autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL ZDENĚK KOMPERT
Potulný kolotoč“ Adidas Streetball Challenge ´96 začal svoji velkolepou pouť v Ústí nad Labem. Ústeckým Lidickým náměstím se od ranních hodin ozýval jásot několika stovek, snad tisíců mladých diváků. Streetball je hru především pro mladé lidi. Proto ke správnému „mači pod košem“ pat ří i kvalitní muzika. Skupiny Rap Masters, Maxim Turbulence, Blondes doslova rozdováděly přihlížející. K programu patřily i soutěže pro diváky ve zpěvu a tanci. Nálada byla skvělá, počasí se ten den také povedlo. Hrálo se ve čtyřech kategoriích. Do národního finále do Prahy však postoupilo jen vítězné družstvo mužů od 16 do 20 let. Mladá hra zvaná streetball z anglick ých slov street (ulice) a ball (míč), jejíž název by se dal přeložit jako pouliční košíková, se vyvinula na amerických ulicích. Ve Spojených státech, kde je košíková sportem číslo jedna, prý visí basketbalový koš na každém domě. Kluci, kteří nenašli dostatek prostoru na opravdové basketbalové hřiště, házeli na jeden koš. Jim tedy vděčíme za turnaje, které každoročně pořádá společnost Adidas po celém světě. Už dnes se pořádá mistrovství světa ve hře, která si získala velkou oblibu diváků i sportovců. Loni to byla Barcelona, která přivítala sportovce. Letos, v první polovině září, bude městem streetbalu Budapešť. „Už teď držím palce našemu týmu, který vyjde z Prahy“ řekl Láďa Navrátil, vítěz kategorie D, tedy muži nad 21 let. Co tě přivedlo na streetballová hřiště? Už asi dvacet let hraji basket, dnes už sice za „staré pány“, ale košíková je mi stále velice blízká. Dali jsme dohromady mužstvo. Kluci mne přemlouvali spíše z „hecu“, aby jsme si vyzkoušeli zase něco nového. Streetball a košíková, co mají společného? Snad míč. Míč? Hraje se míčem na košíkovou na jeden koš, který je stejně velký, ale už odrazná deska je jiná, menší hřiště, jiné „lajny“ i bodování je jiné. Povrch je také jiný. Zrovna v Ústí byl povrch dost těžký, nedalo se ani driblovat. Míč od kamenů na náměstí odskakoval téměř neovladatelně. To se třeba s palubovkou v hale nedá srovnat. Streetballové družstvo tvoří čtyři hráči, z nichž jeden v průběhu hry střídá. Podstatný rozdíl je také v tom, že tady není rozhodčí. Kdo má na hřišti poslední slovo? Hráči. Každý si říká o faul sám. Doslova kdo si co urve, to má. Když se to mydlí nekouká se nalevo napravo. Ten, kdo hraje streetball po několikáté a má vžitá pravidla, je ve výhodě. Ví, kdy si má říci o faul, a než se druhý mančaft přizpůsobí, musí se smířit s prohrou, musí potom přidat v dalších zápasech. Přečíst si pravidla nestačí, musíte si to zkusit, sáhnout si na míč, vžít se do toho. Pak to jde. Od pořadatele je na hřišti jen takzvaný přihlížející, který by měl rozhodovat sporné míče, ale mohu říci, že ani jednou nezasáhl. Hráči si to vyřešili mezi sebou. Jak se bodují vhozené koše? Každý vhozený koš jeden bod, jen za čárou platí za dva. Je to něco jako trojky v basketu, ale zas je to podstatn ě blíž. Bylo těžké přejít najednou od košíkové ke streetballu? Samozřejmě, byli jsme zvyklí z „čun- či“, že se doskočí, „vydribluje“ a hraje se dál. U streetballu ne, tady se doskočí, vezme se míč a vyhazuje se z autu. Po koši se tedy nepokračuje ve hře. Z počátku, ten první zápas nám to dělalo starosti. Vysvětli laikovi slovo čunča! To je v košíkové hra na jeden koš, když se sejde málo hráčů na tréninku, tak hrají dva na dva, tři na tři čunču na koš, podle toho kolik se sejde hráčů. Dá se říci, že nejlepší v basketu nemusí být nejlepší ve streetballu? Je to tak. Porazili jsme i prvoligové hráče z Děčína. Ovšem je nutné, aby člověk měl ten míč osahaný, jinak by byl problém se do koše vůbec trefit. Jaká byla atmosféra a diváci v Ústí? Atmosféra je úplně jiná než při košíkové, tady v Ústí to bylo něco fantastick ého. Hřišťátko je hrozně malé asi pět krát pět metrů, diváci stáli asi krok za lajnou, s lidmi jsme měli mnohem lepší kontakt než na palubovce. Úplně jinak se hraje tam, kde nejsou lidi, než tam kde vám doslova dýchají na záda. Bylo to fajn. Co pro tebe dnes streetball znamená? Pro mne to bylo příjemné zpestření přejít z haly na kousek asfaltu. Výhodou je, že stačí malý plácek, koš a můžete hrát. Je to hlavně pro mládež, aby se na sídlištích „chytla“ sportu a potom ať se rozhodnou, co je jim bližší. Myslíš si, že má streetball na to, aby se stal závodním sportem? Hra je to pěkná, ale zatím ve vývinu, ani pravidla ještě nejsou ustálená, částečně se mění podle podmínek.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
K vilce bratří Čapků to mám z domova, co bys kamenem dohodil. Občas se jdu tím směrem projít, vejdu do tiché a kraťoučké uličky, která se do uřvaného velkoměsta hodí jako vycíděné lakýrky k trampskému táboráku. Kroky mě neomylně, jako přesný kompas, vedou k tomuto domu. Postojím před ním v pokoře a úctě, jak se sluší před vchodem do katedrály, pod jejíž vznosnou klenbou hodlá člověk ulevit zapeklitým trablům a zkoušené duši. Na sloupku vedle branky pořád visí tabulka se jmény obou bratrů. Divíte se? Já ne. Oni přece tady pořád bydlí, jsou zde s námi, jen stačí přivřít oči. Ze zahrady slyšíte Dášenčin štěkot a klapot zahradnické motyčky, jindy zase hlahol „pátečníků“ pod košatým stromem a cinkot nakvap ukrývaných sklínek vína, protože právě přijel na kus řeči pan prezident, po výtce zapřisáhlý abstinent. Kdo čichne jednou k novinařině, při prvních batolivých krůčcích po redakč- ních chodbách se holedbá – alespoň v duchu – domněnkami hraničícími s jistotou, že bude psát přinejmenším jako Čapek. Mnozí si myslí, že už ho dávno trumfli. Obvykle tenhle blud každého soudného novice kvapně opustí jako nevěrná milenka. U jiného přetrvá a zakousne se mu do mysli jako zarputilý buldok, ale ouha: takoví pak celý život přednášejí kdekomu o novinách, aniž by kdokoliv o nich věděl, že jsou novináři. Kolik pokory na rozdíl od těch, kteří jistojistě hodlali zaplnit vitríny v Památníku písemnictví výplody, vhánějícímu mrtvičnou barvu do tváří učitelů pomocné školy, projevila taková vládkyně slova, jakou byla Olga Scheinpflugová!
