autor: Honza | Kvě 28, 2021
Když jsem poprvé požádal Zdeňka Svěráka o rozhovor, řekl mi, ať mu zavolám za půl roku. Po uplynutí této vyčkávací lhůty tedy znovu vytáčím jeho telefonní číslo a snažím se působit tak nadšeně, jak jen to jde: „Tenkrát jsem vám říkal, že jsme jeden z posledních českých časopisů a vy na to, že hrajeme na vaši vlasteneckou strunu! „To že jsem říkal?” Podivil se, když jsem mu to připomněl. „A jaký rozhovor byste si tak představoval? „Radši delší!” „Hm, já radši kratší,” řekl a já v tom zaslechl ten typický, i když nyní téměř nepostřehnutelný, naivně laskavý tón.
Stále ještě nedokážu rozlišit, nakolik je to stylizace do cimrmanovského image a nakolik tajemství lidového léčitele, ale vždycky se spolehlivě zasměju. Ten úsměv mi vzal vítr z plachet, ale zároveň jako kdyby na druhém břehu díky němu cosi roztálo, a snad proto se podařilo toto interview. Na začátku rozhovoru většinou novináři popisují prostředí, ve kterém zpovídají předmět svého, ale hlavně čtenářského zájmu. Můžete popsat prostředí, kde se právě nacházíte? Je to pokoj v prvním patře s oknem na sever. Říkáme mu počítárna, protože tady je počítač. Už druhým rokem nepíšu na svém starém psacím stroji Wandere, ale na tomto aparátu nové doby. Je to dobrý a hlavně tichý společník. Nikdo neví, že píšu, a nikdo taky nepozná, že nepíšu. V pokoji je se mnou ještě telefon s těžkým sluchátkem z 50. let, knihy, na stěnách fotografie dětí, vnoučat a kamarádů. A ještě plakát na film Obecná škola, kde se Tříska objímá s Šafránkovou, ale není to z její strany objímání, nýbrž ze strachu o syna.
Kdybych byl o 15 let starší, mohl bystě mě potkat v Žatci, jako prvňáka, který se vrací z 5. – tehdy ZDŠ – v Komenského aleji okolo stadiónu Mládí domů ze školy! Představte si, že byste mě viděl jak v samoobsluze kradu bonbóny. Co byste udělal? Pro prvňáky mám slabost, když je vidím domnívám se, že jsou vychovatelní. Proto bych na vás – vlastně na šestiletého tebe – před samoobsluhou počkal a během procházky školní alejí, k níž bych tě donutil, bych k tobě hovořil o zlodějství a poctivosti a o výhodách a nevýhodách obou těchto životních postojů. Chodci by si mysleli, že k sobě patříme a že mě máš rád, když mě držíš za ruku, ale pravda by byla ta, že bych tě za ruku držel já, abys mi neutekl.
Ovlivnil vás nějak Žatec? Pamatujete se na nějaké žatecké kulisy, které by se později promítly v některé z her nebo filmů? V Žatci byl natočen první film podle mého scénáře. Jmenoval se Ladislav a sníh a natočili ho místní filmoví amatéři. Byl o chlapečkovi, který dostal pod stromeček saně, ale Vánoce byly toho roku bez sněhu. Já jsem hrál otce, moje žena maminku. Někdo mi říkal, že se ten film dochoval. Ze Žatce pochází inspirace k televizní hře Případ Platfus. Můj žatecký přítel F. Šimek mi vyprávěl o svém mírném kolegovi, který před kinem Lučan ke svému vlastnímu překvapení uhodil drzého žáka. To se stalo základem hry.
Cimrman vás napadl už v Žatci, jako učitele, nebo později? Až v Praze, kdy jsem pracoval jako redaktor Československého rozhlasu s Jiřím Šebánkem na pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka. Cimrman je kolektivní dítě. Má minimálně tři otce: Šebánka, Smoljaka a mne.
Při čtení a poslechu osudů Járy Cimrmana mám pocit, že se zrodil – kromě tradičního českého humoru – tak trochu z nudy stojatých vod jednak školství a jednak celé společnosti. Pamatujete si ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že pomocí Járy Cimrmana lze parodovat – promiňte mi ten výraz – celý vesmír? Pamatuji se, že jsme zpočátku brali celou hru na Járu jako nevázanou legraci, která nemá hranic ani břehů. Teprve při práci na seminářích o Mistrově životě a díle nám postupně docházelo, že v Cimrmanově době, tedy na začátku našeho století, se zadělávalo to těsto, z něhož dneska pečeme. Tam mají kořeny vítězství i prohry naší doby.
Je ostatně s podivem, že takový génius jako Jára Cimrman neodhadl jasnozřivě nástup věku osobních počítačů. Nebo jde o mezeru v jeho historiografii? Nesmíte chtít po Cimrmanovi všechno. Byl to jen člověk. Když přijdeme na něco, co nevynalezl či nezdokonalil, jsme rádi – zlidšťuje ho to.
