autor: Honza | Kvě 31, 2021
Kafři zásadně nedovolují bě lochům, aby byli přítomni jejich tajemným obřadům. Věta „…dnes do mého umzi…,“ kterou pronesl stařešina nedalekého kaferského kraalu, znamenala tichý souhlas, že dva Evropané smějí spatřit mystick ý obřad pohanské obřízky. zaručovala naše přijetí mezi účastníky slavnosti a současně naši nedotknutelnost. „Dnes v noci přijde nxamtvana, kaferský lékař kouzelník… “ zněla nám dlouho v uších Nočengova slova. Kafři v Transkei, pohani i křesťan é, si dosud zachovávají tradici obřízky. Na rozdíl od Arabů nebo Židů si odbývají tuto bolestnou operaci teprve v době dospívání, mezi osmnáctým a dvacátým rokem. Den obřízky je mezn íkem v jejich životě. Teprve tímto okam žikem se stávají plnoprávnými muži, jsou přijati do kruhu starších, smějí se účastnit kmenových porad a mají hlas při volbě náčelníka. A od toho okamžiku se smějí ženit. Vlastnímu obřadu, kteří se provádí při východu slunce, přechází noc tanců a hostin, zpěvů, jídla a pití, opojný hodokvas, jímž dospělí muži vítají do svého středu kandidáty mužství. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když jsme se strmými stráněmi nedaleko Mendu vydali na cestu k náčelníkovi kraalu. Na vrcholu oblé- ho kopce bylo rozhozeno několik kulat ých indlu. Protější stráně byly posety řetězci červenohnědých teček. Ze všech stran se do osady scházela mládež z dalekého okolí, aby se tradičními slavnostmi rozloučila s dvěma jinochy, kteří se za příštího úsvitu měli stát dospělými muži. Prostranství se pomalu plnilo dospělými Kafry, kteří seděli v klidném rozhovoru, kolem dobytčí ohrady a pokuřovali z dýmek.
V ZÁŘI POHANSKÝCH OHŇŮ
Štíhlé urostlé postavy Kafrů se mí- haly mezi ohni – vzory atletické krásy. Jejich skráně zdobili pletence skleně- ných perliček a pestrých korálků. Nad čely dlouhá kohoutí péra, vsazená do násadců opletených perličkami. Někteří z Kafrů měli kolem nahých beder jen kožený opasek pobitý cvočky, zápěstí, šíje a lýtka byly ozdobeny šňůrkami korálků. Polonahé dívky v úzkých krátk ých zástěrkách stály opodál. Pozorovaly přípravy k tanci, ale neodvažovaly se vkričit do dobytčí ohrady, odkud právě zazněly první monotónní zpěvy a řinčení chrastítek. Udusaná půda duněla pod těžkými údery nohou. Kfři držící se kolem beder pomalu postupovali do kruhu, jejich těla se vlnila, prohýbala a znovu a znovu dopadaly jejich nohy v synkopickém rytmu na udusanou půdu. Vzápětí srazili hlavy dohromady, střelhbitě se obrátili a rozb ěhli se do volného kruhu, aby v prudce zrychlovaném rytmu zakončili úvodní válečnický tanec. Vypadali jako ďábli ve svitu ohňů, nazí, černí, s matn ě se lesknoucími bedry a rameny. Byl to však jen krátký úvody, vzájemné přivítání. Vlastní tance měly začít teprve po skončení hodů…
NOČNÍ EXTÁZE
Kafři se shromáždili ve středu kulat ého indlu. Pod koleny jim znovu zachřestily tykve a plechovky. U ohňů se objevili džbery kaferského piva. Těž- ce, jako by hledaly oporu těl zachvácen ých zápalem tance, dopadly desítky nohou na zem. Sledovali jsme zprvu toto divadlo jakoby z dálky, z jiného konce světa, jako v transu. Tvrdý rytmus bušil do spánků neúprosně, s přesností metronomu, jako by zatloukal víko vědomí o existenci vnějšího světa. Byla to nejotřesnější chvíle našich afrických dnů, živý sen dávno zašlých věků. Ústa Kafrů vyrážela chraplavé výkřiky opojení, fantastick é stíny poskakovaly škubavě po stěnách indlu, pohlcovaly zkřivené tváře a naráz vrhaly odlesk loučí do změti nahých těl. Měli jsme pocit, jako bychom toho večera poprv é v životě nahlédli až na dno Afričanovy duše, jako bychom poodhrnuli oponu věků a stáli na úsvitě afrického pravěku.
V ZORNICÍCH AFRIKY
Vyšli jsme znovu do noci. Hvězdy se chvěly vysoko nad námi. Před očima nám defilovaly africké kmeny, které jsme cestou poznali, a náhle nám vyvstávaly jejich podoby, jejich tváře, jejich gesta, řeč, chůze, výrazy očí – i jejich ml- čení. Přes ostří asagajů jsme se dívali do očí kenyjských Masaj ů pod úpatím Kilimandžára, četli jsme výraz zmatku u zúžených zornicích somálského kuchaře Alího Osmana Abdulláha Mohammeda Baravana. Se zatajeným dechem a s hrdly sevřenými úzkostí jsme hleděli do roznícených ohníčků nenávisti v očích účastníků muslimského pohřbu v Káhiře, kdy naše životy visely na vlásku. Stál před námi vysoký štíhlý stařec s bělostným vousem, vznešený arabsk ý Sokrates v podobě súdánského šejka v Kabušíji a prohl ížel si nás svýma přívětivýma očima. Pak se nám vzpomínkami mihly drobné postavy trpaslíků z pralesa Ituri i jejich oči vyjadřující hrůzu a strach z bílé tváře a vzápětí rozšířené radostí z darů tab áku a soli. Stovky plachých černochů ze středního Konga, kteří se rozestupovali jako moře, když jsme mezi ně vkročili s kamerami. Náhle se před námi zeširoka rozkročil Vamba, odhodil zástěru, jeho pokorný výraz očí se rázem změnil ve zlostný pohled divocha a jeho kopance postavily na nohy vězně, který se třásl na celém těle. A zas už se na nás dívaly hluboké oči černošské madony z Basutska s děckem u prsu, oči naplněné šťastným mateřstvím. Těmito zornicemi hleděla na nás náhle celá Afrika.
