autor: Honza | Kvě 28, 2021
Good morning. America, how are you?” line se z kazetového přehrávače naše oblíbená svižná melodie, kterou si pouštíme několikrát denně. Po chvíli vystřídá „Dobré ráno” westernová skladba „Canadian Pacifik”, která baladicky vypráví o železnici, protínající kontinent od východu k západu, od Atlantiku k Tichému oceánu v délce přes tři tisíce mil. V kapse máme pár tisíc dolarů, před sebou nejistou budoucnost, ale touhu po dobrodružství a poznání. Na své cestě přes Kanadu jsme za sebou už dávno zanechali oblast velkých jezer i nekonečné prérie Manitoby a Saskatchewanu. Naše fordka si tiše pobrukuje a spolehlivě ukrajuje stovky kilometrů z nedohledné dálnice. Značnou část cesty jedeme podél Canadian Pacifik Railway (CPR), po které supí v pravidelných intervalech, neuvěřiteln ě dlouhé nákladní vlaky, převážející ze sýpek prérijních provincií Kanady tisíce tun obilí do přístavu v Thunder Bay na Lake Superior nebo ještě dál do Montrealu na řece svatého Vavřince. Je začátek září a sklizeň obilí se pomalu chýlí ke konci. Ze západu od Vancouveru se proti nám vracejí prázdné vlaky, aby jim v nekonečném koloběhu opět doplnili prázdné vagóny. Tehdy jsem ještě netušil, že se CPR stane na dlouhá léta mou živitelkou, přítelkyni, ale i prokletím. Krása vysokých hor, hlubokých kaňonů a divokých řek, která nás tak uchvátila a způsobila lásku na první pohled, zevšedněla po letech dřiny. V ten okamžik mě ani ve snu nenapadlo, že celou tu dlouhou trasu z Calgary do Vancouveru projdu v průběhu několika let po vlastních nohou.LEGENDA CPR má pro Kanaďany stejný význam, jako pro nás vznik samostatné Československé republiky. Je to legenda spojená s romantikou průkopníků a dobýváním Divokého západu. obdob í nesmírných útrap tisíců dělníků, z velké části čínských kulí, kteří mnohdy zaplatili svými životy. Ještě dnes se o této době mluví s úctou a hrdostí. Vznikl dokonce televizní seriál. Děti se ve školách učí o historii výstavby a potřebě spojení východu se západem a jeho postupném osídlování a kolonizování. V té době existovalo i zcela reálné nebezpečí, že se Spojené státy pokusí nejzápadnější provincii kanady. Britskou Kolumbií, připojil ke svému území. V 60. letech minulého století bylo proto nutné pro udržení celistvosti země něco udělat. Vznikla myšlenka železničního spojení již tehdy se rozrůstajícího Vancouveru na pobřeží Tichého oceánu s průmyslovými oblastmi východu. S výstavbou se začalo koncem 70. let a práce na východě země a na prériích probíhala ve velmi rychlém tempu. Ze západní části se železnice budovala od přístavu Port Moody, dnes předměstí Vancouveru, v údolí podle řeky Fraser River a i zde, přes určité technické potíže, výstavba probíhala poměrně rychle. Největší problém však stavitele železnice teprve čekal.Byly jím Skalisté hory, protože v té době doposud nikdo neznal žádný vhodný průsmyk mezi horskými masivy. Uvažovalo se dokonce o odklonění trati daleko na sever s oklikou noha set mil. začátkem 80 let se vydal na průzkum Skalistých hor Sir Rogers, kterého najala CPR pro jeho bohaté zkušenosti v této oblasti. Po mnoha měsících útrap ve vysokohorsk ém terénu se mu podařilo objevit průsmyk, který byl později pojmenován jeho jménem a dnes je znám jako Rogers Pass. Práce v horách potom pokra čovaly za velmi drsných podmínek. Byly vybudovány desítky mostů přes divoké horské řeky, proraženy tunely a vytesány dlouhé úseky ve skalách. přesto se trať na mnoha úsecích točila zpět v meandrech jako řeka, aby se alespoň částečně zmírnilo prudké kles ání. Spojení východního a západního úseku se uskutečnilo 7. listopadu 1885 poblíž malé osady Craigellachie a poslední hřeb zatloukl slavnostně sám generální ředitel společnosti William C. Van Horne. Dodnes se traduje, že ten poslední hřeb byl celý ze zlata, ale není to pravda. Mnohokrát jsme v těchto místech pracovali a nikdy jsme žádný zlatý hřeb neobjevili. Neberte mě však za bernou minci, samoz řejmě vím, že se trať za těch 100 let existence několikrát přestavovala a z původního podloží, pražců a kolejí dnes nezbylo vůbec nic. O měsíc později první osobní vlak z Montrealu dorazil po dlouhé cestě do přístavu Port Moody a po něm následovaly desítky a stovky dalších. Tisíce lidí se vydávalo do neznámé krajiny. Začala kolonizace Západu. Země byla pro přistěhovalce v té době neuvěřitelně laciná, a tak ji skupovali po desítkách hektarů.KATASTROFY. Přestože se výstavbě trati věnovala patřičná pozornost, docházelo na nejobtížnějších horských úsecích k mnoha dramatickým a nákladným nehodám. Lokomotivy nebyly schopny ubrzdit plně naložené soupravy a občas skončily svou pouť v hlubokých kaňonech. I dnes, kdy Skalisté hory jsou provrtány desítkami kilometrů, tunelů je tento úsek v délce tři sta kilometrů pořád nejobtížnější částí celé magistrály. K neštěstím nedochází tak často, přesto se občas stávají. Sám jsem byl svědkem několika, a jedno z nich bylo skutečně katastrofální. Desítky vagónů, včetně tří posilových lokomotiv, umístěných ve středu soupravy, byly rozházeny kolem koryta řeky Eagle jako dětské hračky. Naštěstí se to obešlo bez lidských obětí, ale hmotná škoda na železničním svršku a zničeném vlaku šla do desítek miliónů dolarů. Opotřebov ání lokomotiv na tomto úseku je veliké a motory dieselových lokomotiv dostávají pořádně zabrat. Brzdová oblo žení souprav je třeba měnit častěji a údržba tratě je mnohem náročnější. Z Fieldu do Revelstoku, na nejobtížnějším úseku celé magistrály, jsou většinou do souprav zařazovány pomocné lokomotivy. I přesto však stále dochází k mnoha zádrhelům a vlaky s přehřátými lokomotivami občas zůstávají bezmocně stát na trati.SOUČASNOST. Přestože dnes je už trať zmodernizovaná a dvojkolejná, provoz je tu veliký a téměř nad možnosti CPR. Denně tudy projíždějí desítky vlaků pně naložených obilím z největší obilnice Kanady, Saskatchewanu, kde se produkuje přes 50 % celkové produkce země (30, mil. tun), která je určena především na export do všech možných zemí světa. Obilné soupravy se během své pouti do sil a přístavu ve Vancouveru míjejí s vlaky naloženými japonsk ými automobily, které stále více dobývají kanadský trh a směřují daleko na východ, že do největších měst Kanady, Toronta a Montrealu. hlavní trať, která spojuje východ se západem, se v mnoha desítkách odboček rozvětvuje do malých kouzelných městeček a malebných vesniček s pestrobarevnými obilnými sily společností jako Alberta Wheet Pool nebo Pioneer, do kterých farmáři z blízkého okolí svážejí plody své celoroční práce. Jednou nebo dvakrát do týdne přistavějí CPR vagóny, které do svých útrob nasají současné kanadské zlato. Ty se postupně spojí do souprav až o stech vagónech, dlouhých téměř dva kilometry. K dalším nesmírným bohatstvím Kanady patří téměř nevyčerpatelné zásoby dřeva a nekonečné vlaky rozvážející z Britské Kolumbie k Tichému i Atlantskému oceánu hrubé pokácené kmeny k dalšímu zpracování, které se v mnoha desítkách dřevozpracujících závodů a papíren mění v potřebný stavební materiál pro domácí i světovou potřebu. především japonsko odebírá velká kvanta této suroviny.Těžba dřeva však už zanechává neblahé stopy v nádherné krajině a stále častěji se ozývají hlasy, především z řad ochránců přírody, žádající její zastavení nebo aspoň omezení. Dobytkářství, které dříve bylo zcela odkázané na železnici, jí dnes už nepoužívá vůbec a veškerý dobytek je přepravován nákladními vozidly od farmářů přímo na jatka. Někteří farmáři, hlavně ti mimo dosah železnice, začínají pěstovat jiné plodiny, například čočku, hrách a nebo různ á koření. Výnosy z těchto plodin jsou lukrativnější a farmáři potřebují men- ší plochu obdělávané země, ze které dosahují vyššího zisku z hektaru. Úrodu je pak možné odvézt nákladním autem přímo na místo určení. To vše snižuje náklady, ale na druhé straně připravuje o práci tisíce lidí. Zdá se to téměř paradoxní, ale CPR dnes vlastně bojuje o přežití. Velká konkurence je především ze strany CN (Canadian National), což je kanadská státní železnice, která dnes také prot íná celou Kanadu. Na rozdíl od CPR se však její hlavní linka vyhýbá velkou severní oklikou Skalistým horám a staví i v místech, kam CPR nemá přístup. Ohromné trucky svážejí obilí přímo od farmářů a konkurují tak železniční dopravě. Expresní osobní vlak VIA Rail, který dříve spojoval Vancouver s Torontem a Montrealem, už skončil s přepravou cestujících, a ani jeho