autor: Honza | Kvě 31, 2021
Jsou fotografové, kteří se specializují na krajinu. Nebo jsou fotografové, jejichž objektem zájmu jsou nahé ženy. Ibra Ibrahimovič je také fotograf nahoty, ale nahoty kraje. Na jeho fotografiích severních Čech jde o daleko více, než jen o umně poskl ádaná světla do ladných linek. Prodan é a neustále prodávající se severní PÖRTOFILO Čechy na těchto fotografiích odhalu jí a přiznávají duši
· · · O svém vztahu k severním Čechám říká: Já jsem se tady narodil. Jednou, když jsem se jako malý s dědou procházel lesem a zastavili jsme na jakési louce, bylo vidět hořící chemické závody, kde zrovna chytlo zařízení na výrobu technické- ho lihu. Severní Čechy pro mě v tomto smyslu znamenají oboje: i procházky s dědou v lese, i hořící chemička, i černá páchnoucí řeka Bělá, kolem které jsem v Mostě chodil do divadla. Je to stejně tak úžas nad zničením královského města Mostu, jako fascinující dětský zážitek z pozorování stěhování obrovského gotického kostela po kolejích. Severní Čechy jsou v mnoha směrech extrémním prostředím, výjimečným stavem lidského vědomí i svědomí. Stejná je i obnaženost krajiny. O tom by měly být moje fotky. Sám pro sebe říkám přírodě severních Čech „zoufale krásná. Severní Čechy jsou výjimečné ještě v jednom smyslu: vyměnily obyvatele, a ti potom vyměnili lesy, pole, vesnice i města za krátery povrchových dolů. Hodně lidí se v životě přestěhuje, někteří i vícekrát. Rozdíl je v tom, že když se chtějí lidi ze severu vrátit na místa, kde strávili dětství, nebo ke kterým se vážou jiné důležité vzpomínky nebo momenty jejich života, často nemají kam. Já jsem třeba celou střední školu jezdil tramvaj í kolem ukazatele vesnice Kopisty. Když jsem se vrátil z vojny a konečně jsem se chtěl do Kopist poprvé v životě podívat, zjistil jsem, že je ten ukazatel jediné, co z vesnice zbylo. P. S. Ibra Ibrahimovič získal za svůj seriál „Libkovice druhou cenu v kategorii „Lidé, o nichž se mluví v letošním ročníku soutě- že „Czech Press Photo. Zpracoval JAN ŠKVÁRA Foto SPEKTRUM PICTURES
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL: VEIT MÖLTER
Mohutné věže s cimbuřím a dlouhá, úzká okna poskytují výhled na krajinu, rozprostí- rající se do dálky, brá- na pevnosti by dělala čest každému z vítězných římských vojevůdců. Žena, které je písečně hnědý hrad Castello di Marco domovem, je taky dobyvatelkou. Zrozená ve znamení Lva, Římanka tělem i duší, dobyla svým šarmem a neomylným instinktem pro obchod a vkus nejen italskou módní scénu. Žena s temperamentem a stylem života, ve kterém jsou momenty klidu vzácností. Pevnost je místem pro prožívání chvilek klidu a zároveň oblíbeným sídlem Laury Biagiotti, která sbírá domy tak, jako jiní sbírají slony z porcelánu. Jako zkušená archeoložka přestavěla pevnost z jedenáctého století kámen po kameni. Hradní paní se směje svým nenapodobitelným smíchem: „Za svůj styl vděčím právě kontrastu mezi městským a venkovsk ým životem. Ač vlastní městský byt v Římě, letní dům v Benátkách a střešní byt v Miláně, tráví většinu času ve svém hradě. Ve věžích, které jsou jejím návrh ářským studiem, obchodní značkou a oázou klidu móního podnikání. Žije zde se svým manželem Gianni Cignou a čtrnáctiletou dcerou Lavinií v 25 obytných místnostech, 17 koupelnách a několika ateliérech. „Kdybych nebyla romantik, pak bych tady nemohla bydlet, říká majitelka.Vždyť dříve se zde cítili jako doma nejen zakladatel hradu Marco Simone, jehož jménem pojmenovala Laura Biagiotti golfový klub a hřiště v okolí hradu, ale i kardinál Federico Cesi a Galileo Galilei, kterému věže poskytly revoluční pohled na vesmír. „Tyrkysový oděv je jako vykřičník, kdežto béžová a lehké přírodní barvy jsou jako zvuk cembala z osmnáctého století, říká návrhář- ka, která se stala slavnou už svojí první kolekcí představenou v roce 1972 – proslavenou svojí exkluzivitou a elegancí, které jsou charakteristické pro celou její tvorbu, pečlivým výběrem materiálů, kvalitou zpracování a nejvíce svým stylem plným ženskosti. Smyslnost a rafinovanou jemnost jej ích oděvů silně podtrhuje vůně parfé- mů spojená se jménem Laura Biagiotti. „Fiori Bianchi – fascinující kytice bílých květů, „Roma a verze pro muže „Roma Uomo – pocta rodnému městu, „Venezia – elixír lásky plný volání a vůní Východu, či nejnovější „Laura – esence nejčistějšího štěstí. I když Laura Biagiotti studovala literaturu a archeologii, její posedlost mó- dou byla silnější. Začátkem 60. let pokračuje v činnosti své matky Delie, která se v Římě také zabývala módou. Dnes symbolizuje logo vytvořené René Gruauem mnoho: dvakrát ročně velkou kolekci s nekonečným množstvím a širok ým výběrem látek pro všechny typy žen. Její jméno nesou také mnohé dopl ňky, jako brýle, šály, ponožky, kravaty, obuv, hodinky, klenoty, kabelky, kufry
