autor: Honza | Kvě 31, 2021
„Milý Václave, k napsání tohoto dopisu mě nenutí okolnosti,“ píše v roce 1985 výtvarník Rudolf Wölfel krajskému tajemníku KSČ v Ústí nad Labem Václavu Šípkovi, „ale skutečnost. Před časem, v červenci 1985, jsem ti napsal krátký dopis, nabízel jsem zdejší- mu KV portrét komunisty Valčáka. Jistě jsi pochopil dopis správně, a věděl jsi, že jde o dar, ale také o záminku, abych se s tebou osobně setkal. Po několika telefonických urgencích jsem se dočkal trapné a nemotorné rozmluvy s ideologickým šéfem KV. Taktická nebo neúmyslná chyba? Za mě- síc po této laskavé audienci přišla na půdu KNV ověřovací komise v podobě dvou individuí, zosobňuj ících pomocníky Josefa K. z Kafkova Zámku. Byli stejně tak impertinentní, a snad to měl být jeden z jejich příslovečných žertíků, když ohledávali TEN DAR z rozkošné vzdálenosti pěti metrů.
V době napsání tohoto dopisu svému bývalému redakčnímu kolegovi byl talentovaný, ale nesmysln ě pronásledovaný výtvarn ík, žák národního umělce Vincence Makovského, spolupracovník režiséra Karla Zemana, sochař a fotoreportér Rudolf Wölfel patnáct let prakticky bez práce. Od lopaty ho vyhodili, aby vedoucí nepřišel kvůli němu o místo, mýt autobusy taky nesměl, aby neděla ČSAD ostudu. Restauroval levně obrazy, sochy, kostely, pod pseudonymy Kostka, Krčmář, Havelka, či Kudrov á (skutečná jména jeho známých v důchodovém věku – pozn. autora), publikoval ve Vlastě, Tribuně a Tvorbě. Pracoval jako dělník, přidava č, korektor, brigádník. A proč? Důvodem byl Máj. Tedy přesněji fejeton Máj, za který byl v roce 1970 na hodinu vyhozen z krajského Průboje. V té chvíli mu to možná připadalo hloupé a směšné. Netušil však, jak nekompromisně jej tento fakt bude provázet zbytkem života jako Kainovo znamení.
POPELKA BYL CHLAPEC
Ve čtrnácti letech odchází Rudolf definitivně z domova, je odkázán sám na sebe. Studuje sochařství na UMPRUM v Uherském Hradišti a má štěstí, neboť jeho učiteli jsou Vincenc Makovský, Jiří Jaška a Jan Habarta. Aby se vůbec uživil, dává kondice na klavír, kromě toho hraje ještě na housle a violoncello, učí se jazyky, zabývá se literaturou. Odch ází z JAMU, protože mu není dovoleno studovat dvě vysoké školy zároveň, ale ani studia na Pedagogick é fakultě Univerzity J. E. Purkyn ě nedokončuje pro nevyhovující státní zkoušku z marxismu-leninismu. V roce 1960 vyhlašují Filmové ateliéry ve Zlíně konkurs na místo výtvarníka, kterého se zúčastnilo kolem osmdesáti uchazečů. „Měl jsem tehdy to štěstí,“ píše Rudolf Wölfel o dvacet let později v již zmiňovaném dopise, „a poctu spolupracovat s Karlem Zemanem.“ Realizuje s ním dnes už legendární snímky naší kinematografie, v kterých se s nádherou snoubí výkony herců s triky, loutkami a výtvarnými dekoracemi, jako je Baron Prášil, Vyn ález zkázy či Cesta do pravěku. Po svatbě se snaží svou rodinu zajistit, a protože sám bydlí jen v ateliéru, odchází do severních Čech. Jenže chyba lávky – loutková scéna teplického divadla, kde měl nastoupit jako výtvarník, se ruší, a tak přijímá místo redaktora a fotoreport éra v krajském deníku Průboj.
BYL PRVNÍ MÁJ
Začal znovu – bez přátel, bez ateli éru, bez prostředků. Ale velice rychle získal své čtenáře pro osobitý a citliv ý pohled na skutečnost. Ani jako umělec se nezapřel ve svých fotografi ích. „Ovšem vlastní tvorba, to byl zat ím stále nesplnitelný sen, a jeho umělecký život byl tvořen jen nadějí – až jednou,“ napsala později jeho manželka. Pak přišel náhlý zlom. V dubnu 1970 píše májový fejeton, za který je nejprve sice odmě- něn 50 korunami, ale za dvě hodiny vyhozen z redakce. Proč? „Než jsem si vyklidil stůl, dověděl jsem se, že odborní znalci provedli na pitevním stole perfektní rozbor větný,“ píše s hořkostí o pár let později. Není doba lyriky, je doba čistek, a tak není těžké za „papírovou loďku, která nedoplula k oceánu“ vidět depeši Ameri čanů, za „vůní šeříků, kterou nemožno spálit“ snahu zapomenout, že nás osvobodila Rudá armáda, či za „rozkvetlým kouskem objevené krajiny, kterou má každý člověk pro sebe,“ návrat k nacionalismu a soukrom ému podnikání. Přestože nedostal písemný zákaz, nesměl nikde publikovat.
