autor: Honza | Kvě 26, 2021
PTAL SE: JIŘÍ MARGOLIUS
Ekonomie tvrdého kovu Arakain neznamená nic, a přitom hodně, neřkuli příliš. Podle jednoho odborného slovníku je to lék proti cizopasníkům, dle druhého výraz pro optické snímání zvuku na filmový pás. Jednou v noci, nad sklínkou dobrého moku, jako facka na sále zasvištělo tohle podivné slovo vzduchem, aby se posléze úhledně uložilo na papír. Tak vznikla, jak už se v historii přiházívá, čirou náhodou jedna legenda. Z někdejších rozverných kluků jsou po letech tvrdí chlapi, vyznavači tvrdého kovu. Šéfuje jim inženýr, který nevystudoval, jak by se snad zdálo, strojařinu, nýbrž ekonomii. Jeho oborem se stal heavy metal. Sály dlouho před začátkem burácejí:
„ALEŠ BRICHTA!” Tvrdý chlapík, akurátní ekonom, něžný básník, skvělý zpěvák. Většinu textů píše sám. Mnohé mají hořký krylovský nádech. Extáze dnů po ní výprodej snů manko na krámě Proč zkouším rád držet balanc a stát přesně na hraně · · ·
Poprvé jsem vás uviděl před sedmi lety v kanceláři Obvodního kulturního domu v Praze 10. Přes den jste dělal ekonoma, večer se proměňoval v šéfa metalové skupiny. Jak jste obojí stihl? V té době už některé věci začaly fungovat, bylo cítit, že se vzduch začíná pročisťovat, navíc mnozí úředníci téhle muzice, byť třeba tajně, fandili. Dalo se to stihnout bez nebezpečí života. Proč jste si sedl na kancelářskou židli? Živil jsem rodinu a k tomu se naskytla šance být krapet blíž muzice. Kulturák sice neznamenal vždycky kulturu, ale přece jen to bylo něco jiného než Čechofracht.
Vy jste navíc mořský vlk? Tam jsem vstoupil po fakultě, obor zahraniční obchod. Byl to problém: večer hrát, návrat k ránu, rychle do práce, nahodit oblek a kravatu, usednout k různým jednáním, často se zahraničními partnery. Měl jsem delší vlasy, to samozřejmě vadilo, občas se ozvaly také divné hlasy. . .
Kdy vám poprvé muzika položila stéblo? Na základní škole ve dvanácti letech. Nejdřív někdy v roce 1971 country, pak big beat. Olympic, Flamengo, Blue Effect. Měl jsem kliku, pravidelně jsem se dostával k muzice, co se hrála za humny – Led Zeppelin, Black Sabbath, Deep Purple, samozřejmě Beatles. Studoval jsem na jazykové škole a rodiče mnoha spolužáků jezdívali ven a zásobovali mě touhle ideově závadnou muzikou. K tomu se poslouchalo Radio Luxembourg. Kdy přišel na svět Arakain? Před dvanácti lety. Už jste bezmála doyen. Něco jako Olympic v mladším vydání. Proboha! Vždyť existujeme teprve od roku 1982! Proti Olympiku jsme nedochůdčata. Ale onehdy jsem si přečetl, že „Brichta je už legenda věkem”. Dost jsem se rozčílil. Ještě k tomu našem porodu: měli jsme kapelu APAD. Ta se rozpadla ve chvíli, kdy jsem se začal tlačit do metalu a převzaté skladby jsme začali míchat s našimi původními věcmi. Basista s klávesistou se šprajcli, že tahle muzika se u nás hrát nedá, zavřou nás. Dali mi padáka a se mnou šel i bubeník. Podle zákona sněhové koule se nabalil i kytarista. . . A jednou v noci se narodil Arakain. · · ·
Kdy jste se pasoval na profesionála? Začátkem roku 1989 jsem definitivně vstal z ekonomické židle. Už to nebyl sebevražedný pokus. Čas oponou trhnul a my jsme najednou v devadesátém roce měli nejvíc koncertů ze všech kapel – za dva měsíce sedmačtyřicet! Dům barikádníků, legendární pražskou „Barču”, jste vlastně proslavili vy. Stala se z ní Mekka metalu, Lourdy pro ty, kteří byli stiženi nevyléčitelnou metalovou chorobou. Život je dál tahle legenda? Z toho baráku jsme díky skvělým zaměstnancům OKD Praha 10 opravdu udělali centrum muziky. Táhli se za námi štamgasti nejen z celé Prahy. Jenže někdy v osmaosmdesátém nás a hlavně skupinu Törr po koncertu v Bratislavě šeredně a především lživě napálilo Rudé právo. Na národním výboru se nějaký hlavoun přes kulturu připodělal a začal nás perzekvovat, co se do nás vešlo. Barča byla v karanténě jako vzteklý pes a metal tam hezky dlouho nezazněl. Půl roku jsme se z těch ran vylizovali. Z vaší hudby čím dál víc probleskuje melodičnost. Řekl bych – něžné pohlazení mezi záplavou kovu.
Zdá se mi, že je to něco, co jsem už někdy slyšel. Mýlím se? Vůbec ne. Muzika se obloukem vrací – jako móda – k trvalkám minulosti. K líbivosti, ne k podbízivosti. Vždy jsem říkal, že konec devadesátých let bude revival šedesátých a sedmdesátých roků. Důkazem je i vaše pocta Jiřímu Schellingerovi. Album Zemětřesení a vítězné turné po vlastech českých s „Holubím domem” a dalšími hity. Tak! Stará jména opět bodují. ABBA se zase hraje v rádiu! Já tuhle skupinu bytostně nesnášel jako nechutné disco, a dnes se mi líbí.
Posloucháte klasiku? Manželka miluje Mozarta. Já Bacha, hlavně varhanní koncerty. A Ravela. S Arakainem zpívala Lucie Bílá. Ztraťte o ní pár vlídných slov! Kdysi začínala s rock´n´rollem. Když jsme se s ní srazili, měla nabídku od Petra Hanniga na „Neposlušné tenisky”. Domluvili jsme se s ní na spolupráci, protože jsem viděl, že má hlas od pánaboha. Fajn holka, tenkrát totálně ujetá, což jsem vůbec nepovažoval za chybu. Rád později vysvětlím Teď mám pocit, že začíná občas přemýšlet. Zpívá super! Vždycky odevzdala dobrou práci, ale nedopustila si nikdy dva tři momenty, kdy za každou cenu musela zaječet, i když se to tam vůbec nehodilo.
Co jste jí řekl? Lucino, já tě nakopu! Ale jinak je to skvělá holka, a navíc zraje jak víno.
Nahrávám na avizovanou smeč – jste taky v něčem ujetý? Asi ano, jinak bych tohle nedělal. Normální člověk přemýšlí a jedná ve vytyčených mantinelech, dává pozor, aby se náhodou neznelíbil a někomu nevadil. Opatrnost není vždycky matka moudrosti. Jsou chvíle, kdy jsem rád ujetý.
Co vás trápí? Dovolte ocitovat část vašeho textu ke skladbě „Rám křivejch zrcadel” z alba Salto mortale. Mám trochu obavy z těch klínů do hlavy jako dřív, jen to zvládnout Povídám, jde tu jen o prachy kdo lže, nic netratí a sliby všemu vládnou Už zase tady jsou ty chytrý najednou co velkoryse rozhodujou o tom, co nás vlastně baví · · · Mám dojem, že politika byla vždycky svinstvo. U nás je v politice spousta lidí, kterým důvěřuju, ale jako v každé profesi jsou i tady nepovedení jedinci. Zase se začínají objevovat různé záhadné cukatury, viz zákaz klipu Láska je láska. Tenhle text o křivejch zrcadlech jsem psal právě pod tímhle dojmem. Někdo shora přikáže, co se může a nemůže vysílat a mně to zvedá mandle. I poslední text z alba Salto mortale „Stárnem” je reakcí na věci kolem mne, které se mi hrubě nelíbí. Je o některých muzikantech, ze kterých se stali do slova a do písmene prostituti. Někteří se v textu poznali a reakce byly bouřlivé. Měl jsem radost, že jsem se trefil. · · · Někoho už možná trápí pohled od všech zrcadel a čím dál blbějc usíná Někdo je náhle křesťan další vzývá Izrael má vítr, co přijde dál · · ·
Jak reaguje na texty vaše manželka? Jsem prý magor a nedá se s tím nic dělat. Chtěl byste mít moc? Člověk si musí umět říct, jestli má dost zodpovědnosti to vzít. Nebo dost síly ten flek odmítnout. Měl jsem po listopadu možnost se kamsi vecpat, byl jsem ve stávkovém výboru umělců . . . Dnes jste zase mohl nahodit oblek. Usoudil jsem, že to není pro mne správná parketa.
