostí a tvrdost jihočeských hlav má se slovanským vlivem jen pramálo společného, a dudy… dudy jsou už ryze keltské… Vím, že odborníci mě budou proklínat za etnický diletantismus, budou mi oponovat šipkami na mapách, označujícími tažení Slovanů, Germánů, Židů a já nevím koho ještě. Přesto musím tu kacířskou hypotézu dovést ještě dál: domnívám se, že v Čechách končí východní hranice území, které má keltský základ a dodateční slovanské vlivy – zatímco na Slovensku je to přesně naopak. Možná právě to byl jeden z důvodů – byť skrytých – té rozdílné mentality, která nakonec našla svůj výraz i v rozdělení státu. Kdo mi nevěří – a teď se dostávám k tomu, proč jsem celou tuhle úvahu vlastně situoval do této rubriky – ať si poslechne dvě desky rockového houslisty a skladatele Jana Hrubého, bývalého spoluhráče Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa.
První vyšla pod názvem CESTA NE SEVEROZÁPAD už loni a Hrubý se na obalu bez obalu vyznává z toho, že pro něj jediná cesta k inspiraci folklórem vede na severozápad od naší vlasti a nikoli opačně, kudy chodívala tolik let. Jeho kompozice, naplněné, povětšinou houslemi a klávesami (ale i hobojem, bicími, basou a dokonce malým symfonickým orchestrem) také jednoznačně ukazují tajný historický kanál mezi Kelty a námi v takové dokonalosti a zároveň originalit ě, že bledne i proslulý edinburgský koncert Mikea Oldfielda. V druhé LP s názvem ARCHER’S STONE (TASTE OF GUINNES), která vyšla právě nyní, zachází Hrubý „na severozápad” ještě dál: pozval si k sólovému zpěvu britského zpěváka Petera Mustilla, který je zároveň i autorem původních textů. Přičemž orchestrace desky za spoluúčasti takových hráčů jako je Pavlíček (kytara) či Veselý (baskytara) rezonuje v českém posluchači na keltskou strunu ještě sugestivněji. Nejnápadněji asi v nejlepší skladbě o „chuti piva Guinnes”, kde valaši sice vyvážejí ráno sudy z originálního irského pivovaru, ale pivaři se už veselí v symfonickém potoku smyčců a horn téměř dvořákovsky… Hrubého kompozice nejsou zrovna ideální hudbou pro toho, kdo chce tančit a je mu jedno při čem, „hlavně když to šlape”. Ani pro toho, kdo si pouští muziku jen jako kulisu. Jsou pro posluchače, který má zájem naslouchat a objevovat v sobě cosi, o čem neměl doposud tušení. Třeba toho „hrubého” Kelta v našich genech.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
JANA PATKOVÁ
Chata pod Rysy je nejvýše položenou chatou na Slovensku a nedávno i u nás. Do výšky 2 250 m n. m. nevede silnice, nejsou nataženy dráty lanovky a vrtulník zde na improvizovaném heliportu přistává jen ve výjimečných, většinou smutných případech. Chata je přitom využívána značným množstvím turistů a horolezců, kteří zde jedí, pijí a konají biologické potřeby. Vše, co turisté pot řebují, musejí vynést na vlastních zádech „tatranští šerpové”. Vyrážíme. U Popradského plesa nás směrovka upozorňuje, že turistickým tempem je to na chatu Pod Rysy tři hodiny. „Jak dlouho tam půjdeme my?” ptám se svého souputníka, muže připomínajícího trochu nepálského Šerpu, a tak trochu stěhováka. Zvyklý na tyto a podobné otázky nás neznalých „nížiňáků” zchladí mé dobrodružné představy: „Čtyři hodiny, asi tak.” „Budeš teda v poledne na chatě.” Zklamaně se vzdávám své vize celodenního boje s živly a únavou. Netuším ještě, stejně jako 29letý nosič z Prahy, že právě dnes se tatranské počasí vytasí s deštěm, sněhem, větrem a dalšími roztomilostmi.
„Musím do kuchyně, jsou tam dneska jenom tři a vypadá to, že hadů bude dost.” „Hadů?!” „No turistů.” „Aha.” Horlivě předstírám, že jsem pochopila a zastavuji se s Petrem u prvního „štandu”. Pro nezasvěcené – štand je v nosičském i horolezeckém slangu místo, kde se odpočívá. V praxi to vypadá tak, že se nosič i s přes metr vysokou krosnou opře o kámen, funí, stírá si pot a laškuje s kolemjdoucími turistkami – pokud se nějaké vyskytují. Jelikož na slečny je ještě brzy, nezbývá Petrovi než se věnovat mně. Dotírám: „Co tě na tom baví?” „Co to vlastně nahoru neseš?” „Kolik za to máš?” Pobaveně se usmívá a poučí mě, že ve výčtu nejobvyklej ších otázek jsem zapomněla na „kolik neseš?” „Tak tedy kolik neseš?” „Dneska asi 80 kilo, to je můj průměr, ale borci nosej okolo sto kil.” „To je tíha!” Uklouzne mi, stejně jako většině těch, kteří toto číslo zvědí. Vydáváme se znovu na cestu. Řídký borovicový lesík vystřídá kleč a cesta stoupá strměji. Nosič na ní zná každý kámen. Konečně objevím v drsném muži romantika! Jako kovbojové v prérii oslovovali svou pušku, nosič v Tatrách si povídá s kamenitým chodníkem! Nedočkavě napínám uši, odhalím v chlapském těle chlapeckou duši. Přistihnu ho in flagranti. „Kterej blbec… zase skopnul ten šutr!?” Hudrá Petr, zatímco balancuje na rozbitém chodníku. Inu, drsný muž.
