autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL: ROMAN CÍLEK
Padělky, které měly usvědčit maršála Tuchačevského a dopomoci Stalinovi k vítězství nad vlastní armádou, byly tedy – jak jsme poznali – v Berlíně připraveny již koncem zimy roku 1937. Klíčovou záhadou zůstává: Jak se dostaly do Moskvy? Skutečně v tom sehrála roli i československá tajná služba? Položil jsem tuto otázku už před lety těm, kteří nejlépe mohli odpovědět: důstojníkům našich předválečných zpravodajských složek. Zde jsou jejich autentické odpovědi. Emil Strankmüller: „Vyloučeno. Sledovali jsme Německo pozorně. Věděli jsme i o jednáních sovětských generálů v Berlíně. Nepřikládali jsme tomu nebezpe čný podtext. Vždyť jsme se Sověty proti nacistům spolupracovali. Přes naši zpravodajskou ústřednu ty dokumenty nešly.
Škoda – třeba by se všechno vyvinulo docela jinak. Němci nás ale znali a věděli, že jim hned tak všechno neuvěříme. Také dr. Beneš se mi při častých rozhovorech, které jsem s ním měl v Londýně, zmínil pouze o jediném případě, kdy informoval Moskvu. František Fryč: „Všechny informace výzvědného charakteru musely v té době jít přes mou osobu. Evidoval jsem je, pořizoval kopie pro archiv, kontroloval jsem jejich hodnověrnost a analyzoval, zda nejde o padělek. I kdyby se touhle věcí zabýval náš šéf Moravec, dozvěděli bychom se o tom od něho – dříve nebo později. Ludvík Klen: „Specializoval jsem se tehdy na Německo. Armádní složky s tím neměly nic společného. Snad diplomatický kanál, ale to bylo na nás zcela nezávislé. František Šlégr: „Pracoval jsem před válkou ve zvláštní československosovětské ústředně s krycím názvem VONAPO 20. Měli jsme se Sověty četné kontakty. Přes nás to Heydrich nezkoušel. Shodný názor vyjádřili v osobních rozhovorech i další bývalí zpravodajci: Josef Fořt, Alois Frank, Jaroslav Tauer a další. Odlišné je ve vztahu k celé záležitosti pouze svědectví generála v. v. Oldřicha Tichého, v roce 1937 podplukovníka československé armády a vedoucího ofenzívního zpravodajství proti Německu, jak je v roce 1987 svěřil historikovi doc. dr. Jaroslavu Valentovi: „Pokud náš někdejší šéf plukovník František Moravec píše ve svým pamětech, že vůbec o ničem nevěděl, není to pravda.
Tehdy mi Moravec osobně řekl v mé kanceláři, přes niž musel procházet do své, že byl spolu s plukovníkem Hájkem pozván na Hrad k prezidentovi, aby se vyjádřili k dokumentu, který Beneš dostal od vyslance Mastného, jenž jej osobně přivezl z Berlína; týkal se ten dokument zrady Tuchačevského a jeho spolupráce s Němci. Moravec to popírá, a to zřejmě vzhledem k neslýchaným následkům, které záležitost měla. Mnohokrát jsem uvažoval, proč mi to řekl. Vysvětluji si to jeho tehdejší zvláštní náladou, rozčilením, vědomím závažnosti věci. Pociťoval potřebu se uvolnit, někomu se s tím svěřit, pravděpodobně se chtěl také trochu pochlubit. Bylo to krátce po Moravcově návratu z Hradu, ještě téhož dne. Je logické a zřejmé, že by dr. Beneš nepředal Stalinovi zprávu, aniž by se dotázal vojenských znalců na jejich mínění.
DOKUMENTY ZA 50 000 MAREK. A co uvádí na vysvětlenou další z účastníků falešné hry, tedy Alfred Helmut Naujocks? Trvá na tom, že Heydrich skutečně využil svých pražských kontaktů a upozornil ve sféře tajných služeb kohosi, kdo pracoval i pro Rusy. Pak se muselo již jen čekat. Dny napjaté nejistoty to byly především pro Alfreda Helmuta, protože jemu bylo určeno, aby měl ze strany sicherheitsdienstu v této věci poslední slovo. Konečně přišla smluveným způsobem výzva ke schůzce. V jedné z berlínských kavárniček se Naujocks sešel se zanedbaně vyhlížejícím mužem. Byl prý hubený, měl bledý obličej a představil se značně neurčitě. „Jmenuji se Hans,” řekl. Podali si ruce. „Náš společný přítel v Praze,” šel agent rovnou k věci, „mne požádal, abych vás vyhledal. Říkal, že máte na srdci záležitost, která by mohla zajímat mé šéfy. Naujocks přikývl, a když si pak vyjeli za město, aby měli větší klid, přidal pár podrobností. V roli prodejného muže sicherheitsdienstu, který se rozhodl zbohatnout prostřednictvím zrady, seznámil svého společníka s údajným původem dokumentů a vykládal mu přichystanou historku o tom, jak přes Canarise, führera a Bormanna putoval spis do Heydrichovy úřadovny a tedy jemu do rukou. Vysvětlil také, že se shodou okolností dostal do určité finanční tísně, proto volí tento způsob. A dodal, že věc spěchá, protože nebude mít materiály k dispozici déle než do příštího dne. „Kolik?” věcně se otázal zájemce. „Padesát tisíc marek.” „To je hodně. Sám to rozhodnout nemohu.” „Dobře. Budu zítra odpoledne sedět v té samé kavárně jako dnes. Neznámý agent byl druhého dne přesný. „Zaplatíme,” řekl. Odjeli do hotelu Astorie a tam si předali obsah svých aktovek. Naujocks začal počítat peníze a jeho partner listoval v dokumentech. Náhle prý vykřikl překvapením: „To je neuvěřitelné!” Držel v ruce padělek Tuchačevského osobního dopisu.
STALINŮV ÚDER. První hodiny května 1937. Do Londýna se s časovým předstihem začaly sjíždět delegace ke korunovaci nového britského krále, v Moskvě se zase konala tradiční prvomájová přehlídka. Maršál Tuchačevskij přijel na Rudé náměstí jako prvý z generality. Procházel se s rukama v kapsách pláště a prohlížel si okolí. Pak se dostavil maršál Jegorov, zaujal své místo na tribuně nad Leninovým mauzoleem, ale Tuchačevského přítomnost jako by vůbec nevzal na vědomí. Objevil se šéf politické správy armády generál Gamarnik, kterému také zbývalo již jen několik týdnů života. Ani on maršála nepozdravil. Když pak skončila vojenská přehlídka, Tuchačevskij nečekal na tradiční průvod Moskvanů a stále s rukama v kapsách náměstí opustil. To vše zcela jistě něco znamenalo. Ještě ne srážku, ale rozhodně už její varovnou předzvěst. Dva dny po přehlídce, třetího května, obdrželo britské velvyslanectví pot řebné dokumenty pro žádost o vydání víz pro Tuchačevského a další členy sovětské delegace, kteří se měli zúčastnit londýnské korunovace. O čtyřiadvacet hodin později nastal však překvapivý zvrat. Že by, jak se leckdo domnívá, právě nyní došla do Moskvy tajná zásilka z Berlína? Čtvrtého května sdělili z Moskvy Britům, že maršál Tuchačevskij onemocn ěl a jeho místo v delegaci zaujme admirál Orlov. Dvanáctého května, v den korunovace Jiřího VI., oznámil evropský tisk, že v Sovětském svazu se opět zavedl systém politických komisařů u nejvyšších velitelství. Napříště museli spolupodepsat každý vojenský rozkaz. To již nebyla předehra, to byl počátek dlouho připravované akce k oslabení společenské pozice Rudé armády. Michaila Nikolajeviče Tuchačevského vzápětí zbavili funkce náměstka ministra obrany a určili za velitele Povol žského vojenského okruhu. Také jiní význační armádní hodnostáři, například generál Iona Emmanuilovič Jakir, velitel vojenského okruhu se sídlem v Kyjevě, měli bez vysvětlení přejít na jiná působiště. Dobře informovaný dopisovatel anglického deníku Morning Star hlásil z Moskvy, že proces s někdejším všemocným náčelníkem sovětské státní bezpečnosti Jagodou se odložil na neurčito, protože obžalovaný ve svých výpovědích „obvinil mnoho čelných sovětských činovníků”.
Byl mezi nimi i Tuchačevskij? Je to možné. Gennadij Jagoda, který měl na svědomí tolik zločinů a nabádal své podřízené i k nelítostnému mučení vyslýchaných, bojoval teď přece o vlastní kůži – a byl asi ochoten k čemukoliv, co by mu dalo šanci na přežití. Maršál se však nemínil vzdát. Cítil kolem sebe podezřívavý odstup a popuzovalo ho to. Ivan Fjodorovič Kudrjavcev, jeho osobní šofér, se ho tehdy zeptal, proč je v posledních dnech tak zamyšlený. Řekl, že se o něm vymýšlejí všelijaké báchorky. „Napište Stalinovi,” poradil řidič. A Tuchačevskij mu odpověděl, že už tak učinil. S vojenskou přímostí žádal zřejmě nejmocnějšího muže v zemi o vysvětlení. Pokusili se ho ještě na krátký čas uchlácholit. Na korunovaci do Londýna prý nemohl odjet, protože se na něho ve Varšavě připravoval vražedný útok, a vše ostatní jsou běžné změny, ke kterým tu a tam dochází v ozbrojených silách každé země světa. Lhali mu do očí. Mezitím už totiž šéf NKVD Ježov vypsal na Tuchačevského takzvanou „ustanovku” – znamenalo to, že nařídil jeho soustavné sledování. Teď šlo již jen o dny. · · · Kujbyšev – sídlo štábu Povolžského vojenského okruhu. Maršál Tuchačevskij sem přijel se svou manželkou Ninou Jevgenijevnou a pustil se bez odkladů do práce. Brzy poté se konala porada politických pracovníků okruhu. Ti z důstojníků, kteří Tuchačevského znali z dřívějška, si povšimnuli, že za poslední týdny nápadně zešedivěl. Vypadal unaveně, ale jako vždy na poradě věcně hovořil o úkolech vojenské přípravy a povinnostech, které je čekají v nebližším období. „Dlouho, velmi dlouho na něho Nina Jevgenijevna toho dne čekala,” napsal sovětský autor Lev Nikulin, který se s maršálem osobně znal. „Stále se nevracel. Pak za ní přišel smrtelně bledý Pavel Jefimovič Dybenko, Tuchačevského předchůdce ve zdejší velitelské funkci, a oznámil, že jejího manžela zaktli. Stejný osud postihl téměř současně i velitele Frunzeho vojenské akademie Korka, admirála Mukleviče, náčelníka kádrové správy Rudé armády Feldmana, generály Ejdemana, Jakira, Primakova, Uboreviče. Šéf politické správy ozbrojených sil generál Gamarnik, který před pouhým měsícem dával u Leninova mauzolea najevo svůj odstup vůči Tuchačevskému, se osudu vyhnul sebevraždou.
