autor: Honza | Kvě 26, 2021
text: RADKA ŠTEFAŇÁKOVÁ
EWALD MURRER byl zahradníkem na Pražském hradě. Protože „pod svícnem bývá největší tma”, psal v té době v samizdatu. Je synem známého českého básníka, kterého nechce jmenovat. Pokud prozradím o koho jde, bude prý zle. Nominován na Ortenovu cenu. Publikoval v Chorvatsku, Francii, Švédsku, USA, Slovinsku, v prestižním londýnském nakladatelství Penguin Books. V současné době je šéfredaktorem literárního časopisu Iniciály. U nás mu naposledy vyšla kniha „Zápisník pana Pinkeho”, v nakladatelství Inverze. Mladá fronta by měla vydat román „Okolnosti snu”. Žije stranou našeho uspěchaného a hektického světa se svou přítelkyní a s kočičkou, které říká Gešem (tedy hebrejsky déšť), píše básně a sní…
O čem? „O životě. O kráse. Štěstí. Harmonii. Jsem optimista a věřím, že lidé přijdou na to, že konzum, honba za penězi a materií jim nepřináší harmonii. Člověk má tělo a duši. Nemůže uspokojovat pouze jednu ze svých částí, i ta druhá si žádá své.”
Ty uspokojuješ obě části? „Snažím se. Zatím si ani jedna nestěžuje.”
Přesto – básník to nemá lehké, vždyť poezii dnes čte zanedbatelné množství čtenářů. Nenapadlo tě někdy otevřít si jako tolik českých hospůdku, galerii, prodávat auta, kytky…? Nebylo by to lepší – a pohodlnější? „Jen málokdo si dnes může dovolit být čistě pouze básníkem. Jak říká Vít Kremlička: ,Poezie je ohníček, který tě neohřeje.’ Někdo píše komerční práce jen pro peníze, další si otevře živnost. Zůstanu s svých básní, ale jednou – kdoví? Třeba si otevřu obchod s plyšovými medvídky (jsem totiž hravý typ) nebo se zbraněmi.”
Anebo se vrátíš do zahrad Pražského hradu… „To byla práce, na kterou rád vzpomínám. Zahrada je pro mne symbolem, světem uzavřeným za zeď, který má vlastní principy. Lidský prostor neuzavřený stropem domu. V zahradách se mi líbilo, dalo se tam snít pod kvetoucími stromy a uzavřít se do světa svých příběhů.”
Romantické. Ostatně, přirovnávají tě k Máchovi. Kdo je tvým oblíbených autorem, kdo tě inspiruje? A co říkáš tomu, že jsi srovnáván s takovým velikánem? „Nevzpomínám si, že by mi to někdo někdy řekl. Sám sebe nemohu dost dobře ani s někým srovnávat, mnohem důležitější je pro mě snaha být stále lepší a lepší. Na literárním poli je řada autorit, které nikdy nepřekonám. Podstatné je v životě jít stále nad sebe, pokoušet se o dokonalost – které ale autor nejspíš nikdy nedosáhne. Z prózy čtu Bruna Schulze, autora Republiky snů, částečně Franze Kavku, současného slovenského prozaika Petra Píšťaneka, Václava Kahudu. Z poezie Hlaváček, Opolský, Desnos, Chlíbec. A kdo a co mě inspiruje? Staré bajky, mýty a legendy. Mám vzdáleně židovský původ, snad proto mě láká židovské vyznání. Vyšel jsem sice z protestantského prostředí, ale přitahuje mě i katolická víra pro svou patetičnost a řekl bych, ,věkovitou tajemnost’. Mimochodem, bratr je asistent teologické fakulty UK.”
O otci se nezmíníš? „Řada lidí má tendenci srovnávat mou tvorbu s jeho dílem. Vycházíme spolu sice dobře, ale v literárních kruzích raději vystupuji pod pseudonymem. jeho tvorba mě sni ovlivnit nemohla, s matkou se rozvedli, když mi bylo sedm let, a blíž jsme se poznali, až když jsem byl dospělý. Dětství bylo pro mě krásnou dobou, kdy svět měl pevné hranice. Maminka je malířka a grafička a náš dětský svět byl tenkrát obklopený barvami a chimérickými postavičkami z jejich obrazů. Tam někde můžu hledat základy svého poetického světa a své tvorby.”
Co děláš, když právě nepíšeš? „Mám poměrně všední zaměstnání šéfredaktora literárního časopisu. Na nedostatek práce a starostí všeho druhu si stěžovat nemohu. Jediným a největším koníčkem je právě psaní.”
A když tě nepolíbí múza a psaní ti nejde? „To jsou pak krušné chvíle. Odcházím do kaváren a hledám inspiraci v dobrém pití. Je velkou pravdou, že po whisce má člověk barvité sny.”
To zní, jako bys jen bohémsky posedával celé dny po kavárnách. Čtenáře by to mohlo pohoršit. „Ale s tím tvrdým alkoholem a barvitými sny je to přece pravda…” Dobře, ponecháme tedy tuto otázku. Dodám pouze tolik, že práce v literárním časopise je natolik náročná, že na velké popíjení lihovin ve vinárnách opravdu čas není.
Máš nějaké zajímavé literární plány a ambice do budoucna? „Ze zásady nic dlouhodobě neplánuji. Nejvýš tak dva dny dopředu. Rád bych vydal v Mladé frontě nový román, který bude opět o snech a pro ty, kteří ještě umí snít. Studenti z Ježkovy konzervato ře realizují představení mých divadelních aktovek, a skupině Jean Maraise, pro kterou textuji, by mělo vyjít profilové album. Zápisník pana Pinkeho nastudoval Český rozhlas. Mnohem důležitější ale pro mně je, abych nezapadl do toho běžného, ,komerčního’ života, nenechal si vzít klid na literární práci a mohl zůstat ve svém romantickém světě, kde nejsou ani války, ani krutost a násilí, ani zloba. Tam je mi dobře – a doufám, že mým čtenářům taky.”
Promiň, ale rozhovor jsem nazvala „Jak básníci přicházejí o iluze”. Měl bys mi tedy říct, jak ti svět bere iluze o životě a trochu si postěžovat na stránkách Koktejlu. Máš jedinečnou příležitost. „Nic takového nechci. Svůj krásný svět si můžeme každý nosit v sobě, a záleží jen na nás, zda si iluze necháme vzít.” Životní krédo? „Snít a nikdy se ze snu neprobudit.”
A když se tě někdo pokusí probudit do šedé a nevlídné reality? „Bez obav. Nedám se.”