využití pro turistické, vyhlídkové zájezdy do Skalistých hor se neosvědčilo. Konkurence ze strany letecké dopravy byla pro VIA Rail neúnosná. Ta s rychlostí přepravy ale i poměrně levnými letenkami nemohla soutěžit. V 50. letech vybudovaná dálnice skrz Skalisté hory hodně pomohla rozvoji silniční přepravy, ale na druhé straně byla příčinou současných problémů agrárních oblastí prérie. Osobní železniční doprava, hlavně v západní části Kanady, je zanedbatelná, protože většina lidí používá k přepravě na kratší vzdálenosti svá osobní auta. Zanikají desítky malých sil v nejmenších osadách a CPR ruší neekonomické tratě, po kterých projel vlak často jen jednou do týdne. Malé vesničky, pro které často jedinou obživou byla právě dráha a farmářství, se pomalu vylidňují a zanikají. Obchody a služby zejí prázdnotu a lidé odcházejí za prací a lepším životem do měst. Je až neuvěřitelné, jak velká část západní Kanady je spojena, jako pupeční šňůrou, právě vznikem této trati. Ekonomika zasahuje všude. I přes silný odpor odborů, které argumentovaly bezpečnostní provozu, se zrušily tzv. caboosy, pohodlné služební vozy pro brzdaře na konci vlaku, a nahradilo je signální zařízení.PRÁCE NA DRÁZE. Pracovních míst neustále ubývá. Přesto však práce na dráze patří k jedněm z nejvyhledávanějších, a to nejen proto, že je velice dobře placená. Je v ní velká jistota a sociální zabezpe čení. Možnost pracovat většinou až do důchodu bez obav ze ztráty zaměstnání. Často se stává, že určité povolání je „děděno” z otce na syna. Někdy se ovšem podaří získat práci i absolutnímu outsiderovi, jako mému příteli Williamovi, který sem přijel na studentskou brigádu až z Nové Scotie. Po několika měsících práce na údržbě tratě si podal přihlášku na provozní úsek. Jeho cílem byla práce strojvedoucího. Byl přijat jako brzdař po absolvování příslušného školení s tím, že práci strojvedoucího bude moci vykonávat po určité době praxe a složení zkoušek. Když jsem se s ním po několika letech opět setkal, pracoval stále jako brzdař. Postup u CPR je velice obtížný. V potaz se vždy bere tzv. „seniority”, což v praxi znamená, že ten, kdo pro spole čnost pracuje delší dobu, má přednostní právo na určité místo, pokud o něj má zájem. „Je to lepší než dřina při údržbě. Má to však svoje nevýhody. Našel jsem si holku a chci se ženit. Nejsem si jist, jestli to bude mít nějaký smysl. Věčně jsem někde pryč. Někdy se vracím až za dva dny. Vyspím se a ráno musím znovu do služby,” svěřil se mi v hospůdce u piva. Práce je to opravdu náročná. Neust álé odloučení od rodin. Dlouhé turnusové služby, ve dne i v noci. Často za krutých mrazů nebo veder dosahuj ících mnohdy 40 C. Přes všechny tyto problémy většina lidí svou práci miluje a nevyměnili by ji za nic na světě. Hospůdky a bary průkopníků na turnusov ých štacích vystřídaly sportovní zařízení, kulturní místnosti a golfová hřiště, kde unavení lidé mohou načerpat nové síly před další službou.HORY, LESY, ŘEKY. Při odjezdu z Calgary už vidíme v dálce v záři podzimního slunce ozářené vrcholky horských velikánů. Po stovkách a stovkách kilometrů nekonečnými prériemi přijíždíme konečně do oblasti národních parků, nádherné divoké přírody, bouřlivých horských řek a hustých lesů, plných muflonů, jelenů, horských koz, černých medvědů i osamělých obrovitých grizzly. Po stovky let žili v této oblasti, kterou objevili na začátku 19. století obchodníci s kožešinami ze slavné Hudson´s Bay Company, indiáni kmene Stony, ale v dnešní době je důležitá především z hlediska dobytkářství, jednoho z nejdůležitějších odvětví zemědělství v této oblasti. Tato krajina na úpatí velehor je dobře známá větry, kterým se říká Chinook. Je to neobyčejný zimní fenomén, typický pouze pro tuto oblast. Na západní obloze se vytvoří zvláštní seskupení mraků, které všem oznamuje příchod teplých větrů. Změna, kterou s sebou tento teplý a suchý vítr přináší, je občas velmi dramatická. Teplota dokáže vystoupit z -35 C až na 0 C často v rozmezí jen 12 hodin. Sníh často taje i uprostřed nejtvrdší zimy a počasí dovoluje pěstitelům dobytka držet svá stáda v otevřeném prostranství devět zim z deseti. Asi po hodině jízdy vjíždíme do Banffu, malého ale světoznámého měste čka, kterému už z dálky vévodí Cascade Mountain. V roce 1883 tu dva zaměstnanci CPR objevili poblíž hory Sulphur Mountain horké minerální prameny a od té doby Banff vzkvétá.Celoroční provoz je tu samozřejmostí. Plné hotely tomu nasvědčují. V létě vás zvou husté lesy k nekonečným procházkám a čisté bystřiny, plné stříbřitých pstruhů, k nezapomenutelnému rybolovu. V zimě se Banff stává pravým lyžařským rájem pro všechny milovníky fantastických sjezdovek. Tohle město určitě netrpí žádnou depres í a život v něm je rušný a zajímavý. Strávil jsem v něm i jeho těsné blízkosti v pozdější době mnoho měsíců a dodnes na to rád vzpomínám. Po výjezdu z města se ocitáme mezi opravdovými horskými velikány. S úctou a zatajeným dechem se díváme na zasněžené vrcholky, z nichž mnohé se ztrácejí ve vysokých mracích. Dálnice se zužuje na obyčejnou dvouproudou silni (v současnosti už rozšířena na čtyři pruhy), která se klikatí v horském údolí. Zpomalujeme a jen s námahou se proplétáme v hustém provozu. Po několika mílích se před námi zvedá do výše ohromný horský útvar. nazývá se Castle Mountain, proto že připomíná z dálky ohromný hrad. V roce 1948 byl sice přejmenován na počest slavného generála a později prezidenta USA Mt. Eisenhower, ale nikdo ho tímto jménem nenazývá. Za několik minut se před námi objevuje osada Lake Louise s krásným malebn ým jezerem, ke kterému prvně dorazil roku 1882 zaměstnanec CPR Tom Wilson. Dovedl ho k němu indián Edwin the Gold Seeker z kmene Stony. Při sjezdu do Fieldu si hluboko pod námi razí cestu v hlubokém kaňonu bouřlivá, divoká řeka Kicking Horse River (řeka Kopajícího koně).Řeku objevil v roce 1958 slavný geolog James Hector a nazval ji podle příhody, kdy byl právě na tomto území kopnut do prsou jedním z koňů jeho expedice, sponzorované v té době ještě britskou vládou. Míjíme spirálové tunely, které vytvářejí hluboko ve skalnatém masivu tvar osmičky. Strojvedoucí má možnost při výjezdu z nich ještě spatřit konec svého dlouhého vlaku, která do tunelu teprve zajíždí. Silnice je na tomto úseku zakryta na mnoha betonov ými střechami, dlouhými několik set metrů, které chrání v zimě silnici i lidi před častými lavinami. Opouštíme národní park Yoho, lehce se dotkneme mohutné řeky Columbia, stavíme se V Rogers Pass, a potom už nás trať a nádherná horská řeka Illecillewaet, kolem které se silnice kroutí jako had ve vytesané skále a na které jsem se o rok později málem utopil při pokusu o její sjetí v malém gumovém člunu, doprovázejí až do Revelstoku. Tam po tři sta kilometrech opouštíme divukrásnou horskou krajinu, abychom zasněžené horské vrcholy viděli po dalších osmi stech kilometrech až u břehů Tichého oceánu, ve Vancouveru, kam jsme dorazili na své cestě napříč Kanadou po mnoha dlouhých ale krásných dnech.PŘÍSTAV VANCOUVER. O Vancouveru se říká, že je nejkrásnějším městem Kanady. Omýván vlnami Tichého oceánu s nádhernými písečnými plážemi, protkán širokými moderními bulváry, ale i starými ulič- kami z počátku kolonizace, se jako perla třpytí v údolí pod horami, které se pnou až do výšky přes tři tisíce metrů. Mezi nejznámější části starého města patří Gas Town se stále fungujícími parními hodinami, které každou hodinu ohlašují hlasitým syčením páry. Ohromný Stanley Park je místem odpočinku a o víkendech do něho přicházejí tisíc lidí. Rozloží po trávnících deky, z aut vyndají sváteční oběd a z přenosných ledniček chlazené nápoje. Množství zálivů je zaplněno množstvím malých motorových člunů i přepychových luxusních jachet. Do moderního přístavu zajíždějí i zaoceánské parníky na své cestě na Aljašku. Konečnou tu mají vlaky, které z prérií přivážejí obilí. Mohutná sila vstřebávají nekonečný proud zrní, aby ho na druhé straně pouštěla do obrovitých břich nákladních lodí, kotv ících v přístavu. Jiné lodě nakládající dřevo a mohutné jeřáby s lehkostí sobě vlastní zvedají těžké ocelové kontejnery. na druhém konci přístavu sjíždějí z japonských lodí stovky aut, najíždějí po rampách na speciální vag óny a dlouhé vlaky je pak rozvážejí do všech koutů země. Nikdy nekončící koloběh života a práce běží neustále na plné obrátky.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL JAN SCHEJBAL ST.
