autor: Honza | Kvě 26, 2021
v rozhovoru s DIANOU REYNOLDS
Dr. Dušan Tříska má doktorát jak práv, tak i nukleární fyziky. Pracoval mnoho let v Ekonomickém ústavu Univerzity Karlovy. V roce 1990 byl náměstkem ministra financí, architektem privatizace v České republice. Navrhoval legislativu a počítačovou technologii jak pro Burzu, tak pro obchodování na RM Systému. Je ředitelem projektu RM Systém.
Jak byste charakterizoval český model tržní transformace? Zaprvé je tady všeobecná politika makroekonomické stabilizace, která zahrnuje liberalizaci cen a vnitřní konvertibilitu koruny; zadruhé tu je přísná monetární a rozpočtová politika a třetím základním kamenem byla privatizace, převod vlastnictví z rukou státu na soukromé osoby.
Bylo by správné vás nazvat „otcem privatizace”? Byl jsem při tvorbě privatizačních zákonů a plánů privatizace standardním způsobem. Samozřejmě, že otcem celé transformace byl Václav Klaus. On byl šéfem, učitelem i vůdcem celého procesu. A já jsem byl v týmu Václava Klause zodpovědný za privatizaci. Byl jsem jeho zástupcem pro privatizaci.
Jak byste popsal privatizaci? Privatizace je tím, co odlišuje reformu typu perestrojky od pravé transformace ekonomiky a společnosti jako takové. Dokonce i komunistická vláda může zavést cenovou liberalizaci. Je to právě privatizace, co odlišuje pravou, ryzí transformaci od kosmetických úprav už existujícího systému. Když jsem začali hovořit o privatizaci ekonomiky, bylo na to doma i v zahraničí mnoho názorů. Pochopili jsme, že tohle je jádrem změny institucí ve společnosti a že v naší zemi nelze použít žádný tradiční přístup, protože rozsah a velikost problému byly prostě nevídané. Museli jsem vytvořit nějaký nový plán nestandardní masové privatizace. V pozadí celého konceptu bylo hluboké porozumění, že obvyklé způsoby transformace státních podniků na soukromé, které se používaly v Británii, Francii nebo jiných částech Evropy, nebyly dostatečné na to , aby mohly vyřešit problém, který jsem zdědili my.
Uvažovali jste o modelech privatizace, které navrhla univerzita v Chicagu a které se používají v Latinské Americe? Jeffrey Sachs, poradce Světové banky, který podporoval tento model, navštívil Československo v březnu 1990. Potom probíral tým vládních ekonomů ze zemí stření Evropy otázky transformace s panem Sachsem v Helsinkách. V jedné chvíli se ekonomové z bývalé Jugoslávie, Polska a Československa rozhodli opustit jednací místnost. Zorganizovali jsem svoji vlastní debatu mimo pořad konference, abychom se mohli začít vážně zabývat našimi problémy. Nevím přesně, co pan Sachs navrhoval, ale v našem stadiu vývoje se to zdálo směšné. Možná to bylo proto, že v Latinské Americe nemají ten problém, že všechno bylo vlastněno státem. My jsem neměli vůbec žádné instituce a žádný soukromý sektor, zatímco v Latinské Americe měli soukromé vlastnictví i soukromý sektor, zatímco v Latinské Americe měli soukromé vlastnictví i soukromý sektor – i když deformovaný. Jejich problémy byly převážně politického rázu. V našem případě však šlo o velice komplikovaný problém týkající se struktury institucí, kde všechno bylo vlastněno státem a soukromé vlastnictví či podnikání zde neměly téměř žádné kořeny. To byla naše první zkušenost se zahrani čními poradci. Možná víte, že premi ér Klaus prohlásil, že zahraniční poradci prodávají slabé rady za silnou měnu. Od první chvíle po prosinci 1989 jsem byli zaplaveni zahraničními poradci a jejich ohromnou nekompetentností. Navzdory tomu jsem přežili. Ačkoli jsem se nyní vrátil ze Sofie v Bulharsku jako expert Světové banky v oblasti privatizace, byla v roce 1990 Světová banka úhlavním nepřítelem našeho privatizačního programu. Chtěli, abychom přijali jejich rady. Chtěli k nám exportovat svoji technickou pomoc, což by znamenalo vytvářet individuální privatizační programy pro každý státem vlastněný podnik. V té době zastávali názor, že musíte vzít každý jednotlivý podnik, restrukturalizovat ho, zlepšit jeho výkonnost a teprve potom ho nabídnout k prodeji.
Tak jako se to pokoušeli dělat se Škodou Plzeň? Ano, přesně tak. Dost těžce se jim vysvětlovalo, že máme pět tisíc podniků a že bychom potřebovali miliony vládních zaměstnanců, abychom takový problém mohli vyřešit. Samotná vláda v té době procházela velikou transformací a byla velice slabá. Všechno se transformovalo, takže ve vládě nebyl nikdo, kdo by se podniků mohl ujmout a přetransformovat je na něco rozumného. Kdo by to dělal? Já sám? Moji kolegové? Moji podřízení? Nikdo takový ve vládě nebyl, a stále tam nikdo takový není. Navíc, kdyby byla vláda schopná přem ěnit podnik na velmi dobře fungující závod, už by nepotřebovala soukromého vlastníka. Vláda by si podnik nechala a byla by na sebe hrdá. Takže to byly úplně bláznivé nápady. Od Václava Klause to vyžadovalo mnoho úsilí. Musel být agresivní a velice aktivní, aby mohl čelit návrhům Světové banky. Klausově sebejistotě a schopnostem vděčíme za mnohé a to v každém ohledu. Já jsem míval problémy, když jsem se bavil s těmi důležitými pány v nádherných oblecích, co mluvili ang licky tak vybraným způsobem.
Jak jste přišli k myšlence privatizace v Čechách? Já jsem ani na vteřinku nesnil o tom, že komunisté odejdou z vlády. Takže jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že by mohlo dojít až k takové změně, aby v celé zemi mohla proběhnout tak ohromná privatizace. Nic z toho, co jsem dělal před revolucí, nemělo cokoli společ- ného s filozofií nebo teorií transformace. Mnoho let jsem pracoval v oblasti čisté ekonomické teorie, jako jsou např. matematické modely obchodování a výzkum optimálního rozhodování na dokonalém trhu. Výsledek mé práce v této oblasti ukazoval, že je nebezpečné pokoušet s reformovat ekonomiku se socialistickým trhem, protože ta došla do svého optimálního stadia. Pokud se ji pokusíte reformovat pouze částečně, můžete ohrozit její účinnost. Tím prvním špatným výsledkem je samotn á směsice centrálního plánování a tržní ekonomiky. Můžete mít buď to, či ono, ale být někde mezi tím je velice špatné. My jsem tedy vždy věděli, že perestrojka Gorbačovova typu je úplně špatný přístup. Jejím výsledkem je mnohem menší výkonnost ekonomky a společnosti vůbec, než by tomu bylo s centrálním plánování. Tohle byl přístup Václava Klause a také můj. Jsme proti všem typům perestrojky. To byl hlavní bod bitvy mezi zastánci Klause a Komárka v Prognostickém institutu. Dr. Komárek a jeho lidé věřili, že by fungoval právě přístup ve stylu perestrojky. My jsem věděli, že musíme provést co nejrychleji veliké změny od základů, protože přechodná oblast je velice nebezpečná. A tak bylo období mezi lednem a červnem 1990 klíčové pro celou naši společnost. Mezi Klausem a Komárkem se odehrávala skutečná bitva o přežití. Díky Bohu, Klaus vyhrál. Den po listopadové revoluci 1989 jsem se vzbudil a pomyslel jsem si: „Můj Bože, tak komunisté už nejsou u moci.” Potom, 23. prosince 1989, svolal Václav Klaus skupinu ekonomů do své kanceláře a oznámil nám: „Musíme s tím něco udělat.” Dokonce ani v té době jsem nevěřil, že bychom mohli změnit svět. Až Klaus mi řekl, že to možné je. A přitom jenom pomyslet na privatizaci se rovnalo zločinu. Museli jsem zlomit svoje duševní sepětí se starým světem. Můžu říci, že jsme byli úplně nepřipravení a plány jsme museli vytvořit z ničeho.
Existuje nějaké pojmenování pro model, který používáte, nebo má privatizační proces nějakou jednoduchou filozofii? Pokud bych to měl charakterizovat jednoduše: vždycky jsem věřil, že můžete žít buď v jednom světě, nebo v tom druhém. Nemusíte přitom mít rád ani jeden. Víte, že tržní ekonomika vede i k tomu, co se vám nelíbí, jako např. k vysoké kriminalitě. Víte ale také, že je neskonale lepší, než komunismus a centrální plánování. A také víte, že být někde uprost řed je vůbec to nejhorší. Víte, kde se nalézáte a že se musíte dostat na druhou stranu co nejrychleji. Od začátku jsem věděl, že jediným správným způsobem je distribuovat ve velkém a co nejrychleji. všechny ostatní způsoby – aukce, tendry, atd. jsou zdlouhavé a politicky nákladné. Podívejte se na Polsko, Maďarsko a Slovinsko. Říkal jsem jim to před třemi lety a nyní mi říkají: „Ano, teď tomu rozumíme.”
Myslíte se, že se tyto země dnes snaží přijmout český model? Nedávno jsem byl ve Slovinsku, Bulharsku, Polsku a v Maďarsku. Je velice obtížné tam převést český model, neboť když už jednou ztratíte ten správný moment hned po revoluci, tak je pomalu nemožného znovu získat. My jsme v letech 1990 a 1991 pracovali jako blázni. Věděli jsem, že to, co nebudeme moci udělat tehdy, se už neudělá nikdy. Kdybychom promeškali tu správnou chvíli, transformace by se zablokovala v oblasti sociální, politické i organizační. Jsem přesvědčen, že všechny návrhy, které v té době prošly docela snadno, by dnešním parlamentem neprošly. Nyní se vše příliš zpolitizovalo, každý bojuje nemilosrdně o moc. Musíte využít ten jediný správný moment. Klaus tohleto viděl a věděl, že musíme být rychlí. Možná se nedá český privatizační proces použít nikde jinde. Je tady další problém. Skutečnost, že privatizace funguje, má okamžitý účinek na samotnou vládu. Její původní ekonomická moc se začíná zmenšovat. Například Klaus jmenoval na začátku ředitele bank; ty jsou však dnes soukromé a on už do toho nemá co mluvit. Teď mají prezidenti bank platy desetkrát větší, než má Klaus. Je to hodně pokořující, když se oni projíždějí ve svých velikých limuzínách s vlastními šof-éry a Klaus si sám řídí to své malé auto. Dokonce i vláda, která velice dychtí po privatizaci, po čase ztrácí odhodlání jít s ní ještě dál. Druhá vlna kupónové privatizace by se nikdy neuskute čnila, kdyby kupónová privatizace nebyla hned naplánovaná na dvě vlny a kdyby první vlna neskončila tak dobře a zároveň se nepracovalo na druhé vlně. To byla ta správná chvíle a přesto byl ve vládě proti druhé vlně velký odpor.