Co děláte, když se namíchnete? Třeba píšu. Seřvu děti. Vezmu kytaru. Zahraju si mariáš.
Co říkáte smrti Kurta Cabaina z Nirvany? V šedesátých letech byli hippies reakcí na určitou situaci. Všechno fungovalo, žádné problémy, najednou bác – a Vietnam! Zinkové rakve, frustrace, trauma. Květinové děti hledaly útěchu i třeba v marihuaně. Rodiče zděšeni, děti jim utíkaly z jistot domovů. U nás se v osmdesátých letech mládež utíkala k undergroundu, začala tíhnout k metalu. Dnes jsou mnozí zase zklamáni z toho, že si všechno mohou dovolit. Mne šokuje, že si někteří muzikanti myslí, že muzika spočívá v tom, že si šňupnou a hotovo, jsou geniální a jasně nejlepší. V Americe se spousta dobrých muzikantů odrovnala na drogách. Nirvana byla parta, vyrostlá v seattleské garáži. Najednou vylítla jako kometa a Cobain třeba zjistil, že to není to pravé, co chce od života. Vadilo mu, že se stal loutkou v rukou manažerů, agentů, reklamy. Nemohl dělat, co chtěl. Možná mu nefungovalo soukromí. Krizové situace vznikají v mnoha případech proto, že si člověk najednou nemůže dovolit běžné věci.
Vrátíte se někdy k původní profesi? Snad ano. Když obchodní činnost, tak ale v rámci muziky. Není od věci, když ekonom dobře vidí do branže, v níž se pohybuje. Jako ekonom jste pro Arakain zřejmě terno. Zatím jsme na žádné smlouvě neprodělali.
Další plány? Do konce léta odevzdám materiál pro svoji sólovou desku, s Arakainem máme řadu koncertů, účast na festivalech, na podzim už začneme připravovat novou desku, kterou natočíme začátkem příštího roku.
Prý vás zlákala opera? Zpívám roli Piláta v české verzi Webberovy a Ricovy rockové opery Jesus Christ Superstar. Hraje se na Výstavišti v Laterně animatě a v dalších rolích vystupují Kamil Střihavka, Bára Basiková, Vilém Čok a další lidi, kteří jsou mi blízcí.
Proč jsou vám blízcí? Dobří zpěváci, fajn kamarádi. Dělají něco, co má smysl.
K čemu se utíkáte ve slabých chvilkách? K oblíbené knížce „Vyhoďte ho z kola ven!”
Asi jste nesvůj, když nemáte co dělat. Lepší je být pořád v jednom kole.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
V malém hotýlku ve čtvrti Kings Cross je kolem 15. hodiny velice rušno. „Dělejte, pospěšte si, připravte se – za 10 minut se jede.” Do dvou připravených dodávek se postupně vměstnává asi 20 lidí. Z většiny čiší dost velká nervozita. Každý z nich pečlivě urovnává svůj košík či spíše proutěný koš naplněný zajímavých zbožím – suché květiny a tak zvaný pot pourri. Různých barev a hlavně vůní je nespočetně. Vyjíždíme z centra a míříme do odlehlejšího předměstí. V autě se živě diskutuje a po necelé půlhodince zjišťuji, že ještě tři další kluci vyjíždějí dnes poprvé. Národnosti jsou pestré – Izrael, Německo, Holandsko, Nový Zéland a Anglie. Důvody k těmto vyjížďkám jsou vesměs stejné – po několikaměsíčním putování kolem světa je třeba vydělat nějakých pár dolarů na další cestování. Po dvojicích si rozebíráme rajony. Poslední rady a povzbuzení. Před odjezdem jsme absolvovali čtyřicetiminutovou ukázku, co máme dělat a hlavně jak. Manažer je velice šikovný a nám nápomocný. Ale to je jen teorie. Teď tu stojím před prvním domem, prvními dveřmi a pocity jsou smíšené. Door to door jsme nikdy neabsolvoval, suché kytky vidím poprvé, australský způsob života a chování příliš neznám a angličtina není z mých nejsilnějších jazyků.No, let’s go”. Hi, I’m student from Europe traveling around the world. My name is Martin and”. Tak to takřka vždy začíná. První tři rodiny o prospěšnosti svého zboží ještě nepřesvědčuji,ale ve čtvrtém domě ano. Pak v sedmém, jedenáctém, dvanáctém a několika dalších. První den se díky kytkám a balíčkům s voňavými pot pourri setkávám asi s padesáti rodinami. Mé sebevědomí a trochu i drzost stoupá, a tak i výsledek je uspokojující. Po dvou a půlhodinovém snažení se dodávka otáčí a vracíme se do Sydney. Nastává horečné počítání a výměna pracovních zážitků. Někdy je to neuvěřitelná sranda. První den vydělávám šedesát dolarů a následující dny ukážou, zda šlo o náhodu či určité nadání pro tento nepříliš populární způsob prodeje. Takto vyjedu ještě asi pětkrát a později asi týden Australany atakuji již přímo v kancelářích Downtownu a někdy zajdu na univerzity na promoce. Po pracovní stránce se daří a po 14 dnech zaměňuji kytičky za olejové malby. Princip prodeje je víceméně stejný. Cena se však dost radikálně mění a zatímco cena květin nepřesahovala 15 dolarů, nejlevnější obraz koštuje sedmdesát pět, což je minimum.Firma nás posílá prodávat v okolí Sydney a naším výdělkem je to, co si k té ceně přirazíme. Proto se prodávajícím často stává, že se vracejí s prázdnou, a tak fluktuace je obrovská. Mě to však motivuje, neboť zde záleží na nadání, práci s lidmi, trpělivosti, přesvědčivosti a velké dávce drzosti. Obraz je umělecká práce a mě vždy bavilo činit lidi šťastnými. Na výběr jich máme asi dvacet a brzy pracuji s osvědčenou desítkou, která se mnou tráví přes padesát dnů – 4 přírodní motivy, 2 květinové, 3 francouzské motivy a jeden olej s pískem. Rychle si doplňuji potřebnou slovní zásobu týkající se umění. Hned druhý den prodávám jeden a za týden přesvědčuji sám sebe, že ty obrazy jsou pěkné. Dokonce si vybírám jeden a říkám, že je to moje dílo. S cenami nijak nepřeháním, a tak první týden ozdobím stěny devíti rodinám. Příští týden uspěji s jedním Číňanem (tento národ je velice obtížným klientem), prodávám i policistovi a hlavně jednomu chlápkovi přivítavšímu mě velice roztomilým „Fuck off mate”. O veselé historky není nouze. Snad nejlepší se přihodila Angličanovi Ianovi, když při svém debutu přišel do bytu jedné paní očividně zainteresované jeho obrazy. Důkladně si je prohlíží, vyptává se a nakonec navrhuje, že zavolá své známé shánějící dekoraci pro svůj velký dům.Angličan si spokojeně mne ruce. Avšak místo uměnímilující přítelkyně přichází rozzuřený manžel a okamžitě zamykají dveře. Takřka dochází k boxerskému extempore. Vychází najevo, že minulý týden dostali od svého syna dar k výročí svatby v podobě obrazu, který má Ian také ve své kolekci. Naše kolegyně Irka se totiž vydávala za autorku obrazu úplně na druhé straně Sydney a poměrně vysokou cenu odůvodňovala tím, že jde o originál, a navíc, že ho malovala pro svou finální zkoušku na univerzitě. Inu improvizace někdy nezná mezí. A tak nakonec Ian řeší situaci odkupem „originálu (každý z obrazů má tisíce navlas stejných originálů). K autu přichází naprosto zdrcen, neboť ve svůj první pracovní den má nezáviděníhodnou bilanci minu dvě stě padesát dolarů. Gratuluji mu ke koupi obrazu a při jeho vypravování nám smíchy tečou slzy z očí. Ale i mezi „umělci” je solidarita, a tak Irka vrací Ianovi svůj tučný výdělek. I tato příhoda svědčí o tom, že město začíná být saturováno obrazy, a proto využívám toho, že firma čas od času pořádá výlety po Austrálii, je-li dobrá parta. S Ianem a jednou jeho kompatriotkou vyjíždíme na třítýdenní pracovní exkurzi po Novém Jižním Walesu, nejlidnatějším a asi nejmajetnějším státu Austrálie. Denně jezdíme asi 150-200 km a spíme v kempingových zařízeních s vybavenými obytnými přívěsy, kterých je všude dost a v přístupných cenových relacích od 20 do 30 dolarů. Je to skvělý život a pracovně se daří. Na „venkově” jsou totiž lidé mnohem přívětivější, pohostinnější a zvědavější. Dávají nám možnost zapříst konverzaci, pro pozdější prodej tolik potřebnou.Jaký je to rozdíl proti Sydney, kde někdy po dvouhodinovém ťukání se člověk nedostane ani do jednoho domu. Zde nás často zvou dovnitř, a i když je obrazy nezajímají, tak nás pobízejí k drinku či někdy ke společné večeři. Necítím se tolik jako bloody salesman. Již několikátý den jsme v oblasti Hunterova údolí, které je nejen malebné, ale produkuje se zde velice kvalitní víno. Dvakrát se mi daří vyměnit obraz za basu tohoto moku. Ten večer i Shireen skvěle vydělává. Druhý den věnujeme poznávání romantických zákoutí a vybíráme si vhodné místo k večernímu prodeji. Je krásný slunečný den a kolem druhé hodiny odpoledne vidíme velice pěkný a velký dům a okolo několik dalších. Zastavujeme na okraji silnice a ze zadního okénka vytahujeme naše oil paintings. V dáli za zatáčkou slyším řev motoru a říkám si, že to tam nějaký makovec pořád túruje. Nevěnuji tomu více pozornosti a vyhledáváme vhodné obrazy. Najednou se otočím a vidím strašnou rychlostí jedoucí auto snad tři metry od nás. Ian instinktivně nadskakuje, já provádím skok plavmo doleva a pak slyším náraz. Shireen zůstává mezi oběma vozy. Pokládáme ji do trávy a pohled na její nohy je strašný. Hlavně nepanikařit! Utíkám shánět telefon a Ian se snaží raněnou utěšovat. Brzo je zde dost lidí a kromě tradičních čumilů jsou tu i ti, kteří nám pomáhají. První přijíždí policie, poté sanitka. Úraz je vážný, a tak potřebujeme helikoptéru. Ta přilétává za několik minut.Řidič, který vše zavinil, záchranné akce bez zájmu sleduje a i několik metrů od něho cítíme alkoholové výpary. Mám sto chutí mu dát pár přes držku a neustále se ho ptám, jak to mohl udělat. Poté letím se Shireen do nemocnice v Newcastlu. Svůj první let helikoptérou jsem si takto věru nepředstavoval. Brzo po příletu dochází k operaci a my trávíme celou noc čekáním na její výsledky. Poté čekáme na Shireenino probuzení. Její statečnost nás dojímá. Život jde však dál a my pokračujeme v cestě. V přístavu Port Macquarie vidím poprvé v životě delfíny, kteří jsou pouhých dvacet metrů od nás. Nadšeně za nimi skáču, ale moře je divoké, takže společnou plavbu s těmito nádhernými živočichy musím odložit. Nedaleko města Coffs Harbour je národní park Dorrido a v něm překrásný Rain forest. Dále na sever u nádherného, nejvýchodnějšího místa tohoto kontinentu, Byronova mysu, absolvujeme neklidnou koupel v moři, neboť zde právě před dvěma dny sežral žralok čerstvého novomanžela. Obrovského zklamání se dožívám u všemi opěvovaného surfařského ráje – Surfers Paradise. Místo něčeho romantického zde nacházím mnohé mrakodrapy, obchodní centra, prostě výplod dnešní civilizace. Majiteli hotelů či pozemků jsou převážně Japonci, pro které je Austrálie nejen oblíbeným turistickým resortem, ale i místem pro investice. Dozvídám, že na mnoha školách je zde prvním a často jediným jazykem právě japončtina. Rychle pryč odsud. Dostáváme se na Zlaté pobřeží Gold Coast, na nesčetné kilometry krásných pláží.Překračujeme hranice druhého největšího australského státu Queenslandu a v jeho hlavním městě Brisbane trávíme pouze několik hodin. Více času věnujeme městu Toowoomba nejen pro jeho malebnost (je nazýváno zelenou zahradou Austrálie), ale i pro jeho dvě šaramantní a roztomilé obyvatelky. Poté se horami vracíme za Shireen a s potěšením konstatujeme, že se jí daří o mnoho lépe. Doktoři jí dávají reálné šance, že zase bude chodit, i když na nějaké utíkání si bude muset asi rok či dva počkat. Na policii sepisujeme vše potřebné a poslední den výletu trávíme již nepracovně v horském středisku Blue Mountains. Absolvujeme několik stezek pěšky a nutno dodat, že stromy opravdu působí modrou barvou. Nejhezčím důkazem je asi skála zvaná Tři sestry (Three sisters) a majestátní Mt Solitaire. Pak opět třia půl milionová Sydney, kde se příliš nezdržuji. Firma mi vzhledem k nejlepším výsledkům svěřuje asi dvacetiletého Kingswooda, což je auto australské výroby. Rozhoduji se k dalšímu výletu, a to do Canberry, kde jsou státní úředníci velice dobrou potencionální kořistí. Na automatickou spojku si zvykám rychleji než na volant na druhé straně. Daří se mně skvěle, v jednom případě ozdobím dům hned třemi obrazy najednou a v jedné nemocnici dokonce pěti. Poslední týdenní výlet pořádám na jih od Sydney. Den odletu se neúprosně blíží, moje tříměsíční působení v této zemi se chýlí ke konci. Firma se mě sice snaží přesvědčit, abych zůstal, ale já se již strašně těším na Nový Zéland a poté hlavně do Latinské Ameriky. Ačkoli jsem zde potkal několik skvělých lidí, musím konstatovat, že většina Australanů mi připadá nezajímavá, hodně ovlivněná americkou kulturou – materialismus, individualismus, takřka neexistující všeobecná kultura, nepříliš vytříbené společenské chování.Jak ostře to kontrastuje s nedalekým Novým Zélandem či Evropou! Velkou roli zde asi hraje historie. Vždyť teprve v roce 1770 sem připlouvá James Cook a o osm let později flotila jedenácti lodí se 776 odsouzenými a deportovanými trestanci. Za trestanci sem po objevení zlatých ložisek v polovině devatenáctého století přijíždí hlavně dobrodruzi. I dnes mi to zde připadá dost divoké, ale snad i proto je pro mě Austrálie přitažlivou zemí. Australané působí spokojeným dojmem a myslím, že mají svou zem rádi. O problémech mluví pouze zřídka a jejich život se točí kolem veličin jako mít hodně peněz, co možná největší a nejmodernější vůz a dům, větší počet televizí, aby jim neuniklo nic z početných nesmyslných amerických filmů a seriálů. Po stránce sportovní je nejoblíbenější kriket a rugby. Znalosti, které nelze nijak zpeněžit, jako třeba dějiny, zeměpis, jazyk, nejsou příliš populární. Mnozí ze sedmnácti milionů nikdy nepřekročili hranice Austrálie a někdy ani svého státu či rodného města. Některé jejich reakce jsou neuvěřitelné. Jednou hovořím s majitelem obrovského domu či spíše zámečku s ohromnou zahradou. Před garáží jsou tři nablýskané mercedesy a po desetiminutovém prohlížení mých obrazů smutně říká, že si to nemůže dovolit. Ironicky říkám, že je mi líto chudých a že mu dám jeden zadarmo. Okamžitě mu zasvítí oči a ptá se, jestli si může vzít dva. Další žertovný zážitek se mi stává několik dnů před odjezdem. U jednoho člověka trávím hodně času nadarmo, a tak se ho ptám, jestli neví, zda jeho souseda nezajímá umění. On mi odpovídá, že souseda nezná, že tu bydlí teprve tři roky. O několik domů dále ukazuji obraz, na kterém se tyčí pařížský Vítězný oblouk. Pan domácí vítězoslavně bouchá do stolu a říká: „Děti, pozorně se dívejte, tam jsem byl a je to u nás v Queenslandu.” Raději nic neříkám a obraz prodávám. Jednou se rodině líbí dva obrazy, ale před koupí mě žádají, mohou-li zavolat přítele, který se v malířství vyzná. Nerad připouštím, ale zachovávám chladnou hlavu. Již se v duchu smiřuji s trapnou situací, ale nakonec si i povolaný „odborník” odváží jeden z mé kolekce. Práce na tomto kontinentu mi byla pravou zábavou a snad i z tohoto důvodu jsou mé vzpomínky na Austrálii pozitivní. Vždyť jsem tam prožil celou šestinu své cesty kolem světa, a budu-li mít možnost k návratu, why not?
