autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Palác Kinských na Staroměstském náměstí: nad balkónem, který v dávném mrazivém dni, na rozdíl od většiny národa, unesl ne blahou tíhu otců únorového puče, nahlíží rozlehlým oknem zvědavé jarní slunce. Kdyby dávnou balkónovou scénu měl zvěčnit malíř symbolickým připodoběním, patrně by zvolil výjev z Apokalypsy. Kdo ví, možná, že už před mnoha staletími by ji předčasně uměl ztvárnit mistrnými tahy Hieronymus Bosch, malíř, který viděl daleko do budoucnosti. Ale o něm ještě bude řeč.
Nemíříme na balkón: o patro výš překračujeme práh rozlehlé pracovny. Na stěně visí nádherné zátiší italského malíře Franceska Morosiniho. Obraz si přinesl nedávno jmenovaný ředitel Národní galerie v Praze Martin Zlatohlávek z Jiřského kláštera, kde donedávna galerie sídlila, sem, do „podhradí”.
Proč nový ředitel přesídlil z Hradu na historické náměstí? Je tu krásně, ale máte výhled rovnou na místo, kde v roce 1620 skončil život sedmadvaceti českých pánů… Já vím, i ředitelé občas přicházejí o hlavu… Tohle náměstí je ale centrem dění, jakýmsi architektonickým a spole čenským středem města, lidé sem mají odevšad blízko, a jeho krása může přispět i k tomu, že budou mít blíž jeden k druhému.
Co musí udělat dobrý ředitel, aby měl k lidem blízko bez ohledu na vzdálenost? Především se musí chovat tak, aby ho lidé vyhledávali. Aby měl o čem mluvit a obsah jeho slov byl nejen přitažlivý a zajímavý, ale věcný, konkrétní, protože v umění jde o navýsost závažné věci, které se nedotýkají jen zálib a koníčků, třeba sběratelského. Rozumět umění znamená rozumět životu, jeho kráse. Když někdo dokáže tyhle atributy formulovat, pozná je, pak se stává i zajímavou osobností, za kterou lidé přijdou. To nejsou samolibá slova, ale můj názor na základní vlastnosti, kterými by měl být ředitel Národní galerie vybaven.
Co ještě patří k výbavě? Rozhodnost. Jít za svými cíli s jasnou vizí a určitou představou.
Vidíte své cíle? To jasné světýlko někde na konci tunelu? Vidím. Jak vypadají? Asi tak, že tato instituce by měla být normální Národní galerií, začleněnou do našeho světa. Ty cíle se mění průběžně s formováním naší společnosti, což, jak víme, nebývá vždy jednoduché. Kulturní instituce musí s vývojem srovnávat krok. Takže to světýlko vypadá asi následovně: chceme mít Národní galerii živou, zajímavou, přitažlivou, hodnou kulturní české společnosti.
Zřejmě vám z duše nedávno v parlamentu promluvil pan prezident, když mimo jiné pravil, že tvář společnosti formuje kultura… Samozřejmě. V minulosti jsme byli všichni vyučováni a poučováni, že kultura je nadstavba. To je nesmysl. Člověk je úplný, když má nejen tělo a duši, ale i ducha. Hlavně ducha! Je to integrální součást, jedno bez druhého, řekněme bez třetího, nemůže existovat, může-li existovat vůbec! Duchovní rozměr člověka určuje vztah ke kultuře. Skrze kulturu člověk utváří společnost. Její řád. Nebo i neřád… I ten utvářejí lidé. Ale těm chybí to, o čem jsem mluvil. Duch.
Kde začíná kultivovanost člověka? Tím, kde a jak bydlí, v jakém prostřed í se pohybuje, jakým designem a architekturou je obklopen a ovlivněn. To jsou i místa, kam chodí, co ví o věcech, které jsou v galerii, muzeu, co se hraje v divadle. To už nemluvím o tom, že by měl rámcově vědět, co se nachází v evropských galeriích… To vše je integrální součástí života a jestliže si je toho člověk vědom, pak je kulturní, kultivovanou bytostí. Jeho svět vypadá jinak. Jak? Ušlechtile.
To je ovšem dějinná pravda. K ní jsme se ale nedopracovali včera… Souhlasím. Jen si tu pravdu musíme uvědomit. Řídit se jí.
Myslíte, že člověčího ducha povznesl už před mnoha tisíci lety pohled na kresby v Altamiře? Nebo: cítil se povznesen ten neznámý umělec, který uchopil rudku a namaloval býka na stěny jeskyně? Každý má schopnost vnímat jakýmsi podprahovým vědomím určité souvislosti, i když to není – a to dávný malíř v Altamiře jistě nebyl – patřičně vzdělán. Vnímat, že existují věci, které ho přesahují. Jakmile si to uvědomí, dokáže svého ducha přenést někam dál výš. To je rozměr, který pak utváří výjimečnou bytost. Tou byl i člověk, který první rozdělal oheň. Ale zůstaňme u umění. V dějinách sledujeme pouze to, jak se vztah díla, tvůrce a toho, kdo dílo vnímá, navzájem utvářel. Domnívám se, že základní vztah musíme hledat mezi tvůrcem a dílem. Dílo, jakmile je hotovo, žije svým vlastním životem. Je jen otázka, nakolik je tak silné, aby diváka dovedlo oslovit. Jestliže to dokáže, nutí vás k určité výpovědi. Když je špatné, průměrné, nic vám neřekne, prostě vás neosloví, může negativně ovlivnit utváření člověka, jeho duši, onoho ducha. Může spát u výhybky běhu dějin. A třeba způsobit havárii.
Stejně tak vás nedokáže oslovit nedobrý člověk. Nanejvýš znechutit. Samozřejmě.
Mohu být osobní? Musíte. Kdy jste se cítil poprvé osloven nějakým krásnem? A jaké to bylo? To je otázka vlastního životopisu, náhlédnutí do mých chlapeckých let. Vzpomínám si třeba na květnový den, kdy jsem si četl Máchův Máj. Bylo to něco vyjímečného, vůbec ne nějaká povinná četba. Také si pamatuji na jeden večer, kdy jsem si přečetl Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Ráno, když jsem se probudil, byla ta stopa ve mně stále čerstvá, živá. To jsou nezapomenutelné zážitky.
A když přejdeme od krásné literatury k výtvarnu? Třeba vzpomínka na chvíli, kdy jsem poprvé přišel pracovat do Národní galerie a vešel do depozitáře kresby; ten zážitek byl posvátný, neopakovatelný. Bral jsem do ruky věci s vědom ím, že nejsem na výstavě, kde se musím pohybovat v určitém odstupu, mohl jsem uchopit paspartu s kresbou ze šestnáctého století, dot ýkal jsem se překrásných Mánesů, Preislerů… To byla chvíle, kdy mě krásné věci bezprostředně oslovovaly. Goethe byl vášnivý sběratel minerálů. Na procházkách si s kameny na cestě dokonce vlídně poklábosil.