Co zbyde vládě, až druhá vlna skončí a všechny podniky budou úplně v soukromých rukách? Bude toho tak malinko, jako toho má vláda USA. Musíme tedy pochopit, že politici jsou zvláštní lidé, stejně tak jako politici ve Francii, v Německu či v Americe. A že za politikou stojí mocní a vlivní lidé ze sféry obchodu a podnikání. Vždycky jsme věděli, že vláda, která provádí ekonomickou transformaci, si podřezává větev, na které sama sedí. V prvních měsících se po revoluci se říkalo docela hezky, že máte rádi vládu, ale po letech zjišťujete, že vlády jsou docela dobré. Obzvlášť, když v ní máte co dělat. Takové postoje se teď zakořenily v Polsku a v Maďarsku. Lidé z těchto zemí, se kterými jsem mluvil, říkají, že potřebují nějaký silný impulz, aby se jejich privatizace pohnula ku předu. Neřekl bych, že to je nemožné, ale zároveň cítím, že to nemyslí vážně. Zvykají se na svoji moc stále víc a víc.
Kdybyste dělal českou privatizaci znovu, co byste dělal či nedělal jinak? Když jsem byl v prosinci s Václavem Klausem na přednášce o privatizaci, řekl jsem: Ne, nedělal bych nic nějak jinak. Mluvil jsem o tom, jak perfektně se to udělalo. Teď musím poctivě uznat, že kvůli rozložení politických sil nebyla jiná možnost. Udělalo se hodně kompromisů a myslím, že některé z nich byly špatné. Nenávidím koncept restitucí. Věřím tomu, že není nic tak hloupého a iracionálního, jako jsou restituce. Mým největším pokořením bylo to, že jsem musel pomáhat při tvorbě restitučního zákona, protože bez něj by privatizace nemohla jít kupředu.
Proč nemáte rád restituce? Nemám je rád, protože způsobují více zla než dobra. Tvrdí se, že je dobré a spravedlivé vracet majetek lidem, ale tím vzniká ohromná nespravedlnost a nerovnost mezi lidmi. Restituce se zdají být báječná věc, ale není to tak. v mnoha ohledech to je nespravedlivé. Já s tím však dokážu žít, i když to blokuje moji privatizaci. Například zemědělství už mohlo mít transformaci za sebou, ale není tomu tak kvůli mnoha restitučním nárokům a problémům. Mnoho problémů vzniká také ohledně bytů a nájmů. To byl vůbec ohromný omyl. Klečel jsem na kolenou před členy parlamentu a žádal je, aby vynechali alespoň nájemní domy, protože jinak z toho bude katastrofa. Vláda musí regulovat nájemné, protože v centru Prahy žije přes třicet tisíc starých lidí. Byla by to ohavnost, zvyšovat jim nájemné; nedalo by se to sociálně zvládnout. Zároveň však noví vlastníci, nemají dostatek zdrojů financí, aby pokryli náklady spojené se správou těchto domů. Protože však ty peníze odněkud získat musí, tak zvyšují nájmy nebytových prostor – a malé obchody, kavárny a podniky musí platit vyšší ceny než v Mnichově, Frankfurtu nebo ve Vídni. To je ohromná zátěž pro začínající malé a střední podnikatele. Obávám se, že převažují spíš tyto technické problémy, než morální otázky. Morální zisk z restituce je vůbec pochybný. Je tu ještě něco, co bych dělal jinak. Rozumím politickému pozadí u restitucí a malé privatizace, ale nyní bych spustil malou privatizaci společně s velkou. Tehdy byly ceny příliš vysoké, kvůli nedostatečné nabídce jakéhokoli majetku k podnikání. S lítostí musím říci, že většina průkopníků privatizace zbankrotovala. Vykrváceli během jednoho dvou roků. Nechápou, že to bylo zap říčiněno koncepční chybou parlamentu. Tihle nešťastní lidé za ni zaplatili. Privatizace pro ně mohla být mnohem lepší a přátelštější. Další problémovou oblastí je bankovní sektor. Ze všech sil jsme se snažili transformovat naši bankovní strukturu. Je tady však stále tendence mít bankovní systém německého typu, kde na rozdíl od anglo-saského způsobu banky dělají všechno. Všechno vlastní, všechno řídí. Jsou tou největší, dominantní silou na trhu. Existuje zde veliké nebezpečí, že se banky stanou příliš silné a že budou určujícím a dominantním prvkem celé ekonomiky Pokusili jsme se vyvážit jejich vliv prostřednictvím investičních privatiza čních fondů. První vlny kupónové privatizace se účastnilo asi 250 investičních fondů, nyní ve druhé vlně jich je 363. Věříme tomu, že mohou vyvážit vliv bankovního sektoru. Tím by se zdroje pro financování nových podnikatelských záměrů dostaly do mnohem konkurenčnějšího prostředí. Nyní rozhodují banky o tom, kdo dostane půjčku a kdo zbankrotuje. Já jsem horlivý zastánce anglo-amerického bankovního systému, kde je rozdíl mezi obchodními a investi čními bankami a mezi bankami a investičními společnostmi. Samozřejmě, že se to bankám nelíbí. Mají velice silné postavení a velkou moc, a my s nimi bojujeme. Zařídily si burzu a my jsme založili RM Systém (soukromý systém obchodování mimo burzu). Mezi těmito systémy je napětí. Fakt je, že banky dělaly, co mohly, aby nás omezovaly.
Jaké byly jejich námitky proti RM Systému? Banky nemají rády konkurenci. Jsou spokojené se svojí pozicí a je jim tak dobře. Vždyť tak bohatnou a vydělávají ohromné sumy peněz a tak malinkým úsilím. Tento sektor je nedostatečně vyvinutý a ony tak mohou vysávat peníze od vdov a sirotků, kteří čekají ve frontách. U každé přepážky stojí lidé ve frontách. Na straně nabídky je citelný nedostatek. Na rozdíl od ostatních sektorů, kde konkurence vzniká lehce, jsou počáteční investice pro vstup na bankovní trh velmi vysoké. Je velice obtížné založit novou banku. Na druhou stranu je velice jednoduché založit a řídit investiční fond. Naneštěstí však byly některé z nejsilnějších fondů založeny bankami. Takže nyní šeptám do uší našich poslanců, že by toto spojení měli přetnout. Měli bychom postavit nějakou Čínskou zeď, která by odd ělovala banky od fondů.
Existuje v České republice nějaký druh bankovního omezení? Ano, je ve vývoji. Regulační funkce státu je slabá, protože pro vládu je to něco úplně nového. Finanční trh všeobecně se začíná regulovat z ministerstva financí a také ze Státní banky. Mezi nimi však existují určité problémy. Sílí zde tendence mít jenom jeden úřad, který by jasně definoval strategii v této oblasti a bděl nad jejím dodržováním. V této chvíli ještě nevíme, co chceme. Každý se obává té možnosti, že zde budeme mít vlnu bankrotů. V současné situaci, kdy banky ovládají podniky – často skrz investiční fondy – mohou ve velice krátké době nějak modif ikovat nebo změkčit tlak, vedoucí k bankrotům. Zabývají se oddlužováním podniků a jejich konsolidací. Když teď jdete po ulici, tak vidíte, jak vznikají a vznikají podniky; ale to, co se děje za tím, je ještě důležitější. Dochází k obrovské restrukturalizaci původního vlastnictví. Původní vlastníci prodávají majetek druhé generaci vlastníků a ti ho prodávají třetí generaci. Takže máme restrukturalizaci všude. Celá společnost a ekonomika prochází ohromnými změnami, každý týdne to je jinak.
Co byste řekl na zoufalé volání ministra Dlouhého, aby podniky začaly bankrotovat? Když jsme začínali privatizační proces, říkali jsme „nejdříve privatizace, potom restrukturalizace”. V to m se jasně objevovala otázka „A co když podniky zbankrotují?” a i odpověď „Pokud budou bankrotovat, tak je necháme.” Mysleli jsme, že by mohlo přežít asi 70 procent podniků; očekávaných 30 procent podniků však nezbankrotovalo. Dohromady jich zaniklo 30 až 50. Podniky se zbavily 30 procent pracovní síly a přitom nezaměstnanost zůstává na 3,2 procentech. Každý den sleduji ceny nemovitostí a vidím, že se společnosti musí zbavovat i svého nemovitého majetku a zařízení. Mimopražské ceny jsou dolů. Privatizoval jsem tisíce podniků, které nyní prodávají svůj majetek, protože zoufale potřebují hotové peníze. Klademe veliký důraz na to, aby nově vznikající soukromé podniky absorbovaly uvolněnou pracovní sílu. Musíme tedy vytvořit všechny nezbytné podmínky pro to, abychom těmto podnikům pomáhali. Nejlepší způsob je privatizovat ekonomiku tak, že zakládání nových společností bude snadné a jednoduché. Pokud by stát stále vlastnil většinu majetku, tak by k němu soukromníci neměli přístup. Takže radikální způsob masové privatizace vlastně pomáhá je tohle jedním z klíčových konceptů v pozadí celé transformace. Doufáme, že právě tyto podniky, které vznikly nedávno a jsou nezatížené minulostí, povedou naši ekonomiku ke vzrůstu a prosperitě. Transformované podniky mají mnoho dědičných hříchů, těžce se učí novým strategiím a zvykům. Když mluvím s novými vlastn ky, povídají mi o restrukturalizačním úsilí. Vědí, že jejich podniky nejsou příliš výkonné. Nemusíte být moc nadaný, abyste si dokázal spočítat, co je ziskové a co ne. vláda musí být velice obezřetná. Jakmile to bude možné, zavedu restrukturalizaci přes sekundární trhy. Také bych velice chtěl zavést primární trh na úvěry a půjčky, kdy by byla skutečná konkurence. Podniky ještě nechápou, že tímto způsobem se mohou dostat k půjčkám. Potřebujeme legislativu, která by to umožnila. Musíte dávat pozor na to, aby nově založené podniky měly přístup ke komerčnímu kapitálu a aby trh práce byl co nejvíce flexibilní. S tím jsou však bohu žel stále problémy, neboť kontrola nájemného omezuje trh. Václav Klaus si je vědom toho, že pokud chce restrukturalizaci, tak potřebuje volný trh práce. Musí něco udělat s kontrolu nájmů. V blízké době se tímto problémem bude zabývat.
Jste spokojen s RM Systémem? Všeobecně řečeno ano, i když by mohl být účinnější. Můj první problém je privatizace. Obchodování s cennými papíry na primárních i sekundárních trzích ji vlastně umožňují. Budu šťastný, když celý tento systém bude úspěšný a ziskový. Závisí na tom i můj osobní příjem. RM Systém i Burza jsou silně závislé na celkovém ekonomickém vývoji. V současné době příliš úspěšné nejsou. Na Burze říkají, že se díky RM Systému museli stát liberálnější a účinnější. V únoru, březnu a dubnu bude zavedena nová generace služeb. Na RM Systému bude dvacet nových počítačových terminálů pro plné automatické obchodování na lince v reálném čase. Po celé zemi bychom jich měli mít tisíce. mým cílem je převést tuto zemi, telekomunikace a satelity na počítače. Moje ambice jsou vysoké a postupujeme pomaleji, než jsem očekával. Všeobecně je však RM Systém veliký úspěch. Měl bych být pyšný a šťastný, ale nejsem. Myslím si, že bychom v současné době už měli být mnohem dál. Tohle je nejdůmyslněj- ší obchodní systém, co kdy byl, je nejvíc liberální a demokratický. Jeho informační technologie je tím nejkomplikovanějším systémem, co byl kdy postaven. Ironií osudu byl postaven v zemi, která byla vystavena embargu v oblasti informační technologie až do roku 1990. Má tedy ohromný vzdělávací účinek. Také se stále více zamlouvá vládě. Nevědí, jak je pro ně pokořující, když říkají: „Nyní zjišťujeme, že zde budou dva trhy.” Konkurence je strašná, pokud musíte působit v jejích mezích, ale to právě uvolňuje ohromnou energii. Nenávidíte ji, ale bez ní byste nemohli žít.
