autor: Honza | Kvě 31, 2021
Drahý Watsone, dnes mi zase přišel plný koš dopis ů od lidí z celého světa. Přejí si objasnit, jak vznikla Británie. Jak s tím, drahá Watsone, naložit? Rozhodně si myslím, že nelze psát o zemi, jako o živé bytosti, přesto se pokusím popsat Brita jako jednu, doufejme myslící bytost. Poslyšte, Wastone, vy víte, že následovala staletí krve a válek. Znáte všechny ty obrazy: Krev na meči hrdinného dobyvatele s korouhví a královnou Viktorií. Saze padající pomalu jako sněhové vločky k zemi z komínu první parní lokomotivy. Engelsova noč- ní lampička, bledě ozařujících podivn é věty, které se mu vlní pod perem. A pak americká zrada nevd ěčných osadníků, kteří se podivn ým leskem v očích vzali do ruky pušku a bránili kus země, který začali považovat za svůj. Co všechno během toho příběhu dala Anglie světu, drahý Watsone? Slyším, jak říkáte: Menchester, angli čtinu, Robina Hooda, parlament a demokracii a mezinárodní dělnick é hnutí, Beatles, punk, Doyla a Bodieho, Agathu Christie, muškařské navijáky značky Shakespeare, které dokonale a tiše předou píseň o věčném boji člověka a přírody. Och, drahá Watsone, jak jste britsky sentiment ální. Jistě, každé město má svého hrdinu, který buď něco objevil, anebo stál v čele vojska, kter é pro královnu Viktorii a Velkou Británii dobylo kus Afriky, nebo Asie, nebo Ameriky. Každá lavič- ka v tom městě má svého sira, který na ní sedával, a proto je tam na jeho počest připevněna mosazná tabulka. Muzea přeplněna cizokrajnou veteší, kterou britští dobyvatelé sváželi z celého světa. Sir Lawrence z Arábie, kter ý jako Mojžíš prošel pouští a spojil se s Araby, aby vybojoval nové území pro královnu Viktorii. English Breakfast, čaj o páté, to všechno je Británie vkořeně- ná do celého světa. Vidíte, Watsone, a přesto dnes najdete v Londýně čínskou, indickou, portorikánskou, pákistánskou a nevím jakou ještě čtvrť. Ptáte se proč to vše, drahý Watsone? Je to snadné. Příliš brzy poznal ten malý přírodní zázrak zvan ý anglický lord, kterým jsme Vy i já, past, kterou na lidské dílo nastražila věčnost. Uzavíráme se ve svém ostrovním království a konzervujeme své zvyky. Proto zůstávaly dvoupatrové červené autobusy, dvoupatrové červené autobusy, dvoumetroví „Bobíci“, míle, yardy, pinty a libry, volant napravo a také venkovská sídla z nejslavnější éry rozmachu, zapomenut é vzpomínce na světovládnouéru.
DEMONSTRACE V HYDE PARKU
Hlučeli na celý svět a byli oblečeni jen do žluté a zelené. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby to nebylo zrovna v Hyde parku. Ta půda, která toho už tolik slyšela, a elegantně střižený anglický trávník, jako kdyby každé větě tady vyslovené dodávaly na významu a vážnosti. „Jsou to křesťanské svátky mladých lidí, kteří prostě chtějí ukázat, že jsou tady,“ povídala jedna z účinkujících a nic to neměnilo na skutečnosti, že ně- kteří z „mladých“ měli bílý plnovous. OXFORD Trávníky jako samet, staletý břečťan a středověká kamenná přísnost. Oxford. Tady skutečně žijí mladí lidé, kteří vědí, že v každém ročníku je ně- kdo z nich budoucí předseda vlády, nositel Nobelovy ceny anebo alespoň světově známý herec. Pět předsedů vlády za jedno století. Jména kdysi neznámých studentů – Byron, Darwin, Newton. Spisovatel Lewis Carrol, autor Alenky v říši divů, tu přednášel matematiku. Vystudoval tu William Penn, zakladatel Pensylv ánie, John Lock, sir Anthony Eden. Margaret Thatcherová a Mistr Bean, alias Roman Atkinson. Nejstarší Marton Collee byla založena ve 12. století. Knihovna s pěti milióny svazky a padesáti sty tisíci rukopisy pat- ří k největší anglické pýše.
PŘÍLIŠ MNOHO LIDÍ
Dostat se na studie v Oxbridgi, jak se Oxfordu a Cambridgi dohromady říká, je stavovská a třídní zá- ležitost a provází člověka po celý život. Nával na nejprestižnější koleje je tak veliký, že prý rodiče přihlašují své syny a dcery již v den jejich narozen í. Říká se, že Cambridge a Oxford jsou věční rivalové, podobně jako Hradec Králové a Pardubice. Pokud ale s Cambridge soutěží, je to válka, ve které jsou oba vítězi. Ze středověkých šarvátek zbyly jen jarní veslařské závody osmiveslic na Temži. Cambridge si ponechala technický směr a Oxford humanitní vědy. Koleje, které spíš připomínají Karlštejn, jsou okukovány zástupy turistů, mezi nimiž se proplétají mlad íci s lejstry v rukou. Na nástěnkách visí prohlášení o sexuálním harašen í, podepsané vědeckou radou, všude parkují desítky kol, protože cyklistika je tu nejrozšířenějším sportovn ím odvětvím. „Je tu příliš mnoho lidí,“ říká Nick Cooper, majitel malého stánku s holografi í, který nás pozval na černé pivo se sametovou pěnou, které se jmenuje Guiness. Oxford je na seznamu nejvyhledávanějších atrakc í Evropy. Ostatně polobotky, v kterých jsem z Čech přijel, nesly na podrážce nápis OXFORD UNIVERZITY. HOSTELY ON THE ROAD Šlapeme vod Tavistocku směrem na západ a vono je to do Launcestonu eště dvanáct mil. Jako první nám zastavil starej pán v pěknym zachovanym roveru, hodil sem bágly dozadu a jedem dál on the roud. Janu fascinuje, jak voni říděj napravo, jak maj volant na levý straně, vobrácen ě řaděj a tak, ale voni ty anglický cesty sou stavěný na to, aby se řídilo vlevo, dokonce maj pro Evropany na každý straně napsáno look the Right, koukej vpravo, protože voni ty anglický auta vypálej z druhý strany, než by člověk čekal, a vono to neni žádná sranda nabourat auťák v tak drahý zemi jako Anglie. Děda nás vysadil ve svý vesnici, který tady v těch končinách řikaj Mill, a pak jsme chvíli mávali až zastavil další. Byl to mladej kluk a auťák měl vorvanej, jako kdyby jel někam na pole, všude to chrastilo a skřípalo, ale vodvez nás pěknejch pár mil cestou vymezenou z vobou stran živejma plotama, přes který nebylo vůbec vid ět do krajiny, protože voni se ty Angličani na ty rovný zelený pastviny a pořád stejný vovce a krávy asi už taky nemůžou koukat, voni by radši viděli divoký blata jako ze Psa baskervillskýho, jenomže na to voni by museli jet někam jinam, a tak se radši vůbec nekoukaj. Pak jsme jeli skřiňovým náklaďákem, vodvez nás zase pár mílí k nějakýmu servisu, a to už sme věděli, že voni Angličani sou pořád trochu lordi a snobáci, voni se báli, že jim zamažeme sedač- ky a proto stavěli jen samí s vorvanejma autama, a pak, když konečně začalo pršet, jak by mělo v Anglii pořád, to sme byli vod Launcestonu jenom dvě majle, už nechtěl zastavit vůbec nikdo, svištěli kolem nás vosumn áctiletý holky i vosumdesátilet ý babky, protože tady má každej svůj bourák, a nikdo nechápal, proč my si taky nejedeme ve svým, a my sme se na to koukali a řikali si – Keruaku, Keruaku, tvoje éra už taky vodezněla.
