autor: Honza | Kvě 26, 2021
Grafolog a hypnolog PhDr. Petr Živný: Lidé na celém světě mají z hypn ózy strach. Domnívají se, že v hypnotick ém stavu ztratí vědomí, budou manipulováni a prozradí na sebe něco, co by jinak neventilovali. Když jsme si vyměňovali adresy, hluboce jsem zalitovala, že nemám vizitku. Jen co dostal mé „znaky do rukou, neudržel se a utrousil: „Tak, a mám první vzorek pro rozbor písma. Nějak jsem opomenula, že je autorem knihy Co může říct písmo a jedním z prvních grafologů, kteří si před časem na našem území začali touto disciplínou zabývat. Nicméně, otázkám dr. Petra Živného, hypnologa a psychoterapeuta, profesora psychologie na Mezinárodní Univerzitě Nové Medicíny (UIM), jsem už neunikla. Rozhovor bych charakterizovala zcela lakonicky – něco za něco. Zatímco pro mne znamenal odpovědi na otázky z oboru hypnologie, měla jsem pocit, že dr. Živnému poskytuji další ze studijn ích materiálů. Na otázky odpovídal monotónním nikoliv nezúčastněným hlasem, jemu ž byly vzdálené italské sinusoidy, třebaže právě italštinu už delší dobu používá v daleko větší míře než češtinu… Kdy ses s hypnologií setkal? Ve druhém ročníku studia psychologie jsme měli seminář autoregulační techniky (technika, kterou můžeme regulovat svou psychiku – pozn. aut.), kde nás do problémů hypnologie zasv ěcovali. Nejprve teoreticky, ale brzy i v praxi. Dostali jsme k dispozici laborato ř, která byla naprosto odhluč- něná, a v ní jsme si to mohli odzkoušet. Ocitl jsem se s jednou kolegyní v laborato ři, kde jsem ji měl hypnotizovat. Text jsem četl z papíru. Strašně se mi třásly ruce, nicméně upadla do hypnotick ého stavu. Stalo se tedy to, co papír předpovídal. Co na něm bylo? Že se dívá na určitý lesklý předm ět, že se jí oči zavírají, víčka stávají těžšími a těžšími… … a když upadla do hypnotické- ho spánku? Srdce mi bušilo a měl jsem hrozný strach, jak to všechno dopadne, proto že poprvé jsem si vlastně zahrával s lidskou psychikou, navíc své kolegyn ě. Můžeš mi ten stav popsat z vlastn í zkušenosti? Je to stav, ve kterém neztrácíš vě- domí, všechno slyšíš, ale nemůže s tebou nikdo manipulovat proti tvé vůli, proti tvým etickým zásadám i princip ům. Pokud člověku, jenž tě hypnotizuje, věříš, tak vše, s čím souhlasíš, se může stát. To znamená, že jsem „mimo, ale ovládají mne pocity důvěry a ned ůvěry, vnímám, reaguji? Ano, zůstáváš aktivní. Hypnotizér vysílá určité podněty, které na tebe dopadají a ty je ztvárňuješ. Buďto je přijímáš nebo odmítáš anebo podle svého upravuješ. Podle toho pak určit é věci prožíváš v psychice i fyziologicky. To znamená pocit tepla nebo zimy, tíže nebo lehkosti, pocit uvolněnosti, pasivity nebo naopak velké aktivity. Ale pokud se mám vrátit ke svému prvnímu případu, svou kolegyni jsou potom ze stavu, který nazýváme hypnotick ý, uvedl zpět do stavu běžného (ne normálního). Když otevřela oči, řekla mi: „Pane, ty seš dobrej. Tato věta rozhodla o mé budoucí profesionální orientaci. První úspěch mohl být i otázkou náhody… Věřil jsem si, protože reakce kolegyn ě byly natolik pravé, že je nemohla simulovat. Potom nás hypnotizoval – celý ročník najednou – dr. Z. Kaťák z katedry psychologie UK. Ale já se bránil, protože jsem se nechtěl zesměš- nit před ostatními, takže to nefungovalo. Zesměšnit? Bál jsem se, že začnu něco nepat- řičného dělat nebo mluvit. Prostě jsem se neuvolnil. Tím jsem si vlastně ově- řil, že hypnóza není něco, co s tebou manipuluje nebo tě ovládá, že v podstat ě záleží na tom, zda se hypnotizovat necháš. Pak jsem si ale řekl, že pokud chci hypnotizovat druhé, musím sám na svou kůži poznat o co jde. Studium psychologie jsi ukončil v roce 1985 a ještě s čerstvým diplomem odjel do Itálie. Tam jsi absolvoval kurs psychologie písma a hypnologie. S grafologií ses mohl uplatnit jako soudní znalec, kdežto hypnóze ses mohl věnovat pouze příležitostně… Přihlásil jsem se do kurzu hypnó- zy v psychiatrické léčebně v Kroměří- ži, který už léta vedl profesor Kratochvíl. Ten napsal i několik odborn ých knih. Pokud bych srovnával bývalé komunistické země, pak v Československu byla tato disciplína na nejvyšší úrovni. K nám se jezdili učit i Poláci, Rusové a Maďaři. Oficiálně? Nebylo to zakázá- no. Psychoanalýza byla viděna nerada, ale hypnóza měla celkem dobrý „prů- chod, akorát chybě- la soukromá praxe. Protože je velmi nam áhavá, dělalo ji jen pár fandů. Já se jí začal privátně věnovat až v Itálii. Mohl jsem se velice úzce specializovat a vlastn ě se jí živit. Později jsem se zúčastnil kursu v Sovětském svazu u hypnologa profesora V. L. Rajkova. Může hypnotizovat každý nebo jsou potřebné specifické vlohy, nap říklad nadání? Hypnotizovat může téměř každý analfabet. Důležité je však hypnotizovat dobře. V každém případě je hypnotiz ér člověk, který buďto vzbudí u druhého stoprocentní důvěru anebo jej dokáže uvést do zmatku. Pro léčebný účinek je samozřejmě důležit ější důvěra. Ale na venkovských slavnostech často pouťoví hypnotizéři předváděli právě způsob zmatku, kdy hypnotizovaný předmět přestane myslet, jako když se zamiluje a prožívá realitu víc citově než rozumem. Co je pro hypnózu důležité? Dva elementy – sugesce