Na co jste myslel v okamžiku, kdy jste začal odpovídat na první otázku? Myslel jsem na to, že jsem se zase nechal vtáhnout do rozhovoru pro časopis, přestože jsem si to zakázal. Má nechuť k rozhovorům pramení z toho, že mám jen jeden život. Co se dalo, to už jsem o něm veřejnosti prozradil, a tudíž se opakuji. Užitečnější než odpovídat na otázky by bylo napsat text pro písničku či začít konečně psát filmový scénář. Ale vždycky se najde novinář, který spojí slušnost s vytrvalostí a touto nejhorší kombinací mě nakonec udolá a já kývnu, aby nevznikl dojem, že jsem náfuka.
Co ještě zůstalo veřejnosti zkryto z pohnutého života Járy Cimrmana? My badatelé nemůžeme vědět, co ještě najdeme. Posledním objevem je hra ZÁSKOK, která dává nahlédnout do zajímavého období Cimrmanova života, kdy jako principál divadelní společnosti putoval po venkově. Jejím uvedením má divadlo Járy Cimrmana na repertoáru 12 komedií.
Proč vás baví zednické práce? Něco hmatatelného vám vzniká pod rukama. Pracuju pořád se slovy. Práce s cihlami je konkrétní, jistá. Bude to tu stát ještě po mé smrti k užitku potomků. Musí se na to myslet, chce to fortel. V hlavě není při mém zedničení místo pro žádné jiné starosti, mám tam jen cihly, maltu, vodováhu.
Které lidské chyby můžete nejspíš odpustit? Nedostatek silné vůle. Proto neumím pořádně žádný cizí jazyk, proto kouřím, proto poskytuji rozhovory.
Vaše motto? Své motto jsem si opsal z deníku Karla Poláčka: Člověk musí tvrdě pracovat a být při tom vesel. Režisér je podle mého ten, okolo koho ve filmu všechno kulminuje.
Čím to, že vy jste inspiroval režiséry jako scénárista, nechal se jimi vést jako herec, ale režisérem se stal až váš syn? A navíc vám podle staršího rozhovoru v Teletipu, všichni říkají pane režisére? Nevím, proč mi říkají pane režisére, když jsem nikdy nic nerežíroval. Jen jednou ochotnické divadlo v Měcholupech u Žatce. Na režisérství musí mít člověk náturu a talent. Zatím jsem v sobě ani jedno neobjevil. Syn Jan má myslím obojí.
Závidíte Honzovi, že se nemusí potýkat s různými schvalovacími orgány, nebo ho spíš litujete, že musí shánět sponzory a natáčet reklamy? I náš život ve stojatých vodách pod dozorem blbů byl život. Vznikaly v něm krásně věci a možné že právě z toho pocitu, že si ho nesmíme nechat zmarnit. Naše děti se na prahu dospělosti dočkaly svobodné doby. Kdy by jim to ze srdce nepřál? Ale i ve svobodné společnosti se dá život zmarnit. Člověk může zblbnout z peněz, z partajní kariéry a z přehršle jiných lákadel. Honza nedělá reklamy jako nutné zlo k vydělávání peněz na něco hodnotnějšího. Jeho ten žánr baví. Mimo jiné se při nich učí úspornosti, obrazové zkratce, účinnosti, což se pak ve „velkém” filmu hodí. Na sponzory má zatím štěstí. Neloudí, jen nabízí práci.
V poslední době se vás na syna ptají stále častěji. Zejména otázka, jak se vám pracovalo s vaším synem, vám prý „leze na nervy”. Ale není to tak trochu plánovaná výměna generací? Svěrák II. přebírá žezlo Svěráka I.? Mně nevadí ta generační střída. S tím se počítá. Honza se kdysi do omrzení potýkal s otázkou jaké to je být synem známého otce. Mne se onehdy jedna mladá redaktorka zeptala, jaký je to pocit, když jsem se díky svému synovi proslavil. Ty otázky jsou hloupé. Každý děláme svou práci. Když syn režíruje otce, je to krásná práce, ovšem za předpokladu, že ji oba dělají dobře. To je celé. Když jste byl s filmem „Obecná škola” na předvádění Oskarů, řekl jste, tuším, že tato pevnost zatím odolává. Od Akumulátoru I se jaksi tiše očekávalo, že by mohl „zabodovat”.
Byl to i váš názor? Tiše očekávat, že něco zaboduje, je naivní. Stejně naivní jak psát či točit film s myšlenkou, že by mohl dostat zlatou sošku jménem Oscar. Že členové Americké filmové akademie shledali naši Obecnou školu hodnou pozoru, bylo pro všechny její tvůrce překvapením. Akumulátor I je podle mého soudu brilantně natočen. Ale to ještě neznamená, že bude někoho za mořem zajímat. Brilantnosti tam mají dost a nemělo by nás překvapit, že ho odzívnou.