MĚL BODYGUARDA PROTI VLASTNÍ VULI
Skrýval se za jmény Kostka, Krčmář, Havelka či Kudrová, dokonce i na ústecké půdě mu bylo doporučeno používat pseudonym ů, například u ilustrací program ů divadla nebo teplické Revue, kde se jeho jméno též nesmělo objevit. Poslal dopis na ÚV KSČ, odsud byl odeslán krajským kolegům v Ústí a odsud do koše na papíry. Dohodl se s Wintrem-Nepraktou (i jinými výtvarníky) a realizoval v jejich stylu za poloviční honorář několik kreseb a plakátů, aby si zajistil aspoň existenční minimum. Ilustroval povídky a romány v časopisech, tvořil plastiky, restauroval například v bohosudovském kostele, dělal všechno možné, ale stále za ním stál jeho stín minulosti, jeho bodyguard, který si jej pěstoval jako vlastní černou ovci. Všichni umělci jsou ješitní, proto bylo každému obyčejnému mozku nepochopitelné, proč zrovna výtvarník má tolik pseudonymů. Navíc jej jeho bývalí kolegové považovali za flákače, který bůhví z čeho žije, nic od něj nevidíme, kdoví jestli vůbec něco umí. Nebyl disident ani nic podobného. Chtěl jenom tvořit. Když ovšem někde hledali výtvarníka, nechtěli vidět jeho práce, „jsou-li kvalitní a umělecké,“ napsal v dopise V. Šípkovi, „chtěli vidět posudek z Průboje před 15 lety.
CAUSA VALČÁK
Náš příběh se chýlí ke konci. Nebyl by to ale žádný pořádný příběh, kdyby se v závěru nerozehrála pořádně absurdní scénka: Když za živořícím umělcem Rudolfem Wölflem přišla dcera zasloužilého komunisty Valčáka, že by chtěla pro budoucnost zachovat bustu svého otce, byl umělec rád. Jenže devadesátiletý zasloužilý komunista Valčák záhy zemřel a své pečlivě schovávané peníze rodině neodkázal. Valčákova dcera pak už tedy o plastiku nestála. Ale co teď s ní? Umělec se rozhodl, že ji zdarma věnuje KV KSČ. To ovšem netušil, jaké absurdní martyrium jej čeká. Na ohledání plastiky byli posláni dva pomocníci. Není to divné, že nekomunista dělá sochu komunisty? Není divné, že nám ji chce dát zdarma? Není v ní ukryta bomba? Z uctivé vzdálenosti dvou metrů ji obcházeli. A je vůbec ten Wölfel sochař? Tak proč není ve Svazu? A podle logiky: Kdo není ve Svazu umělců, není umělec. Jen zasloužilý či národní umělec vytváří dílo vysokých kvalit. Členové svazu jsou elitou umění. A když to není umělecké dílo potvrzené vládní komisí, tak si to nevemem a basta. V osmdesátých letech se poměry poněkud stabilizovaly a Rudolf Wölfel mohl zase pracovat pod svým jménem. V té době ve skromných poměrech vznikaly v krátkém sledu vlastně všechny plastiky, jako například portréty sólistek ústeckého divadla: „Jednou mě požádala přítelkyně, zda bych neseděla modele sochaři Wölflovi,“ píše zpěvačka Ludmila Škorpilová. „Překvapilo mě, v jakých hrozných podmínkách měl tehdy ateliér
Měl tam řadu bust – třeba mou kolegyni Karlu Janečkovou (dnes zpívá v Národním divadle – pozn. autora), Jožku Mikulu, měl tam spoustu grafik. Udivilo mě, že tak dobrý kumštýř musí dělat v takových podmínkách
Vedl amatérské výtvarníky, pro které vydal skripta, živil se grafickými úpravami novin a časopisů, přivydělával si jako korektor cizích jazyků, pracoval na katalogu pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, roku 1988 se dokonce zúčastnil konkursu na výzdobu Lichtenštejnského paláce v Praze – s plastikou Mládí. Podzimu 1989 se však už nedočkal. „Nebudu už psát žádné dopisy. Nebudu nic chtít, nic dávat, nebudu nikoho poslouchat, nikdo nebude poslouchat mě, nebudu nikomu na obtíž, budu sám sebou a vytvořím si ty světy, které potřebuji k dýchání,“ napsal na závěr svého dopisu tento prostý výtvarník, jehož jméno se díky nepřízni osudu roztříštilo do desítek jiných. „Nehraji si na mučedníka a nepochopeného génia. Jsem příliš střízlivý.“ V loňském roce by se dožil 60 let.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Zdaleka ne všechny alpské výpravy končí takovou tragédií, která při výstupu centrálním pilířem Freney na Mont Blanc v roce 1961 stála čtyři Bonattiho přátele život. Dobývání vysokých hor – neopakovatelné výhledy, zima, vedro, námaha, nebezpečí, samota, opojení i strach, překonávání sebe sama; to všechno je horolezectví. Alpinismus. Alpinismus od slova Alpy. Chamonix je malé městečko ve francouzských Alpách a místo proslulé jako východisko pro horolezecké a vysokohorské túry. Z výšky skoro pěti kilometrů bílý kužel Mont Blancu klidně shlíží na cinkání karabin, cepínů, maček a ešusů
