autor: Honza | Kvě 26, 2021
Ptala se EVA VAŇUROVÁ
Po léta měl na filmové podnikání monopol stát a jeho prodlouženou rukou bylo Filmové studio Barrandov, kde se celovečerní filmy realizovaly od námětu až po kombinovanou kopii. Dnes vznikla řada nezávislých filmových společností, a ne všechny činnosti, spojené s realizací filmu, pokryje jedna každá společnost sama. A tak se množství prací zadává k provedení externistům a specializovan ým firmám. A samozřejmě těm nejlepším, lidem, kteří přicházejí nejen s originálním řešením, ale hlavně s jeho finanční přijatelností.
Praktické zkušenosti sbíral Roman Synek osm let ve Filmovém studiu Barrandov, nejprve jako mistr stavby, poté jako vedoucí dekorační techniky. V té době se setkal s desítkami tvůrčích pracovníků, profesí výsostně filmařských a hlavně s řemeslníky, pod jejichž rukama se z mála dokázalo vykouzlit hodně. Zlaté české ručičky a důvtip byly překvapením pro nejednoho zahraničního zákazníka. Drahé materiály, nákladné festovní stavby v ateliéru či exteriéru pro potřeby natáčení nejsou nutné. Stále je třeba myslet na oko kamery, konkrétní záběr, nic jiného ve filmové tvorbě neoplatí.
RS Dekor, soukromá firma existuje čtyři roky, současný způsob života je jistě na hony vzdálený minulosti …? „To bezesporu! Ubíjela mě především ta skutečnost, že jsem měl v zaměstnání minimální pravomoci. Na spousty věcí jsem musel mít souhlas, byl jsem až nesmyslně svázaný. Můj současný životní styl, moje práce je mým koníčkem. Snažím se mít kolem sebe slušné lidi, pyšnící se svou profesionalitou, kteří mají zájem odvádět stoprocentní precizní práci.”
Pracovní doba podnikatele vypadá jistě od nevidím do nevidím … „Ano, i tak to někdy bývá, ale když se k tomu, co děláte, nepřistupuje jen jako ke způsobu jak vydělávat peníze, pak je vnímání času zcela jiné. A jestliže sezadaná práce povede, pak je ten pocit velmi příjemný. samozřejmě, že všechno není procházkou růžovým sadem, nevyhnete se stresu. Ten je ale třeba vyeliminovat na minimum a hledat zábavu spojenou s povoláním i konkrétní prací.”
Těch osm let na Barrandově nebylo jistě jen špatných? „Dobrou práci jsme odvedli na filmové pohádce režiséra Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Šlo o rozsáhlou stavbu v největším barrandovském ateliéru číslo 6. A tak, když se film povedl a prodal do řady zemí světa, měli jsme i my od stavby pocit, že jsme k úspěchu přispěli. Těch filmů bych pochopitelně mohl uvést více … Bony a klid, Žhavé tajemství, Gagman …”
A váš začátek coby soukromého podnikatele? „Koprodukční televizní seriál režiséra Františka Filipa Náhrdelník s Libuší Šafránkovou v hlavní roli. Tehdy jsme pracovali ve starých vystěhovaných domech na Vinohradech. Bylo to v zimě, budovy byly bez oken, odstrojeny a připraveny ke generální rekonstrukci. Nebylo snadné z těch opuštěných objektů vykouzlit útulné interiéry přelomu století. V každém případě to však vyšlo finančně výhodněji než s dlouhodob ým pronájmem drahých ateliérů.”
Dík za každé nové ráno režiséra Milana Steindlera, Konec básníků v Čechách Dušana Kleina, to je podíl RS Dekor na české domácí filmové tvorbě. Stěžejní práce firmy však směřuje k zahraničnímu zákazníkovi. Co partner odjinud ocení na spolupráci s českými filmaři? „Žádným tajemstvím není naše finanční výhodnost, do jaké míry nám tento stav vydrží, záleží i na nás. Bezesporu jsme rovněž rychlí a umíme. Pracovníky, o něž se opírám, charakterizuje vynalézavost a profesionalita, ať už jde o truhláře, malíře, písmomalíře, malíře pozadí, lakýrníky či čalouníky. V neposlední řadě pak používáme cenově dostupné materiály, z těch základních je to dřevo, papír, juta, překližka, sololit, dřevotříska, laťovka .. Zahraniční materiál nepoužíváme, spíše jde o to, nalézt co nejrychlejší, nejvěrohodnější a nejkvalitnější řešení, splnit beze zbytku harmonogram prací. A tak se stává, že pracujeme nepřetržitě. Změn na poslední chvíli bývá poměrně dost a musíme se s tím vypořádat jak včas, tak i kvalitně.
Nejde o mechanickou práci, je třeba nalézat, hledat a tvůrčím způsobem myslet? „Při běžné realizaci vypadá postup nad novým projektem následovně. Hlavní tvůrčí profese – režisér, kameraman a architekt spolu s produkčním a zahraničním partnerem vyhledají vhodné prostory pro natáčení. Já dostávám do ruky scénář a setkávám se s filmovým architektem, pro mě s nebližším uměleckým spolupracovn íkem realizace. Na výtvarné návrhy pak připravím rozpočet. Představy architekta o realizaci vzájemně konzultujeme. Vše se vyvíjí, uzpůsobuje okolnostem …”
Pro francouzského partnera jste se podíleli na realizaci dvojdílného TV filmu Catherine Courage a náměstí v městečku Kouřim, jak dokumentují i obě fotografie, jste dokázali změnit k nepoznání … „Tuto zakázku jsme realizovali před necelými dvěma lety. Nejprve se musel strhnout asfalt z povrchu náměstí a středověká původní dlažba byla na světě. Poté bylo třeba překontrolovat inženýrské sítě a pak už začala stavba vlastních dekorací. Před stávajícími domy jsme postavili dřevěné konstrukce a ty jsme opatřili falešnou fasádou. Za materi ál posloužila hobra, sádra, fólie, papír … Technologií použití je vícero, v každém případě štáb profesionálních rukou je nezbytný …!”
Takový projekt vypadá velmi časově náročně, ale právě čas hraje ve filmu podstatnou roli … „Před zadáním práce a první natáčecí klapkou uplynulo zhruba osm týdnů. Podepíšu-li smlouvu na projekt, musím v něm dodržet nejen finance, ale i termíny dodání. Jak už práci se svými spolupracovníky zvládnu, je čistě moje starost, nicméně dodržení termínu a serióznost je přednost i nutnost, ze které nechci slevovat ani v nejmenším.”
A jak se chová konkurence v oblasti tohoto filmového podnikání? „Zatím je práce tolik, že se zájmy netříští a každý si kráčí svými cestami. “
Ovšem čas od času utečete ze sféry filmu a váš akční rádius se může rozrůstat mnoha směry … Zašla jsem dále po stopách RS Dekor a v Jungmannově ulici jsem objevila obchod s lustry s netypickým řešením interiérů prodejny … „Jednalo se o komplexní rekonstrukci. Existující stropní klenby jsem opatřili velkou spoustou zrcadel, vymysleli jsme pro ně dřevěnou stavebnici s jediným cílem: Na malém prostoru co nejvíce vypíchnout prodávaný artikl – osvětlovací tělesa … V naších aktivitách jsme se nedávno dostali i do Hudebního divadla v Karlíně, kde jsme zhotovili část dekorací pro muzikál 451 stupňů Fahrenheita. Ovšem technologie divadelních a filmových dekorací se od sebe liší. V divadle musí dekorace víc vydržet, musí být pohyblivá, snadno manipulovatelná. Využívá se zpravidla po několik sezón, a proto je třeba volit podle toho vhodné materiály, celý výrobní proces. A tak platí beze zbytku, že znalost daného prostředí je nezbytnou podmínkou.”