Zamýšleli jste vést privatizaci tak, aby měla psychologický vliv na společnost? Privatizace má psychologické aspekty. Pro jednotlivce to byl rituál. Nazývali ji „Klausovým přístupem”. Transformace přináší lidem problémy, a to i v České republice. Kdokoli a cokoli se může přes noc změnit, vše je v nejistotě. Tohle se psalo úplně od začátku, bylo to i v prvním vládním vyhlášení. Pokud chcete, aby lidé přijali riziko těžkostí, musíte jim za to nabídnout mnoho příležitostí. Musíte být liberálnější než ta nejliberálnější vláda. Musíte umožnit každému volný přístup ke všemu. Lidé musí mít přinejmenším pocit, že jsou součástí toho všeho, že to není jenom pro velké ryby, pro bohaté Američany a vládní činitele. Lidé musí vědět, že mají šanci podílet se na nově vytvářených příležitostech.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Rozhovor JIŘÍHO MARGOLIUSE s BORISEM HYBNEREM
Projel desítky zemí. Nemusel se učit text v cizích jazycích. Divácinepotřebovali sluchátka s tlumočníkovým ševelením. Každý jeho mlčení rozuměl. I vévodkyně z Kentu; přišla po představení v Norwichi do šatny a ještě si otírala slzy smíchu. Léta snil o vlastním divadle, v němž by „říkal vše, aniž by kdy promluvil”. Sen se splnil. Boris Hybner je principálem studia Gag, prvního soukromého divadla u nás. Moc se v něm nemluví, mluví-li se v něm kdy vůbec. Všude ve světě, ba i u nás, měl a mívá otevřené dveře, teď ovšem nemůže otevřít své vlastní. Vchod do divadla GAG je před ranní zkoušku nedobytný: do zámku kdosi vrazil zlomenou sirku. Přivolaná zámečnická ochranka účtuje 280 Kč. V krátké době už třetí repríza neznámého sirkaře.
Otráví vás lumpárna? Je vůbec rezervoár dobré nálady nevyčerpatelný? Není někdy lepším řešením mávnutí ruky? Dokážete si vybavit toho darebáka, přestože jste ho nikdy neviděl? V každé době, ať jde o všední dny nebo o osudové chvíle národa, potkáváte lidi, nu, říkejme jim hajzlíci. Nejde o ten zámek. za celou uměleckou kariéru jsem se nesrazil s takovou plejádou špatných vlastností jako za poslední roky. Nová doba protrhla hráze, s vodou se přiřítilo zvířené bahno a ještě se nestačilo usadit. Někomu stačí jen ulomená sirka. A ani si neuvědomuje, že se zbavuje možnosti nakouknout přes cizí dveře klíčovou dírkou, což je další dobrá česká vlastnost. Mnohokrát jsem už o tom člověku přemýšlel. Vzal jsem si ho jako prototyp závistivce, reprezentanta komunity MČČ, malých českých ,člověků”, majících v erbu heslo ,Když nemám kozu, ať chcípne mému bližnímu”. Musí mít komplexy, že nevidí můj údiv, když přijdu ráno ke dveřím a – zase pozdrav ze Sušice. O ten požitek přichází. A já zase o spoustu iluzí. A s tím už vůbec nemá ten chudinka nic společného. Ty ztracené iluze se týkají úplně jiných lidí, s nimiž jsem se setkal jako patron tohohle divadla.
Být principálem je také naplněný sen? Proboha! Já nechtě nic řídit. Jen mít stálou adresu. Pracoviště, místo, kde bych mohl dělat komedie. To se povedlo. Za dva a půl roku jsem v tomhle divadle odehráli devět set představení.
Jaký máte soubor? Hráli jsem o dnech pohřbů v rodinách, v čase nemocí, vysokých horeček, někdo se třeba rozešel ráno se svou láskou a večer bavil lidi. Co víc říct? Třeba jak jste začal vydělávat a zapomněl na to, že vždycky se najde dost ochotných lidí, kteří s chutí házejí bližním pod nohy sloupky od banánů. Začal jsem sponzorovat jedno baseballov é a softballové družstvo. Když jsem se dočetl, že divadlo Na Provázku shánělo sponzory pro třetí díl shakespearovské trilogie, poslali jsme jim peníze. Nic moc, ale byla to pomoc. Ale teď jsme na tom bledě.
Kdo za to může? Smluvní partner. Říkejme mu pan Agentura. Dlouho se o nás ucházel, nakonec dostal naše výhradní zastoupení, aby plnil divadlo, potažmo i kasu, z níž by měl slušné obročí. Tak jsem si plácli a on plnil jen svou prkenici. Chvíli mi trvalo, než jsem pana Agenturu prohlédl. Uvažoval jsem jako zastydlý obrozenec. Raný kapitalista. Romantický kapitalista. Neboli pitomec. Tomu člověku jsem svěřili ekonomickou stránku a ačkoli jsme slušně vydělávali, nikdy jsem od něj neviděli ani korunu. A já dlouhou dobu táhl tu káru na pohon z vlastní kapsy. brzy jsem se dostali na nulu. Jeden darebák málem zruinoval divadlo se 44 lidmi. V takovém případě sice nebudete hledat nájemného vraha, ale přinejmenším schopného advokáta . . . V legislativě jsou takové skulinky, že pan Agentura se mi klidně směje do očí. Dobrý advokát je drahý advokát. Musel bych složit čtyři procenta dlužné částky, a ta už dnes dělá několik milionů. Všední příběh z novodobých dějin této země. Přes dva roky jsme existovali docela slušně. Půlrok je teď mizérie, ale v takové situaci přece nejsem sám na světě. Hlavu vzhůru a furt se „de. To říkal Honza Masaryk z Londýna a měl proti sobě mnohem větší lumpy.
Hryzá vás pocit viny? Spíš pocit neobratnosti. Neprohlédl jsem člověka, který se tvářil jako přítel a mistr světa svého oboru. Omluvou mi budiž konstatování, že jsem kumštýř a divadelník. Ti jsou vždycky důvěřiví. Očekávám, že když se někdo uchází o práci a plácne si se mnou, své závazky splní. Asi jsem na zeměkouli spadl z jiné galaxie. Nebo on? Možná. Představte si: při plném sále, kdyby prodal všechny lístky, mohl mě- síčně vydělat milion! Chtěl víc.
Co teď? Čekání na Godota? Hledám slušného a dobrého manažera. Sháním sponzory. Je to těžké. Někdy ponižující. Zvykám si. Už jsem dosáhl určité rutiny a tolik mi to nevadí, pud sebezáchovy otupuje ostny, smazává pocit studu. Jsou divadla, která mají dotace a vůbec nehrají. Nerozumím tomu a nechci se tím zabývat. Chtěl jsem se jen stát skřivánkem, který si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout, dokázat, že je možné, aby se divadlo uživilo samo vlastním důvtipem a obratností. Kvalitou a slušností.
A dnešní názor? Určitě to jde. Přes dva roky jsem byli ziskoví. Chce to jen, aby byl v pořádku poslední článek: obchodní partner. To se nevyvedlo. Také vám vykradli divadlo . . . Devětkrát! Jak vás znám, jste zarputilý bojovník.
Zvládl jste i horší životní situace? Před lety jsem hodně pil. Bude se to tisknout. Jestli nechcete, nemusíte o tom mluvit. Žádnému novináři jsem to ještě neříkal. Prostě přijel blázen posedlý divadlem z venkova do Prahy a v noci se zdálo o Fialkovi. Šel jsem na konkurs Na Zábradlí a pětkrát jsem se vracel Stříbrnou uličkou zpátky, neměl jsem odvahu přij ít na Anenské náměstí, vejít do divadla a vlézt na jeviště. Chtěl jsem si dodat odvahu. Být Pražák. Jako ostatní. Setřást ze sebe vše, co mě tížilo. Neměl jsem rozum. Hledal jsem ho na dně sklenice.
Jak se z toho člověk dostane? Třeba potká jiného člověka. A založí spolu rodinu. Pak třeba divadlo. Mimochodem: existuje někde ve světě výhradně pantomimické divadlo? Marcel Marceau nemá stálou scénu, v Anglii určitě není, bylo v Německu, je spojeno se jménem Milana Sládka, německá pantomima byl vlastně v českém područí. vedle Sládka to byl Kasal a pak ještě Dušan Pařízek. Měli štěstí, nepotkali mého pana Agenturu. Tomu jsem zavolal na Štědrý den. Zeptal jsem se, jestli se uvědomuje, co udělal. Chvíli koktal, pak řekl, že se ozve v Novém roce. Už nezavolal. I o tom svatvečeru lhal. Prostě třída. Vidím taky v šatně kolem sebe spoustu masek. Žijí večer své dvě hodiny na jevišti. Kolik masek máte mimo jeviště,
Jaký jste člověk? Důvěřivý, to už jsem poznal. A dál? Kolik je mých vlastních tváří? Nebudeme filozofovat. Jak kdy. Ode zdi ke zdi. Jekyll a Hyde. Do určité doby dokážu být hodný. Pak mi vyletí pojistky. Viděl jsem mezi rekvizitami lebku. Jako by vypadla z oka té, co držel Hamlet v dlani a meditoval.
Což takhle dát si Hamleta jako pantomimu? Jakžtakž jste se trefil. Meditace s lebkou v ruce je závěrečný obraz budoucího představení. Bude se hrát o Frankensteinovi, umělém člověku. V našem případě ho nestvoří jedna země nebo šílený osamělý vědec, nýbrž to bude první umělý světoobčan. Různé státy dodají součástky. Partnerství pro Frankensteina. Co dodáme my? Nic. A ta lebka? V nekonečném hvězdném prostoru nad ní bude Frankenstein mudrovat o tom, co byl přírodní člověk, který vym řel na nemoc zvanou civilizace. K žádnému lichotivému závěru nedojde. Nic veselého. Být doktorem a přijít ke mně Hybner, že trpí melancholií, neposlal bych ho asi na Hybnera, jako doktor Ricord v Paříži Deburaua. Mechanismus dramatu musí směřovat k apelu. Podle toho, jestli zjistíme, že máme dost času, neboje na katastrofických hodinkách za pět minut dvanáct. Důležité je, aby apel nepřišel po dvanácté. Podle času na orloji umělec volí prostředky. Třeba Frankensteina s lebkou.
Byl jste na pařížském hřbitově Pere-Lachaise? Hned vlevo od hlavního vchodu, u hlavní zdi, v 59 oddělení? Byl. K Deburauově hrobu jsem byl přitahován dlouhá léta. Pocity jsem měl smíšené. Pieta, obdiv, zbožnění a taky vědomí, že to byl člověk z masa a kostí, který se trápil a na jevišti rozesmával Paříž, zatímco v šatně mu tekly slzy. Deburau mi zosobňuje Kožíkovu knihu, Carného film s Jeanem-Louisem Barraultem, dva doby mého soukromého vesmíru, které mě přivedly k pantomimě.
Co je pantomima? Magie. Čarování. Krásná záležitost. Už jen to slovo mě pořád vábí. Pantomima je Deburau. Stal jsem se jejím náru- živým vyznavačem. Jsem mimoman.
