autor: Honza | Kvě 26, 2021
ZAZNAMENALA:
Martina Hladíková
Její usměvavá opálená tvář nás už z dálky vítá u vrátek řevnického domečku. V duchu vzpomínám na naše poslední setkání před sedmi lety. Už v té době byl o její knížky mezi čtenáři obrovský zájem (každý „vzácný“ výtisk šel tak říkajíc z ruky do ruky), ačkoliv se nakladatelé „do Vaňkový“ zrovna nehrnuli. Proč asi? Dnes se situace poněkud změnila. Během posledních čtyř let proběhly prakticky všechny reedice jejích historických románů, včetně – po všech stránkách lišící se – prvotiny „Mostů přes propast času“, přičemž se nyní musí naopak vyrovnávat se vzrůstajícími požadavky pánů nakladatelů.
Vrtkavá je přízeň mocných, ale její knížky si našly svoji cestu ke čtenářově srdci už dávno. Předloni v listopadu jsem byla v Himalájích. Od tří hodin odpoledne už byla tma a více méně nebylo co dělat. Zalezla jsem si proto do spacáku, schovala se i s hlavou a namlouvala si na diktafon svou poslední věc „Roky před úsvitem“ (třetí část trilogie; První muž království, Rab z Tabštejna; vykreslující postavu jednoho z nejzajímavějších českých vladařů, toulavého krále Jana Lucemburského – pozn. autorky).
Občas si tak říkám: ježišmarjá, proč já to dělám, vždyť bych si mohla žít tak jednoduše a netrápit se nad takovýma věcma. Třeba TO by vás právě nebavilo
Nevím, prostě se už nedá nic dělat. Už jsem se jednou na to dala, tak dokud to půjde, musím pokračovat.
Na křídlech fantazie cestujete spolu se svými čtenáři časem – i prostorem. Ráda taky cestujete po světě? Nikdy jsem vlastně odsud nevytáhla paty. Do svých šedesáti let jsem seděla tady v tom „bolševickým zapadákově“ zavřená. Ale řeknu ti, že něco na tom je. Normálně, kdybych cestovala od dvaceti, tak by mě to dneska už asi nebavilo. Ale teď si vezmu batoh na záda a jedu. Před šesti lety jsem pěšky „zcárala“ celé Řecko a to bylo cosi tak nádherného! A ač mi bylo už jednašedesát, spala jsem po různých hotelech a neustále jsem se tam stýkala s mladými lidmi.
Inspirují vás vaše cesty po světě, a vůbec vaše záliba v cestování, při psaní knížek? Musím říct, že jsem to nějak ještě nevyužila. A nenapadlo vás to třeba? No tak jistě, ale stále mám co dělat jiného. Až jednou nebudu vědět co psát, tak možná sepíšu své cestovní zážitky. Vaše romány se čtou jako detektivka, se stejným zaujetím, vzrušením a napětím. Čtenáři předkládáte hotový příběh ovšem zároveň ho nutíte, aby o věcech i přemýšlel.
Jak vlastně hledáte a sbíráte potřebné prameny? Dobrým zdrojem jsou dopisy, pokud byly zachovány, a listiny. Samozřejmě je k tomu potřeba znát aspoň primitivně latinsky a německy. V případě Lucemburků také francouzsky. Někdy narážím na nové údaje, které nejsou zajímavé pro historiky, ale nepostradatelné pro romanopisce. Hlavním vodítkem jsou však velké monografie, třeba České dějiny, které před válkou vycházely u Laichtra. U Lucemburků byly pro mě neocenitelným zdrojem zas knihy Jiřího Spěváčka. Zkrátak, pídím se po detailech, na kterých pak vystavím příběhy, které se mohly stát a třeba staly.
Máte ráda detektivky? Určitě. I když mě jejich čtení nějak přestalo bavit už dávno. Kdysi jsem je ráda četla, ale nakonec se mi stala taková věc při čtení jedné z nich. Byla jsem asi v polovině a někdo se mě ptal, jak to dopadne. Podívala jsem se na jméno autora a podle toho jsem přesně odhadla, kdo je vrah.
Kdo četl a zná vaše romány, ví, že Vaňková je vždycky něčím nová – ač jde třeba jen o „pouhou“ reedici. Ale máte připraveného něco opravdu nového, co tu ještě ve vašem podání nebylo? Mám zajímavé téma, které jsem si ve skutečnosti nevymyslela já – dal mi ho před lety Adolf Branald. Zkrátka přinesl novinový výstřižek a povídá: „Nechceš se na to podívat, já na ty ženský moc nejsem. Než to napíše někdo blbě!“ (čímž mě naprosto uzemnil). V té době jsem ovšem dopisovala přemyslovskou sérii, ale říkala jsem si, že to určitě nenechám plavat, ačkoli jde o téma jdoucí naprosto proti všemu mému přesvědčení. Vždycky jsem totiž říkala, že se nikdy nevypravím do 19. století, protože je tam už příliš pramenů a že bych se v tom utopila. Tušila jsem samozřejmě dobře.
O čem to bude? Jde o příběh ženy z devatenáctého století, ženy, se kterou Vojta Náprstek utekl do Ameriky. Jeho rodina se ji ovšem pokusila vyškrtat z jeho života i historie. Ve všech jeho denících jsou stránky, které se jí týkaly, vynechané (oni je totiž kompletně přepsali!). Ale některé maličkosti jim přece jenom unikly. Dále mám k dispozici Náprstkův deník z předchozí doby, který neupravovali, protože ji tehdy ještě neznal. Je to neobyčejně zajímavá ženská. S Náprstkem odjela do Ameriky v osmačtyřicátém roce (ovšem o století dříve). Je to tak strašlivě aktuální a zajímavé, jak je historie stejná. Všechny problémy, které máme jako národ dnes na všechny strany (s Němci, Slováky, Poláky), prostě všechno to už tehdy existovalo. Navíc mě začala svrbět ještě jedna věc; začal mne svádět život Karla Sabiny. Takže když už jsem se nakonec ocitla v tom devatenáctém století, tak se asi potom vrhnu ještě na něj.
Skončila jste prakticky ve čtrnáctém století a rázem přeskočila – navzdory všem svým zásadám – rovnýma nohama pět set let. Ano. Mohla jsem, ba měla, ke Karlu IV. připsat ještě dva díly, ale mně se už do nich nechtělo. Nejdříve jsem hrozně dlouho nebyla schopná se do něj dostat, a když už se mi to podařilo, tak jsem shledala, že naprosto nechci s ním spoluprožívat takové horory, jako když mu umře Anna Svídnická. Prostě nechci. Ostatně domnívám se, že co jsem napsala, je docela slušné zakončení. Letos vyšel znovu (již po třetí) Král železný, král zlatý a Zlá léta, a v Nezávislém novináři vydají na podzim reedici Stříbrného jednorožce. A příští rok bude Šulc vydávat Dědice a Žebráka.
