autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL RICHARD EMBLIN
Na nejvyšším bodě kolumbijsk ých And, 2900 metrů nad mořem, existuje skupina ďábelsky odvážných mladíků, kteří si říkají PROFESIONÁLOVÉ. Chlapci, z nichž někteří teprve ned ávno překročili deset let, denně riskuj í životy na dřevěných kárách s ložisky místo kol na nejnebezpečnější silnici v Kolumbii, zvané LA LÍNEA 5. Silnice La Línea 5 spojuje hlavní město Kolumbie – čtyřmiliónovou Bogotu – s úrodnými oblasti kávových plantáží na východě a přístavem Buenaventura na pobřeží Pacifiku.
Po nejtěžším, padesátikilometrovém úseku, který překonává vrcholky And, denně projíždějí na tři tisíce osobních a nákladních automobilů. Na tomto nebezpečné úzkém úseku není žádná dopravní policie, a chybějí zde dokonce i dopravní značky. Jediným varováním pro řidiče jsou bílé kříže po stranách silnice na místech, kde již někdo jiný zahynul. Na této silnici, přetížené těžce supícími náklaďáky, můžete vidět kluky, kteří za plného provozu frčí na svých prkenných vozíčcích dolů nebo se zavěšení za kamióny nechají táhnout nahoru. Nebyl to kopec, ale horskej průsmyk. Jejich skejty byly dřevěný prkna stlučený hřebíkama, místo treků násady od lopat, na kterých byly hřebíkama chycený ložiska. To byl teda hukot. Cesta do kopce probíhala stylem chytni si kamión a jeď. Jenže chytit si kamión není žádná legrace. Čekal jsem u silnice asi čtvrt hodiny, než jsem ulovil červenýho CentroDiesela.
Čtvrthodina je čtvrthodina, ale furt je to kratší, než stát v Peci frontu na vlek. Cesta nahoru trvala asi hodinu a půl. Nahoře jsem se dohadovali, na kterou stranu pojedem, potom nasedli do svejch kárek a už se jelo. Svý pocity bych popsal asi takhle: očekávání-vzrušení-obavy-strach jako kráva-extáze. A byly přímo úměrný rychlosti mýho mozku. Nebyla to žádná sranda. Na silnici byl slušnej provoz a vozejk se při padesáti klepal takovým stylem, že mi ze zubů padaly plomby, před vočima jsem měl mlhu a v kalhotech jsem čekal každou chvíli trochu shitu. Srdce mi bušilo 400 za minutu a adrenalin mi proudil tělem místo krve. Potom, co jsem dojel dolů, půl hodiny jsem jenom ležel, klepaly se mi ruce a nohy, total error v mojí hlavě. Mezi tím, co jsem se sbíral, sehnala parta nějaký kšefty. Aby byl vozejk těžší – potom rychlejc jede – sehnal si každej nějaký věci od lidí a převážel jim je za prachy na druhou stranu. Slušná vychytávka. Cesta zpátky byla celkem v klidu až na to, že El Negro, kterej byl vostrej černej typ s usmolenejma vlasama, vypadnul v zatáčce z vozejku, slušně se vodřel a prásknul se do kokosu. Na první pohled obludné a fascinující, ale tam, kde selhává státní správa, obstarávají tito kluci jakousi první pomoc řidičům, kteří pro poruchu zůstali viset v kopci. Ovšem jak pro ně samotné, tak pro jejich rodiny znamená tento „sport“ jejich ratolestí vítaný přísun peněz. Vozíky, které se cestou nahoru jednodu še zavěsí lanem za nárazník náklaďáku (často těsně vedle výfuku), převážejí všechno možné: Pneumatiky, motorový olej nebo svíčky pro porouchané nebo uvízlé kamióny, dříví nebo potraviny pro rodinu.
Cestou dolů se tito malí speditéři na některých místech řítí rychlostí prý až přes sto kilometrů v hodině. Jako brzdy jim slouží jen kusy starých pneumatik, při kter é jednoduše nohama brzdí přímo o vozovku. „Jedinou vlastností, kterou potřebujete, je chladná mysl a trocha zkušenosti s prudkým zatáčením v silničním provozu a maximálně vědět, jak proklouznout pod jedoucím kamiónem,“ říká Ruben Dario Caicedo. Tenhle „Bláznivý chlapík“, jak mu říkají, je veterán – je mu již 35 let. Koncem osmdesátých let postavil první vozík, aby se mohl dopravovat mezi dvěma městy, ležícími na opačných stranách horského hřebenu. „V té době jsem byl jediný, kdo se tam volně pohyboval,“ říká Rube. „Dnes již téměř každý má své vozítko a může si vydělávat službami řidičům,“ pokračuje. Podle jeho názoru on a ostatní vozíčkáři dokonce udělali silnici bezpečnější. Například při jízdě dolů pomocí znamení ukazují protijedoucím řidičům, zda je silnice za nimi volná k předjíždění. Tragické ovšem je, že takováto služba motoristům je velmi nebezpečná a riskantní. Často se totiž stane, že se kára vymkne řízení nebo její řidič špatně odhadne rychlost či vzdálenost a střetne se s protijedoucím kamiónem. Ruben Dario Caicedo ani neuvažuje o nebezpečnosti této činnosti. „Je to způsob života, kde je stejně důležité posloužit druhému v nouzi, vydělat nějaký ten dolar, jako jet rychle.“ Káraři přitom obvykle požadují jen velice málo za své služby. Jednoruký El Chomo říká: „Vydělám si kolem dvaceti dolarů za den, když mám štěstí. Je v tom jedna padesátikilometrová jízda dolů a zpět nahoru.“ El Chomo přišel o svou ruku kdysi v dětství při jiné automobilové nehodě.
