autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal: Jiří Kopecký
Podstata blesku byla dlouho neznámá. Mocné burácení hromu a oslepující záře blesku se staly objektem nejrůznějších pověr. Ve starořeckých bájích se tvrdí, že hlavní bůh, hromovládce Zeus, hází ve hněvu na Zemi ohnivé střely – blesky. Staří Slované měli zase boha hromu Peruna (podnes se zachovalo slovo „parom”). Ve skutečnosti jsou pro vznik bouřkového mraku a pak ohnivé čáry blesku potřeba nejen obrovské přírodní síly, ale i důležité fyzikální procesy. · · ·
Až v 18. století se zjistilo, že blesk je vlastně silná elektrická jiskra, která vzniká vyrovnáváním kladných a záporných elektrických nábojů uvnitř mraků, mezi mraky nebo mezi mraky a zemským povrchem. První to dokázal v roce 1752 americký vědec Benjamin Franklin. · · ·
Na Zemi vzniká asi 100 blesků každou sekundu a vidíme je proto, že vzduch se v dráze elektrických výbojů – kanálu blesku – při teplotě 25 až 30 tisíc stupňů Celsia rozžhavuje do oslepujícího, růžově fialového světla. Podle vnější podoby bývají blesky rozmanité. Nejčastěji se vyskytují čárové blesky s početným rozvětvením, které připomínají řeku s menšími přítoky, znázorněnou na zeměpisné mapě. Jejich průměrná délka je zpravidla 2 až 3 kilometry, ale mimořádně i 15 a více kilometrů.
Plošný blesk se projevuje jako záblesk elektrického světla v mracích. Jeví se nám formou vzplanutí oblaku v celém objemu. Toto osvětlení je v podstatě jiné, než osvětlení způsobené odrazovým světlem od vzdáleného a přímo neviditelného čárového blesku. Nejméně se vyskytuje kulový blesk. Podobá se nejčastěji kouli, jeho svítící část mívá v průměru 10-20 centimetrů, v ojedinělých případech dosahuje velikosti fotbalového míče. Objevuje se obyčejně po silném výboji čárového blesku. Trvá od zlomku sekundy do několika minut. Nejčastěji se pohybuje v ovzduší, někdy však pronikne i do domů otevřenými dveřmi, oknem nebo komínem. Vydává bzučivý nebo syčivý zvuk. V blízkosti země se pohybuje nejčastěji rychlostí 2-3 metry za sekundu. Někdy se dvakrát až třikrát zdvihne do výšky několika centimetrů až metrů a současně se pohybuje vodorovně. Proto na první pohled dělá dojem, jako by skákal. Cesta kulového blesku se obyčejně shoduje se směrem větru, v domech „cestuje” ve směru průvanu. Narazí-li na nějakou překážku, často vybuchuje a způsobuje škody. V opačném případě mizí se slabým praskotem. Za sebou zanechává ostrý, štiplavý zápach a dýmový opar. Kulový blesk mívá nejčastěji červenou, modrou nebo bílou barvu. Na příčinu jeho vzniku existuje několik teorií. Vědci se ponejvíce přiklánějí k té, že kulový blesk je výsledkem elektrického výboje mimořádně velké energie a síly. · · ·
Bouřky a s nimi spojené průtrže mračen a krupobití zanechávají každým rokem mnoho stop po své ničivé činnosti. Proto lidé již odedávna hledali způsoby ochrany proti škodlivým účinkům tohoto jevu počasí. · · · Mezi nejstarší romantické způsoby boje proti bouřkám patří zvonění. Nejdříve se používalo jako varování před blížící se živelní pohromou, později mělo zabránit vzniku bouřky. Předpokládalo se, že zvukové vlny šířené do okolí naruší chvěním vzduchu vznik bouřek. Byla to ochrana celkem bezvýznamná, protože tato energie byla jen nepatrná proti té, která vyvolává bouřky. Podstatnějších úspěchů nebylo dosaženo ani modernějším střílením do bouřkových mraků, a to jak pomocí speciálně zhotovených děl, tak použitím různých trhavin, které vynášely do oblaků gumové balony plněné lehkými plyny. V modernějších metodách boje proti intenzivnějším bouřkám a krupobití se používají chemické prostředky. V takových případech nejde o zamezení vzniku bouřky, ale pouze o urychlení přírodních pochodů v bouřkových mracích. Tím se mají likvidovat bouřky a krupobití například nad horskými oblastmi. Chemické látky, urychlující narůstání ledových částic, vynášejí do bouřkových mraků rakety. Člověk dosud ještě nezná spolehlivou cestu k zabránění vzniku bouřky. K takovému zásahu by bylo třeba dodat do ovzduší obrovskou tepelnou energii, která by byla schopna zabránit srážení vodních par, a tím i vzniku bouřkových mraků.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
PTALA SE NAĎA ROVDENOVÁJmenuje se Kristian Kodet (1948). Je vnuk sochaře Emanuela Kodeta, syn sochaře Jana Kodeta a bratr herce Jiřího Kodeta a herečky Evelýny Steimarové. Je malíř. Vyrostl v Praze a jižních Čechách, studoval v Bruselu, 1966 emigroval do Švýcarska, 1968 se vrátil, 1979 emigroval do USA. Udělal tam kariéru a už je zase zpátky.Jak jste k tomu přišel, že je z vás malíř? Víte, můj otec celý život od rána do večera dělal sochy. To mě jako dítě fascinovalo. A abych doma nenasvinil hlínou, tak jsem si čmáral. A začalo mě děsně bavit míchání a ladění barev. A taky, můj otec došel v sochařství k takový zkratce, že já kdybych dělal sochy, tak bych dělal snad už jenom rovný plochy. Byl bych zase svým otcem. V šestnácti jsem šel z domova, ale to pouto bylo tak silné, že jsem se pořád vracel. Táta pro mne znamenal a znamená, i když už nežije, strašně moc. Nejenom jako kumštýř.Co jste maloval? Kříže. Měli jsme statek v jižních Čechách – tam ve vesnici stál kostelík a při něm kříže, a já najednou objevil, že jak mě fascinovaly tátovy sochy, tak mě fascinujou kříže. To mi bylo patnáct. A otec z toho šílel. To bylo v nejhorší době – začátkem šedesátých let. Později to začalo být i o vztahu muže a ženy, to napětí a turbulence, s čím se taky táta dlouho potýkal.Co říkal táta vašim obrazům? No táta. On mně v životě nepochválil. Že se vám povedl obraz, je strašně nicotný. A v tom mě neuvěřitelně srážel. Říkám: „Táto, co ty na to?” A on: „No, dobrý, no. Tak až jich budeš mít devatenáct, tak by se třeba dvanáct dalo vybrat.” Jako kluk jsem z toho mohl zešílet. Na druhou stranu měl radost, když jsem měl úspěch, nebo když o tom někdo dobře mluvil. Je to všechno tragédie, protože jako se táta nemohl starat o oprášení dědečka, tak já si teď kradu čas pro svoje malování. Začínám znova, přijel jsem před dvěma a půl roky. Když jsem emigroval, o všechno jsem přišel. Teď jsem se vrátil, a to bydlení a ateliér, renovuju chalupu na Lužnici – za tu dobu strašně zpustly. A oprášit celoživotní sochařské dílo otce a dědečka je nadlidská věc. Každý to ode mne čeká. Dávám to dohromady, ale nejde se do toho ponořit. Je to tak strašná a i nákladná věc!Jak to bylo s vaším studiem? Studoval jste taky v Praze? Ne. Dvakrát jsem se tady nedostal na Akademii. Ti profesoři byli všechno tátovi „přátelé”. Bylo mi doporučeno, ať počkám, že mám ještě čas. Já jsem to totiž zkoušel v patnácti, šestnácti poprvé. A shodou okolností táta měl výstavu v Belgii a já jsem jel s ním. Tam jsem se dozvěděl, že jsou zkoušky na Královskou akademii v Bruselu, a tak jsem tam jel a dělal jsem si legraci, že to neudělám A už jsem tam zůstal.Co si myslíte o Americe? Lidé mají důvody myslet si, že Američané jsou naivní. Záleží, jak ji poznáte. Někdo vám ji ukáže takovou a vy si myslíte, že takov á je, a někdo vám ji ukáže jinou. Jsou taky místa jako třeba New York – zajdete na roh, a je to úplně o něčem jiným. Nemám rád, když někdo posuzuje podle nějakých kritérií, podle turistů´. Čecha v cizině poznáte, že pije z kašny, protože nemá na limonádu, ale to nic neříká o české kultuře! To samý Američani tady. Jedí hamburgry, pijou coca-colu, žerou rukama, s odpuštěním, ale proto nemůžeme říct, že jsou Američani nekulturní. Ale sem se sype tolik braku! No jo. Ale jak se tady promítaj hrozný filmy, tak najdete taky filmy skutečného formátu. Amerika je křižovatka a konečná nejchytřejších lidí na světě. New York! Ty muzea! A ty aukce! A galerie! Co byla kdysi Paříž, to je dnes New York v takovém rozsahu, že je to neuvěřitelný.Slyšela jsem názor, že to, čím byla kdysi Paříž a čím se pak stal New York, tím by mohla být v budoucnu Praha. Tady je rozdíl, že oni jsou neuvěřitelně profesionální. To mi tady trošičku chybí. Chceme být světoví za tři koruny padesát. V Americe lidi práci neberou jako otroctví. Jsou strašní fanatici. Doktoři z Ameriky jdou operovat někam do války a dělají to zadarmo. Viděl jsem to zblízka a nenechám na ně dopustit. Tady se třeba nepřipouští, že by někdo byl bohatej ze svý profese. Když má někdo peníze, tak je buďto nakrad, nebo něco není v pořádku. Tady lidi nerespektujou, že když jste dobrej, tak za to dostanete slušně zaplacíno.Že prý jste v tý Americe dost zlobil. Přijel jsem tam na sebe upozornit, chtěl jsem, aby si lidi všimli, co dělám, takže jsem musel zlobit. Snažil jsem se pořád vystavovat, zvali jsme sběratele na obrázky, byl jsem hektickej, chtěl jsem, aby se to už konečně hejbalo. Dnes bych taky všechno dělal jinak, ale po bitvě je každý generál. Pak jsem se dostal mezi takovou doktorskou society. Oni tam doktoři vydělávají dost peněz a hodně sbíraj umění a mají k němu vztah. Taky je v tom snobství, samozřejmě.Co si myslíte o snobství? Snobství nemusí být zlé. Když to má ten, tak já to musím mít taky, ale třeba jim to jednou taky něco řekne, nebo to uvidí jinej člověk. Já se přiznám, rád vydělávám peníze. To je to, co mi tady bylo za zlý. V Americe máte podhoubí. Dostanete se do určitých vrstev a hrajete si s nima jakože: „Na tohle nemáte!” a oni vám chtějí dokázat, že na to mají, a prodáte obraz za protihodnotu, která vám umožní, abyste v klidu dělal další obrazy. A to mě hrozně bavilo.Když to není tajemství, za kolik jste prodával? No, když už jsem odjížděl, ale ten přepočet je nesmyslnej. Považují mě tady za drahýho malíře a prodávám za čtvrtinu. Ke konci jsem v Americe prodával za tři až pět tisíc dolarů obraz, což tady… Dnes už ani nejde o peníze. Těší mě, když je o to zájem. A jsou určitý věci, který neprodám.Kdo od vás kupuje v Čechách? Zase většinou cizinci. Těší mě, když jsou to sběratelé. Měl jsem taky výstavu a přišli mladí lidi, kteří neměli peníze, a řekli, že to musejí mít a že to budou splácet. A to mě hrozně těšilo. Výstava tří generací Kodetů probíhá do 21. srpna v galerii Svatého Marka v soběslavském kostele. Ptala se Naďa Rovdenová vyfotografoval Kamil Rodinger
autor: Honza | Kvě 26, 2021
PTAL SE JOSEF KLÍMA
Říkají ve společném rozhovoru manželé Viktorie Hradská a Alex Koenigsmark, kteří nedávno oslavili svorně padesátiny.