Na čem teď pracujete? Na rozhovoru pro ústecký KOKTEJL. Ale zaplaťpámbu končím.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Barikáda u mostu přes Vltavu. Poblíž sovětského tanku, který sem v doprovodu terénního vozu právě dorazil, se setkali dva muži. Oba měli na sobě zaprášenou generálskou uniformu, a i když jejich stejnokroje byly rozdílné, ti dva se objali a poblahopřáli si k vítězství, na jeho ž počest se v těch chvílích začínalo tančit po celém světě. Jeden z těch dvou generálů o čtyřiadvacet měsíců později napíše: „… Mám za to, že pražská revoluce své poslání splnila na sto procent. Mohla by naše branná a válečná historie postrádat onoho závěrečného aktu barikády ve dnech 5. až 6. května 1945? Ne, nemohla, je to naše chlouba, ozdoba a radost…Jistě, mnohé se mohlo udělat lépe, jak v přípravě, tak v provedení. Ale revoluce, to je především určitý chaos, a tak mnoho věcí, které se zdají s odstupem nepochopitelné, byly v tu dobu zcela logické. Zlí dodateční kritikové měli možnost ukázat, jak se to dělá dokonaleji…Pod článek se podepsal Karel Kutlvašr. Člověk s pestrou škálou životních osudů, na něž lze nahlížet z toho či onoho zorného úhlu. Očima citu i očima faktů. Rodák z Havlíčkobrodska. V první světové válce starodružiník – legionář. Voják zraněný v legendární bitvě u Zborova, kde na pohled od něho padl i jeho bratr. Účastník legionářských bojů s bolševiky při zauralské magistrále. A o bezmála tři desetiletí později, v Květnovém povstání, velitel vojenských jednotek České národní rady, muž, jenž se 9. května 1945, na závěr bojů, setkal u jednoho z pražských mostů s generálem Rybalkem, komandýrem sovětských tankistů.Tři roky poté, v únorových dnech, nabídne divizní generál Kutlvašr prezidentu dr. Edvardu Benešovi, že pokud by toho bylo třeba, je připraven v čele svěřených jednotek zasáhnout ve prospěch hlavy státu a demokratického vývoje v zemi, pokusit se včas a bez krveprolití odzbrojit Lidové milice a vrátit jejich zbraně tam, kam patří. Byl odmítnut, republika svou při o budoucnost na celá desetiletí prohrála a generál Karel Kutlvašr, milovaný, vážený i neodpustitelně nenáviděný, se bude moci těšit ze svobody již jen ani ne tři čtvrtě roku. Protože pouze vznešený a moudrý vítěz se dokáže obejít bez pomsty.Jak to bylo po osvobození, paní Jelizaveto Kutlvašrová? Manžela vyznamenali, vítal v Praze prezidenta Beneše, zúčastnil se přehlídek, ale pak se jednou vrá- til z jednání u ministra národní obrany Svobody velmi smutný: byl s okamžitou platností propuštěn do výslužby. V devětačtyřiceti letech! Trápil se, kouřil sto cigaret denně, nemohl spát. V šestatřicátém roce… prý to zařídil prezident Beneš… ho přece jen vzali znovu do služby a poslali ho do Plzně jako velitele sboru. Odtud přešel do Brna. Jenže to už zase začínaly potíže. Jednou jsem za ním jela do Brna a cestou ze mě tahal rozumy nějaký podplukovník od Reicina, náčelníka kontrarozvědky. Jindy mu snad sám Reicin přímo vlezl do stolu a prohlížel zásuvky. To už se blížil únor 1948? Počátkem té krize manžel několikrát narychlo přiletěl do Prahy a žádal o přijetí u prezidenta republiky, mluvil o nějakých zbraních, které se ilegálně převážejí do komunistických sekretariátů a do továren. Nevím, jestli ho dr. Beneš přijal či spolu jen mluvili telefonem nebo přes nějakého prostředníka. Krátce po sestavení nové vlády jsem odjeli na desetidenní dovolenou do Špindlerova Mlýna. Vydržel tam jen několik hodin. Řekl mi: „Je ve mně nějaké tušení.” Odjel a druhého dne byl zbaven funkcí a přeložen do výslužby. Už natrvalo… A 18. prosince 1948 ho zatkli. Sedm chlapů přijelo. Teprve za čtvrt roku mi povolili první návštěvu na Pankráci. Pak mne pozvali až na čtení rozsudku. To byl strašný den, ten 16. květen 1949. Vše se divně vleklo, několikrát nás vyhnali ze soudní síně – že se prý musí prohlédnout, nejsou-li tam nějaké pumy. Před budovou stále přijížděla a odjížděla osobní auta.Nesnesitelné napětí. Nakonec předseda soudu rozsudek nad třinácti či čtrnácti obžalovanými přečetl. Myslela jsem, že