Na rozhraní května a června 1937 zasedala v Moskvě vojenská rada ministerstva obrany a této mimořádné, přísně důvěrné schůzky se zúčastnili i vybraní členové sovětské vlády. Nkolaj Ivanovič Ježov zde předložil dosud tajnou zprávu o „kontrarevoluční a zrádné organizaci”, která dlouhou dobu kula pikle v řadách Rudé armády. Nyní byla prý její temná škůdcovská činnost náhle odhalena, takže je třeba jednat. Nelze v tomto kontextu vyloučit, že poslední pochybnosti o potřebě a výhodnosti okamžitého úderu odstranily fotokopie dokumentů z Berlína, přímé důkazy pro toto tvrzení však vzhledem k míře utajení všech tehdejších jednání nejsou. Ať však již pod vlivem těchto materiálů či bez něho, rozšířená vojenská rada tak jako tak podlehla nátlaku a především vědomí, že si to, co se má stát, naléhavě přeje Stalin. Myšlenku na odpor zlomila u každého z jednotlivců představa, že v případě nesouhlasu by se i on mohl stát obětí rozjíždějící se čistky – a tak shromáždění akceptovalo rozhodnutí o tvrdých protiopatřeních vůči spiklencům. Dosavadní obranná soudržnost špičkových velitelských kádrů Rudé armády se v důsledku náhlého tlaku rozpadla, téměř každý začal bojovat již jen sám za sebe. A na to ti, kteří se rozhodli udeřit, čekali – na to v pozadí čekal i sám Stalin. Vše ostatní už bylo záležitostí Ježova a jeho lidí. Ti přece jako vždy rutinovaně a s ochotou obstarají veškerou špinavou práci.
KREV NA STRÁNKÁCH PŘIZNÁNÍ. Bránili se. Zpočátku všichni zadržení vyvraceli každé obvinění a dožadovali se práva, aby mohli hovořit s vedoucími představiteli země, jíž jako vojáci sloužili. Pak se postupně přiznávali. Tuchačevskij prý podlehl nátlaku 1. června. Podlehl? Až bude prokurátor z Novosibirska Boris Viktorov spolu s jinými pověřen v roce 1955 prozkoumáním vyšetřovacích i soudních dokumentů případu Tuchačevskij a společníci, najdou na záznamu Tuchačevského přiznání, stránky 165 a 166, temně hnědé skvrny. Nechají je chemicky a biologicky prozkoumat a experti se vyjádří bez všech pochybností: Je to lidská krev. „Orgány NKVD operovaly s údajnými nepřátelskými činy,” sdělil o tom v roce 1988 Boris Viktorov, „o samotné takové činnosti však není ve spisech nic konkrétního. A kde je příkaz prokurátora k vazbě? Není! To je k neuvěření, stále hledám, ale marně. Divím se, jak je možné, vždyť tehdy uběhlo teprve půl roku od přijetí nové ústavy” Začínám přemýšlet o těchto spiklencích. Tuchačevskij – maršál SSSR, ostatní jsou vysocí důstojníci. Nic, doslova nic o jejich soukromém a vojenském životě. Jenom zrádci a špióni. Toť vše. Životopisy odsouzených. Defilují před námi obrazy bolševiků – leninovců. Pochybovat o oddanosti těchto lidí se zdálo být nemožné. Ale jsou to výpovědi. Jednohlasně, bez jakýchkoli rozdílů všichni zadržení nakonec přiznali, že se zabývali špionáží a vlastizradou. Jen jediné výpovědi zřejmě vyšetřovatele zajímaly. Ty usvědčující. A získat je bylo třeba doslova za každou cenu. Přiznávali se, museli se přiznávat, ale stále ještě asi věřili, že se doberou spravedlnosti. Maršál Tuchačevskij se prý pokusil ve vazbě o sebevraždu, což podle tehdejších představ jenom potvrzovalo jeho vinu. A generál Iona Emmanuilovič Jakir poslal Stalinovi dopis, v němž ho zapřísahal, že má čisté ruce: „Jsem poctivý bojovník, oddaný straně, státu a lidu, jako jsem byl po dlouhá léta. Celý svůj život jsem věnoval obětavé práci před očima strany a jejich vedoucích činitelů” jsem poctivý každým svým slovem a zemřu se slovy lásky k vám, ke straně a zemi, s bezmeznou vírou ve vítězství komunismu. Josef Vissarionovič po straně tohoto listu připsal poznámku: „Lump a prostitut.” Ministr Vorošilov k tomu patolízalsky připojil: „Naprosto výstižné!” A Kaganovič se je pokusil ještě překonat hrubiánskou větou, která se podobala rozsudku a ani ji nelze celou citovat: „Pro zrádce, svini a je jediný trest, trest smrti.”
PODIVNÝ PROCES. Jedenáctého června 1937 hlásil varšavský dopisovatel listu Daily Mail, že z Moskvy došla zpráva o záhadném zmizení Tuchačevského. „Soustavné zatýkání velitelů sovětské armády způsobilo, psal britský novinář, „že žádný důstojník si není jist životem a neví, zda již zítra nebude zatčen a popraven. Proto jsou mnozí vyšší důstojníci pro protiopatření a připravují akci proti Stalinovi. Pouze dohad, který se nepotvrdil skutky. Toho dne se naopak konalo uspěchané přelíčení, jež bylo nesporně triumfem Stalinových egoistických snah. O usvědčujících materiálech z Berlína během soudního řízení zřejmě nepadlo ani slovo. Nebylo jich třeba, a pokud je opravdu měli ti, kteří rozhodovali, k dispozici, zůstaly jaksi v záloze. O důkazech se tu vlastně skoro vůbec nemluvilo. „Stenogram obsahoval pouze několik stran,” říká prokurátor Boris Viktorov, „a už to samo o sobě svědčí o primitivnosti přístupu k zjišťování pravdy ve věci tak těžkých a vážných obvinění. Výmluvné je i to, že přelíčení trvalo pouze jeden jediný den.” Byl to opravdu podivný proces. Z očí do očí si tu z protilehlých stran hleděli někdejší blízcí spolubojovníci, v několika případech i přátelé, protože členy zvláštního tribunálu Nevyššího soudu SSSR byl vysocí vojenští činitelé jako třeba Vasilij Konstantinovič Bljucher a Semjon Michailovič Buďonnyj. Kdysi společně bojovali proti nepřátelům, teď se sami stali nepřáteli. „Zdá se mi, že sním,” pronesl prý v soudní síni maršál Tuchačevskij těsně poté, co prokurátor Vyšinskij přednesl obžalobu. A o pár hodin později řekl ještě tuto větu: „Vždy jsem nesmírně miloval Rudou armádu a svoji vlast, kterou jsem v občanské válce bránil. Vyšinského závěrečná řeč trvala jen dvacet minut a žádal v ní pro všechny obžalované, které zahrnul nadávkami, nejvyšší trest. Soud mu vyhověl. Spěchalo se, skoro až horečně se spěchalo. Osamělý, nesnášenlivý muž v Kremlu chtěl dosáhnout co nejrychlej šího a naprostého vítězství nad lidmi, kteří se provinili zejména tím, že považovali diktátora pouze za prvého mezi rovnými a věřili ve svou vlastní sílu a oddanost lidí, jimž veleli, a provinili se v jeho očích také snahou uchránit silnou a obrany země schopnou armádou od striktního rozhodování a kontroly politiků, zachovat její nestrannost ve vnitropolitických mocenských sporech. To byly, zjednodušíme-li celý komplex vzájemně svázaných problémů, zločiny, za které museli zaplatit životy. A nejen svými. Stalinova nenávist třeba k samotnému Tuchačevskému šla tak daleko, že nechal postupně zavraždit i maršálovu manželku a bratry Alexandra a Nikolaje, do pracovních táborů či do vyhnanství zahnal jeho matku, tři sestry a také dceru, u níž se se zatčením prostě jen počkalo, až dosáhne plnoletosti. Matka a sestra Sofije Nikolajevna vyhnanství nepřežily. Ale to všechno Michail Nikolajevič Tuchačevskij, naštěstí pro něho, v noci z 11. na 12. června 1937 ještě netušil. Nastoupila popravčí četa. Do letní noci se ozvaly povely. Josef Vissarionovič Stalin si zřejmě přál armádu do krajnosti ponížit a její špičkové velitele i morálně deklasovat. Jak jinak si vysvětlit rozhodnutí, že jednotce katů bude velet maršál Vasilij Konstantinovič Bljucher, Tuchačevsk ého bojový druh, do té doby hrdý a nezkrotný voják, který se v minulosti dokázal se Stalinem několikrát i slovně utkat – a brzy se sám také stane obětí čistek. Vojáci pozvedli pušky. Někteří z odsouzených, například generál Jakir, ještě stačili zvolat: „Ať žije Stalin!” Salvy přerušily jejich slova Dvanáctého června vydal maršál Vorošilov zvláštní denní rozkaz: „Hlavní organizátoři, vůdcové vyzvědačství, kteří měli přímo spojení s generálními štáby a buržoazií fašistických zemí, byli odhaleni. Prodali nepřátelům Sovětského svazu vojenská tajemství. V prohlášení TASS se tato obvinění rozšířila ještě o nezbytné pasáže: „Připravovali pro případ vojenského přepadení SSSR porážku Rudé armády a chystali obnovení moci statkářů a kapitalistů.