Nejznámější jsou především kašmírové kolekce. Díky této látce, kterou používá již od své první kolekce a kterou zpracov ává a používá úplně novými způsoby, si získala v New York Times označení „Krá- lovna kašmíru. V roce 1981 podepisuje kontrakt s Marzotto SpA na produkci a distribuci své druhé řady s názvem „Risposte de Laura Biagiotti a v roce 1984 při- šla její další kolekce „Laurapiu pro ženy s velikostí 48 a více. O dva roky později se začala na 500 místech v Itálii a po cel ém světě prodávat její první jeansová řada s názvem „Signed temptation, kolekce oblečení, které je asi nejvíce nošené v tomto století. V tom roce je představena i kolekce „Laura Biagiotti Junior E Baby, ve které jsou jeansy pro děvčata a chlapce ve věku od 0 do 15 let, a kolekce „Bears Bazaar, ve které se prolíná prakti čnost s pohodlím. V roce 1987 se představuje první kolekcí pro muže „Biagiotti Uomo. Jméno Laura Biagiotti se objevuje i na souborech dekorativních obkládaček, porcelánu a sériích nábytku. 25. duben 1988 byl velkým dnem pro italskou módu. V Pekingu představilo 30 čínských modelek nejznáměmší modely vyprávějící „Příběh Biagiotti – poctu materiálům, na které je Čína tak pyšná: kašmír a vzácné hedvábí. Čínský premiér tituluje autorku na „Nového Marka Pola. V září 1992 je na jednom z nejprestižnějších míst módy na Páte avenue v New Yorku otevřen butik o rozloze 400 metrů čtverečních, ladě- ný do přírodních dřevěných odstínů, navr žený architektem Piero Pontim. Po Římě, Milánu, Benátkách, Athénách, Soulu, Ankaře, Tokiu
i v srdce „Big Apple. V roce 1993, pět let po své první módn í přehlídce v Číně, se vrací zpět a představuje zde novou podzimní a zimní kolekci pro rok 1993/94, zároveň je jí udělena firmou CITIC cena „Marco Polo. O rok později otvírá své butiky s dřevěnými interiéry v barvě medu a bílými parketami v Moskvě, Pekingu, Bankoku, Paříži a Tel Avivu. „Ptám se sama sebe, zda skutečně mám pracovní metodu. Jistě mám způsoby a zvyky, které se v průběhu času pokouším zdokonalovat, tak jako se dobrý atlet neustále pokouší vybrousit to, co je v něm nejlepší. Ač zaměstnána svými návrhy šatů, přesto horlivá v rozšiřování obzorů a odhodlan á nalézat nové formy výrazů, neuniká jí důležitost přestávek, ve kterých se pozorně zaměřuje na nové oblasti. „Můj způsob práce harmonicky slučuje lásku ke zkoumání, trpělivost a duševní zaujetí se studiem módního fenoménu jako primárního výrazu lidského chování. To vede i k aktivitám, které se netýkaj í módy. Ať již koupě a oprava hradu Marco Simone, vybudování golfových hřišť a klubu na přilehlých pozemcích, ale i financování zrestaurování Cappuccio di Paviale, florentinského díla připisovan ého Botticellimu z 15. století, sponzorování show „Krása a zkáza císař- ského Říma v římském Campidoglio. Za tyto a další aktivity jí byl v roce 1987 italským prezidentem propůjčen presti žní titul „Commendatore, za přínos ke zvýšení prestiže a image italské módy ve světě jí byl v New Yorku udělen roku 1992 titul „Žena roku a v roce 1994 titul „Fregene za distribuci výrobků vyroben ých v Itálii po celém světě. „Jsem přesvědčena, že nás v roce 2000 čeká nová éra romantismu.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Napsala: LENKA NÁDVORNÍKOVÁ
Když při procházce pražskou Celetnou ulicí zahnete do průchodu k vinárně U Pavouka a vystoupáte po zastrčených schodech do 1. patra, můžete si dát kávu nebo něco lepšího v malém útulném Café Gaspar Kasper. Příjemně tak posedíte v místech, kde každý večer řádí múzy. Divadlo v Celetné, tak se prostory, ve kterých se ocitnete, jmenují, se pro letošní, a snad i pro další roky, stalo domovskou scénou divadelního spolku Kašpar. · · · Kašpaři, jak jim kdekdo říká, se na naší divadelní scéně objevují již sedmou sezónu. Poměrně dlouho vydrželi v původním složení, které se utvářelo již v závěru studií na pražské DAMU (inscenace Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem), postupně se ale jejich počet zredukoval. Z dnešního společenství mladých herců je veřejnosti asi nejznámější umělecký šéf a režisér souboru Jakub Špalek (mimo jiné i díky filmům Šakalí léta a Jízda). Otázku, kolik je Kašparů, nemá příliš rád a prý ani moc nechápe, proč