autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL ARNOŠT LUSTIG
Nikdy už nikdo nepopíše, co bylo Auschwitz-Birkenau. Tři spisovatelé, kteří je přežili, spáchali sebevraždu. první Tadeusz Borowski, největší talent polské literatury, skoro hned potom, co popsal hrůzy pekla, které vytvořil člověk pro člověka v podmínkách vyspělé technické civilizace. Jean Amery, rakouský humanista a esejista, když shledal, že skutečnosti z Auschwitz-Birkenau zůstanou zdrojem vysvětlení pro mnoho událostí, které teprve přijdou, a Primo Levy, jeden z nejlepších, který se snažil sdělit, co viděl, jen aby shledal, že to je nemožné zprostředkovat. Mnoho lidí, kteří Auschwitz-Birkenau přežili, zešílelo už po válce. Některým, co přežili, se narodili šílené děti. Devět lidí z deseti, co přežili Auschwitz-Birkenau, se od něho každý den bezpečně vzdalují, ale každá noc je beznadějně vrací. Americký velitel jednoho z poválečných táborů pro lidi bez domova nemůže zapomenout na paniku, jaká se zmocnila lidí, co přišli z Auschwitz-Birkenau a neměli kam jít. Mysleli, že se nacisté vracejí, že Auschwitz-Birkenau není za nimi ale s nimi. V nich.
Byl jsem v Auschwitz-Birkenau v roce 1944. Vrátil jsem se tam teď a pojala mě dvojí hrůza. Auschwitz-Birkenau jako muzeum, jako obrovská rezervace lidské surovosti, nevyvoláván v představě ani stín strachu, úzkosti rezignace, jaké v dobách plného provozu této továrny na smrt vyvolávala sebemenší realita. Bez mužů SS, kteří tábor pyšně spravovali a kteří na základě svých zkušeností stavěli podobné lágry po celém Německu a v okupovaných územích Evropy, působí ztichlý tábor, největší, jaký kdy člověk pro člověka postavil, jako tiché pohřebiště. Mrtví nemluví. Země je skoro krásná, porostlá trávou, pokrytá sněhem, paměť, která slouží živým, zrazuje mrtvé. Není v moci živých dát slovo mrtvým. Čas pracuje proti nevinným. Čas si pohrává s tím, co se stalo včera. Čas uvolňuje prostor paměti pro to, co se stane teprve zítra. Představa mrtvých, kterou má člověk, který se prochází po hřbitově, nejsou mrtví, jen jejich povadlý obraz. Celou dobu, co píšu, je mi špatně od žaludku. Není to v silách člověka, kdyby od chvíle, kdy opustil Auschwitz-Birkenau, nemyslel na nic jiného, přivolat nazpět víc než zlomek toho, co bylo, co se stalo, jak tu zemřelo čtyři milióny nevinných. Původnímu městečku Oswiecimi, spojenému s vesnicí Brzezinkou, kousek od Katovic a na skok od Krakova, je už osm set let. Má svoje dějiny, hostilo v rakousko-uherských jezdeckých kasárnách kavalérii: období plynu a plamenů a popela z mrtvých, období krematorií patří včerejšku.
Lidé se snaží žít. Je mi pořád špatně z bezmoci vyjádřit ve slovech slabost paměti. Balzac měl kdysi prohlásit, že zlo, které je příliš velké, nemůže být nikdy potrestáno. Jak si to srovnat s milióny mrtvých, kteří tu naposled viděli slunce, hvězdy a měsíc, s matkami, které naposled viděly své děti? Jak jim alespoň vdechnout posmrtný život, protože každý z nich někdo byl, moje matka, můj otec, můj bratr, má sestra? Kdysi jsem tu byl vězněm. Proč jsem na tom najednou stejně jako někdo,kdo tu nikdy nebyl, kdo nikdy neviděl Auschwitz-Birkenau? Jak přivolat nazpět k životu to, co cítil každý z těch mrtvých? Byl jsem opravdu na rampě, když tu orchestr složený z nejlepších hudebníků okupované Evropy hrál francouzský šlágr J“attendrai těm, co šli do plynu i těm, kdo obsluhovali krematoria, dělníkům v Buna Werke nebo v Auto Union, v odvšivovací stanici? Jednou zpívalo trio německou verzi šlágru těm, co se pokusili o útěk. Komm zurück, ich warte auf dich, denn du bist für, mich all mein Glück…
Měl jsem v orchestru přítele, který hrál předtím v hotelu Esplanade v Praze v Est baru, Otu S…, jehož žena šla do krematoria s jejich třemi chlapečky před jeho očima, zatímco on hrál. Hrál jako v Praze Dinah, Bei mir bist duschön, Stetele Belz. Ten den, kdy ztratil rodinu, hrál Měl žid ženušku, a písničku o svatbě pod nebesy, kde se říká, jak jsou svatebčané veselí, a rodiče nevěsty i ženicha tančí, a taky písničku o neopětované lásce milované dívky k zamilovanému mládenci. Stál jsem tu opravu ve větru, když dva moji kamarádi, starší T. a mladší T., nastoupili v Auschwitz-Birkenau k fotbalovému zápasu s jedenáctkou mužů SS a bylo jim řečeno, že musí hrát co nejlíp, ale nesmějí vyhrát, a za každé zranění, které by způsobili někomu z mužstva soupeře, půjdou do komína, stejně jako vyletí komínem, když budou zraněni sami? Když to přežili, dostali každý po vece německého vojenského komisárku a čtyřkilovou plechovku krvavé vepřové paštiky. Držel jsem staršímu boty a šaty, než dohráli. Bylo to skoro jako doma, dvě jedenáctky, šatny, lajny, hřiště, branky, kulatý míč. Jen, jak napsal potom Tadeausz Borowski, mezi zahajovacím a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, co by kamenem dohodil od hřiště, šlo tři tišíce lidí do plynu.
Byl jsem skutečně v cikánském táboře, který vyčistili muži SS noc a den předtím, než jsme přijeli z Terezína, města, které daroval Adolf Hitler židům, a kde se zachránilo jen pár cikánských dětí, které se zahrabaly do země jako červy a začaly nás kamenovat, jako bychom my byli zavinili smrt jejich rodičů? Mluvil jsem tedy opravdu s dvojčaty, Petrem a Pavlem, na kterých dělal doktor Mengele pokusy a kastroval? Ještě v Terezíně, na pokoji číslo 16, v domě mládeže na L:218 so se vyměnili deset deka cukru za sbírku veršů katolického básníka Otakara Březiny. Když jsem se teď ptal, kde jsou jejich rodiče, odpověděli mi, že vylítli komínem v krematoriu číslo 2, jako by řekli, že odjeli orientexpresem do Istambulu. Pamatuju se na malého René G. z Prahy, který si připadal jako prominent, protože jeho sestra směla sloužit v nevěstinci SS v Auschwitz-Birkenau a mohla mu nosit mléko, chleba a cukr. Věděl, že bude žit tak dlouho, dokud tam jeho sestra bude. A pak plyn a komín a popel. On i jeho sestra, až se opotřebuje.
Chápu, jak je těžké psát o tom 50 let po válce, do čítanek a do učebnic pro děti, které se narodily až dlouho po dnech, kdy nad komandaturou v Auschwitz-Birkenau vlála vlajka s hákovým křížem, znamení slunce a dovr- šení. Někdy bych si přál, aby každý člověk, kdekoli na zeměkouli, jako zkoušku dospělosti, než se ožení, dostane vůdčí list, bude smět volit, musel navštívit na hodinu, na den, na jedinou vteřinu Auschwitz-Birkenau v dobách, kdy se Hitler, Himmler, Eichmann nebo Baldur von Schirach nadýmali pýchou, co tu stvořili díky německým architektům, plánovačům, stavitelům. Navštívit se zárukou, že se mu nic nestane, že jde jen o nahlédnutí do pekla. Věřím, že by obraz světa, v každém člověku, který by to směl vidět, dozrál. Jen ten, kdo by spatřil, jak málo stačí odloupnout z člov ěka, aby byl zase zvíře, může porozum ět světu, do jakého jsme se narodili. Auschwitz-Birkenau je na začátku všech otázek, které nás trápí, a místo odpovědí rodí jen další otázky. Pamatuju se na odpoledne v září 1944, kdy jsem stál v cikánském táboře B 2e, u drátů s vysokým napětím. Kolem se táhly holé polské pláně, lesy. Řídká, průsvitná mlha padla na zemi, na lidi, vnikala do duše. Bylo vidět na krematoria číslo 2 a 3, kde hořeli naši příbuzní. Druhý kouř pocházel z velkých jam, kde hořeli na vlastním tuku mrtví z Maďarska, jež nestačili pálit pece. Z komínů šlehal nachový oheň. Chvílemi plameny zbrunátněly, než přešly v černý čmoud. Všechno páchlo. Z kouře se stával mrak, z něhož jako pomalý černý déšť pršel popel.