Svých romantických představ se však stůj co stůj nechci vzdát. Příroda se mi vnucuje efektně roztrhanou oblohou, zurčícím potokem, nebojácnými kamzíky a dalšími rekvizitami, já však nutím upoceného a teď už zjevně unaveného nosiče, aby otevřel své srdce a prozradil mi, proč to všechno dělá. „Teď nesu nahoru zelí, koks a plechovkový piva. Do p…, snad se mi nezmáčej pohlednice, začíná pršet.” Pohodlně se vyhýbá odpovědi. Mé jednotvárné otázky ho neprovokují. Raději se pooprav í popruhy z požárnické hadice a vykročí k překonání nejtěžšího místa výstupu. Vodopádem turisté nechodí, pro ty je určena klikatice úbočím. Ve strmé skalní stěně mám co dělat sama se sebou, dvě ruce mi nestačí, a tak se zmůže jen na tichý obdiv. Co by se stalo , kdyby Petr na mokré skále uklouzl a krosna ho stáhla do stometrové hlubiny pod námi, si raději nepředstavuji. Fouká ostrý vítr a sněží, ačkoli letní turistická sezóna právě vrcholí. Štandujeme ve vodopádě, tentokrát mlčky. Při pohledu do údolí mi docházejí ti hadi – pestrobarevní turisté stoupající po kliqaaakaté cestě vzhůru skutečně připomínají zmíněné plazy. V bezpečí dalšího štandu se Petrovi přiznávám ke své nedůvtipnosti. „To ale není celý. Voni se i jako hadi chovaj. Zákeřně. Když na chatě čekáš návaly, navaříš kotle guláše, tak se tam neukáže celej den ani turistická noha. A samozřejmě naopak.” Spolknu poučku o tom, jak my zlomyslní lidé, přisuzujeme hadům své vlastnosti a při pohledu na zmoklého, zpoceného a prok řehlého nosiče se ptám: „Kolik za to máš?” „Nosiči se platěj od odnesených kil, to je 4 SK za kilo. Pak taky za práci na chatě, je to ale různý. Když je špatná sezóna, je to míň. Vloni jsem si po dvou měsících odvezl 9 tisíc, ale byla v tom i práce na chatě, mytí nádobí.”
Takže tady asi jádro pudla nenajdu, znám pohodlnější způsoby výdělku. Napadá mě ještě spousta otázek, ale nějak se mi už nechce mluvit. Nohy mě bolí, je mi zima a Petr nadává, že se mu špatně jde, že zrovna tohle je zatracená vynáška a že měl jít včera dřív spát. Začínám vzdáleně tušit, co je to znát na cestě každý kámen. Na chatu je již vidět, ale cesta k ní je nekonečná. Nad námi se tyčí tmavé štíty. Vypadají hrozivě i lákavě. Petr ožívá a ukazuje mi lezecké cesty do těchto vpravdě nebeských výšin. Slunce, na chvíli propuštěné z ocelově šedého vězení, nasvítí dosud neviditelný hřebínek s čarodějnick ým citem pro krásu. Už mě ale nenapadá otravovat s romantikou, stačí mi, když slyším hluboké pravidelné oddychov ání muže pod krosnou.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
Od dvoufázového rozbití Československa ve smršti mezi podzimem 1938 a jarem 1939 uplynul již věk dvou tří generací. Zdá se nám, že víme vše, známe přece rozhovory státníků, jejich korespondenci, jsou zveřejňovány stěžejní dokumenty… Jenomže politika, diplomacie, pohyby armád, veřejné projevy – to je v okamžicích, kdy se hraje o mnoho anebo o vše, jen jednou stranou karty. V pozadí stojí často ještě ona těžko zanedbatelná složka, kterou už Napoleon nazval neviditelnou armádou. Muži, bez nichž moudří státníci rozhodnou málokdy, lidé, kteří si své povolání nepíší na vizitky, muži stínů: příslušníci tajných služeb. Jedním z hlavních bodů jejich neporušitelného desatera je mlčenlivost a proto se o jejich práci většinou příliš mnoho neví. Předválečná léta však jsou už nyní historií – a tak plukovník v. z. Alois Frank, před okupací jedna z hlavních postav našeho vojenského ofenzívního zpravodajství, za války důstojník československé zpravodajské služby s působištěm v Haagu a Londýně, člověk, který mimo jiné mnohokrát jednal s legendami opředenými agentem A-54, mohl před časem promluvit. Setkával jsem se na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let se všemi tehdy dosud žijícími našimi zpravodajci, i když v počínající normalizační době už byla malá šance, že by jejich vzpomínání mohlo v ucelené podobě spatřit světlo světa. „Nedovolí vám, abyste tlumočil naše názory, překážíme jim,” řekl mi jednou plukovník Alois Frank, „stejně jako jsme jim překáželi po Únoru, kdy nás ještě navíc zavírali.” Chvil, kdy toto strachuplné, zbabělé omezování pominulo se bohužel žádný z našich zpravodajců, z lidí, kteří pro republiku učinili tak mnoho a tak málo za to byli oceněni, nedožil.
