autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUSV domě U tří lilií, stavebním skvostu z osmnáctého století, žije Josef Wagner, malíř dnešních dnů. „Nejsem modernista. Zasahuji do problému, které cítím. Na plátno přenáším pocity.“ Je „stěhovák“ myšlenek. Má vlastní výraz. Snad je to směr, zvaný „wagnerismus“? „Směr je daný – žádné umělecké dílo nemůžeš povyšovat nad normální život.“ Je rád, že jeho obrazy zdo í stěny slovutných světových galerií a muzeí, taktéž příbytky věhlasných sběratelů na celém světě. Jeden jeho obraz si poté, kdy před ním postála v pokoře a úctě, jak se sluší při spatření něčeho neobyčejného, co tě pohladí sametovým dotykem, koupila vnučka slavného impresionisty Camilla Pissarra: „Monsieur, málokdy jsem na obraze viděla duši.“ Mr. Brennen, věhlasný scenárista z Chicaga, nelituje peněz za Wagnerův obraz a za známku na dopis do srdce Evropy: „Každý den se těším pohledem na váš obraz.“Dům U tří lilií tady stál dobré půlstoletí předtím, než na pařížském náměstí Concorde neboli Svornost tesaři hrubě sbili pódium, na kterém se odehrávalo krvavé představení přístroje doktora Guillotina. Jdeme s malířem po rozlehlém náměstí, tam, kde ční k nebi jako varovně vztyčený prst štíhlý obelisk, stál popravčí nástroj, pod ním klečel Ludvík XVI., po něm pak Marie Antoinetta. Vítězové psali revoluční dějiny, aby později na témže místě rovněž přišli o hlavu; inu, všední příběh z dějin tohoto světa, které se nevyhnuly ani našim luhům a hájům. Rozmáchlým gestem obejme malíř velkolepé náměstí, na němž místo poprav čích kár drnčí hady blyštivých aut; je to navyklý pohyb, jen v prstech chybí teď štětec, před ním stojan s napjatým prázdným plátnem, čekajícím, až mu malíř dá vejít do světa s nehynoucí slávou. Pak tiše, sotva slyšitelné, pln pokory v hlase, řekne: „V hlavě se mi v takové chvíli honí životní zkušenosti. A čím víc o nich přem ýšlím, tím víc si uvědomuji, že toho ještě moc nevím.“Jako Sokrates? „Ten věděl, že nic neví. Byl dál. Já to zatím jen tuším.“ Namaloval mnoho obrazů, jejichž ústředním bodem je maják na pobřežní skále, do dáli ukazující plujícím lodím správnou cestu. Není to náhodně vybrané téma, halabala zvolený motiv. „Umělec musí sedět ve svém majáku a signalizovat nebezpe čí. I sebemenší náznak bouře, z níž může vzniknout nesmírná katastrofa.“ Co dělá pro to, aby jeho maják bez umdlení dával jasné, zdaleka viditelné světlo? „Musíš ovládat své řemeslo. To musí být podepřeno všemi tvými zkušenostmi. Když tohle neumíš, můžeš se jít oběsit.“ Celá generace rodu dědila štětce, kamenická dláta, hlínu a mramor jako olbřímí a nekonečnou štafetu, která svůj kolík nikdy neupustí. První běžec se jmenoval Lorenzo, německý Ital naturalizovaný v Praze. V italské Carraře byl šéfem věhlasného mramorového lomu; za rozpuku baroka se kamarádil s jistým Matyášem Braunem.Oba pak v pískovcových skalách východních Čech lámali kámen a s četou pomocníků vdechli mrtvé hmotě život z jedné vody načisto, „á la prima „. Prapředek měl vzácný dar – ve vylomeném bloku kamene spatřil nejen budoucí tvar, ale i tvář, srdce, ba slyšel i slova, kterými socha, jež se ještě nenarodila, osloví svět. „Máte to po něm!“ řekl malíři Josefu Wagnerovi, reprezentantu deváté rodov é dynastie, Louis Mossor, jeden z nejvýznamnějších francouzských kritiků, spisovatel, filozof a obchodník s obrazy v jedné osobě. S mravenčí trpělivostí připravoval Wagnerovu (už bůhv íkolikátou) francouzskou výstavu takřka tři roky. Viděl nejprve mal ířovy práce v galerii Cobra v pařížské Latinské čtvrti, poslé- ze pak na výstavě v Neuilly, luxusn í čtvrti hlavního města. Pak se objevil v hradčanském domě U tří lilií. „Pane, vy vystřelujete na plátno své myšlenky jako Vilém Tell. Vždy neomylně zasáhnou terč.“Tři podlaží Sainte-Suzanne, starobylého zámku na Loiře, postaveného v roce 1608 (o něco málo dřív než dům U tří lilií), patří dlouhé týdny českému malíři. Celá Francie je polepena plakáty, zvoucími k návštěvě výstavy. V kioscích si můžete koupit pohlednice s Wagnerovými reprodukcemi. Dělníci v pařížské tiskárně si jeden plakát pověsili přímo nad stroje. Záštitu převzal český velvyslanec. Francouzský ministr kultury posílá dopis plný uznání a obdivu. Ve vstupní hale zámku, tyčícího se nad pevnostním městem, jež do tohoto stavu povýšil na sklonku 11. století Vilém Dobyvatel, si návštěvníci mohou přečíst malířovo vyznání z klukovských snů: „Jako dítě jsem běhal s odřenými koleny, četl o Rychlých šípech a chtěl odhalit záhadu Stínadel.“ Na požádání vysvětlí tajemství Foglarových hrdinů. Věhlasný kritik na to opáčí: „Dnes si hraje, opět jako dítě, s barvami. Zasahuje nás svými pevnostními věžemi, železným haraburdím a přilbami padlých.“ Malíř si vyjede na pár dní do mal ého přístavního městečka, za kuropění vstává s rybáři, váže s nimi uzly, natahuje sítě, v proutěném koši si odnáší dary moře. Zajede do Verdunu. Neopomene navštívit Louvre. Na obou místech tiše vzpomene lidí, kteří již dávno vydechli naposled. Jedni na něho shlížejí ze stěn věhlasné galerie, druzí, vyrovnáni v přesných řad ách jako při nástupu ke zteči, jsou si bez výjimky podobni.Místo tváří se na něho dívají bílé, prosté kříže. V té chvíli, v tom prchavém okamžiku, kratším než vzdech, si opakuje slova slavného malíře Bohumila Kubišty: „Jaký bude umělec budoucnosti? Práce se pro něho stane modlitbou!“ Dívám se na obraz „Strážní věž s mechanickou rukou“. Z věže, symbolu touhy po životě v klidu a bezpečí, se snášejí chapadla robota z kosmické lodi. Pročišťují vůkolní vzduch, hotoví se jej ubránit před zlem, které chce zni- čit průzračné nebe. A tohle je „Babylonská věž“, z jejího vrcholu neviditelná ruka spouští záchranné lano, které spasí ohroženého delfína. Josef Wagner k obrazu přihodí jedinou větu: „Delfín je přece skoro jako člověk.“ Městská rada v Saint-Suzanne zakoupí obra, oslavující francouzskou jeskyni Lascaux, v níž se před dávnými věky narodilo umění malby. Něco jako Altamira. „Kdybych to tak uměl jako prapředek.” Maloval spontánně. S lehkou rukou, držel v ní velké myšlenky. Namaloval bizona a ty si myslíš, že na tebe skočí. Je to velké umění. Proč? Protože je pravdivé.