autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsala: Olga Vilímková
Posaď se, mamito, kam bys pospíchala. Odkud jsi? Z Evropy? Jak daleko! Pěstujete kukuřici? Co s ní děláte? Kolik máš dětí? Bydlím támhle nahoře. Včera mě strašně bolely zuby, sešla jsem dolů, taky tam dopis, konečně přijede na prázdniny, přiveze i děti. Podívej to koťátko, to mi dala sousedka, vezmu si ho nahoru, jsem tak sama. Tobě se tady líbí? No tak přijeďte na prázdniny, můžete bydlet u mě. Když Pán dá…
V loňském roce jsme navštívili Peru. je to země s krásnou přírodou, zajímavými památkami a hlavně mo sympatickými lidmi. Takhle jsme je poznali: Ve vesnici Cochabamba v Bílých Kordillerách se s námi dívá do řeči usměvavá paní s vrásčitou tváří a kopou malých dětí okolo.
Starší holčička, prý devítiletá, pomáhá s mladší sestrou mamince. Zatímco u nás chodí děti na procházku s kočárkem, ona nosí miminko v šátku na zádech. Paní potěžká naše batohy, pohlédne k horám a spráskne ruce: „Kam tam jdete. Tak vysoké hory! Vždyť je to nebezpečné. My sami tam nechodíme. Leda muži, když někoho hledají. Buďte opatrní Nechci slyšet, že jste zemřeli. Ať vás Pán ochrání.” Vysoko v horách (4000 m) a přesto v údolí, pod prý nejkrásnější horou světa Alpamayem, k nám přijde žena v širok ých sukních, červeném svetru a kloboučku. Ženy tady všude mají rády pestré barvy – sukně i svetry jsou často sytě růžové, zelené, modré. Ženy nenosí ponča, ale mají krásné mnohobarevné velké šátky, které si váží na zádech jako batoh – na kukuřici, dítě či televizi, jak jsme později mnohokrát viděli na hranici s Bolívií. Každá má na hlavě klobouček – proti slunci nebo chladu. Kvalita klobouku zároveň poukazuje na sociální postavení jeho nositelky. Rovněž sukně. Čím víc sukní, tím je žena bohatší – může si je dovolit. Nejlevnější z pěkných sukní stála na trhu v Yungay 34 solů, to je 17 USD! Paní z údolí pod Alpamayem prosí o spínací špendlík, nabídneme také jehlu a nit a žena ještě žádá o zápalky. Rádi poskytneme. Ptáme se, jestli si můžeme prohlédnout vesnici. Souhlasí. Procházíme cestičkou mezi kamennými zídkami, vstup je zatarasen větvemi. Je tady asi pět příbytků, kruhové kamenné stavby nezpevněné maltou a slaměné střechy. Jako z pohádky. I naše průvodkyně působí jako pohádková babička. Zve nás do svého domu. Nahlédneme: vedle u vchodu je ohniště, kolem pár hrnců, vzadu hromada klestí a slámy a deky. Odněkud ze tmy vybíhá slepice. Za domkem je zahrada překvapivě plná květin – konkrétně je to měsíček zahradní. I tady se používá k léčení. A zřejmě si ho hodně cení, zahrada je dobře chráněná kamennými zídkami před zvířaty.
V osadě je pořádek. Odpadky – několik cárů starých igelitů – jsou na jedné hromadě. Kromě nás tu nikdo není. Děti výskají ve stráni nad námi, hlídají krávu a ovce, muži cvičí koně. Žena se ptá, jestli máme děti. Ona prý jichá sedm. Na rozloučenou nám přinese dárek – vajíčko. S poděkováním odmítáme, tady je určitě jedno vejce mnoho. Paní nás pohladí a ještě od domku mává na cestu. Dva psi nás doprovázejí až k brance. Psů je všude hodně, živí se také trusem zvířat a pocestné neobtěžují. Vesnice Colcabamba je velká obec. Je tam dokonce škola, prý italská, a kostel s italským knězem. I zde se žije z toho, co poskytne příroda. Na terasovitých políčkách, která se šplhají do nedozírných výšek, se pěstuje hlavně kukuřice, brambory, tady v Peru jich znají na 200 druhů, a oka (připomínající naši ředkev), jen řídce obilí. O pole se starají, jako všude v Peru, muži. Nyní, v období sucha, spravují zavlažovací kanály, zídky a vynášejí nahoru hlínu. Letošní období dešťů (listopad-březen) bylo zlé. Prudké deště poškodily terasy a odnesly hodně půdy.Tady je sklizeň jedenkrát do roka, o dvě údolí vedle mají štěstí, mikroklima umožňuje sklizeň dvakrát, někdy i třikrát do roka. Ženy opatrují děti, shánějí dřevo, vaří a spřádají vlnu. Některé pletou fantastické svetry. Překvapilo nás, že ponča a deky tkají muži. Je to dost náročná práce. Pracuje se ve stoje, vlákna vlny jsou napnuta na dvou tyčích, jedna je provazy připevněná u domu, druhou máte přivázanou k sobě. Mezi napnutými vlákny se protahuj í vlněné provázky. To vše v zářivých barvách. Barvy se kupují na trhu a jsou umělé. Pouze místní muži nosí bílá nebo hnědá ponča obarvená přírodně. Tady do voní! Á, smaží se kukuřičné placky! Jsou výborně! Pražená kukuřice taky.
Obvykle se tu jí zelenina, polévky, vařená mrkev, brambory. Maso – králíka, morčata, mívají prý jen párkrát do roka, hlavně se hoduje při hlavní týdenní fiestě, pořádané vždy na počest mísntích svatých patronů. Hilario je indián z Colcabamby. Potkali jsem ho při sestupu z hor, on se vracel z pastviny, kam doprovodil děti, aby hlídaly ovce a osly. Společná cesta trvala přes dvě hodiny, tak jsme povídali. Vyptával se na život u nás, naši kukuřici, jaké stavíme domy, jakou barvu očí a vlasů mají děti, ženy. Smál se když jsme říkali, jak se opalujeme, abychom byli tmaví. Oni zase chtějí být světlí. Divili jsme se, mysleli jsme, že nemají příliš v lásce gringy (bledé tváře, oslovení vzniklo v Mexiku vůči Američanům). Prý proč? Všude jsou lidé zlí a dobří. Turisté z Evropy pro ně znamenají přilepšení, pronajímají si osly, hledají horské vůdce, nosiče… Když Hilario viděl, že se zajímáme o život Kečuánců, prošel s námi vesnici, nahlédli jsme do různých domácností, popovídali. Večer nás pozval k sobě domů. Má velký dům. Skládá se ze dvou obydlí – v jednom je kuchyně – ohniště s mnoha hrnci, právě se připravuje polévka z oky, a výběh pro morčata. Nejsou tu žádná okna, větrá se dveřmi. Druhý dům je jednopatrový – dole je ložnice, dřevěné postele, barevné deky, nahoře běhají králíci. Před vchodem zvenku visí zrcátkko a obrázek Ježíše Krista ze starého časopisu s několika verši modlitby v kečuánštině. Na stoličce u dveří leží mýdlo. Na dvorku se batolí prase, pobíhají psi, bučí kráva. Večeři dnes vaří Hilariova sestra, manželka odešla do blízké Yanamy, postarat se o nemocnou matku, otec už zemřel. Rodina má tři děti – holčičky. Dvě starší už chodí do školy. Umějí trochu španělsky a chlubí se i anglickým „Hallo, how are you”.
