autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL: LIBOR MICHALEC Svými širokými křídly a půvabnými pohyby vypadají rejnoci jako mytologick á zvířata: napůl pták, napůl ryba. · · · Mají shora zploštělé a široké tělo, hlava je nezřetelně odlišena, ústa příčně štěrbinovit á s nozdrami a žaberními štěrbinami. Široké prsní ploutve srůstají s hlavou, hřbetní i ocasní ploutve jsou malé, ocas dlouhý a tenký. Jejich citlivá kůže je prý jako směs sametu a hedvábí. Žijí v teplých mořích a jsou přizpůsobeni životu na dně. Při plavání pohybují celým tělem nahoru a dolů, přičemž vlnění probíhá po stranách širok ých podélných ploutví. Vznášejí se ve vodě jako velicí ptáci s tělem ve vodorovné poloze. Když mají tělo svisle, zdá se, jako by tančili. Dokáží vnímat změny v okolním prostředí zvláštními smyslovými orgány – jamkami naplněnými hlenem se smyslovými vlákénky umístěnými na hlavě a podél postranní čáry. Autor fotoreportáže z Kajmanských ostrov ů pro National Geographic David Doubilet fotil podmořský život už od dvanácti let. Na mělčinách Severní zátoky ostrova Grand Cayman se připojil k potápěčům, kteří krmili velké skupiny jižních rejnoků (Dasyatis americana) ve vodách chráněných bariérou útesů. Když se rejnoci shromáždili kolem něj, ztratili svou strašnou pověst. S fotoaparátem napůl ponořeným v křišťálově čisté vodě fascinovaně hleděl, jak hejno rejnoků křižuje mělčiny. Zjistil, jak píše v článku pro National Geographic, že jsou to mírní, podivuhodní ptáci oceánu. Tomuto místu se dnes říká Měs to rejnoků. · · · V blízkosti břehů se zavrtávají na mělčinách do písku a tak číhají na kořist. Potravou jsou pro ně převážně malí mořští živočichové, raci, měkkýši a malé rybky. Zbarvením se často výborně přizp ůsobují mořskému dnu, takže i když jsou jen napolo zahrabáni v písku, jsou velice těžko k rozeznání a snadno unikaj í zraku nepřátel. Často v hejnech vypluj í k hladině, aby se slunili. Přebývají na písčitém nebo bahnitém mořském dně a blíží-li se kořist, střelhbitě se vyřítí, aby ji lapili. Loví tím způsobem, že plovou těsně nade dnem a prohledávají je. Jakmile ucítí kořist, roztáhne se nad ní, pokryje jí tělem, polapí ústy, rozdrtí silnými a ostrými zuby. Rejnok vlastně nikdy nevidí potravu, kterou jí, protože oči má nahoře na hlavě a ústa a chřípí dole, což mu dává zdánlivě bojovný výraz. · · · V roce 1986 začal fotograf a potápěč Jay Ireland – průvodce na Kajmanských ostrovech – zkoumat dvě místa uvnitř bariéry z útesů v Severní zátoce, kde rybáři a turisté čistí ryby ulovené na denních výletech. Zbytky ryb padaly na dno a rejnoci okolo Irelanda hodovali. „Obvykle se nemůžeš k rejnokům ani přibl ížit, ale oni plavali k mému fotoaparátu, říká Ireland. Se svým kolegou začali krmit rejnoky pravidelně. Rejnoci se naučili návště- vy očekávat a jsou agresivní a dotěrní, když potápěči vynechají jeden den kvůli špatn ému počasí. Průvodci přivádějí na krmení až 150 potápěčů denně. Potápěči zjistili, že rejnoci mají různé chutě, ale dávají přednost krakatici a hlavně polozubci. · · · Spodek těla u rejnoka je velice citlivý a jemný orgán hmatu. Své citlivosti na elektrické pole využívají k lovu v kalných vodách jejich pří- buní – parejnoci. Ti jsou až dva metry dlouzí, dosahují váhy až sto kilogramů a po stranách hlavy mají vyvinutý elektrick ý orgán, kterým vydávají elektrický výboj o napětí až 200 voltů. Využívají tak přirozené elektrizující schopnosti svalů a usmrcují nebo omračují kořist. Nejznámější druh elektrického rejnoka (Torpedo marmorata) rozděluje elektrick é rány zcela podle své vůle podle toho, jak velkou plochou svého těla se něčeho dotkne. Záhadnou sílu rejnoků znali již staří Římané. Požívání masa těchto zvláštních ryb byly připisovány dalekosáhlé účinky. Také rybáři znali nebezpečí elektrického šoku, který se přenášel dokonce i dřevěným kopím. Čeleď rejnoků obývajících tropická moře se liší dlouhým, bičovitým ocasem, který je opatřen trny, které mají po stranách nazad obrácené zoubky. Pokud místní domorodci nebo potápěči nešťastnou náhodou šlápnou na skrytého zahrabaného rejnoka, ten vymrští ocas a zasadí mu zoubkovaným ostnem ostr ým jako břitva rány do nohy nebo kotníku. Domorodci dokonce podle Brehmovy encyklopedie zvířat staré přírodovědce ujišťovali, že „viděli rejnoky, kteří při napadení dokáží vymrštit svůj trn do velké dálky a s poměrně velkou přesností. V určitých obdobích mají tito podivuhodn í a krásní tvorové zvláštní zvyk shlukovat se v hejna, ve kterých se jeden s druhým k sobě tisknou. Tomuto jevu domorodci říkají „Oponga fai.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal: Josef Sloup
Není zrovna moc teplá, že? Povídá muž v přiléhavé neoprénové kombinéze a těsných plaveckých brýlích svému kolegovi. Oba stojí spolu s několika desítkami dalších závodníků po kolena ve vodě umělého jezera Barbora u Oldřichova, kde se koná mistrovství republiky v triatlonu. Mokrá látka plaveckých obleků se leskne v záři paprsků vycházejícího slunce, které probleskují těžkými, olovnatými mraky. Rozhodčí kontroluje naposledy účast podle startovních čísel a z vody se ozývá monotónní: „Zde, tady, zde tady. PLAVÁNÍ Úderem sedmé hodiny zazní startovní výstřel a ve vodě to zavíří jako při výlovu kaprů z třeboňského rybníka. Desítky párů rukou tlučou v divokém stakatu do vody a závodníci se vyd ávají na téměř čtyři kilometry dlouhou plavbu. Mohutné záběry paží těch nejlepších na špici připom ínající mlýnská kola na divoké horské bystřině. Ti, kteří už po několika stech metrech zaostávaj í, zabírají pomalu, téměř majestátn ě a vypadají jako kolesa parníků na řece Mississippi. Vzdálenost k sotva viditelné bóji