A na co jste nejvíce hrdý? „Odpověď je jednoznačná, na to, že jsem ještě nezkrachoval. Mám deset až patnáct zaměstnanců a uvědomuji si odpovědnost, kterou mám k nim a potažmo k jejich rodinám. Svým spolupracovníkům chci dávat jistotu stálé práce. Bohužel musím konstatovat, že hodně lidí u nás si ještě práce neváží. A co není rovněž šťastným jevem, dobrý řemeslník se konkrétně v Praze začíná přeplácet. Může začít být tak drahý, že se dostaneme do takových požadavků, do tak extrémní situace, že je nezaplat íme. Následně budeme příliš drazí pro získávání nové práce, a to přinese ruku v ruce naši nemožnost konkurovat doma i v cizině.”
Takže role malého českého kapitalisty v českých zemích se vám zamlouvá? „Jsem s ní velice spokojen, i když si samozřejmě plně uvědomuji svoji odpovědnost …”
Kde se nalézají prostory pro samotnou výrobu dekorací? „Naleznete je na Pankráci. Mají specifický charakter, a tudíž je lze použít třeba i pro širokou oblast animovan ého filmu. Pomáháme právě režisérovi Jiřímu Bártovi při realizaci loutkového filmu Golem. Naše filmové řemeslo volí tu nejsnadn ější a přitom nejefektivnější cestu. Zkoušíme nejrůznější materiály, zrcadla nahrazujeme lesklými fóliemi, kovových povrchů docilujeme vhodnými barvami. Hledat a vymýšlet, nic není pevně dáno. Svolám tým k dialogu a právě v něm se rodí řešení. Filmové vidění musí být dáno nejen filmovému architektovi, ale musí být vlastní i každému pracovníkovi. Technické záležitosti realizace se mnohdy nedoceňují a od toho jsme tu my, praktici, kteří se nemohou řídit nějakou snovou vizí tvůrce, kter á je třeba zcela nerealizovatelná. Jde nám o vytvoření vizuálně estetického prostoru s co nejmenším finanční náročností.
A co triková technika? „Odedávna je tomu tak, že funguje a fungovala samostatně. Má svého trikového architekta, kameramana. Stává se, že postavíme dekoraci a na jejich přání ji upravujeme. Většinou se však setkáváme spíše okrajově.”
Při své práci patinujete … co si lze pod tím představit? „Patina je úprava do reality, patina je špinění, je to přiblížení se k určité konkrétní době.”
Abych si ověřila, jak se osvědčili filmaři v tzv. „civilním sektoru “, zašla jsem za ředitelem Hotelu IPS, největší stavební firmy v Čechách. Byla vaše volba správná, zeptala jsem se ředitele Jiřího Kumstáta.
„K dispozici byl strohý výškový panelový dům se standardním vybaven ím ze 70. let. Hledali jsme, kdo by dokázal udělat z tohoto prostoru něco, co by šokovalo a zaujalo návštěvníky. Všechny firmy při úpravě interiéru nabízely sektorové vybavení, chromované stoly a židle, kožená křesla. Tuto unifikaci prostoru najdeme všude ve světě, takže nikdo z hostů si nepamatuje, kde vlastně byl. Jediná firma Dekor spolu s architektem Kočím dokázala přijít s nápadem. Vytvořit rodinnější, útulnější penzión. Veškerá rekonstrukce vznikala za chodu bez přerušení provozu. Díly se připravily v dílně a dosazovaly se na místo. Filmaři se dokáží pečlivě připravit a současně improvizovat, dotvořit dílo na místě. Kladný ohlas a příjemný pocit našich hostů začíná již ve vstupní hale v secesním stylu či ve westernově laděném baru á la Divoký západ. A že filmaři už několikrát vzpomněli a využili interiér hotelu k natáčení, to jen vítáme, protože je to přínos do hotelové pokladny.”
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal JIŘÍ KOPECKÝ
I když neměl pro svou teorii žádný důkaz, byl vždy zvídavý Benjamin Franklin první, kdo začal hovořito možných souvislostech. Pařížské léto v roce 1783 bylo ne zvykle chladné, slunce bylo téměř neust ále schováno v mlžném oparu – a Franklin, který tehdy působil jako americký vyslanec ve Francii, přišel s nápadem, že by to mohlo nějak souviset se sopkou Laki na Islandu. Měl pravdu, kter á začíná být vědecky dokazována vlastně až nyní. Přibližně 50 sopečných výbuchů ročně vyvrhuje do vzduchu miliony tun prachu, popela a plynů. Vědci nyní začali používat ke sledování těchto vyvržených látek umělých družic a s pomocí počítačů, které modelují globální změny počasí, přicházejí k poznání, že sopky skutečně hrají významnou – a soustavně zanedbávanou – r o l i v tvorbě počasí. „Zatím nejsme schopni využívat získané údaje k předpovědím počasí, ale dlouho to trvat nebude. ” soudí profesor Michael Rampino z Newyorsk é univerzity. Odlehlost míst, v nichž mnoho sopek leží, a nedostatek přístrojů, které by mohly sledovat, co se děje se sopečnými mraky po explozi, nutily dříve vědce spoléhat při pátrání po souvislostech mezi sopečnými výbuchy a počasím spíše na historické údaje. „Máme zprávy o sopečné činnosti zpětně až do roku 1700, ale je těžké dokázat spojitost jen na základě statistiky.” říká David Rind z Goddardova ústavu pro studium vesmíru v New Yorku.
Některé souvislosti jsou ale příliš nápadné, než aby šlo o pouhou náhodu. Nejpozoruhodněj-ší je tzv. rok bez léta 1816, kdy mrazy zničily obilí na východě USA a kdy se v Anglii průměrná letní teplota pohybovala pět stupňů pod normálem. Stalo se tak po mohutné explozi indonéské sopky Tambora, k níž došlo v předchozím roce. Nezvykle oranžový západ slunce, který tehdy zachytil na svých obrazech anglický malíř William Turner, naznačuje, že za zhoršení počasí opravdu mohlo mračno sopečného prachu. Teprve v několika posledních letech mají vědci k dispozici mnohem dokonalejší prostředky, než je malířský štětec a teploměr. Po vypuštění takových družic jako SAGE v roce 1984, která přímo měří počet částic a plynů v horních vrstv ách atmosféry, mohou nyní vědci sledovat i ty nejmenší erupce. Pozemní observatoře mají k dispozici speciální druh radaru zvaný lidar, kter ý místo rádiových vln používá laserové paprsky a může tak přesně měřit hustotu mraků. Jedním z důležitých poznatků je, že všechny sopky neovlivňují počasí stejnou měrou, a to dokonce ani tehdy, když jejich výbuchy mají přibli žně stejnou sílu.