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Země pode mnou vyhlíží z okénka malé cessny jako poďobaná od neštovic. Krátery po těžkých bombách, dnes už z větší části zarostlé nízkou trávou anebo naplněné vodou, jsou tu nasázeny hustě jeden vedle druhého. Mlčky připomínají nevyhlášenou válku, kterou Američané během konfliktu v Indočíně vedli v Laosu proti Vietnamcům a levicovým partyzánům „rudého” prince Souphanouvonga. Do severolaoské provincie Xiengkhunang mě však nepřivádějí vzpomínky na válku, ale téma podstatně aktuálnější – drogy. Jediná pozemní spojnice severního Laosu s jihem. Místo vzdálené asi deset kilometrů od křižovatky Sala Phu Khun. Projíždíme je s kolonou vozů. „Tady před dvěma dny bandité zastavili náklaďák a postříleli dvanáct lidí,” upozorňuje mě řidič. Podobné případy jsou v poslední době stále častější. Jedná se o bandity, anebo povstalce? Těžko říct. Útočníci své oběti okradli. Dokonce je vysvlékli do naha a odnesli s sebou i jejich boty a kalhoty. Před dvěma měsíci ale kdosi vyvěsil v Luangprabangu upozornění, že cestu na Vientiane hnutí odporu uzavírá a každý, kdo tudy pojede, riskuje život. Bandité, nebo povstalci? Zločinní výrobci drog, nebo mírumilovní venkované? V Laosu tyto kategorie často splývají. Každoročně rozkvétají na čarokrásných svazích hor Xiengkhuangu bílé a rudé květy máků odrůdy Papaver somniferum, z něhož se získává surové opium. S touto rostlinou zde spojily své osudy tisíce lidí. Laos dnes patří k nejvýznamnějším roducentům narkotik na světě. Podle údajů amerického State Departmentu tato jedna z nejchudších zemí světa pokrývala koncem osmdesátých let 10 procent potřeb nelegálního světového trhu s opiáty. Letošní úrodu odhadli experti OSN na 125-130 tun surového opia.PĚSTITELÉ OPIA. Jedním dechem ozve i „Hmongové”. Drsní horalé, skvělí válečníci. Byli to právě oni, kdo společně se svými příbuznými Jaoy přinesli do Laosu znalost pěstování opiového máku. Za války v Indočíně bojovali jak na straně komunistů, tak i Francouzů a později Američanů. Pro jedny národní hrdinové, pro druhé zrádci a zločinci. Hmong Bi Song nevyhlíží ani jako hrdina, ani jako zločinec. Bude mu okolo padesátky. Je hubený, na sobě má oblečené černé plandavé kalhoty a lacinou košili. Nohy mu vězí v rozšmajdaných vietnamkách. Neustále mi dolévá z láhve silnou místní kořalku lao lao. Kolem očí se mu přitom ježí vějířky dobromyslných vrásek. Když viděl, jak se potuluji po vesnici, nekompromisně mě pozval na oběd. Bi Songův dům na kopci je postaven z nahrubo řezaných prken a klád. Vnitřek tvoří jediná velká místnost, s holými stěnami bez oken. Jenom v koutě vidím přístěnek na spaní. Jediné vnitřní zařízení tvoří hliněné ohniště, velké provazové lehátko a několik nízkých stoliček. Podlaha je z udusané hlíny. Do kouta kdosi naházel několik motyk. Poblíž dveří Bi Songova matka prosívá rýži. Na prostředním podpěrném trámu visí kalašnikov s ohmatanou pažbou. Dveřmi občas nahlédne některý z vesničanů.Jsem prý první Evropan, který kdy vesnici Na Thiang v kopcích na okraji Thong Haj Hin, tzv. Planiny džbánů, navštívil. Bi Songova dcera se točí okolo ohniště. Rozhrabuje horký popel a v kónické pánvi rozpouští trochu tuku. Na to hází zeleninu a rozklepává několik vajec. Bude jí tak třináct, ale chová se dospěle. Vlastně už dospělá skoro je. V patnácti se tady dívky vdávají a chlapci žení. My s jejím otcem zatím zvládáme první láhev kořalky a naše oboustranně kostrbatá konverzace vedená v xienghuangské laoštině nabývá na plynulosti i vřelosti (Hmongové mají vlastní jazyk a laosky, tedy úřední řečí země, se často vůbec nedomluví). O drogách hovoří Bi Song otevřeně. Úřady pěstování opia Hmnogům tolerují. „Khon bán het japí bó? – Dělají vesničané opium?” „Ano, skoro všichni.” „Kolik jsi ho letos vypěstoval?” „Hodně přes pět kilo. Mám velkou rodinu,” říká Bi Song hrdě. Hmongové zřizují svá maková políčka na úsecích vykácené a vypálené horské džungle. V době, kdy mák odkvétá, což bývá v laoských horách zhruba v prosinci až lednu, vyrážejí vesničané na pole a zvláštními noži, opatřenými dvěma či třemi trny, ještě zelené makovice nařezávají. Ze zářezů prýští rudohnědá hustá šťáva – surové opium. To horalé pomocí plochých škrabek ve tvaru půlměsíce sbírají. Není to práce fyzicky náročná, ale je zdlouhavá. Výše sklizně je pak přímo úměrná počtu rodinných příslušníků, kteří se do přípravy pole a do sběru opia mohou zapojit. Bi Song zplodil osm dětí, a tím získal i dostatek pracovníků.Má se čím chlubit. „Proč opiový mák pěstujete?” „Dí samlap ťép – Je to dobré na bolest,” zní lakonická odpověď. Bi Song si ukazuje na hlavu a potom na žaludek. „Jakým způsobem opium užíváte?” „Jestliže máš bolest hlavy, pomáhá kouření. Když tě bolí žaludek, tak kousek sněz, a jestliže máš vnější zranění, je dobré to místo opiem potřít.” „Žije ve vesnici hodně lidí, kteří nemohou jíst, spát, špatně se chovají, když nemají opium?” snažím se zeširoka popsat narkomana. Bi Song v duchu počítá: „Asi čtyři.” To je typické. I přes snadnou dostupnost drog a fakt, že velká část horalů opium příležitostně užívá, nebývá v jejich vesnicích nadměrně mnoho lidí na narkotikách závislých. Když v severním Thajsku začali překupníci drog horalům výměnou za surové opium dodávat heroin, počet narkomanů zde v krátké době prudce vzrostl. „Prodáváte také nějaké opium?” „Ano, větší část.” „Kdo ho od vás kupuje?” „Přicházejí sem lidé z nížiny – Laové, Vietnamci, někdy Číňané. Výhodnější je ale prodat na trhu. Jsou tam lepší ceny.” „Myslíš si, že opium je špatné?” „Úřady říkají, že bychom měli přestat mák pěstovat. Nevím proč. Děláme to odnepaměti. Přitom ještě nedávno od nás vláda opium sama chtěla.” (Až do roku 1984 v Xienkhuangu existovaly státní výkupny opia. Kam z nich většina opia putovala, není známo.) Jdu si prohlédnout tradiční hmongskou kovárnu, postavenou ve vesnici, když ze stavení na svahu zaslechnu táhlý zpěv: „Heja, heja, heja, heja”.Děje se tam něco neobvyklého. Uvnitř domu je tma. Jenom plameny z ohniště osvětlují bizarní výjev. Přítomní vesničané jsou namačkáni u vchodu. Na čelech mají sazemi namalovány křížky jako ochranu před zlými silami. V zadní částí místnosti sedí na lavici před domácím oltářem šaman. Na hlavě má posazenou podivnou čepici s chlopněmi, které mu zakrývají