S takovým zájmem můžete být konečně spokojena, ne? Určitě. Ale trh by toho už asi více neunesl a víc bych ani nechtěla. Jsem poučena případem Ivana Klímy, který, když se obrátil čas, a každý mu vydal knihu, se nakonec v povědomí čtenářů zapsal jako „ležák“. Přitom Klíma je opravdu vynikající spisovatel. Konečně jsme se dočkali i reedice vašeho jediného vědeckofantastického románu Mosty přes propast času. Prý jste ještě začala psát jejich pokračování a pak toho nechala. Proč? Původně jsem měla v úmyslu udělat z nich pentalogii, ale nevím. Spíš by měly zůstat tak, jak jsou. Ovšem mám v šuplíku ještě jednu věc – sci-fi. Jmenuje se to Genesis, což znalcům Starého zákona praví vše. Já nemůžu psát normální sci-fi. V Mostech mi o to ani tak nešlo, jako spíš o pohled na historii jinýma očima než historických současníků. Neříkám, že ti lidé byli psychologicky jiní. Byli nemlich stejný jako dnešní, jenom nevěděli, že je možné létat. A právě v Mostech jsem se na historii chtěla kapku kouknout očima znalýma. Navíc, na rozdíl od ostatních románů jsem je psala jakoby z boží inspirace, a vůbec jsem – podotýkám – nevěděla, o čem to bude. Je to zkrátka první kniha, a tak je to pochopitelné. Měla jsem jiný přístup k věcem, dnes bych už takhle psát nemohla. V svých knížkách (nejen v této) dáváte člověku obrovskou šanci a naději. Žádná z nich vlastně nekončí absolutním Koncem.
Jak to dokážete? Jsem zatvrzelý optimista. Kdybych nebyla optimista, tak bych asi nepsala. Nemám ráda katastrofickké knihy (bohužel často se vyskytují právě ve sci-fi). Chtěla bych lidem ukázat, že toho zmaru a zkázy máme ve svém životě tolik, že by přece jen mělo lidstvo směřovat k něčemu lepšímu. Díky svým Mostům jste se – obrazně řečeno – zařadila spíše mezi spisovatele „humanisty“, jako Verne, Čapek. Přitom mi scifisti vyčítají (stejně jako mi jiní totéž vyčítali u historických románů), že jde o žánry svého druhu osobité, a tak žádná psychologie zkrátka do toho nepatří! Ani do sci-fi ani do historie – TAK TEDY KAM???
Přála byste si, aby ono jednadvacáté či dvaadvacáté století skončilo obdobně jako v Mostech? Ale NIC nekončí. To je teprve začátek!
Začala jste psát až ve zralém věku, přesto své postavy líčíte tak mladě. Píšete o mladých lidech mladýma očima. Co vás vlastně na mládí nejvíce fascinuje, čím vás inspiruje? To, že je ještě všechno baví. Nedá se nic dělat – mládí je budoucnost (je to sice fráze – ale pravdivá). Když už se člověk propracuje k vyššímu věku a postavení, tak začne být opatrný. Jedině mladí lidé jsou schopní nasadit se úplně, u starých už jen výjimečně. Píšete v prvé řadě pro sebe? Jistě, já se při tom upřímně bavím! Nejvíce pak právě při situacích – takříkajíc – nejvíce lidských. Ale poslední dobou mě pomalu opouští ten pocit krásna při psaní, jako že píšu něco geniálního. Pak sice zjistím, že to je ke čtení, ale během samotného psaní už ten povznášející pocit nemám. Mnoho spisovatelů vykresluje své postavy bez života. zatím co z každé vaší život naopak přímo čiší. Já se dokonce i ty nesympatické postavy snažím nějak pochopit. Tohle je důvod, proč já nemůžu nikdy psát historii nedávnou, nebo z doby války, protože tam jsou třeba typy gestapáků – bytostí, které já nejsem schopná pochopit ale vůbec. Nedovedu si představit, co se v nich mohlo dít. Takže o nich nemůžu psát. Na to má fantazie prostě nestačí. Rozuměj, dovedu si představit všelijaké fanatiky, ale neumím si představit chlapa, který zcela chladnokrevně vezme za nožičky malé dítě a praští s ním a roztříští mu hlavu.
Když zrovna nepíšete, necestujete, či vás neobtěžují kolektoři a nakladatelé, odkud nabíráte energii a sílu, která pak na nás čtenáře tolik vyzařuje z vašich knížek? Ráno vstanu, a když je zima, vezmu si sekeru a prosekám si led na bazénu za domem a vlezu do něj. A když je teplo, tak nechám sekeru doma. Pak hodinu cvičím jógu. Potom se pokouším pracovat (když mě nechají a když mi to jde). Odpoledne jdu na zahrádku, popřípadě na procházku, podvečer si neuměle zahraju na piano, večer se kouknu na zprávy a snažím se jít brzo spát, protože co neudělám ráno, neudělám vůbec. Když mě to popadlo, napsala jsem i přes dvacet stránek denně. To jsem psala durch celý den i dlouho do noci. Ale nemůžu začít večer.
Stává se vám, že vás probudí naléhavé nutkání něco si napsat, poznamenat? Jo, taky. Ale naopak, taky se mi stává, že když se třeba takhle válím v pelechu a nechce se mi vstávat a chci si něco vymýšlet, tak mi to najednou nejde a myslím a místo toho na všelijaké hlouposti. Je to různý.
Co závěrem? Vždycky padne otázka, kterou nenávidím, protože na ni neznám odpověď. To když se mě někdo zeptá, kterou ze svých postav mám nejraději. Nejraději mám vždycky ty, o kterých zrovna píšu. Ale když se potom podívám zpátky, říkám si, že je to křivda zase na jiných. Nedá se to takhle vůbec říct. Nejraději mám život, a to není postava. To je stav.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára
Jeden z drsných vtipů ruských vodáků praví, že každý člen výpravy by měl mít s sebou mosaznou destičku, jejíž jedna vyleštěná strana slouží ke zjištění, zda dotyčný dýchá, a v případě, že tomu tak není, má být na druhé straně vyryto: zde zahynul tehdy a tehdy při sjezdu řeky ten a ten. Řeky na území bývalého SSSR jsou těžké dostupné a nebezpečné. My se vydali do Kirgizie a destičku s sebou nikdo neměl.
BUCLATÁ MATYLDA. Jelo nás sedm a osmá stokilová Matylda, plavidlo na první pohled vzbuzující (stejně jako její název) pocit bezpečí a pohody. Tvoří ji samostatné nafukovací válce, které se na břehu řeky svážou, zpevní dřevěnou kostrou, vybaví na místě vyrobenými hřebly (příďové a zadní veslo), celé se to strčí na vodu a jede se. Přesně tak jsme to udělali i my na řece Ču, prvním cíli naší expedice. Jen jsme si pro první den zvolili trochu klidnější úsek řeky, abychom si na sebe s Matyldou zvykli. Bylo to moudré rozhodnutí, protože i když my si její faldy oblíbili téměř okamžitě, Matylda jako správná příslušnice něžného pohlaví s vyšší tonáží se trochu vzpouzí a celý první den na řece odm ítá uskutečňovat kapitánem zamýšlené cvičné manévry. K večeru až dosud poměrně klidný proud řeky sílí, koryto se zužuje mezi hory a my po kratší kolizní situaci konečně přistáváme u tábořiště, sledováni partou dobře se bavících kluků z dětského oddílu vodáků jezdících na nám celkem neznámých katamaranech domácí výroby Geleon. Vede je nestor kirgizského vodáctví, padesátiletý Gennadij Semjonovič Leontěv.