Dejme teď jaksi dodatečně slovo alespoň jednomu z nich. Mnichov ani 15. březen 1939 nespadly, pane plukovníku, z nebe. Obě tyto pro nás tak bolestné události se dlouho připravovaly, zrály, vše v té předehře souviselo se vším. Který časový úsek bychom měli vzít za výchozí? Frank: „Začnu podzimem 1937. Tehdy jsme se od našich agentů dozvěděli, že při pobočce německé zpravodajské služby (abwehru) v Drážďanech vznikl nový referát, který měl za úkol zabývat se čistě československými záležitostmi. Jeho vedoucím se stal kapitán Dehmel a hlavními důvěrníky byli činitelé německé menšiny uvnitř naší republiky, kteří pak získávali další spolupracovníky. Kapitán Dehmel budoval svou zpravodajskou síť tak, aby splňovala všechny požadavky v případě německé mobilizace proti ČSR. Jeho lidé organizovali na našem území sabotážní skupiny ze sudetských Němců. Vyžadovali od lesníků německé národnosti, aby v pohraničí systematicky sledovali naše opevňovací práce. Později jsme získali i zprávu, že nejvyšší šéf německé vojenské špionáže admirál Canaris svolal na přelomu let 1937 a 1938 tajnou poradu do Drážďan, kde vydal instrukce pro podřízení abwehrstelle: zintenzívnit špionáž proti Československu, nešetřit penězi či lidmi a používat všech prostředků, třeba i vloupání a vražd, aby se opatřil materiál o československé armádě. Mohu s klidným svědomím říci, že naše obranná zpravodajská služba proti tomuto náporu velmi aktivně zasahovala. Čtvrtého března 1938 nám agent A-54 (Paul Thümmel) předal informaci, že Němci posílají na naše území krátkovlnné rádiové vysílačky, jimiž lze v případě potřeby navázat spojení s centrálou c Drážďanech. Vysílačky zabalili do krabic od margarínu, napsali na ně české adresy a dopravili je na německo-československé hranice, kde je převzala sudetoněmecká spojka a v některém větším pohraničním místě, kde to nebylo tolik nápadné, podala na poštovní úřad.
Dostali jsme od čtyřiapades átky skoro úplný seznam adresátů vysílaček a pokud se pamatuji, šlo jmenovitě o Prahu, Plzeň, Brno, Košice, Chomutov, Most, Litoměřice a České Budějovice. Držitelé vysílaček jsme pak po celou dobu sledovali a v kritické době před Mnichovem, kdy už hrozilo konkrétní nebezpečí záboru sudetského území, je naše bezpeč- nostní složky zatčením zneškodnily. Činnost vysílaček z Německa řídil důstojník wehrmachtu Brettschneider. A tahle akce nacistům prostě nevyšla.” Pašoval se k nám ve velkém množství i sabotážní a teroristick ý materiál? Frank: „Těsně u německo-československých hranic v Löbau a Pirně, a pochopitelně i na jiných místech, v první polovině roku 1938 zřizovali skladiště zbraní. Také třaskaviny pro sabotážní skupiny kapitána Dehmela byly připraveny. Výrobky v půlkilových konzervových plechovkách, označené českými nápisy „marmeláda´, „kompot”, „švestky”, „hrušky” a podobně. Tyto trhaviny se tajně přepravovaly do úkrytů vedoucích sabot ážních skupin v Liberci, Mimoni, Ústí nad Labem, Mostě, Kadani…
V té době byla v Německu cvičena také takzvaná Sudetská legie. Tvořili ji českoslovenští státní příslušníci německého původu, kteří byli jednak k této složce přímo povoláváni, přirozeně tajně, nebo za různých okolností utekli do Německa, aby třeba nemuseli sloužit v naší armádě. Tato jednotka freikorpsu měla na zvláštní rozkaz a v příhodnou dobu vpadnout na československé území, a to podle jednoho z rozkazů, který jsme zachytili, jmenovitě v prostorech Podmokly, Děčín, Bílina. Německá zpravodajská služba očekávala, že k tomuto vpádu Sudetské legie dojde asi 21. až 22. května 1938. Úkol: vyvolat paniku a před světovou veřejností pak hlásat, že tito ozbrojenci přišli ochraňovat své soukmenovce, kteří jsou Čechy utiskovány a vražděni.” Jak jsme na všechny tyto varovné skutečnosti reagovali: Nebylo přece možné jen s rukama v klíně přihlížet? Frank: „Náčelník hlavního štábu naší armády vyhlásil takzvanou velitelskou pohotovost, když předtím o situaci podrobně informoval vládu. Po bouřlivé diskusi kabinet rozhodl, že jako protiopatření bude 20. května 1938 vyhlášena částečná mobilizace a povolán jeden ročník záložníků. To se také stalo a 21. května ráno stála na hranicích „stráž obrany státu”. Československo dalo najevo, že je připraveno bojovat…”
Nakonec vše dopadlo jinak. Spolu s Mnichovem a počátkem takzvané druhé republiky nemohlo nedojít i ve vaší zpravodajské práci ke změnám. Je to tak? Frank: „Pod nátlakem Němců byli donuceni odstoupit náčelník hlavního štábu generál Krejčí, rovněž můj přímý šéf, přednosta 2. oddělení plukovník Hájek, byl zbaven funkce. Náš velmocenský soused si také na tehdejší pražské vládě vynutil závazek, že ustane jakákoli zpravodajská činnost proti Německu. Poslechli jsme jenom formálně, ve skutečnosti se vytvořila užší skupina důstojníků, v níž jsme byl i já, která zůstala věrna své práci. A měli jsme tímto směrem vybudovanou velmi dobrou agenturní síť, naši informátoři nám pomohli zjistit a odhadnout, jak se asi situace obklíčené republiky bude vyvíjet. Nenechávali jsme si své zprávy pro sebe. Beranova vláda byla od nás konspirativní cestou dobře informována. Už koncem roku 1938 jsme znali přesnou dislokaci sil wehrmachtu, nasazených podél našich hranic. Informacemi z několika různých pramenů jsme dokázali odhadnout a pojmenovat i základní Hitlerův strategický plán: obsadit zbytek Čech a Moravy a všestranně pomoci při odtržení Slovenska. Se souhrnem toho všeho jsme také seznámili naše kolegy – zpravodaje Anglie, Francie a Sovětského svazu.
