autor: Honza | Kvě 26, 2021
NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ
„Mravy, říkám ty byly pokleslé,” vzpomíná A. Puškarev v rubrice Milostné historky od pánů v ruském erotickém časopise na sexuální život za předchozího režimu. „Mistr souložil v pracovní době ve své kabině s ženou soustružníka, který pracoval na soustruhu dvacet metrů od nich. Sám jsem se nejednou v polední přestávce pobavil s jeřábnicí přímo v kabině. A tenkrát k nám přišla Věročka. Všichni se do ní zakoukali, ale naši mužici jako by se jí nelíbili. Byla ještě panna. Ale spolupracovnice jí záviděly. S námi můžou spát jen tak a s ní ne? Počkej, budeš stejná jako my! A protože ve městě nebyla příležitost, uspořádaly výlet s noclehem v přírodě. Nemůžeš se stranit kolektivu, jsi přece komsomolka, že? Tak se to dělalo. Sešlo se šest lidí, jedl se šašlik, pila vodka. Ženy se postaraly, aby Věročka měla pořád nalito, možná jí i něco nasypaly. Pak jsme se do toho my muži pustili.
Zatímco jeden souložil, zbylí dva drželi nohy a odnáněli komáry. Přítelkyně ze závodu pomáhaly, polštář jí pod zadek podstrčily, ano i nohy jí podržely, aby si muži oddechli. Když se ráno Věročka probudila, hned ucítila naši celonoční poctivou práci. Inu, drátem to zpátky nezašiješ. Žalovat nikomu nemohla a ze závodu brzy odešla, protože nevydržela věčné posměšky. Víckrát ji neviděl. A možná se jí ani nic strašného nestalo.” Tak končí Rus své vyprávění. Stejně tak skončila éra tajných, pod pokličkou udržovaných vztahů, slastí i starostí.
SEXOHRAD. V Rusku už byl Petrohrad, Leningrad, Stalingrad. Anatolij Šarapov sní o tom vybudovat Sexograd – město sexu. Když o tom mluví, září mu oči. Vidí patrně všechny ty dlouho potlačované způsoby lásky a milování, které se dnes v mladé ruské demokracii provozují v bouřlivém opojení ze svobody. Vidí dlouhá desetiletí mužikových tajných snů – erotické prádlo, téměř veřejné noční podniky, pornofilmy i nejrůznější „postelové” pomůcky, které vtrhly do ruska současně s evropským trhem. Tento nijak sexuálně oslňující muž jako jeden z prvních v Rusku pochopil, kde je mezera na trhu, a s nečekanou razancí našel odvahu ji zaplňovat i přes prudérnost většiny obyvatelstva a odmítavou kampň poslanců. Kromě erotického měsíčníku „dla adnóvo mužčíny” Mister Iks odstartoval edici erotických detektivek, umělecko-erotickou literární řadu „Sexpír, vydává i erotické kalendáře, připravuje erotické videokazety. Podobných nakladatelství potom vznikla řada a zaplavily novinové stánky stejně jako vchody do metra. Všude se mluví o ruské sexuální revoluci, jak je to tedy? Ptám se člověka, který k tomu má nejvíc co říci: „Sexuální revoluce, jaká proběhla v Americe šedesátých let, to není,” říká Anatolij Šarapov. „Jen sexuální svoboda. Mužik u nás nikdy nic takového neviděl, a proto je po podobné literatuře hlad. Naše noviny chtějí podávat i psyhcologické a socioloické informace, aby lidé věděli co dělat, jaké konflikty mohou vzniknou,” vysvětluje specificky ruský vztah k sexu. „V dopisech, které nám lidé posílají, si vylévají svou duši, týkají se všech sexuálních odlišností, ať už to jsou homosexuálové, sadisti nebo masochisti. Všichni, kteří proto žijí uzav řeni ve svém světě a bojí se přiznat okolí, mohou u nás najít pomoc. Mohou si i pohovořit po telefonu s psycholožkou. Vy říkáte, že sexuální revoluce v Rusku se koná, alekdyž jsme například byli v kině na novém ruském filmu, měli jsme jiný názor. „Ano, takové věci jsou komerčně úspěšné. Ale je to proto, že dříve u nás nic takového nebylo.”
SEXUÁLNÍ REVOLUCE Za vstup do sex shopu Intim Kazanova přímo na Arbatu, moskevské pěší zóně, platíme každý 200 rublů. Seběhneme po schodech do sklepa a rázem nám to varáží dech. Nafukovací panny (i pánové a transsexuálové) se štěrbinou v ústech a mezi nohama, vibrátory všech velikostí a tvarů, dokonce i dětská ručička a gumová myška, vagína z umělé hmoty k nerozeznání od skuktečné, plakáty, afraodisiaka, speciální trny, za ceny, které se rovnají průměrnému platu průměrného Rusa. A to vše nat áčí filmový štáb, jenž vzápětí mizí u ředitele. Prodavačky nabízejí zboží neúčatněně, profesionálně, bábušky a mužici ze všech koutů Rusi občas rudnou rozpaky a utíkají z dosahu našeho fotoaparátu. Konečně přichází ředitel. Vysoký muž, hluboký hlas, neruský, mefistovský typ. Při pohledu na něj chápu, že ruská sexuální revoluce překročila romantickou fázi a nastává sexuální realismus. Jak jste vznikli a proč? Pokud je sex zboží, já jsem obchodník, který ho prodává. Máte jen sex shop nebo i další služby? Intimní služby neposkytujeme. Kolik lidí přijde za den? Nepočítáme je. Proč se u vás platí 200 rublů za vstup? Mnoho lidí se sem chodilo jen podívat. Myslíte, že obyčejný ruský člověk si může koupit vaše zboží? Když si vezmete, kolik stojí například litr benzínu, tak vibrátor není výjimečně drahý.
Napsal Libor Michalec Vyfotografoval Josef Sloup
autor: Honza | Kvě 26, 2021
NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ
„POCIT, STAV DUŠE A ATMOSFÉRA JE PRO MNE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ PERFEKTNÍ INTONACE ČI PROARANŽOVANÝ BIGBAND A MNOHO TECHNIKY KOLEM BAVÍ MNE BEJT VÍC VE VĚCI, NEŽ KOLEM VĚCI. TAKOVÁ PROSTĚ JSEM…” VČELY MNE TAK VYCHOVALY – LEPŠÍ LIDI NEZNÁM! (JANA KOUBKOVÁ Z POSLEDNÍHO CD PLESK!) Janu Koubkovou, snad nejkontroverznější první dámu českého alternativního jazzu, asi netřeba dlouze představovat. Kdo by neznal její charakteristický hlas a typický „scatový projev”, který někomu učaroval, jiného provokuje. Právě letos na podzim je nám oběma dohromady pětasedmdesát, příležitost, zůročit naše četná sestkání u skleni čky a rozhovory posledních několika let.