a stav transu. Sugesce vlastně znamená, že určit é tvrzení přijímáš bez kritické analýzy. Díváš se na hnědou tužku, ale akceptuje š tvrzení, že je černá. Když na tebe budu mluvit pomalým monotónním hlasem, že se tvá víčka stávají těžkými až se zavírají, že cítíš tlak, který ti je zaví- rá, budeš se pomalu dostávat do transu. Teprve když se spojí stav transu se sugescí, mluvíme o hypnóze… Hypnos se z řečtiny překládá jako spánek… Většina lidí se domnívá, že hypnó- za je spánek či jeho forma. Výzkumy ukázaly, že jde o omyl. J. Braid, který s tímto názvem přišel jako první, nezvolil adekvátní výraz. Obecně lze říci, že nevíme, co je hypnóza, my ani po- řádně nevíme co je psychika. Můžeme ji popisovat, ale podstata hypnotické- ho stavu nám není známa. Ke kterému výkladu se přikláníš ty? K tomu, který říká, že hypnóza neexistuje. ??? Existuje klinický přístup, který tvrdí, že hypnóza je specifický stav našeho organismu. Je chápáno jako celek – stav mezi spánkem a bděním. Pak je tu názor Barbera, který říká, že hypnóza jako stav neexistuje, že je to odpověď organismu na impulsy, které vysílá hypnotizér, protože všechno to, co obdržíme v hypnóze, získáme třeba i v jiných stavech – meditace, jógy. Vycházím z toho, že hypnóza jako samostatn ý stav organismu neexistuje, ale že pokud působíme na člověka, vyvoláváme určité změny v psychice a ve fyziologii, které potom souhrnn ým názvem můžeme označit jako hypn ózu, i když tento název není přesný. Na čem je závislý úspěch hypnotizov ání? Hypnotizér musí vzbudit totální dů- věru a hypnotizovaný se musí cítit uvoln ěně. Nechat se hypnotizovat znamená naprosto se uvolnit a věřit. Úspěch tkví v tom, zda-li se při prvním setkání s terapeutem vytvoří kontakt a při dalších schůzkách se zvětšuje nebo zmenšuje. Jsme všichni hypnabilní? Teoreticky ano. Z praxe však víme, že asi pět procent populace lze považovat za nehypnabilní. Jsou to jedinci s určitými psychickými abnormalitami. Lidé, kteří trpí nesoustředivost í, mají rychlý let myšlenek tzv. „Fly of Ideas (i když v tomto případě je možné volit typ hypnózy, který je uvede do takového zmatku, že vlastně předběhne jejich tok myšlenek). U osob, které jsou nesmírně podezírav é – paranoici – které mají strach nap říklad zavřít oči a uvolnit se, je hypnózu také velmi obtížné vyvolat. Špatná komunikace je i u pacientů se schizofrenií. Co bylo tvým zájmem v Itálii? Upoutala mne myšlenka hypnoantikoncepce. Metoda se roku 1986 dostala i do Československa. Vznikl projekt, který byl schválen ministerstvem zdravotnictví a prováděn v Ústavu péče o matku a dítě v Podolí. Tento výzkum ale prokázal, že na československ é populaci se ta to metoda neosv ědčila. Jak myšlenka hypnoantikoncepce vznikla? V populaci se vyskytuje určité procento žen, které nemohou otěhotnět, přestože lékaři nenajdou žádnou pří- činu. Tento stav můžeme označit jako tzv. psychosomatickou interfilitu. My v takovém případě provádíme za pomoc í hypnózy relaxaci a dáváme posthypnotické rozkazy. Patologické změny, které se v orgánu vytvořily, například uzavření vejcovodů nebo kyselost ve vagíně odstraníme. Řekli jsme si, že když lze patologické změny v organismu odstranit, mohli bychom je také hypnoticky vyvolat. Takže jsme situaci obrátili a uměle vytvářeli v ženě blok, aby nepřišla do jiného stavu. V některých případech se to skutečně podařilo. Jsou dokonce ženy, které mají schopnost zablokovat se samy. Ovšem ukázalo se, že v masovém mě- řítku se tato metoda neosvědčí, že je nepoužitelná, takže se od ní ustoupilo. Je to škoda, protože by bylo bezvadn é, kdyby se početí dalo takhle řídit. Věnuješ se i výzkumu v oblasti výuky cizích jazyků? Jedná se o psychoaktivační lingvistickou metodu (PALM), v níž shrnuji zkušenosti sugestopedologie profesora Rajkova, kteří se snažili pomoc í hypnózy ovlivnit proces učení. Sám jsem pokračoval dál a rozvedl tuto práci, až jsem vytvořil zmíněnou metodu, která slouží jako trénink těm, kteří se chtějí učit cizí jazyk nebo mají probl émy při studiu. Jak to probíhá v praxi? Obnáší to deset sezení s hypnologem. Ta první jsou zaměřena na stanoven í diagnózy , tedy příčiny neúspěchu. Pak vytvořím určitou strategii, dle které postupuji a pomalu ovlivňuji pacientovu vůli, motivaci, návyky, nevědomí a vytvářím jeho aktivaci, to co se v psychologii nazývá zaměřenost. Ve výsledku dosáhnu toho, že dotyčný se stane jakoby posedl ý studiem cizího jazyka, navíc látku, kterou si prostuduje, si dobře pamatuje a nebojí se ji v praxi použí- vat. Na kolika lidech jsi tuto metodu ověřoval? Asi na dvouch stech, ale ve většin ě případů jde zatím o experimentální fázi. Máš mezi pacienty také děti? Ano, ty jsou nejlepšími pacienty. Na rozdíl od dospělých mívají větší důvěru, nepodezírají a ztotož- ňují se s mými slovy. Nejčastěji přich ázejí s problémy ve škole nebo se bojí tmy a nemohou večer usnout. Pracuje se s nimi krásně a navíc je zde velká šance, že když pomůžeš včas, tak dítě zachráníš. V mladším věku je psychika velmi pružná, tak- že její ovlivnění je snažší. Dopřáváš si taky autohypnózy? Ano, to dělám velmi rád. Prostřednictv ím vlastního hlasu, který mohu mít i nahraný na kazetě, si například 150krát po sobě opakuji, že se mi den ze dne daří lépe a lépe, až to začínám cítit. To máš tedy na sebe velký vliv. Ano, na sebe i na některé druhé. Ivana Bachoríková Václav Holič Richard Köhler
