autor: Honza | Kvě 28, 2021
Ne, není to tak, že archeolog přijede do pouště, tady kopne, tamhle zase zavrtá a na denní světlo se z trezoru žhavého písku vyřinou na světlo tisíciletí ukrývané poklady. Bylo by to příliš jednoduché. „Jezdím s expedicemi skoro celý život, už od roku 1935, jen v Egyptě jsem byl nesčíselněkrát, a objevy světového významu? Daly by se spočítat na prstech rukou!”Profesor dr. ing. architekt Miroslav Korecký je vědcem navýsost světového významu. Jeho jméno skloňují odborné publikace na úplně celém světě ve všech existujících pádech. Přesto: není to tak, že „tady kopne, tamhle zavrtá”… Také už proto, že profesor Korecký, člověk, kterému už táhne na stovku a přesto se nemůže dočkat, až vyrazí na další expedici, není archeolog. „Jsem teoretik architektury, chcete-li architektolog. Mým oborem je architektonika.Dám vám návrh: co kdybychom si povídali o egyptologii architektury?” „Umíte číst hieroglyfy? zajímám se úvodem. S nevolí zavrtí hlavou. „Proč bych to dělal? Tím se zabývá nápisová egyptologie, odborníci úplně jiného druhu. Nikdy jsem se nepletl jiným do řemesla. Kdyby to tak člověk dělal celá tisíciletí, nemuseli bychom o mnoha důkazech lidského umu dnes jen číst a nacházet trosky.” To málo, co se zachovalo, o čem snad jen matně tušíme, že by mohlo ještě ležet hluboko pod nánosem pouštního písku a sklovitými plástvemi nilského bahna, pomohl přivést zpět na svět české vědec. S ohledem na jeho věk se úvodem zeptám, jak mu slouží zdraví. „Nemám čas na takové věci myslet. Šedesát let studuji denně šestnáct hodin. Vím, že jsem si jen zničil oči, to nic. Kdybych se nechtěl opakovat, řekl bych: vím, že nic nevím!” Pak začne vyprávět z jeho hlasu žhne pouštní písek, slyšíte závan větříku, opírajícího se do vysoké plachty feluky, sporé nilské kocábky, cítíte dotek vápencového sloupu, který profesor identifikoval pod pískem v Abú- síru jižně od Gízy, sdílíte nadšení, sdílíte nadšení vytrysklé ve chvíli, kdy objevil zbytky Jižního chrámu v Táfě.Kdysi si v Anglii lámaly s profesorem Mellowanem společně hlavu, zda v Jerichu, prvním městě v historii člověka, které před jedenácti tisíci lety už mělo přes dva tisíce obyvatel, nemohl vládnout matriarchát. „Přišla jeho manželka, pozorně naslouchala našemu hovoru a podivila se, že už v tom městě z dávné předkeramick é kultury měli chrám, obydlí nesou známky architektury, příbytky mají zaklenut é prostory, stály tam městské hradby se sedm metrů širokými a tři metry hlubokými příkopy. Řekla, že je to úplná detektivka a ať ji omluvíme, že si musí něco napsat. Řekl jsem, že má pravdu; člověk při svých expedicích za stopami dávných časů zažije napínavé historky, které se snad nedají ani napsat. Profesorova žena se usmála. „Myslíte?” řekla a odešla do své pracovny. Jmenovala se Agata Christie. Byl u toho, když v roce 1961 kvůli stavbě nové asuánské přehrady bylo nanejvýš nutné rozebrat slavný chrám Abú Simbel a přenést ho západním směrem o dvě stě metrů dál! Hladina Nilu se zvýšila o sedmdesát centimetrů a obří chrám, vytesaný v pískovci, by byl na věky pohřben pod neproniknutelnou hladinou. Pozoruhodný zázrak nad africkým veletokem, na hranic ích mezi Egyptem a Súdánem, zasvěcený před 3300 lety Ramsesu II., se podařilo zachránit, stejně jako vedlejší menší chrám, postavený pro Ramsesovu manželku Nefertari. Detektivka o Jižním chrámu může · · · začít. Píše se rok 1961. · · ·Vědělo se jen žalostně málo: staroegyptský chrám z ptolemaiovské starověké éry tady u malé vesnice Táfy kdysi skutečně stál. Dnes, kam oko dohlédne, jsou široko daleko jen naplaveniny ztvrdlého nilského bahna. „Představte si prostor velký jako dvě Letenské pláně. Tady byl někde Jižný chrám. Vědělo se o něm ještě v devaten áctém století, kdy si ho domorodci rozebrali. Ale základy někde musely zůstat.” Kde? Hluboko, v mnohametrové hloubce, pod bahnitým nánosem dvou Letenských plání. „Musíme určit, kde chrám je!” řekl profesor Korecký neochvějně. „A víme vůbec, že existuje?” namítali pochybovači. Mnozí takyodborníci seděli celé dny pod slunečníky a tloukli špačky, zatímco profesor křižoval bahnitou pláň jako škuner rozbouřené moře, a dumal, odkud začít. „Musel jsem lokalizovat místo, kde se chrám nachází. Vůbec nikdo nepočítal s tím, že se najde. Bahno bylo tvrdé jako sklo. Nebylo možné na tak rozsáhlém prostoru kopat a spoléhat se na náhodu. Zkusíme to tady…nic? tak třeba tamhle… Najatí domorodí kopáči by nám brzy utekli. Při takové neefektivní metodě bych tam mohl být dodnes. Ale my museli spěchat. Nil každým dnem stoupal. Profesor si vzpomněl na staré daguerrotypie. V roce 1894 přece v těchto místech pořizovat snímky slavný fotograf Du Camp. Po jeho boku stál jeho společník Gustave Flaubert, ano, proslulý spisovatel, autor Madame Bovaryové.Kromě nich zde byl i architekt Teynard. „Expedice, které kopaly před námi, nenašly vůbec nic. Spoléhaly na náhodu, tady jedna sonda, tamhle druhá. Řekl jsem si, že když budu mít štěstí, na starých daguaerrotypiích by mohl být Jižní chrám zachycen. Táfa je malá vesnice jižně od Asuánu. Předchozí zimu tady sice ve snesiteln ém počasí, zato na jiném úkolu pracovali Američané. Češi nastoupili v létě. Vedro v těchto místech si Středoevropan neumí představit ani v nejbujnějším snu. Ve stínu bylo 55 stupňů! Na profesora Koreckého vůbec nepůsobilo; neměl čas ho vnímat. Úporně se snaží najít správný klíč k zakleté komnatě. Pak už by stačilo otevřít zámek a pohlédnout za znovuobjevený zázrak dávného lidského umu. „Vzpomněl jsem si, že na světě existuje jen několik exemplářů publikací s Teynardovými snímky. V Káhiře je německý institut, tam by mohl jeden výtisk být! Rozjel jsem se tam. Tu knihu jsem našel! Zalistoval jsem a najednou strnul: na daguerrotypii vidím Jižní chrám!” Tohle je ovšem jen úvodní kapitola detektivky psané v poušti. Protože profesorovi z Prahy nejde v té chvíli o chrám, ale o vztah zobrazeného objektu k pozadí. „Už předem jsem věděl, že jestli na snímku, o němž jsem nepochybovat, že ho objevím, bude rozpoznatelné pozadí, určím místo, odkud byl snímek pořízen. Pak už monument najdu!” Na písečné duny nemohl spoléhat, ty mění svůj tvar a jejich snímky z minulého století by měly hodnotu nekryt ého šeku. Měl štěstí: na snímku našel to, co potřeboval ke spásnému výpočtu: „Pozadí snímku tvořily skály. Nubijsk ý vápenec se při přechodu přes Nil mísil s pískovcem z jižný strany. Obry s skal získal zvláštní strukturu. Výčnělky jsem měl před sebou jako na dlani, ostré, zřetelné. Proměnily se mi v body A až E. Nechal jsem si udělat podle daguerrotypie diapozitiv. Zhotovil jsem si měřítko. Mohl jsem začít počítat. A:B:C:D…V té chvíli jsem se už v myšlenkách dotýkal chrámového zdiva… Pobíhal pro rozsáhlé pláni s měřítkem v ruce sem a tam. Naši kopáči uvyklí na běžné výzkumné prostory s výkopy a sondami, udiveně kroutili hlavou. Říkali si, že ten český profesor má asi úpal. Nikdy něco takového neviděli. Konečně profesor Korecký vypočítal