OBRÁZKY Z THAJSKA

autor: Honza | Kvě 26, 2021

BORIS SVOBODA ·

KAREL KÝR text

První sadu kroužků podle délky krku dostanou, dívky v šesti letech. Předtím se ovšem mohou rozhodnout, zda jsou ochotny nosit bronzový krun ýř nebo ne. Potom se každý třetí rok přid ává jeden kroužek až do čtyřiadvaceti let. Dívky i během této doby mohou odmítnou nošení kroužků. Musí to ale udělat v mladém věku, dokud není krk již moc dlouhý a kdy se ještě může vytvořit krční svalstvo. Obyvatelé vesnice Dlouhých krků patří národnostně mezi Kareny. Věří v přírodní božstva a v jejich náboženství je pro ně žena ztělesněním draka. Proto se ženy snaží prodloužit svůj krk bronzovými kroužky. Některé ženy si prodlužují i holenní kosti. Otáčivý pohyb – hlavně hlavy – je pro tyto ženy dosti komplikovaný. Je třeba se natáčet celým tělem. Ženy jsou ovšem už na tento pohyb zvyklé a mohou tak vykonávat všechny potřebné práce a dokonce i hezky tancovat. Nejdelší krk zde má pětadvacetiletá žena, jejíž krunýř měří třicet centimetrů. Dolní a horní část krunýře je ovšem o něco širší, takže krunýř může obsáhnout i ty části krku, které už přechá- zejí v ramena, respektive i hlavu. „Dlouhé krky” věří v posmrtný život a jsou pohřbívány i s krunýřem a dalšími potřebnými věcmi pro další mimopozemskou pouť. V oblasti jihovýchodní Asie je Thajsko jednou ze zemí s nejdemokratič- tějším režimem. Je proto cílem uprchlíků z některých okolních států. Hlavně z Kambodže a Barmy. V severním Thajsku, západně od Chiang- Mai v provincii Mae Hong Son podél hra nic s Barmou, se nachází spousta barmsk ých uprchlických táborů. Protože obyvatelé Barmy se skládají z mnoha národností a etnických skupin, vytvořili zde národnostně odlišné uprchlické tábory a vesnice, které jsou hlavně osídleny národnostmi Shan, Karen, Kayah. Jejich pří- slušníci emigrovali z Barmy, kde vládne vojensko-komunistický režim reprezentovan ý z 95 procent členy barmské národnosti. Jedním z takových táborů je i bezejmenn á vesnice označovaná v angličtině „Long- Neck village – vesnice dlouhých krků”. Je vzdálena 30 kilometrů západně od města Mae Hong Son a dostanete se do ní pouze terénním autem nebo na motorce, protože se musí třikrát přejíždět řeka. Cesta k ní vede krásnou zvlněnou krajinou, kde se střídají pečlivě obdělaná rýžová políčka v údolí řeky s hustou věčně zelenou džunglí. Thajské úřady jsou dosti benevolentní k zakládání těchto táborů a vesnic, zdrá- havé jsou ovšem při udělování občanství. Thajským občanem se může stát až dítě narozené v Thajsku. Mladý Seng Fa z národnosti Shan řekl: „Jako uprchlíci nemůže dostat průkaz toto žnosti. A když nemáš papíry, nemáš prá- ci. Někteří z nás, kteří mají štěstí a mluví anglicky, pracují jako turističtí průvodci.” Večer se z rádia ozvala známá znělka Hlasu Ameriky a později i zpravodajství BBC. Informují o posledních událostech v Barmě. Vysíláno je v barmštině a Seng Fa ochotně překládá: „V Barmě včera zavřeli vysoké školy, proto že studenti protestovali na podporu Aung San Su Hyi, která dostala Nobelovu cenu. Několik studentů zavřeli.” Ve vesnici Dlouhých krků žije patnáct rodin, to znamená asi šedesát lidí. Přesně to nikdo neví, ještě to nikdo nespočítal, takov ými údaji se tady nezabývají. Tak jak je v thajských vesnicích zvykem, že se v bambusových chýších, které jsou na kůlech asi metr nad zemí. Je to stavba o půdorysu přibližně 4×3 m, kde se nachá- zí vše potřebné a kde bydlí čtyři až šest lidí. Je zde místnost na spaní, ohniště s kuchyní, obývací místnost a pak ještě veranda. Střecha je buď z rákosu nebo ze spletených bambusových listů. Jídlo je dost jednotvárné. Jí se dvakrát denně a obvykle to je rýže s curry, nebo zelenina s fazolemi, občas s kousky masa. Jako příloha se podávají upražené sojové placky. Specialitou je rýže uvařená – spíše však upečená – v kusu bambusu. je to velice jednoduchý způsob vaření. Do duté- ho bambusu se nasype rýže, zaleje vodou a okoření. Pak se postaví do ohně tak, aby se nevylil obsah a vaří se obvyklých způsobem. Dřevo bambusu postupně oho- řívá a když zbyde jenom tenká slupka, rýže je hotová. Ohořelá slupka se potom strhne – zůstane rýže ve formě válečku obalená tenkou vrstvou bambusové vlákniny. Vše se potom zapíjí pouze teplým, čínským, osolen ým čajem, který je ideální pro místní tepl é a vlhké klima a pro doplnění minerálních látek. Přes den tu vládne trochu beznaděj nad nejistým osudem a nad tím, jak není možné získat práci. Ženy se věnují pletení a tkaní deček, tašek a vaření. Muži občas odběhnou do džungle pokácet pár bambus ů, nebo vyspraví něco na domě. Jinak se ale oddávají rozjímání, klábosení a pokuřov ání silných barmských cigaret. Díky rozmachu turistického ruchu mají obyvatelé této oblasti určité příjmy. Turista zaplatí za zhlédnutí krátkého tanečního čí hudebního vystoupení, nebo si koupí některou ze tkaných věcí. Mravy se v poslední době značně pohoršily. Dlouhé krky si nechávají zaplatit i za společné fotografov ání a děti pobíhají kolem turistů s nataženou rukou a anglicky žádají malý obnos. ŽIVOT NA KANÁLU Oblast kolem Bangkoku ve středním Thaisku je protkána spoustou vodních kanálů. Vedle zaostalé železnice je přeprava po vodě nedílnou součástí thajské dopravy. V Bangkoku, kde neexistuje podzemní ani tramvajov á doprava, si nelze život bez vodních kanálů vůbec představit. Kanály (klong) jsou už po staletí cebtrem obchodu, ale i kultury a života vůbec. Osmdesát kilometr ů jihozápadně od Bangkoku, v provinc íi Ratchabury, se nachází plovoucí trh (Floating Market) nazývaný Damnoen Saduak, což se dá volně přeložit jako Vhodný k cestování. Trh v přibližné podobě jako je dnes, byl založen 25. května 1868. Dobové fotografie ukazují, že se toho zde moc nezměnilo. Domy jsou stále dřevěné a dodržuje se stále stejná architektura. Kanály brázdí stejné typy dřevě- ných loděk jako v minulém století. Jenom ty větší, které slouží k přepravě osob a větších nákladů, jsou již opatřeny motorem. Každý den od osm do dvanácti hodin se místní hlavní tržiště – vlastně kanál – zapln í množstvím lodí a lodiček s všemožným zbožím. Předmětem obchodu jsou hlavně potraviny, ale i věci domácí potřeby a pak ještě suvenýry pro turisty. Obchod probí- há přímo na loďkách, která jsou s velikou šikovností a zručností ovládány obchodní- ky ve věku od deseti do osmdesáti let. Loď- ky jsou opatřeny vším potřebným pro vedení a uzavření obchodu – to znamen á, že mají váhu, restaurační loďky jsou pak vybaveny potřebami pro vaření. Na vodě se proto může odehrávat téměř vše, je zde možné prodávat, nakupovat, uvařit i najíst se. Dnes už je trh také turistickou atrakcí, hlavně pro svou blízkou vzdálenost od Bangkoku. Každé ráno se místní parkoviště zaplní klimatizovanými, luxusními autobusy, ze kterých se vyhrnu stovky bílých turistů ověšených fotoaparáty a videokamerami. Už na ně čekají místní naháněči a nabízeči. Vnucují jim hodinovou, nebo třeba jen desetiminutovou proj ížďku lodí po místních atrakcích. Turisté pak usedají do loděk a jsou zavezeni na farmu, ve které se vyrábí kokosový cukr, z  kolo projíždějících lodí se mohou nakoupit ovoce nebo krásné vymalované klobouky, anebo se nechat vyfotografovat s třímetrovým hadem na krku. Pro turisty se zde už postavilo i nákupní centrum se suvenýry a turistickým zbožím, kde prodávají uniformovaně oblečené mlad é dívky. Zde se ovšem už ztrácí kouzlo trhu a začíná to připomínat obchodní dům, kde je smlouvání nahrazeno pevnými cenami, vkusným chováním a naučeným úsměvem. Pro bezpečí turistů byla vytvořena turistick á policie, a tak mladí muži s nezbytnými vysílačkami dodávají trochu vážnosti jinak velice hašteřivé a trochu hádavé atmosféře. Místní trh není jen turistickou atrakcí, ale i překladištěm pro hromady ovoce a zeleniny vypěstované v blízkém okolí-. Tisí- ce melounů, banánů, kokosových ořechů, česneku a dalšího zboží se nakládá z lodí do nákladních aut a odváží do Bangkoku. Kolem kanálu jsou veliké plantáže kokosov ých palem, které se pěstují hlavně pro výrobu cukru. Těsně pod vrcholem se naříznou větve palmy a vytékající šťáva se zachytává do nastavených misek. Šťáva se pak vaří a zbylá surovina se pak nechá- vá uschnout na velice chutný cukr. Damnoen Saduak není jenom označení pro plovoucí trh, ale pro celou místní oblast. Městečko je dalším z těch, které je srovn áváno s Benátkami. Toto je označováno jako Thajské Benátky, nebo Benátky Vý- chodu. Domy jsou zde ovšem dřevěné a procházet se můžete po !kolonádách”, což jsou dřevěné chodníky na pylotách zapu štěných ve vodě, a s přilehlými domy tvoří jakousi verandu. Kanál je zde opravdu vším. Lidé v něm perou, koupají se, chytají ryby a odhazují nepotřebné věci. Alespoň že záchod má svůj vlastní odpad. SAFÍROVÁ STORY „Ahoj, odkud jsi?” „Z Československa.” „Hm, to je pěkně daleko,” řekl mladý muž s dívkou, kteří mne předtím oslovili. „Jak dlouho jsi v Thajsku?” „Pár dnů” „Kde jsi všude byl a jak dlouho tu chceš zůstat?” „Moc jsem ještě neviděl. Nějaký čásek bych tady chtěl zůstat a porozhlédnout se. Pak poletím do Austrálie.” „My jsme se právě vrátili z Japonska, kde jsme měli líbánky. tady v Thajsku jako turista jenom platíš. Letenky, hotel, dopravu, jídlo . . . pořád po tobě někdo chce pení- ze. Tak platíš, platíš. My jsem si naší dovolenou mohli dovolit, protože jsme tam vezli safíry. V Japonsku je možné je prodat s pětinásobným ziskem. Jestli pojedeš do Austrálie, můžeš vydělat třikrát až čty- řikrát více. Koukal jsi včera večer na televizi?” „Ne” „To je škoda. Oznamovali tam, že tento týden prodávají turistům drahé kameny s třicetiprocentní slevou u příležitosti krá- lových narozenin, které má 5. prosince. Jedu teď do jednoho obchodu je koupit. Jestli chceš, můžeš je se mnou.” Tak jsem tedy jel. Po cestě mi ukazoval ruce své manželky obtěžkané náramky a prsteny. měla je na všech prstech. Byl to takový živý, přesvědčivý, chodící argument. Navíc ještě hezký. Na to, že to mě být obchod se zlatem a drahými kameny, nevypadal zvenku zrovna reprezentativně, i když mi dveře otvíral uniformovaný strážce. Byli jsme uvedeni nahoru do kanceláře. Můj průvodce si za- čal ihned prohlížet nabídnuté kameny. obchodn ík se začal věnovat mě. „Odkud jsi? Jsi tu poprvé? Jak dlouho?” Odpověděl jsem mu. Obchodní pak přešel přímo k věci: „Naše společnost těží safíry nedaleko hranic s Kambodžou a Chanthaburi,” řekl a začal mi ukazovat fotografie z dolů a ze zpracování kamenů. „Kvalita závisí na čtyřech C – colur, clarity, cut, carat. Tedy barva, jasnost, řezba a carat. Carat s písmenem C znamená váhu 200 miligram ů a dělí se dále na 100 bodů. Vidíš, jeden kámen je světlejší, druhý tmavší, jeden má v sobě více pruhů a linek, což je známka kvality, druhý méně. Musíš se dívat proti lampě a pomalu pootáčet. Vidíš, jak se tam láme světlo?” Aniž bych projevil zájem o koupi, začal mi vypočítávat ceny jednotlivých kolekcí po pěti kusech. Nejprve je před mýma očima zvážili, pak vypočítávali cenu a snížili ji o třicet procent. „Tak tolik bys zaplatil,” řekl obchodník.  