HLÍNA A KREV NA ÚSVITĚ
Nebe začalo pomalu blednout a několik kapek jasu rozředilo tmu. Na stráni za námi unaveně doznívaly zpomalen é údery desítek nohou o udupanou hlínu indlu a ohně vyhasly úplně. Tixo, stín pohanského boha Kafrů, se pomalu vzdaloval z prostranství mezi jednotlivými chatrčemi a opouštěl zemdlen á těla tanečníků. Vyčerpaní Kaf- ři usedali na zem, vrávorali a usínali ve stoje. Oba mladí Kafři očekávají obřízku, zahaleni již opět bílými přehozy, přem áhali silami celoroční únavu a v hloučku několika starších vykročili směrem k chatrči daleko za osadou. Nxamtvana s dlouhým ostrým nožem kráčel volně za skupinou, doprovázen náčelníkem Nočengem. Bílé zdi indlu rozhozených po okoln ích kopcích zrůžověly v prvních paprsc ích vycházejícího slunce a okraj slunečního pruhu rychle stékal po svahu k slaměné chýši, kde se skláněl lékař kouzelník nad prvním Kafrem. Ze dvou kroků jsme pozorovali celé divadlo. Chvíle ticha, ostří dlouhého nože se zablesklo v paprscích slunce a pramének krve skanul na písčitou zem. Několik obratných pohybů, obvaz z jemné kozí kůže a teď už mísí nxamtvana jíl s pískem. Krev ve spáncích se nám na vteřinu zastavila. Mladý Kafr, který se právě stal mužem, drží vzpří- meně hlavu a posledními silami překon ává své vyčerpání. Kouzelník rozetřel do dlaně čerstvou krev smíšenou s hlínou a rozmazává ji po celém obličeji mladého muže. Druhý obřezanec nehnutě přihlíží, jen chvílemi se usmívá. Několik dalších obratných pohybů nxamtvana – a oba muži s obli čeji potřísněnými vlastní krví uléhaj í na primitivní lůžko, aby si po vzrušující noci odpočinuli. Až do zacelení rány nesmějí za dne vycházet z osamělé chatrče, protože až do té doby jsou „nečistí“ a nesmějí se proto objevit před lidskými zraky. Jenom vybraný obřadník jim smí přiná- šet jídlo do jejich dobrovolného vězení, za noci s tvářemi pomalovanými bílou hlinkou budou moci občas vycházet, aby je náhodný chodec nepoznal. Teprve potom, po uzdravení, budou celými, svobodnými muži. A ti dva, kteří společně prošli bolestným obřadem, zůstanou podle kaferských zvyk ů spojeni po celý život nerozlučným přátelstvím na život a na smrt.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Sloni, sloni!,“ křičí Pierre s ukazováčkem namířeným na planinu. Obrovská ohni vá koule právě zapadá nad savanou. Tady na rovníku slunce zapadá velmi rychle, téměř okamžitě. Obrysy zvířat však dosud nezmizely ostřížímu pohledu domorodce. Tato skupina tlustokožců opustila svůj lesní přístřešek, aby doplnila zásoby živin. Každý den musí přejít přes otevřenou savanu. Stopovali jsme je už tři dny. A bě- hem těchto tří dnů jsme začali vě- řit, že tito savci z dávných věků se stali duchy. Buš – podstata Afriky. Přistáli jsme v srdci tohoto pozemského nebe před třemi dny. Nejprve jsme se zastavili v hlavním městě Bangui. Pak jsme nastoupili na palubu dvoumotorového letadla pro šest pasažérů mířícího do La Goundy, základního tábora Saint Florinského národního parku. Toto území se nachází na severovýchodě země, je ohraničeno Súdánem a Čadem. Během dvouhodinového letu jsme viděli neproniknutelný les prudce přenech ávající místo buši a líně se táhnouc ím řekám. Na konci vzduchem zvířeného prachov ého oblaku bojuje obrovská želva s horkem a prachem a snaží se dosáhnout nejbližší vody. Vrtule letadla se zastavila, všude se rozhostilo ticho. Jsme uprostřed ničeho. Čas zadržuje dech. V nákladním voze, který nás bere do tábora, si začínáme uvědomovat, že být zde je privilegum. Vůně spálených polí naplňuje ovzduší, těžké slunce zpomaluje chůzi žiraf, které právě přech ázejí před naším autem. Antilopy drží hlavy zpříma, když je míjíme. Jsou obyvateli planiny, všichni tak divocí a volní. Právě jsme přijeli a už chceme vě- dět víc. Je nemožné zastavit se po prvn í části cesty. Těšíme se z pocitu štěstí, z toho, že můžeme být sami v srdci království zvířat. Nedávno proběhlo v parku Sant-Floris sčítání zvířat. Ná- rodní park obývá 300 lvů , 300 žiraf, asi 1000 slonů, 7000 buvolů, 800 hroch ů a ne méně než 10 000 antilop. Třicet druhů savců je přítomno na 18 000 čtverečních kilometrech rezervace. Nemus íte být vášnivým milovníkem života v přírodě, abyste se zamilovali do tohoto místa. Během svého pobytu se budete cítit jako ve filmu, ve kterém vás zvířata vítají ve svém domově aniž by měnily zvyklosti. Saint-Floris není velká zoologická zahrada. Tady nebyli lvi, žirafy, sloni a prasata bradavičnat á ochočeni. Jednoduše tolerují vaši přítomnost, pokud zůstanete diskrétn í a projevíte Africe svůj respekt. Tady je jedinými hodinami slunce. Noci jsou naplněny řevem lvů, konverzac í hrochů. Zvířata jsou doma všude. Procházejí kolem našich bungalovů na své cestě k řece Gounda, přirozené hranici tábora. Když opouštíme tábor na našich speciálních strojích, vysok á tráva pláně je ještě ponořena v mlž- ném oparu noci. Naše stroje byly vyrobeny tak, aby poskytovaly co nejlep ší podmínky pro pozorování. Žádná ochranná skla, vzadu poste., kam se směsná několik lidí. Pasažéři jsou v přímém kontaktu s řidičem, který podává informace o všech zvířatech, co vidíme. Větévky se koupou v řece. Podél břehu zvířata hltavě pijí vodu, než se horko stane příliš intenzívním. Krokodýli se noří do vody, mnohobarevní ptáci vzlé- tají a mění oblohu v paletu plnou barev. V Gondolu, na jihu, volavky a pelikáni sídlí velkolepé pozorovací stanoviště uprostřed hyen a buvol ů. Na hranicích parku nabízí unikátn í podívanou rybník Gata. Tato jáma plná vody poskytuje důvod k jediné dopravní zácpě v zemi, 600 hrochů drancujících, navzájem bojujících o vodu a životní prostor. Tato buclatá mláďata vážící čtyři tuny mohou zů- stat pod vodou minutu a na souši dosahuj í rychlosti 45 kilometrů v hodině. V noci cestují i čtyřicet kilometrů, aby našli 200 kilogramů trávy, které každý z nich denně spotřebuje. Dny tráví spaním a zíváním. Na březích rybníku ptáci marabu neustále sledují scénu a při tom roztahují svá křídla ve větru, který jim suší mokré peří. Tento park je považován za nejkrásn ější ve francouzsky hovořící Africe. Na jeho udržovaných stezkách se může návštěvník těšit ze slunce a z velkoleposti otevřeného prostoru. Hned po pikniku ve stínu jsme začali sledovat čerstvé stopy stáda buvolů. Stromy jsou královstvím paviánů a jiných opic. Prasata bradavičnatá prošla kolem, ale nezastavila. Člověk musí být ostražitý a tichý, aby zachytil každý okamžik, aby splynul s krajinou. Také často objev í velká zvířata neočekávaně za ohybem stezky, nebo když se pozorně podívá, jeho oči se setkají s jejich, jejich pach dosáhne zvířecích nozder. Zvířata vás soudí. Máte možnost se dívat, ale ne dotýkat. Zjistíte, že jste sami tváří v tvář lvu nonšalatně rozloženému přes pěšinu, ještě rozpálenou horkem dne. Potom, pomalu, se ta velká kočka vytratí do buše, aby se vyhnula svazku slunečních paprsků. V noci se skleničkou v ruce cítíte, že se naskytla šance, stres se vypařil, váš jediný cíl je čekat, vidět a porozum ět reakcím zvířat žijících kolem váš. Budete vědět, jak být potichu, když po celoodpoledním čekání v nouzové pozorovateln ě umístěné na stromě objev íte úplnou rodinu žiraf kolem rybníka nebo Derby losa, největší antilopu. Historie parku Saint-Floris je těsn ě spjata s historií rodiny Laboureur ů. Sága začala již téměř před padesáti lety. Po druhé světové válce byl Jean, mladý francouzský údržbář, jenž pře- žil pobyt v koncentračním táboře v Dachau, poslán do Afriky. Téměř rom ánově se zamiloval do tohoto kontinentu. Brzy se stal průvodcem na lovech a podílel se na otevření nových vodních cest na řekách Sanga a Ubangi na území Středoafrické republiky. Žil mezi domorodci v buši a brzy se stal nejlepším průvodcem v rovní- kové Africe. Na začátku šedesátých let měl na starost vyčištění vzdálené panenské oblasti rozprostírající se pár dnů pochodu od všech vesniček. Je to nezměrn é teritorium omývané dvěma řekami, Koumbalou a Goundou. Tam rozbil svůj tábor s přesvědčením, že jeho osud je těsně spjat s touto zemí nikoho. Potom vytvořil tým výborných stopa- řů, aby nabízeli neobyčejné safari a lovecké výpravy klientům z Afriky i Evropy. Později se oženil s Claudine, která se zamilovala do muže a do toho ráje na zemi nacházejícího se 1500 kilometrů od nejbližšího moř- ského břehu, v samém srdci Afriky. V roce 1964 se jim narodil Mathieu. Bude vyrůstat obklopen zvířaty. Ve stejném roce kdy vstoupil první člověk na Měsíc, Jean a jeho rodina se přest ěhovali 80 kilometrů od Koumbaly, aby se usadili v Goundě. Mezi podpisy v knize hostů můžeme najít i podpis kuvajtského