autor: Honza | Kvě 26, 2021
RNDr. JIŘÍ ŠLÉGR
Svítá, je 5 hodin ráno. Vystupujeme po celonoční jízdě Čujským traktem z jakéhosi terénního autobusu, tmavozeleného masívního krytého monstra na velkých kolech, které jsme si zjednali v Gorno-Altajsku. Kousek od nás bouří kalná a zpěněná Čuja, kterou by se zde pokusil přeplavat jen sebevrah. Jsme pod vesnicí Čibit, uprostřed Altaje, jehož návštěva nás láká již delší dobu. Jinak je oblast neobydlena, s výjimkou některých sídel v údolí Čuji. Nejvyšší hora Maašej-baš, dosahuje 4 173 m. Projít se dá pouze pěšky, místy i na koni. Po několika hodinách stálého stoupání tajgou přicházíme k hučícímu lesnímu potoku, který jako jedna souvislá peřej stéká strmým svahem. Za ním, na loučce vysoko nad kaňonem Čuji, stavíme první tábor. Při zemi jsou mohutné koberce mechů a lišejníků, velké trsy bergenie, vyšší pivoňky a lilie, koncem července už odkvetlé. A houby, pochopitelně. Chcete-li něco do polévky, stačí udělat nevelký oblouk kolem a klouzky, kozáky, křemenáče jistě najdete. Tajga je vůbec štědrá. K osvěžení dodá modré bobule žimaly (druh zimolezu), chutí podobné borůvkám (ty zde ostatně rostou také), maliny, v srpnu pak i červený a černý rybíz a angrešt. Po několika hodinách cesty tajga řídne, převažují nyní nízké vrby a břízy. Všude močály. Začíná pršet. Vždyť tajga je jako houba, která nasátou vlhkostí vytrvale zásobuje ovzduší, a tak skoro každý den odpoledne prší.
Naštěstí ne dlouho; slunce pak brzy zjedná nápravu. Napřed však podruhé zmoknete prodíráním se mokrými hustými křovisky. V podvečer konečně přicházíme k přední moréně jezera Šavlo s mnoha naplavenými holými kmeny. Jezero má zvláštní sytě zelenou barvu, z jedné strany je obklopeno svěže zelenou modřínovou tajgou, druhý břeh tvoří neschůdná kamenitá suť z příkře spadajících hor. Vzadu vtéká bouřící řeka, samá peřej, dále jsou rozlehlé morény a pak ledovce. Celé panoráma završují zasněžené skalnaté štíty Krasvica (3 810 m n. m.), Skazka a Mečta. Právě je zlatí zapadající slunce. A když před jedenáctou hodinou večer prosvětlí okolí měsíc v úplňku, matně se zrcadlí v oparem kryté hladině jezera, celé údolí působí nezapomenutelným dojmem. Další den nad jezerem mezi suťovými úseky břehu objevujeme pobřežní loučku zcela posetou oranžovými květy zdejšího endemitu – úpolínu altajského, žluté křovité mochny, fialových prvosenek, zasahujících až do mělkých vod. Stoupáme podél bouřící řeky a zhruba na hornici lesa, ve výšce 2 000 m, se objevuje druhé Šavlinské jezero. Oba jeho břehy jsou tvořeny rozlehlými balvaništi. V nich pozorujeme stádo kozorožců, vždy s jedním samcem na stráži. Panenské okolí nás k obědu zásobuje zeleninou. Stačí vyjít do balvaniště 5 minut od tábora, a máme mohutné trsy čerstvé cibule. Okolní svahy hostí dostatek česneku, na vlhkých lukách zas výborn á pažitka. Ve vlhku mezi balvany lze najít i rebarboru, ta nám ovšem příliš nechutnala. O houbách už byla řeč. K večernímu doplňování tekutin využíváme čajů z mateřídoušky, listů černého rybízu i hnědých loňských listů bergenie. Sušíme a balíme. Čeká nás dlouhá cesta dolů do doliny. Nekone čné morény, hučící potoky ledové vody, vodopády, bělostný jazyk ledovce Centrální Maašej (zasahuje nejníže ze všech – až do 2 200 m). Potoky se spojují v bouřlivou a nepřekročitelnou řeku Maašej. V jejím toku duní i proudem valené balvany. Opět v pláštěnk ách docházíme k jezeru Maašaj, které vzniklo asi před 100 lety zřícením skal do doliny. Nahoře na jeho hrázi konečně v půl deváté večer stavíme další tábor. Co chvíli se ozve pronikavé písknutí. To v suti pobíhající pišťuchy registrují vetřelce. Večeříme tentokrát až 2 hodiny před půlnocí. Z jedné strany hučí vysoký vodopád, z druhé se ozývá ze skal padající kamení. Ráno balíme mokré stany, obouváme mokré boty a sestupujeme do tajgy. Každá větvička na nás vrhá další spršku. Co chvíli překračujeme potok nebo říčku dravě spadající ze strmých zalesněných svahů. Konečně se dostáváme do oblasti luk a po osmi dnech vidíme první stavení – letní salaš pastevců. Ti hovoří rusky, ale jejich asijský vzhled dává tušit, že jejich předkové byli v předhistorickém období svědky Altaje – jako velkého migračního centra altajských národů, náležejících k tureckým, tunguzským a mongolským etnikům.
Nejstarší stopy po osídlení Altaje jsou 3,5 tisíce let staré. Šlo o rodinné tlupy lovců maralů, srnců, medvědů, ryb aj. Později vznik á samostatný altajský stát postavců a kočovníků. Území je dlouho pod vlivem různých říší, neboť je těžko průchodnou hranicí odděluj ící jih a sever, východ a západ kontinentu. Hunové, Mongolové, Číňané a od konce 16. století sílí vliv Rusů. Život skupin lidí v izolovaných horských kotlinách vedl k vývoji samostatných kmenů. Bylo jich 12, přičemž vlastní Altajci žili ve střední části území, v údolí Baškausu a Čulyšmanu pak Tělesové, v údolí Čuji Tělengité atd. Větší nápor Rusů se projevuje od začátku 19. století, postupně vznikají dnešní vesnice při Čujském traktu jakožto obchodní cestě do Mongolska. Altajci postupně přešli na usedlé zemědělství. Zbývá však ještě dlouhá cesta do Čibitu, i když poslední její část si zkrátíme na korbě gruzoviku, jedoucího náhodně balvanitou stepní cestou-necestou. Přes celý Altaj, z Bijska až do Tašanty na mongolských hranicích, prochází v délce 600 km Čujský trakt – jediná asfaltová silnice. U Maimy je krátká odbočka do hlavního města autonomní oblasti – Gorno-Altajska. Dříve se jmenovalo Ojrot-Tula. Dnes je to ze tří čtvrtin ruské město s úřady, nemocnicí, poštou a především letištěm. Bez vrtulníků a mal ých hornoplošníků si lze dopravu do odlehl ých končin těžko představit. Ostatní, něco jako okresní města, jsou už vlastně jen početnější vesnice. Dřevěné domky s ohradou, za níž je nepříliš upravené hospodářství. Na některých zahrádkách stojí i jakási dřevěná jurta. Je v ní černá kuchyně s pecí. Jen málo zděných domů, navíc nekvalitně postavených. Aktaš na Čujském traktu je městečko s hornickou tradicí. Poblíž v Kurajském hřbetu jsou rtuťové doly. Pár kilometrů pod ním ležící Čibit je vesnice se školou, místním sovětem, poštou a krámkem. Provoz obchodu (jako i jinde) málo koresponduje s vyvěšenou prodejní dobou. Otvírá se, když prostě z blízkého stavení přijde prodavačka. Anebo když přivezou zboží. V Čibitu po našem návratu z putování se prodavačka po dotazu na chléb jen usmála: „Není!” „Bude zítra?” „Možná.” Nakonec jsme zakoupili 2 kg sušenek, snad jediné hotové poživatiny, které nám byly naváženy v lavóru z umělé hmoty. Lidé zde žijí opravdu prostě. Většinu potřebných věcí si získávají sami z chovaných zvířat a pěstovaných rostlin, nejnutnější průmyslové zboží pak z chudě zásobených krámků.