Existuje nějaký jazyk, jímž bychom mohli s uměleckým dílem vést dialog? Držíte paspartu… cítíte, že na vás Mánesovo dílo mluví? Určitě. Mluví naléhavě, i když žádný hlas neslyšíte. Chvíli nasloucháte a pak jste schopen říct jen jediné – to je nádhera! Žijeme zaklesnuti v určitém prostředí a každé prostředí má své dějiny. Věci jsou kvalitní také proto, že dokážou dějiny reflektovat. Mnohé obrazy můžeme číst jako historickou učebnici, román – tento motiv použil Mistr v určité dějinné éře, ovlivnila ho některá významná událost, na tazích jeho štětce je patrna epocha, kterou neobsáhnou ani tlusté dějepisné učebnice. Obraz to dokáže. A každý kulturní člověk by se měl obrazem nejen nadchnout, ale umět ho i přečíst do nejmenších detailů, včetně poznámek „pod čarou” . Vše začíná tím, že vás dílo zastaví a vy si řeknete – to je krásná věc! A končí tím, že s ním komunikujete a vidíte v něm i to, co na plátně není. Historické souvislosti.
I jiné? Třeba náboženské. Slavní malíři ikon, třeba Andrej Rublev, byli přesvědčeni, že jejich ruka je vedena něčím nebo někým vyšším. Jako starozákonní proroci, kteří si mysleli, že jejich ústy mluví vyšší bytost. To přesahovalo i do renesance. Velcí umělci, třeba Michalangelo, si uvědomovali, že jejich ruku vede někdo mimořádný, někdo, kdo „bydlí” nad nimi. Proto přisuzovali hlavní význam prvotní kresbě, skicám. Byla to pro ně stopa boží. Proto snad se nejraději zabývám kresbou, hlavně ze 16. století. Můžete na ní velmi přesn ě pozorovat genialitu a náboj, objevující se v prvním rukopise, prvotním umělcově záznamu, kdy si říká: „Je to tady”! a pak přistupuje k té form ální práci, zpracování původního nápadu, nu, připusťme, vnuknutí. Ale naopak známe umělce, kteří nečekali na dotek „boží ruky”, ale sami vnukli světu vize budoucích světů. Předběhli svým vidění dobu – třeba na přelomu 15. a 16. století Hieronymus Bosch… Umělec, který jakoby z vyššího pověření vytváří dílo, může nanejvýš moderním způsobem oslovovat i po mnoha stoletích. Géniové mají nezbytně v sobě rozměr, jímž určité věci vidí s předstihem, mimo souvislosti svého uzavřeného světa. Dop ředu dokážou formulovat cosi, co obecný svět přijme teprve za určitou dobu. Netýká se to pouze výtvarného umění. Známe takové příklady z literatury, vědy. Třeba Verne, Leonardo da Vinci… Bosch a další jsou moderní proto, že dokázali naznačit cestu, byť ve své době byli nepochopeni.
A co je módní? Módní je naopak jen to, co se líbí teď, v dané chvíli. A bohužel s tím bývá spojováno – za kolik? To u modernosti roli nehraje. Tu hodnotíme v rozměrech duchovních.
Jaký je váš zamilovaný obraz? Těžko říct… těch lásek je víc. Je to dílo, kterým se mohu zabývat, porozumím mu, které mohu – jak jsem naznačil – vyčerpávajícím způsobem přečíst. Léta se už zabývám Italy vrcholné renesance. To je moje současná láska – lombarditští kreslíři, kteří mě zasáhli a letos bych je chtěl souborově vystavit. Jsou to ale i středověké obrazy; mohl bych jmenovat i některé madony, které mě vzrušují.
Proč? Protože se snažím nahlédnout, vstoupit do světa ve kterém vznikly. Jak, za jakých okolností, proč právě tímto způsobem.
Vzrušuje vás i Raffaelova Sixtinská madona v drážďanském Zwingru? Mně se ta paní dvakrát moc nelíbí… Z této renesance bych spíš viděl tu michelangelovskou linii, která má v sobě zápas. I hrůznost projevu, kterou Italové nazývají „terribilitou”. Já se teď zabývám Lombarďanem Giulem Campim, Michelangelovým vrstevníkem; působil v Cremoně a Miláně a má v sobě mnohé ze svého známějšího kolegy: byl vynikající kreslíř, freskař, sochař. Nicméně jednou z mých hlavních současných lásek je jedna madona, která patří litoměřickému biskupství. Namaloval ji Mistr Tiburtinské Sibylly. Krásný, nevelký obrázek: „Madona v uzavřené zahradě.” A jsme u toho – přečíst vše, co na tom obrázku umělec zachytil, je jako číst napínavý román, ne-li detektivku. Proč sedí v uzavřené zahradě, co znázorňují okolní postavy… Velmi mě to vzrušuje. Je to moje láska. Autor, jak vidno, nemá jméno, stejně jako Mistr Vyšebrodský.
Tušíme aspoň, kdo mohl tu vaši lásku přivést na svět? Víme jen, že se mu říkalo Mistr Tiburtinské Sibylly, což je obraz uchovávaný v Německu. Byl to vlámsk ý umělec, následovník velké školy Eycků a dalších Mistrů, posobící ke konci 15. století ve franko-vlámsk é oblasti. Víc, bohužel, nevíme. Vraťme se z 15. století do dneška.
Jak vypadá váš program pro všední den? Mám své vize, i když podotýkám, že nejsem v žádném případě vizionář. Ano, jde o program pro všední den, protože svátků je málo, někdy na ně čekáme celá desetiletí. Musím ve své funkci vědět, které informace jsou důležité, co může počkat, na co mohu zapomenout, co naopak zapomenout za žádnou cenu nesmím.
Jak vám to jde? Učím se. Musíte se chovat tak aby vás lidé vyhledávali a abyste byl u svých partnerů vítán. Člověk musí na sobě stále pracovat, kultivovat se, být součástí kulturního světa, vědět, zda výstavy, které zahajuje v Praze, rezonují nejen s českým světem, ale i s Evropou.
Mimochodem, máte kontakty s Brooklynským muzeem, kde je kurátorkou paní Charlotta Kotíková, jinak pravnučka Tomáše Gariggua Masaryka? Nedávno jsem se na vernisáži jedné výstavy s paní Charlottou setkal a byť jsem ji veděl poprvé, měli jsme si co říct. Domluvili jsme si, že se rádi brzo setkáme a budeme přemýšlet o tom, jak a co zorganizovat společ- ně s Národní galerií a Brooklynem.
Co jste měl ve škole z výtvarné výchovy? Kreslení mi docela šlo. Oproti tělocviku a zpěvu jsem měl z výtvarky vždycky jedničku.
Mně šel líp ten tělocvik. Ale po dnešku bych si známku z výtvarné výchovy zřejmě zlepšil. Děkuji za rozhovor.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL JAN ŠKVÁRA
Inkoustová aristokracie – Jako kouzlem v osmdesátých letech dochází k oživení nebo znovuobjevení plnicích per. Snad je to tím, že mnoho lidí dnes postrádá tradici. Nakonec taková malá drobnost v náprsní kapse potěší. Až do devadesátých let se tam vynořila limitovaná série plnicích per s tradičním designem, ale vždy to bylo k významnému výročí. Tyto serie se objevovaly jednou za pět, deset let, a bývají se zlatým hrotem, nebo i jinak vyšperkovány. Jejich cena začíná symbolizovat cosi nového.