Když se po mnoha letech po Čapkově smrti, dávno po druhé světové válce, vypravila s Čedokem do Belgie a Holandska, netroufla si napsat o zážitcích z cest víc než několik strohých řádek: „Po Čapkovi je těžké psát o tom všem i o těch kravách okolo větrníku, před kostelem, na fotbalovém hřišti.“ Přihlašuji se k těm slovům: je to těžké, ba zhola nemožné. Ani sebelepší a nejvýkonnější počítač vám nepodá pomocnou ruku. Má sice mozek, ale chybí mu srdce. Bez něj nenapíšeš kloudnou řádku. Čapek neznal počítače, ale nešť: vsadím se, že by zůstal i dnes věren obyčejnému peru a kalamáři s inkoustem. Miloval noviny. Nevysedával zbytečně v redakci a netratil čas klábosením. V Lidovkách to ani nebylo zvykem. Zjevil se vždy v pravý čas s rukopisem v ruce. Říkal, že u novin není ani tak zvláštní, jak se dělají, jako spíše to, že vůbec existují a že mohou vycházet. Byla to jistě nadsázka, ne nadarmo se říká, že slunce a noviny vždycky vyjdou. ale Čapek nikdy neměl zpoždění, nevynechal, nezapomněl, vedoucí vydání nemusel lamentovat, že si do stránky místo slíbeného sloupku bude muset sám lehnout, aby v ní vůbec něco bylo. To, že noviny vycházejí, je „věčný div, o kterém čtenář neví, ale který by zasloužil tiché a zbožné úcty“.
Dr. František Krčma, kdysi výtečný golfista a před válkou náhradník v brance národního hokejového mužstva, čestný předseda Společnosti bratří Čapků, provázel Olgu Scheinpflugovou po smrti Karla Čapka jako věrný životní druh až do jejích posledních dnů. On s ní byl tehdy v Belgii a Holandsku, v místech, která spisovatel navštívil. Když jsme spolu před krátkým časem seděli v jeho břevnovské vilce, sáhl najednou do stolu a z pečlivě uchovávané složky vyjmul několik dokumentů. „Vezměte si těch pár památek. Snad vám udělají radost!“ Radost? Stojím před nimi rozechvěn jako Schliemann před objevenou Trójou, nebo filatelista, kterému ranní pošta doručí dopis s modrým Mauritiem na obálce. Držím v ruce originální rukopis velkého spisovatele, úvodní stránku kapitoly Jak se dělá film z půvabné knížky Jak se co dělá. Inkoust je černý, písmo drobné, jisté, na stránce jen několik autorských oprav. Hned v první větě škrt Čapek rázně dvě adjektiva, která se mu zdála zbytečná. Jeho rukopisy už nikdo nepřepisoval. Jak je odevzdal, tak putovaly do tiskárny. Sazeči je už znali, nikdy neremcali, dokonce se prali o to, aby mohli „pana doktora“ sázet, být tak jeho prvními čtenáři. Na té úvodní stránce se dochovaly poznámky technick ého redaktora: nahoře červenou tužkou psaná připomínka, že na zvláštní list přijde mezititulek. Pod název kapitoly byl původně určen vstupní obrázek. Tento pokyn je přeškrtnut.