Původně jsme se domnívali, že k německým akcím proti Československu dojde ještě do konce roku 1938. Generálové však Hitlerovi rozmluvili zimní operaci… Koncem února 1939 jsme získali zprávu, že v Německu byl utajeně vyhlášen takový stav bojové připravenosti, kterému jsme říkali napětí. Tedy vojenské přípravy k rozsáhlé akci, jednotky se přesunuly blíže k praporním hranicím, na kterých jsme stáli zcela odkryti.” V té době se, pokud vím, znovu ozval Paul Thümmel alias A-54. Muž, který působil v Canarisově abwehru a z dodnes ne zcela jasných důvodů, údajně finančních příčin, se dal k dispozici československé zpravodajské službě, přičemž není vylou- čeno, že v tom směru hrál roli o skrytý záměr některé ze složek německých tajných služeb. Frank: „Ozval se v tom období hned několikrát. Sedmého března 1939 jsme se od něho dozvěděli, že k obsazení zbytku republiky dojde buďto 14. nebo 15. března, o přesném datu prý führer dosud s konečnou platností nerozhodl. Téhož dne o tom zastupující náčelník hlavního štábu generál Fiala a zastupující šéf 2. oddělení plukovník Moravec informovali vládní kabinet. V předpokoji Kolovratského paláce je přijali Beran, ministr zahrani čí Chvalkovský, ministr obrany generál Syrový a ministr Havelka. V zásadě však byli Fiala i Moravec ústy do značné míry protiněmecky orientovaného Chvalkovského odmítnutí. Někte- ří ministři věřili více slovům Berlína než našim zprávám. Moravec mi o několik hodin později s pobouřením tlumočil, co prý jim Chvalkovský řekl: „Uklidněte se pánové! Žádnou paniku! Mám od našeho vyslance zprávu, že v Berlíně je naprostý klid a němečtí představitelé se chovají k našim diplomatickým zástupcům velmi korektně. Nemohu uvést žádný čin, který by v současné době zhoršoval německo-československý vztah.” Samozřejmě, řekl jsem si, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají…
My jsme ovšem ihned začali s protipřípravami, aby náš tajný zpravodajský materiál nepadl do rukou nepřítele. Nemohli jsme se ale po prvním neúspěchu vzdát a i nadále jsme naše vládní místa téměř hodinu od hodiny burcovali. A-54 nebyl přece naším jediným a výlučným zdrojem informací. Několikrát jsem zprávy osobně předával v Kolovratském paláci, mnohdy jsme přísně důvěrné informace posílali i v noci do bytu příslušným členům vlády. Sám jsem mluvil s Beranem, Chvalkovským i Syrovým, vše bylo bezvýsledné…” To už ovšem republice zbývalo jen několik málo dnů existence. Frank: „Desátého března přišel na 2. oddělení lístek od čtyřiapadesátky. Podstata alarmujících informací agenta A-54 – kromě podrobného plánu rozmístění německých jednotek – spočívala podle našich záznamů v těchto bodech: l V době od 12. do 14. března budou československými Němci uměle vyprovokovány demonstrace (zejména v Jihlavě a Brně), kde se ozvou požadavky po připojení k Říši. l Čtrnáctého března večer dojde na letištích v Ruzyni a ve Kbelích k vysazení německých parašutistických oddílů s cílem, aby tato letiště byla již 15. března v časných ranních hodinách pevně v rukou hitlerovské armády pro klidné přistávání dopravních letounů. l Města Plzeň a Ostrava budou obsazena 14. března večer, okupační jednotky armády i speciální policejní sbory s tímto pověřením jsou již připraveny. l Přichystány jsou již také diferencované zatýkací seznamy, mimo jiných i seznam důstojníků 2. oddělení MNO, kteří mají být v noci ze 14. a 15. března zatčeni, tajně odvezeni do Drážďan a odtud po krátkém výslechu dopraveni rovnou do Berlína.” Předpokládám, že v tomto seznamu bylo na jednom z prvních řádků i vaše jméno? Frank: „Ovšem. Doplnili jsme Thümmelovo sdělení dalšími poznatky, které jsme měli, a Fiala s Moravcem se opět vypravili do sídla vlády. Byl jsme tehdy také s jednou dodatkovou zprávou v Kolovratském paláci a cítil jsme, že jednotliví ministři postupně přestávají věřit Chvalkovskému ujišťování a začínají chápat dosah toho, co přijde. Hledalo se východisko ze strašné situace, v níž jsme se nacházeli. Našlo se v něčem, proti čemu jsme důrazně protestovali: musí být prý vše zamlčeno, aby nedošlo k nepokojům, národ bude, dojde-li k tomu, k čemu mělo dojít, postaven před hotovou věc. S tím nebylo možno souhlasit třeba i jen z vojenského hlediska. Leccos se přece i v této časové tísni dalo zachránit.
