Kdo nikdy neměl · nebo alespoň nezatoužil mít · doma nějakého zvířecího mazlíčka? Někomu stačí morče či “obyčejná” želvička ze zverimexu, jiný sní o papouškovi kakadu či aligátorovi. Touha stará jako lidstvo samo. Vždyť už staří Římané… Důkazem nám budiž sám Gaius Octavius Augustus, který podle Pliniových zpráv choval mimo jiné i čtyři sta dvacet tygrů, dvě stě šedesát lvů, dokonce i nosorožce a hrocha. Ale i nákup “obyčejné” želvičky, donedávna za několik desítek korun, může být nelegální. Proč? Napadlo vás někdy ptát se, odkud se vlastně ta želvička v prodejně se zvířaty vzala? Logická odpověď by byla: “Asi od nějakého chovatele”. Jak kdy. V některých případech se jedná o zvířata pašovaná v obrovském množství z bývalé sovětské střední Asie · už předem se počítalo s více než 70% úhynem.
Mimochodem, víte proč je nyní tatáž želvička až o několik set korun dražší? Kdysi výraz feudální moci, dnes často pouhý snobismus umožnil vznik lukrativního obchodního odvětví. Obchodu se zvířaty. Přesněji řečeno s ohroženými druhy zvířat. Neboť vydělat se dá na tom, co není běžně dostupné. A co je vzácné, je drahé. Všichni víme, že Česká republika slouží díky své poloze jako křižovatka cest (nejen) mezi zeměmi Evropy, a to jak bohatými, tak těmi, jejichž ekonomika je ve stavu zásadních změn. Ve shodě s nedostatečnou a vznikající legislativou to umožňuje dravým podnikavcům v obchodě se živou přírodou snadné a lákavé nelegální zisky. Zároveň se u nás tvoří vrstva majetných, z nichž někteří mají potřebu demonstrovat svůj úspěch vlastnictvím exkluzivních druhů zvířat · třeba krokodýla… Situace, která je živnou půdou pro pašování a prodej organismů ohrožených ve své existenci. Velkou hrozbou jsou samozřejmě i chovatelé, kteří potřebují “oživit krev” svého chovu.
U některých velkochovatelů jsou jejich nelegální zdroje zvířat veřejným tajemstvím. A zákon zatím…
CITES · KOHO TO ZAJÍMÁ?
V určité míře je mezinárodní obchod mimořádný komplex ekonomických aktivit. Obchod podporuje miliardový dolarový průmysl zahrnující tisíce druhů organismů, statisíce námořníků a milion účastníků. Každoročně se “díky” pro zvířata tragické nabídce promění deset milionů plazů ve třicet milionů nejrůznějších galanterních výrobků. Osmdesát tisíc sloních klů je zpracováno na dvacet osm milionů výrobků ze slonoviny. Jen USA dovážejí každoročně více než 200 milionů výrobků z volně žijících rostlin a živočichů, v součtu jsou to například stovky milionů v zajetí odchovaných ryb. Od druhé světové války roste technický potenciál nelegálního a přírodu ničícího obchodu v závislosti na rozvoji nových technologií, pronikáním lidí do nových oblastí a zlepšením nových komunikačních možností. Dnes je možné nejen využít skutečně vzácné druhy, ale rapidně a skutečně ve velkém decimovat druhy běžné.
Mezi další škodlivé vlivy mezinárodního obchodu se zvířaty patří ničení a ztráta původních stanovišť nebo naopak neuvážené vysazování exotických druhů atd.
Mnoho vlád a organizací se pochopitelně snaží zamezit rabování přírody. V Československu vstoupila (a nyní se samostatně vztahuje na ČR a SR) 28. května 1992 v platnost Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), kterou dosud ratifikovala už 131 země. Úmluva byla podepsána 3. března 1973 ve Washingtonu, platit začala od 1. července 1975. Česká republika k ní přistoupila jako 114. země. Jen pro zajímavost · bývalá NDR k ní přistoupila už v roce 1976, Afghánistán r. 1986, Maďarsko r. 1985. Rozvojové země byly ještě pohotovější (Botswana ratifikovala r. 1978, Ekvádor r. 1975, Ghana r. 1976). Pravdou však zůstává, že právě země Afriky a Jižní Ameriky se zásadním způsobem podepisují na nelegálním vývozu ohrožených druhů…
CITES má tři dodatky · seznamy druhů, s nimiž je obchod zcela zakázán (Dodatek 1) či různými způsoby regulován (Dodatek 2 a 3). Přijetí Úmluvy se dostalo u nás do podvědomí minimálně. Ale pozor! Může se týkat i paní, která nás koncem zimy potěší prodejem jarních poslů · sněženka je totiž také “CITESová”!
ZÁKON · BIČ NA HODNÉ?
Velice všeobecně se vývozu zvířat dotýká zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Paragrafy jsou zde natolik obecné, že jejich obejití není žádným velkým problémem. Zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin vešel v platnost 1. dubna 1997. Jeho základní nedostatek je, že prováděcí vyhláška, tedy zákonné opatření, kterým zákon dostává konkrétní podobu, je ještě v připomínkovém řízení… V souladu s Úmluvou musí každý, kdo má zájem vyvézt či dovézt jedince zařazeného v dodatcích CITES, vlastnit tzv. permit CITES, tedy povolení výjimky. Při dovozu musí žádat o udělení dovozního povolení, o něž se žádá na základě předběžného povolení vývozního.
Zisk z pašování a nelegálního prodeje je plně srovnatelný s obchodem s narkotiky. S tím rozdílem, že je nesrovnatelně snazší a sankce jsou nesrovnatelně nižší. V CITES jsou uvedeny tisíce druhů a není v silách celníků být dostatečně kvalifikovanými zoology a botaniky schopnými rozpoznat vzácné druhy od komerčně neatraktivních.
ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY
Koupit některého ze vzácnějších CITESových papoušků není u nás až tak velký problém. Naši chovatelé jsou díky svým úspěšným odchovům známi nejen v Evropě, ale i jinde ve světě. Chovatele “fajnšmekra”, který touží mít něco jiného než “andulku”, může uspokojit něco z pestré nabídky kakadu, arů či amazoňanů. Stačí sledovat inzertní nabídku v příslušných tiskovinách. Některé druhy z CITES I. mají v inzerátech poznámku “odchováno v ČR”. Dobrá, ale odkud pochází rodičovský pár…? Velice výjimečně jsou nabízeny i kusy “papírové”, tedy s jakýmsi průkazem původu. Koneckonců · ne nadarmo se říká, že množství u nás držených jedinců amazoňana kubánského je větší než v jeho karibské domovině. Vzhledem k bývalému soudružskému vztahu nebylo těžké amazoňany vyvézt, čehož využili zejména sovětští vojáci napojení na organizovaný zločin. Legálně Ministerstvo životního prostředí povolilo v roce 1995 vývoz 6926 živočichů, z toho 3962 ptáků a 2007 plazů. Lidé se koneckonců dopouštějí podvodů i za menší částky, než je 20 000 korun, které lze získat za některé druhy jihoamerických papoušků, propašovaných od nás na západ. A naši vysoce cenění dravci z volné přírody…?
JAK RYCHLE JE ZTRÁCÍME?
Věda dosud popsala zhruba 1,75 milionu organismů, z nichž valnou většinu (asi milion) tvoří hmyz. Údaje různých odborníků o celkovém množství organismů obývajících společně s námi naši planetu, se liší. Od 10 do 100 milionů druhů. Každý z nich je nenahraditelná jednotka, samostatně existující genetická informace, která je neopakovatelná a lidstvo zatím žádný, ani ten nejlépe prozkoumaný druh, nedokáže zpětně sestavit. Přestože jsou denně popisovány nové druhy, a to zejména z tropických oblastí, úbytek druhů je rychlejší. Často uváděný údaj, že denně ztrácíme jeden druh savce, ptáka či rostliny, zajímavým způsobem vyvrací harvardský biolog Edward O. Wilson, jenž se dopočítal roční ztráty druhů v tropické oblasti 50 000. To by znamenalo 140 druhů denně, 140 druhů každých čtyřiadvacet hodin! Během života na Zemi vždycky docházelo a neustále dochází k vymírání druhů, ale rychlost ničení života, na které se v současné době podílí člověk, je nesrovnatelná s čímkoli, co se tady dělo během několika málo miliard let existence živých forem na Zemi. Na prvním místě je ničení a poškozování ekosystémů a na druhém je soubor komerčních aktivit, který veškeré formy živé existence, od souboru genů octomilky po ekosystémy tropických pralesů, mění na čísla v bankovních výpisech. U nás sice není kult užívání medvědí žluči či tygřích kostí, přesto však naši občané dokáží republiku slušně zostudit.