Obyvatelé Španělska přirovnávají mapu své země k vypjaté býčí kůži. Severov ýchodní cíp té kůže, velký ,jako střední západ a jižní Čechy dohromady, tvoří Katalánsko či Katalánie, od roku 1979 autonomní spole čenství Catalunya. Kousek španělské monarchie, který brzy zklame každého, kdo by v něm hledal posedlost býčími zápasy, živou Carmen, tamburíny a kastaněty. Spíše jako by se tam přenesla severní Itálie nebo jih Francie.
JACÍ JSOU KATALÁNCI? Pokud vím, ještě nikdo si nedal práci, aby vybádal, proč máme s Katalánci tolik společného: třeba houbaření, starost o pravopis, potěšení z domácích zabijaček, dělnost a fortel, zálibu ve vánočních betlémech, podnikavost, svatojanské ohně, smysl pro humor a ironii, touhu cestovat a poznávat cizí země… a co já vím. Stejně jako my říkají od hlavy k patě, de cap a peus, a nikoli naopak, de pies a cabeza, jako Španělé. Když na sebe jinde ve Španělsku prozradím, že mám pro Katalánce zvláštní slabost, zpravidla se setkávám s naoko chápavým úsměvem. Už to tak na světě chodí, že cizinci bývají někdy výstřední a pošetilí. „Kdyby mohli, hned se trhnou, jim na Španělsku vůbec nezáleží,” tvrdí o Kataláncích Ángel, pošpanělštěný Bask z Navarry, jehož synové se vrátili k jazyku svých předků a kde mohou, mluví jen baskicky. „Jsou to Iberové, rodilí kšefmani, na rozdíl od nás, Keltů,” říká podnikatel Miguel z aragonské Zaragozy. „Honí se jen za penězi.” „Mají chorobnou potřebu se předvádět a odlišovat, stále být všude první, a těžce nesou, když se při společných akcích v zahraničí dostatečně nezdůrazní, že Dalí, Miró, Tapies, Casals, Caballé, Careras a podobně byli nebo jsou Katalánci,” vraští čelo madriďan Jaime, který na rozdíl od svých krajanů o Kataláncích dost ví a navíc nosí typicky katalánské příjmení. Je to najednou všechno nějak složité. katalánská evropskost, odlišnost, snaživost, bezmála dravost, jako by měly být už předem odmítnutý, zatraceny nebo alespoň zneváženy. Totéž, co budí u cizích návštěvníků úctu a obdiv a dokonale zapadá do pestré mozaiky mnohonárodního Španělska s jeho památkami, tradicemi i současností, jako by v případě Katalánska nemělo mít právo na život. Místo zájmu o proniknutí k jádru problému, jeho pochopení a případně následování toho, co může sloužit jako příklad, vyvolává vše katalánské u ostatních Španělů závist, povýšené opovržení nebo podezření z něčeho nekalého. Katalánci jim za to platí stejnou mincí. Jsou přesvědčeni, že jsou o krok dál, že musejí doplácet na Španělsko a to že z nich trpí komplexem méněcennosti.
PERPIGNAN – HRANICE .Když jsem se připravovali na cestu, byli jsme na rozpacích, kde začít. Trojúhelník o šestisetkilometrové základně vystupující z vod Středozemního moře a stupňovitě šplhající k pyrenejské třítisícovce pica d´Estats nabízí všechno, co si jen turista může přát: malebné pláže a plážičky mezi rozervanými skalisky s borovicemi i kilometry ničím nestíněného jemného písku líně olizovaného vlnami, proměnlivé kopcovité krajiny, velehorská zimní střediska i zasněné roviny, vegetaci typicky středozemní i typicky středoevropskou, památky řecké, iberské, římské, vizigotské, městečka kolem románského kostelíčka, kde se lekáte několikanásobné ozvěny vlastního Bon dia při setkání s jedním z jejich posledních obyvatel, města schoulená do své historie, městská střediska, kde všechno má svůj řád a harmonii, jako stvořená ke klidnému, neuspěchanému, všestranně bohat ému živou. Potom města-továrny, vhodná snad spíše pro odborné exkurze, namačkaná na Barcelonu, která má od všeho něco a je jakýmsi výkladem Katalánska. Svítalo, když jsme na výstupu perpignan- Nord opustili dálnici a po několika kilometrech vjeli do středu města, kam ještě před dvaceti lety houfn ě přijížděli španělští Katalánci na víkend, nadýchat se francouzské svobody, nakoupit pár tretek, a hlavně zhlédnout aspoň jeden pornografický film. Doma je neměli, starý diktátor v zemi, která podle jeho představ měla být una, grande y libre, jednotná, velká a svobodná, bděl nad morálkou. Když potom v listopadu 1975 umřel a Španělsko se zprvu váhavě, poté s jistotu vydalo cestou demokracie, odzvonili i cenzuře a na organizovanou pruderii rychle zapomněli. Kdosi to trefně nazval revolucí spadlých podprsenek. Perpignan přestal být městem zaslíbeným, vrátil se ke svému klidnému provinčnímu životu, ve kterém se mísí jihofrancouzská tradice se zapyrenejskou a vedle francouzštiny je slyšet katalánštinu. Teď ve slunečním jitru je Perpignan ještě ospalý a skoro zbytečně po nás pomrkává semafory.
CADAQUÉS A JINÁ LETOVISKA. Na východě končí Pyreneje oblým holým kopcem a protáhlým hřbetem. Na kopci se leskne observatoř jako z filmového Krakatitu, na hřbetu se otáčejí vrtule větrných elektráren. Úbočí jsou zbrázděna hlubokými roklemi. Až skoro k vrcholům je krajina jemně vodorovně nalinkována kamennými zídkami s proužky země z dob, kdy každá hrst půdy byla osázena vinnou révou. Po polovině minulého století zničil francouzské vinice révokaz a poptávka po vínech z Katalánska nebrala konce. Byla to léta netušené prosperity, dokud kolem roku 1880 Phylloxera vastatrix nepřelétla hranice. Vinice zmizely a zůstaly po nich jen opuštěné památníčky lopotné práce zapomenutých dříčů, kteří snili o bohatství. Lépe se vedlo olivám. Nevtíravě udávají tón krajině, v níž se na pozadí moře a nebe hluboko pod námi bělá Cadaqués. Je to jedno z mála městeček na pob řeží Costa Brawa, které si dosud uchovalo svůj původní rybářsko-zemědělský ráz a nestalo se obětí panelákového šílenství z let turistického boomu, jemu ž padly za oběť desítky pohledných, leč chudých přímořských obcí. Snad tomu napomohla skutečnost, že už v počátcích módy letních bytů, na začátku století si Cadaqués vyhlédli malíři a spisovatelé.
Pamětní deska na jednom domě po levé straně zátoky připomíná, že tam v létě 1906 pobýval Pablo Picasso. O kousek dál v Portlligatu měl svoje letní sídlo Salvador Dalí. V roce 1927 se na pozvání Dalího sešla v Cadaquésu celá skupina katálánských a španělských umělců a granadský básník Federico García Lorca prý pošilhával po půvabné Salvadorově sestře. Podkovitá zátoka se dvěma skalisky, nevelká pláž s loďkami, nad ní hlavní náměstí Placa Major s platany, vršíček s bílým kostelem nad bílými domy. Není divu, že Cadaqués byl prohlášen za chráněné malebné místo, Paratge Pintoresc Protegit. Je to prázdninové letovisko pro nepočetnou a spíše bohatší klientelu. Jeho umělecká muzea se honosí nejedním slavným jménem, proslulé jsou i cadaquéské letní hudební festivaly. Nejčastějšími cizinci tam jsou samozřejmě Francouzi. Mladé dvojice, mladí manželé s dítětem nebo dětmi, někdy i se psem. Odpoledne se stejně jako my potloukají po nábřeží, pozorují rybáře spravujícího síť, ukazují si, jak děti nůžkami stříhají stříbrnou sardelku jako návnadu.
Srovnávají ceny a zvažují, kam půjdou na večeři. Budou spokojeni nejen nižšími cenami než doma, ale i protože Katalánci jsou vynikající kuchaři a péče o zážitky chuťových buněk patří k jejich prvořadým starostem. Zvědavost na to, v čem tkví přita žlivost katalánských přímořských letovisek, nás přivedla do mnoha míst na pobřeží, které se postupně od francouzských hranic dolů jmenuje Costa Brava (Divoké pobřeží), Costa del Maresme (Maresmeské pobřeží) a Costa Daurada (Zlaté pobřeží). Kdo má rád romantiku, skály a borovice, najde nejspíše zalíbení v Divokém pobřeží. Komu nevadí dlouhé přistávací plochy pláží, zvolí si druhé z nich. Kdo chce všechno, to třetí. Až na vzácné výjimky se mu za peníz, který vydal, dostane dokonalých služeb a ani nepozná, že se ocitl ve zvláštním, takřka umělém prostředí, které se podstatně liší od všedního „zázemí” vzdáleného jenom nějakých deset dvacet kilometrů. Mezi majiteli hotelových a restauračních zařízení, o personálu ani nemluvě, je hodně lidí pocházející z jiných koutů Španělska, hlavně z jihu, z Murcie a Andalusie. jejich cit pro místní zvláštnosti je zpravidla utlumen představami o tom, co by chtěl cizinec nalézt. Skoro platí, že čím je ta představa exotičtější, tím má větší naději na úspěch. zpeněžitelný úspěch. Časem jsme se přestali divit, že si Němci v Tosse kupovali na památku zlatem vykládané damascénské perořízky z Toleda a skupina spokojených brun átných Angličanů se v Calelle ozdobila mexickými sombrery. Copak se jim může rovnat tradiční katalánská pokrývka hlavy, červená barretina, podobná frygické čapce, v níž většina chlapů vypadá jako trpajzlíci? A ještě ve dvou ohledech pobřeží klame: vládne tu spíše španělština a němčina než katalánština a příjmy v terciární sféře se i přes určitý pokles v posledních letech stále drží nad běžným průměrem. Naleštěné kapoty přepychových vozů s místní poznávací značkou hovoří o dobrém bydle. Ať žijí paradoxy: celé to kosmopolitní prostředí, v němž už nezbývá skoro nic katalánského, je ve svém celku povýtce katalánské. Sektor služeb zaměstnává nejvíce obyvatel, má lví podíl na tvorbě hrubého domácího produktu a samo pobřeží spolu s hlavním městem Barcelonou nejúčinněji reprezentuje Katalánsko navenek: většina z každoročních patnácti miliónů turistů přijíždějících do Katalánska míří právě na jeho pláže.