Mohlo odletět naše technicky i personálně vyspělé letectvo, které by sice bylo možná v některém z okolních států internováno, ale materiál by alespoň nepadl do rukou Němců. Mohly by se ničit muniční sklady a továrny, znehodnotit vojenská výzbroj a výstroj, skladiště oděvů mohla vyhořet. Nic z toho se nestalo, vojenský materiál mnohamiliónových hodnot spadl potom do rukou Hitlerovy armády, která jej v pozd ější době použila pro vyzbrojení vlastních útvarů.” Jaké kroky jste mohli v tomto krátkém časovém úseku učinit vy – zpravodajci? Frank: „Především jsme znovu informovali spřátelené zpravodajské služby: Francouze, Sověty a především Brity. První reakce přišla pak 13. března právě od Angličanů. Major Gibson navštívil plukovníka Moravce a tlumočil mu nabídku svých londýnských šéfů, se kterými byl v neustálém rádiovém spojení, k našemu odletu do zahraničí. Moravec pochopitelně věděl, že máme být zatčeni a uměl si také představit tragické následky toho, kdyby se Němcům dostaly do rukou naše tajné materiály – anebo kdyby některý z nás při mučení promluvil. A kdybychom všechny písemnosti bez výjimek zničili, znamenalo by to konec naší dlouholeté protiněmecké práce, zmar všech jejích okamžitých a hlavně potenciálních výsledk ů. Plukovník Moravec tedy Gibsonovu nabídku přijal. Zbývalo nám přibližně čtyřiadvacet hodin. Náš zpravodajský archivní materiál jsme třídili již od 7. března. Dokumenty, které neměly další upotřebitelnost, jsme pálili na hlavním štábu v kotlích ústředního topení, později i rovnou na betonovém dvoře. Zprávy ještě živé, evidenční listy našich agentů a další nepostradatelné složky, jsme balili do beden. S Angličany bylo domluveno, že bedny uchovají na jejich zastupitelstv í a později za námi spolehlivou cestou odešlou. Brzy už neobsahovaly naše trezory nic, co by mohlo Němcům usnadnit pátrání po agentech, kteří pracovali v náš prospěch. Byl jsem pak v té době – mimo jiné – pověřen odvozem zpravodajského materiálu do konspirační vily v Praze-Podbabě.
Bedny jsme nakládali na dvoře hlavního štábu v Dejvicích, vyjížděli odtud zadním vchodem. V Podbabě zajížděli až do garáže, bedny složili a vrátili se pro další. Z Podbaby si Angli čané svým vlastním diplomatickým osobním vozem odváželi vše na velvyslanectví. Do celé operace byl zasvěcen jen nepatrný počet lidí.” To už jste od plukovníka Moravce věděli, že v nejbližší době poletíte do Anglie? Frank: „Svěřil se nám s tím, což je pochopitelné, až na poslední chvíli. Mne si zavolal 14. března dopoledne a řekl mi ,Víte, Franku, jaká je situace. Ptám se Vás, zda chcete dobrovolně a ještě dnes odletět do zahraničí a tam dál zpravodajsky pracovat proti nacistickému Německu? V budoucnu se spolu s Brity pokusíme i o evakuaci našich rodin. Máte minutu na rozmyšlenou.” Odpověděl jsem bez zaváhání: Ano, souhlasím s touto cestou.” Upozornil mne, že náš odlet musí být absolutně utajen už proto, že poletíme přes Německo. ,Domy, kde bydlíme”, řekl , jsou již podle hlášení našeho obranného zpravodajství vesměs střeženy německými agenty. Jediný objekt, který snad není dosud hlídán, je váš byt na Uralském náměstí, protože jste se nedávno stěhoval z ulice Na Plavě. Máte teď volnější pohyb a proto vám uložím zvláštní a velmi důležitý úkol. Ve 13.00 hodin odjedete vaším vozem do Ruzyně a budete čekat na letadlo holandské společnosti KLM. Bude to letoun na normální lince Bukurešť-Amsterodam. Mezipřistání v Praze oficiálně nemá, ale Angličané tajně vyjednali změnu trasy. S pilotem nebo Gibsonem zmocněnou osobou projednáte podrobnosti odletu a zavoláte mne na hlavní štáb přímou linkou. Budeme tu čekat.” Vše bylo jasné. Zatelefonoval jsem pak manželce a poprosil ji, aby mi přepravila kufřík s nočním prádlem a cestovními drobnostmi – že odpoledne jedu do Bratislavy. Trochu se divila, ale byla už za ta léta zvyklá nic nenamítat.”