omdlím radostí, když jsem zaslechla, že manžel dostal doživotí. Jen doživotí! Těsně vedle mne vykřikli však hrůzou paní Bacílková a paní Kovaříčková, jimž odsoudili na smrt syny. Umím si jejich pocity představit a dodnes mne ta vzpomínka trýzní. „Co chcete, pane, slyšet? Od manželky, které z nepochopitelných důvodů odvedli na popraviště jediné dítě a ještě se musela trápit vědomím, že to její dítě před smrtí strašlivě trpělo?! Veliký a zlý podvod to byl. Mého syna, studenta práv Borise Kovaříčka, člena vymyšlené odbojov é skupiny, kterou údajně vedl generál Kutlvašr, při vyšetřování tak zbili na chodidlech, že se ani nemohl zúčastnit povinné procházky na dvoře kriminálu. A tak ho tam položili na zem , ostatní vězni chodili kolem něj v kruhu a on jen volal: ´Namláceno, podepsáno!´ Druhý mlad ík z té skupiny, rovněž student – právník Karel Bacílek, měl obličej opuchlý od ran a vyražené zuby. Takhle se připravovala obžaloba. Kladli jim na vinu až nepochopitelné věci, které se nikdy nestaly. Podle toho také vypadal proces. V duchu jsem proklela paní Brožovou, jednu ze soudních přísedících, která se vyslovila v tom smyslu, že všichni obžalovaní by patřili na šibenici. Nakonec to nejkrutěji dopadlo jen na tři. Na ty dva mladé chlapce studenty a na důstojníka Hrušku. Každá máma si umí představit, že jsem se až zalkla, když jsem to z úst předsedy senátu dr. Metličky vyslechla. Trest smrti…!Dodnes nevím jak jsem se ze soudní síně dostala domů. Manžela to úplně zničilo, zhoršila se mu choroba a bylo jasné, že již nebude dlouho žít, což se pak také splnilo. Napsala jsem prosebné dopisy prezidentu Gottwaldovi, jeho ženě Martě, ministrovi Čepičkovi. Nikdo z nich mi neodpověděl. Třiadvacátého května 1949 navečer nám zástupce sdělil, že rozsudek byl v plném rozsahu potvrzen, ujistil nás však, že do výkonu trestu musí uplynout určitá zákonná lhůta, a že podá žádost o milost. Téhož dne přišel však k nám do bytu uniformovaný muž z Pankráce se vzkazem, že smíme použít dobrodiní zákona a jít se rozloučit se synem. Prý bude ráno popraven. V zoufalství jsem na něho křičela, že to snad ani není možné, že i ten lotr Hitler dodržoval zákonnou lhůtu k provedení rozsudku. A tak jsme strávili poslední noc se svým jediným synem v cele smrti. Boris byl klidný, anebo se tak před námi alespoň stavěl. Než ho dozorce okřikl, stačil nám říct, že smrt je pro něho lehčí než mučení, kterému byl vystaven.” (Ella Kovaříková) Pankrác, Mírov, Opava, Ostrava, Leopoldov, Ruzyň. Tam všude jste paní Kutlvašrová, jezdila na občas povolené návštěvy. Až o jedenáct let později vám vrátila muže amnestie…Pustili ho z Ruzyně 10. května 1960. Dělal potom hlídače na výstavách v Jízdárně, nakonec si našel místo nočního strážného v nuselském pivovaru. Druhého září 1961 šel na prohlídku k profesoru Niederlemu do nemocnice v Motole. Profesor ho přivítal a poslal s asistentem napřed. Ve dveřích místnosti, kde ho měli vyšetřit, se manžel zapotácel a padl do rukou asistenta kráčejícího za ním. Než mohli cokoli udělat, zemřel. Infarkt. Už třetí, dva ho postihly ve vězení, ale o tom mi neřekl, abych si ned ělala starosti. A představte si, že – aniž by to tušil – umřel v náručí člověka, jehož táta dělal mému manželovi pobočníku u 1. pluku v ruských legiích. Ten lékař se jmenoval MUDr. Vladimír Endt. A jeho otec František byl svědkem našeho seznámení k Kansku na Sibiři v devatenáctém roce. Kruh se uzavřel. Další kapitola rehabilitace: O co konkrétně jste se pane Hloušku, v návrhu na obnovu trestního řízení opíral? Změřil jsem se mimo jiné na výpovědi svědkyň Uhlířové a Králové, někdejších zaměstnankyň 5. oddělení MNO, které potvrdily, že tamní podplukovník Richard Mysík celou věc společně s Hruškou, placeným agentem – provokátorem, připravil a řídil. Ilegální letáky, které přitěžovaly údajné protistátní skupině PRAVDA VÍTĚZÍ, se koncipovaly a tiskly přímo na jednom z odloučených pracovišť 5. oddělení, z téhož zdroje pocházely vysílačky pro skupinu.Jaký to vše mělo smysl? dohnat na lavici obžalovaných ty, kteří