Když čtvrtého listopadu roku 1502 při své čtvrté (a poslední) cestě do Ameriky přistál Kryštof Kolumbus blízko dnešního Puerto Limon, všiml si, že někteří domorodci nosí zlaté ozdoby. Pojmenoval tuto zemi Costa Rica (bohaté pobřeží), neboť Evropané očekávali dále ve vnitrozemí bohatou říši. Tak tedy i mně se splnil dětský sen spatřit na vlastní oči tropickou přírodu, dostat se na opuštěná místa a zažít nějaké to dobrodružství. Přesouváme se k hranicím Národního parku Chirripó, do „městečka San Gerardo de Rival“, odkud chceme podniknout výstup na nejvyšší horu Kostariky, Cherro Chirripó vysokou 3819 m n. m. Nejdříve ale musíme do San Isidra, odkud jezdí dvakrát denně autobus do San Gerarda. Jen co opustíme San Isidro, cesta se postupně začíná z rozbité asfaltky měnit na polní. Navíc začíná opět pravidelný odpolední déšť, který ji proměňuje v blátivou bažinu. Na jedné straně se tyčí vysoké kopce, kdežto na druhé je strmý sráz. Najedno proti nám jede terénní automobil. Řidič našeho autobusu je tak galantní, že se začne vyhýbat směrem ke srázu. Ve chvíli, kdy je jedno kolo mimo pevný povrch, pár místních lidí padne na podlahu a začnou vyzývat svatou Marii. Asi to pomohlo, protože se vozy kolem sebe protáhly. Před námi se objevuje San Gerardo de Rivas. Prvně působí dojmem zablácené horské vesnice o ně- kolika domcích s jednou hliněnou cestou. Seznamujeme se tu s kanadským požárníkem, který tu vždy šest měsíců v roce žije. Odrazuje nás od výstupu na vrchol. Snad se chce vytáhnout, či dokázat, jaký to je „tvrďák“. Popisuje cestu vedouc í blátem, sahajícím do pasu, nepropustné porosty, padající kameny, indiány s otrávenými šípy a další podobné věci. Po hodině je nám jasné, že máme před sebou „barona Prášila“. Navíc nějak zapomněl na to, co nám napovídal, zapálil si cigaretu s marihuanou a v oblouznění se prořekl, že tam nahoru ještě nikdy nevylezl.
STOUPÁNÍ ZAČÍNÁ V PRALESE
Výstup začínáme s rozedněním ve výšce 1150 m n. m. a do večera musíme překonat převýšení 2500 metrů. Začátek je jednoduchý, široká cesta dovoluje dobr é tempo a slunce ještě tak moc nepálí. Křižujeme opět Rio Chirripo a po chvilce přicházíme k dřevěným zábranám značící začátek parku. Cesta se hadovitě vine do strmého kopce, porostlého tuhou trávou. Pastevci sem začínají vyhánět svůj dobytek na pastvu. Konečně přicházíme k prvním křovinám, poskytujících stín. Odtud se dá přehlédnout celé to nádherné údolí s městečkem San Gerardo de Rivas. Za chvíli nás pohltí stíny lesa. Není to ještě typický horský prales, ale jen křoví a malé stromky, vyrostlé tu po vykácení velkých stromů. Pokračujeme dále po úzké bahnité stezce, často kříženou kluzkými kořeny okolních stromů. Během výstupu je nádherné pozorovat, jak se mění ráz vegetace. Nyní již procházíme mlžnými horskými pralesy, zahalených do mlžného oparu. Vlhkost je tu velmi vysoká, milióny a milióny drobných kapiček jsou rozptýleny ve vzduchu, a tak tu prší, i když jsou okolní hory zalité sluncem. Spolu s rostlinstvem vytváří opar tajemnou atmosféru a snižuje viditelnost. Na mohutných stromech rostou po desítkách bromélie, tylancie, dlouhé cáry mechů se spouštějí k zemi. V korunách stromů slyšíme mnoho ptáků. První zastávka má být na Llano Bonito, ve výšce 2450 m n. m., kde je možné doplnit naše zásoby vody. Nevím proč, ale představuji si to místo jako holou planinu, kde roste jen pár stromů a sporá tráva, které je zahalené navíc ve studenou mlhu. Ve skutečnosti je všude kolem sytá zeleň, záplava květů, poletující motýli a barevní ptáci. Horší je to však s vodou. Z černé hadice místo pramínku vody vylézá jen krásná housenka. Zde nás také opouštějí první členové naší skupinky. Poprvé vidím člověka tak vyčerpaného, že nemůže pohnout rukama a nohama, jen lapá po dechu.
HORA BEZ VÝRY
Po krátkém odpočinku pokračujeme dál, ve zmenšené sestavě. Cestička stoupá vzhůru mezi mahagonovými duby vysokými až do nebe. Pod nimi roste v neprostupných houštinách bambus. Díky množství rostlin všude kolem je vzduch nasycen kyslíkem tak, že ani nevnímáme výšku a nebýt našich těžkých batohů, dýchá se nám jistě jako u moře. Vystupujeme na vrchol „Hory bez víry“. Takto ji pojmenovali zdejší lidé, když po zásahu bleskem shořelo veškeré rostlinstvo na jejím vrcholu. Z šedého oparu vystupují zčernalé pahýly stromů, porostlé oranžovými houbami. Panuje tu úplné ticho, rušené jen naším přerývaným dechem. Ve výšce kolem 3400 m n. m. se začíná obraz krajiny měnit. Mohutné stromy ustupují nižším křovinám, mezi kterými je mnoho hub, velmi připomínajících naše křemenáče. Zdá se, že místní kilometr je delší než tisíc metrů, protože dva kilometry podle směrníků jdeme více jak devadesát minut. S přibývající výškou stoupá i naše únava. Já osobně zastavuji snad každých deset metrů. Svádím to na focení a kochání se krajinou. Krev mi buší ve spáncích a dech se zrychluje. Mám sto chutí pověsit foťák na nějaký strom a vyzvednout si jej při sestupu. Konečně se hřeben láme a my se soumrakem sestupujeme do mírného údolí. Na noc táboříme v nocležně ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy. Bohužel, jsme žádné nepotkali. Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teplota je pouze 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest. Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány. Atlantický a Tichý. Bohužel nemáme tak ideální počasí, a tak vidíme jen Atlantik. Zato však můžeme pozorovat oblaka, která jako by nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou.
NA HRANĚ KRÁTERU
Další cesta mne zavede do severní části země, k hranicím s Nikaraguou. Ale ještě dříve se vydáváme na vulkán Poás. Volíme pohodlnější dopravu mikrobusem, který nás zaveze do výšky 2700 m n. m., nějaké tři kilometry od kráteru. Vrchol sopky je zahalen v mracích. Dojdeme až k samé hraně kráteru, usadíme se a čekáme na vyjasnění. Po několika minutách se začíná bílá opona zvedat a otevírá se nám pohled na kráterovou lagunu s nádherně modrou vodou. Kolem jsou stromy porostlé epyfity, kvetoucí orchideje a mně neznámé kvetoucí křoviny. Nad tím vším se klene blankytně modrá obloha. Vydáváme se blíže k hlavnímu kráteru. V hloubce pod námi je jezírko tekuté síry a trhliny, ze kterých stoupá dým. Vítr k nám zanáší pach síry a jemný popel. Kráter je široký asi dva kilometry a spolu s okolní krajinou působí dojmem povrchového dolu. Okolní údolí jsou skryta pod oblaky, a tak se naskýtá pohled pouze na tuto nehostinnou krajinu se skrovnou vegetací vystupující z oblačného příkrovu.