Co člověk řekne, když odchází od Deburauova hrobu? Merci. Děkuji. Jaké máte touhy? Pobavit a potěšit lidi. Stojí za to? Samozřejmě. Pořád jsem optimista. Pan Agentura mě nerozhází. S ním to nebyla prohra. Jen zkušenost. Touha je nezničitelná, obrněná a chráněná ochranným vakem jako pacient v kyslíkovém stanu.
Čím jste původně? Ničím. Tímhletím. Jste pantomimou umanutý, je to tak? Samozřejmě, Kdysi dávno jsem četl beatniky, Ginsberga, Ferlinghettiho, taky Kerouaca, chtěl jsem podle nich žít. Jako zbitá generace, která zoufale hledá místo ve světě. Ještě nebyl rock’n’roll, poslouchali jsme jazz. Hrál jsem na kytaru. Osciloval jsem mezi Fialku a Velebným. Bavilo mě být mezi lidmi. Něco objevovat. Když se optali Jamese Cooka, proč pořád leze do nehostinných krajů, plaví se po mořích a něco hledá, řekl – pro kouzlo prvních stop v neznámé zemi. Nechci objevovat nové světy, jen dělat poctivě to, co umím. Jak říká Zdeněk Svěrák v reklamě na Czech Made – malý Čech čeká na vaše výkony!
Pantomima vám taky pomohla od pití? Jednou dopoledne jsem seděl v hospodě. Seděl . . . Hlavu složenou na stole, byl jsem úplně vyřízenej. Slyšel jsem dialog dvou kumpánů nad hlavou. Říkali – ten půjde do jara pod kytičky. A co vy na to? Vstal jsem a řekl – pánové, když budu chtít, tak odejdu z téhle restaurace a už mě v životě nikdo v podobném zařízení neuvidí. A tady že jdu! Nevím, jak to tehdy komentovali. Ale ta prognóza o kytičkách mě tak hluboce zasáhla, že jsem odešel po svých a skončil s pitím. To bylo před devatenácti lety. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že bych už nemohl hrát pantomimu. Byl jsem na dně. Nechtěl jsem, aby mě nesli nohama napřed. Přednost má mít za všech okolností hlava.
Může mim skutečně říct vše, ač nepromluví? John Lennon řekl: „Slova zpomalují komunikaci.”
A Charles Baudelaire? „Pantomima je čistý, koncentrovaný komický živel.” Werich říkával, že když je lidem dobře, není o čem mluvit. A když je lidem zle, tak to nestačí – dodávám já.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
napsal KAREL KÝR
Sun Myung Moon, který se narodil 25. února 1920 v Severní Koreji, se považuje za Mesiáše. Organizace byla založena roku 1954 v Soulu. Členové sekty jsou natolik oddaní svému duchovnímu vůdci, že se neváhají vzdát všeho. Rodiny, práce a majetku, který propadá sektě, který. Vše jim nahradí reverend Moon. Před dvěma roky probíhal na jednom z největších fotbalových stadionů v Jižní Koreji nezvyklý ritu ál, svým významem srovnatelný s křesťanským křtem. Reverend Moon tam najednou požehnal deseti tisícům párů z celého světa. Ti tam dle zvyku moonistů vstoupili do manželského stavu a tím pádem byli uznáni za plnoprávné moonisty. Většina párů s seznámila pár minut před obřadem. Odmítnout nemohli. Absolutní poslušnost je jednou z hlavních zásad. Znám případ vysokoškolské studentky, která se nechala naverbovat moonisty. Její víra v reverenda Moona byla tak veliká, že zanechala studia, opustila rodinu a dala se zcela k dispozici sektě. Mluvil jsem s jejími rodiči. Vědí jen, že je někde v Asii a vzala si Korejce nebo Malajce. Při té příležitosti mne napadá: v našem tisku se mnoho píše o zavlékání našich dívek do Itálie, kde jsou nuceny k prostituci. Italskou a českou veřejnost otřásla zpráva o zavraždění Hany K. z Písku, jejíž mrtvola byla nalezena na toskánském pobřeží.
Co tím chci říci? Ano, je potřeba o tom psát. Ale tyto mladé ženy ve většině případů vědí do čeho jsou a co se na nich bude vyžadovat. Dívky, které jsou zasaženy sektami, jsou dle lékařů ve většině případů psychicky labilní. a kolik těchto žen bylo prostřednictvím sekt zavlečeno do zahraničí? Církev sjednocení, tedy moonovci, patří prý k jedné z nejnebezpečnějších sekt. Odborníci tvrdí, že jejich závislost na Moonovi se dá srovnávat se závislostí těžkého narkomana na droze. Psychiat ři a psychologové jsou užaslí z toho, jak mnoonisté dokáží jedince zpracovat. Často jim na to stačí jeden měsíc. Jejich cílem je světovláda. Soustřeďují se především na středoškolskou a vysokoškolskou mládež. A jak by vás moonisté mohli naverbovat? Třeba na Václavském náměstí vám podstrčí lísteček a nezištně vás pozvou na přednášku s náboženskou tematikou. Je nabíledni, že vám neřeknou, že jsou členy sekty. Mohli byste být ve střehu, mohlo by to u vás vzbudit pro ně nežádoucí asociace. Ale dovíte se o tom, že by se měla na světě spojit všechna náboženství, dovíte s o pot řebě komunikace. Nejlepší je na takovou přednášku nejít. Jestliže se jí zúčastníte, nepustí vás těžko se jich zbavujete. Můžete mi věřit, zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem chtěl o moonistech získat nějaké nezprostředkované informace. základem jejich taktiky je tzv. love bombing – bombardování láskou.
Nikdy jim nedávejte svou adresu a telefon. Pokud tak učiníte, nenechají vás nikdy o samotě a příjemným hlasem a s úsměvem se vám budou vnucovat. Zahrnou vás neobvyklou pozorností. Jejich taktika zpracovat psychicky člověka je neuvěřitelná a účinná. Pokud dostanou jedince až sem, donutí ho, aby se zúčastnil třídenního, pak sedmidenního a nakonec několikatýdenního kurzu. Při absolvování kurzu vám přidělí osobu opačného pohlaví a ta do vás hustí spodem dolem, ve dne v noci, pravou víru. A to bývá obyčejně konec. Jedinec je „chycen”. Aniž si uvědomil, že se ocitl pod velmi rafinovaným tlakem. „Chycený” je pomalu izolován od společnosti, od normálního života. A pak následuje to, co musí zákonitě následovat. Osoba opouští zaměstnání, přestěhuje se do komunity, kde odevzdá veškerý osobní majetek. Zrůdný je fakt, že jsou známy případy, kdy se do takové komunity přestěhuje rodina i s malými dětmi. A těm je programově vypírán mozek. Členové sekty se stávají poslušnými nástroji reverenda Moona. Dlužno podotknout, že moonisté před veřejností zásadně tají svou identitu. Sekta se zúčastňuje různých podpůrných a nátlakových akcí. Při demonstracích se skrývají za různá občanská sdružení. Reverend Moon je velmi bohatý, tedy i mocný muž, a proto není divu, že mu mnozí politici před volbami nadbíhají. Při své návštěvě Koreje se sním prý setkal i pan Mečiar. Moon peníze získané „z darů” členů sekty velmi výhodně investuje, a tak získává stále větší hospodářskou moc. Patří mu údajně i vlivný list The Washington Times. K nesmírnému majetku reverenda Moona musíme přičíst ještě přes tři miliony ke všemu ochotných duší. Tři miliony? Patrně to bude více, protože ve střední Evropě moonisté pronikají i na venkov a faktem je, že územím jejich zájmu je bývalý Sovětský svaz. Rodiče, kteří zjistí, že jejich syn nebo dcera propadli nějaké tvrdé sektě, by podle odborníků neměli propadat panice. Náboženský fanatik je nemocný člověk. S „vymytým” mozkem se dá těžko něco dělat. proto je na místě trpělivost. A hlavně neztratit s postiženým kontakt. Faktem je, že někdy může být pozdě. Velmi důležitá je prevence. Když vás tedy bude někdo „bombardovat láskou”, vzpome ňte si na slovo jednoho z našich předních odborníků na tvrdé, tedy destruktivní sekty, dr. Prokopa Remeše. Říká: „Nejnebezpečnější na tvrdých sektách je, že vám dlouho neukáží pravou tvář. Navenek vystupují jako jakési volné sdružení lidí rozličného vyznání, což je pro mladé křesťany velmi přitažlivé. Když zjistí, že se ocitli v područí striktně organizované sekty, bývá většinou pozdě.”
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsala
MARTINA HLADÍKOVÁ
Teploty kolem čtyřicítky. Nulová vlhkost (tolik netypické pro tuto část Austrálie). Silný cyklon. Plameny šlehající v průměru do sta metrů. Nad Sydney se již několik dní vznáší těžký, hustý mrak dýmu a popela . . . To není obrázek z dobrodružného filmu, to je nedávná realita několikamilionového města a jeho okolí. Ještě pár dní po příchodu boží pomoci v podob ě blahodárného, spásného deště budí obrázek spálené krajiny úzkost. Ohořelé pahýly stromů. Namísto spadaného listí a hustého zeleného porostu jen několik centimetrů mrtvého šedavého popela. Opojnou vůni eukalyptového oleje a nepopsatelných rostlin vystřídal čpící pach spálené půdy. Křik papoušků v korunách stromů zase hluboké ticho.
NEJSLAVNĚJŠÍ MUŽ V NSW. Průvodcem spálenu zemí se mi s ochotou stal člověk z nejpovolanějších, jenž se bez nadsázky zasloužil o záchranu milionu obyvatel a jejich domovů i samotného města, nemluvě o hodnotě zdejší bohaté přírody. Phil Koperberg – vrchní komisař hasičského sboru státu Nový Jižní Walles (NSW) v Sydney, oddělení tzv. požárního dozoru pro neobydlené oblasti (jak lze volně přeložit anglický název Bush Fire Services) si pro mě a čtenáře magazínu KOKTEJL udělal čas: „Ve sboru hasičů jsem už hezkých pár desítek let, takže to pro mě byla akce jako každá jiná,” vyvádí mě s úsměvem z počátečních rozpaků. V jeho hlase je znát hrdost a pýcha – stal se nejslavnějším mužem v NSW. Poněkud zvážní: „Měli jsem všichni pěkně nahnáno. Situace nevypadala nijak růžově,” vypráví, zatímco projíždíme serpentiny vedoucí do jednoho z nejposti ženějších míst. Silnici lemují svodidla, na několika místech doslova roztavená neuvěřitelným žárem. Za námi ve slunečním oparu majestátné Sydney, které jakoby nic žije dál svým rušným životem. Přitom jej ještě před několika dny obklopoval prstenec plamenů a dýmu. „Tady, podívej, ti už měli smůlu,” prstem ukazuje na dvě do základů vyhořelé vilky. Pokračujeme v jízdě až na okraj pohoří Blue Mountains. Dole pod námi tvoří údolí jednu z nejhustěji obydlen ých oblastí. Dnešní spáleniště připom íná krajinu po výbuchu atomové bomby. „Tady, kde vede turistická stezka, lemující celou oblast, bylo nutné požár zastavit úmyslným vypálením širokého pásu půdy a vytvořit tak ochrannou hráz proti postupujícímu ohni,” pokračuje Phil, zatímco opatrně našlapuji na popelem poprášené kameny. „Jak k tomu vlastně došlo?” ptám se, zatímco vybaluji reportážní fotoaparát. „U nás v Evropě se mluví o úmyslném žhářství” doplňuji. Jenom se vlídně usměje. „To je věc dalších šetření.”