emíra, Valéryho d Estaing nebo císaře Bokassy. V roce 1977 se Bokassa rozhodl znárodnit majetek Laboureurovy rodiny. Ta se musela vrá- tit do Francie. Na šest let se stal park majetkem státu a veškeré lovecké aktivity byly zrušeny. Rodina nemohla snést, jak bylo zacházeno s tímto jejich „dítětem“. Pro najímání stopařů v Jižní Africe dostá- vají povolení vrátit se do adoptivní země. Společnost upadá, nová vláda poskytuje Jeanovi exkluzivní práva pro oblast turistiky v Manovo Gounda- Saint-Floris rezervaci do roku 2005. Tato krajina má být ochráněna před nebezpečím, kterému stojí tváří v tvář. Za několik let pytláci zamořili Středoafrickou republiku. Jean a jeho stopa ři budou každý den objevovat mrtvá těla slonů, nosorožců nebo hrochů. zabíjení zvířat domorodci nebyl ten největší problém, skutečné nebezpečí přicházelo ze zahraničí. Slonovina dosahovala ve světovém obchodu neuvěřitelné ceny. Lidé bez skurpulí najímali ozbrojené skupiny, které zabíjely celá stáda slonů a nech ávali ležet mrtvá těla bez klů. Skupiny, ozbrojené kalašnikovy, pronikají do Saint-Floriské rezervace z Čadu a ze Súdánu a zabíjejí všechno, co je na dohled. Laboureurova rodina bude muset vzít pušky a jít bránit zvířata v parku. Ale pytláci mají mnohonásobnou převahu. Ne méně než 600 pytlá- ků si v rezervaci založilo tábor… V roce 1988 je situace katastrofáln í. Osmdesát pět procent původní fauny bylo vyhubeno. Populace divoké pří- rody národních parků Bangui-Bangoran a André Félix prostě zanikla. Saint-Floris se stal poslední pevností divoké přírody, jediným místem, kde můžete slyšet řev lva nebo troubení slona. Nosorožci byli vyhubeni všichni. Přes oficiální zákaz lovu a denunciaci převážení slonoviny není Jeanova válka dobojována. Jednoho dne Jean nechtěně zabil představitele Vládního projektu pro Severní oblasti, organizace financované EEC, která se podílí na podpoře venkovského rozvoje a ochraně divoké přírody v regionu. Jena může být obětí machinace, nicm éně je pře deportací ze Středoafrické republiky držen ve vězení. Velká problém jsou také finance. V roce 1984, když se Laboureurova rodina vrátila, založil Jean Manovo S. A., společnost, která měla na starosti turistické aktivity rezervace. Díky půjčce od Casse Centrale de Cooperation Economique bylo možno postavit komfortní bungalovy, restaurace, koupit výkonné generátory, šest strojů, motorky a rádiové vybavení, aby mohli být neustále v kontaktu s kanceláří v Bungui. Francouzi, stejně jako místní investo ři, vložili do projektu peníze, aby zajistili návštěvníkům ideální podmínky. Nové problémy nastaly, když přišel čas splatit půjčky a ostatní poplatky. Aby park přežil, potřebovali ročně 2300 placených pobytů. Minulý rok jich bylo jen 500. Jsou dva způsoby, jak se dostat do parku. Můžete buď přijet z Bangui do La Goundy, což trvá dva dny, nebo pou- žít soukromé letadlo. V roce 1991 byli dálničními lupiči, kteří blokují cesty a okrádají turisty, zabiti dva američtí turisté. Dovolit lidem riskovat jejich život na cestách se stalo nemožným. Jediná cesta je letadlem. Ale kdo si to může dovolit! Centravia a TAC, jediné dvě soukromé spole čnosti dělící se o zakázky, nasadili velmi vysoké ceny. Pro Manovo S. A. je nemožné platit poplatky za leteckou dopravu klientů. Turisté si tedy logicky vyberou Keňu, kde dostanou stejný servis za třetinovou cenu. Nastala krize, na ochranu tohoto životního prostředí bude muset být založena mezinárodní organizace. Nařízení musí být přijata do konce této sezóny. Někteří navrhovali spojení s nějakým dobře známým francouzským národním parkem. V Paříži stejně jako v Banggui se mobilizují lidé, na březích řeky Ubangi vznikla společnost Přátelé fauny ve Středoafrické republice a už má 150 členů, kteří jsou schopni sehnat investory. M. Jorelle, nový předseda Manovo S. A., se do parku Saint-Floris zamiloval před pěti lety. Dělá všechno, co může, aby našel finanční partnery, pro ulehčení probl émů s přepravou už parku daroval DC3. Naneštěstí rozhodnutí administrativy vrátilo letadlo ze vzduchu zpět na zem. Projekt rozvoje pro Severní oblasti pokračuje v Laboureurov ě boji proti pytlákům. Každé ráno startuje v Manovo letadlo na sovu dozorčí misi. Pilot Michel zná dva milióny čtverečních kilometrů rezervace nazpaměť, kdykoli zaregistruje znaky nežádoucí přítomnosti lidí nebo zahlédne mrtv á zvířata, okamžitě uvědomí pozemní motorizovanou hlídku, která velmi rychle zasáhne. Výsledky jsou dobré, až na to, že v srpnu 1992 se začali někteří lidé ptát, zda-li je užitečné investovat do oblasti, která má jen půl obyvatele na čtvereční kilometr. Co se Mathieu Laboureura týče, nikdy se nevzdá. To zdědil po svém otci. Během období dešťů žije v Paříži. Uspo- řádává několik stovek fotografií zvířat, obrázků svých zví- řat. Myslí zůstává stále v La Goundě, povzbuzuje pastviny k regeneraci a přivolává vodu do řek. V lednu letí zpět do parku, jehož stezky jsou zarostlé plevelem a kde vyrostly děti jeho zaměstnanců. Celý jeden měsíc potřebuje planý- rovací stroj na vyčištění cest od plevele. Pak může začít sezóna. Všichni průvodci jsou domorodci. Jsou pevně spojeni s parkem. Mathieu je respektuje, mluví jejich jazykem Sango. Cítí se šťastný, když žertuje s Mabadou, starým průvodce, který „má oči všude“, nebo s Albertem, kuchařem, který dělá z každého jídla zázrak. Francoise nemohla odolat Mathieuvovu šarmu. Ukončila svou práci letušky, aby mohla prožívat dobrodružství se svým manželem. Během sezóny, která trvá sedm měsíců, má na starost objednávání zásob potravin tábora, uvítává návštěvníky a stará se o zeleninovou zahrádku. Pokud jde o Mathieuva, ten se stará o zajišťování vybavení a provázení turistů na jejich pozorovacích a naučných cestách. U jídla mluví o štěstí, které cítí, když je mezi svými zvířaty, ale i o ná- kladním autě, které se rozbilo, nebo o zákaznících, kterých je stále méně. Přes všechny problémy, se kterými se park potýká, Mathieu si odmítá představit konec svého snu. Ví, že kdyby opustil tento kraj, změnilo by se to tu v divadlo plné masakr ů. Pro záchranu světa nevinnosti musí být v této divoké oblasti turismus udržen. Doufejme, že ještě není příliš pozdě…
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Nejdůležitější krvavá oběť je zabití kance. Dřív to bylo lovné divoké zvíře, ale teď jsou kanci pro tyto účely speciálně pěstováni. Kančí čelisti a kly jsou po ceremonii zavěšeny na strop a vystaveny kouři, až zčernají. Rituál má určitou příbuznost s rituály kolem lovu lebek. Tradičně byla spodní čelist lidské oběti užívána jako „gansa“ nebo „sangii“ – rukojeť mosazného gongu, kterým se udával rytmus. Někdy se za rukojeť užívají menší vyřezávané podoby ifugaoského boha rýže Bulula nebo bontockých „anito“ nebo „tingnatago„ ; obecně je však preferovan á lidská čelist. Tyto artefakty mají snad ještě větší důležitost než dřív, protože jsou hlavními připomínkami časů, kdy lov lebek byl znakem hrdosti a pýchy kmene. Před výpravou za lebkami se muži shromažďovali na „dap-ay“, vyzdobeni válečnými kresbami a předm ěty na náhrdelnících, zahrnující kosti a zuby. Na pažích měli náramky z kančího klu, na hlavách výzdobu z peří v rattanovém výpletu. Tancoval se speciální tanec „bangibang „, s miniaturními štíty „gaklab „, který v závěrečném transu končil se zvednutými zbraněmi. Ještě dnes lze vidět „přípravný“ tanec „lalo“, který znají starší muži, má- vající při něm kopími „tobi“ a sekyrami „pinagas“, ačkoliv dny lovců lebek jsou už minulostí.
JÍDLO
Rituály jídla jsou zde zahaleny rouškou tajemství, ale svým způsobem jsou vpleteny do denního života. Star- ší muži kmene a mladší vedoucí osobnosti mají právo na obětní maso, ale jedí ho v izolaci. Teprve potom snědí ostatní členové kmene to co zbývá. O svátcích jsou používány speciální dřevěné sběračky a nože, jimiž se porcuje obětní maso na velkém kruhovém plátu ze dřeva jménem „dalolos“. Pro hosty jsou vyhraženy dlabané dřevěné lžíce, jimiž jinak kmen disponuje jen ve velice omezeném počtu. Za dlouhé roky příbory ze dřeva zčernají stejně jako třeba rukojeť z čelisti kance, na níž je upevněna sběračka z kokosov é skořápky. Horké tekutiny, masa a zeleniny jsou rozdělovány pro osobní konzumaci z velkých hrnců do menších nádob. Velkou důležitost má shromažďování a uskladňování přebytků, které mohou být použity v horších časech. Na skladov ání mají domorodci krabicovité dřev ěné nádoby a veliké koše. Menší koše jsou předměty denní potřeby. Koše „awagan“ nosí na boku ti, kdo pracují na rýžových pol ích. Při své práci ještě hledají jedlé hady.