Erupce sopky sv. Heleny na západním pobřeží USA v roce 1980 měla sílu deseti megatunové vodíkové bomby, ale prach spadl do severozápadního Pacifiku a výbuch světové počasí – aspoň nad obydlenými oblastmi – zřejmě neovlivnil. Naproti tomu po výbuchu sopky El Chichón v Mexiku v roce 1982, který měl podobnou sílu, pokleslo množství slunečního světla dopadající na některé části Země o 2 % a teplota horních vrstev atmosféry se zvýšila o 7 stupňů. „Dříve jsme měli za to, že stačí jen dostatečně silná erupce,” uvádí Owen Toon z výzkumného střediska NASA v Kalifornii. „Teď ale víme, že nezáleží na množství pevné hmoty, která je v y v r ž e n a . ” Rozhodující je množství sirných plynů, které při explozi uniknou, a také jak vysoko se dostanou do atmosféry. Na rozdíl od prachu a popela, které jsou hlavní součástí vyvrženého materiálu, mohou plyny obsahující sloučeniny síry proniknout až do stratosféry, do výšek kolem deseti kilometrů nad zemí. Zde jsou mimo dosah běž- ného atmosférického pročišťovacího procesu a mění se v mraky s velkým obsahem kyseliny sírové, které pohlcují sluneční svit. Tyto mraky obklopí Zemi a mohou omezovat přístup sluneč- ních paprsků na její povrch až po dobu dvou let. Sopky se ale značně liší v tom, jaké množství síry vyvrhnou a kolik se jí dostane do stratosféry. Vědci se domnívají, že největší vliv na počasí mají výbuchy sopek poblíž rovníku, z nichž se vyvržená hmota i plyn snadno mohou dostat nad obě zemské polokoule. Problémem ale zůstává, jak tyto poznatky převést v předpověď srážek nebo teploty v nadcházejícím období, jak rozlišit vliv jednorázových náhlých změn velkého rozsahu, jako například erupcí sopek, od běžných změn počasí, k nimž dochází prakticky denně. Bez ohledu na tuto nejistotu se někteří vědci pouštějí do předpovědí. Paul Handler, fyzik z Illinoiské univerzity, tvrdí, že již teď může předpov ědět, jaký vliv budou mít výbuchy některých sopek na vegetační sezónu na americkém Středozápadu. Většina vědců je ale opatrnější. „V současn ém stadiu můžeme odhadovat, jak sopky ovlivn í celosvětové počasí, ale předpovídat jejich účinky na jednotlivé oblasti je mnohem nejistější,” uvádí Rind. Nejlepší odpověď na tyto spory by zřejmě dal mohutný výbuch nějaké sopky. Příroda však v tomto ohledu s vědci naštěstí příliš nespolupracuje. Nedávné výbuchy, jako například sopky El Chichón, byly asi desetkrát menší než síla kataklyzmatické erupce Tambory v roce 1815, která dokonce převýšila i legendární erupci sopky Krakatoa v roce 1883.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal: Libor MichalecDvě hodiny po poledni přijíždí na moskevskou ulici Sovětské armády nedaleko od Centrálního muzea ozbrojených sil mercedes přibaltskou poznávací značkou. Zastavuje naproti muzeu a jeho osádka zahajuje palbu na červené BMW, vedle něhož pokojně postávají čtyři lidé. První kulku uhodily do okna muzea, kde v prvním patře právě procházela školní exkurze. Návštěvníci muzea se vrhají na zem. Na ulici zatím tři muži z BMW krvácejí do sněhu. Dva jsou mrtví hned, třetí raněný do břicha, čtvrtý se skrývá za exponátem historického tanku na náměstí a střelbu opětuje tak dlouho, než mu kulka prorazí lebku. Kolemjdoucí lidé padají na asfalt. 75letá důchodkyně je zbloudilou kulkou zasažena do holeně. Několik kulek schytají i útočníci. Střelba trvá asi pět minut. Mercedes mizí tak rychle, jak se objevil. Za několik minut je náměstí plné neznámých mužů, kteří přijíždějí v dalších mercedesech. Nabírají mrtvé a raněné a odvážejí je do nemocnice. vrazi na místě činu zanechali tři pistole a několik nábojnic od izraelsk ého samopalu UZI. V kapse oděvu jedné z mrtvol byl nalezen sáček se zlatými ozdobami. Přest řelka údajně vznikla kvůli rozdělování sféry vlivu mezi konkurenčními mafiánskými gangy. Mrtvým konkurence nab ídla dohodou nenásilnou cestou, a pak je překvapila. Běžná praxe.LIDÉ. „A hlavně si dávejte pozor na zloděje,” povídá bábuška a ukáže z panelákového okna přes metrové rampouchy na náměstíčko. „Zrovna nedávno tady někoho zabíjeli. Byl to hrozný křik, ale nikdo se nešel podívat. A všichni to slyšeli. I milice. Všichni mají strach. Dělají to jižani – Kavkazci a tak. Přistěhovali se, nechodí do práce a jenom kradou. Dávejte si pozor a s nikým na ulici se nebavte.” Mezitím se nějací chuligáni pokusili Voloďovi ukrást zaporožce. Vyrazili postranní okno u řidiče a spojovali utržené drátky od zapalování. Voloďa je ale starý kozák. Jeho vůz jde nastartovat jenom speciálním klíčem. „No, vem raději domů akumulátor,” připomíná zkušeně jeho žena Ira. „A stěrače,” dodává Voloďa. „To nic není,” vysvětluje doma, „kamarádi ve fabrice mi to opraví.” Rozum ím mu taky jsem pracoval za socialismu.NÁJEMNÍ VRAZI. Váňa, nájemný vrah, neměl dobrou náladu. Zahleděl se na barové tanečnice, napil se koňaku a vzpom ínal. Jejich práce byla vždycky tak vážená. V starém světě pevných norem bylo vždycky třeba tuhle něco nastražit, někoho zmlátit nebo zabít. Zlatý věk nájemných vrhů je ale pryč. Tenkrát dostal za jednu ránu třeba 120 000 rublů, a že to tehdy byly nějaké peníze. Ale hlavně – bylo jich málo, byli nenápadní a byli to profíci. Dneska do tohohle řemesla fušuje každý zemědělec. pracovali dřív odborně a profesion álně, ne jako dnešní řezníci. Střelné zbraně téměř nepoužívali. Ani automobilové nehody nebyly časté, jenom na speciální zakázky, které vyloženě požadovaly takovou formu likvidace. Měli osvědčené formy. Vyhodit člověka z okna (parašutista tomu říkali), strčit pod auto nebo pod vlak, srdeční zástava. Převlékali se za chuligány, maniaky … to byla úroveň práce. Ale dneska? Poslední profesionální zak ázka na úrovni byl prezident vydavatelského domu „Novoje vremja”. Padesátiletý Sergej Dubov byl zavražděn v úterý ráno vedle podjezdu svého domu na Malenkovské ulici. Zastřelen ranou do zátylku několik sekund poté, co v 9.00 vyšel ze svého domu. Profesionál střílel pistolí z telefonní budky ze vzdálenosti sedmi metrů. Poté, nik ým neviděn, zmizel. Nezanechal prakticky žádné stopy. Váňa si vážil takového profesionála, protože už jich je tak málo.PETROVKA 19 Poprvé jsme zkusili proniknout do ruské milice na Gercenově ulici. „U vas propusk?” zeptala se služba. Kdo má „propusk”, může dál, ostatní musí na „byro propustkov”. Obešli jsem blok domů a tam nám řekli, že milice, jakou potřebujeme, najdeme spíš na adrese Petrovka 38. Rozjeli jsem se do Petrovky 38, abychom zjistili, že to je ministerstvo vnitra. S nadávkami na byrokratický aparát hledáme zase „byro propustkov “, kde se nám konečně telefonicky podaří domluvit na druhý den rozhovor s šéfem tiskového oddělení Vladimirem Verškovem. V Petrovce 19. Petrovka 19 je jiné Rusko, než jsem dosud viděl. Zmizela ignorance a prázdné pohledy, po chodbách energicky lítají mladí muži v padnoucích oblecích. Vladimir Vasiljevič se rozčiluje, že nějací Američané v článku o ruské mafii