A dnes je jednoruk ý El Chomo pyšný na své umění jízdy: „Je to jednouché, když chci zatočit na pravou stranu, místo pravou rukou tahám za oprať celým tělem.“ Druhej den začalo pršet a El Loco chtěl jet na káře. Bylo na něm vidět, že má vozejčkářskej absťák, Vyrazil na svým vozejku z kopce a my za ním. El Loco jel hodně rychle, dvakrát hodil šílenýho slajda do protisměru, byla to fakt hrůza. A pak to přišlo. El Loco si to vjel šedesátkou do zatáčky Coso La Cama. Každej, kdo to tam jen troch zná, ví, že tahle zatáčka se dá projet tak ve třiceti a ještě se štěstím. El Loco přelétl přes svodidla a spadnul dolů ze skály. Byl na místě mrtvej. Na místě nehody postavili lidi z partičky El Locovi pomník, trochu na něj zavzpom ínali, bylo smutný. My s Serim jsem z toho taky byli vedle, a tak jsme se sebrali a vyrazili na sever. I ti největší fandové tohoto sportu mladých „Profesionálů“ neskrývají skute čnost, že tyhle nezdobené káry jsou vlastně otevřenými rakvemi. Statistiky jsou totiž neúprosné. Na silnici La Línea 5 se každý rok zabije kolem 40 lidí. A ze čtyř vozíčkářů dva umírají ještě před dosažením věku šestnácti let.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal: Vladimír Vlasák
Když Rolling Stones před rokem vyr áželi na turné nazvané Voodoo Lounge, komentátoři s podivem konstatovali, že těm rokenrolovým muzikantům, kteří byli v šedesátých letech postrachem slušných paní a dívek, je v průměru více let, než členům anglické vlády. Také přirovnávali vrásčité obličeje padesátiletých pánů Micka Jaggera, Keitha Richardse, Rona Wooda a Chrarlieho Wattse k taškám z aligátoří kůže. Bylo to zbytečné, protože Rolling Stones jsou legenda. Dávno přerostli hranici obyčejné muziky a stali se fenoménem, který můžete mít rádi, stejně jako ho můžete nenávidět, ale nic s ním nenaděláte, protože je tady. Jakmile vyroste na stadiónu kteréhokoli světového velkoměsta stoneovské pódium a den koncertu se blíží, pamětníka i teenagera ovládne touha: „Já je musím vidět!“ Je to něco mezi nebem a zemí, je to něco mimo nás, jsou to Rolling Stones! * * *
Rokenrol je dráždivý, drzý, veselý i smyslný. Rolling Stones ho milují. Dobře vědí, že tahle muzika, zplozená z tesknivé rytmické hudby amerických černochů a z lidových písní evropských přistěhovalců, žije naplno jedině na koncertech. Pokud kapela chce existovat a vydělávat peníze, musí hrát živě a pro lidi. To Rolling Stones pochopili jako jednoduchou matematickou rovnici, které se dodnes drží. K úspěchu jejich plnokrevných show přispěla smyslná i šklebící se ústa zpěváka Micka Jaggera, která jsou dodnes grafickým znakem kapely. Jedině démonický Jagger udělal ze stoneovské hudby velkou zábavu pro stadiónové publiku. Tančil, střídal převleky a měnil masky, ale také výtečně zpíval, jako by byl posedlý rytmem, sexem a smíchal.
Koncerty Rolling Stones se staly bouřlivými karnevaly. Jejich dirigenty byli členové Rolling Stones – bůžci, kteří znají omamná tajemství hudby. pódiu, které mělo tvar lotosu. Jakmile zhasla světla, „listy“ se rozevřely a odhalily ležícího Micka Jaggera, zatímco kapela spustila hit Honky Tonk Woman. Začátkem osmdesátých let si Stones vymysleli pohyblivé jeviště, které posluchačům umožňovalo různý pohled na skupinu. Vrcholem monstróznosti bylo jejich předposlední turné Steel Wheels: kapela se obklopila maketami aut a zprohýbaných trubek jako na nějakém vrakovi šti. Byly zde obří nafukovací panny a psi. Mick Jagger vyjel výtahem až na vrchol industriální konstrukce do „vraního“ hnízda a zpíval tajemnou píseň Sympathy For The Devil. Takový koncert zažila Praha poprvé v létě 1990. Spartaki ádní pověst velkého Strahova byla definitivně přehlušena rokenrolovou parádou skupiny Rolling Stones. V srpnu přijeli Stones znovu a zase překonali několik rekordů: jejich ocelové pódium přivezla armáda šedesáti kamiónů a na jejich koncert přišlo 130 000 lidí. To bylo o 10 000 více, než kolik navštívilo vystoupení jiné britské legendy Pink Floyd. Scéna, kterou Stones pojmenovali Voodoo Lounge, spojovala dva koncepty: moderní kybernetický svět a starobylou pověru, která má souvislost s tajemnými obřady woodoo. Nad pódiem se tyčila mohutná zahnutá věž, připomínající hlavu brontosaura nebo spíše kobry, ve které se skrývalo tisíc světel. Když dvouapůlhodinový koncert začínal, vyšlehl z „úst“ kobry mohutný plamen a sto tisíc lidí zařvalo nadšením. Reflektory osvítily celou kapelu, která měla i s pomocnými hráči a zpěváky dvanáct členů. Takový orchestr dokázal publikum dokonale nažhavit i rozněžnit. „Jsem rád v Praze,“ řekl zpěvák Mick Jagger česky.