na druhé straně jezera se zdá neuvěřitelná. Uvědomuji si, že bych tam snad ani nedoplaval a zamrazí mě v zádech. Závodníci musí okolo ní proplavat pětkrát. Několikrát jsem sledoval podobný závod na televizní obrazovce a nebral jsem v úvahu, že to byly vlastně podstatně zkrácené záznamy. Podkládal jsem za samozřejmost výkony závodníků, kteří s lehkostí sobě vlastní zdolávali extrémní dálky v plavání, v jízdě na kole a běhu. Teprve nyní na mě dolehlo to kolosální vypětí a téměř mi to vyrazilo dech. Po několika kolech se pole závodn íků roztáhlo podél celého okruhu. Nastává tvrdá práce i pro rozhodčí, kteří musí zaregistrovat každého plavce a počet uplavaných kol. Někteří závodníci pro jistotu volají na rozhodčí svá čísla. Po rovných dvaapadesáti minutách vylézá z vody na pohled neunaven první závodník. Už za běhu si rozepíná kombinézu. V šatně se hbitě převl éká. Následuje bleskové občerstven í v podobě horké polévky, kousku banánu a vydává se na 180 km dlouhou cyklistickou trasu. Z vody vylézají postupně další plavci. Těžce dýchají, námahou se jim podlamují nohy, smýkají se při výstupu na kluzké tkanině ponořené pod hladinu a crčí z nich pramínky vody. Ještě po hodině je jich ve vodě asi tucet. Na některých je už vidět, že toho mají plné zuby. Přesto odhodlaně nasedají na kola a pokračují v závodě, ve kterém už nemohou zvítězit. CYKLISTIKA Cyklistická trasa má také svá úskalí. Mnoho namáhavých hodin na kole z plného provozu a někdy na špatně udržovaných silnicích. Občas za deště nebo prudkého nárazového větru. Křeče, které kroutí bo- lestí zmožené svaly. Píchlé galusky, pády a pohmožděniny. Drtivá většina však s nesmírným úsilím ukrajuje desítky kilometrů z vyměřené trasy. Kolem poledního si u stánku s občerstvením dávám klobásu a sedám si k jednomu z pořadatelů. „Myslím si, že ten Zmeškal už to má v kapse, povídám aby řeč nestála. „Ale co vás nemá. Já si myslím, že to vyhraje Pichrt, odpovídá jistým, znaleckým hlasem. „Vždyť Zmeškal už má náskok přes pět minut a jak se zdá, tak ho neustále zvyšuje. „Pichrt je ale v běhu bez konkurence. Po tom všem dokáže ještě zaběhnout maratón pod tři hodiny. „No uvidíme, jak do dopadne, prohodím skepticky. POSLEDNÍ DRAMA Jak se dalo očekávat, jako první vybíhá na trať maratónu s velkým náskokem Zmeškal.Závod je po prvním kole běhu dost nepřehledn ý. Kolem stolku rozhodčích se míhají kola jezdců, a ti se mísí už s početnou skupinkou běžců. Občas dochází ke kolizím u občerstvovac í stanice. „Nemůžeš dávat pozor! rozčiluje se jeden z běžců, do kterého vrazil přijíždějící cyklista. Ve tváři má bolestnou grimasu a rukou si drží na ražené koleno. Kelímek od čaje se válí v trávě. „Promiň, neviděl jsem tě, omlouv á se napadený jezdec. Zmeškal je už v posledním kole maratónu a s dlouhým odstupem za ním Pichrt. Zdá se, že je rozhodnuto. V obecenstvu a mezi rozhodčími však vládne napětí. Pokud udrží závodníci nasazené tempo, je šance, že bude prvně na našem území prolomená bájná hranice devíti hodin. Hovoří se už otevřeně o překvapivém vítězství Zmeškala. Pak se ozve z ampliónu vzrušené oznámení: „Vážení diváci, musíme vám sdělit neuvěřitelnou zprávu. Do čela závodu se před několika okamžiky dostal Pichrt. Mezi diváky a pořadateli to zahučí. Všichni sledujeme koutkem oka digitální stopky umístěné nad cílem. Magická devítihodinová hranice se nezadržitelně blíží. Zbývá ještě něco přes pět minut. Potom minuta. Čtyřicet vteřin, dvacet, pět. Teď padla. V očích máme trochu zklamání. V zatáčce před závěrečnou rovinkou se však už objevil vítězný závodník. Cílovou pásku protrhává za potlesku div áků v čase jen o 59 sekund horším. Úctyhodný výkon. Jako druhý dobíhá s více než minutovou ztrátou Zmeškal. Na cyklistické trati krouží velké množství jezdců. Čeká je ještě pořádný kus práce. Uznání patří i třem ženám, které se zúčastnily závodu. Monika Fulková z nich byla nejlepší a obsadila čestné místo i v početném poli mužů. Po více než deseti hodinách nejdel šího závodu, který jsem kdy sledoval, odjíždím. Doma u teplé večeře přemýšlím o těch, kteří jsou a možná ještě dlouhé hodiny budou na trati. Těch, kteří závod vzdali bylo minimum. Smekám pomyslný klobouk nejen před vítězi, ale přede všemi, kteří tento obtížný a vyčerpávající závod dokončili.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
PTAL SE: JIŘÍ MARGOLIUS
Kdysi to býval kluk za groš kudla, táhnoucí za milenkou Thálií jako vlaštovky na podzim za jižním sluncem. Čas po letech milostiv ě dopustil, že spolu s bratrem dostali v ulici Na Bojišti zpět velezaj ímavou nemovitost po babičce Kláře: v přízemí je hospoda, kterou zná celý svět. Jmenuje se U kalicha. Tomáš Töpfer se stal napůl novodob ým Palivcem, hercem však zůstal na plné obrátky. Už není hubeňour, sotva vyrostlý z krátkých kalhot, nýbrž rozsochatý chlap v nejlepších letech. Dalo by se říct: jako stvořený pro roli Petruccia ze Zkrocení zlé ženy, plnokrevného milence života, který v létě večer co večer ve Starém purkrabství na Pražském hradě dobýval srdce krásné Kateřiny…
Po babičce Kláře jste pojmenovali kavárničku hned vedle hlavního vchodu ke Kalichu. Zřejmě na ni s bratrem s láskou vzpomínáte…
Jako na každého moudrého člově- ka. Už jako klukům nám se vztyčeným prstem vštěpovala do hlavy: „Mít stovku a nemít, to jsou dvě stovky! Kdyby si to každý říkal třikrát denně, už bychom byli dávno tam, kde už jednou babička Klára byla, totiž v Evropě.
Co vás štve?
Neumětelové. Teď jsem zrovna četl kritiku na Zkrocení zlé ženy v jednom týdeníku. Pisatelka zasvěceně tvrdí, že někteří herci neumějí říkat Shakespear ův verš, a jmenuje dva kolegy. Zrovna ty, v jejichž partech vůbec veršenejsou!