BACKDRAFT. „Všechno vlastně začalo už na sklonku loňského roku, kdy tady začíná horké letní období,” vzpomíná Phil. „Koncem prosince zdejší podnebí silně ovlivnil cyklon, který se točil v severním Queenslendu a zabránil tak průniku vlhkého mořského vzduchu do vnitrozemí státu.” Vyprahlá země, suchý silný vítr a vysoké teploty jsou nejvhodnější podmínky pro vznik požárů. Krutá vedra, kdy se ručička teploměru prakticky nepohne z 45 stupňů Celsia, hodnoty vlhkosti vzduchu se pohybují mezi 7 a 8 procenty. Negativním faktorem je i vysoká hustota zalesnění této části NSW. proto patří k nejčastěji ohrožené oblasti a zároveň nejhůře přístupné hasičské technice: 25. prosince 1993 – od severního pobřeží státu NSW, asi v osmdesáti různých lokalitách, vypukají požáry, provázené po dobu dalších deseti dnů velmi silným větrem. „Stačilo několik desítek hodin, aby se ohniska rozrostla na stovky různých míst a postupně přecházela dolů na jih, směrem k Sydney. V tuto chvíli bylo ohroženo na 7 tisíc objektů.” Horký a suchý pouštní vzduch z australského vnitrozemí tehdy přinášel spolu se zrnky písku i předzvěst obrovského nebezpe čí. Situace nakonec vyvrcholila v lednu . . . 3.-4. ledna 1994 – v samotném okolí Sydney, včetně přilehlých oblastí, je lokalizováno již na 200 nových ohnisek požáru. Ovšem na místní obyvatele to nejhorší teprve čeká. Z ohrožených oblastí muselo být evakuováno 24 864 osob. Od 5. do 8. ledna se počet postižených míst zvýšil až na 800. Ve velícím štábu je pomalu nestačili vyznačovat na mapě. „Museli jsem i omezit dopravu a zcela uzavřít několik kilometrů dálnic,” dokumentuje Phil situaci několika autentickými obrázky v autech bivakujících lidi. „K největší dopraní uzávěrce dochází v pátek 7. ledna, v 16.30, kdy je uzavřena hlavní dálnice F3. (Freeway). V tuto chvíli tu setrvávalo na 14 tisíc lidí, vracejících se ze zaměstnání, či odjíždějících na prázdniny.
K jejímu zprovoznění mohlo dojít až v neděli 9. ledna o půl šesté večer. Plameny, dodávající panorámatu krásného města hrůzně impozantní ráz, vítr roznáší do vzdáleností 5 až 10 kilometrů. Díky větru se oheň rychle šířil i do nepříliš hustě zalesněných či obydlených oblastí. Vzduchem přeskakují ohnivé jazyky ze stromu na strom, z jednoho objektu na druhý. „Bylo třeba rychle se rozhodnout,” vypráví Phil. „Postupně tlumit jedno místo za druhým nebylo v lidských silách. Zatímco bychom se soustředili na jednu oblast požáru, vítr by oheň rychle rozséval dál a počet ohnisek by narůstal geometrickou řadou.” Pouze tři až čtyři minuty stačily k tomu, aby plameny zasáhly nejbližší objekt! „V takové situaci nebylo prakticky možné cokoli podniknout. Takže se nám dařilo mít ohnisko „pouze” pod kontrolou. Ale úplně oheň zastavit – právě díky silnému větru – prostě nešlo.” Během několika dnů kolem osmého ledna prožívají lidé v Sydney pod kouřovým příklopem, bránícím přístupu denního světla, věčné šero. Poté naštěstí došlo k mírnému poklesu teplot i počtu nových požárů a 12. ledna se konečně podařilo dostat všechna ohniska pod kontrolu.
NEJROZSÁHLEJŠÍ AKCE KONTINENTU Pod vlivem nebezpečného vývoje počasí a díky mnohaletým zkušenostem se Phil rozhodl k husarskému kousku – ještě včas svolal hasičské sbory nejen ze všech koutů Austrálie, NSW ale dokonce i z Nového Zélandu. Jeden z bojovníků s ohněm přijel až z Augusty, městečka na jihozápadě Západní Austrálie. Autem dojel do sta kilometrů vzdálené Bunbury, kde chytil autobus na Perth – další dvě stě kilometrů. Odsud pak letěl 3 279 km do Sydney. . . Phil Koperberg: „Díky dobré přípravě se podařilo situaci poměrně rychle kontrolovat a omezit tak počty obětí na minimum.” Jak jednoduše to zní. během krátké doby Phil soustředil na 25 tisíc hasičů. Na celé akci se nakonec podílelo kromě uvedeného počtu lidí okolo 3 tisíc hasičských aut a 70 speciálních letadel. Nasazen další tisíc pomocných vozidel . . . vše zorganizoval během několika dní a sám řídil jediný člověk. Samozřejmě jediný člověk. Samozřejmě, bez perfektní profesionální spolupráce celého štábu i samotných hasičů a dalších lidí, by se jen velmi těžko podařilo zachránit tolik ohrožených. Krok, pro který se Phil rozhodl, zachránil nejhustěji obydlené části Nového Jižního Wallesu. Připouští že mohl lehnout popelem téměř celý – podobně jako kdysi Victoria. Zároveň svým rozhodnutím způsobil, že šlo o nejrozsáhlejší akci svého druhu v historii Austrálie: „Nemohl jsem čekat na schválení svého rozhodnutí kompetentními místy. Nemohl jsem riskovat.” V neposlední řadě se o úspěšné zvládnutí celé akce zasloužila i dobrá průběžná informovanost veřejnosti. Několikrát za den místní rozhlas uváděl aktuální vývoj počasí, od čehož se odvíjela i opatření, odpovídající vzrůstajícímu stupni ohrožení. Obrovské tabule napovídal účinné kroky každému obyvateli krizové oblasti.
POPEL VÁL OCEÁNEM Oproti vysokým odhadům obětí a škod byl konečný výsledek více než uspokojivý. Lidské oběti se dnes dají spočítat na prstech jedné ruky. Ani ztráty na majetku, navzdory obrovské rozloze, která padla za oběť ohni, nejsou velké. Zajímá mě, jak dlouho bude trvat, než se příroda vzpamatuje a bude schopna ráz krajiny navrátit do stavu před požárem: „Asi sedm až osm let. Je to dlouho?” Celkové škody se odhadují na 60 milionů dolaru. Celá záchranná akce přišla na 15 milionů dolarů. Letos v NSW padlo ohni za oběť 85 obytných domů, 3 továrny, benzinové stanice, 2 kostely, škola a řada malých zahradních domků. Plameny se k samému CITY Sydney přiblížily na vzdálenost cca 15 kilometrů. Protože Sydney je nesmírně rozlehlé, některé národní parky tvoří prakticky jeho součást. Nejproslulejší Královský národní park (Royal National Park) nedaleko města z devadesáti procent doslova lehl popelem. Shořely tisíce zvířat, což lze těžko vyčíslit. Zraněno 225 požárníků, z nichž někteří se v nemocnicích dosud zotavují. Obětí na životech v konečném souč- tu tři – žena, která již s těžkými popáleninami skočila do zahradního bazénu, a dva hasiči. Požár drží ještě několik „rekordů”: Spáleniště s postiženými oblastmi zahrnuje jeden až jeden a půl milionu hektarů půdy. Popel z ní byl zaznamenán nejen po celém státě a přilehlém teritoriu, ale dokonce až na Novém Zélandu. „Představ si, že ještě druhý den po uhašení plamenů sis mohla několik centimetrů nad spálenou půdou připálit cigaretu!” Pokud bych ovšem měla azbestové boty. „A do toho pekla hned vbíhali ochránci přírody a vynášeli, co se ještě dalo zachránit. Copak lidi, ty se nám podařilo včas ukrýt do bezpečí. Ale daleko nejhůř to dopadlo se zvířátky, podívej . . .” a mně se nad obrázky na stromech přiškvařených koalů a spálených ježur chtělo brečet. plameny a kouřem osleplé volobies . . . těžko se o tom píše. Jedna z nejhůře postižených oblastí se rozkládá zejména kolem Port Stephens.
ZEMĚ VĚČNÉHO OHNĚ. V Austrálii hoří buš jednou za čtyřicet let. Ovšem jsou i výjimky. Častý výskyt požárů je pochopitelně ovlivněn počasím a četností srážek. Záleží i na oblasti. Phil, a s ním i několik milionů Australanů, zažilo za uplynulých 25 let požárů několik. V roce 1967 vypukly ohromné požáry v Blue Mountains, později dokonce až v severním Sydney. Jeden z největších australských požárů v tomto století zažil v roce 1939 stát Victoria – rozlohou větší než bývalé Československo. Tehdy vyhořela Victoria prakticky celá a při řádění ohně zahynulo na sto lidí. O necelých třicet let později hořelo na západ od Sydney, opět v pohoří Blue Mountains. Za oběť ohni tu padlo 147 budov. Pět lidí zahynulo. Obyvatelé Melbourne mají ovšem dosud v živé paměti snad nejtragičtější požár, který postihl před deseti lety opět Victorii. Tehdy plameny pohltily 85 procent její rozlohy. Shořely tři tisíce budov. Bylo sedmdesát obětí na lidských životech. „Během loňského roku pak již žádné podobně kruté požáry nebyly jen díky tomu, že šlo o poměrně vlhké sezóny,” uzavírá Phil a s úsměvem mi podává ruku na rozloučenou. „Doufám, že o nás hezky napíšeš . . .
VLASTNÍ SCHOPNOST OBRANY. Jedna skutečnost mi až do poslední chvíle vrtala hlavou. Jak je možné, že v místech na troud spálených stály rodinné domky a vily prakticky plameny nedotčené? Odpověď se nakonec dostavila. „Dílem se dá hovořit o štěstí, dílem pomohla včasná pomoc hasičů,” zněla lapid ární odpověď Phila. Ale co bylo asi hlavním důvodem, lze nazvat „vlastní schopnost obrany”. Tyto domy a vily jsou nezřídka vybaveny vodními nádržemi a často i vlastním kombinovaným protipožárním a zavlažovacím systémem, na bázi obráceného deštníku. Kdo chce přežít a zachránit se střechu nad hlavou – nemůže šetřit. Koneckonců, pro pojišťovny to musí být taky pěkn ý business. Jak zde fungují, dokládá skutečnost, že do několika málo dnů všichni poškození pojištěnci obdrželi „tučné” odškodné v podobě šeků. I to je zdejší realita. Na podobném systému funguje i příroda: Semínko eukalyptu, kterých tu roste několik desítek druhů od zakrslých keříků až po obrovské sloupovité stromy, musí projít vysokou teplotou, jakou dokáže vydat jen silný ohněžár. Pro tuto „potřebu” jej příroda dostatečně vybavila. Olej, obsažený v listech těchto podivuhodných rostlin, je tou nejhořlavější tekutinou, jejíž vznětlivost lze směle charakterizovat jednoduše česky. Stačí se na něj špatně podívat . . . A tak lze již dnes, několik týdnů po požáru, vidět neúnavné prsty matičky přírody, kterak derou na svět pod palčivými paprsky slunce obnovující se život. Jako rozpustilý výsměch působí mladými lístky obsypaný, dočerna ožehnutý kmen. Jako by se radoval z toho, co člověka až k smrti vyděsilo! Tak jako pro evropskou flóru voda znamená život, u protinožců zas jeho znamením zdá se být opačný živel – oheň.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal: Sálim V. Voldán
Když přišel začátkem června roku 1991 na mou adresu doporučený dopis spolu s pozvánkou na saúdskoarabské velvyslanectví ve Vídni, velice jsem se podivil. Nicméně přání prvního tajemníka velvyslanectví jsem musel nevyhovět, a tak jsem hned následující den odcestoval do Vídně, kde mne očekávalo překvapení. Bylo mi zde totiž uděleno vízum s již připravenými cestovními náležitostmi, a bylo mi sděleno, že jsem obdržel pozvání na Hadž, neboli svatou pouť islámskou do Mekky a Medíny od samotného pana krále Fahda Bin Abdulazize. Pan král se prý dozvěděl o úspěšné aktivní činnosti československého Islámského svazu, jehož prezidentem jsem byl rok předtím zvolen, a jako odměnu a ocenění naší práce pozval mne a mou matku, o jejíž činnosti jako tajemnice svazu byl též informován, na třítýdenní pobyt do svatých míst Saúdské Arábie.