Sledujeme-li vaše osudy, lze tam nalézt leccos společného, ale daleko víc rozdílů a rozporů. Jak v životní dráze každého z vás, tak při porovnání vás obou. Jak se vlastně takoví lidé mohou dát dohromady? Viktorie: My jsme taky nikdy nepředpokládali, že bychom se dohromady mohli dát. Přestože jsme se pohybovali ve stejných kruzích a znali se navzájem. Nebo možná právě proto. Alex: Já jsem si o Viktorce dlouho nemyslel nic hezkého, byla to pro mě taková ta emancipovaná intelektuálka, co si hraje na chytrou. Až jednou nás na nějaké vernisáži náhodou posadili k sobě, dali jsme se do řeči – a já si s překvapením říkal: Hele, vona neni taková kráva, jak jsem si myslel! No a teď jsme už spolu patnáct let.
Jednou z věcí, která vaše životopisy spojuje, je právě ten rozpor, že jste oba vyšli z kruhů – řekněme z intelektuálních a přitom se z vás alespoň na čas stali vládní úředníci. Vlastně byrokrati, dá-li se to nazvat tím ošklivým slovem? Viktorie: To bylo v tom období, kdy to takhle chodilo běžně. Patřila jsem do party kamarádů, kam chodíval i Petr Pithart, a ten mě po listopadu 1989 požádal, jestli bych tak na dva na tři měsíce nevypomohla na ústředí OF ve Špalíčku. Když jsem tam ty lidi poznala blíž, začala jsem se jich bát stejně jako předtím komunistů. Odmítla jsem třeba brát plat, aby si nikdo nemohl myslet, že se na té revoluční euforii obohacuju – a už jsem kolem sebe slyšela, že mám asi nějaké jiné záměry, asi mocenské. To se jim nejspíš potvrdilo tím, že jsem pak v únoru 1990 odešla s Petrem i na Úřad vlády. Mimochodem – zase bez platu, alespoň v začátku. Prostě jsem viděla, jak je přetížený, jak potřebuje kolem sebe alespoň pár lidí, kterým může věřit; tak jsem kývla. Ale vymínila jsem si, že odejdu hned, jak to bude možné. Kupodivu mě to ale začalo bavit. Najednou jsem pochopila, že to, k čemu cítím celý život averzi, není úřad jako takov ý, ale špatný úřad. Vybudovat dobře fungující úřad, to je vlastně výzva, zajímavý úkol pro šachistu stejně jako pro dramatika. Musíte hledat určitou stavbu, zasazovat do ní postavy, odnaučit se emocionalizovat věci – prostě začala jsem se to učit jako profesi. Když si vezmete, že náš Výbor pro mezinárodní vztahy měl i se šoférem čtrnáct lidí a odvedl stejnou práci jako slovenské ministerstvo, kde jich bylo přes stovku – myslím, že se to docela povedlo.
Alex: U mě to byl podobný poměrně plynulý přechod z divadla na ministerstvo kultury s Milanem Lukešem, když se stal z ředitele Národního divadla ministrem. Přišli jsme, jak jsme si to sami poloironicky formulovali, naplnit novými myšlenkami starý systém. Dnes tomu taky říkám „jedno těhotenství”, protože jsem tam zůstal devět měsíců. Proč jsem nakonec odešel? Kvůli lustračním potížím ne, ty přišly později, když už jsem byl pryč. Odešel jsem nejspíš hlavně proto, že jsem se nikdy nep řestal cítit v první řadě spisovatelem a teprve až potom, jakoby „náhražkově”, ministerským úředníkem. Myslím, že jsem ani nebyl špatný šéf. Jen jsem zjistil, že to, co Viktorku baví, mě vůbec nezajímá. Já mám radši něco konkrétního. Třeba právě divadlo. Viktorie: Je to podobná otázka, jako když se mě lidé mockrát ptali, jak se intelektuál dostane do politiky. Jsou prostě lidi, kteří se zajímají o politiku, až dělají profesí cokoli – a jiní, co se o ni nebudou zajímat nikdy. Celý můj vstup do LDS byl jen formalizací toho, co jsem stejně dělala. Jen jsem předtím nebyla nikde organizovaná, protože jsme vyrostli v systému, který v nás k jakékoli stranické organizaci vybudoval podvědomý odpor. Když přišla ta potřeba identifikovat se s nějakým politickým hnutím, abych mohla účinněji prosazovat to, co jsem si myslela, připadla mi tehdy LDS jako ideální. Názorově blízká – a přitom malá. Ne jako to amorfní OF, které sdružilo lidi naprosto neslučitelně. Přitom ten pozdější konflikt s Emanuelem Mandlerem o vliv v LDS a o její profil pro mě nebyl zdaleka tak významný, jak se jevil v tisku.
Tisk vás zařadil – když se jednalo o rozdělení státu – i mezi hlavní odpůrce tohoto rozdělení. Alex: To je taky zjednodušené. My jsme naopak byli pro co největší samostatnost Slovenska už v době, kdy o nějakém rozdělení ještě nepadlo ani slovo. Navrhovali jsme, aby Slováci dostali ve společném státu v podstatě autonomii. Dodnes si myslím, že to byla správná myšlenka. Kdyby se to udělalo, možná by vůbec k žádnému rozdělení nedošlo, Slováci by neměli ten utkvělý pocit, že se jim diktuje z Prahy. Bohužel spousta lidí z tehdejší politické špičky – ať už se navenek projevovali jakkoli tolerantně – v podvědomí stejně považovala slovenštinu pouze za dialekt češtiny. Z toho vyplývaly velmi necitlivé chyby. Kam například vedla první cesta Václava Havla, když byl zvolen prezidentem? Do Německa! Přitom kdyby se cítil opravdu československým prezidentem, měl by druhý den po svém zvolení pronést v Bratislavě stejnou řeč, jakou pronesl den předtím na Pražském hradě. Prostě dát jasně najevo Slovákům: Já jsem i váš prezident! Nakonec to dopadlo tak, že na Hradě seděl v podstatě jediný Slovák, Milan Kňažko, který se cítil viceprezidentem, ale nikdo jiný ho tak nebral. Mimochodem – to mohl být taky jeden formální krok, který by otupil národnostní alergii: ustavit oficiálně funkci slovenského viceprezidenta. Viktorie: U mě je to s těmi československými vztahy složitější než u Alexe. Ten má spoustu kamarádů, slovenská televize mu pomohla, když měl tady v Čechách takové ty poloviční zákazy. Můj vztah ke Slovensku je navíc osobní. Můj první muž byl Slovák, můj syn z prvního manželství je tudíž Čecho-Slovák, můj dědeček kdysi financoval Masarykovi jeho první volební kampaň na Slovensku a jako vlastenec se cítil Čechem. Z historie téhle větve našeho rodu je nejlíp vidět, jak to tady, ve střední Evropě, s tím rozdělením vlastně chodí. Příbuzní z dědečkovy strany byli bohatí, ale fronta se třikrát přehnala sem tam přes jejich statky – a nezůstalo nic. Všichni to rozkradli bez rozdílu. Nerada bych mluvila v takových těch politických moudrech, ale osobně si mysl ím, že největší chyba byla v tom, že jsme se ztotožnili s federací v tom starém, sovětském duchu. Pak by nedošlo na argumenty, kdo koho kolik stojí. V té době už to bylo špatně, už to nešlo zastavit.