Přál jsem si jako všichni, aby se zvedl vítr, nebo aby se země začala otáčet opačným směrem. Popel měl hořkou chuť. Také plyn měl hořkou vůni mandlí. Byl to jiný popel, než z uhlí nebo páleného dříví, hadrů nebo papíru. Sypal se na nás, němý, hluchý a neúprosný popel, v němž se dal tušit lidský dech, křik nebo pláč. Stál jsem u betonového sloupku s bílým porcelánovými izolátory a vnímal jsem to, jako když má člověk halucinaci, zdá se to skutečné. Hlavou mi šel nápěv ze Straussova Netopýra. Pár dní předtím jsem to viděli s tatínkem v kabaretu na půdě hasičského domu v Terezíně. Teď bylo z tatínka mýdlo. Popel. Dým s příchutí kostí. Mlha, jako labutí křídla, černala a píseň a nebe a popel mi splývaly. Křivka melodie a pletenec slov, jež náhle nabyla nového smyslu: Glücklich ist, wer vergisst, was schon nicht zu ändern ist. Zpíval jsem. Před sčítáním vězňů mě kamarádi odt áhli zpátky na barák, abych se dožil alespoň příštího dne. To bylo přesně to, co chtěli muži SS od těch, co ještě v Auschwitz-Birkenau žili. Aby se cítili šílení a osamělí, ztracený a bezmocní, jako v hrůzném snu. Aby absurdní viděli jako normální a normální jako absurdní. Ale osamělost s mrtvými je ještě lepší než osamělost živých. Někdy jsem chodil k betonovému sloupku a drátům, jako když člověk chodí na hřbitov. Až na to, že naši mrtví nemají hroby. Mohl jsem jen chytat do dlaně popel nebo se dívat na komín, který ve dne v noci kouřil. Tak jsem jednou zase stál u drátů a viděl stádečko žen, docela nahých. Byl říjen, foukal studený vítr. Ženy si nesly pod paží boty a uzlík svršků. Byly dohola ostříhané. Posledních dvacet žen mělo na sobě průhledné košile. Všechny byly bosé. Byl to Frauenkonzentrazionslager (FKL), na dohled z našeho tábora. Ale to byly jen původní výstřelky hlavní smysl tábora byl zabít milióny lidí.
Nikdo by se neměl divit, že se zdá skoro neuvěřitelné připustit existenci světa, v němž svědomí znamená slabost nebo zločin, ale co říci tváří v Auschwitz- Birkenau o lidech, kteří označují toto mistrovské dílo nejodhodlanějších mužů SS, vrcholu jejich kariéry, za židovskou lež, podobné jako „Sionské protokoly“ chtěly přimět svět, aby uvěřil, že čtvrt procenta jeho obyvatel chce ovládnout všechny země, národy, kontinenty? Pamatuju se, jak jsem v září 1944 projel branou na rampu v Auschwitz- Birkenau. Cítil jsem, co asi pociťuje zvíře při zatmění slunce nebo když hoří les anebo přichází zemětřesení. Během několika minut byly už děti pod patnáct, ženy a muži nad čtyřicet, nemocní, lidé s brýlemi a šedovlastí, v koupelnách, kde místo vody padal z kropiček Cyklón B. Za půl hodiny šlehal z komínů krematoria číslo 2 a 3 mastný oheň, pak kouř, z něhož čpěl pach lidských kostí, jako když se vaří klíh nebo mýdlo. Matky, které čekali, se musely dívat, jak házejí jejich nemluvňata do pece jako slepice. Na koupelně stálo: Lázně věčného zapomenutí. Jak to, že se tak velká země, která porazila Francii za několik dnů, bála židovských nebo cikánských dětí? Svět odvahy soucitu přátelství zmizel, aby udělal místo novému světu mužů SS, zbabělosti, která musela zmenšit ostatní rasy, aby ve vlastních očích povyrostla. Všichni, kdo nemohli nebo nevypadali, jako že nebudou moci dlouho pracovat, šli do plynu. Na bráně stálo Arbeit mach frei. Tenkrát jsem se nemohl zbavit myšlenky, že když se z tatínka stalo mýdlo, popel a ozvěna Netopýra od Johanna Strausse, bylo by snad lepší, kdyby se to stalo i z matky. ´
Abych se nemusel dívat, jak jde bosa po bahnité říjnové zemi, po rozplihlém vodnatém sněhu. Díval jsem se na zkřehlé ženy, jednu po druhé, zda mezi nimi není moje matka. Měl jsem radost, když jsem probral pohledem ty nahé ženy a nebyla tam, a pak ženy v košilích a nešla ani mezi nimi, zbývaly už jen dvě poslední – a předposlední byla matka. Byl jsem rád, že mě neviděla. Nedívala se nikam, ani na cestu. Bylo mi smutno, že nešla do koupelen věčného zapomenutí, protože byla zdravá a silná a mohla pracovat v německé letecké tov árně a nosit kameny v lomech, třebaže to byla výjimka, protože byla šedovlasá a než jí ukradly šaty a boty a prádlo a ostříhali vlasy, byla krásná. Zase mě začaly přitahovat dráty. Stačil dotek. Nechtěl jsem si představit, co matku čeká, nakonec zase mučení, plyn, oheň. Čekal jsem, než zmizela, zakutána do mlhy. Nazítří jsem se probudil s uklidňující myšlenkou, že zmrzla dřív, než došla na konec pláně mezi dráty. Než procitl můj nový den. Padal sníh s deštěm. Chuchvalce chladu se otíraly o zemi. Pohřbil jsem v duchu také matku v té písni, v níž je šťasten člověk, který zapomene na to, co nelze změnit. Necht ěl jsem, aby byla se mnou, až budu zase tak strašně sám. Myslel jsem na ni, když věšeli v Auschwitz-Birkenau ženy, které propašovaly z Buna Werke zápalné šňůry a pomohly židovským mužům ze Sonderkommanda vyhodit do povětří krematorium číslo 4. Rabín, který mi vzal kousek chleba, když myslel, že už nežiju, mi potom řekl, že v Auschwitz-Birkenau každý žije a umírá sám.
Jako by svět byl jen potápějící se loď, kde každý slyší ozvěnu: Zachraň se, kdo můžeš. Každý na vlastní pěst. Po nás potopa. Leželi jsme na betonu v baráku číslo 21 a můj kamarád Jiří Fischl, který zemřel pár týdnů po válce už v pražské nemocnici, mě utěšoval, že můj tatínek třeba žije. Nejsou to krematoria, jsou to tunely, tisíce lidí jimi denně vcházejí a vycházejí někde na odvrácené straně, z komínů šlehá oheň, protože pálí staré hadry, které Zimní pomoc nemůže použít. Nazítří šel do komína jeho desetiletý bratr Milan. Byl žid jen po otci, matka byla křesťanka. Ptal se mě, co si myslím. Odpověděl jsem mu, jako on mně včera. Mám věřit, že Němci zabíjejí děti, jako by to byli vojáci? Mohou to být, továrny. Němci pálí haraburdí, aby nám nahnali strach. Nacisté srovnávali židovské muže a ženy a děti s hvězdným prachem, který nemá co dělat na planetě Zemi, ale skladovali do posledního gramu tuny zlata ze zubních můstků a tuny vlasů, z nich se vyráběly pokrývky, sítě a kombinézy pro posádky v německých ponorkách. Vyráběli z našich kostí mýdlo a parfémy, jimiž se krášlily německé ženy v zázemí. Zlato, peníze a drahé kamení, ukradené čtyřem miliónům vězňů v Auschwitz-Birkenau za pár let jeho existence, mluví spíš o zločinu loupeže než o výsadnosti čisté rasy. Za každého člov ěka, kterého přepravil vlaky, dostala říšská dráha zaplaceno, právě tak jako za protézy, zlaté zuby, kožichy, rukavice, střevíce, spodní prádlo, které odvážely nákladní vlaky ve dne v noci nazpět do Německa, kde je vykupovaly německé instituce. Každou tunu, každý metrický cent, každé kilo. Nic nepřišlo v Auschwitz-Birkenau nazmar, kromě života lidí. Muži SS byli odměňováni a vyznamenávání za tvrdost, káráni za nejmenší projev soucitu.