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Kolik let zbývá orang-utanům na Sumatře? Tito tvorové, kteří jsou svým způsobem nejblíže chování člověka, již dnes žijí jen v pralesích Sumatry a ostrova Kalimantan. Bezohledným kácením tropických deštných pralesů ale denně přicházejí o své přirozené prostředí a tím i podmínky k životu. Spousta orang-utanů byla také odchycena do zajetí a chována svými majiteli jako domácí zvířátko. V zajetí je s nimi ale zacházeno různě. Z tohoto důvodu byla v roce 1972 na severu Sumatry založena „Bohorok Orang-utan Rehabilitation Station”, rehabilitační stanice, která se zabývá právě získáváním orang-utanů ze zajetí a jejich přípravou na nový návrat do přírody” Bohorok je jenom malá část z 9 tisíc km2 národního parku Gunung Leuser, který se stal světově známým jako útočiště na světě nejvíce ohrožených druhů zvířat. Hlavně sumaterského nosorožce a orang-utanů. Kromě nich zde ale žijí i sloni, tygři, sedm druhů opic. Ve výčtu bych mohl ještě dlouho pokračovat. Tamní ochranáři spočítali, že v parku žije na 285 druhů ptáků, 90 druhů savců, 103 druhů plazů a na 35 druhů obojživelníků. Na financování rehabilitační stanice se při jejím zrození podílela světová organizace WWF (World Wild Fund for Nature) a Frankfurtská zoologická společnost. Vedení celé stanice se ujaly dvě Švýcarky – Monika Bornerová, Regina Freyová. S konstrukcí karanténních klecí a správních budov, na břehu řeky Bohorok, se začalo v dubnu 1973 a brzy bylo všechno připraveno pro své první „pacienty”.Do konce roku 1992 prošlo stanicí dohromady 187 orang-utanů a uspokojivých 132 z nich bylo úspěšně připraveno k návratu do divočiny a propuštěno na svobodu. Zbývající jsou buď ještě v rehabilitaci a nebo bohužel svůj pobyt v zajetí nepřežili. Dnes se rehabilitačnímu programu podrobuje asi 184 orang-utanů. · · Hned po příjezdu do malé osady Bukit Lawang, která je přístupovým místem do parku, jsem si musel koupit za 2 US $ oficiální povolení ke vstupu na stanici. Ubytoval jsem se v jednom z mnoha laciných hotelů, které za posledních několik let kolem řeky Bohorok vyrostly, a odpoledne jsem ještě se skupinkou turistů odešel na první krmení. Nejdříve jsme ale byli malou dřevěnou loďkou – „prahu” – vytesanou z jednoho kusu kmene, přepraveni na druhou stranu řeky. Do loďky, kam se podle odhadu Evropana nemohlo vejít více než 6 lidí, jich bylo nahnáno 10 tak, že horní okraj byl už jen asi 2 cm nad hladinou rychle proudící řeky. Nikdo z nás při převozu nepochyboval o tom, že při sebemenším chybném pohybu někoho na palubě půjdeme ke dnu. Nikdo se ale naštěstí ani nepohnul. Když správci parku zkontrolovali naše povolení, pokračovali jsme dál po rozbahněném chodníku džunglí ještě asi 15 minut, než jsme došli na místo. Krmení probíhalo na malé dřevěné terase umístěné mezi dvěma urostlými stromy. Správci rozbalili jídlo, několikrát zabouchali dřevěnými tyčemi o kmen stromu a všichni jsme s napětím čekali, jestli se některý z orang-utanů objeví. Nečekali jsme dlouho, a z levé strany džungle bylo slyšet praskot větví a objevila se samice s mládětem. Za chvíli se k nim připojil i statný samec. Všichni tři se pomalu a líně uvelebili na terase a natahovali své dlouhé ruce po banánech, které jim oba správci přinesli. Když banány zmizely, dostal každý z nich ještě hrnek mléka a byl zahnán pryč. Celé toto úchvatné divadlo trvalo asi půl hodiny. Druhý den se všechno opakovalo, pouze zvířat začalo přicházet víc. Odpoledne pak, když už všichni turisti odešli, napočítal jsem v našem okolí 8 orang-utanů, kteří se nenuceně přehupovali z jednoho stromu na druhý a hledali ještě něco k snědku. · · ·Celý proces, od převzetí orang-utana ze zajetí, přes jeho rehabilitaci až po jeho uvolnění na svobodu,je značně složitý a může trvat různě dlouho. Do zajetí se orang-utani dostávají hlavn ě pytlačením a ztrátou prostředí, a tím i podmínek k životu, způsobených bezohledným kácením džungle. Sám jsem viděl dokument, ve kterém zoufalý orang-utan, ačkoli je to mírumilovné zvíře, vrhal po dřevorubc ích kusy větví, když káceli jeho strom. Hned nato musel být odchycen a převezen jinam. Upytlačení orang-utani jsou pak prodáváni do soukromí a jsou chováni jako domácí zvířata. Zacházeno je s nimi různě. Proto, když je takový orang-utan správci parku objeven, je zabaven a převezen na rehabilitační sanici. Nově příchozí jsou často nemocní a v bídném stavu. Mohou onemocnět a přenášet většinu i nebezpečných lidských chorob. Proto jsou ihned po příjezdu na stanici umístěni do karanténních klecí, kde jsou léčeni a dostávají svou výživnou stravu. Zdraví orang-utani mají pak již pravidelné „vycházky” na svobodu, kde se někteří z nich doslova znova učí lézt po stromech. Dostávají větve, aby se naučili stavět hnízda, učí se vyhýbat se zemi, která je pro ně v podstatě jediným místem, kde jsou zraniteln í. Tato učební a přípravná fáze může trvat různě dlouho – od několika dnů až po