“Svoji pravdu hledá malíř ve třech studnách inspirace. Jmenují se: Historie země. Utrpení člověka. Připomínky války. Tisíce návštěvníků z Paříže zaplavují Saint-Suzanne. Místní obyvatelé kroutí hlavou: tolik lidí z hlavního města ještě pohromadě neviděli. Dívají se. Mnozí malíře jen tak, bezeslova, uchopí za ruku a stisknou ji. „Monsieur,“ řekl jeden z anglických turistů, kterého sem z dálnice odlákala relace v rádiu, „víte, co řekl Picasso o školách?“ Malíř přikývne. Jistěže to ví. „Že existuje školy na všechno možné, jen ne pro oči. Chybějí školy vidění.“ „Ano, správně,“ řekne Angličan. „Picasso neměl pravdu. Právě jsem jednu školu uviděl.“ Když jako batole udělal tužkou prvn í čáru, lidé kolem zjistili, že je rovná. Přímá jako cesta, po níž se vydá, i když, jak jinak, nemusí být prosta serpentin a zákrutů, leckdy i překážek, proti nimž je Taxisův přikop úsměvným stéblem přeloženým přes cestu. Na střední škole chtěl být pilotem. Později namaluje „Ikarova křídla“. Místo katastrofy prvního bojovníka s gravitací vloží na plátno oblohu, nasvícenou jasem přicházejícího dne. Ovzduším létají předměty, v nichž objevíme letadla příštích věků, kosmické lodě; sedí v nich Ikarovi následovníci. Jeho obrazy místo do galerií patří do básnických sbírek. Ať už cyklus pohled ů na holešovický přístav, místo jeho dětství (ne, Stínadla tam nenašel), jeho vidění válečných hrůz a katastrof, kombinace havárie mořské ropné věže a požáru raketoplánu Challenger, vypovídající o souvislostech lidského konání víc než sebedelší učebnice.Když spatříme jeho cyklus „Hlavy“, máme dojem, že jme pochopili anatomii mozku i duše zároveň. „Kdybych si mohl pověsit doma jediný obraz, rozhodl bych se pro Hieronyma Bosche. Protože byl objevitelem fantastického vidění světa a svým uměním překlenul mnoho dalších staletí.“ V jeho ateliéru je o malířské stojany opřena řada závodních kol.Jsou lehká jako pápěří, z nejmodernějších materiálů, šitá na míru. Jezdíval jako blesk, vyhrál několik velkých závodů, jeho snem byla Tour de France. Místo Tourmaletu, nejvyššího alpského vrcholku tohoto slavného závodu, ho čekaly jiné strmé kopce, jež často zdolával s velkým úsilím a sebezapřením. Nicméně ani jednou neslezl, nevzdal své etapy za kumštýřskou pravdou. Snad mu pomohla i znalost nápisu na desce, zasazené do skály Tourmaletu, citát zakladatele slavné Tour de France Henriho Desgranchese: „Nejdřív mysli, pak šlap!“ Řekl jsem malíři, že se mi velice líbí jeho obraz „Opevnění“. Opáčil, že bohužel není k mání, neboť originál visí v Haagu. Na Opevnění obdivuji náznak kupole, něco jako bunkr „řopík“ rozeset ý na našich hranicích v roce 1938, kdy si z nás mocnosti vystřelily, zatímco naše armáda ani jednou. Spíš než bunkr se do očí vpíjí okolní krajina. Cítíš, že se chystá rozkvést.Pole čekají na pluh stejně dychtivě, jako dítě na mámino polask ání. Nehodlají čekat, až je zkypří šrapnely a padající těla. Ve vzduchu, čirém jako křišťálová sklenka, je zavěšena dýmka. Voní tabákem, toužebně čeká, až se jí zmocní ruka člověka.Ve Francii je v galeriích a soukromých sbírkách roztroušeno na dvě stovky Wagnerových obrazů. Desítky bychom uviděli ve Spojených státech, Řecku, Německu. V Řecku vznikl malířův fanclub. Řecký prezident udělil Josefu Wagnerovi osobní povolení vstoupit na posvátnou půdu Parthenónu. O ředitele Akropole, který jakýmsi opomenutím nebyl o této výsadě informován, se pokoušely mrákoty: „Vyhoďte toho zrzavýho chlapa.“ Pak strnul a nefalšovanou pražštinou zařičel: „Vole, co tu děláš?“ Ze ctihodného ředitele se vyklubal dávný Wagnerův žák z hořické sochařské školy! Státní muzeum v americkém Indianapolisu pořádalo velkou výstavu nejv ětších moderních malířů současné epochy. Stačí nahlédnout do katalogu – Vásarely, Wunderlich, Andy Warhol. Nelze přehlédnout ani olej na plátně s prostým názvem „Hrad“. Autor: Josef Wagner. O tom ale u nás nikdo nevěděl, řeknu rozpačitě. Usměje se. „Stačí, že o tom vím já.“ Jako kluk s nadšením jezdil do jižních Čech. Jako van Gogh do Arles a Gauguin na Tahiti. Vstřebával do sebe spanilou gotiku Vyšebrodského a Třeboňského mistra. Po letech kritici píší: „Nalezl svůj způsob vidění krajiny, světa, chápání vztahu kultury a civilizace. Hlasitě vyjevuje obavy o příští generaci v ohroženém světě.“ Mávne rukou, plaše se usměje. „To jsou moc složitá slova. Stačí to říct jednoduše – obraz je myšlenková banka, kterou každý, pokud chce, může lehce dešifrovat.“Od hradčanského domu U tří lilií je to jen pár kroků ke svatovítské katedrále. Když před ní stane v pokorném zamyšlení, stojí za to, pozorně naslouchat jeho slovům: „Její prsty se dotýkají oblohy. „ Pak zavrtí s nevolí hlavou, ne, neřekl to dobře. Opraví se: „Nebo spíš nebe se dotýká lidského umění.“ Kráčíme pomalu zpět do starobylého domu U tří lilií. Vyzná se, že vidí před sebou svoji vysokou horu. Někde až na dosah oblohy, vysoko nad mraky se tyčí jeho Mt. Everest. „O válkách jsem už řekl vše. Teď bych chtěl malovat radost. Třeba kytku i s její vůní.“ Zavrtí hlavou: „Ale ta hora je moc vysoká. Stojím teprve dole, ještě jsem nezbudoval ani první základní tábor.“ Tiše opáčím, že na každou horu lze vylézt. O Everestu si také generace vyprávěly, že zůstane ušetřen stopy člověka. A pak přišel Hillary.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL KAREL TRSEK
S Jiřím Zítkou (41) jsme se poprvé setkali v roce 1990. V době, kdy se uvolnily hranice a už nejen oči našich občanů se ubíraly směrem západním, jeho cesta mířila na východ, na Dálný východ. „Pěknej mužskej,” pomyslela by si určitě větší část něžnější poloviny lidstva. Ale také dobrodruh v tom pravém a dobrém smyslu slova. Muž, který podlehl kouzlu dobývání dálek z nadhledu. Chlapík, který toto kouzlo dokáže naplňovat pro sebe i pro druhé. Stavební technik, horolezec, rogalista. Ovšem také invalidní důchodce. Takže to vezměme alespoň útržkovitě od začátku.