DUŠE NÁRODA. Duši svého národa hledali katalánští spisovatelé na začátku století mezi pastevci v horách, mezi oráči a sadaři, u rybářů na pobřeží. Seznamovali se s jejich zvyky, poslouchali jejich vyprávění, zapisovali si každé zvláštní slovíčko. Něco jako duše národa existuje. A pokud ne, alespoň způsob bytí. Jistě není jen jeden, a teprve v průsečíku všech vyvstane ve své neopakovatelnosti. Uvědomili jsme si to v Cambrilsu u Salou nedaleko Tarragony. Ani Cambrils se neubránil proměnám, které s sebou přinesl příliv letních hostů. Přesto dál v sousedství jachet kotví rybářské čluny, které se silnými světly za noci nebo bez nich za svítání vyplouvají za východní obzor. Vyložení úlovku ryb a plodů moře po návratu a jejich aukce se odbývají v naučeném svižném tempu. Úlovek se musí dostat do tržnice, rybáren restaurantů čerstvý. Za úzkým pásmem hotelů, restaurací a dražších obchodů, který okupují hlavně turisté, přebývají v dolní části obce rybáři. mají svůj kostel a svoje restaurace, kde člověk pomalu neslyší vlastního slova. Pokud jsou při penězích, příliš je nepočítají, vždyť kdo ví, co bude zítra. O několik ulic výš mají svůj kostel a svoje hospody zemědělci. jsou vážnější, uzavřenější, opatrnější na pesetu. V pravidelném střídání ročních období je třeba stále myslet na budoucnost a vidinu dobré sklizně může v mžiku pohřbít kdeco: kroupy, průtrž mračen, ptáci, hmyz, choroby. Teprve když je všechno pod střechou, a ještě lépe, když jsou doma hotové peníze, a je rozhodnuto, kolik musí zůstat stranou na osivo, hnojiva a ostatní chemikálie, dojde také na vylepšení domácnosti o video nebo myčku nádob í, na zubaře a na obnovu šatníku. Anebo se mladým konečně vystrojí svatba, o které se bude v celém příbuzenstvu a ve čtvrti mluvit tak dlouho, dokud ji nepředčí veselka ještě okázalejší.
KAPITOLA PRO LABUŽNÍKY. Málokde najdete tolik zářivé krásy domácího i exotického ovoce, zeleniny, hub, tak pestrou nabídku ryb a darů moře, vyloženo na polštářích drceného ledu. Vepřové, telecí, hovězí, jehněčí, kozlečí, králičí, drůbež, všechno je užitkovost převedená do estetiky, a ať chcete nebo nechcete, brzy si podle barvy a vůně představujete chutě hotov ých pokrmů, gáblíky, kdy se na talíři vrství sýry a uzeniny, ke kterým by se náramně hodilo to či ono víno. Je z čeho vybírat: katalánsko má sedm vinařských oblastí, které mají právo lepit na láhve zádovou nálepku s Denominació d´origen, osvědčením o původu. U nás se už před lety ujaly značky Torres, Codorniu a Freixenet, všechny z tarragonské provincie, nicméně znalci vás kdykoli rádi poučí, že k jednotlivým jídlům nemůžete chtít jen bílé, růžové nebo červené, třeba Torrese, nýbrž to určité, a pokud možno ještě ten a ten ročník, protože i mezi ročníky jsou někdy propastné rozdíly. A tak třeba k tomu nejjednoduššímu, co si můžete dopřát, k plátku chleba pomazanému rajčetem, lehce skropenému olivovým olejem a posolenému, na který položíte plátek horalské neva řené šunky (je to pa amb tomaquet i pernil), doporučují kterékoli plné such é bílé středozemního typu, nikoli „Pescador” z Perelady u Girony s osvědčením o původu Empúries-Costa Brava, které by naopak nemělo chybět k bílé rybě. Je to věda ještě složitější než katalánský pravopis. Nicméně nejen pa amb tomáquet i pernil živ je člověk. Cesta po místech, která jsou vyhlášena lidovou keramikou, nás dovedla do Verdú, městečka s necelým tisícem obyvateli, hradní věží, románským portálem kostela z 13. století a několikerým podloubím nesen ým silnými dubovými trámy. Keramiky se už při vjezdu do obce nabízely tuny, avšak po té původní, která měste čko proslavila, nikde ani stopy. Rozmrzele jsme na náměstí vstoupili do jedné ze dvou restaurací. „Máte něco k obědu?” zeptal jsem se. „Skoro nic, vyjedli nás,” odpověděl vrchní. „ Ale něco vám můžeme udělat.” „Udělejte,” rozhodl jsem odevzdaně. „Zatím nám dejte lahvičku zdejšího červeného.” Zdejší se řekne katalánsky i španělsky del país a ve zpětném překladu znamená totéž co tuzemský. Vrchní nic nenamítal. Než by řekl švec, stála před námi třičtvrtělitrová láhev červeného. Když nám přinesl to, co nám mohli udělat, bylo v ní na dně. Na talíři je lesklá trupelnatá libová klobása připomínající jitrnici, která spolu s fazolemi tvoří katalánské národní jídlo mongetes amb botifarra. „Vida, botifarra,” chtěl jsem ukázat, že jsem znalec. „To říkají v Barceloně,” opravil mě vrchní, „my tomu říkáme llonganissa.”
JE COSI VE VZDUCHU… Dlouho jsme nevěděli, proč v řetěznictvích mívají kromě prodejního pultu volné židle, dokud nepřišlo vysvětlení, řekněme, že se jmenuje Masová nebo Calvetová, starousedlice alespoň po dvě generace, si poručí dvě kotlety, a protože se je chystá plnit, požádá řeznici, aby jí je vykostila a prořízla. Chvilku to bude trvat, sice ne moc, ale proč by si paní Masová nebo Calvetová nesedla a neprohodila s řeznicí několik slov? Podle jména můžeme předpokládat, že spolu hovoří katalánsky. V tom nade dveřmi zacinká zvonek a vstoupí další zákaznice s nákupní taškou. Mohla by se jmenovat Ríosová nebo Gutiérrezová. přist ěhovali se teprve nedávno odněkud z Galicie, Extremadury, Andalusie nebo Murcie. Prostě odjinud. Zatím se ukazují jako milí, zdvořilí lidé, sousedi o nich pomalu ani nevědí. Paní Ríosová či Gutiérrezová je dobrá zákaznice, ten její se uchytil u zedníků nebo na dráze (u Siemense, Sony apod.) a umí vzít za práci. Řeznice a paní Masová či Calvetová sice ještě neskončily o tom, co je nejlepší na loupání v zádech, ale jaksi samozřejmě pokračují španělsky. Až tu bude paní Ríosová či Gutiérrezová déle, budou mluvit jen katalánsky. Samo prostředí a snaha porozumět místním vytváří z přistěhovalců nové Katalánce. Pochybujme o tom, jak chceme: je cosi ve vzduchu, něco, co nedokážeme definovat, nicméně nás utváří a vede mezi skalisky a borovicemi, horami a mořem do Barcelony nebo zapadlých vesniček a mezitím jakoby mimochodem promluvíme katalánsky.
Pod padajícím listím platanů v Barceloně jsme o tom svého času meditovali s Davidem Rosenthalem, americkým Židem, jehož předci byli vyhnáni Marií Terezií z Čech (že by z Rožmitálu?) do Litvy, odkud se na začátku století vystěhovali za prací do New Yorku: na vyhřátém podvečerním balkónu v Sitgesu jsme se o tom bavili s překladatelkou české literatury do katalánštiny Monikou Zgustovou. Přijdete a zůstanete navždy. Pokud ne vy sami, vaše děti se už budou považovat za stoprocentní Katalánce. Kdyby paní Ríosová či Gutiérrezov á trvala na tom, že je ve Španělsku, kde je úředním jazykem španělština, a tudíž od ní nikdo nemůže chtít, aby se učila nějakému menšinovému jazyku, nebudou jí to vyčítat, ale ani řeznice, ani paní Masová či Calvetová ji „nevezmou mezi sebe”. Ať přijde napřesrok za dva roky se svou nákupní taškou a popřeje španělsky Buenas tardes, budou s ní dál jednat zdvořile, ale „nebude jejich”, jak se podařilo metaři z Palsu v zelených montérkách, pěstiteli karafiátů z Arenys del Munt nebo lékaři z Vilafranky i la Geltrú: co na tom, že přišli z Afriky a mají černou pleť. Dnes mluví se svými sousedy katalánsky a „jsou jejich”.