ATRAKTIVNÍ VULKÁN
Směřujeme stále na sever, do oblasti jezera Arenal. Cílem je vesnička Fortuna. Zdejší obyvatelé vděčí za své příjmy další známé sopce, vulkánu Arenal. Ještě daleko před Fortunou nás informují poutače, že hotely ve Fortuně mají teplou vodu, termální lázně a výhled na opravdu činnou sopku. Když přijíždíme, sopečný kužel je skryt v mracích. Sopka nám však oznamuje svoji přítomnost dlouhým hřměním a mírným chvěním půdy. Nejprve se vydáváme ke zdejším vodopádům. Cesta je většinou Na noc táboříme v nocležně ve Valle de Leones, tedy v Údolí lvů, na oceánském rozvodí. Nežijí tu praví lvi, ale středoamerické pumy. Bohužel, jsme žádné nepotkali. Z morénových jezírek vytékají dvě řeky, z nichž jedna, jak je poznat podle jmen, Rio Chirripo Pacifico teče do Tichého oceánu a druhá, Rio Chirripo Atlantico zase do oceánu Atlantického. Ráno, ještě za tmy, kdy teplota je pouze 5°C, pokračujeme k vrcholu. Krajina nyní připomíná skotská vřesoviště a vše kolem se začíná postupně podobat Tatrám. Na posledním úseku si při lezení pomáháme i rukama. Konečně kolem osmé hodiny ranní, 13. listopadu roku 1994, stojím jako třetí na vrcholu. Ze třinácti nás vylezlo šest. Odtud je možné za pěkného počasí vidět dva oceány. Atlantický a Tichý. Bohužel nemáme tak ideální počasí, a tak vidíme jen Atlantik. Zato však můžeme pozorovat oblaka, která jako by nám proplouvala pod nohama. Je to nádherný pocit stát na nejvyšším místě oblasti a mít vlastně celý svět pod sebou.
NA HRANĚ KRÁTERU
Další cesta mne zavede do severní části země, k hranicím s Nikaraguou. Ale ještě dříve se vydáváme na vulkán Poás. Volíme pohodlnější dopravu mikrobusem, který nás zaveze do výšky 2700 m n. m., nějaké tři kilometry od kráteru. Vrchol sopky je zahalen v mracích. Dojdeme až k samé hraně kráteru, usadíme se a čekáme na vyjasnění. Po několika minutách se začíná bílá opona zvedat a otevírá se nám pohled na kráterovou lagunu s nádherně modrou vodou. Kolem jsou stromy porostlé epyfity, kvetoucí orchideje a mně neznámé kvetoucí křoviny. Nad tím vším se klene blankytně modrá obloha. Vydáváme se blíže k hlavnímu kráteru. V hloubce pod námi je jezírko tekuté síry a trhliny, ze kterých stoupá dým. Vítr k nám zanáší pach síry a jemný popel. Kráter je široký asi dva kilometry a spolu s okolní krajinou působí dojmem povrchového dolu. Okolní údolí jsou skryta pod oblaky, a tak se naskýtá pohled pouze na tuto nehostinnou krajinu se skrovnou vegetací vystupující z oblačného příkrovu.
ATRAKTIVNÍ VULKÁN
Směřujeme stále na sever, do oblasti jezera Arenal. Cílem je vesnička Fortuna. Zdejší obyvatelé vděčí za své příjmy další známé sopce, vulkánu Arenal. Ještě daleko před Fortunou nás informují poutače, že hotely ve Fortuně mají teplou vodu, termální lázně a výhled na opravdu činnou sopku. Když přijíždíme, sopečný kužel je skryt v mracích. Sopka nám však oznamuje svoji přítomnost dlouhým hřměním a mírným chvěním půdy. Nejprve se vydáváme ke zdejším vodopádům. Cesta je většinou pro pěší schůdná, ale pro auta nesjízdná. Po několika kilometrech chůze po ztvrdlém bahně v dusném ovzduší se dostáváme na okraj srázu. Na druhé straně z kolmé skály porostlé hustou vegetací padá voda do hlubiny. Pouštíme se na dno kaňonu. Při sestupu k vodopádu však musíme použít lano k překonání skalnatých úseků. Také přelézáme padlé stromy a uvolněné balvany. Konečně jsme dole u jezírka. Otevírá se nám úchvatný pohled na čtyřicet metrů vysoký vodopád, jehož vody se za hromového rachotu řítí dolů. Daří se nám dostat se i do jeskyně, skryté za padající vodní stěnou. Kolem nás visí kořeny popínavých rostlin. Panuje tu šero a závany větru sem vhánějí jemnou vodní tříšť. Kolem je patrná dávná vulkanická činnost. Dokladem toho je množství lávy ztuhlé do různých tvarů. Koupeme se v laguně pod vodopádem a připadáme si jako v ráji. Blíží se večer, a tak musíme myslet na výstup. Stany stavíme na planince v pralese, odkud vidíme téměř celý vodopád. V noci je slyšet hučení padající vody, skupina vřešťanů, hájících své území, bubnování pravidelného deště do stanového plátna a stále častěji se mohutným rachotem ohlašuje vulkán Arenal.
ERUPCE
Ráno se vracíme zpět do Fortuny. Máme zde domluven pronájem horských kol. Na nich se vydáváme co nejblíže k sopce. Dostáváme se až k úpatí hory. V okolí převládá barva šedohnědá. Z prasklin na úbočí vystupuje dým. Několik hodin čekáme na erupci lávy, ale sopka je dnes klidná, s výjimkou několika mohutných zahřmění, zachvění půdy a občasného výronu tmavého kouře. Zajímavá je návštěva seismologické observatoře na druhé straně vulkánu. Cesta tam je náročná a sjízdná pouze terénními vozy, nebo na horských kolech (ty ale spíše tlačíte). Observatoř je stejně vysoko jako kráter Arenalu. Na zdejším seismografu vidíme veškerou aktivitu sopky. Kronika zaznamenává den po dni počet a sílu erupcí. Cestou zpět se zastavujeme u termálních pramenů. Je to vlastně potok vytékající ze svahu Arenalu, jehož voda je ohřátá sopečnou aktivitou na příjemných třicet stupňů. Špatně odhadujeme rychlost soumraku. Ten nás zastihuje spolu s deštěm nějakých dvacet kilometrů od Fortuny. Zpět přijíždíme promočení a poškrábaní od rostlin právě včas, abychom se mohli vrátit stařičkým autobusem zpět k vulkánu, ale ani teď nemáme štěstí. Kromě silného větru ženoucího malé ostré kamínky vodorovně s povrchem a nádherných hvězd nad hlavou, se tu nic neděje. Až druhý den večer po setmění jsme odměněni nádhernou erupcí s výronem lávy. Zem se chvěje a ve vzduchu je cítit síra. Noc je prozářena barvou ohně. Tajemnou atmosféru doplňuje skučící vítr, ženoucí drobné ostré kamínky a přinášející k nám rachot zemských sil, dále pak hvězdy, chvilkami zakrývané kouřem z kráteru. Jsme od kráteru sotva tři kilometry, tak blízko, kam až nás pustili strážci parku. Tato nádhera se nedá slovy popsat, jako omámeni sledujeme toto přírodní divadlo. Je to jako obrázek z počátku existence našeho světa.