zase zkreslili fakta, vedle je haló, protože včera se Moskevsk ý komsomolec zase navezl do policie a deset milionů Moskvanů si o nich ráno přečetlo pěkně ironický komentář. Právě včera proběhlo zasedání řídících orgánů Moskvy. Podle statistik z loňského roku, které tam zazněly, se zvýšilo množství trestných činů v porovná-ní s loňskem pětkrát.Proč? „To je bohužel součástí celospolečenské krize. Hlavní příčinou je ekonomická situace, nedokonalost zákonodárných orgánů. Složitý politick ý boj, který tu proběhl koncem loňského roku, se také odrazil na stavu moskevské kriminality.” Můžete porovnat kriminalitu Moskvy a například Los Angeles? „Aritmetické porovnání čísel není možné, bylo by třeba provést komplexn í pozorování. Vědci říkají, že existuje až 200 aspektů pro vznik kriminality. Milice může mít pod kontrolou jen čtvrtinu. Ostatní se nacházejí ve sféře sociální regulovanosti – ekonomiky, sociální politiky …” Přesto byla nedávno Moskva bezpe čným městem, zatímco dnes už to neplatí. „Příčin je mnoho – ekonomická transformace, velké množství různých stánků, což je lákadlo pro mnohé zločinecké organizace. Je tu volný prodej alkoholických nápojů. Je tu i vrstva mládeže bez perspektivy, která nemůže najít práci ve své profesi, tak bohužel hledá východisko jinde. Nepracují dětské kroužky, vzdělání už není bezplatné, kulturní zařízení přešla na komerční bázi a jsou pro jejich kapsu neúnosné. Dále jsou to problémy spojené s rozpadem SSSR, kdy byla Moskva hlavním městem Ruska i dnes blízkého zahraničí, jak my říkáme. V Karabachu se bojuje, krvavé konflikty probíhají v Abcházii, na Kavkaze – a to jsou všechno místa, která mají nějaké spojení s Moskvou.” Mafiánské akce za bílého dne jsou na denním pořádku, znáte jejich příčiny? „Jsou jednoduché – spory mezi různými obchodními strukturami. Některé více a některé méně jsou svázány s organizovaným zločinem. Důvody bývají různé. Neplnění ústních dohod. Dostanou zboží a nezaplatí peníze. Nevracejí půjčky, nevyplácení procenta podle smlouvy, dodají nekvalitní zboží. Sporné otázky vznikají, když 2-3 organizace usilují o jednu místnost …” Sovětských milicionářů jsem si začal vážit. Přispěla k tomu taky událost, která právě otřásla Moskvou. Dva milicionáři byli zabiti utíkajícími bandity, kteří se pokusili vyloupit byt v domě na Volgogradském prospektu. Aleksandr Akimov a Leonid Opasečnik byli stejně staří -35 let. Jeden pracoval u milice dva roky, druhý pouhý rok. O tom, že jejich práce je nebezpečná, nevěděli jenom z filmů – za loňský rok pohřbila moskevská milice 24 svých mužů. Tito otevřeli účet na rok 1994FAKTA. Statistika moskevského zločinu za rok 1993vraždy……………………………….1 353těžké ublížení na zdraví…………1 937znásilnění …………………………..395bomby a granáty ……………………….61krádeže ……………………………15 749celkem trestných činů …………85 556objasněno ………………………..36 495Rozbito 350 zločineckých band, ve kterých pracovalo více než 2 500 lidí.ÚPLNĚ OBYČEJNÁ MRTVOLA. „Máme tu jednu čerstvou mrtvolu,” přivítal nás náčelník milice Severovýchodního okruhu v Moskvě A. G. Kruskin. „Dostali jsme hlášku před hodinou. Chcete se podívat:” Milicionář nás vedl asi pět minut obyčejným sídlištěm po moskevském předměstí nedaleko od věznice Lefortovo. Otevřel dveře jednoho z paneláků a tam cosi leželo pod schodištěm ve výklenku u domovních schránek. Vysoké kožené boty, rifle, zimní kožená bundy s černou podšívkou, na hlavě modročervená čepice. Z tváře patrné asiatské rysy, není možné poznat, jestli je to muž nebo žena. „Zmrznul?” ptáme se milicionáře v civilním oděvu, který hlídá vedle mrtvoly. „Ne,” odpovídá, „vyčerpání organismu, tělo nemá vitamíny, živiny, pomalu každý den se na našem okrsku něco takového přihodí.” „Přistěhovalec?” „Možná,” povídá lakonicky. „Žádné dokumenty jsme nenašli. Nedaleko odsud je restaurace, kde se scházejí podobné týpky.” Mezitím po schodech okolo nás prošla paní s nákupní taškou, podívala se na mrtvolu a požádala policistu v civilu, aby jí vybral noviny ze schránky. „A všichni aby pochcípali,” křičela ze setmělé chodby nějaká žena. „Je to ženská nebo chlap? odpovídá jí policista. „Chlap, podívejte na ten knírek pod nosem,” říká stará paní z nejbližšího bytu. „Ba ne, já bych řekla, že to je ženská,” uvažuje ta paní, co se před chvílí rozčilovala. „Pamatujete na tu bandu, co dřív nocovala pátém podchodu? Až je pak chuligáni rozehnali a oni se rozprchli? To je jedna z nich, poznal jsem ji podle bundy.” Ohledavač přijel krátce poté. Navlékl si žluté rukavice a na schodech rozložil služební kufřík, vytáhl fotoapar át a šňůru od blesku zastrčil do nejbližší elektrické zásuvky. Podíval se jí zblízka do obličeje: „Ženská, určitě.” „U vás nejsou pro takové lidi útulky? ” „Byly, dřív, napište to, ať se vláda chytí za nos. nic pro ně dneska není.”Z výtahu vylezli dva muži v montérk ách. První nesl sbíječku a druhý kabel, namotaný na cívce. Ohledavač zapnul mrtvole bundu a stáhnul kalhoty. „Teď to víme jistě,” řekl – „ženská.” Vytáhl jí tričko a šátral po jejím studeném a ztěžklém těle. „Dokumenty nemá,” řekl. Detektiv jí bundou zakryl rozhalené tělo a prohlédl si ji ještě jednou pořádně s rukama v kapsách. Druhý si nasadil kapuci a přes kopírák sepisoval protokol. Nahoru a dolů po schodech chodili lidé. „Kolik jich zemřelo za poslední – den?” „V našem rajóně devět,” řekl ohledač, který je všechny viděl. „Kdyby byl mráz, bude to mnohem víc. Dneska je to celkem dobré.” Ona dál ležela na kachličkované podlaze v rozšlapaném blátě a ohledač naposledy přišel a z několika centimetrů ji posvítil do obličeje. Pak jí tvář zakryli šálou, na hruď položili papír a na něj všechno, co našli po kapsách : Dvě krabičky cigaret bělomorek, černé digitálky, žlutý hřeben s vylámanými zuby, dva suché úlomky sucharů, střep zrcátka a 25 a 10 rublovou minci. „To se ale stává jen v zimě?” „Ba ne, i v létě.” řekl ohledač. „Když jsou velká vedra, umírají také. Ale to jsou jen nenásilná úmrtí. Máme tu i vraždy, střílí se z pistole, ze samopalu, jako kdysi v Chicagu.”EPILOG V sobotu ráno vtrhla do bytu na Dubnické ulici, obývaného třemi čečen skými rodinami, skupina Kavkazců. Nechali odejít ženy a děti a poté zahájili palbu. Jeden Čečenec byl zabit, dva raněni. Ranění budou posti ženi za nelegální přebývání v Moskvě. V pond ělí 31. 1. tři ozbrojení lupiči přepadli garáže jednoho z ministerstev. 35letého mechanika a 55letého strážce přepadli, ohrožovali je pistolí, zbili a svázali. Z garáže zmizeli dvě volhy a jeden mercedes. V pondělí zemřela na schodech svého paneláku 19 bodnými ranami sadistického vraha třiadvacetiletá zaměstnankyně továrny Krásná Růže. Ve čtvrtek 3. 