Do města se dostanou zřídka. Vždyť to představuje až 2 dny cesty autobusem. Anebo vrtulník. Rusky se bez problémů domluvíte s mladšími obyvateli. Staří Altajci ruštinu většinou neovládají. Lidé jsou však velice ochotní, poradí, se svezením také nejsou problémy. Čím méně toho asi lidé vlastní, tím jsou ochotnější. Zastavíme se ještě krátce u Těleckého jezera, asi 100 km na SV od Aktaše, odkud jsme přeletěli helikoptérou. Poslední noc u Balykči byla rušná. Po delším dešti nás před třetí hodinou noční budí dunění a kutálení balvanů. Tma a jemný déšť nám nedovolují nic bližšího zjistit. Dunění pokračuje a mísí se s hukotem vedle tekoucí bezejmenné řeky. Teprve ráno vidíme, co se stalo. Několik desítek metrů svahu za námi se utrhlo, hlína, kusy skály a celé stromy padaly do peřejí a vodopádů. Za občasného deště opouštíme tábořiště, kde zůstávají jen voln ě se popásající koně a krávy, a pěšky se vydáváme ke břehům Těleckého jezera. Zčásti využíváme i motorový člun, řízený předsedou místního kolchozu, poté jedeme na valníku traktoru. Vítá nás kamenitý břeh s naplavenými kmeny. Kolem dokola hory – na druh ém břehu je to hřeben Korbu, po nočních srážkách zhruba od výše 2 000 m pocukrován sněhem. Tělecké jezero je hrazené, na toku Čulyšmanu, v nadmořské výšce 434 m. Vzniklo jako příkopová propadlina; tedy vlastně malý Bajkal (jak se mu zde ostatně také přezdívá). Je dlouhé 78 km, šířka nepřesahuje 5km. Plocha 223 km2. Původní hloubka 2 000 m je zanesena, takže dnes v nejhlubším místě naměříme „jen” 325 m. Břehy jsou strmé, zalesněné, s mnoha vodopády (známý je např. Kobru). Jezero má popularitu a rekreačně se využívá. Každý den je objíždí parník a na několika místech levého břehu vysazuje výletní- ky, kteří zde mohou tábořit. Negativní vliv rekreace se začíná projevovat na severním konci jezera, kolem vesnice Artybaš, která je už dostupná po silnici. Na prav ém břehu byl zřízen zapovědnik se střediskem v osadě Jalju. Snad se tu podaří uchovat původní přírodu. Poslední noc na Altaji na louce u břehů jezera a příští den už nás malý autobus s několika technickými přestávkami (kdy řidič na příšerné kamenité silnici v tajze domlouvá motoru) odváží do Gorno- Altajska a dále přes Bijsk na barnaulské letiště. Zde trávíme zbytek noci mezi asi 200 čekajících a ráno vylétáme zpět. Jaký bude další osud této pozoruhodné oblasti ve středu asijského kontinentu? Zůstane věren mongolskému názvu altaj (= zlatý)?
autor: Honza | Kvě 26, 2021
TEXT: STANISLAVA STEHNOVÁ
Jméno: Yai
Datum narození: 10. června 1972
Místo narození: Samutprakarn, Thajsko
Váha: 1114 kg
Délka: přes 6 m
To údaje o největším krokodýlovi, drženém v zajetí si můžete přečíst na tabuli v největší krokodýlí farmě na světě – Samutprakarn. Z hlavního města Bangkoku je vzdálené necelých 15 km. Krokodýl Yai, thajský hybrid, se narodil na farmě založené v roce 1950. Jejím původním cílem bylo zachraňovat před vyhynutím vzácné druhy krokodýlů. Nyní se k tomu záměru připojil zájem výnosného exportu krokod ýlího masa a kůže. Dnes žije na farmě téměř 40 tisíc krokodýlů. Líhnou se v inkubačních celách. Malý krokodýlek se vyklube z vejce po 65-70 dnech. Dva roky jsou pak chováni v pěstitelské školce v menších nádržích. Potom jsou rozdělováni podle věku do mnoha betonových kójí s vodními příkopy. Mláďata, která se líhnou jednou za rok, musí být chráněna sítí proti komárům, kteří by je mohli štípáním do očí oslepit. Naživu zůstává 70 % mláďat. U krokodýlů není obvyklé zvláštní onemocnění, dožívají se až 100 let. Pokud onemocní, jsou separováni a léčeni. Krokodýli a krokodýlci leží nehybně v tropickém vlhkém horku na slunci vedle sebe, přes sebe, na betonu i ve vodě. Nereagují na kolemjdoucí, pouze se občas líně odplazí do vody nebo do stínu. Vymrští se ale jako blesk, když si některý z jejich kolegů razí cestu přes hlavu druhého. Jejich vrozená útočnost se projeví v rychlé potyčce. Krokodýli na farmě zhltnou denně více než 5 000 kg masa, většinou kuřat a ryb. Jejich chuť k jídlu a bleskové pohyby si můžete sami vyzkoušet. Na dřevěných můstcích propojených nad jezírky si koupíte kousky kuřecího masa.
V zakalené vodě pod vámi tiše plují už dospělí krokodýli a o vhazovanou potravu tvrdě bojují. Rozevřené tlamy a velké zuby nahánějí skutečně návštěvníkům hrůzu. Syn zakladatele farmy, pan Prapakrn, nám při setkání řekl, že krokodýli v thajských řekách už vyhynuli. Poznamenal také, že zde mají několik krokodýlů z pražské zoo, kteří jsou původem z Kuby. Farma je prý dnes velmi výnosná. Za jeden kg zpracovaného masa v konzervě vyváženého do Japonska, USA a dalších zemí se platí 100 US dolarů. Na farmě se prodávají i výrobky z krokodýlí kůže, kabelky, pásky, boty,různé suvenýry i malí vycpaní krokodýlci. Jeden asi 30 cm dlouhý, přijde až na 130-150 US dolarů. U stánků nabízejí i polévku z krokodýlího masa, kterou můžete ochutnat i v restauracích v Bangkoku. Na souši nejsou krokodýli tak obratní jako ve vodě. Při častém styku s ošetřovateli zkrotnou alespoň tak, že nekoušou a lze na ně i sahat. Toho farma využila k půlhodinovým představením pro turisty. Dva cvičitelé, ozbrojeni bambusovými tyčemi za zvuku hudby vstupují do betonové ohrady s krokodýli a zahajují představení. Starší z nich vytahuje za ocas vyhlédnutého krokodýla a vleče ho pozpátku z vody ven. Ten se zmítá, hlavou a rozevřenou tlamou chňapá dozadu na útočníka, ale cvičitel ho vytáhne až doprostřed ostrůvku. Mladší také přinutí jiného pícháním bambusovou holí k tomu, aby popolezl z vody na suchou zem. Pomalu ho poťukává po hřbetě a dráždí i na tlamě. Klap…!
Ostrý zvuk zubů, které chňaply po tyči, se rozlehl hledištěm. To se opakuje několikrát. Za chvíli cvičitel před krokodýla poklekne, líbá ho na tlamu, otevírá ji a odhaluje velké ostré zuby. Jeho kolega usedá na hřbet svého krokodýla, opírá se o něho a dělá na něm stojku. Oba pak sbírají bankovky, které diváci hodili mezi desítku krokodýlů do ohrady. Vkládají je do otevřené tlamy zvířete, rukou ji pomalu zavírají. Jeden z nich pak tlamu opět otevře, opatrně bankovky vybírá a nakonec vloží svou hlavu mezi čelisti. Po tomto nebezpečném vystoupení diváci uvítají infantilní hrátky s krokodýlím mládětem. Cvičitel ho vytáhne za ocas na betonový ostrůvek, vezme do náruče a pootáčí dokola na všechny strany. Pak s ním usedne, uchopí jeho nohu do ruky a mává s ní na pozdrav. Přinutí mládě, aby mávalo divákům druhou nohou samo. Za potlesku diváků cvičitelé odcházejí. Na jejich nohou jsou vidět zřetelné jizvy… Prosperitu farmy zvyšuje i zoologická zahrada a další atrakce zábavného parku. Pořádají se představení se slony a slůňaty, opicemi, projížďky na slonech, velbloudech a ponících i miniaturním vláčkem kolem celého parku. Můžete se nechat vyfotografovat s rukou položenou na opravdov ém živém tygrovi, se šimpanzem v náručí nebo s krajtou kolem krku. I tohle, přes svou stupidnost, může být pro některé evropské zoo cesta, jak i bez dotací přežít a zachránit tak některé ohrožené druhy světové fauny…
autor: Honza | Kvě 26, 2021
TEXT: MARTINA COUFALOVÁ
… leží tu přede mnou zelená a teploučká, jen si ji ovinout kolem krku. Díky recyklaci mohla být opravdu upletena z umělohmotné láhve. Recyklace je jako šála. Je prospěšná, ale ne všemocná. V kombinaci s ostatním oblečením vám jistě pomůže proti zimě, ale nezachrání vás nahého ve čtyřicetistupňovém mrazu. Recyklace se stala jedním ze zaklínadel dnešní doby. Její princip je ovšem prastarý. Stojíme pod horou odpadků, která nás hrozí zavalit a pokoušíme se napodobit zvyk Máti Přírody, která neměla nikdy zapotřeb í zakládat skládky a vše zužitkovala – z přesliček nedělala uhlí, z listí hnojivo.