se ho na to lidé ptají. Vysvětluje: „Je strašně těžké říct, kolik je Kašparů. Kdo je Kašpar a kdo ne. Většinou říkám, že Kašpar je ten, kdo zrovna večer od půl osmé hraje. Jádro souboru, má-li se tomu tak říkat, tvoří šest až osm lidí. STARÉ NOVÉ DIVADLO Divadlo v Celetné, přestože se celé třpyt í novotou, má svou historii. V malém sále s kapacitou asi 150 míst, už hrál nejeden soubor. Ani Kašpaři nejsou v Celetné sami. Po té, co jim v loňském roce divadeln í ústav „Celetnou pronajal, provedli rozsáhlou rekonstrukci. Její výsledek (a dluhy Kašparu rovněž) byl fantastický. Na star ém místě se objevilo zcela nové divadlo a nejeden pamětník předchozího stavu marně přemýšlí? „Jak to tady vlastě vypadalo? Dnes Kašpaři svoje divadlo pronaj ímají dalším uměleckým uskupením: Pohybovému divadlu 22, anglicky hrajícím Misery Loves Company, novému souboru CD 94 a studentům DAMU, tedy Disku. Jakub ův cíl vybudovat v Celetné nezávislou divadelní scénu se daří. Velkým úspě- chem je bezesporu to, že na Migistrátu hl. m. Prahy dokázali ve všech možných nařízeních a vyhláškách najít tu pravou skulinu, aby mohli Celetnou finančně podpo řit.Formou daru tak Jakub Špalek obdržel peníze, které nejsou vyhrazeny na jeden určitý projekt, ale mohou být použity plošně na činnost divadla. Dotuje se jimi provoz sálu, což je pro všechny soubory velmi výhodné, protože každý soubor si své večery financuje sám. Díky magistrátu a České spořitelně, a. s., která je hlavním sponzorem divadla, se tím náklady na jeden každý večer snížily o polovinu. V současnosti tvoří repertoár Kašparu čtyři představen í, se kterými v Celetné vystupují přibli žně desetkrát až patnáctkrát do měsíce. Rostandův Cyrano byl první hrou, kterou Kašpaři společně nazkoušeli po absolvování DAMU. V Celetné se hraje dodnes. Inscenace, v níž na sebe výrazně upozornil představitel Cyrana, Radek Holub, měla premiéru 3. července 1991, v době, o které Jakub Špalek vypráví: „Když začal Kašpar oficiálně pracovat jako divadlo, neměl žádné peníze. Rok pracovalo a rok nikomu n e p l a t i l o . A na konci té- hle sezóny se h r á l Cyrano. Premiéra byla 3. července a zkrachovat jsme měli 1. srpna 1991. A všichni po celých pět měsíců zkoušení věděli, že nem áme peníze, že se udělá premiéra, a pak že zkrachujeme. Cyrano stál 70 tisíc a já měl sedm. A pořád jsem doufal, že se stane zázrak. K tomu jsem si na představen í pronajímal divadlo, které bylo tak drahé, že ho tržby v žádném případě nemohly zaplatit. Taky jsem tenkrát vymýšlel různé teorie, jak bychom se mohli živit. Přišel jsem třeba s návrhem, že vedle divadla budeme pěstovat meruňky. A uživíme se. Nakonec jsme v téhle situaci získali Rokoko. A tak jsme se zachránili. Nebylo to naposledy, co se Kašpaři navzdory všemu a všem zachránili. Po dvou letech v Rokoku se tehdejšímu vedení Městských divadel pražských, kterým Rokoko dosud patří, znelíbili, a následoval vyhazov. Potom se rok pohybovali mezi Minorem a Celetnou. Ale tyhle časy jsou snad už minulostí. Dnes mají své divadlo, ve kterém kromě Cyrana ještě v červenci uváděli dvě aktovky Michala Frayna, Don Quijota a Číňani (premiéra 11. května 1992), a již třetí sezónu hrají veleúspěšnou Růži pro Algernon (10. února 1993). Růže pro Algernon, dramatizace scifi povídky Daniela Keyse, se na konci minulé sezóny dočkala 100. reprízy. Hlavní postavu mentálně retardované- ho Charlieho Gordona, jemuž je uměle zvyšována inteligence, ztělesňuje Jan Potměšil. Po celou dobu představení prakticky nemizí ze scény a jeho hereck ý projev dává divákovi zcela zapomenout na fakt, že herec je již několik let odkázán na invalidní vozík. STŘECHU NAD HLAVOU
Premiéra Fantomimy, nejnovější hry Daniely Fischerové, která se konala 20. ledna 1995, byla první premiérou nové éry Kašpara „pod vlastní střechou. „Jak byla Fantomima přijata, to mě šokovalo, prozrazuje o svém zatím posledn ím režisérském počinu Jakub Špalek. „Je to těžká hra, a mě udivuje, že na to lidi choděj´. I pan prezident, když se byl na představení podívat, říkal, že je nepochopiteln é, jak tam ty lidi seděj´, a jak to poslouchaj´. Poslouchaj ´a vnímaj´. My jsme si asi své diváky ´nastřádali´a to mě těší. Mají vlastní divadlo, a tedy konečně zázemí, mají prakticky neust ále vyprodáno, mají za sebou další úspěšnou premiéru, začínají splácet dluhy, chystají další představení. Nedaleko Mladé Boleslavi, v Kochánk ách, mají pronajat é patro a půdu tamní mateřské školy. Dvě zkušebny, v blízkosti les i koupání, pivo za pět