P. S. Po skončení tohoto rozhovoru skutečně unaveně usnul v křesle. Probudit se nedal. Nechali jsme ho spát a tiše odešli…
autor: Honza | Kvě 26, 2021
TEXT: JOSEF FORMÁNEK
Lidi šílí. Vstávají a vytleskávají pro jeho uši krásný a jako příboj moře silný aplaus. Vidí rozmazané barevné reklamy a skákající lidi bez tváře. Šmouhy. Někdo mu skrz stažené okénko jeho SUZUKI strká do ruky velikou pětilitrovou láhev šampaňského. Podvědomí mu říká, aby ji bouchnul a nechal perlivé bublinky vytryskat v erekci poznání a veřejného oznámení štěstí. Jen mozek to všechno vědomě zdržuje a nechává se opájet slovy:
ABSOLUTNÍ MISTR EVROPY V ZÁVODECH AUTOMOBILŮ DO VRCHU …. Vystoupí ze skeletu svého závoďáku. (Bylo by příhodn ější napsat – vysoukává se jako vyděšený hlemýžď ze svého bezpečného domečku). Pomalu, aby neupadl, kdyby berle ná- hodou nenašli pevnou půdu pod svými gumovými zakončeními z GUMÁREN PÚCHOV. Teď lidi ještě víc šílí. Kdo to je? Co je to za mrzáka a z jaké země, že vyhrál tenhle sakra těžký seriál? Kdo to je, že si troufl porazit známé a zdravé jezdce? Ten invalida si mezitím své dvě umělé končetiny zasouvá pod paže a zkouší ono nabízené šampaňské otevřít. Ale ono to nejde! Proboha, ono to opravdu nejde… VLÁĎA DOUBEK se teprve teď zpocený probouzí – po hmatu hledá své udržovače rovnováhy. Má je opřeny o ni. Ona za ten SEN, který se snaží každou hodinu v bdělém stavu naplňovat, vlastně může. Na začátku byla ONA. Stojí už pár let mlčky ve Vláďově pokoji – naleštěná, krásn á a nevypočitatelně chladná. Motokrosová dravost a síla s obsahem dvě stě padesát. Má ji ve své garsonce vystavenou, stejně jako mají horolezci na zdech přišpendleny fotografie svých osudových vrcholů…
ZAČÁTEK. Jako každýmu průměrně normálnímu devatenáctiletému klukovi se mu nelíbila představa, že i jeho život by se měl po škole skládat jen z ranního chození do práce, plození¨ dětí a večerního dívání na namodralou TV. To pak modral taky. A tak zkusil motokros. Dával tomu všechno, aby jak sám říká, se vyjezdil: „Když to už vypadalo všechno jako na dobré cestě, to znamená na vojnu do Dukly, která by mi výkonnostně pomohla, tak když tohle všechno mělo přijít i nějakýma úspěchama, tak přišel pravý opak.”
ZLOMENÁ PÁTEŘ. Nechtělo se mu o tom povídat. Oficiální zpráva hovořila o prvním závodě „dvěstěpadesátek” sezony 1978 v Moravské Třebové s tragickým pádem nadějného ústeckého závodníka. Prý to bylo ve druhém kole, kdy přejel osudový přeskok, za který nebylo vidět. Spadl z dráhy až k příkré mezi, z které se skutálel na úzkou cestu. Jako by mu chtěl tenkrát osud potm ěšile naznačit, že už se nikdy po žádné nevydá. Vláďa Doubek se hned po pádu snažil, tak jak bylo jeho zvykem, vstát. Neznámé brnění a pronikavá bolest mu to nedovolily. Zůstal ležet. Tu dobu, než se k němu seběhli první lidé, zůstal se svými myšlenkami sám. Bolest z obrovské zemské přitažlivosti a drásavé prázdnoty při plném vědomí, kdy i jarní slunce nešťastně dávalo každému tušit kovbojské léto, mu dala pravděpodobně sílu. Tichou zarputilost, se kterou se jako otravný nezmar snažil vyplazit po kluzkých a studených schodech z tmavého a zapomenutého suterénu, který nikdy žádnou vůni benzinu neochutnal.
ČAS. Pomyslné stopky začaly jeho čas měřit do chvíle, kdy ho v nemocnici v Moravské Třebové rozbolelo celé tělo. Poslali ho na rentgen a primář, který tam tehdy byl, bolestí skoro plačícímu závodníkovi řekl, že je jen v šoku. Druhý den, kdy už se ani nepohnul a opravdu brečel při každém pokusu se nadzvednout, jim to začalo být divné. Sanitka s šílejícím majáčkem vyrazila do královéhradecké krajské nemocnice. Tam mu teprve zjistili zlomenou páteř. Po osmihodinové operaci ho dostali z nejhoršího, ale následky mu zůstaly. Úlomky obratlů totiž tlačily tak dlouhou dobu na míchu, až část nervů odumřela… To se psal březen. Pak poznal skrz nemocniční okna Vláďa v Hradci Králové ještě květen a červen, další měsíc v Ústí nad Labem a 6 měsíců v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Ty chvíle, jak mi sám řekl, prožíval v osudové nejistot ě. „V Hradci po operaci doktor rodičům řekl, že už chodit nebudu, že je to dost vážné. Já jsem se to dozvěděl během dvou měsíců, protože jsem sám viděl, jak na tom jsem. A pořád jsem se na to, koho šlo, ptal. Byl to pro mne velký psychický šok – vlastně jsem chtěl vždycky něco víc, a najednou jsem se dostal úplně až dolů. Ještě, že mi moc pomohli v Kladrubech, že mohu trochu chodit a berlích a nemusím jezdit na vozíku. Prostě svým způsobem soběstačnost, bez čekání na pomoc někoho jiného. Ale co teď? Bejt člověkem, kterej chodí jen z práce do práce, to jsem neuznával a teď jsem na jednou neměl jako invalida ani tu práci. A tak, i když se to spoustě lidem zdálo šílený, napadlo mne, že ven z toho mi pomůžou zase jen….”
ZÁVODY Tenkrát mu opravdu kdekdo říkal, že je blázen, kterému kikslá páteř nestačí a chce se oddělat úplně. jenže Vláďa Doubek věděl „svý”, protože nikdo z těch, co mu „prorokovali křížek u cesty, ještě nedejchal zatuchlej vzduch suterénu s vůní uschlejch myších hovínek. Věděli prdlajs!” Pouhý rok stačil, aby mu zase otrnulo. Přišla svatba s Evou. Pak dva roky mohl okolo závodů jen sondovat a čmuchat, protože mu nastaly otcovské povinnosti k malé Evičce a Vládíkovi. V jedenaosmdesátým, to znamená třetí rok potom, co se mi to stalo, jsem začal jezdit závody s auty, protože na motorce to už nešlo…. Chtěl jsem se prostě znovu vrátit do atmosféry závodů. Jen jsem to chtěl zkusit a sám jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Nechtěl jsem jezdit třeba invalidní závody, ale dokázat něco normálně. I s těmi berlemi jsem se chtěl v závodě pustit do zdravejch kluků,” říká beran Doubek, jménem Vladimír. Ukázat jim, že pořád ještě něco umíš? Já jsem především chtěl zkusit… a dostavily se výsledky, se kterými jsem ani já sám nepočítal. Mně by stačilo vůbec jen ty závody jezdit a ne dokonce stoupat výš. Jenže to začalo jít, jel jsem najednou na mistrovství ČSR a během tří let jsem byl na mistrovství republiky ve federálu, což je hodně rychlý. A ten rychlej postup mně hodně psychicky pomohl. “
Zas tak hladce to nešlo, ale to mi skromný a málomluvný Doubek neřekl. Nechlubil se tím, že z invalidního důchodu na první auto neměl. A tak první závod se jel sériovou škodovkou, kterou vymámil do švagra. Do dneška si vousatý závodník pamatuje, že to byl závod do vrchu v Bílině a dokon čil ho tenkrát sedmý. Šťastné číslo. Ta švagrova škodovka je již dnes trochu zrezivělá, ale možná by se měla dát do pucu a vystavit. Na zasloužený odpočinek, protože, i když to nikdo, ani ona, neví, zachránila světu blázna. V oblastním přeboru už pak svou škodovkou a riskantní jízdou, kdy každé jedno otočení kola znamenalo setinu sekundy pro život, vybojoval celkově čtvrté místo. To mu vyneslo postup do přeboru České republiky. Příští rok ho už měli čest poznat soupeři na prvn ím závodě federálního mistrovství ve třídě Š 120. Za deště, kdy ostatní viditelně zpomalovali, šílený Doubek přidával. Každé sešlápnutí pedálu jako za jedno otočení jeho dvěstěpadesátky v osudném závodě jara 1978, kdy motorka smutně ržála a drapáky chytající se drnů jí točily jako čamrdu. Za ten okamžik, kdy ho neznámý jménem osud shodil do zasmrádlého suterénu. I přesto, že odstoupil v posledním kole pro defekt, se směrem k jeho depu otáčely hlavy soupeřů zvučných jmen. V tom roce už mohli čtenáři tehdejšího Světa motorů číst: „… největší aplaus však vzbudil třetí – Vladimír Doubek. Po ostrém boji s místním ,létajícím střelmistrem” Adolfem Fešárkem vydobyl zelený věnec. Šokované tribuny užasle přihlížely, když Vláďa vystoupil z vozu a opřel se o berle. Po úrazu z motokrosu není fyzicky v takovém stavu, v jakém by si sám přál být, ale před jeho psychikou a jezdeckým uměním – pochopitelně smekám.” Přišlo 5. místo ve sprintu do vrchu, 4. místo v mistrovství republiky na okruzích, v garáži viselo už celkem šest věnců.