Před více než dvěma sty lety byla v lidech vyvolána horečka, jejíž následky se projevují tím, že člověk opouští svůj teplý domov a žene se na horu. Ten bacil se jmenoval Horace Bénédict de Saussure, švýcarský vědec, jemuž pohled na bílou horu učaroval. Celý život byl posedlý touhou stanout na vrcholku tohoto alpského velikánu. Vypsal odměnu pro toho, komu se jako prvnímu podaří Mt. Blanc pokořit – a začala se psát historie alpinismu. Pokusů nebylo málo, ovšem hora dlouho vítězila. Odvážlivci teprve poznávali, jak se pohybovat po ledovci, do té doby strašidelném království ledu, hlubokých a rozšklebených trhlin, s tajuplným praskotem padajících serakových věží a hrůzu nahánějícím hukotem lavin. Až 7. srpna 1786 začal výstup mladého lékaře z Chamonix Michela Paccarda a lovce kamzíků Jacqua Balmata. Bez nejzákladnějších horolezeckých pomůcek, jako je lano, mačky či cepín zdolávali jeden výškový metr za druhým místy, kde nikdy předtím člověk neprošel. O den později stáli vyčerpaní, omrzlí a těžce dýchající muži na nejvyšším vrcholu Evropy, na vrcholu hrdého Mont Blancu. Na svoji touhu nezapomněl ani De Saussure a o rok později se mu spolu s osmnácti horskými vůdci jeho sen splňuje. Kromě potravin, přikrývek a vědeckých přístrojů s sebou nesli také koš s lahvemi vína na oslavu vítězství. Zpráva o dalším pokoření Mt. Blancu se rychle rozšířila a probudila v tehdejší společnosti onu nemoc, která mnohým Sausserovým následovníkům připravila nejkrásnější chvíle v životě a mnohé zahubila. Když v roce 1854 vystoupil Alfred Willsa na Wetterhorn (3707 m) a své pocity velmi dramaticky popsal, vzbudil takový zájem, že mohlo začít období, nazývané zlatý věk horolezectví: „Když jsem udělal poslední krok
levé rameno se dotýkalo hrany ledového výklenku, zatímco zprava ledovec prudce padal do neznámé, strašné propasti
Ještě krok, a překročil jsem hřeben Wetterhornu!
Je slunečné ráno v Chamonix, což nás nijak nepřekvapuje, protože na domě Horské služby visí družicové snímky s přesnými předpověďmi počasí. Balíme své lehké a teplé spacáky, množství karabin a ledovcových skob, sušené potraviny a iontové nápoje. Jsme moderní Sausserové, jdeme na Mt. Blanc. Tramvaj nás vyveze, stejně jako množství výletníků, až do sedla pod Dome du Gouter, odkud už musíme po svých. Vysoko nad námi stojí chata, kde budeme dnes nocovat. V sypavém žlabu si oblékneme helmy a skalní žebírko vylézáme navázaní. Zkouším zažít pocit dobrodružství, ovšem s davy supějících horolezců za zády mám spíš pocit trochu strmého Václaváku.
Zlatý věk trval pouze od roku 1854 do roku 1865, ovšem toto desetiletí bylo přímo žní skvělých horolezeckých výkonů. Na jeho konci pak neexistoval skutečně žádný významnější alpský vrchol, který by nebyl alespoň jednou zlezen. Nejvíce se o to zasloužili překvapivě Angličané, v jejichž zemi také vzniklo první horolezecké sdružení na světě – v roce 1857 Britský alpský klub. Stále větší význam začínali mít horalé, které si cizinci najímali jako horské průvodce. Jedním z nejlepších a nejznámějších švýcarských vůdců byl Christian Almer, který se zúčastnil mnoha slavných prvovýstupů, mezi jinými na Grandes Jorasses (4206 m) a na Eiger (3970 m). Svou zlatou svatbu oslavil se svou ženou výstupem na Wetterhorn, v té době mu bylo sedmdesát a jeho ženě dvaasedmdesát let! Konec zlatého desetiletí znamenala tragická výprava Edwarda Whympera na Matterhorn (4478 m). Mladému dřevorytci Matterhorn neobyčejně učaroval a všechno jeho snažení směřovalo k tomu, aby na jeho vrcholu stanul jako první. Sedm neúspěšných pokusů předcházelo Whymperově tragickému vítězství. Už sestavení členů expedice nebylo jednoduché, osudovou chybou se ukázalo přijetí devatenáctiletého lezce – nováčka, Douglase Hadowa. Túra začal ráno 13. června 1865 a lezci přenocovali asi 1000 metrů pod vrcholem. Později Whymper napsal: „Dlouho po setmění zněla ve skalách ozvěna našeho smíchu a písniček našich vůdců, protože jsme byli veselí a netušili jsme nic zlého. Druhý den po poledni stanuli na vrcholu, kde vztyčili vlajku a téměř hodinu odpočívali. Ovšem sestup začali už dost vyčerpaní a navíc opojení vítězstvím, takže katastrofa je zastihla nedaleko vrcholu: zdolávali právě skalní rameno a Hadowovi při sestupu musel jeho druh pomáhat, přesto právě on uklouzl a spadl na spolulezce pod ním. Strhli ještě další dva horolezce a jejich přátelé se pevně zapřeli, aby pád na laně zadrželi – lano se sice napnulo, za zlomek vteřiny se ale přetrhlo a čtyři muži se zřítili do tisícimetrové hloubky vstříc jisté smrti. Tragédie veřejností otřásla natolik, že královna Viktorie dokonce přemýšlela o postavení horolezectví mimo zákon. Každopádně zlatý věk horolezectví skončil.