Paradoxy jsou zřejmě součástí vašeho osudu. Když si jen vezmeme, že jste před dvěma roky jako jedna z prvních organizovala evakuaci dětí z válečných míst z bývalé Jugoslávie – a dnes šéfujete společnosti, která vyváží zbraně? Viktorie: Na to se mě dnes ptá kdekdo: Jak to, že ses z pacifistky stala tímhle? Myslím, že to byl omyl, který vypl ývá z tzv. obecných pravd, jako že „zlo by nemělo být”, „krást by se nemělo” a podobně. Ano, nemělo – a přesto zlo je, přesto se krade. Zrovna tak jsme si zdémonizovali zbraně. Ale právě v té Jugoslavii tenkrát jsem si položila základní otázku: Zabila bys? A tenkrát jsem si na ni také poprvé odpověděla: Ano, zabila. V obraně. Protože jinak se odpovídá někde v kavárně, při akademické diskusi – a jinak tam, kde vidíte umírat jenom proto, že není čím se bránit. Jugoslávie byla pro mě v mnohém důležitá, změnila můj názor na některé lidi a na některé věci. Jeli jsme tam tenkrát s několika poslanci navštívit druhou nejv ětší kolonii našich krajanů v zahraničí: šedesát tisíc Čechů a Slováků v Chorvatsku. Jenže sotva jsme přijeli do Zábřehu, řekli nám, že dál nesmíme, že se v okolí Daruvaru bojuje. Kdybych byla chlap, asi bych to respektovala, ale jako ženská, která jakživo nebyla na vojně, jsem si řekla: No a co? To těm krajanům jen tak zamáváme na dálku, právě když nás nejvíc potřebujou? Nakonec Chorvati mě a další čtyři poslance, kteří byli ochotni jet, doprov ázeli obrněnými transportéry a jelo se. Oficiální mezinárodní pozorovatelé tak navštívili frontu mnohem později než česká delegace. Když jsem dorazili, viděla jsem teprve všechnu tu hrůzu a vnímala nebezpečí celé té akce. Ale viděla jsem taky, jak jsou nám lidé vděční za projevy sounáležitosti. Nejvíc mnou otřásla vesnická žena, chorvatská Češka, která si mě vzala stranou a ukazovala mi fotografie a dopisy svého syna. Jugoslávie ho zmobilizovala a on matce v dopisech popisoval, že musí střílet na vlastní vesnici a že mu z toho šedivěj vlasy. Nakonec to nevydržel, dezertoval, chytili ho, obvinili navíc z tajného přenášení zbraní a odsoudili k trestu smrti. Čekal v té době na popravu v srbské vesnici. Strašně to na mě zapůsobilo, dodnes vidím ten venkovský záchodek, kam mě ta žena odvedla, aby nás nikdo neslyšel, fotku toho kluka, který byl stejně starý jako můj syn. Cestovali jsme pak i po jiných státech tehdy ještě kompletní Jugoslávie, a všude nás přijímali na úrovni odpovídající diplomatického protokolu – zástupců pouze jedné republiky federace.
S výjimkou Bělehradu, kde mě zničehonic přijal přímo ministr zahraničí. Vyslechla jsem přednášku, jak mylné je označovat Srby za agresory, jak dobře to ve skutečnosti myslí. Měla jsem jedinou doplňující otázku: případ toho chorvatského chlapce. Ukažte tedy v praxi, jak dobře to myslíte, řekla jsem mu. Je to Čech, dejte mi ho s sebou domů! Žádost ho nejprve zarazila, ale slíbil, že případ prošetří a až se budu vracet z Černé Hory a z Makedonie zpátky přes Bělehrad, dozvíme se víc. Skutečně „zločin” toho chlapce překvalifikovali a trest smrti změnili na vězení. Nakonec to skončilo ještě líp – ten hoch se nedlouho poté opravdu ocitl v Praze. Ale proč o tom mluvím: když jsem později apelovala na vládu, na prezidenta, na parlament, aby zaujali k jugoslávskému konfliktu nějaký jasnější postoj, aby udělali něco konkrétního pro naše krajany – setkala jsem se zase jen s tím nicneříkajícím nadhledem a obecnými pravdami: zlo by nemělo být, krást by se taky nemělo, všechno je složitější. Nikdo nezachránil jedin ý konkrétní lidský život – vyjma dětí, které se nám odtamtud podařilo dostat. Takže ty zbraně opravdu nepřijdou tak nelogické. Vždycky, když člověk něco dělá nebo chystá se dělat, klade si dvě základní otázky: Umím to? Chci to? Samozřejmě, život ho často hodí jinam, než kam by chtěl směřovat, ale nevyhodí ho z jeho základního vlastního pohledu na svět.
Proměnily tyhle životní změny i váš osobní vztah? Viktorie: Samozřejmě. Byli jsme zvyklí žít spolu, to nejzábavnější na našem vztahu bylo absolutní kamarádství; vždycky jsme se strašně těšili, až spolu probereme to, co komu přinesl den. A najednou to bylo pryč. Najednou jsme byli sice dvě lodi, spoutané řetězem, ale ne jedna. Alex: Tu někdejší ideální komunikaci jsme znovu hledali skoro rok. Je veliký rozdíl, když najednou s tím druhým nežijete, ale potkáváte se. A často ani to ne, protože jeden musí vstávat brzo ráno do úřadu a druhý je zvyklý psát dlouho do noci, anebo píše do deseti a pak se jde odrelaxovat do divadelního klubu. Někdy si týden jen dopisujete. Každé téma má pak pro toho druhého jinou emocionální hodnotu, zájem – nezájem, protože do něj tak hluboko nevidí. No a když je to téma ještě ke všemu tajné, takže vám ho ani vysvětlit nemůže. Mně úřadování na ministerstvu kultury, byť krátké, rozhodilo životní rytmus. To je úplně jiný způsob soustřeďování. A i když jsem se vrátil, následovala do značné míry výměna rolí: Viktorie byla ve vládě, v bytě překopávali elektrické napětí a zničili, co se dalo, místo psaní scénáře jsem se dohadoval s řemeslníky, do toho zakládal nadaci na záchranu Komorního divadla, pokoušel se dramaturgovat s sám si vyžehlil kalhoty. Viktorie: Ty jsi někdy žehlil? To je pro mě novinka! Alex: Džíny a kapesníky umím! Právě, ani jsi neměla čas si toho všimnout.
Jak jste prožívali skutečnost, že se Alex navíc objevil v seznamech NN pod krycím jménem Sabina? Viktorie: Zažila jsem už na vládě pár podobných odhalení – a téměř vždycky se nakonec ukázalo, že to jsou nešťastníci, kteří nic špatného neprovedli a přišli k tomu dost jako slepý k houslím. Spíš jsem si říkala, že nás chce někdo vyprovokovat, že nám prostě kamarádíčci chtějí vykolíkovat hřiště a mermomocí nás donutit, abychom hráli cizí hru. Alex: Většina věcí, která se mi v životě stane, vypadá, jako kdybych je sám nepsal, taková groteska s hořkým podtextem. Divadelní skeč Sabina se odehrála následovně, můžete nebo nemusíte mi to věřit, třeba se to jednou – až se otevřou ty mýtické archivy – potvrdí. Od konce sedmdesátých let jsem měl různé potíže kvůli svým hrám, sobě, kvůli tatínkovi, kvůli přátelům, nepodepsal jsem ale ani Chartu ani nic jiného, já se neumí sdružovat, být ve straně, přidat se, prostě jsem solitér, ale postupně se mi zavírala vrátka televize a rozhlasu, a když mě už nemohli pomoct ani Slováci, holt jsem se snažil přes bývalé spolužáky z FAMU a podobně psát ven. To samozřejmě vyvolalo zájem StB, logicky, a jako x jiných si mě párkrát pozvali. No a jednoho dne jsem vstoupil do kanceláře jisté instituce a paní sekretářka, kterou jsem znal léta, mi nadšeně představila syna – stál u stolu. Že syn taky píše, a jestli bych se na jeho dílo nepodíval a neporadil. Syn byl v rozpacích a všecek rudý, byl to totiž jeden z těch dvou estébáků, kteří si mě předtím pozvali. No řekněte, může si dramatik nechat ujít takovou krásnou absurdní, byť diskutabilní příležitost? Mimochodem zcela bez talentu nebyl, jenom jako většina amatérů nedokázal rozlišovat mezi tématem a syžetem. Kdybych měl soudit jen podle toho hocha, fungovala by ta organizace stejně socialisticky jako kterákoliv jiná. Že si vymyslel zrovna Karla Sabinu, je v řádu té historky. Jenže oni si ten občasný dramaturgicko- redaktorský kontakt vedli zřejmě jinak.
A vaši přátelé a známí? Alex: Víte, já se s tím příběhem nikdy netajil, ani předtím ne, nebylo ani proč, a moji kamarádi to vesměs takhle brali. Nicméně – vidět se náhle cizíma očima v odlidštěných seznamech byl dost šok. Byla to moje lehkomyslnost? Byla to jejich hra? Poslední dobou mívám dojem, že dnes hodně zlodějů právě volá: Chyťte zloděje. Padesátka na krku prý někdy způsobí, že člověk začne vidět věci zpětně jinak.