PRŮMYSL KERUAKŮ
Když se na celém světě najde jeden jediný Keruak, je to génius, ale když jich je takových sto tisíc, je to už průmyslové odvětví. Svět je o generaci dále: moderní cestovatel má podrobnou mapku hotelů a mládežnických ubytoven se slevou. Místo si rezervuje předem, a tak dorazí bez obav, že nenajde nocleh, zaplatí si snídani a ve společenské místnosti probere reklamní letáčky místních atrakcí. V offízu mají čokoládové ty- činky, kafe a čaj, vedle bývá kuchyň- ka s nádobím, kam složí krabici poridge a cornflakes, nakrájený chleba, sýr a salám v igelitu a vyrazí za dobrodružstvím. Ceny jsou levné a většinou je připojena i knihovna, kde může po večerech louskat klasiky, pokud zrovna nehraje některou ze společenských her, kterých je tady rovněž slušná zásoba. Někde dostane pokoj pro dva, někde to vypad á jako na studentské koleji s šesti lůžky na deseti metrech čtverečních, ale všude je teplá voda, sprcha a čerstvé povlečení. Přesně tak to vypadá po celé Anglii, ať už je to viktoriánská budova v Exeteru na konci města s tlusťoučkou kuchař- kou a ráznou klukovskou šéfovou, anebo Plymouth či skotský Edinburgh, město krále Artuše a nekoneč- ných festivalů, kde je každý hotel družná studentská veselice. SKOTSKO je proti Anglii civilnější. Lordskou studenost a přesně řezané parky Dickensových hororů tu nahrazuj í srdečnost a romantické vřesovité hory sira Waltera Scotta. Hrady stojí zásadně na vysokých skalách strmě padajících do jezera, vřesy na oblinách kopců svítí celý rok žlutě a odevšad číhají legendy. Rob Roy, nově zfilmovaný s Jesikou Langeovou, rytířská dru- žina krále Artuše, tajemný čaroděj Dungeon, Lady Macbeth a Othelo anebo moderní verze pohádek – Highlander – což je výraz, pocházej ící ze Skotska. Ten film, kterým se proslavil herec Christopher Lambert, je vlastně o skotských horalech – zrzavých nepoddajných lidech, které divoká příroda vychovala k tuhé odvaze a nepoddajnosti, jací by se na světě těžko hledali.
JAK VZNIKL GOLF
St. Andrew je městečko, kde byl vynalezen golf. Jedním z prvních hráčů byl král James I. Skorský, pár historických míčků tu prý odp álila i slavná královna Marie Skotsk á. Tehdy, na prahu středověku, vznikla na britských ostrovech vět- šina sportů. Kdo rád kopal, dal se na football, lidé s postřehem hráli lawn tennis anebo kriket. Všichni byli světovými průkopníky. Golfové kluby se ze Skotska nejprve rozšířili do Anglie a pak se vyn álezem parního stroje nezadržitelně a vítězně dobývaly zaoce ánské končiny. Francie, Itálie, Švýcarsko, Rakousko, Kanada, Již- ní Amerika, Egypt… Dnes je to sport, ve kterém se vydělávají nejv ětší peníze. V St. Andrew je golfu zasvěceno vše. Hlavní ulici lemují shoppy s pot řebami pro golfisty – dresy, míčky, hole, pouzdra na hole, vozíky, nezbytn é golfové čapky. A přímo u moře je hlediště, na kterém právě probíhá mezinárodní utkání.
PROFESIONÁLOVÉ
jsou příjemní šlachovití chlapíci, připomínající piloty formule 1. Před odpálením míčku provádějí všichni stejný rituál pohybů naprázdno, zášvihu, střídavého napnutí a povolení svalů. Je v tom elegance, potě- cha z dokonalého zvládnutí těla, umění vydržet pohledy tisíce zvě- davých očí a hlavně síla soustředit svou vůli do tisíciny sekundy. Možná, že právě absence sportů jako je golf je naší národní slabinou, a kdyby měli hokejoví nebo fotbaloví reprezentanti pov ědomí o rozhodujícím okamžiku, nepřihrávali by si tolik před bránou.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Svatopluk Karásek, narozen roku 1942, měl se stát zahradníkem, je evangelický, knězem, nebyl blahobytným a hodným občanem, byl od roku 1977 chartistou, chtěl kázat, místo toho zpíval, chtěl zůstat v Čechách, musel emigrovat. Svatopluk Karásek – zpívající českošvýcarský kněz Sedíme s ním u jednoho stolu na jeho faře v Curychu. Po stěnách visí obrazy jeho ženy – psycholožky a malířky, v policích české knihy a v kuchyni český nepořádek a švýcarsk é jídlo. Dnes už prošedivělý Sváťa nás zcela samozřejmě vítá vínem, zcela samozřejmě si tu zdarma mů- žeme pobýt jak dlouho chceme. Zná- me ho sotva pět minut, ale shodneme se na tom, že s tímhle člověkem bychom mohli strávit dovolenou na opuštěném ostrově. Co všechno tu děláš, kromě bohoslu žeb? „Vyučuji děti ve věku 13-14 let, což je nejhorší věk. V normální škole – tady je náboženství spíš jako občanka, a to je dost horor. Máme i bohoslu žby pro mládež, ovšem všechno je to tak trochu násilí. S konfirmantama jezdím na víkendy do Prahy, od revoluce jsem tam s nimi byl už popáté. To je jedna část mé práce, prá- ce s mládeží. Druhá část je práce se starými lidmi. Chodím za nimi třeba do starobince, sedíme kolem stolu, já se snažím, aby také oni mluvili.“ Jak jsou zdejší děti nábožensky „vzdělané“? „Základy náboženství děti většinou nemají vůbec a jsou naštvané, střílej po mě bábrlatama, jako jsem to dělal já učiteli na občanku. Je to trochu otrava.“ Není takové vnucování se spíš na škodu? „Myslíš na dobrovolnost. Tak to je tady zásadní problém, který neustá- le řešíme. Výběr mezi všeobecností a dobrovolností. Když to necháš na dobrovolnosti, tak je nebezpečí, že se s náboženstvím setkají jenom děti z věřících rodin. Ovšem je snaha, aby patřilo k všeobecný informaci jako matematika. I když je to často kontraproduktivn í, zastávám názor všeobecnosti – všem to musí být nabídnuto… a jak můžeš nabídnout někomu něco, o čem vůbec není informován. Do školy náboženství podle mě patří, je to široký podklad evropského myšlení.“ V roce 1968 Svatopluk Karásek končí studium na bohosloví, ovšem kněžskou praxi smí vykonávat necel é dva roky. Začíná tedy slovo boží kázat zpěvem, seznamuje se s undergroundem. Střídavě zpívá, mimo jiné s Plastic People, a sedí ve vazb ě. Stýkáš se s lidmi s disidentu? „Ne se všema, s některýma. Já do Čech jezdím tak na dva, na tři dny a mám deset věcí domluvených, zpívání, kázání, přednášky, takže systemati čnost moc nehrozí. Ale o těch lidem vím, ti lidé vědí o mně… Nejv íc se stýkám s Londýnem a Charlim,… občas konceruju.