STAROUSEDLÍCI A PŘISTĚHOVALCI Nemám k dispozici aktuální výsledky průzkumů, nicméně i ty, které byly provedeny před několika lety, by se od dnešních asi příliš nelišily: 60 % obyvatel Katalánska jsou starousedlíci, 40 % přistěhovalci. Celkový počet obyvatel se blíží 6 miliónům. 90,3 % obyvatel rozum í katalánsky, 64 % jich tímto jazykem mluví, 60,5 % v něm čte a 31 % umí psát. Odpověď na otázku, proč tak malý podíl lidí dovede psát v jazyce, kterým běž- ně mluví, je nasnadě: ve škole se to neučili. Když chtěl někdo v minulosti Katalánce pokořit, nespokojil se jenom vojenským vítězstvím, ale zasáhl je v místě nejcitlivějším: zakázal používat katalánštinu v úředním styku, ve sdělovacích prostředích a ve školách. A zrušil také jejich samosprávné instituce. poprvé Filip V. na konci války o dědictví španělské v oce 1714, podruhé Franco na konci občanské války v roce 1939. Přitom Katalánci se odlišují od svého okolí, řekli bychom vymezují, mimo jiné i svým jazykem, který se liší od španělštiny asi jako čeština od polštiny. Zatímco všichni Katalánci vlivem školní docházky běžně hovoří španělsky, ostatní Španělé tvrdí, že katalánštině nerozumí ani zbla. „Mluvte křesťansky”, nebo „jsi-li Španěl, mluv jazykem impéria!”, byla hesla, která kdosi po občanské válce pal přes šablonu po stěnách, když v ulicích hořely hranice katalánských knih. Za hovor v katalánštině na veřejnosti se pokutovalo a děti ve škole dostávaly bití nebo byly po škole. Dnešní situace je odlišná tím, že katalánština se vedle španělštiny stala úředním jazykem Katalánska a každý se může svobodně rozhodnout, kterým jazykem bude komunikovat s místními úřady. Při posledním průzkumu mezi rodiči se jich z 12 tisíc jenom 86 vyslovilo, že si nepřejí, aby se jejich děti vzdělávaly v katalánštině. I tohle zanedbatelné číslo stačilo, aby se v Madridu strhl pokřik, že v Katalánsku je budoucnost španělštiny v nebezpečí a že by tam veškeré nápisy měly být dvojjazyčné. Katalánsko dnes stojí před problémem existence národa, kterému se nepodařilo vytvořit novodobý národní stát a který v rámci mnohonárodního státu vstoupil do Evropy zvané Evropská unie. Evropskou unii pramálo zajímají národní odlišnosti, vidí jen účastnické státy, v tomto případě Španělsko. Má vůbec ještě smysl se odlišovat, hovořit jiným jazykem, neusilovat o samostatnost? Schválně do otázky klidu skryté odpovědi ano-ne: většina Katalánců si je dobře vědoma, že při přerozdělování daní se jim domů vracejí jen 70 %, nicméně samostatnost, kter á neuspěla ani 8. března 1873, ani 14. dubna 1931, ani 6. října 1934, není tím nejtíživějším historickým břemenem: dobře vědí, že jejich země je přes svoji průmyslovou vyspělost chudá na suroviny a nejbližším nenasytným trhem je ostatní Španělsko. Separatismus, z něhož jsou stále podezíráni, většina Katalánců odmítá. Nechtějí víc než důstojnost ve svazku národů Špan ělska, respekt ke svému vývoji v minulosti, k odlišnosti, která není jen jazyková, k vlastní síle, která je s to ukazovat cestu celému Španělsku. Ne nadarmo „pracovali o dvě hodiny víc než ostatní Španělé”, ne nadarmo s příslovečným rozmyslem každou pesetu nejdřív dvakrát obrátí. Nesetkáme se u nich s tím, že by „vyhazovali dům oknem”, když třeba jde dcera k prvnímu přijímání nebo když ji chystaj í svatbu. Katalánsko, které v rámci Aragonského království od 14. století sázelo přes středozemní zájmy na Evropu, je i dnes evropštější než ostatní národy ve Španělsku. jeho obyvatelé mají s námi mnoho společného a doufejme, že jednou vzájemně přijdeme na to, proč.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL Jiří Margolius
V Praze na Vinohradech sídlí první oční banka v zemích bývalého východního bloku. Měsíčně připraví k transplantaci okolo 45 očních rohovek a asi sedmdesát nových získají z mrtvých těl. „Jak dlouho potrvá operace?” „Uvidíte sám.” Doktor Petr Novák nemá čas na dlouhé řeči. Na jazyku mě svrbí přehou šel otázek, ale místo nich se mi omluvně, abych si udělal oko, podaří jen vyhrknout: „nechci vás zdržovat…” Ani na setinu vteřiny neodvrátí zrak od mikroskopu.
Přes ústenku ke mně doléhá tlumená, poněkud rozplizlá odpověď, i v bezbřehém tichu operačního sálu mám co dělat, abych jí rozšifroval. „Ani bych se nenechal…” Pohled upírá do okrouhlého otvoru v nazelenalé roušce, zakrývající celý operační stůl. Tušíš pod ní obrysy lidského těla. Vidět je nevidoucí oko. Nezbývá, než dávat bedlivý pozor. Mít oči na stopkách. Na velké obrazovce v rohu operačního sálu vidím operované oko. Do obrazu se v olbřímím zvětšení prolnou nástroje, kterými operatér vrátí oku ztracenou sílu. Musí mít v prstech cit a zručnost jako Richter u klavíru. O něco později nám přednosta oftalmologické kliniky Fakultní nemocnice na královských Vinohradech prof. MUDr. Pavel Kuchynka, CSc., prozradil, že k dokonalosti se oční chirurg propracuje nejdřív za deset let praxe. „Všechno v pořádku? Nic nebolí?”, zajímá se chirurg, aniž by dopřál prstům sebekratšího odpočinku. „Dobré je to, pane doktore,” ozve se z hlubin pod rouškou ženský hlas. Pacienti jsou během výkonu při vědomí. „Operujeme šedý zákal,” přiměje se chirurg k větší sdílnosti. Bere do ruky nástroj vzdáleně připomínající moderní zubní vrtačku.
Vzápětí seznáme, že přirovnání není tak docela nepřípadné: hlavní roli při operaci hraje ultrazvuk. „Odstraním čočku a implantuji umělou.” Oční čočka, průhledný orgán, součást dioptrického systému oka, má přibližně průměr devět milimetrů a u embrya se v matčině těle začíná tvořit už ve druhém měsíci. Kataratka, čili šedý zákal, je způsoben zkalením čočky. Důvod k operaci je nabíledni: pacientovo vidění se zhoršuje. Ještě nedávno operatér odstraňoval čočku pinzetou, savičkou nebo kryosondou. Jenže rána způsobená otevřením přední komory byla leckdy dlouhá i přes dvanáct milimetrů a je samozřejmé, že pacientovi nebylo doskoku. Dnes zcela převládla ultrazvuková metoda, při níž je operační rána tak malá, že se většinou ani nešije a rekonvalescence je až neuvěřitelně krátká. „Ráno operují a večer se pacient může doma dívat na televizi!” Přes skléru, tvořící spolu s rohovkou vazivový obal oka se chirurg, sedící na vyvýšené stoličce po levé straně pacienta, dostává k čočce. „Teď uvolním hlavní části čočky, jádro, od okolní hmoty.” V příštích okamžicích ultrazvukový přístroj nejen drtí nemocnou čočku jako kovářský lis, ale zároveň ji i odsává.
Chirurg se odmlčí. Nastala nejsložitější část operace. V oku nesmí zůstat sebemenší zbytek porušené čočky. „Zvýšit odsávání!” Na obrazovce (chirurgovi se nemohu naklánět přes rameno, abych líp viděl – to by mě hnal!) vidím laickým okem, že větší část čočky už zmizela. „Teď už jen zbývá odstranit kůru čočky.” Vlákna kůry připomínají chomáčky vlasů, které bez milosti likviduje ultrazvukový „smeták” jako při velkém úklidu. Operatér si od instrumentářky žádá tenké nůžky. „Už zbylo jen pouzdro. Do něj umístím umělou čočku.” Nitrooční umělá čočka má dvě zahnuté elastické smyčky, které ji bezpečně upevní za duhovku. Nevěřím svým očím: ještě chviličku a jsme hotovi. Věda bezbolestně položila další šedý zákal na lopatky. Umělá čočka drží v oku, jako by v něm bydlela odedávna. „Pro jistotu uzavřeme pětimilimetrovou ránu jedním stahem.” Nit má v průměru deset mikronů, je tenká jako lidský vlast, málem ji ani zdravým okem nespatříš. Obrazovka potemněla. Podívám se letmo na hodiny. Operace trvala přesně třicet minut. pacientka je už v letech. Proto půjde domů „až” zítra ráno. Ti mladší po operaci vstanou a odejdou po svých. Už jsou schopni se dívat na cestu. „Tak hotovo. Jak se cítíte?” „Dobře.” „Uvidíme se později,” řekne lékař, aniž by si možná v té chvíli uvědomil, jaký význam pacientka jeho slovům přikládá.