2: byl v chrámu svatého Dalimila brutálně zavražděn čtyřicetičtyřletý patriarcha. Kdosi mu čtyřikrát vrazil nůž do břicha a těžkým předmětem rozdrtil hlavu. Banda dvou Abcházců, tří Gruzínců a dvou Rusů, která ukradla více než 80 vozů převážně zahraničních značek tím způsobem, že pistolí nebo nožem přinutila řidiče vystoupit, byla kone čně zadržena. Téhož dne zemřeli dva příslušníci „ochranky” TOO Remeks a jeden byl těžce raněn výstřely z pistole. Pachatelé jsou na svobodě. Lopatou zabili dva stánkaře dva jejich přátelé v pondělí v noci v podmoskevském Chotkově. Vzhledem k velkému počtu úmrtí se budou rozšiřovat i moskevské hřbitovy a otevírat krematoria. Předseda městského výboru Jurij Lyžkov podepsal rozšíření hřbitova Domoděgovskovo a Šerbinskovo. Zprovozněny budou čtyři nové krema ční pece. Jejich výkon přesahuje výkon nyní stávající. Podmoskevská firma, která dříve vyráběla klavíry, dnes plánuje přestavbu na výrobu rakví pro obyvatele Moskvy a okolí.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal a vyfotografoval JAN ŠKVÁRAJe to ničemnej chlap. Z toho svýho kamaráda si udělal slouhu. Krad mi nářadí a prodával ho v hospodě. Ale přitom je zbabělej. Když jsem ho chytl pod krkem, celej se klepal. Jednou jsem ho už vyhnal, ale pak jsem ho zavolal zpátky: Ještě jednou a letíš! No a on mi pak prodal plynovou bombu v hospodě. Špinavej, darebnej, zbabělej opilec. A kvůli čemu ho hledáte? Jo to asi bude kvůli tomu, jak zaškrtil ty svý děti! A von ještě nesedí? Vždyť to jsou už čtyři roky!? (Václav Mužík, majitel autobazaru a restaurace v Pesvicích) Pětatřicetiletý V. M., který je stíhán pro vraždu svých vlastních dětí, šestiměsíčních dvojčat Lukáše a Zdeňka, ještě nebyl po čtyřech letech postaven před soud. Kde není žalobce, není ani soudce. V případě vraždy bývá zvykem, že žaluje státní prokurátor.CO JE JISTÉ. Zkusme nejprve chronologicky seřadit informace, které KOKTEJL o tomto případu útržkovitě posbíral. – 16. 5. 1990 – v Chomutově bylo zjištěno úmrtí dvou půlročních dětí. Bylo zahájeno trestní stíhání ve věci trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti. – Podle vyjádření soudního lékaře se nemohly děti zadusit samy, případ přebírá Krajský úřad vyšetřování, je uvalena vazba na Romanu B., matku usmrcených dětí. – říjen 1990 – na základě důkazů bylo stíhání proti matce zastaveno, souběžně byl vzat do vazby a obviněn z trestného činu vraždy pětatřicetiletý V. M. – druh Romany B. – proběhlo vyšetřování a podle slov krajského vyšetřovatele i provedení rozhodných důkazů – květen 1991 – prokurátor propustil obviněného V. M. z vazby, protože „přestaly existovat důvody vazby” – prosinec 1991 – vyšetřovatel předložil závěrečnou zprávu státnímu prokurátorovi – březen 1992 – spis prokurátor vrací vyšetřovateli pro formální závadu, týkající se lhůty k seznámení obviněného s výsledky vyšetřování – duben 1992 – vyšetřovatel pachatele řádně seznámil s výsledky vyšetřování a opět věc předalprokurátorovi. – 21. 12. 1992 – krajský prokurátor (jiná osoba) vrací spis vyšetřovateli k došetření, neboť během šetření si osoby účastné v trestním řízení vyměnily procesní postavení. Z obviněné se stala svědkyně a ze svědka obviněný, takže vyšetřovatel dostává od prokurátora závazné pokyny znovu vyslechnout svědky včetně Romany B. vzhledem ke změně obviněné osoby (obviněný může lhát a také příbuzní a osoby blízké by mohli odmítnout výpověď) – jaro 1993 – mění se osoba vyšetřovatele. Poslední pokyn, zopakovat konfrontace svědků s obviněným V. M., je nerealizovaný, protože obviněný se nedostavuje na předvolání a na uvedené adrese se nezdržuje. – červenec 1993 – vyšetřovatel vystaví do Chomutova trvalý příkaz k předvedení obviněného, zároveň podává prokurátorovi podnět k podání návrhu na vydání zatykače (který dnes vydává soud) – 25. 11. 1993 se vyšetřovatel písemně dotazuje prokurátora, jak je to se zatykačem – 1. 1. 1994 začíná platit novela trestního řádu, prokuratura zaniká, její úlohu přebírá nový orgán – státní zastupitelství, bývalí prokurátoři jsou dočasně pověřenými státními zástupci. – 3. 5. 1994 se o případ začíná zajímat KOKTEJL.JE MATKA VRAHEM NEBO OBĚTÍ? „Jak vypadá? No jako kripl,” říká o stíhaném V. M. dědeček usmrcených kluků, otec Romany B., když spolu uvažujeme, jestli by se dal V. M. najít. Jenže to spíš vypadá, že ho policie příliš intenzívně nehledá. Vždyť v době, kdy územně omezený, ale trvalý příkaz k předvedení V. M. leží na chomutovské policii, poštěstí se babičce mrtvých dvojčat obviněného V. M. v Chomutově potkat: „To bylo koncem října, šla jsem do krámu a už z dálky jsem ho poznala. Byl hrozně opilej, přešla jsem na druhý chodník. Já s ním už nechci nic mít.” Na otázku, jestli je V. M. agresivní, mi vpálí do tváře: „O tom nepochybujte. Kdyby z něj naše holka neměla strach, tak to nikdy nemohla vzít na sebe, jak to na začátku udělala.” Romana B. totiž vyšetřovateli nejd řív vypověděla, že dětem přetáhla pokrývku přes hlavu ona. „Vždyť ona si snad ani neuvědomovala, že ji zavřou!” Následuje chvalozpěv na osobu prvního vyšetřovatele, který, když mu výpovědi nesouhlasily, nedal pokoj a provedl konfrontace: „On tam totiž v tom bytě s nimi bydlel ještě jeho kamarád a ten potom u konfrontace řekl, jak to bylo. A že mu V. M. vyhrožoval, jestli to na něj shodí.Na základě toho V. M. vzali do vazby a naše holka se asi přestala bát a řekla při konfrontaci taky pravdu.” Jenže to byla ještě obviněná a soud se o takové svědectví nemůže opřít, vždyť obviněný má právo lhát. zdá se ale, že toho řekla tolik, že „to do sebe začalo všechno zapadat “, řečeno slovy pokleslého detektivkáře, neboť bylo proti ní trestní stíhání zastaveno. Jenže od té doby uplynulo už třicet měsíců a nepříjemné věci se zapomínají nejrychleji. Po mých dotazech na obsah výpovědi Romana B. jenom tiše a s hlavou stydlivě skloněnou zamumlá: „Už je to kolik let, já už si to moc nepamatuju . . .” Kolem nás skotačí asi roční holčička, nový život a nová naděje. „Já jsem spala, a když děti začaly brečet, tak je prý přikryl přikrývkou, že mu vadil pláč. A to dělal už i dřív. Zrovna jim rostly zuby.” Myslíte si, že to byla nehoda, nebo je chtěl zabít? „To já nevím. Spíš mu, to bylo jedno. Jednou řekl, že alimenty platit nebude, o to že se postará.” Oné osudné noci v místnosti spali dva dospělí lidé a dvě děti, které se nedožily rána. Romana B. vezla ráno děti do nemocnice. To je jisté. A další jsou pro nás jen domněnky, do spisu jsme se nedostali. Na sklonku léta 1990 zřejmě dochází na základě pitvy k překvalifikování trestného činu. Pravděpodobně se nenašly zvratky – tak častá příčina nešťastných náhod – a že by se dvě děti v tu samou noc a v té samé místnosti samy zamotaly do přikrývky tak složitě a silně, že by se udusily? Každý dětský lékař vám řekne, že se dítě samo přikrývkou neudusí, na to má příliš silný pud sebezáchovy.KDY ZÁKON BRÁNÍ SPRAVEDLNOSTI. Takže celý případ zřejmě stojí na výpovědích. A mělo by být věcí soudu, jak věc zhodnotí. „Ale svědectví obviněného se před soudem nedá ani číst, prostě jakoby neexistovalo,” tvrdí jedněmi ústy státní zástupce JUDr. Štěpina a jeho nadřízená