PRAVĚKÁ MÓDA
Muži i ženy všech tří kmenů nosí na šatech vzory, rozeznatelné z dálky a odlišující jedny od druhých. Ačkoliv obě pohlaví mívají oděné jen spodní části těla, vejde se na jejich oděv bohat á symbolika v různých grafických detailech. Mužská bederní pokrývka kmene Kalinga „fa-ar“ je cele pokrytá geometrickými vzory, stejně jako žensk á sukýnka „ai-in“. Specifické kresby má i kmen Ifugao na mužských pokrývk ách „binohilen“ a na šamanské róbě „bayaong“. Muži kmene Ifugao nosí něco jako tobolku „butung“ s mosazným nástavcem. Bontocké ženy mají magické amulety vyrobené z hadí páteře, propletené korálky. Chrání je před hromem a bleskem a současně mají vliv na jejich plodnost. Tlusté pletené látky s řásnit ým okrajem s a geometrickými vzory nosí někdy kalingské a bontocké ženy jako přehozy. Tyto vizuální elementy vytvářejí harmonický celek s tetováním a další- mi ozdobami. Ženy nosí těžké kovové náušnice „linglingo“, jejichž oválný tvar prý má rovněž ovlivnit plodnost. Tíha těchto náušnic je taková, že někdy prot áhnou ušní lalůčky až k ramenům. To je považováno za znak krásy a zá- roveň ženské plodnosti. Stejnou symboliku mají i těžké náhrdelníky nošené ženami i muži – bontocké „pinangpanga“ nebo kalingské „lufay“. Několikapramenné náhrdeln íky „fonger“ jsou typické pro ženy z Kalingy.
KMENOVÉ RITUÁLY
Nejdůležitější kmenové rituály se soustřeďují na události jako narozen í, svatba, smrt, sklizeň rýže, zkvašen í rýžového vína a do nedávné doby i na lov lebek. V rituálu se spojuje kmenov á filozofie, náboženství a umění se základními prostředky přežití. U Ifugaů hrají důležitou roli bůžci rýže „bululové“. Berou se pouze na slavnosti, jinak jsou tam, kde je skladov ána rýže. Podobný „bululovi“ je „hipag“, ale vyjadřuje zároveň bojového ducha kmene. Je umisťován do obětní skřínky „punam-han“ spolu s betelovými ořechy, rýží, masem a některými feti- šemi jako jsou peří a zobáky ptáků či nohy malých zvířat. Svatební rituály se mění podle toho, o jaký jde kmen. Bontokové mají ritu- ál zvaný „dadawak“, skládající se ze čtyř fází. Na první schůzku je ženich doprovázen přáteli. Záminkou je před ání dárku nebo otopového dříví. Akceptuje- li nevěsta dar, hned na druhý den musí být obdarována znova – tentokr át nějakým zvířetem, jež je upečeno na otopu z předešlého dne. Další fáze je nevěstina: tentokrát ona musí „vrátit“ dary, a to nejenom ženichovi, ale i jeho přátelům, kteří u ní byli poprvé. Čtvrtým vrcholovým krokem je svatba sama. Obdarovaným je při ní ženich, a to věnem v podobě pásu, zdoben ého mušlemi, korálky a slonovinou. Jestliže je po nějakém čase dvojice bezd ětná, může se rozejít a zkusit založit rodinu s jiným partnerem. Pak se celá anabáze rituálních návštěv a darů musí zopakovat.
TECHNOLOGIE ZABÍJENÍ
Kopí, štít a sekyra jsou třemi hlavn ími zbraněmi lovců lebek. Každý kmen má pro ně jiná jména, ale jejich smrtelné účinky jsou stejné. Dlouhým kopím je nepřítel zraněn a sražen k zemi, zahnutým spodkem štítu, přitisknut ým na krk, je pak „přišpendlen“. Dvě ostří těžké sekyry pak dokonají to nejdůležitější – jedním se utne hlava a druhým stáhne kůže. Dokonalejší technologii tohoto temného aktu si nelze ani vymyslet. Návrat s trofejí v podobě uříznuté hlavy byl vždycky obrovským triumfem pro celou vesnici. Lebka „fattoag“ byla někdy pohřbena pod zem poblíž ceremoni álního domu a až později exhumov ána a vystavena na vnější straně válečníkovy chatrče. Tak lze tyto lebky vidět někde dodnes. Obřady spojené s lovem lebek jsou vysoce strukturovanou náboženskou ceremonií zahrnující pomstu, smrt a individuální uchopení moci. Slouží k vyřešení mezikmenových spor ů a vlastně balancují váhy spravedlnosti. Primitivní svět lovců lebek vyžadoval k vysvětlení cyklů života přímý kontakt se smrtí.
RAKVE A MUMIE
Během pohřební ceremonie mrtvý bývá vystaven v sedící poloze v křesle. Vzpřímená poloha je dosa žena dřevěnými podporami v šatech. Jako pohřební místo používají bontočtí domorodci vápencové jeskyně. Nebožtík je nejprve vystaven ve svém křesle a potom je položen a za pomoci lan „upraven“ do polohy lidského plodu. Tělo, stočené do klubíčka, je pak v průvodu neseno jediným mužem, který ho předává dalšímu nosiči když se cítí vyčerpaný. Potřísni-li nosiče krev, je to pokládáno za dobré znamení. Rakve jsou vlastně 1,20 metru dlouh é části kmenů stromů, v nichž je po délce vydlabán prostor pro stočené tělo. Každá rakev je individuálním dí- lem s kmenovými vzorky a emblémy. Ukládají se do hlubokých výklenků jesky ň, jejichž chlad zpomaluje rozklad mrtvoly, což je v podstatě stejná myš- lenka jako když ve starém Egyptě ukládali mrtvoly mumifikovaných faraonů do útrob pyramid. Oproti Egyptu zde však chví individualismus, izolace mrtvých. Jinde v Bontoku umísťují rakve mimo jeskyně – zavěšují je pracně na skalní stěny. V tom případě jsou tělo a jeho příští schránka spouštěny odd ěleně a uložení nebožtíka v rakvi je dílem muže, spuštěného speciálně za tím účelem. Někdy je rakev popsána jménem zemřelého, a to tak výrazně, aby bylo čitelné i ze vzdálenějších míst údolí. V poslední době se někde přech ází i k pohřbívání v západním stylu, to jest s nebožtíkem nataženým na zádech.
POHŘEBIŠTĚ
Dvě hlavní pohřebiště v blízkosti Sagady, za městem Bontoc, jsou obtížně přístupné jeskyně lomiang a Matang. Ví se o vykradačích rakví, kteří doplatili na svou neznalost cesty a zřítili se do kaňonu pod pohřebiš- těm. Vysoké hromady „rakví“ jsou narovn ány těsně za jeskynním vchodem a vytvářejí masivní stěnu z vydlabaných nařezaných kmenů. Poměr kmenů lovců hlav k svým mrtvým odráží jejich hlubokou úctu k životu. Někdy působí provokativně nebo až komicky, jak se tato úcta projevuje tím, že s mrtvým se zachází jako kdyby byl naživu. Na rozdíl od typického pohřbu na Západě, je tu bdění u mrtvého pří- ležitostí k radosti z posledního styku s nebožtíkem. Sedící mrtvolu, vzpřímenou v dřevěném křesle obklopují na svých židlích příbuzní, jakoby seděli na nějakém večírku. Atmosféra je slavnostn í a po pohřebním rituálu se rozd ává jídlo a pití na oslavu obnovy života a neustávající plodnosti země.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Rituální lov lebek je na Filipínách ilegální více než sto let, ale zprávy o těchto prak tikách sahají až do sedmdesátých let našeho stolet í. Můj dávný přítel Lumatak z kmene Kaligů lidi lovil. Jinak by nesměl mít na hrudi tetování „fatok“. Podle Kaligů je lov lebek legalizov án v okamžiku, kdy je porušen „bopong“, což je jaký- si druh mírového paktu s okoln ími vesnicemi. Pomsta je pak skutečnou záležitostí cti celého kmene. Jejím zdrojem může být například náhodná smrt při lovu nebo sportu, jeli způsobena příslušníkem jin ého kmene. Podle tradice Kalingů se barví vlasy obětí lovců lebek narudo a připevňují se na kančí kly. Formují tak náramek zvaný „tuckar“, který se dědí z generace na generaci a používá se při rituálech a ceremoniích.