Po několika písničkách pozdravil lidi z Brna, Bratislavy a z Polska. „A kdo je z Prahy?“ vykřikl do mikrofonu. Publikem, jehož národnostní složení bylo rozmanité, souhlasně zaburácelo. Na Prahu budou Stones jistě vzpomínat. Nejen na masivní návštěvu, ale také na rozpaky prezidenta Havla, který je nechtěl před koncertem rušit, takže se krátká konverzace mezi ním a čtveřicí nejstarších členů Stones odehrála v zákulisní tělocvičně Micka Jaggera. Více času pro sebe měli až druhý den na Hradě, pro který Stones zakoupili ceremoniální osvětlení Španělského sálu. Ale pojďme zpátky na Strahov. Lidi znali refrény nejznámějších písní Stones a zpívali je společně s Jaggerem, který pobíhal po pódiu jako démon v červeném plášti, zatímco gigantická projekční obrazovka Jumbotron zvětšila detail jeho obličeje i pro nejvzdálenějšího fanouška. Ten musel celou scénu Voodoo Lounge vnímat jako pekelné divadlo, na kterém se rozsvěcovaly a zhasínaly kaskády světel, rozvržených do bohatých dekorací. Všechny efekty dokonale korespondovaly s hudbou. Některé písně doprov ázely animované videoklipy, ztvárňující například stoneovský jazyk, posetý trny, nebo čerta, mávajícího ocasem. Když kapela hrála pomalou píseň Angie, vystačila si jenom s několika světly, zamířenými na pódium. Strahovský kotel se rozhořel plaménky tisíců zapalovačů, kývajících se do rytmu. Došlo i na figuríny. Při písni Sympathy For The Devil jich za zády kapely vyrostlo hned několik. Připomínaly loutky pro obřad voodoo, sestavené do jakéhosi „pekelného betlému“. Nechyběli mezi nimi ďábel v cylindru a kněz se zamčenými ústy, ani gigantická indická bohyně s deseti rukama. V závěru koncertu Stones pořádně zatopili pod rokenrolovým ohněm. V závratném tempu nasadili celou sérii rychlých čísel, zatímco Jagger na lidi křičel: „Chcete s námi zpívat?“ Celá scéna se proměnila v hřmící a blýskavou sopku, která vychrlila na rozloučenou mocnou erupci ohňostrojů… Když lidé opouštěli Strahov, ještě jim v očích blikaly odlesky stoneovských světel, ještě jim v uších zněly stoneovské hity. Měli zážitek. Viděli legendu. „Až Stones za pět let přijedou, půjdu znovu,“ řekl jeden z fandů. Nikdo kolem něho neprotestoval.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Členové komanda se vylodili na jachtu, přidrželi McTaggartovi ruce, mlátili ho obušky a odtáhli ho do člunu. Zmlátili ho až ke ztrátě vědomí. Obušky dostal do hlavy, do ledvin, do páteře. Jedna z ran mu značně poškodila pravé oko. Za žádnou cenu se jachta Greenpeace nesměla dostat k atolu Mururoa, kde Francouzi plánovali další z řady „pokusných“ jaderných výbuchů. Během útoku Francouzi hodili filmovou kameru přes palubu a zabavili fotoaparát, takže se domnívali, že pravdu nikdo nikdy nezjistí. Neměli ani tušení, že existuje ještě jeden fotoaparát a film s usvědčujícími snímky. Jedné z žen v posádce Greenpeace se tento film podařilo propašovat mezi strážci ve své vagíně.Nakonec se články a snímky o přepadení Greenpeace a plavbách na Mururoa objevily nejméně ve dvaceti zemích světa. Celá otázka francouzských atmosférických pokusných výbuchů hluboce ovlivnila politické dění v jižním Tichomoří. Skupina odhodlaných jednotlivců poprvé v historii přinutila světovou velmoc změnit plány a zvolit podzemní pokusné výbuchy místo atmosférických. Tak v roce 1975 vše začalo.MURUROA PODRUHÉ. Ještě dramatičtější příběh zažil atol Mururoa o deset let později. Výbuch zastihl vlajkovou loď Greenpeace RAINBOW WARRIOR (Bojovník Duhy) v přístavu Auckland na Novém Zélandě. Ohromnou otevřenou dírou v boku lodi se hlučně řinula voda rychlostí šesti tun za vteřinu. 418tunový RAINBOW WARRIOR sebou mohutně škubnul nahoru a do strany. „Stál jsem na konci schodů vedoucích dolů k spodním kabinám, které se rychle naplňovaly vodou, a uviděl jsem Gotjeho, jak zoufale hledá svou přítelkyni,“ vzpomíná Hans Guyt.„Váhal jsem, jestli mám jít také dolů, protože tam byla i moje kabina. Najednou vybuchla druhá bomba, přímo pod našima nohama.“ Hans Guyt a Martin Gotje se naštěstí ještě dostali z lodi na molo. Fernando Pereira však byl během druhého výbuchu ve své kabině a neměl šanci. Rychlá záplava ho chytla v pasti… Novozélandská policie zahájila vyšet- řování tohoto prvního zaznamenaného teroristického útoku na Novém Zélandě. Brzy vyšly najevo fantastické okolnosti. Francouzské týdeníky VSB a l“Évenement uveřejnily články, ve kterých byli poprvé veřejně agenti francouzské tajné policie DGSE obviněni ze spáchání sabotáže na RAINBOW WARRIOR. V ten samý den nařídil francouzský prezident Francois Mitterrand oficiální vyšetřování celé aféry na vysoké politické úrovni. 