Pak sumu vynásobil třemi, abych už předem věděl, kolik za ně dostanu v Sydney u židovského obchodníka. Váhal jsem. „Nemusíš mít strach,” řekl mi obchodn ík. „Dáme ti písemnou garanci o prodan ých kusech a o ceně.” Přímo mi je nutili, nemohu být přece tak hloupý a neudělat obchod, na kterém tři krát vydělám. Přesto jsem řekl: „Nemám peníze u sebe, mám je u zná- mého v jeho kanceláři.” „To nevadí, můžeš složit zálohu a obchod dokončíme pozítří. Neměj strach, dostaneš přece garanci.” přesvědčoval mne a usmí- val se. Nakonec jsem složil zálohu tisíc bahtů (40 dolarů). Po odchodu z obchodu se mi začaly hlavou honit myšlenky o rychlém a snadném zbohatnutí. Zvláště, když převezení malé- ho množství do pěti kusů přes hranice je legální a nepodléhá celní kontrole, jak mi bylo prozrazeno. Jestliže je prodám v Austrálii s trojnásobným ziskem, podstatně se vylepší moje finanční situace Na druhý den jsem došel k závěru, že to celé vypadá velice podivně. Šel jsem zrovna kolem královského paláce, když mne oslovil mladý námořník. Bavili jsme se o všem možném. Po chvíli se zmínil, že se vrátil z Austrálie, kde to bylo moc fajn. Pak řekl: „Prodal jsem tam safíry, které je možné v Thajsku nakoupit velice lacino a navíc se zárukou, že jsem je koupil ve státním obchodě.” Svěřil jsem se mu, že jsem včera složil zálohu na safíry v jednom obchodě a uká- zal jsem mu přitom vizitku dané firmy. „Buď opatrný, to může být podvod. Nakupuj jenom ve státním obchodě, kde to je se zárukou státu. Obchod, kde jsem nakoupil já, je nedaleko odtud. Znám ho velmi dobře, protože bydlím kousek od něj. Zrovna jedu domů, tak tě tam můžu vzít s sebou.” Historie se opakovala jako předešlého dne, jenom s tím rozdílem, že teď jsem se nechal přesvědčit argumenty o státním obchod ě. Vybral jsem si dva kameny a asistentka jela se mnou ke známému pro peníze. Vybrané kameny mi zabalili, přidali certifik át o garanci a přes to jsem se musel podepsat zčásti přes lepenku a z části přes papír, aby zboží nemohlo být vyměně- no. Navíc jsem ještě dostal členskou kartu, která mě opravňovala k nákupu po celý rok, neboť turistům se kameny prodávají pouze u příležitosti králových narozenin. „To, co ti bylo nabízeno včera, byl pravd ěpodobně australské safíry, které jsou trochu tmavší a nemají takovou cenu jako thajské. Náš státní obchod má ale zájem prodávat pouze kvalitní zboží za rozumnou cenu, abychom si do budoucnosti udr- želi naše zákaznicky dobrou pověst,” svěřil se mi mladý obchodník. Dále mi nabízeli, že kameny mohou poslat do Austrálie poste restante. Samozřejm ě s pojištěním. Je přece riskantní vozit kameny s sebou. To jsem ale odmítl. Než zaplatím, chtěl jsem znát názor někoho, kdo se trochu vyzná v drahých kamenech. U známého v kanceláři však nikdo kamen ům nerozuměl. Šel jsem tedy s asistentkou do banky směnit cestovní šeky. Asistentka, příjemná slečna, mne ujišťovala ať nemám strach, vše je napros to legální a poctivé. nakonec mi řekla: „Přeji vám šťastný pobyt v Austrálii.” Zpět do přítelovy kanceláře jsem šel se smíšenými pocity, co jsem to vlastně koupil. Pak došlo k tragikomické náhodě. Sekret ářka si vzpomněla, že ve stejné budově, několik metrů odtud, o jedno patro výše, je sdružení klenotníků. Takže jsem mohl před zaplacením nechat kameny odhadnout. Informační brožura o tom, jak nakupovat klenoty, sděluje: V Thajsku neexistuj í žádné státem autorizované obchody s klenoty. Odborník odhadl cenu na čtvrtinu toho, co jsem zaplatil. Málem mne ranila mrtvice, místo trojnásobného výdělku čtyřnásobná ztráta. Zároveň mi však poradil, na jaké policejní oddělení a na kterého komisaře se mám obrátit. Naletěl jsem tedy podruhé. Tentokrát o něco tvrději s pocitem, že budu muset svůj pobyt v Asii zkrátit, aby mi vůbec zbyly nějaké peníze pro Austrálii. Příští den, kdy měl král narozeniny, jsem šel do prvního obchodu si vybojovat zpět složenou zálohu. Právě otvírali. Překvapivě nikdo neprotestoval, ani mě nepřemlouval, když jsem chtěl nazpět složené peníze. Sta- čil jsem si ještě všimnout, jak naháněli dva turisty nahoru do kanceláře. Chtěl jsem je varovat, ale bylo už pozdě, už byli nahoře s vidinou snadného zisku. První případ se podařilo vyřešit překvapiv ě lehce. Teď ještě ten druhý, podstatn ější. Druhý den jsem už byl ohlášen u kapitá- na místní turistické policie, která se zbývá řešením těchto případů. Musel jsem sepsat svůj případ za asistence příjemné překladatelky. pak mne uvedli do kanceláře jiné- ho důstojníka, kde už čekal mladý obchodník s drahokamy. Byl jsem překvapen, jak ho mohli přinutit, aby tady byl bě- hem půl hodiny, kdy jsem sepisoval protokol. „Dám ti zpět sedmdesát procent,” vyhrkl na mne. „To je obvyklá suma, ostatní zůstane obchodu.” Nečekal jsem takový rychlý vývoj udá- lostí a byl jsem potěšen, že se vůbec uvažuje o tom, že dostanu něco zpět. Podíval jsem se na důstojníka a ten posunkem naznačil, že je věcí nás dvou, kolik si vyhádáme. „Maximálně deset procent z celé sumy ti může zůstat, víc ne,” začal jsem se hádat. Nakonec nás důstojník rozsoudil na kompromisu dvaceti procent. Vyjádřil jsem svou nespokojenost a žádal víc. To jsem byl už u kapitána, kterému bylo obchodníkovo jednání velmi nesympatické. Během smlouv ání mi telefonovala známá sekretářka a radila mi, abych trval na deseti procentech, kapitán je prý na moji straně. V průběhu dalšího handrkování odešel kapitán do jiné kanceláře, takže jsme s obchodníkem osaměli. Tomu se už v obličeji dělaly dolíčky od nuceného smíchu. Pravděpodobně vycítil, že policie je na mojí straně. Potom kapitán vyčíslil sumu, která odpovídala deseti procentům. Obchodní i já jsme se na ní předběžně shodli. Ozval se zase telefon. Opět mi volala sekretářka. „Trvej na vrácení celé sumy. kapitán mi teď telefonoval. Něco na něho mají z dřívějška, takže ho může přinutit. Nemů- že to ovšem říkat nebo naznačovat před tebou a před obchodníkem.” Vrátil jsem se k jednání. „Je něco nového?” zeptal se mne policista. „Když jsem kupoval kameny, obchodník mi tvrdil, že v případě nepravých nebo málo hodnotných kamenů bude suma vrácená celá. „Takže nyní trvám na vrácení celé částky, ” řekl jsem a zvýšil sumu tak, aby odpov ídala celé dolarové hodnotě, kterou jsem zaplatil. Obchodník hlučně vyjádřil svou nespokojenost. „To snad není možné! Nejprve jsme se dohodli na dvaceti procentech, pak na de seti a teď to má být celá suma?” Nakonec jsme se dohodli na třech procentech, které ztratím na celém obchod a kapitán vypočítal celou sumu, kterou dostanu zpět. Byl jsem spokojen s vyhá- danou částkou a neodvažoval se žádat více, aby obchodník, nebo dokonce kapitán, neztratili trpělivost. Zároveň jsem cítil potřebu být trochu potrestán za svoji hloupost. Pak už jsme jenom čekali, až obchodní- kova asistentka přiveze peníze. Při té příle- žitosti jsme byli svědky, jak dva Angličané  smlouvají se svým obchodníkem o navrá- cení částky. Anglická slečna se rozčilovala, že to není vůbec k smíchu a tvářila se velmi nepřívětivě na mladého policistu, který si dovolil vyslovit svůj úsměvný názor. Měl jsem chuť jí říci, že naopak je více než směšné, když někdo dokáže být tak hloupý a kupovat něco, čemu nerozumí. Angli čané zatím byli na šedesáti procentech a nevypadalo to, že by mohli dostat více. Překladatelka říkala, že to je právní probl ém, že nemají dostatečné právní normy, které by přinutily obchodníka k navrácení větší částky. Popřál jsem tedy Angličanům alespoň hodně štěstí. MRTVÁ ŽELEZNICE Západně od Bangkoku, necelé tři hodiny jízdy vlakem, se nachází město Kanchanaburi. Je to obyčejné provinční městečko, jakých je v Thajsku spousta. Jeho proslulost a prosperita se zakládá hlavně na místn ím mostu přes řeku Kwai. Byl postaven za druhé světové války jako součást železnice z Thajska do Barmy. „Kam jdeš cizinče a kde chceš spát?” pok řikoval na mne asi šestnáctiletý kluk, sotva jsem vystoupil z vlaku. „Chci se porozhlédnout po městě a potom se jít podívat na festival.” „Pojď se ubytovat do našeho Guest House (v Thajsku hotýlek, skládající se většinou z bambusových chýší). Nachází se přesně naproti mostu, takže můžeš všechno vidět a nemusíš za to platit. Tady je náš rikša, ten nás tam odveze. Tak už pojď!” Nechal se odbýt mladý naháněč. Navíc se k němu přidal jeho mladší bratr, který obsluhoval rikšu. Pronásledovali mne ještě asi dvě stě metr ů. Střídavě si klepali na čelo, prý chci asi bydlet ve městě, a navíc jim nešlo do hlavy, že jsem šel pěšky. Za druhé světové války potřebovali Japonci podporovat svá vojska, která válčila v Barmě, a proto se rozhodli pro těžký projekt železnice z Thajska do Barmy. Stavba začala současně z obou stran 16. srpna 1942. Pod dohledem Japonců na ní pracovalo více než šedesát tisíc válečných zajatc ů z Velké Británie, Holandska, Austrálie, Nového Zélandu, USA a Kanady. Z okolních podrobených států Thajska, Barmy, Indie, Malajsie se jí zúčastnilo 270 tisíc válečných pracovníků. Jejich pracovní podmínky byly extrémn ě tvrdé. měli k dispozici pouze jednoduch é nástroje a svoje ruce. Navíc museli pracovat v drsných horách, v hluboké džungli plné nebezpečného hmyzu a zvířat. Podnebí, zvláště pro bělochy, bylo vražedn é. Vlhké a velmi teplé po celý den. Byli nuceni pracovat deset