oči i tvář. V rukou drží chrastítka. V pravidelném rytmu se kývá dopředu a dozadu. Monotónní zpěv prokládá výkřiky a průpovídkami. Vždycky se na lavici trochu nadzvedne. Některé šamanovy výroky vyvolávají tichý smích. Jedna z žen krmí dítě a jiná klidně kvedlá měchačkou v hrnci, postaveném na ohništi. Šaman přivolává ducha předka, který už dlouho škodí jednomu z obyvatel domu – muž má již delší dobu zdravotní problémy. Jeho rodina proto povolala místního odborníka na styk se záhrobím, který se pokusí s duchem vyjednávat. Proces vyvolávání trvá asi tři hodiny – podle uvážení šamana. Když se duch dostaví, šaman se ho zeptá, co ho rozhněvalo a jakou si žádá oběť na usmířenou. Podle toho pak vesničané zabijí slepici, prase anebo i krávu. „Zkusili jste dát nemocnému nějaké léky?” ptám se jednoho z mužů. „Jedl opium, ale nepomohlo to”.PŘEKUPNÍCI. Nízké, většinou dřevěné domy rozložené podél cesty vedoucí údolím. Svahy okolních kopců zarostlé sytě zelenou trávou na pozadí blankytně modrého nebe. Na svazích i mezi domy se popásají stáda malých horských koní. Během sezóny zbělají a zrudnou květy máku. Na nejvyšším bodě se tyčí poněkud sešlá budova místního hotelu a zároveň radnice. Hned vedle ní zbrusu nový dům vedoucího protidrogového projektu OSN. Jediná restaurace, kde je možné si objednat pouze polévku anebo rýži s kuřecím masem, nízká škola, tržiště a 14 kilometrů k vietnamské hranici. Obyvatelstvo, z větší části Hmongové, několik Laonů. Takové je Nonghét, středisko stejnojmenného okresu v provincii Xiengkhuang a jedno z míst v severním Laosu, kde drogy putují z rukou pěstitelů do rukou překupníků. Místní tržiště není příliš velké. Zelenina, broskve, domácí kořalka, laciné průmyslové zboží, v naprosté většině propašované ze sousedního Vietnamu anebo z Číny. A také opium. „Podívej se tamhle,” upozorňuje mě můj průvodce Wong a ukazuje na hlouček žen, který se shromáždil poblíž vchodu do tržnice. Wong je pracovníkem protinarkotického programu OSN. Studoval v Bulharsku a o místních problémech ví skoro všechno. Přistupuje blíže. Uprostřed hloučku dřepí na zemi žena a muž viditelně nikoli domorodec. Žena pomocí jednoduchých dřevěných vah odměřuje mazlavou červenohnědou hmotu – surové opium.Wong bere za paži jednu z přítomných a otevírá její příruční tašku z plastické hmoty – s podobnými u nás kdysi hospodyňky chodívali na nákupy. Na dně tašky vidím misku, přiklopenou plechovým víkem – je v ní dobře půldruhého kilogramu opia. „Tohle mají uvnitř všechny,” ukazuje Wong na ostatní majitelky plastikových tašek. Ženy se usmívají. Jenom když si tu s váhami chci vyfotografovat, zdráhá se: „Říká, že pak přijdou policisté a zavřou ji,” překládá Wong. Pak ženu záplavou hmongských slov uklidňuje. Je to ohromující zjištění, když si uvědomím, že každá z žen si nese v misce skutečné bohatství. Jeden a půl kilogramu opia, či spíše 150 gramů čistého heroinu, které lze z tohoto množství získat, se na ulicích amerických měst prodává, zředěno 60 procenty příměsí, za 12 až 68 tisíc dolarů. „Kolik tady stojí kilogram opia?” „Letos se cena pohybovala od 20 do 30 tisíc kipů.” (To znamená zhruba 30 až 40 amerických dolarů.) To je vlastně princip obrovské výnosnosti obchodu s drogami v kostce. Dopravením na místo určení stoupá cena tohoto „zboží” stonásobně.Je to zpravidla nepříliš objemná zásilka, kterou lze snadno ukrýt v zavazadlech anebo, napěchovanou do kondomů, v žaludku či tělních dutinách kurýrů. Každý metr cesty, kterou droga urazí na cestě od producenta k americkému či evropskému spotřebiteli – narkomanovi – je vydlážděn zlatem. Přitom se vzrůstající spotřebou poptávka po tomto smrtícím zboží neklesá, ale naopak stoupá. V tomto ohledu jsou drogy ideální obchodní komoditou. Ten, kdo ovšem skutečně získává, to není narkoman ani laoský pěstitel, ale mezinárodní gangy pašeráků a obchodníků s narkotiky. Jejich nelegální zisky se ve světovém měřítku pohybují mezi 350-500 miliardami amerických dolarů ročně. To je více, nežli dnes činí například zisk z obchodu s ropou. „Letos je to špatné. Cena opia zde oproti situaci ještě před dvěma roky poklesla na třetinu. Stalo se to poté, co Čína a zejména sousední Vietnam zahájily tvrdý boj proti drogám. Překupníci se přesunuli více na sever a k barmské hranici. Poklesly proto i možnosti odbytu,” říká Wong. Přesto monghétští horalé pěstují opiový mák dál. Ženy s taškami nadále přicházejí na trh a snaží se prodávat – i když se svým zbožím často putují zase zpátky domů. Důvod je tragicky prostý. Každá horalská rodina potřebuje ročně vydělat alespoň minimální částku peněz – na nákup šatstva, zemědělského nářadí a náčiní, soli a podobně. Přitom ji nemají za co získat. Horská rýže, kterou pěstují bez zavlažování, je nekvalitní a neobstojí v soutěži s plodinami produkovanými v nížině. Obchodníci o ni nemají zájem.Pokusy s pěstováním kávy v místních drsných klimatických podmínkách skončily fiaskem. Dobytka je málo. Prakticky komoditou, kterou dnes kromě opia mohou horalé nabídnou, jsou broskve. Za deset kilogramů ale dostanou 300 až 500 kipů. Směšná částka, zvláště, když si uvědomíme, že svoji sklizeň musejí vláčet na zádech často i den cesty k nebližší silnici anebo na trh. Přitom je o broskve jenom malý zájem. V okrese Nonghét není ani jediný závod, který by se zpracováním a konzervováním ovoce zabýval. Vesničané tráví celé hodiny u cesty směřující do Vietnamu, aby prodali alespoň malou část své úrody. Když broskve po dvou, třech dnech změknou, musejí je vyhodit a natrhat nové. Opium se naopak nekazí a i přes momentální pokles zájmu je možné ho prodat. Produkce narkotik tak v místních souvislostech nabývá odlišnou dimenzi, než jakou má v Evropě – stává se způsobem přežití.OHEŇ, OPIUM A SAMOPALY. Samopaly. „Chcete-li si získat přízeň horalů, musíte od nich kupovat opium!” Tuto památnou větu pronesl velitel francouzských paravojenských jednotek v Indočíně, plukovník Roger Trinquier, když ho nadřízení kritizovali za to, že v jeho zásobovacích letounech putují do nížiny zásilky drog. Stejného pravidla se drželi po Francouzích i Američané. Vyplatilo se jim to. Převážně hmongské jednotky, vedené generálem Vang Páem, se staly jejich hlavní údernou zbraní v laoské horské džungli. Pomocí vrtulníků zde byli Hmongové nasazováni proti levicovým