SUPERČISTKA .Osm salv z poloviny června sedmatřicátého roku otevřelo cestu dalším. Ministr Vorošilov ve svém denním rozkaze výslovně uvedl, že se dosud podařilo odhalit pouze vůdčí organizátory spiknutí. Slova, která nebyla vyslovená náhodou a naznačovala, že před Ježovem a jeho NKVD leží ještě mnoho práce. Že ještě četné zločince čeká dopadení a spravedlivý trest. Nemýlil se. Vypukla první obrovská vlna čistek v Rudé armádě trvající až do počátku roku osmatřicátého roku. V létě 1938, kdy se už nad Evropou hromadily válečné mraky a Československo bojovalo o svou celistvost, přišla další vlna, ještě brutáln ější a nemilosrdnější, charakteristická tím, že mizely celé štáby a velitelství. Ničivé katarzi padlo za oběť devadesát procent sovětských generálů a osmdesát procent plukovníků. Z pěti sovětských maršálů zahynuli tři, z patnácti velitelů armád třináct, z pětaosmdesáti velitelů sborů sedmapadesát, ze sto pětadevades áti velitelů divizí sto deset, ze čtyř set šesti velitelů brigád jich nepřežilo dvě stě dvacet. Život do jednoho ztratili zástupci ministra obrany Vorošilova a rovněž všichni velitelé obranných okruh ů. Postupně bylo popraveno také šest z osmi armádních činitelů, kteří maršála Tuchačevského a jeho kolegy v červnu 1937 soudili a odsoudili. Generálplukovník Dmitrij Volkogonov, autor rozsáhlé práce o Stalinovi, v roce 1988 uvedl, že dle posledních archívních průzkumů „ztratily sovětské ozbrojené síly v průběhu masových represálií v letech 1937 až 1939 nejméně čtyřicet tisíc velitelů, většinou ve vyšších funkcích, což nesporně spoluzapříčinilo tragické neúspěchy Rudé armády v počáteční etapě války po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a přineslo sovětskému lidu tolik utrpení, že to přesahuje veškerou lidskou obrazotvornost. · · · V Berlíně byli, museli být zcela jistě spokojeni. Mocenský zásah proti sovětským vojákům a na počátku jmenovitě proti maršálu Tuchačevskému – ať již podvrženými dokumenty z padělatelské dílny Heydricha, Naujockse, Schellenberga, Behrendse a všech ostatních byl ovlivněn do značné míry, či aspoň částečně, nebo vůbec ne – rozhodně předčil všechna jejich očekávání. Šéf sicherheitsdienstu Heydrich si nechal celodenně monitorovat vysílání moskevsk ého rozhlasu, aby mu neuniklo ani slovo z toho, co se v zemi na východě dělo. Ano, byli spokojeni, vzájemně se chválili, blahořečili si za skvělý nápad. Otázky, zda se alespoň část těchto událostí může hodnověrně pokládat za vítězství či spoluvítězství německé tajné služby, však zřejmě zodpoví až budoucnost. Pokud je vůbec někdy někdo zodpoví.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Stanu se šamankou, až uslyším hlas ze země zpívat starou melodii. Otec byl šaman, matka šamanka. Když někdo ublížil matce, mohl i zemřít. Otec i matka jsou dvacet let po smrti, ale vracejí se. Procházejí čumem jako stíny, a když se jich zeptám, kam jdou, odpovídají: „Podívat se, co dělá stádo, je dnes neklidné.” Vyjdou ven, nedovolí mi, abych je následovala, a pak zmizí. Říká Sevélik, Bílé světlo, padesátiletá Evenka od řeky Tajmury. · · · Šamanismus není jen záležitostí Sibiře, jak se dříve obecně soudilo, ale někde tam má své kořeny. Léčitele, kouzelníky, čaroděje, zaklínače a šamany najdeme na všech kontinentech.Jsou tu, mají své místo ve společnosti jako duchovní a lékaři. Byli vyvolení duchy ochránci rodů, aby po léta zastávali funkci zprostředkovatelů mezi světem naším a duchovním „z druhého břehu mýtické rodové řeky”. Název šaman pochází s největší pravděpodobností z mandžuštiny od „sambi” – znát a koncovky „an” – zvyk. Nebo ze sanskrtu „shamana” jako synonymum kouzelník. Jedněmi z nejsilnějších šamanů v oblasti Sibiře jsou šamani jakutští, burjatští, v nejtradičnější podobě se zachoval u Tunguzo-mandžuů. Svět v představách sibiřských národů je tvořen nejméně třemi vrstvami. Střední vrstvou je země, na níž žijeme, dalšími vrstvami jsou podsvětí a nadsvětí. Jimi prochází jako vertikála šamanský světový strom, po němž šamanský duchovní dvojník vystupuje či sestupuje v závislosti na vyplnění úkolu. Někde má podobu tunelu, v němž se dvojník pohybuje po spirále. · · ·Sevélik často zpívá, někdy i ze spánku. Setkává se s duchy pomocníky, kteří se jí zjevují v podobě ryb a ptáků. Po tvářích jí tečou slzy, třese se po celém těle. Nevím jak tady, ale u sousedních Burjatů se takovým ženám říká „adagata agalžen”, neklidná žena. Duch otce ji v poslední době velice často navštěvuje. Evenkové, Tunguzové, mají strach ze svých mrtv ých. Duše, která opouští tělo, odchází do říše mrtvých, k pramenům mýtické rodové řeky. Ve světě mrtvých je vše naopak. Kdo byl za života dobrým, může po smrti škodit. Evenkové se proto vyhýbají o mrtvých hovořit a nazývat je jmény. Jména fungují jako mantry a mrtvého mohou přivolat zpět. Tím hůře, byl-li zemřelý šamanem a nebo snad byl-li pohřben na straně východní, kde sídlí zlí duchové. „I umírající mohou být živým nebezpeční?”Pták se Sevélik. Ta zrovna hněte baculatýma rukama těsto, vytváří na holém stehně placku a vkládá ji na kovový plát. Když ji zakryje starým železným umývadlem a nahrne přes něj horký popel, pokračuje: „Některé main, životní síly, bývají u lidí, kteří spolu žijí, spojené. Jedna stará žena umírala, až odešla na onen svět. Náhle její vnučka začala chřadnout. V kouřovém otvoru denně sedal malý ptáček a čekal. Byla to duše babičky a lákala duši vnučky k sobě. Dítě naštěstí zachránil šaman, místo očistil a duši dívky osvobodil. Staří lidé by mladé neměli ani navštěvovat, natož žít s nimi. Starci mají main starou a unavenou, a proto ji často čerpají z mladých lidí. Ti jsou potom unavení a mohou onemocnět.” Dodává Sevélik. · · ·Tunguzo-mandžuové výraz „duše” nemají stejně tak, jako ho chápeme my. Podle nich je fyzické tělo „beje” oživeno „main” životem. Main znamená nejen život, ale i Boha jsoucího v horním paralelním světě nadsvětí. Člověk je s Bohem spojen neviditelnou šňůrou, kterou vidí jen šamani. Jestliže se šňůra přetrhne, člověk umírá. Fyzické tělo má svého dvojníka chaňjan. Někdo má dvojníka silného, jiný slabého. Ublíží- li někdo tomu, kdo má chaňjan silnější, může i zemřít. Umírá-li člověk daleko od svých blízkých, může k nim jeho dvojník odejít, zjevit se buď ve spánku, nebo ve skutečnosti přímo před očima. · · ·S kočovníky na Nerunnakanu, přítoku jižní Tajmury v Tunguzočunském správním celku v Krasnojarském kraji jsem již třetí měsíc. Horké dny vystřídalo chladivé a mokré počasí. Na návštěvu přijela šedesátiletá Nonnak. Přiletěla se zástupci Asociace národů Severu ARUN, kteří přivezli lékaře a léky a zjišťovali, nevypukl-li ve stádě také mor, protože v severněji položených oblastech řádila epidemie. Nonnak zůstala s námi. Když uléháme ke spánku, Sevélik mumlá se zavřenýma očima modlitbu: „Ami main báťuška Laslavěc”. – Bože Otce. Modlitba je zpoloviny ruská a zkomolená. Správné znění je „báťuška bogosloví”, ale starší generace rusky příliš dobře nemluví a to, co je kdysi naučili misionáři, je dávno zkomolené. Tím více, když rodina tráví celé roky v tajze ve společnosti stáda a dotěrného hmyzu. Je ráno Nonnak má těžkou horečku, blouzní. Ten samý den onemocněla nejstarší sobice ve stádě. Zmatené mládě pobíhá kolem opuchlého těla. Dva týdny zůstává stav stejný. Sevélik mi šeptá, že jedna z nich zajisté zemře. Buď odejde Nonnak nebo sobice. Jejich duše jsou spojeny, protože asi před 15 lety Nonnak darovala Sevélikině rodině sobí mládě ze svého stáda.Čas běží. Náhle se Nonnak jednoho dne uzdravuje a sobice ve stádě není vidět. Chodíme v okolí čumu a marně hledáme. Mládě neklidně pobíhá, pak se uklidňuje a smutně se připojuje ke stádu. Je nutné mrtvé tělo najít. Mršina může přilákat divokou zvěř, v noci jsou slyšet tupé rány do kmenů. To přichází medvěd a dává člověku na vědomí, aby se klidil. Přest ává nás respektovat. Sobici však hled áme marně. Míjí další týden. Chystáme se překočovat na jiné místo. Balíme věci. Po obědě se mi najednou klíží oči. Usínám. Vidím krajinu, svítá. Východním směrem teče potok. Obraz se přibližuje. Dvě stě kroků od potoka leží tělo mrtvé sobí samice, zadníma nohama směrem k potoku. Procitám a vše vyprávím Sevélik. Za půl hodiny vyrážíme udaným směrem. Po hodině náš pes uskakuje stranou. Pouštím ho, vzápětí vzlétá hejno vran a odkrývá nafouklé rozkládající se tělo. – Zadní nohy jsou obráceny směrem k potoku. · · ·Ve 30. letech se v rámci pozvednutí evenckého národa z prvobytně pospolné společnosti přímo do epochy socialismu objevují první ostré útoky proti šamanům. Spolu se stády, která se stávají majetkem všech, tedy nikoho, je Evenkům odebírána jejich tradi ční víra v bohy a duchy. Šamani jsou pronásledováni, utíkají do lesů, do hor, nebo končí v lágrech. Šamanu rodu Tarpušonok, otci Sevélik, je násilím odebrán šamanský buben a spálen. Nyní už jeho děti nemají právo šamansk é umění vykonávat. Pouze kdyby někdo z nich dostal příkaz od duchů předků, nebo od některého z vyšších božstev. Sevélik však zatím odmítá se stát šamankou. Říká: „Mám malá vnoučata. Kdybych se stala šamankou, jedno z nich by zemřelo. Až vyrostou, dozajista se jí stanu.” Ve snu se jí zjevují labutě, kachny a potápky, jsou to duchové, kteří berou na sebe podobu ptáků. Šamanit bude jen pro své nejbližší, protože