Obdivoval jsem překlad Martina Hilského.
Živý, jadrný, bez ubrousku. Takhle se asi kdysi v londýnském Globu hrálo… Určitě. A to už nemluvím o tom, že překlad ukazuje nádheru češtiny, její košatost. Někdo může horlit, že v textu slyší nadávky, neslušné výrazy, ale proboha, takhle to v originále ten pán ze Stratfordu měl. To jen u nás to Sládek a Saudek přebásnili tak, aby se nikdo nehoršil.
Takže autor nebyl zřejmě puritán…
Shakespeare byl strašně sprostý. Tam, kde to potřeboval. Hodně používal výrazy, při nichž si rozhodně neubral ubrousek. Prostředí, kde se hrálo, nebylo přece nóbl. Nóbl nebyli ani diváci. Kdyby herci v choulostivých scénách mluvili vznešeným jazykem, asi by jim to diváci rychle zatrhli. Asi by na ně vychrstli kbelík.
Jakže?
Uprostřed hlediště stál v parteru kýbl. Do něj si diváci chodili ulevovat, aby nemuseli opouštět představení a případně nepřišli o dějovou nit. Hodně let divadelní principálové bojovali s úřady, aby kýble zmizely. Že smrdí a hercům to vadí. Trvalo to dlouho, než na kýbly přišlo embargo. Musel být na to vydán královský edikt. Ale i bez kýblu lidi v hledišti vydrželi. Shakespeare psal totiž pro ně. To jen někomu se dnes zdá vznešený a nedotknutelný, jako modla na piedestalu.
Na Hrad chodilo v létě za Shakespearem (a za vámi a Janou Paulovou, samozřejmě) nesčíslné množství lidí. Zdá se, že divadlo neumře, i když mnozí škarohlídi prorokují jeho zánik. Co vy na to?
Za první republiky jenom v Praze bylo přes dvacet divadel a všechna se užívala. Mohla žít právě pro svoji rozdílnost. Každé mělo na jídelníčku něco jiného, specifického. Takže o divadlo nemám strach ani dnes. Je ovšem fakt, že dnes nemůže žít bez dotace, sponzorů. Naštěstí je už méně těch, kteří strkají peníze do striptýzů, a víc takových, kteří se plácnou přes kapsu třeba právě kvůli Shakespearovi. Vědí, že ten pán stojí za to. A lidi, co chodí každé léto na naše divadlo pod širým nebem? Jsou taky zárukou, že ani v zimě kamenná hlediště neosiří. Ti div áci jsou bezprostřední, přímější, nejsou divadlem zřejmě ani vychovaní, ale na druhou stranu ani zkažení. Občas se v divadle stává, že se hraje komedie a snobové okřikují ty, kteří se smějou. Aby nerušili, že jsou v divadle. Fuj! Takhle se chechtat v divadle, copak je to důstojné? Věřte nevěřte, takoví lidé se opravdu najdou.
Lidé se srdečně na Shakespearovi pod širým nebem baví. A co vy? Bavíte se taky?
Bavím se, když vidím kolem sebe skvostné kolegy. Jejich hrou, špílci. Hlavní je, když se baví diváci.
Myslíte, že by se bavil i starý William, kdyby si koupil lístek?
Tomu bych dal volňáska. Když jsme loni dávali na stejném místě Sen noci svatojánské, shakespearolog a překladatel Alois Bejblík tvrdil skálopevn ě, že takhle nějak se to tenkrát muselo hrát. Myslím, že Zkrocení zlé ženy je ten samý případ. Nemůže se to hrát něžně, ale takzvaně dopředu. Na plné pecky. Jako árie. Když se v plenéru otočíte stranou, není vás slyšet. A když nejste rozhodnutý, o čem to je, není to vidět. Je to syrové, surové hraní. Krásné. Někdy v duchu vidím před sebou stařičkou arénu Globe a uprostřed parteru kýbl. Nevím, jestli by se autor naší hrou bavil, ale kdyby náhodou ano, byl bych moc rád. Tehdy se taky hrálo pod širým nebem. Na ty, co stáli za dvě pence v parteru kolem kýblu, normálně pršelo. Na nás taky občas spadly kapky. Jen ten kýbl nám chybí.
Co váš letitý sen o vlastním letním divadle? Ještě se vám zdává?
Pořád. Jenže mě z něj budí pořád nedostatek peněz. Měla by to být otevřená dřevěná aréna, něco jako Shakespearův Globe. Stavba by měla odpovídat dochované Hollarově rytině, která ovšem vznikla po paměti až poté, co divadlo vyhořelo. Pomůckou by měla být i nedávno objevená smlouva lond ýnského tesaře, který londýnské divadlo stavěl. Naštěstí zatím hrajeme v létě na Hradě, takže můžu s tím snem počkat…
Jak všechno stihnete? Spolumajitelské povinnosti U kalicha, Shakespeare na Hradě, další role na mateřské scéně ve Vinohradském divadle, teď jste dotočil náročný televizní seriál… Mimochodem, o čem vlastně je?
Když se chce, všechno jde. Mě práce baví, takže nebrečím jako mnozí jiní, že čas je mým nepřítelem číslo jedna. To, co děláte rád, není namáhavé. Když ale strávíte jen hodinu denně něčím, co vás netěší, je to dřina. A k tomu seriálu: je příběhový, rodinný, autor Jan Míka je Dietlův žák a je to vidět. Seriál se jmenuje Život na zámku a paradoxně pojednává o rodině, žijící v paneláku. Řekl bych – hezký příběh o šestadvaceti dílech.
Co myslíte, je váš životní příběh taky hezký?
Nestěžuji si. Rád vzpomínám na začátky v Ostravě i na pět let v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Tam jsem se potkal s krásnými postavami a dobrými kamarády.
Shakespeare psal hodně o zlu, o špatných lidech. O závisti, hlouposti. Zřejmě mu stav světa dost vadil. Ale zdá se, že se od jeho dob změnilo jen málo, pokud vůbec…
Pro moudro nemusíte chodit daleko. Co o blbosti říkal pan Werich, je tak krásné, že by se to mělo tesat. Blbost lidská je neporazitelná, ale musí se s sní bojovat, jinak by zaplavila svět. Já s tím souhlasím, jinak bych se musel pomalu bát. Člověk má být ale spíš sebekritický. Nenadávejme na parlament, raději si řekněme, proč jsme se tam nenechali zvolit sami. Vždyť bychom to dělali líp, jsme chytřejší, není-liž pravda? Když se díváte na jedn ání parlamentu, nebuďte otráveni, vidíte jen zrcadlo, vidíte sebe.
Vy byste se nechal zvolit?
Nejsem ten typ. Já bych to neuměl, ale spousta lidí by to zvládla. Neženu se do něčeho, na co nestačím.