Tímto projevem náklonnosti jsem byl v té chvíli tak šokován, že jsem si připadal jako ve snu, ale po zhlédnutí platných dokladů a proplacené zpáteční letenky jsem konečně uvěřil, že je nablízku splnění mého celoživotního snu, který se mi až dosud zdál tak vzdálený. Věděl jsem totiž dobře, co taková cesta obnáší zejména finančně, a velice jsem pochyboval o tom, že si kdy ve svém životě s ubohým platem počítačového technologa v České státní spořitelně budu moci dovolit svatou pouť absolvovat. Nicméně ve shonu následujících dnů jsem už neměl čas o ničem přemýšlet, neboť 14. června startovalo speciální letadlo pro pozvané hosty královské rodiny. Všechno šlo ráz na ráz. Speciální letoun Boeing Saudia vystartoval z Vídně a bral to oklikou přes Frankfurt, Ženevu a Řím, kde nabíral pozvané poutníky ze západní Evropy, a po více než dvanáctihodinovém maratónu přistál hladce na největším letišti světa v Džiddě. po důkladné osobní prohlídce každého pasažéra byl před letiště již přistaven „královský” autobus, do kterého jsme byli po převlečení do poutnického oděvu ihrámu všichni naloženi a převezeni rovnou do Mekky. Nutno v této souvislosti podotknout, že svatou pouť do Mekky absolvovali přede mnou jen tři českoslovenští muslimové, takže jsem byl teprve čtvrtým v pořadí, a navíc zaručeně prvním rodilým Brňákem v historii, který toto svaté město navštívil. A pochopitelně také prvním, který pro vás tuto originální reportáž píše!
NA HRANICÍCH MEKKY. Do Mekky se ovšem jen tak někdo hned nedostane – při příjezdu do města projíždí všechna vozidla jakýmsi „hraničním přechodem”, jaký známe například z průjezdů do Rakouska. Na tomto přechodu musí všichni cestující projít pasovou a celní kontrolou, jsou jim zkontrolována víza a podezřele vypadající láhve, jestli neobsahují alkohol, neboť zde panuje naprostá prohibice. Mekka, stejně jako Medína, je opravdu jakýmsi uzavřeným „svatým městským státem”, výjimečnou enklávou na území naprosto nedostupné, neboť přísní úředníci plní svoje předpisy stoprocentně. Konečně již před Mekkou (i Medínou) se příjezdová dálnice rozděluje na dva samostatné silniční pruhy, nadepsané „MUSLIMS” a „NON-MUSLIMS”, z nichž první vede do Mekky a druhá se otáčí zpět směrem ke Džiddě. Každý poutník musí mít vystaveno zvláštní vízum pro svatou pouť a ověřenou poutnickou kartu, vystavenou velvyslanectv ím nebo přímo Ministerstvem svatých poutí Saúdské Arábie. Jelikož jsme zde byli na přímé pozvání pana krále, probíhala naše prohlídka a kontrola vcelku rychle a decentně, a brzy jsme projeli kýženou hranicí svatého města REDPÁOR-RUTL-ÁZ•IJÁFAT Do centra Mekky jsme dojeli za svítání 15. června, a hned se jeli ubytovat do hotelu pro oficiální hosty jménem Dár-ul-Zijáfat, v českém překladu „Příbytek Pohoštění”. Nejprve jsme ovšem museli projít prohlídku, neboť ne každý, kdo je vpuštěn do Mekky, musí nutně dostat ubytování v hotelu. Vzhledem k počtu přijíždějících poutníků (v období svaté pouti se v Mekce shromáždí někdy až 3 miliony lidí) převyšuje poptávka po ubytování několikanásobně nabídku, a přesto, že je v Mekce na každé ulici minimálně jeden veliký hotel, většina poutníků bydlí ve stanech na úbočí okolních hor. Zaplatit hotel si mohou dovolit jen ti zámožnější, ostatní předem počítají se stanem, postaví si ho nad městem ve skal ách a jsou spokojeni. Ve vysokém vedru to tam ovšem není žádná selanka. Jak již bylo řečeno, museli jsme projít druhým kolem kontrol, a vyplnit asi osm různých dotazníků. Jen jeden z nižších úředníků si mne chvilku podezíravě prohlížel, protože jsem měl vlasy o trochu delší, než je vzhledem k tropickému počasí u mužů v Arábii zvykem. Podotýkám u mužů, neboť jaké účesy zde nosí ženy, nelze v žádném případě zjistit, protože podle ortodoxního islámsk ého zákoníku „šaría”, který platí v Saúdské Arábii, musí ženy nosit tzv. hidžáb, neboli přikrývku, zahalující celou hlavu kromě obličeje. Jedinou výjimkou jsou letu šky Saúdskoarabských aerolinií, které mohou chodit bez závoje, ovšem pouze v letadle a na letišti. My jsme však nyní již ubytováni v prostorných klimatizovaných pokojích hotelu Dár-ul-Zijáfat, a pohrouženi do tvrdého spánku spravedlivých po dlouhé cestě.
VYPAŘENÁ COCA-COLA. Probouzíme se notně po poledni, a v klimatizovaném hotelu se nám zdají předchozí varování o vysoké teplotě přehnan ými. V noci, kdy jsme cestovali, byla vcelku příjemná teplota, kolem 30 stupňů Celsia, a ani ráno, kdy jsme šli spát, jsme horkem příliš netrpěli. To vše se ale rázem změnilo. Když jsem vystoupil z pokoje na terasu, byl jsem okamžitě oslepen sálajícím sluncem, proti jehož paprskům byly černé brýle naprosto bezmocné. Připadal jsem si jako v peci, jejíž žár mne musí v nejbližší chvíli spálit na prach. Není divu, teploměr umístěný na slunečné stran ukazuje 72 stupňů Celsia a ve stínu to není o moc lepší: 56 stupňů! Coca-Cola, kterou jsem si nechal ráno na verandě ve třídecovém kelímku, se vypařila. Umělohmotný kelímek je celý zkroucený, ztratil barvu, a jeho okraje jsou roztavené. Tak tady budeme muset žít dlouhé tři týdny! Maně si vzpomínám na vyprávění německých muslimů, jak jeden z jejich bratrů zemřel před jejich očima právě v Mekce při svaté pouti na následek prudkého úžehu. Utíkám zpátky do hotelového pokoje, kde je o dobrých padesát stupňů méně než venku, a choulím se ke klimatizačnímu boxu. Pro Evropana je toto klima pravým šokem; přemýšlím, jak asi musí být poutníkům nahoře ve stanech, kde jsou bez klimatizace vystaveni sedmdesátistupňovému žáru po celý den. Většina z nich to ale vydrží. Jsou to převážně Afričané a Asiaté, na vysoké teploty dostatečně zvyklí. Přesto je ale Mekka jedním z nejteplejších míst na zeměkouli, hned na druhém místě za Údolím Smrti na pomezí Kalifornie a Nevady v USA. Po celou dobu našeho pobytu zde neklesla teplota ve stínu ve dne pod 45 stupňů Celsia, což ovšem na slunci znamenalo kolem 60 stupňů. Noci byly trochu snesitelnější, 30-35 stupňů Celsia, a to už naši arabští přátelé prohlašovali, že je „veliká zima”. Co se týče srážek, ty jsme zde nepoznali vůbec, zde prší jenom v zimě, a i to zcela výjimečně. Ale vraťme se k okamžiku, kdy jsme si užívali silné americké klimatizace, když v tom klepe kdosi na dveře, a oznamuje nám perfektní angličtinou (velká většina saúdských Arabů ovládá dob- ře anglický jazyk), že nastal ten pravý okamžik k tomu, abychom vykonali umru, neboli tzv. malou pouť, což je první část tzv. pouti velké, neboli hadže – svaté pouti islámské.
VE STŘEDU MĚSÍCE. Malá pouť se sestává z takzvaného tawáfu, což značí obejití Svaté mešity mekkánské neboli Káby sedmkrát kolem dokola a z tzv. sai, což značí pochod mezi dvěma posvátnými horami Safá a Marwa, takže sedmkrát po sobě. Autobus nás veze až k Veliké mešitě Masdžid Al-Haram, v jej ímž středu stojí posvátná Kába, pak vysedáme a začíná pěší túra. Vcházíme hlavním vchodem do Velké mešity, bohatě zdobené filigránskými orientálními výzdobami a pnoucí se do výše svými devíti (!) minarety a připadáme si jako v jiném, magickém světě. Všude kolem velké množství víle oděných poutníků, vykonávajících posvátné obřady, či stojících bez hnutí v mystickém vytržení, tváře obráceny k jedinému bodu – ke svaté Kábě, metafyzickému Středu vesmíru. První dojem je fantastický, neopakovatelný a ohromující. Jsme tedy zde, v místě, ke kterému se pětkrát denně obracejí zraky věřících při modlitbách kdekoli na světě, v místě, v jehož směruje obrácen posvátný směr „gibla” a všechna průčelí mešit na celém světě, v místě, do něhož se toužebně zrcadlí nejtajnější myšlenky věřících při meditacích a kde každý touží co nejvroucněji alespoň jednou jedenkrát v životě spočinout, a splnit tím svoji nejvyšší a nejvznešenější povinnost vůči Alláhovi. My máme to štěstí, a scházíme po mramorových stupních z kryté části Velké mešity na její otevřené nádvoří, nevnímajíce únavu ani sluneční žár. Tam uprostřed nádvoří, pokrytého bělostnými mramorovými dlaždicemi, ve slunečních paprscích vyzařujících oslnivé světlo, se kontrastně, jakoby ze světelného oblaku, vynořuje a tyčí ona pověstná Kába, magická černá stavba krychlového tvaru, a jako mystický klenot hrající hlubokým sametem nejtmavější černé se téměř neskutečně zvedá nad bělostným podkladem.