GELEON JE TAKÉ LOĎ. Gennadij je prapodivná směsice sovětského dobrodruha a velmi odpovědného křesťana. Před pěti lety dal ze dne na den výpověď z místa hlavního inženýra závodu, aby se mohl věnovat výchově dětí a stavbě katamaranů. Z jejich prodeje financuje svůj dětský oddíl, který tím, že ve všesvazov ých soutěžích poráží dospělé soupe ře, se zároveň stará o zájem o Leontěvovy Geleony. (Když jsem měl možnost sledovat kluky při tréninku na těchto u nás téměř neznámých lodích, musel jsem před nimi v duchu smeknout.) „Zítra mají přijet klienti, Amerikánci, svezeme je na katamaranech po Ču,“ prozrazuje nám Geňa večer u společného ohně další výdělečnou aktivitu svého oddílu v zemi, kde nejsou leckdy peníze ani na výplaty. Zároveň nastiňuje možnost, že jeden z nás může jet s nimi, aby si prohlédl řeku. Druhý den vyráží náš kapitán Libor se skupinou Američanů na osmimístném katamaranu s dravým názvem Baghíra na průzkum neméně dravé řeky, zbytek mužské posádky vyrábí Matyldě nová hřebla (jsou tu konečně rovné stromy) a dvě naše děvčata umluví třináctileté kluky, kteří zůstali bez velení, aby jim půjčili dvoumístn ý katamaran. Ačkoli domluva zní jenom v tišince za zákrutem, netrvá ani minutu a proti vůli našich vodaček je unáší silný proud řeky i s lodí kamsi dolů, za Američany, do neznámých peřejí. Poprask ustává ve chvíli, kdy Gennadijovi kluci sešplhají po skále k našim dvěma vyděšeným dívkám, které se na poslední chvíli zachytily větví a trávy u břehu. Zoufale vydávají zbytky všech svých sil a perou se s neúprosným proudem. Pacani (jak jim až dosud říkala děvčata) naše slečny vysvobodí a přetraverzují na druhou stranu po vlnách proti proudu tak lehce, že se to nechce ani věřit. „Vsjo normálno, da?“ křikne na ně desetilet ý kluk v kajaku, který celou situaci sleduje z povzdálí a trénuje eskymácké obraty. Večer po návratu z průzkumu Libor hlásí, že jet celou Ču by pro nás byla nejspíš sebevražda. My pro jistotu nehlásíme nic.
JAK JSEM SI SEŠEL ČU Další den Semjonova dětská komanda balí a odjíždí s námi. Na Gennadijovu prosbu se jako fotograf ujímám své role a vystupuji na břeh, abych fotografoval jeden z obtížnějších úseků asi hodinu pod tábořištěm. Bez problémů projíždějí kajaky, Baghíra a dvojka katamarany, pod nebezpečným místem přistávají a Gennadij nastupuje na mé místo na Matyldě, abych si mohl zvěčnit i naše. Projíždí Matylda a já pouštím Pentaxe na motor až do chvíle,kdy mi naše tlustá kamarádka naposledy sekne zádí v zatáčce za rozloučenou. To ještě netuším, že ji dnes vidím na vodě naposledy. Na domluveném místě totiž nikdo není. Jdu silnicí podél řeky dál v naději, že jsme se špatně domluvili. Po dvou a půl hodině chůze mi začne hlodat mozek myšlenka, že jsem Matyldu minul. Začínám uvažovat o cestě zpátky. Spása mi kráčí vstříc, a já nejsem schopen se rozhodnout, jestli je to pacan z Gennadijova oddílu, vypadají na silnici asi stejně nepatřičně jako já, nebo fata morgana. Fata morgana to není, je to Gríša, který mi vypráví,jak Matylda odmítla téměř všude přistát jak na posledním možném místě hodili kluci markovku (to je pytlíček, který je vyplněn smotaným lanem a který se hází tonoucímu), na kterou ve spolupráci s Gennadijem Matyldu chytili. Později mi Geňa říká, že podobným způsobem se jistili v kaňonech na řek ách, kde nelze riskovat. Ten systém spočívá v tom, že nad úsekem, který hrozí převržením a pod kterým nelze přistát, natáhnou přes řeku (na horolezeck é skoby, z nichž jedna je zatlu- čena méně pevně) lano, tzv. strachovku. Když se vor s bagáží, volně jištěný karabinou za strachovku převrhne a stane se tak neovladatelným, méně zatlučená skoba strachovky nevydrží a vor s drahocenným jídlem a suchým oblečením pěkně přistane sám na té straně, kterou si napřed zvolil pevně zatlučenou skobou. Naše plavba po Ču dnes ale končí, dál jsou totiž úseky, na které nás náš kapitán Libor nepustí.
NARYN JE ŘEKA PLNÁ NAHÁČŮ. Naryn je řeka, kterou ruští vodáci klasifikují známkou pět. České vodáctví zná jenom pět stupňů klasifikace divoké vody, přičemž pětka je pro sebevrahy, ruské vodáctví podlé známého příměru vsjo balšoje má stupňů šest. Pravda, nejhorší úseky Narynu, Gudimovské a Semjonovské peřeje jsme dopředu s českou rozvážností upřímně vzdali, a stejně dopadl i Nedostúpnyj kaňon, pod nímž jsme se měli setkat se skupinou vodáků z Moskvy. Ti nedorazili, takže jsme se vydali na řeku sami. Později jsme se dozvěděli, že jim cestu znemožnila kamenná lavina. Matylda se s námi již smířila a sjezd nám nijak nekomplikuje. Voda je o něco chladnější a je zkalená šedým pískem. Cestou potkáváme několik koupajících se lidí, které zdravíme halasným agój. Kirgizští naháči na to reagují tím, že se po zmateném nedohledání trenek usazují do typického cudného podřepu a cení na nás své zlaté zuby. Sjezd Narynu se chýlí ke konci a poslední ráno nás budí stokilový děda na hekajícím koníku, který nám vypráví, jak včera potěrja dóčku, a kdybychom něco viděli, abychom to řekli lidem, kteří docela jistě budou stát na březích řeky. Zřejmě je tu utopení dítěte běžný jev.