Podívám se do vydání z nakladatelství Fr. Borového z roku 1938: vskutku, po obrázku ani památky. Malá změna je u slova „upozornění“, samostatně tvořícího celou třetí řádku. Původně mělo být vsazeno polotučným písmem, ve skutečnosti ale sazeč použil kurzívu. Prohlížím si další kousky dnes už mírně zažloutlého papíru. Jsou svědectvím, jak autor, který byl i ilustrátorem svých cestopisných knížek, neponechal nic náhodě a zužitkoval každou vteřinu svého putování. Obyčejnou tužkou zachytil letmé pohledy z vlaku. Větrný mlýn v holandské rovině. Komíny belgických továren. Stromy, míhající se kolem oken vlaku. V hotelu či snad kavárničce pak Čapek v klidu své letmé náčrtky zvýraznil perem. Na okraji papíru zprvu pero vyzkoušel. Píše dobře? není snad rozskřípané? Inkoust je vhodný? Neponi čím ten krásný větrný mlýn? A už jsme v Dánsku: na fotografii je Čapek v popředí, v jedné ruce klobouk, ve druhé „půlčíka“. V pozadí auto, u něj muž se šoférskou čepicí na hlavě. Na rubu snímku si Čapek – bůhví- proč německy – rázně, samozřejmě černým inkoustem, poznamenal: Čapek a jeho proslulý šofér Rasmussen. Říkával, že věci vidíme různě podle toho, co a jací jsme. Věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné. Záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme. „Poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné.“ Podle toho, co a jací jsme… Na otázku, kým byl velký autor, můžeme jen stručně, stojíce pokorně vedle vchodu do vilky v tiché ulici, odpovědět: „Byl Karlem Čapkem.“ Držím v ruce autorovu navštívenku. I ona je mírně zažloutlá, avšak písmena jsou dobře čitelná. Stojí na ní: Dr. Karel Čapek. Král. Vinohrady 1853. V pravém dolním rohu jsou nepatrn é skvrny. Od čeho asi? Požádal jsem známého chemika, jestli by byl tak laskav… Přinesl ji z laboratoře hned druhý den. „Skvrny jsou od kávy.“ Vizitka zřejmě ležela na stole a když se autor chtěl posilnit, ze lžičky trochu ukáplo. Ani si toho nevšiml, jinak by byl navštívenku určitě otřel. Vysvětlení je nabíledni. Nehledě při práci nalevo napravo psal pozorně, soustředěně, aby rukopis byl úhledný, čistý, bez poskvrnky.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL VLADIMÍR VLASÁK
Čtyřiapadesátiletý Lou Reed, zakladatel legendární skupiny Velvet Underground, typický Newyorčan a autor depresivních songů, odehrál 14. dubna v mnichovském sále Circus Krone vynikající koncert. Reed stál v čele čtyřčlenné kapely poháněné dynamickou černošskou rytmikou a skrze zuby cedil staré písně jako Sweet Jane – nebo ty úplně nové, které zařadil na své poslední album Set The Twilight Reeling. Reedovo neskutečně magické rock´n´rollově úsporné vystoupení se stalo skvělým doporučením pro jeho pražský koncert, který proběhne 17 července.
Reedova hudba nezrezivěla. Možná proto, že tento zarputilý zpěvák, kytarista a písničkář stále usiluje o to, aby svoji tvorbu nějak sladil se svým životem, aby pro své vyjádření našel nejúspornější hudbu a ta nejp řesnější slova. Reed měl spoustu problémů s drogami a se sebou sam ým. Od svého mládí zakládal kapely, které pak nespokojeně rozpouštěl. Stejně tak střídal školy, včetně univerzity v Syracuse,kde studoval jako hlavní obor angličtinu a zároveň s tím žurnalistiku. Uprchl i odtud a nastoupil u společnosti Pickwick, kde psal texty na objednávku. Společně s Angličanem Johnem Calem založili skupinu Velvet Underground. Její první koncert proběhl před třiceti lety – 11. listopadu 1965. Datum je oslavováno jako doba vzniku nejkultovnější skupiny všech dob. Tenkrát to ovšem nikdo netušil, ani inspirátor kapely a výtvarník Andy Warhol. V pozitivním prostředí Ameriky šedesátých let, plném hippie, květin a radosti, se temně chmurná kapela Velvet Underground úplně ztratila. Písňová magie „Velvetů“, jej ímž strůjcem byl především Lou Reed, nabyla na přitažlivosti opož- děně, když hippies začali střízlivět ze svých halucinogenních vizí. V Praze se do hudby Velvet Underground zbláznil kytaristy Milan Mejla Hlavsa, který v Reedově a Caleově muzice našel jednu z hudebních inspirací pro skupinu The Plastic People Of The Universe.
Začátkem sedmdesátých let však nespokojený Lou Reed kapelu Velvet Underground opustil a přijal šedivou práci v účetní firmě svého otce na Long Islandu. Přitom psal nové písničky, které uplatnil na své první sólové desce nazvané Lou Reed a na jednom ze svých nejslavnějších alb Transformer, které vyšlo v roce 1972. Od té doby Reed natočil více než dvě desítky alb, ale souboj s vlastním egem zřejmě nevyhrál dodnes. Když se mu vydané skladby zdály příliš líbivé a uhlazené, zareagoval na to kaskádou brutální elektronické hudby, kterou natočil na album Metal Machine Music. Vydavatelská firma to raději stáhla z prodeje a zpěvák se vrátil k rock´n´rollu. Reedovo hled ání dalo vzniknout celé sérii vynikaj ících písní včetně songu Berlin, popisujícího dekadentně úchvatnou atmosféru rozděleného města. Reed šel ve svém textovém vyjádření nadoraz. Zpívá o mužské prostituci, orálním sexu nebo o událostech, které se odehrávají v temných zákoutích New Yorku. Milostný akt končí v písni Street Hassle smrtí ženy.