Máte pocit, že vás, jak to vyjádřila Viktorie, život hodil někam jinam? Alex: Ministerstvo byla zajímavá zkušenost, poznal jsem jiný svět a zajímavé lidi, ale dnes si říkám, že jsem té touze „zúčastnit se” neměl podlehnout, měl jsem zůstat na zadku a psát. Je mi sice líto, že se neprosadila jiná verze, jiná koncepce podpory kultury, méně přízemní chápání jejího významu pro identitu malé země, ale nejsem úředník. Viktorie: Já toho mezidobí v politice a ve státní správě nelituju. Chytilo mě to, zajímá mě to. Ale kdybych si dnes mohla vybrat znovu, začala bych raději podnikat. Víte, ta postrevoluční představa, jak něco udělat pro tuhle zemi byla přece jen hodně poplatná socialismu, přeceňovala vliv státní moci, vliv přímé politiky. Možná se dá dokázat mnohem víc „pro tuhle zemi” na soukromém písku. Ovšem u ženy to má ještě jednu podmínku.
Jakou? Viktorie: Kdyby syn neměl v roce 1989 šťastným řízením osudu už po maturitě, nedělala bych ani politiku, ani úřad, ani byznys, nic takového. Do jeho maturity jsem byla – a tak by to bylo znova – hlavně máma.
A jak to berete vy, Alexi, že se z vaší ženy stala manažerka, zatímco vy jste se vrátil ke psaní? Alex: No a co? Myslím, že ji to baví. Nezdá se mi, že bych jí poslal do dolů. U nás to není přece tak, že se Viktorka obětuje, abych já mohl psát cizelovaná čtyřverší. Mám hodně své práce. Pravda, zbraně jdou v tomto světě bohužel dosud na odbyt o něco líp než slova. Ale když už jsme u toho, že v různých obdobích táhne káru vždycky víc jeden partner – moje matka jezdila v padesátých letech v plynárně s jeřábem, aby otec mohl psát. Viktorie: (s úsměvem) Mezi námi – jeho matka je ještě lepší malířka, nežli byl tatínek spisovatel…
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal: Gert Coetzee
Je to podivné procesí. Ti čtyři černoši už jsou velmi daleko od svého kraalu (vesnice). Kráčejí v napjatém tichu a všichni se při chůzi opírají o hůl. Dívají se upřeně před sebe. S pocestnými neprohodí slovo, ani neodpovídají na pozdravy. Ranní slunce pomalu stoupá po africké obloze a délka stínů Lebombo Mountains se neustále zkracuje. Unavení poutníci potkávají na své cestě stále méně lidí, až nakonec není s kým se setkat. Muži opouští vyšlapanou pěšinu a pokračují v údolí ve stínu stromů, přilehlých kopců. Sluneční svit jen zřídka proniká listnatou střechou. Kmeny stromů a kameny jsou vlhké a chladné.
Konečně se dostávají k cíli své cesty. Vchod do jeskyně vypadá tmavý a nebezpečný. Muži podřepávají, nebo si klekají, skrývají své hlavy a vyčkávají. Uvnitř jeskyně je očekává šamanka, která již dlouhou dobu ví o příchod u skupinky. Leží na zádech na kamenné desce uprostřed překvapivě velké sluje. Její tvář je pokryta bizarní maskou a bílé korálky jsou vpleteny do copánků jejích vlasů. Zápěstí a kotníky jsou dekorovány bílými korálkovými náramky. Mohutný bílý náhrdelník nestačí na zakrytí staré vysušené pokožky. Ze širokého opasku visí sukénka z opičích ocásků a zvířecích kůží. Její prsa jsou plochá a vrásčitá. Na pravém rameni je zavěšen isiphondo (šamanský roh) a na levém iselwa (dýně). V levé, zmrzačené ruce drží umthsoba (tlustý bič, vyrobený ze zvířecího ocasu) s dlouhým držadlem. Slabý proužek dýmu z doutnajícího ohniště nestačí k potlačení vlhkosti. Malé praménky vody stékají po stěnách. Pronikavý zápach naplňuje ovzduší. Pochází z obrovitého koše, naplněného už tlející travou v zadní části sluje. Je tu přítmí a jen slabý, chřestivý zvuk doléhá k uším. Tráva v koši se začíná pohybovat a had tlustý jako paže muže, pomalu natahuje své mohutné tělo, klouže přes obrubu a mizí v temné škvíře. Je zřejmé, že je v jeskyni doma. Šamanka najednou propukne do trhavého, nekontrolovaného smíchu. Její celé tělo se spontánně otřásá. Po chvíli se probudí ze svého transu. Spojení s duchy, kteří jí řekli vše o předcházejících lidech, bylo navázáno. Její zjevení ve vchodu jeskyně vystraší čekající skupinu. Šamanka je napjatá a tancuje divoce, jakoby v návalu zuřivosti. Pojednou z ničeho nic skončí, krátce pohlédne na čekající a bez jakéhokoliv pozdravu ukáže na jednoho z nich. Její zvláštní psychická síla jí umožnila ukázat na toho pravého člověka. „Vstaň a pojď se mnou dovnitř,” říká mu bez vzrušení. Uvnitř mu nařídí, aby se posadil. Konzultace začíná.
Šamanka však nepokládá žádné otázky. Nad hlavu zvedá svůj zvířecí bič a zděšeným hlasem křičí. „Vumani! Něco strašlivého se ti přihodilo.” Pacient tiše naříká a na znamení souhlasu ukrývá svou hlavu mezi koleny. Najednou šamanka změní svůj hlas do mužského barytonu a zahřmí jako tropická bouře. Bič padá na zem. „Ty jsi ke mně přišel, abys zjistil nepřítele, který ti posílá ďábelská znamení! Že je to tak?” Pacient intenzivně kývá hlavou ze strany na stranu a sténá. „Phosa ngasemva.” (Máš pravdu!) Šamanka vyndá dolosse (šamanské kosti) z dýně, zatřese v dlaních a zkušeným pohybem je hází na udusanou zem. Osm kostí, čtyři bílé, čtyři černé a dva prasečí tesáky vytvoří na zemi zajímavý vzor. Šamanka padne na kolena a pečlivě jej pozoruje. Zjevně nespokojena vyskakuje znovu na chodidla. Nabírá rukou bílý prášek z kalbasu (hliněného hrnku) a hází ho na doutnající dřevěné uhlí. Po několik sekund se nic neděje. Pak se zableskne a hustý, štiplavý kouř vyráží z ohniště. V mraku kouře lze spatřit tvář muže. „Duchové promluvili. Pohleď! Tohle je ten, co zavinil tvou nemoc,” naříká šamanka a prohrabává ohniště. Nešťastný a chvějící se muž ji sleduje skrz zkřížené prsty svých rukou a v souhlasu přitakává. „Khanye la mama watyholwa.” (Máš pravdu, matko.) Kouř pomalu mizí, napětí opadá. Teď, když šamanka zjistila původ nemoci, zbývá jen připravit lék, který vysvobodí oběť od zlého začarování. Šamanka vezme inkredimenty z hliněných hrnečků a po pronesení čarovného zaklínadla je pomalu mezi kameny drtí na jemný prášek. Lék obsahuje stonky rostlin, části zvířat, hadů a hmyzu. Dává pacientovi okamžitě první dávku s sebou domů štědrou zásobu. Nemocný musí denně vypít jeden šálek léku a zbytkem si musí omýt celé tělo. Pacient dobře ví, že šamanka ho osobně navštíví za několik týdnů v jeho kraalu a dokončí léčbu. Teprve potom bude požadovat odměnu. Muž se vrací ke svým čekajícím druhům a všichni společně se vydávají na zpáteční cestu. · · ·
Tento neobyčejný a dramatický příběh pouze ilustruje západní představy, předsudky a neporozumění tradičnímu africkému léčitelství. Fakta ovšem mohou být občas podivuhodnější než fikce. V západní kultuře není vyhraněná hranice proto to, co je skutečnost a co fantazie v životě černé Afriky. Jihoafričtí běloši vědí a sem tam o tom i žertují, že černí obyvatelé této země občas zavěsí své postele, aby se nedotýkaly země, a tak zabránili Tokoloušovi (skřítek v legendách jižní Afriky) v tom, aby se vyšplhal na ni, když spí. Všichni jsme pravděpodobně slyšeli o šamanských vraždách a magickém prokletí voodoo, které pronásleduje své oběti. Ale bližší pohled na tuto problematiku nám odhalí mnohem víc, než je vidět pouhým okem. V mnoha afrických zemích existuje tendence napojit tradiční léčitelství na státní zdravotní systém Pan Credo Mutwa, pravděpodobně nejznámější jihoafrický sangoma (šaman) a prezident Jihoafrické Dingana Association, to pokládá za velmi důležité. Integrace tradičního léčitelství a moderního lékařství by mohla ve velké míře pomoci tisícům trpícím. Lidé černé Afriky nemohou do nekonečna čekat, až bude všude dostatek moderně vzdělaných lékařů a sester, kteří by prováděli tak naléhavě potřebnou zdravotní péči. Pro ty, kteří nemají potuchy o tradičním léčitelství je to pouze svět mystiky, ve kterém lze jen těžko rozeznat imaginární hranici mezi čarodějnictvím a skutečnou léčbou a tím, jakou roli v něm hraje duchovno. Co je Sangoma a Inyanga? Dělá skutečně tradiční léčitelství něco pro zdraví lidí a má svoje místo v moderní lékařské vědě? Jak se zdá, máme více otázek než odpovědí. Největší problém je proniknout do myšlenkového procesu a porozumění symbolismu lidí černé Afriky. Vnímání a zkušenosti jsou velice často v rozporu. Reakce a pocity jsou mylně vykládány. Šamanstvím je často pohrdáno jako s pouhou pověrou a není rozpoznána hluboce zakořeněná víra, která v sobě nese ohromnou sílu i v naší moderní éře urbanizace. · · ·
Uprostřed Pretorie, ve středu města, mezi obchodem prosperujícího zlatníka a čistírnou oděvů je vtlačen malý krámek. Ručně malovaná, neumělá písmena na vývěsní ceduli hlásají: „Africká šamanka”. Uvnitř je malá místnost s dřevěnou podlahou a regály naplněné až po strop stovkami lahviček. Dvě černošky mě vítají ve dveřích a v překvapení se chichotají tomu, že jejich zákazník je běloch. Velice brzy poznávám, že ani jedna z nich není šamanka, kterou hledám. Ta odjela dnes ráno na několik dní do Bethalu asi 300 km od Pretorie nakoupit nové zásoby léčivých bylin. Jsou to její žákyně a starají se o obchod v době její nepřítomnosti. „Přijďte příští týden,” švitoří svorně. „To už bude zpátky.” A tak se také stalo. Při mé příští návštěvě mé vítá žena zřejmé inteligence, s nakažlivým úsměvem, oslnivě bílými zuby, které doslova září v jako uhel černé tváři. Mluví afrikánsky, anglicky a dalšími sedmi jazyky černé Afriky. Jmenuje se Esther Mahlangu. Narodila se v oblasti Pietersburgu, kde na farmě prožila dětství. V úžasu se na ni dívám. Tak tohle je Sangoma (šamanka). Opatrovnice zděděných starodávných moudrostí. Úslužně mě začíná zasvěcovat do svých znalostí. „Mnohé odvary a tresti jsou rodinné léky všeobecně známé lidem Afriky. Avšak některé léky mohou být připraveny pouze tradičním léčitelem Inyanga nebo šamanem Sangoma. Sangoma má stejné znalosti medicíny jako Inyanga, ale navíc po svých předcích zdědil jasnozřivost a pouze on je schopný komunikovat s duchy předků, může rozeznat čarodějnictví a najít ztracené duše.” Podle vás tedy Sangoma a Inyanga nejsou kouzelníci ani čarodějové? „Samozřejmě, že nejsou. My věříme tomu, že čarodějové byli vytvořeni se zlem v srdci. Ubližují lidem úplně bezdůvodně tím, že v domě nemocného rozhazují škodlivé trávy, pálí vlasy a nehty.