Sadismus povýšilo Německo v Auschwitz-Birkenau na státní ekonomie. Všechno se pečlivě zanášelo, propočítávalo, kontrolovalo, platilo a účtovalo. V Auschwitz-Birkenau a v kontrolních střediscích Třetí říše byly celé legie po- čtářů, písařů, účetních, revizorů. Nacisté vytvořili systém, v němž museli židovští muži nahánět své matky, otce a bratry a sestry do podzemních koupelen a pálit jejich mrtvá těla, i když výsadu vhazovat Cyklón B firmy Degesh do Lázní věčného zapomenutí měli jen muži SS. Znám dva z těch židovských mužů osobně, přežili nějakým zázrakem nebo nedopatřením. Nikdo by neměl sílu vypovědět, co viděli. Mluvil jsem s Meilechem Bukim, který pracoval v Sonderkommandu. Slyšel denně v podzemních koupelnách, jak muži SS vyzývali příchozí, aby se svlékli, nebáli se že se budou koupat. Šipky ukazovaly K desinfekci. Říkali jim, že budou pracovat. Německo potřebuje práci. Arbeit mach frei. Pak si brali do čepic SS snubní prstýnky od chudších, šperky od majetnějších obětí a hodinky od všech, co je měli. Jednoho dne zaslechl Buki v koupelně svoje jméno. Viděl svého mladšího bratra Josefa. Prosil o vodu. Ptal se, co bude. Meilech mu to nemohl říct. Běžel k muži SS, který měl v koupelnách službu. Řekl, že přišel jeho malý bratr. Bude zaplynován a spálen za pět minut. Smí mu dát trochu vody? Dostal povolení a vzal si od židovského kuchaře v kuchyni SS hrníček vody. Doběhl nazpět a viděl, že bratr je už v plynové komoře. Podal vodu prvnímu člověku u vchodu a požádal ho, aby ji dal bratrovi. Měli všichni žízeň. Každý upil trochu. K bratrovi se voda nedostala. Křičel za Josefem, že stejný osud očekává i jeho, všechny. Kdoví, jestli ho bratr slyšel? Za deset minut vezli popel jeho bratra spolu s popelem ostatních deset kilometrů od Auschwitz-Birkenau, kde jiné židovské komando lovilo ženy pro SS kapry a vybíralo vajíčka z hnízd racků, kteří se tu usídlili v rákosí. Ničeho se muži SS v koupelnách neb áli tolik, jako paniky.
Ukázalo by se – jako se ukázalo několikrát – že nejsou ani na vrcholu své slávy tak silní, jak se navzájem přesvědčovali a jak chtěli, aby je viděl svět. Ve chvíli, kdy beznaděje byla jasnější, než naděje, se z obětních ber ánků stávali divocí tygři – židovští muži a zdivočelé tygřice – židovské matky. V Auschwitz-Birkenau zabíjeli nacisti s lidmi i myšlenku člověka, jak ji znali lidé po tisíce let až do této chvíle. Odstraňovali svět, kde dobro je odměněno a zlo potrestáno. V Mein Kampf odmítl Hitler myšlenku svědomí jako židovský vynález, který mrzačí mysl právě tak, jako obřízka mrzačí tělo. Když dokázal obětovat nejlepší německou krev, jak řekl, proč by se ostýchal prolévat krev nepřátel? Příroda je krutá, říkal Hitler, proto může být taky krutý. Snil o německé mládeži, z jejichž zraků se bude dívat dravec. Líheň německých dravců byla v Auschwitz-Birkenau. Tady vyváděli starší dravci mladé, učili je rvát a zvykat si na krev, na syrové maso. Pamatuju se na den, který mi připadal jako zázrak. Odj ížděl jsem jako otrok za jedno jídlo denně pracovat do německé muničky Hassag, dříve Hugo Schneider Aktiengessellschaft, hrnce a kuchyňské nádobí, teď panzerfaust 1 a 2. Aussenkommando Meuselwitz bei Leipzig, mateřský tábor Buchendwald. Bylo to 28. října 1944. Byl slunný den. Mladý muž SS, který měl hlídku v mém vagóně a jel s námi až do vnitrozemí, měl modré, ocelov ě tvrdé oči, plavé vlasy a v koutcích úst výraz nevole. Měl jsem za to, že nevole platí nám. Byl vychovaný dívat se na nás, jako se dívá čistotný člověk na nechutný hmyz. Ale nevole mladého vojáka SS platila Auschwitz-Birkenau, které opouštěl stejně rád jako my. Řekl mi, abych si sedl vedle něho, pak se mě zeptal, jak dlouho jsem tu byl. Aniž čekal na mou odpověď, řekl mi, že ve srovnání s ním vím jen zlomek toho, co je Auschwitz-Birkenau. V jeho tváři bylo mnoho druhů únavy. Únava člověka, který hodně pracuje, což v Auschwitz-Birkenau znamenalo hodně zabíjet. Únava člověka, který mnoho nocí už dobře nespal, nebo i když ležel v posteli nemohl usnout.
A konečně únava člověka, pro něhož se stal život přítěží, něco, co se mu zhnusilo, protože se z něho ztratily smysl i krása, hodnota i rovnováha, a mezi zbabělostí a odvahou zmizela hranice. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ho litoval. Většinou byli muži SS chladnokrevní vrazi. Vyznali se ve svém řemesle. Slovo soucit patřilo do jejich slovníku stejně zřídka, jako slepé patrony do jejich zbraní. Neměl, ke komu by mluvil. Nebyl to trik. Nebyl to rozmar. Nebyla to chvilkov á záležitost. Řekl, že odjíždíme z pekla – oba, já i on. Prohlásil, že jakmile doraz í transport na místo určení, požádá vedení SS o přeložení. To znamenalo východní frontu. Pro muže SS v ustupuj ící německé armádě skoro jistou smrt, které dával přednost před zajetím, v němž trest za to, co SS udělala v Rusku a Polsku, by hrozivě blízko smrti. Kdyby vedení SS jeho žádosti o přeložen í nevyhovělo, měl poslední alternativu, zabít se sám. Za žádnou cenu, jak řekl, nepůjde sloužit do Auschwitz-Birkenau. Věděli jsme oba, že v Auschwitz- Birkenau se dějí věci, které nelze vyslovit, i kdyby je člověk líčil roky, staletí, ani pak je nepřiblíží těm, co tam nebyli, i ti, co tam byli, jim nikdy neporozuměli. Mám jeho tvář dodnes před sebou. Jedeme ve vagóně, projíždíme branou, kde stojí Arbeit macht frei a víme, že vyjíždíme z pekla, kde posledním slovem je oheň a popel. Říká mi němčinou, které jsem se naučil rozumět, že kdyby řekl svému otci, co jako dělal v Auschwitz- Birkenau, nepromluvil by s ním jako Němec do smrti slovo. Kdyby to řekl matce, zabila by se, jako se chce zabít sám. Kdyby to řekl babičce nebo dědečkovi, kteří s nimi žijí v jedné domácnosti, zemřeli by hanbou. Nebyl o moc starší než já. Bylo mi sedmnáct, šlo mi na osmnáctý a viděl jsem, co by mohl vidět jen člověk, který by žil tisíce let. Radil jsem mu, jak spáchat sebevraždu. Nalít trochu vody do hlavně, vložit si ústí laufu do úst a stisknout spoušť. Myslím na mladého německého muže v čisté uniformě SS na cestě z Auschwitz-Birkenau, jako by to bylo svědomí Německa. Nechtěl bych nikoho urazit. Vím, že v Německu byli za války lidé, s nimiž bych chtěl být bratr.
Potkal jsem v muničce mistra, který ke mně přišel, když nás nikdo neviděl, pohladil mě po hlavě a řekl, že budu jeho syn. Jednoho syna ztratil při náletu štuk na Londýn, druhého v Rusku u Volhy a třetí byl na ústupu z Ruska smrtelně zraněn, a zemřel až v mateřské zemi. Každý člověk, který mi v Německu důvěřoval, mi připadal buď šílený nebo jsem ho podezříval; nebo jsem si kladl otázku, co všechno se mu muselo stát, než změkl a zlidštěl. Musel to cítit; reagoval jsem jako zvíře, které chce pohladit neznámá lidsk á ruka. Hluché k lidským motivům. Byla to nedůvěra, kterou ve mně vypěstovalo Německo. Žily ve mně nápisy na koupelnách, ujištění mužů SS, že se jdeme koupat, jen abychom se rychle svlékli a zavázali si boty tkaničkami k sobě, abychom své věci snadněji našli. Mistr mi nosil chleba. Někdy, když viděl, že se dělím se svými druhy ho nosil víc. Ale na mladého muže SS myslím jinak, skoro tak, jako někdy uvažuju o sobě, o tom, co mělo, má a bude mít v mém životě smysl. Byl bych rád, kdyby žil. Přál bych si slyšet, co říká své ženě, svým rodičům, svým dětem. Rád bych věděl, jak zemřel, jestli bylo jeho osudem zemřít. Někdy zavřu oči uprostřed jasného dne a vidím stíny. Nejsou to stíny. Jsou to shrbené postavy mužů a žen, dětí a starců. Je to rampa v Auschwitz-Birkenau. Koupelny, kde stojí německy Desinfekce. Jdou do plynu. To je Německo ve mně. I když bych si přál mít Německo tak rád, jako je měla moje matka, která mluvila jeho jazykem, než se jí Německo vtělilo do Auschwitz-Birkenau. To je Německo ve mně, které může obohatit rodinu národů stejně tak, jako ji mohlo ochudit. Za dva tisíce let existence Německa v Evropě, než se z divochů stali lidé, vtiskli Němci nesmazatelné svoje stopy do mapy a dějin Evropy. Vdechli duši své kultury do prostoru, v němž všichni žijeme, jak když včela opyluje květ, z něhož teprve vyroste květina, jablko, strom. Za dvan áct let nacismu zastínili svou minulost natolik, že bude trvat dva tisíce let, než se rovnováha vrátí, kde byla, než si Němci pustili k tělu Hitlera a z Hitlera se stalo Německo a z Německa Auschwitz-Birkenau..