ostatní ve vesnici jsou stále opilí. Zásluhu na tom, že Sevélik nepije, nese její muž Pádik. Alkoholismus se stal převládajícím povahovým rysem všech vesničanů. · · ·Nejen dávný režim, ale i vzdálenější minulost se zachovala k přírodním národům macešsky. Tunguzo- mandžuové se sice nestřetli s jinými náboženstvími v takové míře, jako jejich sousedé Burjati náležející do stejné jazykové rodiny, ale i oni se přesto ocitli ve vlivu pravoslaví. Burjati byli již od konce 17. století vystavení prudkému nátlaku z jihu od Mongolska, odkud se šířil buddhismus ve formě tibetského lamaismu a ze severu pravoslaví prostřednictvím ruských misionářů. Přicházeli o svou původní formu náboženství cestou krutého vyhlazování šamanů a ničením jejich svatých míst a pohřebišť. I když se vlivy buddhismu dostávají až na Podkamennou Tunguzku, je zde pravoslaví silnější. Křesťanské prvky se tak míchají s tradičními, až dávají vznik podivným mýtům. · · ·„Starší bratr Krista byl satan. Kristus tvořil. Dřív byl medvěd člověkem, pes byl člověkem. Oba hlídali figurky Krista, byli jeho pomocníky. Kristus odešel a dům hlídal pes. Přišel satan a řekl. Otevři Kristův dům. – Neotevřu. Ale přece otevřel. Satan dovnitř vpustil hada a psovi dal srst za to, že otevřel. Potom přišel Kristus domů. Co tady dělá satan? Zeptal se. Satan oblékl psovi srst. Kristus se rozzlobil, řekl: Teď buď psem, mlčenlivým. Jez špatné! Žij jenom deset let. Čenichem čichej a tlamou vyj! Medvědovi Kristus řekl: A ty půl roku spi. Evenky nech na pokoji!” · · · Dnes jsme se společně se Sevélik vydaly sbírat bobule. Obešly jsme ohrady, abychom zjistily, zdali je vše v pořádku. Blížila se říje, a tím se také zvyšovala nutnost vykastrovat dospělé samce, až na dva, kteří pak měli zajišťovat reprodukci. Zákrok byl velice bolestivý, ale nezbytný. K večeru přiběhlo stádo k čumu, stanu s kruhovým půdorysem, Pádik chytl lasem jednoho ze samců a přivázal ho ke stromu. Stáhl ho popruhem a s pomocí Sevélik a mne povalil soba na bok. Sevélik odskočila a u zvířete jsme zůstali jen dva. Pádik držel zadní nohy pomocí koženého řemene, přední nohy a hlavu s rozvětvených parožím jsem držela a zároveň tiskla do mechu já. Pádik se předklonil a uchopil do úst varlata. Kastrace se dělá zuby, někde rozřezávají kůži na varlatech nožem a potom je vyndávají. Ale zde, kolem Podkamenné Tunguzky, se spíše dodržuje stará technologie blízk á tradici mongolské. Při drcení varlat zuby se musí pracovat velice rychle s ohledem na trápící se zvíře. Než byl zákrok hotov, sob se zmítal, pak otupěl. Tehdy přiskočila Sevélik s náručí mechu a pokrývala tímto jednoduchým obkladem postižené partie. Pádik pak soba postavil na nohy a plácl tvrdě do zadku, aby se zvíře dalo na útěk. – Je to nejlepší lék, jak překonat šok z bolesti. Je zbytečné se ptát, zdali jim zvíře není líto. Bylo to kvůli naší osobní bezpečnosti. Rozbujelý samec v období zvíře je nebezpečnější a silnější než medvěd. Člověka napadá zákeřně, bije ho kopyty a parožím tiskne ke stromu. Je proto lepší takovým situacím předcházet. · · ·Druhý den jsme opět se Sevélik vyrazily na sběr bobulí. Mlčení přerušil Sevélik a bez přechodu navázala na včerejší rozhovor: „Duše člověka má svůj strom, se kterým je spojena. Modlíme se k podivným stromům, které obývají silní duchové tajgy. Nedaleko odtud je strom, z jehož kmene vyrůstá zároveň borovice a modřín. Tam přinášíme oběti a žádáme o splnění naších přání.” Mízou určitých stromů se léčí těžké nemoci. Když dítě onemocní, otec den předtím nesmí s nikým promluvit a druhý den ráno odchází do lesa hledat strom, z jehož kmene vyrůstají dva kmeny. V místě spojení je dutina vyplněná tekutou mízou. Nejlépe, když je tímto stromem jedle. Na strom pak vystřelí, aby zaplašil ducha ochránce stromu, potom odřízne větve a kmen, odnese špalek domů. Doma ho rozetne sekerou a mízu odčerpá do nádoby, ze které pak dává dítěti pít. „Je přeurčené, kdo se má stát šamanem?” Ptám se. Sevélik pokyvuje hlavou: „Někdy se schopnosti dědí po otci a nebo matce, někdy se jím má stát dítě, jehož jeden z rodičů byl zabit bleskem, který je božím poslem. Nebo také přicházejí k obyčejnému člověku duchové a učí ho, sami si ho vybírají. Takový člověk pak vidí duchy ve spánku, ale i ve skutečnosti. Myslím tím naši skutečnost. Takov ý člověk pak může vidět ve snu i mrzáky. Může být i označený nějakým znamením. Například šesti prsty. Ale může mít i šest prstů proto, že jeho otec zabil medvěda, když byla jeho žena těhotná. Porušil tak zákaz a jeho dítě bylo poznamenáno. Pak se dítěti říká salbani. Je to spíš trest, než nějaké předurčení. Je spousta takových zákazů. Medvědí kůže se nesmí prodávat, přináší to nemoci, neštěstí a smrt. Medvěd je naším prapředkem, proto se mu přinášejí oběti a člověk ho může zabít jen v čestném zápase „muže proti muži.”„Kdo tedy šamana učí?” Vyzvídám dál. „Duchové. A starý zkušený šaman. Ten, kdo se má stát šamanem, žije dlouh ý čas v odloučení. Rozmlouvá s duchy. Před tím však trpí šamanskou nemocí, která ustává, až když adept přijme duchy a svolí stát se šamanem. Je těžké být šamanem. Člověk pak přinese spoustu obětí. Je však obohacen tím, co nevědí obyčejní smrtelníci. I ti se však mohou s duchy setkávat, ale jen ve zvláštních případech.” „Má šaman nějaké výhody oproti ostatním členům rodu?” „Ne, musí být stejně dobrým otcem jako jiní, bývá i lepším. Zná zvyky zvířat, jejich cestičky. Umí vydělávat kožešiny, zvládá všechny ženské práce, tak jako všichni jiní muži. Často se stává, že člověk zůstane v tajze sám a musí znát vše, aby přežil. Šamanské umění je poslání nep inášející žádné výhody. Často se lidé šamana ze strachu před jeho mocí straní. Bojí se, aby na ně neposlal své duchy. Nyní je opravdu silných šamanů málo. Dalo by se říci, že nejsou. Dříve byli šamani silnější. Říká se, že se nerodí takoví čistí lidé, do nichž by mohli duchové ochránci rodů vstoupit a prostřednictvím vyvoleného působit. Nedávno zemřelý šaman z rodu Gajulan vhodného nástupce také nenašel. Lidé znající moudrost vymírají a mladí se moudří nerodí. Ti, co se rodí, odcházejí do měst a tajgu ani neznají. Nestojí za to, aby se duchové kvůli nim obtěžovali.” „A co bylinky? V tajze jich roste jistě spousta.” „Nejenom bylinky. Šaman používá i sušené zvířecí části. Jedním z nejvzácnějších léků jsou sušená játra z rosomáka, roztlučená na prášek. Protože jí rosomák jenom špatné věci, a přesto neonemocní, jsou jeho játra zásobárnou léčivých látek. Pomáhají proti žloutence. Pak také medvědí žluč při nemocích žaludku a žlučníku. Při poranění v tajze se rána zamázne mízou z jedle a vysype práškem z dutin stromů, jako jsou modřín a borovice. Musí to být výměšek lýkožroutů. Rána, i když je hluboká, se brzy zatáhne a začne se hojit. Nejlépe je ji zavázat a po tři dny na ni nehledět. To aby se hojila nerušeně.Já sama už moc věcí neznám. Žila jsem odloučeně po dlouhý čas od rodičů a ti pak zemřeli, aniž by mi stihli sdělit vše, co znali od svých předků. Takže jsem odkázána sama na sebe. Musíme zapomenuté věci znovu objevovat, dívat se kolem sebe a učit se od zvířat i ptáků. Od tajgy samotné. Spoustu věcí se dozvídám ve snech. Přichází ke mně žena a mluví ke mně. Když onemocním, léčí mě sama a já cítím dotyky jejích rukou na svém těle. Druhý den ráno bývám zase zdravá.” „Při jedné procházce jsem narazila na hroby. Leželo kolem nich spousta věcí.” „Těch se nesmíš dotýkat. Vše, co patří mrtvým, je zakázané. Živý člověk se nesmí ničeho takového dotýkat, uvalil by na sebe i na své příbuzné hněv duchů. Nikdy se nedotýkej věcí, které ti nepatří. Všechno špatné, co uděláš, se ti vrátí. Hned, či později, ale vrátí se ti to. Budeš si myslet, že to byl osud, ale ve skutečnosti to budou jen důsledky tvého skutku.” · · · Čím déle jsem v tajze, tím více ke mně přicházejí zvláštní prožitky. Věnuji se vyřezáváním figurek ze dřeva. Když vyřezávám figurku sobola, volá na mně jeden starý Evenek. Otáčím se, nůž mi sklouzává po dřevě na ruku. Rána je hluboká, celá dlaň i s prsty jsou celé v krvi. Přestávám se ztotožňovat se svým tělem. Kdysi jsem často omdlívala, ale tentokrát to není totéž. Ztrácím vědomí, ale mám zvláštní pocit obrazovky, která se mění, jakoby v mžiku byla přecvaknuta na jiný program. Vědomí se jakoby vysouvá z hlavy a teď je bez hranic v jakýchsi zářících paprscích. Nemyslím, zažívám pocit absolutní nicoty, až později, když už mě Evenek fackováním vrátí zpátky, si tu nicotu uvědomuji. V prvních okam žicích, když otevírám oči, nevím, kdo jsem, kde jsem a ani tvář starého muže mi není povědomá. Chce se mi brečet. Když vidím ruku v krvi, konečně chápu, co se stalo. Nemohu se však zbavit nádherného prožitku. Celý den chodím jako ve snách. Přišel den, kdy se objevila těžká krize. Nepohodla jsem se se Sevélik. Byla dnes nervózní a já asi taky. Mám pocit hrozné samoty ve světě, který je mým nepřítelem. Sedím v mechu. Těsně za mnou je vysoká borovice. Najednou mne borovice přitahuje k sobě a já zažívám splynutí se stromem. Houpe mě ve svém náručí, a když mne vrací, je mi dobře. Teď vím, že pocit oddělenosti a z toho vyplývající trápení je jen ubohá iluze.