SMŮLA. Pak přišla hubenější léta s golfem, rozvod – prostě taková běžná doubkovská smůla, lepící se i na nový vůz, na který vousatý blázen vybílil veškeré své úspory a půjčil od svých blízkých. Zatím nesžitý s novou toyotou obsadil ve třídě CVS 1600 hned v prvním závodě sedmé místo. A pak…
PRŮSER. S toyotou jsem se chtěl dostat za každou cenu nahoru. Stálo to hrozně peněz. Ale zase to nevyšlo. Ve chvíli, kdy to zrovna mělo být nejlepší, na okruhu republiky v Brně, si motor, který byl dražší než celý závodní auto, co jsem měl před tím, kleknul. Všechno úsilí, všechno to, co jsem dělal, abych došel za ty roky ke kvalitnímu autu a tedy i umístění, bylo pryč… Konec. * * * Znovu suterén? Ale kdeže. Vousatej blázen si už na výstupy z něho zvykl. Koupil – a to už si nedovedu představit za co – z Belgie pět let ojeté závodní auto SUZUKI SWIFT. A začalo se blejskat…
NA LEPŠÍ ČASY. První rok se SUZUKI se propotil na svém životním schodišti o pár schodů výš. O pořádný kus! Zajel svou nejlepší sezonu. Na mistrovství ČSFR skončil celkově čtvrtý jak na okruzích, tak v závodech, ale to hlavní mělo teprve přijít. Celou další sezonu se svým stařičkým autem trápil tovární jezdce Škody Mladá Boleslav, kteří se netajili tím, že mají na každý závod jiný a jak švýcarské hodinky seřízený motor a nové gumy. Tvrdě na závod a měkké na trénink. Ty druhé jim umožňovaly „vyjet” dobré místo pro start, i když je potom mohly vyhodit. Tisíce gumových odrolků zůstávaly na trati jako připomínka těm chudším, kteří si je na každý závod nemohou ze svého platu dovolit. Láďa díky invalidnímu důchodu přestal tuhle otázku řešit a odjezdil všechny závody v sezoně, včetně tréninků, na tři roky starých gumách. O to víc to nikdo nechápal. LÁĎA DOUBEK SI PRO ROK 1993 ZAPSAL 4. místo na okruzích a PRVNÍ MÍSTO V ZÁVODECH DO VRCHU. Ten den, co si připsal body z posledního závodu, lidé tleskali novému MISTROVI ČESKÉ REPUBLIKY. Ale Láďa je neviděl, ani neslyšel. O něčem v té chvíli přemýšlel. To samé mu asi běhalo hlavou i v noci, kdy sebou ze spánku trochu házel, že to prý vzbudilo i jeho ženu. Asi se mu něco zdálo. A nebo taky ne.
CO ŘEKL DOUBEK. Jedno ti řeknu: Jezdil jsem závody a jsem za to moc šťastnej. Že nikomu nebudu muset nahoře říkat „já invalidní důchodce jsem seděl doma a čekal na to, až budu starej… To jsem rád, že už jsem po smrti a mám ten blbej život za sebou.” Myslím si, že každý by měl za ten život něco dokázat a ne jenom prožít a zapomenout se ohlédnout. Jó, lidi mi říkali, že jsem blázen, že mi ta páteř nestačí… Mně to nevadilo, pro mě to znamenalo tolik, že jsem do toho šel i s tím, že by se mi mělo něco dalšího stát. A co lidi? To je tvůj život.
CO O DOUBKOVI ŘEKL PROCHÁZKA (bláznův sponzor a ústecký dealer SUZUKI). Upřímně a z duše si vážím každého, kdo dokáže dělat svojí práci pořádně, dělá ji tak, že z toho má radost sám i ostatní. To znamená – když Láďa dokázal z Kladrub „dojít” až tam, kde dneska je, tak smekám. To už z toho důvodu, že jsem něco podobného zažil taky, když mi bylo pět, ale asi jsem měl víc štěstí a tak dneska chodím bez holí. Kdybych věřil v boha, tak bych řekl, že to snad ten nahoře chce, aby to Láďa dokázal. I když poslední dobou začínám díky Láďovi o svém ateismu pochybovat. Strašně bych mu přál pro rok 1994 hodně zlatých věnců, ale nejdůležitější budou peníze. Jak na novější auto, tak i na ty pitomý gumy. Kdyby to ale všechno bylo, tak bych si přál a věřil, že by to Láďa natřel i Evropě.
CO JSEM SI MYSLEL JÁ. Nic. Že mu závidím ten pocit z mávnutí, který u něj odstartoval – ten slavný let ptáka, který zapomněl, že má zlomená křídla. P. S.: Vzkaz mé vůli a ctižádosti: JSTE SRABI
autor: Honza | Kvě 26, 2021
RADKA ŠTEFAŇÁKOVÁ
(rozhovor se spisovatelem a publicistou Martinem Nezvalem, autorem románů „Líbánky v Bimbambumu”, „Anna sekretářka”, „Obsluhoval jsem prezidentova poradce,” před vyjitím této knihy, byl otištěn její úryvek v KOKTEJLU č. 7/93) První otázka byla nasnadě: „Dáte si?” „Pivo,” objednal se a pohodlně se usadil u stolku. „Ještě než začneme, napsal byste mi věnování do knížky? Přikývne a bere tužku do ruky. Co vepsal do „Obsluhoval jsem”, neprozradím ani Koktejlu, větičku z „Anny sekretářky” ale citovat mohu: „Slabším a citlivějším čtenářům se omlouvám, silnější a cyničtější zdravím. Martin Nezval.” I druhá otázka je tedy nasnadě:
„Jste skutečně tak cynický, jak se o vás říká? Bez špetky iluzí a ideálů? Není to jenom určitá póza?” „Cynismus je obrana. Obrana citlivých duší. Můj cynismus posílila zvlášť novinařina, která donutí člověka dívat se na věci z odstupu a s nadhledem. Neberu už nic vážně. Ano, řekl bych, že je to obrana.”