Jaká vlastně jsi, Jano? A proč jsi pořád sama, nebo nejsi? Mnoho se o ní říká – kladného i hanlivého. Ovšem člověk už je takový, černá i bílá, někdy do šedi. Navíc ten, kdo tak okázale dává často všanc sebe sama i své nitro, to má ještě složitejší – víc je na něj vidět. Ale dovnitř – to se (ač- koli si mnozí myslí opak) poštěstí jen málo komu. Profesionální kariéru jazzové zpěvačky zahájila v Jazz – Sanatoriu Luďka Hulana v pětasedmdesátém, když ještě před tím krátce hostovala v divadle Semafor. Pracovala jako televizní hlasatelka, modelka… Zároveň vytvořila úspěšnou dívčí vokální formaci – trio Hot tedy, o tři roky později s Pavlíčkem a Hrubešem Horký dech Jany Koubkové…
MÍJENÍ A POTKÁVÁNÍ. Její muzika mi vlastně nikdy dřív moc neříkala. Sand mne jen facinovaly její improvizace a sóla „na hubu”. „Nudíš se? Tak někdy přijď do Jazz- Art clubu.” Snad právě díky takovému více méně nahodilému pozvání, bloudíc bezcílně večerním městem, skončily mé kroky jednou v podzemí vinohradské třídy. Podávalo se tu tehdy velmi levné dobré moravské bílé. Tady jsem ji prvně viděla, vlastně slyšela. Janu je totiž nejprve dobře slyšet a pak vám v ústery zazáří její sluníčkový zlatavěžlutý ježek. Když mě bolí srdce, když mám děsnej stres, bolí mě i hlava zrovna jako dnes. Když jsem z tebe divá, chytá se mě děs a za to , že jsem ještě živá, za tomůže jazz! „Z každýho z nás vyzařujou určitý virace, fluidum, a tím pádem si už předem vymezujeme svůj okruh lidí určit ého druhu, dokonce třeba i zvířat, se kterejma přicházíme do styku, komunikujeme a máme chuť komunikovat. A a naopak -ač je to neuvěřitelný – je typ lidí (ženských, chlapů), kteří jako by nebyli. Míjíte se. Je to zvláštní, nevím, v čem to je, ale je to tak. Prostě ty krevní skupiny…”
Třeba i různé vůně, odlišující a charakterizující každého jedince- to je taková obrana přírody. Určitý partnery vyřadí a naopak určitý k sobě připoutaj. Jenomže to už jaksi tak správně nefunguje. Žijeme v době, kdy je každej přepachovaný umělejma pachama, a tím pádem se třeba k sobě nedostanou ti, co se k sobě dostat mají. Pak se sejdou dva, milujou se – voženěj (vdaj) a samozřejmě, že se brzo rozejdou! Protože ty jejich přirozený pachy, který je měly varovat, že k sobě v podstatě nejdou, přebili umělejma. Ženeme se do všech těch umělotin, který nás časem musej úplně vyřídit. Totiž jakmile přestaneme naslouchat těm norm álním přírodním zákonům, kterým člověk podléhá – něco se stane. Pokud si člověk navykne na umělej život, počítače a umělý prachy, na robertky a kdejaký umělý panny, tak opravdu z nás budou umělý roboti. K nečemu se tahleta spotřební společnost dobírá a nutí lidi zapomínat, kvůli čemu tu vlastně jsou. Jsme přece součástí přírody. Z Reduty do Rock Café tři kroky sou pouhý, občas se tam vyskytnu vytřepat svý mouchy. Mouchy který trpčej život až de z toho děs a za to, že jsem ještě živá, za to může jazz!
Zadrnčení telefonu přerušuje nit hovoru. Moc času nemáme, příští den jede na zahraniční šňůru na Slovensko. Z výrazu její tváře však odtuším špatné zprávy. To nemyslíte vážně. Dva dny před koncertem rušíte celou šňůru?… No to mě vždycky nejvíc dožere. Ta neprofesionalita. Tady půl roku něco připravuješ, organizuješ a dřeš, muzikanti si udělají volno, omluví se z jiných kšeftů, a oni si řeknou „Račej nie!”. Prý nesehnali dost sponzorských peněz. Tak než se o něco ještě pokusit, raději zruší celou práci několika lidí. To je něco tak strašně neseriózního… Umět improvizovat v podstatě ve všem co dělám i mimo mziku, je straš- ně důležitý. Stále se dostávám do situac í, které musím nějak řešit, improvizovat. Život mě totiž naučil, že i těch kšeftů nikdy není tolik, aby jich nemohlo být ještě víc. Žádnej koncert neodřeknu kvůli sobě, nebo kvůli svý kapele. To i kdybych tam měla jít a zpívat sama, nebo vymyslet úplně jinej program či si vypůjčit jinou kapelu, prostě já ten kšeft nezruším. Hrozně si ho vážím. Vážím si toho, že mě pořadatel pozval, aby se tam hrálo. A takový situace mě o to víc nutí něco vymyslet. Třeba i jinak. Tohle jsem se naučila od hulanů a velebnejch. Ti by taky rozhodně kocnert jen tak nezrušili. V tom je to krásný a vlastně to vychází z podstaty jazzu. Prostě, když to nejde takhle, tak to musí jít jinak. A musí to být dobrý. Improvizace, jako hlavní z atributů jazzu, mě opravdu hrozně baví. Je v tom svoboda, můžu si tam vymýšlet, co chci. Jsem částečně i skladatel a jsem v tom Já. Seberealizuji se. V soukromí už je to horší…
Dvě místnosti podpůdního malostranského bytu jsou světem, ve kterém se často snoubí samota a ticho, čas o času narušené útulnými dýchánky s přáteli. Zdi místností nasákly zvuky nejedné zkoušky. Hned od vstupních vrátek může příchozí ještě dřív, než stisknou zvonek, slyšet její preludování. Kolem samé knížky, desky a kazety, na stěnách fotografie světových jazzových mágů. Klečí proti mně na klekačce u svého oblíbeného dubového stolu s obrovským zrcadlem. Popíjíme – jak jinak – střik a rychle přemýšlím kde navázat. Dlouho jsem se neviděly, tak si máme co povědět. Vždycky to ale dopadne stejně. Properem události posledních dnů, co náš naštvalo či potěšilo a pak se hovor pomalu přesunuje do polohy lehkého filozofování o životě, o lidech… V rohu za palmovým listem vedle okna ukrytá prasklina, opředená jemnou pavučinovou síťkou jako tajemná vráska u očí.. „Začátkem letošního roku jsem se měli stěhovat, protože majitel baráku chtěl dělat v průběhu léta rekonstrukci. Neděje se nic. Takže zatím tu jsme, nikdo nás nevyhazuje. Člověk už si časem na určitý nejistoty zvykne. Moc si nedovedu předstvit, že by se tenhle byt stěhoval do panelákové kukaně. „No co. Dalo by se určitě vypůjčit si peníze a dát sem třeba koberec, či lepší kachlíčky do koupeny.Ale mně to vlastně stačí. Teplo, sucho, základní životní potřeby. Chtít víc pro sebe, na to nemá čas. Ale jsou takdy daleko podstatnější věci. Třeba smutné a opuštěné děti, které potřebují pomoc…
Co je na světě hrůzy – když si to člověk uvědomí, připadá si tak trochu nanicovatej. Tady si žiješ v teplíčku, máš co jíst, pít, kde psát, a ještě si můžeš zpívat, co tě baví. A přitom je strašná spousta lidí, který nemají ani to nejzákladnější k lidskému životu. Svoboda? „Ano, tu ti nikdo nemůže vzít. I za nejtotalitnějšího systému si můžeš zachovat svou tvář – ikdyž to někoho více či méně bolí. Snad proto lidé jako já si zvolili tzv. svobodné povolání. Ať už jsme z toho měli prachy nebo ne, ale dělalo se. Když někdo nemohl, tak emigroval. Takže svoboda jednoho samotn ýho vždycky fungovala. Záleží jen, jak moc to chceš. Když to tu třeba Foramana neuspokojovalo, nemohl dělat co chtěl, emigrova. Nikdy nemám chuť něco svádět na režim. Vždycky bylo něco špatně a něco dobře. A vždycky záleželo jen na člověku samotným. Svůj hlas používá jako ná stroj, brilantně ovládá scatové zpívání a improvizaci, ale zrovna tak si schutí zazpívá skladbu s dobrým textem. Daří se jí ovšem i jako organizátorce nejrůznějších akcí, televizních a rozhlasov ých pořadů. V roce 1981 založila Festival jazzových, bluesových a rockových zpěvákuů.