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJOSEF SLOUPMoskva nás přivítala mrazivým počasím, spoustou lidí před Běloruským nádražím a veksláky. První, co jsme okamžitě potře bovali, byla nutnost vyměnit dolary za ruble. Nedaleko nádraží oznamovala honosná vývěsní reklama „EXCHANGE”. Před ní několik čekajících lidí. Okam žitě se nás ptá jeden z nich. „Nechcete prodat dolary? Dám vám víc.” Cedulka na zdi směnárny hlásá: 1 US – 1540 R. „Kolik nám dáte?” ptám se zvědavě. „1580.” „Já vám dám 1700,” navrhne žena stojící vedle a poslouchající náš rozhovor. „Hele, babo, nepleť se do toho, to není tvůj kšeft!” Žena při pohledu na pořízka zmlkne a posune se o kus dál. „Kolik chcete prodat? Dám vám těch 1700 taky,” snaží se opět chlápek, abychom si to náhodou nerozmysleli. „Já dvacet a on taky” ukazuji na Libora. Chlápek vytáhne z kapsy kalkulačku a spočítá celkový obnos. „Šedesát osm tisíc,” vyhrkne jedním dechem. „Souhlasíte!”LOKTY, LOKTY, LOKTY. Vlaky, které spojují blízké oblasti s Moskvou, jezdí často, přesně, rychle, ale jsou v dezolátním stavu. Rozbitá okna, nahrazená občas kusem plechu, zdemolované a nebo vůbec chybějící sedačky, na kterých se tísní na každé straně tři lidé. Nefungující topení, neexistující hygienická zařízení, námrazy na oknech a davy lidí, které na poslední chvíli zaplňují odjíždějící vlak, ve kterém není často k hnutí, je jen několik příkladů „zpříjemňujících” každodenní cestu. Mezi námi se prodírají kameloti vykřikující své naučené fráze. „Vážení cestující, právě vyšlo poslední číslo Moskevského Komsomolce s programem televize na příští týden. Cena pouhých sto rublů!” „Večerní Moskva, Kriminální Kronika, Petrovka 38″ (což je také adresa hlavního ústředí moskevské milice). Za nimi následují prodavači zmrzliny, kterou nabízejí z papírových krabic voláním: „Leningradská vanilková, čokoládová, eskyma, zmrzlina v pohárcích!” a kupodivu lidé ji kupují i v těch nejmrazivějších dnech zimy.ŽEBRÁCI. Do metra nastoupí asi třicetiletá žena s malým děckem v náručí a spustí hned na celý vagón tisíckrát omleté věty. „Vážení cestující, přijela jsem z Ázerbajdžánu. Ukradli nám všechny peníze. Už dva dny jsme nic nejedly. Nemáme kde spát. Prosím vás pěkně, pomozte ubohé ženě a jejímu děťátku.” Děcko jako na povel začne plakat a lidé dávají peníze. Někdo stovku, někdo dvě, ale většina se jen tupě a bez zá- jmu dívá před sebe. Žena projde pár vlaků metra a za hodinu vydělá víc než většina těch lidí za celý den. Žebráků je všude nepředstavitelné množství. Nikde jinde jsem jich tolik neviděl. Ženy, často s malými dětmi, posedávají celé hodiny v dlouhých průchodech mezi stanicemi metra. Má to velkou výhodu. Je tu teplo. Někdo vždy něco vhodí do nastavené ruky, klobouku nebo igelitového sáčku. Mužů je mezi žebrajícími méně, ale často prosí o almužnu v mnohem tvrdším podm ínkách. Kolem nádražních budov nebo v podchodech pod ulicemi. Sedí i v těch největších mrazech na kousku kartónu, ponecháni svému osudu, lhostejní k celému světu.JAK KUPOVAT ZAJÍCE V PYTLI ANEB OCHOTA NA DRUHOU. „Mohla byste mi ukázat támhleten fotoaparát?” ukazuji za prodavačku na FED-3 za 150 000 rublů (asi 100 dolarů). Prodavačka se na mě podívá, pohledem mně dá najevo, že ji otravuji a neochotně sundá krabici z regálu. Vyndá instrukce k foťáku, natištěné na špatném papíru a beze slova mně je podává. „To já nechci, to je na nic. Potřebuji vidět, jak to funguje, ohmatat si ho.” Opět na mě vrhne nevraživý pohled a vyndává z krabice igelitový pytlík, ve kterém je fotoaparát zataven. „Je to v sáčku, to nemůžu otevřít,” a volá na pomoc muže, asi šéfa, stojícího opodál. Ten se přišourá a říká: „Když to otevřu, zaručíte se, že si ten foťák koupíte?” Podívám se na něho poněkud překvapeně. „Co když se mně nebude líbit. Co když nebude fungovat. Jak můžete prodávat něco, co si zákazník ani nemůže prohlédnout.” „Máte na to záruku!” odpovídá naštvaně. „No přece vám nedám takové peníze za něco, co vidím jen na obrázku.” Prodavač vezme igelitový sáček s foťákem z pultu a ukládá ho zpět do krabice. Mezi zuby ironicky zasyčí: „Na shledanou, pane.” Odcházím z obchodu. Místo aby mně to zkazilo náladu, jsem se smál a bylo mně dobře u srdce. Už jsem to znal za těch pár týdnů ve spotřebním ráji. Namyšlené ženské za pulty, nekoneč- né fronty. Schází konkurence. V jiném obchodním domě jsem koupil baterie ruské výroby za 2500 rublů. Vydržely v těch mrazech jeden film. Přijdu tam znovu a mají výběr. Červené a modré za stejnou cenu. Ty červené nestály za nic, a tak požaduji modré. Prodavačka mně přesto podává červené. „Ty nechci, chci ty modré.” „Jsou za stejnou cenu,” odpovídá. „Ale já je nechci, za nic nestojí. Dejte mně ty modré! Přece mně nebudete nutit kupovat něco, o co nemám zájem?” Zlobně se na mě podívá, sebere červené baterie a dá je zpět do regálu. Zloba z ní jen čiší. Udělá dva kroky napravo a podává mně ty modré. Ironicky jí poděkuji. Později jsem zjistil, že modré byly mnohem lepší.POULIČNÍ BYZNYS. Kupování na ulici je rychlejší, jednodu šší, ale riskantnější. Běžně se tu prodává americký 96% alkohol. Ten se zředí převařenou vodou a naplní do originálních lahví. „Výrobci” mají i patentové uzávěry. Na první pohled nikdo nic nepozná. Také se hodně pálí doma samohonka, a pak plní do lahví od vodky. To je hodně nebezpečné. „Kdyby to jen ředili, čert je vem,” říká známý Voloďa. „Ale oni tam nalejou kdeco Člověk může oslepnout, nebo i umřít. Týden předtím než jste přijeli, si tady v Mitišči tři chlápci koupili láhev vodky. Jeden z nich odskočil koupit něco k zakousnutí. Když se ten třetí za pár minut vrátil, ti dva už byli po smrti. Nečekali, otevřeli láhev a dali si panáka.”RESTAURACE, BARY, BUFETY. Po Moskvě jsou roztroušeny desítky „Kafe”, a když se tam hodláte jít ohřát a dát si turka, většinou dostanete jednoduchou odpověď. „Kafe nemáme.” „Tak si dáme čaj.” „Čaj také není!” a dívají se na vás, jako kdybyste spadli z měsíce. „Tak co tedy máte?” „Máme sok.” Což je jakási nechutná limonáda, kterou odmítáme.AŤ ŽIJE KOMUNISMUS! Jeho symboly přetrvávají. Srpy a kladiva na každém nároží. Názvy měst a ulic, které hned tak nevymizí ze slovníků lidí. To je pozůstatek doby nedávno minulé. Na jedné straně plné obchody s elektronikou, nábytkem a poměrně dobré zásobování potravinami. A ovšem drahota. Na druhé straně relikvie komunismu. Neuvěřitelně levné byty. Za byt 2+1 v Mitišči (asi 20 km od Moskvy) zaplatíte 600 rublů. Tj. 12 Kč! V Tveru za byt 4+1 pouhých 1000 rublů (22 Kč). Plyn se platí paušálem, voda a teplo je zdarma. Telefon a autobus je v Mitišči zdarma!! Ale tím vymoženosti socialismu končí. Autobusy i vlaky jsou v hrozném stavu. Většina telefonních automatů nefunguje. Domy, o které nikdo nepečuje, připomínají svými dřevěnými vraty stodoly. Výlohy obchodů, kromě centra velkých měst, jsou ještě pořád velkou neznámou. Všichni se však tak nějak dělají lepšími. Po pěti týdnech jedu vlakem zpět domů. V kupé jsou se mnou dva Rusov é na cestě do Minska. Pije se oblig átní vodka, zakusujeme chléb a hovězí maso z konzervy. Oba svorně nadávají na režimy. Na ty minulé i na ten stávající. S přibývajícími panáky se zvedá i hlasitost našeho hovoru. Pak se jeden z nich zvedne, zamává rukama, dá si prst přes ústa a řekne: „Psst. Tam vedle jsou lidé, mohli by nás slyšet!” Ano, to je pořád ještě skutečnost. Stěny mají uši. A lidé mají duši a strach. Kdo dokáže posoudit tu ohromnou tragédii národa, kterému bylo po sedmdesát let vštěpováno, že si žije nad poměry, že mu celý svět závidí. Teď zůstalo pouze pokoření a hanba. Ale to dříve nebo později pomine. Arogance zůstane. Takoví jsme byli, jsme a budeme. Na věčné časy.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Během svého posledního poby tu v USA jsem nějaký čas strávil v San Francisku. Zde jsem poznal rodinu Brownových. Slovo dalo slovo, láhev dala láhev – no prostě jsme si padli do oka. Brownovi mě pozvali k sobě na návštěvu. A zde mě čekalo největší překvapení – seznámení s patriarchou rodu panem Jimem Brownem. První, co mě upoutalo, byla kostkovaná deka na kolečkovém křesle. Byla totiž jediné, co bylo vidět. Teprve po chvíli jsme zaregistroval hromadu vrásek, ze kterých se skládal starý pan Brown. Měl na ně nárok. Vždyť podle vlastních slov i slov jeho rodiny mu bylo 98 let. Ale stále mu to pálilo. Seděli jsme společně dlouhé hodiny a vzpomínali na staré dobré časy na Západě, jak mu o nich vyprávěl otec i co zažil on sám. Na život ve starých zlatokopeckých městech na jihozápadě USA, která pamatují jak největší slávu zlaté horečky v roce 1849 a let následujících, tak i pozdější úpadek a někdy i naprosté vylidnění města.Vzpomínal stařík a já mu jen přikyvoval, neboť to měl nejradši. Občas si vypomohl otcovým deníkem. Epizodu z cesty otce Jima Browna z Tusconu v Novém Mexiku do San Franciska v Kalifornii koncem minulého století Vám předkládám. Je poledne. K hranicím Nevady zbývá pouhých 10 mil. Vzduch se sice radostně tetelí nad rozpálenou pouští, ale mně do smíchu dvakrát není. Jedu už kolikátý den. A všude kolem poušť a nic jiného než poušť. Občas kousek trávy, keř. Vodu jsem neviděl, ani nepamatuji. Kůň už toho má taky plná kopyta. Projíždíme už několikátou zatáčkou a překonáváme x-tý vrcholek. Jednoduše řečeno – nuda. Každou chvíli proklínám okamžik, kdy jsem se na tuhle cestu vydal. Náhle se však před námi rozevírá široké, ploché údolí, šedé a