Pokud vím, jste ovšem původním povoláním dramaturg, nikoli novinář. Jak jste se k žurnalistice dostal? „Psát jsem začal pravidelně asi ve dvaceti pod klamnou iluzí, že člověk může být jako Hemingway, ale nemyslím tím kvalitou Hemingwaye. Miloval jsem jeho Pohyblivý svátek, a chtěl jsem ho prožít. Přál jsem si zažít dvacátá léta v Paříži. Od svých dvanácti jsem dělal s kamarády divadlo, psal si tam vlastní věci, byla v tom touha sdělovat, reflektovat, vyrovnávat se se skutečností…”
S jakou skutečností? „Ukažte mi člověka, který v umění něco dokázal, a měl šťastné dětství, říká Freud. Vyrovnával jsem se s mindrákem zvaným neúplná rodina. Chyběl mi mužský vzor, odmala si mě přehazovaly maminka s babičkou. Na začátku všeho byla tedy tahle frustrace – a k tomu ještě jedna, které říkám frustrace z doby. V první třídě nám říkali krásné pohádky o komunismu, ve druhém nám zase tvrdili, že komunismus vraždil, a ve třetí se pro změnu opravili, že přece jen nebyl tak špatný. A my seděli ve stejných lavicích.”
A potom? „Nejdůležitější bylo, že si mě v mých dvaceti vybral režisér Jan Grossmann jako asistenta, a já se dostal do chebského divadla. Po roce mě vzali na DAMU, kde jsem udělal mimo jakýkoli oficiální proud deset představení. Tehdejší pedagogy to šíleně iritovalo, ale o to víc mě dnes zdraví. S Petrem Poledňákem jsme na škole uvedli Hagenbeka… Tehdy se pro takové akce používal termín schíza. Patřilo to k době, začínal punk a úředníci neustále důsledně zakazovali rockové kapely. Naše představení byla inspirována „jakoby” Pražským výběrem. To se ale nedalo přenést na jeviště „zavedených” divadel – s mladými jsem sice pár představení udělal, ale jakmile jsem narazil na soubor kamenného divadla, nenacházel jsem tam komunikaci. Tak ale končívali dobrých deset let ambiciózní režiséři ze školy, já jsem byl asi poslední, kdo tu vlnu zakončil. Po nás už přišel Poledňák, Kracik, a to už byla situace v divadle tak neudržitelná, že se něco změnit muselo.”
O tom píšete bez servítků v „Poradci”. Mimochodem, nebojíte se, že se někomu znelíbíte a dostanete přes ústa? „Ne. Vždyť jenom postihuji dobu. A ta taková byla, i když si to už někteří nechtějí přiznat. Je mi špatně, když dlouholetý redaktor Rudého práva napíše, že můj hrdina je odporný kariérista. Nic proti těm novinám, ale někteří lidé ztratili stud.”
Zpátky k otázce. Co bylo dál? „Byl jsem režisérem v dabingu, v televizi a v rozhlase. Tam jsem se taky na vlastní oči přesvědčil, co všechno jsou i umělci takzvaně největšího formátu schopni udělat za peníze. Ostatně oni tam vydělávali za dvě hodiny desetinu měsíčního divadelního platu.”
Jaký je váš vztah k penězům? „Jsou důležité. Peníze znamenají svobodu.”
A teď se snad dostaneme konečně k tomu, jak jste přišel k žurnalistice… „Už vám odpovím. Četl jsem rád Škvoreckého, eseje o knížkách. Tvrdí o sobě, že není kritik, ale poučený čtenář. Bavilo mě psát tímhle způsobem, a tak jsem začal spolupracovat s Mladou frontou. Po revoluci jsem mimochodem založil Právo lidu. A i když jsem minulý rok prošel vícero redakcemi, v MF Dnes to byly nejskvělejší dva roky života.”
Snášejí se navzájem Nezval novinář a Nezval spisovatel? „Docela ano. Otec mi toho mnoho nedal, ale říkal mi, abych si dokázal za všech okolností najít čas na psaní. Držím se toho. Píši (nebo opravuji) denně své čtyři stránky do pěti do osmi ráno. To je nejpříhodnější doba, neruší mě ani návštěvy, ani telefony. Píši – a poctivě přepisuji…”
Přepisujte hodně? „Jsem typ, který poctivě přepisuje, dokud není spokojený. Měl jsem štěstí na dobré učitele, na Grosmanna, Mahlera, Daňka, Párala. Pomohli mi. Dostal jsem třeba radu, aby za každou postavu dosadil konkrétního člověka, kterého znám. Což má tu výhodu, že se vám ta postava samo vzbouří, když ji nutíte do něčeho, co pro ni není přirozené.”
Kritici se k vaší tvorbě staví často negativně. Řekla bych dokonce, že ji s despektem zavrhují. „První dva roky mě vítali jako někoho, kdo ,spasí českou literaturu”. Nyní o mně říkají, že píši na efekt. Odpovídám na to – ani píši. Jenže v jiném smyslu. Vysvětlím to na příkladu. Psal jsem kdysi knížku s Jiřím Menzelem, kde vyprávěl o šedesátém šestém, kdy byl na festivalu uměleckých, nekomerčních zdůrazňuji, nekomerčních filmu v Manheimu. A on na té přehlídce vždycky usnul. Tenkrát prý si uvědomil základní věc – že musí dělat řemeslo. Pokud je umělec, pak něco navíc skutečně vysloví, pokud ne, zůstane alespoň dobré řemeslo. Jinými slovy – když dáte natočit Karkulku třem režisérům, z toho jeden bude Fellini, druhý Bergman a třetí průměrné úrovně, pak u každého bude ten film o něčem jiném. U někoho hluboká výpověď o světě, ovšem i u toho nejslabšího to bude příběh, který nebude nudit. A to je ten můj efekt – řemeslo. Ztotožňuji se s Páralem, který říká: ,Píši jen takové knihy, které bych si sám rád přečetl.”
Znamená to, že se nevyhýbáte ani tzv. laciným efektům? Sexu? Vulgaritám? „Několik kritiků to o mně napsalo, ale ani jeden nenaspal, v čem ten laciný efekt spočívá. Zkuste mi to říct vy. Já o žádném laciném efektu nevím. Kritiku dělá spousta zakomplexovaných lidí, kteří lepí dle své nálady tvůrcům nálepky. To je jako bych o nich prohlásil (dal jim nálepku a neměl potřebu to dokazovat), že jsou hlupáci. Proto dávám přednost poučeným čtenářům. Ti používají argumenty. “
A sex? „Ten hraje v každé knize svoji roli. Pokaždé tu má účel. Smysl. V Anně sekretářce je jasný, tady je to prostředek k zajištění existence, vypovídá o atmosféře doby. Teď mám připraven k vydání nový román, kde sex ani v nejmenším nebude.”
Proč? „Není už tak aktuální. Sexu je všude dost. Když to porovnán s dobou, kdy mi bylo dvacet, a kdy u nás doznívala šedesátá léta, to znamená sexuální revoluce, uvědomuji si ten rozdíl. My jsme jako generace zažívali tenkrát trauma z toho, že jsme ještě neztratili panictví a honili se za ženskými, Pochopitelně se potom dostavila taky deprese, kdy jsme zjistili, že mít co nejvíc holek za měsíc nic neřeší. Doba se změnila a sex už nemá ten význam, v jakém se objevoval v mých předchozích knížkách.”
O čem tedy nový román bude? „Jmenuje se Vůdce a jeho kluci a vypráví o zákulisí novinářské práce. O tom, jak se používá informace, jak se jí dá zneužít – protože záleží dnes skutečně na novináři, jak informaci, kterou dostane, použije, a v jaké podobě se dostane ke čtenáři. To, co vám tu říkám, zpracujete po svém, a záleží na vás, v jakém kontextu to otisknete. Můžete ze mně udělat hlupáka nebo národního hrdinu. Novinařina je mocná zbraň, a právě o tom, co se odehrává, kam čtenář nevidí, p í š i . Myslím, že pro mnoho lidí to b u d e ztráta iluzí o t é t o profesi . Řekl bych , až naprostá deziluze. očítám, že několik kritiků – lepičů nálepek, zešílí.”