Mnozí žehrají, že nejsou autoři, nejsou scénáře. Taky si stěžujete?
Proč, proboha? To je přece normální v celém světě. Mluvím teď o dobrých námětech. Kvalitních věcí nejsou nikde hromady, které byste mohl přehazovat vidlemi. Někdy je suchopár, jindy půda víc pohnojená. Jednou se urodí, protože třeba stály líp hvězdy, pak léta nic. Ale já bych se z toho nevěšel. Ani hlavu bych nevěšel. Ve vědě se taky každý rok nerodí Einstein. To prostě nejde. Kapacita civilizace není neomezená. Zaplaťpánbu, že Shakespeare byl jeden za čtyři sta let. Víte, jaká by to byla otrava, kdyby všichni dramatici byli jako on?
Myslíte, že by si dal Shakespeare U kalicha pivo?
Proč ne? Pivo je známo snad už z mladší doby kamenné. Ten pán, když vymýšlel své geniální zápletky, určitě při tom popíjel zázvorový anglický mok. S ostatními autory a herci se scházel v bohémské hospodě a všichni okolo se těšili, až se zase sejdou pan Shakespeare s panem Benem Jonsonem a budou se urážet. Ti dva dramatici se špičkovali dokonce i narážkami ve svých hrách. Štamgasti se dokonce¨sázeli, kdo z nich bude v hospodě vtipnější. Legenda taky praví, že Jonson jednou zajel za svým konkurentem do Stratfordu a oba se tak opili, že Shakespeare z toho umřel.
O čem by dnes psal?
Myslím, že o tom samém, jako tenkr át. Nic nového po sluncem. Vezměte si jakoukoli jeho hru. Pořád jsou současné. Romeo a Julie: dva mladí se mají rádi a společenské poměry jim nepřejou. Mladík musí emigrovat a dívka se utrápí. Tady to včera nebylo? Kluk utekl a holka za ním do Weidenu, kilometr ok českých hranic, nesměla. Všechno, co Shakespeare napsal, dobře známe.
Umíte vařit?
Mým koníčkem je spíš jíst. Ale když už se přinutím, vařím normální českou kuchyni. Pokaždé jinak, protože se nepamatuji, co jsem do hrnce dal. Jsem po tátovi, maminka vařila běžně, ale táta proto, že ho to bavilo.
Proč by měli lidé chodit do hospody?
Protože v ní najdou něco konkrétn ího, nikoli pouze dobré jídlo a pivo jako křen. Ještě krásné holky, pohodu, kamarády, dobrý nápad, hezký obraz na stěně. A nemusí na něj ani dělat mouchy…
Palivec na ten obraz doplatil…
V Haškově fantazii. Ale Palivec skutečně existoval. Tuhle hospodu vedl do roku 1924. Pak v živnosti pokračovala jeho žena. Tehdy ovšem tady nebyl velký sál, ale pouhý výčep se dvěma stoly a maličký lokál. Vzadu byla zahrada s muzikou. Prý příšerná dupárna.
Kde je dnes ta zahrada?
Sedíte v ní. Na jejím místě je dnes hlavní sál.
Zaskočil vás nějaký host?
Kancléř Kohl. Chtěl štrůdl, ale jako na potvoru nám došel. Tak jsme mu řekli, že štrůdlu doma užije ažaž, ale takovéhle palačinky ještě nejedl. A víte, že nám dal za pravdu?
Co by si u vás dal Švejk?
Černé pivo. Trochu by se po té naší zemi rozhlédl a řekl by – to chce klid. I když tu větu nikdy neřekl a Hašek ji nenapsal.
Co rád pijete?
Kalich radosti. Až do dna.
Jak se udržujete ve formě?
Snažím se nemít nervy v kýblu.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
Napsal: Libor Michalec
Kamaráde, Kamaráde, prožitá fotka a setkání s krásou pořád někoho pohladí, proto dělej pořád jen to, co potěší a hladí Tebe samotného – diváci se najdou. Franta Dostál S ÚCTOU A OBDIVEM Josef Vavroušek Oko mého zesnulého přítele, fotografa, horolezce Viléma Heckela by se zálibou spočinulo na Tvých vynikajících obrazech z Himalájí, Nepálu a Tibetu. Heckel sám snímky z Himaláje nepřinesl. Tys´ ho nahradil, a to v míře nebývalé. Bude-li to možné, udělej z této kolekce publikaci. Přeji Ti hodně v lezení krásných cest a ať vždy dobře zvoní při zabíjení skoba. Tvůj Josef Chuchma st. PO VŠECH STRÁNKÁCH VYNIKAJÍCÍ L.Sitenský A ŽIJE ZEMĚ!!! LÁĎO! SEŠ EŠTĚ VĚTŠÍ MAGOR, NEŽ SEM ČEKAL. KAMARÁDE – TY SEŠ ŠASTNEJ ČLOVĚK (Z návštěvní knihy k výstavě fotografií Ladislava Kamaráda v pražském Mánesu.) Poprvé jsem ho potkal v minilabu u Václaváku, kde jsem si nechával vyvolat fotky diapozitivů z Anglie. „Uhněte s těma stupidníma diáčkama, řekl. Neznal jsem ho, ale přesto jsem věděl, že mě nechtěl urazit, prostě hořel svým uměním. Když jsme se znovu setkali v jeho bytě při práci na tomto článku, nepoznal mě. Já jeho nepoznat nemohl. Vypadá jako Michelangelo. Vybírali jsme obrázky do tohoto portfolia a z plánované hodiny se vyklubalo dopoledne. Ukázal mi paraglaidingov ý padák v předsíni, se kterým začal jako jeden z prvních v Čechách a mimo jiné létal v nočních Krkonoších, marockém Atlasu a mnoha jiných exotických místech. Také přestavoval byt: „Musel jsem celý byt překopat, říká. „Když už, tak už. Namontoval jsem vlastní vzduchotechniku, protože v Praze je špinavý vzduch. Za špatných rozptylových podmínek jedu přes aktivní uhlík. Je to bezhlučné, čistý vzduch, v bytě mírný přetlak, taková oáza. Kromě toho měl na balkóně, který proměnil ve skleník, rozsáhlou sbírku kaktusů. Věděl jsem o něm, že v loňském roce byl se Zdeňkem Hrubým a Standou Šilhánem vyhlášen Horolezcem roku a už dva roky je posledním Čechem, který stál na osmitisícovce. Byl patrně první, kdo vylezl osmitisícovku bez kyslíku, bez specializovaného tréninku, ale zato se středoformátovým fotoaparátem s několika výměnnými objektivy. Snad poprvé při novinářské práci jsem měl pocit, že toho člověka znám už celá léta. Jako kdyby jeho jméno – Kamarád – mělo symbolický význam. Ostatn ě tuto pointu využili všichni kolegov é v recenzích na jeho výstavu v Mánesu, která rozsahem i obsahem návštěvnických ohlasů (některé jsou v úvodu článku) byla jednou z nejúspěšnějších v posledních letech. Při první schůzce jsem ještě viděl zvětšovák i objektivy, které si sám vyrobil: „Optiku si konstruuji sám – vylep šuji, předělávám, včetně výbrusu… zvětšovák jsem si udělal zcela individu álně. Většinu věcí si člověk