s poúnorovým režimem nesouhlasili, a především halasným procesem a výstražným rozsudkem zastrašit veřejnost, v tom případě zejména vojáky z povolání, zatlačit je do úzkostné pasivity, probudit v nich obavy o život. Kdy se konalo obdobné trestn é řízení? V květnu 1968. To ovšem vyšly najevo také další skutečnosti. Vdova po generálu Karlovi Kutlvašrovi mne upozornila na sestru popraven ého studenta Karla Bacílka a z její výpovědi jsme se dozvěděli, jak vyhl ížely počátky vzniku fingované protistátní skupiny. Podplukovník Josef Hruška se totiž náhodou sezn ámil s otcem onoho studenta, s Karlem Bacílkem starším, a dozvěděl se od něho, že jeho syn byl po únorových událostech vyakčněn z právnické fakulty. Josefa Hrušku asi napadlo, že tady na něho čeká živá půda pro vytvoření ilegální buňky, s níž by si mohl libovolně manipulovat. Na to navazoval výslech paní Uhlířové, která vyprávěla, jak o tom všem informoval Mysíka a nabídl mu, že by se do této věci pustil. Podplukovník Mysík souhlasil. A tak Josefa Hrušku, který až patologicky toužil stát se jednou gener álem, začal splétat smyčku, ve které nakonec uvízl za hrdlo i on sám. Jak se k téhle skupině dostal generál Kutlvašr? Chtěli prostě své akci dodat lesku, dostat do čela známou vojenskou osobnost. A tak přišla asi řeč na generála Kutlvašra, se kterým měla vedoucí komunistická garnitura nevyřízené účty už kvůli jeho postojům v květnu 1945 i v únoru 1948, nezapomněli mu ani jeho účast v protibolševickém vystoupení našich legionářů. Podplukovník Hruška zřejmě v tomhle směru dostal plné požehnání…Hájil se Hruška, že jednal na pokyn 5. oddělení? Myslím, že takhle otevřeně by se to vyslovit neodvážil, na to by krutě doplatil. Ze spisů však vyplývá, že naléhavě žádal o svědectví podplukovníka Richarda Mysíka. S tím souvisí svědectví tehdejšího předsedy Státního soudu plukovníka JUDr. Metličky, který vypověděl, že podplukovník Mysík nevyhověl Hruškově prosbě a nedostavil se k soudu, aby podal svědecké dobrozdání. Místo něho přišel podplukovník Suchomel, oznámil, že Mysík je služebně mimo Prahu a několika dokumenty pak dokazoval Hruškovo nespornou vinu. O něco později Metličku uprostřed jednání povolali do pracovny prezidenta státního soudu dr. Huga Richtera. Tady se Metlička ke svému překvapení sešel s Mysíkem, který kategoricky prohlásil, že Hruškovi nemá soud věřit ani slovo – že je to „dabler”, který sice občas pracoval i pro 5. oddělení, ale současně se ze zištných osobních důvodů dopouštěl rozsáhlé protistátní činnosti a všelijakých dalších zločinů. Jasně z toho vyplynulo, že se požaduje trest smrti. Reicinovi lidé tedy hodily Hrušku přes palubu… Umlčeli ho, protože příliš mnoho věděl a stával se tím nebezpečný. Provokatér splnil další ze svých úkolů a šel na popraviště i se svými oběťmi. Bylo jen souhrou náhod, že čtvrtou šibenici nepřipravili pro generála Kutlvašra a dali mu „jen” doživotí. Mylně si mysleli, že se tím váhy jeho osobnosti navždy zbaví.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL MICHAL ČERNÝ
Po hodině cesty motorovou jachtou jsem zakotvil na okraji útesu, který prosvítal pouhý metr pod modrozelenou hladinou Rudého moře. Spokojený egyptský kormidelník vycenil bílé zuby v širokém úsměvu a německá instruktorka potápění se zlatým přívěškem ve tvaru chobotnice na krku podávala stručné informace svým svěřencům. „Nacházíme se na potápěčské lokalitě číslo devatenáct, právě uprost řed mezi ostrovem Giftůn a pevninou Lokalita se z jednoho velkého korálového bloku, to je ten u kterého kotvíme a ze dvou menších bloků. Hloubka dna je v devíti až dvanácti metrech, Kolem korálových bloků je bohatý život, jsou tu hojn í perutýni, murény a někdy jsou vidět i žraloci. Potom se potápěči začínají oblékat do neoprénových obleků a připravovat si svoji výstroj. Já problémy s oblékáním a přípravou nemám. Chystám se jen na potápění na nádech, v potápěčském žargonu „na hubu”. Američané pro tento způsob našli příhodný název „skin diving”, což by se dalo volně přeložit jako potápění na vlastní kůži.