Jsou dvě hodiny po půlnoci a v mrazivém vzduchu nezvykle jasně svítí hvězdy. Chata ožívá, movitější horolezci dostávají snídani, Češi vybalují svoje lanšmíty a všichni si nazouvají mačky, oblékají se do péřovek a vyrážejí do noci. Jako bludičky vypadají lidé s čelními svítilnami přilepení na prudkém svahu hory. Když poprvé zaseknu cepín, zdá se mi, že dobytí Mt. Blancu bude hračka. Brzy ovšem začínám mít potíže s dechem. Všechno se automatizuje, zabodnout cepín, jeden krok nahoru, vytáhnout cepín a znovu. Svítá a Chamonix se svými civilizačními výdobytky je nepředstavitelně hluboko pod námi. Konečně odpočinek – docházíme k Vallotově chatě v sedle Mt. Blancu. Malá plechová bouda se čtyřmi kavalci a vysílačkou zachránila už tolik lidských životů, jako žádné jiné stavení. Z Vallotky na vrchol je to čím dál těžší, Petr je vždy několik metrů přede mnou a jen občas se ohlédne a houkne na mě: „Deš? Zasípám: „Jo. A snažím se pořád kontrolovat tátu, který je se svými prokouřenými plícemi beznadějně vzadu. Zatahuje se, na uzounkém vrcholovém hřebenu Bosses fučí vítr a mě se rozklepou kolena, že mě to sfoukne. Nenavazujeme se, stejně to není odkud jistit. Strach a únava, díky níž bych nakonec vrchol přešla – a najednou to už do kopce nejde.
Alpy byly prozkoumány, zlezeny a horolezectví stálo před otázkou, co dál. Jedni se vydávali do jiných světadílů, druzí hledali na již dobyté vrcholy nové výstupové cesty. Hledání co nejtěžších cest považovali lezci minulé generace za šílenství. Průkopníky tohoto šílenství se stali Angličan A. W. Moore, který v roce 1865 vystoupil na Mt. Blanc přes ledový hřeben Brenva, a Clinton Dent, pokořitel Grand Dru. Oba lezci ovládali lezení ve skále, jemuž se jejich předchůdci zdaleka vyhýbali. Horolezectví konce minulého století objevilo cepín, skalní skoby a nakonec nylonové lano, jehož vlastnosti jsou nesrovnatelné s konopným – je lehčí, nenasákne vodou a tudíž ve výškách nezamrzá a je elastické. Na co si první dobyvatelé netroufali ani pomyslet, se stávalo skutečností. Na počátku třicátých let zůstávaly už jen tři alpské stěny, které nikdo nezlezl: severní stěna Matterhornu, severní stěna Eigeru a severní stěna Grandes Jorasses. Na posledně jmenovanou se podařil prvovýstup v roce 1953 Martinu Meirovi a Rudolfu Petersovi. Severní stěna Eigeru je dodnes lezeckým snem a strašákem mnohým horolezců – stěna začíná asi sto metrů pod vrcholem a spadá téměř kolmo do hloubky 1800 metrů, kromě ledu a technicky úžasněA náročných úseků číhá na lezce nebezpečí neustálých lavin, padajícího kamení a tekoucí vody, která v několika okamžicích může proměnit skálu ve skleněnou stěnu. Než se v roce 1938 podařil prvovýstup německé výpravě, vyžádala si stěna osm lidských životů. Z toho čtyři horolezci zahynuli při výstupu v roce 1936: Dva dny lezci zdolávali stěnu a třetího dne ráno byli od cíle vzdáleni 300 metrů, když se rapidně zhoršilo počasí. Zrcadlově hladká stěna donutila lezce k ústupu, jehož realizace se ukázala nad lidské síly. Horolezci se ocitli v pasti, nemohli tam ani zpátky. Celou rodící se tragédii sledovali dalekohledem zachránci, kteří se tunelem jungfrauské železnice dostali sto metrů pod bezmocné kolegy. Tam na ně třiadvacetiletý Toni Kurz zoufale křičel, že zůstal na živu jen on – Rainer zmrzl, Hinterstoisser se zabil pádem a Angerera smrtelně zranil tah lana při kamarádově pádu. Ani Kurze se nakonec zachránit nepodařilo – zemřel vysílením několik metrů od zachránců, k nimž se podle jejich pokynů spouštěl. Poslední z trojice proslulých stěn, severní stěna Matterhornu, podlehla v roce 1931 Francovi a Tonimu Schmidovým. Udivujícím sólovýstupem touto 1200 metrů vysokou lámavou stěnou bez stupňů a říms zdolal Matterhorn v roce 1953 Ital Walter Bonatti, jeden z nejslavnějších alpských lezců.