17. září prohlásily francouzské noviny Le Monde, že již nemohou být pochybnosti o tom, že ministr obrany Charles Hernu a admirál Lacoste věděli o operaci agentů DGSE. Dokonce, že tato akce byla vykonána doslova pod jejich nařízením. Ministr obrany musel Lacosta propustit z funkce a poté sám podal demisi. Prezident Mitterrand byl okolnostmi donucen ji přijmout. Na čas vše vyznívalo tak, že možná i Mitterrand bude muset odstoupit. O rok později Mezinárodní atribuční tribunál nařídil Francii, aby zaplatila organizaci Greenpeace odškodné ve výší 8,16 miliónu USD. Bylo to vůbec poprvé, co svrchovaná vláda souhlasila se závaznou arbitráží mezi ní a soukromou nevládní organizací ve sporu, který se týkal činnosti vojenských sil.PRŮLOM. Uvědomění, že ovlivňovali světové dění natolik, aby se proti nim postavila světová velmoc prostřednictvím nejenom špionáže, ale i státního terorismu v pravém slova smyslu, ponechalo hlubokou stopu na členech Greenpeace, na jejich příznivcích po celém světě i na organizaci samotné. Zatímco v roce 1975 mělo Greenpeace necelých deset tisíc přispěvatelů, o patnáct let později to bylo téměř pět miliónů. Greenpeace se stalo jednou z nejlépe organizovaných, nejrazantn ějších a nejpůsobivějších ochranářských organizací na světě. Výčet jeho aktivit zasahuje téměř vše. Například v březnu 1989 vydává dvojdesku pod názvem GREENPEACE: BREAKTHROUGH (Průlom). Hrají na ní mimo jiné: Peter Gabriel, The Pretenders, Sade, Dire Straits, Eurythmics, Bryan Ferry, Simple Minds, Talking Heads, The Greatful Dead, Sting, Terence Trent D Arby a Bryan Adams. LONDÝN Jednou z evropských centrál Greenpeace, odkud startují světové expedice, je pobočka v Londýně. Je to reprezentativní budova v centru Londýna. Přesněji řečeno na pomyslné hranici mezi turistickým středem a City (podobně jako pražská pobočka v Mikovcově ulici, přímo nad parlamentem). Londýnská budova je z bílých neomítnutých tvárnic, které jednak navazují na tradici starého Londýna a jednak budí dojem přirozenosti a návratu k přírodě. Zaměstnanci Greenpeace jsou bezprostřední a veselí, žádn í teroristé. Zatímco z obrovského archívu vybíráme fotografie k této reportáži, na druhém konci místnosti exploduje výbuch veselí. Televize BBC připomíná ve zprávách poslední akci Greenpeace namířenou proti nukleárním výbuchům. Proběhla sice už v listopadu, ale stále se o ní diskutuje. „Stále se k tomu vracejí,“ říká tisková mluvčí Greenpeace communications Blair Paleseová. Teď je na obrazovce jeden z jejich kamarádů, hlasitě ho aspoň na dálku povzbuzují. „Ten jim to nandal,“ radují se. Prestiž a postavení Greenpeace v západní Evropě a v Čechách jsou nesrovnatelné. Zatímco u nás se přeme o to, jestli patří na seznam extremistických skupin, ve Velké Británii je ředitelem Greenpeace bývalý ministr zdravotnictví Peter Melchett.ÚSTŘEDÍ GREENGEACE. Dnes jsou v Greenpeace profesionálové shromažďující nejnovější poznatky na nejlepší světové úrovni. Špičkoví fotografové, publicisté, vědci i politici se spojili s bývalými dobrodruhy v jednu velmi silnou organizaci. Ačkoli se Greenpeace neangažuje v žádné politické straně a samo se neztotožňuje s žádnými politickými směry, jeho činnost, jakožto nátlakové skupiny usilující mimo jiné o vytvoření národních a mezinárodních zákonů vedoucích k účinné ochraně životního prostředí, se nutně politiky dotýká do značné míry. Ústředí Greenpeace má základnu v Amsterodamu a zaměstnance v Dánsku, Španělsku, Itálii, Spojených státech, Spolkové republice německo a jinde. Ústředí není ideologické centrum Greenpeace, ale pouze „pod jednou střechou“ sjednocuje a řídí rozmanitou činnost různých kampaní vedených mimo jiné na politické úrovni. Organizace Greenpeace se nyní účastní na více než 25 mezinárodních konvencích a jiných světových fórech zabývajících se regionálními nebo globálními problémy spojenými s ohrožením životního prostředí. Organizace má postavení „pozorovatele“ u většiny těchto konvencí, což jí umožňuje zúčastnit se otevřených jednání, rozdávat informační dokumenty účastníkům a oslovit jejich shromáždění při relevantních příležitostech. Greenpeace se například jako pozorovatel zúčastňuje schůzí Mezin árodní velrybářské komise (IWC) a Londýnské konvence o ukládání odpadů (LDC). Dlouhodobý politický nátlak na členy těchto politických shromáždění vedl k dosažení značných úspěchů. Na konci roku 1990 se například smluvní strany LDC rozhodly zastavit do roku 1995 ukládání chemických průmyslových odpadů do moří a oceánů světa. Jedním z největších úspěchů roku 1991 bylo podepsání Africké konvence o obchodu s odpady (takzvané Konvence Bamako), která zakazuje vývoz toxických odpadů do členských afrických států.GREENPEACE V ČECHÁCH. Greenpeace je zároveň patrně nejúspěšnější reklamní agenturou na světě. Ačkoli například v České republice je veškeré Greenpeace tvořeno čtyřmi trvale zaměstnanými lidmi, kteří mají víc než skrovné finanční prostředky získané dílem od tuzemských stoupenců a dílem od amsterodamské centrály, podle výsledků statistických průzkumů je třetí nejznámější dobročinnou organizací v Čechách. Zdánlivě ztřeštěné akce horolezců na betonových věžích jaderných elektráren náhle uvidíme v novém světle. Plánují je zkušení