“ Na koho z českého undergroundu nejraději vzpomínáš? „To bylo hodně lidí, společenství. Já nebyl jenom v undergroundu, znal jsem i křesťany, měl jsem mezi nimi také hodně dobrých přátel. Myslím, že znám 50 výborných lidí z církve a 80 z undergroundu a mnohé další, s kterými jsem v tom žil. Martin Jirous je dodneška můj kamarád, i když s ním není moc řeč, když neuhlídá ´koně´, Pavel Zajíček. Mejla Hlavsa, Pepa Janíček, to všechno jsou výborn í kluci. Každý teď žije hlavně svůj život. K něčemu se setkáme a pak jdeme zase svou cestou…“ Vzpomínám si na scénku z ledna roku 1990. Místo děje: hlavní nádraží v Praze, účinkující: Sváťa, jeho kytara a dav rozjásaných lidí. Svatopluk Karásek se vracel do Čech. Jak to vypadalo s tvým hraním po revoluci? „Po revoluci jsem hrál asi dva roky se skupinou Oboroch. Většinou jsme nacvičili za odpoledne pár mých písni ček. Proč se skupinou? Atmosféra byla leckdy absurdní…jel jsem třeba sám do Jihlavy do rock klubu, bylo hodně po půlnoci, tam se povalovali opilí nebo úplná galerka těch, kteří nemají kde spát…Já jsem si tam sedl s kytarkou jsem přiváděl oslátko ke kmeni vinnému… Říkal jsem si, že to vůbec nemá cenu, dříve jsem hrával v jiném prostředí pro jiné lidi. Navíc jsem neuzpíval tak velké sály, umím dva tři akordy, s kapelou to mělo přece jenom muzikálnější formu, text byl druhá věc. S nimi jsem hrál hodně.“ Působíš jako muzikant i ve Švý- carsku? „Zkoušel jsem s jednou kapelou. Byl v ní kamarád Bacil a ještě jeden baskytarista, už jsme měli dost nacvi čeno, ovšem pak přišla revoluce a já jsem šel do Cech za Oborochem. Teď jsem dvakrát zpíval při konfirmaci, což je velká slavnost. Zajímavé je, že se celý kostel roztleskal a v kostele se tady nesmí tleskat, to je přísně zakázáno.“ Zakázáno kým, církví? „To ne, je to úzus, je neslušné v kostele tleskat při bohoslužbě, protože to není žádný kulturní stánek, ale místo, kde se vzdává čest Bohu. Tak jsem zjistil, že to něco, co v písních a hudbě je, je přenosný – ta radost, nebo volnost, nebo co to na tom mým zpěvu je. I v němčině by to tedy šlo.“ Všichni ti, kteří za ním během hluboké totality jezdili a jezdí dnes, všichni ti, kterým pomohl v jejich nelehkých emigrantských začátcích, všichni feťáci, kteří kdy na jeho farmu v Itálii „přišli pobejt“, mu dů- věrně říkají Sváťa. I když se stal podstatou je stále především kněz. Co tě přivedlo ke studiu teologie? „Z dnešní perspektivy bych řekl, že to byla asi matka. Ale když jsem byl mladý, tak jsem se této myšlence hrozně bránil, to jsem říkal, že jsem si to sám vydobyl. Našel jsem tedy církev v nejhorším možným stavu, na vesnicích kostely vykradené, vyhořelé, všechno v dezolátním stavu, na bohoslužbách jeden farář a dvě babičky, absolutně odepsaná věc. Něco mě na tom přitahovalo. Na smeti šti té doby padesátých let se daly najít pěkné zahozené věci. Já jako dítě moc do kostela nechodil, matka byla evangelička, ale táta byl spíš proti. My s bráchama, když jsem měli jít do kostela, tak jsme šli na basket a pak jsme říkali, že to bylo zajímav ý… Pak jsem v Děčíně v internátě, který byl velice vojensky a bolševicky vedený, byl v těch patnácti daleko od domova smutnej a psal jsem domů takový smutný dopisy. Máma mě poslala balíček, v kterým jsem našel překlad Nového zákona, ponož- ky, buchty a košile. Já si říkal, co ta máma blázní, posílá mi bibli. Když mi bylo ještě víc smutno, tak jsem ji otevřel a začal číst. Hrozně se mi to začalo líbit. Také vždycky vyprávím, jak učitel, takový primitivní, řekl při vyučování, že kdo věří v Boha je idiot. Já jsem se tehdy nepovažoval za věřícího a řekl jsem: ´No jo, ale já vím, že moje máma věří a není idiot. ´Vyhodil mě ze třídy a udělal z toho divadlo… I skrze takový věci jsem se k víře pomalu dostával, trochu ze vzdoru. Studovat bohoslovenství jsem šel až v pětašedesátým a od druhé- ho ročníku se to už úplně uvolnilo. Měli jsme tam výborné profesory, bylo nás jenom čtrnáct v celé fakultě a k tomu dvanáct vynikajících profesorů, třeba prof. Souček… Na studium rád vzpomínám, byla to celobytostní zá- ležitost.“ Jakou roli má na světě náboženstv í? „Je to zápas o naději, opakem je skepse a nihilismus. Člověk, který nech ápe odkud přišel a kam jde, neví, co bude po jeho životě a co bylo před ním, má k dispozici jen ten krátký úsek života… je třeba člověka orientovat, aby nebyl sveden, hrozí nebezpe čí promarnění – zkrátka jde o smě- řování k dobrému cíli, je nutné vytvořit cestu, která někam vede, náboj člověka…“ Církev prošla během tisíciletí mnoha společenskými epochami. Jak je na tom dnes? „Žijeme v době náboženský tolerance, což je velký výdobytek. Žádnou mocí není církev prosazovaná, nemá to žádný hody být katolíkem nebo evangelíkem… Je to pro církve doopravdy šance, církev musí a bude hrát nějakou roli, teď je to podle mě dobře rozehraný. Lidí musí dobrovoln ě přijít na to, že je lepší mít určité duchovní společenství. Zvlášť na vesnic ích, které jsou z padesátých a šedes átých let vnitřně rozbité. Je rozhodně lepší, když se třeba i politi čtí odpůrci sejdou v jedné kostelní lavici, než když se v tom každý sám tak nějak plácá. Nerozumí ani životu, ani sobě. Musí se vytvořit určitá harmonie ve společenském soužití a na to já se těším. Církev musí znovu prosadit, v čem je bratrství lepší než sobectví.“ Teď, když je vše na základě dobrovolnosti, je větší šance většího prožitku? „Přesně tak,“ Mám strach o to, že v dnešním, skutečně přetechnizovaném světě, prostě nebude nebo už není čas a prostor zabývat se otázkami duchovna. Mám strach, že se církev, víra, náboženství v tichosti vytrat í…ne, že by lidé nechtěli uvěřit, ale nestačí se za svůj život zastavit? „To nebezpečí je, stejně jako mnoho jiných. V tolerantní společnosti je jich ještě o něco víc, sekty, exotická náboženství…člověk ve stresu hledá, kde se vnitřně zrekreuje, takže pud sebezáchovy ho třeba jednou zastav í. Protože třeba byla vymyšlena ned ěle, ne jenom na válení v posteli a nicnedělání, jak vysvětluje české slovo neděle, ale měla by mít nějakou ozdravující dimenzi; vezměte si třeba ruské voskresenije – jako smyslupln á oslava života, rodiny… Věřím, že člověk si nebezpečí, kter á mu hrozí, uvědomuje. V této rovin ě je důležitá církev, která zcela jistě ve svém diakonické, tedy služební, poloze bude žít dál. V duchu služby v poslední době vznikla řada organizac í, které například pomáhají vozíč- kářům.