místo, kde stála kdysi kamera. Pak už zbývalo jen ukázat na místo, pod nimž by měly být zbytky Jižního chrámu. „Tady! Na tomto místě kopejte!” řekl pevným hlasem. „Ale nervy jsem měl napjaté jako tětivu luku. Kopáči začali hloubit sondy. V řadě za sebou, husím pochodem jako pilní mravenci, vynášeli v koších uschlé ztvrdlé bahno. Jeden den, dva, tři… Někteří škarohlídi, povalující se celé dny pod slunečníky, se už nechali slyšet, že tomu Koreckému doma ukážou, zač je toho loket. Takhle rozhazovat státní prost ředky! Ale ještě ten den k večeru jsem našel první střepy!” „Střepy znamenají štěstí,” dovolím si tiše podotknout. „V tomhle případě to platilo dvojnásobně! Střepy byly neklamným důkazem, že jsme se ocitli na kulturní vrstvě. Chvíli poté jsem narazil na velký pískovcový kvádr! To jsem už věděl, že jsme se chytli.” Při dalším kopání se objevila linie zdi, lomící se v devadesátistupňovém úhlu směrem k Nilu. Šestý den se ze ztvrdlého bahna vyloupla prahová část vstupu do chrámového nádvoří. „Chrám byl nevelký rozsahem, otevřený směrem k Nilu přesně podle zvyku všech tehdejších architektur.”Kromě základového zdiva se našel pískovcový fragment symbolu slunce, zdobícího kdysi chrámové dveře. Profesor jej něžně, s úctou, uchopil a dlouze, mlčky si jej prohlížel. Neměl čas vnímat, že mu na hlavu praží skutečně žhavé slunce. Zdálo se mu, že ten úlomek k němu vysílá paprsky mnohem zářivější a životodárnější… Na místo objevu se okamžitě dostavil generální ředitel egyptského archeologického výzkumu dr. Mochtar. Gratulace nebraly konce. „Věda se dočkala světového objevu díky vašemu inteligentnímu přístupu!” složil dr. Mochtar kompliment českému vědci. Po letech se zajímám, na co profesor v těch dnech myslel? Věřil své hypotéze? „Ve vědě nemůžete nic vědět předem. Můžete mít intuici. A jí se držet, nebo ji po chvíli odhodit jako nepotřebnou zátěž. Hodně se mi toho honilo hlavou. Jakýmsi podprahovým vědomím jsem ale tušil, že jsem zvolil správný přístup. Ano, celou dobu jsem byl silně vzrušen. Ale věřte, v naprostém klidu nikdy nikdo nic neobjevil.” Kdy jste si definitivně oddechl? „Když kopáči mohli konečně vylézt ven. Nil začal stoupat a podmokřoval stěny několikametrového výkopu. Kdyby se tunové vrstvy sesuly, šlo by o životy. Ještě chvíli a museli bychom práce zastavit. Už by mi nešlo o světový objev, ale o lidi.”O dalším světovém objevu profesora Koreckého mluví dodnes odborný svět s nejvyšším uznáním, píše se o něm v prominentních publikacích i učebnicích. Jedním z prvních, kdo českému vědci gratuloval byl ředitel sekce egyptologie Britského muzea v Londýně dr. Edwards. Prezident archeologicko-egyptologické sekce Harvardu oznámil, že Koreckého kniha Objevy pod pyramidami bude zařazena jako učebnice do postgraduálního studia Harvardské univerzity. Zlatým hřebem knihy je kromě detektivky o Jižním chrámu i kapitola o unikátním objevu jednoho sloupu. „Byl to na světě první objev. Co je na něm tak zvláštního? Ten sloup je osmistvolý!” Drahná léta ho fascinovalo vědomí, že lidská tvorba se od ostatních živočichů liší i tím, že člověk umí nad sebou zdvihnout strop! „Jen lidský mozek vymyslel podporu. První dřevěné sloupy pocházejí ze západní Anatolye v Turecku. Tam stál první patrový dům už před takřka 8000 lety. Ale mně šlo o sloupy kamenné. V páté faraónské dynastii už v Egyptě existovaly šestistvolé, ale to ještě nebyly dokonalé podpory. Zkuste šesti stvolům opsat čtverec, nedokážete to, nejde to. U osmi stvolů už ano. Chtěl jsem takovou podporu najít, elementární prvek lidsk ého budování, důvtipu.” Našel ho v Abúsíru u Gízy, pár kilometrů od velkých egyptských pyramid, při velkém výkopu Ptahšepsesovy mastaby, což je něco jako méně honosn á pyramida. Měli na ni nárok vezíři jako právě Ptahšepses. „Ve čtyřmetrové hloubce ležel v písku obrovský šestimetrový sloup. Byl naprosto dokonalý. Odkryl jsem písečnou vrstvu a viděl jsem, že se mi právě splnil velký sen. Hlavice sloupu byla osmistvolá. Našel jsem dílo, jehož starověký tvůrce už věděl hodně, ne-li vše o vázanosti na proporcionální zákonitosti architektury! Velikost nálezu potvrdil i profesor ar. Lauer, slavný objevitel díla prvního jmenovaného architekta světa Imphotepa z počátku 3. dynastie.” „Na co jste v té chvíli myslel?” „Že bych chtěl stisknout ruku tomu dávnému architektovi.” odtuší profesor Korecký, pilíř světové architektoniky, neřku-li sloup. (Pozn. red. – zapůjčené diapozitivy prof. Koreckého jsou z jeho chystané knihy „Nubie Nilu propadlá”.)
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Ukazuje se, že naši občané se stávají stejně náruživými cestovateli jako Němci, Rakušani a Holanďané. Podle předběžných údajů převrší částka valut nakoupených našimi turisty dvojnásobek objemu roku 1993. V roce 1994 vycestovalo do zahraničí 45,8 miliónů občanů České republiky, tedy každý z nás včetně kojenců průměrně čtyřikrát. Podle průzkumu firmy IBRS plánuje pro rok 1995 letní dovolenou v České republice 30 % respondentů, což je o 11 % méně než vloni. BYZNYS ZVANÝ TURISTICKÝ. „Turistika je jedním z nejvýznamnějších zdrojů našich devizových příjmů.” uvědomuje si paní Bukovanská z cestovní kanceláře Bravo Tour. Lze jen dodat, že k roku 2000 se předpokládá, že turistika bude vykazovat nejvyšší příjmy ze všech hospodářských odvětví. Příliv deviz z turistiky představuje u nás asi 14 % hodnoty vývozu zboží, což je u průmyslově vyspělých států poměr zcela ojedinělý. Tak mohutný tok peněz svádí dozajista k nepravostem. Proto byly k ochraně spolehlivých cestovních kancel áří a jejich zákazníků založeny Asociace českých soukromých cestovní kanceláří a Asociace cestovních kanceláří České republiky, která v současn é době sdružuje 155 členů, z toho 141 cestovních kanceláří a 14 přidružených organizací. Důkazem toho, že asociace skutečně dbá na svou pověst, je i fakt, že letos bylo ukončeno členství 12 cestovním kancelářím. Jedním z nástrojů ochrany zákazníka a dobrého jména českých cestovek bude i Garanční fond. Všichni jsme jistě zaznamenali loňské problémy s ubytov áním našich turistů v Chorvatsku. Podobným situacím by měl fond zamezovat, a to například formou náhradních pobytů.DO TEPLÝCH KRAJŮ míří stále více našich turistů. Láká nás moře, teplo a levné jižní víno. Stejně jako naši dědečkové a babičky nav štěvujeme pobřeží Jadranu, máme rádi hlavně Istrii a Dalmácii. V CHORVATSKU bylo v loňském létě celkem 371 000 návštěvníků z Čech a Moravy a strávili v tamnějších hotelech a kempech celkem 2 800 000 nocí. Ovšem v souvislosti s loňskými průšvihy chuť užívat si sluníčko právě v Chorvatsku poněkud opadla. Je to způsobeno jistě i téměř 30% nárůstem cen a očekávaným odchodem jednotek UNPROFOR, kterým se chorvatská va. Na první místo se pro léto 1995 tedy dostává ITÁLIE. Marná sláva, je to přece jen nejbližší moře a lákavějších nabídek typu Mallorca, Kanárské ostrovy či nejmódnější Bali nemůže využívat každý. Většina českých cestovatelů hodlá totiž věnovat na