několik let. Vše závisí na věku zvířete a na době, po kterou bylo v zajetí. Další fází je už jejich trvalé vypuštění do džungle. Aby se zvířatům pomohlo překonat obtížný přechod z klecí do divokého, volného života pralesa, je jim 2x denně přinášeno jídlo – banány a mléko. Aby byli orang-utani nuceni obstarávat si potravu sami, její příděly jsou pak postupně snižovány. Když je orang-utan schopen na člověku úplně nezávislého života, je znovu odchycen a přepraven hluboko do džungle, aby se znova stal orang-utanem divokým · · ·Divoký orang-utan žije v níže i výše polo žených tropických pralesích. Jen zřídka slézá ze stromů na zem, kde by se mohl stát snadnou kořistí tygrů nebo leopardů. Jejich hlavní potravou je ovoce, rostliny, listy a hmyz. Dospělí samci žijí osamoceně, ale samice zůstávají se svými mladými. Své první mládě mají ve svých 10 letech a další každých 6 let. Při narození nového mláděte starší mládě obvykle matku opouš- tí a žije již samo. Těhotenství u orang-utanů trvá stejně dlouho jako u člověka – 9 měsíců. Dospělí samci váží až 90 kg, samce pak asi 50 kg. Dožívají se průměrného věku 40-45 let. · · ·S příchodem turistů a s nimi i peněz se ráz krajiny výrazně změnil. Řeku dnes lemují desítky hotýlků postavených z bambusu, restaurací a malých domácích krámků s různým užitečným i neužitečným zbožím. Obyvatelé osady opouštějí svá rýžová pole a kaučukové plantáže a orientují se na výnosnější turistiku. Denně proud í do parku desítky turistů z celého světa, aby spatřili „pány džungle”. V týdnu se každého krmení účastní v průměru 20 lidí. O víkendech se ale přihrnou hordy indonéských výletníků. Orang-utani se tak stá-vají více věcí komerční než chráněnou, nehledě na rušivý vliv, které na ně časté návštěvy mají. · · · Název „orang-utan” znamená „pán džungle “. Přišla ale nešťastná doba, kdy už pánem džungle není. Tím již se stal místo něho člověk.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Možná že v Čechách se jezdí na piknik s máslíčkem Alfa, jak nás o tom přesvědčuje televizní reklama, ale v Kirgizii se na piknik jezdí s ovečkou. To je tak: vezmete rodinu a vodku, váš soused vezme rodinu a ovci, švagr vezme rodinu, náklaďák a samovar. Naskáčete na korbu náklaďáku i s ovečkou a vyrazíte k řece. U řeky roztopíte oheň, ženy roztopí samovar a chlapi se sami roztápějí z piál (misek) nápojem z kvašeného obilí buzo nebo rovnou vodkou. A aby nebylo takové ticho, na autobaterii náklaďáku se zapojí magnetofon a může se oddycháť (piknikovat).Děti začnou skotačit v řece nebo s ovečkou a břehu, ženy prostřou pod stromy ve stínu, neb skotačení jim nepřísluší a chlapi zkoušejí na háček chytnout nějakou tu mřenku. Ale nepleťte se: vážné a seriózní vysedávání u vody to není – radosti a veselí nad každým čudlem je hojné, vždyť hojná je také řeka. Ale jako všechno má svůj čas, tak i ovečka má dnes svůj velký den. Je trochu nervózní a ztrémovan á, uskakuje, když si pro ni přijdou. Netrvá ani půl hodiny a už se peče ve žhavém popelu šašlik, krájí se zelenina na úlov (zeleninové rizoto) a dětem se místo skopového poskytne k jídlu kaše. Je třeba ještě proprat střeva, a tak chtě nechtě musí jedna žena do vody. Za další hodinku voní pečené skopové celým tábořištěm, z reproduktorů k tomu ABBA střídá místní pop-hvězdu a dokonce i hlava ovečky, napíchnutá na klacek nad ohněm už vypadá jako cosi, co v sobě skrývá lahůdku – upečený mozeček. Je to morbidní? Ale u nás se přece také jí skopové. Jenom tu ovečku na piknik nikdo nevyveze.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Dvakrát prý nevstoupíš do jedné řeky. Ale výjimky stvrzují pravidlo jako vzácné prvku, dodávající oceli ušlechtilý ráz. Takže se můžeme s ledovým klidem zeptat: proč do té řeky nevstoupit, zejména když obsahuje vodu v tuhém skupenství? V pětaosmdesátém úspěšně velel hokejistům ke zteči na nejvyšší svě- tovou příčku. Ve světě získal na váž- nosti, jeho cena na hokejovém trhu rázem měla cenu zlata. Odešel za humna do Rakouska, pak zakotvil v Německu. Říkali mu DOKTOR PUK. Diagnóza hokeje z jeho úst je krátká, výstižná, přesná: Led není med! Dr. Luděk Bukač se vrátil. Zase stojí na střídačce národní- ho mužstva. Kdekdo doufá, že po italském vý- buchu vrátí náš hokej z klinické smrti zpět do života. · · · Stará Štvanice by mohla vyprávět hokejové zkazky! Třeba o našem slavn ém krajanovi Matěji Bucknovi. Hrál za mořem v mužstvu Polykačů kouře – Trail Smoke Eaters. U nás pak za nejlepší evropský tým LTC Praha. Trénoval nároďák a vyhrál s ním praž- ské mistrovství světa v roce 1947, za rok stříbrnou medaili na olympiádě ve Svatém Mořici. Národ Matěje miloval. V rádiu o něm zpívali písničku: „Matěj Buckna, zlatý kluk, přejeme mu k jmeninám kluka jako buk! Buckna se ničemu nevyhýbal. Za kuropění, jindy totiž nebyl led na Štvanici volný, ostřížím okem vyb íral kloučky do žákovských mužstev, prý budoucí šampióny úplně celého světa. Měl oko ostřejší než laserový paprsek, který ostatně v té době nikdo neznal. Vzadu u západní tribuny nat áhl kustod šňůru a vytvořil úzkou ledovou nudli. Na ní se rodily budoucí hvězdy. Jednou, krátce po válce, si v neděli ráno přivstali dva bráchové