Holandské letadlo přiletělo přesně? Frank: „Kdepak. Ještě v 15.00 hodin se u mne v Ruzyni nikdo nehlásil. Byl jsem krajně netrpělivý. Uvědomte si pros ím, že v té chvíli nám už zbývalo velmi málo času. Historie se tehdy promítala doslova do hodin a minut. V poledne toho dne se odtrhlo Slovensko a v Bratislavě vznikl Slovenský štát, německé letecké síly byly už jistě připraveny na svých letištích ke startu… Konečně v 15.30 jsem uviděl vejít do haly menšího muže, zpravodajským instinktem jsem vycítil, že to by mohl být ten, na koho čekám. Když mne míjel, řekl tiše anglicky: ,Major Frank?´ Kývl jsme. Oznámil mi, že letoun před okamžikem přistál a právě tankuje. Za deset minut ke mně přistoupil člověk v uniformě zaměstnance KLM a řekl mi německy: ,Vše připraveno, ať pánové laskavě přijedou… Běžel jsem do telefonní budky a volal Moravce. Deset mužů ve třech vozech vyjelo vzápětí zadním vchodem z budovy hlavn ího štábu a složitými oklikami, třemi různými směry, dorazilo do Ruzyně. Dali nám razítka do našich pasů a v 17.30 hodin se letoun odlepil od rozjezdové plochy. Poslední pohledy na Prahu, pilot nabral kurz Krušné hory-Erfurt. Českon ěmeckou pomnichovskou hranici jsme přelétli ve výšce 3 000 metrů, za Krušnými horami nás uvítala sněhová vánice, která se stále stupňovala a východně do Erfurtu se změnila ve sněhovou bouři.” Němci váš letoun rádiově nezachytili? Frank: „Už nad Erfurtem našeho pilota volaly pozemní stanice a dotazovaly se na státní poznávací značku. Neodpov ěděl a zhasl vnější osvětlení. Letěli jsme takto napříč téměř celým Německem, v prudké bouři, letadlo se propadalo, smý- kalo ze strany na stranu. Volala další německá letiště, světlomety ze země se pokoušely prorazit sněhovou clonu a letadlo osvítit – marně. V oblasti Porúří se vánice změnila v déšť, o něco později k nám přišel pilot a s ulehčením řekl: ,Pánové, připoutejte se, za krátkou chvíli překročíme německo-holandskou hranici a budeme sestupovat.” Přistáli jsme v Rotterdamu, po hodině čekání znovu odstartovali a přes moře zamířili na západ. Kolem 22. hodiny jsme pod sebou uviděli zář osvětleného Londýna a croydonské centrální letiště.” V té chvíli… Frank: „V těch okamžicích už hranice republiky na několika místech překročily vojenské jednotky okupantů. Republiku, kterou jsme milovali, čekala nelehká doba. Pro nás osobně, pro jedenáct vojenských zpravodajců z Československa, začínala šestiletá etapa protiněmecké výzvědné práce. Tak, jak nám to druhého dne, 15. března, řekl z očí do očí a s úsměvem, který byl typicky jeho, vyslanec Jan Masaryk: ,Mládenci, dnes startujeme druhý odboj!” Nemýlil se.
autor: Honza | Kvě 25, 2021
RADEK JOHN
EXKLUZÍVNÍ ROZHOVOR S ONDŘEJEM HEJMOU PRO KOKTEJL
Za třeskuté totality student ům FAMU občas umožnili zhlédnout nějaký ten západní film, který nebyl uvolněn do distribuce. Jednoho dne jsme takhle nábožně zírali na film Nashville a jeho příšerný závěr, kdy postava pohybující se příběhem s houslovým pouzdrem v ruce konečně při koncertu country hvězdy pouzdro otevře, místo nástroje z něj vytáhne zbraň a zastřelí zpěváka přímo na pódiu. Tohle je tedy také Amerika s její svobodou pro každého, říkali jsme si tehdy v ustrnutí. Svoboda pro každého včetně psychopatů už je i u nás. 18. září 1993 byl při koncertě v Brně bodnut nožem do břicha rocker Ondřej Hejma. Další symptom posunu k reálnému kapitalismu je zde. Jak se s tím vyrovnáváme?
A jak se s tím vyrovnává Ondřej Hejma, leader skupiny Žlutý pes? Našli jsme ho nakonec 10. října už zase v nahrávacím studiu Hrnčíře, kde se svou kapelou natáčel písničku Karla Gotta Zdvořilý Woody pro LP desku Supraphonu, která se má jmenovat Hergot. Jde o projekt, v němž řada kapel bude interpretovat Gottovy staré hity. Dokud byl Ondřej Hejma v nemocnici a potom doma v rekonvalescenci, snažil se rozhovoru všemožně vyhnout. Proč vlastně, zněla první otázka. Protože celý incident na brněnském koncertu a jeho rozmázávání vytváří negativní energii, negativní vibrace. A to není dobré pro nikoho. Nad útočníkem má proběhnout soud a tím to končí. Žlutý pes hraje dál, jsme pořád ta sympatická amatérská, ne příliš známá skupina. A já budu hlídat, abychom nebyli slavní, protože sláva dnes přináší taková rizika a nevýhody, že to nestojí za to. A už vůbec nestojí za to být slavný tím, že vás někdo napadl s nožem v ruce.
Nejraději bych, aby se o celém případu vůbec nepsalo. To půjde asi těžko, když jde o jeden ze znaků nové doby, vytyčují se nové hranice životního prostoru, ve kterém se budeme muset všichni naučit žít. – Naštěstí pořád ještě na tom nejsme jako Američané. Ve filmu Nashville byl zpěvák zavražděn psychopatem mimo jiné proto, že je slavný. V Brně se atentátník rozhodl k akci teprve po hodinách dráždění hlukem. Jako novinář chápu povinnost kolegů přinášet informace. Ale není mi to příjemné. Nejde prostě o dobrou publicitu a člověk by se jí rád vyhnul.
Začněme tedy tím příjemnějším. Jste mezi živými a dnes poprvé znovu zpíváte. Ano, tohle je první hudební krok od oné noci. Měl jste přece jen probodnuté a pak ještě operované břicho. Nezačínáte s hudební aktivitou nějak moc brzy? Ve studiu to není tak fyzicky namáhavé. Člověk si může odpočinout, přerušit nahrávání. A zpívání už mi vcelku jde. Jen mám zakázané nošení těžkých věcí, což je skvělé, proto- že nikdy nebudu muset tahat v kapele bedny. – Samozřejmě při hlasitějším zpěvu se člověk musí o břicho trochu opřít, takže uvidíme, jestli vydržím. Bude to takový testík.