svou dovolenou částku pohybující se mezi pěti a osmi tisíci. Od začátku kalendářního roku například v kanceláří Bravo Tour, kter á se na jižní země specializuje, projevilo o Itálii zájem 84 % klientů.POZOR, ZLODĚJI! K jižním zemím obecně lze konstatovat, že mají relativně levné potraviny a drahé nejrůznější silniční poplatky a benzín. O peníze nemusíme ovšem na jižních cestách přicházet jenom tak, že je utratíme. Především Itálie a Španělsko jsou země s vysokou turistickou kriminalitou. Nejrůznějším kapsářům kvete pšenka hlavně tam, kde hodně vzděláníchtivých turistů postává v hloučcích před památkami. Každého logicky napadne, že peníze by měl mít na jednom místě, že by je měl mít uschované pod oděvem a že vůbec nejlepší jsou šeky. Překvapivě se tím, ale téměř nikdo neřídí, a tak naše ambasády každoročně obléhají stovky zoufalých turistů. Do zahraničí bychom měli vyrážet s vědomím, že nám velvyslanectví v případě ztráty koupěschopnosti zpátečních jízdenek nepomohou, jedinou pomoc lze očekávat od příbuzných, kteří zůstali doma. A třeba v Římě, kde jsou takov ých nešťastníků desítky denně, se na ambasádu vůbec nedostaneme. „Jeden náš klient šel s velkou bankovkou koupit pohlednici a vracel se s plnou hrstí drobných. Toho si všimla čilá tmavší dívenka a nabídla mu, že mu bude věštit z ruky. Vyvěštila mu značnou částku…,” usmívá se nad naivitou některých turistů pan Lhota a doporučuje: „Nenechávejte auto parkovat osamoceně, a když už je to nutné, vyndejte z něj všechny cenné věci. Nejlepší je otevřít i prázdný kastlík, čímž zloděje upozorníte na to, že je zbytečné rozbíjet okénko vozu, protože tam skutečně nic nemáte.”NEBEZPEČNÉ HORKO. Dalším „jižním” nebezpečím je pro našince to, za čím tam v podstatě jede – vedro. V západních zemích je dnes trend navštěvovat horké země na jaře a na podzim, kdy je tam klima nesrovnatelně příjemnější a turistů méně. Podle zkušeností pana Bukovského z Bravo Touru si výhody takového cestování začíná uvědomovat stále více lidí, ovšem jde to pomalu. Zatím si užíváme na jihu úžehu a průjmů, v pravé poledne, kdy i místní zvyklí na horko užívají siestu někde v chládku, se honíme po Koloseu, kolabujeme v přehřátých autech a vůbec se všemožně trápíme, abychom ve večer, kdy na jihu život začíná znaveně usnuli.NA SEVER ZA ROMANTIKOU. Severské země na příliv českých turistů teprve čekají, ovšem už nyní si romantick é české duše uvědomují ohromnou výhodu těchto krajin. V Norsku a Švédsku totiž můžeme tábořit prakticky volně, v překrásných přírodních zákoutí. Ovšem vyjma národních parků a území jinak chráněných. Podle slov pana Lhoty už stačilo několik českých turistů, kteří země navštívili, ztropit ostudu, když nerespektovali tyto řídké zákazy, které se nyní díky nám zmnožily. Severské země jsou vlídné k řidičům a všem, kteří se pohybují po tamnějších cestách a silni ích. Na dálnicích se vybírají jen málo nebo vůbec žádná mýta a levný je i benzín a nafta. Co ušetříme na cestách, to projíme, pokud se nevybavíme dostatečným množstvím konzerv, což v tomto případě dělají cestovatelé ze zemí západně od naší hranice. Ceny potravin jsou nejvyšší v Evropě. Rozloučit se také můžeme s představou, že na dovolené budeme popíjet – například ve Švédsku je alkohol extrémně drahý a koupit se dá jen ve specializovaných obchodech s omezenou otevřenou dobou. Dobrodužnější povahy jistě nezasko čí velmi proměnlivé počasí, vždy ve Skandinávii se vaří počasí pro celou Evropu. Často tu prší, ačkoli ani krásné počasí tu není vyjímkou. V červnu a červenci za polárním kruhem slunce nezapadá.ALPSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ. pro Čechy až příliš často nedopadají dobře. Na vině je přeceňování sama sebe, tak i chabé české výzbroje. Zatímco západní turisté podléhají druhému extrému a na vycházky do okolí alpských městeček se vyzbrojují cepíny a ledovcovými skobami předních světových výrobců, české rodinky s dětmi se v teniskách courají po ledovcích. Říká se tomu „hazardérství” a každý rok má na svědomí kolik českých životů. Alpy nás nelákají jen k letní turistice, ale hlavně a především tam jezdíme na pořádnou „lyžovačku”, nesrovnatelnou s naší zemí, co se týče podmínek a bohužel až nepříjemně srovnatelnou, co se týče cen. Nejraději jezdíme do Rakouska a naše předražená zimní střediska, dlouhé fronty na vleky a pokulhávající servis zřejmě zapříčinily 23% nárůst zájmu o rakouské Alpy ve srovnání s rokem 1993.POZOR NA ISLÁM… měli bychom si říci, pokud hodláme poznat některou z islámských zemí. Mezi ty nejhojněji navštěvované patří Maroko, Tunisko, Egypt, Alžír a Turecko a některým našim takycestovatelům to dojde až ve chvíli, kdy je vyhodí z mešity, protože nemají dlouhé kalhoty. Extrémní islám dokonce zapovídá i odhalování loktů. V islámských zemích nás sice neokradou, neboť korán staví krádež téměř na úroveň vraždě, ale při obchodování často proděláme daleko více. Obchodování s cílem co nejvíce obrat zákazníka je metodou, jak nekrást a obohatit se. Dalším nebezpečím číhajícím na ubohé Středoevropany jsou mikrobi, poněkud odlišné od těch našich. Muslimové sice dbají na hygienu, ovšem to, co je pro ně neškodné, nám způsobuje řadu potíží, proti nimž je jediná obrana, důsledně dbát na to, abychom nepili nepřevařenou vodu z pochybných zdrojů, což je všechna voda kromě té z krámu v plastikových lahvích. V těchto státech můžeme nakoupit spoustu levné zeleniny a ovoce, dejme však přednost tomu, které se dá loupat. S výjimkou melounů: „Nekupujte melouny. Ve snaze co nejvíce trhnout je místní obchodníci napouštějí injekční stříkačkou vodou, aby byly co nejtěžší. Odkud taková voda pochází, netěžké si představit, ” opět z cestovatelského soudku pana Lhoty. Ten také upozorňuje na tzv. „hustlery”, což jsou speciální maročtí okrádači. Až se k vám přitočí dobře oblečený mladý muž, poví vám, že si chce procvičit anglickou konverzaci a dvě hodiny s vámi bude courat po městě nedivte se, že po vás pak bude chtít své průvodcovské služby slušně zaplatit. A neutečete mu, protože za rohem bude jistě čekat pár kamarádů, aby podpořili oprávněný mladíkův nárok.AKTIVNÍ DOVOLENÁ je způsob trávení volného času stále více se deroucí do popředí zájmu. Pomalu začínáme opouštět léta zakořeněnou představu o tom, že nejlepší dovolená je taková, kdy se vyvalíme u moře, necháme se opalovat a po týdnu jedeme spálení domů. Chceme zážitky silné, extrémní, takové na které budeme rok vzpomínat. Na dovolené chceme poznat i sami sebe. Právě proto jezdíme na raft, na kolo, létáme paraglingem, balónem, rogalem, trekujeme po vysokých horách. Jaroslav Lhota z cestovní kanceláře, která se zabývá právě takovou činností a která letos vyveze něco ke čtyřem tisícům zákazníků, k tomu říká: „Takové zájezdy jsou určeny naprosto všem, člověk skutečně nemusí být sportovec, nemusí být vodák na to aby mohl raftovat. Jediné co musí mít, je chuť trochu se překonat, chtít zmoknout, vykoupat sem nebát se sáhnout si ke spodku svých schopností.”