Stojím na tom vršku, blaženě se usmívám. Už mi je úplně fuk, že na Mt. Blanc dnes s námi vylezly dvě desítky jiných horolezců, zase to zafungovalo, i když jsme měli nejmodernější technikou výstup usnadněný, nakonec člověk je stejně s horou a se sebou úplně sám. I na stokrát pokořené hoře člověk může zažít to, o čem je alpinismus. Alpinismus od slova Alpy.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Ráno se vzbudíte, zamžouráte na sebe do zrcadla a vytvoříte si obličej podle nejlepšího přesvědčení. Na chvíli zaváháte nad svými brýlemi, pak je s provinilým gestem strčíte na dno kabelky. Na poslední chvíli vyrazíte do práce, dobíháte autobus a když chvácení, zpocení a rozcuchaní (ranní šlechtění je v háji) doběhnete na zastávku, zjistíte, že autobus má jiné číslo. Čekáte na ten pravý a někdo na vás zuřivě mává. Se zářivým úsměvem se mu vydáte vstříc a když na vaše přátelské hlaholení neodpovídá, dojde vám, že mávání bylo určeno někomu jinému. Zatímco se trapně omlouváte, přijíždí kýžený autobus. V nastalém zmatku vrazíte do kandelábru a nepozdravíte šéfa, který stojí vedle vás. Vyčerpaně doklopýtáte do zaměstnání a za úspěch považujete, když bez zranění usednete do své židle…
MÓDA I NUTNOST
V dobách nedávno minulých takové trápení prožíval nejeden „brejláč“, který se jednoduše styděl nasadit si na nos kostěnou ohyzdnost, při silnější vadě doplněnou skly zvanými trefně „dna od flašek“. Raději chodil světem poloslepý. Další možnost byla vypadat jako strašidlo nebo si pokoutně sehnat „lenonky“, jedny z mála brýlí schopných podpořit osobnost nositelovu. Ty časy jsou naštěstí pryč a brýle se konečně stávají módním doplňkem. Vybírat můžeme z bezpočtu tvarů, barev a materiálů obrouček. Ty pravé jsou dnes co nejmenší, v klasicky tvarovaných oválech a většinou kovové, včetně zlatých, jejichž cena se řádově pohybuje v desetitisících. Módní trend je tu do jisté míry určen i obecným nedostatkem plastů, zdá se tedy, že „kosťáky“ mají odzvoněno. Ovšem v módě máloco odhadnete dopředu. Kostěné brýle ostatně nezmizely docela, jenom se už nesnaží napodobovat kovové, ale využívají právě vlastností plastu: jsou mohutné, mohou být barevně velmi výstřední – od napohled nesnesitelně růžové až po vzor tygří, květinový, duhový
Velmi oblíbený je „kočičí“ tvar, který svým nositelkám dodává tajemný a dynamický vzhled. „Kočkou“ se ovšem žena nestane nasazením příslušných brýlí a pro jemné obličeje dnešní průmysl oční optiky nabízí nepřeberné množství obrouček decentních, nenápadných či úplně neviditelných. Brýle zdánlivě bez obroučků má „na svědomí“ firma Essilor a dnes se vyrábějí ve dvou variantách – bez spodní části obruby, nebo úplně bez obruby. Tajemství vynálezu spočívá v malé drážce ve skle, v které je nataženo nylonové vlákno, neviditelné a suplující obrubu. Důležité jsou dnes i stranice, které mohou být stejně nenápadné jako upoutávající, stranice s ornamentem, firemní značkou. Stranice mohou být hlavním výtvarným prvkem obroučky a posledním hitem jsou stranice šroubovací. Ze svých brýlí si pak můžete vytvořit skřipec či lorňon. Brýlovými obrubami jako módním doplňkem se dnes zabývá celá řada návrhářů, mezi těmi špičkovými jmenujme alespoň Christiana Lacroixe a jeho licenčního partnera pro výrobu obrub, firmu Menrad Group z Německa. Brýle se značkou Christian Lacroix jsou spojením okázalosti a elegance a jsou určeny především pro dámy, které kladou důraz na mimořádnou kvalitu oblečení a doplňků. „Pro mne je brýlová obruba stejným doplňkem jako šperk. Někdy je diskrétní, nenápadný, jindy výrazný. Osobnost nositele by měla být obsažena v brýlích stejně jako v jeho oblečení a měla by vyjadřovat jeho vlastní image.“ – Christian Lacroix Stejně jako oděvní móda občas zabloudí pro inspiraci do šatníku našich předků, i móda „obroučková“ se nechává ovlivnit minulostí. V současné době je to styl třicátých let s obrubami napodobujícími skřipec, v barvách hnědozlatých, tvarech kulatých. A jako svět oděvních výtvarníků vzhlíží k Paříži, i svět brýlových obrub má svou Mekku. K mému nemalému překvapení je to Itálie.