Svou cestu k oblakům začínal Jirka Zítka jako horolezec. Poprvé se na svém křídle vznesl pár metrů do vzduchu ve Viničce u Lysé nad Labem. To se psal rok 1978. S kamarádem Bohoušem Šindelkou to pak zkoušeli u Všetat a jedno z prvních přistání skočilo v bažantnici s pokutou. O rok později již trénuje na Rané a v roce 1980 je u spontánního založení svazarmovského Delta klubu „z(a)tracených” v Lysé nad Labem s vlastními pravidly, technickými kontrolami a výrobou cvičných křídel. Jako instruktor vede také výcvik dětí, ale hlavně za tuhle sezónu stačil oblétat na „rackovi” snad všechny kopce po celé republice. Těch drobných epizod a historek je víc, neboť už tehdy se u nás na křídlech závodilo, pořádaly se tzv. televizní poháry. „Racek byl mým snad nejpovedenějším křídlem. Jen za benzín na dopravu jsme ale utratili 40 tisíc korun, takže jsem musel skoro všechno prodat,” dodává Jiří Zítka. Létání mu učarovalo natolik, že se účastnil i oficiálních závodů. Ale první mistrovství republiky v roce 1982 se mu stalo osudným. Při posledním letu se na Rašovce zřítil a ošklivě polámané nohy z něho udělaly invalidního důchodce. Kromě toho přišel o licenci, takže jeho kariéru nezdobí žádné mistrovské tituly. Ale pravděpodobně díky tomuto zlomu začal stále více inklinovat k expedičnímu létání. „Nějaký čas jsem si dal od létání pohov. Ale měl jsem hodně volného času, takže mi to brzy zase nedalo. Už v roce 1983 jsem poprvé zkusil motorové rogalo, a o rok později jsem zase závodil, ovšem pouze v zahraničí. Skamarádili jsme se tehdy s Filipem Jenišem a na vyvedené kousky s ním se nedá zapomenout. Jednou jsme třeba soutěžili o to, kdo přistane blíž ke stánku s pivem – mé vítězství skončilo zbouraným stánkem.” Na Silvestra 1984 se v Kokořínském dole konal první slet motorové sekce našich rogalistů. Byla taková zima, že Jirka Zítka byl jediný, kdo se na místo dopravil vzduchem. Jeho vytrvalá zarputilost však přece jen začala přinášet první ovoce. S Janem Vaculíkem natočili film pro KF, režisér Radúz Činčera si vybral jejich záběry pro výstavu EXPO v kanadském Vancouveru.
EXPEDIČNÍ POSEDLOST. A tak v roce 1988, kdy si pořídili dvoumístné rogalo, opět s motorem Trabant, začali Jiří Zítka s Filipem Jenišem plánovat svou první velkou a vysněnou expedici na africké Kilimandžáro. S křídlem ochutnali pohled na snad všechny nám tehdy dostupné evropské země – od NDR přes Polsko, Maďarsko i rumunské Karpaty. Avšak když Filip Jeniš přikývl na překvapivou nabídku expedice „Tatra kolem světa”, netušil, že z téhle cesty se už nevrátí. Nevyšel ani plán s přeletem z evropského kontinentu na Island. Kromě toho jako invalidní důchodce s příjmem 1500 korun měsíčně musel Jiří Zítka řešit i nestandardními způsoby stále rostoucí náklady na svého životního koníčka. Pro jednoho Němce z bývalé NDR dokonce připravil křídlo na přelet do vysněné západní zóny, i z tohoto „kšeftu” však pro nepříznivé podmínky nakonec sešlo.
KAMČATKA. Ani uskutečněná expedice Eko- Kamčatka 1990 neproběhla ve zrovna nejvhodnější době. Dosavadní zkušenosti, osobní kontakty a snad i nadšení pro myšlenku přivézt do Prahy odolné rostliny, schopné vegetovat ve stále se zhoršujícím životním prostředí (mimochodem 27 vzorku dodnes na tehdejší doporučení ministerstva životního prostředí zkoumá příslušný výzkumný ústav), nakonec prolomily bariéry úřadů i zdrojů. Jiří Zítka se mohl na křídle vznést mimo jiné nad pověstnou sopku Ključevskaja, která je činná dodnes a která v roce 1956 způsobila jednu z největších přírodních katastrof, při níž naštěstí nebyl zmarněn jediný život, neboť celá tato oblast je široko daleko neosídlena.
BERINGOVA ÚŽINA. Už transport letadlem AN-26 před Magadan na Čukotku naznačil, že létat v mrazivém počasí nebude žádnou selankou. Po letu z osady Lavrentěva do Anadiru rtuť teploměru ukazovala minus 43 °C. Mezinárodního přeletu z Čukotky na americký kontinent se měly zúčastnit vedle jedné české a tří ruských ještě dvě posádky z USA, ty se však riziku omrzlin různými výmluvami raději vyhnuly. Do aljašského Well su tedy 120kilometrový přelet absolvovala ve dvacetistupňovém mrazu vedle Zítkova rogala pouze ruská křídla. Tento úspěch ilustruje následující příhoda: „Hned druhý den jsem si napl ánoval samostatný let podél pobřeží do Telleru. Vítr vanoucí od moře mne ovšem odfoukl asi 20 kilometrů do vnitrozemí, dostal jsem se do mraků a vzhledem k neočekávaným turbulencím jsem nastoupal až do dvou kilometrů. Ve vzduchu jsem nepřetržitě strávil 7 hodin, a přestože měl motor Trabant spotřebu jen 4 litry na 100 kilometrů, musel jsem nouzově přistát v údolí u kempu La Gun, kde mi pomohl doplnit palivo jediný tamní obyvatel, Eskymák Alvaro. Díky odchylce jsem Teller úplně minul a po dalších dvou hodinách letu jsem přistál hned vedle boeingu na mezinárodním letišti v Nome. Říkal jsem si, že to asi nebude snadné vysvětlování, když jsem mířil do věže za obsluhujícím personálem, ale hned ve dveřích mne očekávala otázka – Gorge Zitka? – Yes, odpověděl jsem s únavou i ulehčením, že kamarádi kvůli mně obtelefonovali letiště a že tohle neplánované dobrodružství dopadlo dobře.”