Tady v horách by se prý lidé chtěli učit anglicky, hlavně muži, aby se dorozuměli s turisty. Žádný učitel angličtiny tu ale nidke není, i v krajském městě Huarázu je výuka angličtiny problém. Jinak se ve školách učí španělština, matematika, později dějepis a pří- rodopis. A branná výchova. Ve vesnicích i větších městech jsem mnohokrát viděli pochodující zástupy dětí. Ty děti ale opravdu vojensky pochodovaly – někdy s klacky jako puškami, vysoko zvedaly nohy, za zvuku bubnů či celých kapel, s vážným výrazem ve tváři, hrdé: Jednou nám dvanáctiletý Carlos řekl: „Zítra ráno bude pochodovat moje třída! Přijďte se podívat. Já už mám sice starý kalhoty, zašívaný, no podívej, ale seňora mi je vyčistí.” Ve školách se nosí uniformy – bílá košilka, tmavě modré sukýnky či kalhoty. Některé děti – třídní policie, nosí prýmky a hodnosti jako v armádě. Je vidět, že stát o školství velmi dbá. Budovy školy jsou většinou pěkné, nové domy, jednotně se světle zelenou fasádou. Tady v horách se dopoledne učí malé děti – nižší stupeň, odpoledne starší. Učitelka pracuje 40 hodin týdně. Teď je doba kukuřice. Máčí se, vaří a suší na slunci několikrát za sebou, až zůstane navěky dobrá – neztvrdne, nezplesniví. Základní potravina. Pro zemědělce je vlastně jediným zdrojem příjmu. Co nespotřebuje rodina, prodává se na pobřeží. Je právě suché slunečné počasí, ve všech vesnicích pod Huascaránem s suší kukuřice.
A kukuřice je také hlavním tématem hovoru. Jak se hovor začíná? Jdete prostě kolem, pozvou vás přisednout, na kus řeči. Jednou jsme takhle povídali s dívkou s miminkem na zádech. Mladá maminka říká, že má doma ještě jednoho synka, tříletého, je teď trochu nemocný. I malý byl nemocný, zápal plic, bylo to vážné. Je tady prý špatné podnebí, brzy večer padá mlha. Děti trpí na průdušky. A také průjmy. Hodně malých dětí umírá. Miminko zavrnělo, dívka ho zčala kojit. Přitom vypráví. Žije sama s matkou. Její přítel, otec dětí, po narození druhého utekl. Nebyly oddáni. Neví, kde je. Chvála Bohu, že malinký už je z nemoci venku, mohla začít pracovat v haciendě u bohatého statkáře. Za stravu a ošacení pro děti. Chlapce hlídá matka. Tady svobodná matka?! Svět plný kontrastů. Jeden indiánský průvodce nám říkal, že v některých vesnicích tu rozhoduje o manželství něco jako vesnický náčelník. Dívenka dosáhne třinácti let a už se vdává, tedy je vdávána a hned má první dítě. Někdy se dohodnou rodiče, jindy určí hlava obce sama. Jako v dobách Inků. Na náš údiv – a co láska? – reagoval průvodce Gilmer stoickým klidem: „Tyhle děti stejně nevědí , co je láska, jsou okouzleny svatebním obřadem, jsou hrdiny dne a navíc se tímto definitivn ě zařazují mezi dospělé. Každá dívka spěchá pod čepec. Svou roli matky a hospodyně berou vážně. Rády.
Muži chlapci podobně. Asi – tak to chodí.” Existuje ovšem nevěra. Veřejné tajemství mezi muži. Dvakrát jsme v různých místech slyšeli o smíšených manželstvích indiána s Evropankou. Vždy se jednalo o horského vůdce a Švýcarku. Oba páry žijí ve městě. Vůbec tady hodně lidí z vesnic odchází. Ti, kteří odcházejí, říkají, že je to nutnost. Život ve vesnici nemá perspektivu, znamená každodenní dřinu na poli pro uživení rodiny, za pár solů výdělku navíc vylepšit dům, udělat ženě radost novou sukní… Největší kariéra ve vsi je být učitelem nebo knězem. Když se chcete vzdělávat, prscovat intelektuálně nebo jako technik, nezbývá, než odejít. Ani neučí děti kečuánsky. K čemu, řeknou vám, nebudou ten jazyk potřebovat, pro pár slov s babičkou? Dnes hovoří v Peru kečuánsky asi 9 miliónů lidí, ale vyučování ve školách probíhá ve španělštině, rovněž rozhlasové a samozřejmě televizní vysílání. Kdysi vnucovali Inkové porobeným národům kečuánštinu, dnes se stát sjednocuje španělštinou. Peruánští indiáni o svých dějinách a kulturních památkách jakés takés ponětí mají. Někteří vám doporučí nav štívit v kraji pyramidu, slavné kultovní středisko Chavín, které dalo název celé kultuře, nejstarší v Jižní Americe. Jinak jsou v povědomí samozřejmě Inkové. určitě máte jet do Cuzka a podívat se na jezero Titicaca, odkud Inkové vyšli. Legendy se spojují s historií. Někteří indiáni by chtěli cestovat. Také proto prý odcházejí z vesnic – vydělat si peníze, moci poznat svou zem. V Peru teď vlastně začíná turistický ruch i pro Peruánce.Po patnácti letech, kdy cestování znemožňovala činnost teroristické Světlé stezky, je dnes na většině území opět bezpečno. Většina lidí ovšem necestuje do dálek.
Mají své časté kratší cesty. Každou neděli scházejí dolů, do městečka. A je to událost. Někteří přicházejí s hudbou, v průvodech, ženy našňořené v nejlepších krojích. Spousty sukní, košile s krajkami, množství barevných sponek ve vlasech. Dopoledne je trh, pro našince velk á podívaná. Prodává se všechno možné, hlavně zelenina, vidíte ženu, před sebou tři hromádky cibule, jiná nabízí pár brambor, támhle do pytlíku koku. Tady v Bílých Kordillerách se z koky běžně vaří čaj, chutná jako z kopřiv, ale měli jsme pocit, že se tu moc nežvýká. Doporučuje se proti soroche, nevolnosti z výšky. Zatímco jsou mnozí na trhu, v kostele je mše a po ní prochází městem procesí. V Peru jsou pořád procesí. Kněz v Yungay vypadá jako malý Bůh. Kráčí náměstím pod baldachýnem, ženy před ním sypou lístky z růží. Průvod se zastavuje před soškami a oltáříky, které lidé přinesli ze svých vsí a domovů v horách, kněz je požehná a po obřadu je muži zabalí do bílého plátna, opatrně uloží do košíku a odnesou opět domů.Bůh s nimi. Zvědavě jsme se vyptávali, zda uctívají i jiná božstva, huaca – posvátná místa, jako dřív. Nevíme – všichni říkali, že jsou katolíci. Zajímali jsme se také o způsoby léčení. Hodně se prý používají byliny. I v horách jsou lékaři a indiáni k nim chodí, ale… U pana doktora slíbí, že budou brát léky tak a tak, vyjdou ven a neudělají to. Přinejlepším si koupí na trhu jeden dva penicilíny. Existují lékárny s léky renomovaných firem, tyto ovšem prodává i pouliční obchodník, vystavené na dřevěné desce, po jednom. Místní lékaři si rvou vlasy, osvěta prakticky není. Měli jsme možnost navštívit i léčitele z Cachichi, proslaveného léčbou šedého zákalu. Upřeným pohledem během jednoho sezení vám prý vrátí zrak. Jezdí za ním pacienti z celé Ameriky. Většinou ale léčí místní, běžné choroby, bylinami. Je to starý muž, žije velmi skromně, pacienty přijímá v takové skoro kůlně, tři stoličky, skříňka. Říká, že nemá následovníka, mladí chtějí vydělávat peníze, odcházejí do měst. Zajímavé je, že k němu jezdí „na stáž” cizinci, místní lékaři nemají zájem. Ale to jsme odběhli od nedělního odpoledne. Je fiesta. Hudebníci hrají, tety klábosí. Muži pijí chichu, kvašený nápoj z kukuřice, nebo pisco, destilát. Také dostanete. Na přátelství, na Peru, na vaši zem, přímo z láhve, nelze odmítnout. A ostatní tančí. Tady. A na protější straně náměstí. A za rohem. Jdete vesnicí, ve svátek i ve všedn í den, téměř vždy odněkud slyšíte alespoň bubínek nebo táhlé melodie Panovy flétny. Tvrdá práce a veselý tanec. Starosti a radosti.