Dánský výkonný orgán informoval, že dne 9. 10. 1995 byl dánskými celníky zadržen jistý český občan, který pašoval do Dánska větší množství živých plazů. Uschoval je ve dveřích svého automobilu. Celkem bylo zabaveno 17 trnorepů (CITES II), 20 želv zelenavých (CITES II), 3 anakondy žluté (CITES II), jeden kruhochvost (CITES II), 17 chameleonů jemejských (CITES II) a tři plazi Eumedes schnederi (není CITES). Čech byl pokutován částkou 44 600 DKK, kterou však nemohl zaplatit, a byl vyhoštěn z Dánska. Pokutovaný se odvolal k vyšší instanci s tím, že plazy získal v Polsku a ne v ČR, takže by neměl být pokutován podle zákona platného v ČR. Své tvrzení však nebyl schopen dokladovat věcnými důkazy. (Ministerstvo životního prostředí ČR, CITES Česká republika · 4. výroční zpráva)
CO DODAT? Na rozdíl od USA není u nás ilegální obchod s ohroženými druhy, ať už živými jedinci nebo výrobky z nich, považován za závažnou trestnou činnost. V praxi to znamená, že orgány státní správy nemohou zabavit pašované nebo v rozporu se zákonem držené rostliny či živočichy ani v případě lidí, o nichž se všeobecně ví, že získali desítky milionů černým obchodem s ohroženými druhy. Ale i potom, co se podaří zajistit CITES chráněné rostliny nebo zvířata mimo obydlí jejich vlastníka, není docela vyhráno. A tak se čeští pašeráci a překupníci zvířat a rostlin evropského nebo světového formátu dále schovávají za Listinu základních práv a svobod a dokonale využívají ultraliberalismus některých politiků a politických stran. Přitom legislativa přijatá v USA za prezidenta Reagana, jehož lze jen těžko označit za levicového, považuje ilegální obchod s ohroženými druhy za federální trestný čin a staví jej tak na úroveň únosu dítěte. Federální úřad pro vyšetřování (FBI) zřídil zvláštní vyšetřovací skupinu tajných agentů, pronikajících do sítě amerického obchodu s ohroženými organismy stejně jako do světa “klasického” organizovaného zločinu. Americký zákon o ochraně druhů dokonce umožňuje, aby prezident USA uvalil na zboží státu, jenž se významně podílí na světovém obchodu s určitým druhem do té míry, že jej existenčně ohrožuje, silnou obchodní přirážku a další ekonomická opatření.
V samém srdci Asie, v místech, kam nás zavedly kořeny lidstva, leží autonomní oblast Sin-ťiang. Je obydlena především muslimy euroasijského původu. K největším národnostním menšinám patří Ujguři a Kazaši hovořící kurdotatarskými jazyky. Společně s Tibetem je Sin-ťiang jedinou oblastí Číny, kde byli Číňané ještě donedávna v menšině. Obě oblasti spojuje snaha získat nezávislost.
Podle náboženských, kulturních, geografických i historických hledisek patří tedy Sin-ťiang do střední Asie. Politicky je však dirigován z Pekingu. Čína se otevřela světu v osmdesátých letech, ale většina Sin-ťiangu zůstala uzavřena. Říše středu si tehdy totiž stále udržovala množství zbraní na sovětské hranici. S rozpadem SSSR v roce 1991 se uvolnily vztahy Číňanů vůči nově nezávislým sousedům. Světu pak povolili objevit i Sin-ťiang · oblast, která si díky čínské “ochraně” zachovala původní styl života, stále podobný tomu, který spatřil Marco Polo, když tudy ve 13. století putoval…
Ujgursko
PO KOLEJÍCH DO MINULOSTI
Třetí den se řítí krajinou vlak vypravený z pekingského Západního nádraží. Stačil z jihu minout poušť Gobi, projet ruinami nejzazšího cípu Velké čínské zdi a nyní se mu za okny už mnoho hodin vlní duny Taklimakánské pouště. Duny z okrově zabarveného písku, mizící někde za horizontem, mění dramaticky svoji barvu podle toho, jak na ně právě dopadají sluneční paprsky. Někde jižně od tratě, u jezera Lob Nur, připravují Číňané jeden ze svých “zaručeně posledních” jaderných pokusů. Jsou tam také pečlivě utajované trestanecké tábory, které údajně stále fungují za obdobně strašných podmínek jako sovětské gulagy. Na severu se vytrvale pohybují hrby několika velbloudů. Ti dělají stopy v rozpáleném písku právě v místech, kudy po tisíce let vedla Hedvábná stezka. Ta dostala jméno podle kdysi nejběžnějšího nákladu karavan · čínského hedvábí.
Vlak projíždí oázou, kde je znacích nakreslen název místa · v čínských znacích, ale i v arabštině. Dvojjazyčný nápis je v Číně unikátním jevem. Jedna z mála výsad, které nebyly lidem nečínského původu v Sin-ťiangu odebrány. Míjíme skupinku železničních dělníků, kterým slunce vypaluje mozky. Ochladit se mohou pouze pohledem na bílé čepice pět kilometrů vysokých hor, které se na obzoru vypínají z pouště tak neskutečně, jako špatně nakreslené filmové kulisy.
Po sedmdesáti čtyřech hodinách zaskřípějí brzdy na nádraží v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu. Název provinční metropole znamená v mongolštině “krásná pastvina”. Většina lidí se shoduje v názoru, že svým nově vystavěným moderním jádrem patří mezi nejošklivější města ČLR.
Opouštíme vagon jako bychom právě vystupovali ze stroje času, jenž nás přenesl o mnoho staletí dozadu. Muslimský svět na nás dýchne jako opilá půvabná dáma. Zamrazí, ale touha po poznání žene vpřed. Je tu horko a sucho. Velmi jemný písek pokrývá vše živé i neživé. Drobný pouštní prach je i ve vzduchu, a tak se dostane do plic i očí.
muslimský hřbitov je zarostlý trním a bodláčím; mezi chomáči suché trávy jsou vykopané díry pro příští nebožtíky
Moderní část města je doménou Číňanů. S cílem dojít k původním obyvatelům následujeme osla poslušně táhnoucího dřevěnou káru, na níž důstojně sedí snědý Ujgur s vypelichanou sněhobílou protáhlou bradkou. Překročíme trať a vnoříme se do muslimské čtvrti. Jako bychom proklouzli škvírou v železné oponě mezi dvěma světy. Ten čínský se žene vpřed. Ujgurský zatím tvrdohlavě odmítá nechat se strhnout vlnou čínské formy kapitalismu a modernizace. Za zády nám zůstane vzletně optimistická architektura podle “čínskopotěmkinovského” vzoru a pohltí nás úzké uličky s domy, kde se na kopulovitých střechách blyští charakteristické půlměsíce. Za kopcem se pak k obloze vypínají hned dvě mešity.
ČERSTVÉ KOZÍ HLAVY A VŮNĚ CHLEBA
Pár velkých modrých očí si nás zkoumavě prohlíží a ani my nemůžeme od toho zlatovlasého kloučka odvrátit naši pozornost. Přímo se nabízí myšlenka, zda nebyl unesen, koupen nebo někým tady zanechán. Ve skutečnosti asi patří některé rodině Kazachů. Jejich děti občas připomínají typické plavovlasé Švédy s modrýma očima. Drtivá většina obyvatel čtvrti jsou ale Ujguři. Ti se pyšní tmavýma uhrančivýma očima. Není divu, že už jimi dokázali omámit srdce kdejaké něžné tváře, mnohé Evropanky a Američanky nevyjímaje.