hodin denně, sedm dnů v týdnu a pouze ti nejsilnější, ale vět- šinou i nejstatečnější, se dožili konce války. Po válce byly vyčísleny oběti spojeneck ými vojsky. V případě zajatců šlo o 12 400 obětí a v případě místních váleč- ných pracovníků o 90 tisíc mrtvých. Odtud název Mrtvá železnice. Železnice byla dokončena 15. října 1943 a měří 415 kilometrů. Místní úřednice v turistické kanceláři mne poučila: „Samotné slovo „Kwai” by se mělo vyslovit spíše jako „Kwae”, jako kdybyste chtěl říci „where” namísto „vhy”. Most přes řeku Kwai se nachází přibliž- ně dva kilometry od města. Na konci války byla střední část mostu zničena spojeneck ými vojsky. Most byl uveden do provozu opět v roce 1952, kdy byla nahrazena i jeho poslední dřevěná část železnou konstrukcí. Po válce thajská vláda odkoupila železnici od Velké Británie za 1,25 milionu liber a dnes slouží hlavně k turistickým účelům, i když hraje určitou roli strategického a bezpečnostního významu. K uctění památky oběti stavby železnice a také k podpoře turistického ruchu se koná v této oblasti festival „Týden mostu přes řeku Kwai,” kdy je možné se svést vlakem z válečné doby, pořádají se historick é výstavy, každý večer je ohňostroj a v oblasti kolem mostu je obrovský bazar s různými atrakcemi. V roce 1977 zde bylo otevřeno JEATH muzeum, což je zkratka šesti hlavních zú- častněných zemí na stavbě železnice. JJaponsko, E-England, A-Australia a America, T-Thailand, H-Holand. Japonci byli iniciátory stavby, Thajsko pokořeno zemí a ostatní země byly nucený- mi dodavateli P. O. W. – Prisoners of War (zajatci války). Slovo JEATH bylo takto vybr áno a složeno, protože zní podobně jako slovo DEATH (smrt). KRÁL S MNOHA TALENTY Jeho Veličenstvu králi Bhumibol Aduly adej bylo 5. prosince 1993 šedesát šest let. Před královským (Velkým) palácem tuto událost slaví mnoho tisíc Thajců vždy ve- čer 4. prosince. Mnoho Thajců přijíždí pozdravit svého krále i z odlehlých provincií. Cizinci se často diví, proč Thajci tak hluboce zbožňují a uctívají svého krále. Brzy však zjistí proč. Je to král pracovitý, který se vždy stará o dobro svého lidu – odstra- ňuje chudobu v mnoha částech země. Kvů- li tomu cestuje každý rok osm až devět měsíců po Thajsku. Hraje také důležitou roli v kultuře, vzdělávání, zdravotnictví. Neusiluje jen o materiální blahobyt, ale svůj volný čas věnuje kultuře a sportu. Také hudbě, malování, fotografování a jachtingu. Thajci jsou na krále opravdu pyšní a neváhají ukázat svou lásku a loajalitu při každé příležitosti. Thajský král Bhumibol Adulyadej se pod ílí na mnoha aktivitách, jak zmírnit chudobu v určitých oblastech. Ať se jedná o zemědělské programy, životní prostředí, atd. Inicioval také pomoc při nahrazování pěstování opia jinými plodinami. Jeho koníčkem, ve kterém zvláště vynik á, je hudba. Začal se jí učit jako dítě ve Švýcarsku. Zpočátku se věnoval klasick é hudbě, ale později se zamiloval do džezu. Jeho nejoblíbenějšími nástroji jsou klarinet a saxofon. Hrál např. s takovými osobnostmi džezu jako byl Benny Goodman, Duke Ellington, Lionel Hampton, Louis Armstrong. Goodman byl tak překvapen jeho uměním, že to komentoval slovy: „Najal bych jo jako člena své skupiny.” Posledních třicet let je král členem orchestru v Bangkoku a když má čas, koncertuj í dvakrát týdně. peníze získané z prodeje jdou na charitativní účely. Např. pro oběti tornáda v roce 1962. Král je také světově uznávaným skladatelem vážné hudby. je autorem čtyřiceti tří skladeb. Po svém vystoupení ve Vídni v roce 1964 byl oceněn členstvím ve ví- deňském institutu pro umění a hudbu. Bylo to teprve třiadvacáté udělené členství od založení Institutu v roce 1817 a první pro skladatele z Asie. Také jeho děti jsou hudebně nadány. Král je i úspěšným fotografem – je většinou viděn s fotoaparátem. Jako malíř maluje portréty (své ženy) a abstraktní obrazy. měl několik výstav v Thajsku také ve Washingtonu během Bangkokské výstavy v roce 1982. Některé jeho obrazy byly reprodukov ány na pohlednice a takto získan é peníze věnoval na charitativní účely. Ještě ve Švýcarsku se král věnoval lyžov ání, ale prioritním sportem je u něj jachting. V roce 1967 vyhrál na Jihoasijských hrách zlatou medaili ve své třídě. Jachtu si sám postavil. Při jiných závodech v roce 1968 projevil velkého sportovního ducha. Dobrovolně se diskvalifikoval poté, co narazil do lodě soupeře. KHUN SAOVI LIDÉ VINÍ POLITIKU USA ZE ZVÝŠENÉ PRODUKCE OPIA Červené a bílé květy máku pokrývají hory a za rozbřesku se dolů po strmých svazích potácejí poníci, naloženi surovým opiem. Směřují do odlehlého městečka Homong. Začíná se sklízet úroda lepkavé šťávy, ze které v horách u Zlatého Trojúhelníku, kde se stýkají hranice Barmy, Thajska a Laosu, bude vyroben heroin. Většina toho lukrativního obchodu je kontrolována válečným magnátem Khun Saou, který peníze získané prodejem opia používá na financování dlouhotrvající války za nezávislost pro svůj národ Shan proti barmské juntě v Rangúnu (hlavní město Barmy). V rozhovorech Khun-Saovi lidé obvinili USA z podpory rivalitní minoritní armády dalšího etnického národa ve východní Barm ě. Jedná se o národ Wa, který je spojencem vládnoucí barmské vojenské junty. „Produkce opia se zvyšuje každým rokem kvůli špatné politice okolního světa, nesprávné politice USA,” řekl plukovník Karn Zat, viceprezident Tai Revolučního výboru (TRV) Khun-Saovy politické skupiny. Karn Zat (56 let) ještě řekl, že USA poskytly pomoc jinému etnickému národu -Wa, spojenci vlády v Rangúnu proti národu Shan. „Agresivní politika barmské vlády nutí lidi opouštět jejich vesnice a zabývat se pěstováním opia.” Dále řekl: „Tento rok může produkce dosáhnout 2500 tun, ale příští rok možná 4000 tun. Podle thajských úřadu bylo loni vypěstov áno okolo 2000 až 2200 tun.” Americké zdroje (úřady) v Thajsku nebyly schopny komentovat údaje o podpoře, kter á byla poskytnuta armádě, národa Wa. USA zastavily svůj pomocný program ná- hrady za pěstování drog v roce 1988, ale protidrogová agentura (Drug Eforcement Agency) je stále v této oblasti aktivní. Karn Zat také řekl: „Strategií státních úřad ů barmské junty a armády Wa bylo zničit vesnice a přerušit tak podporu pro rebely. To přinutilo Shany odejít do hor, kde jejich jedinou šancí k přežití bylo pěstování opia. Základní životní potřeby osmimilionové stá tu Shan jsou financovány z produkce opia.” Úředník MTA – Maning Tai armády řekl, že na 405 tisíc hektarech se pěstuje opium, MTA, která disponuje 20 tisíci vojáky, je vojenskou částí Khun-Saových operacích. „Každým rokem je politická i ekonomick á situace horší, lidé více trpí, a tak začnu s pěstováním opia,” řekl Zai Lek, člen ústředního výboru TRV. Homong, městečko v údolí, má sedm tis íc lidí a je obklopeno vysokými horami. V období sucha je možné se sem dostat autem. Plukovník MTA řekl, že město, které je 32 kilometrů od thajských hranic, brání 3500 vojáků. Khun Sa (59 let), který byl USA označen jako hlavní obchodník s drogami, žije v Homongu, ale odmítá už přijímat novináře. Koni to trvá tři dny, než dojde z horských polí do Homongu s nákladem 70 kilogram ů opia,. Když fotograf vytáhne kameru, smějící se obličeje zdejších lidí se změní v podezíravé grimasy. Úředník MTA si myslí, že USA nyní nejsou přímým nebezpečím pro opiového krále Khun-Sa. Khun-Saovi lidé říkají, že chtějí zanechat obchodování s drogami. Uvědomují si prý, že drogy nejsou pro svět dobré. Saw Aung Lwin, člen UV TRC, řekl: „S pěstováním drog přestaneme, jakmile získáme moc a nezávislost. THAJŠTÍ NARKOMANI JSOU OHROŽENI NAKAŽENÍM AIDS Kmenové vesnice v severním Thajsku přešly od užívání místně vypěstovaného opia k dováženému heroinu prostřednictv ím nahrazujících programů a jsou nyní ohroženi nakažením AIDS. Tři narkomani, kteří zemřeli ve vísce Phakia, jsou místními lidmi označováni jako oběti AIDS. Spousta dalších je naka- žena. Vládní programy a programy OSN, které se snaží nahradit pěstování opia jiný- mi plodinami, chtějí zamezit dodávkám heroinu do Thajska. Ovšem zamezit pěstování opia se zatím nepodařilo. Mnoho místních lidí přešlo od koření opia k vstřikování si heroinu jehlou. „Jeden z mých karenských přátel zemřel před několika dny. Věřím, že zemřel na AIDS,” řekl Sansern Chaichana, třicetilet ý narkoman ze sousední vesnice, který si přišel do Phakie koupit drogu. Sansern se nyní odmítá dělit o jehlu se svými kamarády. I když je tato praxe mezi ostatními stále běžná. ¡5ekl, že jeho kamar ád se poslední dva měsíce svého života dělil o jehlu. Pak začal trpět rýmou, nemohl polykat, trpěl průjmy a velkou ztrátou hmotnosti. 2 135 lidí, kteří žijí kolem vesnice Bo Keaw, osmdesát kilometrů od Chiang Mai, jsou závislí na heroinu. Před deseti lety, kdy byly okolní hory pokryty mákem, ze kterého se vyrábí opium, byl heroin vyr áběn v mobilních fabrikách a bylo tady jen padesát lidí závislých na heroinu. „Nyní, když heroin přichází odjinud, jsou tisíce lidí závislých na heroinu.” Sikae Kora řekl, že heroin začal být probl émem před šesti lety, když opiová pole byla nahrazena pěstováním jahod, zelí a sójí. Horské kmeny byly navyklé pěstovat opium pro svou vlastní potřebu – k léčen í nemocí, protože kouření opia byl jejich tradiční způsob života. A trochu na prodej. Ale heroin, čistější a silnější, byl dovezen ilegálně a v kmenových oblastech se roz- šířil rychlostí požáru. Heroin přichází ze všech stran. Z Barmy, Chiang Mai, Mae Hong Song. Jakmile se ozve zvuk přijíždějícího auta, všichni „závisláci” se jdou schovat, ale jakmile jsou ujištěni, že to není policie, vylezou ze svých chýší bledí a špinaví.. Phakia má 706 obyvatel, z toho je 403 závislých na heroinu, včetně čtrnácti děti ve věku do dvanácti let. Všichni jsou dobrovolně zaregistrováni v programu na odvykání užívat drogu. „Je pro mne pohodlnější si vzít s sebou jehlu, když jdu do města,” řekl dvaatřicetilet ý člen kmene Mong, který si při těchto slovech píchá dávku do pravé ruky. „Nikdo přesně neví, kolik lidí je závislých v okolní oblasti. Jakmile někdo zemře, lidé se domnívají, že zemřel na divnou nemoc,” řekl Triptm Juijaroen, dobrovolný pracovník z Chiang Mai.