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal: Josef KlímaTudy, přímo výkladní skříní přiletěl dovnitř znenadání muž. Když dopadl támhle do rohu krámu, jak je na malovaná ta kráva, neměl nohy,” ukazuje mladý telavivský obchodník. Výkladní skříň je už opravená, stejně jako celé zařízení obchodu, krev, která se rozstříkla po pultě i veselých malbách na zdi, už omyli. Zmizely i střepiny, zasekané do stěn – zbyly po nich jen nezahladitelné jizvy, kterých si zákazník na první pohled nevšimne. Podobné zůstaly i v duši mladého obchodníka. On sám měl štěstí: vstoupil do krámu ze zadní místnosti až po tragédii.Po nejstrašnější tragédii , jaká kdy postihla stát Izrael od chvíle, kdy islámští teroristé zahájili svou leta trvající sérii útoků proti vládním vojákům i proti civilnímu obyvatelstvu. Dvaadvacet lidí zahynulo 19. října 1994 na hlavní telavivské třídě Dizengoff krátce poté, co kamikadze Hamásu Saleh Souwi odpálil v přeplněném městském autobuse víc než dvacet kilogramů výbušniny, upevněné na vlastním těle. Když tu teď, tři dny po explozi, zpovídám lidi, kteří zapalují stovky svíček v barevných plechovkách, diskutují, pláčí anebo jen tiše zírají,jako by nemohli uvěřit, jsou domy kolem ještě vymlácené a muži na žebřících vybírají stále ještě z ošlehaných stromů kolem kousky plastů, plechu – a také lidských těl. „Já sám jsem připraven,” říká mladý obchodník a vytahuje zezadu, zpoza opasku, pistoli. Moc přesvědčivě to ale nezní. Je připraven bránit se proti jedinci, který by ho chtěl napadnout. je totálně bezbrann ý proti útoku, který může přijít kdykoli a kdekoli a který má podobu jednoho nečekaného záblesku a moře utrpení…ZEĎ PRO PLÁČKdyž Bůh stvořil Desatero, obcházel různé národy a nabízel jim ho. Přečetli si ho Rumuni a řekli: „Tady je ale napsáno: Nepokradeš! To my si vzít nemůžeme.” Přečetli si ho Francouzi: „No to jo, tady ale stojí: Nesesmilníš! To není pro nás.” Až přišel za židovským prorokem Mojžíšem. Ten to nečetl a rovnou se zeptal: „Kolik to stojí?” Bůh řekl: „To je zdarma.” Mojžíš se rozzářil: „Tak mi to dej rovnou dvakrát!” Smysl pro absurditu, tak podobný českému, vychází z židovského osudu, z běžného života. Není snad absurdní už to, že stát, přecpaný památkami ještě z předkřesťanské a předřímské éry, má jednu z nejkratších historií na světě? A není snad stejně absurdní, že jej v neuvěřitelně složitých a obtížných podmínkách vybudovala a uhájila pouze třetina národa, pro níž byl určen – zatímco dvě třetiny stále ještě žijí roztroušené v diaspoře všude po světě? Když patriarcha Abrahám se svými syny osidloval před třemi a půl tisíci lety tuto pevninskou spojnici mezi Asií, Evropou a Afrikou, jistě netušil, že si vybírá jeden z neuralgických bodů světa. Místo, které nidky nebude klidné, které budou vždycky válcovat pluky ozbrojenců, táhnoucí sem a tam v touze toto strategické místo ovládnout a kontrolovat. Když Abrahámův syn Jákob odvedl v období hladu svůj rod do Egypta, jistě netušil, že předznamenává další část židovského údělu: žít v útlaku, v otroctví.A když po několika staletích vedl Mojžíš Židy zpět z Egypta (trvalo to 40 let), osud věčně zkoušeného národa dovršil: buď pod útlakem – nebo na cestě. První tři staletí po návratu do Izraele to vypadalo docela dobře. Za čtyřicetiletého putování Sinajskou pouští se z bývalých egyptských otroků zformoval pod Mojžíšovým vedením skutečný národ a legendární Archa úmluvy s Desaterem, které Mojžíš přijal od Boha, se stala základem monoteistického náboženství. Dvanáct izraelských kmenů obsadilo rozsáhlé území v oblasti dnešního státu Izrael, které v roce 1028 př. n. l. proměnil první židovský král Saul v království. Jeho nástupce král David se proslavil nejdříve tím, že zabil ve válce s Filištíny bájného Goliáše a posléze slávu říše ještě rozšířil. Sjednotil všechny rody a z Jeruzaléma udělal zhruba 1000 let př. n. l. hlavní město. Davidův syn Šalamoun pozvedl království na prosperující hospodářské centrum celé oblasti a pro Archu úmluvy konečně vybudoval Chrám, odpovídající jejímu významu.Škvíry mezi obrovskými kvádry Zdi nářků, posledního pozůstatku této gigantické stavby, jsou dodnes vyspárovány tisíci papírků s tajnými přáními (dodnes se věří, že se všechna splní), ortodoxní Židé v černých kaftaneh a s nakade řenými licousy rytmicky pokyvují klobouky v podivném rituálu, jak líbají Zeď, kousek dál se odehrává velkolepé divadlo: rabíni přijímají třináctiletého chlapce do nábožensk é komunity dospělých, dovolují mu poprvé číst z prastarých svitků a početná suita příbuzných a přátel hlasitě jásá, zpívá, bubnuje a zasypává účasníky rituálu sprškami bonbonů. Jaké to tu teprve muselo být v době, kdy byl judismus na vrcholu? Kdy podobné kamenné hradby mohutnými kamennými věžemi obklopovaly ještě mohutnější kamenný Chrám s nedostupnou Archou úmluvy? Kdy složitý řetězec zákazů a pravomocí stupňoval hierarchii kněží až k nedostupnému Strážci Archy? Ne nadarmo se tomuto místu dodnes přezdívá „Střed světa”. Ne nadarmo se materialističtí vědci dodnes přou, nebyla- li Archa umluvy i se zdvojeným Desaterem na kamenných deskách (vzpomeňme si na anekdotu o Bohu a Mojžíšovi!) něčím víc než jen náboženským symbolem. Třeba jakousi nukleární „radiostanici” pro vesmírnou komunikaci s mimozemskou civilizací, personifikovanou ve starých spisech v Boha… Jenže dějiny jsou nelítostné jako povodeň: v rose 722 př. n. l. přicházejí Asyřané, po nich Babyloňané, po nich Peršani, po nich Římani – a přestože v různých obdobích nezbaví. Archa úmluvy se ve válečných vírech navždy ztrácí a z monumentálního Chrámu, zničeného, obnoveného a znovu zničeného, zbude jen ta proslulá Zeď „pro pláč”. Nad starými zlatými časy.SVATÉ MOKRO V BOTÁCHReverend vypadal jako všichni američtí reverendi, ať už jsem je potka v USA, v Indii nebo v Praze. Perfektní šedovlas ý sestřih, perfektní pastelové kalhoty, perfektní bílá košile a perfektní aftershave, který voní kostelem. Vedl i stejné reverendské řeči: jak byl jeho otec v osma- čtyřiceti těžce nemocný, ale poté, co přijal křest, se uzdravil a žil zdravý jak řípa až do osmdesáti. Proč vůbec v těch sedmdesáti umřel, když byl zdravý jak řípa, to jsem se nedozv ěděl. Zato jsem se dozvěděl, že ten křest byl baptistický – reverend byl baptista. Mladý muž, kterému to všechno vykládal, spíš ještě chlapec než muž, vypadal jako Arab, ale mohl to být docela dobře i Žid. Ničemu z tékrásné reverendské američtiny doprovázené nadšeným reverendským úsměvem nerozuměl, ale jeho společník (ten vypadal jako Armén) mu to překládal do arabštiny a další muž s černou bradkou a zlatě obroučkovanými brýlemi (ten vypadal jako režisér Dušan Klein) s očima upřenýma do jakési svaté knihy se zlatou ořízkou jakoby v hebrejštině kontroloval, jsou-li reverendova anglick