Tento trend znamená druhou zlatou éru, a snad i konečně opravdové uznání pro plnicí pero. Jestliže už má někdo doma dvacet per, tak se nedá říci, že koupil věc denní potřeby. Pořizuje si věc, která se mu líbí a mí k ní blízko, proto i to plnicí pero ledacos o člověku vypovídá. A tak se plnicí pera konečně dostala tam, kam od samého začátku pošilhávala. Dostala se do kategorie šperků. Začátek psaní se snad může tradovat již od doby, kdy se objevily první malby v jeskyni. To už je 35 tisíc let. Ale potom přišli Egypťané se svojí kulturou a s něčím, co se opravdu psalo – malovalo.
Egypťané totiž psali svoje znaky poprvé opravdovou psací potřebou – rákosem. Ten ovlivnil vývoj psaní až do našeho věku. Tenkrát se ale používalo rákosu spíše jako štětce, neboť písmo bylo více méně obrázkové. Seříznutí nebo úkosu začali používat až staří Řekové, protože jejich písmo bylo tvořeno spojováním písmen nebo znaků, jichž měli asi 2000. Psalo se dlouhá staletí na papyrus. Teprve v osmém století vzniká pergamen, jemně zpracovaná kůže z ovcí nebo koz. A tam se teprve začaly ve větší míře používat husí brky, od nichž se dodnes používá název hlavní psací potřeby – pero. Husí brky ale byly již známé od pátého století, a používaly se po celé dlouhé věky až do 18. století. I když orientální země (některé) až do devatenáctého století zásadně používaly rákos, neboť jejich písmo se malovalo.
PÍSAŘI A KRÁLOVÉ. Postupem doby vzrůstala v Evropě obecná gramotnost, což vedlo k hled ání pevnějšího pera. Husí brk byl stále dobrý, ale opotřebovával se a musel se neustále sežezávat. Zkou- šeli se tenkrát (pro běžného písaře) hroty z kostí, z želvoviny, to byly poměrně dostupné suroviny. Ale také se (především v Anglii) spekulovalo o tom, že by se hrot udělal zlatý, posázený diamanty. Snad v tom byla snaha vyrobit šperk, který by se používal z generace na generaci. Ovšem to si mohlo dovolit pouze několik osob na světě a do jaké míry se to osvědčilo, bohužel nevíme. V osmnáctém století přichází na scénu ocelový hrot. I když první kovové hroty, které se snad používaly k psaní, byly objeveny ve vykopávkách z Pompejí a byly bronzové. Podle mínění archeologů to musela být velmi drahá záležitost, takže nedo šlo k masovějšímu použití. Neví se přesně kde poprvé a jak, ale přichází hrot z kovu, podobnému dnešní oceli. Snad v Anglii – byla tam totiž i nejrozsáhlejší znalost čtení a psaní. Dokonce i záznamy ukazují, že ocelové pero vyrobil Birminghamu v roce 1780 pan Harrison. Postupem doby vzniklo několik výrobců v jiných oblastech, kteří tento patent používali a dále jej zlepšovali. Tyto první hroty vypadaly jako nerozříznuté redispero. Až v roce 1828 se přišlo na to, že když se to rozřízne, tak psací linka je stejnoměrnější. A pero udrží i trochu inkoustu. Ale to již přicházíme k prvnímu nekorunovanému králi per, jehož jméno je L. E. Waterman.
POJIŠŤOVACÍ AGENT NOSITELEM POKROKU. L. E. Waterman byl učitelem těsnopisu, při tom byl zástupcem nakladatele, takže neustále přicházel do styku se psaním. A nakonec byl také pojišťovacím agentem, což mělo rozhodující význam. Na malých městech však nebylo zvykem podepisovat smlouvu přímo na místě, ale všechno se dělalo oficiálně s určitou důkladností. Ale z provinčního městečka v Illinois se v sedmdesátých letech Waterman přesunul do New Yorku. Teprve tam zjistil, že s sebou musí nosit inkoust a pero, aby mohl na místě vystavit a podepsat smlouvu, protože konkurence byla obrovská. A protože byl hlava otevřená, tak po několika letech bádání přišel na způsob, jak se tomu vyhnout. Vymyslel plnění pera inkoustem na bázi kapilárního vzlínání. Sám s tím zkoušel psát, a když si byl jistý tím, že to stojí za úvahu, tak si nechal patentovat první plnicí pero. Psal se rok 1884. Prvním rokem vyrobil 200 ks a také každé pero přesně znal. Každý zákazník od něj dostal certifikační list a také na každé pero pětiletou záruku. Příští rok jich Waterman vyrobil 500. Všechno to vyráběl na koleně v zadní části cigaretového obchodu na ulici Fulton Street v New Yorku. A třetím rokem se setkal s reklamním agentem E. T. Howardem. Tomu se plnící pero tak líbilo, že L. E. Watermanovi půjčil na reklamu ve světovém tisku. A to mělo rozhodující význam. V tom samém roce Waterman zavádí strojovou výrobu a produkuje 300 tisíc kusů plnicích per. V té době Waterman´s Ideal Fountain Pen už byl světoznámý pojem. Mezitím ale už přišel Parker a další s výrobou podle svých patentů, ale všichni vycházeli z myšlenky Watermana vyrobit duté pero, do kterého se nějakým způsobem natáhne kapalina. A tak byl pojišťovací agent Waterman každopádně první a také jeho výrobce měl první komerční úspěch. L. E. Waterman začal poměrně rychle přes Anglii a Francii expandovat do Evropy. Spolu s Watermanem ale už také začal do Evropy vyvážet svá plnicí pera také Parker, pro nás možná známější značka.
LEGENDA ZVANÁ PARKER .Jedním z nejproslulejších modelů plnicích per je právě Parkerův Duofold. Jeho vznik je datován rokem 1921 a je to nejúspěšnější model plnicího pera, který byl kdy vyroben. První rok po uvedení na trh se zvýšil obrat Parkera o 70 procent. A tento zázračný obrat zaznamenal díky gumovému peru. Z tvrdé gumu je totiž vyrobeno kompletně celé tělo. V rámci reklamní kampaně také demonstroval Parker, jak po vyhození z letadla pero otevřete a píšete. V době kalamářů a namáčecích per to bylo velmi efektní. Ovšem dnes je jiná doba. Také původně chicagská firma expandovala do Evropy. Parker je v současné době převážně vyráběn ve Francii a Anglii. Jak v případě Watermana, tak v případ ě Parkera, je to možná paradox, ale obě firmy jsou dnes součástí průmyslového koncernu Gillete. Dva největší konkurenti, kteří by na americkém trhu byli, Parker a Waterman, patří pod stejnou výrobní značku.