KREVNÍ MSTA
Cizincům se tedy doporučuje cestovat za lovci lebek s místním průvodcem, nejlépe příslušníkem kmene, který se chystáte poctít návštěvou. Moje průvodkyně Juliet byla malá žena okolo čtyřicítky, jež si mě přímo vyprosila, když jsem obědval v bontockém hotelu Mountain Inn, kde jsem byl za pouhý dolar na den ubytován. „Dovol mi, abych představila. Já Juliet,“ řekla tenkým vysokým hláskem: „Chceš jít rýžové terasy, pohřební jeskyně, domorodé vesnice? Já být průvodce! Jdu tam často předtím. Chceš jít se mnou?“ Souhlasila s tím, že mě vezme do sedmi kalingských vesnic, kde domorodci stále ještě žijí v primitivních chatrčích a nosí tradiční domorodý oděv. Dvouhodinová jízda náklaďáčkem po prašné cestě byl jediný spolehlivý způsob, jak se dostat do Tinglayanu, jednoho z největších měst v kraji Kaligů. Jenže před nedávnem jeden z řidi čů srazil kalingské dítě, které později zemřelo, což vedlo k tomu, že dopravní společnost provozující linku ji musela zrušit kvůli obavám z kmenové msty. Jediná přijatelná cena za život dítěte pro Kaligy byla vzít život jednomu z řidičů nějaké- mu nešťastnému návštěvníkovi Bontoku. Nakonec si Kalingové, frustrovaní nedostatkem potenci álních obětí, vybili zlost na jednom z jejich psů, čímž situaci svým vlastním způsobem vyřešili. Juliet mi vysvětlila, že tento způsob vendetty byl důsledkem porušení smíru ve zdejším kraji, a kdyby si Kalingové neporadili sami, hrozba vendetty mohla trvat desetiletí. nikdo z průvodců v Bontoku ani řidičů by se tu už nikdy nemohl cítit bezpečný.
UŠI A PENIS JAPONSKÉHO STUDENTA
Když jsme sjížděli dolů po cestě k Tinglayanu, kde jsme chtěli navštívit chatrč Julietina přítele, svěřila se mi náhle Juliet, že se hodně bála jet do jaké- koliv vesnice vyjme nejbližších tří. Vysvětlila mi, že kmen Bontok ů byl tradiční nepřítel Kaling ů a ona by se sama neodvážila příliš daleko do nitra jejich územ í. Varovala mě, že Kalingové navíc nedávno zabili mladého japonského studenta, jemuž uřízli uši a penis a nechali ho vykrvácet na cestě jako výstrahu dalším případným vetřelcům. Možná to byla určitá forma odplaty za brutální japonskou okupaci luzonské vysočiny na konci 2. světové války. Ale spíš byl zabit kvůli tomu, že se nach ázel v nepravý čas na neprav ém místě. Přímo naproti Tinglayanu přes řeku Chico jsou dvě horské velice snadno dostupné kalingské vesnice Ampato a Luplupa, a moje průvodkyně nebyla příliš ochotná doprovodit mě dál než právě tam. Tvrdila, že odlehlejší vesnice výš v horách mohou navštívit jen vskutku „blázniví“ cestovatelé. Kalingové jsou proslulí jako nejnevyzpytateln ější a nejvíce násilní z pří- slušníků horských kmenů, a přesto, že moje průvodkyně byla jinak schopná, musel jsem prakticky každému muži, kterého jsme potkali na stezce, dát nějaké všimné. Kalingové jsou nejlí- tější válečníci z horských krajů a guerillov é válka trvá v celém regionu už po desetiletí, přičemž každý požadavek Kalingů je vždy podpořen malým arsen álem kopí, mačet a pistolí.
FATOK ZNAMENÁ TETOVÁNÍ
V Ambatu, první vesnici na cestě za řekou Chico, se několik tuctů vyvý- šených chatrčí zvedá nad pevnou dlaž- bou z masivních kamenů vyzdvižených z říčního dna. Na idylickém pozadí řeky, džungle a hor jsem měl první pří- ležitost fotografovat skutečného lovce lebek. Muže se speciálním tetování „fatok „ na hrudi, které říká, že doopravdy „lovil lebky“ už jako mladý muž. Teď už byl starý a šedovlasý, ale jeho šlachovité tělo si zachovávalo pruž- nost. Pyšně nám předváděl výraznými barvami pomalovanou bederní roušku a v pravé ruce výhružně třímal dlouhé kopí. Kývnul nám na pozdrav, když jsme se přiblížili, a když jsem ho fotografoval, roztáhl ústa do širokého úsměvu. Bohužel jsme nebyli schopni vyzvě- dět o něm něco víc, dokonce ani jeho jméno, protože jsme nemluvili dialektem Kalingů.
POSVÁTNÉ MASO
Následoval jsem Juliet po stezce do druhé z níže položených vesnic podél Chika, do Luplupy. V luplupě, větší než Ambato, jsou chatrče a domy roztroušeny po kopcích, kde podle výšky tvoří jakási patra. Juliet mě vzala k nejstarší ženě ve vesnici a ukázala mi její tetov ání spadající z ramen až na zápěstí. Poznal jsem, že je to stejný vzor, jaký měla tetovaná žena nakládající těžké pytle na náš jeepney z Bontoku jen před pár hodinami. Zajímavé je, že tři ženy v Luplupě o sobě prohlašují, že jsou staré přes sto let; dovolily mi fotografovat její hustě potetované paže, když seděly na bobku před svými chatrčemi. Po celodenním přechodu horského hřbetu po schodech, ručně vysekaných do kamenů, jsme konečně v pozdním odpoledni dorazili do horské vesnice Tulgao, kterou tvoří vlastně dvě oddě- lené vesnice, jež spojuje kamenitá stezka. Východní Tulgao se skládá z hroznů chatrčí obklopující rýžové terasy, zatímco Západní Tulgao, kde se zrovna konal festival, má i budovy radnice a školy. Ovšem ani v jedné z obou částí Tulgaa není přívod elektřiny, pitn é vody, ani žádné moderní prostředky komunikace. Právě se rozbíhal festival iniciace, přijetí chlapců mezi muže. náčelníci Kalingů mě posadili na čestné místo na malé pódium, které sloužilo jako stanoviště, z něhož se přihlíželo právě probíhajícím hrám, tancům a rituá- lům. Domorodci porazili velkého vodn ího buvola čili „karabo“. Mohutné kusy syrového masa byly nasekány na velké kostky a pokládány na rozměrné banánovníkové listy ležící na holé zemi. Krev z buvola potřísnila všechno v blízkém okolí – zemi, vřící kotle i ruce vesničanů. Tři z velkých kotlů obsahující vnitřnosti a krev začaly vřít nejdříve. Během rituálních hostin pojídá elita kalingských mužů nejvybranější lah ůdky ze všech ceremoniálních jídel v izolaci od žen a dětí; toto je stará tradice Kalingů a platí bez výjimky. Když muži začali zaplňovat jedno z větších obydlí, které bylo výjimečné tím, že nemělo okna, otočil se jeden z nich, pokynul mi prstem a ukázal, abych jedl s nimi. Uvnitř hlíny tři neohoblovan á prkna, jež se zdála být jedin ým místem jakžtakž vhodným pro „stolování“. Rýže téměř zkapalněná ve vroucích hrncích a mísy plné masa byly přeneseny zvenčí a položeny na prkna, zatímco šest či sedm hodnostářů se k nim přikrčilo, já mezi nimi, a jali jsme se pořádat všech ty delikatesy. Kalingští mužové spořádali své jídlo v cuku letu a opustivše mne poznenáhlu, nechali mě samotného pokračovat v pojídání gumového masa. Když jsem dal najevo nepokoj, vzal jeden z vůdců visací zámek a pověsil ho zvenčí na dveře, aby mě ochránil od dotěrností hladových vesničanů. Většina těchto domorodců pojídá maso jen několikrát za rok, při zvláštních příležitostech jako napří- klad při pohřbech, svatbách a nábo- ženských rituálech, protože čerstvé maso je velkou vzácností a ve vesnic ích neexistují takové vymoženosti civilizace jako lednička nebo dokonce mrazák. Je známo, že během tradičních slavností nad sebou polo- šílení vesničané ztráceli kontrolu a vrhali se a chňapali po posvátném mase. Aby se tomuto zabránilo, dostane každá osoba ve vesnici na konci rituálu svůj podíl na mase. Kusy masa jsou propíchány tlustými rákosov ými stvoly, aby si každý z domorodců mohl svou porci snadno odnést do chatrče.