Zdejší svatební obřad nasvědčuje tomu, že si místní ženy o svazku manželském nic nenamlouvají · na rozdíl od naivních dívek přicházejících ze Západu a hledajících v Orientu štěstí v domnění, že změní tisícileté tradice. Od pradávna je tu nevěsta v den svatby u rodičů, kteří jí společně s příbuznými dávají věno a dary do života. V momentě, kdy se rozrazí dveře a v nich stojí její nastávající, propukne nevěsta v pláč. Celým tělem se brání, jako by ji muž, jenž ji táhne vší silou z domu, právě stahoval do velké černé díry, z níž není návratu. Vstupem do svazku manželského totiž žena téměř přeruší kontakt s rodiči a je po většinu času uvázána u plotny v domě svého manžela. Přesně takto se odehrála muslimská svatba v jedné oáza nedaleko Urumči. Zde, jako v celé ujgurské autonomní oblasti, je výklad pasáží koránu hovořících o příslušnicích něžného (méněcenného) pohlaví uplatňován daleko benevolentněji než například ve striktním šiítském Íránu. Muslimové v Sin-ťiangu se hlásí k sunnitskému islámskému směru.
Zatímco děti prohánějí po kamenité cestě odhozený ráfek od kola, muži se vracejí domů z trhu v Urumči a ženy už přikládají pod kotle na kamenných ohništích a shánějí kozy. Ty se pasou na nedalekém hřbitově, zarostlém trním, bodláky a chomáči suché trávy, jíž ještě nespálilo neúprosné slunce na troud. Cvrkot ulice pozorují starci, kteří se na zápražích svých domů z hlíny a cihel snaží nabrat do věkem sešlých těl poslední hřejivé paprsky dřív, než přijde studená noc.
sklizeň obilí
“Jmenuji se Muftí. Je mi osmnáct let a letos začnu studovat angličtinu na univerzitě v Urumči,” hodí pyšně hlavou k městu (a zároveň vyčerpává svoji anglickou slovní zásobu) chlapec, který na místní poměry vypadá neobyčejně inteligentně. Pak už naše komunikace upadá v dorozumívání pomocí rukou, nohou a všech obličejových svalů. Umět tak turecky, tak si s Muftím docela dobře popovídám. Okolo chlapce se shromáždilo několik jeho bratrů. Ten nejmenší třímá v ruce knihu, o jejímž obsahu se nedá pochybovat. V momentě, kdy zjistí, že je pozorován, odběhne korán schovat, jako myš, která nechce, aby se někdo dotkl jejího milovaného sýra.
Chlapci jsou velmi zvídaví. Prohlížejí si barevné obrázky v našem průvodci, zasvěceně zkoumají obráceně uchopenou mapu a do oka jim padne i fotoaparát. Tyto, pro ně pozoruhodné věci se jim tak zalíbí, že s nimi začnou pomalu odcházet. S překvapením, až dotčeně, je pak vracejí zpět, když pochopí, že nebyly míněny jako dárky. “Ghoš,” říká Muftí na rozloučenou a opět se vrací ke své hlavní činnosti · důležitému nicnedělání. Vyhneme se stádu krav, jež se valí mezi dvěma hliněnými domy a s údivem projdeme okolo “prodejny” s kozími kopyty. V prachu jich tam leží dobrá stovka. Hned o dva domy dál se naskýtá ještě nechutnější pohled do “výlohy”. K mání jsou čerstvě sťaté hlavy z týchž zvířat. Krev pomalu zasychá a vsakuje se do jemného prachu na kraji cesty. Některé hlavy vypadají, jako by se smály od ucha k uchu, ale při pohledu z očí do očí se jejich grimasa a vyceněné zuby jeví spíše jako smrtelná křeč. Jatka jsou tradičně pod taktovkou hlavy rodiny. Muž si po uváženém výběru sedne obkročmo vyhlédnutému zvířeti za krk a svoji povinnost vyřídí obratným pohybem dlouhého nabroušeného nože za srdcedrásajícího kvikotu oběti. Teď majitel pyšně obchází bývalé stádo · celkem pětapadesát kusů. Se zvláštním potěšením třídí hlavy podle záhadného klíče na hromádky po pěti. Bílé zuby mu radostně svítí, protože tyto pěkné kousky půjdou jistě dobře na odbyt.
tradiční příbytky zdejších obyvatel – JURTY
Vůně pečiva se odněkud line tak intenzivně, že se začnou ihned sbíhat sliny na jazyku. Výroba místního chleba je po staletí neměnným rituálem. Z uhněteného těsta vytvoří pekař se zvláštním citem placku a do středu vytlačí vzor charakteristický svými ornamenty pro jeho podnik. Přidá sezamová semínka a lehce pokropí vodou. Pak s chlebem zmizí půlkou těla do sálající trouby a přilípne těsto na stranu kopulovitého komíny, kudy sálá horký vzduch z doutnajícího uhlí. Za několik minut je gride nan · ujgurský kulatý chléb · dozlatova opečen. Čerstvý je křupavý a má typickou příchuť cibule a místního koření. S každým kousnutím vzrůstá můj obdiv k ujgurské civilizaci. Je ovšem pravda, že po několika hodinách už chutná tato pochoutka jako kus podrážky.
LÉKAŘ JE PŘECE JEN LEPŠÍ NEŽ KOVÁŘ
Červený kříž na bílém prostěradle se zavlní a zpoza plenty, která tu visí místo dveří, se z hliněného domu vybelhá, podepřen dvěma klacky, muž se zafačovanou nohou. Venkovní světlo na moment dopadne do místnosti zaplněné lidmi čekajícími na ošetření u místního lékaře. Ten je “odborníkem” v tolika oborech, že by je západní lékař nestačil vyjmenovat dříve, než “místní šaman” odstraní pacientovi kaz zubní vrtačkou poháněnou šlapáním. Lékařské zákroky místního všeuměla jsou zřejmě stále kvalifikovanější a určitě méně bolestivé než ošetření, které by mohl poskytnout pacientům místní kovář.
za jediný den poklesla teplota o 25 stupňů; čerstvý sníh ohlásil, že je čas vydat se do údolí
Časy se rychle mění. Sin-ťiang byl ještě donedávna srovnatelný s Tibetem. Tam je negramotnost asi sedmdesát procent a průměrný příjem oproti ostatním čínským provinciím pouze třetinový. Jen dva lidé z tisíce v Říši středu prošli vysokoškolským vzděláním. V Sin-ťiangu je jich jistě ještě daleko méně. Muftí je jednou z mála výjimek, jichž ovšem stále přibývá. Na pastviny přijíždějí · často na koních · státní učitelé a povídají dětem kočovných pastevců o tom, jak vypadá svět za vyšlapanými kozími stezkami. Několik dětí projde zkouškou z mandarínské čínštiny, která jim otevře cestu k vyššímu vzdělání. Ti nejchytřejší se stávají například lékaři, aby mohli pomáhat svým lidem. “Moje děti zůstaly v nížině, kde chodí do školy a hlídají stavení, kam se vrátím s ovcemi na zimu, až tady v horách napadne sníh,” říká Khakhar, který před jurtou spokojeně nadechuje horský vzduch. V žilách mu pulzuje kočovná krev a už se nezmění. Zato u svých dětí si už není jist, zda budou chtít hnát stádo až k jezeru Tiarči, ležícímu ve výšce přes dva tisíce metrů nad mořem. Kazach ví, že někteří příslušníci národnostních menšin už si našli místa ve městě, kde vydělávají daleko více než on svým kočovným životním stylem. Usazují se v domech, kam jim čínská vláda zavádí elektřinu. Peking věří, že zpohodlní, usadí se a budou intenzivněji využívat půdu a z výtěžků platit daně. Modernizaci jsou obvykle přístupnější rodiny žijící blíže u silnice. Ty, které kočují hlouběji v horách nebo mají jurty usazené na travnatých pláních daleko od civilizace, žijí stále v minulosti.