korun, zkrátka místo ideální na práci. Výsledkem této letní práce je čerstvě přeložená hra italského dramatika Daria Fo ZA VŠECHNO MUŽE ĎÁBEL v režii Jaroslavy Šiktancové. Spolu s Misery Loves Company nazkou šeli Kašpaři hru Carla Gozziho, Král jelenem (King Stag). Režíroval ji Ameri- čan Richard Toth, dnešní režisér Misery Loves Company, v minulosti například i cirkusový klaun. Hraje se v angličtině s českými „vysvětlivkami a na scéně je i spousta loutek – od maňásků až po loutky v téměř životní velikosti. Premiéra se uskutečnila ještě na závěr divadelní sezóny 1994-1995, 19. června. „V té hře úplně padají jazykové bariéry pro publikum. I lidé, kteří neumějí anglicky ani slovo, příběh chápou a baví se. Ta hra je i více spontánní a bezprostřední, myslím, že se skvěle podařilo nakatzit Čechy Ameri- čanama a Američany Čechama. To je výhoda nezávislého souboru, že si může dovolit nab ídnout režii někomu, od koho jsi viděl jen jedno představení, nechat na něm úplně obsazení
Tohle všechno tedy Kašpaři mají a připravují, a tak by jejich šéf snad mohl být spokojen. Je tomu tak? „Jsem stále víc hrdej´ a nadšenej´ ze souboru, se kterým pracuju. I tuhle sezónu pova- žuju za divácky nejvydařenější. Vždycky jsem repertoár nabízel s čistým srdcem a vědomím, že to je v pořádku, a letos si myslím, že to je v takovým pořádku, v jakým to nikdy nebylo. Myslím, že to, co hrajeme, je na ohromné úrovni. A lidi stojej´ a tleskaj´ a je vyprodá- no a já chodím a chtěl bych zase něco víc. Spokojenej´ je člověk asi vždycky jenom chvilku. U divadla. A asi i v životě, já nevim. Mít divadlo je nádherný a tohle divadlo je prostě ohromný, ale ke spokojenosti mě to nijak moc nepřivádí. Jsem ale rád kvůli jedný věci. Vloni jsem viděl, že získáváme kredit takovýho štěkavý- ho, zlobivýho psa. Začínali jsme být bráni jako něco, co někdo vykop z divadla, co sice dál funguje, ale co si furt stěžuje, že nic nemá. Navíc v očích jiných vypadá, že nic nedělá. A teď to něco najednou dokázalo, že se o sebe umí postarat, že je to dospělý. A to je důležitý mimo jiné i proto, jak se na nás potom dívají lidé z jiných divadel. O Kašparu se hovořilo jako o genera čním divadle. Platí to stále? „Generační divadlo, já nevím, co to je. Nikdy jsem nepotřeboval definovat, co jsme. Tuhle nálepku nám dali novináři, asi nám ji potřebovali dát, protože asi takoví jsme. Já to ale nevím. A nemám vůbec pocit, že děláme generační divadlo. NOVOVĚK Po všech peripetiích, kterými za šest let existence Kašpaři prošli, po promě- nách a zvratech, z nichž valnou část tento článek nezmiňuje už jenom proto, že vysvětlování by bylo příliš složité, se zdá, že si soubor zajistil pevné postaven í na naší divadelní scéně. Od listopadu budou pravidelně hostovat v brněnském divadle Bolka Polívky, kde by měli v příští sezóně odehrát na třicet představení. A Jakub Špalek je ve svých sedmadvaceti letech možná nejmladším divadeln ím ředitelem v Čechách. „Kdepak, brání se, „ v Kolíně je jeden mladší. Já už jsem fakt starej
Samozřejmě, v očích veřejnosti jsem mladý člověk. Jenom- že já dělám divadlo už sedmnáct let, dělám ho velice intenzívně a prožil jsem s ním už straš- nou spoustu věcí. A čím jsem starší, tím radši divadlo mám. Někdy si připadám jako blá- zen, náboženský fanatik, člen nějaké divadeln í sekty, která tvrdí, že divadlo je nejdůležitější na světě. O vás se říkalo, že příliš riskujete. „On jakýkoli kumšt je vždycky riziko. Jako představení v cirkuse, kde si akrobat hází s akrobatkou. Jakékoliv umění je krok do neznáma. Ten, kdo tvoří, logicky musí riskovat. A pravdou je, že co se týká peněz, tak já jsem nikdy nezkrachoval. Kašpar dodne ška žije a nikdo z ekonomů nechápe, jak je to možný. I na risk se dá spolehnout. Divadelní spolek Kašpar je toho dů- kazem, nedávno byl totiž po letech úplně oddlužen.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS
Milovníci opery tonou v nadšení, odborníci se shodují v názoru, že se zrodila nová Ema Destinová. Její soprán má až neuvěřitelný hlasový rozsah: tříští se o stěny koncertních a divadelních sálů jako zpěněné příbojové vlny, dopadaj ící k našemu sluchu jako třpytivý, vybroušený diadém. Mladá pěvkyně se stala během pěti let angažmá v Národním divadle nejen první dámou naší opery, ale i žádanou hvězdou světových jevišť a pódií. Každý impresário, který dbá na to, aby v jeho domě vystupovala světová špička, zná dobře její jméno : EVA URBANOVÁ. · · · Co jste měla na základní škole z hudební výchovy? Představte si, že jedničku. Na zpívání jsem se vždycky těšila. Mám dojem, že mi to zůstalo. Zpívala jste s i dnes? Pořád. Teď se připravuji na triptych Pucciniho jednoaktových oper, zpívám hlavní roli v Sestře Angelice. Připravuji se na koncert s dirigentem Jiřím Bělohl ávkem, budu zpívat Mozartovy koncer ní árie, které jsme už nahráli na kompaktní disk, takže si je jenom opakuju. A pak se těším do Plzně na Ma- řenku v Prodané nevěstě. Zazpívám si ji podruhé v životě. Dalším hostem bude Leo Marian Vodička jako Jeník. Toužila jste vždycky po Mařence, jako třeba činoherec po Hamletovi? Vždycky toužím zpívat Smetanu a Dvořáka. Snad se mi někdy podaří i místo Cizí kněžny zpívat Rusalku, ale k tomu bych musela shodit pár kilogram ů. Jsem soudná a vím, že bych se v té roli dnes sama sobě nelíbila. Já ji umím, klidně ji zazpívám, ale
Něco jin ého by bylo, kdybych Rusalku zpívala v Metropolitní opeře nebo v La Scale, tam jsou velká jeviště, na kterých by se to ztratilo. Špatně bych se cítila třeba i v Madame Butterfly, protože jsem hodn ě vysoká a přece jen trošku při těle
Mohu to napsat? Proč ne? Je to pravda. Udivuje mě vaše upřímnost, s jakou si připouštíte určitý, možná jen zdánlivý handicap. Když dostanu roli, musím se s ní ztotožnit. Zpěv mám ráda, proto se mu vě- nuji. Co se mi nelíbí, nedělám. Když se s rolí neztotožním a moje dušička není šťastná, tak to nemá smysl. Nebo když mi něco vadí – třeba moderní nastudov ání, nebo že bych měla zpívat Traviatu a přitom mám pár kilo navíc, vím že ta Traviata by měla vypadat jinak. Až shodím, tak si ji budu moci dovolit. Co pro to děláte? Držím dietu. Jak to jde? Velice špatně. Moje role narůstají, tím pádem i moje vytíženost, času je pořád méně a když mě najednou přepadnou psychické problémy, že nemůžu spoustu věcí stačit, a stává se ze mne štvanec, tak se ve chvíli, kdy už to dál nejde, něčeho najím. Pak se mi motorek v těle zase rozběhne. Když je někdo vynervovan ý, nemůže se na jídlo ani podívat. Já jím. Jak takové hřešení vypadá? Deset knedlíků? Ani nápad! Třeba si ke kávě dám jednu tatranku. A hned se vylepším. Sprav í se psychika, naskočí zase energie
Pak zřejmě přijde chvíle, kdy si řeknete – dost! Teď jsem zrovna v té fázi. Naštěstí mám tvrdou přítelkyni, ke které se utí- kám. Když mám nějaký problém a říkám si, že bych se měla pořádně najíst, raději zvednu telefon a zavolám Evu Hudečkovou. A ona mi elegantně vsugeruje, že se ty problémy nějak spraví a lednič- ku ať raději neotvírám. Pojďme z kuchyně na jeviště. Zpí- váte Julii v Jakobínovi, která se s manželem vrací po nedobrovolném vyhnanství zpět do Čech. Napadá mě trochu analogie: Destinová a další přední pěvci byli doma zavrhování, přehlíženi, zatímco svět jim klečel u nohou. Nemáte z toho nepříjemný pocit? Je pravda, že Emu Destinovou naše publikum uznalo až poté, kdy se venku stala slavnou. Ale ona měla zázemí, bohat ého tatínka, v Berlíně, kde začínala jako neznámý kandrdas, měla krásný byt, komornou
Já v začátcích neměla žádn é zázemí, přišla jsem do Prahy s jedním kufrem na ubytovnu, rodiče žijí na vesnice, oba dělali na dráze, takže o nějaké velké výpomoci se nedalo mluvit. Vy jste ale v sedmnácti šla dělat zkoušku na pražskou konzeravatoř
Tam mi řekli, ať si zpívám doma, že mám moc velký hlas a že mě nikdo nenaučí zpívat. Tak jsem si v Plzni našla profesorku Ludmilu Kotnauerovou a ta mě to naučila. Já už v pubertě zazpívala vysoké „c, protože v tom krku bylo. Ale jakým způsobem jsem ho vytvořila, to už jsem netušila. Tóny před tím a potom byly strašné, přímo jsem se v tom plácala, profesorka vždycky říkala, že mi to lezlo i ušima. K tomu céčku: to, s čím se ostatní trápili, já měla od přírody. Ale marná sláva, nebyla v tom ušlechtilost. Vy jste nejdřív ale zkoušela zpívat pop-music
Vždycky se mi tahle muzika líbila a zůstalo mi to dodnes. Neposlouchám nějaké techno nebo rap, to opravdu ne, to je podle mne kravál. Milovala jsem skupinu Queen, Freddieho Mercuryho, pak hardrockové kapely, Pink Floyd, Tinu Turnerovou. Tu starou gardu poslouch ám dodnes. Poslechnu si i dobrý metal, třeba Arakain
Láďu Křížka si ráda poslechnu, spolu jsme natočili i duet