Profesora Kuchynku jsem ten den po poledni už na operačním sále nezastihl. Omlouvá se, skončil výjimečně dřív, dnes měl na programu jen sedm operací, běžně jich je třikrát v týdnu deset. „Přijďte jindy, ukážu vám keratoplastiku.” Keratoplastika je výměna oční rohovky, na kterou dlouhodobě čekalo nesčíselně pacientů až do chvíle, než se našel vhodný dárce. Jinými slovy: nejdřív musel někdo zemřít, aby druhý člověk mohl vidět. „Aby pacient nemusel čekat, máme tady od roku 1991 oční banku, první v zemích bývalého východního bloku. Rohovka k transplantaci je odebírána z těla zemřelého, ovšem před použitím musí být dárce vyšetřen na vše, co by mohlo příjemce ohrozit: na AIDS, žloutenku, syfilis, atd.” Proboha, rohovka může přenášet AIDS? „Teoreticky ano, i když to není doloženo. Ale přítomnost viru HIV už byla prokázána v slzách a možnost jeho přenosu nelze vyloučit.” Rohovka tvoří přední část vnější oční vrstvy. Je hlavní součástí dioptrického systému oka a zastává ochrannou a optickou funkci. „Rohovku musíme odebrat většinou do dvanácti hodin po úmrtí.” Příjemci vykrojí chirurg v rohovce terč, vyjme jej a místo něj implantuje dárcův. Na rozdíl od transplantace ledvin či jater je v tomto případě menší nebezpečí imunobiologické reakce, kdy tělo cizí orgán nepřijme. „Rohovka je bezkrevná tkáň a imunobiologické nároky jsou menší.”
První transplantací zkalené rohovky, způsobující ztrátu zraku, vešel do dějin medicíny olomoucký chirurg Zimr už v roce 1905! Úspěšnost operace šedého zákalu se dnes vyšplhala až na devadesát osm procent, zbytek tvoří většinou poopera ční záněty, výjimečně i těžší komplikace, kterým se lékařská věda nikdy nevyhne. Běžně leží pacienti po operaci sedm dní. U nás jsme jediní, kdo v tak velkém rozsahu pracuje ambulantně, prakticky na počkání.
Vidíte dobře, pane profesore? „Doufám, že ano. Na čtení ale musím mít brýle.” Kolik dioptrií? „0,75″
Musí zručný mikrochirurg trénovat cit v prstech? „Musí ho dostat do ruky. Pak už zůstane. Dobrému operatérovi to trvá někdy deset až patnáct let. Teprve pak je na něho stoprocentní spolehnutí. Musí umět hrát oko jako virtuos.”
Nastanou někdy mezní situace, kdy osud pacientova zraku závisí třeba na zlomku vteřiny? „Musíte být perfektně připraven. Když přijde na operaci pacient s jedním okem, nemůžete se mýlit, pokud slovo omyl vůbec lze připustit. To oko je přece poslední, víc jich ten pacient nemá… Ano, mezní situace, nepředvídané komplikace – jistěže se mohou vyskytnout. Ale čas kvapí a vy musíte vědět, jaký postup zvolit, z několika cest zvolit pro daný případ tu nejsprávnější.”
S obdivem hovoří profesor Kuchynka, předseda České oftalmologické společnosti, o svých starověkých předchůdcích, kteří v Číně a Egyptě položili základy k oční chirurgii. „Víte, jak operovali čočku? Moc si hlavu nelámali – prsty tlačili na příslušné místo tak silně, až čočka spadla dozadu do oka. Mělo to jen malou vadu: jednak čočka působila v oku potíže a hlavně pacient po operaci okam žitě potřeboval nejméně deset dioptrií.” Protože optici nebyli po ruce, rekonvalescent s pravděpodobností, hraničící s jistotou, nutně narážel do pyramid a natloukl si hlavu. Z přízemí kliniky vede pár schodů dolů, nad dveřmi nápis, který ani bez brýlí nelze přehlédnout: MEZINÁRODNÍ OČNÍ BANKA. Člen federace očních bank se sídlem v americkém Baltimoru. První, čeho si uvnitř oči všimnou jsou dvoje velké hodiny na stěně. Jedny ukazují čas, který mám na hodinkách, z druhých se dozvím, že v Baltimoru je právě o šest hodin méně. Vedoucí laborantka Eva Kárníková mi pohlédne zpříma do očí, jako by profesionálně odhadovala kvalitu rohovek, které by případě mohly navýšit bankovní jmění.
„Měsíčně připravíme k transplantaci kolem pětačtyřiceti rohovek, nabereme jich ale asi sedmdesát, protože serologická vyšetření jich několik vyřadí.” Po ruce je v bance telefon a fax, jimiž se do banky řinou z nemocnic v celé republice objednávky rohovek. Ještě nedávno statistika zaznamenala 160 keratoplastik ročně v celém tehdejším Československu. „Dnes se transplantuje 480 rohovek jen v České republice!” Zásoby rohovek odpočívají v lednici při teplotě čtyř stupňů, uchovávány ve skleněné nádobce, naplněné narůžovělým médiem, které je udrží co nejdéle při životě. Dnes je připraveno pět rohovek na chvíli, až je zvonek faxu či telefonu vyšle na cestu, na jejímž konci čeká výsledek, na nějž bude radost pohledět. Držím jednu nádobku s rohovkou, která snad ještě včera patřila živému člověku. je vroubena sklerálním lemem, který usnadňuje manipulaci. Dívám se na nejčerstvější záznamy. Dnes volala nemocnice v Hradci Králové. Primářka Šulcová objednává rohovku. Operace bude pozítří. „Rohovka pojede dnes noční rychlíkem. V Hradci si ji někdo z nemocnice vyzvedne. Vzácná zásilka poputuje k příjemci jako spěšnina ve speciálním kontejnerku, obložena kostkami ledu, připravena vydržet nejméně osmačtyřicet hodin. Nádobky čekají na svou slavnou chvíli v prozaické dveřní výplní ledničky v místech, kde hospodyňky skladují vajíčka. Stranou od kvintetu v růžovém nálevu odpočívá nádobka s rohovkou pro havarijní účely: teoreticky se může stát, že zásoby budou vyčerpány a najednou zazvoní naléhavý telefon.
Nelze říct – nemáme, zeptejte se příští týden. Sáhne se pro rezervu, stejně jako bankéř v londýnské City, mající pro případ finančních otřesů připraveny záložní fondy. Janu s Yvetou, dvě půvabné techničky, můžeme zastihnout nejčastěji na dvou místech: v bance a na patologii. Autem vyjíždějí za mlčenlivými dárci a odebírají jim rohovky. „Není to příjemné, ale nutné,” říkají svorně. Jana byla včera na II. patologii na Karlově náměstí. Dnes už se nemusí přemáhat, ale: poprvé to bylo nepříjemné. Nikdy jsem si vlastně nezvykla. Při odběru nic jiného než rohovku nevnímám. Stále si opakují, že lidé chtějí vidět! Ve sterilním zavazadle mají techničky vše potřebné k odběru: buničinu, skalpely, rozvěrač na oko, speciální nůžky, peány, pinzety. Když je třeba, vyrážejí i v noci, často mimo Prahu. „Podívejte,” řekne Jana „vidíte ty dvě fotky?” Na první jsou Hradčany se šedým, takřka neprůhledným povlakem. „Takhle vidí oko, které potřebuje novou rohovku.” Vedle Hradčany rozkvetlé barvami. Nebe je jasně modré a slunce laská majestátní stavbu zlatými paprsky. „Tak vidí pacient po operaci. Už víte, proč to děláme?” Dám rohovku zpět do ledničky. Možná že právě ona pojede nočním expresem do Hradce. necháme se překvapit, uvidíme… Vycházím z banky uklidněn zjištěním, že v případě potřeby mi její sejfy účinně vypomohou. Rozhodně se nemusím obávat, že mi zůstanou oči pro pláč.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL JAN ŠKVÁRA
Jestliže si položíme otázku, který objev byl pro lidstvo nejdůležitější, pravděpodobně dospějeme k závěru, že to bylo rozdělávání ohně. V dávných dobách, kdy lidé již oheň (náhodně nebo násilím získaný) používali, ale neuměli jej rozdělat, byla se ztrátou ohně ohrožena existence celého kmene. později se naučil člověk pracně třít dřívka, nebo křesat jiskry do troudu. A s křesáním vydržel až do doby parních strojů, do konce 18. století.
POTOM PŘIŠLY SIRKY. U jejich zrodu stáli lékárníci. Tito potomci alchymistů měli zřejmě mnoho zkušeností i s míchání bouchacích a zápalných směsí, a tak vůbec první třecí zápalky vznikly v Londýně u lékárníka Johna Walkera. Zapalovaly se protažením mezi dvěma skelnými papíry. Píšou se dvacátá léta 19. století, v továrnách se zavádí plynové osvětlení a pan Ressel vymýšlí lodní šroub. Objevují se první zápalky fosforové, jejichž hořlavá směs obsahuje nebezpe čný bílý fosfor, minium, chlořečnan draselný a burel. Jejich výroba se rychle šíří. Také sušický rodák, truhlářský tovaryš Vojtěch Scheinost si ze svého tovaryšského vandru zpět do Sušice přiváží svoji novou manželku Marii, která ve Vídni u lékárníka Rõmera míchala zápalkovou směs. Dne 31. října 1839 jmenuje Scheinosta sušický magistrát výrobcem zápalek, a tak také začíná historie českého sirkařství, známého dnes po celém světě jako SOLO Sušice. Koncem století ovládají sušické „sirky ” (sirky od slova síra) trhy Blízkého východu, Indie, Číny, Afriky, Ameriky i Austrálie.