CO TU ZNAMENÁ AUTONOMIE?
Již podruhé nuceně stavíme po několika hlasitých ranách v motoru. Máme za sebou tři hodiny jízdy ke snad nejzapadlejšímu místu zeměkoule · Altaji. Ta leží osm set kilometrů za vyprahlou kamenitou pouští na sever od Urumči, v horách, kde se setkává mongolská, ruská a kazašská hranice. Řidič se nevzrušeně prohrábne v motoru velkým železným klíčem a usoudí, že dříve než se pustí do složité opravy, musí posilnit svůj hladový žaludek. Stejně dlouho jako vydatná hodinová večeře trvá oprava motoru. Potom nás všechny nervózně nažene dovnitř a zasedne za volant. Načež mu dojde, že už padla tma a bylo by vhodné namontovat světla. Ta najde po chvíli, zašroubuje a odzkouší. Po třech hodinách “vítězoslavně” vyjíždíme. Pro přesnost je třeba říci, že s většinou místních lidí to ani nehne. Dobu jízdy vám nikdo nesdělí, a když, je nutné vynásobit ji dvěma až třemi · záleží na tom, zda budete stavět most přes vyschlou řeku nebo se jen modlit, aby řidič neodklepl cigaretu do nádrže, ale jen vedle ní. Z úsporných důvodů jsou sedadla naskládána co nejblíže za sebe a nelze je sklopit. Kazaši, kteří vezou z Urumči do svých vesnic rýži, stavební materiál a pracovní nástroje, sedí vzpřímeně a zapalují si jednu za druhou. Cigarety jsou velmi levné (balíček v přepočtu tak šest korun) a pojem rakovina plic sem ještě nedorazil. Nikotinové chuchvalce se hromadí u stropu.
Všechna sedadla jsou plná, obsazená muži. Mezi nimi jsou pouze dvě ženy, které zřejmě pracují v Urumči a jedou navštívit příbuzné. Jinak je jejich místo v kuchyni. “Cezuo, cezuo!” domáhá se moje česká kamarádka zastávky na toaletu, když po pěti hodinách jízdy pochopí, že řidič zastaví až když se rozbije motor a že disciplinované Kazašky se samy neozvou. Za posměšných poznámek ušatých staříků vítězně vybíhá udělat loužičku na kraj cesty.
Svítání na poušti, jež se pomalu mění na nedozírně širokou náhorní planinu, je odměnou za naše celonoční trmácení. Na obzoru jsou roztroušeny kazašské jurty a po plošině se honí desítky stínů nejšťastnějších a nejsvobodnějších koní na světě.
devítiposchoďová pagoda stojící nad Ilonovým Urumči, správním centrem provincie
Jako všechna impéria se i Čína začíná na okrajích trhat. Případ Tibetu je světu známý, ale není v zemi ojedinělý. Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang · tak zní celý název vzdálené západní provincie, který v čínštině znamená “nová hranice” · Peking nazývá kvůli ropným rezervám Čínskou Kalifornií. Název napovídá, že by oblast mohla požívat určité výsady jako například vlastní samosprávu a jistou míru nezávislosti. Opak je pravdou. Po vítězství čínských komunistů v občanské válce v roce 1949 zrušil Peking její několikaletý pokus o samostatný vývoj v republice Východní Turkestán. Ujgury, kteří se pyšní tři tisíce let dlouhou historií, začal násilně asimilovat do čínského národa. Ženy byly nuceny k potratům a sterilizacím po přivedení prvního potomka na svět. Úřady na ně tlačily, aby si braly za muže Číňany Chan. Tak jsou běžně označováni Číňané · největší etnická skupina v zemi, tvořící devadesát procent obyvatelstva. Číňané Chan byli od roku 1949 přesouváni vládou do Sin-ťiangu. Tvořili tu tehdy necelá čtyři procenta populace. Jejich počet vzrostl do současnosti více než desetkrát a dnes tady v podstatě tvoří většinu.
Podle zákona musí být guvernérem Sin-ťiangu Ujgur. Ten ale musí mluvit oficiálním jazykem, tedy čínštinou. Řídí důmyslnou strukturu prefektur, měst a obcí. Všechny správní jednotky jsou pod dohledem Číňanů Chan · komunistů, řídících chod každé malé vísky. Všechna místa ve státní správě i veřejných službách zastávají Číňané Chan. Co tedy slovo “autonomie” v názvu provincie znamená? Zatímco čínština je oficiální jazyk, mohou Ujguři a příslušníci dalších dvanácti národnostních menšin používat své jazyky v novinách a rádiu. Zatímco Číňané Chan mohou mít pouze jedno dítě, ostatní národnosti žijící ve městech mohou zplodit děti dvě, na venkově dokonce tři. Tato velkoryse prázdná gesta Pekingu Ujgury neuspokojila a mnoho let se stále bouří. Policisté zadrželi už tisíce lidí spojených s odbojem. Mezi nimi byl i imán · náboženský vůdce, jeden z nejváženějších lidí. Při různých vzpourách organizovaných při příležitosti významných výročí byly zabity už desítky lidí. Číňané jsou zde tiše nenáviděni. S renesancí islámu stoupá i militantní separatistická nálada v oblasti. Armáda zatím všechny nepokoje potlačila. Pokud se impérium začne rozpadat, bude Sin-ťiang jistě mezi prvními osamostatněnými. Říše středu je se svými pětapadesáti národnostními menšinami poslední velké mnohonárodnostní impérium světa. Sin-ťiang by z tohoto zorného úhlu neměl stát na okraji zájmu světové veřejnosti. Jak soudí někteří pozorovatelé · pokud by totiž využil případnou slabost centrální vlády a dominovým efektem popostrčil dřímající regionalismus ostatních čínských provincií, mohl by způsobit i · zatím nepravděpodobný · rozpad říše a s tím zřejmě spojenou vlnu migrace či chaosu.
pouliční ujgurská masna; v prachu na zemi se válí čerstvě usekaná kozí kopítka
“Uzbekové mají Uzbekistán, Kazaši zase Kazachstán, ale tady jsme pořád v Číně. Pokud se ukáže, že je zde mnoho nafty, bude si nás chtít Peking ještě více udržet,” říká Kazach Rašid a dodává: “Muslimští separatisté budou usilovat o odtržení ještě více, protože se budou cítit Čínou okrádáni o své přírodní bohatství.” Zmlkne, protože je lepší o politice raději nemluvit. Oči mi sjedou na jeho hodinky. Čína se rozprostírá v několika časových pásmech, přesto Peking vynucuje, aby se všichni řídili podle centrálního času. V Sin-ťiangu lidé tvrdohlavě udržují čas o dvě hodiny pozadu · tedy přirozeně podle sluníčka · a Rašidovy hodinky nejsou výjimkou.
JAK SE ÚŘEDNÍK VYSPÍ…
“Da, da, gavarju ně mnogo pa rusky,” rozhazuje rukama muž, který jediný z přítomných jevil známky inteligence, když jsme se po dvaceti hodinách jízdy vypotáceli v Altaji z autobusu. I otrhaný běloch v zaprášených kalhotách je zde symbolem bohatství. Pro muže jsme znamenali jedinou šanci na zbohatnutí, protože bílé tváře jsou zde stejně neobvyklé jako dobře placená místa. K našemu zděšení nás zavezl k velkému hotelu, který ten den otevřeli pro čínské turisty. Peking se zřejmě rozhodl vybudovat svým kádrům oddychové středisko, a proto zde postavil i přistávací dráhu. V Altaji dnes kromě malé ujgurské čtvrti bydlí pouze Číňané. Kazaši žijí v horách daleko za městem. “Právě jsem prošel kurzem ruštiny v Urumči,” chlubí se svými mimořádnými schopnostmi mladý recepční v hotelu. Pak nám ukáže, kde najít finančně dostupné ubytování. “International research center,” hlásí nápis na sešlém pětipatrovém domě, který svou fádní komunistickou architekturou působí v údolí jako pěst na oko. Mladá hubená nehezká Číňanka ve špinavé blůze a vysokých podpatcích, na nichž neumí chodit, si nás přihlouple prohlíží a nemůže pochopit, co zde děláme. Nakonec nás ubytuje každého zvlášť, protože tu nesmí lidé opačného pohlaví sdílet jeden pokoj. Před několika lety v Číně běžná praxe, která se nyní vytrácí. Jenže Altaj zůstává mezi posledními výspami tradičního puritánství v zemi.