VOKALÍZA. Každé její vystoupení nese punc origina lity, se smyslem a citem pro dané prost ředí. Vždy se jí daří navázat spontánní kontakt s publikem, dětské nevyjímajíc… Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl, a když kouká aby byl a je a je a je, tak má být to, co je, a nemá být, to co není, jak tomu v mnoha případech je,je,je… Zuzana, Leona, Jana a Radek na percuse. Bezvadná pohoda se slovy Jana Wericha. Mnohokrát už pomohla bezejmenným mladým lidem v rozjezdu, či nalezení jejich místa na slunci. Práce s nimi ji očividně baví a inspiruje. Snad právě proto v poslední době vyu čuje na pražské konzervatoři. Další a další koncerty po klubech, pořady pro mládež Jazz a závislosti na drogách a alkoholu s odborníky, Pocitové divadlo( One woman show)…
To všechno k ní patří. Má v sobě něco, a proto asi (jak sama tvrdí) není tak dobrá jazzová zpěvačka. Prolíná se to něco ve všech jejích aktivitách. Jako nesmírně pozorný a vnímavý člověk čerpá stále novou inspiraci pozorováním dění kolem sebe, lidí a dětí. „Jo tuhle jsem šla po Karlov ě mostě v tom hrozným letošním vedru, představ si všechny sochy a sousoší jsou tak strašně obalený pavučinama, hrůza! Anebo jdu po Jánském vršku vzhůru po schodech a najednou slyším dva mladé lidi, jak se těší, že se půjdou poslechnout staroměstský orloj! Poslechnout! Oba byli slepí… Q. Jones jednou řekl, že :Jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu! „S tím plně souhlasím, ostatně proto si spolu povídáme. Denně relaxuje, cvičí, poslouchá staré desky s Ellou či Joplinkou, Bobby MC Ferrinem, Milesem Davisem, ale i Vivaldim… „To že jsem začala dělat jazz, vydupala ze sebe co se dalo, a vím, že bych to mohla dělat ještě daleko líp, ale mě už to tak nebere, abych byla jenom v jazzu, dřela repertoár, improvizace. Stavím na své spontánnosti a aby mě to bavilo. Prostřednictívm jazzu jsem se vlastně vyhoupla do něčeho, co jsem si dala za úkol. Vycítila jsem, že sice nemám žádný extra hlas, ale (abych to nezakřikla) mám schopnost (a jsem ráda, že ji mám), že když si k něčemu sednu a když se do toho opravdu obuju, tak ty lidi přesvědčím.
Mouchy ze mě vylítaj, když naleju se vínem, vedle mě je Ňákej frajer cejtit naftalínem. Raděj šílím v pohybu, i když mě chytá děs a za to, že jsem eště živá, za tomůže jazz! Má vůbec v takovém kolotoči místo rodina? „Tak to se mi jaksi nepodařilo, i když snaha byla – dokonce ještě trvá. Mus ím říct, že samota je taková moje nechtěná kamarádka, ale co sní nadělám, když se mi tak často věší na paty. Jak víš, v poslední době to se mnou táhl králík Jazzík, jenže v těch letošních letních vedrech ho klepla pepka…” Nechápu, proč tolik samoty, když vlastně je tě stále vidět obklopenou lidmi, poznamenám. Jen povytáhne obočí, sundá si brýle na čtení a spíš pro sebe si s lehkým úsměvem posteskne: „Kdybych to věděla, tak asi nebudu tak sama…! A děti? Tak to už jsem opravdu prošvihla – vždycky jsem se řídila ideálem, že dítě je plod lásky a on a ona si to přejí – a dítě tak má oba rodiče. Sama jsem měla dva bratry, o deset a o dvacet let mladší, ale nikdy jsme neměli otce – každého z nás to nějak poznamenalo. Nechtěla jsem být svobodnou matkou a jako naschvál jsem měla v životě štěstí na partnery, kteří děti se mnou nechtěli… a že těch dětí mohlo být pět…
Pak mi někdo potajmu do čisťounkýho vína nalil hnusnou břečku, svinstvo značky lidská špína. Pak vode zdi ke zdi až šel z toho děs a zato, že sem eště živá, za to může jazz! V životě každého občas nastanou situace, kdy se toho sejde najednou tolik, že může člověk snadno skouznout k nějaké té „berličce”. co si budem povídat. I silná osobnost může zakolísat. Jeden čas se o Janě povídalo:”Jó, ta špatně skončí, když tolik pije! Ale co lidi vědí… „Jo, mám ráda víno, někdy říkám bohužel a někdy bohudík. Je to takový moje cigáro. Takdy si říkám, že víno je můj přítel, a hned se ptám, kdy se stane mým nepřítelem? Leckdy jsem si udělala ostudu, která mě pak pochopitelně strašně mrzela…Prostě nic se nemá přehánět a každý má znát svou míru. Tak o to se teď poctivě snažím, protože víno mám fakt ráda, a hlavně tu atmosféru kolem něj – kdy si lidi v hospůdce nebo vinárn ě pokecaj, zazpívaj, uvolněj se. Je jim prostě dobře. Jen vědět, kdy přestat a včas odejít. Cigarety a drogy, to nikdy nebyl můj problém. Jsem emotivní člověk a hudba sama je pro mě tou nejkrásnější drogou, kterou si v hojné míře dopřávám.