NA LOVU S LUMATAKEM
Na slavnosti jsem potkal Lumataka, lovce lebek, který měl stejné tetov ání, jaké jsem už předtím viděl v Ambatu na konci slavnosti. Lumatak sice vypadal už přinejmenším na sedmdesát, ale i když jeho tvář byla vyzáblá a poznamenaná časem, udr- žoval se v kondici lovem a sběrem plodin. Chtěl prodat několik sekyr typických pro lovce lebek za přemrštěnou cenu, ale protože jeho hruď pokrývalo ono cenné tetov ání, věřil jsem i autenticitě sekyr a bez smlouvání jednu koupil. Díky dobr ému obchodu přistoupil i na moji prosbu, abych mohl strávit následují- cí den s ním. Dokonce se mezi námi utvořil vztah vzájemné úcty a ryzího přátelství. Byl to neobyčejný muž a podivoval jsem se jeho nepředstírané životní vyrovnanosti a síle. Privilegium fotografovat jednoho z posledních opravdových kalingských lovců lebek mi bylo ponecháno ještě celý další týden; trávil jsem s ním čas na jeho rýžových políčcích, při přípravě jídel, ba dokonce i lovem v blízké džungli. Jak jsem později zjistil, v celém Tulgau zbývali už jen tři žijící skuteční lovci lebek. Jeden z nich umíral v oblastní nemocnici, další právě pobýval na návštěvě u své dcery v sousední vesnici, a tudíž jediný, který dlel momentálně v Tulgau, byl můj nový přítel. Řekl mi, že jedině ten válečník, který řezal hlavy, má privilegium nosit tetování „fatok“ na své hrudi. Kdokoliv, by nosil toto tetování a přitom v životě neuřízl žádn ému hlavu, byl by veřejně zesměšněn. Po dvou dnech, kdy bez přestání pršelo a my jsme se nemohli hnout z místa, rozhodl jsem se přemístit do vesnice Bot-Bot. Smutně jsem se lou- čil s Lumatakem: „Navždy si zapamatuji tebe i tvoji neobyčejnou pohostinnost. Naučil jsi mě mnoho nových věcí, které ty vstřebáváš celý život, ale já jsem o nich nikdy nevěděl. Možná, že způsob života vás, Kalingů, je pro ducha lepší, než je život mých lidí.“ Lumatak byl hrdý na má slova, dokonce vypadal pohnut ě, když odpovídal: „Na shledanou, můj nový příteli. Vrať se zpátky, budeš-li moci. Ty jsi Američan a já jsem Kalinga,“ dodal na závěr, „ale v mém srdci jsme všichni z jednoho kmene.“
KRÁSNÁ MALONG
Poté, co jsme opustili Tulgao, podnikli jsme s mojí průvodkyní okružní cestu přes Bot-Bot a Ngibat až do Tinglayanu. Když jsem se na chvíli zastavil k odpočinku, přišla ke mně atraktivní kalingská dívka. Ještě ani dvacetiletá, naplňovala pro mě Malong, jak se jmenovala, ideál kalingsk é krásy. Byla oblečena do tradiční sukně „ai-in“ a krátké žluté bluzy. Upřeně se na mě zadívala velkýma hnědýma očima a přátelsky se představila. Mluvila trochu anglicky a nepatrně se znala i Juliet, ale rychle odvrátila svoji pozornost ke mně: „Já Malong. Tohle moje místo a vítám tě. Já velmi šťastná vidět nová tvář s Juliet. Jak říkat ti?“ Usmál jsem se a řekl jí své jméno, které zopakovala a pak se zeptala: „Chceš jít? Chceš jít tohle?“, ukazovala na nejbližší chatrč. „My jít!“ Vylezl jsem za ní po žebříku a ocitl se v místnosti zapln ěné od podlahy ke stropu sušící se marihuanou. Malong otevřela starý dřevěný kufr opřený v rohu místnosti a vyndala z něj cosi zabaleného do novinového papíru. Pak s to jala pomalu rozbalovat, až odhalila kus tmavě hnědé hmoty, což byl, jak mi vysvětlila, hašiš. Trochu zaskočen jsem s ní vyšel před chatrč a přihlížel tomu, jak dává každému z mezitím se shromáždivších vesničanů po malém kousku hašiše, který zanedlouho poté skončil v jejich dýmkách a byl s pocitem štěstí vykouřen. Po více než hodině kouření se domorodci začali chovat poněkud výstředně. Jeden mladý muž vypadal jako by se vrátil skrze generace až daleko do dob, kdy naši předkové byli ještě zvířaty. Začal totiž zuřivě štěkat na pálící slunce, které se asi v jeho představách přeměnilo v zavilého nepřítele. Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil přibližující se Malong, jak mi ukazuje, abych šel za ní. Zakřičela: „Tady jdeš? Jdeš ty! Sem ty jdeš teď!“ Zvědavost ve mně převážila, následoval jsem jí tedy po úzké stezce přes několik mýtin a pak dolů po prudkém srázu směrem dál od vesnice. Připadal jsem si, jako kdybych stíhal divoké zvíře, které si snadno udržuje bezpečnou vzdálenost od lovce. Malong mě dovedla k malému potoku, u něhož stála osamocená chatrč ze slámy. Následoval jsem ji po žebříku do chatrče a obával jsem se, že je to další skladiště marihuany, ale když jsem stanul u vchodu, spatřil jsem Malong už svlečenou do naha nabízející mi nevinně samu sebe.
RITUÁLY IFUANGŮ
Jak jsme byli blíž a blíž k centru vesnice, viděli jsme, že v centru se něco děje. Už na okraji vesnice jsme slyšeli rituální zpěv. Brzy jsme narazili na hlouček domorodců. Právě zabili kuře a studovali jeho vnitřnosti. Pozorovali jsme z uctivé vzdálenosti, jak se zaobírají játry, jak je pokl ádají na dřevěnou krabici na zemi a jak si pak připíjejí rýžovým vínem. Teprve potom obrátili pozornost na nezvykl ý pár návštěvníků. Jeden ze čtyř, malý štíhlý muž příjemného vzhledu k nám popošel se sympatickým úsměvem. Představil se jako Gem-O. Ptal jsem se ho, co právě dělali, a dostalo se mi vysvětlení, že jsou všichni knězi Mom-baki a to co dělají ja canao, rituál Ifugaů na zahánění nemoci. Na řadu přišel kohoutek. Rozpárali mu hrdlo¨po tom, co ozvučil ceremonii nejméně tuctem poplašných zakokrh ání. Gem-O byl po většinu času normálním vesničanem. Jakmile se však ujal role šamana Mom-baki, stal se posvě- ceným individuem a jakoby se měnila sama jeho podstata: jeho duch byl celý v moci boha. Soustředil se plně na oběť kuřat, vypouštěl z nich krev a pečlivě studoval jejich játra, aby pak na základě toho studia sdělil rodině nemocného pacientův příští osud. Po obětech se zdál být každý účastník ceremoniálu spokojen s výsledky. Zeptal, jsem se, mají-li na prodej nějaké artefakty. Gem-O odkráčel beze slova do nejbližší chatrče a rychle se vrátil s balíč- kem zachumlaným v látce. Když ho rozbalil, objevila se lebka zčernalá vě- kem. Řekl, že ji dostal od otce, který umřel asi před čtyřiceti lety. „Ulovil“ ji na výpravě do sousední vesnice Cambulo. Nemohl jsem uvěřit, že by mi byl ochoten prodat tak cennou trofej a trochu jsem i váhal obchodovat s lidský- mi pozůstatky. Neměla sice spodní čelist a na horní byla pouze dva zuby, ale byl to velmi pregnantní důkaz autenticity vyprávění o zdejších lovcích lebek. V té chvíli zapomínaje na probl émy, které mě čekaly při vysvětlová- ní celním inspektorům ve Státech co je to za suvenýr, přijal jsem šamanovu nabídku na zakoupení jeho rodinn ého pokladu. Když byl obchod nasmlouván, Gem-O mě pozval pojíst do své chatr- če. Sešli jsme na cestu klikatící se terasami rýže a chatrčemi. Ale u Gem-Oa naneštěstí nebylo žádné jídlo. Navrhl proto, abychom si něco šli ulovit. „Žena nepřijít zpátky. Šla do džungle pro jídlo. Nepřijít zpátky.“ Sledoval jsem ho, jak vyráží se svým psem, kopím, mačetou a rattanovým košem na zádech. Ptáci, ještěrky, divok á prasata, to všechno mohlo být jeho úlovkem, stejně jako jedlé rostliny nebo kořínky. Tak dlouho jsme se procházeli bu- šem, až jsem cítil vyčerpání a požádal jsem ho o návrat. Ale nebylo mu po chuti nechat lovu tak brzo, a tak jsme pokračovali dalších několik hodin, až jsme se zastavili u horského pramene. Napil se a při rozhlížení po okolí našel hada, zakousnutého do výra. Ani had, ani pták už nežili. Zabili se navzájem. Gem-O nacpal obě čerstvé mrtvoly do svého košíku a dali jsme se na pochod zpět. Byl vyloženě nadšen tím, že získal kořist bez námahy. V příš- tích dnech si udělal náhrdelních z hadovy páteře a výrovy křídla, hlavu a zobák zabudoval do něčeho, co slou- žilo jako pokrývka hlavy při jeho povinnostech kněze.