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal JOSEF SLOUP
Pan Sagasser už zemřel, odpověděla věcně paní Thomová z městského úřadu v Peci pod Sněžkou na mou otázku po člověku, který by ještě pamatoval staré, zašlé časy. „Zbyly po něm jenom Sagaserovy boudy, ale tam už žádný pamětník nežije. Najdu vám někoho jiného.” Vezme do ruky mapu města a okolí, několik lejster z kartotéky obyvatel a ukazováčkem projíždí řady jmen. Po chvíli povídá. „Ve Velké Úpě žije pan Thamm. Ten by mohl odpovědět na vaše otázky. Je sice německé národnosti a nemluví moc dobře česky, ale to by snad nevadilo.”
Zapisuji si adresu a paní Thomová mi na mapě ukazuje směr a přibližně místo, kde pan Tham bydlí. Jedno z nejznámějších a nejhojněji nav štěvovaných středisek naší republiky. Celoročně. Ale zima tu má svůj neopakovateln ý půvab. Tisíce lyžařů ze všech koutů Čech, Moravy ale i Slovenska a Německa se sjíždí do desítek hotelů, penziónů a chat v jejím okolí strávit nezapomenutelné zážitky na zdejších sjezdovkách.
Nový odbavovací systém SKIDATA a vydávání magnetických, plastických karet umožňuje mnohem rychlejší odbavení a za hodinu provozu zvládnou u všech zdejších turniketů až 7000 lyžařů. Obtížnost sjezdovek se pohybuje od lehkých až po středně náročné. Některé délkou přes 1000 m a převýšení přes 300 m. Pro milovníky běžek je tu nespočet výborných terénů k celodenn ímu lyžování. A tak si jistě všichni přijdou na své. Nejhorším problémem jsou dopravní zácpy a v určitých termínech nedostatek ubytování. Léta jsou ovšem také překrásná. Uprostřed hor v čistém ovzduší si turisté mohou vybrat některou z mnoha turistických tras, lanovkových výletů na naši nejvyšší horu Sněžku, nebo načerpání nových sil na některé chatě nebo boudě. Je jedna hodina po poledni já vcházím opět do davů lidí a hlasité směsice jazyků, ve které absolutně převládá němčina. Postavy lyžařů v pestrých kombinézách namáhavě kráčejí ve svých těžkých neforemných botách a mísí se se skupinkami lelkujících zájezdových turistů. Dlouhá kolona osobních automobilů a autobusů se bezmocně zastavila. Sem tam projede ulicí pásové vozidlo Horské služby, jejíž řidiči se bravurně proplétávají mezi davy chodců a zaparkovanými auty.
Konečně vycházím z města. Po pravé straně silnice, uprostřed betonového koryta, se prodírá polozamrzlá řeka Úpa mezi ohromnými obnaženými balvany. Paprsky slunce občas protrhnou šedou, olověnou oblohu a ozáří chalupy na zasněžených svazích. Po slabé půlhodince se ocitám na okraj Velké Úpy. Vcházím do několika hotelů a restaurací a ptám se po panu Thammovi. Odpovědí mladého personálu jsou jen pokrčená ramena. Až v obchodě s potravinami dostávám od muže středního věku trochu nadějnou odpověď týkající se čísla popisného 211. „Zkuste to u splavu. V těch místech by to někde mělo být.” Obcházím čísla 207, 208, 209. Jsou to restaurace a penzióny, ale ani tam nikdo o existenci pana Thamma a čísla popisného 211 nemá ani potuchy. Vydávám se nazdařbůh do strmého kopce, kde vidím vysoko ve svahu dvě osamělá obydlí. Z první chalupy se nekouří, a tak pokračuji ke druhé, která se zdá být obydlena.
Jen se modlím, aby to byla ona a pan Thamm byl doma. Zpocený klepu na dveře zeleného, bílými ornamenty pomalovaného stavení. Po chvíli se ve dveřích objeví ne Krakonoš nebo vetchý stařec, ale čiperný starší muž, ze kterého číší síla a elán. Domlouváme se a pan Thamm mě zve na kávu do malinké, prostě zařízené kuchyňky. Usrkáváme horký nápoj a po několika úvodních formalitách se pan Jan Tham rozpovídá o svém životě. „Narodil jsem se v místě zvaném Černokostelecká bouda. Měli jsme tam barák a já jsem strávil v horách, kromě několika let po válce, kdy jsem pracoval u sedláka v Hradci Králové, celý svůj život. Když jsem v padesátých letech koupil tuhle chalupu, pracoval jsem jako domovník v hotelu Excelsior. Do práce jsem to měl kousek.” To jste chodil každý den nahoru a dolů? „Někdy dvakrát, třikrát denně. Na oběd jsem chodil domů. Občas na nákup, nebo něco zařídit. No, nadřeli jsme se někdy jako hovada. Když jsem třeba tady přistavoval chlévy pro domácí zvířectvo, nosil jsem všechen materiál na zádech. Elektřinu nám zavedli až v roce 1967. Koks tahám nahoru pořád ještě po putnách. Ale nikdy jsem toho nelitoval. Je tu krásně. V zimě i v létě.” A co turisté? Ti vám nevadí? Dříve jich tu tolik asi nebývalo? Dívám se z okna na stužku silnice hluboko pod námi a kolony vozidel směřující do hor. „Ale co tě nemá! Turistů tady bylo odjakživa plno. Místní lidé jsou na ně zvyklí a nevadí jim. Vždyť to patří k životu. Oni nás vlastně živí. Jenom těch aut tu kdysi tolik nebývalo. A když člověk žije v kopci jako já, tak se s nimi stejně moc nevidí. Já jsem tu spokojený.”