IRIDIOVÁ INGREDIENCE A NĚMECKÁ SPOLEHLIVOST. Postupem času se také přišlo na to, že papír je velmi účinné brousidlo a že nejvíce podléhá opotřebení samotný hrot. V roce 1875 firma MacKinnon Pen z New Yorku přišla se svou iridiovou špičkou. Taková špička se totiž nikdy neopíše, protože je velmi tvrdá. Avšak tento kov je také velmi drahý a velmi těžko se zpracov ává. Proto je výrobců hrotů velmi málo, v Evropě pouze dva, a velmi dobře si chrání své výrobní tajemství. Zřejmě to nebude nic jednoduchého. No a iridový hrot, kterým se osazují hroty v určité kategorii dodnes, se dává celoživotní záruka. V Evropě asi reagovali na vzniklý stav nejryvhleji v Německu. V roce 1890 vznik á firma Soennecken, a ta přichází se svými plnicími pery. Jejich řada vyniká především typickou německou strohost í. Trochu jim snad chybí americká fantazie, a tak jsou snad trochu ošklivá na pohled, ale v duchu německé tradice jsou to pera velmi spolehlivá. Ale Němci také zasáhli do vývoje plnicích per. Někdy v roce 1929 přichází na scénu Pelikán číslo 100 – u kterého byl poprvé využit pistonový způsob plnění. Je to patrně nejspolehlivější způsob plnění pera inkoustem, protože od té doby jej používají všechny modely pera vyšší třídy. Kromě Duofolda, ten duchu své osobní politiky používá neochvějnou konvertoru. Druhá nejsilnější německá značka své doby, a v proslulosti dnes první na světě, je Montblanc. Původně se firma jmenovala Simplo Filler Pen Company. To jeden prodavač v papírnictví měl představu, že by chtěl vyrábět plnicí pera. Jeho idea byla tak silná, že dokázal přesv ědčit jakéhosi bankéře a zároveň inžen ýra z Berlína, a spolu založili společnost a začali vyrábět plnicí pera z gumy (jak jinak). Po roce 1908 získali prvního investora a začali s masovou výrobou. Začali vyrábět plnicí pera, osazená hroty z Ameriky, protože jejich výroba byla přece jen dost náročná. Slavili s tím obrovský úspěch. V roce 1911 přivedli na trh model, který jim připomínal svojí bílou čepičkou vrcholek Mont Blancu. Od té doby se jmenují Montblanc – Simplo.
VZESTUP A PÁD. Mezitím se rozvíjejí jiní výrobci, nastal hotový boom plnicích per. Za té éry se pero dotáhlo ke skutečné dokonalosti. Wahl Ever-Sharp vyráběl dokonce hrot, který měl měnitelnou šířku. Po jeho přesazení se rozšklebilo a psací linka byla silnější. Vzniká velké množstí výrobců plnicích per, ke slovu přichází dokonalý design. I když je pravda, že vždycky byla tendence, aby každý model měl svůj určitý svůj styl. Aby to člověku způsobovalo radost, už jen když si pero vezme do ruky. Například po celá dlouhá léta byl nejoblíbenější materiál celuloid. Když nemáte co dělat, tak si vezmete do ruky celuloidové pero. A vždycky na něm najdete něco jiného, něco, co vás potěší, nějaký detail. Z psychologického hlediska je to dokonalá věc. Ovšem potom někdo vynalezl pastovou náplň místo inkoustu a dal tak vzniknout kuličkovému peru.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL: ROMAN CÍLEK
Běda tomu, kdo vyčnívá z řady Jak k tomu došlo, paní Kordová? Obyčejně, úplně obyčejně. Ráno odešel do práce v mladoboleslavských kasárnách a nevrátil se. Místo něho se dostavili muži v civilu, ukázali muži v civilu, ukázali mi orazítkovaný papír a začali prohlídku, jakou jsem ani za Němců nezažila. Všechno rozh ázeli, každou knihu vzali za hřbet a vytřepávali jí, jestli v ní není nějaký papírek, pak ji hodili na zem a nohou odkopli… tenhle detail – odkopnutá kniha – mám jak z filmu dodnes před očima.
Hrozně se chovali, hrozně a nejhůř na to reagoval můj ani ne šestiletý Saša, držel se mne a šeptal: „Co chtějí, maminko, co hledají?” Sebrali leccos, dokonce i mužův zarámovaný diplom čestného občana slovenské povstalecké obce Pliešovice. A když jsem protestovala řekli rovnou před dítětem: „On už žádný diplom nikdy potřebovat nebude. Je zatčen a uvidíte jak to s ním dopadne.” Usilovala jste o setkání s manželem? Řekli, abych za hodinu přišla do kasáren. Vzala jsem kluka s sebou, prosil o to, dovolili nám, abychom se rozloučili, a malý Saša ty okamžiky odstonal, dokonce i doktor si myslel, že ho z toho snad ani nedostane, v horečkách stále jen křičel: „Otecka nám zabijí…!” Po synově uzdravení jsem se vydala hledat manžela, v Boleslavi nic nevěděli, jezdila jsem tedy do Prahy a bezúspěšně chodila od úřadu k úřadu. Dva měsíce jsem o něm nic nevěděla, pak mi oznámili, že mohu na Pankrác přinést čisté prádlo. Dali mi špinavé, a když jsem ten balík doma rozbalila, myslela jsem, že mi snad pukne srdce. Odtrhané výložky… to už jsem na něm jednou viděla, ve čtyřiačtyřicátém po potlačení povstání v bratislavské věznici, kde vládi Němci… rozložila jsem blůzu i košili a nechtěla věřit svým očím: na všem, vpředu i vzadu, byly strašlivě velké skvrny od krve… · · ·
Soudní líčení se konalo 12. září 1949. A senát JUDr. Otakara Matouška tentokrát, těžko říci proč, nevyhověl přání obávaného prokurátora JUDr. Juraje Viesky, jenž požadoval v tomto procesu s důstojníky, kteří režimu překáželi, aspoň tři hrdelní výroky. Soud se spokojil „jen” s tresty na svobodě. Plukovník Korda a poručík Kácha – doživotí. Kapitán Kouřil dvacet let vězení, další dostali deset, sedm, pět a tři roky. Jak relativní, pouhou logikou nesnadno poměřitelné mohou být lidské pocity: za určitých okolností se i trest doživotí stává výhrou, nad níž je možno se radovat. · · · Šetřme však radostí, ještě není u konce historie jednoho povstaleckého velitele a jeho rodiny. V říjnu 1950 zatkli v Kežmarku i Helenu Kordovou. „Vezměte si s sebou jen kartáček zuby a mýdlo, jde pouze o nějaký výslech,” poradili jí. „Já vím,” odpověděla, „a vrátím se za deset let.” Uhodla to na rok přesně. Vyšetřovatelé 5. oddělení MNO (ochranné zpravodajství) se jí ve spolupráci se Státní bezpečností pokoušeli dokázat, že při špionážní činnosti pomáhala svému muži. Odmítala podepsat vymyšlené údaje až do chvíle, než přivezli z věznice v Opavě jejího manžela, týrali ho, nutili, aby do nekonečna běhal po dvoře a ona se na to musela dívat z okna, ukázali jí ho zmučeného v cele, vyhrožovali, co všechno mu ještě udělají… vzpomněla si, že když ho viděla po jeho odsouzení při návštěvě v Opavě spatřila v jeho vlasech zvláštní lysinky a pod nimi promáčklinu, takový důlek, pak jí někdo vysvětlil, že mu až do omdlení mučivě svírali hlavu jakousi obručí… Vzpomněla si na to – a podepsala, co si přáli.