HIMÁLAJ. Jsou lidé, které ani uskutečněné sny neodradí od dalších nápadů. Nám všem se otevřely hranice, těm nejschopn ějším však především možnosti naplňování jejich klukovských snů. Zákonitá náhoda svedla na Mistrovství Evropy 1992 ultralehkých letadel v Hodkovicích cesty Jiřího Zítky, Čechoameri čana Jana Béma, fotografa Daniela Šperla, kameramana Pavla Křižana a dalších, která vyústila expedicí celého týmu „Himalaya High” na podzim 1993. Cílem nebylo nic jiného – než přeletět nejvyšší horu světa Mount Everest. V Himálaji začali létat koncem listopadu. Nebyli tam s rogalem první, a v roce 1986 zde zkoušeli létat Angličané David Cole a Simon Baker. Ani jednomu se však nepodařilo dostat výš než do šesti tisíc metrů. Bohužel však motor Bémovy mašiny Rotax 912, na jehož speciálních úpravách pro velké výšky nechal leta práce, začal po prvním přeletu z Kathmándú nepochopitelně stávkovat, v tamních podmínkách a časovém presu prakticky nešel opravit. Zbýval ovšem ještě druhý stroj, vybavený slabším motorem Rotax 532. Náhradním programem se stala velehora Ama Dablam, vysoká 6856 metrů. Soupeřem navíc bylo počasí. Západní proudění ve výškách nad pět tisíc metrů vytvářelo silné turbulence a vzdušné víry. Rok intenzívních příprav se scvrknul do 12 vymezených dní, z nichž během jediného vítr přece jen ustal: Po hodině a devíti minutách 10. listopadu 1993 vystoupal Jiří Zítka nad Ama Dablam. Na výškoměru se objevilo až 7050 metrů nad mořem. Vysněný Mount Everest byl vzdálen jen pár kilometrů, o necelé dva tisíce metrů výš. Ale to byla jen smrtící iluze, motor byl vybi čován na maximum. Z nedostatku kyslíku se v takové výšce točí hlava. Ano, mířili ještě výš, nad Everest. „Kdybyste jej přeletěli, měli jsme pro vás připravenou pokutu 25 tisíc dolarů,” řekl později při koktejlu celé expedici náměstek ministra letectví Nepálu, pan Baskanta Upadkya. Nicméně nám patří prvenství v přeletu přes Ama Dablam i neoficiální světový rekord v nejvyšším pohoří světa, neboť Pavel Križan vystoupal až do 7150 metrů. Ale nešlo jen o rekord, létat mezi nejvyššími velehorami světa je vskutku nádherný zážitek.
ISLAND. V loňském roce se Jiří Zítka konečně dočkal také ostrova ostrovů. Nejednalo se sice o kdysi plánovaný přelet z Evropy, ale přímo na Islandu strávil ve vzduchu přes 50 letových hodin. I tady s kamarády pořídili spoustu atraktivn ích záběrů a zažili řadu zajímavých příhod, včetně přeletu nad slovutným vulkánem Hekla či nad průrvou, kde se lámou zemské desky evropského a americk ého kontinentu.
S KŘÍDLEM NA PÓL. Na to, zda Jirku Zítku láká expedi ční létání výhradně v liduprázdných, nehostinných a mrazivých oblastech, jsem se ho záměrně neptal. Ale právě v těchto dnech se s křídlem ve finském Laponsku účastní první, zkušební etapy mezinárodní polární expedice „Křídlo a pes” k Barentsovu moři. Jejím konečným cílem bude v zimě příštího roku severní pól naší planety, který již sice byl mnohokrát doby, přeletěn, ba i podplut. Snad inspirován pěším výkonem českého polárníka ing. Miroslava Jakeše, možná jen „cimrmanovským driftováním, spojil síly Delta klubu z Lysé nad Labem s Českou asociací sportů psích spřežení. Musím se přiznat, že i při tomto pokusu o světovou premiéru extrémní kombinace ultralehkého letadla a psího spřežení držím palce nejen Jirkovi Zítkovi. Kromě toho doufám, že se opět dočkáme unikátních záběrů z paralelního dosažení nejsevernějšího bodu Země, ale poté i z dalších světov ých štací Zítkova kouzelného křídla.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Mormoni se považují za nejrychleji rostoucí náboženskou organizaci na světě. V současné době má přes 8,5 milionu členů. Sami mormoni uvádějí, že každé dvě a půl minuty křtí nového člena.DĚJINY MORMONŮ.Zakladatel této církve Joseph Smith dva roky před svou smrtí vysvětlil, jak došlo k založení této nové náboženské společnosti. V roce 1820, to mu bylo 14 let, kdy byly spory mezi různ ými denominacemi, se rozhodl prosit Boha o vedení. Popsal to takto: „Viděl jsem světlejší sloup zářivější než slunce. Potom se mi zjevil Bůh Otec a Ježíš Kristus v oslavné tělesné podobě. Přikázali mi, abych se nepřidal k žádné nábožensk é skupině, neboť všechny jsou v omylu.” 21. září 1823 Josepha Smitha údajně navštívil anděl Mormoni a sdělil mu, že v zemi na nedaleké hoře je ukryta kniha napsaná na zlatých deskách. Spolu se zlatými deskami tam byly uloženy kameny (urim a thummin), které měly usnadňovat překlad. Na deskách byl vylíčen průběh jednání mezi Bohem a původními obyvateli Ameriky. 28. září 1827 doručil anděl Josephovi tyto desky a nařídil mu, aby je přeložil.Z toho vznikla Kniha Mormonova, autorizována 11. 6. 1829. Vytištěna byla roku 1830 v Palmýře (New York) v pětitisícovém nákladu. Když byly desky přeloženy, byly vráceny andělovi Mormoni, takž nejsou k mání. Joseph Smith založil 6. dubna 1830 Církev Kristovu, poději bylo její jméno změněno do dnešní podoby – Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Mormoni byli často pronásledov ání a stěhovali se ze státu do státu, takže měli velký podíl na osidlování Divokého západu. 