autor: Honza | Kvě 28, 2021
PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUSJe poetický jarní večer. Slunce se ještě opodál zhlíží v zrcadle Vltavy, za chvíli padne za petřínský kopec jako podťaté. Kousek od nábřeží, ve Viole, už lístek nedostanete. Za dvě hodiny začne představení „Pořád se něco děje“ – One Man Show herce, který si rozhodně v poslední době nemůže stěžovat na nedostatek krásných příležitostí, o popularitě ani nemluvě. Je čas k rozhovoru s mužem, kterému před několika dny dali diváci přednost před takovými esy jako Jane Birkinová či Roy Scheider. Právě začínáme, člen činohry Národního divadla MIROSLAV DONUTIL přichází na scénu…Televizní diváci se hlasováním překvapivě rozhodli pro českou veselohru „Hotýlek v srdci Evropy“ na úkor amerického kriminálního snímku Poslední objetí a anglického thrilleru Červená liška. Máte z toho radost? Samozřejmě. Je to dobré znamení. Lidi už mají dost záplavy filmů s hromadou mrtvol a potoky krve, i když ty dva filmy, o kterých mluvíte, patří spíš k tomu lepšímu, čím je nasycován náš trh. Je to u nás pomalu jako dřív, jenže v bledě modrém. Dřív jsme dostávali pochybné zásilky z Východu, teď zase ze Západu. Balení je jiné, ale hodnota v podstatě stejná, jen trochu drastičtější. Ale taky prakticky nulová. Roztříštěné hlavy a neprůstřelní hrdinové už lidi přestávají bavit. Přesto málokdo čekal, že „Hotýlek“ převálcuje konkurenci s převahou mnoha tisíc diváckých hlasů. Tahle čísla vlastně dokazují jedno: pořád je tady hlad po českých filmech. Teď jde jen o to, aby ty divácké hlasy vyslyšeli scénáristé, ten hlad pomohli zasytit kvalitními scénáři a my, herci, kvalitními výkony. Takže: teď záleží na tom, jestli povolání uvěří hladovím a začnou servírovat českou kuchyni.Díval jste se na televizi a vychutnal pocit „vítězství“? Shodou okolností jsem měl volno, takže jsem se díval. Uvědomil jsem si s odstupem času, že – i když jde o příběh Čechoameričana, který se krátce po roce 1989 vrací domů, aby se ujal zchátralého rodinného hotelu – jsme mnohokrát ťali takřka do živého. Nemluvím o tom, jestli má ten film vysokou hodnotu a uměleckou úroveň, to musí posoudit jiní, protože člověk, který v tom hraje hlavní roli, nemůže vynést objektivní soud, ale myslím, že k té krátké době, kterou jsme od listopadu prožili, říká opravdu pár hlasitých slov.Posezení ve Viole, pražském centru poezie, logicky navozuje otázku právě o stavu poezie na českých tocích. Před pár dny básník Miroslav Holub s notnou dávkou sarkasmu pravil, že se zájmem o poezii to není tak špatné: sám viděl plný obrovský sál, na pódiu básníci četli své verše, herci je přednášeli… Ano, ale bylo to ve Vancouveru…Taky jsem to slyšel vyprávět.Myslíte, že je od nás do Vancouveru příliš daleko? Vzdálenosti se podle mého mínění zkracují. Sám jsem toho živým dokladem, protože se zrovna chystám do Ameriky, mimochodem už počtvrté, a to je něco, o čem jsem si nikdy netroufl přemýšlet. Spíš jsem si myslel, že se tam nepodívám ani jednou. Vzdálenosti přestávají hrát roli. A to je dobře, protože vliv všeho, co jiné kultury přinášejí, je nepochybně nutný pro každou kulturu, která v dobrém ovlivněna být chce. Pro nás, při přechodu k jinému systému, je to tím důležitější. Ale neznamená to upnout se na jedno místo, na jeden bod. Chce to široké spektrum zájmů. Jeden bod nepohne zeměkoulí, natož lidským myšlením.Máte rád poezii? Mám rád poezii, samozřejmě. Ale vždycky jsem zastával názor, že by si ji měl člověk dávkovat sám. Vybrat si chvilku, kdy má na ni chuť a čas. A hlavně mu poezii nenutit! Proto jsem svého času v Divadle Na provázku protestoval proti inscenaci Skácelovy sbírky „ Na dávném prosu“.Ale Skácelovy verše musí uchvátit každého posluchače… Já si myslel, že by si lidé měli sami určit, kdy to chtějí a jak to chtějí. Že jim nebudeme předhazovat, jak si to představujeme my. Ale nakonec tu při vyhrála Eva Tálská tím, že inscenaci udělala tak skvěle, že dokonce i pan Skácel na ní vydržel až do konce, což byla výjimka, protože byl znám tím, že z každého přednesu svých veršů odcházel se slovy: „Recitaci nesnáším. Mé verše se musí vyprávět!“Máte rád malé divadelní formy? A třeba One Man Show? Mé představení ve Viole vzniklo čirou náhodou. Její ředitelka paní Viklická si přála, abych tady hrál. Oslovila mě a nabídla, abych si zavzpomínal na Brno. Původně jsem si zvolil knížku Pavla Řezníčka „hvězdy kvelbu“, ale pak jsem ji opustil a zadoufal, že moje vlastní zážitky snad celý večer unesou. Takže vzpomínám na Brno nejen ve Viole, ale jezdím s tím pořadem i po republice. Shodou okolností mám teď dlouhou šňůru, předznamenávající vydání tohoto pořadu na dvojkazetě, z nichž jedna se jmenuje Pořád se něco děje a druhá Furt ve střehu.Dá se říct, že Praze objevujete Brno? Jestli pro Prahu objevuju Brno, to se nedá říct. Mám pocit, že Brno se v Praze objevit nedá. Brno musíte objevit tam, kde je, to znamená v Brně. Ale každopádně tady objevuju lidi z Brna. To stačí samo o sobě. žije tady nejen hodně Brňáků, ale i Moraváků. Mám pocit, že Morava produkuje hodně kvalitních lidí, kteří skončí v Praze, aby obohatili ať už kulturní, vědecký nebo politický život téhle země. To, myslím, svědčí o tom, že Morava je věčnou zásobárnou.Můžete s klidem pravit, že vaši Pražané vám rozumějí? To bych mohl říct jako Vídeňák, kdybych se trochu cítil být Mozartem. Ale nemohu si stěžovat. Nechci to zakřiknout, ale za tu dobu, co jsem v Praze od 1. ledna 1990, mi, doufám, mí Pražané rozumějí. Viděl jsem televizní zkrácenou adaptaci hry Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík, tentokrát pod názvem Valčík na uvítanou. Vůbec vám nechci lichotit, ale byl jsem vaším výkonem v postavě koncentráčníka Krause přímo fascinován. Ten člověk je vykřičník, zlé svědomí mnohých, kteří se ve válce přinejlepším přikrčili a jen se dívali…Také vás ten příběh o vině a svědomí tak bere? V televizi to byl jen určitý výsek inscenace, kterou hrajeme ve Stavovském divadle. Není to zkrácené přejaté představení, ale inscenace zcela nová, nekonkurující divadelnímu nastudování. Jak na jevišti, tak při tvorbě téhle inscenace jsem měl vzrušující pocit, dojem, že je to něco, co naléhavě naše lidi oslovuje. Musím ale přiznat, že při zkouškách, tenkrát před dvěma lety v Národním divadle, jsem měl trochu obavy, jak bude hra přijímána.Mám dojem, že jste se bál zbytečně… Ohlas skutečně předčil očekávání. Říkal jsem si, že postava, kterou ztvárňujete, je ve své neživosti až příliš živá. Člověk, který zahynul v peci krematoria, oslovuje po válce nejen své souputníky, ale hlavně ty, kteří přežili. Mám stejný pocit. Mnohým, kteří to viděli a hlavně zažili, musela jistě na zádech naskakovat husí kůže. Kdo chce, může to chápat i jako aktuální reakci na revoluční, byť sametové jizvy.Kevin Costner je neodmyslitelně v českém podání spojen s vaším hlasem, stejně jako Luis de Funes s Filipovským a Girardotová s Věrou Galatíkovou. „Váš“ Costner v „Tanci s vlky“ nebo ve filmech „JFK“, „Dokonalý svět“ a „Osobní strážce“ je opravdu zážitek. Hledáte k postavě, které dáváte hlas, nějaký vztah? Hlavně mám vztah k odpovědnému a kvalitními dabingu, který se dnes dělá velmi různě a někdy i hrůzně. V Brně jsem v dabingu byli vychováni k důslednosti a pečlivosti, tamější dabing měl svou úroveň, i když také své neduhy, třeba občas brněnský akcent. Dabing jsem měl vždycky rád, ale teď, protože se při té přemíře dovážených filmů seká jako na běžícím pásu, a většinou jde o nekvalitní filmy, se přiznám, že mě to nezajímá. Roli v dabingu jsem ochoten přijmout jen potud, pokud je zajímavá, hraje ji herec, kterého mám rád, protože je dobrý. To je případ Kevina Costnera. Nebo Gérarda Depardieua, kterého jsem daboval ve filmu Danton. To jsou filmy, které mě berou, stejně jako výkony špičkových herců. Mohu se při tom i lecos přiučit a pochytit. Kromě toho je práce v dabingu jednou z mála příležitostí, kdy mohu vidět film, na který se z časových důvodů do kina nedostanu.Slýchám vás dvakrát týdně dabovat nekonečný seriál… Ano, „Báječná léta“, která mají ohromnou sledovanost. Vím také proč – ten seriál je prostě dobrý. Jeden z mála kvalitních, které k nám z Ameriky dorazily. Když jsem nadaboval čtyřiadvacet dílů, řekl jsem si, tak, to byl nejdelší seriál, jaký jsem kdy dělal! Načež jsem se dozvěděl, že televize