Sou dny kdy to vodsejpá a dny kdy se to vleče, vedu pořád monolog, až se mi chce brečet. Ráno se mi nechce bejt, podržím si žílu, jenže jako na potvoru udělám si kýlu. Lísťačka mi nese prachy – bude pitivo, kašlu na všechny ty běsy jde se na pivo, protože stejně je to jedne velikánskej děs a za to, že jsem eště živá, za to může jazz! Oh. Yes! Věnováno všem mužům, kteří toho o ženách ještě moc nevědí… Jana Koubková-Bzzz!
autor: Honza | Kvě 26, 2021
PTALA SE: EVA VAŇUROVÁ
Přimět Michaelu Pavlátovou k tomuto rozhovoru znamenalo zkusit výmluvnost až do krajnosti. Slíbila, ale chtěla znovucuknout s argumentem, že už všechno, prozatím sdělila. Ale to bylo příliš nepřesvědčivé zdůvodnění, a tak jsme si začaly povídat:
Co byste řekla tomu, kdybyste dostala na hodinovou kreslenou pohádku Karla Jaromíra Erbena, například…přijala byste hozenou rukavici? „Udělat kreslenou hodinovku, aby nebyl divák znuděn a uondán, je velký kumšt. Já osobně se v 99% případů přestávám bavit. Děj se mi zdá řídký, z filmu ční požadavek naplnit příslušnou metráž. Komerčně mají kreslené seriály a dlouhometrážní tituly větší uplatnění. Vyžadují ale naprosto odlišný příštup ke scénáři a výtvarné stránce, více „drobnopisu”, vicí detailů, vykreslení charakteru. Scénář by měl mít stejnou stavbu jako hraný film a nebýt jen řazením jednotlivých situací a gagů. Smolíček je klasická pohádka. Klasické předlohy jsou nebezpečné, vezměme si třeba Prodanou nevěstu. Ta je nám svým způsobem svatá, chceme ji vidět řešenou tradičně, lidovou a v krojích. Pokusy inscenovat ji nově diváci většinou nepřijímají. Já jsem v tomto směru konzervativní. Stvořit seriál nebo dlouhometrážní kreslený film také vyžaduje určité profesní znalosti a dovednosti. Myslím, že bych na to zatím nestačila. Znamená to už pracovat s týmem lidí, rozvrhnout jim práci, pravidelně je zásobovat: je to úvazek na dva, tři roky. Já mám zatím zkušenosti s metráží pět až deset minut. Vypadá to jako nic, malá cívka filmu, ale vím, jaký je problém uhlídat, aby se v průběhu práce neztratil smysl, výpověď.”
V animované tvorbě jste prozatím zaměřena…? „Osobně se specializuji na kreslený film. Ráda pracuji sama, a to je právě u kresleného filmu možné. Těší mě moje svoboda a nezávislost. Mí kolegové, kteří se věnují loutkovému filmu, si zase libují ve větším kolektivu, vzájemně se inspirují.”
Jste výrazně autorský typ? „Jsem autorem spíše z „musu”. S výjimkou prvních dvou filmů, kde byl spoluautorem námětu můj profesor Miroslav Jágr, se snažím být autorsky soběstačná. Není to ani tak tím, že bych tak věřila ve své scenaristické schopnosti, spíše nedovedu nají vhodnou předlohu k adaptování. Zkoušela jsem i spolupracovat se scenaristou, ale není to se mnou lehké. Moje filmy totiž příliš děje nemají, spíše vykreslují jednotlivé situace, pozorují lidské hemžení. Vím, co ráda kreslím: kdyby mi někdo nabízel scénář, ve kterém bych musela ztvárnit les nebo roztomilé děti, odmítám, neboť děti a les kreslím k smrti nerada. Snažím se také vyhnout se ve svých filmech mluvenému slovu, komentáři – i tím se výběr námětů, které můžu zpracovat zužuje. Takže mi zatím nezbývá,než se nad bílým listem papíru trápit sama. Svůj první film jste realizovala jako diplomovou práci na VŠUP, bylo to v roce 1987, poté jste byla šest let na volné noze. V loňském roce jste začala učit společně s Jiřím Bartou na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v ateliéru, kde předtím přednášel prof. Jágr.
Jací jsou studenti vašeho oboru? Jsou zapálení pro film, nebo jsou to už dnes přesní kalkulátoři? Řekla bych, že současní studenti v našem ateliéru jsou nadšenci. Samozřejmě, někteří jsou zapálení více, někteří méně, ale zdá se mi, že nekalkulují, jsou to čistí lidé.
Jak si jinak vysvětlit, že se rozhodli studovat tak „krásně zbytečný” obor, jakým je animovaný film? Trochu jiná situace je u více „užitkových” oborů, zejména v ateliéru pro agentury, mají spousty zakázek, a tak se jim pak může zdát zbytečné školu dokončovat.”
Berete v úvahu i skutečnost, že svět už přechází na komputerovou výrobu animovaných filmů? „Jistě, nemůžeme zůstat odtrženi od reality, ale dbáme, aby i při práci s počítačem zůstal zachován lidský prvek. Snažíme se vést naše studenty tak, aby uměli všechno a komputer považovali jen za další výrazový prostředek. I práce na počítači musí být totiž podložena scenáristickou přípravou a myšlením vlastní hlavou.”
A kolik studentů máte v animovaném oboru? „V šesti ročnících po dvou.” Uživí se v budoucnosti? „O to se nebojím, on si nakonec každý najde tu svoji parketu – každý tíhne k něčemu jinému. Záběr našich posluchačů je velký, a budou tudíž schopni pracovat i jako ilustrátoři, v reklamě, v TV. Nejvíce ale záleží na náhodě, na tom, koho potkají. Vše je věcí osudu, ale i na ten je třeba se připravit.”
Jak jste se jako praktička dostala k výuce? „Je příjemné být výdělečně zajištěna. Možnost učit pro mě ale znamená především velké uznání. Já to alepoň Tak beru. Za šest let na volné noze se ze mě stal krtek. Je totiž obtížné si nepovolit morálku, když za vámi nic nedupe. Škola má svůj řád, něco se stále musí… Ale nevěnuji se jen výuce, pracuji na novém filmu. Ovšem skloubit obojí je velice časově náročné. Jenže nemít svoji vlastní práci, klesla bych jak ve vlastních očích, tak u studentů. Škola je osvěžující i v tom, že studenti přichází s různými nápady a já se trénuji v přemýšlení, jak věc uděla jinak. Je těžké žákům pomoci a současně vše nepředvést, nutit je, aby na to přišli sami. Když myslíte za ně, pak jim zavíráte dveře pro jejich sebevyjádření. Ve svém krátkém uměleckém životě jste již zaznamenala výrazný úspěch.
Jak jste přijala nominaci na Oscara za film Řeči, reči, řeči? Změnili k vám někteří lidé chování, vždyť např. snobismus hraje v našich podmínkách svoji roli…? „Nominace mi pomohla třeba v tom, že když mě dnes někdo někomu cizímu představuje, tak připojí i fakt, že jsem byla nominována na Oscara…Někdy je to příjemné a usnadní se i navázání kontaktů. Každé ženské zalichotí být trochu slavná. Když jsem se z Hollywoodu vracela, byť s prázdnou, čekala na mě na letišti televize. Oscara „Za nejlepší animaci” dostala loni Američanka Joan Gratz. Když se vrátila do rodného Portlandu, nikdo ji na letišti nečekal, nikdo o jejím vítězství nenapsal ani řádku. Amerika je země, kde má Oscara, přeženu-li, každý druhý, a tak při předávání je spousta slávy a nadšení, ale poté tzv. pes neštěkne…
Jak se Váš film k nominaci dostal? „Získal cenu v Německu, Holandsku, Polsku, Kanadě atd. Poté byl zakoupen pro distribuci v USA. Odtud také vzešel podnt k přihlášení na nominaci.