“ Myslíš si, že ještě někdy církev vystoupí jako organizace ve smyslu, v jakém vystupovala především katolická církev v minulých stolet ích, kdy byla vlastně druhou státn í mocí? „Církvi vždy šlo o to, aby vytvá- řela smýšlení lidí. Pokud ti jde ovšem přímo o politickou dimenzi, tak já jsem byl vždycky pro ni. Proto jsem třeba byl mezi farářema, kteří byli v Chartě. Názor, že politika nepatří do kostela, jsem nepřijal. Pro mě byl hrůzným příkladem fakt, že před druhou světovou válkou 80 % křesťan ů volilo Hitlera. Politika je důsledek smýšlení lidí a svět není rozdělen na dvě říše, na kostelní a druhou… člov ěk má vždy zodpovědnost.“ Jaký máš názor na křesťanské politické strany? „Moc rád nevidím, dyž politická strana dostane křesťanskou nálepku. Pokud ovšem prosazuje zásady jako morálka, etika, které jsou velice dů- ležité, a chce na tom budovat politickou stranu, přímo bych to nevylučoval. Po revoluci v Čechách vznikla řada takových stran, ovšem znám celoživotně věřící, kteří nikdy do takové strany nevstoupili, i když se politicky angažovali třeba v ODA…“ Sekty, co ty na to? „Na slově sekta je z katolického hlediska krev, tak ho nerad používám. Jako by katolická církev byla jediná pravá církev a všechno ostatní.. Ně- koho nazvat sektářem je už dosti degraduj ící. Kde je tedy ta hranice mezi jiným společenstvím, které věří jinak než pravověrně – tedy jinak než církev – a kde je už sekta?“ Přece jenom – fanatismus, manipulace především s mladými lidmi… „Nebezpečí fanatismu, zblbění a zúžení cesty je ve všech lidských oborech, i v politice. Jestliže se ptáme proč, tak je to kvůli duchovní moci, což je nutně falešné a nebezpečné, itolerantní… Člověk musí zapojit celou svou osobnost v tom smyslu, že se nenechá ničím zfanatičtět.“ Po deseti letech exilu a více než úspěšné kariéře ve Švýcarsku se chce Svatopluk Karásek vrátit do Čech. Jeho žena se k tomu nevěřícn ě usmívá a syn Šimon se chystá na zimní dovolenou do Tater. Sváťa buduje v Chlumu u Třeboně další „farmu“ pro věřící i pobloudilce. ··· Smysl farmy – místo setkání. Tys byl vlastně k emigraci dotlačen. Odešel bys jinak? „Ne, určitě ne. Ale byl jsem dost perzekuovaný, děti byly malé a Stáňa nemocná se srdcem. Já jsem byl třin áctkrát ve vyšetřovací vazbě v krimin álu a tam byla někdy i legrace. Cítil jsem nerovnováhu – já z toho měl celkem zábavu a smysluplnost a Stáňa to odnášela, i když dobře sná- šela. „Asi přechod z tehdejšího undergroundu do bezvýznamnosti. Vznikla Charta a byla to taková plná, i když těžká doba. V Čechách mělo všechno význam a smysl, měl jsem z toho radost. Je to jako když se mravenec v nějaké věci smyslu doškrábe až na vrchol kopečku a pak najednou spadne dolů a musí začít úplně od začátku. Není to sice taky špatný, z celkovýho životního hlediska se mi to líbí, ale už jsem byl dost starý.“ Proč se chceš teď vrátit? „Dokud jsem nemohl do Čech, tak jsem v cizině cítil určité vnitřní oprávn ění. Teď, když je to otevřené, tak vů- bec nevím, co tady dělám jako farář. Měl bych být v Čechách. To je moje území, kde jsem vlastně byl farářem jenom necelé dva roky. Drží mě ve Švýcarsku moje rodina, oni se nechtě- jí vrátit a já je tu nechci nechat. Sám odjet a kázat o lásce… Musím to ně- jak sladit.“ Existuje něco jako národní povaha? „Myslím, že jo. Ne snad přímo povaha, spíš styl pohybování se, pobytu na zemi.“ Jací jsou tedy Češi ve srovnání se Švýcary? „Například všichni čeští faráři se tady ve Švýcarsku vyloženě dobře chytli. To je obor, kde záleží na fantazii, na vlastním podání skutečnosti. Mě třeba volili z 24 farářů. Znamená to, že my zřejmě máme něco, co oni nemají a postrádají. A v tomhle oboru se to hodí. Ovšem ne třeba v hodinářství, tam není nic platn é, že někdo má fantazii a je s ním sranda, tam je zase potřeba píle a přesnost, na což oni odmalička kladou důraz ve škole.“ Jakých lidí si vážíš a jakých ne? „Za prvé se snažím vážit si všech, do posledního vraha ve vězení, protože když si ho přestanu vážit, tak zaviju možnost se sním doopravdy setkat. Obecně, dokud se nejedná o konkrétního člověka, dokud ho nepotk ám, tak si nevážím povrchnosti. Když člověk o nic neusiluje, jen tak na sebe nechá ten čas sněžit. Neusilov ání, nesměřování, on na všechno kašle, ono to pak kašle na něj.“
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Evu Hudečkovou už v poslední době vídáme jen ve filmech, které z vrozené galantnosti neoznačíme nálepkou „pro pamětníky“. Její hlas ale slýcháváme často v česky mluvených cizích filmech, protože je jen málo hereček, které tak mistrně ovládají dabing. O herectví si ale dnes budeme povídat jen okrajově. Tématem dne je psané slovo. Eva Hudečková se z here čky proměnila v úspěšnou spisovatelkou. Jak se máte, paní Hudečkov á? Skvěle. Chybělo vám v poslední době něco ke štěstí? Věřím v zákon příčiny a důsledků. Štěstí beru vlastně jako dílo náhody. Takže mi k němu chybí vždy jen ta šťastná ruka. Čekáte na něj? Nebo mu popojdete v ústrety? Rozhodně se za ním nehoním, protože, jak známo, kdo se za ním honí, nikdy ho nechytne. Štěstí před ním uteče. A když přijde? Třeba být na něj připraven. Dobře trénován. Jaká je cena života? V rozdílu mezi tím, čím člověk je a čím mohl být. Ale někdy ten běh času neovlivníme. Nedávno jedna skladatelka z Izraele nabízela mému muži k provozování houslový koncert. Byl pěkný, zaj ímavý, začala se rýsovat případn á spolupráce. Ta paní pak volala z Londýna, že letí do New Yorku a moc nás zdraví. Potom se ozve. Za pár hodin jí na newyorském letiš- ti puklo srdce. Už se neozve. A koncert zůstal nedopsán. Není někdo zklamán jen proto, že si položil laťku moc vysoko a celý život ji jen zarputile shazuje? Myslím, že by každý měl v sobě najít schopnost – nebo snad sílu – určit, co pro něj má cenu. Mnoz í přeceňují svoje síly, pachtí se za nesplnitelnými cíli a sami