Jak dlouho jste byl v neschopnosti? Já ji zkrátil na čtrnáct dní. Řekl jsem si, že v momentě, kdy budu doktorem prohlášen za základního provozu schopného, půjdu normálně dělat. Takže už chodím do práce.
Kdybyste měl nějakou normální práci, nebyl rockerem a zpravodajem agentury Associated Press, mohl jste být neschopný podstatně déle? No ježíšmarjá. Na tohle jsme mohl jet ještě do Mariánských lázní. Do příštího roku jsem si mohl dát bene. Ale to by byl promarněný čas a koukat na televizi mě prostě nebaví.
Jak se člověk, který si prožije to, co vy, dívá s odstupem času na všechno, co se stalo 18. září? Je v tom několik poučení. My jsme si už před koncertem říkali: Hraje se na náměstí a pro koncerty nejsou náměstí úplně ideální. Ale do Brna jsme jeli. Koncert dělala evidentně šikovná reklamní agentura, sehnala na něj spoustu peněz. Dali dohromady dobré kapely, dobře je zaplatili. Šli jsme na pódium jako poslední s tím, že v deset hodin má koncert skončit. Pořadatelé najali asi osm lidí z bezpečnostní agentury, kteří to hlídali senzačně dole pod pódiem. Ani moc nepouštěli holky tancovat k nám dopředu. Velice pečlivě – až příliš – udržovali odstup publika od pódia. Jenomže to nedrželi zezadu. U příchodu na jeviště měli jednoho člověka. A protože šestihodinový koncert už pomalu končil, ten člověk vzadu ještě navíc polevil.
Útočník se tedy dostal na pódium absolutně bez problémů? Příslušník bezpečnostní agentury se psem toho muže snad viděl, ale když na něj vytáhl kudlu, zazmatkoval, zapletl se psovi do vodítka a upadl. Takhle jsem to slyšel. Na vlastní oči jsem to neviděl. Co přesně jste viděl vy? Že se na pódiu objevil starší člověk, očividně hluboko rozrušený. Začal brát do rukou bedny odposlechů a házet je z pódia. Byl evidentně mimo. Okamžitě po něm vystartovali jevištní technici, kterým ničil aparaturu. Na ně vytáhl kudlu podruhé.
Byla to lovecká dýka? Ano, velmi masivní záležitost. Takový nůž Krokodýl Dundee. Takže technici se stáhli. Vy ne. Proč? No, říkal jsem si: Starší člověk, to bych měl nějak zvládnout. Moje chyba úsudku. Jediné správné a profesionální řešení je zahodit mikrofon a pryč. Jenže já ho chtěl zkusit dostat z jeviště. Tak jsem ho prostě rukama strčil směrem k předním schodům z jeviště. A on v pádu po mě máchnul rukou. Celý incident trval jen pár vteřin říkají vaši kolegové z kapely. Prý na okamžik a pak už prý bylo všechno hotové. Nebyl to takový fofr. Úmysl něco udělat jsem pojal, když tenhle muž házel první bednu z pódia. Měl jsem čas říct si: tenhle člověk tu dělá něco špatně, to je třeba vyřešit. Pak mě ještě napadlo: Blíží se ke mně, počkám si, až bude u mě, pak ho takhle jemně strčím ze schůdků dolů. Možná jste jednal až příliš něžně. Dopustil jste se kompromisu mezi humanistickým přístupem a akcí. Proto se to nemohlo povést. Přesně tak. Pojednal jsem to naprosto chybně. Měli prostě zasáhnout chlapíci, kteří jsou na to školení. V té chvíli mozek člověku moc nefunguje, želbohu. Všechno je v rovině emocí a instinktů.
Když po vás muž máchnul rukou, věděl jste rázem, co udělat? Vnímal jsem jen, že se mě nějakým způsobem dotknul. V té chvíli jsem ale nevěděl, jestli nožem, rukou, nebo čím. Prostě jsem jen cítil, že se po mě ohnal, když šel dolů. Mezit ím kluci přestali hrát, zhasla světla, já odcházel z pódia a cítil jsem jako by mě v boku něco tlačilo. V zákulisí vidím toho chlapíka z bezpečnostní agentury se psem. Už byl rozmotaný z toho vodítka. Povídám mu: Hele, běž tam, nějaký člověk tam zabíjí lidi. A on na to: „No jo, už jdeme, už jdeme. ” Pak na plac skutečně vlítlai dva, kteří útočníka dostali z jeviště. Jak to z jeviště? Protože když já ho srazil, on se s tím nožem znovu sápal nahoru. Odzbrojil ho přitom divák. To je další absurdita. Teprve potom dorazil psovod ze soukromé agentury. Takový mladý kluk asi metr šedesát. Nevím jak by dopadl při hospodské rvačce.
Takže tam mohl být navíc mrtvý ještě divák, který útočníka odzbrojoval? Samozřejmě. Naštěstí byl o trošku šikovnější než já. Já si pak v zákulisí sáhl na bok a najednou vidím – ruka je červená od krve. V břiše díra. A už tam byli doktoři za záchranky, všechno začalo jít velice rychle. Odvezli mě do nemocnice, na sál. Jak mě šoupli na stůl, dostal jsem injekci. Lokální umrtvení. A už se mi v břiše začali hrabat doktoři.