Po zuřivé hádce usmlouváme cenu asi na třetinu toho, co si původně slibovala, že z nás sedře za ten holý pokoj s padající omítkou, rozviklanou postelí a jediným umyvadlem nuceně sdíleným se všemi, každý večer pod obraz zpitými spolubydlícími. Znechuceni opouštíme budovu, kde i přes nadějný anglický nápis nehovoří nikdo jinak než místním dialektem čínštiny.
typická muslimská stavba v ujgurské čtvrti v Urumči
Libozvučná kazašská píseň spontánně a radostně plyne z úst manželského páru, který nás vzal kus za Altají do staré terénní rachotiny směřující do hor. Cesta je špatná. Kazach dupe na plyn jak to jde, aby se mu vozidlo nezastavilo pod kopcem. Časem se loučíme a vyrážíme proti proudu bystřiny. Děti pasou krávy, muži sklízí pomocí téměř muzeálního traktoru obilí, ženy prosívají zrno a slámu váží do snopů, které pak skládají na dvorku do výšky tak, aby po těch vnějších stekla voda a uvnitř zůstalo krmení pro zvířata suché. Na kamenných zídkách se suší trus, v zimě používaný na topení. “Naskoč si,” pobídne mě rukou Kazach jedoucí okolo na koni. Nemotorně se hrabu na zvíře. Oř na podobné neohrabance není zvyklý, a tak končím na zemi. Kazach s kloboukem World Cup se jen usměje a odcválá způsobem, jako by se na koni už narodil.
Zatímco hospodyňky už připravily rodinám skopové s chlebem a všichni sedí v teple místností obložených ručně šitými koberci, stopujeme první (a zároveň poslední) náklaďák s hlínou, skáčeme na korbu a odjíždíme se vyspat do “International research center”.
Platnost mého víza se neúprosně chýlí ke konci. To mě přinutilo poznat důkladněji policejní stanici v Altaji. Na stole korpulentní čínské policistky jsou zapíchnuty dvě vlaječky · obě rudé, jedna má v rohu velkou a čtyři malé žluté hvězdy, druhá trochu neaktuálně srp a kladivo. Symbol toho, že rusko-čínské přátelství je, alespoň navenek, opět tak vřelé jako kdysi. Žena kamsi neochotně telefonuje a naznačuje, že si mám záležitost vyřídit v Urumči. Každý tady raději prohlašuje, že není kompetentní pro cokoli, jen aby nemusel nést zodpovědnost. Úsměv je nejlepší zbraň, jak strnulý model státní správy alespoň na moment nabourat. Se zájmem ukazuji na fotografie dětí a manžela. Asi po hodině dáma rozmrzne a vytáhne razítko, které prodlouží můj pobyt o pětadvacet dní. Za namáhavý výkon platím 25 juanů (asi 85 korun). Někde musí cizinci čekat na “štempl” několik dnů a platí daleko více. Jinde to mají zdarma a bez průtahů. Záleží na libovůli policisty. Těžko říct, zda například tato všemocná úřednice vstává správnou nohou také v den, kdy vyřizuje záležitosti příslušníků místních národnostních menšin.
Theodor Pištěk vystudoval Akademii výtvarných umění v roce 1959. Jeho tvůrčí dráha je bohatá v mnohosti projevů, kterými se vyjadřuje. Od malby se dostal k návrhům kostýmů a odtud ke spolupráci s americkým režisérem českého původu Milošem Formanem. Celovečerní hrané filmy Amadeus a Valmont patří ke skvostům světové kinematografie. Lví podíl na jejich úspěchu měl i Theodor Pištěk, za Amadea ověnčený Oscarem a za Valmonta Cézarem.
Ve styku s kumštem jste byl od dětství, co vás především ovlivnilo, že jste se rozhodl pro studium malířství a nikoli herectví? „K malování jsem inklinoval od malička, nic jiného mne nepřitahovalo. Už jako malé dítě jsem kreslil po každém čistém kousku papíru. Na druhé straně pro mě bylo hotové drama. když jsem měl ve škole přednášet básničku. Učitel é se zcela mylně domnívali, že budu výraznou postavou školních dramatických představení.“
Ale jak se snáší malířství s kariérou automobilového závodníka? „Nevidím v tom nic neslučitelného. Mám kamarády malíře, z nichž jeden hraje vášnivě šachy, druhý chodí rybařit, aniž je to omezuje v práci. Automobilismus je stejný koníček, v němž si odreagovávám stavy, které přicházejí ve zcela normální práci. Nikdy jsem neměl touhu dělat závodění jako povolání. Je to zábava, při které zapomenu na trable a starosti, automobil je pro mě lázeňská pomůcka. Přitom jsem netrpělivě čekal, až mi bude osmnáct, abych si mohl udělat závodní zkoušky a dostal licenci. Auta mě bavila od té doby, co jsem začal vnímat, a později jako kluk jsem znal všechny existující značky a modely. Celé hodiny jsem se díval z okna a sledoval, co projíždí dole na ulici. Řídím už od 16 let, to bylo dávno nutností. Můj táta měl srdeční vadu, sám šoférovat nesměl, a tak jsem mu tímto způsobem sloužil při jeho cestách po českých divadlech.“
A oblíbené značky aut? „Mám jen jednu, Porsche.“ A vaše závodnické priority? „Patřím ještě ke generaci obojživelníků, do doby, kdy závodník jezdil vše – rallye, závody do vrchu, okruhy…, v cestovních vozech i ve formulích. Je jen málo disciplín, které bych minul.“ Jezdit maximální rychlostí vyžaduje stoprocentní zvládnutí vozidla… „Závod sám o sobě není většinou postaven na maximální rychlosti, ale na tom, jak rychle dokážete projíždět danou trať. Což znamená, že musíte prokázat schopnost manipulaces vozidlem – jak umíte řadit, brzdit,projíždět zatáčky. Rovinky nejsou tak dlouhé,aby automobil mohl dosáhnout své maximální rychlosti, důležitější je, jak dokáže akcelerovat. Je to paradox, ale nikdy jsem na závodě nejel tak rachle, jak lze jet na dálnici třeba do Mnichova.
Co s vámi dělá strach? „Strach mám jen z toho, co mohou způsobit ti druzí v každodenním shonu na silnicích. Na závodech se cítíte bezpečněji než v běžném provozu, proto že víte, že jedete ve společnosti vynikajících řidičů, že se na ně můžete spolehnout. Závod na okruhu v Brně je bezpečnější, než nedělní návrat z víkendu.“ A jak jste ve svém životě havaroval? „V civilu jsem naštěstí neměl žádnou takovou vážnou příhodu. Ale při závodě se bez bouraček neobejdete, jedete na maximum toho, co dokážete vy i automobil, a to samozřejmě přináší krizové momenty. Dnešní okruhy jsou ale tak projektované, aby poskytly v případě havárie maximální bezpečnost. Existují tu dostatečné únikové zóny, a tak, i když se ocitnete mimo trať, nekon číte třeba s několika předměty, tragicky. I mně se to stalo, otočil jsem se v Havířově třikrát ve vzduchu a z pěkně poničeného vozu jsem vylezl beze šrámu. Havárií je vidět moc, ale zřídka se stane něco pravdu závažného. Kdybychom změřili procento tragických bouračk v civilu a na závodech, bylo by toto číslo v neprospěch civilního provozu.