á slova a překladatelův arabský překlad tak, jak mají být. Když reverend domluvil, vzali spolu s překladatelem- přítelem mladíka pod paží, vedli ho pomalu po vybetonované pěšince s bílými sloupky do průzračné zelenavé vody – a tam ho znenadání naznak převrátili, jako by ho chtěli utopit. Ale neutopili: mladík se rychle vynořil, prskal a kašlal, reverend se smál, překladatel se smál a skupinka turistů, rozsazená na kamenných stupních po břehu, se změnila v komunitu věřících. Vzala kytaru a akordeon a začala zpívat nadšeně „haleluja”. Byl teplý izraelský podvečer, v korunách eukalyptů kolem šelestil vánek a jediné, čeho mi přišlo líto, byly pastorovy pastelové kalhoty, z nichž crčela voda. Byla to voda řeky Jordán – pro křest rozhodne ta vůbec nejsvatější…DVA PRAMENY V JEDNOMNa to, že je Jordán jednou z nejslavnějších světových řek, by člověk čekal veletok na způsob Mississippi nebo alespoň Dunaje. Zajordánsko, Předjordánkso, údolí Jordánu, západní břeh Jordánu… mluví se o něm a píše odjakživa, v novinách i v bibli. Když pak poprvé uvidíte strouhu, která se musí červenat i před Berounkou nebo Orlicí, nechápete už vůbec, proč ho tenkrát nepřekročil ani Mojžíš a proč se kolem toho dodnes nadělá tolik řečí. Jinak Jordán krásně zapadá do židovsk ýh absurdit. Dole, na jihu, kde se vlévá do přesolených vod Mrtvého moře, je totiž vůbec nejmenší; doslova se ztrácí, trýzněn výhní a pouští. Však mu také spoustu vody odčerpaly na stovkách kilometrů jordánským údolím rozsáhlé zavlažovací systémy. Jen díky nim se někdejší kamenitá pustina změnila v úhledné, citrusové, ovocné a banánovníkové sady, jen díky nim kroutící se stužka řeky obrostla poli a zemědělskými osadami. Nejlepší byznys v Izraeli musí být jednozna čně výroba plastikových hadic a hadiček. Je jimi – jak cévami – prorostlá celá země, větví se na menší a ještě menší. Ale netryskají tak, jak jsme zvyklí pojímat zavlažování u nás: dodávají vodu každému stromu, každé rostlince zvlášť, někdy dokonce až pod zem, ke kořenům. Aby si ani kapku drahocenné tekutiny neukradlo slunce.Většina té vody ale přitéká z Gevezaretského jezera, zvaného rovněž Galilejské moře; z obrovského rezervoáru mezi horami na severu země, který už obrůstá subtropickou vegetací i bez zavlažování. Jordán pramení ještě o pár desítek kilometrů výš – měřeno nadmo řskou výškou i zeměpisnou šířkou – v pohoří, jemuž trůní hora Hermon, vysoká jako Gerlachovka. Přesto je Galilejské moře pramenem nejméně v dvojím smyslu. Tady totiž pramení národní vodovod, od šedesátých let hlavní tepna vodovodní soustavy, která dopravuje vláhu systémem nádrží, tunelů a přečerpávajících stanic až k oněm plastikovým vlásečnicím v poušti – a tady je i pramen druhé velké světové víry, jejíž zhmotnělé poz ůstatky lemují širokou hladinu. Kafarnaum, kde Ježíš poprvé učil, místo „rozmnožení chlebů a ryb”, kde nakrmil davy téměř z ničeho, skála, kde učinil Petra hlavou budoucí církve, hora Blahoslavenství, kde kázal zástupu lidu. Ztotožnit se s těmito místy, dotknout se historie – to je i pro křesťana daleko obtížnější než třeba židovské Zdi nářků. Tam alespoň kamenné kvádry zůstaly po tisíciletí původní, osahané generacemi. Tady je osahaný nanejvýš plot, dělící autobusové parkoviště od přírody. Skálu, kámen či zem, o níž bychom třeba i mohli připustit, že se jí Spasitel křesťanů kdysi dotýkal, překryly kostely a kaple tak nepůvodní, jak jsou mladé – většinou až z přelomu tohoto století, kdy to tu opustili Turci. Kdyby chudák Ježíš věděl, jak nekřesťansky tu vybírají byť jen na fotku, musel by přijít kázat o zkaženosti tohoto světa znovu. I když nejdřív by asi zavítal do Jeruzaléma, kde se o místo jeho hrobu tahají různé církve a na památných místech vrší byzantský nevkus s byzantskou pompou… „Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít,” píše se v Matoušově evangeliu. „Ale on mu bránil a říkal: – Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?”Místo, kde Jan Křtitel pokřtil Ježiše, dnes leží na ostře sledované hranici mezi Izraelem a Jordánskem. Křtí se tedy všeobecně tam, kde jsme narazili na baptistického reverenda: u výtoku Jordánu z Galilejského jezera. „Křtíte často?” ptal jsem se mokrého amerického pastora, když si vyklepával z nohavic biblickou vodu. „Často,” přikyvoval a zaplavoval mě tím nadšeným reverendským úsměvem, který vypadá jako program z počítače. „Občas i Židy, ale nejvíc Araby. Je to nádhera, někoho pokřtít.” Pokřtěncův přítel-překladatel se už tak nadšeně neusmíval, když se za mnou přišoural o chvilku později. Nejd řív se vyptával, odkud jsem, a pak se zatvářil ustaraně: „Můžete mi zaručit, že ty záběry neuvidí nikdo v Izraeli? To byl totiž tajný křest – ten chlapec je Drúz. Mohl by mít velké nepříjemnosti.” „Drúzové jsou zvláštní, uzavřená komunita,” vysvětloval mi později Izraelec slovenského původu Ernest Richter, turistický průvodce. „Většinou žijí v Libanonu, ale asi sedmdesát tisíc i tady, v Galileji. V jedenáctém století se odtrhli od hlavního proudu islámu, předev ším proto, že věřív reinkarnaci – a od té doby mají problémy.” „A jaké problémy by mohl mít ten hoch, kdyby se jeho příbuzní dozvěděli, že se nechal potají pokřtít?” zeptal jsem se. „Zabili by ho,” pokrčil ten dobrý muž rameny.NAPŮL VE VÁLCEPovídají se takhle v zákopech za syrsko-izraelské války dva židovští vojáci ruského původu: „Už jsi slyšel, že naši dneska zase sestřelili našim naše letadlo?” Nechápu, proč tenkrát Bůh nedal Mojžíšovi spolu s Desaterem i radu, aby si vybral pro svůj národ nějaké klidnější místečko. Takhle totiž donutil dnešní Mojžíšovy potomky dělat neustále dvě věci najednou: budovat stát – a zároveň ho bránit. „Stát Izrael vznikl právě proto, aby každý Žid mohl najít bezpečné útočiště, když se bude cítit kdekoli ve světě pronásledován,” říká Ernest Richter. Myšlenka sionismu – pro nás, zrozené v socialismu, jakési bezhlavé strašidlo – opravdu nevyslovuje víc, než tuto jednoduchou pravdu. Když poprvé zazněla na konci minulého století z úst francouzského novináře Theodora Herzela, našla ohlas pouze v židovsk ých uších. Svět už měl za sebou od Davidových dob pěknou řádku pogromů, ale na největší tragédii ještě čekal v blahé hluchotě. Až vyvraždění 6 miliónů (z toho 1,5 miliónu dětí) v koncetračních táborech za druhé světové války otevřelo myšlence cestu k realitě: 14. května 1948 konečně vzniká pod patronací OSN stát Izrael. Bránit se musí hned od prvního dne. V následujících 24 hodinách na něj útočí armády pěti arabsk ých zemí a válka se táhne nepřetržitě – 1956, 1967, 1973, 1982. Obrázek Židů jako bezbranných ovcí, které jdou do plynových komor na porážku, už dávno vzal za své: když v roce 1967 začne Sýrie odvádět na své území jeden z životadárných pramenů Jordánu a k úderu se chystá i Jordánsko s Egyptem, rozhodne se Izrael k útoku jako první a během sedmi dnů je po všem. Na Golanských výšinách, odkud