Nás všechny mate to, že léčitel je srovnáván s čarodějem. To nám všem škodí. Například já jsem schopna léčit jakoukoliv nemoc. Od bolení žaludku po nešťastnou lásku, rakovinu nebo AIDS. Ale aby to pro vás bylo pochopitelné, musíte se nejdříve seznámit a porozumět tradičnímu africkému přístupu k nemoci a léčení. Bůh je stvořitel a spasitel lidské rasy. Duchové nám vysvětlují osudy jednotlivých lidí. Zvířata, rostliny a další věci vytváří fyzické prostředí, ve kterém žijeme a které nám umožňuje naší existenci. My s tímto prostředím vytváříme mystický vztah. Duchové mají přístup k násilí nebo síle, která se prolíná celým vesmírem, jemuž vládne Bůh jako tvůrce a ochránce. Pouze málo lidí, například kněží nebo šamani, jsou schopni manipulovat s těmito silami pro dobro nebo zlo celé společnosti. Po fyzické smrti každý člověk pokračuje ve své existenci v prostoru času, ve kterém žije, a je si vědom svého bytí. Na jeho odchod z tohoto světa vzpomínají jeho příbuzní a přátelé, kteří ho znali a kteří ho přežili. My věříme, že se zjevuje nejstaršímu členu rodiny a jeho zjevení je příčinami krizí, nemocí a smrtí v rodině. Když však poslední člověk, který ho znal, zemře, ten o kterém jsme mluvili, přestane existovat a stane se tak na věky mrtvým. Ten, který je tedy „žijící mrtvý”, je fyzicky nepřítomen, ale žije dál ve vzpomínkách těch, kteří ho znali, a je živý ve světě duchů.” Pomalu to začínám chápat, zatím co Esther pokračuje ve svém monologu. „A tak každá nemoc nebo onemocnění má svou příčinu, kterou musíme určit. Podle tradiční víry musí být vysvětleno ne pouze jak, ale i proč se choroba vyskytla. Tradiční léčitel tudíž musí objevit příčinu nemoci. Musí být schopný obnovit pořádek a klidný běh kmenového života, který byl narušen zhoubnými faktory. Z tohoto hlediska musí přezkoumat všechny důvody, které mohly ovlivnit život jedince i jeho rodiny. Léčba není ovšem limitována jenom na lidi. Domácí zvířata, dobytek, prasata, ovce, kozy a koně jsou také ošetřovány.” Tak dobře. Předpokládejme, že příčina nemoci byla stanovena. Řekněte, jakým způsobem bude nemoc léčena. „Máte pravdu. Zlo musí být nejdříve fyzicky vypuzeno z pacientova těla. Projímadla a klystýry jsou používány k vyčištění ještě předtím, než pacient obdrží léky. Léky pro lidi černé Afriky, kteří žijí tradičním způsobem, pochází především z rostlin, kořenu, bobulí, kůry stromů a listí. Pouze malá část jich pochází ze zvířecích zdrojů. Například kousek krokodýlí kůže smíchaný se srstí baboona dokáže obnovit mužskou potenci.” Jak vidím, ne každý se může stát šamanem. „Nikdo se nestává šamanem podle vlastního přání. Každý, kdo se jím stane, musí prožít záhrobní setkání s duchem svého předka. Jako tomu bylo v mém případě. Potom, co můj otec, který byl také Sangoma, zemřel, jsem se cítila velice špatně. Občas jsem se chovala jako osoba postižená amokem. Nekontrolovatelně jsem plakala, zmítala se na zemi, trhala si šaty a občas jsem i upadla do bezvědomí. Naštěstí si mí příbuzní uvědomili, že v sobě nosím ducha svého otce, který mně tím naznačoval, abych se stala také Sangoma. Moji přátelé pozvali známého léčitele, který rozeznal, že můj stav nebyl zapříčiněn duševní ani fyzickou nemocí, ale byl to signál, abych šla ve stopách svého otce. Byla jsem dána doopatrování k proslulému šamanovi a stala se jeho žačkou.
Stranili jsme se jakéhokoliv společenství, protože disciplína v našem povolání je velice přísná. Je zde mnoho taboo, pozorování a rituálů. Den po dni jsem následovala svého učitele na jeho každodenních pochůzkách. Sbírali jsme léčivé rostliny a on mně vždy popsal každou rostlinu, řekl mně její jméno, kde se nachází a vysvětlil mi, k čemu ji používat. První dva roky učení jsem byla víceméně pouhým pozorovatelem během vyšetření pacientů. Po této zkušební době jsem dělala předběžné zkoušky, ale teprve v šestém roce učení jsem začala navštěvovat pacienty samostatně. A to jen proto, že už jsem neměla žádné problémy, se kterými bych byla nucena jít za svým učitelem.” Siyabonga. Děkuji za rozhovor. · · ·
Informace, kterou jsem obdržel, dokazuje alespoň jednu věc. Tradiční léčitelství je realitou jižní Afriky. To je dále potvrzeno skutečností, že Jihoafrická Dingaka Association a Africká Společnost léčivých rostlin má nejméně 20 000 členů. Za poznámku ovšem stojí, že asi pouhých 10 % léčitelů je zaregistrováno v těchto organizacích, což znamená, že v zemi je alespoň 200 tisíc léčitelů. Obě organizace dávají průkazy členství a jsou řízeny detailními a přísnými pravidly. V zemi je velký počet malých škol, které byly založeny léčiteli, kteří mají povolení učit další adepty. Uvažuje se o vybudování skutečných škol, na kterých by studenti získali po 2-3 letech kvalifikaci k léčení mentálních chorob. Dalším požadavkem léčitelů je vybudování sítě nemocnic, která by sloužila jejich praxi. Role tradičního léčitelství v moderní medicíně je západní společností intenzivně diskutována. Jsou na ni tři názory. Za prvé: Jakákoliv spolupráce mezi moderní medicínou a léčitelstvím by měla být zakázána. Za druhé: Je nutný nový model zdravotní péče, který by zahrnoval prvky léčitelství v moderní medicíně. Za třetí: Léčitelství by mělo být v plném rozsahu napojeno na zdravotní systém země. Doktoři džungle nás na krátké cestě vzali přímo do srdce mystiky tradičního léčitelství. Sangoma a Inyanga nám vyprávěli své příběhy a podělili se s námi o část svých tajemství. Univerzitní lékaři mají své pro i proti integraci léčitelů do moderní zdravotnické péče. Psychiatři se snaží poodhalit některá tajemství tradičního léčitelství a využít takto získané znalosti pro léčení duševně nemocných pacientů. A lékaři džungle? Ti balancují na úzké lince, která dělí rozum od pověry.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal LIBOR MICHALEC
Příběh Berberů začal asi před sedmi tisíci let, kdy přišli na území dnešního Tuniska z jižní a západní Evropy. Později ustupovali, před Římany, Araby a Numiďany stále hlouběji a hlouběji do pouště a zpět do hor, kde zůstali. V sedmém století s počátkem islamizace jejich jazyk pomalu mizel. Nezmizely jeskynní byty, které vytesávali do jílovité půdy. V létě byly chladné a v zimě teplé. Otcové jejich otců možná v jeskyních skutečně bydleli a nevěděli nic o tom, že je možno žít jinak. Nyní oni je jen předvádějí turistům. Turisté hledají jejich životní styl a ten je dnes o tom, jak rychle dostihnout životní styl turistů. Současný příběh berberských troglodytů je o tom, že si uvědomují svou kuriózní existenci a tím i svou zajímavost pro turisty. A nakousnuté jablko poznání chtějí ohryzat až na ohryzek. Chtějí dál, výše, lépe. Chtějí bakšiš za to, že předvádějí sami sebe. Naučili se veřejně prod ávat svou tvář, své zvyky, své tradice.