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Bylo mi jedenáct. Doma jsme se hodně hádaly, hrozně jsem chtěla jít k tátovi, proto že jsem mámu neměla ráda, ale soud to nedovolil. Přerůstalo mi to přes hlavu, tak jsem doma našla prášky a i když jsem nevěděla co mi to udělá, snědla jsem je. Pak jsem šla normálně do školy, odkud mě pak odvezli rovnou na áro. Když jsem se probudila, nechtěla jsem s nikým mluvit, nikdo mě nezajímal a k mámě už jsem se vrátit nechtěla, protože by to bylo čím dál tím horší. Dostala jsem strach z toho, co bude, tak jsem pak na psychiatrii vypila odlakovač. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit. Co vůbec dovede člověka k tomu, aby si sáhl na život? A co k tomu může dovést dítě? Je to porucha pudu sebezáchovy? Nebo hra? Nevědomost? Hloupost? Zoufalství? Co všechno se vlastně skrývá za pokusy dětí a dospívajících vztáhnout ruku na sebe sama? Případy nedokonaných či zmařených sebevražedných pokusů o mnohém vypovídají.Klíčem k jejich hlubšímu poznání je především osobnost jedince a mikroklima rodiny, ze které pochází. Zkušenost, kterou si z rodiny odnášíme, se projeví zejména v hraničních a krizových situacích.Ne každý je pro jejich řešení vybaven, ať už geneticky, biologicky nebo sociálním tréninkem, a tak přichází ke slovu přirozená tendence napodobovat. (Není tak dávný případ, kdy mladá dívka odešla v zimě hluboko do lesa, tak jak to viděla před půl rokem u své matky po hádce s otcem, a málem umrzla.) Dítě je od nejútlejšího věku do dospívání zranitelné, citlivé a mnoha směrech nejisté. Právě proto prožívá složité situace velmi intenzívně. Omezená schopnost zorientovat se v konfliktu má za následek často zkratová řešení. Pohrávání si s myšlenkou na sebevraždu není v pubertálním věku vyjímečné. U děvčat je patrnější větší množství demonstrativních pokusů než u chlapců. Prostředky, které volí, jsou estetičtější, jde hlavně o prášky a plyn. Chlapci svůj úmysl berou daleko vážněji, snad právě proto volí především oběšení, které je pro dokonání jistější. Může k tomu dojít v úplné i rozvrácené rodině, stejně jako v ústavu. V uzavřených zařízeních, jako jsou výchovné ústavy, nápravně výchovné ústavy a dětské domovy, se navíc se sebevražedné tendence objevují především v souvislosti se snahou dostat se z tohoto prostředí do zdravotnického zařízení nebo na psychiatrii. Většinou jde o demonstraci, o náznak negativního vztahu k prostředí, ve kterém jsou nuceni žít, někdy může jít i o jakýsi trest autoritě.Ojedinělé není ani úmyslné zbavení se života u psychicky labilních typů s depresivními tendencemi. „V šestnácti letech jsem se pokusila uškrtit. Byla jsem na útěku z ústavu, chytli mě dali na samotku. Já nemůžu být sama, tak jsem roztrhala prostěradlo a zkusila to, prostě mě to v tu chvíli nebavilo. Mám někdy úlety, že bych si něco udělala, ale teď si říkám, že to byla blbost. Tenkrát jsem si představovala co budou vychovatelé dělat, když se uškrtím, protože na mě byli naštvaný, že jsem utekla. Taky jsem jednou snědla prášky, který sem propašovala kamarádka, co se chtěla opravdu otrávit, jenže já jsem toho vzala víc, abych se odtud dostala alespoň do nemocnice. Co umřela máma, pořád utíkám a táta mě nezajímá.” Velmi často je dítě dohnáno k takto krizovému jednání v důsledku dlouhotrvající nepohody v mikroklimatu rodiny a stupňujících se konfliktů hlavně s nevlastním rodičem. Nemá kam uniknout, kolikrát nemá ani komu si postěžovat. Slyší třeba od svých vrstevníků ošklivé věci o svých rodičích, které možná ani nechápe, například že otec je pijan. Podvědomě pak svým kamarádům závidí. „Dvakrát jsem to zkusila plánovitě kvůli mámě. Měly jsme doma neshody a já to chtěla skončit, a když mi to nevyšlo, chtěla jsem se podřezat. Nezajímalo mě, co na to budou říkat. Nevadí mi sobě něco dělat. Doktor mi po tý otravě řekl, že mi scházelo jen pár minut, a to mě právě naštvalo, tak jsem se chtěla podřezat.”Vedle konfliktů v rodině stojí v pozadí mnoha sebevražedných pokusů problémy související se školní docházkou. Nejde ani tak o strach ze známek, jako o slepou uličku, ve které se dítě ocitá, když na ně rodiče kladou příliš velké nároky a ono není schopno je zvládnout. Málokterý rodič tuší, jakou katastrofu může vyvolat v hlavě školáka, řekne-li mu například, ať mu s pětkou ani nechodí domů nebo něco podobného. Dalším motivem k sebevraždě může být i šikana, hlavně ve škole, sociální nezařazenost do skupiny, pohlavní zneužívání. Ale zajímavé je, že nebývá sebevražedná tendence u týraných dětí, které svoji případnou agresi neobrací vůči sobě, ale například vůči zvířatům. Čtrnáctiletý chlapec se pokusil o sebevraždu kvůli šikaně. Stalo se to o prázdninách. Dva kluci se domluvili na nejapném žertu. Jeden z nich vyhecoval chlapce, aby ukradl kolo, které ovšem patřilo druhému z nich. Majitel kola pak chodil chlapce vydírat, že vše oznámí na policii. Ten tedy začal doma krást. Bohužel to matka nezjistila včas a o ničem nevěděla, byl velice uzavřený a nesvěřoval se s ničím natož s takovým problémem. Jenže vydírání pokračovalo až do začátku školního roku, kdy už to chlapec nevydržel a pověsil se. Bylo otázkou jen několika minut, že ho někdo včas odřízl. MUDr. Pavel Kozlík, primář dětské psychiatrie Masarykovi nemocnice v Ústí nad Labem, říká: „Někdy ovšem může být důvod k sebepoškození naprosto nepochopitelný. Jednou jsme měli na oddělení dvě dívky, jedna z nich vzala prášky kvůli konfliktům s rodiči, ta druhá ji od toho údajně chtěla odradit tím, že to udělá taky, což je nepochopitelné. Bohužel ta druhá dívka pak na tom byla daleko hůř. Každé sebevražedné chování je nutno považovat za vybočení z normy. Každou příčinu, která by se na první pohled zdála jednoduchá, je třeba podrobit rozboru. Všechny tyto děti by měly mít pomoc psychologa a zůstat nějakou dobu na lůžku na psychiatrickém oddělení, protože se často za banálními příčinami mohou schovávat věci složité, vleklé a pro celou rodinu zásadní.” Pro podstatu věcí je důležité nedopustit, aby si dítě rodiče odvezli z nemocnice hned domů, ale aby si aspoň dva až tři týdny poleželo na psychiatrii.Děti se zkušeností sebevražedného pokusu bychom mohli rozdělit do několika skupin, v první jsou sebevraždy vyloženě účelové a demonstrativní, které se snaží nějakým způsobem získat něco pro sebe, ať už vědomě nebo nevědomě. Pak by byla skupina těch, které se snaží dotlačit své okolí k určitému jednání. Teprve do třetí nejmenší skupiny bychom zařadili děti, které opravdu nemají chuť žít, skutečně chtějí smrt a myslí na ni, ale z nějakého důvodu se to nepovede. Ovšem vůbec nejčastěji dochází ke zkratové reakci. Tři čtvrtiny sebevražd dětí u mladých se přihodily v okamžitém úmyslu. Vždycky se ovšem po takové zkušenosti něco změní, hlavě rodina je v pozoru. Nejedná se ovšem jen o děti opomíjené a zanedbávané. Stal se i případ dívky, která naopak jako by bojovala proti příliš protektivnímu chování vůči sobě a aby upozornila, že už skutečně není mimino, pokusila se o sebevraždu. Počet sebevražd vrcholí každoročně na jaře. Statistické údaje Ministerstva zdravotnictví ČR uvádějí maxima v dubnu.Jaký podíl má na to změna v počasí? Podle názoru meteorologů, biometeorologů a astronomů s tím souvisí snad jen prudké změny aprílového počasí a střídání teplých a studených front. Vlivům geomagnetického pole ani slunečním skvrnám nepřikládají tito odborníci v souvislosti s výskytem sebevražd velký význam. Rovněž postavení hvězd nehraje významnější roli, jak potvrdil předseda Astrologické společnosti České republiky Pavel Turnovský: „Jaro je období, kdy se vrací slunce, ale nemyslím, že by mělo vliv na počet sebevražd. To by znamenalo, že k tomuto činu nejvíce inklinují lidé v znamení Raka, Váh a Kozoroha, což je nesmysl. Osobně se domnívám, že zvýšená přecitlivělost souvisí spíš s únavou a vyčerpáním organismu po zimě.” Je skutečně prokázáno, že po zimním klidu se stupňuje vnitřní sekrece žláz, nervy jsou dráždivější a živější jsou i psychické reakce člověka. Organismus hledá ventil pro uvolnění přebytečných sil a sebevražedné jednání se tím ventilem často stává. Je třeba vzít v úvahu fakt, že většina mladistvých a zejména dětí se odhodlává k sebevražednému pokusu bez opravdového úmyslu zemřít. O sebevraždě totiž hovoříme tehdy, je-li jednajícímu znám fenomén smrti. Vždyť teprve kolem jedenáctého roku se představa dítěte o smrti blíží chápání dospělých. Do té doby ji spíš ztotožňuje s dočasným odchodem, i když třeba nevyhnutelným. To je možné ilustrovat na klasických pohádkách, které počítají s dětmi a neberou smrt jako reálný fakt. (Sněhurka, která je otrávena a znovu obživne, živá a mrtvá voda ze Zlatovlásky, nebo spící Šípková Růženka.)Důležitou roli hraje dětem vzor. Jeli třeba dcera svědkem hysterických a demonstrativních pokusů o sebevraždu své matky, bere to svým způsobem jako hru a klidně se může stát, že ji bude napodobovat. Ročně tři až čtyři děti při takové hře skutečně zemřou. Čtrnáctiletý chlapec s psychopatickými projevy byl v neustálé depresi ze své vizáže. Nejvíce mu vadil křivý nos. Svou fobii neunesl a oběsil se. MUDr. Josef Götz z oddělení soudního lékařství Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem vypráví: „Zažil jsem celou řadu případů sebevražd mladých lidí, ale i malých dětí. Otřesný byl případ osmiletého kloučka, který skrz dveře poslouchal své rodiče, jak se na večírku baví o trestu smrti, oběšení a tak dále. Druhý den ho našli uškrceného na půdě. Chtěl to prostě zkusit, na krk si dal teplou šálku, smyčku si vypodložil polštářkovými šampóny, ale ty pochopitelně vyklouzly, takže zemřel.” Patnáctiletý psychopat, svěřenec výchovného ústavu, měl za sebou celou řadu demonstrativních sebevražedných pokusů, veřejně o tom hovořil, dokonce si to poznamenal i do svého ústavního deníku. Jednoho jara sebevraždu dokonal úmyslným předávkováním toulenem na volné vycházce. Byl nalezen na lavičce v odlehlém parku s hlavou ovázanou igelitem. Ve světě spáchá každý den tisíc lidí sebevraždu. Podle Světové zdravotnické organizace je bývalé Československo na čtvrtém místě v počtu sebevražd ve světě, na čtvrtém místě v počtu dětsk ých sebevražd a na čtvrtém místě je také sebevražda jako příčina úmrtí v Čechách. V roce 1993 zemřelo v České republice v důsledku sebevražd 1917 lidí, z toho 54 dětí a mladých.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠ VYFOTOGRAFOVAL MILOŠ J. KOHOUT
Přijel v černém porsche trochu později. Omluvil se a řekl: „Ocitl jsem se v samém jícnu pekla lidské zloby a vůbec nevím proč!” Usadili jsme se v jeho malém pronajatém bytě, a pak mě s dobře potlačovaným zoufalstv ím seznamoval se svým „novým příběhem”. Jeho právník tvrdí, že se za celou svou praxi s něčím podobným nesetkal.