Je to chvályhodné, jenže.. jestliže si jedna z našich milovaných koček rozřízne v zahhrad ě packu, ošetříme ji, ale nepošleme hned do zahrady ještě kocoura, abychom měli koho ošetřovat. Patrně se budeme snažit ostrý předmět odstranit. Stejně tak při likvidaci odpadu není nejideálnějším řešením vybudování max. množství recykla čních zařízení, pokud se současně nepokus íme snížit i produkci odpadu. Soutěž, kdo jako první naplní kontejner papírem, asi není to pravé ořechové!
PLNÁ PLECHOVKA PIVA ANEB TUHLE RUNDU PLATÍ… Pan Dobeš si koupil pivo. Koupil si taky plechovku. Musel, poněvadž je třeba nějak dopravit pivo domů. Pivo ho zajímá, plechovka ne (Jiříček jich má doma už deset na tužky), proto poletí do popelnice společně s kelímky a prázdnými tubami paní Dobešové a Jiříčkovými starými sešity. Dobešovi netuší, nechtějí tušit, mají svých starostí dost, nezajímá je, že… plechovka a ostatní nadbytečné odpadky jejich domácnosti byly vyrobeny ze surovin, jejichž těžba devastuje přímo i nepřímo krajinu, že zpracování surovin znečišťuje vodu a vzduch. Že tohle jejich zboží bylo do samoobsluhy dovezeno až z Německa – v autě, které jezdí na benzín nebo na naftu, tudíž špiní ovzduší. A že plechovka a spol. skončí buď na skládce (která znamená zábor půdy, devastaci krajiny, v horším případě i znečištění prostředí) nebo ve spalovně (znečištění ovzduší emisemi) s následným skládkováním škváry a toxickém popílku (neboť skládkovat je třeba vždy, čímž se zastánci spaloven neradi chlubí). Řečené se týká odpadků Papouškových, Novákových, rodiny X. a Y. A kdo to všechno zaplatí? Jasně, že příroda. Už nás přece na panáka pozvala tolikrát…
OBAL PRODÁVÁ . . . Obal má pochopitelně důležitou funkci – brání poškození výrobku. Zamezuje plýtvání a ztrátám. V mnohých případech se ale stává neopodstatněnou zbytečností. Chováme se přinejmenším podivně, vrháme-li se na přepychově balenou hašlerku a kašleme na nezabalený nugát. Jen z naší prostoduchosti žijí (v poslední době hlavně západní) výrobci „cibulek “. Proč by jinak věznili dostatečně pevnou tubu zubní pasty nebo konzervu sardinek v papírové krabičce? Ani hliníková fólie kolem hrdla pivní láhve neplní jiný účel, než dekorativní. Stejně tak maličké čokoládové tyčinky balené každá zvlášť a všechny společně. Ať nezůstáváme jen u potravin – proč se prodává balené nářadí, některé hračky nebo potřeby do kuchyně? Princip „prodejného obalu” vede až k paradoxu, který bylo možné postřehnout na mezinárodní ekologické výstavě Recykling ´93. Velké procento zúčastněných firem mělo své katalogy a letáky vytištěné – na křídovém papíře! Byli si vědomi toho, že popírají sami sebe, ale bezmocně krčili rameny: Když budeme tisknout propagaci na recyklovaném papíře, buď zákazníka nepřilákáme vůbec nebo si bude myslet, že jsme chudí.” Dlužno dodat, že jsem objevila i prospekty z recyklova ného papíru, ale chemicky přiběleného, aby líp vypadal – ze sebraného materiálu, vyjma skla, nelze totiž vyrobit věc původní kvality.
NA JEDNO POUŽITÍ. Četla jsem o jakési americké příručce, jež radila, kterak chránit v každodenním životě přírodu. Kupříkladu – jaké tal íře zvolit pro občerstvení na večírek? Autor odsoudil plastové na jedno použití a doporučil papírové – hádejte, kolikrát se dá na ně servírovat? Vzít obyčejné talíře, které se po oslav ě umyjí a budou sloužit, dokud se nerozbijí, to autora vů- bec nenapadlo. Šťoural možná namítne, že takové talíře zbavíme mastnoty jedině jarem, což znečistí vodu… přesto lze s určitostí říct, že ve srovnání s výrobou talíře nového je to řešení energeticky méně náročné i méně škodlivé pro životní prostředí. „Mnohem víc bych se obávala všeho, co k vám dnes přich ází ze Západu. Pleny, ručníky, holicí strojky a všechno možné na jedno použití. To tady nebylo a vaši lidé mají pocit konečně je doháníme, budeme bohatší. Některé ženy v Americe ale začínají znovu používat klasické pleny, zatímco tady jsou na ústupu”, říká v rozhovoru pro časopis Zelení a doba Elisabeth Rogers, jedna z mnoha mladých Američanek, které u nás strávily určitý čas. Jedinečným reprezentantem tohoto stylu „na jedno použití” je Mac Donald. Zahraniční ekologové razí heslo „Reduce, reuse, recycle” – „Omezuj, opakovaně užívej, recykluj”, přičemž omezování by mělo být chápáno jak kvantitativně, tak i kvalitativně – balit méně a snížit současně toxicitu obalů.
RECYKLACE .Je důležité vyjasnit si přesně pojem recyklace. Aby byl materi ál v cyklu – koloval, je třeba, aby byl vícekrát použitý pro výrobu stejného či podobného produktu. Recyklace na vysok é úrovni je možná pouze při zpracování čistých materiálů – papíru, textilu, skla. Plasty do této skupiny nepatří. Ale z plastů určitého složení se dá vyrobit tak úžasný zahradní nábytek! Ale až skvostný nábytek doslouží, poputuje přímo do spalovny. Nic jiného se s ním už nepořídí. Množství energie, získané spalováním, je nepatrné ve srovnání s energií ušetřenou opakovaným používáním a recyklací. (Pro recyklované plastové výrobky ovšem také není lehké najít odbyt.) Recyklace není alternativou k vratným obalům, jak často tvrdí zástupci průmyslu. Je pouze jejich doplňkem. Rozbít láhev, a pak ze střepů vyrobit novou, je přece energeticky mnohem náročnější, než láhev pouze vymýt.
DEJ MACECHO, NÁPLAST, SÁHL JSEM SI NA PLAST. Nic ti nedám, synu můj, jen dál kousej do svých hraček z PVC. Jsou tak barevné, lehké, tak krásně jedovaté… Obsahuj í totiž změkčovadla, u nichž poslední průzkumy prokázaly karcinogenní účinek na lidský organismus. Už tě nebudu muset dlouho živit, zlatíčko… Ale neskončíš takhle bídně sám. Bude vás mnoho – vždyť z PVC jsou vyrobeny nejen hračky, ale i nábytek, tapety, pračky, ledni čky, kancelářské potřeby, gramodesky, potřeby pro domácnost, podlahové krytiny, okapy, krevní sáčky pro zdravotnictví, přístrojové desky do automobilů. Jen si dejte do nosu – milovníci vod značky AQUA a ARTES. I vy si můžete přihnout z PVC-lahví. Jsou prý zaručen ým prostředkem pro rakovinu jater. Marně se budete snažit vyhýbat se výrobkům z PVC – na našem trhu jsou chytře ukryty pod obchodními označeními jako třeba igelit, novoplast nebo novodur. A co že je v PVC tak zhoubně ničivého? Nebudu vás, milánkové unavovat odborným výkladem. Snad jen tolik: už při výrobě polyvinylchloridu – PVC vznikají jako meziprodukty hořlavé explozivní a toxické plyny s prokázaným karcinogenním účinkem. Je nutné přidat příměsi, poněvadž PVC je v surovém stavu proklatě tvrdá, křehká a nestabilní hmota. Příměsi obsahují olovo, sloučeniny kadmia a baria. Změkčovadla navíc nejsou například v podlahových krytinách pevně vázána a vypařují se do vzduchu. Takže zhluboka dýchat, ať si užijete ještě života – u karcinogenních látek hraje právě časový faktor rozhodující roli při vzniku rakoviny. A očekáváte-li problémy i při likvidaci PVC, děláte správně. Při skládkování se mohou uvolňovat toxické látky, spalov ání je problematické. Na Západě už tenhle skvělý jed nahrazují méně škodlivými plasty, ale třeba se podaří ještě nějaké západní PVC propa šovat k nám! Kdo zaručí, že podobné komplikace se časem neobjeví i při užívání jiných plastů, které jsou ještě dnes hitem?