V nenápadné pražské uličce „Na Rybníčku“se v nevelké kanceláři, která nese na dveřích nápis TREKKING CAMERA, scházejí lidé, kteří dokáží zorganizovat expedici na jakékoli místo této planety. Prostě mají na stěně mapu světa, a když je nějaké místo zaujme, zabodnou do něj vlaječku a do roka a do dne jsou tam. Ale tím pro ně dobrodružství teprve začíná. Když jako první na světě přeletěli z Asie do Ameriky přes Beringovu úžinu obyčejným rogalem, mohl si člověk říci: splněný životní sen.
Ale s každým dalším rokem přibývá další. Výstup na známý evropský vrchol Eiger. Pokus o přelet nad Mount Everest opět v rogalu. A naposledy expedice po stopách zlatokopů ALJAŠKA 95. Je v tom ještě něco víc, než splněný sen – profesionalita a záruka. Jinak by jim na další cestu sponzoři nepřispěli. Nepotkáte je jinak, než v expedičních „fleeskách“ od firmy HUMI. Na jaře připravují expedici, v létě odjedou, na podzim zpracují výsledky a v zimě už plánují novou expedici. Je to něco jako nový životní styl. Z každé cesty, nejčastěji v koprodukci s TV NOVA, pro diváky přivezou dokumentární film.
Tentokrát se vydali po stopách zlatokopů, ale jestli s nimi měli něco společného, tak jen smysl pro dobrodružství. Během expedice měli dost času si uvědomit, že zlatokopecká touha po bohatství byla pouze příčinou drancování, které naši planetu postihlo. A nikdo neví lépe než oni, že do divočiny se nejezdí zbohatnout. Mnohem víc je zajímala panenská krajina a údajně nejkrásnější a největší nepolární ledovcový systém na světě. Byli první Češi, kteří ho viděli na vlastní oči. A to je vlastně také bohatství – i když jiného druhu. Úplně první museli být určitě Indiáni. Indiáni Tlingitt a jižní Tutchone vládli divukrásnému kraji okolo řeky dlouho předtím, než sem vkročil první běloch. Těžko říci, jestli tím prvním byl právě Jack Dalton, americký dobrodruh, který vodil zlatokopy na Klondike. Jistě je, že dal cestě své jméno. O skutečném prvosjezdu řeky Tatshenshini napsal do časopisu pro dobrodruhy v roce 1890 Edward James Glave. Spolu s výše jmenovaným Daltonem, jeho nosičem a průvodcem si půjčili od Indiánů kanoe vydlabané z kmenu a přibrali průvodce, medicinmana a jeho doprovod. „Proud je nejdivočejší, jaký jsem kdy viděl,“ napsal tenkrát Glave. Je možné, že jiní prospektoři za dob zlaté horečky dokázali v divokých peřejích řeky Tatshenshini další šílené kousky, ale chyběl u toho Jack London a proto se o tom už asi nikdo nedoví. První známý sjezd Alseku zvládli až v druhé polovině našeho století kajakáři Clem Ravertem z Fairbanksu s Johnem Dawsonem z aljašské univerzity. A teprve nedávno, v roce 1971, se chirurg s dobrodružnou krví Walt Blackadar poprvé pokusil o sólo. Téměř padesátiletý muž se naučil jezdit na kajaku teprve před pěti lety, ale už byl proslavený sjezdy, které blázny o třicet let mladší ani ve snu nenapadly. Nezáleželo mu snad ani tolik na životě, jako na tom, aby dokázal, že vodu lze splout. Předem ohlásil pátrání po své osobě s královskou odměnou pro nálezce 50 000 dolarů a zplnomocnil svého pilota utratit 6000 dolarů. Vše proto, aby dokázal, že je živ nebo mrtev. Nakonec se mu to druhé opatření velmi vyplatilo. V jednom z divokých kaňonů byl doslova vytrhnut z kajaku a zbytek cesty pokračoval pěšky. Dokud ho nenalezl pilot. Ani Češi nebyli na divoké vodě nováčky. Bývalí reprezentanti z firmy DENALI mají za sebou už pár podobných expedicí, mezi jinými také světovou premiéru ledovcové řeky Buri Gandaki v Nepálu a Grand Canyon na Coloradu. A speciálně pro řeku, které se zkráceně říká Tat, dokonce vymysleli prototyp obřího raftového člunu. Na rozdíl od těch tradičních uvezou víc bagáže, a zatímco většina sportovních raftů má pádla, obří expediční „speciály? mají pohon na vesla. Úpravy se osvědčily skvěle a naštěstí se žádný z raftů nepřevrhl. Naštěstí, protože při pohybu v ledové vodě těsně nad bodem mrazu dochází k zeslábnutí organismu a absolutnímu vyčerpání během několika minut.
Zdálo by se, že dobrodruzi, kteří se odváží do takové divočiny, se nebojí ničeho na světě. Ale přece tu byla jedna šelma, před kterou se třásli strachy. Jmenuje se „Ursus horribilis” – medvěd strašlivý – a dělá svému jménu čest. Rychlý jako závodní kůň, silnější než dvanáct mužů. V krajině, kde je největší výskyt volně žijících medvědů na světě, se jich bojí všichni. Bohatí i chudí, indiáni i rangers. A asi vědí proč. Enos Mills v klasické studii tohoto dominantního savce píše: „Grizzly má instinkt, ale také schopnost jednat nezávisle na něm. Nikdy nevíte, jak se zachová. V přírodní rezervaci, kam se uděluje jen pár desítek povolení ročně, aby se žádné dvě expedice nemohly potkat, může medvědy ze vzdálenosti několika kilometrů přilákat dokonce i vůně bramboračky, která zůstane na lžíci. Proto se na tábořištích doporučuje, aby člověk po uvaření večeře vytáhl jídlo v pytlích nahoru, šel se vykoupat, převléknout, aby nebyl v šatech, ve kterých vařil. A když se medvěd skutečně objeví? Základní pravidlo radí neutíkat, ale pomalu couvat. Pokaždé, když uslyšíte o podobných výpravách, řeknete si nejspíš: „Co je k tomu vede? Co je to za sílu, která žene lidi riskovat život do nepředstavitelných mrazů a ještě za to platit horentní sumy? Pánové z TREKKING CAMERY mají jeden skvěly trumf v rukávu. Na svých expedicích natáčejí dokumentární filmy, které bodují na mezinárodní úrovni. Díky vynikajícím filmům se jim daří získávat sponzory tak zvučných jmen, jako ČESKÁ KOOPERATIVA. Ta je o zdaru expedice natolik přesvědčena, že ji nejen finančně podporuje, ale jako jediná pojišťovna dokonce i pojistí. Tentokrát budou filmy hned dva. První o historii ZLATÉ HOREČKY NA KLONDIKE. Druhý by měl být něco nového, víc než pouhý dokument. POETICKÁ LEGENDA O DUŠI ŘEKY TATSHENSHINI. Indiánská řeka dostane ženský hlas a bude rozmlouvat s osamělých poutníkem. I když k natočení filmu měla expedice na řece shodou nepříznivých okolností pouhých šest dní, není to na výsledku znát. A to jim chvíli opravdu šlo o život. Stalo se přesně to, čím je Tatshenshini proslavená. Okolní ledovce se neustále posouvají, zespoda tají a pak se odlamují. Jsou to obrovské bloky a jejich odlomení doslova změní tvář krajiny. Nestává se to často a expedice něco podobného zažila jen jednou. Byli dost blízko, aby mohli filmovat, a dost daleko, aby je to nesmetlo. Co víc si filmař může přát? Zase měli štěstí. Nejdřív vypadly dva ohromné bloky ledu. A za tím šla s ohromným rachotem celá stěna. Desetimetrová vlna vynesla raftové čluny do vzduchu a kolem lidí svištěly obrovské úlomky ledu. Když se zdálo, že jsou z nejhoršího venku, začaly je dojíždět obří ledové kry. Divočina, ve které platí jiné zákony než ve světě lidí, vlastně podtrhuje absurditu byrokratické civilizace. Před vstupem do národního parku dávají rangers celý stoh povolení, kde se praví, že člověk nesmí ve volné přírodě po sobě zanechat ani nejmenší stopy. Dokonce ani to, co u zvířat je běžné – trus. Povinností expedice je mít s sebou chemický záchod. A to není vše. Jeho používání na konci cesty zkontroluje přísný ranger. Na jedné straně logické opatření, ochraňující nedotčenost přírody, na straně druhé bohatý zdroj situační komiky. Pokuty za porušení amerických zákonů jsou tak vysoké, že členové expedice raději téměř prázdný „hrnec“ doplnili ovesnými vločkami a kakaem.