ZEMĚ HOR A BRÝLÍ
Zvláště v městech a městečkách v Dolomitech je továren na výrobu obrub bezpočet. Každoročně se v Miláně koná světový veletrh brýlí MIDO nemající nikde jinde obdoby, v Itálii se také odehrává mnoho jiných výstav, trhů a veletrhů s brýlemi. Oblast Cadore v Dolomitech je výrobou obrouček proslulá – na nemnoha čtverečních kilometrech je téměř 1200 fabrik a fabriček a většina z nich produkuje obruby nebo jejich součásti špičkové kvality. V jedné z nich s názvem FRESCURA mě vítá paní Pellizotti. Pomenší blondýnka má na nose brýle bez obrouček a její obličej neruší žádný kov. Té paní brýle sluší. A co vůbec dneska znamená špičková kvalita? Každý, kdo je nucen nosit brýle (a jak říká velkoobchodník s obroučkami a majitel firmy MAGNIFICUS, pan ing. Koci, „po čtyřicítce to nemine nikoho), to ví: kromě toho, že by měly slušet, musí být lehké, pevné, dobře sedící. V této továrně je takových ohromné množství. „Kde máte sestru?“ Žertuje paní Pellizotti, čímž naráží na fakt, že dílnu vedou dva bratři. Provádějí mě místem, kde brýle de facto vznikají. Na začátku všeho je drát. Do dnes už částečně automatizovaného stroje drát „vleze a posléze ze stroje vypadnou různě veliké a zakřivené obloučky – očnice, základy příštích obrub. Ovšem nejnáročnější modely se dodnes „ohýbají“ ručně. Následují jiné stroje a jiné úkony, jichž je nejméně šestačtyřicet. K očnicím se musí přiletovat nosníčky, stranice, brýle musí před galvanizací (jediný úkon, který se děje mimo továrnu) vyprat, aby se odmastily. Bratři mě vedou do sklepní „prádelny“, kde to vypadá poněkud hororově. Obrovské dřevěné i kovové pračky – (podobné domácím bubnovým pračkám) se otáčí, hučí, všude syčí pára a zírají na vás haldy prázdných kovových očí – brýlí čekajících na čtyřiadvacetihodinovou proceduru. Umytým brýlím pak dodá šmrnc barva a z rodinného domku – továrny odcházejí do světa krabice plné vyleštěných, barevných a elegantních brýlí.
POHLED PŘES A NA BRÝLE
„Hlavním trendem současné oční optiky jsou plastická skla. Jejich výhodou je to, že jsou daleko lehčí než skla minerální a mají samy o sobě vyšší ochranu před UV zářením. Zkrátka nepůsobí svým nositelům žádnou trýzeň při zachování všech vlastností skel klasických, minerálních.“ Dr. Jan Poldauf, prokurista firmy Essilor. Minerální skla byla vždy o krůček napřed před plastickými, nebo organickými, což je dáno historickým vývojem. První plastické sklo vyvinula firma Essilor – dodnes jednička na poli oční optiky – z materiálu ORMA a od té doby skla plastická své minerální předchůdkyně dohánějí. A dohánějí je velmi úspěšně.
PROČ PLASTY?
Jedinou nevýhodou skel z těchto materiálů je jejich – oproti minerálním sklům – dosti malá tvrdost. Dnes už se ovšem dají tato skla tvrdit, takže nezbývá, než se rozhovořit o přednostech organických skel. Na plastická skla se dají aplikovat speciální úpravy na podporu vidění při některých onemocněních oka, nebo na zpomalení průběhu těchto nemocí. Například lidé, trpící tím, že vidí málo kontrastně, dostanou tónování, které kontrast zvyšuje – s takovými brýlemi pak vidí lépe. Další poměrně rozšířenou úpravou jsou brýle, jimiž lze bez nebezpečí hledět do vysokospektrálního světla, které za normálních okolností ničí zrak. Důsledkem těchto úprav je zbarvení skla (některé barvy jsou skutečně ošklivé), ovšem výhodu takových brýlí ocení zejména zubaři, neboť ti se při moderním způsobu plombování takovému nebezpečí vystavují denně. Bolí vás z práce na počítači hlava? Máte oprávněný pocit, že si ničíte zrak? Existuje speciální úprava plastického skla na práci s monitorem, která zabraňuje únavě očí a zároveň zvyšuje kontrast. Toto speciální sklo je s přechodem od tmavé do světlé barvy. Další úpravou pro práci s počítačem je multifokální sklo, jimž pracovník dobře vidí nablízko, takže může číst, vidí dobře na střední vzdálenost, tedy na monitor, a vidí také do dálky. Velmi žádaná jsou samozabarvovací skla, která jsou v našem povědomí nutně spojena se sklem minerálním. (Zabarvování fungovalo na principu změn krystalů ve skle působením UV záření.) Dceřinná společnost Essiloru v Americe však již vyvinula samozabarvovací skla plastická, jejich ž obrovská výhoda je opět v jejich lehkosti. Moderní oční optika nabízí uživatelům brýlí další užitečnou vymoženost: antireflexní vrstvu. Celá optika je vlastně založena na tom, že vidíte tak dobře, kolik světla máte v oku „k dispozici“. Pokud na brýlích antireflexn í vrstvu nemáte, světlo se vám v nich odráží zpět, což je markantní především v noci – přicházíte až o 20 % světla! Brýlová skla se kromě těchto specialitek dají také různobarevně tónovat, což mimochodem vůbec nesouvisí s ochranou proti UV záření, jak to máme zafixováno u slunečních brýlí. UV filtr je čirý, barva na skle je ochranou proti přílišné porci světla. V této souvislosti je třeba ocenit to, že plastová skla mají mnohem vyšší spontánní ochranu před tímto zářením, které způsobuje onemocnění rohovky a stárnutí oka. Skla minerální vás bez speciální vrstvy ochrání do délky vlnového záření 280 nm, přičemž vlnové délky UV záření se pohybují od 10 do 380 nm.