A CO TY ČLOVĚČE? Na konci 80. let přestali v Holandsku ve většině obchodních domů prodávat výroby z PVC – mimo jiné i proto, že majitele ani zaměstnance už nebavilo dohadovat se se zákazníky. 79 % našich občanů míní, že mají buď malé nebo skoro žádné možnosti účinně chránit životní prostředí (IVVM, červen 1993). Následující řádky nechť jsou pro ně inspirací. Jednotlivec, který se chce podílet na snížení hory odpadu, by měl – ač to zní frázovitě – využívat svých demokratick ých práv. Měl by neplýtvat a snažit se šetřit. V obchodě uvažovat, co opravdu potřebuje a co by jen chtěl. Nenásilně vštěpovat podobné myšlení o dětem. měl by pořizovat věci k nimž sežene náhradní díly a součástky a které lze opravit. Je také dobré snažit se využít obaly od zboží co nejvíce doma (plastové nebo papírové pytlíky od rohlíků i od mouky na balení svačiny, kelímky do mrazničky nebo na sazenice). Chodit do obchodu s vlastními taškami a pytlíky na pečivo a zeleninu, mléko kupovat v lahvích, které se dají vrátit. Papírnictví nabízí recyklovaný toaletní papír a také sešity z recyklovaného papíru. Ovšem nenechte se mást nápisy „recyklovatelný obal”, nebo trojúhelníky ze šipek. Pokud obaly takto označené odhod íte do koše, pak marně doufáte, že je někdo vybere a znovu zpracuje. To byste je museli dát do kontejneru zvlášť k tomu určeného. I v našich obchodech už objevíte mnoho výrobků označených „zeleným bodem”. Koupíte-li tento výrobek u nás, ničemu nepomůžete – leda byste obal odhodili v Německu. Třiďte odpadky z vaší domácnosti – pokud ve vašem městě dosud nefunguje systém tříděného sběru do kontejnerů, nic vám přece nebrání, abyste se pokusili ho prosadit.
KDO TŘÍDÍ, NEZLOBÍ. Tříděný sběr v některých českých městech a obcích se teprve rozjíždí. V Praze 7 si prý lidé brzy na třídění svého odpadu zvykli. Problémy tu nemají ani s firmou, která sběr skla, papíru, plastů zajišťuje – případný nepořádek je schopna zlikvidovat do 48 hodin. Horší je to s odbytem separovaného odpadu – sklo se ještě daří udat, ale papír a plasty jim dělají starosti. Přesto perspektivně počítají s rozšířením sběru o baterie, bioodpad a lékovky. V Praze-Modřanech už dva roky pravidelně pořádají odvoz bioodpadu a větví. Později navázali dvakrát ročně separovaným sběrem železa a od letoška sváží i starý papír. Kromě toho pořádají svoz víceobjemového odpadu, který se snaží třídit. Od jara následujícího roku by tu mělo fungovat středisko druhotných surovin, kterým budou procházet naplněné kontejnery a současně tam budou moci vozit tříděný odpad i občané a drobní podnikatelé. Počítá se s rozšířením o sběr umělých hmot, zářivek, textilu a skla. V Příbrami se třídění teprve rozjíždí. V okrese zatím působí jedna soukromá firma, která v těchto dnech uvádí do provozu linku na třídění skla, sbírá se tu sklo barevné i bílé. Ing. Miroslav Horák ze Sběrných surovin Praha s. p. mi k problému odbytu řekl: „Papíru je těžké zbavit se za peníze i zadarmo. Ze sběrového textilu se vyrábí hlavně hadrová střešní lepenka, ale nabídka převyšuje poptávku. Potíže jsou i u skla. Jedině u kovů je to trochu lepší – cenová situace z železa je výhodná. Pokud se lidé rozhodnou spílat sběrným surovinám, je to jakoby v tramvaji nadávali průvodčímu, že na ulici je zácpa. Ujišťuji vás, že situace je i ve světě víc než mizerná.”
BUDEME STÁLE SPOLÉHAT JEN NA ETIKU VÝROBCŮ? V květnu 1993 byl pro Ministerstvo průmyslu a obchodu zpracován první návrh zákona o omezení obalového odpadu, v listopadu mělo být dokončeno zpracování druhého návrhu. Zákon by měl začít platit od 1. 1. 1995. Nelze už dále spoléhat na etiku výrobců, pro něž je nepochybně jednodušší vyrábět z prvotních surovin (přinejmen- ším jsou na to zvyklí), zvláště pokud jsou prvotní suroviny laciné (proto by výrobky z druhotných surovin měly být daňově zvýhodněny). Zákon o obalech by měl zaručit větší odpovědnost výrobce za svůj produkt. Jestliže tedy vyhodím ve Zlámané Lhotě do popelnice obal od čokolády, nebude původcem odpadu Zlámaná Lhota, ale stále výrobce. Takový princip by měl vést k omezení balení na funkčně nezbytné a také rozšířit pole pro vratné obaly. Pokud výrobce bude nucen svůj odpad také zhodnotit, jistě i ve vlastním zájmu omezí použití ekologicky nevhodných materiálů. Povinnosti přebrání obalů od konečných uživatelů a jejich zhodnocení se původce zbaví jen tím, že zařadí obaly do Systému odděleného sběru obalového odpadu, který tyto povinnosti za určitý poplatek přebírá. Každý výrobce si tedy zvolí sám, ale předpokládá se, že vzhledem k velkému rozptylu obalů na území státu, (organizace sběru a odpadu by byla pro jednotlivé původce velmi náročná), se výrobci zapojí do Systému. Aby se mohl spotřebitel lépe orientovat, počítá zákon s povinným značením materiálového původu obalu. Měli bychom se ovšem vyvarovat chyb, kterých se dopustil německý systém – objem sběru je tam značně vyšší, než kapacita k jeho zpracování. Proto by měl náš zákon pamatovat na snižování spotřeby, tedy minimalizaci a prevenci vzniku obalových odpadů. Návrh zákona zdůrazňuje, že pro fungování Systému bude nezbytná široká účast obyvatel na dobrovolném odděleném ukládání použitých obalů do sběrných kontejnerů. Subjekty provozující sběr budou především města. Pokud je k zavádění Systému nepovede ekologické povědomí, jistě si spočítají, že zapojit se bude méně nákladné než pečovat o skládku. Mnozí mají ovšem k návrhu zákona výhrady. Ing. Horák poukazuje na nutnost nejdříve vybudovat skládkový systém a zajistit odbyt, dříve než budeme organizovat tříděný sběr. Ekologové považují návrh za dobrý základ pro vypracování konečné podoby zákona. Obávají se však, že navrhovaná opat- ření nezaručují splnění stanovených cílů. Příliš malá pozornost je také podle nich věnována opatřením, směřujícím k omezení množství vznikajícího obalového odpadu.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
JOSEF SLOUP
S tímhle krámem nikam neletím, pusťte mě ven, hystericky křičí korpulentní černoška, mává přitom rukama a strká do mě. Sedíme v malém letadélku na letišti v La Ceiba. Je nás tu osm cestujících a pilot, který se snad už podesáté pokouší nastartovat letoun. Motor vždy párkrát škytne, vrtule se trhaně otočí a pak vše ztichne. Na tvářích nás všech je nervozita a úzkost. Nakonec to pilot vzdává. Volá věž. Za chvíli se otevírají dveře. Je nám oznámeno, že závadu odstraní a ihned poletí dál. Rezignovaně se shlukujeme v odletové hale. Jen černoška, které se viditelně ulevilo, oznamuje: „Nikam neletím, chci zpátky svoje peníze,” a rezolutně kráčí k pokladně. Vidíme přicházet mechanika. Má v ruce šroubovák a velký zrezivělý francouzák. Trochu se v tom hrabe, něco přitahuje, rukou protočí vrtuli, pak vleze do kabiny a bez problémů nastartuje. Z halového tlampače se ozývá: „Los pasajeros para Trujillo pueden subír a bordo.” A tak opět nastupujeme. Já mám nyní vedle sebe volno. Jako poslední přichází pilot. Motor několikrát škytne, vrtule se cukaně otočí a je opět ticho. Zkouší to podruhé, potřetí. Mezi cestujícími je nálada na bodu mrazu, nikomu není do smíchu. Dveře se znovu otevírají. Vystupujeme, tentokrát definitivně. Úředník letecké společnosti nám oznamuje, že se poletí až zítra ráno v sedm hodin. Rozhoduji se, že ráno pojedu autobusem. Nechávám si proplatit letenku. Pokladní je velice zdvořilá. Má pochopení. Máme vysoko těžiště Tak jsem zase v La Ceiba. Nudné přístavní, asi padesátitisícové město vypadá spíše na větší vesnici. * * *