Jde o generační výpověď? Mluvil jste několikrát o pocitech své generace, píšete z pohledu dnešních třicátníků…? „Je to moje výpověď. Bránil jsem se, když ji označovali jako generační. Dnes s tím souhlasím. Ať chceme či ne, vždy k nějaké generaci patříme. Ve dvaceti jsem byl neustále k kontaktu s lidmi staršími, seděl jsem třeba celé dny v divadle vedle Grossmanna, díval se, jak pracuje, a se svými vrstevníky si příliš nerozuměl. Dnes mám mnoho přátel mezi dvacetiletými… Jsou totiž ještě plní optimismu a iluzí – a to je přece krásné.”
Rozesmál jste mě. Domníváte se, že moje generace ještě má iluze? „Ano, myslím si to. A to je příjemné zjištění.”
V co věříte vy? „V lidskou vůli. V přátele. A v pořádnou dávku štěstí. Mým životním heslem je – mít víc štěstí než rozumu. A pak už jde všechno samo.”
Co si od života přejete? „Když řeknu cokoli konkrétního, bude to banální.” Z čeho máte největší strach? „Ze strachu.” Plány do budoucna? „Žurnalistice bych se chtěl věnovat ještě asi rok. Pak se uvidí. S Halinou Pawlovskou a Martinem Bezouškou, tedy s naším sdružením „Hluboko po půlnoci,” směřujeme k vydání mého nového románu v dubnu. V dohledné době by měla vyjít Anna sekretářka v prestižním nakladatelství Fischer v Německu.”
Pozorujete nějaký rozdíl mezi zákulisím knižních vydavatelství u nás a v zahraničí? „Ano, podstatný. V Německu existuje jisté žánrové řazení. Spisovatel ví, na které nakladatelství se ve svém žánru obrátit. Ten, kdo píše pro úzký okruh čtenářů, nemá nic společného s vydavatelstvím, kde vychází bulvár a naopak. U nás nic takového není.”
Vedl jste kulturní oddělení deníku, který se sám označuje jako ,pravý český bulvár”. Jak pohlížíte na období, kdy jste působil v Blesku? „Pro mě to byla další ztráta iluzí, když jsem zjistil, co čtenáři chtějí číst. V každém případě, to byla zajímavá práce. Přijal jsem ji, protože píši román o české žurnalistice. Když jsem pochopil, odešel sem. To už mám ve zvyku. Obecně nezůstávám nikdy ta, kde už znám všechny triky.”
Co a kdo vás inspiruje? „Život. ,Poradce’ vznikl kupříkladu po sebevraždě jedné mladé básnířky, asi před dvanácti lety. Nešlo mi do hlavy, proč mladá holka, která psala krásné básničky o životě, udělala právě tohle. Od té doby jsem nosil to téma podvědomě v sobě, dělal si k němu poznámky – a tak nakonec vznikl ,prezidentův poradce’.”
Kterého autora nejvíc čtete? „Kunderu, Párala, Hellera. Ten je právě autorem toho ,víc štěstí než rozumu…. A divadelní hry. Takový Shakespeare je bezkonkurenční.”
Pokud byste nepsal, jaké profesi byste se věnoval? „Divadlu. Zatím ale zůstává tahle otázka bezpředmětná, protože divadlo oslovuje tak úzký okruh diváků (čtenářů), že raději volím jinou formu. Obracím se na ně prostřednictvím literatury. I když i to je okrajová záležitost. Řekněte mi, kdo dnes čte? Žijeme v době second handu informací. Nikdo nezná originál, ale každý diskutuje o tom, co se o originále říká.”
Jste skutečně pesimistický, jak jste v úvodu našeho rozhovoru naznačoval. Divadlo vás tedy neláká? „Mám ho rád a za mnohé mu vděčím. Zatím ale nikoli. Když už jsem ale u divadla, rád bych se vrátil ke společné práci s Grossmannem. On mě totiž naučil specifickému pohledu na svět, který se objevuje v mých románech…”
Nechte mě chvíli přemýšlet. Myslím, že pro vaši tvorbu je typické, řekla bych něco jako prolínání rovin… „Jistě, kontrapunkt. U Grossmanna jsem pochopil, že když autor napíše zamilovaný dialog, mohou po sobě postavy zároveň házet nádobí. Někoho mučí a ve druhém plánu se na jevišti milují. Snažím se neustále hledat druhou stranu mince. U někoho to budí pohoršen í, někomu jsem tím zase sympatický.”
Vadí vám špatná pověst? Jsou lidé, kteří vás silně nemají rádi? „Říká se takové moudré rčení – o kom se nemluví, ten jako by ani nebyl.”
Otázka závěrečná, Čtenářům slibujete, že nový román bude ještě útočnější a drsnější než předchozí. Ptám se tedy – nebojíte se přece jen něčeho, když píšete to, co píšete? „Ve svých románech nekritizuji. Jenom postihuji a analyzuji dobu kolem sebe. Čeho bych se měl bát? V dnešní době snad jedině AIDS. Jinak ani čerta.”
To je dobrá odpověď. Přeji vám tedy, ať vás ani jedno ani druhé v životě nepotká, a děkuji za rozhovor. Dáte si ještě pivo? „Ne děkuji. Za vlídné otázky i za obsluhu.”
autor: Honza | Kvě 26, 2021
KAREL KÝR
Možná, že jste se s nimi setkali. Chodí v bílých oděvech, které splývají až na zem. Vyzývají lidi k tomu, aby se začali kát z toho, co dělají špatného. Nabádají kolemjdoucí, aby se obrátili k Bohu. Říkají, že konec světa bude velmi brzy. Prorokovali, že se tak stane koncem listopadu 1993. Velké bílé bratrstvo Jusmalos vzniklo roku 1990. Jejich víra je založena na učení o Matce Světa. Věří, že se Kristova matka vrátila na svět v novém fyzickém těle, jako utišitelka, aby zvěstovala o budoucnosti, odehnala Antikrista a vzala na sebe hříchy hříšníků a vrátila světu Ježíše Krista. Podle Jusmalos je třetí varování Matky Boží – Marie Devi – cestou do království nebeského. Vyznavači Jusmalos chtějí vést 1 260 dnů život ve křtu jako proroci, duchovní učitelé a spasitelé hříšného světa. V listopadu 1993 to bude oněch 1260 dnů, oněch 3,5 roku ode dne jejich proroctví. Věří, že se stanou velkým zdrojem lásky a dobra na světě. Jsou přesvědčeni o tom, že jediná šance, jak se spasit v tomto hříšném světě, je přijmout do srdce tyto duchovní učitele. Doslova praví: „Modlitba ,Ježíš – Jusmalos – Ezodus – Kristus” nás zachrání od temných sil, oslabuje Satana, odkryje vaše srdce, které přijme Boží Matku a Ježíše Krista. Srdečně se modlete k živé Matce Světa, šiřte Jusmalos, zobrazující v sobě Hospodina – Boha na zemi.” Podle učení Velkého bratrstva Jusmalos se od prvního června roku 1993 Země odklonila od své osy a koncem listopadu 1993 měla vyjít ze sféry materiálního (viditelného) světa. Podle Jusmalos tak mělo nastat rozdělování lidstva. Na novém nebi a na nové Zemi by mělo zůstat je 144 tisíc lidí v „bílých rouchách”, kteří měli přijít do království nebeského. Ostatní hříšníci měli spadnout do pekla. Podle Jusmalos se máme tedy stranit světských věcí a zbavit hříchů. Z dokumentů Jusmalos: Živá matka chodí už po Zemi v těle lidí a nese učení Jusmalos.