po desetiletí Syřané ostřelovali zemědělské usedlosti v údolí Jordánu, zbudou jen opuštěné syrské bunkry a v Sinajské poušti bezmocné egyptské tanky, z jejich chladičů vypili vojáci, trýzněni horkem, vodu. „Když jsem sem před třiceti lety přišla, žily jsme my, děti, ještě ve zvláštní ubytovně, stranou od rodičů,” vypráví izraelská žena, která nás provází jedním z více než dvou set „kibuců” – jakýchsi kolektivníh zemědělských vesnic na způsob někdejších kolchozů. Právě „kibucy” (a mošavy, méně kolektivistické, spíš sdružení individuálně hospodařících farmářů) mají hlavní zásluhu na tom, že se vyprahlá poušť proměnila ve špičkové zemědělství.Ale taky na obraně země zvlášť v prvních desetiletíh existence státu. V jedné ruce pluh – v druhé samopal; tak by se dal charakterizovat ozbrojený model izraelské kolonizace. Ať nám připadá po zkušenostech s životem v předpokoji komunismu jakkoli nepříjemný, Izraelci sami zjistii, co je funkční. „Dnes je to tu jiné,” říká žena a provádí nás oázou v poušti, kde moderní rodinné domky obrůstají exotickou květenou a jedinou připomínkou skutečné vesnice je zápach z nedaleké drůbežárny. „Rodiny už žijí pohromadě, a přestože pracují kolektivně a kolektivn ě si dělí i výnosy, nikdo nikoho nenutí tady zůstávat. Dokonce když někdo nový přijde – a repatrianti se stěhují do Izraele z celého světa – je tu první rok jaksi podmíněně. Pak teprve obyvatelé kibucu kolektivně rozhodnou, zda se sem hodí a zda chtějí, aby zůstal nastálo.” Nakolik přežil starý model „kibucu” vojensky – o tom se může me jen dohadovat; nikdo vám na to pochopitelně neodpoví. Ale pocit jakési vojenské sebedůvěry je cítit všude. Nejen díky tomu, že místní chlapci mají tříletou povinnou službu a potom každý rok měsíc vojenského cvičení. Dokonce i dívky podl éhají branné povinnosti – slouží v armádě celé dva roky. Když už je potk áte „na opušťáku” někde v nočních ulicích Jeruzaléma nebo Tel Avivu a dáte se s nimi do řeči o vojně, reagují přesně jako kterýkoli český záklaďák: „Vojna? Proboha, taková burezace!” Což jen svědčí o tom, že nejsou v zeleném formálně. A pokud narazíte ve stejných nočních barech a diskotékách přímo na uniformované chlapce, nikdy nejsou beze zbraně. Ne že by nepili, že by se nebavili. Ale dva či tři z jejich kamarádů vždycky zůstanou střízliví a hlídají jejich zbraně – dokonce i při nastupov ání veselé společnosti do taxíku… „ Není to přece jen víc agrese než obrana, že dodnes Izrael okupuje Golany a vojensky kontroluje dokonce i jižní část Libanonu?” ptal jsem se Izraelců. „Z Golan nás ohrožovali,” odpovídali vcelku jednohlasně. „Až nám zaručí mír, vrátíme je. A kdyby nás z Libanonu neostřelovaly extremistické muslimské organizace, nebylo by potřeba jižní část kontrolovat. Takhle jsme prostě pořád napůl ve válce.”JE TO VE VAŠEM ZÁJMU, PANE! Vzpomněl jsem si na všechny tyhle výroky, když mi prodavač z krámku na ulici Dizengoff ukazoval pistoli. Řadový turista, který se nechá nadnášet přesolenou vodou Mrtvého moře nebo dechem starých památek, ten zvláštní stav dobře rozjetého hospodářského vozu se skrytými kulomety pod reflektory příliš necítí. Snad jen když autobus kličkuje zátarasy na nesčetných kontrolních bodech mezi „vnitřním” Izraelem a oblastmi tradičně palestinsk ými, snad jen když potkává nezvykle mnoho vojenských džípů s vojáky, kteří zacházejí s ostře nabitými samopaly jako s něčím všedním, s čím se sžili. Ale ta skrytá válka tu je – ať už má tvář tanků, útočících v „sedmidenní válce”, scudů, dopadajících na izraelská města při konfliktu v Zálivu, či bomby upevněné na těle extremisty v městském autobusu. Nebo jen takové „drobnosti”, jako jsou kameny metané občas muslimskými výrostky na turisty či na modlící se Židy u Zdi nářků. Izrael je třaskavá směs od věků, jako všechna místa, kde se kříží civilizace, kultury a náboženství – a i takový kámen v okně tu může skončit krveprolitím. Toho prodavače z rozmetané telavivské ulice mám spojeného ještě s dvěma momenty: s odletem do Izraele – a z Izraele. „Jsou tohle vaše zavazadla? Balil jste si je sám? Kde zůstala mezi zabalením a dopravu sem? Nepožádal vás někdo, abyste vzali s sebou balíček nebo zásilku? Máte v pase razítko muslimské země – co jste tam dělal? Navázal jste tam s někým bližší styk?” Takhle se ptají mladí hoši na letišti po celém světě u odletů do Izraele a mají přitom v očích výraz, který lze těžko popsat. To hlavní, co ten výraz říká, je: „My nežertujeme, pane.” Mimochodem – zjistil jsem, že mají mimořádný cit pro okamžik, kdy to člověka – zvlášť z perlustrativní postkomunistické země – začne štvát. Tehdy se mírně usmějí, jen tolik, co povolují instrukce, a řeknou: „ Nezlobte se, ale děláme to pro vaši bezpečnost. Vy letíte my zůstáváme tady…”
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ
Pojďme si hrát na mámu a tátu! Ty jako budeš pořád koukat na televizi a já ti jako budu pořád říkat, proč mi nepomůžeš. Pak třeba můžem jako jet na chatu. Ty jako budeš všechno hledat na poslední chvíli a já budu jako vařit řízky a balit věci do tašek. Pak si sednem do auta a ty jako budeš pořád nadávat na řidiče a já ti jako budu říkat, že jedeš moc rychle a nedáváš pozor. Pak jako bude večer…
Co vlastně dělají tátové a mámy večer, když my, děti, musíme jít do postýlek?… „Ale nejdřív si musíme hrát, jako že máme svatbu, přece!…”
Dětský svět je tak krásně jednoduchý a naivní. Malý človíček nerozumí, i když rád napodobuje. Žije v ideální představě dobra, lásky a štěstí, jejichž absenci si ani nedovede představit. Jeli postaven před krutou realitu, i v té hledá opět to dobré. Pro něj je svět jednoduchou matematikou – jedna a jedna je celek – rodina. „Až budu velký, budu jako táta. Vemu si taky takovou maminku a asi budeme mít taky děti. A hlavně budeme taky jezdit na hory, a hrát fotbal. Ale nechci mít takový starosti, jako má máma s tátou dneska. Budu mít dům a auto, ale teď jsem malý, tak si můžu pořád hrát. Až budu velký, budu muset pracovat. A nebudu tu svou maminku zlobit, jako teď, když jsem malej, a táta zlobí, tak maminka říká, že je jako já.” (Honzík, 6 let, od svých tří let žije v náhradní pěstounské rodině, své vlastní rodiče nikdy nepoznal)
TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA
Všechno bylo jako obvykle. Rodiče obou chlapců se přátelili a stýkali už od mládí. Jezdili společně na výlety na Berounsku, podnikali výpravy do Adršpašských skal. Oba tak spolu vyrůstali téměř jako bratři. Oba byli jedináčkové, jen Jirka byl o rok starší než Martin. Jednou Martin nepřišel do školy, ani na smluvené místo. Týden o něm kamarádi ani Jirka nevěděli. Volal mu domů, bylo obsazeno. Zvonil u dveří, nikdo neotvíral. „ Co je s Martinem?” táhlo mu stále hlavou. Rodiče se vyhýbali jeho nekonečným otázkám, lakonické „tomu nerozumíš” bylo mu jedinou odpovědí. Ani každoroční výlet na Berounku se už letos nekonal.
KDE SE STALA CHYBA?