„Jen už ho nechte napokoji!” Přiřadili jí k nějaké skupině, k lidem, které vůbec neznala. A dostala u soudu 14 let vězení. „Co proti nám, proti němu proboha mají?” zeptala se advokáta. „Těžko říct,” odpověděl. „Jde myslím si, o spiknutí nějaké vojenské komunistické mafie. Likvidují každého, kdo nějak vyčníval z řady, bojí se osobností, které mají něco za sebou. A pan plukovník Korda je především svědkem toho, že ve Slovenském národním povstání to bylo trochu jinak, než se teď říká. Byl tehdy kritický k činnosti sovětských partyzánských velitelů, a ti jsou nyní poradci…” · · · Helena Kordová: „Dobře myslela jsem si tak budu čtrnáct let sedět, a kdo ví, co se za tu dobu může stát, třeba půjdeme se Sašou na svobodu najednou, hlavně, když budu mít pokoj od těch šílených výslechů. Jenže ouha! V době, kdy se snad už z nedostatku jiných obětí začali zavírat mezi sebou a připravoval se Slánský proces by se jim zavřená Kordová hodila. Najednou pro mne do věznice v Rakovníku přijelo auto. Dali mi na oči neprůhledné černé brýle, odvezli mě na neznámé místo a strčili do cely, kde byla hrozná zima. Naboso v sešlapaných papučích mi nohy doslova tuhly a měla jsem strach, že o ně přijdu. Pokusila jsem se usnout, ale za chvíli mne vzbudili. S očima převázanýma šátkem mne odvedli do malé kanceláře. Vyšetřovatel se zeptal: – Víte, kde jste? – Jak bych to mohla vědět. – Na americkém vyslanectví. Rozhlédla jsem se: – Opravdu? A co ten Stalin na stěně? Pak už ovšem žerty skončily. Čekala jsem, že budou chtít vědět zase něco kolem mého muže, ale referent vypálil docela jinou otázku: – Znala jste Clementise? Překvapilo mne to, pochopte, že jsem o tom co se děje mimo lágr, nevěděla vůbec nic. – Jistě, přikývla jsem, oba jsme s manželem znali, Vlado i Miro byli našimi přáteli, a Mirovi manžel pravděpodobně zachránil život, když ho před povstáním gardisté a Němci chtěli zatknou, varoval ho, nechal ukrýt… – O Vladovi mluvte, jeho bratr nás zatím nezajímá! Vy nevíte, že Vladimír Clementis byl americký špión?! Skoro jsem ztratila dech. – Cože?! Ale to musí být nějaký omyl, Vlado i Miro byli opravdoví komunisté, každý to o nich věděl, takoví idealisté, nadšenci… často jsme s nimi názorově nesouhlasili, ale vážili jsme si jich… – Co víte o jeho činnosti? – Nic. Po válce už nebyl čas se stýkat. Vlado pobýval často v cizině, my se přistěhovali do Čech. A když se stal ministrem zahraničí, nechtěli jsme zneužívat našeho vztahu k němu… – Psali jste si? – Ne. Poslal mne do cely, usnula jsem, ale snad za hodinu mne znovu vzbudili.
Tak to šlo celou noc už jsem se na těch promrzlých nohách skoro ani nemohla udržet a posadit se mi nedovolili. Stále dokola a samé překvapení. – Co víte o Slánském? Nic o něm nemohu vědět, nejsem členem strany. Vy o něm přece musíte vědět víc. Naštval se: – Zdechnete tu, když nebudete odpovídat. Jste v Ruzyni, abyste to věděla! A budete mluvit, za to vám ručím. Tento výslech si ještě pamatuji, věřte mi, skoro slovo od slova, pak už se mi to začalo plést. Snad dva měsíce si mne tam takhle podávali. Podepište! My text připravíme, stačí jen podepsat. A Ruzyň byla strašná, strašná, nikdy jsem nic strašnějšího nepoznala. Zima, hlad, nevyspání, ztrácela jsem přehled o čase, o tom zda je den či noc. A pořád: Slánský, Clementis, Clementis, Slánský. Neumíte si představit co s lidskou psychikou udělá, když se vás stále ptají na to samé. Den, týden, měsíc… Skoro jsem jim tam opravdu umřela, jak mi ten první z nich prorokoval. Když už jsem se dostala úplně na dno, řekla jsem jednomu z referentů: – Podívejte, podepsala jsem před časem na sebe věci, které jsem neudělala, protože mi šlo o to, abych zachránila život svému muži. Teď jde jen o můj život a já se nebudu kvůli vám zaplétat do dalších lží. Nepodepíšu! Asi to mezi sebou rozebrali a mávli nade mnou rukou. Poslali mne zpátky do Rakovnického lágru, který mi v tom okamžiku připadal jako vysněný ráj. Při převlékání do muklovského mundú- ru jsem omdlela, a potom ve sprchách znovu. Prostě jsem dojela na okraj svých sil. Zachránily mne spoluzavřené jeptišky, dostávaly od svých řádů, které působily v zahraničí, vitamínové tablety a injekce, také kalcium, vzdaly se toho v můj prospěch – vidíte, vliv Boha pronikl až za ostnatý drát. S pomocí jeho služebnic jsem se z toho dostala, jinak by asi se mnou byl konec. Jenže – co krásného jsem v nejbližší době měla v očekávání!? Dítě v nedohlednu, manžel v nedohlednu… O koho víc jsem se měla strachovat?!” · · ·
JUDr. Vladimír Clementi… Muži, o kterého se ruzynští vyšetřovatelé tak zajímali a chtěli proti němu využít i svědectví Heleny Kordové, už nezbývalo mnoho času, vánočních svátků roku 1952 se již nedožije, jedenáct k smrti odsouzen ých ze Slánského monstrprocesu skončí na šibenici 3. prosince. Několik měsíců před svým zatčením, v době, kdy se už nad ním stahovala mračna, upadl v nemilost a byl vyzván k sebekritice, nakreslil Clementis při jednom soukromém setkání tři písmena M. Od největšího k nejmenšímu. Na otázku, co to má znamenat prý odpověděl: „Přemýšlím, jakou mají určité ideje a myšlenky životnost. Existence takové ideologie začíná Moudrostí… mění se však v Moc… a ta se proměňuje v Malodušnost. A v tom stadiu je velice, velice nebezpe čná. Je-li idea zdravá a života schopná, zvrátí se však Malodušnost časem opět v Moudrost. Jsem zvědav, kdy tento stav nastane.” Nedočkal se toho. · · ·
Na Sicílii tomu říkají vendeta, český název se skládá ze dvou slov – krevní msta. Jak jinak označit zničující bezcitný úder, který po zatčení a odsouzení plukovníka Kordy postihl skoro všechny jeho příbuzné? Příbytku Kordových rodičů na Vrůtkách se začalo říkat mateřská školka. Kromě malého Saši tu měli na starosti dalších pět vnoučat, jejichž rodiče byli ve vězení. Msta postihla nejen Alexandrova bratra Evžena, který po výsleších a vězeňské práci v jáchymovských uranových dolech ohluchl, ale i jeho dvě sestry, švagrové, švagry… celkem sedm lidí z rodiny. Také blízcí Heleny Kordové byli pronásledováni, bez ohledu na děti je v Kežmarku vystěhovali z bytu, nábytek jim doslova vyházeli na ulici… Na Sicílii se tomu říká krevní msta. · · ·
Ubíhala léta. Bylo září osmapadesátého roku, když z brněnské věznice číslo 1 zaslali na adresu lidového soudu trestního v Brně, oddělení 1, k rukám JUDr. Babora, naléhavé sdělení, podepřené diagnózou vedoucího lékaře oddělení 76 v místní fakultní nemocnici, kde v uzavřeném areálu, označeném jako infekční byli drženi těžce nemocní vězni. Věc: návrh na přerušení trestu (ods. Alexandr Korda). Text sdělení: „Zhoubný plicní nádor, rakovina, t. č. neoperovatelný, který se šíří do mozku. (Metastáze v mozku v I. polovině) Jde o nevyléčitelnou chorobu, která pacienta usmrtí v době kratší 2 měsíců. Jelikož zde není naděje na vyléčení nebo zlepšení stavu, který se denně zhoršuje (pacient nereaguje na dotazy, nejí, chřadne atd.) doporučuji, aby nemocnému byl přerušen trest pokud možno v brzké době. Není známo, jaké následné kroky podnikly v této věci odpovědní pracovníci lidového soudu trestního, ale i kdyby učinili cokoli – bylo již tak jako tak pozdě. Jedenapadesátiletý Alexandr Korda zemřel ve vězeňské nemocnici osm dní pro podání tohoto návrhu 13. září 1958 v osm hodin a pětapadesát minut. · · · –