si ze života dělají peklo. Laťka je pro ně strašně vysoko. Odhadnout, čeho jsem schopen, to je, oč tu běží. Je to věda. Jak jste tuhle vědu nastudovala? Vůbec jsem tenhle předmět nešprtala. Život mi dával kondice. Leckdy dost tvrdé. Ale pozor – člověk se nemá nechat sám sebou rozmazlovat a říkat si – tuhle výšku neskočím. Má si dávat úkoly, mít stimul, něčím se obírat. Ale každý nejsme Bubka, nemusíme si hled dávat laťku za hranici snů. Chtění je málo. Snaha je víc, ba leckdy vše. Přesto přese všechno – jsou případy, kdy člověk sáhne za hranice možností. Jde to, neříkejte, že ne! Když člověk chce, může ledacos. Nedovedu odhadnout kolik, ale já se vám k něčemu přiznám – věřím na zázraky. Někdy jsme svědky neuvěřitelných věcí a ptáme se – proboha, kde se to v tom člověku bere? Asi tím, že se to se zaťatými zuby naučil … Třeba. Dotkne se i hvězd. Sáhla jste si na ně? Pořád se natahuji, stoupám na špičky, snažím se vyskočit… Strašně ráda se na ně dívám, někdy mi připadají velmi blízko. Jak se stane herečka spisovatelkou? Kritika i čtenáři byli víc než příjemně překvapeni vašimi knihami Bezhlavá kobyla a Bratříček Golem. Dokončila jste další „opus“, v myšlenkách už žije svůj prenatální život další dílko. Tak povídejte… Snad to byla přirozená cesta. Herectví jsem měla jako profesi velmi ráda, ale provozovala jsem ho v době, kdy jsem nebyla spokojena s úrovní textů, se spoustou dalších věcí. Dost se mě to dotýkalo. Herec je interpret a záleží na tom, co říká. Byla jsem někdy až ne- šťastná, protože jsem měla pocit, že říkám lži a hlouposti. Protože nerada kritizuji, aniž bych se sama přičinila o zlepšení, tak jsem si jednoho dne řekla, že si přestanu stěžovat a raději sama zkusím, co to obnáší. A tím to vlastně všechno začalo. Začala jste hned beletrií? Kdepak. Napsala jsem tři filmov é scénáře, všechny filmy měly jít dokonce do výroby, na dva už byly hotovy rozpočty, hledaly exteriéry, vesničky, města, lidi, herci. Jenže pak k realizaci nedošlo… státní film se posléze rozpadl, už nikde nebyly peníze. Dělala jsem na tom pět let a najednou nic. Ale pak jsem přišla na jednu zajímavou věc. Člověk se pořád učí… Na jakou? Že i když práce, které jste dali všechny síly, neskončí tak, jak jste čekali, přece jen to nemusí být ztracený čas. Hodně se naučíte a najednou zjistíte, že ta suma znalost í ve vás zůstává, dá se s ní dál něco dělat. Máte kus žuly a v ruce majzlík. Dlouho nic a najednou máte dojem, že víte, kam a jak seknout, aby ten kámen dostal tvář. Dobří kamarádi mě přesvědčovali, abych ty věci neházela do koše a raději s nimi něco udělala. Co jste udělala? Sedla a psala knížku. Měla jste kuráž nebo strach? Bála jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že všechno krásné, chytré a nejkrásnější už bylo dávno napsáno. Ale zase zapracovali kamarádi. Že prý mám pravdu, ale nikdo prý nic nenapsal mým pohledem, mýma očima. Tak ať se nevymlouvám a koukám dělat. Šla jste s kůží na trh… Spíš s duší. Co jste si v duchu řekla, než jste napsala první slovo? Nebudu lhát! Reminicencí na vlastní dětství už bylo napsáno bezpočtu. Proč jste se vracela v Bezhlavé kobyle do časů her a malin nezralých? Z obdivu a lásky k našim předkům. Naše rodina se ze mne sna- žila vychovat dobrého člověka a já jí to nikdy nezapomenu. Kdyby na téhle zemi bylo víc slušných lidí, žilo by se líp a z té kuličky, po které chodíme, by se stala opravdu nádherná planeta. Zdávají se vám dětské sny? Ne dětské sny už mě míjejí. Mám vzpomínky. Spíš fragment y . Pamatuji si třeba vůně. Nebo barvy. Šerosvity. Třeba slunce mezi listím. A vybavuji si nějakou situaci nebo dialog, které se na tom místě odehrávaly. Jaké vůně si pamatujete? Kytek. Nebo domova. Všude je jiná vůně. Pamatuji si vůni našeho domu. Taky školy, kam jsem chodila do první třídy. Jinak vonělo gymnázium, jinak divadelní fakulta. Co vám nevonělo? Spousta věcí. Byla jsem vychována v lásce k pravdě. Proto nesnáším lež, prolhané lidi. Bojím se jich. Říkám si, že když někdo žije férově, nemusí nic skrývat a lhát. Nemám ráda faleš. Hloupost. Takovou zabedněnou, pomstychtivou hloupost. Zlobu. Tupost skloubená se zlobou – to je děsivá kombinace. Co vás vedlo k napsání Bratříčka Golema? Přece golemovská tematika už vedla pera nejedněch autorů. Jmenujme jen Meyerinka nebo Kische… To souvisí s tím, o čem jsme teď mluvili. S tupostí, hloupostí, zlobou. Myslím, že jednou z nejdůležitějších vlastností je tolerance. Projevy nenávisti, násilí a rasismu mě zasahují, znechucují, zraňují. Hlavně rasismus, jeden z nejzrůdnějších výmyslů člověka. Jako by se lidé nepoučovali z dějin, naposled dobou před padesáti lety. A pořád vznikají nová ohniska této nebezpečné stupidity. Svět s ní koketuje, nedělá nic, aby jí zamezil, stejně jako ve třicátých letech, když přišel Hitler k moci. Hrozba opakování těch hrůz nad námi stále visí jako Damoklův meč. Děsí mě to. Začíná to intolerancí. Lidé si na sebe vymyslí šuplíky, šablony, omezení, zákazy, všichni by měli být stejní, a kdo se liší, nemá podle nich právo na existenci. Každý člověk je osobnost. A pokud nikomu neubližuji, ať mi dá každý pokoj! Každého beru takového, jaký je. Pokud se mi přímo nestaví do cesty se zlými úmysly, snažím se ho mít ráda. Děsí vás pohled na televizní zpravodajství? Na přímé přenosy válek? Nerada se na to dívám. Je to jeden horor vedle druhého. Jako by na světě nic jiného neexistovalo. Málokdy se ze zpráv dozvím něco krásného, větu, která by ve mně vzbudila třeba fantastickou naději, že všechno bude zítra lepší. Díváte se na své filmy? Ani ne. Když něco udělám, už se k tomu nevracím. To se týká i mých knížek.. Píšu je s naprostou otevřeností, oddaností a poctivostí, ale jak je dopsána, když vím, že už v ní nezměním ani slovo, tím pro mne končí. To je už hotová bytost, kterou jsem vyslala do světa, pták, který odlétl z hnízda. Žije svým vlastním životem, nevracím se k němu. Spíš mě už zajímá to, co bude. Co vymyslím, udělám. Jestli to pro někoho bude třeba přínosem, udělá mu radost. Je těžší psaní nebo ztvárňování hlavní postavy ve filmu nebo na divadle? Myslím, že