odborníci, vycházející z nejnovějších poznatků masové psychologie a jejich akce jsou naplánovány tak, aby nemohly ujít pozornosti masmédií. Prohlášení, že ekologické organizace neohrožují demokracii a nepatří tedy na seznam extremistických skupin, podepsaly téměř dvě stovky významných osobností kulturního a společenského života. Nutno podotknout, že v tomto případě šlo o ochranu svobody a demokracie vůbec. Z dalších českých politických osobností, které vyjádřily podporu Greenpeace, můžeme jmenovat: Martin Bursík, Petra Buzková, Radim Špaček, Čestmír Hofhanzl, bývalý předseda vlády Petr Pithart. „Od samého založení fandím Greepeace v oblastech stop jaderným pokusům, a tak dále. Ne vždy souhlasím s jejich akcemi, ale většinou ano a často se jich účastním,“ řekl nám na téma Greenpeace politik Pavel Seifer.„Neustále se objevují snahy obvinit organizace Greenpeace, že jsou sociální plánovači, kteří vymýšlejí, jak má v budoucnu vypadat lidská společnost. Prý pouze tvrdí, že nejsou politickou organizací, ale ve skutečnosti jim jde o destrukci demokratických hodnot,“ říká herec pražské Ypsilonky Petr Vacek, člen rady Greenpeace v České republice. „Objevuj í se snahy zdiskreditovat Greenpeace, proto že je nepříjemné a komplikuje život a snadné výdělky. Navíc neustále převažuje míra informací z druhé strany. V poslední době si myslím, že cokoliv, týkající se ekologie, vegetariánství, feminismu, je tady přijímáno s velkou nedůvěrou. Nikdo si nechce připustit, že žije nezdravě. Lidi u nás to všechno berou jako velké myšlenky a nikdo k nim nemá důvěru. V zahraničí je situace jiná. Na kampaních Greenpeace se angažují nejslavnější lidé z uměleckých vrstev formátu například Stinga.“MURUROA POTŘETÍ. Od druhé památné plavby k atolům, na kterých francouzský stát provádí jaderné pokusy, uplynulo dalších deset let. Zdá se, že historie se bude opakovat do třetice. Mezinárodní kampaň, která propukla v dosud nevídané intenzitě, dokumentuje vliv, který za uplynulé desetiletí Greenpeace ve světě získalo. Stále jasněji se ukazuje, že dnešním nadnárodním konsorciím může čelit opět pouze nadnárodní organizace. Ačkoli se hnutí změnilo z nekompromisního celosvětového ekopolicisty na umírněného vyjednavače, dokazuje, že v případě nutnosti stále umí sáhnout k razantnějším akcím. Ohlašovaný návrat McTaggarta zpět do akce to jen potvrzuje.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JOSEF SLOUP
Co tady chcete? Sem nemůžete! Tohle je soukromý klub,“ osočil se na nás vytáhlý pubertální chlapec, když jsem s Radkem vstoupili do místnosti připomínající lokál a ve které hrálo několik mladých mužů kulečník. Na římsách kolem oken byla rozestavěna načatá piva. Tvář mu zbrunátněla hněvem a na čele se mu objevily modravé žilky. Mladíkovi se v ruce objevila pistole, se kterou nám začal mávat před očima. Působilo to velice sugestivním dojmem. Asi před hodinou jsme konečně po dvoudenní cestě překročili hranice Albánie a na první zastávce ve městě Peshkopi zatoužili po občerstvení.
Jak jsme byli informováni, bylo v zemi zakázáno nosit při sobě nože se střenkou delší než šíře dlaně, pod hrozbou pokuty nebo i případného vězení. Pistolníků jsme však za tu krátkou dobu už viděli pěknou řádku. Nepředpokládali jsme, že jsou to policisté. Většina z nich chodila v civilu se samopaly ledabyle zavěšenými na rameni. O týden později naši expediční tatru stavěli policisté při odbočce do Národního parku.
Už se stmívalo, a tak řekli, že nás musí doprovodit do cíle naší cesty. Jeden z nich v civilu, působící dojmem mafiána, si k nám vlezl na přední sedačku i s nabitým samopalem a ležérně si ho položil na kolena. Když jsme dojeli do parku, odběhl za správcem dojednat možnost přespání a samopal Kalašnikov ponechal jako suvenýr na sedadle. Některá naše „děcka“ si s ním potom hrála a nechala se fotografovat v plné zbroji. Z mrzutého mafiána se po úplatku plechovkového piva vyklubal docela milý člověk a přenechal rozhodnutí o tom, kde budeme spát, na nás. „Chtěli jsme si dát jen něco k pití. Měli jsme pocit, že je to restaurace,“ hájím se. Mladíkovi se při pohledu na nás objevil na tváři pobavený úsměv a spokojen se svým výkonem nám blahosklonně povídá. „To musíte jít naproti přes ulici. Zaveď je tam!“ poroučí jednomu z lelkujících chlapců. Restaurace, kam nás zavedl, byla uzamčená, ale on zabušil na dveře a číšník přiběhl v mžiku otevřít. V prázdné místnosti seděli kolem jednoho stolku čtyři elegantně oblečení pánové a popíjeli kávu z porcelánových náprstků. Nevypadalo to zrovna idylicky, ale po počátečních rozpacích to nakonec byli docela dobří společníci. Po půlhodince vycházíme do krásného slunečného podvečera. Na ulicích se procházejí desítky svátečně oblečených lidí. Muži v tmavých oblecích a kravatách, starší ženy v černých šatech a mladší v pestrobarevn ých sukních a bílých halenkách. Teprve po chvíli nám to došlo. Bylo 9. května a Albánie slavila státní svátek.