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JIŘÍ MARGOLIUS, BŘETISLAV TUREČEK
S pravděpodobností hraničící s jistotou jsem usoudil, že mě Nikos v příštím okamžiku nezastřelí. Dokonce se zdálo, že je ochoten mi potřást pravicí, ale cosi mu v tom bránilo. Při bližším ohledání jsem zjistil, že je to zbraň, kterou měl přehozenou přes plece. Musel si ji přidržovat oběma rukama, aby nestáhla k zemi. Tou zbraní nebyl samopal, jak jsme zvyklí u vojáka na stráži, nýbrž lehký kulomet. Musel být proklatě těžký. Dívám se z Nikósie do Nikósie. Nevábná zeď – frontová zelená linie – se zakousla do hlavního města Kypru jako zhoubný nádor do bezbranného těla. Připadám si jako v Berlíně před několika lety. Po dřevěném žbrlení jsem tam vyšplhal na malou plošinu zrovinka v těch místech, kde kdysi stál Kennedy a před celým světem prohlásil: „Ich bin ein Berliner!“ Schůdky nahoru jsou takřka stejné, plošinka snad o něco menší. Kolem je ticho, jen voják stojí krok ode mne, vpravo od zdi těžké pytle s pískem, vlevo strážní budka. Ve zdi úzký průzor střílny. Trochu se sehneš a na druhé straně vidíš několikasetmetrové pásmo nikoho. Mrtvé domy, osleplá okna, jimiž se rozpustile prohání vítr, ulice se zašlými štíty obchodů, které už dávno umřely, protože není nikoho, kdo by do nich vešel. O kousek dál vartuje nárazník modrých přileb jednotek OSN. A za nimi, už v nedohlednu, zase vojáci. Dvě republiky v jedné zemi. Rodáci z Kypru na sebe míří zbraněmi. Za mnou Kyperská republika, přede mnou Severokyperská turecká republika.
V KRAJI ŽABÍCH MUŽŮ
Za prvním dotykem zelené linie se vydávám do Bohem zapomenutého kraje na severozápadním pobřeží ostrova. Domnívám se, že ve vesničkách schoulených pod rozeklanými horami najdu nejryzejší podobu lidských reakcí na uměle vytvořenou hranici a na někdejší sousedy, nyní neprodyšně oddělené ostnatými dráty. Sem nejezdí zahraniční turisté, tady se z lidského utrpení nedělá ani atrakce, ani propaganda. Nejbližším místem zmíněným v turistických příručkách je městečko Polis se svými Afroditinými lázněmi. Odsud také vyrážím, odkázán na ochotu domorodých řidičů, po jediné silničce, která vede do pohraniční vísky Kato Pyrgos. Řeka rozpáleného asfaltu se vine po úbočích divokých skal porostlých na troud suchými borovicemi. Čím více se přibližujeme k hranici, tím častěji lze zahlédnout pozorovací stanoviště kyperské armády. V místech, kde silnice náhle opouští obrysy moře, přibývají hlídky jednotek UNFICYP a také turecké armády. Hovorný řidič zpozoroval můj zájem a vysvětluje: Turecká enkláva, kterou jsme nuceni objíždět, prý vznikla organizačními zmatky při vyloďování intervenční armády. Výsadku, který zde obsadil část pobřeží, se včas nedostalo materiální podpory z týlu, a tak nemohl pokračovat v postupu do vnitrozemí. Situace se nezměnila až do zastavení bojů a příchodu jednotek OSN. Turkům tak nezbylo než se opevnit na nepatrném pruhu země obklopeném kyperským územím a mořem – jedinou spojnicí se světem. Poté, co se opět přibližujeme k pobřeží, padá definitivní rozhodnutí: žádám překvapeného řidiče o zastavení a odcházím najít příhodné místo k noclehu. Tajuplnější a krásnější bych stejně asi nenašel. Přes útesy ze spacáku pozoruji úchvatný západ slunce a vychutnávám pocit bezpečí, který ve mně vyvolávají vojenská opevnění tří armád rozesetá po okolních kopcích. Hlídky bedlivě hlídají nejen mne, ale především sebe navzájem. Kupodivu nepodléhám ani obavám, které ve mně chtěl vzbudit místní kolemjdoucí sedlák. Když odhadl můj záměr strávit noc na pláži, s upřímně ustaraným výrazem mi sdělil, že tábořím právě na místě, kde se z moře pravidelně vynořují žabí muži – turečtí diverzanti. Jako bezbranný cizinec prý nemám šanci na přežití. Nepřemýšlím ani tak o případném senzačním setkání se záškodníky, jako spíš o onom dobráckém muži s mezkem. Přemýšlím, jaké všechny škody páchají války na lidech.
NA ZELENÉ LINII
Mezinárodní letiště Nikósie, kde se ještě před dvěma desetiletími protínaly trasy transkontinentálních letů, zeje prázdnotou. Nedaleko odbavovací haly, která slouží jako skladiště výstroje kanadských příslušníků UNFICYP, nečinně sedí letadlo kyperských aerolinií. Připomíná starého vypelichaného ptáka – i laik pozná, že mu leccos chybí k tomu, aby vzlétlo. Nejcennější zařízení si směli Kypřané ze stroje vymontovat, zbytek musel zůstat na letišti. Od turecké invaze letiště slouží výhradně potřebám OSN. Tudy na ostrov proudí nováčci jednotlivých národních praporů mírových jednotek, sem přilétají vyjednavači světového společenství, aby se pokusili narušit bezvýchodnou zatvrzelost ostrovních politiků. V přísně střeženém areálu letiště také vzniklo mezinárodní městečko, kterému do těch civilních nechybí snad vůbec nic. Ani anglikánský kostel, ani škola, ani hospody. U brány do areálu teď čekám na svého průvodce. Phil má trojjediné zaměstnání, které mu vlastně mohu závidět. Pracuje v tiskovém odboru v hlavním velení UNFICYP, pro tutéž organizaci pracuje i jako fotograf. Po skončení pracovní doby odjíždí do svého fotoateliéru v Nikóse, případně fotografovat typicky bujarou řeckou svatbu. Díky těmto profesím mu nedělá problém zastavit během naší jízdy po zelené linii přesně na tom místě, kde stojí za to naexponovat několik políček filmu. Projíždíme po vymleté asfaltce lemované z obou stran truchlivě vyhlížejícími budovami. Lidé odsud utekli tak rychle, že ani nestačili zabalit, natož zabezpečit svůj majetek. Skrz zadrátované okno nahlížím do restaurace, v níž se zastavil čas. Na stolech popelníky a lahve, na věšáku ošuntělá čepice, to vše pod letitou vrstvou prachu. V nedaleké dílně jsou na dřevěných podpěrách usazeny dva starodávné motocykly, které už nikdo nestačil opravit. Příčné uličky jsou zaslepeny pytli a sudy s pískem – pohled skrz opevnění umožňují jen dřevem obložené střílny. Ty nalevo zbudovali Řekové, napravo Turci. Ještě nedávno je místy dělilo pouhých pět metrů.