La Ceiba leží na severu Hondurasu a je omývána Karibským mořem. Honduras je typickým agrárním státem. Banány tvoří 60 % jeho vývozu do USA. Dalšími obchodními artikly jsou sója a káva. Na jihu má také krátké pobřeží s Tichým oceánem. V zemi, kterou v roce 1502 objevil Kryštof Kolumbus, původní obyvatelstvo téměř neexistuje, Dnes tvoří obyvatelstvo Hondurasu z 90 % míšenci a na severu země při Karibském moři je značný počet černochů. * * *
V La Ceiba už jsem strávil týden při čekání na loď, která by mě vzala na ostrov Utila. Bydlel jsem u postaršího Holanďana, který se tu usadil po válce. Pořád říkal „Já blbej, že jsem zůstal v takový chudý zemi. Ale moje žena odtud nechce. Zato dcera je v Holandsku. ” Čekání bylo otravné. Voda i pláže byly špinavé od oleje a odpadků z přístavu. Původně jsem měl v plánu navštívit ostrov Roatán, ale dva Rakušané, které jsem tu potkal, mi to rozmluvili. „Je tam draho, spousta turistů a na pláži jsou písečné blechy.” Na ostrov Ulita není žádné pravidelné spojení. Jednou týdně tam jezdí nákladní loď a záleží jen na kapitánovi, jestli někoho vezme. Konečně nastal vytoužený den. Od oběda sedím na molu a čekám. Hodinu, dvě, tři, pořád nic. Turistů s batohy přibývá. Na molu ale panuje čilý ruch. Přijíždějí nákladní auta i vozy tažené mulami. Vykládají trubky, sudy, pytle, krabice, dokonce i matrace a postele. Kolem páté přistává asi dvacetimetrová bárka. Nechce se mi věřit, že je to ono. Do lidí jako když střelí. Ti, co dosud jen postávali a lelkovali se chopí práce. Po hodině je všechno haraburdí uvnitř lodi. Kapitán se otáčí k nám s batohy a blahosklonně nás zve na palubu. Je nás asi dvacet. Usazujeme se kdekoli je kousek místa. Jeden Švéd hraje na foukací harmoniku tesklivou melodii. Rychle se stmívá. Nad námi je obloha plná hvězd. Přístav pomalu mizí v dáli. Asi po hodině plavby se zvedá vítr. Pěkně to s námi hází, když přichází kapitán a říká: „Musíme všichni do podpalubí. Je to špatně naložené, máme vysoko těžiště.” Nikomu se tam dolů nechce, ale nedá se nic dělat. Nacházím místo u okna bez skla. Kdyby se to převrátilo na druhou stranu, tak snad budu mít šanci. Voda sahá až těsně k němu, občas šplouchne i dovnitř.
Chladný vítr mě profukuje, oblékám svetr. Do přístavu připlouváme kolem desáté hodiny. Všude je plno čekajících na své zboží. Jsou tu i majitelé penziónů. Odcházím do jednoho asi sto metrů od přístavu. Koberec živých krabů Ráno se probouzím do zářivě modrého dne. Ostrůvek Utila leží asi padesát kilometrů od pevniny. Je kolem deseti kilometrů dlouhý a tři široký. Má asi dvě stě metrů dlouhou, štěrkovou přistávací dráhu pro malá letadla, celý jeden kilometr štěrkové silnice, dvě nebo tři auta pick-up pro převoz zboží. Dále několik desítek jízdních kol, školu jednotřídku, pár penziónů a restaurací. Obchůdky se smíšeným zbožím by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nejvy šší kopec se tyčí do výšky alespoň 30 m. n. m. Na jeho vrcholku je radiostanice, odkud vidíte celý ostrov pokrytý džunglí jako na dlani. Po hodině procházení znám celou jižní stranu ostrova, a vydávám se jedinou možnou cestou na sever. Je to víceméně pěšina, místy zarostlá vegetací a občas mizící v močálu. Je tu chladno a vlhko, slunce sem dolů přes husté koruny stromů téměř nepronik á. Nejvíce mě však fascinuje živý koberec z tisíců a desetitisíců krabů, kteří mají své díry všude kolem cesty. Jakmile se k nim přiblížím na deset patnáct metrů, koberec oživne, a oni se úprkem ženou do svých úkrytů. Snažím se běžet, abych se dostal k díře dřív než oni, ale nemám šanci, oni jsou rychlejší. Zkouším jinou taktiku. Tentokrát jdu pomalu, sunu se krok za krokem, téměř znehybním, ale blíž než na pět metrů se nedostanu. Pojednou začne v dáli mezi stromy prosvítat. Už vidím oblohu, pak moře a nakonec pláž, spíše plážičku. Leží tam jako oblouk, podkůvku z obou stran chráněnou skalisky. Dlouhá jen asi sto metrů a široká čtyři až pět. Nádherný bílý pásek oslepuje oči. V běhu sundávám tričko a šortky a vrhám se do vody. Najednou se vedle mě objevuje hlava a za okamžik druhá.
Dva černí kluci s potápěčskými brýlemi a trubičkou na dýchání v ústech se na mě šklebí. Vylézáme z vody. Oni mají v rukách asi půlmetrové ryby. Ten starší a větší má ještě samostříl a šípy. Ptá se mně: „Co tu děláš? Kde se tady bereš?” „Jak vidíš, koupu se,” šklebím se zase pro změnu já. „Tady se nikdo neukáže, jak je rok dlouhý,” nedá mu to. Rozdělává oheň a opéká rybu. Druhý leze jako opice po palmách a trhá ořechy. Mačetou je šikovně seká napůl, ani kapka neuteče. Dává mě napít. „Můžu si zkusit z toho vystřelit?” ukazuji na samostříl. „Jistě,” odpovídá. Vkládám šíp, natahuji tětivu a mačkám spoušť. „Áaau,” zařvu. Dostal jsem do brady ránu jako od boxera. Oba černoši se chechtají a ukazují mně, jak to mám držet. V jedné ruce a co nejdál od sebe. Já jsem to držel jako pušku. Moc chuti do dalších pokusů už nemám. Pláž, cesta tam a zpět se mně stala ne několik dní jedinou náplní. Poletím do Trijilla. Letadélko přilétá na čas a je poloprázdné. Odpichujeme se od země a za dvacet minut přistáváme v La Ceiba na přestupní stanici. Zemí nikoho Trujillo mě přivítalo deštivým počasím a poměrně chladnými dny. Přes všechnu tu spoustu vody kolem v penziónu voda neteče. Po dvou dnech odjíždím do hlavního města Tegucigalpy. Rozhoduji se pro cestu zemí nikoho, pro cestu bez autobusového spojení. Dopravu zajišťuje přeplněný mikrobus Toyota. Asi po hodině jízdy silnice končí a uplatňuje se náhon na všechny čtyři kola. Přejíždíme pohoří Sierra de le Esperanza. K večeru se dostáváme do malého městečka San Esteban, ležícího ve výšce asi 2000 m. Druhý den ráno pokračujeme náklaďákem. Je narván k prasknutí. Je to jediné spojení s hlavním městem. Opět jedeme přes hory a doly. Cesta prostě vůbec neexistuje. Asi dvě stě metrů jedeme korytem řeky Sico. V době dešťů je trasa nesjízdná. Nalevo od nás se tyčí 2500 m vrcholky pohoří Sierra de Agalta. Asi 80 km úsek do San Francisco de la Paz zdoláváme za šest hodin. Zbytek cesty do Tegucigalpy dlouhý 150 km projíždíme po asfaltové silnici za dvě hodiny.