Reed se sám označil za „kronikáře nočního života v New Yorku a průvodce po temných zákoutích psychiky“. Všímá si odstrčených lidí a jejich ztracených osudů. Na jednom ze svých nejlepších alb, které logicky pojmenoval New York, zpívá ale také o Kolumbovi, Alfredovi Hitchcockovi, Gary Grantovi nebo o senátorovi Jesse Jacksonovi. Reed se zabývá spíše odvrácenou stránkou lidských povah. Možná proto v posluchačích vyvolává – jako protireakci – také pozitivní myšlenky. Reed nechyběl na dobročinných koncertech na podporu organizace Amnesty International, která se zastává politických vězňů. Spolu s ostatními rockovými legendami vystoupil v londýnské aréně Wembley Stadium, aby oslavil sedmdesáté narozeniny černošského vůdce Nelsona Mandely. Nespokojený a nesnášenlivý Reed, který jednou v londýnské restauraci nafackoval příteli Davidovi Bowiemu a o němž se psalo, že pohrdá publikem, táhl svoji rock´n´rollovou káru napříč všemi stylovými proměnami populární hudby. Ať už se jim říkalo punk, nová vlna nebo techno. Reedova muzika se pokaždé obnovovala jednoduchostí a živelností a postupem času v ní přibývá stále více vyvážených a harmonických tónů. To když se Reedovi vydařilo některé z jeho manželství. V současné době se hovoří o jeho vztahu ke zpěvačce Laurie Andersenové. Jediný, kdo Reeda ani jednou nenaštval, je česk ý prezident Václav Havel, se kterým zpěvák udělal nepodařený rozhovor pro hudební magazín Rolling Stone. Po schůzce s Havlem si Reed krátce zahrál i v Praze a předloni se vrátil s obnovenou formací Velvet Underground. Ovšem až jeho nadcházející vystoupení bude tím prvním, „po- řádným“ reedovským koncertem. Životní prohry i výhry Reeda posílily – v Mnichov ě to bylo jasně vidět. Když Reed stojí na pódiu, sálá z něj ohromná zkušenost. Nehraje komplikovaná sóla, míří k věci a stále hledá v rock´n´rollu jeho žhavé, věčné a sebeozdravující jádro. Musíte to slyšet.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Lux není jen jméno známého politika, ale také výraz, který znamená v latině „světlo“. A Lux je i jméno světoznámé firmy, která vznikla roku 1901 ve Švédsku a stala se v Čechách natolik známou, že se její jméno stalo synonymem pro slovo „vysavač“. U nás v Čechách navíc učinil z firmy Lux nesmrtelnou legendu spisovatel Ota Pavel. Málokdo přitom ví, že původně měla firma Lux vlastně vyrábět lampy…OD KEROSINOVÉ LAMPY K MODELU II. Věrna svému latinskému názvu se firma Lux původně věnovala výrobě kerosinových lamp, určených pro venkovní použití – lampy Lux byly například využívány na majácích po celém světě. Postupem času však docházelo k elektrifikaci a odbyt kerosinových lamp se tím pádem podstatně snížil. Bylo třeba, aby se firma poohlédla po novém výrobním programu. Ve spolupráci s obchodníkem Axelem Wennergrenem se rozhodli vyrábět vysavače podle amerického vzoru. Šlo o robustní výrobky, které pro svou těžkopádnost rozhodně nemohly plnit funkci domácího pomocníka v klasickém bytě. První takový vysavač se na trhu objevil v roce 1913 pod názvem Lux I. Práce s ním nebyla nijak jednoduchá, přístroj vážil 14 kg a přesto že byl přijat velmi kladně, prvními zákazníky byly především velké instituce. Wenner-Gren však příliš spokojen nebyl. Model II., který byl již značně vylepšen, vážil rovných 9 kilogramů. Oba vysavače měly hrncovitý tvar a pracovaly na principu pumpy. Axel Wenner-Gren však podporoval nová konstrukční řešení a inicioval tak vývoj zcela nového způsobu vysávání – pumpa byla nahrazena větrákem, který výrobci vysavačů používají dodnes. Cílem bylo přístroj zdokonalit tak, aby mohl být běžně využíván v každé domácnosti.KONCERN ELECTROLUX. V roce 1919 se Lux spojil s firmou Elektromekaniska a vznikl tak základ světového koncernu Elektrolux. Později byl sice název změněn na Electrolux, ale přímo prodávající divize však nadále používala i exkluzivní ochrannou známku Lux. Velkým krokem dopředu byl o dva roky později oblíbený vysavač. Model V. Ten byl v roce 1921 představen jako první „domácí vysavač“ zasluhující si své jméno. Oproti svým předchůdcům byl snadno ovladatelný a také vybavený konstrukční novinkou – ližinami pro snadný posun. Postupem času byly výrobky Luxu dále zlepšovány, a to nejenom po stránce designu. Snižovala se jejich hlučnost, spotřeba, zvyšoval sací výkon. V roce 1956 byl poprvé použit hygienický papírový sáček namísto původního plátěného. Později se objevují i kontrolky, upozorňující na naplněnost sáčku na prach, přibývá dnes už běžné automatické navíjení elektrického kabelu a možnost připojení dalšího příslušenství – například klepače koberců. Požadavkem dneška je zejména zlepšování výstupní filtrace a automatická regulace sacího výkonu. A pokud někdy v budoucnosti dojde u vysavačů k novému objevu, Lux určitě bude u toho, protože ani dnes na nic nezapomíná a je stále na špici pomyslného vývojového pelotonu. Dnes je Electrolux velkým koncernem společností, který zahrnuje téměř 600 různých značek. Lux si však stále zachovává určitou exkluzivitu jako špičkový výrobce a prodejce vysavačů a dalších nezbytných pomocníků pro domácnost, což podtrhuje i skutečnost, že je dlouholetým oficiálním