LES TROGLODYTES. Oblast výskytu „les troglodytes” je na turistické nájezdy připravena dokonale. Ve směru od Gábesu nejdřív místní klučina důrazně přikazuje, abyste zabrzdil u vyhlídky s boudou a namalovaným velbloudem, z druhé strany se silnice točí do troglodytské podzemní restaurace a v třetím a posledn ím směru útočí na turisty už skute čná podzemní obydlí. Země v okruhu desítek kilometrů je provrtána podzemními ložnicemi, skladišti, kuchyněmi a obýváky. Kolmé převisy přímo lákají k vyhloubení jeskyně a Berberové kdysi pochopili, že to je výtečný stavební materiál. Vznikly tak několikapatrové podzemní komplexy včetně hliněných lavic, lůžek, polic, a dokonce i s podzemní mešitou. Jenom chudý hřbitov na svahu dává nahl édnout do minulosti a početnosti obyvatel obce. Mladá žena, která nás zve na prohlídku „svého domu”, je jednou z řady novodobých troglodytských podnikatelů. Také ona pochopila, co je to životní styl a že životních stylů je mnoho. Že je možno živit se předváděním vlastního životního stylu. „Tady se spí,” ukazuje na jeskyni s koberci, vedle předvádí, jak se mezi dvěma kameny primitivně drtí zrní, ve velké jeskyni je skladiště a vedle starého velbloudího sedla elektrický sporák, na kterém ohřívá zdejší specialitu – kávu s vínem. Jeden tuniský dinár /přibližně jeden USD/ přijímá bez zbytečného ostychu. S menšími odchylkami tak vypadá celá vesnice: vstupní brána do podzemí, malý dvorek s ohništěm uprostřed a ze všech stran vchody do podzemních slují. Z několika jeskyní se tyčí televizní antény. Peníze se odhazují do připravené misky. Je to jistě sen každého podnikatele – čistý, nezdaněný příjem. Dřívější troglodyti tak den za dnem předvádějí hru na sebe sama. Při frekvenci turistických autobusů a landroverů představují kdysi nejchudší synové země dnes střední a vyšší podnikatelskou vrstvu Tuniska.
BERBERSKÁ VESNICE. Bloudíme v horských serpentinách nejméně sto kilometrů. Silnice, vyznačené na mapě žlutou čarou, jsou sjízdné pouze terénním vozem, bílé vůbec neexistují a všechny jsou bez ukazatelů směru. Aby se to nepletlo, přibývají zase cesty vůbec na mapě nezakreslené. Počtvrté projíždíme stejnou cestou okolo cedule o oblasti výskytu les troglodytes, počtvrté Matmaťané důrazně přikazují, abychom zastavili, a pak o kus dál přibíráme do auta místního průvodce. Jmenuje se Lofti. O jménu Josef říká, že je typicky berberské. Má kulatý obličej, knírek pod nosem, zvláštní, jakoby stále zamračené rysy tváře. Rukama se opírá o zadní sedačky Citroena, aby bylo jasné, že nemůže nic ukrást. Prý pracuje v turistickém ruchu. Když mu přijde něco zábavné, nesměje se, ale zasyčí. Hodně si od něj slibujeme. Naznačuje, že ve vesnici sám bydlí. Přijíždíme do oné berberské vesnice a pěšky šplh áme úzkými uličkami okolo kamenn ých obydlí až na nejvyšší bod, kde vedle sebe stojí mešita a hospoda. Po žebříčku vylezeme na plochou střechu hospody. Máme pod sebou jako na dlani vesnici, připomínající středověké město, a nekonečnou pustinu. „Big Erg,” říká Lofti. „Sahara. V Matmatě jsou Arabi i Berberové, mluví se tam arabsky i berbersky. Tady jenom Berbeři.” A prstem do vzduchu maluje nesmyslnou cestu, po které máme projet pouští do oázy v Kebili, sto kilometrů odsud. „To projedete v pohodě,” říká jeho mávnutí rukou. Vojenské terénní vozidlo, které pak potkáváme, jede krokem. Navíc tu Lofti nikoho nezná a chce odvézt zpátky do Matmaty. Žádný kamarád, jenom si na nás chtěl vydělat pár dinárů a berberská babka s tetováním na bradě nám na jeho příkaz předvádí svůj životní styl. Když mu za služby, které jsme nechtěli, dáváme dva dináry, tváří se naštvaně.
MATMATA. Matmata je troglodytské město. Podzemních restaurací a hotelů je tady hned několik. S podzemními vykachličkovanými WC, elektrickými vypínači, vyčnívajícími ze zdi, a s veškerým turistickým komfortem tříhvězdičkových hotelů – včetně recepčního, pohlednic, večerního show u baru. Také okolo hotelů je čilé podnikatelské prostředí. Jakmile se s někým dáte do hovoru, skončí to u dinárů. Můžete pozorovat kluky se školní brašnou na zádech, kteří se vracejí ze školy už nejméně půl dne, pokud tam vůbec někdy byli. Propletou se turistickou karavanou až k poslednímu členu, kterým bývá zpravidla hlava rodiny. Chytí ho za ruce a obíhají kolem jako satelit tak dlouho, dokud nesáhne do kapsy pro bakšiš. S úžasem pozoruju, že jeden z kluků bakšiš odmítá. Vzápětí ale doluje peníze ze mne, jako by bylo pod jeho úroveň přijímat peníze, vyžebrané někým jiným. Jdeme spolu a oběma nám je jasné, že mě chce zatáhnout do svého podzemního domu. Byl by to dnes už pátý troglodyt, který by se pro nás předváděl. Tvářím se, že nemluvím žádnou z řečí, které na mě zkouší. „Hééj, Kryštof Kolumbus?” „Gagarin? ” „Tak z jaké země jsi?”
SAHARA TOUR. Na jedné z označených vyhlídek dostihujeme pět terénních turistických Toyot. V každé sedí asi osm turistů. Řídí je distingovaní šoféři v turbanu a plášti, který je k nerozeznání od bedu ínských oděvu z knížek Karla Maye. Na každé zastávce se nechávají ochotn ě fotit do turistických sbírek. Mají to započítané v ceně. Předjíždíme je a vpad áme po silnici do zapadlé vísky, relativn ě stranou od turistického ruchu. Přesto si tu lidé z turistických peněz postavili vedle starých jeskynních bytů moderní domky, připomínající garáže. Troglodytské bytovky teď obývají kozy a ovce, ze zbývajících jsou skladiště. Ze silnice vypadá svah jako děravý ementálský sýr.
HORNÍ A DOLNÍ TUNISKO. „Platy se tu odvíjí od turistického průmyslu,” říká ing. Herynk. Asi padesátiletý inženýr odjel z Čech kvůli nemocnému vnukovi. Slaný mořský vzduch nemocnému potomkovi čistí průdušky a pan Herynk učí na vysoké škole technické a provází turisty. „Nejdřív musí přijet cizinci, kteří mají peníze – od toho se odvíjí celý řetězec přes pokojské, číšníky až po přidružené manufaktury jako prádelny ručníků, půjčovny aut a podobně,” říká. Existuje tu nejpočetnější „chudší střední vrstva”, jejich plat je asi 100 dinárů. To jsou pokojské a pomocné profese. Následují číšníci se 130 TD a řidiči autobusů mají asi 150 TD. Šoféři osobních aut mohou mít až 180 dinárů. O něco lépe se mají úředníci – podle významu a postavení mohou brát až 300 dinárů. To jsou námezdní síly. Ale pak je tu ještě celkem početná vrstva podnikatelů – ti mají klidně 1000 i více dinárů. Je tu i pár milionářů, kteří mají tolik peněz, že se o tom většině z nás ani nezdá. Těm nejchudším stačí k životu jedna bageta namazaná uvnitř harissou – směsí podobnou hořčici nebo kečupu. Nepřemýšlejí příliš o tom, co bude zítra, neplánují. Než by šel takový člověk pracovat, raději bude prodávat třeba ohnuté hřebíky.”
ZEDNÍCI MONASTIRŠTÍ. Patří bezpochyby k těm nejchudším. Pracovali uprostřed turistického ruchu na opravách starodávného islámského ribatu z osmého století klidně a nenuceně. Plesk, přilepila se malta na stěnu bývalého islámského obranného kláštera. S prásknutím se roztočí rumpál, jak zedníci posílají z věže prázdné vědro od malty, aby jim ho v podhradí naplnili novou. Zedníci odtud mají i báječný výhled na mauzoleum bývalého prezidenta Bourghiba. Dvě zelené kupole nechal postavit pro obě manželky – Francouzku i Tunisanku, další pro sestru, a ta největší, z osmnáctikarátového zlata, která prý stála 800 milionů německých marek, je pro samotného exprezidenta. Jinde by asi památky zavřeli po dobu rekonstrukce před turisty na zámek. V monastiru se oba živly bez problémů snáší – zedníci nejsou ani veselejší ani smutnější. Plesk.