koupila dalších sto dílů! Takže každou volnou chvilku teď trávím na Kavčích horách. Dnes jsem dokončil pětaosmdesátý díl! A víte, co je na tom zajímavé? Oni mají stále o čem hrát. Třikrát v Americe, teď se chystáte počtvrté.Chtěl byste hrát ve Spojených státech divadlo? Myslím v tom systému, kdy je herec najímán a na jednu inscenaci a po derniéře se musí poohlížet po novém angažmá. Zdá se to být kruté, ale zřejmě to plodí kvalitu… Rozhodně netvrdím, že bych nechtěl hrát v Americe. Jistě by to byla zkušenost k nezaplacení. A ohledně toho systému: i u nás se už začíná rozbíhat. Věčně nebude možné, aby herci byli zaměstnáváni v divadle za malý plat a zároveň se honili po dabingu, rádiu, televizi, filmových ateliérech…Jak se vám líbí v Americe? Byl jsem jen v New Yorku. Ten mě fascinoval. Teď už mi připadá jako důvěrně známý a pokaždé se těším na další návštěvu. Ale New York není Amerika… Tahle návštěva bude ovšem mimořádně důležitá… Je to první historický zájezd činohry Národního divadla do Spojených států. Jedeme s Goldoniho Sluhou dvou pánů. Budeme ho hrát v clevelandském Playhouse Theatre, kde za války Voskovec s Werichem dávali Těžkou Barboru. Před mnoha lety jsem ve Stavovském divadle viděl Sluhu dvou pánů s Janem Pivcem v titulní roli. Byl to velký zážitek, při němž celé hlediště doslova řvalo smíchy. Měl jsem možnost se přesvědčit, že historie se opakuje.Máte rád osvícenské komedie, konkrétně právě Goldoniho? Mám. Je to nádherná příležitost, která vás potká jednou dvakrát za život. Myslím, že se povedl malý zázrak, proto že divadlo je plné až po strop a lidé bouří nadšením. Víc si herec přát nemůže, zejména v Národním divadle, kde jsem měl dojem, že v historické budově pomalu už k něčemu takovému nemůže dojít. A vidíte, dochází! Vyvrací to teze těch kritiků s malým „k“, kteří pořád něco hlásají o krizi v činohře Národního divadla a nedají pokoj. A přitom se neobtěžují zhlédnout vynikající inscenace jako je Ženitba nebo Rok na vsi, nebo zrovna Sluha dvou pánů. Zjistili by, že nemají pravdu. Ale spíš to ani zjistit nechtějí. Pak je to ovšem jejich problém. A ať s ním nezatěžují ostatní.Děláte si z kritiky těžkou hlavu? Těžkou hlavu rozhodně ne, ale samozřejmě mě mrzí, když práci, do které tvůrci investují úplně všechno a mnohdy ještě snad i něco navíc, někdo z jakýchsi neomylných výšin shodí třemi řádky, aniž by se inscenací seriózně zaobíral, přemýšlel a lámal si hlavu tím, proč se kus hraje zrovna takhle a ne jinak. Hrajete hlavní role v divadle, vidíme a slyšíme vás v televizi, dabingu, rozhlase.Jste dnes jedním z nejpopulárnějších herců. Mnoho lidí vám určitě závidí. Jak se s tím vyrovnáváte? Se závistí se sice setkáváte, ale nepřímo. Vždycky vám ji někdo zprostředkuje, vypráví o ní, dostane se vám o ní svědectví z druhé ruky. Tak už to u nás bývá, je to národní sport: nikdo vám neřekne přímo do očí, že mu ležíte v žaludku. Závist prostě existuje a někde za zády se jí velice dobře daří. Já ji moc nevnímám a zatím si opakuji jednu věc: dokud je člověk zaujat prací a má čím se zabývat, dokud se nezastaví, nemá čas o závisti přemýšlet. Snad je o tom, že je to normální lidská vlastnost. Lépe řečeno – nenormální lidská vlastnost, která byla časem povýšena na normální.Mnoho herců sní o vlastním divadle. Nechtěl byste být sám sobě principálem? Nevím. Jednou po tom možná zatoužím, ale zatím nemám čas se takovou myšlenkou zaobírat. Všechno se odvíjí od toho, jak moc je člověk ponořen do práce. Musím to zaťukat, zatím jsem v tom až po krk. Ale vlastnit divadlo neznamená mít míň práce, dnes to není žádná výhoda, spíš obrovská starost. Vím to od Bolka Polívky, který má své divadlo v Brně. To není jen být panem ředitelem, přidělovat si role a hrát si, co chci. Jistě to lze, ale je to taky obrovská starost o to, aby divadlo přežilo, sehnalo peníze a vědělo, že zítra nestáhne oponu, protože nezaplatí nájem.Nechtěl byste vychovávat novou hereckou generaci?Miroslav Donutil jako pedagog, to by neznělošpatně. Uhodil jste řebíček na hlavičku: tohle je taky otázka času. Já už něco takového zkusil, půl roku jsem učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale z časových důvodů to nešlo. Něco takového se musí dělat poctivě, věnovat se studentům se vším všudy. Dobře si pamatuju, jak se nám na JAMU někteří pedagogové věnovali málo, protože hodně hráli nebo byli vytíženi jinými úkoly. Když nemohu dělat něco naplno, nedělám to vůbec. Ale kdyby mě někdo oslovil a nabídl mi pedagogickou práci, asi to budu velmi vážně zvažovat.Na gymnáziu jste v Brně hrával ve studentském divadle, které se jmenovalo nepříliš povzbudivě: Debakl. Vzpomínáte na ten čas her a malin nezralých? Vždycky a rád. Byla to moje první konfrontace s divadlem. Pomáhal jsem ho zakládat a bylo nám s ním moc dobře, protože jsme užili i spoustu legrace. Během studia by si mladí lidé měli nacházet podobné zájmy, protože si posílí sebevědomí a zároveň se naplní určitými hodnotami. Upevní si imunitu proti nástrahám, které se je snaží v období dospívání polapit. Mám na mysli třeba drogy. Je nesmysl utápět se jen v diskotékách, bloumání a popíjení. Pro mladý život je to velmi málo. A navíc je to začátek konce.Vzpomínáte na něco nerad? Takový druh ohlížení nemám rád. Raději vzpomínám na to dobré, co mě potkalo. Negativní vzpomínky se časem stejně vymazávají a zbývá jen to příjemné a veselé. Nehledám v minulosti křivdy a podrazy, snažím se vycházet z toho, co bude a co mě čeká.Co nerad vidíte kolem sebe právě teď, v této době? To, co nás obklopuje, co vidím v televizi, o čem čtu v novinách. Spousta podvodů, machinací, mnoho nevyřešených svinstev, vražd a surovostí. Pokud navíc nějaká aféra není vyřešena a viníci zůstanou nepotrestáni, pak je to větší tragédie, než aféra sama. Lidé, kteří jsou za řešení odpovědni, by měli být za neplnění povinností trestáni. To se bohužel v mnoha případech neděje, jsme toho každodenními svědky a mám dojem, že začíná být povinností umění to ukazovat. Měly by se rodit scénáře, které tyhle věci alespoň na umělecké platformě řešit budou! Je to nutné, abychom se neutápěli ve skepsi, ale aby ji převálcovala naděje.Jste spokojený člověk? Relativně spokojený. Právě ze slova relativní byste mohl vyčíst určitou nespokojenost. Kdyby byl totiž člověk spokojen, byl by to začátek konce. Musí se hlídat, být „furt ve střehu“, jak říkával brněnský silák Franta Kocourek.Kdybyste měl tu moc, vydal byste nějaký zákon o kultuře? Žádný zákon o kultuře neprospěje tak, jako to, když lidi sami budou chtít být kulturními. Budou se chtít dozvídat, číst, vzdělávat, trvat na tom, aby kultura nezanikla, aby úředníci, kteří se kultuře věnují, byli za své počínání zodpovědni, aby postupem času úplně vymizeli, protože úředník není v kultuře tím nejdůležitějším. Důležití jsou ti, kteří kulturu tvoří – umělci. A ti by měli mít od státu větši podporu než v současné době. Na kulturu nesmíme zapomenout, je to naše svatá povinnost. Národ bez kultury je špatný národ. Jaká bude jeho kultura, takoví budeme i my.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Lokomotiva poprvé dorazila do Prahy, vesele zahoukala a pustila nad ní pravidelnou dávku páry, jako by si chtěla oddechnout, že má dlouhou c e s t u z Olomouce za sebou. Byl to pohled velkolepý a city radostné zmocnily se všech přítomných. Do jásotu davu zněly zvony a rány z děl. Je tři čtvrtě na pět odpoledne, 20. srpna léta Páně 1845, a celá Praha je shromážděna na C. K. státním nádraží (dnešní Masarykovo), aby uvítala první slavnostní vlak. Pánové v úzce střižených kabátech, s cylindrem na hlavě se hůlkou decentně opírají o zem. Dámy do nich zavěšené, upnuté v korzetech, s kordulkou a elegantním slunečníkem mávají hedvábnými šátky. Neobdivují se jen nebývalé technické novince, nýbrž vítají příslušníky vládnoucí dynastie – arcivévodu Františka Karla, Štěpána a Karla Ferdinanda, jejichž přítomnost dod ává pražské slavnosti lesku. Před velkoryse řešeným nádražím ční do srpnového nebe prapory v barvách císařských i pražských na slavobráně s nápisem „Willkommen“. Den poté je lokomotiva „Böhmen“ slavnostně svěcena pražským arcibiskupem Aloisem Josefem sv. P. Schrenkem. První veřejnou železnici taženou koňmi uvedla do provozu Velká Brit ánie již v roce 1801. Století průmyslové revoluce právě začalo rozkvétat.