jsem v životě nezažila těžší práci, než je psaní. Hrála jsem a role, kdy jsem dvě hodiny neslezla z jeviště, třeba Žebráckou operu, Noc vrahů. Když jsem dohrála, bylo mi krásně, říkala jsem si – tak, teď bys mohla jít hrát znovu! Ale když dopíšu knížku, jsem tak „vydaná“ ze všeho, že už nemám na nic sílu. Povězte mi něco o své poslední knížce… Jmenuje se „O ztracené lásce“. Je to takové mé vyznání. Zemi, ve které žiji, ale hlavně lásce, která je pro mne zcela prvořadou záležitostí, protože jsem přesvědčená, že bez lásky by svět neexistoval, bez ní se dá žít jen chudě. Láska utváří lidské vztahy. A děsí mě, jak je jí málo. Jak se lidé odvracejí k moci, majetku. Jak se tím zbavují toho nejkrásnějšího lidského rozměru. Je to společensko-kritický román? Spíš moje píseň o smutku, který na mne padá, když vidím, jak se lidé nemají rádi, jsou nepřejí- cí a nevstřícní. Neumíme se smířit s tím, že když někdo vytvoří něco výjimečného a prospěšného, měli bychom u zatleskat, poděkovat, protože ten člověk obohatil náš život. Měli bychom ho za to milovat. Jenže výsledek je bohužel často takový, že mnozí takového člověka nenávidí! Usilují o to, aby se mu nedařilo! Jako by se mu chtěli pomstít za jeho schopnosti a úspěch. Měli bychom se naučit obdivovat ty, kteří něco dokázali. Protože vše, co tvoříme, tvoříme po druhé. Koho máte ráda ze spisovatelského světa? Nemám ráda ty, kteří tvoří tak, aby nikomu nevadili. Umění má být vždycky provokující záležitost. Má přinášet výjimečný zážitek, radost , smutek. Ta úžasnost je podle mne právě v pravdivé a upřímné výpovědi. Miluji umělce, kteří jsou autentičtí, zůstávají sami sebou, na nikoho a na nic si nehrají, nikoho nenapodobují. Z české literatury nesporně Karla Čapka. To je úchvatná bytost, nevídaná. Stejně tak Božena Němcová. A z hereckého? Fascinuje mě generace Zdeňka Štěpánka. Když se díváte na staré filmy, co je jen vedle sebe skvělých osobností! Marvan, Plachta, Vlasta Burian, Smolík, Kohout, Plachý, Záhorský, prostě plejáda gigantů. Giganti, kteří si nepřekáželi! Co by měl vyjadřovat film, ve kterém byste si ještě ráda zahrála? Touhu po tom, abychom si nepřekáželi.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Dotýkají se hvězdné slávy – z ulic špinavého chudého města na karibském pobřeží Kolumbie stoupají až k vytouženým vítězným titulům v boxu. Děti z Palenque. Bonifacio „Bony“ Avila, Rodrigo „Rocky“ Valdes, Mochilla Herrera a Bernardo Caraballo nejsou jenom místní kolumbijská jména, ale žijící legendy bohat é tradice boxování v Palenque. Antonio Cervantes – boxerským fanouškům na celém světě známý také jako „Kid Pambele“ – získal ve velterové váze juniorský titul svě- tové boxerské asociace (WBA) v roce 1972. Titul si podržel celých osm let, až do své porážky v Kolumbii. Prošel dlouhou cestu od bezvýznamného boxera v Palenque až k postavení super hvězdy v rinz ích Las Vegas a Atlantic City. A Cervantesův vzestup ke slávě změ- nil i město Palenqua. Antonio Cervantes – boxerským fanouškům na celém světě známý také jako „Kid Pambele“ – získal ve velterové váze juniorský titul svě- tové boxerské asociace (WBA) v roce 1972. Titul si podržel celých osm let, až do své porážky v Kolumbii. Prošel dlouhou cestu od bezvýznamného boxera v Palenque až k postavení super hvězdy v rinz ích Las Vegas a Atlantic City. A Cervantesův vzestup ke slávě změnil i město Palenqua.
LESK A BÍDA PALENQUE
Poprvé se stalo Palenque populární, když osvobodilo otroky ze španělské správy. Podruhé, když se stalo městem boxerských fanatiků. Dosud jsou ve městě patrné zbytky dní velikosti a slávy, kdy televizní štáby mířily svými světly na slamě né kuželovité chatky a blátivé ulice, aby našly „Kida Pambela“ nebo alespoň někoho z jeho příbuzných. Dn e s P a l e n q u e e x i s t u j e v a ž n e s k u t e č n é a t o t á l n í i z o l a c i o d z b y t k u K o l u m b i e . J e d i – n ý p o l i c i s t a n a 3 0 0 0 o b y v a t e l P a l e n q u e , p o t ř e b a t e l e f o n n í s t a n i c e a k a n c e l á ř e p r o s t a r o s – t u – t o v š e č i n í P a l e n q u e j e d – n í m z n e j b í d n ě j š í c h m ě s t t r a d i č n ě c h u d é h o s e v e r n í h o p o b ř e ž í . O v š e m d í k y „ K i d u P a m b e l o v i „ z a ž i l o m ě s t o i š ť a s t n ě j š í d n y . P o j e h o v í t ě z – s t v í v r o c e 1 9 7 2 z í s k a l o P a l e n – q u e s v ů j j e d i n ý z d r o j e l e k t r i c k é e n e r g i e z 2 0 0 0 0 0 d o l a r ů , k t e – r é s i b o x e r v y d ě l a l . N y n í m á t e d y m ě s t o n a p á r h o d i n d e n – n ě a n a c e l o u n o c e l e k t r i c k é o s v ě t l e n í . „Pambele je náš vys l a n e c , „ ř í k á M a n u e l S a l g a d o , 44letý obyčejný městský trenér. „Protože ho máme, máme elektřinu. Bez něj bychom neměli nic, „ h o r l í , z a t í m c o z a v a z u j e j e d e n á c t i l e tému sportovci pár roztrhaných červených rukavic. „ N i c , j e n o m d u c h a v í t ě z – s t v í , „ d o d á v á . J e s t l i ž e e x i s t u j e n ě j a k é m ě s t o v K o l u m b i i , k t e r é p r o d u – k u j e š a m p i ó n y , p a k j e t o h o r k é a v l h k é P a l e n q u e . K a ž d é v o l n é o d p o l e d n e d ě t i z m ě s t a t r é n u j í p o d ž á r e m t r o p i c k é h o s l u n c e „ f e i n t i n g „ a „ j a b b i n g „ – m l á c e n í d o p y t l ů r o z v ě š e n ý c h n a v ě t v í c h s t r o m ů . „ T ě l o c v i č n o u „ , k d e s t a r š í c h l a p c i t r é n u – j í , j e o t e v ř e n á , v z d u š n á a š p i n a v á a r é n a , o h r a ž e n á n ě k o – l i k a c h a t k a m i z b l á t a a u l i c e m i s n e s č e t n ý m i s t o p a m i p o t u l u j í c í c h s e p r a s a t . J e l i k o ž v ě t š i n a t ě c h t o c h l a p c ů p o c h á – z í z v e l m i c h u d ý c h r o d i n , t r é n u j í s t í m , c o m a j í n e b o d o s t a n o u . Z o b n o š e n ý c h b o t t ě m t o b o j o v n í k ů m č a s t o v y č u – h u j í p r s t y , j e j i c h o b n o š e n é r u – kavice jsou svázané dohromady proužky makovacího tkalounu.