Tolikrát opakovaný příběh a přesto vždy něčím jiný a nový. Příčiny rozchodu mívají téměř ohraničený okruh variant, přesto hledat řešení podle jakýchkoli předloh je prakticky nemožné. Tak jako každý člověk je jiný, tak i každý vzhah dvou lidí je specifický – odráží mentalitu obou partnerů, jejich ambice, se kterými vstupovali do man- želství. Na rodinu působí řada nejrůznějších okolních vlivů. V případech, kdy hlavními, nedobrovolnými „oběťmi” se stávají děti, by ovšem měl být rozhodujícím ohled na jejich potřeby – šťastné, či alespoň důstojné dětství – děti bez dětství a bez lásky jsou citově vyprahlejší – …a takových stále přibývá…! Současný trend s důrazem na individualitu bývá právě v rodinných vztaz ích časo hlavním problémem soužití. Na stavu rodiny a jejich problémech lze vysledovat krizi vztahů společnosti vůbec, krizi porozumění, komunikace, vůle… Navíc otázkou stále zůstává, nakolik má právo a povinnost zasahovat do těchto vztahů společnost, stát. Za týden náhodou Jirka potkal Martina. „Člověče, co je s tebou?!” „Ále, doma je dusno a táta už několik dní nebyl doma…” odpověděl, uhýbaje pohledem, poněkud rozpačitý Martin. Kamarádské pošťuchování odmítal nevraživým ucuknutím. „Naši se asi rozvedou… ” zamumlal nakonec jakoby pro sebe, otočil se a pelášil k domovu, zanechaje zaraženého jirku zmaten ým myšlenkám… Občasné hádky mezi rodiči ostatn ě nikdo z nich nebral vážně. I Martin si myslel, že to už patří k běžnému soužití dospělých. A najednou byl mimo hru. „PROČ mi to dělaj? Přece je pot řebuju oba. Nemaj mě rádi, jinak by mi to nedělali!…” O Vánocích, když se píší přání Ježíškovi, napsal si na papírek z bloku tentokrát jediné:
AŤ NAŠI ZŮSTANOU SPOLU!
Nejtypičtější a u nás téměř „moderní” způsob řešení krizí partnerských vztahů je zdánlivě to nejjednodušší – rozvod. Bohužel, je to tak trochu alibistický přístup, který stejně nikdy nic neřeší, naopak, vyvolává další, daleko složitější a hůře řešitelné konflikty a problémy. Pravdou je, že důvodů vedoucích k rozpadu manželství spíše přibývá a v některých případech může rozvod být tím jediným nevyhnutelným řešením. „Každé manželství prožije minimálně jednou krizi, kdy se dostaví pocit, že to není ono – a rychle pryč. Ale to není pravda ve chvíli, kdy člověk nenese odpovědnost jen sám za sebe, kdy jeho „svobodné” rozhodnutí postihne nejvíce toho, kdo si vybrat prostě nemůže. Za dvacet let pak manželé zjistí, že to byli prkotiny, a že by byla obrovská smůla, kdyby se nastalá „krize” řešila unáhleným rozhodnutím. Ovšem kdo v danou chvíli z těch dvou dokáže objektivně zhodnotit míru problému, který je žene k takovému kroku? Jeho nevyhnutelnost…?” Udržet vztah za každou cenu, pokud jsou oba rozhodnuti, lze však jen velmi těžko. Kde schází vůle, tam by mohla alespoň platit ohleduplnost. Ohled na ty, kteří si prostě nemohou vybrat. „Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou. Oba jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny řádná výchova dětí.” (základní ustanovení zákona o rodině z roku 1963) „Všichni členové rodiny mají povinnost si vzájemně pomáhat a podle svých schopností a možností zabezpečovat zvyšování hmotné a kulturní úrovně dětí.” (čl.VI. základních zásad zákona…)
SŇATEK JAKO ÚTĚK Z DOMOVA
„Lehkomyslný poměr k manželství jev rozporu se zájmem společnosti. Proto lze ke zušení manželství rozvodem přistoupit jen ve společensky odůvodněných případech.” (hlava pátá, par.23) Vdávala se jako devatenáctiletá, po roce a půl známosti. Řešila tím neustálé problémy s vlastní rozvedenou matkou. Jako nemanželské dítě nikdy nepoznala otce. Po necelých deseti letech manželství podala žádost o rozvod… „Co pak? Rozhodně nechci zůstat sama s dětmi (sedm a pět let). Než přejde to nejhorší kolem soudu – předpokládám, že bude manžel dělat problémy – hodlám s dětmi odjet mimo město. Časem si budu chtít najít partnera, ale rozhodně si budu dávat většího majzla! Pro mě je rodina zázemí, oboustranná podpora, společné řešení problémů, o nichž se otevřeně mluví…” „Mami, ten pán s námi bude bydlet?” zeptal se jednoho dne Martin. Věděl, že maminka má přítele, který v poslední době chodil stále častěji na návštěvu. Vždycky mu něco přinesl, byl docela fajn, a i máma byla veselejší, příjemnější. Ale… „Vždyť víš, jak je strejda hodný, jak nám pomáhá. Přece nezůstaneme sami? Navíc Jana je prima děvče, přece vždycky jsi chtěl sourozence, ne? Budeš si mít s kým hrát…” „Ale nejsme sami, máme babičku a dědu!…” „Budeme zase rodina, uvidíš, že to tak bude lepší.” „LEPŠÍ to bylo, když tu byl táta…!” Páté Vánoce po rozchodu rodičů u štědrovečerní večeře Martin oznámil, že odchází do jiného města na učňovský internát. Jen nebýt doma…
RENESANCE RODINY
Není a nebude lepšího prostředí pro výchovu dětí, než rodina. Nejde přece jen o to děti zplodit. Jde především o to děti vychovat, přenést na ně kulturu a zkušenosi rodu, společnosti. Koneckonců už jenom prostým soužitím a spolužitím je dítě formováno. Pravda, dříve bylo málo rozvodů, ale z řady důvodů bylo hodně vdovců a vdov – a tedy také druhých manželství s různými rodiči a dětmi. Stačí se podívat, co o tom praví pohádky – ty vždycky byly a jsou jasným odrazem života. Popelka zůstala sama s tatínkem, ten si po čase přivedl domů novou ženu, hospodyni. Ovšem bohatší, se svými vlastními dcerkami. Ovšem na rozdíl od pohádek nekončí vždycky příběh osiřelého dítěte jedním či oběma rodiči stejně dobře.V tom jsou pohádky poh ádkami. Novodobé proměny společnosti zaznamen ávají však zcela zřejmé signály rozpadu nejen rodinných struktur. V tomto smyslu se hovoří o krizi rodiny. Stále častěji se objevuje řada nových jevů, forem: vysoká rozvodovost, proti tomu prudce rostoucí nesezdaná soužití, rodiny bývají pouze mateřské, zvyšuje se počet tzv. sukcesívní monogamie (tedy několik uzavřených manželství za život a vlastně výměny otců), čímž stále vznikají rodiny s dětmi z předcházejících manželství. Objevují se i občasná soužití komunitní, apod. Proto by bylo vhodnější hovořit nikoli o krizi rodiny jako instituce, ale spíše o krizových stadiích v průběhu celého života. Neexistuje rodina ve stálé pohodě, bez problémů (asi 85 procent rodin prožívá momentálně krizi). I ty nejnebezpečnější pro udržení rodinné pospolitosti mají různé fáze. Je nutno proto nacházet cílené prost ředky, jak rodinu podpořit v těžkých chvílích.