27. června 1844 byl ve věznici zavražděn zakladatel církve Joseph Smith. Mormoni se vydali k Velkému solnému jezeru Utahu, kde vystavěli kvetoucí město. V souvislosti s mormony se často mluví o mnohoženství. Když byl 7. června 1994 otevřen v Praze Církevní dům a misijní kancelář mormonů, zeptal jsem se na to jejich misijního prezidenta Phillipa J. Brysana. Odpověděl mi: „Mnohoženství u mormonů bylo zru- šeno roku 1890.” A do té doby existovalo proto, že měl zakladatel vaší církve J. Smith nějaké zjevení, při kterém se dov ěděl, že může mít více žen? „Ne, bylo tomu jinak. Mormoni byli v té době velmi pronásledováni, mnoho jich bylo zabito, takže byl přebytek žen. Ale jak už jsem říkal, mnohoženství u mormonů bylo zrušeno r. 1890.”STANDARDNÍ CÍRKEVNÍ DÍLA MORMONŮMormoni mají čtyři standardní církevní díla. Bibli, Knihu Mormonovu, Doctrine and Covenants (Učení a smlouvy) a Pearl of Creat (Drahocenná Perla). O bibli toho bylo napsáno mnoho. Co je to tedy Kniha Mormonova? V jejím úvodu se píše: „Dle Knihy Mormonovy byla Amerika zalidněna už v 18. století před Kristem, krátce po zmatení jazyků při stavbě věže babylonské. Od té doby se několik skupin lidí vystěhovalo z Asie do Ameriky, kde vyvinuli civilizaci, která, dnes ač zničená, zanechala stopy až do dnešního dne.” Kniha Mormonova doplňuje, ale nenahrazuje učení bible. Učení a smlouvy: Tato kniha byla původně publikována v roce 1833 pod názvem Kniha přikázání. V roce 1855 byla pozměněna a znovu vytištěna pod dnešním názvem. Jsou v ní zjevení Josepha Smitha, plus nějaký historický materiál zjevení druhého vůdce mormonů Brighama Younga a „manifest” proti polygamii. Drahocenná Perla: Tato kniha má uvádět záznamy Abraháma. Ze svitků, jejichž nalezení bylo dosti záhadné a vydalo by na samostatnou story. Svitky s Josefovými záznamy, který byl poslán do Egypta, nebyly nikdy přeloženy. Důležitou část Drahocenné Perly je Kniha Abrahámova, která popisuje utrpení Abraháma v domě jeho otců a zázračné navrácení. Hovoří se zde také o stvoření světa a duchů před tím, zjevuje poznání starých patriarchů o astronomii. Mormoni navíc věří, že zjevení pokračuje, a tak mohou být pro církev vytištěny nové knihy, které schválí prezident a ty by potom byly považovány za autoritativní. Každý jednotlivec v církvi může obdržet zjevení, ale jen prezident může mít autoritativní zjeven í pro celou církev, on je „vidoucí”, zjevovatel, překladatel a prorok.GENERÁLNÍ AUTORITY CÍRKVEPodle mormonů je mezi světskou správou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a ranou křesťanskou církví mnoho paralel. Pozoruhodná je jejich terminologie, nepřítomnost placených úředníků, vedení v rukou laického kněžstva a zásada zjevení prostupují všechny úrovně církevního vedení. Princip moderního zjevení je ústředním pokladem pro víru a prezident církve je považován za proroka, který získává inspiraci a zjevení pro vedení církve přímo od Boha. Jeho dva rádci spolu s ním tvoří První předsednictvo Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Po nich v autoritě přichází Rada dvanácti apoštolů, která pod vedením Prvního předsednictva je organizačním tělesem, jež ustanovuje praxi a správu církve. Apoštolové mají také speciální funkci jakožto Svědkové Ježíše Krista po světě a dohlížejí na řádnou a správnou činnost církve, kdekoli je umístěna. Princip Prvního předsednictva a Rady dvanácti apoštolů jsou uplatňov ány hlavně prostřednictvím Prvního sboru sedmdesátníků, který se skládá ze sedmdesáti vysoce zkušených vůdců a organizátorů. Různá oblastní předsednictva, která koordinují a řídí práci církve v národních a mezinárodních oblastech, jsou volena z Prvního sboru sedmdesátníků. První předsednictvo, Rada dvanácti apoštolů a První sbor sedmdesátníků jsou známy jako „Generální autority” církve.MÍSTNÍ A NÁRODNÍ SPRÁVAPro usnadnění správy je vždy několik blízkých sborů spojeno dohromady a tvoří tzv. Kůl. Tento termín byl odvozen ze starozákonní praxe, protože tehdy byly kůly zatloukány do země, aby vyznačily zeměpisnou oblast. Kůl tedy odpovídá přibližně diecézi v jiných křesťanských církvích. Prezident kůlu předsedá každému kůlu, který má přibližně dva až čtyři tisíce církevních členů. Správa pak bývá ustanovena k tomu, aby pomohla při výcviku určitého počtu funkcion ářů v různých sborech a dohlížela na výcvik. Jestliže místní členstvo není dostatečně početné, aby vytvářelo sbory a kůly, členové jsou organizováni do misijních sborů a okrsků. Správa pak bývá řízena z nejbližšího misijního střediska, které je zodpovědné za rozvoj církve v nových oblastech a za misionáře s plným úvazkem v dotyčném místě. Skupina kůlů je známa jako oblast. Prezidenti kůlů, ač jsou sami zkušení církevní úředníci, dostávají dle potřeby výcvik a pokyny od oblastního zástupce, který je za kraj zodpovědný. Oblastní zástupci jsou často ustanoveni, aby dohlíželi na několik různých oblastí, které jsou od sebe na kilometry vzdáleny. Oblastní zástupci jsou zodpovědni územnímu předsednictvu, které prov ádí koordinaci církve v určitém národu. Územní předsednictvo (prezident a dva rádci) je trvale povoláno z členů Prvního sboru sedmdesátníků. Tito muži bývají církevním ústředím povoláni na dobu, která trvá dva až tři roky. Pak jsou pověřeni jinými úkoly.ZÁKLADNÍ ORGANIZACE: RODINA A SBORZákladní jednotkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů je rodina. Církev učí, že ve skupině rodiny mohou být zásady křesťanského života nejlépe hlásány, sdíleny a doprovázeny příkladem. Velký důraz je kladen na rodičovskou zodpovědnost, přičemž církev tu znamená hlavní zdroj pomoci každému členu rodiny, aby se rozvíjel citově, intelektuálně a duchovně. Rodiny a jednotliví členové se shromažďují na úrovni lokality a vytvářejí kongregaci zvanou sbor, který má 200 až 500 lidí. Protože na žádné církevní úrovni nejsou placení kněží, mohou tedy všichni pravidelní návštěvníci sboru, muži, ženy a mládež, mít nějakou funkci, úřad nebo zodpovědnost. Toto zařazení veškerého členstva je speciální charakteristikou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Odpovědnosti mohou obsahovat správu, poradenství, vyučování (dospělých, dospívajících nebo dětí), návštěvy domovů, misionářskou práci nebo organizaci sociální aktivity nebo služeb. V čele místní organizace sboru je biskup. Je to vždy muž, který má rodinu a není placen, stejně