BEZPEČNÉ ZÁPALKY. Také složení zápalkových směsí se mění, žádané jsou především „Safety Matches”, bezpečné zápalky. Výroba zápalek se stává hotovým uměním, zápalka se musí vznítit pouze na ploše k tomu určené – na škrtátku. Jedovatý a nebezpečný fosfor mizí z hlavičkové směsi, objevuje se červený fosfor na škrtátku. Dřívka se impregnují, aby zápalky po sfouknutí nežhanuly a takto odhozené nebyly potenciálním zdrojem požáru, potom parafinují, aby plamen z hlavičky klidně a plynule přešel na dřívko. Složení a technologie zacházení se zápalkovou směsí se stává výrobním tajemstvím. To všechno na snad nejlevnějším výrobku, který běžný spotřebitel může koupit. Na našem současném trhu se ovšem stává, že narazíte na zápalky, které jsou tak „bezpečné”, že je prostě nezapálíte. Škrtáte, škrtáte a škrtáte, dokud neodrolíte hlavičku. Pokud se vám přece jen podaří dosáhnout jakési reakce, skutečný plamen z hlavičky vyšlehne až po chvilce napjatého čekání. Ale ani potom nemáte u těchto „dovozových” sirek jistotu. Plamen hlavič- kové hmoty často působí jako malý ohňostroj, jehož rozsah a následné škody lze je těžko předvídat. Nebo vám sirka hoří pouze jen tu sekundu, kterou potřebujete k tomu hořáku. Vzápětí zhasne, protože dřívko je ohnivzdorné. Na tyto a jiné nešvary (třebaže posledních pět sirek v krabičce je vám k ničemu, protože už prostě není, kde si na škrtátku škrtnout) může český zákazník poděkovat českému obchodníku. Zápalky z Polska, Běloruska, Ukrajiny či Litvy český obchodník levněji nakoupí, ale stejně draze prodá, jako by to byly naše, kvalitní české. A o kvalitě sušických zápalek nelze pochybovat. České sirky se totiž exportují i tam, kam jejich kamarádky z Východu pro svou nekvalitu prostě nemohou. Například ve Velké Británii, tradiční zemi zápalek a dýmky, je v závazné kvalitativní normě bezpečnost pouze jednou ze zkouman ých vlastností. U nás jako by se zdálo, že státní zkušebnu zajímá pouze bezpečnost zápalek. Tedy když hůře chytají, zcela jistě projdou atestem.
SIRKA NA VYHYNUTÍ? Tohle všechno zákazníka, který si jednou, podruhé a potřetí koupí nehořlavé zápalky, donutí uvažovat o koupi nehořlavé zápalky, donutí uvažovat o koupi náhradního zdroje ohně. Kuřáky napadne zapalovač, k jehož obsluze je třeba pouze jedné ruky, hospodyňky „elektroškrtadlo” k plynovým hořákům. Navíc pro oba zdroje hovoří ekonomická úvaha. Jednou koupím zapalovač, a mám na padesát krabiček cigaret vystaráno. Elektrický jiskřič zavěsím k plynovému sporáku, a mám navěky vystaráno. Sirky tedy vyexpedujeme na Mars, nebo do muzeí. Jenže: zkuste si zapálit cigaretu zapalovačem v silném větru! Výhoda jedné ruky se mění v nevýhodu, protože tu jednu ruku potřebujete k pevnému držení zapalovače, a tou druhou větrn ý zákryt prostě neuděláte. A co hospodyňky, když vám vypnou proud do vašeho škrtadla, a vy chcete zapálit třeba jen svíčku jako zdroj světla! Je to jako v tom chytáku, když máte jen jednu sirku, a máte rozsvítit vánoční stromeček, prskavky a svíčky. Co zapálíte nejdřív? Přece zápalku! Nehledě na to, že plynové spotřebiče se dnes předvádějí ze svítiplynu na zemní plyn, kterému prostě nějaká jiskra nestačí. Všechna jiskřidla světa vám nebudou nic platná. To jsme nepomysleli na ortodoxní kuřáky dýmek. pro které prostě zapálení čibuku sirkou patří neodmyslitelně k rituálu kouření. Ekologická stránka jistě také stojí za povšimnutí. Když škatulka se zápalkami splní svou funkci, není problém se jí zbavit. Prostě se spálí a zbude po ní nepatrná hromádka popela. To o moderních výdobytcích současného průmyslového světa vždycky říci nejde, že? Nehledě na to, že dnes se již dají vyrábět zápalky vyloženě ekologické, ve kterých není ani síra, ani jiné stopové prvky či těžké kovy.
ZÁPALKY JAKO NOSIČ REKLAMY. Náš trh ovšem není ani zdaleka vychován ekologicky. Čím ovšem vychováván bezesporu je, to je reklama. Vkusná, či nevkusná, vtipná nebo ubíjející, ale je tu. Dnes je pro mnoho reklamních agentur věcí nutnosti a možná trochu prestiže mít reklamu svého zákazníka v televizi a běžným standardem v denním tisku. Jiné, netradiční nebo méně nákladné jsou trochu mimo pozornost lidí, kteří reklamu zprostředkovávají a živí se jí. Neb není nic těžšího, než vyhodnotit reklamní působení toho či onoho reklamního nosiče. Přesto se pokusme alespoň o přibližné a velmi hrubé srovnání: Jedna minuta televizního vysílání v hlavním vysílacím čase stojí inzerenta přibližně 300 tisíc korun. Některý divák tomu říká čůrací přestávka, a jde si v klidu otevřít další sáček s arašídy. 400 tisíc korun stojí reklama na jednom miliónu zápalkových krabiček. A to jednu krabičku vezmete do ruky třeba i čtyřicetkrát! A například SOLO Sušice vychrlí na náš trh měsíčně deset miliónu krabiček. Samozřejmě jako ne každá reklama je vhodná pro televizi, zrovna tak ne každou můžete uplatnit na zápalk ách. Srovnávat nelze. Jen se zdá, že zápalky mají stejně masový kontakt s potenciálním zákazníkem, jen za podstatně nižší cenu.
CO ZAPALOVAČ NEUMÍ. Možná se dnes, v době pohodlných zapalovačů, zápalky zdají jako anachronismus. Ale když tvrdím, že zápalka je kamarád, a že leckde vypomůže, mám pro to své důvody. Jen namátkou: Se zápalkami lze losovat. Se zápalkami existuje velké množství logických her, chytáků nebo hrátek. Na sirkách jsem synovi demonstroval sčítání a odčítání přes deset. Se sirkami se dá ubít nuda, například hrou zvanou „krabičky” (je velmi oblíbená v restauracích). Krabičky od zápalek se těší sběratelskému zájmu, nechají se sbírat série, nebo i témata. zápalka zastoupí téměř všude špejli, od testování bábovky při pečení až po čištění nehtů, zubů a uši (tedy v případě nouze). Když už jsme zmínili pečení. Plynovou troubu jinak než sirkou nezapálíte. Po zápalce se sháním, když potřebuji něco slepit. Jsem-li kutil domácí, dozajista jsem použil zápalku jako vycpávku do nepatřičně větší díry pro vrut. Manželka používá krabičky pro uschování různých knoflíků, dcera jak o šuplíčky ve své miniaturní kuchyňce. Sousedovi zavedli místo propan- butanu zemní plyn, kupuje sirky. A tak dál, a tak dál… Takže – jestli budete kupovat domů nebo do kapsy zápalky, zkuste si uvědomit, že kupujete 42 kamarádů v krabičce a zkuste požádat o ty dobré, české.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL LIBOR MICHALEC
Když Jana po půl hodině dýchání lehce zmodrala, proklínal jsem se, do jakého pekla jsem ji to zase zatáhl. Na okolních karimatkách se zmítalo a křepčilo asi dvacet dobrodruhů, kteří se jako my rozhodli vyzkoušet strasti a slasti holotropního dýchání na vlastní kůži. Šamanské rituály, znovuobjevené českým Američanem Stanislavem Grofem, tu působí na každého podle jeho povahy a naturelu. Pod pečlivým dohledem a za 600 Kč na osobu tu probíhá další z nepochopitelných jevů, který narušuje současnou logiku vědeckého pohledu na svět.