ZATAJENÉ MĚSTO
V oficiální turistické mapě kyperské metropole je v jižní části vyznačeno nesčetně památek a významných míst. V severní polovině není vyznačena ani jedna, zato je tam nápis „Území je kvůli turecké okupaci nepřístupné?. Jak se však časem podaří zjistit každému zvídavějšímu cestovateli, není to tak docela pravda. Přestože zelená linie je jinak nepropustná, existuje místo, kde ji lze překonat. Na označení „hraniční přechod“ jsou Řekové hákliví, neboť Turky obsazené území nepovažují za stát. Etničtí Turci však přísně střeženému koridoru jinak neřeknou – vždyť jde o jedinou pozemní cestu do Severokyperské turecké republiky. Jinak se do ní lze dostat pouze lodí či letadlem z Turecka. A tak se v těsné blízkosti jedné ze základen mezinárodních jednotek každé ráno tvoří skupinka zahraničních turistů, kteří se chtějí alespoň na jeden den podívat do turecké části města. Ráno jsou zapsáni do seznamu a pokud by nebyli do odpoledne při návratu odškrtnuti, nečekalo by je nic dobrého. Potkalo by je to samé, co naivní pokušitele kyperské trpělivosti, kteří přijedou přímo do severní části ostrova a poté se snaží dostat na jih. Zadržení, výslech a nejspíš i vyhoštění. Nemluvě o ohrožené šanci podívat se například do Atén, neboť řecké úřady jsou rovněž citlivé na jakékoli dráždění jejich ostrovního chráněnce.
SLAVNÍ A LEGENDÁRNÍ
Za Limassolem, směrem k městu Pafos, stojí skála, při jejímž spatření váš zrak znejistí: proboha, copak existuje takhle veliký velbloud? A co dělá na tom kopci? Jsou vůbec na Kypru tihle tvorové? A když ne, jak se sem tohle monstrum dostalo? Při bližším ohledání zjistíte, že místo na velblouda se díváte na skálu. Má dva hrby a tlamu. To je Petra tou Romiou, Skála se dvěma hrby. Kousek odtud se stříbřitě leskne přenádherná pláž. Teď na ní lapá jarní paprsky slunce hrstička srdnatých britských turistek. Mnohé jsou krásné, ale každá má k té, která se tu prý zjevila před mnoha lety, stejně daleko jako baba Jaga k Miss ČR. Jak legenda praví, právě tady se z vln Středozemního moře vynořila řecká bohyně krásy a lásky Afrodité. Viděl jsem ji na vlastní oči, dokonce v mnoha provedeních. Na kdejakém rohu si můžete koupit její sošku. Pokud sádrová podoba souhlasí s bájným originálem, muselo to být opravdu čupr děvče. A teď k mužské návštěvnické celebritě: na jaře roku 1191 se na Kypru, díky mizernému počasí, zjevil anglický panovník! Král Richard Lví srdce se ubíral na korábu ohledně válečnických kratochvílí do svatého města Jeruzaléma. Bouře ho donutila přistát u ostrova na místě dnešního Limassolu (stejně jako Afrodité!). Jeruzalém zůstal tedy nějaký čas v klidu, zato na Kypru se děly věci! Nikoli náhodou se na Kypru vynořila též vdavekchtivá navarská princezna, slovo dalo slovo a 12. května 1191 se konala velkolepá svatba. Richard Lví srdce nechal korunovat novomanželku coby anglickou královnu a na počest novomanželů teklo proudem skvělé kyperské víno. Mimochodem, v Limassolu se každoročně koná dvanáctidenní festival vína. Můžete chodit se džbánem od stánku ke stánku, čepuje se zadarmo, stejně jako prý při té dávné slavné svatbě. Tradice příjemná a veskrze královská, zejména když uvážíme, že výše zmíněný Richard má na ní lví podíl.
ANGLIČANÉ
Cestou z Larnaky k přímořskému letovisku Agia Napa na jihovýchodním cípu ostrova řidič zčistajasna přibrzdí. Silnici přetíná široká brána. Je otevřená dokořán. Nevěřím svým očím: u brány stojí strážní budka, před ní vartuje policista v uniformě. Nebylo by na tom pohledu nic zvláštního, až na to, že uniforma je anglická. Přes ni má oranžovou vestu, aby byl dobře vidět, až se smrkne, což se tady ve Středomoří stává dřív, než si stačíte sundat brýle proti slunci. Vlevo i vpravo od silnice hustý drátěný plot, za ním budovy, louky, hřiště, náměstí, silnice, garáže, startovací plochy, ježaté antény na střechách, vrata vedoucí kamsi po zem, vojáci s flintami, děti na pískovišti, maminky s kočárky. Prý je tam taky golfové hřiště, ale to nevidím. Zato oplocenou pláž, kterou asi hlídá obrněnec. Všude cedule se zákazem fotografování. V pohoří Troodos ve výšce skoro dvou tisíc metrů, kde už píchá v uších, rostou černé borovice, a ulice horských vesniček vypadají jako v tibetské Lhaase, jen dalajlámův palác nikde nevidět, sedí na jednom kopci olbřímí bílá koule. Vypadá jako zázrak, něco jako sochy na Velikonočním ostrově nebo dekorace z Hvězdných válek, ale v žádném případě neběží o žádnou dekoraci mimozemské civilizace. Je to radar. Obří radar. Anglický radar. Poutem neviditelných vln je spojen s oběma anglickými základnami. Stříbrná koule je vševidoucí oko, které zaznamenává kdejaké šustnutí. Když na bagdádské ulici vystřelí dýchavičná motorka do výfuku, mají to na základně v tu ránu jako na talíři. Nevěříte? Tahle koule sehrála významnou roli při operaci Pouštní bouře v době krize v Zálivu. Součást britské špionážní sítě, vládní spojovací část, zvaná zkráceně GCHQ, právě tady, na Kypru, zachycovala a monitorovala všechny radiové relace a telefonní hovory v krizové oblasti. Ten, kdo v Iráku poslouchal vysílání BBC v arabštině, připravované v Londýně, mohl se jen, včetně Husajnovy rozvědky, domnívat, odkud je posíláno do éteru. Teď už to můžeme říci: z anglické základny na Kypru, kterou zleva zprava hlídají u silnice dva policajti. Aspoň to tak na první pohled vypadá? Nikos mě nezastřelil. Dokonce se odvrátil, když jsem opustil střílnu, pytle s pískem i jeho lehký kulomet, a vydal se temným průchodem do opuštěné ulice, kde kromě kočky v papundeklovém bydlišti nebylo živé duše. Vlevo opuštěné domy, vpravo zeď. Zákaz fotografování. Najednou narazíš na dvířka další strážnice. V těchhle místech je jich asi víc, než krámků se suvenýry na nedaleké obchodní třídě. Dva vojáci po mně mrsknou okem a pak upřou dál zraky na televizní obrazovku. Vysílají fotbal. Válečný stav musí chvíli počkat. Lehké kulomety mají na dosah ruky. O pár set metrů dál Nikos už skončil hlídku. P. S.: Za spoluúčast na reportáži děkujeme CK Travel.