jako ostatní úředníci. V přísném souladu s biblí je každý biskupem – bez ohledu na velikost jeho sboru či zda předseda ve Frankfurtu, Tokiu nebo v ústředí v Salt Lake City. Biskup je jeden z nejzaměstnanějších mužů v církvi. Mnoho jeho času během večerů, sobot a nedělí je věnováno službě místním členům.DESÁTEK: FINANČNÍ ZÁKLADFinanční struktura Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů je zařízena tak, aby obstarávala fondy nutné k vyučování a šíření evangelia Ježíše Krista po světě. Finanční základ církve tvoří biblická zásada placení desátků. To znamená, že jednotliví členové nebo rodiny platí desetinu svého ročního příjmu církvi na podporu její činnosti. Příspěvky odevzdávají týdně nebo měsíčně a jsou soukromou záležitostí dárců a jejich biskupa. Přes 90 procent celého církevního příjmu pochází z dobrovolných příspěvků. Neexistují peněžní sbírky. Církev nepůsobí kvůli finančnímu zisku, ani kvůli hromadění majetku: Nevlastní nic, z čeho by byly dividendy, ani nekontroluje úroky v žádné větší národní obchodní společnosti. Všech desátků se použije na řízení církevních programů a na úhradu prostředků. Fakt, že církve působí bez placených kněží, umožňuje použít peníze, které by byly vydány na platy, ve prospěch jiných důležitých církevních, výchovných nebo dobročinných akcí.GENEALOGICKÉ BÁDÁNÍPodle mormonské teologie je každá rodina věčnou jednotkou. Proto církev vložila značné prostředky do genealogického výzkumu. Církev má největší genealogickou knihovnu na světě – je v Salt Lake City v USA. Po světě má stovky odboček, které využívají členové, ale i nečlenové církve.VZDĚLÁNÍNa 700 tisíc studentů je zapsáno na mormonských církevních školách včetně univerzit, kolejí, institucí a v seminářích všude na světě. Navíc má církev 73 elementárních škol a sekundárních škol na Novém Zélandě, Americké Samoy, Západní Samoy, v Tonze, na Tahiti, Fidži, v Mexiku, Bolívii, Paraguayi, v Chile a Peru. Církev také založila fond pro stipendia, která jsou určena na pomoc novým konvertitům v rozvíjejících se národnostech, aby jim dostatečné vzdělání umožnilo účastnit se soutěže na pracovním trhu a zajistit si vedení v rodině, společnosti a církvi. Církev pomáhá studentům ve Střední a Jižní Americe, v Pacifiku, v Japonsku, v Koreji a v Hongkongu. Mne osobně zaujalo, že v pražském misijním středisku nabízí pro veřejnost bezplatné kursy angličtiny. A výuka může být kvalitní, protože všichni misionáři jsou mladí Američané.CHRÁM: POSVÁTNÉ MÍSTO PRO DUCHOVNÍ OBROZENÍChrám je pro mormony místo duchovní čistoty, jediné místo na světě, útočiště obrození, přístav svatosti, dům Páně. Pro mormony je to nejsvětější místo na zemi. Když je chrám vysvěcen, dovoleno mají vstoupit pouze členové církve. Ovšem před oficiálním vysvěcením si může chrám prohlédnout kdokoliv. Pro mormony jsou chrámy důležité hlavně proto, že své obřady provádějí pouze v nich a nikde jinde. Uvnitř chrámu se účastníci převléknou do bílého obleku, který symbolizuje morální čistotu. Kromě chrámu mají mormoni ještě jedy bohoslužebné místnosti, a to modlitebny, v kterých se konají pravideln á shromáždění, ale i společenské akce.PROČ JSOU MORMONI TAK ÚSPĚŠNÍ?Mormoni mají bezesporu úspěch. Učí, že Bůh má hmotné tělo. Věří, že Bůh a všechny ostatní osoby existovaly nejprve ve formě inteligence, která je věčná. Učí toho mnohem více, což je jim někdy dosti tvrdě vyčítáno katolickými teology. Ti také poukazují na rozpory v Knize Mormonově a Drahocenné Perle. Věda argumentuje tím, že Joseph Smith nemohl být expertem na hieroglyfické písmo proto, že věda s ním nemohla v té době pohnout. Ale mnozí lidé mají potřeby, které daleko převyšují vnímanou potřebu pravdy. Mnohé lidi přitahuje způsob života mormonů, jejich důraz na rodinné hodnoty. Navíc jejich způsob života klade důraz na tradiční americké hodnoty. Mormoni věří, že ústava USA je přímo inspirována Bohem. Základní poučka mormonské církve říká: „Čím je nyní člověk, kdysi byl Bůh, co je nyní Bůh, tím se člověk může stát.”
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSALA JITKA SANIOVÁ
Ocas má za sebou velmi složitý a dlouhý evoluční vývoj. Za ten čas se zformoval do nejrůznějších tvarů a zabarvil se všemi možnými barvami. Ocas je zakončení těla tvořené obratli, jejichž počet se samozřejmě mění s druhem živočicha. Například ocas psa je tvořen 22 obratli. Na úsvitu života na Zemi hlavně sloužil živočichům v pohybu. Připomeňme si například nám dobře známé dinosaury. Tyrannosaurus nebo Velociraptor svůj mohutný ocas používali k udržení rovnováhy. Příslušníci méně početnější skupiny, k níž patří zástupci jako Diplodocus nebo Kentrosaurus, jej používali v případě napadení k obraně. Mnohem pestřejší rozvoj života však nastává po dinosauří éře. Ke slovu se dostávají hlavně savci.
V embryu se ocas vyvíjí z malého přívěsku, jenž se přemění na jakýsi kuželovitý pupenec, který časem doroste až do opravdového ocasu. Přívěsek se nejprve stočí dolů a během následujícího růstu se obtočí kolem tělíčka do oblouku. Někteří živočichové, pro něž ocas neplnil žádnou mimořádnou funkci, jej během svého vývoje ztratili nebo se jim zkrátil. Takovým příkladem mohou být bezocasí obojživelníci – žáby, pro které byl důležitější vývoj zadních noh ke skákání. Vepřům zbyl pouhý zatočený přívěsek. Většině ptáků se ocas velmi zkrátil. A nezapomeňme ani na člověka. Ten ocas ztratil, když jeho prapředkové definitivně opustili koruny stromů a napřímili se. Jediným pozůstatkem, který lze nazvat zároveň svědkem ocasního zakončení, je kostrč. Najde se nepočetná skupina zvířat, která sice o ocas nepřišla, ale jehož funkce pro ně není nijak veledůležitá. Kráva či kůň používají svoji oháňku k odhánění nepříjemného hmyzu.