Už jste sutdovala operní zpěv a přitom také zpívala na zábavách. Netlouklo se to navzájem? Naopak. Protože jsem znala technick é základy, uzpívala jsem sedmihodinovou zábavu a hlasivek se to vůbec nedotklo. A dnes? Jak to vypadá s hlasivkami, když třeba spadne opona po takovém náročném partu jako je Libuše? Dám jiný příklad. V sobotu jsem zpí- vala Leonoru v Síle osudu. Měnil se straš- ným způsobem tlak. Přišla jsem na jeviště a po pár tónech jsem cítila takovou únavu, až jsem si myslela, že to vůbec nemohu odzpívat. Do přestávky se to nelepšilo, pak se ale tlak změnil a já ke konci opery začala zpívat takov ým způsobem, že jsem si říkala – holka, klidně bys to mohla vzít znovu od za- čátku! Ale hlasivky mě netrápí. Asi proto, že mám dobré vedení. Působí na mne výhradně okolní vlivy: cítíte, že je na jevi šti víc sucho, nebo vás rozbolí hlava, něco vás ofoukne, někdo vám kouří před nosem
Promiňte, ale nejsou sopranistky a tenoři trochu hypochondři? Čím je zpěvák starší a víc toho ví o hlasové hygieně, tím lépe si umí víc věcí pohlídat. Já hypochondr nejsem, ale vím, že když jdu zpívat Libuši, ned ám si v půl sedmé nanukový dort. Co si dáte? Když zrovna nedržím dietu, relativně všechno. Před představením nepiji čaj, ten mi stahuje krk. Dám si kávu, piju Dobrou vodu, jeden stoprocentní džus
To je vlastně všechno, co ke zpě- vu potřebuju. Pijete syrová vejce? Nikdy. To bych radši nebyla zpě- vačkou! Máte vždycky chuť zpívat? Jsou chvíle, kdy máte nějaký psychick ý problém. Něco se vám stane v rodině. A vy musíte jít a zpívat třeba komickou roli. Radši bych někde seděla v koutku a brečela, ale diváka vaše problémy nezaj ímají. On si vás přišel poslechnout. Tak vstanu a jdu. Je Libuše jako jiná opera? Nebo se vás zmocňují ještě jiné pocit y, které vás jindy nezasáhnou? Libuši miluju. Ale ráda mám koneckonc ů všechny role, které zpívám. Libu- še je ale pro mne slavnost. Pro mne tahle opera končí před proroctvím. Pak přijde to krásné, co jsem celý život chtěla zpívat. Nadnesu se v duchu nějakých deset centimetrů nad jeviště a kdyby v té chvíli kolem mne divadlo padalo, já budu pořád zpívat. Jsem mimo, někde na Vyšehradě
Při proroctví jsem nej- šťastnější. Při vašem prvním angažmá v Plzni nad vámi bděl dirigent Bohumír Liš- ka. Vzpomínate na něj? Když se řekne Plzeň, vybaví se mi krom ě profesorky Kotnauerové i profesor Liška. Něco podobného zažívám v Národním divadle. Můj příchod bude navždy spjat se jménem dirigenta Zdeň- ka Košlera. Tito vzácní lidé rozhodli o mém životě. Každý mi chtěl pomoct. S tím se bohužel každý mladý člověk nesetká. Máte oblíbené skladatele? Co nejrad ěji zpíváte? Mám ráda české autory. Miluji dvořá- kový Biblické písně, ale dobře vím, že ve světě se od české pěvkyně žádá něco víc, než jen český repertoár. Nechtěla bych se dostat do škatulky – česká pěvkyn ě, slovanský typ, a tím to končí! Mám ráda italskou hudbu, Verdiho, Pucciniho, Belliniho
Strašně vzdálen á je mi ale zatím německá hudba. Zat ím na ni nejsem dost dospělá. Ještě nepřišel čas, kdy ji začnu objevovat. Tak- že: Dvořák, Smetana, Janáček a Italové. Moderní autory, soudobou hudbu, zrovna dvakrát nemusím. Sem tam něco udělám a rychle pryč! Před čtyřmi lety jste se na Pavarottiho soutěži v Modeně dostala až do závěrečného galakoncertu. Jaké to bylo? Musela jsem si vzít různé půjčky, abych tam vůbec dojela. Sponzoři nebyli, nenašla se žádná instituce, která by aspoň část výdajů uhradila. Vydala jsem se do Modeny na vlastní pěst. Už jste dluhy splatila? Samozřejmě. Dnes už mám sponzory. Tak to chodí – když potřebujete pomoc, nikoho nenajdete. Když máte jméno, je to jinak. K té soutěži: měla jsem zkušenosti z dřívějška, že na každé soutěži, s výjimkou lidových škol umě- ní, se objevila nějaká protekce. Tak jsem byla zvědavá, jestli v té Itálii to bude stejné. A víte, že bylo? Že by Luciano Pavarotii fixloval? Ten jen soutěž zaštiťuje svým jmé- nem. Nitkami tahají členové jury a organiz átoři, kteří do soutěže investují. Po Modeně ale začaly pršet nabídky ze světa
Je to tak. Slyšeli mě zpívat různí agenti, které protekce nezajímá, potřebují slyšet hlas, zpěváka. Takže takhle se to rozjelo
Kam se ráda vracíte zpívat? Přiznám se, že do Spojených států, do Stanfordu ve státě Connecticut. Moc dobře se mi tam zpívá, cítím se v tomhe městě jako doma. Ale nejraději se vrac ím sem, do Národního divadla. To se nedá ničím nahradit. Je to nejkrášnější divadlo na světě. Pro českou dívku není jiná meta než Národní. A Libuše. Mezin árodní kariéra má ovšem jiné velehory: La Scalu, Covent Garden, Metropolitní operu, Vídeňskou operu
Mně se ale nejlíp zpívá v Národním divadle, pak je to všude stejné. Jinde mě to za srdíčko už nebere
S kým se vám nejlíp zpívá? S kolegy z Národního divadla. V Tosce jsem si zazpívala s Peterem Dvorksým, nedávno jsem měla koncert s Hermannem Preyem