Jusmalos znamená jméno Boha svaté trojice. Koncem listopadu 1993 nastane strašná Apokalypsa, Všichni démoni se propadnou do pekla, čisté duše, které splnily přání Matky Světa, dostanou nová těla a budou žít věčně. Z Bílého evangelia Matky světa: Hlas všude o zjeveních Matky lidstva, která přišla, aby spasila rod Adama a říká: „Já a syn jsme jedno. Jen když ve mne uvěříš, přijdeš k Otci i Synovi.” Nos v sobě obraz pokory a prostoty, neboť jen čistý je plná radosti. Plň jedině zákony srdce a ne Satanovy, jen v srdci je Kristus. Nechej svých bližních a pojď za mnou do bílého nebeského domu. Od této chvíle máte jednu matku, jednoho syna, jednoho otce. Přišla jsem, abych vám vrátila domov. A naposledy zápis hovoru velkého bílého bratrstva Jusmalos, který nám velmi ochotně poskytla společnost přátel duchovních nauk. Bratři a sestry! Začala doba, kdy se naplňuje Písmo svaté – Zjevení sv. Jana (tzv. Apokalypsa). přiblížil se čas velkého soužení – nejstrašnější od stvoření člověka, který předchází Apokalypse – Strašnému soudu. O těchto dnech hovořili všichni starozákonní proroci, Ježíš Kristus – Syn Boží, který přišel na tento svět, aby spasil hříšné duše, a jeho apoštolové. Dnes o strašném soudu hovoří proroci – „dva svícny a dvě olivy”, které přišly, tak jak je napsáno v 11. kapitole Zjevení sv. Jana. Jsou to vtělené duše Jana Křtitele a Panny Marie. Boží Matka je opět v lidském těle. Její jméno je Maria Devi. Je to ten Mesiáš, kterého očekává celý svět. Ale který je tímto světem zavržený tak, jak to bylo s Ježíšem Kristem. Maria Devi – Boží Matka – nese poselství Matky světa. Je to ten Utěšitel, o kterém hovořil Ježíš Kristus v Evangeliu podle Jana. Je to ten Duch, „který vás přivede – navede na cestu k Pravdě” a řekne to, co slyšel od otce. Ten Utěšitel, to je Duch Svatý, třetí část Trojice – Ženský Princip Boha, Svatá Maria, Maria Devi. Dnes Matka Světa, to je cesta k Ježíši Kristu. Protože se hřích tak rozmohl a srdce mnohých ztvrdla, Bůh – Ježíš Kristus – je dosud ukřižovaný. Protože řekl – nesestoupím z kříže, dokud poslední hříšník nevejde do královstv í nebeského. Každý lidský hřích je příčinou neustálého utrpení Ježíše Krista.
Současný svět odvrhl trpícího Krista a naopak přijal technokracii, komputerizaci apod. – projev satansk ého světa, ubíjejícího svobodu ducha, tvořivosti, což vše toto změnilo člověka v otroka stroje. Už v nejbližším čase se sám Antikrist objeví na scéně světa, jako konkr étní osoba (jeho duch už je vtělený). Je 30-33 let starý, velmi krásného zevn ějšku, velmi geniální, dá světu veliká poznání, jak ovládnout psychiku člověka. Až získá velkou moc a autoritu, nazve se Ježíšem Kristem. Svou „božskost” bude dokazovat znameními, zázraky. Satan bude rozšiřovat svou pečeť – 666 – číslo ďábla. Tato pečeť se bude dávat na čelo nebo na ruku, v podobě tří řádků po třech číslech. Součet každých 3 čísel v řádku bude dávat 6. Např. v dopravě se objevuje číslo ďábla v podobě devíti čísel na jízdenkách. Každý člověk bude mít jinou kombinaci čísel. Bez tohoto znaku nebude moci nic koupit, prodat, užívat různé služby. Ocitne se vlastně mimo zákon. Dnes není nic důležitějšího, než přijetí do srdce živé matky Boží – Matky Světa, Marie Devi. Pouze ti, kteří se budou obracet k Matce Světa, budou zázrakem spaseni. Nebeští andělé budou s nimi. Víra v Boha se dnes prověřuje skrze vztah k bližnímu. Velice mnoho lidí hovoří o Bohu, navštěvuje chrámy, ale nenávidí bližního. Apoštolové Bohorodičky se rozešli do celého světa.
“Značkují” lidi. Chodí od domu k domu, prosíce lidí o přijetí, ale mnozí je odvrhují, nechápajíce, že tím odvrhují též Ježíše Krista a berou tak na svou duši znamení Smrti. Lidé dnes ztratili schopnost rozlišovat dobro a zlo, a proto Satan bude přijatý celým světem a nazván Ježíšem Kristem. Jen čisté duše, mající v srdcích Matku Světa, mohou rozlišit dobro a zlo, Krista a Antikrista. Nevěřte, bratři a sestry, tomu, který se nazve Ježíšem Kristem a bude chodit v lidském těle. Bude to Satan. Všechny oficiální církve přijmou Satana. Matka Světa – to je síla, protikladná síla Satana. Matka Světa – Maria Devi dává třetí, poslední učení – Evangelium Bílého kříže, neboli Jusmalos – to je jméno Otce Živého, které bude napsáno na čelech 144 tisíců bílých v rouchách. Tak jsme 14. listopadu letošního roku zase jednou ve zdraví přežili konec světa. Tentokrát ho vyhlásili v ukrajinské náboženské sektě Bílé bratrstvo a oproti jiným jincům světa měl některé speciálnosti. Dva talentovaní showbyznysmeni, uprchlý trestanec Jurij Krivohonov a bývalá funkcionářka Komsomolu Marie Cvygunovová vycítili, že strádající Ukrajina postrádá světové atrakce typu Disneyland nebo Hollywood. Rovněž chápali, že je ani v dohledné době nezíská, a proto se rozhodli nahradit ji adekvátními prostředky, na tradiční půdě. Bohužel jim to klaplo. Podařilo se jim zfanatizovat desítky tisíc lidí v Ukrajině, Rusku, Moldavsku.