JUDr. Dagmar Žáčková, náměstkyně krajského státního zástupce pro trestní věci. „Ale byli bychom velmi neradi, kdybyste o tomto případu zatím psal. Má to jeden prostý důvod: Mohl byste V. M. vyprovokovat k tomu, že by se začal opravdu schovávat (sám tvrdíte, že se občas v Chomutově objeví), nebo by mohl začít činit nátlak na Romanu B. tak, že by nová konfrontace byla k ničemu.” Jenže čtyři roky jsou pro mne zase dostatečným argumentem pro to, abych o případu psal. A nebyly by výše uvedené argumenty spíše důvody k uvalení vazby? „O vydání zatykače zatím nežádáme, protože není jisté, jestli se vyhýbá nebo jen mění zaměstnání a pobyt. Příkaz k zatčení a vazba by přicházela v úvahu například v případě, že by se prokázalo úmyslné vyhýbání se. Ale ve spise je především procesní závada, kvůli které by to soud nejspíš vrátil.” Jenže ta procesní závada se dá odstranit pouze tehdy, bude-li k dispozici obviněný. Že by se panu V. M. samotnému zachtělo jít se přihlásit na policii v Chomutově z vlastní iniciativy?Vyhlásit pátrání může ale vyšetřovatel nezávisle na zatykači. Ptám se vyšetřovatele JUDr. Bohumila Kotase, proč to dosud neudělal: „Forma, kterou jsem volil, je to nejrozumnější, co jsem mohl udělat. Místní policie hledaného obvykle nejlépe zná a pozná. Při běžném pátrání se jen zařadí do seznamu hledaných osob, kterých jen za loňský rok bylo něco kolem osmi tisíc.” Zkouším rychle počítat – kdyby se každá osoba vešla i s popisem ne jeden řádek, bylo by to 270 stran strojopisu. „Takže praxe vypadá spíš tak, že se to jméno s popisem sice objeví v každém počítači policie v celé republice, ale pokud nebude zadržen pro jiný delikt, je šance téměř nulová.” Jenže V. M. čistý trestní rejstřík nemá. Jen za neplacení výživného byl již dvakrát odsouzen. Takže se docela dobře může stát, že ho na druhém konci republiky hledají také, stejnou formou jako v Chomutově, ale navzájem o sově nevědí. „Jenže i kdyby ho zadrželi třeba v Ostravě na základě pátrání, musíme do 24 hodin stihnout dopravit ho sem, sehnat ostatní účastníky konfrontace, sehnat jeho právního zástupce (podle novely má právo u každého právního úkonu), provést konfrontace, a potom jej nejspíš zase pustíme, pokud na něj nebude uvalena vazba. Jestliže by jej státní zástupce zažaloval, bude ho hledat pro změnu zase soud.” Konec konců, vždyť je stíhán pro vraždu jen dvou dětí, a ještě vlastních – padá na mne deprese, hlavou se mi honí černočerné myšlenky. „Proto jsem žádal a stojím o vydání zatykače, protože umožňuje kterémukoli soudci na území republiky uvalit na V. M. vazbu, a tím umožnit provedení všech zbývajících závazných pokynů státního zástupce, se kterými spis vrátil.” Vazební lhůta je dnes rok pro vyšetřování, druhý rok před zahájení soudního líčení. V. M. má za sebou přibližně sedm měsíců vazby. „Jen nechápu,” pokračuje JUDr. Kotas, „proč stání zástupce nevrátí spis vyšetřovacímu úřadu, jestliže nehodlá podat návrh na příkaz k zatčení. Spis je totiž součástí mé žádosti o zatykač a ta leží u státního zástupce již deset měsíců.”To opravdu nevypadá na to, že by protahování celého případu bylo způsobeno neobvyklou pečlivostí státního zástupce. „Pro nás je to syrový, nedodělaný případ,” říká JUDr. Žáčková, „z čistě právního hlediska jsou oba nevinní.” Skoro by se mohlo zdát, že presumpce neviny se nejčastěji uplatňuje u darebáků. Když odmítnete silniční hlídce nafoukat, načurat a nechat se píchnout, vysolí vám na místě pokutu. „Vyšetřovatel, který to přede mnou dělal, podle mého názoru shromáždil veškeré možné důkazy, které se shromáždit daly,” oponuje státním zástupcům vyšetřovatel JUDr. Kotas. „A ani pokyny prokurátora, které odůvodňovaly vrácení věci, nesměřovaly k opatření důkazů nových.” V celém případu se také do prosince 1991 nevyskytl žádný nový poznatek, který by vyvrátil či potvrdil vinu obviněného. Obviněný V. M. se k činu nikdy nedoznal. V opačném případě je běžnou fintou u soudu tvrdit, že doznání bylo učiněno pod nátlakem. Takže se soud často ocitá v situaci, kdy provádí konečné rozhodnutí. Čistě teoreticky by mohlo být zcela v intencích soudu, jestli nepřímé důkazy postačí k odsouzení nebo obžalovaného zprostí viny. Ovšem pokud by se obžalovaný dostavil k soudu.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Ptal se JIŘÍ MARGOLIUS
Slíbil jsem rozhovor pro Koktejl a sliby se dodržují. Nehledě na to, že tenhle magazín považuju za špičku.
V kolik jste vstával? V sedm. Jako vždycky. Než jste přišel, už jsem vrzal.
Kolik hodin musí cvičit světový sólista? – Pět až osm. Nic se nesmí přehánět. Jistý fenomenální sólista řekl: „Necvičíš den, poznáš to sám. Dvoudenní výpadek pozná kritik. A když se flákáš tři dny, trkne to i publikum v sále”.
Jak se máte, Václave Hudečku? Jsem živ a zdráv. připravuju se na Mozartovský večer s Virtuosi di Praga ve Stavovském divadle. Hraju Mozartův koncert A dur. Pak mě čeká šňůra po vlastech českých s jedním výpadem do Bratislavy na dobročinný koncert s Peterem Dvorským a Mariánem Lapšanským. Usmíváte se a přitom jsem vám ukradl čas na cvičení . . . Vždycky kradu čas. Jednou ze cvičení, podruhé z oběda. To druhé mi vadí víc. Nerad si odpírám dobré jídlo. Nekradu si jedině spánek. To bych byl blázen.
Co jídává houslista? Dokud byl mladý, jedl všechno. Podle toho taky vypadal. Ztloustl, protože se ládoval tučným vepřovým a pil hodně piva.
Kolik teď vážíte? Kolem osmdesáti. Ještě to ujde. Ale pět kilo dolů by se uneslo.
Je tělesná konstituce v přímé úměře k výkonnosti? Třeba operní zpěváci . . . Tam prý váha funguje kladně. O Pavarottim se říká, že kdyby zhubl, hledal by hlas se svíčkou v ruce. U houslisty je to naopak. Čím tlustší, tím se mu hraje hůř. Takže moje přísná manželka na mne uvalila kulinářskou klauzuru a zahájila časově neomezený festival zdravé výživy. Hlavně poté, kdy mě začal zlobit tlak. Pomocnou ruku podal i astrolog Emil Havelka, který mi namíchal zázračné čajíčky, po kterých funguje úplně všechno. Zhubl jsem bez utrpení. A pokud nevypije večer trochu víc vína, nejenže nemám druhý den kocovinu, ale cítím se líp než ve třiceti.
Věříte na hvězdy? Nevěřil jsem na nic, dokud jsem nepotkal pana Havelku. Jsem realista, snažím se chodit oběma nohama po zemi, ale když mi tenhle člověk řekl věci, o nichž jsem byl přesvědčen, že se nemohou nikdy stát, a ony se přece jen vyplnily, začal jsem věřit, že existuje něco, čeho se ještě neumíme dotknout.
Něco mezi nebem a zemí? Dám příklad. Stačí mu dát datum narození a on vám v kostce, zato však přesně řekne, co je to za člověka. Prostě to vyčte z hvězd.
Co říká v kostce o Václavu Hudečkovi? Samé hezké věci. Ale asi jen proto, že je kamarád a strašně hodný člověk. Blíženci prý budou mít dobrých sedm let. Já a pan Klaus jsme na tom dobře.
Neměl jste vklady v Bohemii? To by těch sedm let brzy skončilo. Můj ústav je Živnostenská banka. Líbí se mi, je to krásná budova.