„Myslím si, že je to ojedinělý případ v našem soudnictví vůbec. Od této chvíle na mně stín podezření vždy bude. Už mi ho nikdo nevymaže,” řekl mi na závěr mladý muž, jehož extrovertní vzhled mu někdy přináší nemalé potíže, a dodal: „Kdybych to udělal, řekl bych vám to.” „Opravdu?” divil jsem se. „Opravdu,” řekl bez mrknutí oka. Nevím proč, ale věřil jsem mu.
Filipe, máte teď v sobě strach? Každý člověk, který se setká s něčím neviditelným, neznámým, s něčím, co ho ohrožuje na životě, má strach.
Jste připraven na proces? Uvědomuji si, že sympatie veřejnosti i orgánů činných v trestním řízení jsou vždy na straně dítěte. A bojovat proti dítěti je pro mě něco neuvěřitelného. I když inteligence dětí se často velmi podceňuje. Často se říká „vždyť je to ještě kluk, holka”, ale děti díky současnému přívalu informací bývají někdy i dál než někteří dospělí. Všechno pozorně sledují, vytvářejí neuvěřitelné kombinace, a protože ještě nejsou zatížené problémy dospělých, jejich přístup k věcem je překvapivý. Pokud točím s dětmi (v reklamě i ve filmu), tak i s těmi sebemenšími jednám jakoby s dospělými: nešišlám na ně, mluvím s nimi jako rovný s rovným, nedělám z nich blbečky, protože oni jimi nejsou, a ony mě také akceptují. Jsou opravdu podceňované někdy dokáží vymyslet i ten nejďábelštější plán, viz nedávný případ vraždy rodičů, na které si syn najal své kamarády. Já jsem teď v pekle a nevím čeho!
Napadá vás, že byste opravdu mohl skončit v kriminálu? Napadá. Vím, že na světě je možné všechno. Jakákoliv absurdita a anomálie se může stát normálností. Kolik bylo justičních omylů… Člověk o tom jenom čte, vidí to v televizi a je přesvědčen, že jemu se to může stát. Jednou jsem se potopil do Rudého moře a spatřil žraloka tři metry od sebe. Najednou tu bylo něco, o čem si člověk myslí, že ho to nikdy nepotká. Viděl jsem pár metrů od sebe dravce, na kterého jsem se vždy díval jenom v televizi a chroustal přitom buráky. V případě naprosté neschopnosti justice, zaujatosti, síly lží a nezji štění objektivních faktů mohu dopadnout tak, jak říkáte. Ale je to přece absolutně nemožné: jsem obviněn z naprosté lži!
Lidé se asi domnívají, že se vám líbí mladé holky. Vaše partnerka Anna Geislerová byla poměrně mladá. Aňa byla hlavně můj osud, to nemá s mladými holkami co dělat. Bylo to pro nás oba důležité osobní i profesionální setkání. Naopak, když kolem mne takové patnáctileté, šestnáctileté procházejí a začnou se z ničeho nic hihotat, tak se mi vhání adrenalin do hlavy. Nechápu tenhle projev neuvěřitelné blbosti. Jsou mi nepříjemné, protože se chovají naprosto neovladatelně a jsou schopné všeho.
Změnil se díky této situaci váš pohled na určité věci? Určitě mě to změní a určitě to je jeden ze zlomových okamžiků mého života. Nevím, jestli k dobrému nebo ke špatnému. Budu daleko více obezřetnější, uzavřenější, nebudu dávat v šanc své soukromí, své myšlenky, budu si zatraceně dávat pozor, s kým se bavím, s kým se nechávám fotografovat.
S fotografováním jste mi připomněl naše první setkání. Bylo kvůli mému podtitulku „Vždy jsem byl za ním druhý” pod fotografií, na které se nevraživě díváte na Jana Svěráka. Chtěl jste po mně písemnou omluvu a já vám vysvětloval, abyste se takovými neškodnými vtípky nezabýval, protože nejvíc za vás mluví vaše práce. Zkuste si vzpomenout, co jste tenkrát pociťoval? Vztek. Nechápal jsem, proč by se v kultuře měl někdo dostávat na druhé nebo třetí místo. Já jsem prostě jiný než Svěrák.
Jak byste se choval ve stejné situaci dnes? Máte pravdu, byl jsem daleko víc vztahovačnější než dnes. V létě jsem prošel osobní krizí, kdy jsem se z absolutního dna své psychiky vyhrabal k tomu, že jsem do konce roku připravil a natočil celovečerní film VÁLKA BAREV.
Neunáhlil jste se? Unáhlené to nebylo, prostě se to ve mně nakumulovalo a najednou vytrysklo. Film nemusíte připravovat pět let, aby se podařil – stejně to může být kravina – důležité je, jestli je váš záměr dobrý. Pokud mám na film tak málo času, musím vyvinout mnohonásobnou psychickou i fyzickou energii. Byla to absolutní koncentrace mých sil. Díky tomuto filmu jsem se dostal ze dna zpátky na hladinu.
Co se odehrávalo na vašem dně? Absolutní beznaděj z mé filmové budoucnosti. Neustálé oddalování mého projektu GOLEM, kterého se nikdo pořádně nechopil (teď už je to lepší), nemohl jsem na něj získat autorská práva. Do toho začal Honza Svěrák točit JÍZDU, kde hrála Aňa Geislerová a vlastně ten příběh dost protkal příběhem, který jsem s Aňou prožil. A v tu chvíli jsem si říkal: „To jsem ale blbej, že to nenapadlo natočit mě.”
Chcete tím říct, že se Jan Svěrák inspiroval skutečností? Ve filmu je skutečně obsažen náš vztah, tedy spíše jeho filozofie: je to jeden z jeho stavebních kamenů. Jenže si toho všiml Honza a ne já. K letní krizi patřil i rozchod s Aňou, takže jsem kromě krize tvůrčí měl i citovou. Musel jsem sebrat veškerou svoji sílu a za pomoci Zdenka Zelenky jsem napsal VÁLKU BAREV. Mám celovečerák a už mám zase na čem stavět.
O čem to je? Svým způsobem jsem zúročil své poslední čtyři roky. Je to taková pocitová detektivka.