Na jejich ornamentech kouzlí slunce zlatisté odlesky a srdce věřících jsou naplněny citem nejposvátnějším. Slzy mi vchází do očí a v mystické extázi vztahuji ruce po této stavbě staveb, po tomto iluzorním zázraku, po tomto poslu Tajemna. Vše je zde prodchnuto mysteriózním chvěním, tím magickým tremolem, co přibližuje duši člověka k oné pomyslné hranici dělící svět hmotný a svět duchovní, k věčnému enigmatu Věčnosti. V duševním rozrušení a slune čním žáru dostává lidská psychika jiné dimenze. Oči si již zvykly na prudké světlo a do mysli proudí myšlenky omámené tajemnem. Hle – tam v záhybech svého pláště kráčí Prorok Nejvyšší se svými průvodci a mizí v podloubí; tamto zase chalífové vznešení vzdávají svůj hold Bohu Věčnému, onde Muži Moudří . . . ano, největší postavy historie tu otiskly své šlépěje, všichni mudrci – árifové, Džaláluddín Rúmí, Omar Chajj ám . . . už se ke mně blíží ve svém bělostném chalátu, natahuje ke mně ruku, z vousů mu hraje přátelský úsměv – ach ne, to je jenom náš průvodce Ali Hasanein, který nás pobízí k rychlejšímu tempu, neboť toho máme ještě hodně před sebou . Obcházíme sedmkrát Kábu, první monotheistický chrám světa, postavený asi kolem roku 2000 př. n. l. Abrahamem a jeho synem Ismaelem. Je to původní, 15 m vysoká, 12 m dlouhá a 10 m široká stavba z kamenných kvádrů šedé barvy, pokrytá pietní černou pokrývkou tzv. kisvou, z nejkvalitnější látky. Kába se stala působištěm proroka Mohammada (570-632 n. l.), zakladatele islámu, a je uctívána jako nejposvátnější mešita světa. Po obejití Káby jdeme sedmkrát mezi horami Safá a Marwa, na počest Abrahamovy manželky Hagar, která zde žízníc bloudila se svým synem Ismaelem a hledala vodu. Alláh se nad nimi smiloval, a nechal vytrysknout ze země bohatý pramen Zemzem, ze kterého doposavad pijí poutníci posvátnou vodu, očišťujíce se tím od hříchů. Očištěni od svých hříchů dokončujeme i my tuto pouť a můžeme se pyšnit čestným titulem mutamar – tj. ten, kdo vykonal malou pouť neboli umru.
VELKÁ POUŤ SVATÝ HADŽ. Po vykonání umry včetně návštěvy Svaté mešity, což osobně považuji za svůj největší životní zážitek, jsme opět vrženi do víru událostí. Následující dny jsou totiž vyplněny přípravami a nezbytnými procedurami souvisejícími s provedením hadže, svaté pouti islámské, respektive její druhé části. Ta se sestává z mnoha rituálů, z nichž nejdůležitější je jednodenní pobyt na hoře Arafát, kde Mohammad pronesl své poslední kázání těsně před svou smrtí, a zakončil tak své životní poslání z vůle Alláhovy. Tato hora je tedy jakýmsi symbolem Mohammadovy úspěšné životní dráhy a duchovní mise a poutníci zde setrvávají v modlitbách a meditacích k uctění nejsvětlejší památky Nejvyššího Proroka. Dále se sestává velká pouť z návštěvy dalších míst, spjatých se životem Prorokovým, to je zejména údolí Muzdalifa a mekkánské předměstí Mina; všechny tyto lokality jsou situovány přibliž- ně na východ od centra Mekky. Jsou zde prováděny náboženské obřady, jako zvířecí oběť „azhá”, házení kamenů na symbolickou postavu Satana (Šejtán radžím), a nakonec je ještě nutno provést tawáf a sai, to jest totéž co v první části pouti. Poté je pouť slavnostně zakončena a každý , kdo ji vykonal, má právo nosit čestný titul „hádž” nebo „hadži” – svatý poutník islámský. Za nejdůležitější část celé pouti je považován právě pobyt na hoře Arafát (=Milosrdenstv í), který se uskuteční každý rok v devátý dne měsíce Zúl Hidža islámského lunárního kalendáře. Podle kalendáře slune čního připadl letos tento dne na 21. června, což byl zrovna pátek, a je-li den Arafatu v pátek, jedná se o tzv. Velký Hadž, neboli Hadž Al-Akbar, který se rovná 70 hadžům normálním. Navíc jsme vykonali hadž v den letního slunovratu, což je moment nanejvýš příznivý, neboť Slunce víry v ten den září nejjasněji. Vzato kolem a kolem, byl k nám Alláh nanejvýš milostivý, Když jsme se vrátil domů, vypočítal jsem si podle astronomických tabulek, že svatá pouť se zvláštní konstelací pátek + den letního slunovratu nastala v celé historii islámu (tj. necelých 1400 let solárního kalendáře) pouze 4x, a vy jsme se zrovna tref ili do jednoho z těchto termínů!!
V ULICÍCH SVATÉHO MĚSTA .Po silnici jezdí převážně automobily japonských značek, a jejich řidiči považují za nejlepší zábavu co nejhlasitější troubení na důmyslné klaksony, schopné vydávat nejroztodivnější zvuky od lvího řevu až po dětský pláč, což ovšem může cizince, neznalého zdejších poměrů, občas silně vylekat. Co se týče architektury, mekkánské paneláky jsou stavěny velice citlivě, zapadaj í do vznešené atmosféry a nepůsobí nikterak rušivě. Horizont města splývá se skalnatými kopci na okraji předměstí, které se táhnou na míle daleko, a jsou naprosto holé, bez jediného stromu či keře, což ovšem neplatí o městě samotném, kde je zeleně vcelku dostatek. Měřeno pochopitelně zdejšími klimatickými podmínkami, neboť za Mekkou je už jen suchá a vyprahl á poušť, táhnoucí se stovky kilometrů na sever a na východ. Mekka je totiž veliká oáza, vděčící za svoji existenci soutoku tří podzemních řek, přivádějících z hlubin země čistou, kvalitní vodu, vyvěrající na povrch několika mohutnými prameny, z nichž největší je zde již jmenovaný posv átný pramen Zemzem. Litr vody je zde třikrát dražší než litr benzinu, ale v Mekce je jednoznačně nejoblíbenějším nápojem Coca-Cola, která je zase třikrát dražší než minerální voda.
MENU Á LA MECCA. V mekkánských hotelích je zvykem, že pokud host nepřijde na jídlo do jídelny do určité doby, řekněme do hodiny po poledni, jde-li o oběd, a do 10 hodin, jde-li o večeři , tak mu hotelový sluha donese jídlo až do jeho pokoje. V tom případě si ale host už nemůže vybrat z jídelníčku, neboť jídlo je mu servírováno dle volby hotelov ého sluhy. Tak se stalo, že jsem jednoho dne zaspal, a probudil se až dvě hodiny po poledni. Vtom vtrhne sluha do pokoje, ukazuje na mě prstem, a volá: „You fool!” pokyvuje hlavou, a několikrát po sobě znovu opakuje to své „jú fúl”, což v lámané angličtině znamená Ty jsi blázen. S tím pochopitelně nesouhlasím, tak důrazně vrtím hlavou, načež sluha odběhne, ale za chvíli se vrací, a nese na podnose velkou mísu se zeleninovou kaší a něco k tomu. Položí to na stůl, ukáže na mně a na jídlo a říká: „Eat, fool!” čili Jez, blázne! To už mě pořádně dopálilo, tak jsem si to se sluhou pořadn ě vyříkal, a nakonec se vše v dobrém vysvětlilo. Sluha mi totiž nesl na pokoj jídlo, které se jmenuje fúl. Fúl je velice chutná luštěnina, něco mezi mezi hrachem a fazolí, vaří se na kaši a podává se s chlebem chubz jako arabské národní jídlo. Sluha mi tedy nabízel fúl, a když jsem vrtěl hlavou, což u něho znamenalo souhlas, donesl tedy „fool wa khubz” – fúl s chlebem. Jinak je v Mekce na jídelníčku mnoho dalších specialit, nap říklad kebáb, šašlik, čevabčiči, což jsou jídla známá i u nás, ale zde jsou připravována jiným, zvláštním způsobem, a rozhodně chutněji. Používá se hlavně hovězí nebo skopové maso, vepřové je tabu; velice chutná je drůbež, a bohatý je výběr mořských ryb. K tomu se přikusuje již výše zmíněný chléb, který je ale našemu chlebu na hony vzdálen. Zde je to velice dlouhá nudle hnědé barvy, asi tak dvakrát delší než bageta, a jsou v ní zapečeny na jemno mleté kešu oříšky. Na povrchu je pak jemná vrstva medov ého povlaku. Chutná výtečně. K jídlu se připíjí minerálka, pepsicola, nebo tzv. laban, což je hustý kefír smetanové chuti, a po jídle se podávají datle, fíky, grupy, banány a mango v neomezeném množství.
NA AUDIENCI U KRÁLE. Jak již bylo předesláno, byli jsem zde na svaté pouti na pozvání Jeho Veličenstva pana krále Fahda, a ten přijel do Mekky z Rijádu dva dny po skončení velké pouti, a ve svém mekkánském paláci Muna uspořádal slavnostní audienci. Pan král má toti ž v každém větším městě své říše alespoň jeden palác, aby mohl své vladařské povinnosti důstojně plnit v kterékoliv oblasti země. Ráno po snídani 23. června přišel k nám na hotel zvláštní královský zmocněnec, a oznámil jména těch šťastlivců, které si pan král přeje pozvat na svou slavnost do paláce, a s nimiž hodlá strávit pár chvil v přátelském rozhovoru. Při čtení těchto jmen s mi bezděky protáčely panenky: Hasan Bolkiah, sultán brunejský, Mohammad Ali Clay, prezident Americké islámské konfederace v USA, pak jména nějakých ministerských předsedů z afrických zemí, a ještě další celebrity, a jako poslední také pan Sálim Voldán z Československa. Namítal jsem, že já nejsem ministrem ani zástupcem vlády, ale bylo mi sděleno, že pan král si výslovně přeje se mnou hovořit jako s prezidentem československého Islámského svazu, neboť je to vůbec poprvé, co zástupce československých muslimů přicestoval oficiálně na návštěvu jeho říše. Nuže, královský rozkaz je nutno splnit neodkladně, tak jsem provedl se svým zevnějškem vše, co bylo v mých silách, a to už zaparkovaly u hotelů vládní limuzíny a odvezly všech asi dvacet pozvaných hodnostářů do královského paláce.
Palác je zvenčí ohraničen asi 4 metry vysokou zdí, a vede do něj brána, strážená obrněnými transportéry královské gardy. Kdo projde či projede touto branou, musí si nutně připadat jako v ráji. To, co jsme předtím označili jako zeleň, je ve srovnání s královskou zahradou, obklopující palác, jen suchým chmýřím. Ve městě totiž rostou jen suchomilné, zakrslé palmy a sem tam trsy chudým travin, zatímco za zdí paláce se skví zahrada překypující bujnými smaragdovými porosty, palmy jsou zde vysoké, štíhlé a košaté, a všechny meziplochy před palácem jsou porostlé udržovaným anglickým trávníkem zavlažovaným ve dne v noci, stejně jako všechny dřeviny, automatickými stříkači. před vchodem do vlastního paláce bublají mramorové vodotrysky a stříkají perlové krůpěje na rozlehlé záhony pestrobarevných květin. Palác, postavený z různých odrůd světlého mramoru, je plně klimatizovaný, vybavený pohodlnými křesly, a dveře všech jeho komnat jsou opatřeny zlatými klikami s automatickými fotobuňkami. Členové královské gardy nás uvedli do velké čekárny, ve které jsme se pohodlně usadili, občerstvili nabídnutým čajem a silnou arabskou kávou, a čekali. Kolem neslyšně procházeli nespočetní sluhové a strážcové v dlouhých dželábijích, ti první s dlouhými konvicemi na čaj a kávu, ti druzí pak s krátkými samopaly a pistolemi.