KATAMARAN. Genadij nám na začátku slíbil, že nás nechá sjet na Baghíře Ču. Celou. Zkusit sovětskou řeku na sovětském člunu, to jsme si nemohli nechat ujít, Matylda promine. A když jsme se dohodli jen na dvou průvodcích na místa jednoho háčka a také samozřejmě velmi důležitého zadáka, vše bylo vyřešeno, protože já se mohl vézt na lodi jako porcelán. Ruští mužici nevěřícně kroutili hlavou, když jsem jim názorně ukazoval, jak se hodlám vézt a přitom fotografovat, ale Saša, ruský kapitán, nenamítal nic a tím si zpečetil svůj osud. Když jsem totiž zjistil, jak pod mou vahou první spojovací tyč katamaranu naříká, přesunul jsem se na záď. A to stálo ruské vedení velení. Při prvním větším valu mne nárazu smetl vpřed na nic netušícího Sašu, a když jsme, plivajíce vodu z nosu, byl opět v plném lesku na hladině, zjistili jsme, že postrádáme kapit ána. Ten totiž, byl zavěšen na pádle a rovnaje loď, během zlomku vteřiny neměl s lodí cokoli společného a vyplaval deset metrů za námi. Potěrjáli kapitána, nazád! velel by Rus, ale mně spíš velelo svědomí, abych pomohl udržet loď rovně proti vlnám, výhrůžně se vzpínajícím proti naší přídi, než lovit Sašu z vody nebo lovit snímky tonoucího kapitána. Leč Saša, vodák vychovaný Leontěvem a zvyklý si v těžkých situacích pomoci sám, na katamaran doplaval a nechal tak náš sjezd řeky Ču bez mrtvých. Přesto, zřejmě maje na mysli tuto vzpomínku a opět drkotaje zuby zimou, přijal s potěšením jeden z našich gydrokosťúmů, který jsme mu nabídli – nakonec nezůstalo jen u toho jednoho – a já se později ve vlaku domů mohl chlubit, že vím, jak se zbavit ruského velení. Ale teď už opravdu vážně: Kirgizské řeky jsou krásné a já bych se tam chtěl někdy vrátit. A na vodu třeba i pod ruskou komándou.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
NAPSAL Jan Šimůnek
Veškeré zmínky o čarodějnictví jsou zpravidla sledovány laickou veřejností s mnohem větším zájmem než jiné aspekty života v minulých dobách. Uvedené jevy mají v očích současného člověka téměř vždy určitý romantický nádech. Jejich hodnocení pak kolísá od naprostého zavržení „pověrčivých tmářů“ až po určitou renesanci magie a okultismus, u nás navíc spojenou s uvolněním pomě-rů po listopadu 1989.
OČAROVÁNÍ. Faktem zůstává, že víra v čarodějnice a očarování byla mezi lidmi hluboko zakořeněná. Alespoň některé její rysy mají univerzální charakter, shodný i u vzdálených etnik. Na počátku některých sérií čarodějnických procesů pak stojí i větší nebo menší počet onemocnění a úmrtí lidí i hospodářských zvířat, jak to máme spolehlivě dokumentováno například u Salemských procesů. Z tohoto důvodu se můžeme pokusit hledat jakýsi „faktor X“, způsobující občasné nemoci a úmrtí; případně některé z obecně rozšířených příznaků „očarování“.
Působení tohoto faktoru by nemělo být omezeno pouze na člověka, protože velice často byly s očarováním spojeny nemoci hospodářských zvířat, někdy i neúroda. Právě v souvislosti se Salemským procesem, z něhož se zachovala kompletn í soudní akta, a navíc je k dispozici mnoho dalších dobových dokumentů, se před časem rozproudila v odborném tisku diskuse. Dobové záznamy umožňují určit strukturu tehdejší potravinové základny i vlivy počasí. Z procesních akt lze zase rekonstruovat události, které procesům předcházely a které je i provázely (M. K. Matossianová, American Scientist č. 4 1982). Osadníci v Nové Anglii pěstovali z obilnin prakticky výhradně žito. To je v tamních podmínkách ještě více než v Evropě napadáno námelovou infekcí (Claviceps purpurea). Protože v tehdejší době nebyl ještě znám vztah mezi příměsí námele v obilných zrnech a nemocemi lidí a zvířat, nebylo obilí nijak od námele čištěno. Námelové toxiny poté přecházely do mouky. Otrava námelem, ergotismus, má dvě formy – vaskulární (cévní) a psychotropní.
První je známa jako „oheň sv. Antonína“ a ve středověku byla tak častá, že se vyplatilo založit zvláštní mnišský řád, pečující o její oběti. Stah tepenných stěn vyvolaný námelov ými toxiny (dodnes se některé z nich užívají v porodnictví nebo např. při léčbě migrény) mohl být tak silný a vytrvalý, že došlo k porušení výživy tkání. Běžně odumíraly k koncové části těla (prsty, ušní boltce, rty, brada, nos), odumírající tkáň se stala semeništěm infekce, takže „maso odpadávalo zaživa z kostí“ (dobové kroniky). Přeživší byli zpravidla znetvořeni a více či méně invalidní. Právě vzhledem k často hromadnému výskytu byla nemoc celá staletí přiřazována k ostatním „morům“. Druhá forma se vyznačuje zejména halucinacemi, hlavně tělovými a sluchovými. Některé z námelových alkaloidů jsou chemicky příbuzné se známým LSD, které se z nich také vyrábí. Právě pocity jako mravenčení a bodání jsou u řady etnik považovány za jistě příznaky očarování. Vzpomeňme v té souvislosti na bodané a jinak trápené voskové figurky; právě ty se často vyskytují v obřadech i u současných anglických čarodějnických spolků. Tyto příznaky „očarování“ také dominují ve svědeckých výpovědích před salemským soudním dvorem.
Rovněž rozložení případů „očarování“ vzhledem k ročním obdobím svěd- čí pro uvedený původ nemocí a úmrtí. Ke vzplanutí epidemie došlo opakovan ě poté, co bylo sklizeno a dáno do spotřeby nové obilí. Námelové alkaloidy jsou sice poměrně stabilní, ale přesto se v obilí přirozeně rozkládají. Jejich nejvyšší koncentrace v něm je vždy po sklizni (kdy se objevovaly nové případy), časem klesne pod nebezpečnou hranici. I struktura souboru „očarovan ých“ podle věku a pohlaví se velice podobá tomu, co známe z dobře dokumentovaných epidemií ergotismu v rozvojových zemích (například Etiop i e v 70. a 80. letech tohoto století). Teorií o účasti námelu alespoň na Salemských pří- padech „očarování“ můžeme podpořit i „literárně“: Relativně nedaleko od Salemu leží Boston, rodiště a bydliště E. A. Poea. Příznaky onemocnění, sugestivně vylíčené v jeho povídce „Maska červené smrti“, velice připomínají vaskulární formu ergotismu, i když trochu „vylepšenou“ v duchu romantismu. Je docela možné, že se Poe při své novinářské práci setkal se záznamy, popisujícími vaskulllární ergotismus, který se zřejmě v okolí čas od času vyskytoval. Všechno se pochopitelně pohybuje na úrovni více či méně důvěryhodných hypotéz. Pitva zemřelých „očarovaných“ není možná, průkaz námelových toxinů (i v náhodně uchovaném vzorku soudobého a místního chleba) rovněž ne. Přesto je podobnost některých příznaků ergotismu a „očarování“ natolik výrazná, že podíl této choroby na vytváření lidových představ je vysoce pravděpodobný.