Potápěč při něm musí sice plavat spíš na hladině a pro pobyt pod vodou má jen tolik času, nakolik mu stačí vzduch v plicích, ale na druhou stranu cítí víc než potápěč s kompletní výzbrojí sounáležitost s mořem, každou kapku vody kolem sebe, cítí se být ne tím kdo se vetřel do Neptunovy říše s pomocí technických vymožeností, ale tím, kdo je i když nedokonalou součástkou této říše. Oblékám si jen základní výstroj to jest potápěčskou masku, ploutve a šnorchl. Beru do ruky fotoaparát, kterým hodlám zachytit alespoň kousek neskutečně pestrého života a skáču do vody následován manželkou. Po několika tempech se nám otvírá pohled na oslnivě barevnou zahradu korálů nejrůznějších tvarů a barev, mezi nimiž se proplétají hejna ryb. Ten obraz se dá srovnat snad jen z dětským snem, nebo s halucinací narkomana. Plavu nad okrajem útesu a kochám se tou nádherou. Pode mnou se objevuje rejnok, jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Je žlutošedý po celém těle má okrouhlé, nebesky modré skvrny. Připravuji si fotoaparát. Hluboký nádech, rychlé zanoření a pár prudkých pohybů ploutví a už se vznáším v hloubce asi osmi metrů přímo nad rejnokem. Mačkám spoušť. Jednou, dvakrát. Ale rejnok nečeká a elegantně odplouvá a ukrývá se pod malým korálovým blokem. Rychle nad hladinu. Potápím se znova a nahlížím pod korál. Nevěřím svým očím. Rejnok tam je, ale ne sám. Leží na těle prapodivné ryby. Tato ryba s vědeckým názvem Platicephalus udycus má ploché, až jeden metr dlouhé tělo poseté výrůstky, široké vějířovité ploutve, vystouplé oči a obrovskou tlamu, která zabírá téměř čtvrtinu těla. Německy a anglicky se proto jmenuje v překladu krokodýlí ryba. Tentokrát jsem úspěšnější a pořizuji v klidu další záběry.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Artha, náš drobný, chlapecky vypadající průvodce, dokončil své krátké vyprávění o setkání s bohem Garudou. Jeho suchá tvář barvy kávy se smetanou vyzařuje nadšení a oči mu září štěst ím. Dlouhý červený sarong se žlutým květinovým vzorem se dotýká jeho kotníků a lehký přímořský vánek tropického dne nadouvá jemnou látku. Mně tečou po zádech čůričky potu a sluncem spálené, loupající se tělo touží po stínu. Není pochyb o tom, že mluví pravdu. Já mu v té chvíli věřím každé slovo. Garuda, půl pták a půl člověk, daroval své jméno indonéské letecké společnosti, která nás jistě a spolehlivě přenesla přes dálavy pevnin i nedozírnosti Indického oceánu, aby nás začátkem prosince vysadila v tropickém ráji, na ostrově bohů, Bali.RANÁJÁNA. Garuda, král ptáků, je ústřední postavou této starodávné legendy, jejíž děj se odvíjí kolem hlavn ích protagonistů tohoto příběhu – Rámy, následníka trůnu, a jeho ženy Síty, kteří byli společně s Rámovým mladším bratrem Lakchamanem díky intrikám krále démonů Rávany nespravedlivě posláni do vyhnanství neproniknutelného pralesa, kde prožili čtrnáct dlouhých let.Během vyhnanství je Síta unesena zlým Rávanou, který po ní marně dlouhá léta toužil a chtěl ji pojmout za manželku. Síta je nešťastná a žije sama v dlouh ém odloučení. Několikrát denně přináší květinové dary, plné slastných vůní, bohům a vládcům větrů a v neustálých modlitbách je žádá o pomoc. „Vládcové všeho nebe a ovzduší, vy mocní celého světa, smilujte se nade mnou. Vy se proháníte volně v hustých lesích i nad nekone čnými hladinami moří. Buďte tak laskaví a uvědomte mého manžele Rámu, ať mně přispěchá na pomoc a vysvobodí mě ze zajetí démona Rávany.” Slzy stékají Sítě po tvářích a únavou se jí zavírají víčka. Bohové větrů však nevyslyšeli její prosby, a tak se Síta se svými prosbami obrátila ke stromům. „Vy stromy důstojné, vysoké, vaše koruny sahají k oblakům, ve vašem stínu uléhám k odpočinku, prosím vás vroucně, pomozte mi. Klečím tu u vašich kořenů a prosím vás o slitování.” Ale stromy jsou němé, neslyší zoufalé prosby a jen tiše šumí ve větru. Jen jemné, lehounké listí dopadá na nebohou Sítu. Ale bohyně pralesa vyslyší její modlitby a smiluje se nad nebohou ženou. V mohutném hněvu silně zatřese všemi stromy a mocné záchvěvy probudí ptáka Garudu, který spí v jejich korunách. Garuda, který spí v jejich korunách. Garuda vysly ší prosbu Síty, vyhledá zlého démona Rávanu a utká se s ním v nelítostné bitvě. Když na místo bitvy dorazí Ráma se svým bratrem a skupinou božských opic vedenou Hanomanem, jejich náčelníka, který dokáže létat jako pták a jehož síla nezná téměř mezí, najdou Garudu smrtelně zraněného a umírajícího. Před svou smrtí Garuda ještě stačí vypovědět, že Síta je stále živá, ale nutně potřebuje pomoc. Ráma, který je převt ělením boha Višnu, vynese