Absolutistická rakouská vláda se však k železnicím nejprve obracela zády, neboť v ní viděla něco, co zásadně mění „staré dobré časy“. Nakonec ji hospodářské zájmy přece jen donutily, aby stavbu drah podporovala alespoň tím, že udělovala privilegia soukromým železničním společnostem. A tak se stalo, že v Českých zemích byla v roce 1828 uvedena do provozu koněspřežná dráha jako první na kontinentě. V tomto období vznikly v Čechách dvě izolované koněspřežné dráhy, a to Budějovicko-linecká a Pražskolánská, a první kmenová parostrojní železnice monarchie z Vídně přes Moravu do Bohumína a odtud do Haliče, takzvaná Severní dráha císaře Ferdinanda. Na tu byla později napojena v Olomouci trať do Prahy s připojením na Drážďany, Berlín a Hamburk. Železná dráha, po níž se pohybovaly vozy podobné formanským nebo poštovským kočárům s kouřícím železným parovozem vpředu, se stala symbolem pokroku a předzvěstí nových časů.
CESTA DO PRAHY. Zkušenosti se soukromým železničním podnikáním ukázaly, že by nebylo rozumné ponechat výstavbu základní železniční sítě soukromým akciovým společnostem. Tak se stalo, že koncem listopadu 1841 podal prezident dvorské komory císaři návrh, aby se další výstavby železnic ujal stát a jejich provoz svěřoval po ukončení stavby železničním společnostem. Rok nato bylo zřízeno generální ředitelství státních drah, které navrhlo, aby byla nejdříve, a to do tří let, vybudována trať z Olomouce, kde končila odbočka Severní dráhy Ferdinandovy, do Prahy a odtud údolím Vltavy a Labe do Podmokel a Drážďan, zároveň z Brna do České Třebové na olomoucko-pražské dráze. Stavba spodní i vrchní dráhy o délce 250 kilometrů byla postupně zad ána podnikatelství bratří Kleinů, které převzalo – spolu s budějovickým Vojtěchem Lannou – i náročnou stavbu pražského nádraží státní dráhy. Nejstarší pražské nádraží se tehdy jmenovalo „C. K. státní nádraží“ podle názvu společnosti, která financovala stavbu a zajišťovala provoz – Společnosti státní dráhy, ačkoli byla soukromá. Svou rozlohou i velikostí a výstavností budov, počtem kolejí i jejich délkou, náleželo C.K. státní nádraží mezi největší na evropské pevnině. Tento projekt byl v té době nejvýznamnějším a největším hospodářským a vojenským podnikem v celé monarchii a stát na ni soustředil všechny pohotové finanční a materiálové zdroje. Navíc v českých zemích byla celkem velká nezaměstnanost a bída, takže ani o pracovní síly nebyla nouze, a na stavbu se mohlo soust ředit až dvacet tisíc dělníků. Díky tomu se podařilo náročnou železnici s mnoha tunely (například Třebovický, který byl ražen jílem a tekoucím pískem), kamennými mosty a viadukty skutečně dokončit do tří let a 20. srpna mohl na pražské nádraží přijet první slavnostní vlak z Olomouce. Vezl ve svých salónních kupé vzácné cestující – příslušníky císařské rodiny, kolem šesti set vznešených hostů z Vídně, zástupce soudů, měst, kterými vlak projížděl, umělce, vědce, diplomaty z Evropy i zámoří. Byla to záležitost skutečně světového formátu, jen vždy ironický Karel Havlíček si neodpustil jedovatou poznámku o tom, že Praha byla k Vídni připoutána železem. Ovšem většinou byla dráha chápána jako mocný impuls k rozvoji průmyslu a k snadnějšímu kontaktu se světem.
SLAVNÁ JÍZDA. „První slavnostní jízda na olomoucko- pražské dráze byla do jisté míry opakováním první jízdy parního vlaku na rakouském území z Vídně do Brna,“ říká ing. Zdeněk Maruna z ředitelství České dráhy. „Ovšem opakována byla spíš duchovní podstata, neboť vývoj vozidel zaznamenal za uplynulých sedm let značný technický pokrok. Stejně jako do Brna, přijel i do Prahy vlak se sedmi vagóny, tažený dvěma lokomotivami. Jenže tentokrát to byly lokomotivy daleko silnější a vagóny takzvaného amerického typu pro 60-70 cestujících daleko robustnější. A stejně jako při brněnské slavnosti přijela do Prahy nejprve lokomotiva předvojová, na které cestoval hlavní inženýr stavby Jan Perner.“ Zajímavé je, že lokomotivy měly své názvy, a to české i německé, což bylo na tehdejší dobu dost neobvyklé. Předvojová nesla název „Čechy – Böhmen“, další dvě „Praha“ a „Olomouc „. Slavnostní jízdou 20. srpna se ale rozvoj železniční sítě nezastavil. Když bylo dohodnuto, že severní státní dráha Praha-Ústí-Podmokly a dále do Drážďan bude vycházet z téhož města, bylo zapotřebí dostat se z kóty nádraží do údolí Vltavy na sever od Prahy. Znamenalo to postavit trať na náspu po celé délce Královské obory a napojit se velkým obloukem z nádraží. Tehdy navrhl Alois Negrelli, pozdější projektant Suezského průplavu, uvedenou část dráhy jako mohutný kamenný viadukt s 85 kvádrovými klenbami. Stavba trati do Německa, do Evropy, do světa mohla pokračovat.
OSUDOVÝ VLAK. Od slavné jízdy prvního vlaku na olomoucko-pražské dráze uplynulo150 let a stejně jako tehdy i letos protnou krajinu dvě parní lokomotivy protokolárního vlaku, aby nám tuto událost připomněly. „Chceme oslavit nejen 150. výročí železnice ve smyslu technickém, ale také humanitním,“ říká doc. ing. Rudolf Pohl, CSc., ředitel kanceláře Nadace pro oslavy 150. výročí příjezdu prvního vlaku do Prahy na Masarykovo nádraží na Fakultě dopravní ČVUT v Praze. „Chceme se sice podívat do minulosti, ale skrze přítomnost vidět také cípek budoucnosti. Jestliže má do budoucna železnice něco znamenat, tak se musí prosadit také v kulturní oblasti, a to především v kultuře cestování.“ Nadace si od oslav slibuje mnohé. Především by si přála prosadit, aby Masarykovo nádraží, které je nejstarší železniční dochovaná technická i kulturní památka v Praze, v České i ve střední Evropě, byla vyhlášena národní kulturní památkou a ve shodě s tím rehabilitovat sochu T. G. Masaryka od Jana Štursy v prostoru nádraží. „Oslavy chápeme jako start ke kulturní obnově celého areálu v historick ém sídle staré Prahy,“ říká docent Pohl. „Přesně jako před 150 lety se pořádá večer 20. 8. slavnostní ples na Žofíně,“ seznamuje ing. Václav Sosna, vedoucí oddělení depa Masarykova nádraží, s programem oslav, které potrvaj í až do 3. září. „Těch akcí je mnoho, 21. 8. se pořádá představení Mozartovy opery ve Stavovském divadle. Z Prahy, Olomouce a České Třebové budou vypravovány zvláštní parní vlaky pro veřejnost, v celém prostoru poštovního dvora a depa bude vystaveno 26 exponátů železničních vozů, přímo na nádraží budou probíhat oborové dny výrobců železniční techniky a tak dále. Ovšem nejdůležitější je samozřejmě onen protokolární vlak. Vyjede v 8.50 z Olomouce, na cestě má několik zastávek v různých městech a do Prahy dorazí přesně v16.45, stejně jako před 150 lety. Celou cestu jej bude provázet takzvaný komerční vlak, jehož trasa koresponduje s tratí historické soupravy. my mu říkáme fotovlak, protože z něj si mohou fanoušci fotografovat parní soupravu.“ „I když nemůžeme očekávat žádné zázraky, přesto se domníváme, že máme jedinečnou příležitost přistoupit k těmto oslavám se vší odpovědností, s nadhledem doby, v kontinuitě času všech předcházejících generací,“ svěřuje se ing. arch. Pavel Mošťák, předseda nadace. Vlak, který v polovině minulého století vtrhl do naší krajiny, si rychle získával sympatie nejen podnikatelů, ale i cestující veřejnosti. Teprve železnice udělala z Evropy Evropu .