dodavatelem švédské královské rodiny. PŘÍMÝ PRODEJ. Neodmyslitelnou součástí historie Electroluxu je i způsob prodeje vysavačů. Od samého počátku se geniální obchodník Wenner-Gren inspiroval novým americkým způsobem přímého prodeje a aplikoval jej na evropský trh. A tak byly první vysava če Lux prodávány stejně jako dnes – výhradně přímým prodejen. Obchodní zástupci Luxu chodili „ode dveří ke dveřím“, seznamovali zákazníky s vysavačem a upozorňovali na jeho nesporné výhody už před osmdesáti lety. Bylo to po pravd ě řečeno nutné: pro tehdejší zákazn íky byl vysavač naprostou novinkou, neboť nikdy nic podobn ého běžně nepoužívali. Reprezentant Luxu tehdy do domácností přinášel i značnou změnu v úklidov ých zvyklostech. Naučil hospodyň ky používat vysavač namísto proutěných košťat. Předvádění vý- robku bylo pochopitelně vždy nezávazné.LUX V ČECHÁCH. Historie Electroluxu v Československu se začíná psát už v roce 1921, kdy byla otevřena první reprezentace firmy v Praze v Konviktské ulici, Československé zastoupení, v jehož čele stál ředitel Sten Widell, se tak zařadilo mezi první zahraniční pobočky Elektro-Luxu, jak se tehdy firma nazývala. Postupně byly otevírány další filiálky v Praze, Bratislavě, Brně, Hradci Králové a mnoha dalších městech. A tak českoslovenští reprezentanti firmy v krátké době přímým prodejem zboží se značkou „Made in Sweden“ obsadili 87 % českého trhu, zatímco o zbývajících několik procent se podělilo množství jiných značek. V dobách hospodářské recese pak firma Electro-Lux úspěšně používala splátkový systém a začala prodávat také chladničky a změkčovadla vody, stěžejní však byly stále vysavače. Díky své kvalitě a způsobu prodeje se vysavače Lux staly u nás tak populární, že v češtině zdomácněla nová slova, synonyma pro vysavač a vysávání – lux a luxování.LEO POPPER. Legendární postavou se ve třicátých letech stal vynikající reprezentant Elektro-Luxu pan Leo Popper, mezi jehož brilantní kousky patří především prodej vysavače sedlákům v Nesuchyni, kde dosud neměli elektřinu. Leo Popper se stal nesmrtelným zvláště díky novele Smrt krásných srnců, kterou napsal jeho syn, spisovatel Ota Pavel. Podle souboru Pavlových povídek natočil režisér Karel Kachyňa stejnojmenný film, kde hlavní roli reprezentanta Luxu Leo Poppera ztvárnil vynikajícím způsobem herec Karel Heřmánek.NÁVRAT. Elektro-Lux u nás působil do 28. dubna 1948, kdy byla jeho pobočka znárodněna. Do Čech a na Slovensko se pak vrátil až po dlouhých čtyřiatřiceti letech – v roce 1991. Reprezentanti opět začali tradičním způsobem předvádět výrobky, nesoucí značku Lux svým zákazníkům. Pro mnoho z nich to bylo potěšující překvapení, když u jejich dveří zazvonili usměvaví prodejci v obleku a kravatě, kteří pro ně symbolizovali jakýsi návrat „starých dobrých časů“. Mnozí se reprezentant ům chlubí stařičkými prvorepublikovými Luxy, které jsou dodnes funkční. Přiznačné pro sepětí dnešního luxu s historií je i to, že v řadách reprezentantů firmy úspěšně pracuje i pan Zdeněk Popper, synovec Leo Poppera. Stačí, když se představí a zákazníkům vyvstane úsměv na líci… Proto není divu, že Lux v České republice a na Slovensku obdržel v loňském roce cenu pro nejlepší zastoupení firmy na světě mezi 42 národními zástoupeními.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL: ROMAN CÍLEK
Jen na první pohled to bylo ráno podobné všem jiným. Sobota 5. května. Václav Ulrich odjíždí z Mokropes do Prahy, za půl roku mu bude třiatřicet, cítí však, že má v sobě okupací nahromaděný přetlak síly, očima zdraví Berounku a potom i Vltavu, tu zná ještě důvěrněji, ohlíží se za vlnami, které vlak předjíždí a jejichž jiskření jako by něco slibovalo. Však už brzy na ně posadí kajak, sevře pádlo, zápolit znovu o titul mistra republiky, o dres reprezentanta bude možná pozdě, ale nevadí… Vzápětí však své myšlenky od řeky zahání. Ještě nepřišel její čas.
Tváře lidí ve vagónech jsou stejné jako v jiný den, a přece v mnohém odlišné. V májovém vzduch lze zacítit ozón vzpoury, nálada je napjatá, vzájemně si cizí cestující se dávají do řeči, padaj í zábrany strachu. Také tvář hlavního města se změnila. Mizí nápisy v nenáviděném jazyce a tramvajáci odmítají brát německé peníze. V osm hodin oznamuje místní rozhlas rozhodnutí policejního prezidenta, který zakazuje veřejné shromažďování více než pěti osob. Děje se však opak: hloučky mají stovky obličejů. Přibývá lidí, drobných skutků, nadšení. Prahou se šíří horečka činu… Ve výtopně na Smíchově ho čekají až kolem poledního. Václav Ulrich jede tedy ještě do Táborské ulice, má tam maminku a provdanou sestru, někdejší lehkoatletickou rekordmanku. „Musíš dnes opravdu do práce?“ ptají se ho. „Musím.“ „Vždyť Němci už…“ „Právě proto.“ Nepřesvědčují – znají ho. V deset se s nimi loučí pusou na tvář a všedním ahoj. Cesta rozbouřeními ulicemi mu trvá toho dne déle než obvykle. Před jedenáctou se konečně dostává do výtopny na smíchovském nádraží, to už se v okolí tu a tam ozývají výstřely, vítr od Vltavy přináší prásknutí vojenské pušky, v dálce – někde před Radlicemi – krátce štěkne kulomet. Co asi žena a kluk v Mokropsích, bleskne Václavu Ulrichovi hlavou.