PO – JO. Spousta lidí si s námi chce povídat, ale jazyková a mimická bariéra působí komické potíže. PO znamená ano a kroutí se při něm hlavou ze strany na stranu jako při našem NE. Pohyb JO naopak značí naše NE a kývá se při něm jako při našem ANO. Je to vlastně opak toho, co myslíme a chceme říci. Strašně mě to mátlo a po celou dobu pobytu jsem si na to nemohl zvyknout a člověk, který kroutil hlavou na znamení souhlasu, mě neustále vyváděl z míry.
PŘÍRODA. Albánie je malá ale krásná země. Vrcholky mnohých hor, zvláště na severu, dosahují téměř tříkilometrové výšky a při pohledu do strmých údolí, kterými se prodírají divoké horské řeky s průzračně čistou vodu, se vám tají dech. Nádherné mořské pláže se svými drobnými bílými valounky se vyrovnají krásou svému severn ímu sousedu Chorvatsku, zejí mnohdy prázdnotou a jsou ideálním místem pro kempování a stanování. Národní parky, ležící často ve velice obtížně přístupné oblasti, zvou vyznavače horské turistiky k dlouhým výletům a pochod ům. Avšak i tady je vidět vliv lidí na devastaci krajiny. Kácejí se tu stromy tolik potřebné jako topivo pro zimní období, absolutně bez nějaké regulace a ještě k tomu zcela zvláštním albánským způsobem. Do vyhlédnutých stromů se navrt á díra, pak se podpálí a nechá se vyhořet vnitřek kmene. Kácení samotné je pak jednodušší a rychlejší. Stromy se kácejí většinou ve výši pasu dospělého člověka, snad z pohodlí nebo zvyku a zůstanou po nich vysoké, krajinu hyzdící pařezy.
LURE. Do tohoto národního parku jsme dorazili po dvoudenní pomalé a krkolomné jízdě po horských cestách až s půlkilometrovými, hrozivě vypadajícími srázy. Počasí nám nepřálo a téměř neustále pršelo. Ve vesnici jsme s naší tatrou vzbudili pozdvižení a i když jsme parkovali na vzdáleném místě, obklopil nás za chvíli houf dětí i dospělých. Seznámil jsem se s mladíkem jménem Kastrioti. „Říkej mi Kastro. Tak, jak se jmenuje vůdce kubánské revoluce,“ navrhl mně. A byli jsme přátelé. Malá vesnice mě překvapila čtyřmi hospodami v těsné blízkosti, které byly v neustálém obležení místních mužů. Nutno však podotknout, že ve velké většině pouze usrkávali z koflíků silnou, dobrou kávu. Pokud si ke kávě někdo poručil koňak, byla dávka koňaku vždy dvojnásobná oproti množství kávy. Místní koňak je na naše poměry neuvěřitelně laciný a láhev se dá pořídit za našich 25 Kč. Dáváme si s Kastrem pivo. Číšník za barovým pultem zašmátrá rukou v krabici od margarinu, která slouží jako pokladna, a vrací mně několik ušmudlaných a potrhaných leků (lek – albánská měna). Přespal jsem u Kastra. Po týdnu pod širákem nebo ve stanu jsem opět spal v posteli. Příjemný večer jsme strávili pop íjením kávy a značkového Koňaku Skanderbeg. Název dostal po národním hrdinovi Albánie, který se proslavil v 15. století svým bojem proti turecké nadvládě. Kastrova osmdesátiletá babička měla neustále u rtů přilepenou tlustou ručně balenou cigaretu a mocně pobaf ávala. Její jiskrné oči v silně vrásčité tváři nás neustále pozorovaly, i když z našeho hovoru toho jistě mnoho nepochytila.
ŠKOLA .Kastrův otec pracuje jako ředitel místn í školy. Druhý den ráno jsem se tam vypravil. Tvoří ji vlastně několik jednotřídek s pokud možno dětmi stejného věku. Budova školy je však v dezolátním stavu s padající omítkou a loužemi vody na chodbách i ve třídách. Mladí učitelé, vesm ěs kolem dvaceti, zde učí jen o několik let mladší děti. Kromě základních předmětů se tu učí už jako samozřejmost i angličtina a dav dětí kolem mě neustále zkoušel své znalosti.