z Podolí, Luděk a Zbyněk, a šli se uká- zat tomu slavnému kanadýrovi, co v Trailu uměl polykat kouř. „Tamhleten, ukázal Mike, od narozen í ovšem Matěj, na hbitého kluka. „Bude dobrej! Kustod si zapsal: Luděk Bukač. „Bráchu tenkrát Buckna nevybral, ale ten nezoufal. Za chvíli pořádal výběr I. ČLTK, takže Zbyněk ani nesundal brusle, zkusil to znovu a vzali ho. Bráchové začínali ve dvou nejslavn ějších klubech téhle země. Když přišel únorový mač, ve kter ém demokracie utrpěla porážku, stáhly se mraky i nad sportem. LTC začalo mnohým ležet v žaludku, ve vedení továrník Sitta a další, podvratné živly, kam se podíváš. Luděk se sebral a přešel Hlávkův most na přírodní kluziště I. ČLTK. Teď hrál s bráchou v jednom mužstvu. Ale i na tenhle klub došlo. Stal se z něj Motorlet, z LTC byla přes noc Tatra Smíchov. Jenže v I. ČLTK nebylo tolik reprezentantů, ba v té době snad ani jeden, takže Damoklův meč zvedal vítr spíš na protější straně ostrova Štvanice. Dorost I. ČLTK byl velmi siln ý – stal se mistrem republiky. Luděk patřil k oporám. V devětačtyřicátém jsme vyhráli ve Stockholmu mistrovstv í světa. Za rok se celé národní muž- stvo ocitlo ve vězení. Skončila jedna velkolepá hokejová éra, okrášlená dvě- ma tituly mistrů světa a potřísněná ztrátou svobody pro ty nejlepší. „Nejhorší bylo, že ta doba byla straš- ně krátká. Jenže my jsme tehdy byli ješ- tě kluci a politika šla nějak mimo nás. Samozřejmě, nechápali jsme, proč naše idoly zmizely na Borech, ale prvořadý byl pro nás hokej. Myšlenkově jsme byli jinde – jak hrát co nejlíp, dát nejvíc gólů! Bukač hrál tak dobře, že si ho v osmapadesátém všiml i Vovka Zá- brodský. Pan hráč. Velký šéf. Ten když se rozjel s pukem, tribuny vzdychaly nadšením jako hlediště v Národním, když Štěpánek vystřihl Cyrana. „Byl to on, kdo mě ´dělal´ do Sparty. Zábrodský je dnes neprávem opomí- jen. Jistě – bylo kolem něho mnoho fám. Většina hráčů zavřená, jemu nikdo nezk řivil vlásek! Jenže on byl výjimečný hráč, osobnost, symbol, a takové lidi se nehodilo zavírat. Neznám detaily kolem té aféry, ale fakt je, že po propuštění z vězen za ním jeho bývalí spoluhráči přišli do Sparty a zase hráli společně
Šéf by pro Luďka něčím jako Edison pro mladého Nikolu Teslu, který za slavným vynálezcem přišel na zkušenou do laboratoří v Menlo Parku. Mladý hokejista kradl očima šéfovy finty, aby jeho bekhendové střely taky měly razanci dělové koule, a klič- ky se učil vyšívat, jako když paličkuje krajky. Občas mu Zábrodský s ručníkem kolem krku (z první řady za střídačkou mu jej vždy podávala jeho manželka – nikdo jiný tohle právo nem ěl, ani slavný sparťanský kustod Kauck ý) řekl na půl úst: „Dobrý, mladej! Zábrodský hrál stejně dobře tenis, byl přeborníkem v mariáši. Karty mu vrchnost vyčítala. Taky to, že měl rád peníze. „Ale to je přece správné, ne?Kdo by je neměl rád? Tehdy jsme hráli za hubi čky. Starej dobrej sport! Za zápas dvě stovky! Jen Vovka měl privilegia, vysok ý pat, za který by si ale dnes nikdo neobul brusle ani v divizi. Hrát se Zábrodským byl pro každého zážitek. Dělali jsme mu nosiče vody, on už měl léta, tak se nehonil, dával jen góly. A jaké! Do smrti se mi o nich bude zdát! Když se sejde stará sparťanská garda, vždycky se hovor stočí na šéfa. Každý před jeho hrou smeká pomysln ý klobouk, asi jako sochař, když stane v pokoře a úctě před Rodinovým Myslitelem. „To je pravé slovo – byl to Myslitel! Na poslední sraz přijel i dr. Kristian Cee, druhdy blonďatý obránce, dnes v celém světě uznávaný gynekolog. Už je to hodně let, co se zapomněl vrátit z jednoho zájezdu
„Hodně hráčů zůstalo venku. I lidí z vedení. Zůstali občas i ti, co nás měli hlídat. Luděk zůstal. Měl (a pořád má) krásnou ženu Emilku, s kterou chodil už jako student stojní průmyslovky. Nevynechala jediný jeho zápas, jen s tím rozdílem, že manželovi nepodá- vala ze střídačky ručník. Čtyřiadvacet let předtím, než se stal trenérem mistr ů světa, mohl jako hráč vychutnat, jako to je být evropským šampi- ónem. V roce 961 nikdo nechtěl trénovat nároďák. Jsou to žabaři a do Švýcarska si jedou pro kabát z ostudy! Nakonec roli kamikadze přijali JUDr. Andršt s docentem Kostkou. Všichni je litovali. Prý mají mužstvo děravé jako ten ementál, co se dělá právě ve Švýcarsku. Trenéři na posledn í chvíli nominovali třetí útok: Dolana, Bukač, Prošek. Tihle žabaři neprohráli jediný zá- pas! Po letech porazili o dva góly SSSR, poslední dostal brankář Činov od Pant ůčka rovnou z buly. S Kanadou hráli 1:1 a jen horší skóre je připravilo o zlato. Když se vraceli domů, na letišti stá- ly tisícové zástupy a provolávaly slá- vu! Pršely pozvánky na besedy. Na jedné Luděk prohlásil, že za vše, co umí, děkuje dvěma lidem. Bucknovi a Zá- brodskému. Měl z toho velké nepříjemnosti, ale taky štěstí. Zavírat hokejisty už nebylo v módě. · · · Na šampionát v pětaosmdesátém přijel z kanadského Trailu Matěj Buckna. Pořád měl oko jako ostříž a paměť jako počítač slovutné firmy IBM. Když přišel za kluky do kabiny, Luděk mu chtěl připomenout své za- čátky, ale Buckna ho předešel: „Vím, co mi chceš říct, ale já si to pamatuju, ještě nejsem takovej dědek! A zjihle vzpomenul štvanické „nudle, neděln ích výběrů za kuropění, taky chvíli, kdy ukázal na malého kloučka a řekl – tohohle chci, ten bude dobrej! Taky si vzpomněl, že Luděk tehdy přišel s bratrem. Jenže ten už Bucknu pozdravit nemohl