NÁVRATY. „…Od počátku toho roku nás pronásledovaly špatné věci. Bydleli jsme vzadu na Pankráci, směrem k Vyšehradu. V půli února zasáhla americká bomba dům zrovna naproti, také náš byt to poničilo, odstěhovali jsme se tedy prvně do Táborské ulice, k Václavově mamince, pak do chaty mých rodičů v Mokropsích. Nebylo to lehké: studen é jaro, klukovi v té době byly jen dva roky… no, co se dalo dělat, jiní na tom byli hůř. Manžel denně dojížděl do výtopny na Smíchově, a tam, na nádraží, se sešla takov á vlastenecká parta. Už delší čas asi něco chystali. Koncem dubna za mnou Václav přišel, abych mu ušila československou vlajku. Proč? – ptala jsem se. Poznáš, odpověděl. A tak jsem vlajku ušila a odvezl si ji do Prahy. Vlastně mne až teď napadá, že ani nevím, co se s ní stalo. Možná ji potom měli na tom svém obrněném vlaku.“ Po obědě ovzduší v Praze houstne k nedýchání. Srážky se mění v otevřená střetnutí. Ve 12.33 začínají volat o pomoc z rozhlasu, v ulicích města umírají první lidé. To už není jen ozón vzpoury, to už je duch povstání. Také v okolí smí- chovského nádraží se začíná bojovat. V těch chvílích měl zbraň v ruce už i Václav Ulrich.
SVĚDECTVÍ SPOLUBOJOVNÍKA. Jakmile jsme zaslechli rozhlas, bylo jasné, že to začalo. Na Zlíchově, v trní pod skalou, jsem měl zahrabanou pistoli ráže 7.65 z první války a třicet nábojů. Vyčistil jsem zbraň a vyrazil na cestu. Na malém náklaďáčku jsme chtěli proniknout k rozhlasu, ale poblíž nádraží na Smíchově nás zastavila palba jednotek SS. Zpočátku nás přitiskli k zemí, ale pak se do toho dali mládenci z nádraží, zaútočili na budovu německé policie naproti a podařilo se jim ji obsadit. To bylo skvělé – přibylo zbraní. Jenomže pak jsme se najednou ocitli v ohni i z boku. Na zastrčené koleji směrem ke Zlíchovu stál pancé- řový vlak. Bylo jasné, že buďto nás v té křížové palbě oddělají, anebo musíme jít kupředu. Kam dřív? Proti autodepu SS ve Woitlove ohradě, nebo proti vlaku? Vybrali jsme si vlak, vagóny na okolních kolejích nám poskytovaly úkryt. Jeden z nás padl, ale nakonec náckové zvedli ruce nad hlavy. Netušili, že je nás jen hrstka. Obrněný vlak byl náš. Chvíli trvalo, než jsme se seznámili s moderní technikou, ale pak už jsme otočili protiletadlové kulomety na esesmany v depu. Odpovídali také palbou, bylo to hrozné, kulky tloukly do vagónů, kolejnic a šutrů až létal oheň. Pak esesáci poznali, že to mají marné. Stříleli rakety, chtěli zřejmě přivolat pomoc, ale všude jinde měli co dělat sami se sebou. Potom koneč- ně vyvěsili bílý prapor a pozdě večer odtáhli. Mrtvé nechali pod plachtou na dvoře. Postavili jsme hlídky ke sklad ům benzínu a pneumatik a také ke třem zaplombovaným vagónům ve vorov ém přístavu. Ale největší radost jsme měli z obrněného vlaku. Tušili jsme, že téhle kořisti bude ještě hodně potřeba. Té noci málokdo z nás na smíchovském nádraží třeba jen na chvilku usnul. A když se rozednilo, byla neděle 6. května. Ráno se Václav Ulrich pokouší dát o sobě vědět rodině. Daří se to – telefony kupodivu fungují. „Co je s tebou?“ ptá se sestra. „Máme tu dost starostí,“ odpovídá – a ani to nemusí říkat? membr ána mluvítka přenáší na druhý konec města i tlumenou ozvěnu střelby. „Bojujete?“ říká sestra tiše. „Co jiného…“
NÁVRATY „…Umím si představit, jak se choval v boji. Zažil jsem Vaška – říkali jsme mu Udla a byl to bratr mé ženy – v situaci, kdy šlo také o životy. Stalo se to o jedněch válečných Velikonocích, kdy nás kamarád Vojta Velvarský přemluvil, abychom využili svátků a sjeli si na pramicích Želivku, pak Sázavu a po Vltavě se vrátili do Prahy. Jenže jaro přišlo tehdy nějak moc nafofr a byla strašlivě vysoká voda, možná tři metry nad normál. Ale nechtěli jsme před Vojtou vypadat jako srabové a jeli jsme. Strašné to bylo. Kanoe – to je něco jiného, ta se nese po vlnách, skáče, dokážete ji zvládnout, u těžké pramice je to jinak: jde skrz vlny. Z druhé posádky jsme kolikrát viděli jen hlavy. Nás bylo na lodi pět: švagr – tedy Vašek Ulrich, tři mladí kluci a já. Také na