CENA VÍTĚZSTVÍ
Zápasy se často odehrávají během víkendů. Některé části ulic jsou v tuto dobu dokonale zásobeny rumem a místní „ ohnivou vodou“ a chlapci nanich pořádají boxerské zápasy, aby u č i n i l i d o j e m n a d ě v č a t a . J e t o levné. Člověk potřebuje jenom pár boxerských rukavic. Není to ovšem jenom snaha okouzlit a získat místní dívky, chlapci boxují také za naději. Za naději, že když budou obratní, budou se boxu poctivě věnovat a bud o u s i l n í a v y t r v a l í , m o h l i b y se postavit po bok 23 Kolumbijc ům, kteří v posledních dvou d e s e t i l e t í c h z í s k a l i m e z i n á r o d – n í t i t u l y . K r o m ě C e r v a n t e s e z í s k a l i m e z i n á r o d n í b o x e r s k é t i t u l y d a l š í d v a b o r c i z P a l e n q u e – bratři Cardonovi, Prudencio a R i c a r d o . V š i c h n i t ř i j s o u v í c e n e ž i n s p i r a c í p r o m l a d o u g e n e – r a c i b o x e r ů . A v š a k c e n a z a v í – t ě z s t v í j e v í c e n e ž v y s o k á . M n o h ý m z t ě c h , k t e ř í b ý v a l i n e j l e p š í m i k o l u m b i j s k ý m i b o – x e r y , n a s t a l y t ě ž k é č a s y . A n t o – nio Cervantes AKA Kid Pambel e ž i j e v j e d n o m a p a r t m á n u o b – k l o p e n é m s m e t í m , o d p a d k y a rozbitým sklem ve špinavé ulič c e v C a r t a g e n ě . Č a s j e h o v í t ě z – s t v í p o m i n u l . P o m a l u , n a s l o u c h a j e v š e m n á z o r ů m , C e r v a n t e s v y p r á v í , k d e j s o u j e h o p e n í z e z a v í t ě z s t v í . „Zkus i l j s e m i n v e s t o v a t , „ ř í k á , „ a l e utratil jsem je všechny za drogy a honičkou za ženskými sukně- m i . „ Dnes Kid Pambele vydělává nuzný plat jako jeden ze dvou koučů. Trénuje nadějné mladí- k y v „Chico de Hierro“ (Železný m u ž ) – tělocvičně v okrsku měst a C a r t a g e n a . T ě l o c v i č n a j e t e m n ě o s v ě t l e n á , p r o t i v n ě v l h k á m í s t n o s t s e č t y ř m i ž e l e z n ý – mi zdmi, vybavená půl tuctem boxovacích pytlů a řadou rozb i t ý c h z á c h o d ů . T a d y m l a d í m u ž i z e v š e c h s t á t ů B o l í v a r o v y u n i e b o x u j í d o p y t l ů s p í s k e m , v i s í c í c h z d o s l u h u j í c í c h s t ř e c h . T o t o m í s t o j e d o m o v e m p r o zhruba padesát dětí od deseti l e t , k t e r é s e m p ř i c h á z e j í b o x o – v a t z a s v o b o d u a s e n o p ř í c h o – d u „svého dne šampióna“. N e n í ž á d n ý r o z d í l m e z i t ě m i – to dětmi a dětmi z městských g h e t t k d e k o l i n a s v ě t ě – d ě t i z P a l e n q u e s e d a l y n a b o x o v á n í , a b y u n i k l y z k a ž d o d e n n í c h u – d o b y . A r t h u r O s o r i o , j e d e n z t r e n é r ů „ C h i c o s e H i e r r o „ z o u – f a l e a p e l u j e : „ Jsou zde děti, které pro šly více než padesáti zápasy. T o j e v í c e , n e ž z a ž i l o m n o h o d o s p ě l ý c h . J e t o p o u z e v ý c h o d i s k o v z e m i , j a k o j e t a t o . . . z n e ú m ě r n ě v y s o k é k r i – m i n a l i t y a s v ě t a d r o g , „ t v r d í . D o k o n c e s o u d í , ž e v š i c h n i t i t o n a d ě j n í m l a d í c i j s o u o c h o t n i v y d ě l á v a t p e n í z e , a b y m o h l i k o u p i t l e d n i c i n e b o m o t o c y k l . L á k a j í j e s n a d n é v ý d ě l k y , k t e – r é j i m v š a k n e m ů ž o u p o m o c i v y m a n i t s e z e š p a t n ý c h v l i v ů o k o l í . A l k o h o l a k o k a i n j s o u n i t – k a m i v e d o u c í m i k n e d á v n ý m t r a g é d i í m . Z a t í m c o v k v ě t n u l o ň s k é h o r o k u p r o b í h a l y b o j e o t i t u l W B A v s u p e r p é r o v é v á z e v L a s V e g a s , J i m m y G a r c i a t r p ě l m o z k o v ý m k r v á c e n í m a p o t ř e c h d n e c h v k o m a t u z e – m ř e l . J e h o p o h ř e b v p ř í m o ř s k é č á s t i B a r r a n q u i l l a n a v š t í v i l y t i s í c e z a r m o u c e n ý c h f a n o u š – k ů , k t e ř í G a r c i u u c t í v a l i j a k o m í s t n í h o h r d i n u . E l v i s A l v a – r e s – v r o c e 1 9 9 1 W B A t i t u l v b a n t a m o v é v á z e – b y l z a v r a ž d ě n v č e r v e n c i p ř i o z b r o j e n é m ú t o k u . V r a h s e p o k o u š e l u k r á s t j e h o m o t o c y k l . W B A š a m p i ó n v p é r o v é v á z e R u b e n P a l a c i o , k t e r ý b y l v r o c e 1 9 9 3 o b r á n o t i t u l , n e b o ť s e p ř i p r o – h l í d c e p ř e d z á p a s e m u k á z a l o , ž e m á v i r u s A I D S , b y l n e d á v – n o z a t č e n n a m e z i n á r o d n í m l e t i š t i v M i a m i p ř i p a š o v á n í h e r o i n u d o U S A . C e r v a n t e s b y l d o k o n c e p o – čátkem minulého roku propuš- t ě n p o d e s e t i m ě s í č n í m p o b y t u n a p s y c h i a t r i c k é k l i n i c e n a K u b ě , k d e s e l é č i l z e z á v i s l o s – t i n a k o k a i n u . O n ě k o l i k m ě – s í c ů p o z d ě j i j e „ K i d P a m b e l e „ ú d a j n ě o p ě t v d r o g á c h . Č l e n s v ě t o v é b o x e r s k é a s o c i a c e F r a n c i s c o P i n a ř í k á , ž e b o x e ř i z P a l e n q u e s e m u s í z t ě c h t o t r a g i c k ý c h z k u š e n o s t í p o u č i t : „ C h c e m e n o v o u g e n e r a c i b o x e – r ů , k t e ř í b u d o u b r á t b o x j a k o p r o f e s i , „ ř e k l . „ M u s í s e n a u č i t , že pokud si své peníze nebudou s p r a v o v a t , d l o u h o j i m n e v y d r – ž í , „ z d ů r a z ň u j e . N e b o ť p r o m n o h o k o l u m b i j s k ý c h b o x e r ů v í t ě z í c í c h v r i n g u j e s l á v a j e n k r á t k o u m e z i h r o u v ž i v o t ě p o – r á ž e k a c h u d o b y .