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Dnešní fyzikální teorie nepovažují vakuum za „absolutní prázdno“, nýbrž za prostředí, v němž sice nejsou žádné částice hmoty, ale dochází tam k tzv. virtuálním procesům, provázeným zrodem a okamžitým zánikem dvojic virtuálních (tj. možných) částic. Na tvrzení, že vakuum není prázdnotou, není nic paradoxního. V jeho hloubce totiž přece jenom něco je. Představme si prostor, v němž není ani plyn, ani molekuly, ani atomy, který je prost jakékoli hmoty. Není to však absolutní „nic“. Probíhá tam činnost, jsou tam pole. Vakuum „vibruje „, „kolísá“. Toto kolísání je projevem energie. Dva přední fyzikové si jen tak „pro legraci“ udělali zajímavé výpočty. Richard Feynman a John Wheeler zhodnotili energetický potenciál vakua uvnitř obyčejné žárovky. Ukázalo se, že stačí k tomu, aby přivedl do varu všechny oceány na naší planetě. Zní to neuvěřitelně, že?
VESMÍR JE SKORO PRÁZDNÝ… Bylo by velmi zajímavé naučit se získ ávat a využívat aspoň malou část této energie z „ničeho“. Právě o to se pokusil americký fyzik Robert Foward. uveřejnil v časopise Physical Review zprávu s titulkem „Získávání elektrické energie ve vakuu vazbou vrstevnatých induktorů“. Na druhé straně vědci v moderních kosmologických „scénářích“ připisují energii vakua zcela mimořádnou úlohu v prvních okamžicích existence vesmí- ru. Zahrnutí vakua mezi aktivní faktory v nekonečném mechanismu vzniku světa připadá nezasvěcenému podezřelé. V teoriích „rozpínajícího se“ vesmíru vystupuje tato energie obdobně jako antický „deus ex machina“, přičemž dostává jistý nádech iracionality. Jak může vakuum tj. „nic“, produkovat „něco“, co se od něj liší? Tady se budeme muset vrátit ke kvantové teorii. Tato teorie považuje elektrony za svérázné částice s vlnovými a korpuskulárn ími vlastnostmi zároveň, třebaže si to na první pohled odporuje. Tělesa mají podle kvantové teorie svérázné charakteristiky, které se radikálně liší od zástupců klasické fyziky. Totéž se týká kvantového pojetí vakua. Už v antice se setkáváme se dvěma filozofickými směry, jež se různí v pohledu na podstatu vakua a formy jeho existence. Pro atomisty, například Demokrita, spočívá podstata reality, jež nás obklopuje, na jedné straně v atomech, nedělitelných částicích, které v různých kombinacích tvoří tělesa, na druhé straně ve vakuu.
Aristoteles naproti tomu sáhl k rafinovanějším argumentům a dokazoval, že vakuum neexistuje. „Příroda se bojí prázdnoty“. Tato teorie se dožila 17. století. Po roce 1644 se objevily nové myšlenky. Torricelli, Galileiův žák, tehdy předvedl pokus, kterým se proslavil: Uchopil sklen ěnou trubici, na jednom konci uzavřenou, a naplnil ji rtutí. Pak ponořil volný konec trubice do nádoby s rtutí. V trubici se hladina rtuti snížila a zastavila se přesně nad její úrovní v nádobě. V horní části trubice vznikla prázdná hmota. „Návrat“ kvantové teorie k myšlence neexistující prázdnoty, jak jsme toho svědky dnes, může vypadat paradoxně. Klasická fyzika nás navzdory Aristotelovi naučila, že příroda má ráda prázdnotu. Vesmír je skoro celistvé vakuum, v němž je hmota výjimkou. Ale i ona se skládá v podstatě z prázdnoty. V měřítku atomu je vzdálenost mezi jádrem a elektrony obrovská. Často slýcháme, že se látka skládá z vakua, ale hmota, kter á je vytváří, je soustředěna v nicotných částech prostoru. Proti této koncepci, „všudypřítomnost“ vakua a krajní zředěnost látky, existuje jiná, která nechápe vakuum jako prázdnotu. John Wheeler o tom napsal: Žádné jiné tvrzení mi nep řipadá tak fundamentální jako toto: vakuum není prázdnota, je to oblast projevu nejmocnějších fyzikálních procesů.“ Tak vysvětluje problém kvantová teorie, oblast vědění, která popisuje strukturu a procesy probíhající v mikrosvětě. Ale jak je to možné?
POZORUHODNÉ VIRTUÁLNÍ ČÁSTICE. I při teplotě absolutní nuly, říká kvantová teorie, je ve vakuu určitý „zbytek“ něco neodstranitelného. Jsou to elektromagnetick á pole. Setk áváme se s tím, čemuž fyzikové říkají „energie absolutní nuly“. Vakuum v tomto stavu neustále kmitá, podobně jako vlny na povrchu. Tyto vlny jsou vizuální představou kmitů, jež nepřetržitě produkují částice, žijící velmi krátkou dobu. K pochopení takovéto neobvyklé aktivity se musíme seznámit se základními teoretickými tezemi kvantové elektrodynamiky. První z nich je Heisenbergův princip neurčitosti. Jeho podstata tkví v tom, že není možné současně změřit rychlost částice a určit její polohu. Na druhé straně musíme mít na paměti základní fyzikální zásadu, zákon zachování energie. V každé interakci, bez ohled u na její podstatu, se zac h o v á v á energetická rovnováha. Při srážce dvou částic musí být sumární energie stejná jako před dotykem. Rovnováha mezi „přísunem“ a „spotřebou“ energie musí být ideální. Je to jeden z nejpřísnějších zákonů veškeré fyziky, který ovšem platí bez výjimky i v oblasti interakce elementárních částic. Ale v dané oblasti musíme brát v úvahu Heisenbergův vzájemný poměr.
Připouští existenci procesů, které se na pohled podobají kouzlu. Jestliže podle něho měříme energii elektronu například během velmi krátkého, ale zaznamenaného časového úseku, míra přesnosti tohoto měření bude nepřímo úměrná jeho trvání. Logicky vzato, může být neurčitost měření při velmi krátkém časovém úseku dosti značná. Proto si můžeme představit, že v těchto nekonečně malých okamžicích může být energie velmi velká. Nesmlouvavý požadavek zákona o zachov ání energie se může naprosto „zákonně“ obejít. Jmenovitě můžeme připustit existenci krátkou dobu žijících částic ve vakuu. Období jejich života je o to kratší, oč větší mají energii. Vzájemný poměr neurčitosti tak skýtá možnost ústupku vůči zákonu o zachování energie. Představíme-li si soustavu protonu a neutronu, který se kolem něho neustále otáčí, pak je proton obklopen částicemi vzniklými z vakua. Vytvářejí „oblak“, výsledek kmitání elektromagnetických polí, které existují mezi protonem a neutronem. Fyzikové mají za to, že kmitání těchto polí má nahodilý ráz, čímž vznikají tzv. virtuální (možné) částice. Fyzikové dělají rozdíl mezi nimi a reálně existujícími, jako je například proton a elektron.
Virtuální částice, vzniklé z „ničeho“ a nezbytně tamtéž mizející, jsou po dobu své kratinké existence stejně reálné jako ostatní. Vznikají ve dvojicích. Tato teze vyplývá z jiného, rovněž základního zákona o zachování množství pohybu. Jako příklad můžeme uvést elektron a pozitron. Každou z těchto dvojic ovšem pozorovat můžeme. Vnucuje se záměr, že vznik částic z „ničeho“ porušuje zákon zachování energie, aniž to příroda zaznamenává. Problém je řešitelný velmi jednoduše. Čím větší energie bude převzata z vákua, tím rychleji zmizí v důsledku anihilace (tj. zničení, zmaru) částice.