suché jako krajina kolem. A uprostřed, jako fata morgána, město. Konečně se snad vykoupu (ááá, ta slastná představa), najím normálního jídla a ne sušeného masa s fazolemi a něčeho napiju. Neváhám ani vteřinu a sjíždím do údolí. I kůň obživl. Už to není ta polochcíplá herka, která sotva vláčí nohy po zemi a občas mě nutí k představě, že ji snad budu muset vzít na záda, ale bujný hřebeček, který pyšně pohazuje hlavou a je najednou plný života. Abych se přiznal, nemám ani páru, kde jsem. Hlava se už zaobírá představou rozkoše, která mě čeká, až se opláchnu a natáhnu na skutečné posteli. Teprve ukazatel u silnice mě vrací zpátky na zem.Bodie! Město se snad nejhorší pověstí na Západě. Průměr jedné vraždy denně. Pěkně děkuji. No, vracet se nemá cenu. Takže: „Sbohem, Bože, jedu do Bodie!” Po prašné cestě se blížíme k prvním domům. Na silnici vidím povalovat se kus novin. Nevypadají nijak moc staře. Pravda, jsou trochu potrhané. Jejich část, jak o kousek dál vidím, byla použita k jinému účelu, než ke čtení, ale snad se ze zbylého kousku dozvím, co je v Bodie nového. „Ááá, Bodie Standard. Tak copak nám píšou? Hmm, samé reklamy a žádná pořádná zpráva. Tak se alespoň, příteli, podíváme, kde si hajneme a kde se napapáme? (Slovní spojení, které, jak mám již odzkoušeno, mého prudce inteligentního koně povzbudí k činnosti). „Máme na vybranou Stewarts Hotel, Arlington, Bodie House, Browns či Occidental. Tak kde?” Jak vidno, mému koňskému příteli je to jedno. Tak se svěříme osudu. Právě jsme minuli první domy Bodie. Nejdříve musíme sehnat solidní ubytování, což znamená kvalitní a hlavně bezpečné. Do města vjíždíme hlavní ulicí – Main Street, takže nemus íme ani moc bloudit. O tom, že se jedná o hlavní ulici, svědčí čilý ruch, plno lidí, drožek a koní. Projíždíme kolem několika hotýlků, které však nepůsobí zrovna důvěryhodně, a tak raději pokračujeme dále. Náhle se po levici objevuje na zdejší poměry dosti neobvyklá stavba – cihlový dům. Dechambeau Hotel. A hleďme! To je přesně to, co hledám.Zastavuji a jdu bydlet. „Stát!” To na mě nevykřikl nějaký pistolník, jemuž by se nelíbily moje kolty proklatě nízko zavěšené, či šerif nebo jeho pomocník, jejichž výzvy by nebylo radno neuposlechnout, ale můj vnitřní hlas. Oči totiž zaregistrovaly vývěsní štít sousedního domu. Pohřební ústav. Brrrr! Spát v sousedství s mrtvolkami. Co když nebudou nebo žtíci dodržovat noční klid a budou mě chodit strašit. I když na druhé straně, hotel skutečně nevypadá špatně. Ale nemohu stát donekonečna na ulici. A tak je rozhodnuto – čelem vzad a pryč. Nasedám na koně a pokračuji po Main Street dále do města. Ještě se ohlédnu po pohřebním ústavu. Sluníčko se opírá do proskleného přízemí. To, co vidím uvnitř, mě naplňuje úžasem. Malá tělocvična s bradly a kruhy. No to je neuvěřitelné! Že by šlo o propracovaný systém plnění stanoveného úmrtního plánu? Ale ten zde zajisté pilně plní místní pistolníci. Hned vedle stojí další pozoruhodná budova – Miners Union Hall. Kulturák místních zlatokopů. Jak jsem pochytil z řeči okolojdoucích, mohu večer navštívit nějaké divadelní představení a pozítří, pokud zde zůstanu, snad dokonce nějaký ples. Pobízím koně, abych se konečně někde ubytoval. Na prohlídku budu mít času dost. Nemusím však jezdit nijak daleko. Shluk dostavníků mi říká, že jsem narazil na to pravé.Grand Central Hotel. Krásná dřevěná budova s krytým chodníkem a – jaký to luxus – terasou v prvním patře. Tak tady chci bydlet. Jen jestli vedle není márnice. To by mi vzalo trochu chuti ke spánku. Naštěstí je vše v pořádku a vedle jsou pouze slušné podniky. Přivazuji koně a jdu se ubytovat. Vcházím prosklenými dveřmi do rozlehlé místnosti. Po téměř celé levé straně se táhne typický nálevní pult. Za ním kmitají dva číšníci v bílých košilích s klotovými rukávy. Na stěně za pultem visí rozměrné zrcadlo, obrazy žen a slavných boxerů. Na pultu stojí krásná kovová pokladna a samozřejmě láhve s alkoholem. Všemu však kraluje nádherně vyleštěná mosazná trouba nejnovějšího módního hitu – gramofonu. Na chvíli sice vzbudím trochu pozornosti mužů postávajících kolem pultu, ale ti se velmi rychle vracejí zpět ke svým sklenicím. Nikoli však číšníci. Jeden z nich ke mně okamžitě přibíhá s uctivou otázkou: „Dá si pán něco k pití?” „Samozřejmě, ale nejdřív bych se rád ubytoval. Mátě něco volného?” „Och, zajisté pane. Nahoře máme krásné pokojíky, jaké snad nemají ani na Východě. Podle oblečení soudím, že máte za sebou dalekou cestu. Přijel jste za obchodem? Nebo hledáte práci?” Trochu moc otázek najednou. „Ne. Jenom projíždím.” „To je škoda. Tady se, pane, peníze dají vydělat velice snadno. Ale také ještě rychleji utratit.” Jako bych to nevěděl. Ale proč nezkusit štěstěnu. Třeba mi bude příznivě nakloněna. „Vy jste místní a já cizí. Řekněte mi, kde si tady můžu dobře zahrát.” „Možností je tu několik. Záleží, co hledáte. Karty nebo něco fajnovějšího?” „Abych se přiznal, je mi to jedno.” „Podívejte, ve městě máme 65 salónů a téměř ve všech se hraje. Ale pro vás bude asi nejlepší jít do těch nejbližších. Přece jenom tady není v noci úplně bezpečno. V takovém případě vám mohu doporučit Swazey Hotel, který je kousek odtud, nebo Sawdust Corner Saloon, který je přes ulici. Hlavně abyste měl dost peněz.”Dobrá rada nad zlato. Kdybych měl dost peněz, tak se takhle netrmácím světem, ale válím si šunčičky doma. Raději však hovor končím a beru si klíč od pokoje. Ještě zavést koně do stáje, odstrojit ho, nakrmit, napojit (ten se má, když se o něho někdo takhle hezky stará), a pak už jenom vzhůru do pokojíčku. Procházím celou výčepní místností a po strmých schodech vstupuji do prvního patra. V pokoji se opláchnu v malovaném plechovém umyvadélku, natáhnu na železnou postel a vychutnám rozkoš z nicnedělání. Během chvilky usínám. Když jsem se probudil, už se stmívalo. Honem na nohy, ať nic nepromeškám. Kdeže si nejlépe zahraji? Ááá, Swazey Hotel nebo Sawdust Corner Saloon. Tak zkusíme nejdříve ten první. Vyrážím pěšky po Main Street. Během chvilky stojím před hotelem. Ale že by se tento honosný název hodil pro takovou díru, nevím. Ještě se rozhlédnout a… To snad není možné. Márnice. A přímo naproti kasinu. Ale vždyť pohřební ústav, kvůli němuž jsem se napoprvé neubytoval, je jen o necelých sto metrů dál. Vzhledem k velké kumulaci pohřebních a jiných podobných ústavů na tak malé ploše to zde s bezpečností skutečně nebude asi tak růžové. Abych přišel na jiné myšlenky, otáčím se a rychle zapadám do Swazey Hotelu. Uvidíme, jak to vypadá uvnitř. Neuvidíme. V místnosti je tak nakouřeno, že si nevidím pomalu na špičku bot. Navíc je zde doslova přelidněno. Jen s obtížemi se dostávám k jednomu hráčskému stolu. A opět všudypřítomný číšník? „Co to bude?” „Pivo bych si dal.” „Ale jaké? U nás ve městě vaříme tři druhy piva – Bodie, Pioneer a Pat Fahey.” „V tom případě to nejlepší.”Během chvilky přede mnou stojí tři láhve chladného piva. Zůstává mi záhadou, kde v takovém vedru berou chladné pivo. V kapse mi cinká pár drobných. Usedám za stůl a sázím. Kolo se točí, kulička poskakuje a do rytmu s ní i moje srdíčko. Padni. Padni. Padni. Padla! A kupodivu na to správné pole. Získávám dvojnásobek vkladu. Není to sice moc, ale lepší něco než nic. Pokouším štěstí znovu. A znovu. Občas vyhrávám, občas prohrávám. Přesto však dolárků v mé kapse nenápadně, ale přesto přibývá. Už ani nepočítám počet výher ani proher. Už pro mě přestal existovat čas i všechno okolo. Vnímám pouze to ďábelsky se točící kolo uprostřed. Začínám se, vzhledem ke své šťastné ruce, stávat středem pozornosti. Ne že by mi to bylo příjemné. Žízeň, která mě po chvíli přepadá, mě vysvobozuje. Usedám v koutku a pomalu upíjím ze sklenice. Vzduch se stává téměř nedýchatelný. Nenápadně se vytrácím ven. Snad si toho nikdo z hostů nevšiml a nepřijde mi odlehčit do mého nového majetečku. Nevím, jak dlouho jsem v kasinu byl. Ale určitě několik hodin. Zacházím mezi domy, aby mne nikdo neviděl, a přepočítávám svoji výhru. 