SPOKOJENÝ V NESPOKOJENOSTI

autor: Honza | Kvě 26, 2021

VÁCLAV UPÍR KREJČÍ

text Slávek Jandák je z mého pohledu člověk, který je člověkem. Člověkem, který čiší člověčenstvím. A teď všechna ta mota a slogany: Člověk na správném místě. Jsem rád, že zůstal člověkem. Člověk bojující. Člověk spravedlivý. Za vším stojí člověk. Tak tohle, podle mého, je Slávek Jandák. JANDÁK – HEREC

Od jaktěživa jsi chtěl být hercem?

Nikdy v životě: Já vlastně nevím, čím jsem chtěl být. to je to , já chci žít! A na tom je krásný to, že … chci žít normálně. Mohu to říci pomocí básníka, kterého jsem si poupravil:”Vším, čím jsem byl, čím jsem a doufám, čím budu , jsem rád”.V herectví jsem si dal pauzu a teď se k němu zase vracím. a musím říci, že se mi to docela líbí.

Ale ty jsi, myslím, chtěl být právníkem?

No, to jsem taky chtěl, jenže táta byl jaksi přítel minulého režimu v uvozovkách. Takže já jsem se na školu nedostal a co mi zbývalo: jenom škola uměleckého směru. Šel jsem tedy na herectví. Já jsem v té době neděla nic jiného, než recitoval. Poněvadž jsem byl stejně pořád zamilovaný…

A o co ti jde v herectví?