odvážného ptáka do nebes a dá mu hlavu muže. Od té doby je Garuda uctíván jako symbol kuráže a odvahy. V konečné bitvě Ráma zabije zlého démona Rávanu s přispění Garudy, který se znenadání snese z čistého nebe. Ráma se po dlouhé době opět setkává se svou ženou a vrací se spokojeně zpět do svého království. Tak skončilo vypr ávění o věrné manželské lásce v příběhu, který má několik verzí. Indickou počínaje a balijským tancem kecak, který dává mnohem prominentnější místo opičímu náčelníkovi Hanomanovi a jeho neohro žené družině, konče.BOHOVÉ A LIDÉ. Jedno je však jisté. Bohové na Bali žijí. Ne jako pofiderní éterické bytosti, ale jsou součástí každodenních rituálů a jejich přítomnost je cítit všude. Bezpočet obětních míst, ve vzdušných otevřených chrámech, na ulicích, nárožích, před každým domem, krámkem i na rýžových polích. Balijský rok má dvě stě deset dnů a tvoří ho šest měsíců pro třiceti pěti dnech. Na Bali se slaví třicet dva celoostrovních náboženských svátků a dalších dvě stě třicet lze napočítat po okolních městech a vesnicích. K tomu připočtěte další neplánované akce, jako jsou narozeniny, svatby nebo úmrtí a zjistíte, že je pořád co slavit. Není dne, abyste nepotkali v ulicích obětní procesí nebo ženy s koši lahodného ovoce a květin, které se nazývají pajegan. Po skončení obřadu si zase ženy jídlo a ovoce odnesou na hlavách do svých příbytků, aby posloužilo jako posvěcená večeře pro celou rodinu. Na obětních oltářích zůstávají pouze květiny. Bohové si z nich však vezmou to nejcennější – vůni. Bohům je podřízeno i balijské rozdělení světa do tří pásem. První se nachází v horách a na jejich vrcholcích a je vyhraženo výlučně bohům, které je nutno uctívat a dávat jim oběti. Druhé pásmo je vyhraženo lidem a je to celé obyvatelné území. Třetí je pod hladinou moří a oceánů a je určeno výhradně zlým démonům. Balijci se moře obávají a nikdy nevynikli jako mořeplavci. Avšak koupání v jezech, řekách nebo zavlažovac ích kanálech jim působí nevídané potěšení a zvláště děti toho dennodenně využívají ke svým hrátkám. I tak si však myslím, že toto pásmové rozdělení je z lidského hlediska velice výhodné a ponechalo nadpřirozeným silám pouze neobyvatelná území a hloubky oceánů. Snad i proto musí lidé neustále dávat bohům a démonům dary, aby se nehněvali a nerozdělili pásma podle svého.PILOVÁNÍ ZUBŮ. Jednou z nejvýznamnějších událostí končícího období dětství je rituál pilování zubů. „Na lidi, kteří nemají opilované špičáky se hledí jako na nečisté. Špičaté zuby jsou znakem divokých zvířat a démonů,” říká Artha. Otevře ústa a v širokém šklebu ukazuje prstem opilované přední zuby. „Na tento ceremoniál jsou pozváni všichni příbuzní a ke slavnostní hostině se shromáždí celá vesnice. Přinášejí se oběti bohům, pořádá se veselice s hudbou a tancem. Je to však záležitost velice nákladná a drahá. Proto se většinou pořádají hromadné obřady. Samotné obrušování provádí kněz, který natře dásně nahnědlou pastou na ztišení bolesti, pak vezme obyčejný pilník a postupně obrousí zuby na potřebnou délku. I když je to zákrok poměrně bolestivý, většina hochů a dívek se snaží své utrpení co nejvíce zakrýt. Jsem rád, že už to mám za sebou,” dopověděl Artha a na tváři se mu objevila kyselá grimasa. „Co na to říkají dentisti?” nadhodím opatrně a v ústech mně přitom zatrne. „Donedávna tu zubaři vůbec nebyli a lidé si pomáhali sami. Při nesnázích používali léky z bylin nebo žvýkali bolet na utišení bolesti. Nyní už máme na ostrově několik zubních lékařů a lidé si pomalu zvykají vyhledávat jejich pomoc. Ale tento obřad pilování zubů je tak hluboce zakořeněný v našich tradicích, že samotní zubaři se vůbec nepokoušejí jej nějakým způsobem ovlivňovat. Já sám jejich služby prozatím nepotřebuji,” usmál se Artha a v jeho ústech se objevily dvě řady perfektně rovných, sněhobílých zubů.KONEC ŽIVOTA „Většina lidí musí po celý života šetřit, aby si mohli zaplatit svou smrt,” vysvětluje Artha při pohledu na malý hřbitůvek ležící podle pod vesnicí. „Úmrtí se nepokládá za něco tragického a lidé při něm netruchlí. Je to čas veselí, zábavy a hostin. Život je pokládán za něco přechodného a jeho konec je třeba oslavit důstojně, radostně a velkoryse. Odchod z tohoto života se provádí kremací a zúčastňují se jí všichni příbuzní, kteří často přijíždějí z dalekého okolí, neboť je jejich povinností zúčastnit se obřadu, i celá vesnice, pro kterou je to důvod k vyjímečné slavnosti.” „Co když je někdo velice chudý a prostě peníze na svou kremaci nemá?” neodpustil jsem si všetečnou otázku. „Pak se takový člověk pohřbí do země, ale