Jak jste se, paní Kordová, dozvěděla…? – Snad tomu ani nebudete věřit… Z pardubického kriminálu jsem mu poslala povolený dopis do špitálu v Brně. Vrátil se mi zpátky a na obálce byla poznámka: Adresát zemřel a datum. Nic víc. Ani slovo. · · · O dvaatřicet let později, na podzim roku 1990, obdržela Helena Kordová, od konce šedesátých let žijící i se svým synem a jeho rodinou v Anglii jiné sdělení: zcela rehabilitovaný plukovník Alexandr Korda byl zvláštním rozkazem prezidenta republiky Václava Havla povýšen do generálské hodnosti.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Zablesklo se. Z těžkých mraků se spustil liják. Toky se vylily ze svých břehů. Ponory a hltače nestačily pojmout přívaly vod. Svahy krasových žlebů se daly do pohybu a jejich dna zaplavily řeky. Voda vnikla do dávno suchých jeskynních pater. Hladina jezera na dně propasti Macocha prudce stoupla. Peklo na povrchu v podzemí – stoletá voda. Ani nejstarší pamětní nezažil podobnou situaci. A 150 metrů pod povrchem bojují o holý život s tímto nezkrotným živlem dva speleologové. Marně. Nízká povodňová chodba se stala jejich pastí a oni v burácejících vodách umírají.29. 8. 1970 Ivan Šlechta a ing. Marko Zahradníček položili své životy při objevování nejdelšího jeskynního systému v České republice, který byl na jejich počest pojmenován Amatérská jeskyně. Nejstarším pamětníkem, který zašil podobné peklo jistě mnohokrát, je však sama oblast. Stáří vápenců Moravského krasu je 350 – 380 miliónů let (střední – svrchní devon). Vápenité organogenní usazeniny začaly podléhat krasovění od okamžiku, kdy ustoupilo moře. Povrchové toky i atmosférické vody postupně v různých cyklech vyhlod ávaly jeskynný chodby. Vrásnění vápencových vrstev narušilo soudružnost horniny. Následovalo borcení stěn a stropů v hlubokých podzemních prostorách, mnohdy až na povrch. Tak vznikla světoznámá propast Macocha, hluboká 138 metrů, na níž jsou však fascinující i rozměry půdorysné (174 x 76 metrů). Milióny let je Moravský kras přetvářen a i nadále budou krasové přeměny pokračovat. Povrchové i podzemní krasové jevy zdobí oblast, které se v minulém století říkalo „Moravské Švýcarsko”. Vodní toky mizí v ponorech a propadáních, aby se po několika kilometrech znovu na povrchu objevily ve vývěračkách. Dešťová voda zpracovává vápencové skalky za vzniku škrapů. Mísovité prohlubně v zemi – závrty – jsou důsledkem propadu zeminy a sutí do krasových dutin. Jak dramatický je vznik těchto závrtů, svědčí historka z minulého století. Obyvatelé obce Holštejn byli vyrušeni ohromným rachotem, který se ozýval z lesa. Poté zjistili, že 1 kilometr od Holštejna se vytvořil nový závrt. Složitý a dlouhý geologický vývoj Moravkého krasu se podílel na tvorbě více než 1000 jeskyní různých typů a úrovní. Tunelové chodby, zřícené dómy, meandry, podzemní řečiště, tlakové kanály, podvodní úrovně a sifony, propasti, komíny… to vše se vešlo do území o ploše 94 km2.Dostatek prostoru a času měla příroda k tomu, aby tyto podzemní prostory překrásně vyzdobila. Prosakující voda z povrchu částečně rozpouští vápenec a ten v jeskyních zpětně krystalizuje ve formě mikroskopiských krastalků kalcitu. Kapka za kapkou – krystalek za krystalkem, tisíce let rostou krápníky. Až do velikosti několika metrů. V Moravském krasu najdem řadu druhů krápníkové a sintrové výzdoby. Brčkové, hůlové a mrkvové stalaktity, kuželové, vajíčkové a hůlkové stalagmity, záclony, sintrové náteky, kaskády a hrázky, nickamínky, vzácné heliktity, které rostou proti zákonům gravitace. Tisíce let rostou krápníky a tisíce let se vyvíjel člověk. Mohutné kaverny s velkými rozměry vchodů sloužily lidem v dávných dobách jako příbytek. Již před 120 000 lety obýval neandrtálský člověk jeskyni Kůlnu. Části jeho lebky byli nalezeni v jeskynním sedimentu. Dobu halštatskou reprezentuje jeskyně Býčí skála, kdy by učiněn unikátní nález – hromadné, pravděpodně rituální pohřebi ště, a také bronzový býček, jehož origin ál je ve vlastivědném muzeu ve Vídni. Ve středověku začíná také primitivní speleologický průzkum jeskyní na území Moravského krasu. Matematik a fyzik císařského dvora Johanus Antonius Nagel v roce 1748 navštívi a podrobně popsal sloupské jeskyně. Malíř Beduzzi, který ho doprovázel za svitu loučí, svými kresbami jeskyni zdokumentoval. První odborné archeologicko – paleontologické výzkumu začal dr. Jindřich Wankel v minulém století. Jeho vnuk, prof. Karel Absolon, zahájil systematickou dokumentaci a průzkum jeskyní. Objevil mnoho nových podzemních prostor.Nejvíce času věnoval objevování a zpřístupňování Punkevních jeskyní, kde si od roku 1933 mohou návštěvníci prohlédnout více než kilometr chodeb (z toho 400 metrů na lodičkách) a také neopakovatelný pohled ze dna propasti Macocha. Největší sen se však profesoru Absolonovi nesplnil. Nepoda řilo se mu najít cestu do tehdy neznámých prostor hydrografického systému Punkvy. Z něj byl znám pouze zlomek – jeskyně v ponorových oblastech (Sloupsko-šosůvské jeskyně a Rasovna) a v oblastech výběrových (Punkevní jeskyně). Hlavní jeskynní labyrint mezi ponory a vývěry byl však tajemným neznámem. Průniku do těchto prostor bránily vodou zatopené chodby – sifóny. Několikrát se k nim profesor Absolon přiblížil (prokopáváním závrtů a jeskyní vyšších úrovní), ale vždy skončily práce nezdarem. Při otvírkových pracích v závrtu Městikáď přispěla neúspěchu dokonce sabotáž, když někdo zapálil výdřevu šachty. Teprve 9 let po smrt profesora Absolona se Amatérským speleologům Plánivké skupiny po 55 metrů hlubokém průkopu v Cigánském závrtu podařilo objevit tento unikátní více než 23 kilometrů dlouhý jeskynní systém. O rok později byl však úspěch poznamenán již zmíněnou tragickou událostí. V současné době jsou v Moravském krasu 4 jeskyně zpřístupněné pro veřejnost. Punkevní jeskyně s plavkou na podzemní říčce Punkvě, systém Sloupsko-šošůvských jeskyní, který je kromě krápníkové výzdoby charakteristický hlubokými podzemními propastmi, jeskyně Balcarka zajímavá svou bohatou barevnou krápníkovou výzdobou a Kateřinská jeskyně se vzácnými, několik metrů vysokými hůlkovými stalagmity. Oblast světového významu geologického i historického, botanického i zoologického, členitá krajina i temné podzemí – to je Moravský kras.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Napsal a vyfotografoval: Michal Černý
Do Bandar Abbasu nejezděte. Je tam horko, zápach a spousta zlodějů, varovali nás kolegové. Jinak jsme se od nich o největším přístavu na íránském pobřeží Perského zálivu a ostrovech v jeho blízkosti mnoho nedozvěděli.