musí udělat sám, má-li dosáhnout kvality, která je na sto procent. Když mělo jít k vlastnímu textu článku, blížilo se k poledni. Při druhé návštěvě jeho práce na bytových úpravách doznala dalších změn: mimo jiné instaloval dokonalé akustické zařízení na CD-disky. V ložnici (kde spí přikrytý spacákem) měl horské kolo s odpérováním všeho, co odpérovat lze. Další z jeho koníčků, při kterém tuhne krev v žilách – prý se z krkonošských kopc ů řítil rychlostí až sto dvacet devět kilometrů za hodinu. Napadlo mě, že se k fotografování dostal vlastně také tak trochu z fascinování technikou, dokonalostí aparátu a optiky, dokonalostí mechanismů, které dokážou snímat realitu tak, jak ji vidí nebo jak chce a umí vidět. „Než cokoli plánuji, dělám, včas analyzuji možný výsledek a v případě pochybností o smyslu a kvalitě se na danou akci vybodnu. Ale stále mám vstup energie, kterou tomu, co dělám, obětuji, mnohem větší než výstupy. (To byla další věc, která mě fascinovala. Neřekl – mám bordel na stole – ale vzrůstající entropie vytlačuje řád) „To nemůžu dělat věčně, protože to spěje k vyčerpání. Odkud se bere ta energie? „To musí být tak nějak dáno. Myslíš, že třeba v přírodě můžeš čerpat energii? „Samozřejmě. Schopnost člověka cokoli tvořit a rozvíjet je propojena takovou obecnou všeobecně se rozlévající ,kosmickou energií´, která člověka stále někam žene. Těžko to nazvat. Třeba létání na paraglaidingu nebo horolezectví s tím nějak souvisí? Pro většinu lidí jsou to extrémy? „To žádnej extrém není, je to zcela logické jednání. Nezáleží na tom, jakého času a jakých výšek člověk dosáhne, ale na tom, jestli se v dané situaci udrží předstih psychického zpracování situace, aby ji zvládl. Předtuchou se musí řídit při zvětšování fotek i při jízdě na horském kole, aby neskončil rozlámanej v pangejtu. Není to otázka absolutního výkonu, ale otázka postupu. Nejbližším cílem je pro něj expedice Mount Everest 1996. Výstup impozantn í a odstrašující severní stěnou znamen á obtížnější povětrnostní podmínky a nepříznivou strukturu skály, ledu a sněhu. Technicky je severn í stěna obtížnější. Nepříznivé počasí v této oblasti je pověstné. Informace o výstupu jsou omezené. Možnost rychlých záchranných akcí je vyloučena, protože celý Tibet leží ve značné nadmořské výšce, civilizace je vzdálena a letecká záchranná služba v Tibetu neexistuje. Neexistuje ani zázemí místních horolezeckých profesion álů. To vše dělá z výstupu severn í stěnou akci nejvyšší kvality. Expedice chce navíc působit lehkým stylem bez nebo s minimálním použitím kyslíku a výškových Šerpů. O celé expedici by měl být natočen film, jehož hlavním tématem bude Kamarád – horolezec a fotograf. „Z vlastních prostředků to už asi neut áhneme, a proto hledáme aspoň minim ální podporu zvenčí. Všechno má své meze. Co tě tam vlastně žene, o čem to je? „Je to o dosažení absolutní hodnoty. Špice, kterou už nelze překročit. Také možnost k další tvorbě, ale hlavně absolutn í hodnota, kterou nelze vyvrátit nebo zpochybnit. A potom je to ,třetí pól země´. A česká expedice na Everestu vlastně ještě nebyla. A co potom? „Já poslední dobou neplánuji víc než na rok. Dostávám se do víru událostí a nestíhám je zpracovat. Člověk se stává obětí bezhlavého ,tržního šílenství´ či lépe ,kruté diktatury peněz´. Je stále obtížnější tomu vzdorovat a zachovat si ,čistý štít´. Když se vrátíme na začátek, jak ses k fotografování dostal? Jak to souviselo s tvou vědeckou průpravou? „Nikdo mě neučil, prošel jsem vlastn ím vývojem, i když jsem měl nějaké vzory – Heckela, Anselma, Adamse, ale není to kopie ani jednoho z nich. Začínal jsem s foťákem někdy v patnácti, a první, co mě zaujalo, byl přírodní detail. Mikrosnímky, makrosnímky, šel jsem do detailu. Časem jsem získal Hasselblad, což je mechanický foťák, který žádné elektronické finty nemá: Čím vyšší kopce, tím lepší foťák? „Tak nějak. I když Pentacon Six nebyl tak špatný, ale ve větších výškách nebyl spolehlivý a občas jsem ho tam musel celý rozebrat. Příliš mnoho důležité energie bylo vydáno na údržbu a obsluhu. Co tě na horách přitahuje? „Je to jedno z mála míst, kde může člověk jet naplno. Dole ve městě je obklopenej hrozným množstvím balastu. V horách se vytříbí kdo je kdo. Když někdo dojde k něčemu nepoctivě, tak se to projeví. Lidi, kteří nemají morál, nemaj í dost energie, nemůžou uspět. Tady dole ve spol- ečnosti mohou být všichni plejbojové, supertřídy, příjdou do divo činy a končí. A hlavně je tam životní prostor. V současném stavu společnosti se člověk úplně schizofrenicky rozpadá. Myslíš, že fyzické dispozice jsi měl od přírody, nebo v horách nejsou tak zapotřebí? „Fyzička musí bejt, ale já jsem nikdy pravidelně netrénoval. (Ale když jsme spolu šli na metro, jeho standardní chůze odpovídala mému poklusu). Dovedu třeba půl roku netrénovat, ale pak po půl roce odvedu špičkovej výkon. Jakmile člověk sleduje pravidelnost, tak hodně nabudou svalové partie, a svaly v horách odčerpávají kyslík mozku. A čím větší namakanec, tím horší výkony ve velehorách. Psali o tobě, že těžko vycházíš s lidmi? „Já si hodně jedu po svém a mám tvrdou palici. Když si usmyslím, že něco udělám, tak to udělám, i když spousta dalších věcí odpadne. Vím, že to je škoda, ale každá věc vyžaduje objeti. Na druhé straně se snažím držet slovo, což většina lidí okolo mě schopná není. Lidi sledujou své okamžité zájmy a pak je těžké něco dávat do kupy. Jsem individualista, samozřejmě, ale ono je otázka, kde individualismus končí a kde začíná. Když jde v horách do tuhého, pomůže ti člověk, kterého považuješ za individualistu. A naopak ,společensky úspěšní lidé´, kteří s individualismem moc spojováni nejsou, zklamou.