524 dolarů! Tak tomu říkám výhra. Tolik štěstí musím zapít! Vyrážím do druhého doporučeného místa, do Sawdust Corner Saloon. Neujdu však ani deset kroků a do očí mě uhodí nápis: Hollis Hotel. Žaludek se začíná ozývat, proč jej tedy neuspokojit a nezastavit se v této oáze na rohu Main Street (nechápu, proč zrovna zelená, když jedinou zelení ve městě, kterou jsem viděl, bylo sukno na stole v kasinu) a vcházím do hotelu. Ten se zdá být velmi slušný. Poučen o počtu místních piv a povzbuzen cinkotem v kapse se rozhoduji, že ochutnám všechna. Nakonec svůj úmysl měním. Potácet se podroušen s pěti sty dolary v kapse – to si koleduje o malér. Vybírám pivo podle abecedy – Bodie. K tomu dostávám krásně propečenou krůtičku. Není nad dobrou kuchyni.Po dobrém jídle a pití se mi nechce ani zvednout. Ale zvědavost nedá. Vyrážím na exkurzi nočního života v Bodie. Po pár krocích začínám chápat, proč je Main Street i v tuto pokročilou noční hodinu tak živá. Jeden vedle druhého jsou tu postaveny bary, hotely, salóny, banky a obchody. Výjimku snad tvoří jen červená požární zbrojnice s věžičkou a krásným zvonem. Pokračuji v chůzi a zvědavě nakukuji do rozsvícených oken podniků. Už mě však z toho neustálého caprtání začínají pobolívat nohy. Což tak na chvíli nechat spočinout svému tělu v nějakém slušném podniku. Penízky jsou, tak proč ne? Jako na zavolanou se objevuje další podnik – tolik vzpomínaný Sawdust Corner Saloon stojící na rohu Union a Main Street. Uvnitř je ještě dost zákazníků zápasících se svou sklenkou. Aspoň nebudu pít sám. Stoupám si vedle dvou mužů zabraných do rozhovoru. Ani si nevšimli, že jim přibyl posluchač. „A já ti říkám, že DeRoche to udělal. A zasluhuje odměnu. Konopnou.” „Ale vždyť nemáš pravdu. Sám jsem slyšel, jak šerif říkal, že to ještě není jistý.” „Jistý, jistý. Sám moc dobře víš, jakej je DeRoche darebák. Já ti říkám, že jsou to jen řečičky. Však uvidíš, jak to s ním dopadne.” Zajímavý rozhovor. Jen tak ještě vědět, o čem či spíš o kom se baví. „Já si myslím, že ho osvoboděj.” „To je právě to, co se nesmí stát. Udělal už hodně lumpáren, ale to, že zabil Johnyho Treloara, to už je moc.” „Ale vždyť ti znovu říkám, že to není jistý. To, že všichni tvrdí, že to udělal, ještě nic neznamená. Vždyť ho nikdo při tom nechytl ani neviděl. Přesto ho zavřeli do basy a teď kousek od nás čeká, jak to s ním dopadne.” „Ty se ho ňák zastáváš. Uvidíš, že stejně nakonec žádnej soud nebude. DeRoche je vinnej a basta.” Hovor je najednou přerušen hlukem. Do místnosti vbíhá muž. „Už si pro něho jdou. Pojďte taky.” Všichni nechávají sklenice stát a vyrážejí ven. Nevím sice, o co se jedná, ale vyrážím také.Dav několika desítek lidí se valí po Main Street. Tu náhle odbočuje doleva a zastavuje před dřevěnou budovou stlučenou z prken. Městské vězení (spíš bych však hádal, že se jedná o větší kozí chlívek). Už mi dochází, co se děje. Lid si žádá svoji krvavou oběť – Josepha DeRoche. Po chvilce je obviněný, teď však už odsouzený, vyvlečen z vězení. Brání se, ale není mu to nic platné. Nikde nevidím šerifa ani jeho pomocníky. Možná však, že pouze sundali šerifské hvězdy. DeRoche je mladý, asi tak 25letý muž. Celý se třese a neustále prosí, ať ho nechají. Chvílemi je mi ho líto. Co však sám zmůžu proti přesile několika desítek rozdivočelých lidí. A neustále přibývají další a další. Dav ho strká po Main Street. Najednou se všichni zastavují. Že by se na poslední chvíli objevila záchrana? Bohužel ne. Ba právě naopak. Lidé se rozestavují kolem lešení, které se používá k vytahování vozů při jejich opravě. Teď je mu však přisouzena hlavní úloha v dalším dějství této tragédie. Tlačenicí jsem vystrčen až do první řady, takže vše vidím ze vzdálenosti několika metrů jako v divadle. Hrůzném divadle. Desítky rukou a nohou DeRoche mlátí a kopají. Je celý od krve a sotva stojí na nohou. Najednou se objevuje ruka s lanem. Nejradši bych zmizel, ale stojím jako přikován a nemohu se ani hnout. Fascinovaně sleduji dění před sebou. Lano je přehozeno přes trám na lešení a spuštěno téměř až na zem. Na konci se houpá smyčka. Několik rukou strká DeRoche ke smyčce. Už se ani nebrání. Nevím, jestli si ještě vůbec uvědomuje, co se s ním děje. „Ochotné” ruce uvazují smyčku kolem krku. Jiné „ochotné” ruce se chápou druhého konce lana. Hej rup! A tělo se křečovitě zmítá ve vzduchu. Po chvilce však ochabuje a splihle visí na konci lana. Konec představení. Dav se rozchází uspokojen tím, jak potrestal viníka. Soudce Lynč dnes skončil svoji práci.Nikoho nenapadne, že, jestliže je pravda to, co říkal muž v salónu, že není jisté, že to DeRoche udělal, oběsili nevinného. Podle nich to byl lump a darebák, a basta. Nějak mě přešel humor. Většina „spravedlivých” šla svoji účast spláchnout do barů v okolí. Teď se budou vzájemně trumfovat ti, kdo mu dal víc ran, a oslavovat ti, kdo ho vytáhli. Na to nemám žaludek. Jdu se raději projít. Nohy mě samovolně vedou zpět k městskému vězení. Všude kolem je ticho. Nikdo by nehádal, že tu před chvílí dala průchod své „spravedlnosti” lidská lůza. Zítra to zase budou ctihodní obchodníci, pracovití horníci a milující otcové rodin. Otáčím se na podpatku a rychle se vracím zpět do hotelu. Musím se vyspat. Zítra vypadnu z města. Probouzím se ráno celý rozlámaný. Vůbec jsem se nevyspal. Neustále jsem musel myslet na toho, který šel spát včera chvíli přede mnou, ale už se nikdy neprobudí. Dnes musím odjet. Scházím dolů a dávám si snídani. Nikdo nemluví o ničem jiném, než o včerejší noci. Není to zrovna nejlepší námět k rozhovoru při snídani. Dozvídám se, že DeRoche už odřízli a odvezli na místní hřbitov. Ale nebude prý pohřeben uvnitř hřbitova, ale za plotem ohraničujícím hřbitov, na tzv. Boot Hill, jako zločinec. Je mi z toho nanic. Vyrážím jen tak nazdařbůh do města. Cestou nakoupím zásoby na zpáteční cestu. Bloumám po Green Street. Místo obchodů zde převažují domky ctihodných občanů. Vypadá to, že jsem se dostal do lepší čtvrti, mezi místní honoraci. Před jedním z domků zahlédnu dokonce pokus o zahrádku. Teď už chápu, proč Green Street (Zelená ulice). Je to pravděpodobně jediný udržovaný kousek zeleně v celém desetitisícovém městě. Před kostelem zahýbám doprava na Union Street a poté na Prospect Street.Toulám se jen tak bez cíle, abych přišel na jiné myšlenky. Po chvíli se najednou nápadně mění etnická skladba obyvatel čtvrti. Místo zarostlých tváří potkávám hladké kulaté obličeje s výrazně šikmýma očima a dlouhým zapleteným copem. I řeč se stává nesrozumitelnou. Dostal jsem se do místní čínské čtvrtě. Je to nepřehledné bludiště malých dřevěných domků (což je honosný název pro zapáchající boudy). Stovky čínských přistěhovalců se zde živí, jak se dá. Prádelny, herny, obchody. Nejsem zde však jediným bělochem. I jiní potřebují vyprat či nakoupit. A zde, jak vidím, se dá koupit prakticky vše. Včetně opice, kterou mi jeden šikmooký obchodník nabízí. Při zpáteční cestě míjím Bonanza Street. Ulici plnou malých domků. Červené lucerničky u některých dveří hovoří více než výmluvně. Teď přes den vypadá mrtvě, ale dovedu si představit, jak to tady žije v noci. Pouze včera v noci však dámy měly nepřekonatelného konkurenta, který dav vzruší víc než jejich služby. Smrt. Pouze pár metrů je odtud totiž městské vězení. Cestou zpět se zastavuji v holičství na Main Street, neboť můj zjev spíše straší, než aby vzbuzoval důvěru, a pak hladce oholen a nebezpečně krásný vyrážím na nákup. Na zpáteční cestu budu potřebovat zásoby fazolí a masa. Na rohu Main Street a Green Street narážím na obchod pana Boona. S překvapením zjišťuji, že pan Boone je přímý potomkem slavného Daniela Boona, objevitele Kentucky. Dokupuji si i potřebnou zásobu střelného prachu a olověných kulek (člověk nikdy neví). Zabalený nákup odnáším zpět do hotelu. Vyvádím koně a vedu ho do místního koňského servisu, který je naproti Boonovu obchodu. Potřebuje nové obutí. Mezitím, co se bude koníček přezouvat, jdu si odpočinout před cestou. Cestou k hotelu, naproti požární stanici, míjím Wells Fargo Express Office. Kancelář slavné dostavníkové společnosti Wells Fargo. Ta mi vnukne zajímavý nápad. Vzhledem k tomu, že mám dost peněz, proč nepohovět svým prodlouženým zádům a nevydat se na zpáteční cestu jako pán – dostavníkem.Od myšlenky není daleko k činům. Vcházím do budovy ostře sledován ozbrojeným strážcem (hlavně nekýchnout, nebo mě ten potrhlý pistolník snad zastřelí). Ke svému úžasu se dozvídám, že dostavník odjíždí zítra ráno od Carson City, odkud se už snadno dostanu do San Franciska. Neváhám a rezervuji si místo v dostavníku. Vyzvedám koně (kdyby tak fešák věděl, že zpátky poběží bez zátěže mých několika desítek kil) a odvádím ho zpět do stáje hotelu. Teď si ještě naposledy vyrazím do města užít, a pak hupky dupky do pelíšku. Ráno mě čeká dlouhá cesta. Cestou uložím na jeden den peníze v Bodie Bank, neboť není bezpečno nosit tolik peněz u sebe. Někdo by si se mnou mohl dát závod v běhu nebo, nedej Bože, ve střelbě. Banka stojí – no samozřejmě, kde jinde – na Main Street, kousek od „mého” hotelu. Patří panu Benedictovi. Sympatický člověk. Ale hlavně, že mi ochrání moje penízky. Cesta za kulturou mě vede do Miners Union Hall. Už je otevřeno. Na tabuli stojí napsáno, že dnes hrají „Deset nocí v baru”. Hmmm, název nezní zle. Teď ještě jaké bude samotné představení. Vcházím dovnitř. Jejda, to je pěkný šantán! Rozlehlý sál plný židlí a stolků. Přestože hra začíná až za dvě hodiny, trousí se už první diváci. Od jednoho z nich se dozvídám, že dnešní hra patří mezi místními k nejpopulárnějším. Ale že by se mi chtělo čekat? Vracím se pomalu zpět, když tu mě zaujme jeden podnik. Philadelphia Beer Depot. Stojí hned vedle kanceláře Wells Fargo. Již několikrát jsem kolem něj prošel, ale ani jednou jsem jej nenavštívil. Až nyní. Je to zvláštní. Do jeho dveří vchází jak slušně oblečení občané, tak i vandráci. Pochopím teprve, když vejdu dovnitř. Je to ten nejroztomilejší salón v Bodie. A jídlo, jaké si lze jenom přát. Tak tady zůstanu.Sedím a sleduji hukot kolem sebe. Někdo si dá jen skleničku a jde, někdo si poručí sendvič a jiný tady prosedí celý den. Ani jsem si nevšiml, jak čas pokročil. Až pohled na pýchu majitele podniku, obrovské stojací hodiny (tedy jak ty sem dostali?), mi připomene, že ráno odjíždím. Takže poslední sklenku, a hopla do peří! Ráno mě budí sluníčko a neodbytní permoníci v mojí hlavě. Nevím, který druh piva jim dodal energii, protože jsem několikrát vyzkoušel všechna. Opatrně se zvedám a nořím rozbolavělou hlavu do chladné vody v umyvadle. Trochu to pomáhá. Oblékám se a scházím dolů. Obligátní snídani dnes pro jistotu vynechám Čeká mě dlouhá houpavá cesta dostavníkem. S koněm přijíždím k bance, vybírám uložené peníze a vracím se zpět ke kanceláři Wells Fargo. Dostavník je už připraven. Asi povezeme nějaký větší obnos, neboť nás budou doprovázet ozbrojení strážci. V kanceláři se dozvídám, že je-li v dostavníku přepravována vyšší částka než 500 dolarů, vždy ji musí doprovázet ozbrojená eskorta. Aspoň budou i moje penízky v bezpečí. Jednou prý takhle přepravovali 500 000 dolarů pro Standard Company (majitel místních zlatých dolů) a dostavník doprovázela eskorta 6 ozbrojených mužů. Dva na kozlíku, dva na koních vepředu a dva na koních vzadu. Je čas vyrazit. Přivazuji koně k dostavníku a sám nasedám. Kromě mě ve voze sedí ještě tři cestující. Obyčejní obchodníci. Jak vidět, cesta nebude příliš vzrušivá. Ozvalo se zapráskání biče. Koně zabrali. „Sbohem, Bodie, jedu do San Franciska!” · · · Sám jsem později Bodie navštívil a přesvědčil se, že to, co jsem četl v zápiscích starého pana Browna, je pravda. Bodie je dnes jedno z tzv. „Ghost Townů” – Měst duchů. Do dnešních dnů se zachovalo však už jen pouhých pět procent všech staveb z celého města. Přesto i ten zbytek vypovídá o velikosti a slávě tohoto nejdivočejšího města na americkém Jihozápadě, od roku 1962 státního historického parku.