POVSTAŇTE, PŘICHÁZÍ KRÁL! ozvalo se náhle nejprve v arabštině, a pak v angličtině od průčelních dveří. Všichni poslušně vstáváme, a vysokým portálem již vchází Jeho Veličenstvo spolu se svým bratrem princem Abdulláhem, předsedou vlády Jeho Veličenstva. Oba ve sněhobílých oblecích od hlavy až k patě, s milým úsměvem vítají své hosty. poté se usadí do vyvýšených křesel, a pan král pronese projev v arabském jazyce, a poté v krátkou zdravici v jazyce anglickém. Pak mluví také pan princ, nějaký vyšší hodnostář, a poté vážený šejch se sněhobílým plnovousem recituje verše z Koránu. Sadaqa Allah Al-Azim, pravdu děl Alláh moudrý a vznešený; recitace je u konce a začíná vlastní audience. Král odchází do své komnaty a úředníci zvou jednotlivě všechny přítomné podle seznamu ke vstupu do královské komnaty. Jsme seřazeni za sebou v řadě, stojíme a čekáme na povel ke vstupu. Přišel jsem na řadu jako jeden z posledních – vcházím do místnosti, kde sedí pan král na trůně a vedle pan princ na vyvýšené stolici. Oba povstávají, a podávají mi ruce. Zdvořile se klaním a zdravím pozdravem „Mír s Vámi!” – Salám Alejkum. Poté se představuji, ale pan král říká: “My víme kdo jste, buďte pozdraven, bratře Sálime!” Pak se snažím poděkovat za pozvání a za laskavost, kterou mi královská rodina prokázala, jak nejlépe to arabsky umím, oba se usmívají zřejmě mi rozuměli. Pak už rozhovor probíhá v angličtině pan král říká: „Máme radost, že jste v Československu aktivní, nyní je každá duchovní aktivita tolik potřebná pro život ve světě míru a Boží lásky. Blahopřeji vám k úspěšnému zakončení svaté pouti, běžte a pokra čujte v záslužném díle na poli islámské kultury. ” – Ještě jednou děkuji, a slibuji, že důvěru pana krále nezklamu. Pak si opět podáváme ruce, a s pozdravem „Alejkum Salám” se loučíme – audience je u konce.
NA HOSTINĚ V PALÁCI. Soukromá audience trvala asi tak minutu, nebo minutu a půl. Pak jsem vyšel z trůnní místnosti, prošel čekárnou a zam ířil k východu. Vtom mi ale cestu zastoupili dva ozbrojenci: „Půjdete s námi! Já na to: „Prosím vás, já jdu k východu!” A oni: „Ne, tam ne, půjdete s námi – je to rozkaz králův!” – Snad jsem pana krále něčím neurazil, říkám si v duchu a následuji oba muže temnou chodbou do zadní části paláce. Tam si mě přebírají další dva muži, a jeden z nich říká: „Pojďte prosím s námi!” To už zní mnohem líp; vedou mě ještě kousek dál, pak otvírají dveře a já už chápu, proč jsem je měl následovat – pan král totiž po audienci rozkázal, aby byla pro její účastníky připravena palácová hostina. Dveře jsou dokořán a já vcházím do pohádkového sálu, doprovázen úsměvy královských strážců a služebníků.
SEN TISÍCE A JEDNÉ NOCI SKUTEČNOSTÍ. Přede mnou se prostírá arabeskami zdobený jídelní sál, jehož podlaha je pokryta tlustými perskými koberci, na stěnách visí gobelíny fantastických barev a na stropě září křišťálové lustry. Později jsem se dozvěděl, že prý z Nového Boru; vůbec Saúdové jsou o Československu dobře informováni. Znají pana prezidenta Havla, vědí, že u nich byla protichemická jednotka, a jejich zeměpisné znalosti jsou rovněž obdivuhodné. Když jsem říkal všude Brno-Czechoslovakia, tak arabští přátelé hned dodávali: „Yes, South Moravia, near Vienna! ” Pod zářivými lustry se odehrávala další podívaná: všude prostřené stoly, pokryt é hedvábnými ubrusy a na nich rozmanité lahůdky všeho druhu. U stolů pohodlná křesla a za každým křeslem stál jeden sluha, připraven okamžitě vyplnit jakékoli přání svého stolovníka. Vše bylo už připraveno: stoly se prohýbaly pod tíhou celých pečených beranů, velikých mís s masitými i bezmasými pokrmy všeho druhu, zákusky a dezerty a korunu tomu všemu nasadily obří, snad pětimetrové , několikaposchoďové dorty, tyčící se do výše v roztodivných tvarech – medové mešity, šlehačkové minarety, i věrná kopie královského paláce z tureckého medu.
Na pravé straně sálu na vyvýšeném pódiu hrála kapela sladké orientální melodie, aby měli strávníci z hostiny i kulturní zážitek. Když jsem kdysi četl Pohádky tisíce a jedné noci, tak jsem byl přesvědčen, že zde popisované hostiny jsou jen něčím vzdáleným, dávno pominulým, ale v Mekce jsem se přesvědčil o opaku. Myslím, že samotný velký chalífa Hárún Ar-Rašíd by byl s takovouto hostinou nadmíru spokojen. Byla to pravá, orientální královská hostina, ani voňavá kadidla tu nechyběla. Tak alespoň jednou v životě okusím, jaké to je být orientálním šlechticem. Ne že bych svého sluhu moc honil, to ne, ale své oblíbené mango jsem se donést nechal, a to dokonce dvakrát. Po hostině se v jídelně rozproudila nenucená zábava. Středem společenského zájmu byly dvě osoby – pan sultán Bolkiah se bavil s nějakými šejchy, a pan Mohammad Ali také vesele diskutoval s přítomnými. Snad každé malé dítě ví, jak slavný to je člověk – legendární mistr světa v boxu, neohro žený bojovník za mír mezi národy, a v současnosti uznávaný muslimský činovník, prezident amerického Islámského svazu. Jako bývalý aktivní sportovec jsem si nemohl setkání s touto sportovní legendou nechat ujít. Využil jsem příhodné chví- le, a pak jsem se na něho usmál a zeptal se: „Tak co, kdy si to rozdáme?” On odpověděl stejně lehkým tónem: „Můžeme hned, ale jen ústně, já jsem už aktivní činnosti zanechal!” V tomto veselém duchu jsem se bavili notnou chvíli. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že ve Spojených státech je v současné době již přes pět milionů muslimů a že on sám pracuje na nové knize o islámské mystice, konečný název že ale ještě nemá vymyšlený. Hned mne zval k sobě do Ameriky, ale já jsem mu musel odpovědět, že v blízké době budu mít asi málo času, neboť budu zahajovat podnikatelskou činnost v oblasti překladatelství. „Tak dobře,” říká Mohammad Ali Clay, „až budu mít tu knihu napsanou, tak ji přeložíš do češtiny, platí?” Srdečně se loučíme, už je čas jít domů. Při odchodu dostáváme každý zlatou tužku jako vzpomínkový dárek od pana krále, poté jsme opět odvezeni do hotelu. Vždycky, když touto tužkou píši, ovšem jen při slavnostnějších příležitostech, slyším v duchu králům měkký, jemný a melodický hlas, a melancholicky vzpomínám na ty snové chvíle prožité v jeho mekkánském paláci.
PROROKOVA MEDÍNA Když už se náš pobyt ve slunné Arábii blížil k závěru, připravili pro nás hostitelé ještě další duchovní lahůdku – dvoudenní výlet do Medíny, druhého slavného působiště proroka Mohammada, kam poutníci putují k jeho hrobu, ležícímu uvnitř známé Prorokovy mešity, Masdžid An-Nabaví. Cesta z Mekky do Medíny, kterou prorok absolvoval v roce 622 našeho letopočtu a zahájit tak letopočet islámského kalendáře, tzv. hidžru, činí rovných 430 km po moderní dálnice. Rychlý autobus to zvládne za necelých pět hodin, a pozdě odpoledne jsem již v Prorokově mešitě, která nejen že je velmi rozlehlá, ale je charakteristick á zejména počtem svých minaret ů, kterých je rovných deset, což nemá žádná jiná mešita na světě, ani mekkánská. Nejkrásnější je Prorokova mešita v noci, kdy jsou všechny minarety i sloupoví me- šity bohatě osvětleny různobarevnými světly, a celá stavba působí dojmem nanejvýš mystickým a uchvacujícím. Z dálky budí dojem jakéhosi nadoblačného zámku, zdvíhajícího se z tmavých uliček nočního města, které jako by se pietně vzhlíželo v architektonických ozdobách posvátné stavby. Procházíme širokým podloubím mešity, palmami posázeným nádvořím a klaníme se památce Nejvyššího Proroka, který je pohřben na jižním okraji nádvoří spolu se svými dvěma nejbližšími nástupci, chalify Abú Bekrem a Omarem Bin Chattábem, v takzvaném Domě se zelenou kopulí (Qubbat-ul-Chizra). Navštěvujeme též další památná místa, jako Prorokovu terasu (sufa), hrob chalify Osmana, památnou horu mučedníků Uhud, mešity Quba a Qiblatein, a podobně. Druh ý dne si ještě prohlížíme město, které je velkým obchodnickým centrem a sídlí v něm největší saúdské banky. Medína je mnohem větší než Mekka, a je také bohatší na zeleň. Jsou zde velmi rozlehlé palmové háje, a palmy a fíkovníky vroubí též okraje ulic, poskytujíce alespoň ochranu před mohutným vedrem. Krámky v bazarech doslova přetékají zlatem a stříbrem, které jsou tu levnější než třeba v Istanbulu nebo Tunisku, ale zase cenově vyšší, než obsah našich peněženek. Ještě jedna návštěva Prorokovy mešity a vracíme se do Mekky. Viděli jsme obě nejposvátnější města islámu, a tak jsme nanejvýš šťastni a spokojeni.
SALÁM ALEJKUM, SAUDIA!! Poslední dny pobytu prožíváme v odpo činku, a schováváme se před tropickým vedrem, které zde koncem června dosahuje nejvyššího vrcholu. Prvního července už nás autobus odváží do Džiddy. Ještě předtím musíme ovšem vykonat závěrečnou návštěvu Svaté mešity, tzv. tawáf-ul-widá, tentokrát v nočních hodinách. Svatá mešita má své kouzlo i v noci; možná působí dokonce i tajemněji, neboť je zahalena v efemerickém příšeří. Magická Kába vystupuje tajuplně z měsíčním světlem osvětleného nádvoří, a muezín vyzývá k minaretu k ranní modlitbě fadžr. Lepší atmosféru jsem si pro poslední chvíle v Mekce ani nemohli přát. Provádíme posledn í obřad, loučíme se se svatým městem. Ano, Mekka není Brno, a ani žádné jiné město na světě – je prostě jedinečná, kouzelná a mystická a každý, kdo ji nav štíví, na ni do smrti nezapomene. Neradi se loučíme, ale všechno má svůj konec, a my zlatavým mekkánským ránem uháním směrem k naší poslední štaci – kosmopolitnímu velkoměstu Džidda. Projíždíme transoceánským přístavem na pobřeží Rudého moře, městským centrem a předměstím až k mezinárodnímu letišti Džidda-Matár. Poté projíždíme celní a pasovou kontrolou (zdůrazňuji projíž- díme, neboť od vstupní haly je to k naší ranveji dobrých dvacet minut jízdy, tak je toto největší letiště světa rozlehlé( a nastupujeme do letadla, v němž se už definitivně rozloučíme se Saúdskou Arábií a s našimi milými hostiteli. A Když už stoupáme do výše, tak ještě naposledy symbolicky máváme na rozloučenou a voláme: „Salám Alejkum, Saudia – nikdy nezapomeneme!”