Připadají Vám možnosti umělecké tvorby větší nebo je třeba vyvinout více iniciativy než v předchozích letech? Asi je méně peněz na tvorbu? „Nevím, jestli jsem ten typický případ, o příležitosti jsem se nemusela nikdy moc drát. Snažím se točit snímky, které nejsou určeny jen pro malé klubové sály. Chci být blízko divákovi a neděla film jen pro sebe. Možná že mě mluví naivita, možná pýcha, ale myslím si, že peníze na film se dají nalézt. Je ale přece jen nutno přihlížet k potřebám doby. Největší potíž je v nedostatku scénářů. Věřím, že když si připravím dobrou věc ve vhodné formě, producenta najdu. Můj budoucí osud záleží na mé připravenosti.”
Dnes se s filmovými společnostmi roztrhl pytel? „Jsou firmy a firmy a záleží na tom, jaké mají cíle. Jsou studia, která si vedou výborně, ale musí se hodně činit. Dokonce si dovolí sem tam luxus, udělat něco nekomerčního. Ví, že se stanou pro zákazníka zajímavější, když nabídnou nejen řemeslně perfektně provedenou práci, ale jsou schopni financovat projekty, které mají festivalové ambice a nejsou jen spotřebním zbožím. I naše škola spolupracuje se soukromými studii. Náš atelier je z nejdražších, a tak oceňujeme každou pomoc. Ale ani náš partner netratí, má přehled o studentech, o jejich nápdech. Ty mohou být nápomocny pro zpestření jejich image. Vychovávají si budoucí spoluautory.”
Založíte si i vy vlastní firmu? „Jsou mnozí, kteří mě k tomu vybízejí. Ale já to cítím jako zbytečné. Ani by mě netěšilo, pro mě je jednodušší přinést práci do zavedeného studia. Snažím se o nezávislost, cokoli mít je zavazující.”
Co je pro vás špička v animované tvorbě? „Zajímám se o každý film, zaujme mě tím, že je dobrý, nebo naopak, jak je špatný. Mám ráda filmy, které nejsou příbuzné mému stylu. Špička současné animace je v Anglii. Mají spousty škol a podporu v TV kanálu Chanel 4. Převzali štafetu slávy, kterou mělo Československo, Jugoslávie, Polsko a Bulharsko. Nad Angličany si lámeme hlavu, čím to, že jsou tak dobří. Možná proto, že nejsou svázáni s tradicí animnovaného filmu, jako je tomu u nás. My jsme si „uškodili” tím, že technická úroveň našich filmů je zpravidla výborná a dodržujeme nekompromisně kánony tvorby. Jenomže právě Angličané kašlou na všechna pravidla a uznávané styly, a to jim dává volnost a vzlet. Byla jsem nedávno na festivalu ve Stuttgartu, sešlo se tam 37 filmových škol z celého světa. Česká republika se zůčastnila hned dvěma školami – FAMU a UMPRUM- a to je myslím moc dobře!”
Tvrdíte o sobě, že jste idealistka, vydrží vám to? „Doufám! Mám to po babičce. Počítám sice s tím, že mi život může uštědřit různé lekce, ale myslím, že tady záleží na vůli, na rozumovém rozhodnutí být optimistkou, být idealistkou. Je to práce, nejde to vždy samo od sebe. Je velmi jednoduché odevzdat se, poddat se, kapitulovat. Být idealistkou je tvrdá práce.”
Do animované tvorby proniklo relativně více žen než třeba do dokumentárního či hraného filmu. Čím si to vysvětlujete? „Poměr mužů a žen – režisérů animovaných filmů – je už téměř jedna k jedné. Vysvětlení je jednoduché – tato profese vyžaduje trpělivost krajkářky, kterou asi ženy vládnou lépe než muži. Tvorba animovaných filmů nepřináší tolik vzruchu: veselých historek z natáčení máme poskrovnu. Většinou se dlouhé měsíce trápíme s maličkými loutkami, maličkými dekoracemi, subtilními postavami. Ničíme si oči a musíme být puntičkářsky přesní. Na to každý nemá nervy.”
Soukromí a práce, jakou důležitost mají ve vašem hodnotovém měřítku? „Naštěstí pro mě se už miska vah začíná naklánět ve prospěch soukromí. Byly doby, kdy jsem byla přesvědčena, že práce je pro mne nade vše. Ne každý po mém boku ten to můj názor sdílel. S věkem se asi opravdu trochu moudří: dnes se snažím získat nad svou prací nadhled a nenechat se jí tak ovládat. Jde mi to ztěžka, protože už jsem zapomněla, jak se to dělá. Nejsem v dnešní době jediná, kdo řeší tento problém, ale jak se znám – stejně se mně ho úplně nepodaří vyřešit.”
autor: Honza | Kvě 26, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP
„Tak pojď koníčku můj! Neboj se, jenom ti uděláme hezká kopyta,” říká Pavel láskyplným hlasem a něžně objímá bělouše. Ten lehce zařehtá a snaží se mu jazykem olíznout ruku. Je osm hodin ráno, slunce na své nekonečné pouti se už vyhouplo nad obzor a ozářilo zlatými paprsky průčelí cirkusu, bílé maringotky žonglérů a cvičitelů zvěře, kteří ještě dospávají po nočním představení. Na prostranství kolem zvěřince však je už dávno čilo. Slon, který dostal svou obrovskou dávku sena a vědra vody, se nyní monotónně kolíbavě pohupuje ze strany na stranu. Lamy a kozy stále ještě přežvykují poslední stébla slámy a velbloudovi visí u huby velik á slina .
LÁSKA AŽ ZA HROB. Mirek, jenž očistil už dvě bedny mrkve, se ke mně otočí a mrzutě povídá:Mám velkou starost o medvědy, jeden z nich je nemocný. Támhle ten, co leží na kraji klece. Nechce vůbec žrát. Pan Berousek už jel pro doktora. Doufám, že to nebude nic vážného. „Jak ses vůbec dostal k této práci? Je to přece dost neobvyklé zaměstnání,” táži se se zvědavostí v hlase. „Já jsem řidič a tady sháněli šoféra, tak jsem to vzal. Jelikož v cirkuse každý musí dělat všechno, občas jsem vypomohl se zvířaty. Zalíbilo se mi to. Je to ale řehole, tohle vandrácký žití. Bez zvířat bych si však už nedokázal svůj život představit. Ti huňáči mi příliš přirostli k srdci.” „Nebál ses, když jsi s nimi začal dělat?” „Ze začátku jsem měl trochu obavy, ale teď už vím, co si můžu dovolit. Oni už mě znají, a tak je to bez problémů. Mirek odhodil poslední mrkev na velkou hromadu očistěné zeleniny, zvedl se z plastické bedny od mléka a zamířil ke klecím s medvědy. Následoval jsem ho, ale vlčák v ohradě na mě zle dorážel. Zanechal jsem marné snahy. Po deváté hodině se objevil pan Berousek a přivezl zvěrolékaře. Ten naordinoval svému pacientovi léky a dal mu injekci. Všichni si oddechli. Huňáč bude pro odpolední představení v pořádku. A tak zbylo trochu času na osobní zpověď pana Berouska.