Kdy jste vlastně začal cítit bolest? Mě to vůbec nebolelo. Cítil jsem tlak v boku, ale nic srovnatelného se zubařem. Říkal jste, že z toho příběhu plyne několik poučení… Zajímavé je to ze subjektivního hlediska. Proč člověk takovou hloupost, že jde s holýma rukama proti noži, vůbec udělá. Samozřejmě je všechno způsobené tím, že při koncertě jste před lidmi, producírujete se před nimi, ocitnete se v euforii. Koncert se výborně dařil, lidé byli spokojeni. Takže jsem naprosto podcenil nebezpečí. To mě na celé věci vlastně nejvíc mrzí. To, že jsem se vůbec do toho pletl, považuji za obrovskou blbost z mé strany. V žádném případě bych neprezentoval, co jsem udělal, jako nějaké hrdinství. Naopak. Hloupost. Americká rocková hvězda by jistě bez rozmýšlení skočila do náruče ochranky.
Možná to opravdu se svobodou a zločinem ještě neumíme? Samozřejmě. Ale já si vzpomínám, když jsem viděl nedávno v české televizi diskusi o násilí. Jeden politik ostrých rysů velice mužně vystupoval, říkal: „Snad tedy taky každý musíme přispět k bezpečnosti svým dílem. Zasáhnout.” – Já dneska říkám ne. V takové chvíli se člověk má snažit sehnat pomoc. Profesionála: někoho, kdo tohle umí, je za to placený, komu to přísluší. Kdybych já byl rabiát, mohl jsem toho pětašedesátiletého člověka skopnout z jeviště, kopnout ho do hlavy, on by spadl pod pódium a třeba by se na tu svoji kudlu i napíchl. Ale co bych potom byl zač? V takovém případě byste byl zřejmě odsouzen do vězení za zabití. Takže člověk opravdu neví, jak se k tomu postavit. Nemáme to ještě odzkoušené. Doba tvrdne a my nemáme trénink. Za totáče nám tihle lidé akorát nadávali, nanejvýš kapele vytáhli šňůru ze zásuvky. A přesně takhle vypadali. Dnes mají nože. Ale pojďte se na to podívat i z druhé strany. Ten muž byl proti své vůli nucen šest hodin poslouchat rockový koncert pouze proto, že má byt na náměstí. Já vůbec nezlehčuji, co absolvoval. Věřím, že jde v zásadě o normálního člověka, který trpěl hlukem a psychicky nezvládl stres.
Ale vzít si na to nůž? Muselo mu trvat několik minut, než došel k pódiu. Stále měl nůž v ruce. Hájí se, že šel propíchnout bubny. Dobře, ale proč pak nůž napřahoval na ochranku, na jevištní techniky, na mě a pro mě nakonec bodnul? Za to by přece jen měl nést odpovědnost. On vlezl na hlavním brněnském náměstí před pěti tisíci lidmi na plac a řádil tam jako šílenec. A nakonec způsobil těžkou újmu na zdraví, co si budem povídat. A jeho potenciální nebezpečnost v té chvíli byla ještě daleko větší. Neboli, kdyby byl bodl o centimetr hloub, možná jsme si tu už takhle nepovídali. Samozřejmě. Tam by pak šlo o všechno. Když doktoři zjistili, že břišní stěna je propíchnutá, museli ránu takzvaně revidovat. To znamená otevřít břicho na jiném místě a zjistit, jestli jsou zasažené nějaké vnitřní orgány. Naštěstí nebyly. Kolik máte v břiše po operaci stehů? Třináct.
Co z toho plyne pro rockery? Určitě někoho napadne, co to vlastně hrajeme za hudbu, že jisté lidi vyprovokuje k takovýmhle reakcím. S tím ovšem v zásadě problém nemám, protože vím, že hrajeme hudbu, kterou spousta tisíc lidí chce slyšet a velice si ji užívá, má z ní velikou radost. Ovšem je opravdu sporné, jestli tyhle akce mají probíhat v centrech měst, kde jsou lidé v domech kolem té hudbě vystaveni ať se jim to líbí nebo ne. – Faktem je, že na Západě se takovéhle akce v centrech měst moc nekonají. – Ne že by se báli důchodců s kudlami. Na to jsou jejich ochranky příliš dobré. Prostě ale usuzují, že centra měst nejsou asi pro rockové koncerty nejideálnějším prostřed ím. Proto velké rockové koncerty organizují buď na stadiónech, které jsou k tomu uzpůsobené, nebo v přírodě, kde široko daleko není civilizace. Jestliže rocková hudba bojovala za svobodu za totality, musí dnes rockeři umět dát svobodu zase lidem, kteří nechtějí být rockovou hudbou obtěžováni. Ano, jistě. Nelze vnucovat tuhle hudbu nikomu, kdo ji nechce. A hrát na ulicích v Václavácích ani není ono. Stylově to k té muzice nepatří. Lidi stojí na dlážkách, kolem nich kšefty, skleněné výkladní skříně. Jde prostě o rizikové prostředí, které může přinést spoustu problémů. Náměstí nebrat. Také se u nás vyvíjí doba. Bez problémů jste hrávali v devadesátém roce na Staroměstském náměstí v Praze na svátek čarodějnic, který se proměnil v celopražský happening. To byla vynikající akce s výbornou atmosférou, ovšem tehdy byla opravdu jiná situace. Lidi ještě byli nějakým způsobem šťastni, nebyla tam ta nervozita a podrážděnost. Tam tehdy nebyla ochranka vůbec. Volný přístup všude a nic se nestalo. Jen děti si chodily pro podpisy. Muž, který vás bodl, byl po výslechu propuštěn na svobodu. Den poté házel v Brně jiný člověk na Václava Havla jenom zeleninu, byl za to rovnou uvězněn a strávil pom ěrně dlouhou dobu ve vazbě.