DINÁROVÉ KRÁLOVSTVÍ. Stojíme před budovou v maurském stylu, odkud vychází skupina žen zahalených v závojích – zevnit ř se ozývá dětský křik a pláč, ve vzduchu je zvláštní mystická nálada. „To je marabut,” přitočí se k nám osmahlý chlapík v obleku, s kostkovanou arafatovskou utěrkou okolo hlavy. „Tam chodí malé děti na obřízku,” pokračuje v chrlení informací. Chlapci i děvčata, všichni muži, kteří budou jednou chtít na pouť do Mekky, musí nejdřív sem. Muž nás nenechá vydechnout a táhne nás o pár metrů dál, kde už je islámský hřbitov. „Vidíte – deska se dvěma výčnělky je mužský hrob, s žádným je žena. Všechny hlavy směřují k Mekce,” ukazuje na místo, kde se rozprostírají stovky hrobů. „Ty malé jsou dětské. Je to nižší střední vrstva, bohatí mají mramorové.” Vychrlil to všechno ze sebe jedním dechem a zdá se, že chce odejít. „Díky za informace,” povídá přátelsky Pepa. „Dinár,” odvětí Utěrka. „Dám ti jenom drobné,” nasype mu Pepa do dlaně asi 300 milimů, což je přibližně deset českých korun. „Cože? Vy nemáte dinár?” rozčiluje se Utěrka a hodí nám drobné zpátky. Než se vzpamatujeme, vysvětluje už rozdíl mezi ženským a mužským hrobem další skupince ďaurů. Dinár chce holčička, jen tak probíhající kolem, bakšiš chce stařeček za to, že táhne na oslíku káru s trávou, samozřejmě číšník v hotelu, ale i děda za to, že vyfotíte jeho ovce a malý chlapeček v ZOO v Gábesu před vámi utrhne plevel a prodává vám ho taky za dinár. Patrně je 30 korun nejnižší zdejší almužna.
RYBÁŘI Z MAHDIE Vyplouvají na civilizovanou hruď Středozemního moře denně před rozbřeskem. Posádka takového Ge Reuomelo mívá až dvanáct mužů. Vrací se po poledni, vyloží náklad ryb, kapitán pokuřuje vodní dýmku nargilé a posádka popíjí hustý tuniský čaj. Potom suší svršky nasáklé slanou vodou na předním ráhnu. Jdeme nekonečným molem plným desítek zaparkovaných lodí a pod nohama nám křupou zaschlé mřenky. Nahlížíme do kajut v podpalubí tak dlouho, až nás Ahmed zve dál. Má mastné, slanou vodou slepené vlasy, větrem ošlehaný obličej a chtěl by do Čecha na pozvání. Kapitán zatím kouří nargilé, leží v kajutě na matraci a všemu se směje. Ahmed předvádí kapitánský můstek. Na malé obrazovce počítače pozoruje směry podzemních proudů, hloubku dna, směry a sílu rybích tahů, podle čehož spouští sítě. Průměrně vytáhnou z moře 180 až 200 kilo ryb každý den. Všude je cítit olej a moře.
ODYSSEŮV OSTROV. Spolehlivým Citroenem AX z místní půjčovny automobilů brázdíme hlavní silnici, která protíná Tunisko, i malé vedlejší cestičky, plné dvoukoláků se zapřaženými osly. Ubíhá za námi krajiny olivových hájů, zalesněné hory, pohoří Atlas, který překra čujeme civilizované turistické Tunisko směrem k divoké a horké Africe – směrem k Sahaře. Na jihu nahrazují olivovníky datlové palmy, ubývá zeleně a přibývá načervenalé prachovité země. · · ·
Ostrov Džerba, který je rozlohou velký asi jako okres Příbram, je přesně to, co si může turista přát. Ostrůvek natolik malý, aby se dal celý pohodlně prozkoumat, ale zase dostatečně velký k tomu, aby tu žilo i původní obyvatelstvo, které má jiné zvyky a tradice než ti na pevnině. Například nosí cosi jako mexické sombrero. Na plážích s báječnou vodou a narudlým pískem se pravidelně ozývá exotický zpěv muezzina, prochází se tu velbloudi, na kterých se můžete za bakšiš povozit, milion datlových palem a saharské horké větry navozují atmosféru Orientu – a k tomu všemu se dostanete letadlem ze zasněžené Evropy za jedno odpoledne. Ostrov Džerba má své hlavní město, vlastní přístav, trajekt, letiště, je to vlastně stát ve státě. Džerba má dokonce i svůj mýtus, který sahá až k Homérovi. Jak uvádí Homér, Odysseus, vracející se z války, krátce zastavil na Džerbě, tehdy zvané Lotofág, a některým jeho námořníkům tak zachutnaly lotofagové plody, že chtěli zůstat. Odysseus je tedy musel přivázat k lodi. Podle ing. Herynka je vysvětlení prosté – za vším hledej ženu.
HRNČÍŘI. S mapou ostrova se dá cestovat i do turisty neobydlených míst – a zat ímco na poušti překonáváte stokilometrové vzdálenosti, tady je to z hlavního města Houmt Souku do trajektového Agimu 21 kilometrů polopou ští. Pak několik kilometrů do pohádkové vesnice Guellala, která je pověstná svými hrnčíři. Ještě před vjezdem do vsi je předsunutá hlídka, kde na každé plaňce od plotu visí rozk řápnutý hrnec nebo amfora, takže to připomíná hájemství baby Jagy. Navíc je tu obrovská pec na vypalování hrn- čířského zboží, zakopaná v zemi. Hrnčíř má ruce i zástěru špinavé od hlíny, jak právě vstal od kruhu. „Tady se nakládají nevypálené nádoby – obvykle se vejde okolo třicítky,” ukazuje na zemljanku s hliněným stropem, která se přiklápí plechovým poklopem a přikládá se do ní z druhé strany, pod přístřeškem z palmových větví. Trochu vypadá jako česká podom ácku vyrobená udírna, ve které se ale topí palmovou větví. Hrnčíř si opláchne ruce v kádi a pokračuje ve výkladu tam, kde měl začít. Hromadu jemné a mastné načervenalé hlíny přes síto sype do kádě a potom ji ředí na jemnou kašovitou hmotu podle receptu, který si předávají generace od nepaměti. Pak konečně usedneme ke kruhu. Několika fortelnými pohyby nohou roztočí betonové kolo primitivního setrvačníku pod stolem. Chceme koupit konvičku v podobě stylizovaného velblouda. Ať do něj nalijete olej seshora nebo ocet dolním otvorem, nic nevyteče. Nakloníte hubičku – a vytéká vám promísená zálivka na saláty. Zkoušíme o velblouda smlouvat, ale hrnčíř říká hrdě: „Já nejsem obchodník. Zboží prodávám za to, co skutečně stojí.”
BÍLÝ SVĚT. Za Ben Gardane vyrážíme směrem na Tataouine, zadní bránu do Sahary. Krajina se rychle mění z přímořské bujarosti a šťavnatosti do suché, přísné polopouště s naježenými trsy pichlavé trávy. Sahara jako kdyby před sebou tlačila hráz ze solných jezer a hor. V létě šplhají teploty k padesátce, v noci padají až na nulu. Také Tataouine je jiný svět než Turistická Říše. Vládne tu architektura bílých zářivých domů, barvy jsou světlejší, slunce zářivější. Mizí šeď a polostíny a svět se skládá z křiklavých barevných ploch. A všude se staví, protože i to je součást turistického průmyslu. Vystoupali jsme úzkou uličkou s malými krámky přímo v domcích až do zdejší hospody, dědové v červených fezech si tu dávají kalný a silný mátový čaj, z kterého až zatrne v hlavě. Taky obvykle stačí jedno deci na celý večer. Při tom hrají karty, domino, nebo prostě jenom tak tlachají. Když mají žízeň, nechají si od červeně olivrejovaného číšníka přin ést zdarma sklenici vody. Polodivoké kočky se drze potulují po ulicích místo toulavých psů, snad ještě z dob slavného Kartága. Afričtí pohodáři na mopedu jezdí po ulicích tak, že jednu nohu opřou skrčenou o rám, zatímco druhou vykloubí do strany, takže vlastn ě sedí k řidítkům bokem Z výšky města připomínají tisí- ciletá sídla z historických učebnic, bez paneláků a dokonce i bez palmových chatrčí pro chudinu, jen spousta hranat ých domečků, které vypadají jako garáže, vyšňořené ornamenty a občas přikrášlené sloupy. Vždy vzdušné, zářivě bílé a občas s prádlem rozvěšeným na ploché střeše. Uvnitř je třeba jenom udusaná hlína místo podlahy, chlév pro koně nebo osla a velmi skromné místnosti. Ale kdo tam nenahlíží, tomu zůstane v paměti jenom nádhera, určená pro cizinecké oči.