KRVAVÉ HOSTIE. Rejdění čarodějnic (někdy též Židů a dalších minorit) se mohlo projevovat také tím, že se na hostiích začaly dělat krvavé krůpěje. Budete-li uchovávat jakékoli oplatky, nebo třeba i rohlíky, při mírně snížené teplotě a za vyšší vlhkosti (jak se to často s hostiemi dělo v kostelích), můžete pozorovat podobný jev. Píchání špendlíkem, které se čarodějnicím obvykle připisovalo, není nutné. Může jít o nárůst některých plísní, tvořících načervenalé a hrudkovité kolonie. Nejčastěji však jde o červeně pigmentvané kvasinky (např. rod Rhodotorula), jejichž kolonie se lesknou opravdu jako kapky čerstvé krve. Většinou však při podobných experimentech vše přerostou vláknité plísně, které růst červenavých mikroorganismů zpravidla potlačí. S největší pravděpodobností bylo tedy těmito mikroorganismy kontaminováno už těsto (hostie se dělají z nekvašeného těsta, jinak by divoké kvasinky neobstály vedle kvasinek pekařského droždí) a při nedokonalém propečení mohly alespoň některé životaschopné zárodky přežít.
SEXUÁLNÍ OBLAST. Další chorobné příznaky, přisuzované často čarodějnicím, se týkají sexuální oblasti. Čarodějnice dokázaly vyvolat ztrátu mléka u žen i samic hospodářských zvířat, ovlivnit plodnost mužů i žen a vyvolávat některé nemoci postihující pohlavní ústrojí. I zde můžeme nalézt faktor, vyvolávající některé z častěji popisovaných příznaků. Je jím skupina estrogenn ích mykotoxinů, z nichž nejdůležit ější a nejčastěji se vyskytující je zearalenon. (Estrogeny jsou ženské pohlavní hormony, které produkuje obal zrajícího vajíčka, vyskytují se tedy v ženském organismu hlavně v první polovině menstruačního cyklu mezi koncem krvácení a ovulací. Využívají se v medicíně (přírodní i syntetické) a jsou součástí i některých antikoncepčních tablet. Protože mají také účinky anabolické, lze je použít i k výkrmu dobytka.) Od základní struktury zearalenonu lze odvodit přes čtyřicet možných variant, které se buď reálně vyskytují v přírodě, nebo byly připraveny uměle. Zdrojem zearalenonu jsou plísně rodu Fusarium, žijící na obilí. Lze je běžně vypěstovat z mouky i obilných zrn. Pozorovat je mohou například ti, kdo si nakličují „vegetariánské“ obilí, jako vatovié bílé či narůžovělé chomáčovité kolonie. Naštěstí pouze některé kmeny vytvářejí významná množství tohoto toxinu. Jeho tvorba je také ovlivněna vlhkostí a teplotou. Má-li být vytvářen toxin už v zrnu na poli, je rovněž významným faktorem celkový zdravotní stav obilné kultury a přítomnost stresových faktorů. Plísňové estrogeny v potravě se dávají do souvislosti mimo jiné s nápadně časnou pubertou dívek v některých subtropických a tropických zemích (může však jít i o vlivy dědičné či jiných faktorů prostředí nap říklad teploty). V poslední době je pátrání po nich zvláště intenzivní, protože se estrogenní látky šmahem považují za rakovinotvorné. V někter ých zemích jsou tyto preparáty povoleny jako anabolika při výkrmu dobytka (včetně některých komerčních preparátů odvozených od zearalenonu, tzv. zearalanů), například v USA, jinde, například v Německu, je prodej masa z takto chovaných zvířat striktně zakázán.
U nás jsme měli větší problémy s přirozeně kontaminovaným obilím v roce 1980, kdy některé šarže krmného obilí musely být míchány s nezávadným, aby se koncentrace zearalenonu a příbuzných toxinů dostala pod práh biologického účinku. Na řešení celého problému jsem se tehdy podílel. Účastnil jsem se rovněž šetření u dětí, které měly po systematickém požívání drůbežího masa z velkochovu závažné zdravotní potíže. I zde byl v krmivu prokázán zearalenon a další příbuzné látky. Je však nutno zdůraznit, že šlo o děti zaměstnanců, nakupujících toto maso přednostně a za režijní cenu. Požívali je tedy ve výrazně věším rozsahu než běžná populace. (Hygienické limity jsou stavěny na „průměrného spotřebitele“, čím více se vaše spotřeba od tohoto ideálu liší, tím méně jste chráněni; z tohoto důvodu se například u nás počítají mezi rizikové skupiny z hlediska příjmu některých cizorodých látek vegetariány, ale o tom třeba někdy jindy). Onemocnění s projevovalo u děvčat předškolního a mladšího školního věku nepravidelným krvácením z pochvy a u obou pohlaví růstem poprsí. V zásadě lze očekávat, že podobně postižené děti by se dříve velice rychle staly předmětem zájmu pověrčivých lidí nebo samotné inkvizice. Pokud můžeme odhadnout další účinky zearalenonu a příbuzných látek, jednalo by se asi o následující: U děvčat před pubertou mohou tyto látky spustit předčasně pravou pubertu (se zapojením vazeb hypofýza – pohlavní žlázy, u mladších dívek jde o nepravou pubertu, kdy není tvorba vlastních estrogenu v pohlavních žlázách).
U mužů může dojít k poruchám plodnosti (neprokáže se bez mikroskopick ého vyšetření spermatu), poruchám libida a potence (toto se naopak pozná snadno, často právě podobné nežádoucí změny v sexuální sféře byly připisovány očarování). Ženy jsou relativně chráněny tvorbou vlastních estrogenu. Po překročení určité dávky se mohou projevit poruchy cyklu, neschopnost otěhotnět (případně velmi rané potraty), estrogeny by rovněž mohly vadit při tvorbě mléka (v době kojení se cyklick á činnost vaječníků normálně zastaví). I u samic hospodářských zvířat by mohlo dojít k předčasné zástavě laktace. U nich jsou navíc popsány těžké až smrtelné záněty pochvy, dělohy a mléčných žláz. I podobné veterinární choroby občas figurují v obviněních z čarodějnictví. Můžeme také zmínit domněnku některých autorů, že mužská homosexualita může být alespoň v některých případech vyvolána působením ženských pohlavních hormonů na vyvíjející se mozek, ale zde se spíše uvažuje nedostatečná činnost varlat zárodku, který je normálně před uvedenými vlivy chráněn vlastním testosteronem. Pro zearalenon platí totéž co pro výše zmíněné námelové alkaloidy. Dnes jej už neprokážeme. Bylo by však záhodno se při analýze takových čarodějnických procesů, kde se vyskytovala výše zmíněná obvinění, podívat do soudobých kronik a dalších pramenů na zmínky o počasí, úrodě, nemocech obilí a podobně.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Napsala: Markéta Kohoutová
Všichni mě varovali. Orient není pro ženskou. Kdo by však mohl říci, tady končí řád a tam začíná chaos? Muslimský svět je trochu jiný než ten náš. Lidé jsou však na celém světě stejní. Někteří se bojí a jiní strach nahánějí. Jedni se smějí a druzí jsou zamračení. Ani všichni Arabové nejsou jen náboženští fanatici. V Maroku se člověk – pokud se vyhne některým místům – nemusí obávat nepříjemností a může lehce podlehnout barevnému těkání muslimského světa. Maroko se sice arabsky řekne Magahreb, což znamená západ, ale pořád je to země, která leží v Africe. Orientální tradice se snoubí s evropskými. Neuvěřitelná bída se střídá s pohádkovým bohatstvím. Ve městech je možné kromě tradičně zahalených žen, které přes tmavé šátky skoro není vidět, potkávat i dívky oblečené podle poslední módy nebo prostě jen v džínách. Po celé zemi jsou podél obvyklých turistick ých tras hotely, kavárničky a vše, co si rozmařilý turista může přát. Kromě toho je tam ještě více toho, čeho si sice nežádá, ale často nakonec koupí. Ve vyhlášených letoviscích mluví všichni všemi jazyky, neboť tržiště je vysokou školou všech Arabů. „Pani, kupte,“ promluvil na mě hnědý klučina, který kromě mnoha jiných jazyků ovládal základní obchodnické obraty i v češtině. Obchod je v této zemi opravdu na prvním místě. Obchoduje se se vším a úplně všude.