autor: Honza | Kvě 31, 2021
V pátek pozdě po obědě se začali sjíždět mladí lidé z celé republiky. Přijížděli autobusy, auty ve skupinách i jednotlivě. Táhli s sebou velké těžké ruksaky. Většinou sportovci, to na nich bylo na první pohled vidět. Vysocí kluci kolem pětadvac ítky. O něco později závodníci netrpělivě přešlapovali na startu první disciplíny národního výběru pro Camel Trophy Kalimantan ´96. CAMEL TROPHYCamel Trophy je ryze amatérsk á expedice, která se jezdí každý rok v těch nejtěžších podmínkách. Koná se pokaždé na jiném místě světa. Na nehostinn é promrzlé Sibiři, ve vlhkých deštných pralesech Amazonie, vyprahlých pouštích Chile a jiných extrémně náročných místech. Expedice přináší pomoc zemím, kde se koná, nikdy se při soutěži neničí pralesy. Používají se existující cesty a nebo se čistí zarostlé a poškozené trasy. Ty jsou pak použitelné i pro místní obyvatelstvo. Camel Trophy postavila také několik výzkumných stanic. Kořeny této „legendy dobrodružství“ (jak ji všichni od rychlých kol důvěrně nazývají) sahají až do roku 1980. Toho roku si na vlastní kůži vyzkoušely tři západon ěmecké týmy, jak chutnají právě ty nehostinné pralesy Amazonie. Trasa 17. ročníku je dlouh á 1850 km. Pojede se bažinami, pralesy, přes divoké řeky části ostrova Borneo, zvané Kalimantan a v závěru se bude stoupat i do hor. Letos pojedou týmy z 20. zemí. Nováčkem bude tým Maroka.TEAM SPIRITÚčastníci jsou hodnoceni ve dvou sekcích. V takzvaných „Speciálních úkolech“, kde se důkladně prověří síla a vytrvalost každého z nich. Druhou hodnocenou sekcí je tzv. „Týmový duch“ (ang. Team Spirit). Tato sekce se hodnotí během celé sout ěže. Jejím hlavním cílem je změ- řit a bodově ohodnotit nezměřitelné, tedy spolupráci a kamarádství v jednotlivých týmech. Přihlásit se může každý dobrodruh (starší 21 let, amatér), který je ochoten riskovat a překon ávat s vypětím všech sil nástrahy přírody „jen“ za nezapomenutelné zážitky z účasti. Každý rok přicházejí vyhlašovatelům milióny přihlášek z celého světa. Výběr probíhá na několika úrovních, do samotné Camel Trophy se dostanou jen ti nejlepší. Nábor probíhá ve spolupr áci s tiskem i přímým osloven ím potenciálních kandidátů přímo v jejich městech. Po odesl ání přihlášek těm, kteří splňují základní podmínky účasti, organiz átoři rozešlou další podrobn ější dotazníky (pochopitelně v angličtině, která je jednou ze zá- kladních podmínek úspěchu). Odeslané dotazníky vyhodnotí pořadatelé akce az každézemě pozvou několik desítek mladých nadšenců na národní výběr. Jeden takový proběhl 9.-11. února 1996 v okolí Žínkovského zámku. Zde se počet kandidátů sni- žuje jen na několik nejzdatnějších jedinců. Ti postoupí na mezinárodní trénink. Tam se potom z každé zúčastněné země vyberou většinou dva nejvytrvalejší borci.PĚT ÚKOLŮVraťme se ale do Žinkov, kam se sjelo celkem 32 kandidátů. S osmadvaceti muži si přijely změřit síly i čtyři ženy. Kandidáti řešili 5 speciálních úkolů fyzicky i psychicky náročných. Hned běh na 9 km dal zabrati zkušeným sportovcům. Před startem dostali podrobný popis trasy. V cíli si muž s omrzl ými vousy stěžoval: „Asi po půl kilometru mi praskla žárovka v čelovce, tak jsem zbytek trati musel běžet potmě.“ Nebyl však sám, komu kromě nepříjemného patn áctistupňového mrazu znepří- jemňovala život i dokonalá tma. Nejlepší ze soutěžících zvládl ná- ročnou trať těsně pod hranici 42 min. Další den, po snídani se všichni sešli, aby si se zkušený- mi instruktory procvičili základn í mechanické úkoly. Vyměňovali pneumatiky, nasazovali kola. Učili se vytahovat zapadlé vozidlo pomocí zabudovaného navij áku. Také přistoupili k mapám ke zvládnutí orientace. V pravé poledne na všechny čekal speci- ální úkol číslo 2. Jednalo se o čtyřkilometrovou trať vymezenou značkami zasněženým terénem v okolí. Kratší běžecký úkol plnili také po absolvování „opičí drá- hy“ (lano zavěšené mezi dvěma vysok ými stromy). A aby to neměli příliš jednoduché trasa běhu vedla po hladině zamrzlého rybníka, a na ledě se běží skutečně obtíž- ně. Po páté hodině byl odstartov án v pořadí již třetí speciální úkol. Pro změnu opět běžecký. Úkolem bylo v limitu dvou hodin naběhat co nejvíce kilometrů tak, aby jejich trasa spojovala kontrolnímí stavy značená na mapě. Běhali ve dne i v noci. V mrazivém počasí naběhali přes 45 km. „Tušíte co bude následovat ?“ zeptal jsem se jednoho z nich. „Ani náhodou, tady nikdo nic neví, všechno se dozvídáme až těsně před startem,“ odpověděl, mávl rukou a odešel do vojenské- ho stanu, který stál opodál. Koordinátorem českého týmu je zkušený Švýcar Karim Farah. Loni slavil velký triumf, neboť Češi při svém debutu na Camel Trophy Mundo Maya ´95 zvítězili. První českou posádku tvořili Zdeněk Němec a Marek Ročejdl, kteří letos pomáhali v roli instruktor ů svým nástupcům. Karim Farah, který letos připravoval týmy také v Maroku, Polsku, Rusku a Španělsku, se nechal slyšet, že Češi si vedou opět velice dobře: „Nesetkali jsme se zatím s tím, že by někdo necht ěl nebo nemohl plnit úkoly, kter é jsou letos velice náročné. Češi jsou opět skvělí.“ Rovněž Zdeněk Němec, loňský vítěz, konstatoval, že kdyby letos kandidoval, měl by jisté problémy: „Kandidáti podávají velice dobré a vyrovnan é výkony. Rozhodování bude jistě velice složité. „ V nočních hodinách probíhal čtvrtý speci- ální úkol. Organizátoři rozdělili soutěžící do dvou družstev podle pořadových čísel na sudá a lichá. Úkolem šestnáctičlenn ých družstev bylo dvoutunový Land Rover dostat vlastními silami za pomoci lan a kladek do strmého zledovatělého kopce. Družstvo si vybralo šoféra, kter ý ovládal brzdy a volant: „Hej rup!!“ povzbuzoval jeden druhého . „Toč doleva… rovnej.“ Mával rukama a křičel na řidiče vysoký kluk vpředu. Skupina s lichými čísly měla zpočátku problémy. „Vytrhli jsme lano z navijáku a trvalo dlouho, než jsme ho znovu nasadili, měli jsme trochu smůlu.“ osvětlil zdržení kapitán lichých. Všechny týmy mají k dispozici stejná vozidla Land Rover Discovery DTi. Pro Camel Trophy jsou tyto vozy speciálně upravené. Nasávání a výfuk jsou vyvedeny na střechu, což jim umožňuje překonávat poměrně hluboké vodní toky. Vpředu a uvnitř vozu je bezpeč- nostní rám, který posádce zajistí relativní bezpečí při eventuální převrácení vozidla. K dalšímu speciálnímu vybavení patří střešní nosič. Nezbytný je také satelitní navigační přistroj GPS a naviják s pevným ocelov ým lanem. Jedinečné rovery se pro soutěžní týmy používají patn áctý rok, zatím bez větších probl émů. V neděli celý výběr uzav íral pátý speciální úkol. Tentokrát organizátoři spojili vše, co se účastníci naučili, v jeden úkol. Soutěžící zde uplatnili svoji sílu, orientaci, organizač- ní schopnosti a důvtip. Měli přepravit přes místní zamrzlý „kachňák“ po natažených lanech nezbytné věci (kanystry, kola atd.) Mezitím čtyři z každého družstva běželi „orienťák“ s ovladačem navijáku. „Dělej, dělej, běž!“ povykovali na ně ostatní členové družstva. Doběhli. Naložili všechen přepraven ý materiál na střešní nosič. Vytáhli vůz, který byl předem spuštěn ze svahu. Výkony účastníků ocenili diváci a novináři potleskem.PRVNÍ ČTYŘIPo hodinách napěti byli v tělocvičně vyhlášeni ti, kteří se pokusí probojovat do Camel Trophy Kalimantan ´96. V Žínkovech po urputných bojích byli vybráni ti, kteří dokázali sáhnout až na dno lidských možností. Do španělské Sevilly postupují Havel Jakub( 2 6 ) , Karejs Martin (31), Zapletalová Kateřina (28) a Tomášek Zdeněk (29). Na svou příležitost v roli ná- hradníků čekají Sůva Tomáš (28) a Ševčík Petr (25). Doufejme, že Karim Farah provedl dobře svou práci a vybral ty, kteří obhájí loňské vítězství naší posádky.