ZDROJ ENERGIE? I v nejhlubším vakuu, jaké si dokážeme představit, kde není jediná částice tudíž existují nahodilé kmity, které nep řetržitě vytvářejí z prázdnoty virtuální částice, jež mizejí, sotva se stačí objevit. Na základě zmíněných úvah můžeme tvrdit, že všechno je ve vakuu. Kmitání polí vzniká ze všech částic počínaje nejleh čími (elektrony) a konče nejtěžšími ve fyzice vysokými energiemi. Ve vakuu přitom existují také dosud neznámé částice. Proto nemůžeme vakuum definovat jako „prázdný prostor“, inertní a oproštěný od všeho, nýbrž jako prostor s hojností energie. Jelikož se elektron ve vakuu přesouvá, můžeme si jej představit jako plovoucí mezi neustále útočícími virtuálními částicemi. Tuto domněnku vyslovil John Weeler. Zároveň si můžeme položit oprávněnou otázku, zda existují nějaké důkazy o takových procesech ve vakuu. Ano, existují. Jako první je objevil na sklonku čtyřicátých let holandský fyzik H. Kazimir. Pozorovat dvojici virtuálních částic možné není, ale jejich kvantitativní projevy ano. Podstata Kazimirova efektu je taková: Do volného prostoru se umístí dvě kovové desky, a pak se zařízení ochladí. Do okamžiku dosažení energie absolutní nuly má tepelné záření snahu obě desky k sobě přiblížit.
Při dosažení absolutní nuly se elektromagnetické záření rovněž snaží desky spojit. Energie vakua produkuje tlak. Jeho nekonečně malou hodnotu se podařilo změřit v roce 1958 jinému holandskému fyzikovi, M. Sparnaaiovi. Jiný příklad energie vakua má název Lambův posuv. Elektromagnetické pole spojující elektron s atomovým jádrem může vést ke vzniku dvojic částic pozitron- elektron ze souhrnu virtuálních částic. Tento proces vzniku a mizení virtuálních částic vyvolá to, čemu fyzikové říkají polarizace vakua. V důsledku této polarizace dochází k nepatrné změně oběžné dráhy elektronu kolem jádra. W. E. Lambovi se podařilo velmi přesně změřit tuto zanedbatelnou odchylku pro atom vodíku, za což byl vyznamenán Nobelovou cenou. Vyvstává na první pohled podivná otázka využití vakua jako energetického zdroje. Těžkosti ovládnutí jaderné syntézy jsou všeobecně známé, takže zmínka o využití energie vakua vzbuzuje u fyziků skeptický úsměv. A přece…Je možné, že se článek Roberta Fowarda, v němž navrhuje získávat elektrickou energii z vakua s využitím Kazimirova efektu, časem stane prvním krokem v dějinách využití energie vakua. Energie z „ničeho“.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal: Václav Rout
Potichu a opatrně jsem našlapoval na stezce, prst připravený na spoušti fotoaparátu. Náhle napravo zapraskaly větve. Otočil jsem hlavu a zůstal stát. Akorát včas. Deset metrů ode mne se zastavil ten, na nějž jsem tak dlouho čekal. Bison bison – relikt z pleistocénu, jehož stáda až do konce minulého století pokrývala v mnohamiliónovém počtu celý severoamerický kontinent. Není sám. Z porostu za ním vystupují další a další kusy a v nevelké vzdálenosti ode mě procházejí. Stačí jen natáhnout ruku a mohu se jich dotknout. Raději však stojím a ani nedutám. Yellowstonský národní park splnil moje očekávání.
V roce 1871 expedice dr. Ferdinanda V. Haydena prováděla již čtvrtým rokem geografický průzkum západu Spojených států na sever od proslulé Oregonské stezky. Členem týmu byl i mladý, tehdy 29letý fotograf William Henry Jackson. Jeho nádherné fotografie společně s kresbami dalšího člena expedice Thomase Morana, doplněné nadšeným popisem samotného Haydena, vedly v roce 1872 Kongres Spojených států k do této doby ojedinělému rozhodnutí – vyhlášení prvního národního parku na světě. A tak vznikl Yellowstonský národní park, který je svými 3472 čtverečními mílemi jedním z největších národních parků v USA a který se stal vzorem při zakládání dalších národních parků na celém světě. Začátky nebyly lehké. Pravda, davy turistů se do tohoto bohem zapomenutého (či snad naopak chráněného) koutu země nehrnuly, ale občas sem zabrousily tlupy dosud nezpacifikovaných Indiánů, či naopak prospektorů, kterým výraz národní park nic neříkal. A tak musela nastoupit armáda, která tento ostrov zapomnění měla nejen hlídat před nežádoucími elementy, ale též se starat o park jako takový. Armáda zde zůstala až do roku 1916, kdy prezident Woodrow Wilson založil National Park Service, která převzala ochranu a správu všech tehdejších národních parků (již jich bylo 14) s Kongresem stanovenou úlohou „udržovat ráz krajiny, přírodu, historické objekty, flóru a faunu v takovém stavu, abychom je zachovali neporušené pro radost i dalším generacím“.
PEKLO. „V pravé poledne nastala tma jako o půlnoci. Oblohu zakrývala těžká černá mračna dýmu. Náhle se nedaleko objevil sloup ohně. A druhý, třetí. Další a další plameny vyskakovaly a obkličovaly nás. Žár se stával naprosto nesnesiteln ým.“ To nepopisuje Dante ve svém slavn ém díle peklo, ale pouze jeden z ná- vštěvníků vzpomíná na nejčernější den v novodobé historii Yellowstonu – 7. září 1988. Tehdy požár, jenž v parku zuřil již od 20. srpna, dosáhl srdce Yellowstonu – Old Faithful Inn, hotelu z roku 1904 a jednu z největších dřevěných staveb na světě. Naštěstí se vítr obrátil, a tak stavba zůstala ušetřena. Požár nevzplanul náhle a nečekaně. Již počátkem léta se objevilo několik menších požárů, které byly pečlivě sledovány. Požáry se vyskytují v parku pravidelně každý rok, a tak nebyl důvod k znepokojení. Většinou přijde déšť, který je uhasí. I počátek léta nesvědčoval, že tomu bude stejně. Např. v květnu spadlo 181 % průměrných srážek, což je téměř dvakrát tolik. V následujících měsících však jako když utne. Ani kapka. Skutečnost, která se neudála ani jednou za 116 let dlouhé historie parku! A pak se to stalo. Po žár vzplanul a nic jej nemohlo zastavit. Od 20. srpna ničil vše, co mu přišlo do cesty. Staleté stromy, stejně jako právě vzrostlé keříky. Do likvidace požáru se zapojilo 25 000 záchranářů z celých Spojených států. Všichni se snažili zadržet postup ohně a s napětím toužebně očekávat déšť. Ten se dostavil až v sobotu 10. září. „Konečně déšť,“ s úlevou si vydechl nejeden záchranář. Podle následujících propočtů a měření, které byly ukončeny koncem roku 1988, zachvátil požár celkem 36 % plochy parku. Jednalo se tak o největší katastrofu od roku 1959, kdy Yellowstone zasáhlo ničivé zemětřesení.
WONDERLAND. Země se mi pod nohama začíná nepatrně chvět. Davy turistů a množství připravených fotoaparátů dávají tušit, že se bude něco dít. A vskutku. Z malé vyvýšeninky přede mnou vyrazil několikametrový sloupec horké páry. A opět. Každou další vteřinou se sloupe zvyšuje, až dosahuje výšky slušně vysoké budovy. Potom, stejně náhle jako se objevil, sloupec páry mizí. Erupce největšího a nejslavnějšího gejzíru Yellowstonu zvaného Old Faithful, k níž dochází jednou za asi 65 minut, právě skončila. To, co Yellowstone proslavilo, je jeho vulkanická činnost. Nový Zéland či Island jsou proslaveny svými gejzíry, ale nikde na světě není taková koncentrace geotermálních pramenů, gejzírů, jezírek a dalších na tak malé rozloze, jako zde. Jenom gejzírů se zde nachází téměř 250 a termálních jezírek nepočítaně. Jejich místy nádherně modrá barva svádí ke koupeli, ale teplota radí držet se raději zpátky. Jen jsem poodjel pár kilometrů, otevřel se mi pohled na Velký kaňon na řece Yellowstone se 103 metry vysokým vodopádem Lower Fall. Pohled, který jsem do té doby znal pouze v černobílé podobě z fotky staré více než 100 let. Autor fotky – William Henry Jackson. Je to jedna z jeho nejslavnějších a nejznámějších fotografií.
I po více než sto letech mi nezbývá, než konstatovat, že vodopád neztratil nic ze své majestátnosti a nádhery. Po několika dnech pobytu opouštím park. Auto se pomalu šine kolonou a já nadávám na řidiče, kteří brzdí provoz. Náhle mi klesá čelist do klína a chápu. Proti mně po silnici nevzrušeně kráčí ON – Bison bison. Krokem za ním, bez jakékoli známky nervozity, se táhne několik stovek metrů dlouhá kolona aut. A tehdy mi došlo, kdo je tu pán, před nímž všichni musí ustoupit, kdo je tu doma. Já, ani jiní tvorové živočišného druhu rodu Homo sapiens to nejsme.