Využil jste i váš vztah s Aňou? Využíval jsem různých zkušeností: s lítáním i s tím zvláštním vztahem s Aňou. Já strašně nerad vysvětluju, proč jsem něco natočil. Chtěl jsem si zkusit detektivní žánr, ale chopit se ho trochu jinak. Pak jsem se zamýšlel co je symbolem doby. Zaujala mě povrchnost, necitlivost a odtažitost lidí. „Techno” způsobilo, že místo aby se párovali, tak se jeden o druhého nezajímá a raději jsou sami. Násilí a smrt je na denním pořádku a bereme to jako chleba s máslem. Téma osamocenosti. I na večírku, kde je tisíc lidí, můžete cítit neuvěřitelnou osamělost, stísněnost.
Víte, čím to je? Ne. Třeba tím, že tato doba je velmi egocentrická. Velkému egocentrikovi je odepřen dar spoluprožívání… Já nevím, každý je svým způsobem egocentrik. Tahle doba je trošku obhroublá, bez romantiky, trošku bez filozofie a bez jakéhokoli stylu. Všechno se dává dohromady z toho, co tady bylo. To ale nemá nic společného s mým osobním pocitem, který je de facto osamělost a individualismus, ke kterému jsem dospěl po zkušenostech už z dětství.
Myslíte si, že vás herectví, které postihlo už vaše dětství, v tomto smyslu poznamenalo? Samozřejmě. Abych vám řekl pravdu, já na své dětství nerad vzpomínám. Dítě svou popularitu a šum kolem něj nezvládá: pocit středu světla, pocit proher ve věku, kdy žádnou lidskou prohru nemáte pocítit. Při herectví dítě tuto prohru prožije třeba při konkursech nebo ve škole, když se na vás dívají jako na někoho jiného. Kolektiv ve třídě se vás straní jenom proto, že hrajete ve filmu.
Při prvním setkání jste ve mně zanechal pocit jakési úpornosti jako by vám chyběla lehkost… Možná to byly dozvuky vašeho dětství. Možná tu hraje roli, že jsem nevyrůstal v harmonickém prostředí. To vám dává ostrahu: díváte se, jak se kdo na vás tváří, co po vás chce, jestli vám může ublížit nebo ne. Už od útlého dětství mi na vlastní kůži bylo dáno pocítit projevy lidské závisti a zloby a určité patologie. Zaskočily mě situace, které člověk řeší třeba až v osmnácti nebo devatenácti letech.
Mohl byste tu patologii upřesnit? Patologie falešného přátelství, patologie… Vidím na vás, že vás vyloženě mrzí, že nenacházíte slova… No jasně. Když čtu rozhovory a vidím, jak někdo chytře odpoví: má to hlavu a patu, a já si říkám „to je chytrej chlap”, a když se mě zeptáte na takovou věc, tak jsem bezradný. Patologie má tolik podob!
Neskýtá vlastně „umění dvacátého století” patologii v lidských vztazích? Vyvíjí se strašně rychle, kdežto jeho stvořitel nikoliv. Film je hra s lidskými city. A někdy nebezpečná. Je to zvláštní profese. Vemte si třeba postavení filmových hvězd v Hollywoodu. To přece není normální…? To není. Samozřejmě, že lidi kolem filmu tvoří takovou absurdní společnost a myslím, že už to dokonale popsal Karel Čapek: Lidi od filmu, lidi u filmu. Ty vztahy jsou neobvyklé, většinou krátkodobé a nemusí jít jenom o vztah mezi režisérem a herečkou nebo klapkou a zvukařem, souvisí to vždy s právě točeným filmem. Zeptejte se mě raději na konkrétní věci, tohle jsou filozofické úvahy, o kterých se asi nedovedu dobře vyjadřovat.
Já se domnívám, že film a věci kolem něj jsou pro vás hodně konkrétní realita. Řeknu vám jednu věc: jsem ve zvláštní pozici, jsem teď stále v ostraze proti lidské zlobě. Dokážu ji z pohledu vycítit. Myslím, že tenhle dar – fluidum cítit lidskou povahu – je pro režiséra nezbytný. Jinak bych ani neuměl herci vysvětlit roli. Pronásleduje mě pocit, že musím neustále dokazovat, že něco umím, že nejsem jenom floutek, kterého potkávají na různých recepcích a který jezdí v rychlých autech. Mě tohle nestačí. Já vypadám, tak jak vypadám a chci dělat to, co dělám nejlíp.
Vy asi víte, že jste líbivý typ. Využíváte toho nebo vám to naopak překáží? Neznamená, že když je někdo, jak říkáte líbivý, že musí být blbý a povrchní. To je to zdání, které nehodlám akceptovat. Lidé žijí v domnění, že svět holek je moje náboženství. Vůbec netuší o světě, který ve mně je. Navíc já u holek neměl úspěch, protože jsem do konce gymnázia vypadal jako chlapeček. Marek Vašut, Lukáš Vaculík, Pavel Kříž už odmala vypadali trošku jako chlapi, kdežto já byl celý život druhý nejmenší ve třídě. Je to velmi krátká doba, co bych mohl říct, že mám nějaký úspěch mezi dívkami. A stále se ve mně chlap s dítětem tříští.
Pokud máte na mysli vaši hravost, tak ta bývá sympatická. Jsem hravý, ale rozhodně nejsem typ agenta 007, typ vyrovnaného symbolu mužství. A ani jím být nechci.
Jste raději s mladšími nebo se staršími lidmi? S mladšími se nestýkám. Všichni mí spolupracovníci jsou většinou starší než já.
A pokud jde o zábavu? Pokud se chci bavit, jdu s kamarádem na panáka, na tenis, s holkou do kina, ale že bych chodil do nějaké stálé hospody s partou, to ne.
Postrádáte ji? Ne. Já mám naštěstí kolem sebe spoustu dobrých lidí, na které se mohu stoprocentně spolehnout.
Opravdu? To může říct málokdo. Mám jich dost.
Před chvílí jste mi řekl, že se cítíte osamocený. Člověk je osamocen v tom, že hledá svoji identitu na této planetě, v této zemi, ve svém povolání. Já mám kamarády, ale nezatěžuju je svými problémy. Pokud máte možnost se opřít o partnerku, tak nejste sám: dá vám cit, který pro svůj život potřebujete. Absence tohoto citu mě dělá dlouho osamoceným. Teď už je to snad jinak.
Jste introvertní typ? Jsem, ale vypadám jako extrovert. To je ten rozpor, který nedokáže nikdo pochopit. Hodně vás to rozčiluje? Rozčiluje, a musím říct, že kvůli tomu začnu zásadně měnit svůj život. Už nechci být veřejný majetek, který si každý kdykoliv ofotografuje a napíše si o něm, co chce. Ale slova jsou slova a záběry jsou záběry. A za mne budou vždy hovořit záběry. To je to, co ve mně opravdu je.
Ve filmu REQUIEM PRO PANENKU, kde hrajete jednu z hlavních rolí, mohl někdo u vás vystopovat jistou zahleděnost do sebe. Na to už jsem alergický úplně. Za prvé jsem tu roli neměl hrát, došlo k tomu týden před natáčením z organizačních a technických důvodů. Kdyby to hrál kdokoli jiný, tak bych ho stylizoval stejně. Nikdy jsem neslyšel výtku, že se například Milan Štaindler ukazuje a vytahuje před kamerou. Je to totiž nesmysl. Kdežto když to udělám já, tak si všichni myslí, že se obsadím proto, abych se ukazoval.
Lidé se třeba domnívají, že máte nějaký komplex… Mám spoustu komplexů. Oni mohou být často motorem k činnosti… Bez komplexu by vůbec nebyl, jak správně říkáte, hnací motor. Nebylo by co překonávat. Pokud se cítíte dokonalý, tak jste dokonalý blbec. Nemáte motiv. Všechno je jen překonávání vlastních mindráků, jedině tak se dá dostat na vrchol. Ale musíte ty své mindráky vidět a umět se s nimi utkat.
S komplexy souvisí i ješitnost. Ta může též stimulovat, ale i brzdit. Jak jste na tom s ní? Každý jsme ješitný a u filmu obzvlášť. Člověk musí být zamindrákovaný, ješitný, egocentrický, ale záleží vždy jen na míře. Vy s ješitností problémy nemáte? Jsem jenom háklivý na útok na moji osobu. Útok na základě vnějších povrchních pocitů nesnáším. Ale já si tady filozofuji, a přitom jsem v hrozné depresi. Povídám si s vámi, a přitom jsem obviněn ze zločinu, který se trestá stejně jako vražda. Konstelace nějakých lidí mě chce zničit. Lidsky.