ZÁKON O RODINĚ
Rok 1994 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen ROKEM RODINY. Jako jeho vyvrcholení mělo být předlo ženo nové znění zákona o rodině, či alespoň novelizace stávajícího. „Bezpochyby je prioritou stav dítěte. Ale sveřepě bránit, že se rodiče musí plně věnovat dítěti v nesouladu s pracovními povinnosti, neakceptovat zatíženost obou rodičů vlivem ekonomických tlaků na rodinu je krátkozraké a populistick é. Dokud bude finančně materiální stránka chodu rodiny do značné míry nadřazující, nic se s tím nenadělá planými řečmi. Skutečnost je taková, jaká je, ale na druhou stranu je potřeba trvalé komunikace, působit na rodiče,hovořit o všech skutečnostech. Nutno využít maximálně dobu, kdy rodiče mají mož- nost se dětem věnovat, večer po práci, a pak o víkendech. A když ne oba, tak alespoň se střídat. Rodinu, rodiče nenahrad í nic, ani škola, ani kluby, ani příbuzní…” (ředitel ZŠ) Případné úpravy stávajícího zákona o rodině by se (podle někter ých hlasů) měly mimo jiné dotknout zpřísnění podmínek pro rozvod manželství. Stále vzrůstající je počet dětí, žijících pouze s jedním z rodičů – dosud kolem 160 tisíc. Toto číslo navíc rok od roku narůstá o dalších 23 tisíc, což je koneckonců dostatečně alarmující! „Jestliže je třeba přijímat další a další zákony a na ochranu dítěte a ratifikovat deklarace práv, je především něco v nepořádku se samotnou rodinou a s komunitou. Jako terapeut má být účasten a svou účastí pozměňovat, pomáhat budovat, tak i jako legislastivec a odpovědný politik by měl dělat totéž!” (Andrej Gjuryč, psycholog)
EPILOG
„Když jsem se před pěti lety rozváděl, cítil jsem toto řešení jako jedině možné v dané situaci. S manželkou jsme se dohodli, že děti (tehdy ještě malé) nepocítí náš rozchod jako ztrátu. Dále jsme se stýkali, ovšem každý si dělal, co chtěl. Teď jsem podruhé ženatý – a myslím, že jsem šťastný. Po třech letech jsem totiž zjistil, že všude je něco. Vzal jsem si svou první ženu. Dneska na některé věci už koukám trochu jinak…”
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA: JANA PATKOVÁ
Pod slovem misionář si většinou představíme tvrdého chlapíka, který se vydává do vzdálených exotických krajin obracet na víru často nebezpečné domorodce. Marián chce – a daří se mu to, předat svůj největší životní objev, víru v Boha, kadaňským romských dětem. V Kadani žije zhruba 180 romských rodin a jsou s nimi problémy.
Takové, o jakých bude mluvit jakýkoli starosta jakéhokoli českého města, které „vlastní” alespoň jednu romskou rodinu. Kadaňský starosta pan Vaňas má ale i důvod k radosti: „Mariánovi se podařila ta fantastick á věc, že přivedl několik Romů ve věku asi 13 – 18 let na jiný způsob života. Netroufám si tvrdit, že trvale, alespoň na čas udělal z nepřizpůsobivých přizpůsobivé. Vše začalo před mnoha lety na východním Slovensku. Marián pracoval v pekárně – plat dostával samozřejmě v naturáliích – a z okna slýchával kostelní zvony. Bylo mu osm let a zvony ho čímsi přitahovaly. Tak mocně, že ho nakonec přitáhly až do kostela. Byl s náležitým kraválem vykázán kvůli barvě své pleti. „To víš, každý má s námi špatné zkušenosti,” říkává při každé příležitosti smutně. Toto křižácké tažení ho však neodradilo, takže po přestěhování do Čech zkusil sílu rasových předsudků zde. Z kostela ho nikdo nevyhodil, zato si ho všimla příslušnice řádu dominikánů sestra Aqína.
Věci příští měly zřejmě prvopočátek v okamžiku, kdy tato paní přesvědčila vylekaného chlapce, aby přivedl i své sourozence. „…pak jsme tam šli my, všechny děti, cselá rodina, bratranci a sestřence. Sestřička Aqína je taková hodná, od tý doby chodíme do kostela. Teď už je pryč a my jsme kvůli tomu smutní a ona taky, protože ji máme hodně rádi, tak jako babičku, jako mámu…,” říká patnáctiletá Mariánova sestra Andrea. Pro Mariána byl problém víry vyřešen, s čím se potýkal, byla čeština, jeho rodným jazykem je totiž maďarština. I přes další zjevný handicap – totiž silný tik – se Marián neutápěl v sebelítosti a ve svých čtrnácti letech začal uskutečňovat značně ojedinělý projekt.
Děti na soboty, kdy se s nimi bude jejich Marián modlit, kdy s nimi půjde na procházku či kdy jim bude číst staré biblické příběhy, netrpělivě čekají. Scházejí se na kadaňském náměstí a zcela dobrovolně se podvolují sobotní výuce. Proč vůbec normálního kluka napadne vychovávat děti, notabene v náboženském duchu? Je to snad tím, že jeho dětství bylo – eufemisticky řečeno – neradostné? Že jemu Pán Bůh pomohl? Říká, že díky jemu mohl zašlápnout satana. Znám příběh jeho života, takže se ptám, kdože je pro něho ten satan. Usměje se, protože ví, že vím. Ptám se, je-li to otec. Klopí hlavu. Tenhle normální kluk zkrátka nemyslel jen na své trápení, když mu došlo, že mnoho romských dětí také prožívá svá pekla. Špinavým a chatrně oblečeným prckům nosil oblečení od dominikánek, přesvědčoval je, že nemají mluvit sprostě. Ač sám dítě, chodil do romských rodin malovat svou představu DOBRA.
Vodil je do hodin náboženství a stával se svým způsobem proslulým. Všiml si ho litoměřický biskup, do jehož diecéze Kadaň spadá. „Marián má velmi dobré srdce, dok áže s dětmi obdivuhodně pracovat. V jeho letech a jeho postižením je to něco nevídaného,” chválí Mariána biskup a pokračuje. „Zná dobře romskou psychiku a mentalitu, chápe rozdíl mezi Romy a námi ostatními, který spočívá hlavně v tom, že oni nemyslí na budoucnost.” Nezůstalo jen u biskupské chvály a Mariánův projekt se začínal rozvíjet podle jeho představ. Od kadaňského městského úřadu získal dvě místnosti, které zařídil jako provizorní kapli – jednoduchý oltář, náboženská literatura, příjemné prostředí a hlavně nezbytné vysvěcení od samotného biskupa. Ten také knihy Mariánovi zapůjčoval a dával. „Marián má vynikající znalosti získané samostudiem,” obdivně konstatuje pan biskup. Zatím co se mnozí lopotí mnoho let studiem na bohosloveckých fakultách, obyčejný kluk z učňáku slaví úspěchy. Ve zmíněné kapli se schází už i dospělí a varhanní hudbu nahrazuje cikánský cimbál. Na Mikuláše děti dostávají od města balíčky a Marián zvláštní dárek: odpověď na svůj dopis papežovi.
Počet jeho oveček se rapidně rozrůstá a nakonec se ustálil na počtu třiceti dětí. Proč, vždyť do kostela můžeš chodit i sama, ptám se třináctileté Lenky. „To jo, ale když je nás víc dětí, tak se mi to víc líbí. Mám z toho větší radost…” Z Kadaně je vypraven zvláštní autobus na pravidelné biskupské setkání v Litoměřicích, v němž sedí nadobyčej mnoho Romů. Mezi nimi Marián, který ví, že je to jeho zásluha. Je mu však připomenuto, že odtud až potud. Místnost, kde se se svými dětmi a dospělými setkává, jsou vykradeny a lze se jen dohadovat, komu byl svatostánek trnem v oku. Dost možná, že romským spoluobčanům, kteří by si představovali využití poněkud jinak, než pánbíčkařením… Útočiště by sice mohli najít na zdejší faře, jenže jako napotvoru ta se zrovna opravuje. Marián je onkud zklamán přístupem zdejšího pana faráře a znovu začíná řešit problém, který asi řešení žádné nemá: bude hrát barva pleti v jeho žistále dominantní roli?