OSTROV PAŠERÁKŮ Když se z oparu postupně začaly vynořovat obrysy Hormuzu, připadalo mi, jako bychom se blížili k ostrovu pokladů. Osobní dopravu mezi ostrovy obstarávají jednoduché laminátové čluny s přívěsnými motory, které obvykle vezou kolem desítí pasažerů. Když je moře klidné, je cestování mezi ostrovy exotickým výletem, ale při rozbouřeném moři se může změnit v nepříjemné a mokré dobrodružství. Hradba zubatých hor se vynořuje přímo z mořských vln a když člun přijede blíž, je vidět pusté vnitrozemí ostrova plné divokých skal zbarvených černě, rezavě, žlutě, zeleně a bíle Krajina jsko strořená pro natáčení filmu o pirátech.
Zakrátko je rozpoznat i nábřeží městečka Hormuz a rozvaliny staré portugalské pevnosti. Po vylodění v malém přístavišti se vydám na obhlídku města. „Mister, mister!” ozývá se za mnou a v zápětí jsem obklopen houfem sedmi osmiletých kluků v žákovských uniformách. „How are you? Jak se máte? Odkud jste? Jak se jmenujete?” Snaživě lámou angličtinu a hrdě ukazují učebnici. „Welcome in Hormuz,” uzavírají diskusi a se smíchem odbíhají. Nikde jinde jsem neviděl tolik školáků s takovým zájmem o angličtinu. Až dodatečně mi dojde, že se vlastně od malička připravují na pašer áckou kariéru. Ale o tom až později. Za hodinu jsem v Hormuzu popul ární osobností. Všichni se po mě otáčejí, někteří mě zastavují a přátelsky vyzvídají, odkud jsem. Dnešní Hormuz není příliš zajímavý. Je složen převážně z nových domků postavených z betonu a tvárnic, tudíž postrádá kolorit vesnic a měst na pevnině se starými domy z vepřovic a hlíny. Ostrov Hormuz má však díky své strategické poloze v hrdle Perského zálivu dlouhou a zajímavou historii. Původně se Hormozeia – Hormuz jmenovalo sídlo poblíž dnešního Minabu, několik desítek kilometrů ve vnitrozemí. Bylo to město se slavnou obchodní tradicí, známý byl hlavně obchod se skvělými koňmi. Po nájezdech Tatarů bylo v roce 1355 město přem ístěno na ostrov Jerun, který byl přejmenován na Hormuz. Na ostrově vzniklo město, které bylo téměř tři stoeltí významným střediskem obchodu, známých po celém Orientu. Pro svou živost a krásu bylo opěvováno i ve verších. Na počátku 16. století, když Portugalci rozšířili svou působnost v oblast Indického oceánu, označili tři místa jako klíčová pro obranu tohoto teritoria. Byla to Goa, Aden a Hormuz.
První útoky uskutečnili na Hormuz v tetech 1506 – 1507 a definitivně jej bez boje obsadili v roce 1515. Ostrov zůstal pod jejich nadvládou skoro sto let. Portugalci měli v té době monopol na obchod v zálivu. V 17. století se jejich obchod v oblasti dostal do krize, a tak začali rychle ztrácet svoji silnou pozici. Situace vyvrcholila, když šáh Abbas dal dohromady loďstvo a spolu s Brity zaútočili na portugalské pevnosti. První padl ostrov Keshm a v dubnu 1622 se vzdala posádka pevnosti na Hormuzu. Krátce poté byl ostrov opuštěn. Obchodní centrum bylo přesunuto na pevninu do vesnice Gorubrun, která brzy vyrostla ve velké přístavní město a byla přejmenována na Bandar Abbas, přístav šáha Abbase. V 18. století se hlavní středisko obchodu posunulo dále na západ do přístavu Banda Bushehr, a to znamenalo na dlouhou dobu úpadek Bandar Abbasu a blízkých ostrovů. Odpoledne začínaj jezdit kolem pobřeží motorové lodě. Hormuz je totiž důležitou přestupní stanicí pašeráků převážejících zboží, hlavně spotřební elektroniku a cigarety, ze Spojených arabských emirátů do Íránu. jejich aktivittu na první pohled připomínají tisíce krabiček cigaret vyplavených na okrajích pláží. Když totiž pašerákům hrozí zadržení policií, nezbývá jim nic jiného, než zboží hodit přes palubu. Pašeráci nás tedy nevidí rádi. Později odpoledne se situaci vyhrocuje. Jedna loďka přiráží ke břehu. Divoce vyhlížející pašerák vystupuje a míří přímo k Jardovi, který je v tu chvíli u našich věci sám. „Dej nám chleba!” říká tvrdě. „Jsme tady čtyři a chleba máme málo. Nezlob se,” snaží se mu Jarda vysvětlit pomocí jednoduché perštiny. „Pět chlebů!” opakuje pašerák, nekompromisně sahá do našeho pytle s chlebem a vytahuje příslušný počet palcek. Beze slova se naloďuje a odjíždí. · · ·
Večer je na Hormuzu a jeho okolí živo. Všechny loďky odjíždějí kamsi na druhý konec ostrova a tamtéž směřují po souši motocyklisté. Krátce po setmění se začínají vracet zpět s nákladem. Lodě jedou bez světel, většinou po dvou po třech v pravidelných rozestupech. Podle zvuku motoru je slyšet, že jsu zatížené nákladem. Náhle začíná tmu prořezávat světlo silného reflektoru policejní lodě. Většina pašeráckých člunů je už v přístavu a v bezpečí, ale jeden je přece jen reflektorem zachycen. Nastává krátká honička, výstřel, zahasnutí světel a ticho. Můžeme se jen domýšlet i s kontrabandem anebo se ho posádce podařilo zavčas svrhnout do moře. Je také možné, že to byla jen volavka, která měla za úkol upoutat pozornost policistů, zatímbo zbytek výpravy z kontrabandem v klidu plul kolem pobřeží. Skoro jisté je, že zítra přibude pár vyplavených krabiček cigaret.