Skvělí, výborní lidé. Kam se utíkáte, když chcete být sama? Chodím do kostela. Díváte se nahoru? Ano. Pomáhá to? Jistě. Co byste dělala, kdyby vás sudičky neobdařily hlasem? Asi bych byla normální ženou s dětmi, která by se živila takovou prací na jakou stačí. Co ráda děláte? Uklízím, vařím. Všechny domácí prá- ce. Relaxuji u nich. Nejraději vařím podle vlatní fantazie. Vymýšlím si nejroztodivnější recepty. Jak zaháníte únavu? Sednu si k televizi, vezmu kazetu a pustím si nějaký oblíbený film pro pamětníky. Nejsou v nich dnešní problémy, ani se v nich nezabíjí. Odpo- čívám nejraději s Burianem, Novým, Marvanem
Smějete se ráda? Strašně moc. Někdy bych se s chutí smála i na jevišti, ale role to bohužel nedovoluje. V krajním případě to musím udělat tak, aby to diváci nepoznali. Kam se chystáte v nejbližší době? Atény. Malta, Švýcarsko, Německo, pak New York, kde mě čeká velký koncert z Dvořákova díla s Newyorskou filharmonií. Zpíváte si doma? Samozřejmě. Třeba při utírání nádobí si broukám nějakou národní písničku. Pustím si rádio a když hrají něco, co znám, tak se přidám. Když mám ve- čer představení, po jedné hodině si na chvíli lehnu, pak se najím, jdu do divadla, dám si kafíčko, sednu si, nalíčí mě, oblečou a jdu na jeviště. Dbám na to, abych měla na všechno dost času. Nesm ím se nervovat, potřebuji se v klidu těšit na roli. Včas se odpoutávám od Urbanové, která musí jít zítra na poš- tu a umýt okna, a už jsem Libuše. Režis ér Novotný, který dělal Libuši, mi říkal: Evo, vy jste jako kůň na Velké pardubick é ve startovním boxu. Jen se třesete na to, až se dveře otevřou a vy se rozběhnete na Taxis
Umíte se rozčílit? Nerada něco rozhoduju v afektu. Rad ěji si sednu, uklidním se, všechno si promyslím a pak teprve něco řeknu. Ale tím pádem je ta věc pro mne vyřízen á, ani slůvko už nevezmu zpět. Kdy vás konečně uvidíme a uslyší- me v roli Rusalky
? To se ještě uvidí!
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Hlavně se při tý ráně držte volantu! A koukejte mít řádně utažený pásy, hřmí místností hlas. „Protože i když se to nezdá, ale při pořádným nárazu to celé propruží, tak abyste tam nelítali jako nudle v bandě! Ne, nejsme na školení kaskakérů nebo snad profesionálních automobilových závodníků, jak by se možná zdálo. Přesto dovedou lidé okolo mne každých čtrnáct dní přitáhnout na plochodrážní stadión v Chabařovicích kolem dvou tisíc diváků. Lidí, kteří neváhají prostát a prosedět okolo oválu celý den, jen aby viděli to, co na automobilových sout ěžích znamená jen chybu nebo drahocennou ztrátu na čase. Tihle lidé chtějí vidět nějakou Pořádnou Ránu. A tohle nejsou závody, ale Reklamně Propagační Atrakce, na které je k vidění ran nepočítaně, a téměř vždy nějaké to auto skončí na střeše. A co víc. V těch jezdí docela obyčejní lidé. Nechce to nic jiného, než nějaké to auto na obouchání, odvahu – a chuť si to zkusit. · · · Už od rána krouží po oválu automobily ve dvojicích – a to, co předvádějí, jsme zvyklí vídat jen ve filmech. Na startu se řadí MVDr. Vojtek v Toyotě Starlet l300, opravdový veterinář s telefonním číslem na dveřích auta. Jeho soupeřem bude dvanáctiventilová Hodna CRX l500. Jásavě žluto-modrých sto koní patří stavební firmě Lochman a za volatem – pan Lochman. Startmarschall pouští startovací gumičku, obě auta vyrážejí vpřed. Honda využívá své síly, a i když má nevýhodu vnějšího oválu, v první zatáčce jedou obě auta zaklesl á do sebe bok po boku. Jako při tangu. Jako tango také vypadá následující výjezd – zvěrolékařova toyota ťuká soupe ři zadní blatník – zkouší ho „vykývat. Nestačí ale s dechem a sama se roztáčí do protisměru a rozhazuje pneumatiky okolo vnitřního oválu. Diváci vstávají a tleskají, vše bylo velmi rychlé. Poté si soupeři mění startovací pozice. Jezdí se dvě kola – pokud někdo neskončí v gumách či hlavou dolů. Jezdí se jen dvě kola, ale docela to stačí. O BEZPEČÍ „Proč do šestnácti set kubíků? Protože okruh je uzavřený, a vozy s touto kubaturou dosahují na rovinkách snad až 100 km/h, říká ředitel závodu ploché dráhy automobilů v Ústí nad Labem Láďa Lacina. „Kromě toho vozy nad 1600 jsou daleko těž- ší a kontakt mezi vozy nebo s mantinelem by mohl být nebezpečný. Na dotaz po úrazech klepe na dřevo? „Jediný úraz, o kterém u nás vím, se stal v depu. Na trati se při nějakém nárazu vysypalo boční sklo a v depu se Michal Mückstein z Rádia F1 při vymetání úlomků skla řízl do prstu. To je jediný úraz, o kterém vím. Vlastně je to zásluha Franty Ureše, ten