ZÁZRAK JMÉNEM MULTIFOKUS Doslova díru do světa učinila s multifokálními skly opět firma Essilor. Význam tohoto vynálezu lze pochopit jenom s krátkou exkurzí do lidského oka a jeho potíží: Onen zázrak, kdy zdravý mladý člověk vidí bezvadně nablízko i nadálku, způsobuje v našem oku čočka, která funguje jako zoom u fotoaparátu. Pokud je vše v pořádku a jste mlad ý. Ovšem existuje několik očních vad, můžete potřebovat brýle na dálku, trpět astigmatismem. Každopádně se u každého člověka po čtyřicítce objeví presbiopie, což je fyziologický jev stárnutí čočky. V tomto věku nutně potřebujete podpořit zrak ve vidění nabl ízko, což zvládnou brýle na čtení, uzpůsobené na vidění na vzdálenosti 35 až 40 cm. Dál už s nimi ovšem neuvidíte a pokud jste krátkozraký, musíte mít brýle dvoje. Což postupem věku nakonec potřebuje zase úplně každý. Dá se to řešit pomocí tzv. bifokálních brýlí – brýle s korekcí do dálky a s malých dílkem do blízka. Díváte-li skrz ně rovně, vidíte do dálky, sklopíte-li zrak, vidíte nablízko. Ovšem neuvidíte na vzdálenost střední a pak se snadno přerazíte na schodech. Jediným dokonalým řešením jsou právě skla multifokální, která obsahují všechny tři korekce. První takové sklo se objevilo už v roce 1959 a nyní je na trhu již čtvrtá generace těchto skel.
NEŠLO BY TO BEZ BRÝLÍ?
Hovoří-li se o očních vadách, našinci jistě přijde na mysl český vynález světového významu, kontaktní čočky. Jsou v mnoha ohledech velmi výhodné, jejich existenci si nemohou vynachválit třeba sportovci, pro něž byl špatný zrak těžkým handicapem. Přes všechen pokrok v oblasti brýlových skel jsou jakákoli skla s vysokými dioptriemi dosti tlustá a lidé postižení silnou vadou je prostě nosit nechtějí. Kontaktní čočky se využívají i jako léčebná metoda, kdy je kontaktní čočka na oku napuštěna léčivou látkou. Přes všechny uvedené výhody se ale zdá, že slovo brýle jen tak z našeho slovníku nezmizí – čočky nemůžete mít na sobě pořád, navíc se o ně musíte adekvátně starat – musí být uloženy ve fyziologickém roztoku, musíte si je nasazovat a vyndávat čistýma rukama, nemůžete v nich usnout“ Ne každý kontaktní čočku na oku snese. To je i můj vlastní případ a proto se dr. Poldaufa ptám:
SKUTEČNĚ ZEMŘU S BRÝLEMI NA OČÍCH „Myslím si, že trend směřuje k brýlím. Pokud ovšem nepřevládne trend úplně nový, a sice operace očních vad. Tyto operace se již provádějí i u nás, avšak široké uplatnění této metody je zatím hudbou budoucnosti.“
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Blíží se konec druhého tisíciletí počítáno od počátku našeho letopočtu a na naší planetě už neexistují oblasti, kde „žijí lvi. Bílá místa na mapě zmizela, lidská touha objevovat neobjevené trvá. Zbývá minulost, tak vzdálená, že ji počítáme na stovky miliónů let. Slova jako Kentrurosaurus, Pterodactylus, Plesiosaurus a Tyrannosaurus (mimochodem, tato vědecká pojmenování latinskými složeninami obsahují odvozeninu řeckého slova „sauros“, tj. ještěrka) už nepatří jen do slovníků vědců a učenců. Lidé chtějí vědět, co způsobilo na konci druhohor, křídové periody, zmizení dinosaurů z povrchu zemského. Touží si alespoň představit mohutné ještěry, plížící se pravěkou močálovitou krajinou s bouřícími sopkami na obzoru. Přejeme si zažít vzrušení z nespoutané přírody, romantiku, strach, emoce
chceme se na chvíli přenést do jiného světa. Nejsme už odkázáni na vlastní fantazii, nejmodernější technika nám umožňuje doslova žít mezi pravěkými živočichy. Francouzská firma „ExMachina“ vytvořila film „Dinosauří ostrov“, čímž inspirovala kalifornského specialistu Iwerkse a odstartovala vlnu „jízd“. „Jízdy“ jsou krátké filmy pro malý počet diváků, otvírající jim dveře do pravěkého světa. Ti sledují dění na plátně a zároveň vnímají řadu fyzikálních vjemů a psychologických pocitů. Například obrovské zrychlení je uvede do stavu podobnému beztíži, jiné mikrovjemy umožňují prožít stavy velkého vzrušení. Film trvá jen čtyři minuty, ovšem divákům se zdá nekonečně dlouhý. „Jízdy“ jsou obvykle hlavním bodem programu zábavního parku Luxor Hotelu v Las Vegas a úspěch této vysoce technické zábavy pozvedl francouzskou firmu na úroveň tak úspěšných společností, jako George Lukas ILM a James Cameron s „Digital Domain“. Velmi slavný „filmový kolega“, nedávno uvedený Jurský park režiséra Spielberga, je uznáván jako znovuobjevení dinosaurů pro dvacáté století. „Dinosauří ostrov“ nám ale na rozdíl od tohoto filmu umožňuje prožít fikci, že žijeme mezi nimi.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
K romantickým představám o časech dávno minulých patří lovy, velké hostiny, slavnostní plesy a karnevaly. V Benátkách, snad nejromantič- tějším městě světa, můžete i dnes navštívit proslulý benátský karneval. První písemná zmínka o jeho konání je z roku 1094. Společně s příchodem Napoleona o sem stolet í později a ztrátou samostatnosti Benátské republiky koncem osmnáctého století zanikl i tento pozoruhodný festival ve své autentické podobě. Obnovil jej v sedmdesátých letech místní úřad pro cestovní ruch a od té doby probíhá každoročně od února do března a vrcholí posledních jedenáct dní před Popeleční středou.