Musíte mít nervy ze železa a umět dosáhnout maximálního soustředění? „Pozoruji občas svého kamaráda, když mu při rybaření zabere konečně ryba, jaké ten prožívá psychické stavy. Proti tomu jsou závody nervové sanatorium. „ A co v práci? „Tam je samozřejmě nutná stejná koncentrace a soustředění jako při závodech, ale kupodivu je pro ně těžší zachovat si chladnou hlavu při práci než na závodní dráze. To mluvím o filmov ání, kde často reaguji na stresové situace jako můj přítel rybář. Obdivuji ty lidi, kteří dokáží vše řešit s ledovým klidem, bez rozčilování a dalších prů- vodních jevů, které poškozují nejen nervovou soustavu rozčilují se, ale i jeho image.“
Máte málo času, čemu se právě věnujete? „Mám období, kdy se ateliéru vyhýbám obloukem, a pak taková, že se od plátna nemohu odtrhnout. A právě takové období mám díky bohu teď. Nejsem totiž typ, který může malovat osm hodin den co den a podřizovat se tomu, čemu říká Nourissier ,trestný pobyt v ateliéru´.“ Čtu-li o vašem malířském projevu, tak se dozvídám, že jste procházel celou řadou vývojových stádií – přes kubisticko-expresionistické tendence na počátku 60. let, pak jste podlehl geometricko-prostorové etapě, zabýval jste se tématy jako technika v současném světě… pak přišla metoda fotografického iluzionismu a témata moderního světa… tech-ismů je ve vaší tvorbě, respektive je-li rozškatulkována odborníky, poměrně hodně. A tak se čtenář, dostaneli se na konec odborného článku
Asi je každému kumštýři nejbližší etapa poslední, na čem tedy právě pracujete? „Pracuji na věcech, kterými chci doplnit výstavu, jež se bude konat v létě 1994 v Galerii hlavního města Prahy na Mariánském náměstí.“ Vystavoval jste v posledních deseti letech v USA i po Evropě… „Nevystavuji překotně, jsem toho názoru, že důležitější je jedna nebo dvě významné výstavy než 150 takových biografických údajů.“ Režisér světového jména Miloš Forman si vás vybral za kostýmního výtvarníka.
Jaký je postup při navrhování kostýmů pro film? „Nejdříve musím pochopit, o co ve filmu jde. Musím vstřebat dobu, ve které se příběh odehrává, najít správnou míru stylizace, vlastní pohled a vztah. Je třeba nalézt cesu k režisérovu vidění, protože on je ten člověk, který tahá při natáčení za provázky. Velmi důležité je získat posléze kvalitní spolupracovníky. Bez nich je dobrý výsledek nedosažitelný. Realizaci je třeba věnovat tolik pozornosti, kolik si to vyžaduje. Samotný výtvarný vávrh je nepatrná část toho, co je třeba vykonat. Návrhy je třeba si hlídat od prvého natáčečího dne až do konce. Zhatit dílo se dá nekonečně mnoha způsoby. Špatným střihačem počínaje, přes nedbalou kostymérku nebo herce, který chce sám ovlivnit to, jak bude na plátně vypadat, až po vlastní ledabylost. Musíte být jako ostříž, ale i to je mnohdy málo platné. Nestalo se mi, že bych dodatečně nepřišel na něco, co jsem mohl udělat lépe. Opakuji si stále, že maličkosti tvoří celek.“ Vytvořil jste uniformy stráže Pražského hradu.
Jak jste byl sám spokojen se svou prací a s ohlasem? „Zcela spokojen nejsem, ostatně to nejsem nikdy. Nedokázal jsem dotáhnout do úspěšného konce spolupráci s výrobci. Není také v nách silách změnit Hradní stráž v profesionální úptvar, jako je běžné v zemích s vojenskou tradicí. Pražský hrad má jednotku, v níž jsou chlapci na pár měsíců vojenské služby. Nějakou dobu jim trvá, než k té práci najdou správný přístup, a pak odcházejí zpět do civilu. Jou to extrémně mladí lidé – 18-19 let, kteří ještě nejsou po fyzické stránce definitivně vyvinuti. Výrobce nedokáže pochopit, že nemůže tyto stejnokroje šít podle ustálených kánonů – do konfekčních tabudek se tito chlapci prostě nevejdou, ale jsou ještě extrémně štíhlí v pase, nají štíhly krk, nemajjí vypracovanou muskulaturu. Stejnokroj na výšku pasuje, ale v objemech to nehraje. Tohle výrobce nedokáže pochopit, a je to pramenem mé věčné nespokojenosti. Jsem spokojen, jen když se dívám z dálky, nesmím přijít moc blízko. Moje návrhářská práce nebyla jednoduchá proto, že nemáme vlastní vojenskou historickou tradici. Není z čeho čerpat, jen malý výlet do minulosti nás zavede do rakousko-uherského mocnářství. Neměl jsem k dispozici dobové zázemí, jaké existuje v Británii, Francii, Itálii nebo i v Polsku či Bulharsku. V době napoleonských válek, zlatém věku uniforem, byly naše jednotky pouhou sou- částí rakouských vojsk. Ptáte-li se konečně na ohlas, tam spokojen mohu být. Příznivé reakce zcela jednoznačně převýšily kritické soudy. A co je pro mne nejdůležitější, spokojen byl ten, kdo mi úlohu zadal, pan prezident.“ Podnikání se dnes v naší zemi stalo velmi módní záležitostí.
Jak jste se zapojil vy sám do kvasu v oblasti kinematografie nebo jinde? „Prakticky nijak, patřím k akcionářům společností AB Barrandov a ALFAFILM, ale jako podnikatel jsem nepoužitelný. Aktivně se zapojit nedok ážu, není mi to dáno.“
Mění se naše hlavní věsto, domníváte se, že má šanci se stát ještě větším magnetem pro cizince? „Odpovědět se nedá krátce. Je třeba poskytovat lepší služby pro turisty a otázkou zůstává, zda to s sebou neponese těžké poškození image Prahy. Turistický byznys má svá pravidla, ale ta většinou místu neprospívají. Půdorys klasické Prahy není nafukovací a už dnes jsou překročeny jeho možnosti. Co může mít návštěvník z Malé Strany, Hradčan, nebo Karlova mostu, je-li téměř zadušen houfy lidí a proplétá se mezi stánky se suvenýrovými zlatokopy a kapsářskými specialisty. Pochybuji o tom, že má Praha stát o průvody cizinců a džungli příživníků.Turismus je jistě finanční přínos, ale všechno má své meze. Naši ekonomickou situaci bychom neměli vylepšovat tím, že Prahu zdegradujeme na gotický Disneyland. Naše město má svůj vnitřní život, který, když bude narušen, zanechá po sobě jen pouhou divadení kulisu. Praha, kterou jsem znal, se pomalu ztrácí. Miluji ticho, intimní dialog s městem, jeho zcela výjimečnou a zvláštní atmosféru. Nejraději vzpomínám na letní nedělní dopoledne, kdy město opustili téměř všichni a já byl v ulicích sám. To byly nezapomenutelné okamžiky, v nichž se formoval můj vztah k Praze.“