„V osmašedesátém Zbyněk s rodinou emigroval. O čtyři roky později ho ně- kdejší sparťanský hráč Matys, taky emigrant, pozval na trénink svého muž- stva pár kilometrů za Mnichov
Když se v mlze vraceli, došlo k havárii. Zbyněk byl na místě mrtev. · · · Devět let trenérem národních týmů Rakouska a Německa – zkušenost k nezaplacení! Tam posuzují člověka podle výkonu. Dostaneš zaměstnání a odpovídající odměnu za práci. „To u nás nikdy neexistovalo, nebyli jsme na to zvyklí. Základy normálního světa jsou postaveny jedině na úspěchu a výkonu. To nejsou jen atributy, ale pří- mo mravní zásada! Úspěch celé společ- nosti je stimulován úspěchem jednotlivců. Když ho dosáhneš, jsi v centru dění a pozornosti. Nemáš – přijdou jiní, schopn ější. U nás kdekdo poukazuje na předchoz í zásluhy. Ne, to nás nezajímá, teď ukaž, co umíš! Sport se už nehraje o hubičky, dvě stovky za zápas patří do úsměvných historických análů, nad kterými dneš- ní generace řve smíchy. „Sport se dnes nejen hraje, ale i prod ává. Je průmyslovým fenoménem, zaj ímajícím všechny vrstvy. Stoupají nároky na hráče: někdo vydělává v NHL pět miliónů dolarů, ve fotbalové bundeslize to samé v markách. Za ty peníze není snadné podat odpovídající výkon a je jasné, že za dvě stě marek se hraje leh- čeji. Média vytvářejí gloriolu, svatozář, symboly. Rodí se star, superstar, megastar. Bez televize a novin by ale nic takového nebylo možné – lidi by si to neuměli představit. Zábrodského tenkrát znali jen hokejoví příznivci, dnes by po něm vzdychaly babičky v domově dů- chodců i studenti bohosloví. Hráč se od jiných lidí neliší, taky je z masa a kostí, ale je umně manévrov án do vyšších poschodí. Lidí se s ním ztotožňují, sledují každý jeho krok. Co řekl Gretzky, kam jel na dovolenou Jágr, vědí přesně, jak se den po dni mění zdravotní stav Maria Lemieuxe. Když ten oznámil, že vynechá letošní sezónu, fanoušci v Pitsburghu houfně vraceli zakoupené permanentky. „Sportovec se musí umět chovat. Dob- ře vypadat. Vybraně oblékat. Musí umět mluvit, pohotově a pokud možno vtipně odpovídat. Novinář dřív nikoho nezají- mal, dnes vytváří právě ty symboly pro široké vrstvy. Musel jsem si na to venku zvyknout. Doma znáš dobře hrá- če i novináře, o to jsem to měl v cizině těžší. Německy umím dobře, ale líp se samozřejmě mluví česky. Ale musíš se snažit začlenit, přijmout způsob života. Jak říkal Voskovec – doma jsi tam, kde si pověsíš klobouk. · · · I trenér národního týmu, ať Rakouska či Německa, nosil své soukrom í na trh. Není z těch, kteří by nepřežili den bez novinářské otázky, ale schovávat se nemůže. V Německu jsou novináři agresivnější. Bulvární noviny někdy vyrukují s indiskrecí, rá- dobysenzací. „To je jejich chleba a nezbývá, než to vzít na vědomí. Musíš se otevřít, nelze mávnout rukou a říct – s vámi nemluv ím, vy jste pitomci! Něco takového v demokracii neexistuje, je to součást profesionálního života, stejně jako tiskovky, autogramiády, propagační akce. Vždycky říkám, že ve výši finanční odm ěny je zahrnuta i část bolestného. Mus íš prostě otevřít zámek svých soukromýchproblémů a pochopit, že jsi figurou pro veřejnost. Snažil se o určitý odstup. Při negativn í kritice nereagoval. Řídil se zá- sadou, že je lepší mnohdy mlčet, výmysly nekomentovat a dělat raději dál. Někdo je ale naopak přímo stavěn k tomu, aby se v novinách a televizi prodával za každou cenu. „Já na to nemám povahu. Jenže – dnes je tahle zdrženlivost ve sportovním byznysu minus! · · · Na mistrovství světa v Itálii se s týmem Německa nedostal do závě- rečných bojů. Novináři dštili na tren érovu hlavu oheň a síru, aby jedním dechem tvrdili, že by měl zůstat dál. Pak přišla nabídka z Prahy. Vzal ji, protože chce zkusit, jak to chutná, když podruhé vstoupíš do stejné řeky. „Kdyby nabídka nepřišla, zůstal bych v Německu, i když bych musel víc válčit se sdělovacími prostředky. Ale musel bych to zvládnout. Třeba se i víc otevřít, abych smazal to minus
Němce nezajímá nic jiného než úspěch. Jsi první výborně! Druhý? Byla to smů- la! Žádné jiné umístění je nezajímá, nepadá v úvahu. Jenže sport je soutěž. Vyhrát může jen jeden. Jaké bude nové české národní muž- stvo vedené staronovým trenérem? Dá přednost zámořským hvězdám nebo bude vybírat je v domácích luzích? „Máme jen jedny hráče. Ty, co si svým výkonem zaslouží hrát za českou reprezentaci! Luděk Bukač mluví uvážlivě, odpov ědi jsou přesné, dokonale vybroušen é jako diamant z dílny antverpského brusiče. Za devět let v cizině ví to, co mnoz í doma ještě nechápou, pochopí-li to kdy vůbec: skončil čas řečí, začala doba práce. „Čímž nemám na mysli jen hokej
Nedávno se kdosi zeptal DOKTORA PUKA, jak moc vzpomíná na ten slavný evropský titul ze Švýcarska roku 1961. Po tváři mu mimoděk přelétl úsměv. Zmizel lehce jako první jarní sníh nebo prchavé vzpomínky na časy, které dnešní generaci říkají asi tolik, jako bitva na Piavě: „Rozhodující je to, co je teď, praví s klidem bezmála ledovým.