KREV S VUNÍ ZVÍŘAT. Náš cirkus má velmi dlouho tradici. My jsme již sedmá generace, která v ní pokračuje. Po znárodnění jsme pracovali pod hlavičkou Státní cirkusy. Po listopadu už zase fugujeme jako „Cirkus Berousek”. Máme cirkus střední velikosti. Dnes už ve světe nejsou v provozu velké stany, jak bývalo zvykem v dobách dřívějších. Ty se v současné době stejně nemohou naplnit diváky. Ale program je velice pestrý. Většina cirkusů má maximálně tři až čtyři vystoupení se zvířaty. My se však na ně specializujeme a máme jich jedenáct. Zvířata jsou hlavn ě pro děti největší atrakce. My si takovýto počet můžeme dovolit, protože všechna vystoupení dělá naše rodina. Máme špičkové drezury exotické zvěře – to se u nás dlouho nevskytovalo. Vystupujeme se slonem a velbloudem, dále máme v programu jaky, lamy, uherský skot, zebry. Roztomilé je vystoupení pudlů a arabských koní. Zlatým hřebem našeho programu je drezura medvědů, která je proslulá nejen u nás, ale prakticky na celém světě. My jsme s nimi dokonoce natáčeli film „Šest mdvědů s Cibulkou”. Z původních medvědů pořád ještě jeden vystupuje. Ti další jsou jejich potomci. Takový medvěd se dožívá věku kolem třiceti let. Kdybych měl angažovat varietní umělce ze zahraničí, nemohl bych je zaplatit.” „Jak dlouho trvá vaše sezona?” „V průměru tak osm až deset měsíců. Začínáme v březnu a končíme někdy začátkem listopadu. O zvířata se ovšem musíme starat i v zimě. Občas však jezdíme se zvířaty na turné do jižních zemí.” „Je to náročné, neustále se stěhovat z místa na místo?” „Je to samozřejmě vyčerpávající, ale je nás poměrně dost a jsme už sehraná parta lidí. Náš stan je super moderní italský cirkus a dá se postavit za čtyři a půl hodiny. Záleží ovšem hodně na organizaci práce.” „Jak zajišťujete krmení a žrádlo pro zvířata na štacích po celé republice?” „Někdy je to problém, ale většinou máme krmení smluvně zajištěno dopředu. My máme v cirkuse kolem padesáti pěti zvířat, a to už je pěkná porce, kterou musíme každý den zajistit. Slon třeba sežere dávku krmení za pět až šest koní.”
POSLEDNÍ SIESTA. V cirkuse pracuje směsice různých národností. Polák pečuje o slona, klaunov é jsou z Ruska. V poledne odchází většina z nich na oběd a pár piv do blízké hospůdky. Voloďa, který je hudebníkem v cirkusovém orchestru a učitelem hudby z Minska, si půjčuje od místních kluků kytaru a prsty prohrábne struny. Zakouřená hospoda ztichne jako očarov ána naslouchá melodiím Beatles, zpívaným v anglickém originálu. Následují rychlé a rytmické španělské kastaněty a závěrečná směsice klasické kytary. „Půjdu si na chvíli zdřímnout, klíží se mi oči. Šel jsem spát po půlnoci a ráno vstával v šest,” přerušuje viditelně unavený Mirek polední odpočinek. „Já jdu taky. Tady se snad nikdy pořádně nevyspím,” zvedá se ze židle Pavel. „Už dávno bych s tím praštil, je to rasovina. Co však můžu dělat, mám rád koně. Nemůžu bez nich být. Nejraději bych pracoval někde na farmě. Mít tak svých pár koní a místo, kde bych mohl spát. Třeba i ve stodole, mně by to nevadilo. Tohle věčné putování už mně leze krkem.
OCHRÁNCI ZVÍŘAT. „To, co se nazývá ochrana zvířat, my samozřejmě uznáváme,” pokračuje pan Berousek. „Washingtonská dohoda o ochraně zvířat je podepsána i naší zemí. My například musíme dodržovat správné metráže v klecích. Taková organizace musí existovat. Ochránci zvířat jsou rozumní lidé a nechtějí, aby se zvířatům ubližovalo. To je v pořádku. Avšak ti, se kterými se občas setkáváme a máme snimi určité problémy, nejsou ochránci zvířat, ale anarchisté. Jsou to lidé, když se na ně podíváte, tak ta zvířata vypadají lépe. Přijdou manifestovat před cirkus, jsou většinou opilí a dělají problémy. Když se jich slušně zeptáte, proč se třeba nepostarají o psy a kočky, které se toulají na ulicích, odpoví vám hrubým a hulvátsk ým způsobem. Neznají možnosti a řešení ochrany zvířat, ale jen využívají možností, které jim dává demokracie k protestům a angažování se na nesprávném místě. Jistě vidíte sám, že u nás se pečuje o zvířata velice pečlivě. Ta jsou u nás jako rodinní příslušníci., Vězměte si například takového koně. Ten je přítelem člověka už od pradávna a byl vždy člověkuk nápomocen. Když to zvíře u nás vystupuje, dostává za to odměnu a má se dobře. To, že zvířata vystupují, je pro ně radost, a že žijí v zajetí: to je pro ně normální způsob života.
Odpoledne bylo ve stanu k nevydržen í. Do cirksusu jsem se vrátil až na večerní představení, kde následovalo jedno vystoupení za druhým. Žongléři metali svým nářadím, akrobatky se kroutily do nemožných pozic a klaunové dokázali vyloudit bujarý smích na tvářích všech návštěvníků. Závěrečná drezura pana Berouska se šesticí medvědů byla vskutku vrcholem celého představení. Dětské oči zářily a potlesk nebral konce.
Venku už byla tmavá noc a pro lidi ze zákulicí začala konečná fáze dne. Bylo nutné odnést cirkusové náčiní, nakrmit zvířata a poklidit ve stájích. Kolem půlnoci je čekal zasloužený odpočinek. Druhý dne ráno jsem přišel už před šestou hodinou. Protáhl jsem se plotem za maringotkami a našel pečovatele zvěře spící na otevřené plošině hned vedle klecí s medvědy. Slunce svými prvními paprsky svítilo do tváří spáčů a voříšek přivázaný ke kolu vozu na mě zuřivě štěkal. Jeden z pečovatelů, ještě zachumlán do spacího pytle, procitl a nelítostným šťouchnutím lokte budil ostatní. „Tak hoši, vstávejte! Musíme nakrmit zvířata.” Z druhé strany cirkusového dvora se mu v odpověď ozvalo protáhlé zatroubení hladového slona.