Jen co noha nohu mine, kráčím Jakubskou ulicí. Napravo jako hráz strmé stěny kostela, štíhlý prst svatojakubské věže se natahuje k nebi, jako by se chtěl, alespoň letmo, prchavě, dotknout hvězd. Historickou dlažbou Starého Města kráčí ke kostelu štíhlý muž; v očích má zřejmou touhu ujít v životě těch kroků ještě co nejvíc. Ve tváři husté vrstevnice vrásek, naskládány jednu vedle druhé, jakoby v obavě, aby se tam všechny stěsnaly. Jiří Ropek, jeden z nejproslulejších světových varhaníků, vejde do kostela, po schodech vystoupá na kůr. Jeho kroky končí kdesi mezi nebem a zemí. O chvíli později dunící příval tónů rozčísne jako ostrý nůž chrámové ticho, v němž i nepatrný vzdech zněl jako úder tympánů v Ravelově Boleru; tak hlasitě o sobě snad nedává slyšet ani Niagara myriadami svých vodních slz. Vodopád tónů z varhan se střelhbitě rozlévá chrámovou lodí, tříští se o strop, velebně klesá k zemi. Než dopadne, nejdřív se dotkne srdce. Je to kouzelný pocit: něco mezi nebem a zemí.
Když jsme byli ještě malí, ani ne holky, spíš kluci, brouzdali jsme Jakubskou ulicí s posvátnou úctou v duši a husí kůží po těle: hledali jsme Stínadla a stopy po Rychlých šípech, taktéž po nebohém Janu Tleskačovi, který vynalezl létající kolo a za svou genialitu musel zaplatit životem (inu, běžný příběh z naší historie). To se přihodilo, jak psal pan Foglar, právě v jakémsi jakubském kostele. Že by právě tady? Asi ano, neznali jsme jiný kostel téhož jména. Jednou jsem, puzen touhou objevit prachem pokryté tajemství, s vytřeštěnýma očima vlezl do kostela a hledal tajnou chodbu, taky schody na věž, ze které byl nebohý Tleskač svržen do bezedné hlubiny. Napravo jsem spatřil uschlou ruku. Dodnes visí v kostele vysoko na zdi, připevněná silným řetězem. Patřila zloději, který chtěl okrást sošku Bohorodičky na oltáři. Byl chycen, a protože se tak stalo ve středověku, kdy se ještě podvody a zlodějiny trestaly, dostal běžný trest: než bys řekl švec, přišel o ruku. „Co tu hledáš? Ozvalo se za mnou. Krve by se ve mně v té chvíli nikdo nedořezal. Otočil jsem se. Stál tam štíhlý muž. Pravda, ještě se mu v obličeji neusadily letokruhy času, ba i vrásky ještě čekaly na svůj čas, ale byl to on, muž, kterého jsem dnes zase potkal. Řekl jsem, že hledám tajemství. „To já hledám celý život! Usmál se. Vzal mě za ruku a vedl mě úzkými schody kamsi nahoru, mezi nebe a zemi. Na kůru usedl ke krásným varhanům, jaké jsem ještě neviděl. Vlastně jsem v životě ještě neviděl žádné, ale to jsem mu neříkal, abych nevypadal jako hlupák, který zná jen Rychlé šípy, a to ještě ne docela. Pak začal hrát. Panečku, to byla krása; jako by mě kdosi neviditelný hladil po těle a pofoukával po duši. Řeknete si, že kluk jako já měl na bolístky v duši času habaděj, ale není to tak: třeba ta záhada s Rychlými šípy, copak dala člověku spát? Varhany měly ještě původní historickou skříň z počátku osmnáctého století; přesně v roce 1701 je postavil Abrahám Štork z Lokte, takový náš varhanní Stradivari. Za války nástroj vyspravila firma Tuček z Kutné Hory, a po letech, dlouho po mé první návštěvě, ji jako Čapkovu Emílii Marty z Věci Makropulos na věky omladila slavná varhanní firma z Krnova. Zeptal jsem se tiše Jiřího Ropka, cože to hrál. „Bacha,? řekl. „Je největší ze všech. Tehdy jsem ještě nepobral rozum, abych si žádal bližší vysvětlení. Dnes si ho poslechnu. „Tíhnu k barokní polyfonii. Proto jsem citově vázán nadevše na Bacha. Polyfonie je život. V něm taky není jen jediná melodie, které se držíte. V životě je spousta disonance, štěstí není pořád nablízku, abys je uchopil.? Na chvíli se zamyslí, posléze tiše, jakoby váhavě, dodá: „Každý den se nesměju štěstím. Ale jsem šťastný, že žiju.? Ví, proč to říká: loni ho na chvíli, naštěstí prchavě, zradilo zdraví: malá mozková příhoda. Takové memento, dloubnutí pod žebra; hele, uvědom si, že nikdo tady není věčně! „Příčichl jsem si najednou k druhému břehu. Je to blbej pocit, jste z toho vyděšen. Doktor Bojar v Motole, bývalý ministr, mi vysvětlil, jak to přijde, že najednou ztratíte identitu, necítíte ruku, nemůžete mluvit. To se cesty myšlení zčistajasna začnou ubírat jinudy, normální směr je zatarasen, takže se jede objížďkou. Někdo občas ale nedojede? Já šel za týden domů. Tak snad mám ještě na nějaký čas úvěr, abych se dál pral se svým snem?? Moment, povídám, to je zajímavé. V životě musí jet kumštýř taky někdy objížďkou? Odbočit, dát se oklikou, aby vůbec někam došel? „Jo, povídá varhaník, kterému tleskají v celé Evropě, a ovace sklízel v Izraeli i v dalekém Mexiku. „Překážek je v kumštýřském životě každý den víc než na Velké pardubické. Ale nestěžuju si, jsem takové dítě boží. Důvod je nasnadě – dává promluvit tónům vysoko pod zemí, kam oko sotva dohlédne. V jakubském kostele má už skoro půl století své bohulibé pracoviště, a vůbec, odjakživa se traduje, že varhaníci jsou prý propojeni neviditelnou pupeční šňůrou s nebesy, která mají na dosah ruky. Netoliko, že Jiřího Ropka zná koncertní publikum ve světě, u nás se dostal i do křížovek. Známý varhaník: Ropek. Skromně praví, že má štěstí, protože jeho jméno nic neznačí, zatímco Suk může být v legendě vada dřeva, nikoli nutně známý houslista. Jo, povídám, štěstí ale přeje tomu, kdo mu popojde v ústrety. Kdo prostě něco umí. Jenže, shodneme se při bližším ohledání tohohle tématu, že v našich zeměpisných šířkách to nemusí vždycky platit. „Tahle profese není zlatý důl! Známe to z historie. Rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba nás dodnes oblažuje Vánoce co Vánoce slavnou mší, které jinak neřekneme než „rybovka“, ale ranám osudu se za života neuměl vyhnout jinak, než smrtí: šel do lesa a stejně jako jeho milovaný Seneca si podřezal žíly. „Rybovku“ hrávám rok co rok na Štědrý den.