PODMOŘSKÝ SVĚT. Chcete se stát potápěči? Nic není snazšího. V tuniském YACHTING CLUBU v Tabarce na břehu Středozemního moře vás to naučí za dvacet dolarů a pět minut. Dvacetitisícové rybářské městečko Tabarka leží pár kilometrů od alžírských hranic a spíš než Afriku připomíná starou dobrou Evropu. Olivové háje, obyvatelé světlé pleti, dokonce i domy s červenými taškovými střechami. Co je tu zvláštního, jsou bizarní skály, ostře se svažující do moře, a neobyčejně čistá voda. Tahle kombinace společně s podmořskými korály vytváří pravý ráj pro potápěče sportovní i turistické. Potápěčský klub sídlí hned naproti přístavu. V offizu visí na nástěnce rozpis kurzů, ceník a kreslená tabulka delfínů a žraloků. Ve výklenku amfory a starožitnosti, vylovené z moře. Po stěnách zarámované fotografie podmořských ryb, útesů a rostlin. Instruktoři jsou, podobně jako horolezci, spoří a šlachovití chlápci s těly přivyklými odolávat tlakům, které by normálního člověka rozdrtily. Máme trochu obavy, jestli budou volné termíny pro výcvik. Nevadí, že jsme začátečníci. Máme přijít zítra v devět, říká instruktor Hedi. Že jsme se nikdy nepotápěli, nevadí. Jedno potopení s půjčením neoprenu, bomby, a samoz řejmě ploutví a brýlí stojí 20 dinárů. · · ·
Vyjíždíme ráno v devět. Na palubě moderní lodi je ještě instruktor a osm účastníků kurzů podmořského fotografování. Jejich aparáty s vodotěsným bleskem se pohybují v cenových relacích nad sto tisíc korun. Všichni mají za sebou čtyřicet metrů pod vodou. Neopreny jsou vyloveny z velké sportovní kabely a rozložené po palubě, aby vyschly. Krátce poté, co odrážíme od břehu a projedeme zálivem směrem k Alžíru, se potápěčtí mazáci převlékají do neoprenu. Vousatý Francouz si pod něj bere ještě tepláky s kožešinovou vložkou. Loď se kymácí ve vlnách na volném moři, blížíme se k útesům. Vybrané družstvo mizí pod vodou. Natáhnout na sebe neopren jde těžce, je to jako se oblékat do brnění. Navíc i největší kombinéza je o půl metru menší, než bych potřeboval. Kšandy na ramena prostě nepřetáhnu, a tak je mám shrnuté kolem pasu. V zapnuté kombinéze nejde otočit hlavou a musíte se natáčet celým tělem. Hedi začíná lekci teorie: „Plivni do brejlí, abys viděl, tady tu hadičku stiskni zubama, zkus si dýchat, rychle, pomalu – utáhni si ploutve, okolo pasu olověný opasek, teď bombu – a no už skákej do vody.”
Zavřela se za mnou voda, ale pak mě vyplivla na hladinu jako nezvaného suchozemce. V jednom okamžiku vlny smýkají člověkem do všech stran, pod brýle mu nateče voda a ploutve padají z nohou. Když si uvědomím nenormálnost situace – jsem pod vodou, ale dýchám jako na vzduchu – na okamžik málem zpanikařím a vytáhnu náustek z pusy. Instruktor mě za ruku táhne pod vodu k lanu, na kterém kotví loď. Jednou rukou mě drží a druhou ručkuje dolů. Jeho obličej je nalepený těsně vedle mě, obludně zvětšený, zelený a hrůzostrašný. S hrůzou pozoruji zakrnělou vlastní ruku, která se lomem světla jakoby zkrátila o polovinu. Veškerá naše komunikace se omezuje na OK – palcem a ukazováčkem. Po několika metrech hloubky cítím tlak v uších, zacpávám si nos a tlačím, abych uklidnil ušní bubínky. Kdo vydrží deset metrů, vydrží třeba i šedesát, protože tlak dál stoupá jen pomalu. Všude je ticho, slyším jenom bublinky nad sebou a hvízd ání ve vzduchové trubici, které s přibývajícími metry zesiluje. V průzračné vodě pod sebou vidím další potápěče – jako blesk působí poznání, že takhle teď vypadám i já. Pomalu se učím plavat s hlavou šikmo dolů a rukama podél těla, jen lehce kopat nohama v rytmu rybích ploutví. Poprvé nacházím tolik jistoty, abych si dokázal uvědomit krajinu. Proplouváme korálovými útesy, vjíždíme do hejna ryb, které neutíkají, ale přijímají nás mezi sebe – a najednou si uvědomuji tu fantastickou bezstarostnost, jaká existuje deset metrů pod mořskou hladinou. Když si uvědomuji, že jsem se ocitl v jiném vesmíru, kde nevážím ani kilogram a zbaven pozemské tíže se vznáším prostorem, vracíme se zpátky na palubu. · · ·
Odpoledne kráčíme do vody z pevniny jako podivní astronauti od Les Aiguilles, bizarních skalních útvarů u přístavní hráze, které eroze omlela do podoby rozteklého nanuka. Voda je tak čirá, že když se odtud člověk podívá na dno, může dostat závrať. Potápíme se, civilizace tam nahoře mizí a nahrazují ji mořští cejnci a pestrobarevní okouni. Trávníky krátkých zelených řas připomínají obyčejnou českou louku, vysoké žluté řasy i neznateln é podmořské proudění rozechvívá jako lán pšenice. Hedi dělá pod vodou kotrmelec, přetáčí se do stran, šlape vodu, učí nás, jak si na dně vyndat a profouknout náustek s dýchací trubicí, škádlí bílou sépii, která ale svými podivnými píďalkovitými stahy vždycky uteče jen o pár metrů, jako by ji to laškování bavilo. Postupně trávu nahrazují chlupatě sametové porosty, na dně se občas blýskají třpytivě stříbrné prázdné perlorodky, žijí tu škeble, hvězdice a mořské houby. Hedi bere do ruky obávaného mořského ježka a ukazuje, že i když vypadají jako nášlapné miny, když ho vezmete zlehka, neublíží, Z úkrytů pod velkými kameny tu najednou vykukují velcí kanici, hejna zelených, červených nebo modrých pyskounů vypadají nad našimi hlavami jako chvějící se listy osiky. Zažívám zvláštní pocit sucha, která má oblečený potápěč uprostřed moře slané vody. Jenom občas pronikne horká kapka pod skafandr a jako potůček potu je palčivě cítit na své dráze po těle. Jsem nový tvor, který si znovu uvědomuje svou existenci, svou polohu v prostoru, znovu se učí dýchat, dorozumívat, pohybovat. Všechny poznatky, které jsem od narození získával o světě lidí, najednou přestaly platit. Jako kdybych se znovu narodil. Jsem potápěčský učeň.
ŽENY, ZOO A PROSTITUTKY. Po zkušenostech s íránskými a pákistánskými muslimkami potvrzují Tunisanky teorii, že nejpečlivěji se zahalují ženy staré, bachraté a ošklivé, zatímco mladé dívky z celého světa kupodivu chodí provokativně odhalené. Zvláštně pak působí hlavní město Tunis, o stovky let emancipovanější než hornatý sever. Neděle tu probíhá ve znamení všeobecného karnevalu, stovky lidí proudí do zoologické zahrady, namísto plahočení na chalupách nebo zahradách se baví krmením hrochů, pošťuchováním opic a bubnováním na tamtamy. Proudí tu dětské hordy ned ělních zájezdů, svobodné matky, lovící někoho na večer, milenci, tisknoucí se k sobě pod palmou. Přes týden vysedávají na trávnících a kavárenských židličkách okolo ZOO studenti zdejších univerzit. U koly a kafe s mlékem vyplňují testy do předtištěných dotazníků buď francouzštinou nebo arabsky, pokuřují a pracují přitom jen tak mimochodem. A zatím nedaleko odsud v Medíně obchodníci dál odchytávají své turisty. Jakmile zavadíte pohledem, jste jejich a na rozhořčené vrtění hlavou nad jejich směšně přemrštěnou částkou vítězoslavně vykřikují: „Urči si cenu! Urči si cenu!” Prodávají naprosto všechno a v jedné z bočních uliček uvnitř Medíny v dřevěných špeluňkách dokonce i ženská těla.
KARTÁGO. Punské války byly oblíbená látka z dějepisu pro mnoho studentů. Dějiny tehdy ještě prokazatelně tvořili schopní jednotlivci. Kartágo sice nejd řív prohrálo Sicílii, v druhé válce Španělsko a nakonec i sebe samo, ale kdyby se k Hannibalovi při jeho přechodu přes Alpy přidali i barbaři, kdo ví, jak to mohlo s Římem dopadnout? Každopádně byl pětadvacetiletý Hannibal první, kdo otřásl sebejistotou světovládné říše. Na ciferníku planet árních dějin odbila další hodina. Nic na tom nemění fakt, že ze starého Kartága nezůstal kámen na kameni. Ostatně „nové” římské Kartágo dnes není víc než pár ruin, roztroušených v zálivu mezi desítkami vil tuniské smetánky a pečlivě hlídaným prezidentským palácem. U brány každé z památek prodávají „zaručeně pravé” římské olejové lampičky, drobné bronzové mince, hlavičky soch i bronzové figury atletů – ještě nevyčištěné, jak to právě vykopali. Když kupujete archeologické skvosty za pouhý denár, musíte prostě počítat s podvodem. O tom, co je to Tunisko, vypráví tento kus země nejpřesvědčivěji. Římský amfiteátr, Antoniovy lázně, koloseum, národní muzeum a další zbytky Kartága stojí nedaleko přístavu, kam připlouvají evropské lodě se jmény jako Nikolajev a Vjačeslav. Pod Kartágem jsou fénické ruiny a v antickém chrámu hrobka španělských rytířů vedle křesťanské katedrály, dnes islámské mešity, původně stavby africké pouštní říše Numiďanů, patrně kolébky lidstva vůbec. Do toho na tomto tolikrát přeoraném kusu země patří zbytky francouzské kolonizace a němečtí a čeští turisté – dohromady je to nejbláznivější křižovatka civilizací, jakou si lze představit.