SMLOUVA S NESTOREM
Na naší cestě zpátky našel ještě velikou větev, již si hodil na rameno. Vysvětlil mi, že dřevo z větve poslouží pro oheň. Hada rozpůlil, sotva jsme došli do jeho chatrče. Odnesl půlku sousedovi a dostal za ni láhev laciné- ho místního ginu. Byl tou výměnou zřetelně potěšen a pořádně si přihnul. Položil maso na doutnající uhlí, zbylé z jeho ranního ohně. Po dlouhém dni jsem byl unavený a hladový a hadí maso mě trochu vzkří- silo. Žvýkali jsme ho a srkali k němu teplý gin a něž jsme dojedli a dopili, byli jsme přátelé. Než jsme tu první noc usnuli, informoval mě Gem-O, že za tři dny se odehraje Mom-baki, rituál sklizně. Sly- šel jsem už o něm a tím víc jsem se na něj těšil, ale Gem-O mi sdělil, že nem ůžu počítat s jeho návštěvou, nebudu-li mít osobní pozvání od Nestora, největšího farmáře v Batadu. Byl jsem tím trochu zabrzděn v nadšení, ale usnul jsem, slibuje sám sobě, že pro pozvání udělám, co bude v mých silách. Příští ráno jsem požádal Gem_o, aby mě vzal k Nestorovi zkusit, jestli můžu být přítomen rituálu žní. Po několika hodin ách se nechal obměkčit a vzal mě k malému hroznu chatrčí poblíž centra vesnice. Očekával jsem, že uvidím blahobytného majitele polí, ale místo toho jsem zastihl rozcuchanou patol ízalskou figurku. Nestor vypadal podvyživený a nemocný, byl jsem proto opatrný a moc jsem se nepřibližoval. Gem-O mě představil jako někoho, koho zajímají tradice Ifugaa. Ještě v obavách že se něčím nakazím, řekl jsem mu pevně: „Nestore, já respektuji váš lid a jeho zvyky. Přišel jsem, abych žádal o povolení být při ritu álu sklizně rýže. Mám vážné důvody, proč ho chci vidět. Chci ho zachytit, aby zůstal zachován historii. Tady mám kameru. Zvyky vašeho lidu budou žít v mysli lidí z celého svě- ta.“ Nestor chvíli přemýšlel a pak řekl: „Můžeš být při ceremoniálu když dáš našemu lidu prase a tři kuřata na naše oběti“. Ujistil mě, že bude muzika a tanec a že pro rituál užije všechny tři své sošky „bulul“. Přijal jsem podmínky příliš rychle, takže Nestor okamžitě přidal ještě další: „tři čtvrtky ginu.“ Podezřívaje ho, že ve dnech, které zbý- vají do rituálu, bude stupňovat požadavky, vytáhl jsem kuličkové pero a list papíru a sepsal jsem smlouvu. Přečetl jsem ji nahlas a nechal si odkývat souhlas. Pak jsem mu papír podal a požá- dal ho, aby tam otiskl palec. Těsně předtím mne však požádal ještě o 1000 peset v hotovosti. Nezbývalo mi než souhlasit. Měl jsem smlouvu a to se později ukázalo jako velmi prozíravé.
RITUÁLY SKLIZNĚ
Rituály začaly o dva dny později. Přišel jsem k Nestorovi se svou kamerou a odevzdal jsem mu tři lahve ginu. Prase a kuřata už jsem zaplatil předt ím. Tisíc peset zaplatím až po ceremonii, jestli půjde všechno podle plánu. Mezi účastníky byli i Nestorův syn a matka. Narciso, Gem-O a dva další knězi začali rituály fanfárou. Obětování vepříka proběhlo ve všeobecném nadšení. Fotografoval jsem tanečníky, jak se pohybovali podle rytmu gongů. Po půl druhé hodině však se projevily účinky ginu a kdekdo z davu byl opilý. Nestor mě náhle požádal o dalších sto peso pro každého ze čtyřicítky oslavovatel ů. Má trpělivost ale byla u konce, a tak jsem k klidem odmítl platit cokoli komukoli. Viděl jsem do té chvíle jen jeden tanec a jeden rituál a opilí účinkující mi znemožňovali další prá- ci. Musel jsem myslet na to, abych měl prostředky na návrat. Nestorova reakce byla ta, že začal opilecky křičet: „Nemůžeš mi to odmítnout. Já jsem bohat ý! Bohatý! Bohatý!“ a najednou se obrátil a utíkal bez vysvětlení z vesnice. Už jsem udělal pár dobrých snímk ů nejdůležitějšího rituálu v Ifuagu, takže jsem přemýšlel o tom, že zmiz ím, nežli se scéna s opilci nějak zdramatizuje. Předal jsem 500 peso Nestorově matce. Sice jsem slíbil platit tisíc, ale to bylo za podmínky, že proběhnou všechny slíbené tance a oběti. Považoval jsem svůj dluh za zaplacený. Vrátil jsem se do své chatr- če, sebral věci a vydal se zpátky.
V SOUDNÍ SÍNI
Do města jsem se vrátil s velk ým štěstím a unavený k smrti. Náhodou se mi podařilo v noci získat dopravu vozem a s ostatn ími pasažéry jsme začali všichni zpívat a žvýkat betelové ořechy, nabízené jedním z cestuj ících. Upadl jsem do námě- síčného stavu. V jedné chvíli jsem musel usnout, ani jsem si pak nepamatoval, jak jsem se dostal do hotelu a do postele. Vzbudily mě až údery na dveře mého pokoje v People´s Lodge. Nestor a dva jeho kamarádi stá- li přede dveřmi v doprovodu policisty z Banaue. Chtěli od něj, aby mě zavřel pro nezaplacení celého závazku při včerejší ritu- ální oslavě. O půl hodiny pozd ěji jsem stál v provizorní městské soudní síni před stejn ým policistou, ale tentokrát v roli úředníka soudu. Nestor mě hněvivě obžaloval, že jsem ho podvedl. Vzpomněl jsem si na dokument, sestavený ve vesnici a vyndal jsem ho z kapsy. Podal jsem ho úředníkovi, vysvětluje mu, že jsem obdržel jenom půlku domluvených slu- žeb a že jsem už platil za prase, tři kuřata a tři lahve ginu. Překvapený soudce četl pomalu text a pak se zeptal Nestora, jestli otisk palce byl opravdu jeho. Jist si vítězstvím, Nestor to potvrdil a policista se ponořil do myšlenek před vynesen ím verdiktu. „Stěžující si strana,“ prohlásil pak, „musí vrátit všechny pen íze které jsem jí vyplatil, protože poru- šila smlouvu tím, že se opila na veřejnosti a nebyla schopna splnit plné znění smlouvy. „ V náhlé panice z nečekaného obratu vyskočili Nestor a jeho druzi ze sedadel, vyběhli ze dveří a hnali se přes malé nádvoří ven. Popošel jsem k oknu a bavil jsem se pohledem, jak prchají přes tržnici kolem udivených prodavačů a plaší přitom slepice a prasata.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
1. lekce JEŠTĚ NEŽE VYRAZÍME…
… obrníme se největší možnou mírou trpělivosti, kterou kde seženeme, neb musíme mít na paměti, že nejedeme do obyčejné arabské země, kde se nejjednodu šší úřední úkony řeší několik hodin až dní. To by bylo příliš jednoduché. Každý jednotlivý, dílčí úkon v úkonu je třeba znovu a zvlášť platit, abychom po několika minutách-hodin ách-dnech (nehodící si škrtněte) zjistili, že budeme znovu platit za tytéž, případně jakékoli jiné, nesmysly. Připrav íme se na to, že nás do jednotliv ých zemí v celé oblasti nebudou chtít jen tak pustit, a když už nás do nich pustí, nebudou nás chtít jen tak vypustit. Zjistíme, že budeme platit, platit a platit. Víza, letištní poplatky, vstupní poplatky, tranzitní poplatky, „odjezdovou či odletovou daň“ (departure tax), další víza a jiné poplatky, které jsme, jak posléze zjistíme, již několikr át platili. Budeme prostě platit „jak mourovatí“ mourovatým (mourovatí prominou).
2. lekce NEJDŮLEŽITĚJŠÍ FÁZE
Nemá smyslu pokoušet se o fonetick ý přepis arabského písma a důrazn ě bych varoval před pokusy o vyslovení, protože jemnou změnou výslovnosti lze někdy docílit naprosté změny významu. Vystřihněme si proto příslušné nejdůležitější fráze a v rozhodn ém gestu je podstrkujme oslovovan ým osobám pod nos. Dobrý den. Cože, jaké poplatky? My už vízum máme. Ne, nic vám platit nebudu! Pusťte mě, člověče! Kde jsou naše zavazadla? Kolik budu platit? To je moc. To už je příliš! Nechte mě být! Kam mě to vezete? Za co? Proboha, za co? Na shledanou.