Dá se říct, že jste živnostník? Ze všech umělců udělali živnostníky. Máte vlastně firmu . . . S předmětem podnikání – hra na housle. Jsme na tom stejně jako třeba truhláři, jen s tou výjimkou, že nemusím mít živnostenský list. Kdyby to bylo nutné, asi by mi do něj napsali, že jsem výrobce hudby potažmo krásných tónů. Výrobce tónů na jedněch z nejdražších houslí na světě.
Jak jste k nim přišel? Mám je zapůjčeny od roku 1990 ze státních sbírek. Čekal jsem na ně čtvrt století. První žádost o půjčení kvalitního nástroje jsem podával v roce 1966. Tyhle stradivárky používal přede mnou profesor Jiří Novák, primarius Smetanova kvarteta.
Jakou mají cenu? Housle z dílny Antonia Stradivariho dnes stojí kolem milionu marek. Mám na vyšli nástroje z vrcholného období mezi roky 1710-1715. Dvoje vlastnil David Oistrach, dnes jsou v držení jeho syna Igora. Někdy na aukci, třeba v Japonsku, by se cena vyhnala na mnohonásobek. A představte si, že Oistrach ty dvoje stradivárky koupil v padesátých letech v Americe dohromady za pětadvacet tisíc dolarů! Všechno se dnes stalo předmětem komercializace, kšeftu, nevyhnulo se to ani kumštu a ceny obrazů a nástrojů se šplhají do nesmyslné výše. Interpret si ze svých peněz vlastně nemůže dnes špičkový nástroj koupit . . . Přísně ekonomicky vzato, kdyby měl milion marek, tak už nemusí hrát, aby se uživil. Z úroků může žít spokojeně kdekoli na světě.
Na kolik jsou vaše housle pojištěny? Houslaři dělali nedávno odhad. Každých dvacet let se housle přeceňují. Ale nástroj je pojištěn v rámci celé státní sbírky, takže nevím.
Musel jste podepsat nějaký reverz? Že se o housle budu starat a nezničím je. To je ale samozřejmý předpoklad. Takové nástroje se nepůjčují lidem, kteří by s nimi hráli po hospodách.
Jen neříkejte! Jednou jsem vás slyšel v hospodě hrát. Nebyly to sice stradivárky, ale nástroj neméně slavného houslaře Giuseppeho Guarneriho, zvaného del Gesú. Na jeho housle hrával i Nicolo Paganini. A nebyla to nádhera? V mém rodném městě Rožmitále pod Třemšínem se občas místo tancovačky pořádaly koncerty v místní hospodě. Výjimečně se nepilo pivo, ale poslouchala vážná muzika. Hrál jsem tehdy mimo jiné Beethovenovu Jarní sonátu, bylo letní vedro, otevřenými okny doléhalo dovnitř kvákání žab od rybníka, občas zaštěkal pes. Pohádka.
Kdybyste dnes potkal Stradivariho, co se ho zeptáte? Kumštýři jsou dnes zvyklí si tykat, takže: Jak jsi to dělal, Tondo? Ale vážně, nebyl jen Stradivari. Třeba jeho žáci, namátkou – Jean Baptista Guadanini. Jeho nástroje jsou stejně kvalitní, mají srovnatelný zvuk.
Kdy se narodily vaše stradivárky? V roce 1729. V pozdním období. Kouzlo italských houslařů tkví prý v laku. To se jen říká. Dnes není problém zjistit jeho složení a vyrobit ho znovu. Jenže ta kvalita spočívá ve dřevě. Před třemi sty lety rostlo úplně jiné. Kvalitní, zdravé. Vzduch byl čistý, nekouřily komíny, slova exhalát a emise nikdo ještě neznal a v ohrožených oblastech se nevyplácelo pohřebné, protože žádná riziková místa neexistovala. Dnes nerostou zdravé stromy. Rostou i méně zdraví houslisté. A kromě toho housle zrají dlouhá staletí. Dnes nevíme, jak budou hrát nástroje Karla Vávry za tři sta let. To nám nikdo neřekne. Ale na různých soutěžích se předvádějí houslaři se zralými nástroji . . . To jsou „nadupané” housle. Právě pro danou chvíli. A většinou po pár letech ztratí hlas.
Ochraptí? Zvuk je jakoby přisprostlý. Ale Karel Vávra dělá housle, které se léty zlepšují. Mám od něho krásná nástroj, také od hradeckého Vladimíra Pilaře. A když slyšíte v sále housle od Přemysla Špidlena, máte dojem, že je to vzácný nástroj.
Držel jste někdy v ruce nástroj z dílny amatérů? Mnohokrát. Tihle lidé se obvykle přijdou pochlubit po koncertech. Některé housle jsou velmi slušné. Výborně stavěl primář úrazovky Na Františku dr. Honěk. Před lety jsem s ním mluvil. Na jeho nástroje hráli dokonce členové Dvořákova kvarteta. Ale primář Honěk byl zajímavý ještě z jiného hlediska. Jako mladý anesteziolog byl nucen asistovat na Bulovce při první operaci Reinharda Heydricha. Dával mu narkózu. Tehdy mi prozradil, že bylo možno Heydricha zachránit. Jenže se prý z nemocniční lékárny ztratilo velké množství morfia … Měl jsem dojem, jakoby věděl víc, než říká. Třeba mu trochu pomohl na druhý břeh. Mimochodem, Heydrich hrál výtečně na housle. A Hitler zbožňoval Wagnera. Udělal si z něj propagandistický leták. Prsten Nibelungů a tak vůbec. Chudák Wagner za nic nemohl. Jenže po válce se u nás dlouho nesměl hrát. Někdy jsem opravdu groteskní.
Kdyby se býval Stradivari narodil u nás, byl by slavný už za svého života? To bylo možné v italské Cremoně. U nás by mu dost lidí pomohlo, aby se neproslavil. Když už, tak by ho objevili až po smrti. Už by nevadil.
Vás ale objevili trochu dřív? Jo, ale venku. V Anglii. Bylo mi patnáct. Paganiniho koncert s dirigentem Stanleyem Blackem? A s Královskou filharmonií v londýnské Royal Albert Hall. Předtím jsem v cardiffském rozhlase nahrával asi dvouhodinov ý program a producent Harris mě doporučil dál. Máte skvělou paměť.
Co jste měl včera k večeři? To nevím. Ale dobré lidi, kteří mi pomohli, si pamatuji. A o těch, kteří mi ubližují, ani nevím, že existují. Ale dovedou vás přesto namíchnout? Když si chci zachovat dobrou pohodu a zdravý rozum, musím myslet jen na dobré lidi. A na silné lidi. Například? Isaac Perlman, jeden z nejlepších světových houslistů. Nedávno hrál v Praze. Prodělal dětskou obrnu, má zcela atrofované nohy, hraje vsedě. A jak!
Jak vzpomínáte na dětství? Říká se, že mě otec bil a že hraní ze mne doslova vymlátil. Není to pravda. Otec nebyl žádný tyran. Nikdy mě nemlátil kvůli houslím. Když jsem dostal výprask, tak jen proto, že jsem strašně zlobil. Housle jsem vlastně dostal za trest. Jako výchovný prostředek. Začal jsem hrát, protože táta u nevěděl, co s mým temperamentem dělat. Tak řekl, ať si tu energii yybiju na něčem užitečném. Umět číst noty a na něco zahrát bylo pro něj stejně důležité jako číst a psát, protože byl sám amatérský houslista, takový zapadlý vlastenec.
Řekl bych, že to byl od otce geniální tah? Brzy zjistil, že ač jsem líný a zlobím ostošest dál, nějak mi hraní jde samo. Takže logicky začal pro mne hledat profesionálního pedagoga. A měl jsem velk é štěstí, když jsem se v útlém věku dostal ve Strakonicích k profesoru Bohumilu Kotmelovi. Dnes působí v Brně na JAMU a současně i na konzervatoři. Je vyhledávaný a uznávaný.