OCAS JAKO KORMIDLO. Sem patří několik skupin živočichů, začněme tedy těmi nejpočetnějšími – ptáky. Nejočividnějším příkladem mohou pro nás být elegantní králové vzduchu – dravci. Při plachtění se nech á orel vynést vzdušnými proudy, přičemž mu ocas napomáhá jako jakési třetí křídlo. Krahujec má delší a užší ocas, který používá při vzdušných obratech. Jestřáb svůj krátký, avšak poměrně široký ocas používá doslova jako kormidlo – k určení směru letu. Poštolka svůj ocas roztáhne při pozorování jako vějíř, což ji napomáhá k stabilizaci v oblacích. Dalšími kormidelníky pomocí ocasu jsou veverky. Ty by se daly nazvat skutečnými vzdušnými akrobaty, k čemuž jim hlavně napomáhá dlouhý ochlupený ocas. Z dokumentárních pořadů si jistě lehce vybavíme létající veverky z exotických krajů, ale i naše evropská veverka rozšířená v lesích i městských parcích umí pěkně ocasem kormidlovat, přičemž dovede nejen prudce změnit směr, ale i ztlumit náraz při dlouhých skocích. Když už je řeč o veverkách, ty používají ocas také jako výstražného znamení pro soupeře – to když jej vzpřímí a nafouknou. Pokud jím pohybují pomalu proti zádům, jedná se o sexuální znak. Opravdu výborným kormidlem je bobrův ocas. Pod vodou jej bobr využívá obdivuhodným způsobem. Hbitě dovede změnit směr. Ocas bobrovi slouží také jako zásobárna tuku.
OCAS JAKO DOMLOUVACÍ PROSTŘEDEK. V tomto případě si hlavně vzpomenu na psy. Pro ně znamená nejen vzájemný komunikační systém, ale i s člověkem. Vzhůru zvednutý ocas označuje nadřazený postoj, naopak ocas svěšený mezi zadními končetinami označuje zcela podřízeného jedince se stopami strachu. Pokud pes vrtí ocasem ze strany na stranu, znamená to radost, což vidí rád každý majitel. To samé lze tvrdit o vlcích, v jejichž smečkách se hierarchie pozná právě podle ocasu. Vůdce nosí ocas vztyčený, níže svěšený jej nosí podřízení smečky. Po boji o získání dominantního postavení jej poražení zcela spustí mezi zadní nohy.
OCASY SLOUŽÍCÍ K UDRŽENÍ ROVNOVÁHY PŘI SKOKU ČI CHŮZI. Právě sem patří kočky. Kdo již pozoroval kočku při jejím hbitém skoku, nemohl si nepovšimnout jejího vzpřímeného ocasu, kterým vyrovnává svůj let. Ale i u kočky má ocas několik funkcí. Pro koťata to je často nedostižná hračka. Pokud vidíme, že kočka pohybuje ocasem ze strany na stranu (a právě nestojí na hraně střechy, čímž se snaží o udržení rovnováhy) znamená to, že řeší vnitřní konflikt pramenící z nerozhodnosti dané situace. Opravdu potřebnou pomůckou pro udržení rovnováhy je ocas pro klokana. Při zastavení mu slouží jako podpěra – doslova bychom jej mohli nazvat podpěrným pilířem – a při skocích je pro něho nenahraditelným rovnovážným zařízením. Také dobře známý lemur se svým elegantním dlouhým chlupatým ocasem jej potřebuje k udržení rovnováhy, obzvláště při šplhu na stromy. Lemurova užitečná ozdoba může měřit od dvanácti do padesáti centimetrů.
OZDOBA K NÁMLUVÁM. Každý si první představí páva. Není však sám. Například tetřev rozvírá svůj ocas jako námluvní pomůcku, aby k sobě přilákal samičku. I pro kohouta znamená ocas sexuální symbol. Samičky rajek – překrásně zbarvených ptáků – dávají přednost samečkovi s delším ocasem. Etologové zjistili, že v ptačí říši je tomu tak dost často. Ocas samečka lyrochvosta připomíná Orfeův hudební nástroj. Normáln ě jej nosí svěšený k zemi, ale v době námluv ho rozevře. Jeho jemné dlouhé peří mu spadá přes hlavu jako závoj, přičemž jím zlehounka pohybuje jako vzácným vějířem.
ZTRÁTA OCASU JAKO ZÁCHRANA PŘED NEPŘÍTELEM. Známe to všichni u ještěrky a slepýše. Ocas zůstane v nepřítelově držení, což způsobí chvilkovou vetřelcovu dezorientaci, a oběť se může pohotově vytratit. Tato výsada se však netýká pouze ještěrek a slepýšů. V Egyptě existuje myška, jež používá stejnou obranu. Známější lenochod zanechá vetřelci ocas pokrytý srstí. Ačkoli pro lenochody je ocas hlavně peřinou pro dlouhý zimní spánek. Odtržení ocasního přívěsku od těla je možné díky silné kontrakci svalů.
NĚKOLIK DALŠÍCH PŘÍKLADŮ. Pomocí zakrouceného ocasu se mořský koník přichytává rostlin, aby ho neodnesly mořské vlny. Chřestýšovo prstýnkové zakončení, jež vyluzuje zvuky, vzniká svlékáním hadí kůže. Zatímco u ostatních hadů ocasní šupiny mizí s první výměnou kůže, u chřestýšů zrohovatí ocasní šupiny do prstence, což se opakuje při každé obměně. Zrohovatělých částí přibývá, čímž jsou také chřestivé zvuky s každým vznikem nové části hlasitější. Byly zjištěny případy, kdy byly slyšitelné až na dálku třicet metrů. U hmyzu se ocasní zakončení formuje z poslední části břišní dutiny. V některých případech je nositelem jedu – jako například u štíra – nebo obsahuje jiné nepříjemné prvky – mravenčí žihadla s kyselinou mravenčí, jež způsobuje svědění. U samiček kobylek slouží jejich přívěsek jako kladélko. Velryby své obrovské ocasní ploutve využívají jako motoru k výskoku nad vodu a samozřejmě (jak je tomu u většiny živočichů s typických rybím tvarem těla) jako kormidla a ke zlepšení hydrodynamiky. Výčet živočichů zdaleka nekončí! I tak je však zřejmé, že příroda oněch několik obratlů využila, jak se patří. Ostatně tak je tomu u přírody vždycky.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Dne 21. srpna 1993 měla americká kosmická sonda Mars Observer za sebou 725 miliónů kilometrů cesty bezednou hlubinou kosmu. Před ní se v černé prázdnotě rýsuje ohromná načervenalá koule – náš vesmírný soused, planeta Mars. Po dlouhé, rok trvající cestě ji čekal hlavní úkol – zakotvit na oběžné dráze kolem planety a začít provádět podrobný výzkum povrchu planety. Co se stalo v následujících hodinách, to patrně vrtá hlavou nejen stovkám vědců a techniků, kteří se podílejí na tomto projektu. Sonda v ceně zhruba půl miliardy dolarů se těsně před cílem své cesty náhle odml čela. Na samotné této skutečnosti by nebylo nic zvláštního. Zvláštní je, že je to již třetí sonda, která se těsně po přibl ížení k Marsu odmlčela. Zkrátka, od poslední návštěvy Marsu amerických sond Viking v 70. letech se výzkum Marsu „zadrhl” na nepochopitelných selháních posledních tří sond. Těmi