Tegucigalpa je nejošklivější hlavní město, které jsem v životě viděl. Kromě celkem půvabného náměstíčka ve středu města a pár kostelů kolem, je to město chatrčí, tržnic a bídy. Koryto řeky je vyschlé a naplněné téměř po okraj odpadky, papírem, shnilým ovocem, zeleninou a mršinami koček a psů, kterých se po městě potulují stovky. Zápach, který se odtud šíří, je nesnesitelný. V době dešťů pak voda všechno odplaví do moře. Je mi špatně jen z toho pomyšlení. Opouštím ten Babylón špíny a vydávám se na západ směrem ke Guatemale. A zase přes hory bez silnic a dopravy. V Hondurasu, který je rozlohou větší než Česká republika, je jen několik set kilometrů asfaltových silnic. Ale tím je to krásnější. Jedu zase náklaďákem a na pick-upu. Zanechávám za sebou šňůru půvabných jmen městeček a vesnic. La Esperanza, Gracias, Santa Rosa de Cobán. Opět šplháme do výšky přes 200 m v pohoří Cordillera de Opalaka. Všude už jsou spousty vojáků. Je cítit blízkost hranic s El Salvadorem. Visí to ve vzduchu. Eruptovala sopka Pakaya V Nueva Ocotepeque, malém městečku ležícím v cípu mezi Guatemalou a El Salvadorem, mají silnici dálničního typu, po které nikdo nejezdí. Zastavuje mě tam civilní úředník s vojenskou hlídkou. Dívá se do pasu a říká. „Za dva dny vám končí vízum.” „Já vím, já zítra odjíždím.” „Večer se tu moc netoulejte,” ještě dodává. Ráno se probudím zasypán černým popílkem. Je všude. Ve spacáku, ve vlasech, v nádobí. Venku je přítmí. Slunce bez síly jen mihotavě probleskuje s tmavé obloze. Nastává konec světa. Vybíhám na verandu. Z nebe se pořád sype popílek. „Co se děje?” ptám se šéfa poklidně pokuřujícího u recepčního stolku. „Ale nic. Eruptovala sopka Pakaya v Guatemale.” Odjíždím na celnici. Popílek mně křupe mezi zuby. Nikdo tomu nevěnuje pozornost. Lidé mají jiné starosti.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
NELLY RASMUSSENOVÁ
Ze sytě zeleného stromu se vynořuje barevná postava. A přes travnatou mýtinu kráčí pomalým houpavým krokem Laponec v plné parádě. Je to Mikkel. Poznávám ho i když má čapku, kterou jsem na něm ještě neviděla. Kobaltová modř s jasné červeným širokým lemováním, mohutný zdobený opasek s houpajícím se nožem v koženém pouzdře. Pohled, na který nikdy nezapomenu. Obřadně usedá na připravenou kládu. Těší mě jeho uznání za dobrý výběr stanovi ště. Přisvědčuje i mému rozhodnutí zůstat tady, i když ještě v kopci dohadoval po potutelných úsměvů řidičů odvoz mého stanu nahoru. Viděl, že tady je to jednodušší s vařením čaje či kávy. Jenom mi klade na srdce opatrnost s ohněm. Ještě mi radí nejlepší základ k ohni i za mokra. Vstává a u nejbližší břízky nařezává a odlupuje široký pás vrchní bílé kůry. Zlatý Mikkel. Sděluji mu, že ještě dnes hodlám znovu vyjít nahoru. Nechápe proč, když mi přece oznámil, že první zátah bude až zítra. Je citelnější zima. Budu si muset zítra sebou vzít všechno oblečení co mám. Dolů scházím velmi zvolna. Kvůli nohám i kvůli pohledu do údolí. Okolní hory září červenou barvou sklánějícího se slunce. I hora jménem Gappeus je jiná. Napadá mě, zda to jméno něco znamená. Musím se zítra zeptat.
Na jeho úbočí náhle vidím pohyb. Není to však sob, který by barvou splýval s okolím. Je to veselý barevný puntík. Taková svěží kytička na chmurném pozadí. Usedám, abych mohla v klidu sledovat pohybující se postavu, která si právě nevybrala nejpřímější a nejsnadnější výstup. Uvažuji, kdo to ze Siidy může být. Vychází to jen na Mikkela. Od té chvíle mu v myšlenkách říkám jen „kytička”. Jdu dne s radši dřív spát, abych byla čerstvá na den, kvůli kterému jsem se hlavně do těchto končin vypravila. Mikkel mi řekl, že mám být nahoře kolem desáté, abych nepropásla nahánění stáda. To se mi ovšem nepodařilo. Ráno vyrážím až k deváté a o to víc spěchám. Už cestou cítím, že je vzduch ostrý jako břitva a ještě větřík. Stoupám však v krátkých rukávech, protože tělo je až příliš zahřáté. S lítostí se divím, že nikdo nejede nahoru. Za poslední brankou začínám na sebe postupně navlékat obsah batůžku, včetně čepice a rukavic. Ještě brod a poslední přehoupnutí do jiného světa. V laponském táboře je však naprosté ticho a klid, jen mezi zkříženými tyčemi na vrcholu stanů vychází v mrazivém vzduchu jasně viditelný kouř, lidé tu tedy jsou. Vidda je zabydlená. Procházím nedaleko romantických stanů, před kterými jsou zaparkované různé typy vozidel a motocyklů. Za jedním z nich si dva kluci hrají oblíbenou hru na chytání soba. Jeden drží u hlavy sobí paroží a druhý se snaží na mě hodit laso. V dálce vidím další tři děti, které poskakují kolem břehů vinoucího se potoka. Po dospělých ani památky. Silně to připomíná venkovskou nedělní dopolední idylu. Vyrážím k dětem u potoka. Malým plastikovým kýblem něco honí ve vodě. Nevadí jim, že se k nim přidávám. Chytají pstruhy. Chvíli dupou nad převislými břehy, aby ryby vyhnaly z úkrytu a pak se ta nejstarší vrhá do vody s kýblem. Dost často se v něm objeví malý pstroužek, kterého pak přelévají do většího kýblu, kde se jich mrská už několik. Přenesou si je pak dolů do údolí a počkají až vyrostou. Celou hodinu jim pomáhám skákat po drnech na tůňkami, o kterých přesně vědí. Vžívám se do dětských let a se zápalem lovce pátrám v průzračné vodě s nimi. Lov končí a děti odcházejí do stanů.
Já si hledám mez, která by mě kryla před studeným větrem. Schoulená pak čekám dvě hodiny a zlobím se na Mikkela, že mě sem vytáhl tak brzy. Netroufám si do žádného stanu, kde je jistě teploučko a pohoda u horké kávy. Horami se náhle rozlehne burácení. Tři terénní Suzuki právě vyrazily. Přes močálisko hned za vyjetou cestou. Jednou asi padesát metrů za sebou a protože za mokřinou je hned stoupání, musí chlapi pořádně túrovat. Hluk motorů se odráží snad od všech kamenitých hor vůkol. Poznávám pouze Pera, který jede jako první. Bravurně přeskakuje zurčící pramen nad bahniskem. A už tu jsou psi, kteří krouží kolem motorek. Někdy jsou i rychlejší, to když se stroje motají mezi kamením. Jen co vyjeli nad ohradu, mohou se přidat. Jedou po vrstevnici. Podle přidávání plynu je poznat, že začínají zase stouppat. Na vzdálenost několika set metrů to pouhým okem nelze rozeznat. Nyní se burácení ozývá hlavně z druhé strany, kde se tyčí skalnatý masiv Gapperus. Již jsou na horizontu. Nebeští jezdci. Trvá to jen chvilku, než se přehoupnou a mizí na odvrácené straně. Hluk zaniká současně s nimi. Choulím se opět k zemi, Nikde nikdo. Jejich odjezd jsem pozorovala sama. Teď musím opět čekat, až se vynoří. Nevím za jak dlouho. Nechci nic propást. Nedovedu si představit velké stádo. Dosud jsem viděla jen hloučky s třiceti až pades áti kusy. Na jeden zátah jich prý bývá kolem tří set. Žvýkám čokoládu, ořechy a hrozinky a čekám. Na obzoru se objevuje první zvíře. Vzápětí za ním následuj í další. Je zatím stále ticho. Sobi však již běží. Jakmile se dostávají níže, splývají s hnědavou půdou. Na horizontu se objevují další siluety. Desítky a desítky těl. Teď slyším i jemný bzukot motoru, který se náhle zesiluje. To se přehoupl první jezdec. Přejíždí stádo po jeho horním okraji, aby sobi nevzali jiný směr. Na špici stáda je jeden velký kus, za kter ým jsou ostatní, tvořící svými těly jakýsi trychtýř. Rozrůstají se do hnědé, vlnící se laviny. Již dávno nejsem u své meze, ale vně spodního okraje hrazení, kam se postupně shromáždili i všichni obyvatelé stanů v teplých prošívaných bundách, manšestrákách a nara žených čepicích. Tu a tam je mezi nimi někdo v kroji. Mikkel je jedním z nich. Ohrada je na horním konci otevřená a vůdce stáda již do ní vbíhá.