Ani se neptám, jestli si přitom připomíná skladatelův chmurný osud. Raději vzpomínáme, jak zkraje šedesátých let vždycky v ten den policie pořádala velkolepé manévry, svatojakubský chrám se stal bezmála bitevním polem, tisíce mladých lidí se vzdorně hrnuly na půlnoční, která se musela odbýt v podvečer, a přesto se stávala jakousi tichou demonstrací proti režimu. A do vrčení kamer a křiku policajtů, kdesi nahoře, nevzrušen a s tichým úsměvem na tváři, sesílal varhaník Ropek dolů lidem Rybovo a taky svoje poselství, a všichni těm dvěma dokonale rozuměli, i když nepadlo jediné slovo. Kdepak by ho napadlo, tehdy, když ho, rodilého Žižkováka, maminka učila hrát na klavír, že mu jednou bude tleskat obecenstvo v zemích, o jejichž existenci tehdy neměl ani ponětí; natož aby tušil, že mu slavná londýnská Royal College of Organists, královská varhanická kolej, udělí jako jedinému virtuosovi z Východu své čestné členství! Než by jako kluk meditoval o nějaké slávě, raději si šel s kluky zakopat. Hrával fotbal dobře, nehnal se za míčem jako blázen, s rozmyslem si počkal na vhodnou chvíli, pak vystřelil. Měl ránu přesnou a silnou. Dával hodně branek. „Ale nikdy jsem si nedal vlastní gól!“ pochlubí se. Vlastně jsem zapomněl: měl bych mu říkat pane doktore. Za války se na vysokou nedostal, azylem se mu stala konzervatoř, kde přišel do ruky profesorovi Wiedermannovi, slavnému varhaníkovi a komponistovi. Po válce se konečně zapsal na filozofii. V osmém semestru si někdo vzpomněl na jeho buržoazní původ a letěl jako namydlený blesk. Pro rehabilitační doktorát si šel s malým zpožděním: v roce 1991. Doktor filozofie má ovšem navíc diplom z AMU, kde i učil. Vlastně se chce učit pořád. Stále je ochoten tonout v úžasu před lidským umem a dokonalostí, kořit se kráse. „Jsem narozen jakožto permanentně se divící individuum. Pořád tonu před něčím v úžasu. Před génii padám na tvář do prachu.“ Jako bych slyšel antického klasika, který se ústy poraženého atleta ve starověké Olympii snaží dosáhnout mnohem cennějšího úspěchu, než je vítězná olivová ratolest – „nechť bohové mi dají sílu, abych, kleče v prachu u cesty, dokázal pozdravit vítěze, až půjde kolem!“ Dodnes se diví kumštu Beatles; schraňuje jejich nahrávky jako numismatik sbírku pražských grošů. Bez dechu poslouchá Barbru Streisandovou, smeká před dokonalou instrumentací jejích skladeb. Šel na procházkou ke Strahovu, aby si pod klenbou petřínských stromů poslechl Pink Floyd. Drahná léta komponuje varhanní i jinou muziku. Nevím, jak to stihne, i když už fotbal dávno nehraje a na žižkovské dětství si vzpomene jen tehdy, když v nedalekém Atriu v Čajkovského ulici dává koncert: tamhle jsme se honili, tam se odehrávaly líté řeže s Vinohraďáky. Ne, nečinnost nepatří do jeho výbavy. „Nečekám na smrt v židličce na zápraží. To nejde. Když mi někdo řekne, abych byl ve svém věku opatrný, mám jedinou odpověď to neznám.“ Utíká se pod ochranná křídla muziky: hraje a skládá. Dobrá skladba je víc než sebepodařenější koncert. Ten vychvěje do neznáma, noty zůstanou jako otisk filmové hvězdy v betonu před Graumanovým divadlemna Hollywoodském bulváru. „Nehledám nové cesty, jdu rovně po té, která už tady je. Jen na ni chci položit další dlažební kostku, aby se po té cestě šlo hezky.“ Dojetí se ho stále zmocňuje při poslechu těch, kteří už své kostky položili před ním. U fugy ze závěru Vánoční kant áty Arthura Honeggera. Při tónech prakticky neznámé, sotva pětiminutové kantáty Babel Igora Stravinského. Kdyby chtěl doložit své pocity navýsost odborně, asi by řekl, že je stržen koncentrátem harmonických nápadů. Místo toho odtuší: „Smekám a nevím proč. Dodnes těm velikánům a jejich dílně nerozumím. Jsem před nimi na kolenou. Chtěl bych otevřít dveře a vidět jim do kuchyně. Snad se mi to ještě povede. Vždyť je mi teprve třiasedmdesát.“ Jiří Ropek, varhaník od svatého Jakuba, skladatel, jeho ž díla vydávají renomovaná hudební nakladatelství v celém světě, má štěstí, i když je zrozen ve znamení Raka, a takovými lidmi prý zmítají poryvy pochybností. „Franz Kafka je taky Rak. Copak ve svém díle nepochybuje? Znáte jeho povídku Doupě? Jeden odstavec – nadšení. Druhý – skepse, deprese, kolísání.“
Lidé zrození ve znamení Raka se zmítají mezi přitakáváním skutečnosti a sžíravými pochybami. Ale řekl jsem, že varhaník má přece štěstí. Jaké? „Mám opěrnou hůl.“ Jakou? „Muziku.“ Právě mu vyšel kompaktní disk. Skladby Jiřího Ropka na něm hraje nejen autor, ale i přední světoví varhaníci; dalo by se říct, že ti nejslavnější, kteří jsou zároveň i jeho přáteli: James Kibble z michiganské univerzity, John Scott, regenschori z londýnské katedrály sv. Pavla, v níž jsou od nepaměti korunováni angličtí panovníci. Přizná se: nekomponuje lehce a rychle. Vydrží drahnou dobu trpělivě čekat, až se ho dotkne múza. Najednou mu doma z kláves klavíru vypadne téma jako šálek vroucí kávy z automatu. Pak uhněte skladbu myšlenkami stejně citlivými, jako byly Rodinovy prsty, vdechující život bronzovému Mysliteli. „Trvá to dlouho. I po roce se ke skladbě vracím, předělávám, čistím.“ Co čeká svatojakubského varhaníka v nejbližší době? „Schůzka s americkým nakladatelem. A koncert ve švýcarském Winterthuru.“ Nakladatel mu vydá už osmou skladbu. Do Winterthuru je už pozván poněkolikáté. A jeho sen, o který plaše zavadil na začátku? „Připadám si jako jistý francouzský malíř. Celý život maloval kohouta. Nic jiného, než kohouta. Já zase celý život komponuji mši, i když jsem tři nebo čtyři už napsal. Ale tahle bude mojí životní.“ Už ten kohout dokonale kokrhá? Má vybarvené peří? Uslyšíme jeho hlas, zakletý do barokního hlasu varhan? „Nikdy nebude perfektní. I kdybych byl génius, svému snu se jen nesměle přiblížím. Dál se nedostanu.“ Proč? zajímám se. „Protože jsem normální člověk,“ odtuší varhaník ze svého místa mezi nebem a zemí, neboť dobře ví, jak se vyplat í zůstat nohama pevně na zemi.
Začal pracovat jako herec v 50. letech s Jamesem Deanem, v 60. letech se díky filmu Easy Rider (Bezstarostná jízda) stal známým spisovatelem a režisérem a nyní v 90. letech je jedním z velkých hollywoodských idolů, který nám vyráží dech působivými rolemi maniaků ve filmech jako je Speed (Rychlost) s Keanu Reevesem nebo Waterworld (Vodní svět), který bude mít premiéru na podzim. Dnes, ve věku 59 let, je Dennis Hopper tak slavný, zamilovaný a jednoduše šťastný, jako nikdy předtím. Přijal nás ve svém neuvěřitelném domě ve Venice v Kalifornii – v autentické galerii současného umění, kde žije se svou přítelkyní Victorií Duffy už déle než tři roky. Svěřil nám své pocity o životě herce a budoucího manžela.
Ve filmu Vodní svět, megaprodukci Kevina Costnera, hrajete roli Deacona, tyranského vůdce gangu kriminálníků. Navzdory nepříjemným drbům, zvláště o astronomických nákladech a problémech produkce před zveřejněním Vodního světa, se film nakonec stal kasovním trhákem. Vy jste byl mezi předními, kdo film obhajovali. Potěšil vás tento obrat k lepšímu?