autor: Honza | Kvě 26, 2021
Zámek Lipová leží až na samém chvostě Šluknovského výběžku. Silnice se pozvolna mění v špatně uhlazenou okresku vine se jak had podzimn ími lesy a čím dál menšími vesnicemi. To, co jsem viděla v zámeckém parku, předčilo i nejsmutnější očekávání. Slunce prosvicuje protlučenou ruinu skrz na skrz, stropy téměř neexistují a střecha už vůbec neplní svou funkci. Zem je samá rýha od řádění motorkářů a zdi přízemí jsou počmárané lidovou tvořivostí nejrůznějšího druhu – od fašistických nápisů po pornografické kresby. Takhle si poklidně chátrá celá desetiletí. I když navenek není od „Listopadu” nic znát, přesto se cosi změnilo. Chátrající ruiny se staly středobodem miliónových spekulací.GENEZE. V roce 1970 opustila brány zámku definitivně vojenská posádka. Utichl dupot kanad a řev rázných povelů, aby udělal místo vandalům nejrůznějšího druhu, kteří měli do nezabezpečeného objektu docela snadný přístup. Dva roky nato sice vypracoval památkový ústav plány na rekonstrukci, ale v roce 1976 přebírá trojkřídlý areál s rozsáhlým parkem odbor školství ONV Teplice a chce jej využít jako prostor pro školy v přírodě.Pobývat ve staré a neudržované budově s provlhlými zdmi není pro dítě žádná slast. A tak odbor školství tvrdohlavě požaduje zrušení památkové ochrany, aby mohl klasicistní zámek s pozoruhodným průčelím a barokním přízemím demolovat a nahradit jej „krásnou a úhlednou” panelovou nadstavbou. Naštěstí se koncem 80. let dostali se ke slovu i moudřejší lidé a s pomocí tisu přinutili příslušné úřady, aby vypracovaly seznam nejohroženějších objektů a snažily se situaci nějak řešit.CAUSA REDOS. Jako fantastický zachránce v poslední chvíli se všem jevil v červnu 1989 pan Vencl se svým výrobním družstvem REDOS – Rekonstrukce, Ekologie, Doprava, Opravy a Služby, když nabízel převzetí objektů, jejich ochranu a rekonstrukci. Jeho služba se zdála být nedozírná, neboť demoliční bagry už byly skutečně na cestě. Poctivě si objel inzerované budovy a na „burze památek” si nakonec ze 120 nabízených vybral 23 kusů a postupně je získal bezúplatnými převody do vlastnictví REDOSU v Hradci Králové. Kromě hospodářských objektů a kláštera v obci Zákupy i památkové objekty Grabštejn, Fulnek, Neděliště, Rychvald a také zámek Lipová.OTAZNÍKY. Jak to, že všechno proběhlo tak hladce? Jak to, že mu ONV v Děčíně a v Teplicích vyšly v osobních jednáních až podezřele vstříc? Měl snad silné stranické zázemí? Ovšem nejpodivnější je: jak to, že nikdo nestanovil žádné termíny, kdy má Redos rekonstrukce zahájit nebo alespoň kdy má Redos rekonstrukce zahájit nebo aspoň odevzdat projektovou dokumentaci? Jak to, že nikoho vůbec nezajímalo, jak ým Redos disponuje kapitálem potřebným k zahájení renesance?VSTUP ZAKÁZÁN. Dne 27. Září 1989 oznamuje nový majitel – REDOS – zahájení udržovacích a záchranných prací na zámku. Zároveň vytváří zaj ímavý plán využití objektu jako hotelu za pouhých 47 miliónů korun. Jenomže přichází „Listopad” a všechno je jinak. Už v polovině roku 1990 splývá výrobní družstvo REDOS se soukromou firmou stejného jména za vedení stejného člověka. Práce na zámku Lipová, které zatím spočívaly jen v přitlučení cedulí „Vstup zakázán, REDOS, v. d.”, jsou zastaveny, žádn á dokumentace se nezpracovává a budova i nadále chátrá. Vše je prolezlé dřevomorkou, zdi se hroutí, věžička se propadá. Obecní úřad v Lipové urguje slibované požadavky, Okresní úřad v Děčíně popisuje papíry úředními dopisy a svolává schůze. Na jednom takovém jednání, 5. Května 1990 v Děčíně, mění Redos svůj požadavek na opravy pro tento rok z 300 tisíc korun na 450 tisíc. Projektová dokumentace se nezpracovává. Veřejně se hovoří o spekulaci. Podle zápisů z jednání se případ projednává i ve vládě. Josef Vencl v té době oznamuje, že v Lipové zřídí středisko s cestovní kanceláří „VIA Moravie”. Jak se nám tento název objev í v podivné přesmyčce, záhy zjistíme.KLIČKY A PŘESMYČKY. To už ovšem úřadům dochází trpělivost. Odbor kultury Městského úřadu v Děčíně nařizuje firmě Redos, aby stanovila určité termíny oprav s tím, že na jejich nedodržení uvalí sankce. Zároveň žádá pana Vencla, aby objekt zámku Lipová i s přilehlými pozemky předal Obecnímu úřadu v Lipové, jelikož sám není schopen se o ně postarat. Obecní úřad pak bude mít právo postoupit zámek seriózní firmě. Prvním váž- ným zájemcem se stává Tourinvest Praha, který tu chce také zřídit hotel, přičemž počítá s náklady 100 – 150 miliónů korun. Redosu byl konečně položen nůž na krk. Buď si zámek ponechá a postará se o jeho rekonstrukci v pevně stanoveném termínu, nebo jej odevzdá obecnímu úřadu. Pan Vencl jako obvykle kličkuje a obratně manévruje tak, že nikdo neví, na čem je. Nejdřív vyvíjí horečnou aktivitu, svolává další schůzi, ale za deset dní ji opět ruší, za dalších deset dní má odevzdat dokumentaci, ale místo toho mluví o jiném zájemci o objekt, o jakési „Kanadské společnosti”.PRVNÍ POKUTA. Když při