Víš o co? Já už ti to dneska řeknu. V herectví mi jde o to, aby si lidé odpočinuli, aby když se objevím, přišli na jiné myšlenky, pobavili se a zapomněli na ty nehezké starosti, které má každý z nás. Tedy i já. A proto nechci brát žádné dramatické role. Protože chci lidem, mám-li tu schopnost od pánaboha, ten život co nejveseleji zpříjemnit. To je úkol mého občasného herectví.

A nebudeš se bát, že tě budou lidé spojovat s politikou? Uvidí tě v TV Deníku, jak vážně řešíš nějaký politický problém, a pak ve 20.00 budeš hrát v komedii politika?

Já si myslím, že to nevadí, proč by to mělo taky vadit. Vždyť herectví je zaměstnání jako každé jiné, akorát je na něj víc vidět.

Ale lidé nemají rádi, když tě nebudou moci zaškatulkovat! Navíc u nás v Česku je vžitá hloupost: kdo dělá srandu, není vážený!

A když to bude lidem vadit, tak toho můžu nechat…PRDLAJS! Proč bych to dělal – proč? V normálním státě by to lidem nemělo vadit. A já si myslím, že toto je normální stát.

JANDÁK – POLITIK

A o co ti jde v politice?

Teď pozoruji zajímavou věc. Herci, umělci byli potřeba, aby vše rozvášnili. Aby to klíčema rozcinkali. Aby se takzvaná sametová revoluce rozjela. Ale teď už je po všem, tak čteme v novinách:”Ty, ševče, drž se svého kopyta. Vrať se z politiky na jeviště.” Ale proč bychom se vraceli? V demokracii podle mého názoru má každý plné právo v podstatě si udělat co chce A když chci jít do politiky? Tak tam jdu. A já v ní jsem. A to proto, a to už říkám léta, že politika je služba. Já chci politikou lidem sloužit. Já věřím tomu, že kdo dává dobro, také ho sklízí. A kdo seje zlo, ten musí sklízet bouři. Politika není akademická diskuse, je to pozorování života, který nás obklopuje a hlavně jeho ovlivňov ání. Aby to vyhovovalo alespoň většině. S tím, že se ochrání menšina.

Nedá mi to Slávku, ještě jednou, proč jsi v politice?

Já si myslím, že v politice, v té především komunální, jsem proto, aby tam byl “zastoupenej selskej rozum”. Aby tam byla člověčina. Proto že ten zdravý selský rozum a ta ryzí člověčina by se nám pomalu přes všechny kravaty, límečky, recepce a cizí slova ze života začala vytrácet. A proto tam jsem já. A myslím si, že tomu dávám ten obyčejný člověčí akcent.

A jak myslíš, že tu politiku budeš dělat dlouho?

No, nevím, jak dlouho ji vydržím dělat. Už do mě začala trošku střelba, ale zaplať pánbůh, nikdo zatím nemá žádnou munici, aby mě sestřelil. A proč by to taky dělal?

Chodíš na radnici s úsměvem sobě vlastním? A s rozhodnutím něco změnit, s něčím pohnout?

Já tam chodím s úsměvem, ale občas řvu. Občas řvu i nekvalifikovaně, ale o tom moji kolegové ví. To přiznávám. A teď od volby nového primátora tam chodím opravdu s úsměvem a pohodou. Protože Honza Koukal je jednak kamarád, a za druhé je to člověk, který byl pětibojař. Je nutný mít na ten politický boj kondičku a on ji díky sportu má. My toho do voleb musíme hodně stihnout. A vypočítali jsme si, že práci, která se má udělat za tři minuty, musíme zvládnout za minutu.

Máš pocit, že jsi tvrdý v jednání, a když křičíš, je to opravdové nebo takové na oko hrané?

Život mě naučil “bejt tvrdej”. K sobě a bohužel i ke svým blízkým. Samozřejmě o to víc k těm druhým.

Z tvých úst zazněl názor, že nerad slyšíš slova REVOLUCE a už vůbec ne SAMETOVÁ?

No protože sametová, je úplná blbost. Je to básnický obrat. To je jenom krásno. A myslím si, že za ty čtyři roky jsme snad už moudřejší a leckdy víme, že o revoluci nešlo. A proč neříci po pravdě o co šlo. Možná že šlo o revoluci. Možná, že šlo o dohodu. Možná, že šlo o předání moci. Možná že se svět vyvinul směrem, který se vyvinul.

Takže si myslíš, že by se to nemělo definovat?

Já si myslím, že by se to definovat nemělo až tak jednoznačně. Vždyť revoluce rovná se vždycky násilný převrat, kde občas i teče krev, a to je hodně špatný. Tohle není ošklivý, zaplať pánbůh, nebylo. To ale zase není revoluce. Neříkám, že je chyba, co se anebo jak se to stalo. Ale neohánějme se velkými slovy. To už tady bylo. A nejhorší přece jsou – velká slova, nedůvěra, závist, malost a lenost, strašná lenost!!!

Tak s tím souhlasím také, to ani jinak nejde!

Víš – slušný můžu být v dešti, v bouřce, v kriminále, na dálnici v úřadě i .. v nóbl hotelu. Musím být slušný, seriózní a hlavně profesionál za každých okolností.

Tak tohle by mělo být zákonem nás všech. Který druh lidí bys dal na převýchovu?

Samozřejmě, že by to byli především intelektuálové. Absolutně a bez diskuse. Protože intelektuálové při své váhavosti, ve svém neustálém pochybování, vždycky svět nějakým způsobem retardovali. A oni ho zretardovali a moci se chopili primitivové, populisti a ti ten svět dovedli, díky těm intelektuálům, do prdele.Můžu to tam Slávku nechat?Jó, prostě tam, kde dneska je. Takže, pánové intelektuálové, jste rozkošní u kávy, ale mám dojem, že jste velikými viníky za to, jak svět dneska vypadá…

Slávku, ožehavost-jak bys řešil (vím, bude to píchnutí do vosího hnízda) kriminalitu ROMU a jejich neustálou cestovatelskou mánii?

Za prvé, Upíre, odmítám, co se neustále říká: Je tu romská kriminalita. Samozřejmě, Romové díky své mentalitě i někdy své menší vzdělanosti !pášou! určité věci. Jednak z nevědomosti a druhak díky svým povah ám. Ale nedělme je na Romy a neromy.Ale to jsi mi neodpověděl na otázku, jak bys řešil jejich kriminalitu? No, když už je tu chci, tak je musím vtáhnout do života. Jako to například udělali v Americe. S kriminalitou černochů se vypořádali tak, že je polovina barevných v armádě. A i v policii je tomu tak. A například generálnímu štábu velí generál Paulo – černoch. Tak takhle bych to viděl i u nás. Tudy vede cesta. Když udělají lumpárnu, hlavně ti jejich jim za to dají přes hubu. Proč by to měl dělat někdo jiný s odlišnou barvou pleti?

Ty je podporuješ v podnikání?

Ano, já bych podporoval jejich romské soukromé firmy. Ale skutečně a poctivě je prověřoval, zda v tom není levá.

To bylo bolševické heslo- důvěřuj, ale prověřuj- a tady se hodí! A do čeho bys je zainteresoval?

No různě, třeba aby se starali o čistotu měst a podobně…

Jaké zbraně bys vytáhl do boje proti drogám?

Proti drogám ty nejtvrdší. A navíc jsem zastánce trestu smrti. Proč jsme se zase museli opičit po Americe. Já tenhle stát nechápu, já to téhle zemi mám za zlé. My celá léta pořád hledáme nějaké vzory někde jinde. Čtyřicet let jsme měli Sověty a dnes zase pokukujeme na druhou stranu. Ale on se i v některých částech Ameriky zase zavedl trest smrti. Protože prostě s lumpama to jinak nejde. Já nejsem zastánce “zub za zub”. Ale když někdo vezme bestiálně někomu život, tak na tomhle světě nemá co dělat. Nemá, ať jde pryč. A co se týče drog, myslím si že správně to dělají v Thajsku, Singapuru, tam to velmi tvrdě potírají. Prostě u koho drogu najdou, kdo ji distribuuje… bez diskuse TREST SMRTI!

Slávku, mluvíš mi z duše.

A co myslíš, že je v naší společnosti největší problém? Největším problémem je nedůvěra!

Co je podle tebe DEMOKRACIE?

Možná to, co dnes žijeme. Možná to co žijou v Anglii. Možná to, co žijou v Americe. Možná, jak se pokoušejí žít v Bulharsku. I to je demokracie. A co říkáš na dluhy minulého režimu? Ano, ale to není jenom Jára Kohout a jemu podobní. Já přece nemůžu vstoupit do dalšího vztahu – stavu s dluhy. A my těch dluhů máme požehnaně. Tak například si myslím, že bychom se měli především zachovat slušně ke konfederaci politických vězňů. K lidem,kteří byli zavřeni v minulém režimu. Je však zajímavé, že leckteří, kteří daleko méně trpěli, honem honem chtěli satisfakci a těm se dostala. Ale ti, co seděli v těch nejhorších dobách padesátých a šedesátých let – deset, patnáct a více let, na ty jsme se vykašlali. Ti už pro nás nejsou moc potřební. Ale my musíme takovéto morální dluhy napravit. A když to neuděláme, když je nenapravíme, tak naše děti, naši vnuci, nám to jednou vrátí. Dají nám prostě a jednoduše “Přes držku” a dobře nám tak. Protože zdědí tuto zem s velikými vadami!

JANDÁK – PODNIKATEL

O co ti jde v podnikání?

A víš že mi nejde o peníze? mně jde o seberealizaci. A potom o to, že prostřednictvím tohoto podnikatele se mají mít dobře i spotřebitelé. Protože, když nebudou spotřebitelé kupovat, tak ten podnikatel bude vyřízenej. Takže mi nejde o to mít ve firmě, která nese jméno JVB (Jandák, Vešta, Bejšovec), jak se říká, rychlé nebo krátké peníze. Mně a mým společníkům jde o to, abychom nějak slušně žili, a následkem naší činnosti měli lidé věci, které jim budou zpříjemňovat život. Tak je to v podnikání. A taky mi připadá, že je docela chlapský zaměstnání. Kór v dnešních daňových podmínkách. Protože tohle podnikání s takovýma daněma vydrží jen chlap(smích).

No nazdar, já jsem jako podnikatel zkrachoval, takže podle tebe nejsem chlap. Ty, Slávku, prodáváš peugeoty, což je francouzsky lev. A sám ses narodil ve znamení Lva. Má to nějakou spojitost?

No samozřejmě(smích), já jsem o tom původně nevěděl, ale určitě má. Já si myslím, že přijde doba, kdy lidé pochopí, že peugeot je auto elegance. já vím, japonská auta jsou krásné hračky. Ale peugeot je kvalita. Levně jezdí a přitom jsou dříči. A těším se taky na dobu, kdy v naší firmě JVB, budeme cenově srovnatelní se Škodovkou. A teď už nám začínají napomáhat, každým dnem Škodovka zvyšuje ceny. Já mám odjaktěživa auta rád. Když moje matka byla se mnou v jiném stavu, tak prodělala dost ošklivou automobilovou nehodu. Pak mě auto přejelo a teď je prodávám. A když jsem strašně unavený, tak si sednu do auta a jedu a tím si odpočinu. Já takhle relaxuji.

JANDÁK – ČLOVĚK

Slávku, jak jsi snášel po úrazu pocit nehybnosti?

Tehdy jsem si uvědomil ještě víc, co to je být zdravý. Alespoň být hybnej a moci se pohybovat po tomhle světě plným krásy, který nám pánbůh dal. Abych všechnu tu krásu mohl do sebe nacpat. A měl z ní nějakej hezkej pocit.

O co ti jde v soukromém životě?

O to, abychom žili doma spokojeně. Aby děti nedělaly bordel (smích), aby neřvaly (smích), aby byli inteligentní (smích největší). Aby jsme byli všichni zdraví. Aby moje žena měla se mnou ještě více trpělivosti než se mnou má. A aby občas hleděla více na sebe, než na mě a na rodinu. Protože se až moc obětuje rodině. Aby mí rodiče byli zdraví. Abych byl obklopen lidmi: hodnými, chytrými, pohodovými. Člověk v životě nepot řebuje moc. Nemůžeš najednou bydlet v deseti domech, nemůžeš najednou sedět v pěti autech, nemůžeš být na Kanárských ostrovech a zároveň na Antarktidě. To prostě nejde. Jde o obyčejně lidský, jakž takž spokojený život. A ta spokojenost není odvinuta od peněz a od majetku. Samozřejmě, že to může život ovlivnit, ale myslím si, že jde o nějakou takovou lidskou komunikaci, nirvánu…Nevím, jen mě napadají slovíčka, které vrším blábolivě. Ale jedno vím jasně, jde mi o to, abych žil úplně spokojeně, normálně. ¨

Ale víš, že mám pocit, že ty žiješ ten život rychle, upracovaně. Ty říkáš, že žiješ, vždyť ty nežiješ. Jen se na to podívej! Jsi politik-radní, podnikatel, akcionář Bontonu, herec, manžel, rodič a ještě člověk?