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Po 27 letech exilu a kočovné ho života vůbec Organizace pro osvobození Palestiny dal přivézt svá zavazadla do pásma Gazy, kam se v červenci 1994 vrátil. Zatímco se Jásir Arafat věnuje svým povinnostem jako vůdce palestinského lidu, jeho žena Souha – která po návratu do Gazy prohlásila, že touží „pracovat pro osvobození palestinských žen” – žehlí kefije svého proslulého manžela a pomáhá služebnictvu v kuchyni. Manželka šéfa palestinské autonomie odpověděla na naše otázky týkající se jejího nového života. · · ·Kdy jste poprvé zaslechla mluvit lidi o Jásiru Arafatovi? Bylo to jednoho dne v roce 1968, když mi bylo pět let. V té době jsem žila se svými rodiči v Nábulusu, když byl vyhlášen zákaz vycházení. Byla jsem schována v krytu, slyšela střelbu odevšad, hukot tanku, dupot bot. Celá vesnice byla vzhůru, protože Moše Dajan pronásledoval Dr. Abu Amara. Z tlampačů se ozývalo: „Vzdej se, Abu Amare, víme, že jsi zde.” To bylo poprvé.Vaše matka Rajmonda byla jednou z prvních palestinských bojovnic. Vychovala vás k uctívání hrdinů? Zcela tak. Ale nebylo to jen zanícení, vycházelo to ze srdce. Vroucně jsme očekávali na toho velkého osvoboditele, který měl přijít a zachránit nás.Jako dítě, nesetkala jste se nikdy s Arafatem? Ne. Věděli jsme, že má matka s ním spolupracovala, že ho dokonce ukrývala, ale nikdy jsme ho nespatřili. Bylo to příliš nebezpečné přiblížit se muži tak pronásledovanému a má matka nechtěla vystavit své děti nebezpečí.Získala jste univerzitní vzdělání ve Francii. Jak jste si tehdy představovala svůj budoucí život? V žádném případě takový, jaký nyní je. Protože můj život nyní je obtížný. Jednoduše jsem myslela na to dokončit své studium a vrátit se zpět do Palestiny – i když byla okupovaná – a učit na univerzitě. Život aktivní ženy, zkrátka normální život.Měla jste trému, když jste se s ním poprvé setkala? Zcela mě zachvátila panika. Víte, je jen málo mužů, kteří mají takové charisma, takovou přirozenou autoritu. Abych byla upřímná, i dnes, když je ve své kanceláři a má kefiji na hlavě, je to vůdce, ne manžel. Je to autorita. Jeho vystupování je srovnatelné s tím, jaké má Castro nebo měl de Gaulle.Mezi vámi je věkový rozdíl třicet čtyři roků. Neděsí vás to? Ne, protože když žijete po boku muže, který má tak mimořádné charisma, věkový rozdíl málo znamená.Jak ostatní pohlížejí na vás jako na manželský pár? Ah, to není jednoduché. Všechna ta obvinění, všechny ty neslušné věci, jež byly o mně řečeny. Říkalo se dokonce, že jsem se vdala pro peníze, i když můj otec je bankéř a pochází z bohaté palestinské rodiny, a když jsem vše opustila, abych žila s Arafatem v malém domku v Tunisu. Lidé nejsou spravedliví, ale nakonec si myslím, že jedině Bůh může soudit. Moje víra mi pomohla to vše vydržet.Jásir Arafat sám je člověk silné náboženské víry. Pomohl vám? Ano, ovšem. Ale měl málo času, který mi mohl věnovat. Musela jsem se naučit čelit všem těm věcem sama, musela jsem se naučit žít a bojovat sama. Když jste v takové situaci, nemůžete spoléhat na nikoho.Věděla jste zpočátku, že váš život bude tak osamocený? (Zaváhá.) Víte, když jste zamilovaný, jste slepý. Říkáte si sám sobě: nic to není, my to zvládneme. Ale opravdu jsem si neuvědomila obtížnost překážek, které jsem musela překonávat. Neuvědomovala jsem si nepřátelství, kterému musím čelit. Už jenom to být ženou v arabském světě není jednoduché, ale když se stanete manželkou Jásira Arafata, muže, který byl tak dlouhou dobu svobodný, jste zavrhována. Existuje obava, že váš příchod najednou naruší jeho poslání. Bylo proto nezbytné, abych prokázala, že má přítomnost nebude překážkou mezi palestinským lidem a jeho vůdcem. Naopak, přispívám k mravnímu zanícení, toť vše.Od té doby, co jste v Gaze, vídáte ho častěji, než když jste byli v Tunisu? Vídám ho mnohem méně. A když mám nějaký domácí problém, který potřebuji řešit, musím čekat, až se vrátí ze své kanceláře – to je kolem třetí hodiny ráno – abych si s ním o tom mohla promluvit.Kolik hodin denně spolu ve skutečnosti strávíte? Když jsme přijeli do Gazy, řekla jsem mu žertem: „Nyní ses znovu oženil s Palestinou!” Obvykle přichází domů ve dvě nebo tři hodiny ráno a opět odchází v devět hodin. Spolu jsme pouze krátce u snídaně.Netrpíte tím nedostatkem blízkosti jeden druhému? Víte, když jste Palestinec a vidíte všechnu tu bídu kolem, pochopíte, proč je málo času pro vás.Proč spolu cestujete jen tak zřídka? Jeho cesty jsou příliš spěšné, s velmi obsáhlým programem a příliš pevným řádem na to, abych mohla cestovat spolu s ním. Ale jakmile to podmínky dovolí, cestujeme spolu. Nedávno jsme byli spolu například v Číně, Indonésii, Turecku, Řecku, Portugalsku, Londýně a Paříži.Dáváte občas jeden druhému dárky? Vždy mi dává dárky, které mají spojitost s Palestinou. Pokud se týká mne, opustila jsme myšlenku dávat mu dárky, protože nikdy nic nenosí. Odmítá vše, co se mu zdá luxusem. Vzpomínám si, že jsem mu jednoho dne chtěla koupit lovecký kabát, kter ý jsem viděla v jednom pařížském obchodě. Odmítl to se slovy: „Příliš luxusní.”17. července vám bylo 31 let. Vzpomněl si na vaše narozeniny? Ne. Abych pravdu řekla, neviděla jsem ho tehdy dva dny, protože v Erezu byly nepokoje (potyčka s Izraelci, při které byli zabiti dva a zraněno 75 lidí na palestinské straně a 24 raněných na izraelské straně). Strávil celé dny v nemocnici. Nezlobím se, chápu ho.Co dělá, když má trochu volného času? Hodně čte. Zbožňuje poezii.Když jste spolu, o čem hovoříte? Náš čas je odměřený, ale když mám něco, co mu chci říci, řeknu to. Člověk s takovým charisma může být pokládán za nebezpečného, že? Ne. Arafat je umírněný muž. Je jediný, kdo je schopen udržet rovnováhu proti silám usilujícím o násilné sjednocení, kdo je schopen udržet mír.Říká se, že mívá záchvaty zničujícího hněvu? Nesmí se věřit všemu, „co se říká”. Není to pravda.Přesto však, již se stalo, že prudce přerušil rozhovor s novináři a zabavil jim magnetofony! Poslyšte, novináři musí pochopit, že nelze vstoupit do domu bojovníka za svobodu, který tomuto boji věnoval čtyřicet let, a začít mluvit o terorismu. Jestliže se chováte k Palestincům jako k teroristům, pak se ovšem trochu rozzlobí. Ale mohu vás ujistit, že kdyby Arafat podléhal hněvu, nikdy bych s ním nemohla vydržet. Příliš dlouho jsem žila na Západě, abych souhlasila s takovým druhem chování. Naopak, často jsem to já, kdo se rozzlobí, a on je ten, kdo mě uklidňuje, kdo mě tiší. Nehájím ho, ale je to muž, který respektuje ženy.Prý jste dostala přezdívku Hillary, s odkazem na velmi aktivní Hillary Clintonovou. (Mlčení.) Hillary je pozoruhodná žena, ale já se jí v žádném případě nepodobám. Nemám její moc, ani spoustu lidí připravených mě podporovat. Ze začátku jsem musela bojovat sama, nikdo neriskoval být na mé straně. Sama jsem to musela dokázat.Věřil ve vás váš manžel? On sám ve mě věřil.Jásir Arafat adoptoval padesát sirotků z tábora Sabra a Šatila. Jaký k nim máte vztah? Jsou velice blízcí Arafatovi, kterého stále nazývají Abu Amar. Pokud se mne týká, miluji je, zbožňuji je, ale bylo by ode mne pokrytecké říkat, že se považuji za jejich matku. Nelze se stát matkou ze dne na den.Doufáte, že budete mít své vlastní děti? Jistě. Doufáme v to oba, a oba věříme v Boha. Jestliže si to Bůh přeje, budeme mít děti.Když přihlédneme k vašemu věkovému rozdílu, je logické, že Jásir Arafat odejde před vámi. Myslíte … (Prudce přerušuje otázku.) Nechci na to myslet. Nemohu si představit svůj život bez něho.Kdybyste měla zhodnotit čtyři roky vašeho společného života? Kdybych je měla znovu prožít, opět bych je tak prožila. Hodnotím-li je, pak to byla spousta smutku, mnoho slzí, ale také velké štěstí.Největší štěstí? Ten den, kdy Arafat vyvázl živý při letecké katastrofě. Tehdy jsem plakala štěstím!A co vás nejvíce zraňuje? To, že musím neustále obhajovat své právo na existenci.