dalším jednání v Děčíně dochází na lámání chleba, pan Vencl z ničeho nic odmítá odpovídat s tím, že své stanovisko zašle písemně. Na schůzi přišel opět bez podkladů. Z iniciativy Okresního úřadu v Děčíně je svolána další schůze, ale Redos na ni pro jistotu vysílá svého zástupce, který není o celé věci ani trochu informován. Krátce nato stavební odbor Městského úřadu ve Šluknově ukládá Redosu první velkou pokutu v hodnotě 200 tisíc korun za to, že ve lhůtě neodevzdal projektovou dokumentaci a ani se nedostavil k jednání. Pan Vencl se snaží „svízelnou” situaci řešit. Nabízí Lipovou Obecnímu úřadu za 3,75 miliónů korun. Ačkoli sám ji získal bezúplatně. Tato suma se rovná hypotéce, kterou REDOS na zámeček uvalil.VEŘEJNÁ ŽALOBA A VYŠETŘOVACÍ VAZBA. Okresní úřad v Děčíně rozesílá sdělovacím prostředkům „veřejnou žalobu” proti družstvu a předsedovi Josefu Venclovi. Apeluje na veřejné mínění a přirozené zákony, protože právně se s Redosem nedá hnout. Když už neví kudy kam, tak se nedostaví na jednání a neodpovídá na dopisy. Pan Vencl rychle objednává u libereckého Stavoprojektu dokumentaci na opravu střech. Když je plán rozpracován a rozhořčení trochu uklidněno, objedn ávku opět stahuje. Věc se dostává do právní roviny. Na základě výše uvedených skutečností je pan Josef Vencl obviněn ze zpronevěry a v dubnu 1991 vzat do vyšetřovací vazby.MORAVIAPARK. Ke zvratu v událostech dochází na přelomu roku 1991/1992, kdy na scénu vstupuje akciová společnost MORAVIAPARK z Brna. Název evokuje onu podivnou přesmyčku, o které jsem se už zmiňovala. K jakým majetkovým machinacím opět došlo, lze zjistit jen velmi obtížně. Podle dopisů archivovaných v Památkovém ústavu v Ústí nad Labem je novým majitelem Lipové Moraviapark. Hovoří se o půjčce 750 000 korun, kterou převodem nemovitostí družstvo Redos takto splácí. Na Okresním úřadě v Děčíně mi zase sdělili, že zámek Lipová poslou žil Redosu jako kapitálový vstup do akciové společnosti Moraviapark Brno. Jisté je, že správní řízení, kter é teď stavební úřad ve Šluknově adresuje místo Redosu Moraviaparku, probíhá během celého roku 1992. Moraviapark se však brání, odmítá doplácet na zámek Lipová, zpochybňuje hospodářskou smlouvu s Redosem a podává na něj žalobu k obchodnímu soudu, neboť nejsou vůbec vyjasněné majetkověprávní vztahy.DALŠÍ DÚKAZY. O medvědích službách pana Vencla jsem nasbírala ještě celou řadu dalších důkazů. Stejně nejasné a pozoruhodné jsou okolnosti kolem vlastnictví hospodářských objektů při státním zámku Zákupy na Českolipsku. Také je získal Redos smlouvou o převodu nemovitosti – bezúplatně od Státního statku v Zákupech. Klášter Zákupy získal od armádní KVUSS (Krajská vojenská ubytovací a stavební společnost) Litoměřice dokonce s návdavkem třímiliónové dotace původně určené k nákladům na demolici. Tyto informace mi potvrdil také Katastr ální úřad v České Lípě. Kuriózní je, jako řada věcí v této reportáži, že po následných tříletých majetkověprávních tahanic ích požadují vojáci 2 378 000 korun z neproinvestované dotace zpět.ZÁHADNÝ PAN VENCL. Lidé, kteří s ní přišli do osobního styku, se o něm nevyjadřovali nejlépe. S trpkým rozhořčením o něm mluvila i kastelánka státního zámku v Zákupech pani Martina Aulová: „Pan Vencl měl v rukávu vždycky plno velkohubých slibů. Nedávno se tu zase objevil (podzim 1994) a chtěl se hospodářských objektů znovu ujmout. Mluvil o úvěru milión korun, což je samozřejmě směšné.” Jinak není k sehnání. Okresnímu úřadu v Děčíně, který usiloval o vyřešení majetkových záležitostí okolo zámku Lipová, se dopisy vracely nerozlepené zpět. Ani nám se nepodařilo pana Vencla zastihnout na nejrůznějších telefonních číslech. Na hradecké evidenci obyvatel nám pak oznámili, že se pan Josef Vencl údajně přestěhoval do Broumova. Ale na uvedené adrese, kde bydlí jeho tchán, se většinou nezdržuje.RESTITUCE Ani záhadní „podnikatlé” ale nemohou zastavit přirozený pohyb dějin. Zámek Lipová získal podle informací Památkového ústavu v Ústí nad Labem v listopadu v rámci restitucí Primus Růžička. Jeden z jeho předků, pražský právník JUDr. J. J. A. Růžička získal „Hanšpach”, tedy Lipovou, v roce 1924 po 1. Pozemkové reformě. Později jej vyvlastnila německá říše, na základě Benešova dekretu byl protiprávní prodej vymazán a po únoru 1948 došlo k dalšímu „střídání stráží”. Pokud se týče hospodářských objektů zámku v Zákupech, na referátu kultury Okresního úřadu v České Lípě mi sdělili, že je odkoupila od REDUSU firma Atelier, d. W. o., Praha zastupovan á panem architektem Dvorským. Údajně za 30 miliónů korun. Zastupitelstvo jen vydalo souhlas s prodejem. A prý docela rádi. I když se Redos, který je v likvidaci, proti vší logice lidské, ne však tržní, obohatil, jsou úředníci rádi, že objekty má konečně v rukou seriózní vlastník, který zaručuje jejich udržení a využití. Jisté je jedno. Že aspoň v tomto případě byla devastacím objektů i nedůstojným tahanicím učiněna přítrž.