3. lekce JAK SE TAM DOSTANEME
Letadlem nikoliv. Vzhledem k trvaj ícímu embargu je letecké spojení s Bagdádem zcela přerušeno a jeho obnoven í není v dohledu. Nezbude nám, než zakoupit letenky do hlavního města Jordánska – Ammánu (KLM přes Amsterdam, Air France přes Paříž: prvn í varianta je o poznání levnější), a z něj vyrazit do Bagdádu po zemi. Lze i pěš- ky, leč vůz bude pro překročení jordánsk é pouště jistě příhodnější. Taxi z Ammánu do Bagdádu přijde na 100- 200 amerických dolarů (záleží na komplexn ím dojmu, který v taxikáři vyvoláte svou gesticko-mimickou vložkou při smlouvání), jízdenku na autobus koup íte asi za 20 dolarů, připravme se však na nepříliš pohodlnou 15-25 hodin trvaj ící cestu. Ono velké časové rozpětí je způsobeno libovolně dlouhou zast ávkou (vzhledem k délce spíše zástavou) na jordánsko-irácké hranici. Pokud se nám během dvou hodin poda ří upoutat pozornost nadmíru dů- ležitě se tvářících jordánských celníků a poté přesvědčit jejich irácké kolegy, že nejsme imperialistický špión, je namístě gratulace!
4. lekce UBYTOVÁNÍ
Možnosti ubytování jsou široké, stejně jako jejich cenové rozpětí. V Jordánsku, které je relativně dražší zemí (hotely v průměru 20-40 dolarů na noc per capita) je možná lepší využít služeb hotelu (do 10 dolarů), kde navíc budeme mít možnost poklábosit s plej ádou nejrůznějších bytostí z celého světa. Ty nejdivnější bytosti jsou obvykle američtí studenti prahnoucí po dobrodružství, resp. poněkud zběsile hledající vlastní identitu, nové nábo- ženství nebo cokoli jiného. Většinou se snaží zahnat nudu. V Iráku je cenov é rozpětí snad ještě větší – smlouvejte. Nevšímejte si toho, že se to nehodí, stále smlouvejme a tu a tam nabídněte bakšiš. Většinou to funguje.
5. lekce LIDÉ
Iráčané patří k nejpříjemnějším a nejpohostin ějším lidem na světě… Vzhledem k promořenosti obyvatelstva tajnou policií ja však lepší mít se na pozoru komu co říkáme. Je to jednoduch é – vzpomeňme, jak to u nás vypadalo před sedmi lety a představme si, že místní režim je výrazně drsnější.
6. lekce JÍDLO A PITÍ
„Nebojme se!“ by mělo být naší prvn í zásadou. „Buďme opatrní!“ druhou. Zásadně nepijeme žádné nelahvovan é nápoje, hlavně ne vodu. Dostat úplavici či jakoukoli chorobu tak daleko od domova není nejpříjemněj- ší. Co se týče irácké kuchyně – je skvě- lá. Bohatě kořeněná, plná a přitom lehká, bohatá na zeleninu. nejlepší bašta v Bagdádu jsou jehněčí nožičky s opékanými brambůrky (hotel Meridian – Palestine). Pokud zatoužíte po ně- čem opravdu fantastickém, dejte si v jedné z místních restaurací – „mosguf „ – pečenou rybu, která vzhledem připomíná kambalu, chutí pak křížence mezi pstruhem a „safriti“, červenomo řskou sardinkou. Je to vážně vynikající. Pokud se ocitneme v situaci, kdy prostě budeme muset něco sníst (pozvání, recepce etc.) NEVRHEJME se po hlavě do něčeho, co neznáme, proto že pokud to nezvládneme (například vařené skopové v divné, ostře zelené omáčce, která ještě divněji a ostřeji i chutná, někomu prostě nesedne), váž- ně urazíme hostitele. To není dobré. Obzvláště když uvážíme, že v této zemi panuje již dva roky stav, označovaný experty OSN za „malnutrition“ obyvatelstva. Čeština má přiléhavější termín – hladomor.
7. lekce KUDY KAM
Náš první cíl bude zřejmě Bagdád. Je to velké, placaté, svým způsobem zajímavé a svým způsobem krásné i ošklivé město. Za chvíli však zjistí- me, že kromě Saddámových monstrpomn íků a mohyl v něm k vidění mnoho není. Snad leda Saddam City – chudinská čtvrť, do níž se údajně bojí vstupovat i jinak všemocná policie. Nelze doporučit. Co naopak lze vřele doporučit, je návštěva historického Babylónu, kter ý je v posledních letech nákladně rekonstruov án. Uvidíme zda mimo jiné první asfaltovou silnici na světě, místo, kde – jak se traduje – zemřel Alexandr Makedonský i části původních staveb biblického města. Na některých cihlách lze dokonce po tisíciletích číst: „Tato cihla byla vyrobena za éry panování božského krále XY…“, na jiných pak (po několika málo letech): „Tato cihla byla vyrobena za vítězné éry panování prezidenta Saddáma Husajna…“. Na místě, kde snad – podle iráckých archeologů, kteří se ve svém mínění rozcházejí se svými německými kolegy – měl stát jeden z divů světa – Sedmiramidiny zahrady – nechal megalomanský diktátor postavit jeden ze svých proslulých „domků“. Saddámův „domek“ v Babylonu je betonová bestie o hraně sto metrů a patří prý k nejmenším. Saddám jich má po celém Iráku něco mezi třemi až čtyř,o sty. Skromný prezident. Dalším místem, jež bychom si rozhodn ě neměli nechat ujít je Karbala – jedno ze svatých míst islámu, proslul é svými dvěma nádhernými zlatými mešitami, stojícími sto metrů od sebe. Karbala však také patřila k jednomu z center povstání proti Saddámu Husajnovi, takže v těsném sousedství zlat ých chrámů dodnes stojí rozvaliny a domy, nesoucí stopy prudkých bojů. V okamžiku, kdy opustíme Bagdád, zjistíme, že na všech silnicích jsou ve víceméně pravidelných intervalech dvaceti až třiceti kilometrů rozmístěné „check points“, stanoviště nějakých ozbrojenců (policie, armáda…?), snažících se kontrolovat naše doklady, pří- padně zavazadla. Nebude nám, než si na to zvyknout. Nic neplaťme!
8. lekce PRVNÍ ZATČENÍ…
…je v podstatě banální záležitostí, která v naší paměti již v krátkém časov ém odstupu nabývá romantických kontur tolik připomínajících jiné činnosti, které jsme též kdysi prováděli poprvé. Jistě, jsou i výjimečná zatčen í, pokračující vězněním a končící nikoli bláhově očekávaným propuštěním, ale popravou, jak by mohl vypravovat anglický novinář, pan Bazoft, kdyby nebyl před několika lety zatčen, vězn ěn a popraven. zatčení je však v Irá- ku celkem všední věcí, neb se jako neznalí místních poměrů budete v podstat ě neustále dopouštět nějakých zlo- činů. Vlastnictvím pasu „špatné země“ a podvratné literatury počínaje, jakoukoli nedovolenou činností (jakákoli jiná než dovolená činnost je činnost zakázan á) konče. Nejoblíbenějším obviněním irácké policie, armády, strany či vlády je – vzhledem k našemu cizozemectví – špionáž. Nepropadejme panice a neztr ácejme naději. Jestliže naše velvyslanectv í v Bagdádu ví o našem pobytu v zemi, je dost dobře možné, že jeho pracovníci budou místní úřednictvo tak dlouho „prudit“, že vymůže naše propu štění. Navíc vlastnictví českého pasu není zdaleka tak otřesným zločinem, jako vlastnictví pasu britského, potaž- mo amerického. Venkoncem jsme z toho vyklouzli lehce, zlomeniny se obvykle rychle hojí a za pár let i drobné jizvy po noži zmizí.
9. lekce DRUHÉ ZATČENÍ
…není dobré. Nabízí se srovnání s tradičním arabským zvykem – po obědě musí host dostat kávu. Chce-li, může dostat i druhou. Naservíruje-li však hostitel třetí kávu, znamená to cosi jako „jsi můj host, který je nedotknuteln ý a mou povinností je pohostit tě. Ještě dnes však odejdeš z mého domu a města. Jinak zemřeš!“ Druhé zatčení je jako třetí káva. Zmizme než bude zle,… pokud už není. 10. lekce DOMŮ? Pokud jsme propluli úskalími 8. a 9. lekce, jsme zřejmě na cestě domů – skvělé! Teď zbývá už jen maličkost – absolvovat opět nejen únavnou cestu, ale i dech beroucí vyjedn ávání a handrkování s uniformovan ými knechty všeho druhu, viz 1. lekce. Pokud jsme se ale dostali dovnitř, ven to jít také musí, a tak se hned poté co vyřešíme problémy se zrušenou rezervací letenky do Evropy a vyčkáme následujícího spoje, který leží za dva dny, můžeme pohodlně rozložit na palubě letadla, požádat o sklenku skotské (bez ledu, prosím), vzkřiknout mocným hlasem: „Dokázali jsme to!“ a ptát se sami sebe, jestli nám to stálo za to. Asi ano, jinak bychom to zřejmě nedělali.