autor: Honza | Kvě 28, 2021
NAPSAL VLASTIMIL MAREK
Ve dnech 6. až 11. Června 1995 se v přepychovém kalifornském hotelu Westin, poblíž města Santa Clara (asi hodinu cesty autem od San Franciska), konala 14. Mezin árodní transpersonální konference. 1200 převážně kalifornských a amerických transpersonálních psychologů, terapeutů, umělců a jiných i laick ých zájemců a 200 dobrovoln ých pomocníků strávilo intenzívní posluchačský i zážitkový týden v typicky americk ém prostředí. POSVÁTNO V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ Transpersonální znamená podle slovníku „něco, co přesahuje rámec osobnosti nebo individuality. V rámci psychologie samé, alespoň na takový- chto konferencích, bylo slyšet donedávna stejně převratné věci, jaké se udály před 50 lety ve fyzice. Přinejmen ším ještě v Praze, v červnu 1992, kdy se konala 12. Konference ITA, to znělo velmi revolučně. V Santa Claře šlo již o přímý autentick ý spirituální zážitek. Kromě více než stovky přednášek a desítek panelov ých diskusí a tiskových konferencí bylo v prostorách hotelu Westin možno projít se labyrintem, zhlédnout výstavy duchovních výtvarných prací, podívat se na expozici „duchovního (astrologick ého i jiného) softwaru, ale také namalovat si svou kresbu, nalepit svou koláž či vyrobit svůj šamansk ý bubínek. Teorie byla prošpikována praktickými možnostmi autentického zážitku. Kdo chtěl, mohl ráno cvičit jógu nebo meditovat, ve vestibulu byla prodejna knih z oboru a „bazar s tibetskými mísami, krystaly, šperky, brožemi a koberci, jakož i nejnovější duchovní technologií rázu masérského, stroboskopického a hudebního. MORFICKÉ POLE VE TŘÍDĚ Christopher Bache má doktorát z filozofie a učí na státní univerzitě v Youngstownu v severovýchodním Ohiu, kam dochází okolo 15 000 studentů. Jedna třetina studuje dálkově nebo večerně, jsou tedy mezi nimi ti, kteří jim mají rodiny a děti a hypot éky, nebo už jsou rozvedení či zbankrotovali. Jsou tedy často jaksi připraveni na duchovnější cestu. CH. Bache učí kromě akademické filozofie také např. východní náboženství, transpersonální psychologii nebo srovnávací mysticismus. Osobně cvičí již dvacet let meditaci vipassana, v poslední době některé tibetské formy buddhismu a patnáct let sleduje metodologii S. Grofa. „Když začne člověk pronikat iluzorn ími vrstvami způsobu vnímání reality a objevovat svou pravou podstatu, říká Bache, „zajisté tím ovlivňuje i lidi kolem sebe. Naše duchovní ekologie jednodu še nedovoluje izolovanou realizaci. A jak stále víc učitelů začíná realizovat své hlubší duchovnější možnosti vědomí, měli bychom očekávat, že se stále častěji budeme setkávat s rezonancemi pochopen í a manifestace spontánní katarze mezi studenty. Čím hlubší vztah mezi studentem a učitelem, tím výraznější tyto rezonance budou. Tak, jak se prohlubovala má meditační praxe, měnily se dramaticky i mé vztahy ke studentům, a to mělo jak praktické, tak teoretické důsledky pro výuku i transperson ální teorii. Asi před deseti lety za Bachem po skončení vyučování začali chodit studenti a říkali třeba: „Víte, je to divné, ale ten příklad, co jste použil při hodin ě, přesně to, o čem jste mluvil, se mi před týdnem stalo. Jednou při hodin ě východních náboženství požil příklad, jak měl někdo předtuchu své smrti. Po vyučování k němu přišla starší žena a vyprávěla o svém muži, který několik dnů před svou smrtí uklidil všechny své věci a zařídil a zařídil své záležitosti. Týden před smrtí sedě- li společně u televize, když on odložil noviny a říkal jí: „Ethel, jen chci, abys věděla, že kdyby se mi něco stalo a já zítra umřel, všechno jsem zařídil, a tys´ byla tím nejlepším v mém životě. Když se tyto věci začínaly množit, byl Bache šokován. Nicméně takové „náhody se začaly dít denně. Studenti mu začali říkat, že často od něho v rámci výuky slýchají velmi intimní informace ze svých životů, nebo, že jim odpovídá na ještě nevyslovené otázky. Jako by mu jejich duše vysílaly nějaká poselství a on na ně reagoval. Jako by mu říkaly, kde a jak jsou zranitelné, co je pro ně důležité a kterým směrem by se měly ubírat následné kroky. Jako by se mezi profesorem a studenty rozpustily zdi: úroveň vzájemn ého pochopení a tvořivosti vzrostla nad očekávané kapacity. Když byl dobr ý den, třída sršela nápady. Studenti začali být otevřenější a vnímavější nejen k němu, ale i k sobě navzájem. Objevovali se navzájem ve snech, hlá- sili čím dál víc synchronicit. Christopher Bache postupně zjišťoval, že funguje na dvou úrovních a v každé úrovni přitahuje jiný druh studentů. Pro jedny, kteří přišli pro akademick é informace a obvykle odchá- zeli dostatečně uspokojeni, byl obyčejným profesorem. V průběhu let se ale začala vynořovat druhá vrstva studentů, ke kterým měl jiné vztahy. Výměna informací se pro tyto studenty stala jakýmsi prostředkem pro většinou spontánní a nechtěné hlubší duchovní otevření. Tito studenti se začali stále častěji objevovat v jeho specializovaných vyšších kursech, nejprve v malých skupinkách, a později jich byla dokonce většina. „Jestli se dá tohle složité a často bolestivé období vyjádřit nějakým poselstv ím, říká Bache, „bylo by asi takov éto: Pokud jste si jako učitel zvolil některou formu duchovní praxe, která aktivuje hlubší úrovně vědomí, musíte očekávat nechtěné a nevědomé sympatetick é rezonance u některých studentů. Oddělená izolovaná mysl je smyslová iluze. Když se v jeho třídách začaly dít synchronicity, považoval je zprvu za paranormální výměnu informací mezi jednotlivými myslemi. Jak se ale začaly objevovat hlubší souvislosti, začal rozeznávat, že alespoň některé zkušenosti byly manifestací skupinové mysli. Četl knihy Ruperta Sheldrakea a zaujala ho jeho teorie morfických polí operujících na úrovni jeho