PŘEŽIJE CIRKUS ROK 2000? „Cirkus je velice stará záležitost.” říká ředitel Berousek. Je v něm něco kouzelného. Nezáleží na letopočtu. Cirkus byl, je a bude. Možná, že bude malinko pozměněný, třeba v jiné formě, neboť všechno se vyvíjí, ale princip zůstává stejný. Já si myslím, že bude vzdělávat děti a okouzlovat diváky i v příštím tisíciletí.”
autor: Honza | Kvě 26, 2021
PTAL SE: KAREL KÝR
Hadži ing. Vladimír Sálim Voldán (38) je prezidentem Islámského svazu ČR se sídlem v Brně, ale též soukrom ým překladatelem, tlumočníkem a učitelem cizích jazyků (angličtina, ruština, němčina a orientální jazyky). Píše mystickou poezii, do tisku má připravenou knihu „Liberální islám – Duchovní cesta budoucnosti”. Jako jeden z mála Čechů absolvoval svatou pouť do Mekky a Medíny, a to na pozv ání samotného krále Saudské Arábie. Čtenáři Koktejlu si o této pouti mohli přečíst jeho reportáž AUDILENCE U KRÁLE, která vyšla v dubnovém čísle.
Když se vysloví islám, muslimové, tak běžně informovaný člověk řekne: teroristé Je to velmi zkreslený názor, tendenční. Protože s terorismem se setkáváme na celém světě. Ať je to třeba Eskymák, nebo jakýkoliv jiný člověk, každý má od Boha dobré vlastnosti, ale může mít i některé špatné. A ztotožňovat terorismus s islámem, nebo s jakýmkoliv jiným náboženstvím, není seriózní. Vezměte si třeba severní Irsko – tam je to také strašné. Bojují tam spolu katolíci a protestanti, ale nemůžeme přece ztotožňovat všechny katolíky nebo protestanty s nějakou násilnou činností. Myslím si, že totéž platí o jakémkoliv náboženství, tedy i o islámu. ´
Četl jste Satanské verše Salmana Rushidilho? Četl, a nejen je. Salman Rushidie nepomlouvá a neuráží jen islám, ale v Satanských verších i v jiných svých dílech se neobjektivně a hanlivě vyjadřuje i o jiných náboženstvích, např. O hinduismu, pársismu, judaismu i křesťanství. Dle mého názoru je velmi neseriózním autorem, neobjektivním, kterému nejde o pravdu, ale spíše o popularitu za každou cenu. To ale přece nelze prosazovat na úkor nejvyššího duchovního citu jedné a čtvrt miliardy lidí!
Jaké je poslání Islámského svazu? Islámský svaz vznikl jako kulturní a společenský organizace, jejímž cílem bylo zpočátku shromažďovat příznivce islámské kultury, případně i mystiky, filosofy H a metafyziky atd. A snažit se nějakou mírumilovnou cestou ukázat naší veřejnosti co skutečně islám je. Tedy: islám je víra, která hlásá mír, obrácení se k Bohu, případně v mystických aspektech přímé spojení s Bohem.
Islám nepotřebuje žádného prostředníka mezi Bohem a člověkem, jak je tomu například u některých církví. My máme modlitbu nebo meditaci a snažíme se žít duchovním způsobem života. Tento duchovní způsob života se snažím ukazovat lidem, kteří o islámu vůbec neslyšeli. Chceme jim ukázat pravou cestu. Islám může každému člověku dát duchovní satisfakci, duchovní uspokojení. Spolupracujeme s různými společenskými a kulturními organizacemi i se všemi možnými náboženstvími., Máme velmi dobré styky s křesťany, s hnutím Hare Krišna (což jsou v podstatě hinduisté), máme hodně přátel v Indii, Pakistánu, Afgánistánu, Uzbekistánu. Někteří z nich u nás studovali, teď už jsou doma a jsou našimi dopisujícími členy.
Podporují některé islámské země finančně Islámský svaz v Brně? Ne. Ale náš Islámský svaz byl oceněn tím, že naše delegace byla pozvána králem Fahdem Bin Abdulazízem ze Saudské Arábie na svatou pouť do Mekky.
Jak jste se stal Muslimem? Už od mládí jsem se zajímal o orientální kulturu. Začalo to Pohádkami tisíce a jedné noci. Začal jsem o tom přemýšlet, hodně jsem meditoval o Bohu, prostě o celém světe a životě. Studoval jsem různé náboženské, esoterní a mystické spisy… Na vysoké škole jem se seznámil se studenty z islámských zemí, kteří mi dali Svatý Korán a různá mystická islámská díla. Třeba verše, pojednání Omara Chajjáma – . To je známý metafyzický básník. Každý člověk si najde svoji cestu, lidská duše je v tomto směru svobodná. Našel jsem v islámu velice přímočarou cestu k Bohu, cestu, která skutečně hlásá mystický vztah mezi člověkem a Bohem. V islámu jsem našel vyšší spravedlnost, vyšší poznání, které člověk hledá. Zejména díky mystice, metafyzice a hlavně Koránu. V této době jsem podnikl cestu do tehdejšího Uzbekistánu.
V kterém to bylo roce? V roce 1985. Tam jsem se úplně seznámil s islámskou kulturou a sám a z vlastní vůle jsem přijal islám. Muslimem se člověk stává tím, že vysloví své přesvědčení o tom, že není Boha kromě Alláha a že Mohammad je prorokem Alláha, když je přesvědčen o pravdivosti všech islámských pravd obsažených ve Svaté knize. Bylo to přesně 19. Dubna 1985. V Samarkandu jsem navštívil mešitu a tam jsem se stoprocentně rozhodl pro islám a stal jsem se muslimem.
Pane prezidente, mimo Islámský svaz u nás existují další asi čtyři islámské organizace, které sdružují muslimy. Kolik může být v naší republice muslimů? Odhaduji, že v současné době žije na území české republiky asi čtyři tisíce muslimů. Ale to mohou být i studenti, diplomaté a podobně. Kolik je českých muslimů, se nedá přesně říci, nemám ještě přesný adresář. Nejvyšší odhad zní kolem stovky osob, když nepo čítám přívržence islámu.
Jaké pořádáte akce, v nichž seznamujete veřejnost se svou činností? Tady máme velmi dobré styky s Městským kulturním střediskem města Brna, které nám propůjčuje menší místnosti. Tam promítáme diapozitivy, pouštíme islámskou hudbu a přednáším některé mystické texty nebo pasáže z Koránu. Přijde tam vždy 50-70 lidí a hlásí se k nám, že s námi chtějí spolupracovat. Nemůžeme samozřejmě chtít, aby se okamžitě stali muslimy. To chce čas. Prvotním cílem našeho Islámského svazu je šířit mezi veřejností dobré jméno islámu. Naším úkolem je, aby si lidé nemysleli, že muslim je nějaký fanatik, který stojí s kališnikovem v ruce.