V Marakéši jsem podlehla krásně barevným kobercům, ve Fésu kůži, v Safi keramice, v Tiznitu postříbřeným cínovým šperkům, a protože jsem si pečlivě neprostudovala průvodce, čekaly na mě v průsmyku Tizi-n-tichka „zaručeně pravé“ minerály. A to už vůbec nemluvím o nejrůznějších bubíncích, dýkách, čapkách, hrncích a jiných nezbytnostech. Obchodní rituál je totiž něco tak půvabného, že odolat je téměř nemo žné. Všechno začíná naprosto nevinně. Nejlépe prosbou o pomoc nebo jejím nabídnutím. Nemůžete nají nějakou pamětihodnost? Určit ě se v tom okamžiku objeví ochotný Marokánec, který Vás tam dovede. Jenže zkratkou přes obchody všech svých příbuzných a známých. Uličky v medině (staré části města) jsou tak křivolaké, úzké a plné nejrůznějších zákoutí, že jsem brzo nevěděla, kde jsem. Orientovat se lze jen podle vystaveného zboží, které zcela skrývá zvláštní architekturu domů. Neztratit se je malý zázrak. K tomu je třeba připočíst vedro a strašnou spoustu lidí, kteří se na člověka ze všech stran tlačí. Vlastně jsem docela ráda vešla do malého krámku spojeného s dílnou, v níž bylo vid ět zručné řemeslníky při práci, a uvěřila, že mi ani nikdo nic nechce prodat. Majitel se mile usmívá: „Nechcete ochutnat zelený čaj? Napijte se s námi! Opravdu nemusíte nic kupovat. Odkud jste přijeli?“ Během dvouhodinového povídání jsme se jen tak mimochodem dověděla něco o lidech, o městě a v neposlední řadě také o tom, co se v malém obchůdku prodává. Není možné nebýt zvědavý na to, co znamenají motivy na modlitebním koberečku, proč arabská nevěsta dostává jako svatební dar ambrový náhrdelní, odkud poch ázejí tuaregské dýky či jak se v poušti orientovat podle saharského kříže. Člověka prostě musí něco zaujmout, a proto určitě některé z ukazovaného zboží pochválí. To je ovšem jeho konec a z obchůdku odchází s malým balíčkem pod paží.
ZELENÝ POCHOD Maroko je jednou z nejmladších (od roku 1962) konstitučních monarchií. Ústavu sepsal sám současný pětašedesátiletý král Hassan II. z dynastie Alavitů, která je u moci už třetí století. Poslední panovník má na svou zemi dobrý vliv. Bojuje proti obchodu s drogami, podporuje nejen rozkvět turistiky, ale i průmyslu – především na zpracování sardinek, fosfátů a ropy. Dostal se sice do sporu s Alžírskem, Mauretánií a hlavně do vleklé války se západosaharskou frontou Polisário, která usilovala o osamostatnění kdysi španělské kolonie. Ozbrojený válečný konflikt se však nekonal. Král „jen“ mobilizoval svůj národ k tzv. zelenému pochodu. Odpor proti připojení Západní Sahary k Maroku vyřešil tak, že do této části země začali proudit ze severu nejen lidé, ale i peníze. Dříve to byla velmi chudá pouštní oblast, kde většinu obyvatel tvořili menší a snědí Berbeři a vysocí Tuaregové, kteří se věnují tradičním řemeslům a obchodu se saharskými výrobky a předměty. Nyní se v poušti rodí nová města a rozrůstají staré osady. Práci v nich nacházejí nejen nově příchozí Arabové, ale i původní obyvatelé. Poslední referendum definitivně rozhodlo o nesamostatnosti této části světa. Několika Berberů jsem se ptala, co říkají svému králi a tomu, že jejich země se stala součástí Maroka. Odpovědí mi bylo většinou pokrčení ramen: „Nemáme se špatně.“ „Zelený pochod“ se králi určitě vyplatil. Nejedná se totiž jenom o kus pouště, ale především o bohatá nalezi ště zlata a ropy. Dnes je Západní Sahara opět po téměř dvaceti letech otevřená i pro turisty. Jediným upozorn ěním na doby nedávno minulé je poměrně častá policejní kontrola. Každých pár desítek kilometrů je nutné s místními žandáry, kteří hovoří jen arabsky a francouzsky, vyplnit dlouhé hlášení o tom, kdo jste, kolik mátě dětí, odkud a kam jedete a jak tam budete dlouho. Samozřejm ě se při tom usmívají a ubezpečují. „To je jen z obavy o vaši bezpečnost. Ostatně všude kolem je poušť a co kdybyste náhodou zabloudili?“ Vraceli jsme se sice za pár dní stejnou trasou zpátky, ale nikdo už o nás nevěděl a vše vyplnili znovu. A i v těchto místech už na člověka na každém kroku číhají nedočkaví obchodn íci. Orient opravdu není pro zvědavé ženské.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Že cesta nebude nudná, jsem zjistil hned poté, co jsme se propletli pobíhajícími řidiči, prodavači a nahaněči a vyjeli na hlavní silnici směřující jižním směrem. Proti nám se valili des ítky automobilů a autobusů všech značek a velikostí. Nešlo však o tradi ční dopravní zácpu, která v Bejrůtu trvá od úsvitu dlouho do noci.Všechna vozidla, která nás míjela, byla totiž doslova obalena lidmi zahalenými do zelených vlajek a transparentů hnutí Amal, kteří buď seděli na střeše náklaďáku,nebo viseli z oken funkční trosky předpotopní limuzíny. Vlajky a portréty šíitských vůdců zakrývaly ta místa karoserií, která ještě prosvítala mezi těly – mnohdy se umělcova ruka nevyhnula ani reflektorům. Řidič jako by tušil, jako otázky se mi honily hlavou, mně na ně také hned odpověděl: „To jsou šíité z jihu. Dneska stávkují a jedou demonstrovat do Baalbeku.