partyzánů, v jejichž řadách rovněž bojovali Hmongové. Tragický příběh o sporu monghétských klanů Lí a Ló, který způsobil, že se Hmongové ocitli ve víru bratrovražedného boje, tady zná každé malé dítě. Po skončení války v roce 1975 opustily tisíce proamerických Hmongů zemi. Hrdí horalé dali přednost živoření v utečeneckých táborech před porobou. Jiní zvolili džungli. Lesy kolem hory Phu Bia, Sala Phu Khunu a bývalého supertajného vojenského tábora Američanů Long ‘iengu i dnes, téměř dvě desítky let po válce, zaznívají praskotem výstřelů. Vesnice jsou plné zbraní. Každý měsíc přibývají noví mrtví. Rolníci zde nosí při cestě na pole na jednom rameni motyku a na druhém samopal. Policisté, příslušníci domobrany i povstalci vyhlížejí na první pohled stejně. Oheň. Horalé od nepaměti putují po kopcích, vysekávají a vypalují zde úseky porostu pro svá pole. Když se půda za dva tři roky vyčerpá, zakládají o kus dál pole nová. Opuštěné pozemky zarůstají křovím a vysokou sloní trávou, která není schopna udržet vláhu. Dochází k devastaci a narušování ekosystému horských lesů. Jako popel končí tuny vzácných dřev. Laoská vláda by tomu ráda zabránila. Snaží se horaly usazovat na jednom místě nebo je přesídlovat do méně rizikových oblastí. Vesnice Phu ‘óm Phat poblíž Xiengkhuangu, bývalého hlavního města stejnojmenné provincie. Nový domov dvanácti rodin hmongského klanu Jang.Muž, který mě zve do svého přibytku, se jmenuje Die “. Je mu asi 40 let. Vnitřní vybavení domu je i na hmongské poměry mimořádně chudé. Dvě jednoduché postele s potrhanými moskytiérami a ohniště. Na jedné z postelí polehává stará žena. „Proč jste se sem přestěhovali?” „V okolí hory Phu Sung, odkud jsme, se často střílí. Jsou tam partyzáni. V noci přicházeli k nám domů, chtěli jídlo, peníze. Pak zastřelili náčelníka naší vesnice. Bylo to špatné. Rozhodli jsme se odejít. Také vláda říkala, ať se přestěhujeme. Že dostaneme půdu v nížině, když přestaneme kácet les. Oblast Phu Sungu v té době společně s námi opustilo i dalších sedm vesnic. Úřady nám nabídly tohle místo. Šli jsme sem pěšky tři dny. Až tady jsme zjistili, že většinu půdy už obsadili Laové.” „Z čeho potom žijete?” „Prodáváme rodinné stříbro a šperky. Nevím, jak dlouho to ještě dokážeme vydržet. Psali jsme žádost o pomoc úřadům, ale odpověď nedošla. Zřídili jsme i několik haj (nezavlažovaných polí na horských svazích), ale jenom málo, není místo.” „Pěstujete opiový mák?” „Ano.” „Úřady o tom vědí?” „Jistě, ale nic neříkají.Vědí, že potřebujeme peníze a samy nám je nedají.”S podobnou situací se v různých obměnách v severním Laosu setkávám ještě několikrát. Oheň, opium a samopaly. To jsou tři póly, mezi nimiž dnes kolísá politika laoské vlády vůči horalům. Úřady by chtěly v laoských horách zastavit vypalování lesních porostů, omezit pěstování opia, stejně jako eliminovat ozbrojené hnutí odporu. Institucí, která se touto otázkou zabývá, je Neo Láo Sangsát (Laoská fronta národní výstavby), kde existuje oddělení národností. Toto oddělení má za úkol studovat život a kulturu etnických menšin v Laosu, zajišťovat jim náhradní dodávky potravin při neúrodě, rozvíjet u nich vzdělávací činnost apod. Fakticky však Neo Láo Sangsát, kromě častých politických školení svých pracovníků, příliš mnoho aktivit nevyvíjí. Předseda oddělení Vong Phet, původem Hmong, sice dovede krásně řečnit o přátelství národů (byl zvolen do parlamentu), ale skutek utek. Aktivitu Neo Láo Sangsátu totiž ochromuje přebujelá byrokracie a nedostatek prostředků. Vzniklé těžkosti jsou řešeny živelně nebo nejsou řešeny vůbec. Nejméně příjemným problémem z pohledu úřadů jsou povstalci. Teprve pak následuje vypalování porostů a produkce opia. V případě, že by vláda proti těmto dvěma posledně jmenovaným aktivitám tvrdě vystoupila bez toho, že by horalům dokázala zajistit náhradní zdroje obživy – a to není její zkostnatělý pseudosocialistický správní systém většinou schopen – hrozí nebezpečí, že zoufalí horalé vezmou samopaly a odejdou do džungle.Odsud je téměř nelze dostat. Jsou skvělí bojovníci, znají terén a umějí se v něm pohybovat. Znamenalo by to vleklou partyzánskou válku. I tak už je v horách nezdravě mnoho povstalců. Pro úřady je proto pohodlnější volit cestu menšího zla „oheň a opium” tolerovat. Zejména projekt v oblasti Phalaveku prokázal úspěšnost tohoto postupu. Když byla horalům nabídnuta možnost alternativních výdělků, produkce opia zde prudce poklesla. Celkově ale programy tohoto typu mají zatím spíše omezený experimentální charakter a neovlivňují produkci drog v potřebně širokém měřítku. Problematická je v tomto ohledu i role Společnosti pro rozvoj horských oblastí, řízená laoskou armádou. Zlí jazykové tvrdí, že celá řada jejích členů je do nezákonného obchodu s narkotiky zapojena.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára
Na Einbenthal za Čechama? Tam se teď nedostanete! To je na gazík a možná ani ten to neprojede, tvrdí nám pan Šikola z českého konzulátu v Rumunsku. Rumunsko jsme si už zažili a tohle je prý samý konec Rumunska, takže se mi honí hlavou hrůzostrašné představy o české vesnici v horách, teď na sklonku zimy naprosto nedostupné. Ale přesto jedeme. Zmrzlí a nevyspalí z vlaku vystupujeme v noci v Orsové a hledáme hotel, kde bychom se mohli ohřát a načerpat sil před výpravou za zapadlými vlastenci. V recepci dostáváme klíč od pokoje, toaletní papír a žárovku. Výtah nejezdí a v pokoji protéká voda z kohoutku, samozřejmě studená. Teplá neprotéká ani sprchou, ani radiátorem. Do vypraných, ale stále flekatých postelí uléháme oblečení. Ráno mi Kosťa překládá rumunský název hotelu, prý to znamená „Zima”. Vyspalí, ale stále zmrzlí nacházíme bufet s teplou kávou. Vedoucí je neobvykle dobře ustrojen (má kravatu a na hlavě bekovku), jmenuje se Jožka a jeho děda byl Čech. „Počkejte tady, já vám něco seženu,” slibuje a za chvilku si k nám přisedá člověk, jehož čeština nikoho nenechá na pochybách.
Jmenuje se Adam Hamata a narodil se tak jako jeho táta i děda v Rumunsku. „Z kraje jsme prý byli míň než Rumuni, nynčkon je to naopak,” říká svou milou staročeštinou a jeho tvář se široce usmívá. „U nás se to traduje tak: vezmeš si Rumunku, tak budeš mít rumunskou kuchyni, budeš mluvit rumunsky, děti rumunsky, taky muzika, českou písničku si nezazpíváš. . .