Scénář má modelový průběh: stoupenci kultu prodali veškerý majetek, peníze předali vůdcům a připravují se na hromadnou sebevraždu. Děj začíná tím, že policie zabije dříve komsomolku a dnes spasitelku Marii Devi Kristus, aby mohla být po třech dnech vzkříšena z mrtvých. Ta se skutečně nechává zatknout 11. listopadu, v katedrále svaté Sofie v Kyjevě, kam se vydala s padesátkou lidí provokovat ničením ikon a kultovních předmětů. Tím také scénář končí. Společně se „spasitelkou ” je postupně zatčeno asi 800 stoupenců sekty, polovina před ána příbuzným, kteří na ně čekají před záchytnou stanicí. Někteří sice drží protestní hladovku, ale tragédie je zažehnána. Soudný den probíhá před chrámem Sofie za velkého zájmu čumilů, ale bez incidentů stejně jako každý jiný den od stvoření světa. Jenom pro rodiče, hledající své děti poblouzněné fanatickou církví, bude znamenat 14. listopad letošního roku opravdu soudný den. Vyhlášení konce světa byl vždycky dobrý byznys. Americký prorok William Miller, který nejprve naplánoval konec světa na 3. dubna 1842 a pak ještě jednou na 22. říjen 1844 si na výrobě bílých rouch, která prodával svým věrným, slušně nahrabal. Zfanatizovaní millerovci, ve snaze získat „tam nahoře” protekci, zabíjeli předčasně své rodiny i sebe. Sto tisíc pochybujících millerovců, kteří přežili, pak osudný den odkráčelo ke hřbitovům. Chtěli se zamíchat mezi mrtvé, vstávající z hrobů a nakonec zjistili, že ne vždycky jsou pochybnosti životu škodlivé. Naopak 912 mladým lidem prostý fakt, že 15. července 1967 nenastal konec světa, jak předpověděl paranoidní vůdce jejich sekty Jim Jones, nestačil. Zaplatili za svou důvěřivost vlastním životem o šest let později v guyanském Jonestownu. Snadná manipulovatelnost masami vyplývá pravděpodobně z faktu, že konec světa je vlastně logická záležitost. Všechno co má začátek, musí mít i konec. Jde jenom o to, kdy. A proč by si to člověk netipnul? Konec světa předpovídají vědci na následky nukleárních zbraní, skleníkového efektu, srážky s kometou. Podíváme-li se do minulosti, Bible hlásí Armagedon, o konci světa učí aztéčtí, budhisti čtí i hinduističtí kněží. Naštěstí se zatím všichni proroci zmýlili a my přežili o poslední ze všech konců světa. I když – kdo ví. Například sekta anglo-izraelitů poté, co jí ohlášený konec světa v roce 1953 nepřišel, nepropadla panice. Rozhodla, že svět zanikl, jenom nevěřící si toho zatím nev šimli. A na konci světa stále trvá. Uvidíme, jestli na tuto brilantní ukázku černého humoru přijdou také Ukrajinci. A když ne, Bílé bratrstvo je jenom jednou z desítek sekt, které v duchovně vyhladovělých krajinách rozpadlého SSSR bují jako houby po dešti.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
PAVEL TOUFAR
Byl to svým způsobem omyl. Do švábského městečka Haigerlochu, vzdáleného asi padesát kilometrů jihozápadně od Stuttgartu, ale v posledních dnech války poklidného, dorazily francouzské tanky. Jeden francouzský poddůstojník a čtyři Marokánci vybourali zeď a prorazili vchod do podzemní štoly, jinak pivního sklepa hostince U labutě, vyhloubeného pod zámeckým barokním kostelem. Uvnitř našli jen na smrt vyděšené vesničany – ženy, starce a děti, kteří se tam ukryli před postupující frontou. Štola byla pětadvacet metrů hluboká a šest metrů široká. Vesničané seděli na dřevěných lavicích. Stejně jako pětice spojeneckých vojáků, ani oni vůbec netušili, co se v těch místech v podmínkách přísného utajení ještě před krátkým časem odehrávalo a chystalo. Francouzi odjeli do dvou hodinách dál. Byl to jejich omyl. Jedno z tajemství třetí říše měli doslova na dosah ruky. Američané byli informováni lépe.
ALSOS PŘIŠEL PO NAROZENINÁCH Francouzi přijeli do Haigerlochu 20. dubna 1945, tedy v den, kdy se jindy v Německu s neobyčejnou okázalostí slavily Führerovy narozeniny. O dva dny později dorazili do městečka další po zuby ozbrojení vojáci. Tentokrát už to byli Američané a přijeli s jasným cílem. Rotě 1279, ženijního praporu velel plukovník Boris T. Pash, který odpovídal za oddíl Alsos, zvláštní oddíl pro společné akce tajn é služby americké a britské vlády. Alsos hledal bombu. A nebyla to jen tak ledajaká bomba. Byla to bomba atomová. Když se ta informace dostala na stůl amerického velení, netušil ministr války Henry Stimson ani vojenský šéf tehdy supertajného programu vývoje atomové bomby s označením Manhattan Distrit generál Leslie Groves, kde ono malé městečko hledat. Teprve pomohl přivolaný pobočník. I ten si však musel vzít lupu. Američan ům bylo náhle jasné, že Haigerloch leží v pásmu plánovaného postupu francouzských jednotek. Přitom bylo nutné být na místě první. Proto úkol dostalo tajné komando Alsos, které už od spojeneck é invaze v západní Evropě operovalo.
V komandu byli členové americké tajné služby i kvalifikovaní atomoví fyzici. Úkol zněl: zajistit německé vědce a veškerý možný materiál, především pak uran a deuterium, neboli těžkou vodu. Proč právě Haigerloch? Do úzkého skalnatého údolí na úpatí kopců Švábské Alby, kde nebyl žádný průmysl, nemířily žádné nálety. Američané věděli, že koncem války se začali v Haigerlochu i okolí objevovat známí fyzici Werner a Heisenberg, Carl-Fridrich von Weizsäker, Erich Bagge a Karl Wirtz. A také inženýr Drake. Teprve přímo na místě po obsazení městečka zjistili plni úžasu, že tam inženýr Drake ve skalní štole vybudoval malý pokusný reaktor. A po dalším zkoumání vyšlo i najevo, že Heisenbergovi spolupracovníci Wirtz a Bagge byli 24. března 1945 poměrně blízko hlavního klíčového kroku. Zkušební reaktor dospěl téměř ke kritickému bodu a mohla nastat řetězová reakce. Plukovník Pash vyslýchal Georga Drakeho, který byl strojním inženýrem a technickým ředitelem štoly s pokusným reaktorem. Drake mohl klidně zapírat. Před šesti dny byl materiál z reaktoru ukryt na jiném místě. Proto se vytáčel: – Opravoval jsem tu jen nějaké roury. Jsem tady docela sám. A když se ho ptali, kde je jeho šéf a měli na mysli především Wernera Heisenberga, mohl Drake dělat s klidem udiveného.
HLEDÁNÍ STOP. Detekční aparatury v rukách Američanů nezaznamenaly ve štole žádnou radioaktivitu. V šachtě nebyl uran. Nenašla se těžká voda. Hlavní vědecký šéf skupiny Alsos, holandský jaderný fyzik Samuel Goudsmit, studoval záznamy, které se podařilo získat v laboratořích, umístěných v bývalých celách obvodního soudu v Haigerlochu. Seděl nad nimi až do rána. Pak se znovu pustili do Drakeho, který při dalším výslechu prohlásil, že Francouzi nic neodvezli. To stačilo. Pash nechal odmontovat nalezené technické zařízení a potom štolu ženisté zničili výbuchem třaskaviny. Jednotka Alsos se vydala na další cestu. Cílem byl nedaleký Hechingen, kde v pomocné budově Grotzovy továrny na zpracování bavlny byl provizorní Fyzikální institut císaře Viléma a v něm hlavní stan německého jadern ého výzkumu. Ono pondělí 23. dubna 1945 byly laboratoře naprosto prázdné. Až na jediného muže, na Heisenbergova blízkého spolupracovníka Carl-Friedricha von Weizsäkera. Členové oddílu Alsos zajistili všechny dostupné dokumenty a z bytů ve městě přivezli všechny odborní- ky. Jen Heisenberga museli hledat. Už před třemi dny totiž odjel na kole do Urfeldu u jezera Walchensee. Měl tam chatu a tam se chtěl schovat. Vraťme se však o několik roků zpátky. Do doby, kdy se všechno teprve začínalo rodit. Otto Hahn v prosinci 1938 doložil v Berlíně, že lze štěpit jádro atomu uranu neutrony. Berlínský fyzik Flügge psal v odborném časopisu Naturwissenschaften o ohromující energii, která se při řetězové reakci uranu uvolní. A v dubnu 1939 napsal hamburský profesor Paul Harteck na říšské ministerstvo války o využití této ohromující energie v bombě dosud nevídané síly. To byla ovšem jen a jen teorie. Bylo nutné přikročit k praktick ým krokům. Zbývá ještě doplnit, že zprávy o tom, že profesoru Heisenbergovi se při pokusech s uranem a deuteriem podařilo zjistit určité mno- žení neutronů. Nepatrné, ale zjistitelné – ještě utajeny nebyly. To mohlo pochopitelně svět varovat. Po propuknutí druhé světové války podobné zprávy z německých i odborných časopisů zcela zmizely. Není divu. Do Berlína byli povoláni jaderní fyzici z celé říše. Zpočátku odborníci pracovali odděleně na různých místech – v Berlíně, Hamburku, Mnichově, Kielu, Lipsku a Heidelbergu. Od roku 1939 měla říše uran z českých jáchymovských dolů. Po vpádu do Belgie ukořistily jednotky wehrmachtu celkem 1 200 kg uranu z Konga.