Ano, mám ten film velmi rád. Myslím, že je dost odlišný od jiné produkce. Líbila se mi práce na něm, jsem vděčný producentům, že ho udělali tak dobře, a Kevinu Costnerovi, který byl pro něj opravdu zapálen. Pro můj život a pro mou kariéru bylo trochu zadostiučiněním moci opět pracovat pro Universal na nejdražším filmu všech dob. Před lety jsem totiž pro Universal Pictures natočil film The Last Movie (1974, Poslední film). Přesto, že vyhrál filmový festival v Benátkách, odmítli ho distribuovat. Nakonec ho znovu sestříhali a promítali dva týdny v New Yorku, dva týdny v Los Angeles, tři dny v San Franciscu a pak ho stáhli. V Evropě nebyl nikdy skutečně promítán. Tím málem skončila má kariéra režiséra. Trvalo dalších skoro deset let, než jsem začal znovu režírovat. Ale v každém případě, hrát teď v tomto filmu pro Universal Pictures pro mě byla satisfakce. Je fajn hrát ve velkofilmu v Hollywoodu.
Toto je vaše další záporná role. Nejste někdy trochu unaven hraním záporných postav? Netoužíte v budoucnu po charakternějších postavách?
Chtěl bych svou práci trochu změnit, v poslední době jsem opravdu hrál samé „padouchy. Ale řeknu vám, někdy jsou tyto postavy mnohem zajímavější než ostatní.
Ale vaše postavy nejsou jen odporné, jsou na vrcholu zvrácenosti!
Často se mě na to ptali a nakonec jsem přišel na inteligentní odpověď. Předtím, než jsem začal pracovat pro Warner Bros, jsem od 13 let hrál Shakespeara v divadle Old Globe Theatre v San Diegu. A velké role v Shakespearovi jsou Macbeth, Hamlet, Král Lear, Othello Všechny hlavní role, všechny velké party v Shakespearovi – všichni jsou to šílenci, šílení vrazi. To byly role, s kterými jsem vyrůstal. Takže pro mě nejsou role, které hraji teď, tak odlišné.
Natáčení Vodního světa probíhalo uprostřed oceánu, na plovoucí plošině. Vaše pracovní podmínky nebyly jednoduché. Byl jste oblečený v těžkém kabátu a měl jste pásku přes oko. Jak jste to vnímal?
Bylo to opravdu děsivé, ale cítil jsem se tak především kvůli váze, kterou jsem měl na sobě – nosil jsem kovový pás. Kdybych spadl přes palubu, mohl bych se se všemi rozloučit.. Bylo tam sice plno bezpečnostních opatření a lidí kolem mě, kteří říkali: „Ne, ne, ne, chytneme vás, než by jste se stačil potopit pět stop pod vodu. Díky bohu jsem je nikdy nemusel vyzkoušet. Několikrát jsem o tom ale přemýšlel. Nejtěžší bylo nastupování ze země na loď, protože s jedním okem nevnímáte správně vzdálenosti, takže jsem nemohl odhadnout, kde loď je. Na bouřlivém moři se také některým lidem dělalo špatně, ale já měl klid. Během osmiměsíčního natáčení byl pouze jeden den, kdy mě zavolali a nakonec jsem nepracoval, protože počasí bylo špatné na to, abychom vyšli ven. Všichni říkali: „Nejsou zorganizovaní, je to jen vyhazování peněz do vzduchu. Ale byl to jeden z nejlépe organizovaných filmů, na kterých jsem kdy pracoval.
Předváděl jsem nedávno oděvy pro Huga Bosse. Bylo to poprvé?
Ve skutečnosti ne, poprvé jsem předváděl pro Rei, návrhářku vlastnící Comme Des Garcons. Dělal jsem u ní manekýna v Paříži a také Matt Dillon pro ni předváděl. Ráda najímá lidi, kteří nejsou manekýni. Pak jsem přišel do CEO Huga Bosse a ten mě pozval na přehlídku a navrhl mi, že když pro něj budu předvádět, dostanu od něj oblečení. Myslím, že Hugo Boss dělá opravdu pěkné oblečení.
Potěšila vás skutečnost, že vám to dodalo po filmu Vodní svět civilizovanější image?
Nevím, nepřemýšlel jsem o tom, ale děkuji (smích). Nejlépe oblečený netvor ve filmu! (smích).
Victoria a vy vypadáte velmi zamilovaní a šťastní. Stále se hodně mluví o tlaku na herecké dvojice v Hollywoodu. Máte nějaká opatření, abyste se tomu vyhnuli? Některé dvojice natáčejí společně nebo každý zvlášť, chodí si vzájemně na natáčení …
Victoria Duffy: Myslím, že je velmi důležité trávit hodně času společně. Takže jezdím všude tam, kam jezdí Dennis, můžu být většinu času s ním.
Plánujete děti?
Victoria: Ne, ne zrovna teď, jsme moc zaneprázdněni. To je ve vztahu velmi důležité rozhodnutí a my na to nejsme připraveni. Museli bychom si na to najít vhodnější dobu.
Dennisi, vy už máte děti.
D. H.: Ano, mám dvě dcery, jedné je 32 let, je módní ředitelkou časopisu Elle, a té druhé je 22, zrovna ukončila vysokou školu a pracuje v umělecké galerii v San Franciscu. Mám ještě malého chlapce, kterému je 5 let.
Ještě stále malujete?
Ano, ale stěží na to v poslední době najdu čas, pořád cestuji. Dobré na tom je ,že pracuji, špatné, že vůbec nejsem v L. A. Staré přísloví říká: „Když jsi herec, narodil ses v kufru.
V které části L. A. je váš dům?
Ve Venice, ve staré omšelé čtvrti, oblíbené umělci. Přestěhoval jsem se tam, protože je to chudá oblast, kde umělci najdou ateliéry. V padesátých letech tu b y l i beatníci. V kavárnách ve Venice se hrál jazz. Všichni moji přátelé říkali: „Nechoď tam! protože je to chudá, vyčerpaná oblast. Ale já jsem šel a zabydlel se ve velmi chudé oblasti. (smích) V každém případě se mi tam líbí.
Jaké máte nyní plány?
Zaprvé mám hrát ve filmu Space Trucker (Vesmírný řidič). Je to vesmírná sci-fi komedie, kde hraji kladnou postavu. Potom bude uveden film Acts of Love (Akty lásky), v kterém hraji invalidního učitele. Je to krásná role, velmi citlivá a velmi odlišná od rolí, které jsem v poslední době hrál. Také jsem hrál ve filmu Search and Destroy (Pátrej a znič) od Davida Salla a dělal jsem film pro Juliana Shnabela o životě Jean-Michela Basquiata, černého malíře, jehož díla také sbírám. David Bowie hraje Andy Warhola, jednu roli má také Christopher Walken. Všichni jsme hráli za nejnižší honorář, jaký může herec dostat, abychom pomohli Julianovi udělat jeho film.
To je skvělé!
Spousta lidí by řekla, že je to hloupé (smích)
Jak si jako spisovatel, herec a režisér ceníte umění ve filmech?
Je to celý můj život, zasvětil jsem se mu, dřel jsem se na polích kultury (smích) Zároveň jsem dělal obchod. Říkají: „Jsme obchod, ne umělecká tvorba. „Umění není v Hollywoodu oblíbené slovo. (smích) Používáte slovo „umění příliš často a oni vám ukážou dveře a vaše jméno je zapomenuto. Musíte být opatrný, než řeknete „umění.