Tak si hledáme mezi svými.” Večer se trochu diví, že neznáme ty staré české, které nám hraje na heligonku. Má ještě foukací harmoniku a zobcovou flétnu, chtěl by si koupit klarinet. Později nám ukazuje, čím se baví ve volném čase: lustry a rukojeť deštníku z paroží, z jednoho kusu dřeva vyřezaný řetěz i s funkční lampičkou, a dcerky Rafaelka se Štefinkou zkoušejí můj důvtip na drátěných hlavolamech, opět „made in Hamata”. Když večer usínám, přemýšlím, zda se šikovné ruce, muzikálnost a ostatní „atributy češství” nepřestěhovaly z Čech někam k rumunskému Dunaji. Druhý den ráno vyrážíme směrem „Na Kozla” a v autobuse jsem svědkem české konverzace dvou mladíků: „Hele, koukni támhle, ty dvě, koukaj´ sem!” „Dyk já je znám, ty sou z Bigoru!” Než vystoupíme, mají už s děvčaty domluvenou neděli, kdy přijdou na Bigor. Adam Hamata měl pravdu, děvčata sice nezářila krásou nesmírnou, ale byly to Češky. „Ta historie je těžká. Ono se říká, že Němci vytloukli Turky. Nevytloukli, Češi je vytloukli! 20 roků byli ve vojančině! Zato jsme tak rozházený po těch vrchách. . .
A i dnes, kde můžou, tak nasaděj Valacha. . . (Rumunsko je geograficky rozděleno na tři části – Transylvánie, Valašsko a Moldavsko) Ale my už jsme tady vyrostli, už jsme tady naučený, už myslíme, že jinde nemůže bejt lepšejc než jak tady. . . A taky mnoho jich bylo v legiích, za Československo se bili a hodně jich tam vostalo. A dneska nemáme ani nikde psáno o tom, že jsme Češi, jen ti, co byli na vojně, ve vojenským dokumentu.” Jaromír Kocman obyvatel Einbenthalu „Na Kozlu” je místo, kde staví autobus a kde není nic, jen hromada uhlí u řeky a strmá cesta do hor, k našim. Po hodině chůze nás míjí hornický náklaďák a sám od sebe zastaví. V kabině zní rumunskoturecká hudba a mluví se česky. Na Einbenthal je ještě 8 km – asi hodina jízdy, a tak se cestou dovídám, že v Orsové je „kolem tisíce českých duší”, Bigor je čistě česká vesnice se stovkou stavení 20 km od Einbenthalu a Karel, řidič náklaďáku, kdyby byl „šomer” – nezaměstnaný, šel by si hledat práci do Čech.
A spousta anegdot (víte třeba, kdy se dojí husa?). Je zvláštní, že i vtipy jsou české. Ptáme se po strýčku Ederlim (čí je to strýček nevím, ale každý mu tak říká) a Karel zastavuje před truhlárnou. Nohy se mi okamžitě zaboří po kotníky do bláta, je ho plná „silnice”. Kosťovi se z kabiny náklaďáku moc nechce, na rozdíl ode mne je zvyklý dbát na svůj zevnějšek a krémovat si každý den boty a tuší, že sem by patřily spíš holinky. Se strýčkem Ederlim se domlouváme o přespání a vyrážíme do místní školy. Je to jednotřídka, čtyři ročníky pohromadě a vyučuje se v rumunštině. Jediná škola, kde se učí česky, je na Bigoru, ale učitel prý chce jít do Čech lisovat pneumatiky do Otrokovic. Mezitím se po vesnici rozkřiklo, že přijeli nějací Češi, a cestou ze školy nám zastupuje cestu obrovský chlap s vizáží italského pobudy. Kulicha bez bambule, který byl snad kdysi červený, má směšně nasazeného na temeni. Jmenuje se Matěj Svoboda a je vedoucím jídelny na dolech. Zve nás na jídlo, později do hornického baru „Aurory”. Pár stolků, lavic a na stěně plakát „Madonna Erotic”. „Víš jak poznáš Čecha nebo Němce od Rumuna? Přeci podle kostkovanej košile nebo čepice, buďto má baret nebo bekovku.” Tu Valaši ani Srbáci nenosí.”
Po třetím pohárku pálenky nám pouštějí videokazetu, kterou natočila rumunská televize. Po záběrech nádrže a hydrocentrály, kterou my známe jako „Železná vrata”, se na obrazovce objeví Einbenthal. Všichni zmlknou a já si náhle připadám jako na bohoslužbě. Místní kostelík, střih, místní hospoda. Kdosi televizi zesílí a z připojené reprobedny s ručně malovaným „Philips” na nás zaútočí tahací harmonika a české písničky. Při videu se lidé kolem nás rozezpívají, česká písnička je česká písnička. Jedno děvče, které až dosud nábožně zíralo na obrazovku, se zvedne a postupně jednoho po druhém vytáhne na polku mezi stolky. Víc místa ani děvčat tu není. Stoupá nálada i hladina alkoholu v krvi. Ze stěny na mne vilným zrakem kouká Madonna a já jí pohled kalným zrakem opětuji. Mám pocit, že se mi to všechno zdá. „Já jsem byl na návštěvě v Čechách,” křičí na mě Matěj. „Byl jsem se starou i tancovat na dechovce. A jedna babka mi povídá: Chlapče, pojď si se mnou zatancovat, ty to tancuješ, jak my umíme.” Je toho hodně, co jsme v Čechách už zapomněli. Je večer, slunko tu brzy zapadá a také bar zavírá. Ještě že tak, jinak bychom asi k strýčkovi Ederlimu netrefili.
Odpoledne si strýček všiml, že jsem v Rumunsku nastydl, a hřeje mi na kamnech „meducínu”. Je to pálenka se skořicí a „muší se pít horká, jináč to nepomůže”. Druhý den ráno je opravdu rýma pryč. Lid zdejší jest vyšších kostnatých postav, otužilý a poctivý. Zlý zlozvyk – pití kořaly – jest mezi nimi velmi rozšířen. Slivovici „cvilku” pálí si rodiny všude ve značné míře a nejsmutnější přitom je, že dávají ji i numluvňatům do cumlíků, aby prý lépe spala. Mnohé děti mají jen kus chleba a slivovici k snídani! Je opravdu s podivem, že alkohol nemá zde patrnějšího neblahého vlivu na tělesný a duševní vývoj mládeže. Cestopis z roku 1930 Prokletím a požehnáním vesnice je Baia Nuova, důl na černé uhlí o kilometr výš. Mnoha lidem dává vyšší standard, než je v ostatních českých vesnicích, ale daní za to je „buďto deset centimetrů bláta, nebo stejně tolik prachu. Dřív jezdila s uhlím parní mašina po trati a vzala na Kozla celou denní těžbu. Nynčkon je trať zavřená a celej den jezdí skrzevá vesnici auťáky,” stěžuje si Gusta Voňavka, směnový mistr na dole. Stojíme zrovna u zrezivělé parní lokomotivy, převržené na bok. Pod zem nesmíme, ale Gusta nám ukazuje s pýchou „stroj” se strojníkem. Strojník sedí na sedačce před dvěma obrovskými navijáky. Když šlápne na levý pedál, zacinká to a levá klec jede s prázdným vozíkem dolů, pravá s plným nahoru. Obrovskou pákou přibrzdí rychlost, když se na mechanickém ukazateli ručička přiblíží ke křídou malované značce. Znova to cinkne, dvě ženy vymění vozíky a ten plný v obrovském oblaku prachu vysypou na skluz. . .