druhé pramici bylo plno: Velvarský, populární předseda kanoistického svazu dr. Popel a další dva vodáci. To nejhor ší přišlo v Krhanicích. Zalila je vlna, zmáčkla pod vodu a stalo se to naneštěstí asi sto metrů nad jezem. Vyskákali vždy po dvou na každou stranu, ale pramice plná vody se nedala ke břehu dotáhnout, proud je strhl na jez, přilítli… a pak už nešlo o loď, ale o životy. Pod jezem se voda doslova vařila. Na naší lodi byl kapitánem Vašek, a když to viděl, ani na okamžik nezaváhal. Zarazili jsme u břehu, vyházel za námi rance, aby pramici odlehčil, skočil zpátky, hnal to přes jez i s lodí. Strašně riskoval, ale byl to zkušený vodák, sjel dobře a dole pomáhal ze všech sil. Vojtu Velvarského už nebylo vidět, vír ho někam stáhnul a jeho tělo se našlo až za několik dnů. S popelem a těmi zbývajícími kluky to mlátilo o kameny, ale Vašek jim pomohl buďto na loď, nebo ke břehu. Udla se zkrátka postaral o to, že tragédie postihla jen Vojtu. A jít do toho vrčícího a dunícího pekla pod jezem by dokázal skutečně jen málokdo. On tam šel.“ Netrpělivě pohazuje hlavou. Drží v ruce sluchátko a ví, že musí hovor ukončit. Volají ho povinnosti, patří přece jako bývalý voják k osádce obrněného vlaku, za pár minut vyjedou na trať k Hlubočepům. „Kdy se vrátíš?“ naléhá sestra. „Až bude po všem. Možná už tahle noc byla ta poslední, na kterou jsme čekali.“ Poslední ne – ale také nikoli promarněná. Řetěz lidských rukou postavil v ulicích města desítky barikád. Přicházely zprávy o vření v nejrůznějších koutech české země, hlavnímu městu na pomoc se zblízka i zdaleka vydaly skupiny dobrovolníků, partyzánů, odbojářů. Jenomže ani nepřítel nezahálel. Rozkaz zněl jasně: Prahu je třeba udržet, povstání potlačit. Největší nebezpečí a krutou podob blížící se pomsty představovaly posilové jednotky wehrmachtu a zejm éna SS, které postupovaly k městu ve směru proudu po obou stranách Vltavy. Stačí se podívat na mapu a je to jasné. Poměrně otevřená prostranství Krče a Pankráce nejsou výhodným obranným prostorem, protivník se tu může roztáhnout do šíře, zvolit si několik přístupových tras – a bariká- dy ho těžko zadrží. Na druhém břehu se však kopce a řekou zúžená i hustěji zastavěná oblast Hlubočep, Zlíchova a jižní části Smíchova mohla aspoň dočasně změnit v neprůchodnou pevnost. Něco jako průsmyk.
SVĚDECTVÍ VELITELE OBRNĚNÉHO VLAKU. Prožili jsme na Smíchově a v okolí přetěžké dny. Hned pátého se nám podařilo získat pancéřový vlak v Jinonic ích, dopravili jsme ho na smíchovské nádraží, kde mezitím místní bojovníci obsadili jinou soupravu – a tak jsme mohli síly i techniku spojit dohromady. Vlaku, který takto vznikl, jsme dali název Blaník. Šestého května jsem byl jako nadporu čík určen jeho vojenským velitelem a zodpovídal jsem také za úsek Smíchov-nádraží. Němci na nás skoro nepřetržitě pálili z opevněných bodů ve stráni Žvahov a nemohli jsme tedy otálet s protiakcemi. Dohromady nás bylo, včetně zaměstnanců nádraží a oddílu českých policistů, který se připojili, kolem dvou stovek. Určili jsme si skupiny pro obranu nádraží a strážní službu, a z těch, kteří měli alespoň nějaké vojenské zkušenosti, vznikla bojová osádka vlaku. Tři čety a tedy i tři pojízdné celky: vždy lokomotiva, nárazový vagón, potom jeden nebo dva vozy s dvacetimilimetrovými děly či těžkými kulomety – trojčaty a navíc tam byl nákladní vagón se střelivem. První četě velel nadporučík Karel Polan,druhé poručík Jiří Čežík, třetí četu a pojízdný celek jsem si ponechal pod vlastní pravomocí. V Čežíkově četě si obsluhu dvou děl rozdělili policejní štábní strážmistr Josef Kouba a Václav Ulrich, který na vojně před okupací sloužil u těžkých kulometů. Ulrich? Vedl si od počátku až do konce velmi statečně a patřil k nejlepším. Hned zpočátku, ještě šestého května, se do paměti všech, kteří tam byli, zapsal při hlídkování na hostivické trati. Podařilo se mu totiž sest řelit německé průzkumné letadlo. Bojoval udatně, ale byl i skromný, dalo se na něm poznat, že má za sebou sportovní minulost.