“ Na ten den totiž připadlo patnácté výročí únosu šíitského imáma Músy Sadra, který zmizel za dosud neobjasněných okolností během své návštěvy Libye. Tisíce libanonských šíitů tedy každoročně směřují do údolí Bekaa, aby uctili jeho památku. Přestože jel řidič zjevně na hranici technických možností auta, na naší rychlosti to nebylo příliš znát. Kromě halasící kolony jedoucí nejen v protisměrném, ale občas i v našem jízdním pruhu, jsme se museli vyhýbat výmolům, kterých je ve vozovce – i přes důležitost komunikace – požehnaně. Nejvíce však provoz brzdily vojensk é hlídky, které jsme míjeli snad každých pět minut. U nich jsou totiž řidiči nuceni zpomalit, aby ozbrojenci mohli lépe prověřit tváře cestujících. Vedle pravidelné libanonské armády se na této činnosti podílejí i vojáci syrští. Host nejvyššími místy pozvaný, nikoli však celým národem přijímaný. Zatímco jedni přítomnost třiceti tisíc Syřanů v zemi považují za nezbytnost, bez níž by země opět upadla do válečného šílenství, jiní jsou opačného mínění a hovoří o okupaci. Rozmanitost názorů se projevuje i na syrských kontrolních stanovištích. Někteří řidiči projíždějí kolem zátarasů z pytlů s pískem, z nichž vyčnívají vlajky a portréty rozesmáté hlavy Sýrie, s přátelskými úsměvy a radostně kynou zachmuřeným hlídkám. Jiní ani příliš neskrývají, že k nabubřelým vetřelcům cítí úplně opačné pocity, což případně doplní i na půl vyslovenou poznámkou. Řidič našeho taxíku naštěstí patřil ke druhé skupině obyvatel, a tak se nabízelo další téma hovoru na naší úmorné cestě.SÚRSKÉ ZASTAVENÍ. Za cíl cesty jsem si vytkl území pod vojenskou správou OSN, a tak mě první kroky vedly na dopravní základnu jednotek UNIFIL, jak zní anglická zkratka mírových sborů v Libanonu. Blankytně modrá vlajka světové organizace se třepotala v těsné blízkosti malebného přístavu. Přestože velitelství UNIFIL je umístěno v Nakuře, ležící jen tři kilometry od izraelských hranic, mluvčí, mající na starost novináře a jejich pohyb po spravovan ém území, sídlí právě na dopravní základně. Od něho jsem se dozvěděl podrobnosti o mezinárodních jednotkách a v jeho kanceláři se mne také ujal řidič, který mne měl odvézt na základnu bataliónu z Fidži. Bez doprovodu bych uvízl již na prvním stanovišti modrých přileb, které kontrolují nejen pohyb místních obyvatel, ale i případných zvědavců z ciziny. Volných chvil před odjezdem na horkou půdu, na niž se nedávno po celý týden snášel déšť izraelských granátů a raket, jsem využil k podrobnější pohlídce Súru. Kromě vojsk OSN, na která si již místní lidé za šestnáct let zvykli, se tu prakticky nevyskytují cizinci, a tak jsem v temných uličkách tržiště vzbuzoval až nepřiměřenou pozornost. Vlhké horko a pach prodávaných ryb a masa, oprýskané zdi sešlých budov, sem tam zpestřené protiizraelským plakátem. Fotografie dětí roztahaných izraelskými granáty doprovázené hesly proti imperialistické a sionistické hrozbě ve světě. V té hrůze, kterou byli – a vlastně ještě jsou – místní lidé po dlouhá léta obklopeni, nemá život bezvýznamného cizince z neznámé země valnější cenu. V jedné z bočních uliček jsem potkal dvojici mladíků, z nichž jeden třímal v ruce nečekaně povědomou zbraň. Zjevně se nudící výrostci procházeli uličkami se vzduchovkou Slavia – proto tolik krys, zmítajících se ve smrtelných křečích pod nohama chodců. V jedné z panelových budov, k nimž jsem po chvilce chůze městem došel, sídlí místní pobočka Mezinárodního červeného kříže. Kromě zdejších šíitských muslimů a sunitů, k nimž patří zejména palestinští uprchlíci, je v Súru i poměrn ě velká křesťanská komunita. Připomíná ji několik kaplí a kostelů a také budova arcibiskupství maronitské církve „pro Súr a Svatou zemi“. Červený kříž, mající v islámskýách zemích obdobu zvanou Červen ý půlměsíc, tu tedy není nedopatřením. Nejvíce práce nastává v době bojů mezi Izraelci a Hizbaláhem, kdy zdejším obyvatelům nezbývá než sbalit nejnutnější a po tisících se vydat na sever, do bezpečí. Je to ostatně taktika Izraele. Co jiného než záplava nešťastníků na bejrútských předměstích může pohnout libanonskou vládou, aby zabránila využívání svého území jako základny k útokům proti židovskému státu.VÝLET DO TICHOMOŘÍ. Major Kaurasi mne osobně přivítal hned po příjezdu na základnu. Jelikož je velitelem celého fidžijského praporu, rozhodně bych to nečekal. Svoji úlohu ale nejspíš sehrálo to, že ostraha základny věnovala průzkumu totožnosti mé vlastní i mého průvodce ze Súru více času, než se sluší a patří. Jak se ale zdálo, nebýt té počáteční mrzutosti, asi bych byl o mnoho zajímavých informací chudší. Tento pošedivělý muž je totiž jedním z těch Fidžanů, kteří využili již první příležitosti v roce 1978 a vydali se na mírovou misi do zámoří. Leccos tak pamatuje – nejen stahování izraelské armády a osadníků ze Sinajského poloostrova a boje mírových sborů OSN s palestinskými povstalci v Libanonu. Jakmile se ujistil, odkud jsem, ihned si vzpomněl i na Československé aerolinie, které podvakráte zajišťovaly přepravu vojáků a materiálu mezi Fidži a Izraelem. Přestože je major Kaurasi původním povoláním učitel angličtiny a dějepisu na základní škole, radikální životní změny prý nelituje. V malé ostrovní zemi je služba v mezinárodních jednotk ách velmi prestižní záležitostí. Na Blízkém východě slouží jak profesionální příslušníci fidžijské armády, tak i záložníci. S neskrývanou pýchou mi major prozradil, že vloni patřil mezi jeho podřízené i jeden z jeho synů. Israel Dakunmatu, který se na dva dny stal mým průvodcem po Fidžany střeženém území, usoudil, že exkurze bude mít význam teprve tehdy, budu-li znát co možná nejvíce jeho kolegů.Během procházky objektem kasáren mi představil několik rozesmátých tváří. Byť jsem se je snažil rozeznat sebevíc, měl jsem pocit, že potkáváme stále téhož muže. Protože jsem Israela nechtěl zarmoutit poukazem na zbytečnost jeho počínání, raději než podle tváří jsem si dobré Mikronésany ukládal do paměti podle rozmanitých výložek. Zdejší kasárny se příliš neliší od těch našich. Řadové domky, společné umývárny, strážní věže, autopark. V nemocnici, kterou má téměř sedmisethlavá posádka k dispozici, jsem potkal několik místních Arabů. Jak mi vysvětlil Israel, jde většinou o civilní pomocný personál a také o tlumočníky. Ti jsou u jednotky zaměstnáni z více důvodů. Jednak jsou v nemocnici ošetřováni Libanonci, kteří žijí na území kontrolovaném fidžijským batalionem, jednak dochází čas od