OSTROV V BUDOUCNOSTI. Parziv je na zdejší poměry výjimečný člověk. Hovoří dobrou angličtinou, má rozhled, už bezmála dvě desetiletí cestuje po světě a v Íránu se zdržuje jen na krátkou dobu. Hned po zaklepání na jeho dveře otevírá a nadšeně nás vítá: „Ahoj! Pojďte dál a chovejte se jako doma. Támhle si můžete složit věci, vzadu je koupelna. Jedete na ostrovy? Pojedu s vámi a budu vás provázet. Znám tam spoustu lidí. Já jsem vždy připraven vyrazit na cesty. Mám pořád sbalený batoh, podívejte. ” A opravdu, v rohu místnosti stojí připravená krosna. Je to v Íránu rarita, protože Íránci nemají žádný vztah k cestov ání, bojí se změn, všude je pro ně nebezpečno, a když už někam jedou, tak nejraději sedí v hotelu, popíjejí čaj a diskutují. Po očistě se scházíme v hlavní místnosti a povídáme si. „Parvizi, jsi muslim?” vyzvídáme opatrně. „Ano narodil jsem se jako muslim, ale muslimové se ke mně a mojí rodině nezachovali dobře. Po islámské revoluci nám všechno sebrali, odnesli mi mé knihy, fotografie, časopisy, vyhnali mě z univerzity, kde jsem studoval psychologii. Od té doby se toulám po světě. Tam jsem poznal i křesťanství, budhismus a meterialistickou ideologii. Všechno jsem si dal dohromady a vytvořil si svůj vlastní názor na svět. Věřím teď v člověka, přátelství a přírodu.” Parviz ale taky kouří hašiš, který je v Bandar Abbasu snadno dostupný. Po vykouření hašišové cigarety přednáší dlouhé rozevláté projevy o krásách a neřestech tohoto světa a některé jeho názory by určitě nadchly naše mladé anarchisty. Je na něj však spoleh a drží slovo, což je v Íránu také dost neobvyklé. A tak je pro nás neocenitelným průvodcem na cestě po ostrovech. · · ·
Napřed jedeme na ostrov ´Keshm, největší z ostrovů v Hormuzské úžině. Stejnojmenné hlavní město patřící mezi nejrychleji se rozvíjející města v Íránu. Přispívá k tomu hlavně zóna volného obchodu, která byla poblíž města před několika lety založena a díky níž se Keshm stává důležitým střediskem mezin árodního obchodu. Ve městě je na první pohled vidět vliv protějšího Arabského poloostrova. Klasické štíhlé minarety a muži oblečeni v bílých či pastelově modrých chalátech prozrazují, že na ostrově převažuje, na rozdíl od většiny Íránu, sunnitský směr islámu. My však míříme směrem na západ, do městečka Tabl. Cesta vede plochou, spoře zarostlou pouští, místy přerušenou nízkými kopci a romantickými stržemi a kaňony. Občas poušť oživuje oáza datlových palem, nad níž ční bílé minarety. Jenže pobřeží u Tablu skrývá ještě exotičtější atrakci. V místech, kde se na protější pevnině vlévá do moře řeka Rúdháne-ye-Mehrán, se nacházejí na íránské poměry rozsáhlé mangrovov é porosty. Najímáme si motorovou loďku a vydáváme se na projížďku po kanálech a lagunách mezi houštinami obojživelných stromů – mangrovů. Je to jedinečné safari, při kterém můžeme pozorovat plameňáky, pelikány, volavky, kolpíky a řadu dalších druhů vodních ptáků. Každý ornitolog by tady musel být nadšen. V těchto místech si uvědomujeme další perspektivy ostrova Keshmu. Pokud se časem v Íránu otevřou možnosti pro západního turistu, může Keshm nabídnout spoustu atrakcí. Dlouhé opuštěné pláže, pouště a divoké skály ve vnitrozemí, malebné oázy, safari v mangrovech, potápění na korálových útesech. Rozhodně by zájezdy na tento ostrov oživily někdy dost fádní nabídku cestovních kanceláří. Navíc přítomnost zóny volného obchodu a letiště přímo vybízí k možnosti nabídnout cestujícím obchodníkům příležitost k odpočinku a rozptýlení. Zatím jsou ale pláže pusté, jediný hotel na ostrově je v hlavním městě a rozvoji turistiky v západním stylu brání striktní islámské předpisy.
OSTROV ŽRALOKŮ. „Parvizi, jak to, že je tady moře tak kalné a nezajímavé? Čekali jsme, že uvidíme korálové útesy, ale na Hormuzu byly jenom skály a písek a viděli jsme sotva pár ryb. Nevíš o něčem lepším? vyzvídáme. „Jistě,” odpovídá náš přítel. „Nejlepší je ostrov Larak. Znám tam pár lidí, a kdysi, ještě za šáha, jsem tam pomáhal natáčet televizní dokument o útesech „Takže tam jsou korály?” „Jistě!” „A co krásné lastury?” „Samozřejmě!” „Žraloci?” „Kolik si budeš přát!” „Jezdí tam pašeráci?” „Jenom projíždějí kolem.” „Tak jedeme.” Larak je nejvzdálenějším ostrovem, nejvíce vysunutým směrem k Arabskému poloostrovu. Je vyprahlý, skalnatý, na celém ostrově existuje jediná obydlená rybářská vesnice. Na první pohled niz zajímavého. Krása se ovšem skrývá pod mořskou hladinou. Větší část ostrova totiž lemují korálové útesy. Jsou dosud jen málo porušené, místní rybáři ohrožují společnenstvo útesů jen minimálně, a tak se zde dá za pár hodin vidět snad vše co může útes nabídnout. Korálová krajina s pestrými rybami připomíná pohyblivý obraz šílen ého malíře. Elegantní žlutočerné klipky se proplétají mezi korálovými trsy fantastických tvarů, neonově barevné papouščí ryby okusují korály, malí oranžově a žlutě prohovaní klauni se pohupují na chapadlech velkých sasanek, z dutin v korálových blocích vykukují langusty. Murény číhají v temných kor álových jeskyňkách, nad písčinami se vznášejí rejnoci, na vrcholech korálů se líně válejí mohutné mořské želvy a nad vším tím rybím hemžením proplouvají hejna tuňáků a barakud. Vzácností nejsou ani žraloci, které lze potka i blízko břehu. při setkání s těmito elegantn ími králi mořských dravců nám sice trochu zatrnulo, ale ubezpečoval jsem všechny přítomné, že tento druh obvykle na člověka neútočí. Poslední ráno se loučíme s ostrovem Larak a netušíme, že nám připraví na rozloučenou ještě dva zážitky. První přichází několik set metrů od břehu. „Cigarety, nalovíme si cigarety!” křičí Parviz. A opravdu. Haldina je poseta plovoucími krabičkami cigaret značky Bond, které do moře hodili minulou noc pašeráci, pravděpodobně v důsledku další honičky s policií. Krabičky jsou často ještě neprosáklé vodou a cigarety použitelné. Z hladiny je plnými hrstmi sbírají všichni i nekuřáci. „Nekuř to, když je to tak levný!” křičí sportovec a nekuřák Jarda a zapaluje si dvě cigarety najednou. „To je paráda! Až budu doma promítat diapozitivy z ostrovů, budu při tom nabízet mořský Bondky,” dodává. Porviz mezitím překládá to co povídá rybář, který nás veze. „Takhle je to tady každou chvíli. Nalovit se dá všechno možné, nejenom cigarety. Dnes ráno jsem vytáhl z moře čtyři barené přenosné televizory. Plavaly v polystyrénových krabicích, zatavené v igelitu a jsou nepoškozené.” „Co je tedy výhodnější? Lovit ryby, nebo odhozený kontraband?” Rybář se jen usmívá. „