A co džihád – svatá válka? Džihád v podstatě znamená usilování o Boží věc, nebo o maximální práci pro Alláha. To je možné realizovat slovem, perem, dobrými duchovními skutky. Pokud je ovšem muslim napaden, jako např. v Bosně a Hercegovině, musí to transponovat i do materiální roviny. Pokud mne jako řádného občana někdo přepadne, mám od Alláha povinnost bránit spravedlnost a postavit se mu tvrdě se zbraní v ruce.
Pokud vím, o džihádu mluvil i Saddám Husajn. Mám pravdu? Ano, to je pravda. Ale to je zase již politická záležitost. Islámský svaz je však organizací kulturní a společenskou a snažíme se pracovat v duchovní oblasti.
Tedy islám podle vás hlásá především mír? Ano, islám hlásá mír mezi všemi tvory na zemi, mír Boží v celém vesmíru. Protože Alláh je vládcem celého vesmíru, případně dalších paralelních vesmírů, což je z vědeckého hlediska možná hypotéza. Alláh je absolutní, všezahrnuj ící podstaty, objímá v sobě všechny vesmíry, je pantheistickým b o h e m . Dává nám instrukce, že máme šířit na zemi mír, ukazovat lidem přímou cestu, která se nevyužívá nějakých dogmatických věcech jako jiná náboženství, ale hlásá přímou cestu k Bohu, která není ani extrémně složitá, ale ani tak jednoduchá, že by sváděla k materialistickým ezinterpretacím.
Pane prezidente, proč nesmí jíst muslim vepřové maso? Je to mystický příkaz od Alláha. Říká nám, že vepřové maso nemáme jíst. Je to přímo v Koránu, kap. 2, verš 173.
A neexistují žádné výjimky? Jsou. Když jde o donucení, z hladu a podobně. Každá islámská právní škola to interpretuje jinak. Já osobně vepřové maso nejím a i vědecky je potvrzeno, že není zdravé. Moderní věda dochází nyní k poznatkům, které byly obsaženy v Koránu již před 1400 lety.
Jaký je vztah islámu k alkoholu? Alkohol je velmi problematický. V Koránu je psáno, že nesmíme pít chamr. Chamr v podstatě znamená víno, které je spolu s hazardními hrami v kap. 5, verších 90-91 označeno jako „dílo Satanovo”. Zase je ovšem na tento problém velmi mnoho názorů. I mezi islámskými vědci a mystiky. Například existuje názor, že v Koránu není zakázáno pivo, tedy někteří muslimové pijí pivo. Na druhé straně se zase vyskytl názor, že v tehdejší době nebyly známy destiláty, takže by měly být teoreticky povoleny. Můj osobní názor je, že Korán přísně zakazuje opilství. Není příliš velkým hříchem, když je muslim přesvědčen o tom, že si může vypít pivo po obědě. V žádném případě však nesmí být opilý. To je zásada. Podle mne by však muslim neměl pít vůbec.
Ovšem Ibn Sína, známý více pod jménem Avicenna, a jeho mystický žák Omar Chajjám pití vína neodsuzovali. Nebo sem mýlím? Máte pravdu. Ale doporučovali víno spíše jen jako lék pro tělo i duši. Tvrdili, že lidé mohou pít jako očisťující nápoj buď čistou vodu, nebo velice mírně zředěné víno. Teologové tehdejší doby jim ovšem odporovali. Jinak víno – to je v mystické poezii právě symbol Očištění. Meditace, metafora Vyššího Poznání.
Jaký je vztah islámu ke kouření? Já osobně nekouřím. Myslím si, že v době, kdy Alláh seslal Mohammadovi Korán, lidé nekouřili. Snad jen Indiáni v Americe. Ovšem kouřili hašiš. Ano, hašiš se kouřil, ale hašiš je považován za opojný a je zakázán. Takže na všechny drogy platí absolutní zákaz. Pane prezidente, ve veřejnosti převládá názor, že islám má nesmiřitelný postoj ke Kristovi.
Jak se dívá muslim na Ježíše Krista? Náš postoj je k němu právě opačný. Ježíš Kristus byl prorokem božím, tedy prorokem Alláhovým, jedním z třiatřiceti proroků islámu. Byl posledním prorokem před Mohammadem. Prvním prorokem byl Adam, pak je řada proroků přes Abraháma, Izmaela, Šalamouna, Davida. Ježíš dal lidstvu téměř dokonalé učení a po něm už přišel poslední prorok Boží a to byl Mohammad. Ten zakončil řadu prorockých zjevení a z mystického příkazu Alláhova předal lidstvu dokonalé náboženství, které z vůle Boží nazval isl ám, neboli dokonalé odevzdání se do vůle Boží. Někteří křesťané si myslí, že islám Ježíše Krista ponižuje. To není pravda. Protože my si vážíme všech proroků stejně a Ježíše Krista považujeme za vynikajícího muže s neobyčejnými vlastnostmi, za proroka Božího, předposledního před Mohammadem. Na smrt Ježíše Krista existují různé názory. Křesťané tvrdí, že byl ukřižován, jehovisté, že byl naražen na kůl, rosekruciáni tvrdí, že vůbec nezemřel nepřirozenou smrtí. Když viděl, že lidé jeho učení nedorostli, uchýlil se do ústraní a dále ho šířil přes apoštoly.
Pokud vím, v Koránu se také píše o tom, že Ježíš Kristus nebyl ukřižován. Mám pravdu? Ano, je tomu tak. V Koránu je o tom zmínka v kap. 4 verš 157, že ukřižování bylo jen klamným zdáním. Místo Ježíše byl ukřižován Jidáš, zatím co Ježíš se zachránil a poté se opět setkal se svými učedníky. Celý životní příběh Ježíšův je pravdivě popsán v Barnabášově evangeliu, jediném autentickém historickém dokumentu z této doby. Kdybychom se bavili o postavení ženy v islámu, vydalo by to na delší rozhovor. Oba dva víme, že např. v Egyptě či Indonésii je vztah islámu k ženě liberálnější, jinde je zase tvrdí.
Zakladatel islámu Mohammad měl více žen. Jak to islám vysvětluje? Ano, je tomu tak a jsou o tom zmínky i v Koránu na více místech kapitoly33. Mohammad si bral například ženy padl ých bojovníků,trpící, nezaopatřené vdovy, chudé ženy s dětmi a podobně. Z jeho strany šlo de facto o charitativn í činnost z vysoce humánních pohnutek.
Pokud vím, mezi vámi a orientalisty nepanuje ta nejlepší spolupráce. Proč? Orientalisté mají mylný dojem, že rozumí islámu lépe než samotní muslimové. Je pravdou, že třeba znají arabštinu lépe než já, ale klouzají jen po povrchu, znají jen vnější učení, nech ápou ducha islámu. Jak jste sám ve svých článcích psal, mnohá učení mají dvě polohy. Exoterickou – určenou veřejnosti a širšímu okruhu lidí a esoterickou – přístupnou jen nejužšímu okruhu zasvěcených osob. A právě ta esoterická schránka islámu orientalist ům uniká. Nabídli jsem jim mnohokrát spolupráci, ale odezva byla malá. Je to škoda, ale my jdeme dál!
Děkuji za rozhovor.