času k situacím, při nichž je přítomnost domorodého tlumočníka jedinou přehradou rozjitřeným vášním. První, co mne napadlo při pohledu na vyrovnané řady židlí, které zaplňovaly celou místnost, bylo, že mne Israel zavedl do jakési posluchárny. Teprve poté, co jsem se v přítmí rozkoukal, jsem v čele sálu rozpoznal kazatelnu a polní podobu oltáře. Tady se den co den schází k večerní motlitbě drtivá většina vojáků – tedy těch, kteří právě neslouží na některém z kontrolních stanovišť rozesetých po kraji. Vlastně není důvod, proč by se měli lišit od svých krajanů. K římskokatolické církvi se na fižijském souostroví hlásí většina obyvatel. O tom, že bohoslužba i fidžijský jazyk mají své kouzlo, jsem se mohl přesvědčit sám. Israel mne totiž pozval, abych celý večer absolvoval s ním. A on v kostele nemůže chybět. Když jsem spatřil vojáka ledabyle opřeného o obrněný transportér, kterak kovovou tyčí buší do dna bytelné ocelové nádoby, neměl jsem odvahu ani nahlédnou do originálního moždíře, ani se zeptat, co bude výsledkem této zajímavé činnosti. Pro jistotu jsem se Israele nezeptal ani na účel plachet napnutých nízko nad zemí na několika místech v táboře.Obě záhady se samy vysvětlily po večeři. Následujícího dne se část mužstva vracela do vlasti, a tak jsem se mohl zúčastnit jedné z rozlučkových party. Večerní „dýchánky“ se sice konají stále, onoho večera však byly poznamenány zvláštní nostalgickou atmosférou. Spolu s Israelem jsme se usadili mezi tucet jeho druhů, kteří se již tísnili pod jednou z khaki plachet. V tom okamžiku mi snědá ruka podala kokosovou skořápku plnou šedé kalné tekutiny. Vzápětí jsem „byl doma“: tichomořský nápoj na čtyři – káva! Než jsem nádobku přiložil ke rtům, ozvalo se sborově tlumené bula! Že by na zdraví? Se sebezapřením až do dna vyprázdněnou skořápku jsem vrátil hostiteli, aby ji obratem naplnil hořkou kapalinou z plastového škopku a podal dalšímu. Bula bula Israel mi ukázal kusy dřeva, které si vojáci nechávají k výrobě kávy posílat z domova. Po jejich rozemletí v onom tajemném moždíři se drobné třísky smísí s vodou, přecedí přes plátno – a může se nalévat. Stačí přivřít oči, zapomenout na škopek na nádobí a člověk se rázem ocitne desítky tisíc kilometrů odsud. Ona nakonec ta káva není tak špatná. Na projížďku terénní toyotou jsme se vydali tři – ozbrojený strážný, který se k nám přidal, měl bdít nad naší bezpečností. Křižovali jsme vyprahlou pahorkatinou po vymleté asfaltové stužce, sem tam ozdobené betonovou vesničkou.K mému překvapení jsme ale míjeli i mnoho honosných a jistě drahých vil. V oblasti, kde nemine snad týden bez dělostřeleckých nebo leteckých útoků, bych je rozhodně neočekával. Israel by sice z titulu své funkce měl být v arabsko – izraelském konfliktu nestrann ý, avšak náklonnost k místním obyvatelům se ani nepokoušel zastřít. O armádě židovského státu ani jejím spojenci, takzvané Jiholibanonské armádě, toho sice mnoho nenamluvil, trasa jízdy, kterou vybral, byla ale všeříkající. Projížděli jsme vesnicemi se smuteční výzdobou kolem polorozbořených domů, jež se jen nedávno staly terčem izraelských střel. Bezradnost, smutek a pocit pokoření, které tady pramení, jsou důvodem, proč právě z této oblasti mohou být odpalov ány kaťuše, jež ničí pro změnu izraelsk á města a kibuci. Na organizaci Hizbaláh, která odsud vede svůj boj, se tu pohlíží jako na osvobozeneckou armádu, nikoli jako na teroristy. „Jižní Libanon je třeba osvobodit od izraelských okupantů a jejich přisluhovačů,“ sice nezní libozvučně, v mnoha obměnách jsem ale tuto větu slyšel od místních lidí snad desetkrát. Pro mé hostitele se boje znesvářených stran již dávno staly rutinou. Zaznamenávají veškeré útoky, porušení dohod a rezolucí přijatých Radou bezpečnosti OSN. V případě ohrožení se stahují z pozorovacích věží do podzemních krytů, vybavených potravinami a materiálem na několik dní. Z granátů a střel, které dopadnou v blízkosti jejich stanovišť nebo přímo na něm, vznikají výstavky nebo přívěsky na klíče. Bez trochy nadhledu a snad i cynismu by tu ale jen stěží vydrželi. A to platí navzdory existenci pomníčků jejich druhům, které se každoročně rozrůstají o několik jmen.NÁVRAT DO REALITY. Po průjezdu oblastmi spravovanými příslušníky dalších exotických národů – Nepálu a Ghany, jsem se opět přiblížil rodnému kontinentu. Především tím, s jakou profesionalitou mne mluvčí finského praporu zahrnul mapami, čísly a dalšími informacemi. Avšak i evropská krmě přijde – po týdnech ochutnávek orientálních specialit – k duhu. Jenom pravou finskou saunu, kterou mají vojáci k dispozici, bych v tomhle horku odmítl. Rozdíl v práci Fidžanů, které jsem toho rána opustil, a finů byl patrný na první pohled. Ještě předchozího večera jsem měl díky neprůstřelné vestě, do níž jsem byl navlečen, pocit neustálého mrazení v zádech. Teprve tady jsem však měl možnost slyše dunění houfnic a byl jsem nucen nasoukat se do obrněného vozidla. Můj průvodce – přátelský Ari-Pekka – sice usoudil, že střelba se ozývá z norského sektoru, po chvíli však změnil názor. To už jsme ale ujížděli zpět do vnitrozemí, kde je přece jenom bezpečněji – zvláště pro novináře. V duchu jsem se zaradoval, že jsme se stačili podívat k řece Litání, která je severní hranicí působnosti jednotek UNIFIL. Díky tomu, že část Finy kontrolovaného území je obsazena i Jiholibanonskou, respektive izraelskou arm ádou, nabídl se mi z jejího břehu pohled i na druhou stranu barikády. Dívat se směrem k izraelské pevnosti mi Ari-Pekka povolil jen na krátký okamžik. Jeho věta: „Člověk nikdy neví, kdo má na protilehlém kopci prst na spoušti,“ mi celkem snadno utkvěla v paměti, takže jsem rád respektoval i další doporučení znalce místních poměrů.