Vy byste mě asi nejraději poslal pryč, co? Slíbil jsem vám to, jinak… Pochopte, v tuto chvíli jsem obviněn ze zločinu, jehož sazba je osm let. Naprosto nevinně. Jsou na mě vymyšlené neuvěřitelné lži a já vůbec nevím proč. Člověk si v takových situacích říká: není to boží trest? Samozřejmě, hned mě to napadlo. Je to trest za moji třicetiletou bezstarostnost. Každý člověk si vztahuje, že ten bůh se zaobírá zrovna jím, ale když jdete na podstatu věci, tak pozemské tresty nemají logiky. Proč je v Bosně zastřelené pětileté dítě? Co udělalo? To nemá opodstatnění. Pozemské tresty nemají myslím pravidla ani systém.
A co osud? Rána osudu to v každém případě je, ale za co?… Vždyť jsem de facto ještě nic světoborného neudělal, abych se mohl cítit, že jsem v absolutní špičce a teď teda dostanu zásah do krku. Já jsem na cestě: na první třetině žebříčku „nahoru”.
Možná se za pět let sejdeme a vy mi řeknete: „Zaplať pánbůh, že se mi něco takového stalo.” Je to možné. Je to pro mě největší šok, zklamání pocit křivdy, jaký jsem doposud měl. Pokud tuhle překážku překonám, určitě to bude k dobru.
Jak se vám líbily filmy PULP FICTION a TAKOVÍ NORMÁLNÍ ZABIJÁCI? PULP FICTION mě nijak zvlášť neoslovil, přišel mi samoúčelný, a nějak mě to nudilo. Mám rád Davida Lynche, ale tahle inspirace jím byla nedotažená. V Zabijácích je dokonale úderně vystižena dnešní absurdita mezilidských vztahů, absence citu, vlastně jeho nepotřebnost a vítězství materialismu a násilí.
Nejsou právě Zabijáci tímhle samoúčelní? Pro primitiva je to návod k zabíjení, pro normálního člověka je to nastavení zrcadla. Lidé, co tam vystupují jsme my. My sledujeme televizi a násilí v ní akceptujeme, my se díváme na pořady typu Tabu, proto že chceme vidět úchylárny. My jsme ti úchylové a o nás je ten film. Nejhorší na tom filmu je pravděpodobnost.
Víte, z čeho mají lidé nejvíc strach?… Z pravdy. Ta je nejvíc děsí. Jen ti nejodvážnější na světě říkají pravdu a propagují pravdu. To umí málokdo.
Jak se vám líbil film úplně opačného ražení – FOREST GUMP? V něm je zdůrazněna síla lidskosti. To je jeden z nejhezčích filmů, kter ý jsem v životě viděl. V tom filmu je všechno.
Napadlo vás, že tam je dokonale využitý americký sentiment: rafinovaně si hraje s našimi city, aniž by se nám naše pocity sdílely. Mohlo jít o kalkul: lidé už chtě- jí vidět filmy s pozitivním dopadem. Jestli to dělal záměrně, tak to dělal dobře. Dobrý režisér musí vědět, co nás rozbrečí, co se nás dotkne v tom vlastně spočívá prokletí režisérů: celý život si hrají s cizími pocity.
Máte dobrý pocit z vašeho dokončeného filmu VÁLKA BAREV? Mám opravdu dobrý pocit. Je to to jediné, co mě drží nad vodou.
Říká vám něco český humor, česká poetika? Tohle dělá originalitu naší kinematografie a dělají to například Jiří Menzel, Jan Svěrák nebo Milan Štaindler.
Vás česká „povaha” nijak neinspiruje? VÁLKA BAREV se vůbec nevztahuje k české mentalitě, zajímají mě odkrytá dna lidské psychiky, která není limitována hranicemi národů. Pokouším se zachytit mentalitu jednoho člověka, nikoli národa.
Nejsou to nebezpečné ambice? To, co bývá na českých filmech cenné, bývá to „české”. To je možné, ale s těmi závěry nekalkuluju, točím to, co mi sedí.
Říká vám něco vlastenectví? Jsem vždy dojatý, když na sportovních kolbištích získáme nějaké medaile. Zní hymna a mně to vhání slzy do očí. Vlastenectví je krásná věc, když se nepřehání.
Vy asi necítíte sounáležitost se svými kolegy, která jitřila období „české nové vlny”? My nějakou vlnu nevědomě vytváříme anebo ji nevytváříme. Kdybyste se zeptal v šedesátých letech Chytilové nebo Formana, jestli právě vytvářejí nějakou novou vlnu, nebudou vědět, o čem mluvíte.
Ale byla tam sounáležitost. Oni si vzájemně chodili i do střižen a radili se… Máte pravdu, dneska je naprostý individualismus. Už na FAMU jsem si od nikoho nechtěl nechat koukat do karet. Na FAMU byla velká rivalita a tu jsem si donesl i do další práce.
Rivalita je teď symbolem doby. Jeden z filmových producentů mi vyprávěl, jak vám nabízeli režii jedné reklamy a vy jste si řekl dvakrát větší sumu než agentura počítala. Bylo vám jedno, zda vám zakázka unikne. To je zaujalo a vyhověli vám. Jaký máte vztah k penězům. Barva peněz. Nemám ve zvyku říkat horentní sumy, abych práci nedostal. Mám prostě svou cenu. Je občas dosti vysoká, ale taky to dělám dobře. Předminul ý rok jsem na reklamách vidělal tolik, až jsem si říkal: „K čemu mi to je? Vždyť nic nechci! Nic nepotřebuju.” S penězi to mám teď vyjasněné: chci mít dobré auto, na benzín, na nájem, nechci být zatížený majetkem. Moje existence tu není kvůli nějakým natištěným papírům. Peníze potřebuju, ale nejdu do výšin, které by mě zničily. Pracuju v umělecké oblasti a svou mysl musím mít volnou na umělecké ztvárnění. Jakmile se mi tam vklíní peníze, odeberou mi prostor a svobodomyslnost a nadhled. Peníze jsou u mě na třetím místě.
Na prvním je co? Na prvním místě je možnost točit. Na druhém je mé citové uplatnění s lidmi, které mám rád. Většinou lidé dávají na první místo zdraví. Zdraví nemůžete ovlivnit. Tohle byl žebříček zdravého člověka.
Radek John mi vyprávěl, jak jste kvůli svému auto nemohl spát, protože jste měl strach, aby vám ho neukradli. To přece není úměrná cena…? To bylo s mým volkswagenem corado. Měl jsem tak dobré auto poprvé v životě. Druhý den po koupi jsem nemohl usnout: neustále mě pronásledovala fobie, že mi ho chce někdo ukrást. Pak se kouknu z okna a vidím, že mi ho opravdu někdo krade. Jenom ve slipech a bosý jsem v listopadu vyskočil z okna – bydlel jsem v přízemí – a vyrušil tři kluky. Jeden z nich už startoval. To auto jsem neměl pojištěné a představovalo můj veškerý majetek. Vůbec jsem neměl strach, šel jsem bránit jediné co mám. Přestože kluci měli v rukou tyče a mohli mě zabít, raději utekli. Byl to zvláštní okamžik: Najednou ve skutečnosti vidím, co jsem si představoval. Zděsil jsem se. Ale teď vám ukážu auto, ve kterém závodím (formule opel lotus, pozn. autora).
Uměl byste pojmenovat, co vám rychlá jízda přináší? Baví mě technika jízdy a překon ávání strachu na závodišti. To je, jako když projdete peklem. Straš- ně se toho bojím, a přesto to absolvuju. A když dojedu, tak jsem úplně vyčištěn. I když vím, že nemohu nikdy vyhrát, protože závodím s profesionály, dojíždím s pocity vítěze.
Rád riskujete? Risk je jediný silný prožitek. Bez rizika se nedostanete dál než ostatní. To platí i pro umění. Hraje tu taky roli jen obyčejná chlapská hravost, chuť po závodění, jde o jakousi simulaci souboje. Myslím, že mi to sekundárně pomáhá v rozhodov ání v určitých věcech, které se závody nesouvisejí.
Riskujete i ve svém novém filmu? Riskuji jím všechno. Ten film musí být prostě dobrý.