„S tvorbou akademického malíře Pavla Bergra, ústeckého rodáka z hradu Střekov, jsem se seznámil prostřednictvím jeho kalendáře na rok 1995. Listoval jsem v něm a stránku po stránce jsem pronikal do nádherného světa krásy, tajuplných představ a fantazie. Vstupoval jsem do záhadného labyrintu netušených souvislostí a snů. Jemné křivky ženských linií prudce kontrastují s hlubokými, sytými barvami galaktických explozí, ze kterých se vynořují fragmenty krajin a tajuplných ostrovů. Pocity vzrušení a uvolnění se střídají s naprostým uvolněním, harmonií duše a esoterického klidu. O několik dní později jsem se rozhlížel v malém a útulném ateliéru a rozmlouval s malířem o obrazech. „Freudovy objevy a teorie inspirovaly umělce na počátku století a daly podnět ke vzniku surrealismu.S pokračujícím rozvojem vizuálních médií jako jsou film, fotografie, televize a video, která věrně zobrazují realitu, se mohli umělci odpoutat od skutečnosti a ponořit se do oblasti abstraktních světů podvědomí. Volné zřetězení asociací, emotivní používání barev, svobodné zacházení s tvarem – to je široká paleta moderního malířství. Vnímání a interpretace takových obrazů je velmi subjektivní. Nejen tvary, ale i kompozice barev a jejich intenzita vytvářejí mnohoznačné struktury, ve kterých každý může hledat svá vlastní tajemství.Obraz se tak může stát jakousi projekční plochou pro divákovy vlastní představy a fantazie, odrazem jeho podvědomí – lásek, snů, zklamání a nadějí. Obraz je vlastně zrcadlem našich pocitů. Nás pohled na něj se mění ze dne na den, podle okamžité nálady a stavu naší mysli. Já si také vykládám obrazy po svém. Někdy jim možná nerozumím, jsem laik. „Rozumět se dá třeba fyzice, ale umění je spíše otázka vnímání a cítění.Poezie nepodléhá zákonům logiky. Samozřejmě i v některých obrazech můžeme hledat určitý řád, třeba zákonitosti kompozice, ale jinak je chápání obrazů čistě emocionální záležitost.” Ve vašich obrazech se často objevuje motiv ženy”. „Motiv ženy prolíná dějinami umění bez ohledu na epochy nebo historické souvislosti. Žena je pro umělce droga. a nekonečná inspirace a v mých obrazech zastupuje vlastně krajinu. První naše seznámení se ženou je při narození, i když to vědomě nevnímáme. Řada pocitů je také ženského rodu, například vášeň, nenávist, láska. Malíř má tu výhodu, že může namalovat dívku svých snů, která je ovšem ideálním souhrnem několika žen. Kánon krásy měla už antika a později se přístup ke kráse měnil. Raffaelovy madony vypadají jinak, než plnokrevné dívky Rubensovy nebo štíhle madony od El Greca. Ideál krásy je v každé době jiný a stále se mění. Svým způsobem je odrazem životn í filozofie epochy.” Jak dosahujete neobyčejné hloubky a sytosti barev? „Maluji obrazy postupně, po etapách. Základní podmalba je překrývána průzračnými barevnými vrstvami – lazurami, ty dávají obrazům prostor a hloubku. Obraz tak vzniká v postupném procesu. Poučil jsem se z techniky starých mistrů renesance a baroka, které jsem měl možnost obdivovat v době svého studijního pobytu na „Accademia di belle arti Pietro Vannucci” v italské Perugii. Závěrečný damarový lak dodá barvám sytost a lesk, protože změní lom světla. To se však potom místy odráží, a tak je nutné se na takový obraz dívat z určitého úhlu. Je třeba najít nejen nejlepší pozorovací úhel, ale hledat si svůj emocionální úhel pohledu. Nejen na obrazy.” „Kdo má správný smysl pro náhodu, ten může použít všeho náhodného k určení neznáma. Může hledat osud se stejným štěstím v postavení hvězd jako v zrnkách písku, tahu ptáků a nebo v obrazech.”
PTALA SE MARTINA HLADÍKOVÁ Zavzpomínejte na doby začátku spolupráce s Jirkou Grossmannem – alespoň co nebude v chystané knížce „Návštěvní den u Jiřího Grossmanna”. Neměli jsme žádný program, představu, jaké dělat divadlo. Milovali jsme grotesky, Vlastu Buriana, Osvobozený divadlo a hlavně jsme chtěli rozdávat srandu. Velice mě pak potěšilo, když jsem se později seznámil s Janem Werichem a on říkal totéž o začátcích s Voskovcem. Taková divadla, která nejdříve sepíšou záměr a dramaturgii a vytisknou své poslání, to je blbost. Napřed musí být skutek, a pak teprve jej může někdo zhodnotit. Proto mě podobnost s V+W v tomto ohledu naplňovala hrdostí. Jaký vlastně byl Jiří Grossmann? Čím jste si byli tak blízcí? Především v názoru na humor. Rozesmály nás stejné situace, události. Jeden domýšlel nápad druhého, byli jsme ochotni každou blbost rozvíjet a rádi jsme improvizovali. Ovšem v podstatě byl každý z nás jiný. Jirka uměl společensky pít, měl rád víno. Já nepiju skoro vůbec. Na rozdíl ode mě kouřil. Mně to vadí. Ale náš společný názor přispěl k napsání povídky „Jak jsem se učil kouřit”. Kdo tomu dal víc – kuřák nebo nekuřák? Každý z nás stejnou měrou. Na těch povídkách je krásné, že dneska už těžko určím, kterou větu vymyslel Jirka a kterou já. Zatímco s dalšími pozdějšími partnery vím skoro přesně, jaký je podíl každého z nás. S Grossmannem jsme byli jako jeden. Už méně se věnoval sportu, ale zas mě strhnul k fandovství fotbalu. Chodili jsme spolu na Slavii, a když střelila gól, volali jsme – Cíl, cíl! – Nebo přehlídl-li rozhodčí ruku, křičeli jsme – Úd, úd! – zkrátka, i když byl velkým fandou fotbalu, nebyl jako ti dnešní kluci s vlajkama, kteří se tam chodí jen porvat. Jirka tam chodil kvůli kráse sportu a noblesní recesi. Vymýšleli jsme fóry, které nikoho nezraňovaly, netekla krev, neházely se plechovky. Bylo v tom nadšení i radost ze života. Měly vaše společné povídky ryze smyšlený obsah anebo v nich bylo i něco ze života? U každé to bylo jiné. Konkrétně „Jak jsem se učil kouřit” vycházela z vlastních zkušeností s kouřením rákosových doutníků. Nebo „Můj první mejdan” – šli jsme jednou kolem otevřeného okna, ze kterého padaly láhve a jedna dívka brečela u dveří, protože se nemohla dostat dovnitř. Pro ten randál neslyšeli zvonek. Domnívali jsme se, že nahoře běží maturitní večírek, ovšem vyvedla nás rychle z omylu udivující odpovědí: – Ne, končíme devítku. – Vyděsilo nás to natolik, že jsme sedli a napsali povídku. Spoluprací s Jiřím Grossmannem jste si, zdá se, nasadil vysokou laťku. Těžké srovnání pro každého vašeho nového partnera. Fakt je, že v případě dalších partnerů jde už spíše o domluvenou spolupráci. Spontánnější nastává v případě Uršuly Klukové nebo se Zuzanou Bubílkovou. Sice jsem bývalým povoláním učitel, ale jsem už hodně opotřebovaný. Snažil jsem se hodně členů svého divadla ovlivnit, působit na ně směrem ke kázni nebo píli. Už to nemám zapotřebí. Ono pomyslné hodinové pérko ve mně se jaksi přetáhlo a chci už pracovat jen s lidmi, kteří chtějí se mnou spolupracovat rádi. Chci souzvuk duší při práci. Ale z nikoho ho nebudu dolovat, to prostě musí přijít samo. Tak jako se to stalo v případě spolupráce s paní Bubílkovou. S ní jsem začal spolupracovat vlastně náhodou. Každou neděli se spolu v pravé poledne na vlnách radia F1 zamýšlíme vážně, ale předev ším nevážně nad politikou. Je to práce, která dost souvisí s improvizací, a to mě baví. 28. února jsme se Zuzanou Bubílkovou poprvé uvedli v přímém přenosu na ČT z Divadla Jiřího Grossmanna pořad „S politiky netančím”. Do tří dnů jsme měli dostat od vedení ČT odpověď, zda se tento pořad bude vysílat dál. Začal kolotoč jednání. Náš program rozhodně vzbudil pozornost. Najednou se nevědělo, co s ním. Satira je vlastně vždycky nepohodlná. A pak jsme znenadání od ČT dostali smlouvu na pět dalších pokračování pro letošní rok. O pořad projevila totiž zájem i televize Nova. A tak si dávám otázku, zda více než demokracie nezajišťuje svobodu slova konkurence. Pravdou ovšem je, že právě demokracie dovoluje konkurenci. Po několika letech