NÁVRATY „…Jestli se něčemu dá říct sportovní manželství, pak to bylo bez přehánění to naše. A vůbec skoro všichni kolem nás se takhle brali. I obě Václavovy sestry, běžkyně Hanka a výškařka Marie. Nás s Vaškem dala dohromady voda a u vody a kolem řeky jsme prožili všechno krásné, co nám život dopřál. Můj táta dělal správce klubu Varjak a Václav Ulrich byl členem SK Smíchov. A oba tyto kluby sídlily na vltavské Císařskou louce. Varjag se staral i o dopravu vodáků, měli jsme nákladní auta se speciálními krákorci, nahoru se naložilo šest lodí a jelo se třeba na Cholín nebo na Kamýk – a pak po řece zpátky. A když se konaly závody, to byli vodáci vždycky jak jedna rodina. Samozřejmě jsem to také závodně zkoušela, ale až když jsem se dala dohromady s Václavem, který byl jedním z nejlepších kanoistů v republice, začala jsem pod jeho dohledem pořádně trénovat a ohromně jsem se zlepšila. Vzali jsme se ve čtyřicátém, za tři roky se nám narodil Pavel. Václav měl z děcka strašnou radost, staral se v těch těžkých protektor átních podmínkách, sháněl jídlo, dřel od rána do večera. A ještě asi stačil věnovat pozornost i jiným věcem, důle- žitějším – to se ukázalo až v revoluci, na kterou byl s kamarády dobře připraven. Celý život dělal u železnice, prvně jako zámečník, později i jako průmyslovák. A nakonec zůstal u té dráhy i na jaře pětačtyřicátého. U železnice a poblíž Vltavy, která nás dala dohromady. „ Pondělí sedmého, úterý osmého května. Praha se brání, bojuje. Město, rozdělené Vltavou, trpí na obou svých březích. Oblast od Smíchova proti proudu řeky na jih není pancé- řového vlaku, který velí nadporučík Polan, utkává u Velké Chuchle se sedmi německými tanky, postupujícími od Zbraslavi. Přesila nepřátel je příliš velká. Výsledek: tři mrtví, jeden těžce raněný, souprava vyřazena z boje. O den později dopadají granáty přímo na smíchovské nádraží. Další mrtví… Podobá se to zázraku – telefony stále fungují. „Žiješ? Maminka se ptá,“ volá Václavu Ulrichovi v okamžicích, kdy jejich četa aspoň na chvíli odpočívá, jeho sestra z Táborské ulice. „Žiju,“ odpovídá stručně.
NÁVRATY „… Co jsme toho spolu jako partneři i kamarády prožili a odzávodili! Zůstaly jen vzpomínky a album fotografií. Ale i to je dost, protože krásné věci, které má člověk z minula v sobě, mu pomáhají žít. Poznali jsme se, kde jinde, na Císařské louce, a řeka byla součástí našeho života. Vašek měl o pár let víc, začal tedy i dřív závodit, ale pak nás jednou společně posadili na kajak, už to tak nadlouho zůstalo a spolu jsme toho taky nejvíc dokázali, i když jsme jezdili i jiné disciplíny. Nechci se chlubit, vše je zaznamenáno v historii, ale dvojice Václav Ulrich – Karel Hlom tehdy něco znamenala. Sedělo nám to spolu. Když jedete sám, občas se člověk flinkne, povolí, ve dvojici vám to nedovol í vztah k tomu druhému. Byli jsme sladění, vyježdění, těžko bych ty kilometry sečetl. Dřina, ale uměli jsme si přitom i užít. Řeka dává většinou dohromady skvělou partu, v tom je kus čehosi, co ani nelze rozumem zmapovat. Václav několikrát reprezentoval, zdobila ho spousta mistrovských titulů, já osobně skončil, když jsem jich získal deset, něco jsem stihnul ještě i po válce – to už ovšem bez Václava…“ Dějiny si občas libují v paradoxech. Nejzběsilejší odpor přichází 9. května. Ve středu. Z centra Prahy sem poryvy jarního větru přinášejí útržky jásavé hudby, leckde už je všemu konce, tady na Zlíchově zdaleka ne. Němci jako by věděli, že teď, anebo už nikdy. Stále se ještě chtějí dostat na Smíchov, snad tudy hledají cestu na Beroun, Rokycany, k Američanům. Těžko říct. Ať tak či onak: tlačí se kupředu. Dvacet, pětadvacet minut chybí do dvanácté hodiny. Poledne. Pod barrandovskou silnici pronikají s bojovým vozem a osamoceným tankem. Kopule vozu se otevírá, vyhlíží Němec s dalekohledem. Jeden z povstalců na něho zamíří, první druhou ranou mine, třetí zasáhne. Poklop padá nazpět. Nacisté poznávají, že tu jsou na ně přichystáni. Mají pravdu – poblíž zlíchovského kostelíčka, odkud je vidět na Vltavu a Císařskou louku, stojí protitankový kanón vlasovců, v okolí se pohybuje i skupinka bojovníků z obrněného vlaku, která Zlíchovu přišla na pomoc. Je mezi nimi také Václav Ulrich…
SVĚDECTVÍ MUŽE, KTERÝ TO VIDĚL. Pár minut pro tu nebo onu stranu rozhodovalo. Průzkumníci z vlaku už měli pozici tanku i dělového vozu zaměřenou, kanón mohl spustit palbu. Ale v tom okamžiku vystřelila tak nějak z pomstychtivosti osádka nacistického tanku. Granát dopadl na silnici pod kostelíkem, kde byla i barikáda. Střepina zasáhla muže, který vozovku právě přebíhal, aby dokončil bojový úkol – a až později jsem se dozvěděl, že se jmenoval Václav Ulrich. Padl na hromadu dlažebních kostek. Rozběhl jsem se k němu, to bylo jasné, on by jistě šel pro mne také, ale měl mě na mušce kulomet. Dávka mne švihla po nohou, o které jsem potom přišel. A Václavu Ulrichovi stejně už nebylo pomoci, dostal to do krku a ani se netrápil. Padl v 11.45, zaznamenal do svých poznámek velitel obrněného vlaku Blaník. A později k tomu připsal: „Nikdy na něho nezapomeneme. „ A má-li řeka, vzdálená od místa, kde zemřel, jen pár desítek metrů, také svou paměť, ani ona nezapomene, nemůže zapomenout. Václav Ulrich patřil k jejím nejvěrnějším obdivovatelům, miloval ji každým úderem srdce, každým pohybem rukou, v nichž tak často svíral pádlo. V té poslední vteřině to byla zbraň. Slib řeky, že se k ní zase bude moci vrátit, zůstal nesplněn – a vlny vzdaluj ící se v třpytu květnového slunce od Zlíchova a Císařské louky k městu se tehdy aspoň na okamžik podobaly i slzám.