pomohl vymyslet technicko-bezpečnostní pravidla. Hrozně mu vděčíme za to, že se u nás ještě nic nestalo. Třeba bezpečnostní pásy: viděli jsme na videokazetě z Liberce, jak se po bočním nárazu auto roztočilo a šoféra to vytáhlo ven! Podle mě je to pořadatelskej průser. Proto my dnes důsledně vyžadujeme čtyřbodové bezpeč- nostní pásy, přilbu, a pořád na to ty kluky upozorňujeme. Ono ve 100 km/h jít čelně do svodidel, to není sranda! Historie automobilů na ploché dráze je sice vyloženě česká záležitost, zato se traduje už od padesátých let. Tenkrát se na ukončení sezóny na Markétě jezdily automobily jako ukázka. V šedesátých letech se něco podobného jezdilo na dlouhé travnaté ploché dráze v Mariánských Lázních, ovšem také to jezdili jen soutěžní jezdci jako srandama č. Poprvé se objevily automobily upravené pro plochou dráhu před třemi lety v Liberci. „20. května 1994 jsme ty závody viděli, pokračuje Láďa Lacina, „ a tak nás to chytlo, že jsme sepsali smlouvy, vymysleli pravidla, a to všechno za 14 dní. No, a 5. června 1994 se to poprvé jelo u nás v Chabařovicích. Bylo tady tenrkát osm aut. No, a pak se to všechno rozběhlo takovým bombáckým tempem, že dneska máme v počítači přes šedesát čtyři týmů. Většina lidí sem jezdí ne na pořadí, ale vyzkoušet si to. I když – kdo by necht ěl vyhrát? JEDNOOKÁ LENKA „Udělala jsem ten bod, ale pak mne mrzel, říká třiadvacetiletá Lenka Lysá. „Už počtvrté na mne vyšlo nějaké pivo, ale já pivo nepiju! A na místo za mnou počítač vylosoval pneumatiky…“ Po vzájemné kolizi obou soupeřů nebylo totiž ani jedno auto schopné dojet do cíle. Tak ten bod Lenka prostě doběhla po svých. Lenka je čiperná dívka a má jen jedno oko. O to druhé přišla před pěti lety při autonehodě. Dneska se bouchá s chlapama na ploché dráze v Chaba- řovicích. Z posledních závodů si odvezla třetí místo. „Poprvé jsem zhubla o čtyři kila. Ale i dneska, když dojedu, tak se mi klepou kolena, ruce, sucho v krku mám po každý jízdě a večer bych mohla jít spát . Když jsem poprvé slyšel o ploché drá- ze v Chabařovicích, zaslechl jsem něco o děvčeti, které na svém oblíbeném mantinelu házelo boudu
? (Smích) „To jsem já, no
Mě prostě zat áčka u depa šla vždycky hůř a udělala jsem tam nejvíc chyb. Na tom mantinelu jsem skon- čila s mitsubishi, taky s alfou, audina zůstala jen o pár metrů dál
Já jsem byla strašnej chytrák, když mi to tenkrát Roman nabízel. Jenže vono na tý dráze je to jiný. Jaké to bylo, vletět do tý dřevěný ohrady a prorazit mantinel? „Nevím. Strkali jsme se nějak už od startu a při výjezdu jsme byli nějak do sebe zahryzlí, jenže on se mi nějak vysmeknul a já pokračovala rovně – do ohrady. Tak jsem jenom čekala, jakej bude nárez. Byl velikej. (Smích) Vošklivej. Ale když jsem pak viděla ty lidi, jak mi mávaj, děti se smějou a tleskaj, tak to bylo dobrý. Jenom jsem koukala, co kde, jestli nemám tu trubku v hlavě, prostě asi nějakej šok, ale ten náraz si člověk moc nepamatuje. Dneska bych s tím smykem možná už něco uměla udělat, ale tenkrát jsem měla málo zkušeností. Lenka dnes přiznává, že je na silnici daleko opatrnější, protože každý možný střet si promítá do toho, jaký by to byl náraz. Ostatně je známá věc, že automobilov í závodníci na silnicích nez ávodí. SOUPEŘ NENÍ SOK Jenže „Tohle jsou normální lidi, ale jsou báječní! říká Jindra Horáčková, která tyhle závody moderuje. Její hlas už jistě znají všichni návštěvníci téhle show. „Atmosféra je tady fantastická, jak mezi divá- kama, tak mezi lidma v depu a závodníkama. Je to tím, že se tady opravdu moc nezávodí. Ti lidé se odreagují, a protože jsou to většinou podnikatelé, udělají si také reklamu. Jsou to prostě reklamně propagační závody. (Smích) Velmi často se stává, že auto od startu couvne, aby se soupeři nemohly měřit dvě minuty do startu, když po první jízdě mění třeba prasklou pneumatiku. Soupeř prostě počká, aby se mohl utkat, i když by mohl mít bod jistý. „Ráno ti dá někdo tečku, a hned jde za tebou do depa, a ptá se: Dobrý? Nestalo se ti nic? Nebo máš problém s autem, a voni ti naskáčou najednou mechanici z jeho týmu, půjčej ti materiál, pomůžou, jen abys mohl jet příští jízdu. A to se mi na tom líbí. To je bomba, ne? To mi říkal Honza Herout z týmu Czechnord, když mi o chabařovick é ploché dráze vyprávěl poprvé. Honza obchoduje s nábytkem a v Chabařovicích je nováčkem, tedy pro každého otloukánkem. Tenkrát jsem mu moc nevěřil, ale jel jsem se pod ívat. Taky jsem se svezl. Dnes mu už věřím. Je to bomba. Je to auto-boom. „