V čem spočívá jeho výjimečnost? Když jsem se ve dvanácti letech stěhoval s rodiči do Prahy, neměl jsem prakticky technické potíže. Hrál jsem Mendelssohnův koncert, Paganiniho capriccia, v tom věku jsem byl řemeslně hotov. Kotmel je prostě kouzelník. Jeho syn Bohoušek je dnes prvním koncertn ím mistrem České filharmonie, jeho žákem byl Oldřich Vlček, šéf Virtuosi di Praga a někdejší první koncertní mistr Pražského komorního orchestru bez dirigenta. V orchestru FOK druhý koncertní mistr Josef Riedelbauch. Špičková tělesa jsou plná Kotmelových dětí. Kotmel je génius. Ve světě nemá obdoby, aby jeden pedagog vychoval tolik špiček, a navíc všechny z jednoho kraje, z jižních Čech. To nebylo tím, že se sešla spousta talentů, nebo že je někdo svážel ze všech koutů země do Strakonic za jedním šamanem. Naopak, my s Kotmelem jezdili po republice a vyhrávali všechny soutěže.
Na jaké škole se takový pedagog narodí? Na žádné! Mám dojem, že měl jen mistrovskou školu. V umění není důležité, jestli máte glejt. Rozhodující je, zda jste nebo nejste kumštýř. Kdyby Kotmel žil v Americe nebo v jiné zemi, kde si schopných lidí považují, byl by dnes světovou legendou. Já vám to řeknu jednoduše – Kotmel by naučil hrát na housle i koště. I nejhorší žáci byli nadprůměrní. Nás lemply vyučil tak, že všichni vypadáme jako bychom byli talentovaní. Hudba spojuje národy.
Spojuje také jednotlivé lidi? Jak koho. Mne spojuje s muzikantskými přáteli, zejména z dob, kdy jsem měl možnost se učit u mistra nad mistry – Davida Oistracha. Dnes jsou tihle bývalí žáci uznávanými interprety, scházíme se, vzpomínáme. Samozřejmě jsou na světě i tací, kteří se sice hudbou živí, ale přitom vás s nimi nic nespojuje. To je v každém oboru. Někoho si vážíte, jiného ne. Těch prvních je mnohem víc. Člověk se má obklopovat lidmi, se kterými je mu dobře.
Daří se vám to? Třeba na posledním zájezdě. Virtuosi di Praga jsou skvělá parta. Říkám jim, že hrají s amatérským zápalem na nejvy šší profesionální úrovni. Nahrál jsem s nimi i desku, Vivaldiho Čtvero ročních dob, kterou mi přijel zadirigovat za velice symbolický honorář můj přítel Pavel Kogan. A tahle nahrávka je už druhý rok na našem trhu nejprodávanější deskou klasické hudby. třicet tisíc nosičů se prodalo! Kamarádi popíci a rockeři říkají teda Vašku, tolik neprodáme ani my!
Co rock? Posloucháte? Mně se to líbí. Poslechnu si i metal, i když dávám přednost melodické hudb ě. Ale chápu, že to fanouškům přinese radost. Jsem tolerantní člověk. My jsem milovali Beatles a pro naše rodiče to byli randálisti, zarostlí chuligáni. A podívejte se dnes na archivní snímky – čisťouncí, slušní, ostříhaní chlapečkové v sáčku a kravatě, kteří hrají naprosto nádherné písničky. A tenkrát to byli děsní chuligáni … Policajti tady po ulicích honili kdekoho s delšími vlasy a podívejte se dnes! Za dvacet let se lidem bude líbit muzika, ke které mají dnes výhrady a řeknou si, proboha, nebyl jsem cvok?
Co je na prvním místě vaší soukromé rockové hitparády? Andrew Lloyd Webber: Jesus Christ Superstar. To je vrchol hudby dvacátého století. Obrovská moderní opera. Mohu ji poslouchat pořád dokola.
Jste všestranný posluchač? Nebo jen tolerantní? Poslouchám jen to, co se mi líbí. A je to hudba všech žánrů. Mne totiž štve jednostrannost některých lidí. Poslouchají jen to své a ostatní odsuzují. Jako by někdo jedl pořád stejné jídlo. Celý život míchaná vajíčka. Někdo vám přinese jablko a vy ho s ním vyhodíte! Máte čas se nudit Nudím se strasně rád. Ale boužel na to nemám čas. koncertu v podání různých těles a interpretů. To mě fascinovalo. U nás by se každý rozpakoval nahrávat kompakt jedné skladby, když už je na trhu nahrávka s někým jiným.
Kolik vám vydali Japonci desek? Asi čtrnáct. Kde je ideální publikum? V Evropě. Mnozí lidé chodí na koncert a tak zvaně hudbě nerozumějí. Aspoň se netváří jako mistři světa. Takový přístup je nejlepší, protože pak se vám líbí úplně všechno. Běda jak tomu rozumíte, začnete si vybírat, jdete na koncert hledat chyby. Nebo třeba nejste takový padouch, abyste čekal na kolegovy kiksy, ale slyšíte je. A nadchne vás jen supersvětový výkon. Vynikající už míň, nad dobrým ohrnete nos. Ale lidi nemohou každý den překonávat světové rekordy. Zátopek taky občas prohrál. A superšpičkových muzikantů není tolik. To by náročný posluchač neměl za chvíli kam chodit. Když ke mně někdo přijde a praví, že hudbě nerozumí, závidím mu a řeknu – vy jste šťastný člověk! Nerozumím výtvarnému umění a beru ho pocitově. Mám doma pár obrazů a je mi jedno, jestli jsou drahé nebo za pár babek; jestli je maloval Rembrandt nebo amatérský nadšenec. Důležité je, zda se mi líbí, jestli pohladí.
Nakolik pocitově berete lidskou blbost? Lidská blbost mě trápí. Je to ten věčný boj, jak říkal pan Werich. A bohužel marný. Jenže kdyby se s blbostí nevedl boj, zaplavila by svět. Někdy nám bohu žel pocit, že ta potopa už přišla a topíme se. Nelíbí se mi jen výhradně spotřební společnost. Lidi by se měli vrátit ke kultuře. Čímž myslím hlavně kulturně žít. V Americe se sejdou přátelé a nemluví o ničem jiném, než o ročních příjmech.
Máme posuzovat kvalitu lidí jen podle peněz? Peníze jsou sice moc příjemná věc, ale spíš bych si vážil lidských hodnot. Toho, že vypuklo jaro, vykvetla magnolie a má dvacet poupat. Ale abyste mi dobře rozuměl: kapitalismus a tržní hospodářství je v dnešním světě jediný systém, který funguje. I když ne dokonale.
Ale kdo z nás je dokonalý? A naopak: chuť někdy neslézt z pódia a hrát a hrát …? Tenhle pocit mám vždycky.
A když je přece jen už definitivní konec? Jdu s muzikanty na panáka.
Hrajete vesměs zpaměti. Není to náhodou taky proto, abyste si mohl prohlížet publikum? Dirigenti mi závidí, že mohu koukat do hlediště. Pravda, mezi diváky vidíte dost velmi inspirativních tváří. Jakých? Říkejme jim múzy.
Co děláte dnes odpoledne? Pozvali mě do rozhlasu. Dnes mám kecací den.
Měl jste někdy okno? Zapomněl jste, jak dál? Stane se, stane, jenže já mám jednak sluchovou paměť, pak ještě mechanickou. Prsty. Ty mě nezradí. Hlava neví, kudy dál, ale prsty tam běží samy. Hlava se pak chytne. Ale pocity ledového potu na zádech znám velmi důvěrně. Důležité je nezpanikařit a bezpečně tu nehodu přeplavat. Když plavete dobře, nikdo nic nepozná. Ale nemůžete místo Mozarta šmidlat Valdaufa. Máme ale oproti jiným profesím výhodu. Jakou? Třeba oproti chirurgům. Když sáhneme vedle, nikdo v publiku neumře.
Díky za to, že vaše odpovědi byly vedeny hlavou a nikoli výlučně prsty. Také děkuji. Zvládli jsme to bez dirigenta.