To je pravda. je to strašný, budu to muset nějak přiškrtnout. A to jsem si dneska ještě přibral funkci v představenstvu investičního fondu. Já jsem vlastně na roztrhání. Pořád říkám, že něco omezím a naopak přibírám, nabírám si to spektrum působnosti. A nakonec to stejně všechno skončí infarktem. Jiná cesta z toho není.

A nakonec člověčenství závěrem!

Ale mně se strašně líbí žít. Já tenhle život, zase opakuji, strašně miluji. A každý den je pro mne svátek… A kdybys mi položil otázku: Jseš Slávku v životě spokojenej?, tak ti řeknu: JSEM STRAŠNĚ NESPOKOJENEJ, ALE VE SVÉ NESPOKOJENOSTI JSEM ÚŽASNĚ SPOKOJENEJ!

Slávku, děkuji ti za takový lidsky otevřený rozhovor. A děkuji i za autorizovanou neučesanost.

PROHNILÍ A ÚPLATNÍ

autor: Honza | Kvě 26, 2021

LIBOR MICHALEC text

„Dostaneš razítko nežádouc í a pojedeš domů,” řekl polda vzpurnému mladíkovi jižanského vzhledu, kterého sebral při hraní skořápek. „Dám stovku,” navrhl sebejistě skořápkář. Policista ho pevněji sevřel. Vzpomn ěl si, že ten frajírek vydělal za den možná víc, než on vydělá za celý měsíc. „Pojedeš domů.” „Dám dvě stě,” řekl Srb.” „Dostaneš razítko a pojedeš do války, ” opakoval polda. Chodník se stáčel k protější ulici a tam už vyčnívala budova cizinecké policie. Skořápkář se začal potit. „Dám pět set,” řekl už nervózně. Byla neděle, na policii měli zavřeno. „Tisíc,” řekl polda a papírová bankovka mu rychle zmizela v kapse. SPOLEČNÉ ZNAKY Loňský rok byl pro morální kredit policistů a strážníků v Čechách patrně jeden z nejhorších v dějinách, neli vůbec nejhorší. Skandály odhalující trestné činy policistů prosakovaly denn ím tiskem s téměř železnou pravidelnost í, ať už jde o rumové aféry, nelegální přihlašování ojetých vozů zahraniční výroby nebo převádění přes hranice. Podle informací vojensk é prokuratury v Litoměřicích je v době vzniku tohoto článku trestně stíháno 55 policistů, z toho 19 důstojníků. Téměř v žádném z případů nejde o čistokrevnou korupci. Není to vztah, při kterém první impulz vzejde od zločinců a policista je ten, který nakonec podlehne. Ne. Policajt sám vymyslí něco, aby přišel rychle k penězům. Na obhajobu ochránců zákona můžeme říci pouze tolik, že podobné případy se jistě odehrávaly i dříve, jenom se o nich nesmělo psát. Druhým důvodem loňského vyvrcholen í zločinu v uniformách je pravděpodobně také vyvrcholení deziluze z vývoje společnosti po „sametov é revoluci”. Zjednodušeně řečeno, pokud kdysi cinkali klíčema, abychom se rozdělili na chudé a bohaté, příliš pozdě si uvědomili, že místo policistů bude spíše mezi těmi chudými. ZE ŽIVOTA POLICAJTŮ Dva strážníci městské polici v Ústí nad Labem 17. dubna uložili německé- mu řidiči 1000 Kč pokuty za dopravní přestupek. Pokutové bločky nejen že byly falešné, ale ani nepatřily městské polici. Operační důstojník z oddělení vyšetřování Okresní policie v Teplicích zneužil svých kontaktů a postavení a vystavil dva falešné řidičské průkazy. Poručík kriminální služby v Teplicích Milan S. sedí ve vazbě v Litoměřicích proto, že měl převzít do „osobní péče” tři exkluzivní zahraniční automobily ukradené ze soukromé autoprodejny v Bílině. Díky služební- mu průkazu unikl z policejní sítě, která po odcizených autech pátrala. Čtyři policisté ve věku dvaadvacet a třiadvacet let z Mostu jsou, kromě dalšího, obviněni dokonce i z krádeže. Kradené zboží a věci připisovali částeč- ně na konto neznámých zlodějů a částe čně ke škodě okradeným. Tři policisté ostravského dopravního inspektorátu byli vzati do vazby. Za tradičním obvin ěním z úplatkářství a zneužití pravomoci veřejného činitele se tentokrát skrývají legalizované doklady k falešným automobilům. Jedenadvacetilet ý strážmistr dopravní policie městsk ého ředitelství v Plzni naložil do svého favoritu čtyři jugoslávské běžence a nedaleko Schonsee je všechny zadržela hlídka německé BGS. Plzeňská dopravní policie má také prsty v nelegálním přihla šování ojetých cizích automobilů, krá- deže dokladů k motorovým vozidlům a podobně. Zpráva ředitele odboru Sekce inspekce a supervize Ministerstva vnitra konstatuje, že někteří pracovníci bývalé Pátrací služby Federálního policejn ího sboru se podíleli na organizová- ní prostituce v pražských hotelích. DĚSIVÁ BRUTALITA V článku pod titulkem „Brutalita soukromých ochránc ů pořádku děsí občany i zákonodárce” napsal německý Berliner Zeitung: „Obrovský počet soukromých agentur souvis í především se špatnou pověstí policie samé. Na rozdíl od policistů – a v tom je hlavní problém – však černí šerifov é působí zcela mimo zákon. O udělování licencí dodnes rozhodují přetížení úřadníci, kteří se nezajímají o dřívější život uchazečů, a mnohé soukromé agentury se tak stávají útočištěm starých zabijáků z bývalé státní bezpečnosti. Mnozí z nich dokonce pobíhají se střelnými zbraněmi.” Podle prognóz zasvěcených jsou provalené „aféry” pouh ým vrcholkem ledovce. Jednak proto, že „šerifové” nepro- šli dostatečně tvrdým konkursem a jednak proto, že tady se dá nejsnadněji přijít k velkým penězům. Jeden z těch, co odešli z vysoké funkce u „černých šerif ů” , v tomto případě dělat pojišťováka, vysvětluje:”Hlavní důvod mého odchodu je ten, že jsem měl málo peněz. V nové práci jsem si za týden vydělal tolik, jako dříve za celý mě- síc. Teď už se tak nehoním. Samozřejmě, že když jsem se předtím rozhodl nastoupit k městské policii, byla v tom taky romantika z televizních a filmových kriminálek. V minulém režimu jsem policistu dělat nechtěl, a teď jsem po pár měsících stejně skončil u papírování jako úřadník. Ano, setkal jsem se i s nečestnými lidmi, takovými, kteří mohou snadno podlehnout.” TEPLIČTÍ „ŠERIFOVɔ Vrchní strážník Zdeněk Svoboda nastoupil k teplické Městsk é policii s dobrozdáním od soukromé bezpečností agentury Fénix, u které prošel měsíčním kurzem. v současné době je bývalý vrchní strážník společně s téměř celou jednou směnou „černých šerifů” ve vazbě. Když si pro ně „zelení” policisté přijeli, byla to scéna jako z akčního filmu o válce policajtů. Kordón šesti policejních vozů tentokrát nemíří na známá teplick á shromaždiště zločinců, ale ke služebně Městské policie. Zatčení černí šerifové odevzdávají zbraně a nastupují do slu- žebních vozů poprvé nikoli jako ochránci zákona. Předcházel tomu případ dvou strážníků z téhož oddělení, zatčených přibližně před čtvrtletím. Místo aby posloužil jako výstraha, stal se spíš návodem. Poctiví strážníci byli odstavov áni a do popředí se dostávali osoby se sklony k trestné činnosti. Mají toho na krku dost. Udělovali pokuty bez blokových poukázek nebo v cizí měně, a vybrané sumy neodeczávali, ale „ulili” si pro sebe. Zjistili, že při kontrolách stánkařů na teplické burze, zejména vietnamských, se dá celkem klidně zabavit nějaký ten kazeťák nebo rádio, neodevzdat k projednání a přilepšit si tak k nijak senzačnímu „černo šerifovskému” platu. Suma sumárum: asi 20 000 Kč z neodevzdaných pokut, dvacet až třicet poškozených, celkov á škoda vůči Městskému úřadu v Teplicích okolo 50 000 korun. Z dvaceti strážníků je osm trestně stíhaných a šest ve vazbě. „Jakou roli v tom hraje pocit, že v Teplicích potkáte rychle zbohatlé pochybné existence na každém rohu? ptám se policejního vyšetřovatele, který pracuje na případu městsk ých strážníků. „Záleží na každém jedinci, jak se s touto situací vyrovná.” MAJÍ POLICAJTI NA VSTUPENKU DO DIVADLA? „To máte těžké, důvodů, proč od nás lidé odcházejí, je víc, nejsou to jen peníze,” říká ředitel Okresního policejního ředitelstv í v Ústí nad Labem major Pavel Voleš. Od letošní- ho května se mu nepřihlásil jedin ý člověk. Naopak, stále odcházejí. Někteří jsou za ta léta služby prostě unavení, ně- kteří odcházejí k „cébéeskám” – civilním bezpečnostním služ- bám, kde mají vyšší plat. Lidí se nedostává u policie na všech postech. Na tiskové konferenci major Voleš řekl, že nástupní plat policisty, který má rodinu, nestačí na to, aby ji mohl uživit na běžném standardu, například chodit běžně do divadla a do kina.Půjčka bez oplátkynadporučík Polák z hospo-dářské kriminálky v Ústí nad Labem to snad nemyslel zle. Rozhodně u něj nejde o korupci. Pracoval u police – podle svých kolegů bez probl émů – deset let, vybrali ho do oddělení hospodářské kriminality, což je pro policejní elitu. Tvrdí se, že propadl počítačovému „viru” a peníze, rozpůj- čované i od svých kolegů z kriminálky, strkal po hrstech prá- vě do tohoto žrouta. V současné době je ve vazbě, bývalí kolegové jenom trnou, aby se neobjevil další poškozený. Mož- ná by se podobný případ stal i kdyby měl vyšší plat, říkají. Možná by se něco podobného mohlo stát stejně tak u železni- čáře. Snad. Ale policista není železničář. CESTA DO EVROPY Protože všechno u nás dnes souvisí s otevřením hranice do Evropy, můžeme hledat to nerozsáhlejší podhoubí zločinu v uniformě právě na hranicí. Za poslední dva roky jsou mezi celníky dvě třetiny nových, většinou velmi mlad ých lidí, kteří mají častokrát větší kompetence než profesion ální zkušenosti. Po roce 1989 byla řada „zkušených” vyměněna, a tak dnes vychází průměrně na tři nováčky jeden zkušený celník. CELNÍCI – NEJLEPŠÍ PAŠERÁCI Pětadvacetiletý a šestadvacetiletý celník z hraničního přechodu v Petrovicích několikrát pustili přes hranice automobil dvojice pražských soukromých podnikatelů dovážejících ze SRN elektroniku. Za to, že zboží nebylo procleno, si Jaroslav Š. celkem účtoval částku přesahující dvacet tisíc korun, o kterou se rozdělil s kolegou. Vycházelo to tak dlouho, dokud se jeden z podnikatelů nestal nedaleko Petrovic obětí pokusu o vraždu. Tři mladí celníci z celnice Cínovec potvrzovali na jednotných celních deklarac ích a průvodkách vývoz rumu. Když byla od 1. června zavedena přísnější evidence, pou- žívali i razítka německá. Jednalo se o celé kamiony, každý o 12-15 tisících litrech lihovin. Podvodníkům bylo na daňových únicích prokázá- no 14 milionů korun. Jeden z celníků doznal, že za podvrhy dostal celkem 320 000 korun. Čtyři pohraniční policisté z Cínovce jsou obviněni z toho, že během jarních měsíců měli menším skupinám cizinců umožňovat neoprávněný přechod státní hranice. REVÍR BEZ HRANIC Když na drážďanské ulici Strauffenberg Ale vypadl z rychle jedoucího vozu rusk ý vajíčkový granát mezi dva německé policejní vozy, tvrdila německá strana, že tento útok byl iniciován z české strany a stojí za ním mafián- ští bossové. Teorii, že příhrani ční kriminalita je téměř výhradně českou záležitostí, potvrzovalo i to, že byl pro obvinění z trestného činu krádeže a porušování povinnosti při správě cizího majetku zatčen český vrchní inspektor Pohraniční policie na Cínovci major Pospíšil. Ovšem dva příslušníci německé pohraniční policie BGS ve věku třiadvacet a šestadvacet let byli zatčeni pouhé tři týdny poté. Jsou obviněni z pašování cigaret a vyšetřování v souvislost s podezřením z obchodování s bílým masem. Jeden z nich měl českou přítelkyni, které prostředí prostitutek není neznámé. Zpochybnění morální suverenity ně- meckých policistů rozhodně neznamená, že by tím něco skončilo. Vyšetřování je dále v pohybu. Jen síť je rozsáhlej ší. Lavina se nezastavila. Zatčení šéfa jablonecké celnice je dalším bodem v pomalu se skládající mozaice. Mozaice, která opomíjí obrovskou většinu poctivých policistů.