ZA HRANICE MOZKU. V psychedelických sezeních a při dalších typech neobvyklých zážitků je možné prožít dramatické epizody různého druhu, a to s takovou živostí, reálností a intenzitou smyslového vnímání, že se to vyrovná normálnímu vnímání materiálního světa nebo je předčí, píše ve své knize psychoanalytik, Čechoameričan a zakladatel holotropního dýchání Stanislav Grof. „Psychedelické vize jsou opravdu trojrozměrné a mají všechny vlastnosti každodenního vnímání. překročí ostré rozlišování mezi hmotou, energií a vědomím. Zahrnují komplexní znovupro žívání emočně důležitých vzpomínek a symbolické zážitky, které lze rozšifrovat jako variace nebo rekombinace životopisných prvků. Lidské nevědomí obsahuje zdroje nebo matrice, jejichž aktivace vede k znovuprožívání a biologickému porodu a k hluboké konfrontaci se smrtí. Mnozí lidé popisují živé scény na buněčné úrovni vědomí, které se zdají odrážet jejich existenci ve formě spermie a vajíčka v době početí. Někdy se zdá, že časová regrese jde ještě dál a jedinec má pocit, že znovu prožívá příběhy ze života svých biologických předků, nebo dokonce čerpá ze studnice kolektivní a druhové paměti. Lze dokonce překročit hranice specificky lidských zážitků a naladit se na něco, co se zdá být vědomím zvířat, rostlin nebo neživých předmětů. V extrémní situaci je možné zažívat vědomí veškerého tvorstva, celé planety nebo celého hmotného vesmíru. Ti, kteří popisovali epizody vědomé identifikace s rostlinami a jejich částmi, zažívali někdy pozoruhodné proniknutí do podstaty takových botanických procesů, jako klíčení semen, fotosyntéza v listech, opylování, výměna vody v kořenovém systému. Nevzpomínám si, že bych kdy četl fantastičtější vědeckou teorii. A za okamžik mám možnost ověřit si ji na vlastní kůži.
VEČER. Přesunujeme se do tělocvičny a převlékáme do z domova přivezených tepláků. V rámci společenských her se máme různými způsoby zbavit ostýchavosti. Například si podáváme ruce naslepo, tančíme jakousi divošskou „mazurku”, při které se vystřídá každý s každým. Nakonec sedíme v kruhu a každý má přiznat, proč je vlastně tady. Pár „dlouholetých” profíků si přišlo zadýchat, zvědavci z celé republiky četli Grofa a chtějí TO zkusit, šéf kapely King Size prý dlouhá léta marně shání LSD a doslechl se, že tohle je dobrá náhražka. Když hrajeme společenské hry připom ínající schůzky Pionýra, připadám si jako v Americe uprostřed kroužku rozesmátých hipíků. Rituální představov ání v kruhu zase navozuje atmosf éru psychoanalytických kroužků.
V NOCI. Technika holotropní terapie kombinuje hyperventilaci s hudbou a cílenými tělesnými intervencemi. Říká se, že techniky aktivující přímo nevědomí posilují nejdůležitější emoční materiál a usnadňují jeho vynoření do podvědomí. Je to vlastně jakýsi vnitřní radar, který zkoumá systém a odhaluje obsah s nejsilnějším emočním nábojem. Během krátkého úvodního pohovoru jsem se zeptal, co dělá dýchání s mozkem, později jsem se dověděl, že dochází ke střídání epizod s relativním nadbytkem kyslíku a sníženou hladino CO2 v krvi s epizodami, kdy je naopak nižší hladina kyslíku a vyšší CO2. Tyto změny se samozřejmě netýkají jen krve, ale přenášejí se do všech tkání, i do mozku, kde neprobíhají ve všech oblastech se stejnou rychlostí. Navíc dochází k hyperventilaci a k posunům koncentrace různých iontů na buněčných membránách. Právě komplex těchto změn může vést k různým fyzických projevům, jako je třes, záškuby, křeče, brnění… Otázka – co to vlastně provádí s mozkem? – se řeší i filozoficky na úrovni nejmodernějších vědeckých teorií o časoprostoru nebo podstatě vesmíru a má velmi blízko k další moderní metodě, překračující trojrozměrný svět – holografii. Model založený na holografických principech by prý dokázal vysvětlit mnoho zdánlivě záhadných vlastností mozku – jeho obrovskou paměťovou kapacitu, prostorovou distribuci paměti, představovací schopnosti smyslové soustavy, projekci představ mimo oblast uložení pamě- ti…
RÁNO. K snídani je mûsli se šťávou, pomeran č, jablko a chleba s tvarohem. Nejčastějšími motivy jsou podle dotazn íku studentky, která na téma holotropn í dýchání píše diplomovou práci, zvědavost a touha poznat sám sebe. Celý den tu vládne přísně asketická atmosféra. Nikde žádný smích, nic není tak nežádoucí jako zemitý humor, protože právě od země se máme odpoutat. Začínáme přesně podle programu, se kterým jsme se už včera seznámili. Rozděleni do dvojic, ve které vždy jeden dýchá a druhý hlídá, mají přednost ženy a ti, co jsou tu poprvé. Stačí pár minut šamanské hudby, a i když jsem si předem přečetl, co mě asi může čekat, z toho, co vidím, mám šok. Lidé jako by se rozdělili na tři skupiny – vyjadřují své pocity křečovitými pohyby těla, neartikulovanými skřeky, anebo leží téměř bez hnutí a vy jen tušíte, jak se jim pod šátkem za zavřen ýma očima míhají snové představy. Robustní muž přede mnou nejprve intenzivně tloukl dlaní na parket, pak se otřásal v záchvatech zuřivosti, tak silných, že ho stěží udrží dva statní chlapi. Co je to vlastně člověk, když pouhá hudba a rytmické dýchání ho zbaví tis íciletého nánosu civilizace? napadá mne. A co je to život? Patetické myšlenky vrací na holou zem pohled na zvědavce za okny tělocvičny, pro které to celé musí být neodolatelná legrace. Po dvou hodinách se všichni dýchající uklidňují a i ti největší křiklouni se prodrali skrz svá traumata k ospalému klidu, podobnému spánku.
ŠAMANISMUS. Zdá se, že až nyní začínáme chápat skutečné poslání šamanů, kouzelníků, zaříkávačů nebo mágů a různých mystiků v mnoha starých kulturách na celém světě. Uvědomujeme si, například, že se velice jasně rozlišovalo mezi šamany a skutečnými šílenci. I z reportáže „Stanu se šamankou…” v březnovém Koktejlu vyplývá, že některé jevy, klasifikované současnými psychiatry za příznaky duševní choroby, byly starými národy považovány za léčivé. Evenkové mluví o „šamanské nemoci, která ustává, když adept šamanismu, přijme duchy”. Naskýtá se otázka, proč staré národy investovaly tolik času a úsilí do rozvíjení důmyslných technik, kterými by vize a halucinace, provázející změněné stavy vědomí, vyvolaly. nebyly v počátcích lidstva právě změněné stavy vědomí oním pramenem zvláštní ekologické moudrosti přírodních národů, o které se zmiňuje americký viceprezident Al Gore v knize ZEMĚ NA MISCE VAH? A není současná móda etnické hudby nebo indiánských vzorů na bundách jakýmsi velkým obloukem návratu k těm nejpůvodnějším kořenům? Vždyť motiv moudrosti přírodních národů se objevuje i v úspěšném oscarovém filmu TEN, KTERÝ TANČÍ S VLKY, zatímco další kultovní film BARAKA je vlastně velmi podobný rituálnímu zážitku při šamanském obřadu.
HOLOTROPNÍ ZÁŽITEK. Zatímco jsem se pomalu rozdýchával, Jana zapisovala svůj zážitek: S každým silnějším a rychlejším vdechem a výdechem mě brní prsty, ruce, nohy, břicho, prostě celé tělo víc a víc. Propadám se do temna, do černé díry, do prázdné a neutěšené jeskyně a začínám mít strach. Dunivé tóny hudby podobné tamtamům divošských rituálů mi buší do uší stále naléhavěji a přitom ze stále větší dálky. Vidím oheň, obrovský a všudypřítomný, ale necítím jej. Nepálí, ani nehřeje. Kolem něj tančí nahé špinavé nohy a nahé, suchou trávou jen zčásti zakrývané, divošské zadky. Pohybují se se sílící muzikou čím dál rychleji. Chci tančit s nimi a svíjet se v rytmu, ale nejde to. Jsem strnulá a studená. Vlastně ani nejsem. Pak se konečně vidím, ležím v bílých šatech kdesi v prostoru a s hrůzou si uvědomuji, že vůbec nedýchám. Mám hrozný strach z toho, kde jsem a co poznávám. Cítím nepopsatelnou hrůzu z toho, že už se nikdy nebudu moct vrátit. Nutím se zbytky vůle natahovat nosem aspoň trochu vzduchu. Všude je tma a já si připadám jako provazolezec, jako akrobat na neznámé hranici, a začíná mi být příjemně. Jsem horská bystřina, která padá ze skály – studená, průzračná a žíznivá. Hrozně toužím po vzrušení, ale necítím nic. Jsem stromy a teplo a radost a znovu voda. létám. Jsem lehký papír v průvanu, použitý na veřejných záchodech, popsaný cizími slovy, roztrhaný a znovu slepovaný. Mám zavřené oči a míjím své sny. Připadá mi všechno příliš dlouhé a nekonečné. Chci zpátky a někdo mi tlačí vší silou na břicho, bolí to, dusí a spoutává. Chci je poslat pryč, ale nemůžu promluvit a tělo se strnule zmítá v křeči. Nutí mě křičet, bojovat a zápasit, ale já nechci. Dejte mi pokoj, chci bdít.
VEČER. První část holotropního dýchání končí. Zpocení účastníci, unavení jako po dlouhé cestě, kreslíme do kruhu vymezeného na čtvrtce svou mandalu, to co jsme TAM? viděli, zažili nebo byli. Nemotornými pohyby načrtávám Velký třesk, mořského koníka, výbuchy galaxií, levharta, který se právě zahryzává buvolovi do šíje, nenarozený plod, poušť a velblouda, a to všechno plave v nekonečném oceánu. Po lehkém vegetariánském obědě následuje druhé kolo, ve kterém se role dvojic vystřídají. Když po dvou hodinách zážitek končí, jsme všichni v jakési euforii podobné alkoholovému a parně i drogovému opojení.