Přes obzor se jako závěr přehoupli mezitím i ostatní jezdci. U otvoru v ohradě teď nastal nával. Sobi se cpou do poměrně úzké mezery v hrazení. Nyní již v plném trysku, který nabrali cestou dolů. Narážejí na sebe, tělo na tělo, snad i paroží mají spletené. Jen co se protáhnou, hned se rozdělují. Část doprava, část doleva, menší díl proudu i přímo do středu. Neubírají na rychlosti a dál letí jako zběsilí ve směru, kterým vyrazili. Ačkoliv ohrada z kulatin je dost velká, na jejich úprk je jako plivátko. V okamžení jsou na druhém konci. Ti, co běží podél hrazení, to mají jednodušší, neboť mohou pokračovat dokola. Ale ti, co to vzali přímo, se v trysku blíží k zábraně. a najednou nevědí kam dál. A za nimi další. A to již ke stejnému bodu dobíhají proudy těl z obou protilehlých stran. Vidím na nich zděšení a trnu, co se bude dít. Nemohou se z trysku ihned zastavit a nastává nepředstavitelné prolínání doprovázené dutými nárazy paroží. Ani jeden ze sobů však nepadá. Není kam. Není na to místo. Chápu, proč všichni pastevci čekají mimo ohradu. Najednou se ten nejmohutnější proud těl zbláznil. Sobi na jeho špičce se totiž otočili a ženou se následovaní ostatními zcela proti. Pravděpodobně jim teprve nyní dochází, že nejsou volní, že jsou v uzavřeném prostoru. Teď už někteří z nich padají, protože vznikla tu a tam volná místa. Válejí se na udusané zemi nohama vzhůru. Přes ně pádí další, nemají čas se postavit na nohy. Při kraji jeden nevybral zatáč- ku, uklouzl a již se válí také. Naštěstí stranou ostatních a tak má možnost se hned sebrat a pádit dál. Všichni jsou jako v šoku. Jak dlouho to bude ještě trvat? Dívám se po tvářích ostatních. Laponci však klidně přihlížejí. Znamená to, že je všechno v pořádku, jako jindy. Sobi se začínají zklidňovat. Běhají teď mnohem pomaleji a taky se trochu srovnali. Asi pochopili, že neuniknou a že jim nic jiného nezbývá, než klusat podél hrazení. Jen menší skupinky stále zmateně pobíhají přes střed plochy. Tu a tam některá splyne a vmísí se do kroužícího hlavního proudu, aby se zase na jiném místě dva tři odlepili, následováni několika dalšími. Nyní se odhodlávám do ohrady za ostatními. Nejdříve postávám spíš u hrazení a mačkám spoušť jak divá.
Laponci však postávají většinou uprostřed všeho toho rejdění. Všichni mají v ruce svinuté laso. Je tu i dost žen. Jedna právě začíná vrhat lasem, ale netrefuje se. Hned vedle ní je starší, v červen ém laponském čepci a sukni. Ta už se přitahuje. Laso má napnuté. Jeho druhý konec mizí v tom největším chumlu. Vlna se převalila a na zemi se válí malý sob. Lasem má zaháklé obě zadní nohy. Žena je mžikem u něj a rozkročmo na něj sedá. Z pouzdra vytahuje nůž a než stačím přiblížit na detail, je po všem. O kus dál stařík, které- mu schází jen kovbojský klobouk, náhle dělá holubičku, jak baletka a laso roztáčí v ladné křivce. Jak může vůbec na něco mířit? Vždyť má deset metrů před sebou jen změť paroží, těl a hlav. Jednu vedle druhé. Mužík je ale již trochu vzepřen, napjaté laso drží oběma rukama, chviličku čeká, až se hnědá těla odvlní dál a na konci lasa se mrská malý sobík se smyčkou uprostřed těla. Zdá se, že děda s jakousi opatrností ručkuje po lase, aby se přiblížil k chycenému, škubajícímu se zvířeti. Smyčka se mu ale neúprosně stahuje kolem hrudi. Stále se drží na všech čtyřech. Děda už je u něj a smyčku uvolňuje, aby vzápětí obratně mrštil malým tělem k zemi. Přičapává k němu stejně jako žena před chvílí. Rychlý pohyb pravou rukou, ve které se opět zablýskne dlouhá a masívní čepel. Pohled na dědu přitahuje. Každý jeho pohyb je přesný a jistý. Není možné se nedívat. Levou rukou si nastavuje sobí hlavu trochu na stranu, chytá jedno ucho a pravičkou se mu nožem zařezává. A ještě druhé. Z obou uší kape trošku krve. Děda již zase stojí na nohou a jemně plácá sobíka po čumáku, hlad í ho po hlavě a popleskáváním mu pomáhá na nohy. Malý sob je jako opilý. Nohy se mu pletou. Ale jen chvilku. Vyrovnává se a rozbíhá se. Najednou však neví kam. Máma mu zatím zmizela. Ale to už se blíží trochu váhavě velký sob a malý radostně vyráží k němu. Děda mezitím šmějdí očima po jiné kořisti. Takhle tedy vypadá značkování. Teď již vím, jak to chodí. Označit se musí ti malí. Ti, co se letos na jaře narodili. Znamená to vyříznout do obou uší značku, zářez. Každý zde má svou značku, která se může skládat i z více zářezů. Ten první se dědí a ty další pak jsou již osobní. Žena v sukni a s čepcem je Mikkelova teta. Umí vrhat lasem líp než většina mužů.
Také jsem ji nikdy neviděla, že by se minula. Ale vůbec nejlepší je starý děda. Také je prý nejdřív hotov. „To si ale stačí chytit a označkovat víc těch malých?” – ještě zcela nechápu systém značkování. „Smí si označit jenom ty své,” vysvětluje Mikkel. „Jak pozná, že to malé patří právě jemu?” „Přece podle značek.” „Ale vždyť ještě žádnou nemá,” odporuji. „Jeho máma má,” zní logická odpověď, ale přesto si připadám jako blbec, protože zase nevím jak pozná, která je jeho máma. „Běhají vždycky spolu,” trpělivě mi objasňuje Mikkel takovou banalitu. „Musíš se dívat po značkách na sobici.” Ale zase mi nešlo do hlavy, jako to na tu dálku a v úprku může někdo poznat. Na to Mikkel jen pokrčil rameny a usmál se. „Prostě to vidí.” K tomu jsem již nemohla mít žádnou námitku. Od té chvíle se snažím sledovat jen sobí uši. Ale ať jsem se namáhala sebevíc, byla jsem ráda, že vůbec rozpoznám, že sob má uši dvě. O nějakých zářezech nemohla být ani řeč. Když nějaké zvíře náhodně chvíli postálo těsně vedle mne, pak jsem mohla právě jen postřehnout, že okraje uší nemají pravidelný útvar. Poblíž stojící mladík se chystá k vrhu. Laso letí do skupinky asi deseti sobů zahákuje se v paroží jednoho z velkých. Mladík popoběhl, aby se laso nenapjalo a sob ho mohl shodit. Beze slova pak pomalu stáčí laso skrz očko zase do smyček. Všimla jsem si, že většina z nich má lasa z takové tlusté bužírky a očko také z umělé hmoty.