MALÝ ČESKÝ ČERNOBYL?

autor: Honza | Kvě 26, 2021

RADEK JOHN text

V noci ze třetího na čtvrtého ledna 1988 vypukl v chemickém skladu hodonínského zemědělského podniku v kyjovské čtvrti Boršov požár. Hořet začalo asi v deset večer. Vrátný, který požár oznámil, bohužel řekl, že hoří v cihelně. Když požárníci dorazili na místo, zjistili, že cihelna nehoří. Místo toho hořela stará bývalá cihelna, ve které byl později zřízen sklad chemických hnojiv. I toto zhruba dvacetiminutové zpoždění se jistě negativně podepsalo na katastrofě. Ve skladu bylo uloženo víc než padesát přípravků, sloužících většinou k ochraně zemědělských rostlin, včetně organofostátů, o celkové váze 278 tun. Požárem bylo zachváceno 173 tun. Ve skladu nebylo dodrženo základní pravidlo, že chemické látky mají být skladovány odděleně. Vedle sebe byly naprosto nepřehledně umístěny látky nehořlavé i hořlaviny první třídy, kapaliny i látky tuhé. Došlo zde tedy k totálnímu podcenění toxikologického rizika. Zvláš- tě nebezpečných jedů byly ve skladu uloženy čtyři druhy. Z toho tři druhy byly postiženy požárem. Z látek spadajících do kategorie „ostatní jedy” bylo ve skladu uloženo dalších devět přípravků. Z toho sedm bylo zachváceno požárem. Látky ve skleněných obalech se přehřívaly a postupně vybuchovaly. Požárníci, když nakonec oheň našli, netušili, co přesně mají hasit, takže použili vodu. Hořením a hašením chemikálií začaly vznikat neznámé intermediáln í produkty s možným zvýšením toxického působení. Při styku vody s hořícími chemickými látkami se uvolňovala bílá, nedýchatelná pára, která brzy zaplavila Kyjov a okolí. Mrak nesl stopy kyanovodíku, síry, organofosfátů. Pás dýmu měl podle některých zdrojů nakonec šířku dva kilometry, délku pět kilometrů a výšku dvacet kilometrů. Vlivem inverze se držel v přízemní vrstvě atmosféry. Požárníci a příslušníci báňské služby se na místě požáru pokusili osobní statečností zabránit katastrofě, které způsob uložení chemikálií i řetězení dalších technických nedostatků nahrával. Jak a čím měli hasit chemický sklad, když měli k dispozici hlavně vodu? Problematická byla i výstroj požárníků, která nezaručila dostatečnou ochranu dýchacích cest a kůže záchranářů. V té době už ve městě bylo vidět jen na pár metrů a prakticky se zastavila doprava včetně autobusové. *   *   * „Šel jsem do práce, ale neviděl jsem na krok. Abych vůbec trefil, musel jsem se držet středové čáry na silnici Situace byla nejhorší od rána do čtyř odpoledne. Pak smrdící bílá mlha trochu ustoupila,” vypráví manžel paní Hebnarové. Jana Hebnarová líčí situaci ještě dramatičtěji:”Něco tak strašlivého jsem nezažila. Byla jsem na mateřské dovolené, přirozeně největší strach jsem měla o dítě. To, co zaplavilo Kyjov, nebyla jenom mlha, bylo to čistá hrůza. Bydlíme u nemocnice, do které začaly létat záchranky jedna za druhou. Pak telefonoval švagr, ať nevycházíme z domu. Ve strachu o dítě jsem poslala otce, aby se zeptal na národním výboru, co se vlastně děje. Tam mu řekli, že nic nebezpečného. Vzápětí volala sestra, která pracovala v mateřské školce, že mají příkaz školku evakuovat. Pak volal manžel, který učil ve škole v Ježově osm kilometrů od Kyjova, ať se připravíme, že nás odveze. Zabalila jsem dítě, ale vzápětí volal manžel znova, že se k nám nemůže dostat. Kyjov je obklíčený vojáky, kteří nechtějí nikoho pustit do města. Začala jsem shánět auto, abychom se dostali z Kyjova, ale když jsem ho konečně sehnala, vojáci, kteří město obklíčili, nás z něj nechtěli pustit. To už jsem se neudržela a vynadala jim. Nakonec jsme se tedy autem dostali z obklíčení. Později se krajem roznesla zpráva, že situace už je normální a že se můžem vrátit. Samozřejmě to nebyla pravda. Po čase jsem potkala známou, která pracovala v zemědělském podniku, jehož sklad tehdy hořel, a ta mi řekla: To byl pěkný průšvih. Kdyby sklad byl bouchl, třicet kilometrů kolem nic nezů- stane živé.- A lidé z národního výboru všechno museli vědět už v noci, kdy ten sklad začal hořet. A neudělali nic. Kdyby nám to dali vědět, mohli jsme oběhnout lidi, ujet včas. Místo toho nás na národním výboru uprostřed husté mlhy ujišťovali, že se nic neděje. I když jsme se tu mohli otrávit jako králíci.” *   *   * Právě tohle nápadně připomíná Černobyl:Občané Kyjova se začali ptát na Národním výboru v Kyjově i na obvodním národn ím výboru v Hodoníne, co se děje. Z těchto úřadů jim, alespoň jak tvrdí ti, kteří katastrofu v Kyjově prožili, standardně odpoví- dali, že se v podstatě neděje nic, jen jsou špatné rozptylové podmínky. Zasvěcení státní úředníci ovšem zřejmě opravdu věděli, o co jde. Někteří z nich prý totiž odvezli své rodiny do rekreačního střediska Kameňák ve Chřibech. Jestli je tato informace, kterou vám zopakuje každý druhý občan Kyjova, skutečně pravdivá, lze tehdejší počínání úřadů jistě označit za amorální. O tom, že na národním výboru zřejmě tušili, jaká je skutečná situace, svědčí i fakt, že vydali příkaz k evakuaci dětí z mateřské školky zahalené nedýchatelnou mlhou. Evakuace ovšem prý byla, podle kyjovských svědků katastrofy, provedena amatérsky. Učitelky vyšly s dětmi ze školky na ulici a nejhustší štiplavou mlhou je vedly přes celý Kyjov na kopec Leninka (nyní U vodojemu). Zdraví dětí by přitom bezesporu víc prospělo, kdyby zůstaly v objektu mateřské školky za důsledně zavřenými okny i dveřmi. Pokud někdo chce mluvit o vině tehdejšího MNV v Kyjově a ONV Hodoníně, pak oba tyto úřady nesou odpovědnost předev ším za to, že neoznámily občan ům co se přesně děje a neporadily jim, že zdravotnímu poškození zabrání nejúčinněji, když nebudou vycházet do husté mlhy a nechají zavřen á okna i dveře. Řada občanů nic zlého netuše chtěla zejména zpočátku vyvětrat puch vnikající do jejich bytů. Větráním ovšem situaci jenom zhoršovali. Je třeba upozornit, že verze průběhu katastrofy se velmi rozch ázejí, podle toho, jestli si o celé události necháte vyprávět od těch, kteří ji na vlastní kůži prožili, anebo od odborníků, kteří ji hodnotí s odstupem. V interním sborníku CO, v materiálu, který nebyl určen pro veřejnost a měl tedy šanci být objektivní, píší autoři generálmajor Budský a MUDr. Doležal například, že havarijní komise byla akceschopná. Že 148 dětí z mateřských škol bylo převezeno mimo zasažené území. – Ani zmínka o tom, že některé šly pěšky. – Že bylo připraveno dalších 48 autobusů ČSAD pro případnou pokračující evakuaci. Že obyvatelé Kyjova byli průběžně informováni místním i závodním rozhlasem a rozhlasem po drátě. Tak rozdílná hodnocení celého průběhu katastrofy svědčí přinejmen ším o tom, že jinak vnímají události ti, kteří jsou v přímém ohrožení a jinak ti, kteří je prostě pozorují. Co se lidem sledujícím situaci z bezpečí může zdát dostatečnou informací, k těm, kteří jsou ve stresu z nebezpečí ztráty vlastního života, zřejmě nemusí vůbec dolehnout. Druhá možnost, jak hodnotit tak velké rozpory ve svědectvích, je samozřejmě snažit se určit, která strana nemluví pravdu. To by mohl udělat výzkumný tým, který by se pokusil vyslechnout maximum svědků z postiženého města. Po katastrofě vystoupil v televizních novinách předseda ONV Hodonín s prohlášením, že požár v Boršově, vzniklý samovzní- cením, se podařilo uhasit. A pak už jen uklidňoval občany vystavené vlivu požáru, že se nic vážného nestalo, že nemají panikařit. Ani tehdy se nezmínil o základních preventivních opatřeních, nevyzval lidi, aby pokud možno nevycházeli a hlavně nevětrali. *   *   * „Tenkrát asi dostali příkaz z kraje a okresu, aby celou věc ututlali, ” říká mi paní Střížková. „Byla to katastrofa. Hořel sklad navezený chemikáliemi z ciziny. Když je sem vozili cizinci, měli prý rukavice, pláštěnky, gumáky.-Musely to být jedy. A naši lidi to tam rovnali normálně rukama. Dodnes je ten sklad zavezen. A lidi tady umírají na rakovinu, srdce, játra, ledviny. Okresní hygienik byl u toho, tvrdil že nic, že to není nebezpečné. A zemřel první. Naproti nám pozbyli syna. Měl třicet sedm roků. Když nemohl autobus projet mlhou, vystoupil z něj a vedl ho do města. Nadýchal se toho. A z požárníků, kteří tam hasili, to někteří taky odnesli.-Já sama na to doplatila nádorem. Dcera zase slinivkou. Dneska může málem jen suché rohlíky. Musí držet přísnou dietu. Čekala rodinu a nadýchala se toho. -Zpočátku jsme totiž mysleli, že nám uniká plyn a pozotvírali jsme okna.” *   *   * Podle řady obyvatel Kyjova bílý mrak ležel nad městem ještě několik dní. Svědectví o tom, jak dlouho vlastně chemikálie hořely, se také rozcházejí. Podle některých svědků požár s přestávkami trval až do poledne šestého ledna. Život ve městě se zpomalil, zneprůhledněl, ale běžel dál. V kyjovské nemocnici byla ošetřena řada pacientů s dýchacími obtížemi. Prý dokonce nestačila lůžka, narychlo se stavěly přistýlky. Kalamitní situaci se lékařům z místní nemocnice ovšem poda- řilo zvládnout zřejmě bezchybn ě. Hned 4. ledna lékaři rozhodli, že budou klinicky vy- šetřovat a provádět krevní testy na cholinesterózu u všech, kteří se museli pohybovat v prostoru požářiště, aby tak zjistili, nedošlo-li k poškození jater, či jiné tkáně. Hned v prvním týdnů bylo vyšetřeno 591 osob, u nichž bylo provedeno 1397 laboratorn ích vyšetření. Výsledky testů byly u všech opakovaně v normě. Ani při klinických vy- šetřeních nebyly zjištěny žádné příznaky intoxikace organofosfá- ty. Pouze v prvních dvou dnech po začátku požáru docházelo u některých osob k podráždění nosohltanu, spojivek, k nevolnosti. V pěti případech se objevilo kožní podráždění na nechráněných částech těla. Během měsíce ledna bylo k hospitalizaci v kyjovské nemocnici přijato 85 pacientů z řad těch, kteří bojovali s požárem. Nejv íc sedmého ledna (25), šestého ledna (17), osmého ledna (14) a čtvrtého ledna (9). Dalších 10 pacientů bylo hospitalizováno v nemocnici v Hodoníně. 58 dalších pacientů bylo léčeno ambulantn ě. Akutní jaterní postižení bylo nakonec objeveno u dvanácti pacient ů. Je třeba ovšem také uvést, že jde o vinařský kraj. Na jižní Moravě a jižním Slovensku je postižení jater častější než v jiných oblastech bývalého Československa. Jde o následek zvýšené konzumace alkoholu, případně v kombinaci s obezitou. Odborn íci připomínají, že pro objektivizaci zjištěných výsledků by bylo nutné vyšetřit i kontrolní skupinu občanů ze stejné oblasti, kteří požárem postižení nebyli. Faktem ovšem zůstává, že někteří z těch, kteří se účastnili hašení požáru, byli potom v až pětiměsíční pracovní neschopnosti. *   *   * „Abych pravdu řekl, nějaké pozorování těch, kteří se účastnili hašení, se provádělo,” potvrzuje mi jeden z hodonínských požárn íků.”Zjistily se špatné krevní testy. Někteří byli posláni do lázní. Poslední dva tři roky už ale, pokud vím, nemají žádnou zvláštní péči. Taky se říká, že to hašení odskákali i bánští záchranáři z Dubňan. Nějaké negativní zdravotní důsledky se prý objevily u lidí, kteří se podíleli na likvidaci zbytků požáru. Já sám se na hašení nepodílel. Nebyl jsem v prvním výjezdu a pak už byla oblast uzavřena. Nikoho dalšího tam nepustili.” Zbytky chemikálií po požáru byly smíseny se zeminou a uloženy v ocelových velkoobjemových kontejnerech v místě bývalého skladu, kde zůstávají jako memento pro nás všechny dodnes. Ing. Jiří Mrkos, ředitel akciové společnosti Zemědělské zásobov ání a nákup, která vznikla ze zemědělského podniku ZZN skladuj ícího v osmaosmdesátém své chemikálie v bývalé cihelně v Boršově, samozřejmě žádnou radost z toho, že mu volám kvůli staré- mu případu požáru v Boršově, neměl. Zdůraznil, že v té době nebyl šéfem podniku. Na otázku, co přesně vlastně bylo v boršovském skladu uloženo, odpověděl, žes obchodní názvy přípravků mi moc neřeknou a jejich složení je často tajemstvím firem. Trochu mě obešla hrůza, že dodnes se možná na území této republiky skladují chemické látky, jejichž složení je tajemstvím firem, takže v případě požáru nebude nikdo vědět co hasí a jak a čím to hasit. „Vezměte si seznam povolených přípravků z roku 1988. Většina z nich tam byla,” vysvětlil mi ředitel nakonec. „Nemohou zbytky chemikálií uložené v kontejnerech ohrozit lidi v okolí?” „Ne. Je tam vybudován speciální betonový podzemní sklad, v němž je uložena kontaminovaná zemina a stavební materiál…” „Tedy betonový sarkofág?” ptám se. „Nerad bych to nazýval tímto termínem, který budí, jistě chápete, nežádoucí asociace. K tomu případu už se nemá cenu vracet. Já se ekologií velmi zabývám a tvrdím, že lepší řešení jak zlikvidovat následky požáru v Boršově, než bylo tehdy učiněno, dnes už nenajdem. I když jsem stál tehdy mimo, celá věc mě zajímala. Postup i řešení následků požáru považuji za nejlepší možnou variantu. Lepší už provést nelze. *   *   * Protože katastrofu v Boršově spoluzavinil nezodpovědným ulo- žením chemikálií státní podnik, zajímalo mě, jestli se stát nějak pokusil odškodnit obyvatele Kyjova za prožitou hrůzu. „Hned po požáru byly přísliby z ministerstva zemědělství, že město dostane nějaké odškodnění, ale nikdy to nikdo nedokázal vymoci,” řekl mi zdroj blízký současnému Městsk ému úřadu v Kyjově, který si nep řeje být jmenován. Snažíme se ty prostředky získat dodnes, ale vedení ministerstva se od té doby několikrát změnilo, ministerstvo dnes nemá prost ředky a tak dále , a tak dále. Podařilo se získat jenom nějakou menší částku na budování vodovodu v Boršově.” „Opravdu jste ještě ve snaze získat pro město nějaké odškodn ění nerezignovali?” „Rozhodně ne. Nedávno znovu jednali na ministerstvu země- dělství zástupci našeho odboru výstavby. Bez výrazných úspě- chů ovšem.” *   *   * Doktor Dunděra, který se zřejmě nejvíc zasloužil o přesnou dokumentaci zdravotních následků požáru u těch, kteří s ním přišli do styku, mi řekl:”V den, kdy se to stalo, jsem předpoklá- dal průšvih a počítal s důsledky. Proto jsme se snažili podchytit všechny informace. Pak tady byla spousta konferencí a ministr ů. Naslibovali, co všechno se udělá. Moc se toho nesplnilo. Vznikl bazén na zbytky požáru.” „Nemůže být v budoucnu znovu nebezpečný?” „Podívejte se, pochybuji, že by řešení tohoto problému bylo dnes jiné než tenkrát. Uložit to, co bylo kontaminované požárem, asi nejde lépe.” „A nadělalo by se dnes podle vás méně chyb při likvidaci havárie?” „Doufejme. chyba byla v tom, že chybě- ly detekční aparáty na chemikálie. Mohlo se tam vytvořit tolik různých kombinací sloučenin, že už nemáme šanci se to dozvě- dět. Požárníci museli být logicky při hašení bezradní. Doufejme, že už není ani tolik nedostatků v uložení chemikálií v nejrůznějších chemických skladech po republice. Že jsou vypracov ány katastrofické scénáře pro podobné případy. V Boršově mohlo jít o mnohem věší tragédii. Naštěstí nechytlo to nejhorší a nevytvořily se ještě nebezpečnější chemické sloučeniny.” „Po Kyjově se povídá, kdo všechno byl požárem těžce zdravotně postižen. Jak byste to s odstupem zhodnotil vy?” „Několik postižených bylo, ale zdravotní poškození nebyla naštěstí závratná. Tři těžší případy jsou a zůstanou nejasné. Spousta věcí byla zbytečně před lidmi utajována. To samozřejmě plodí fámy. Znovu opakuji, požár v Boršově mohl být mnohem větší katastrofou než byl, kdyby došlo k zahoření všech organofosf átů uložených ve skladu. To se naštěstí nestalo. Po požáru jsme podali informace o jeho důsledcích na všechny možné strany – na ONV, ředitelství OÚNZ, OHES, ministerstvo zemědělství. Profesionální odezva na naše informace prakticky nepřišla. Zřejmě skončily v nějakých šuplatech.” *   *   * 11. 7. 1988 doktor Dunděra předal materiály pacientů postižen ých požárem v Boršově Klinice nemocí z povolání v Brně. Lékaři kliniky měli pak vynést konečný verdikt, jak je to s dlouhodobými zdravotními následky. V letech 1988, 1989 odškodnili 142 postižených částkami od osmi set do tisíce šest set padesáti korun. Podstatnějším odškodně- ním pak bylo to, že postižení dostávali v době pracovní neschopnosti plný plat. Ti, kteří prožili katastrofu v Kyjově, jsou ovšem většinou toho názoru, že zdravotní poškození všech, kteří byli nuceni dýchat dým z požáru, je mnohem větší, než se oficiálně uvádí. Na podporu svých tvrzení uvádějí tři záhadné případy, u nichž příčina nemoci už nebude zřejmě nikdy zcela objasněna: Okresní hygienik, který se pohyboval u chemického skladu při požáru i při likvidaci jeho následků, zemřel na rakovinu pankreatu. Jeden z pracovníků záchranné služ- by báňské má těžkou hepatopatii. Požárník Z. měl tři měsíce po opakovaném zásahu na požářišti operován melanoblastom na lýtku v místě, kde mu třely kalhoty o okraj holínky. Pacient byl sledován na onkologii, pro recidivy pětkr át operován a léčen chemoterapeuticky. *   *   * Základním poučením z boršov-ského případu zřejmě je, že čím menší byla informovanost v době katastrofy, tím větší prostor pro fámy, které už nepůjde nikdy docela vyvrátit, byl vytvořen. To nicméně není jediný důvod, proč o celé historii psát. Po České republice dnes překotně vznikají nové firmy, obchodující také s chemickými látkami. Pokud nebudou dodržovat základní bezpeč- nostní předpisy pro jejich skladování, mohou ohrožovat celá města, v nichž zřizují sklady. I proto je důležité znovu připomenout závěry, které z boršovského případu vyvodilo tehdejší vedení CO: 1. Je třeba přísně dodržovat oddělené skladování chemických látek. 2. Je třeba přísně řešit, čím požáry chemikálií v případě potřeby hasit. Po vypuknutí požáru je na hledání podobných řešení pozdě. 3. Je třeba zpracovat havarijní plány pro podobné rizikové lokality. 4. Je třeba bránit poškození záchranářů při haváriích dokonalejší vý- strojí, chránící kůži a dýchací cesty. 5. Havarijní komise se nesmí tak jako nakonec v případě Boršova příliš rozrůst. – Její způsob řízení likvidace katastrofy se pak stává těžkopádn ý. Na okresní úrovni je třeba vytvořit havarijní štáby a navazující realizační skupiny. Můžeme si dnes o organizaci CO myslet cokoliv. O těchto pravidlech si ovšem musíme mysle jedno jediné: Dokud někde na území této republiky znovu nevzplane chemický sklad, mohou se někomu zdát pedantská. Pokud ovšem nejsou dodržena, může to v případě propuknutí katastrofy stát stovky životů navíc.