Poslední možností je romský kub RAMAD, jehož správce Zdeněk Karička Mariánovi fandí: „Na Mariána a jeho děti sei nemohu stěžovat, nidky s nimi nebyly problémy. Snad ze začátku, když si na zdi přibíjely nástěnky obrovskýma hřebíkama – to víte, děti, trochu to nabouraly.” Marián si sice na klub také nestěžuje, ale není to tu pravé ořechové. Ačkoli se pan Karička snaží, klub je dost neútulný a studené umakartové zdi rozechvívá příliš často hutná muzika zkoušejících mladých kapel. Modlící se Mariánovy děti tu působí jaksi nepatřičně, nástěnky byly dávno strhány. Příběh pomalu končí. Marián už nemá tolik času za dětmi jezdit, nemá s nimi kde být. Ptám se pana biskupa, zda by mohl nahradit Mariána třeba někým ze studentů bohoslovectví. „Je takřka nenahraditelný, musel by to být někdo z Romů, opravdu o nikom nevím a neumím si představit, kde bych ho našel.” Ačkoli si to děti úpěnlivě přejí, štafetu po něm nemá kdo převzít. Jeho mladičká sestra nesmí, její kamarádka si na to netroufá. Neujme-li se někdo opuštěných božích nadšenců, za rok už možná budou trávit svůj volný čas způsoby méně bohulibými. I tak jim však v leckdy utrápených duších po čtyřletém Mariánově působení zůstane vědomí toho, že život lze žít různě a nacházet útěchu lze na místech často neočekávaných. Že útěchou může být obyčejná starost o druhé. Až někdy půjdete kolem kostela a náhodou vejdete dovnitř, může se stát, že slyšíte v chrámové lodi cimbál. Nepohoršujte se a rozhlédněte se, možná uvidíte drobného černovlasého kluka obklopeného mnoha menšími černovlasými kluky. Marián a jeho Cikáni jdou do nebe…
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal: Pavel Zvolánek
Smrt si pro ně přicházela ve všech koutech světa. Jednotlivá kolečka vypadá vala z obrovského válečné ho soukolí. O těch, kteří stáli na straně vítězů, se toho napsalo dost, o těch v uniformách poražených téměř nic. Vyhledáváním míst posledního odpočinku německých vojáků se již třičtvrtěstoletí zabývá Lidový spolek na ochranu válečných hrobů. Wolfgang Dietrich je archeolog. Účastnil se exhumací v Chorvatsku, Maďarsku, u Stalingradu, na Slovensku a v Čechách. Pro lidový spolek na ochranu válečných hrobů pracuje čtyři roky.
Jeho kolega, antropolog Andreas Heinze, je služebně o dva roky mladší. Úkol mají společný – vyzvednout a identifikovat ostatky německých vojáků. Jestliže exhumaci trvá přibližně hodinu, identifikace jim zabere dva dny. Každý z vojáků měl osobní známku. Pokud zemřel, její polovina se posílala příbuzným, druhá část zůstala u padlého. „Identifikace musí být stoprocentní. Všechno musí souhlasit – známka, stáří, zvláštní znamení…” říká Wolfgang. Jesltiže se zjištění archeolobů rozcházejí s údaji v archivech, je voják i nadále považován za nezvěstného. Ve zmatku končící války se někteří vojáci pokoušeli založit existenci a svoji známku pověsili na krk někomu jinému. „Váleční zločinci jsou pro nás tabu,” říká Wolfgang Dietrich. „Hledáme pouze normální vojáky. Podle ženevsk é konvence mají všichni vojáci právo na svůj hrob.” Lidový spolek na ochranu válečných hrobů vznikl v Německu v roce 1919. Po nástupu Adolga Hitlera k moci byl jako humanitární organizace zakázán.
Svoji činnost obnovil po skončení druhé světové války. V té době se exhumovalo pouze v západní části Evropy, Východ zůstával neprodyšně uzavřen za železnou oponou. Andreas Heinze otevřel jednu ze schránek. Krátce si prohlédne bércovu kost a konstatuje, že šlo o mladého člověka do 25 let. Na další z kostí demonstruje, že voják zemřel násilnou smrtí. Jediným pracovním oblekem jsou rukavice. Patnáct let po smrti však již žádné nebezpečí nehrozí. Na tom se shodují němečtí i čeští hygienici. Pokud ovšem těla ležela v mokré půdě mohou bakterie tyfu přežít i 200 let. „Riziko u téhle práce je určitě menší než přejít silnici,” tvrdí Andreas. Wolfgang Dietrich s sebou vozí dvě publikace. První z nich zachycuje prů- běh exhumací od Trinidadu po Indon ésii, druhá obsahuje fotografie náhrobků příslušníků všech národnost í padlých na německém území. Když Wolfgang listuje touto brožurou, neodpustí si poznámku. „Takhle vypadají české hroby v Německu, proč by tak nemohly vypadat německé hroby u vás?” „V Německu si nemůžete koupit nacionálně socialistickou literaturu, u vás jsem ji viděl,” přidává se Andreas. Oba shodně tvrdí, že generace, která prožila válku, již žádnou nechce. „Když otevřeme nějaký hrob, první, co mě napadne – mohl to být tvůj otec,” říká Wolfgang. „Každý den máme před sebou důsledky všech diktatur.” Na území bývalého Československa se exhumace mohly provádět pouze v krátkém období 1967-68. Poté byly zakázány.
K jejich znovuobnovení došlo až po roce 1991. To již spolek pro obnovu válečných hrobů musel rozšířit počet svých pracovníků z původních osmi na padesát. Rozsah prací je obrovský. Jenom na území bývalého Sovětského svazu padlo 2,2 miliónu německ ých vojáků, v bývalém Československu je jejich počet odhadován na 178 000. „Není to práce jako u běžné stavební firmy, všude jsou problémy,” vyjadřuje se diplomaticky obezřetně Wolfgang Dietrich. teprve po chvíli se uvolí rozšifrovat slovo problémy, za které pů- vodně uschoval pouze obtížnost sehnání potřebné techniky. Spedivikem bývalého Sovětského svazu jsou vykradené hrobky – zlaté zuby, řetízky, známky, které lze na černém trhu prodat za deset marek. Přesto i v českých podmínkách bylo možné přetvořit padlé v zajímavý artikl. Někteří Němci, kteří věděli, kde jejich příbuzní zemřeli, si během vlády koministů nechávali za velké peníze jejich ostatky vyzvednout. „Otevřeli jsme jeden hromadný hrob na Jablonecku. Bylo vidět, že tělo, o které byl zájem, leželo až na dně a nebylo možné ho vytáhnout celé. Tak mu prostě usekli nohy,” říká Wolfgang. Andreas zase vzpomíná na exhumace na Berounsku, kde jim majitel jednoho z pozemků nechtěl povolit kopat. „Ukázalo se, že jedna německá rodina mu v minulých letech postupně zaplatila padesát tisíc marek za to, že bude udržovat hrob jejich příbzných. Když jsme konečně začali, zjistili jsme, že ti mrtví leží o několik set metrů dále.” Podle Wolfganga Dietricha se jim v jistém směru pracuje lépe v Rusku než v Čechách.
„V Rusku není žádná demokracie, jednáme vždy pouze s jedním člověkem, který rozhoduje o všem. Tady je každý starosta nezávislý.” V září tohoto roku Wolfgang Dietrich a Andreas Heinze přijeli do Hluboké nad Vltavou. Během tří dnů odkryli hrob německých vojáků zast řelených 11. kvěna 1945. Pracovali rychle a profesionálně. Objevili dvacet devět lebek, tři vojáci, kteří zde měli být zastřeleni, nalezeni nebyli. Ostatky ležely pár etrů od vchodu zdejšího židovského hřbitova. Přesně tak, jak to popsali pamětn íci. Jeden z nich, na konci války osmiletý, se netajil tím, že by bylo lepší tto kapitolu historie vůbec neotv írat. „Nakonec to ještě vrhne špatné světlo na Hlubokou.” Exekuce však provedli vojáci v uniformách Rudé armády. Prý byli opilí a mezi odzbrojenými zajatci údajně poznali někoho, kdo se podílel na vypalování vesnic na Ukrajině. Všichni němci byli postříleni. Exhumace potvrdila, že mezi zajatci byli i příslušníci SS. Tohle město nedovolilo dát na pomník padlým v druhé světové válce ani jména místních Židů,” svěřoval se další z hlubockých občanů. „Ti Němci zde byli pohřbei padesát let a všichni to věděli. Teď jsou pryč a asi je to tak dobře. Tím tahle historie končí. Možná že jednou tady budou mít nějaký kříž nebo mohylu.” Registrovaní padlí němečtí vojáci v České republice: Brno – 2329 České Budějovice – 275 Cheb – 303 Hradec Králové – 92 Karlovy Vary – 2024 Liberec – 136 Mariánské Lázně – 525 Olomouc – 842 Ostrava – 624 Plzeň – 576 Praha – 1991 Rakovník – 36