V TEORII MĚLI NÁSKOK. Vhodným materiálem pro superbombu byl štěpný uran U 235. V přírodním uranu je obsažen podílem jen asi 0,7 procenta. Proto němečtí vědci experimentovali s přírodním uranem, kdy však neutrony uvolňované z uranu bylo třeba brzdit těžkou vodou. Nu a ta byla k dispozici ve vodní elektrárně Hydro-Elektrisk u Vermorku na jihu Norska. Počátkem roku 1940 bylo v továrně k dispozici asi jen deset litrů těžké vody. A větší množství se za měsíc prý ani nedalo tehdy vyrobit. Všechny zásoby Norové před vpádem německé arm ády předali známému francouzskému fyzikovi Joliotu-Curiemu a když se Němci přiblížili i k Paříži, byla zásoba těžké vody převezena do Anglie. Na jaře 1940 sice ve Vermorku Němci výrobu těžké vody obnovili a do konce roku 1941 dokonce zdesateronásobili, ale němečtí vědci upozorňovali na to, že pro úspěšné pokusy ve zkušebn ím reaktoru potřebují množství několika tun. Zdá se, že do roku 1942 mělo nacistické Německo dokonce ve výzkumu určitý náskok před Američany. Naznačila to už první srovnání ukořistěných materiálů krátce po konci války. Co se tedy stalo, že Hitlerovi generálové nedostali strašlivou bombu nikdy do rukou?
TAK MÁLO PENĚZ? Všechny romantické představy o akcích spojeneckých hrdinsk ých agentů jsou pochopitelně jen představami. Skutečnost byla docela jiná a při prvním pohledu dokonce logicky vzato nepochopiteln á. Bariérou se stala nevědomost i nevzdělanost nejvyšších mužů říše. Některé argumenty pohlavárů byly dokonce až neuvěřitelné. Když se totiž například v červnu 1942 jednalo na přísně tajném zasedání v Berlíně o finanční podpoře další práce jaderných fyziků a Speer se zeptal, kolik tedy bude zapotřebí peněz, mladý von Weiszäker odvětil, že zhruba 40 000 marek. To Speera překvapilo. Později řekl, že počítal tak s částkou asi kolem jednoho sta milionu marek. Uvedených čtyřicet tisíc bylo podezřele málo… Ač je to s podivem ona Weiszäkerova skromnost nevyvolal příznivý ohlas, ale naopak podezření, že celý jaderný výzkum je pouze jakousi hrou vědců v laboratořích bez jakéhokoli praktického výsledku. A stratégové, kteří ve snech o vítězství hledali nejzázračnější zbraně, náhle ztratili v jaderný výzkum a superbombu jakoukoli víru. Navíc své sehrála i situace v roce 1942, kdy při úspěšných výbojích v prakticky celé Evropě pomohly jednotkám wehrmachtu obyčejné klasické zbraně. Na co tedy nějaké neověřené věci? Situace se však změnila na přelomu roku 1941 a 1942, kdy v kruté ruské zimě začala Němcům hořet půda pod nohama. Tehdy říšský ministr Albert Speer opět povolal německé jaderné fyziky a položil jim otázku: – Jste schopni zvládnout všechno to tři čtvrtě roku? V otázce se skrývala nevědomost a neznalost. Navíc vědci se rozhovořili o svých spíše teoretických pokusech a bombě se ve své řeči každý z nich opatrně vyhýbal.
NEZBÝVAL ČAS. Své slovo řekl – či spíše neřekl – i samotný Hitler. Jednou se před ním zmínil říšský ministr pošt Ohnersorge, že elektronickou cestou by bylo možné získat čistý U 235 a že metodu mohou vyvinout v ústředí poštovního výzkumu. Zatímco Ohnesorge v bombu věřil, Hitler se jeho poznámce vysmál. Ministra notně zesměšnil, když prohlásil: – Takže teď mně už i pošta bude radit, jak se má vyhrát válka? Zatímco v říší patolízalové vymýšleli další ironické pošklebky, v USA nespali. Už 2. prosince 1942 se zdařila italskému fyzikovi Enriku Fermimu v Chicagu první řetězová reakce. Tisíce lidí pracovalo na jediném cíli v doslova horečném chvatu, protože nikdo nevěděl, jak daleko jsou už Němci. Po válce se někteří němečtí vědci snažili vyvolat dojem, že výzkum bomby sami úmyslně brzdili, protože nechtěli, aby ji Hitler dostal do ruky. Ne vždy to byla pravda a ne ve většině případů. Příčina neúspěchu byla jinde. Němečtí jaderní fyzici byli výbornými teoretiky, ale chyběli jim inženýrské zkušenosti. V zájmu objektivity však třeba přiznat, že se opravdu mezi nimi našli i tací, kteří se dalším výzkumům, jež by mohly vést až k bombě, opravdu vzdali. Například Otto Hahn prohlásil, že pokud by měl Hitler bombu získat, on by v takovém případě raději spáchal sebevraždu… a věnoval se už jen astronomii. Nositel Nobelovy ceny Max von Laue dokonce své mladší ambiciózní kolegy nabádal, aby se nepouštěli do objevů, kterých ze svého vlastního svědomí nechtějí dosáhnout. Některá pozdější vysvětlení se snažila vyvolat dojem, že zejména odborníci soustředění kolem profesora Heisenberga byli politicky nesmírně naivní. Pravdivější vysvětlení situace je spíše v tom, že v nich převládla vědecká ješitnost i touha po objevu. Když zesílily spojenecké nálety, přesídlil Otto Hahn se svými spolupracovníky do Tailfingenu a Heisenberg do Hechingenu. Inženýr Drake pak v Heigerlochu postavil poslední německý pokusný reaktor. A právě na tomto zařízení bylo Německo velmi blízko cíli. Konec války však přišel rychleji. V roce 1967 se reportér Šternu zeptal profesora Wezsäckera, jak daleko bylo podle jeho názoru Německo k sestrojení atomové bomby. Odpověď byla překvapivá: – To se dá těžko říci. Za mírových podmínek a ty v posledních měsících války v Německu opravdu nebyly, bychom k tomu potřebovali ještě asi osm měsíců. * * *
Naštěstí se Adolf Hitler postavil k myšlence atomov é bomby velice chladně. Naštěstí. Byl přesvědčen, že svého vysněného vítězství na celosvětovém tažení dosáhne klasickými vojenskými prostředky a ne zbraní, které nerozuměl a rozumět ji ani necht ěl. Führer nepochopil, jak děsivou sílu měl doslova na dosah ruky. Dvě tragické zkušenosti potvrdily, čeho bylo lidstvo uchráněno.