Starý děda má samozřejmě původní typ z provazů a očko řezané za sobího paroží. Pozoruji ho, jak s ním bravurně zachází. Opět je úspěšný. Chci se jít ještě jednou podívat blíž a tentokrát sledovat jaký zářez dělá, ale pod nohy se mi připletl takový malý kluk. V rukou připravené laso s očima navrch hlavy upaluje stejným směrem jako malá skupinka sobů. Nohama kmitá snad stejně rychle jako sobi. Taky se mu daří chvíli běžet souběžně vedle nich a v ten okamžik hází. Vzápětí jásá. Na konci lasa je sobík. Je to až legrač- ní, protože sobík je snad stejně velký a stejně těžký jako jeho přemožitel. Začínají se přetahovat. Je to skutečný zápas človíčka se zvířetem rovn ých sil. Chvilku táhne sob kluka, chvilku kluk soba. Človíček klouže a padá a zvíře táhne. Kluk se nevzdává a drží. Trhnut ím se mu daří soba na okamžik zastavit a využít té chvilky k postavení na nohy. Boje rovného s rovným si všimla ještě jedna žena, pravděpodobně maminka, také s lasem u pasu, neboť přchází na pomoc. Společně pak zvíře značkují . Žena se jeden kousek vyříznutého ucha strká do kapsy. Později jsem se od ní dozvěděla, že je to kvůli počítání přírůstků. Kluk září pýchou. Nedivila jsem se. Může mu být tak šest, nejvýš sedm let. Očima hledám svou „kytičku”. Je to poměrně snadné, proto že je jediný z chlapů, který je oblečen postaru, v kroji. Prochází mezi soby rozvážně, bez viditelného vzrušení. Lasem hází docela obstojně. Tu a tam se mine. Teď právě je úspěšný. A přitom ani neběžel, a ani teď, když se přitahuje, nevypadá, že by vynakládal příliš síly. Na konci lasa však nemá mládě, ale dospělého soba. Divím se, že ho nepouští. Ačkoliv vysmekává laso, chytá soba za paroží a táhne ho k hrazení. Nechápu, proč to dělá. U hrazení klečí Per nad malým sobem, který leží na zemi naprosto nehybně. Že by nepřežil honbu a značkování? Mikkel táhne soba až k Perovi. Ten bere malého do náručí a jeho hlavou naráží jemně do hlavy dospělého. Z počátku se nic neděje, ale Per trpělivě opakuje své počínání. Náhle se nožky malého několikrát zatřepaly, párkrát mrskne tělíčkem a když ho Per staví na nohy, zůstává stát. Ještě je zpitomělý, ale povědomý pach ho nutí přesvědčit se, je-li to opravdu jeho máma. Mikkel měl zpočátku dost práce udržet samici na místě, ale co mládě projevilo známky života, její pohyby se zklidňují. Začíná mládě očichávat a šťouchat do něj čumákem. Per jde odstranit závoru a Mikkel pomalu postrkuje mámu s mal ým k vzniklému otvoru. Vychází s oběma za hrazení. To už je malý schopný jakž takž jít. Per plácne starou silněji po zadku, křikne a sobice se rozbíhá. Směrem do volnosti. A malé za ní. Po několika metrech si již upalují přes bahnisko a dál přes cestu do zvlněné pláně. Oba chlapi je pozorují stejně dlouho jako já.
Vracím se zpět o ohradě, když vidím muže se ženou, kteří o kus dál něco kutí na zemi. Přibližuji se. Oba se čile ohánějí velkými dýkami. Než mi došlo, co to vlastně dělají, je před nimi hromada krvavého masa a kolem zbytky uřezaných běhů. Maso hned odnášejí do vozu, zrovna tak kůži, ale vše ostatní zůstává na místě, poházené mezi kamením a lišejníkem. Ne právě příjemný pohled. Již delší dobu jsem cítila, že je mi zima. Všichni jsou v pohybu, jen já postávám v nečinnosti, kromě horečnatého fotografování, které však tolik nezahřívá. Stydím se si půjčit laso a také to zkusit. A nikdo mi to sám od sebe nenabízí. Čekala jsem, že to časem udělá Mikkel, ale asi ho to nenapadlo. Do ohrady přišla před nějakou dobou Mikkelova maminka, doprovázená hezkou mladou a štíhlou ženou. Žádná z nich neměla laso, zato mladá žena měla na zádech ve vaku mimino. Musí to být žena Mikkelova bratra. Již jsem věděla, že se mu nedávno narodil kluk. Teď ho máma vyvedla mezi soby, aby si na ně odmalička zvykal. Per se tu a tam u ní zastavuje, aby svého prvorozeného polaskal. Vydávám se za Mikkelovou maminkou, abych jí předala pár fotografií, udělan ých dole v táboře. Taky jsem očekávala, že mě vyzve na kávu do stanu. Taky jsem se chtěla seznámit s mladou ženou. Ale nic z toho nevychází. Za fotky mi maminka potřásla pravicí a přitakává, že je opravdu zima. A chlad se mi zatím nebezpečně rozlézá po celém těle. Rozvažuji, zda je zdraví přednější. Pro tuto chvíli vítězí zdraví. Loučím se tedy s Mikkelem a s tím, že fotky pošlu. Ale najednou se mi odtud nechce. Tak, uprostřed všeho. Konec pohody a zase ta civilizace, nádraží, vlaky, fronty na lístky, masy lidí. Nafotím ještě ten poslední film! Bylo to šťastné rozhodnutí. Rozum byl poražen a stálo to za to. V horní části ohrady se náhle vytváří řada a muži chyceni za ruce, tlačí soby směrem k opačnému konci, kde mezitím někdo odstranil široké závory. Sobům nejdřív nedocházelo, že mohou vyběhnout ven a běhají stále ještě dokola. Pár mužů se jim staví do cesty a sobi uskakují před nenadálou překážkou. Pár kusů objevuje možnost úniku a strhává za sebou další. A teď to začíná! Masa těl se hrne k širokému otvoru. Tentokrát se nerozbíhají a pokračují v přímém směru. Vypadá to jako řeka, vlévající se do moře. Mořem je ohromná zvlněná krajina a vlévá se do ní hnědá zčeřená voda sobích těl. Několik set metrů tvoří stále silný jednolitý proud. Pak se však začíná tříštit do prstů delty, jejichž konce přecházejí v tečky, které se nakonec rozpouštějí a mizí v nekonečném moři.
Je to krásné a působivé. Pozorujeme všichni to přírodní divadlo. Všichni jsou fascinováni řekou hnědých těl, vlévajících se do prostoru divoké volnosti. Spojena stejným zážitkem, přistupuji ke své sousedce u žlutého náklaďáčku a ptám se jí, zda by mě nevzala dolů. „Vezmu, ale jdu nejdřív do stanu, běž tam a počkej,” zněla překvapivá výzva. Nemusí to říkat dvakrát. Ve stanu bylo krásně teploučko a jedna z několika žen mi hned nabízí vroucí kafe. Ještě jsem ho však nesta čila ani vypít, když mi sdělují, že mám jet s někým jiným, kdo právě odjíždí. Škoda. Chtějí tu být asi sami. Možná však, že to se mnou mysleli dobře, protože mi řekli, že pojedu mikrobusem, ve kterém je tepleji než na korbě. Nenapadlo je, že nejtepleji je mi u nich. Inu, stalo se, jak řekli a já nakonec sed ím v harampádí, částečně na bicyklu a částe čně na staženém sobovi. Cestou se na povrch vydrncal i ručně dlabaný kalíšek s držákem, který mě přitahoval. Byla to běžná tradiční nádobka na pití, kterou ještě dost pastevců používá. Byla by to krásná vzpomínka, ale nakonec jsem si o ní neřekla, proto že jsem si vzpomněla, že každý má jen ten jediný pohárek, který nosí stále sebou. Možná, že je ještě po dědečkovi. Snad se odhodl ám příště, protože sem určitě přijedu znovu. Jen nevím, za jak dlouho. Vstávám krátce po šesté hodině. Ještě je rosa a slunce se právě přehupuje přes hory na můj plácek. Na závěr balení si vařím kávu, kterou si přenáším také k silnici, abych nepropásla autobus a přitom v posledn ím klidu si ji mohu vypít. Jej, je mi teskno při pohledu na Gapperus, o kterém již vím, co jeho název znamená. Ani se mi nechce překládat, protože to ztrácí veškerou romantiku, kterou jsem si do toho slova vložila. Říkám, je to jen úplnost a doklad sepětí zdejších lidí s přírodou. Gapperus je označení pro jeden ze čtyř žaludků soba. Ze vzduchu se mu prý podobá celý masiv. Části trávícího ústrojí zvířete, jež se stalo nejen potravou, ale i symbolem posledních „bílých” evropských lidí, jež i dnes dávají přednost volnosti před civilizačními vymoženostmi.