SVĚT A DROGY

autor: Honza | Kvě 26, 2021

JIŘÍ VACEK text

Za držení drog a obchodování s nimi je v Malajsii smrt pověšením. Pokud u vás objeví 15 gramů takzvané tvrdé drogy nebo 500 gramů hašiše či marihuany, není pro vašeho obhájce v soudním procesu v podstatě žádný prostor. Vše, co je pod touto hranicí, je trestáno jak tělesnými tresty, tak vysokými tresty odnětí svobody. Ned ávno byla v malajském Kuala Lumpur u německého ob- čana – a narkomana – nalezena droga. Po jeho místopřísežném prohlášení, že mu droga byla podstrčena, byl vypovězen ze země. Odletěl do thajského Bangkoku, kde uspořádal tiskovou konferenci. Oznámil, že jeho prohl ášení u soudu se nezakládalo na pravdě a že se jednoduchou lží vyhnul trestu smrti. Tento případ bude mít v Malajsii ještě dlouho dozvuky, zejména pro cizince, kteří se dostanou do kola justice. SINGAPUR Odjíždím do Malajsie na pozvání WFTC (světová federace therapetutick ých komunit) na první konferenci o drogách v této zemi. Z holandského Amsterodamu, kde existuje snad nejtolerantněj- ší koncept v řešení problému drogové závislosti (ale přísnější než v České republice), pokračujeme do Singapuru. Přelétáme území Ukrajiny, Ruska, a obloukem se dostáváme nad území Turecka, Íránu, Indie a Thajska – jednu z typických tranzitních cest, která přivádí drogy do západní, a dnes i východní Evropy. V Singapuru jsme navštívili státní organizaci SANA, která pokr ývá celou prevenční, rehabilitační a resocializační oblast v Malajsii a měřit jejich způsob práce evropskýma očima, či z pohledu therapeutických konceptů v západních zemích, nelze. Tvrdý represivní přístup i v otázce rehabilitací vychází v zemích s islámskou vírou z koránu, který určuje způsob života, ale i filozofii práva a trestu. Dobrovolné léčení, nebo tolik žádan á motivace závislých zde vůbec nejsou možné. Přiznání drogové závislosti v Singapuru znamená v praxi nejdřív přinejmenším vězení a teprve potom pobyt v rehabilitačních centrech. Toxikomanovi je vždy odebrán pas, aby nemohl vycestovat ze země, a svou zemi tak nikde neostouzel. Malajci jsou velmi hrdý národ. Tábory, kde je až 500 bývalých toxikomanů, jsou založeny na vojenské hierarchii a velitelem je tu vždy příslušník armády. Celou dobu pobytu v táboře, jehož délku určuje velitel, prodělá- vají toxikomani tři fáze. Rozlišíte je na první pohled podle barvy kalhot, které mají na sobě. Celý rehabilitační proces je v podstatě vrácení fyzické zdatnosti a disciplíny pro budoucí život. Psychoterapie po západním způsobu tu není možná, protože dodržování hierarchie a subordinace je v životě Malajců jedním z nejdůležitějších prvků.Vystupování therapeuta v komunitních zařízeních jako stejně rovného by znamenalo naprostou nereálnost a tím i nepřipravenost na normální život. KUALA LUMPUR Ze Singapuru do Kuala Lumpur je slabá hodinka letu a obsluha i vybavení Malaysia AIR dávají jen tušit, co nás čeká. O tom, jakou důležitost Malajsie této konferenci přikládala, a jak nám všem chtěla svoji pohostinnost dokázat, svědčí i to, že většina z nás bydlela v luxusních hotelech Hilton, Šangrila a Concorde. Hotel Hilton má třicet pater, sedm restaurac í, dva bazény, spoustu číšníků, nosičů kufrů a pomocného personálu. Veče- ře s velkým orchestrem, spoustou tanečnic s osmi chody menu s neobvyklými kulinář- skými překvapeními sponzoroval vždy nějak ý člen vlády. Sešla se tu elita odborn íků v rehabilitacích drogově závislých, aby se pokusila dostat v této oblasti o kus dále, aby drogovému fenoménu naší doby alespoň částečně postavila hráz. Co jméno, to kapacita. Pan Alfonso Acampora, sám bývalý toxikoman, dnes člen sekretari- átu Světové federace a zakladatel komunit v Oklandu (USA). Dr. Charles Devlin, koncepční odborník přednášející na předn ích amerických univerzitách. Jeho referát, zabývající se asertivní výchovou mládeže, byl jedním z nejsilnějších zážitků konference. NARKOMANI ŠKOLOU POVINNÍ Tento způsob výchovy by měl být praktikován hlavně ve stá- tech, kde ještě nejsou vybudovány speciální struktury pro boj s drogami a v zemích, které nemají dostatek finančních prost ředků na jednotlivé druhy prevence. Výchova, celistvost rodinn ého života, se ukazuje jako nejúspěšnější v nerovném boji s drogami. Drog je dnes na světě nadbytek a brzo se jistě dostaneme do situace, kdy sám organizovaný zločin spálí část rostlinn é úrody, aby udržel vysoké tržní ceny. Na druhou stranu to znamená ale zvýšené hledání nové klientely, pronikání na nové trhy. Asi do sedmdesátých let měly například Camora i Cosa Nostra určité „kodexy”, které nedovolovaly rozdávat drogy dětem. S příchodem asijských a tureckých mafií byl kvůli zisku tento zákon zrušen a dnes je již klientela hledána i u dětí pod patnáct let. Zařízení pro drogově závislé děti jsou dnes provozová na v západních zemích hlavně na nádražích a ve čtvrtích s velkou dětskou koncentrací. Kromě drogové závislosti se věnují i dětské prostituci, jsou jakýmsi azylem jak před obchodníky (pasáky) s dětským masem, tak před rodinnými příslušníky. Jedná se spíš o ambulantní péči, kde se dítě může umýt, dostane najíst, je mu poskytnuta první pomoc psychologa nebo sociálního pracovn íka. Zneužívání dětí se zdá dnes větším problémem, než jsem si ochotni připustit. Neznám stát, který je schopen tento nedostatek v sociální oblasti otevřeně přiznat a udělat potřebná opatřen í. Věk rizikových skupin neustále klesá a drogová problematika dětí je již dnes propojena s prostitucí, kriminalitou a dalšími důsledky, jako je AIDS a jiné nemoci. SPIRITISMEM PROTI DROGÁM Pro Evropany naprosto novou, ale v asijských podmínkách samozřejmou, je spiritistická oblast, kterou se ve své přednášce zabýval Hamzah Sidaug Mohamad z organizace PEMADAM. Jde o dlouhodobý výcvik, napomáhající sebekontrole pomocí meditace. Pro většinu Evropanů bude pravděpodobně nemožný. Změna priorit v osobním životě by neumožňovala adaptaci do západní společnosti. Kromě toho – který Evropan dnes považuje peníze a moc za nedůležitou stránku svého života? DROGOVÁ EKONOMIE Spojení ekonomiky a drog bylo tématem australské dvojice Dr. J. Thombové a Dr. M. Hamiltona. Zde bylo názorně ukázá- no, jak jsou producentské země rostlinných drog svou ekonomikou s tímto problémem svázány. Všechny pokusy nahradit pěstování koky či opiového máku jinými rostlinami ztroskotaly více či méně na tradici a neochotě lidí, kteří se tímto pěstováním zabývali. Těžko můžeme odsuzovat lidi, pro které je tato činnost často jediným zdrojem obživy. Řada z nich si vůbec problém zá- vislosti nepřipouští, protože s drogou žije od narození a v případě přímé závislosti na ní není. Droga (kokové listy) je spíš součástí jejich kultur a rituálů. Kokové keře jsou také málo náročné na kultivování a péči během růstu. Indiánovi v Peru budeme těžko vysvětlovat, stejně jako zemědělci v Laosu, Thajsku, Barm ě, že by měl vynaložit několikrát vyšší námahu za menší zisk. Musíme se smířit s tím, že dokud bude naše společnost existovat, bude drog vždy dostatek. Dnešní chemický vývoj dává navíc další prostor pro vznik umělých (designerových) opiátů. DROGY U MUSLIMŮ Poprvé byla podobná konference zahájena a ukončena četbou koránu. Ještě dnes neustále přemýšlím, jestli vysoké tresty v celé oblasti kriminality, spojené s tradiční hodnotou rodiny a nábo- ženství, nedávají pro nás tak nepochopitelně islámské společ- nosti záruku udržení jejich představ a ideálů. Možná tak udrží některé negativní jevy v určitých mezích snáze než my, kteří v rámci demokracie zaměňujeme prvky liberální za prvky anarchistické. Nevím, jestli donuceni situací nedojdeme v naší represivní politice také k těmto prostředkům. Odsuzovat trest smrti v Malajsii znamená odsuzovat ale také trest smrti v některých státech USA. Faktem je, že v noci v Kuala Lumpur jsem měl pocit většího bezpečí (a stálé prevence policie) než na Václavské náměstí. Viděl jsem také, jakou společenskou prestiž policista v Malajsii má. A vím na vlastní kůži, jakou má u nás. Zaručit se za demokratické hodnoty může právě jen silná exekutiva. Spoléhat na to, že naše společnost bude „uvědomělá”, znamená pohybovat se v oblasti teorie. BUDHISTICKÁ METODA Čím je pro nás nebezpečí organizovaného zločinu z oblasti Írá- nu, Turecka, tedy takzvaného zlatého půlměsíce, tím je pro Malajsii oblast Thajska, Barmy a Laosu – zlatého trojúhelníku. Tato oblast, kterou někteří odborníci vidí jako hlavní pěstitelskou zá- kladnu opia, zásobuje heroinem nejenom asijské oblasti. Asijský heroin je velmi kvalitní a dlouholetá tradice v jeho pěstování ned ává naději na brzkou změnu. V samotném Thajsku, opiové zá- kladně a převážně budhistickém státě, byl trest smrti zrušen. V Thajsku je také přístup k rehabilitaci toxikomanů jiný. Jakási kombinace evropského a budhistického stylu. Hlavní organizací je tu NGO – ANCC, řídící činnosti všech – i represivních složek v drogové problematice. Stala se spoluzakladatelem asijské Therapheutick é federace, která dnes sdružuje již 95% všech států tohoto světadílu. Pozoruhodnou součástí jejich programu je koncept budhistických templů, ve kterých se tamní mniši již léta snaží pomoci drogově závislým. V Thajsku je asi 30 000 budhistických templů, z nichž většina má školy a nemocnice ve svých správách. Způsob léčení se skládá ze tří důležitých faktorů: První je prosba toxikomana o pobyt v templu, druhý faktor je filozofický, má původ v karnacích a inkarnacích, tedy očistě těla a ducha. Třetí fáze, kterou považují prozatím v Evropě za nemožnou, je neuvěřitelně krátká doba na rehabilitaci narkomanů. Z 99 výtažků různých rostlin je vytvořen nápoj, který způsobuje neustálé zvracení. To trvá čtrnáct dní až tři neděle. Po této fázi je toxikoman, ač zeslábl ý, povinen pracovat pro společnost. Dělá kanalizaci pro kláštery, stará se o staré a nemocné lidi. Je zajímavé, že tato „očista” není brána jako povinnost. Nikdo toxikomana k práci nenutí, po čase, který je nutný k fyzické konsolidaci, musí dát léčící se člověk slib, že drogu již nikdy nepožije, a odchází z templu. Za celou dobu není na toxikomana činěn žádný tlak. Vše se děje dobrovolně. Jaký rozdíl mezi zeměmi se společnou hranicí. METHADON V BANGKOKU, METHADON V ČECHÁCH V Bangkoku existují dvě ambulanční stanice, zabývající se prod áváním náhražkové drogy methadonu. Lidé, kteří chtějí odnau- čit toxikomany jejich návyku, nejsou přívrženci této metody. Pro mě jsou i z osobních zkušeností základem určitá fakta: Člov ěk na methadonu není schopen therapheutické práce. Jako lé- kař nebo drogový pracovník udržují nemocného nadále v jeho přímé závislosti. Stávám se soudcem, který rozhoduje, kdo methadon dostane a kdo ne. Pro narkomana vstupují do role obchodn íka (dealera) s drogou, a on se stává závislým na mé osobě. V žádném případě, jak se nám snaží někteří odborníci namluvit, není možné dostat závislého na nulovou hranici. Tento recept je nefunkční. Spíš dojde k tomu, že si toxikoman vezme dávku od lékaře a druhou si obstará sám. Pozitivní na této metodě je pomoc lidem, kteří nejsou schopni prodělat therapii, nebo pro lidi pozitivní HIV či AIDS, kteří již žádnou životní motivaci nemají. záslužná je i činnosti ambulančních nebo krizových center při výměně jehel a jejich sociální činnost. Mluvit o methadonu jako o všeléku u drogově závislých je prost ě zavádějící a nepravdivé. Jistě ale i této metodě „léčby” patří ve spektru s drogově závislými její místo. Mohlo by se stál, že při rozsáhlejší aplikaci tohoto způsobu nenajdeme lidi, ochotné za svůj cíl zvolit abstinenci od omamných látek. V každém případ ě jsme jedna z mála zemí, kde se metadonový program dostal do vládní koncepce boje proti drogám. Já sám nadšení pro tento program nesdílím, spíš souhlasím s jeho filozofií. Je třeba pomoci nemocným lidem a hlavně je třeba dělat prevenci – východu dětí. Dnešní generace toxikomanů, ať se to někomu líbí nebo ne, bude odkázána na vlastní vůli vyrovnat se s problémem. Nevid ím dostatek prostředků a hlavně odborníků, abychom pokryli celé spektrum problematiky. Proto by měla činnosti několika málo odborníků v naší zemi směřovat právě do oblasti prevence. Dvacetilet ý toxikoman jistě ví, nebo si uvědomuje, co droga je a jaký může být jeho osobní výsledek závislosti. Za děti je zodpovědná celá společnost. Jakékoliv prodlení v této oblasti poznamená život a stabilitu příští nebo přespříští generace. Problém drog je problémem celosvětovým a jakýkoliv optimismus nebo bagatelizování situace nás může přivést před neřešiteln é problémy. Ve Španělsku za krátkou dobu eskalovala situace natolik, že se stala v dopadu na kriminalitu země neřešitelnou. Někdy mám dojem, že spousta lidí věří na zázraky, na vyjímeč- nost naší země. Malajsie řeší své problémy svým způsobem, podle svých tradic. Chtěl bych věřit, že i my je dokážeme řešit. Zatím si o nich spíše povídáme, než abychom na nich pracovali. A to mě naplňuje strachem a smutkem. O autorovi: Ing. Jiří Vacek, narozen 13. 8. 1947, emigroval v roce 1969 do SRN. Vystudoval v roce 1974 v Darmstadtu stavební školu, v roce 1976 pracoval v Ruandě (Afrika), stal se drogově závisl ým, 1978 – návrat do SRN a vstup do rehabilitačního zařízení Daytop. Od roku 1979 práce v rehabilitačních a represivních složkách SRN. Vrátil se do Československa a v roce 1990 se stal náměstkem ředitele federálního policejního sboru, poradcem ministra pro organizovaný zločin, nyní je ředitelem městské polici v Liberci.