vstupem do Semaforu jste definitivně zanechal učitelování? Silně mě ovlivnil skauting a výchova Jaroslava Foglara. Vždycky mě bavila výchovná práce s dětmi. Proto mi pedagogická fakulta nakonec nebyla ani proti mysli. Ostatně i divadlo a literární činnost mě začaly bavit už ve skautu. Na pedagogickou fakultu jsem šel jen proto, že ani jeden z mých rodičů nebyl ve straně, což ovlivnilo mé nepřijetí na filozofii, či práva, jak jsem původně chtěl. Studoval jsem češtinu a dějepis, což jsem ostatně chtěl i na filozofii. K doplnění „trojkombinace” jsem si vybral mezi ruštinou a výtvarnou výchovou pochopitelně to druhé. Tehdy nás učil i Cyril Bouda. Zůstalo ve vás něco z doby učitelování? Poznamenává ještě dnes vaši práci? Rád na ty doby vzpomínám a myslím, že něco ve mně zůstalo. Asi budu stále lidem z jeviště i trošku kázat, ale přitom se to budu vždycky snažit odlehčit legrací. Učitelům děsně fandím, je to nedoceněné povolání. Přál bych jim hodně peněz, dlouhé prázdniny a aby na školách působilo více mužů. Je to strašně těžké povolání a bude stále těžší. Jaké bylo, alespoň stručně, období před, během a po Semaforu? Období v Semaforu nebudu hodnotit. To je téma na disertační práci. Stručně řečeno: v roce 1990 pan Suchý podlehl určitému názoru svých „spolupracovníků” a rozhodl se, že bude v Semaforu sám. Požádal nás proto, abychom odešli. Okamžitě jsem to vzal na vědomí, jen jsem se ho zeptal kdy, jak a za jak dlouho. Jestli měl nějaký spor s druhou skupinou kolem Josefa Dvořáka, to je jejich věc. Fakt je, že jsem z důvodu našeho odchodu využil nápadu, který jsem měl už před pěti lety a založil DIF centrum spojením divadla a filmu. Nejsem tak dnes tlačen hrát třicetkrát měsíčně. Lze to regulovat – nehraju-li, promítá se film. Což je úplně ideální spojení. Jsem vlastně šťastný, že došlo k rozchodu a můžeme se dnes s panem Suchým dívat zpříma do očí. Byl u nás v divadle na „Křížovém výslechu” stejně tak, projeví-li zájem, rád zas přijdu do jeho programu. Každý jsme na svém, ostatně mám za to, že více souborů v jednom divadle je skutečně určitá abnormalita. Jaký je vlastně váš vztah k novinářům? Jsou to také jenom lidé. Proto i oni mají své chyby. Dneska vychází mnoho tiskovin. Bohužel kvalitních novinářů je méně než nabízených tiskovin, což se projevuje na výsledku. Může sranda, humor dopomoci ke „zdravému světu”? Samozřejmě. Humor je proces očištění, lék na duši. Proto dělám to, co dělám. Rád vidím rozesmáté a spokojené lidi. Každý potřebuje euforii. Někdo si ji dopřává třeba úspěchem v profesi, jiný cigaretou. I ta je doping, asi dneska nejpřirozenější a nejméně škodlivý. Alkohol už je horší. Ale někdo euforii získává drogou, což je už tragédie. Euforii potřebuju ke svému životu také a získávám ji v době volna sportem. Proběhnu se po lese nebo se projedu na kole a každý mi může vlézt na záda. Jsem šťastný. Pak si sednu a náhle jdou na mě deprese, protože si přečtu noviny nebo se dívám na televizi. Potřebuji tudíž další euforii a tu získávám při pohledu na rozesmátého diváka. Proto právě nejraději hraju divadlo. Je tam legrace. Sám sobě vyrábím euforii a tu zas předávám lidem. Jejich smích mi vrací optimismus. Vzájemně si předáváme energii, dobíjíme baterky. V hledišti i na jevišti. Proto už méně rád hraju v televizi, a když už, tak chci hrát přenosy z divadla nebo alespoň před nějakým „živým” obecenstvem. Jen málokdy mě uvidíte hrát bez diváků. Říkat vtipy do studia bez lidí, to mě děsí. Proto už ani nefilmuju. Filmoval bych jedině, kdybych získal partu lidí dělajících film podle mých představ. Komedie se má dělat rychle, má být levná a předem nazkoušená. Prostě tak, jak je dělal Vlasta Burian. Napsat scénář podle her odehraných na divadle třeba třistakrát, a pak to nafilmovat a potěšit tak další tisíce, možná statisíce diváků. Ale abych někde půl roku točil podle nevyzkoušeného scénáře, neprověřeného praxí, s tím, aby jedinou starostí bylo, jestli mi něco nečouhá z kapes a abych dobře vypadal, to u mě není humor. Takhle nemůžu točit komedii. Kdyby se vám v divadle sešli všichni, co takříkajíc hýbou světem a tak neradi se smějí (snad proto jsou všechny problémy daleko vážnější, než by jim příslušelo) a jejichž činy plní neúsměvnými články stránky denního tisku, co byste jim řekl? Hrozně rád bych je tam měl, ale asi by se tam těžko všichni vešli. Je jich rozhodně víc než 450, což u nás v divadle znamená vyprodáno. Snažil bych se je rozesmát, ale před tím bych jim dal kázání. Řekl bych jim, co si o nich myslím. Největší neštěstí pro svět jsou totiž zamindrákovaní a zfrustrovaní lidé. A pokud se dostanou do politiky, tak je to pro stát i pro svět tragédie. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že cítím nenávist k politikům, když dělám politickou satiru. Politika je služba a nesmírně si vážím mužů v politice typu Jana Masaryka, kteří mají smysl pro humor, jsou obrovsky lidský, mají sociální cítění a nejsou zamindrákovaní. Totiž jakákoliv úchylka u chlapa, směrem třeba k nadměrnému děvkaři či na druhé straně, že jim TO nefunguje, je chybná. Chlap musí být zdravej jako chlap. To je první předpoklad, aby mohl být dobrým politikem. Protože nemá mindrák. No a pak by měl mít smysl pro humor, který člověka povznáší a polidšťuje. Snad jednou budou světoví politici osvícení prozřetelností nebo vyšší mocí a spojí síly, aby téhle planetě vrátili pravé bohatství: čistou vodu, čistý vzduch, zdravou přírodu a zdravé slunce, pod kterým můžete chodit. A pokud toto v dohledné době nenastane – a nechci si hrát na falešného proroka – tuším katastrofu. Stal se humor, resp. smysl pro humor, vaším měřítkem hodnocení lidí? Raději mám lidi se smyslem pro humor, ale uznávám, že třeba ve vědecké kategorii jsou lidé – kterých si nesmírně cením! – zaujati svými problémy a pohybující se ve sférách, kterým ani nerozumím a rozumět nechci, už proto, že mám z matematiky, fyziky a chemie svým způsobem hrůzu. Ovšem i mezi nimi jsou výjimky. Mám rád například současného papeže. Člověk velice vytříbených názorů. Jednou jsem četl, jak při cestě letadlem, když se roznášelo šampaňské, se ho letuška ptala: „Svatý otče, dáte si také?” A on odpověděl: „Nemůžu, šéf je blízko!” Perfektní reakce na situaci. U papeže prostě výjimečný smysl pro humor. Okamžitě jsem si ho oblíbil. O to více se nyní pídím po jeho myšlenkách. Co máte kromě divadla a psaní nejraději? Volný čas, ale mám ho nesmírně málo. Odjíždím na chalupu, kde jsem nesmírně šťastný. Rád bych obrátil poměr sil MĚSTO v. PŘÍRODA a žil tam trvale. Pak bych měl snad více času na psaní a do Prahy odjížděl pouze hrát. Přírodu potřebuju k životu. Moje dcera prohlašuje: Táta jak vidí dva stromy, hned mezi ně vlítne! Jsem skutečně fanatik do přírody, město mě neuspokojuje. Za tři dny jsem v něm už neklidný a trávit tu volný čas? To ne, musím ven, do lesů, do hor. Čím výš, tím líp.