není považován za zemřelého, dokud není spálen. Mnohdy jeho rodina musí čekat celá léta, než nahromadí potřebnou sumu. Velice často se provádějí masové kremace. Nebožtíci se vykopou ze země a jejich ostatky se uloží na společnou obětní plošinu. Potom se pořádají veselice, hostiny, tančí se a hrají divadelní představení, občas až do svítání. Teprve pak se uskuteční samotná kremace a plameny pohltí ostatky mrtvých. Když oheň dohoří, pozůstal í seberou popel z pohřebiště, zabalí ho do bílého plátna a rozsypou do proudící řeky. Až nyní je nebožtík pokládán za zemřelého a jeho duše se vysvobodí.” Arthův hlas plný vzrušení dozněl a já z jeho slov vytušil, že se na tu neodvratnou událost docela těší.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Modrá planeta – skvost sluneční soustavy – je milióny let přetvářena ničivými i tvořivými pří rodními silami. Voda, vzduch, teplo a život kreslí nové a nové obrazy světa. Člověk začal zasahovat svým štětcem teprve nedávno. Nutnost a později i touha po bohatství ho často vedly k zákroků necitlivým, avšak díky odolnosti, regeneraci a přizpůsobivosti přírody zůstává na naší Zemi mnoho zákoutí nádherných a jedinečných. Patří mezi ně i nejjižnější hradba Alp, horský masiv, jehož název souvisí s materií, ze které je vytvořen – Dolomity.Samotná tvář tohoto pohoří ukazuje, jak dramatický musel být jeho vznik a vývoj. Abychom mohli sledovat celé to dějství od začátku, musíme se přenést o 225 miliónů let zpátky, na počátek období, které mělo velký význam ve vývoji života na Zemi, neboť v něm došlo k prudkému rozvoji živočichů na souši. Nese název druhohory. Kdyby byla možnost podívat se na družicový snímek Země z této doby, každý by se jistě podivil, co je to za divný svět. Všechny dnes známé světadíly totiž byly spojeny v jednom velkém kontinentu, což dokazuje jejich dnešní rozmístění a tvar.Nejsvrchnější obal naší planety – zemská kůra – není jednotlivý, ale skládá se z několika různě velkých, takzvaných litosférických desek, které jako obrovské kry plavou na polotekuté vrstvě – plášti. Jejich pohyb vedl k rozpraskání dávného kontinentu a vzájemnému vzdalování jeho součástí. Nepředstavitelné masy hmoty do sebe narážely, vzájemně se podsouvaly a díky těmto kolizím za doprovodu sopečných výbuchů a zemětřesení vznikaly nová pohoří. Zatímco na souši se proháněli první dinosauři, africký kontinent začal narážet na Evropu. Její část byla ovšem zaplavena mořem a nespočetné množství vápnitých schránek a skeletů odumřelých živočichů se stalo základem pro vznik vápenců a dolomitů.Poklidná sedimentace na ledové dno oceánu však kontrastovala s nastávajícím peklem, které probíhalo mnohem hlouběji v důsledku srážky dvou gigantů. Za nesmírných tlaků se kůra postupně deformovala. Do čerstvých trhlin pronikalo žhavé magma. Žádná hornina nevydr žela tyto podmínky. Na časové ose přibývají milióny let a na dně oceánu se vrství metry budoucích vápenců. A zároveň se na rozhraní Afriky a Evropy pomalu, ale nezadržitelně zvedá velk ý kus země. Moře začíná ustupovat rostoucí horské klenbě. Druhohory jsou u konce. Vymírají veleještěři, pravděpodobně po srážce naší planety s obrovským meteoritem, která je pomyslnou tečkou za další důležitou érou Země. A na její severní polokouli se tyčí nově zrozené pohoří – Alpy. Součástí Alp se staly i zvrásněné vrstvy mladých mořských usazenin – vápenců a dolomitů. Ty jsou dodnes neúnavně vystavovány proces ům zvětrávání. Déšť, mráz, vítr činnost řek, ledovců či vegetace – to vše se podílí na modelování krajiny. Protože vápence jsou ve vodě rozpustnější než dolomity, docházelo k rychlejšímu odnosu vápenců, zatímco dolomitové partie se obnažovaly. Tak pomalu, další desítky miliónů let, vznikalo jedno z mnoha podivuhodných míst na naší planetě. Díky poměrně vysoké soudružnosti horniny získaly Dolomity svou dnešní tvář, jejíž prom ěny jsou až zarážející. Několik set metrů vysoké skalní věže a jehly v Alpách jsou srovnatelné s podobnými útvary v Patagonii a svým seskupením často připomínají skalní města v Arizoně či Utahu. Vodopády, horská jezera a řídká vegetace dokreslují ráz krajiny. Není tedy divu, že zvláště krásné části tohoto přírodního ráje člověk prohlásil národními parky. Oblasti, jako Tre Cime di Lavaredo – tři vysoké skalní hroty těsně u sebe, Marmolada, která je s nadmořskou výškou 3342 metrů nejvyšší horou pohoří, nebo národní parky Puez či Fannes, lákají mnoho turistů i horolezců. Řada horských stezek není náročná a jejich umístění odkrývá překrásné panoramatick é výhledy i pro méně fyzicky disponované milovníky přírody.