tříd. Nakonec ale bylo celkem logické a snadn é vytvořit se koncept „učebních polí. „Někdy prostě dělám svou práci, říká Ch. Bache, „a jako by se náhle rozestoupily stěny. Atmosféra ve třídě se vmžiku nabije a zintenzívní. I moje mysl je najednou čirá a svěží, a oči mých student ů mi naznačí, že jsou schopni hluboce naslouchat a přijímat. Zdá se, jako by se naše srdce sjednotila, a z toho pole soucítění najednou vytryskne pomalý proud myšlenek, které já, jako mluvčí třídy, odkrývám a zprostředkovávám. Mám pocit, že v místnosti je jen jedna mysl. Jako by se zdi, které nás dosud oddělovaly, proměnily v průhledné závoje. Christopher Bache věří, že pravideln ý výukový proces spoluvytváří morfick é pole nejméně o dvou úrovních. Většinou funguje pod hranicí vnímaní, a většina pedagogů si toho není vědoma. Sheldrakeova teorie formativní příčinnosti naznačuje, že pochopení a znalost předchozího studenta napom áhá osvojení téže látky příštím studentem. Za ta léta, co Bache učí, zjistil, že každých pár let musí přeorganizovat své přednášky, protože studenti jsou schopni látku rychleji pochopit a zapamatovat si. Jako by se nudili, když nepřitvrdil. „Jakmile člověk tato pole objeví, dalším krokem je jejich vědomé využití. Je to jako by ve třídě existovala ještě jedna mysl za myslemi studentů, říká Bache. Používá jednoduchá vizualiza- ční cvičení a různé jednoduché šamansk é a meditační techniky pro posílení citlivosti mysli. Kdysi začínal polynéským rituálem Hoponopono. V zásadě jde o praxi odpouštění karmických dluhů všem lidem, kteří vás právě obklopují, a prosbu, aby i oni odpustili všechny vaše potencion ální karmické dluhy. Nedávno začal praktikovat i tibetskou formu čod, očistnou techniku z 12. Století za doprovodu šamanského bubnu. Jeho kolegové se podivují, když ho vidí s bubnem nebo zvonky, ale pro Bacheho je to všechno jen rozšířením jeho odpovědnosti jako učitele, jakési logické důsledky objevu a práce s poli, generovanými společnou aktivitou. Stejně důležité jako zahájení kursu a očistné rituály je podle Bacheho i ukončení kursu, ročníku či semestru. „Všechny cykly mají své začátky i konce, a pokud vědomě kurs (a jeho pole) rituálně neukončíte, budou za vámi studenti docházet ještě měsíce po ukončení školy, říká. Pro posílení individu álních „polí studentů používá vizualizační meditaci, ve které se studenty rozpouští kolektivní oheň do jednotliv ých plaménků a pak je distribuují „všem potřebným. SNÍCÍ VESMÍR Fred Alan Wolf má doktorát z teoretické fyziky a publikoval mnoho úspěšných teoretických prací. Už ve své první knize „Space – Time and Beyond (Prostočas a co je za. 1975) se pokoušel vysvětlit „nevysvětlitelné (černé díry, antihmotu, cesty časem a strukturu hmoty). Jeho druhý titul „Taking the Quantum Leap byl v roce 1982 vyhlášen nejlepší vědeckou knihou roku. V roce 1988 vydal knihu „Parallel Universes, Paralelní vesmíry, ve které zabrousil na pole superprostoru, vztahů mysli, snů, časových vln a téměř esoterických koncept ů jako z arzenálu sciencefiction. Tehdy také podepsal smlouvu na „šamanskou knihu a odjel do Peru. Procestoval amazonskou džungli, byl v Limě, navštívil Iquitos, Tarapoto, Cuzco. Celou tu dobu prožíval nevysvětlitelný pocit, že všechno, co prožíval, všechna setkání, všechny cesty, sny, náhody a synchronicity byly jakýmsi záhadným způ- sobem předem připraveny. Jakmile začal, už se nemohl zastavit. Jinými slovy, bylo to jako úvod do světa možností tvarovat svět záměrem. Nebo jinak – dostaneš to, čemu věříš. Wolfův původní úmysl byl strávit nějakou dobu s šamany v Peru. Nem- ěl ani ponětí, jak se takoví šamani vyhledávají. Ale stačilo mít „záměr, sem tam se zmínit, a lidé začali telefonovat a radit. Když byl v Santa Fé, zjistil, že má příliš mnoho knih, a tak pozval majitelku antikvariátu, aby se na jeho knihy podívala. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že právě v tu dobu je ve městě peruánská šamanka. „A tak jsem se potkal s dr. Jorge Gonzalesem- Tamirezem z Tarapoty. Díky několika ritu álním iniciacím, které jsem s ním prožil, jsem byl pozván přímo do Peru k šamanovi Don Solonovi z Iquitos. To, že jsem tenkrát byl v Santa Fé, zatímco tam byla šamanka, bylo něco než pouh á náhoda. A podobné synchronicity se mi pak děly neustále. Když Wolf poprvé přijel do Limy, jeho šamanský průvodce ho vzal do kina na starší peruánský film, nazvan ý Větry Ayahuascy. Byl to milostný příběh bělošského vzdělance, který se přes majitelku antikvariátu dostane k šamanovi, je iniciován a zamiluje se do peruánské žačky stejného šamana. V první půlce jako by šlo o Wolfův životní příběh. Wolf byl zděšen: jak může nějaký druhořadý film do takových detailů popisovat jeho vlastní příběh, včetně podrobností a stylu chování? Málem utekl z kina. Za nějakou dobu pak byl herec, který hrál onoho vzdělance, skutečně Wolfovým hlavním šamansk ým učitelem, a Wolf se skutečně zamiloval do jedné mladé Peruánky (která je nyní jeho ženou a na konferenci ho doprovázela). Kdo psal scénář? Čím záměrem bylo dostat Wolfa do Peru? Australští Aboridžinci na to měli nejlepší odpověď, říká Wolf: „Pozval tě Velký Duch, který si nás a celý svět nechává zdát. Půlroční pobyt mezi australsk ými Abordžinci pak byl základem jeho poslední knihy „Dreaming Universe , (Snící vesmír). „Otázka co je to já? Nebo kdo jsem? Je jedním ze základních tajemství celé vědy. Nevíme, kdo pozoruje. O sobě uvažujeme především jako o tělu, ale toho človíčka, který sídlí v našem těle, nedokážeme lokalizovat. Wolf jako by sám na sobě prožíval všechny důsledky efektu „pozorovatele, jednoho z klíčových témat kvantové fyziky: sám akt pozorování mění realitu, která je pozorována. „Dokud pozorovatel atom nepozoruje, atom zaujímá nekonečné množství možných