NEMOCINICE BEZ PACIENTŮ. Kastrova matka, zdravotní sestra místní nemocnice, musela budovu odemknout. Byl jsem vlastně skoro šokován, že v tak malém místě vůbec nějaká nemocnice existuje. Holé pokoje s postelemi bez povlečení však zely prázdnotou. „Nemáme pacienty,“ oznamuje lakonicky. „To tu nikdo nemarodí?“ ptám se zvědavě mladého lékaře, který se tu znenadání objevil. „Je moc zima. Nemáme čím topit, a tak pacienti raději polehávají doma. Chodíme je pravidelně navštěvovat. Ale v létě tu máme plno. Zejména starší lidé si sem přicházejí léčit své neduhy. Celkem si tu vystačíme sami. Pokud ovšem máme vážnější případ, musíme pacienta odvézd do města.“
LIAZKY. Nejdříve ze všeho to bylo překvapení. Ale po čase si oči přivykly. Škoda 706 neboli trambus je tu samozřejmostí. Dvě ze tří nákladních aut jsou tady liazky. Některé už hodně pomlácené za dlouhá léta provozu, ale i nové z posledních let. Neustále jsme slyšeli slova chvály na jejich spolehlivost od řidičů, kteří s nimi jezdí po špatně udržovaných silnicích i horských, kamenitých cest ách. Také naše autobusy RTO z 50. a 60. let a traktory Zetor jsou tu hojně zastoupené. Cestovat po Albánii není ovšem vůbec snadné. Hlavní průtahové silnice jsou v poměrně dobrém stavu, ale ve velké většině bez ukazatelů směru a dopravní značky jsou vzácností i ve městech. A tak je nutné na kdejaké odbočce shánět potřebné informace, které ovšem přes veškerou snahu nemusí být správné a občasné bloudění se nevylučuje.
TRŽNICE. Nachází se v každém trochu větším městě. Prodávají se především produkty z malých kamenitých políček. Brambory, všechny možné druhy zeleniny, ale i olivy a samozřejmě cigarety, tabák a alkohol. Z mléčných výrobků jsou to především ovčí a kozí sýry a tvarohy, což při velkém množství koz a ovcí ve vesnic ích i městech je celkem přirozené. Maso je zastoupeno ve velké většině skopovým a množstvím po domácku dělaných klobás. Hygiena často nehraje podstatnou roli a naši hygienici by asi šli často do vývrtky. Na tržnici ve městě Shkodra jsem viděl jít babku kolem otevřené bečky s tvarohem. Ledabyle do ní rukou hrábne a za chůze ochutnává. Jednou jsem kupoval v malém krámku v láhvi naložené papriky. „Nejsou příliš pálivé?“ zeptal jsem se pro jistotu. „Tak si je ochutnejte,“ prohlásí majitel. Otevře sklenici a podává mně jednu k otestování. Byly dobré, a tak jsem je koupil. Kdybych však odmítnul, sklenici by zase uzavřel a ta by čekala dál na jiného zákazníka.
DĚTI. Jsou v Albánii všudypřítomné. Kdykoli jsme někde stavěli a mohlo to často být na úplně liduprázdném místě, za pár minut se jich vždy několik objevilo. Malé děti bývaly často špinavé a v roztrhaném oblečení. Některé měly na místo bot jen kousek gumy z pneumatiky přivázané k nohám provázkem. Jejich vlasy byly hrubé až tvrdé. Mnohé děti měly po tvářích i těle boláky z nedostatku hygieny a lékařské péče. Vždy byly u vytržení, ale po krátké době se stávaly otrlými a vlezými. Ve větších houfech bývaly často nebezpe čné. Museli jsem se před nimi mít na pozoru a hlídat bedlivě naše věci, kter é bez dozoru. I naše tatra si před nimi nebyla jistá a postupně jsem přicházeli o měrku na olej, odrazky a kdejakou snadno strhnutelnou nálepku. Často jsem si kladl otázku, jak z těchto nezbedných, těžko ovladatelných dětí mohou během několika let vyrůst úslužní, příjemní a ochotní lidé, se kterými jsem se setkávali na každém kroku.
REALITA. Albánie vkročila do Evropy, ale pro většinu Evropanů je stále velkou neznámou. Po pádu totalitního režimu zničili Albánci velkou část továren a výrobních zařízení s mylnou představou, že za několik let budou všichni bohatí. Po Tiraně se prohánějí stovky, většinou ojetých a kradených mercedesů. Zbohatlá špička začíná vystrkovat své růžky. Avšak ani stovky satelitních antén na rozpadaj ících se obytných činžácích nemohou tento dojem vylepšit. Hlavní tiranské náměstí Georgi Skanderbega je čisté a útulné, ale pouhých pár stovek metrů dál narážíte ve všech směrech na bídu, špínu a haldy odpadků. Velká část obyvatelstva žije ve velice nuzných poměrech a životní úroveň mnoha lidí je snad na úrovni minulého století. Cesta do Evropy bude pro Albánii ještě dlouhá a obtížná.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Jako mnoho obcí okresu Alt Camp byla Figuerola vyhlášená pěstováním skořápkových ořechů. Dodnes ji obklopují rozlehlé sady lísek, nicméně poslední dobou keře bez zásahu lidské ruky houstnou a několikaletá úroda oříšků trouchniví mezi bujícím plevelem. Proč? „Musíme začít ekonomickou stránkou věci,“ vysvětluje Jaume Clofent Vil“a, podsaditý červenolící, energií a zdravím překypující sadař, kterému by nikdo nehádal, že mu bylo osmašedesát nebo že ho před deseti měsíci zaskočila mrtvice s krvácením do mozku a musel se podrobit operaci.
U velkého stolu alespoň pro dvanáct lidí v obývacím pokoji, jaký bychom čekali spíše u příslušníka středních vrstev někde ve městě, si s chutí zapaluje černou ducadosku: „Oříšky prostě přestaly vynášet. Ano, bývaly tady hlavní plodinou. Teprve za nimi šlo obilí, mandle a vinná réva, dlouho nic a olivy. K Figuerole patří včetně lesů na tři tisíce hektarů zemědělské půdy a z toho na patnácti stech se pěstovaly lísky. O většinu půdy se dělilo pět šest lidí: Capell, Oliva, Mercader, Rendé, další Oliva. Na druhém a třetím místě za nimi jen drobní rolníci. Ještě dlouho po občanské válce, vlastně donedávna, bývalo zvykem, že jim ti velcí majitelé pronajímali půdu za určitý podíl úrody.