Na „stroji” jsem našel výrobní štítek Koblenz, 1906. Když nás Matěj Svoboda odváží svou dácií dolů na Kozla, tak po jedné z mnoha děr, které nás vždy vynesou ze sedaček až někam ke střeše auta, s pokrčením ramen řekne: „No co naděláš, tak jednou za půl roku vyměním spodek, no.” A dole na silnici u hromady uhlí se loučíme: „Já jsem Čech, jsem Čech. Narodil jsem se tady, vyrostl jsem tady, ale jsem Čech.” V duchu jsem si vzpomněl na několik známých rodilých Čechů, kteří po několika desetiletích v cizině by už tohle říci česky neuměli.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
NAPSALA MARTINA HLADÍKOVÁ
Nervózní zadrnčení telefonu mnou trhne. Do nočního přítmí operačního střediska Pražského sboru hasičů se rozsvítí kontrolka. Někdo v nouzi volá o pomoc! Zapnu odposlech a napjatě čekám. Dětský hlas ze sluchátka mě však na chvíli konsternuje. Podvědomě mrknu na hodinky – půl jedné v noci. „Hasiči, prosím!” „Haló. Máte dost vody?” „Jistěže máme.” „Tak si umyjte nohy!” Typický příklad pubertálních žertíků, že. Komu by se alespoň jednou nepoštěstilo zvednout telefon s podobným obsahem? No jo, děti. Ale přece jen, touhle dobou? A to byl jeden z těch slušnějších! Při poslechu některých z mnoha zaznamenaných hovorů jen nevěřícně kroutím hlavou. „Nejčastěji sem volají právě děti. Ovšem v jejich případě je zas o to více zarážející jejich slovník, kdy se i telefon červená a otrlému přeběhne ruměnec po tváři. Nebo opilci. Nezřídka volají i z nejrůznějších důvodů rozezlení občané. Například sem jeden pravidelně volal jen proto, aby nám sdělil, že jsme banda pitomců a hloupé helmy. . .
Inu, mají to zadarmo, tak se baví,” komentuje operační důstojník. Už si prý zvykli. Patří to, takříkajíc k běžnému koloritu práce na „telegrafu”. Člověk musí zachovat klid. Nejčastěji nám vlastně jen tak nadávají. „Sloužíme tak jako tak jako hromosvod lidských trápení, „ shovívavý úsměv v jeho tváři ruší vážná vráska kolem očí. Nechávat si denně nadávat po telefonu od nějakých – s prominutím – omezenců? Přitom se nestane – nesmí stát! – že se telegrafista nechá vyprovokovat. Snad si jen tak polohlasně zabručí. Ostatně kolegové od záchranky a policie jsou na tom obdobně. Zpětně se ověřuje pokud možno každý telefonát, neboť jsou na centrálách instalována příslušná zařízení, ale většinou bezvýsledně. Často jen volající prohlásí, že stojí v budce a rychle zavěsí. Co s tím? Na druhou stranu mnozí jiní se zas obávají prozradit jméno a číslo telefonu snad z obav, aby na ně nepadlo podezření. Nebezpečí z prodlení každopádně nedovoluje jednoznačně každý podezřelý telefon ignorovat. „Jindy nám zas někdo zcela důvěryhodně ohlásí požár i s poměrně přesnými údaji o poloze. Takový expert neváhá obvolat i policii a záchranku. Takže vzburcuje všechny pohotovostní složky a pak se zpovzdálí dobře baví, doplňuje obrázek velitel směny. Inu, veřejnost touží vidět záchranáře v akci. . .
Vždy je nutno ovšem zachovat klid a rozvahu, zvážit podle toho jak vás dotyčný informuje, zda nejde o žert. Jednou sem volal několikrát denně nějaký blázen z Bohnic. Nakonec ho prý chytli, ale bývá to mnohdy zbytečné. Dlužno dodat, že v tomto případě bude daleko názornější číselné vyjádření četnosti podobných telefonátů – ať již planých poplachů či „ pouhých neslušných žertíků”. „Jednou jsme si tu na centrále dělali čárky. Když jsme došli k číslu čtyři sta, a to zdaleka nebyl konec dne, přestalo nás to bavit. Stejně nic nezměníme,” krčí rameny telegrafista. Nechme dále hovořit čísla. Za rok 1992 bylo na území celé republiky evidováno na lince sto padesát více než pět tisíc planých poplachů. K srpnu loňského roku jich bylo jen v rámci území Prahy 183 a letos již hasiči v Praze vyjeli zbytečně dvě stě čtyřikrát. Další zazvonění mě vytrhává z úvah. „Dobrý den. Chtěla bych ohlásit, že v Ocelový 7 hoří,” praví klidný ženský hlas. „A co tam hoří?” „Stodola,” dí žena na druhém konci aparátu. To už telegrafista pomalu odkládá připravenou tužku pro zapsání hlášení. V centru Prahy se, nemýlím-li se, žádný podobný objekt nenachází. „A kde by se tam vzala?” ptá se přesto trpělivě operační důstojník. „To nevím, oni ji teď nedávno postavili,” trvá na svém ohlašovatelka. „Dobrá, a jaké má číslo ta stodola?” „Sto devět,” nenechává se zviklat. „To je výborný, tak si protřete zrak a podívejte se, kde ta hořící stodola vlastně stojí.” „Noó, a vy si vytřete pr..l!” Vtipálkové si nedají pokoj.
Nejen na „stopadesátce” by mohli vyprávět. Ovšem stejně často znovu a znovu vyjíždí červenobílá liazka do přeplněných ulic města, třeba na plano. Táhlým vzlykotem sirény burcuje z nočního klidu spící obyvatele, kteří si pak čas od času pěkně od plic postěžují. Jak jinak – telefonicky. Ostatně je tu i ekonomické hledisko, které si pochopitelně děti neuvědomují. Narozdíl od nich by šprýmujícího dospělého mělo alespoň zajímat, kdo takový žert zaplatí. Kdo jiný než zas jen daňový poplatník, takříkajíc z vlastní kapsy. A že každý výjezd není záležitostí nikterak levnou, je nabíledni. Pro ilustraci se jedná v průměru o částku přes tři tisíce korun. Nehledě na to, že především noční poplachy mívají nemalý vliv na psychiku hasičů i celého štábu. Když se vám uprostřed spánku rozsvítí světlo a do snů zaječí siréna, nic příjemného to rozhodně není. Ovšem ani tak neuvažují, je to jejich práce. Jedou kdykoliv. Musí. Co kdyby tentokrát skutečně hořelo nebo byly ohroženy něčí životy, Nic se nesmí ponechat náhodě. Toto si neuvědomují ti, kdož z hloupého žertu pokoušejí denně trpělivost a připravenost nejen samotných hasičů-záchranářů a mnohdy i sám osud. Co si budeme povídat o božích mlýnech . . .
Ospalé oči se stopami spánku v poklusu narychlo protírají unavenou rukou, ovšem mozek už pracuje na plné obrátky. Jdou přece tam, odkud jiní utíkají a řeší mnohdy důsledky nedbalosti a hlouposti každého z nás. „Zrovna nedávno jsme tu měli jednoho kluka, kterýho přivedla policie po úspěšném pátrání. Ten byl schopný otravovat tak dlouho a intenzivně nejen nás, ale i policii, že po čase nebyl problém si ho vyčíhat. Když nám ho sem přivedli, měl jsem upřímně radost a s chutí jsem se mu představil: ,To jsem já, ten idiot!´ Bylo zajímavé vidět, jak najednou ztratil odvahu a výřečnost. Navíc tu byl s ním jeho otec a ten mu dával co proto. Až nám ho bylo málem líto,” uzavírá operační důstojník s úsměvem. Zajímavé je, že tolik již otřepané měřítko srovnání se zahraničím, kde má veřejnost – kupodivu? – daleko uznalejší vztah k práci záchranářů všeho druhu, těšící se tak vysoké všeobecné vážnosti. Jen velmi zřídka se stávají „Emergenci telefony” terčem zájmu vtipálků a vandalů, mi v tomto případě připadá více než patřičné. Ještě hodně dlouho se budou muset někteří učit slušnosti a ohleduplnosti. Jsme holt národ šprýmařů. Ale až vám poteče do bot, vzplane střecha na hlavou, či (bože chraň) přihodí se horší nehoda, nebo dokonce uvíznete v přetíženém výtahu, budete s netrpělivostí očekávat rychlou a účinnou pomoc. Ovšem klidně se pak může stát, že nějaký vtipálek zablokuje nouzové linky a vám zkrátka se namísto lidského hlasu ozve mrzutý obsazovací tón. Co pak? Často jde o víc než o vteřiny a po boji je každý generál.