pozic zároveň, vysvětluje Wolf. „Jakmile je atom pozorován, zkolabuje do singulární reality. Tohle je základem tzv. Kodaňské interpretace Bohra a Einsteina, oni ale nevěděli, proč tomu tak je. Záleží totiž na tom, jak realitu pozorujeme. Když změníte to jak, změníte i realitu. A jsme u šamanů, kteří právě tohle využívali: měnili svět tím, že měnili způsob, jakým svět vnímali. To, jak vidíme svět, je ovlivněno záměrem, jak chceme vidět svět, protože záměr, úmysl, je klíčem ke všemu: Záměr, úmysl, je jedním z nejhlubších tajemství šamana. Teoretick á kvantová fyzika postulovala prakticky stejný mechanismus, ale nikoho v levohemisférově orientovan ém světě nenapadlo prakticky toho využít. Wolf zjistil, že záměr, úmysl, je pohonem světa. „Měl jsem dojem, že jednám podle nějakého scénáře. A stejn ě se dělo lidem, se kterými jsem se setkával. Pod vedením šamanů (kteří používají posvátnou rostlinu ayahuasca) se Wolf vydal na cestu do své nevědomé mysli – do světa mýtů, imaginace, mimo čas a prostor.“Postupně, krok za krokem, jsem v šamanském světě znovu skládal útržky už ztracených hypotéz o vztazích mezi moderní fyzikou a šamanskými praktikami. Wolf si začal uvědomovat, že vědomí samo o sobě je mostem mezi časoprostorem fyziky a mýty šaman ů. Jako kvantový fyzik Wolf vidí svět jako pole pravděpodobností, nikoli jako lineární určitost. Mnoho věcí se může stát, ale ne všechny se skutečně stanou. Werner Heisenberg, jeden ze zenov ých mistrů kvantové fyziky, formoval svůj princip neurčitosti v roce 1930. Oznámil tehdy, že není možné znát současně jak pozici, tak hybný moment částice. Můžeme vědět, jak rychle se pohybuje, nebo kde je, ale ne obě veličiny. „Elektrony ve skutečnosti žádný prostor nezaujímají, protože nejsou hmotné. Jsou to jen tendence, koncepty, ideje, pravděpodobnosti. Vůbec nevypadají tak, jak si je ve své mechanistické mysli představujeme, říká Wolf. Pro Wolfa a jeho šamany ovlivněný názor na svět je základním hybatelem synchronicity úmysl. Záměr. V šamanské fyzice jdou záměr a synchronicita ruku v ruce. Není-li zde záměr, nemůžete nalézt smysl chaotick ých a náhodných událostí. „Událost nabude významu jen jako důsledek určitého záměru, jakési vize, cíle či alespoň cesty k němu, kterou se vydáte. Je-li můj záměr čistý a pevný, příslu šné stezky se objevují jako zázrakem a vedou mne z místa na místo. Spoje fungují, lidé přicházejí. ZMĚNA VIZE Robert Schwartz je podsaditý ekonom, praktik a nadšenec. Zahltil poznámky si činící dámy v publiku takovým přívalem bonmotů, glos a vtipných přirovnání (včetně grafů), že ho musely požádat, aby zpomalil. Podle „Boba Schwartze jedině znalost, moudrost je možno rozpínat donekonečna. Všechno ostatní, materiální povahy, má své limity. Čím víc se člověk o svou „znalost podělí, tím víc získává. Sharing, caring, nurturing, (podělit se, starat se a vychovávat), to je, oč tu běží. Podle Schwartze jsme svědky úpadku institucionální moci a nárůstu moci individuální. Hovořil dále o tom, že velcí výrobci dnes delší dobu vyrábějí věci, které stojí víc, protože nejsou lepší. O tom, že každá tvůrčí myšlenka jako by spouštěla zázračný proces transformace společnosti. O tom, že školáci na školách, kde nedost ávají známky (ale jsou hodnoceni jen např. třemi stupni – velmi bystrý, bystrý a hodný) dosahují mnohem lepších výsledk ů. O tom, že dnes už umí „nakupovat všichni lidé na světě – kromě vlád. O městech jako alchymických nádobách. Lauren Actressová hovořila o tom, že dnes už na jednapades áti místech v USA (většinou v kostelích) mohou lidé vkro čit do „labyrintu. Půdorysně jako originál v Chartres, labyrint na koberci byl rozvinut i v druhém patře hotelu Westin. Bylo nádherné vidět jinak uštvané účastníky konference (zkuste stíhat čtyři přednášky na čtyřech místech současně!), jak velmi pomalu a posvátně kráčejí labyrintem do středu (sebe sama?). Bývalá rockerka a velmi chlapácky a prostořece se vyjad řující tanečnice Gabrielle Rothová terapeuticky roztančila většinu jinak tělesně a sociálně velmi „tvrdých intelektuálů. Indiánský náčelník kmene Hopi Thomas Banyacya hovořil o proroctví svého kmene (vzpomeňte si na film Koyaanis qatsi). Jinak většinu času proseděl v pohodlném křesle v hale hotelu Westin a přijímal šeky na podporu svého kmene. Mluvčí (nebo bych měl spíše napsat „mluvkyně?) americk- ého feminismu Gloria Steinemová si ve své přednášce neodpustila své obvyklé špílce na adresu mužů, ale při panelové diskusi se sedmnáctiletými dívenkami (na téma dospívání v ženu dnes) překvapila soucitem a vzpomínkami z dětství. Jiná radikalistka, filmařka Dorothy Fadimanová, uchvátila svými filmy, ale přednáškou se nechala strhnout až k feministickým výlevům. Ill Purceová rozhvízdala svým šamansk ým zpěvem sál stejně úspěšně jako obvykle, jen bylo zajímavé sledovat, jak se její alikvotní tóny tříští o dunění bubnů z vedlejšího sálu (lekce šamana Harmera) a praktické ukázky sufických tanců z druhé strany. Rabín Laibl Wolf přiletěl jen aby ohromil svými encyklopedickými znalostmi o kabale a okamžitě odletěl zpátky do Izraele. Američanka Nonie Valentinová, žijící nyní dočasně v Brně, vystrašila posluchače své přednášky, nazvané „Česká duše se mění: poznámky terapeutky o situaci po sametové revoluci, knižně a časopisecky nasbíranými informacemi (včetně citací z „Dopis ů Olze Václava Havla) o rostoucí kriminalitě a nebezpečí života v Česku. Z hlediska nezaujatého pozorovatele odjinud (my tři z Čech jsme byli za exoty) se konečně začali prosazovat lidé praktick é duchovnosti. Teoretikové už všechno popsali. Nastal čas mladých mužů s autentickou duchovní zkušeností, kteří to, o čem nedávní mluvčí transpersonalismu hovořili a psali s bázní a obavami, berou jako housky v krámě. A to je moc dobře.