Říkalo se tomu perceria, pacht. Kdysi to bylo padesát na padesát procent, potom tři z pěti, tedy tři pytle pro pachtýře a dva pro majitele půdy, pak se poměr změnil na dva k jednomu, čtyři k jednomu a dokonce pět k jednomu. Dnes o cizí půdu nikdo nestojí, ani kdyby měl odvádět jen pětinu výnosů, a o sady se nikdo nestará. Výkupní ceny oříšků klesly tak hluboko, že je nikdo nesklízí ani pro sebe.“ Nechápavě hledím panu Clofentovi do očí. Nemohu se zbavit dojmu, že změny ve způsobu života na vesnici, ke kterým došlo v posledních desetiletích všude v Evropě, se nevyhnuly ani Katal ánsku. Zařízení obývacího pokoje tomu nakonec nasvědčuje. „Už v šedesátých a sedmdesátých letech se některé rodiny odstěhovaly. Obd ělávat půdu se jim nevyplácelo. Zůstali tady jen drobní sadaři, ale starali jsme se o to, co jsem měli propachtované, a dalo se z toho slušně žít. Tak tomu bylo až do roku 1986, kdy došlo k černobylské tragédii. Ceny lískových ořechů se tehdy na podzim vyšplhaly hodně vysoko, protože se nemohly dovézt oříšky z Turecka, prý byly zamořené. Dávali tehdy 225 peset za kilo, ale další rok už jenom sto, potom devadesát, sedmdesát a v roce 1990 jen šedesát. Kdo vsadil na to, že udrží cena z roku 1986, splakal nad výdělkem. Jak šly roky, lidé stárli. Děti se jim rozutekly, nechtěly žít v nejistotě. Odešly do továren, vyučily se, našly si práci v prů-myslovém polygonu ve Vallsu nebo Tarragoně, svého životního partnera, založily vlastní rodiny. Šly prostě za jist ým výdělkem, který jim oříšky nemohly dát. My starší, pokud jsme na to stačili, jsme se plahočili sami. Když mi bylo pěta šedesát, šel jsem za majitelem, od kterého jsem měl propachtovanou půdu, a řekl jsem mu: Senyor propietari, tu půdu vám vracím. To potkalo i další majitele. Lidé si nechali jen ten vlastní kousíček, aby se zabavili. Berou důchod a nečekají, co vydají oříšky.“ Namítám, že snad zbytečně brzy zahodili flinty. Pěstitelé lískových ořechů ve Španělsku mají nárok na dotace od státu a Evropské unie ve výši 40 až 45 tisíc peset na hektar. Z výrazu pana Clofenta je vidět, že nevím, o čem mluvím. „Vyhlídka na slušné živobytí, až vstoupíme do EHS, se rozplynula. Španělský stát přistoupil na to, že přednostní právo zásobovat Evropu lískovými ořechy bude mít Turecko.
Ztratili jsem východní trhy a bereme mnohem lacinější oříšky z Turecka. Jak je to možné? Inu, Turecko je chudší země a produkuje laciněji. Můžeme sice nabídnout naše oříšky do ciziny, ale jenom za šedesát peset jako turecké. To ostatně potkalo nejen Špan ělsko, ale i Itálii a částečně Francii. A nejsou to jenom lískové ořechy, je to skořápkové ovoce vůbec. Třeba mandle: už několik let se k nám dovážejí z USA a naše nikdo nesklízí.“ Jaume Clofent má v očích smutek. Za roky sadaření přivykl sledu prací, které mají svůj řád a čas a rok co rok se opakují v pravidelném rytmu přírodního cyklu: než zažloutnou jehnědy, je zapotřebí provést průklest keřů, půdu kolem nich zkypřit a vyhnojit, potom přijde postřik, jednou dvakrát je třeba vysekat trávu, která roste, ať chcete nebo nechcete, potom půdu mezi keři zorat, uvláčet a uválcovat, aby byla čistá a pevná jako mlat, než začnou vypadávat oříšky, kone čně se začne sbírat, ale důležité je i uložení a sušení oříšků. Vzpomínal na to, jak kolem sv. Jana vyháněli kouřem ze sadů diabló, dlouhonosce lískového, aby jeho larvy nevyžraly oříšky. Jak potom přišly insekticidy, ale nákup savinu podstatně zvyšoval náklady na pěstování. Diabló vymizel, ale místo něho se objevila mšice krvavá vlnatka a muselo se stříkat znovu. Když nám pod keři v sadě „Na hradním“ začaly oříšky křupat pod nohama, nabíral je plnými hrstmi a ukazovat, které tam leží tři čtyři roky, které jsou loňské a které právě spadaly na zem. „Takhle po jednom, po dvou, po třech je ženské obouruč sbíraly do kapsy celkové zástěry,“ ukazuje a vybavuje si chvíli, kdy se dobře proschlá úroda přivezla do výkupny: „Odvážili vám 144 gramů oříšků, rozlouskali je a zvážili. Normálně to bývá šedesát až sedmdes át gram jader. Stačilo však, aby vám našli pět šest jader plesnivých, což je o pět šest gramů méně, a cena šla dolů.“ Shýbl se a sebral ze země několik velk ých zlatavě hnědých oříšků. Asi z třetiny se na nich pásl diabló. V očích starého sadaře, který si dovedl poradit s vlastním životem a dokonce v sobě objevil zvláštní schopnost hledat pomocí kyvadla skryté prameny vody, se zračila marnost.