TEATRO MUNDI
O Benátkách samotných nelze říci nic, co by už nebylo dříve napsáno. Tohle konstatování je z dob největší slávy města a pochází od Pietra Casoly, který se zde zastavil na cestě do Palestiny v roce 1494. Toto rčení platí dodnes. Bohatství, moc, slávu a nádheru Benátek popisovali spisovatelé a básnící různých století – Shakespeare, Byron, Goethe, Thomas Mann nebo Boris Pasternak. Malovali zde Tizian, Tintoretto, Veronese i Dürer. Milovníci hudby jistě znají jména Vivaldi a Monteverdi, ve zdejší opeře La Fenice měly premiéru Verdiho opery Rigoletto a La Traviata. Narodil se zde dramatik Goldoni, zemřel tu skladatel Wagner. Světovou proslulost získal benátský cestovatel, obchodník a politik Marco Polo, nebo dobrodruh a světák Giacomo Casanova. Zvláštní atmosféru města utváří více než 900 paláců, mezi nimiž se po plavebních kanálech proplétají gondoliéři na svých typických loďkách. To není nikde jinde na světě. Žádné jiné město se také nemůže „pochlubit tím, že bylo bombardováno z balónů, tak jako Benátky od Rakušanů v roce 1848. V roce 1902 se tu zřítila téměř stometrová zvonice Campanile a byla znovuvybudována z větší části z původního materiálu. Světoznámý je i „Most vzdechů“, po kterém chodili vězni do dóžecího paláce před své soudce, nebo olověné komory přilehlého vězení, odkud se povedl útěk Casanovovi. Také slovo ghetto (geto) má svůj původ právě v Benátkách. Je zde i nejstarší kavárna v Itálii „Florian, kde sedávali proslulí spisovatelé jako Balzac, Goethe, Twain či Hemingway. Náměstí sv. Marka nazval Napoleon „nejkrásnějším salónem Evropy. Tohle všechno si můžete přečíst v mnoha průvodcích a článcích o Benátkách a je to zřejmě i důvodem, proč se zdejší karneval po svém znovuzrození stal nejznámějším a nejnavštěvovanějším v Evropě a po karnevalu Rio de Janeiru i na světě. Benátky byly vždycky městem cizinců, kteří přijížděli, aby obdivovali jeho moc a prosperitu. Ale jak se „Republica Serenissima postupně měnila z banky a tržnice světa na jeho atrakci, tak se i místní hudba, architektura, divadla, gondoly a kurtizány pozvolna stávaly legendami. Karneval v dnešní podobě také již není určen pro Benátčany, kterých žije v historické části města jen okolo osmdesáti tisíc a neustále jich ubývá. Karneval má za úkol přilákat do města návštěvníky i v období turisticky jinak hluchém. Zdá se, že se tento záměr městské radě daří. Masový příliv turistů způsobuje, že na náměstí Sv. Marka a v okolí Dóžecího paláce, kde je nejvíce masek k vidění, není po celé dny téměř k hnutí. Proudění davů turistů v úzkých uličkách musí regulovat policie. Bohužel po návštěvnících zůstávají na dlažbách hory odpadků a také na historických budovách jsou vyškrábány nápisy a pozdravy od lidí z celého světa. Masky se staly neodmyslitelnou součástí karnevalu již v dobách renesance. Jednotlivé můžete potkat již od poloviny ledna, ale v hlavních jedenácti dnech před Popeleční středou jsou jich na náměstích a v uličkách stovky. Jenom je škoda, že dobových masek – nebo těch, které vycházejí z historické tradice – je daleko méně, než amerických disneyovských postaviček, či různých taškařic, vyrobených někde na Tchaj-wanu. Ale pokud se vám poštěstí takovou vzácnou masku potkat, a pokud si dovedete odmyslet tlačenici a cvakání desítek fotoaparátů kolem a umíte ještě trochu snít, pak můžete na okamžik zažít pocit, že jste v Benátkách doby Giacomo Casanovy a možná, že to byl právě on, kdo tu v masce pierotta před chvilkou právě prošel.