předchozími byly sondy Fobos 1 a Fobos 2, postavené v rámci programu Interkosmos a které mimochodem nesly i přístroje vyrobené v Čechách.Korunu celé záhadě nasadil nejmenovaný americký vědec, který v televizním vystoupení uvedl, že NASA vůbec spojení se sondou neztratila. Údaje, které prý americká sonda nyní přijímá, dokazují existenci mimozemské civilizace, která se zdržuje v oblasti Marsu. Tuto šokující informaci však NASA před světem zatajuje. Jaká je pravd ěpodobnost tohoto tvrzení? Mimozemská civilizace na Marsu? To snad ne, vědci dnes podle posledních poznatků vylučují možnost inteligentních a zřejmě i primitivních forem života na Marsu. Podle údajů předchozích, úspěšnějších sond víme, že atmosféra na této planetě je velmi řídká, složená převážně z oxidu uhličitého a teploty se většinu marťanského roku pohybují hluboko pod nulou Celsiovy stupnice. Přistávací moduly sond Viking zde dokonce provedly několik biologických pokusů, s cílem odhalit existenci biologických látek, či alespoň jednoduchých forem života. I když výsledky nebyly jednoznačné, většina vědců se přiklonila k názoru, že zde projevy života nalezeny nebyly. Přesto, jak se zdá, tyto poměry nepanovaly na Marsu vždycky. Na snímcích vikingů se totiž objevily útvary, které vědci jednoznačně označili za vyschlá říční koryta.Na Marsu tedy v minulosti existovala tekutá voda! A kde je voda, je i život, říká se. Každopádně přítomnost vody v tekutém stavu předpokládá rozhodně mnohem vyšší hustotu ovzduší a příznivější teploty. Přítomnost vody však není tím nejp řekvapivějším objevem na Marsu. Tím se stal známý a mnohokrát diskutovaný snímek 56H593, zachycující oblast zvanou Cydonia. Na tomto snímku je zachycený útvar, který odborníci z NASA nazvali „Hlava”. Jde o 1,5 km velký útvar, který má podobu lidské tváře, vytesané do skály. Tvář, nápadně podobná egyptsk é sfinze, se stala předmětem mnoha dohadů a spekulací. Astronomové se o ní jen neradi zmiňují a většinou poukazuj í na možnost zrakového klamu. Vždy se jim totiž vybaví aféra s tzv. „marťanskými kanály”, které se skutečně ukázaly být klamem. Jenomže odborníkům z NASA se podařilo objevit další dva záběry této oblasti (mají označení 35A72 a 70A13). Oba snímky, pořízené z jiného úhlu, jiné vzdálenosti a při jiném osvětlení, byly podrobeny analýze na počítači. Došlo k tomu v National Space Science Date Center v Greebeltu v americkém státu Maryland. Snímky byly analyzovány systémem SPIT (Starbust Pixel Interleaving Technology). Očekávaný předpoklad, že se záhadný útvar rozpadne (jako dříve takzvané „marťanské kanály”) na řadu světl ých a tmavých skvrn, na hru světla a stínů, se nesplnil. Naopak, podařilo se dešifrovat i původně zastíněnou druhou polovinu tváře – a objevily se zarážející detaily. To už nemůže být náhoda!V pootevřených ústech sfingy je možné rozeznat zuby, panenky v očních bulvách a pod okem dokonce slza! Celá záležitost zní tak neskutečně, že ji řada vědců nechce brát na vědomí, ostatně jako vždy, když jim nesedí do pracně zbudovaných škatulek teorií. Přesto je i podle našich měřítek zcela evidentně možné, že před několika milióny let (přesto zlomkem života naší sluneční soustavy) mohl mít Mars podmínky k tomu, aby byl obydlen inteligentními bytostmi. Nyní tyto podmínky nemá. Odstěhovaly se tyto bytosti jinam? Osídlili naši Zemi? Nebo vyhynuly? Nebo zde žijí dál skrytě, třeba v podzemí? Jedna z hypotéz o příčině přerušení spojení se sondou Mars Observer hovoří o úmyslném zásahu mimozemské inteligence. Zní to příliš fantasticky? Pak si vzpomeňme, co se dělo při závěru letu sond Fobos. U prvního z nich jsme se museli smířit s tvrzením, že šlo o lidskou chybu. Sondě prý byl dán chybný povel a za ztratila orientaci slunečních baterií na Slunce. Než se vše podařilo napravit, akumulátory sondy se nenávratně vybily. Když 28. března 1989 agentura TASS oznámila, že jsou potíže s navázáním spojení se sondou Fobos 2, neupoutala tato zpráva velkou pozornost. Dočasná ztráta spojení ještě není věc tolik mimořádná. Teprve když byla vydána zpráva, že sonda je z 99 procent ztracena (zajímavá formulace, že?), objevily se první spekulace. V sovětské televizi byly ukázány snímky, které sonda pořídila těsně před svým zánikem. Na snímcích se nachází objekt, který vrhá oválný stín na planetu jednou 20, podruhé asi 30 km dlouhý. Spekulace, že by mohlo jít o stín jednoho ze dvou marťanských měsíčků, však zpochybňuje tvrzení pracovního řídícího centra projektu Fobos, že mezi sondou a měsícem Phobosem byl vyfotografován předmět, který tam neměl co dělat. V týdeníku Nature se později objevila zpráva, že sonda Fobos 2 se odmlčela proto, že se dostala do neřízené rotace po srážce s neznámým předmětem. Že by meteorická částice?Těch se však v blízkosti Marsu příliš mnoho nevyskytuje. Meteorická tělíska však pozemské sondy příliš neohrožují – a to i v případech, že si o to vyloženě „koledují”. To byl případ sondy Giotto, která si vysloužila přezdívku „kosmický kamikadze”. Dvojí průlet v těsné blízkosti aktivního kometárního jádra (nejprve kolem Halleyovy komety, podruhé kolem méně známe komety Grigg-Skjellerup) tato sonda přežila pouze s nepodstatnými šrámy – a to i přesto, že byla zasažena nejméně třikrát drobnými částicemi z jádra komety. Vzájemná rychlost sondy a střetnutých částic se počítala na desítky kilometrů za sekundu. Hypotézu o srážce s meteorickou částicí poněkud zpochybňuje tvrzení několika zdrojů, že orientace sondy Fobos 2 byla ztracena postupně, nikoli naráz, jak by tomu bylo při nárazu. Spíše to vypadalo, jako když na sondu působí neznámá síla, která jí postupně obrací tak, aby ztratila orientaci. Co, nebo kdo tedy vyřazuje pozemsk é sondy z provozu v blízkosti rudé planety? Jsou to technické závady sond (1. hypotéza), výsledek extrémního působení kosmu – záření, meteorické částice atd. (2.), cílený zásah mimozemské inteligence, nebo její techniky umístěné na Marsu (3.), nebo je to výsledek utajování skutečně získaných údajů, přičemž pravda může být jakákoliv (4.)? Kdo nám poví pravdu?
