autor: Honza | Kvě 31, 2021
Jezdí, protože má pocit, že den, který stráví venku, mu přinese tolik, co měsíc doma. Míří na východ a na jih – hledá místa, která ještě nejsou převálcovaná civilizací. “Po první expedici jsem pochopil, že není čas na normální věci, že je potřeba stihnout co nejvíce. Seriózní věci mohou přijít později!”
…Ruda Šváříček je lehce zarostlý a dost osmahlý třicátník, jemuž je Evropa malá. Jeho kancelář CK Livingstone v Brně (shoda jména se slavným cestovatelem není náhodná) je vyzdobená luky, šípy, fotografiemi, tropickými helmami a vůbec všemi atributy cestovatelskými. Říká, že touhu po cestování měl odmalička a poprvé ji uspokojil, když jel v osmé třídě se spolužáky stopem kolem republiky. Pak mu už naše země nestačila. Při jeho vyprávění těkáme z jednoho místa zeměkoule na druhé a ze všech jeho slov ‘čouhají’ živí lidé.
Úplně první byla expedice se psím spřežením: čtyři Češi, dva Rusové a devět psů cestovalo k ústí řeky Ob do Severního moře.
“Bylo úžasné, jak mladá Eskymačka, fešanda celá zabalená v kožešinách, vezla malého kojence 60 kilometrů na saních pro cukr a pak zpátky do svého čumu – to je jejich zvláštní stan z kožešin. Byla tam pravá ruská zima a my tehdy snili o vaně s teplou vodou. Proto také naše další výpravy už byly většinou za teplem. “
V devadesátém a jedenadevadesátém roce tedy cestoval do Singapuru a zpět, v roce následujícím vyrazil na expedici Marco Polo ’92. Cesta byla inspirována renesančním cestovatelem a vedla na východ, do Asie. Ruda a jeho společníci byli jedněmi z prvních cizinců, kteří vkročili do právě oficiálně otevřeného Tibetu.
Tibeťané jsou národem velkých dětí, ač je velice drsné, co s nimi provádí Čína. Jejich kultura je přervaná, přehoblovaná, jenom klášterů je na 6000 poničeno. Od té doby také říkám, že skutečné bohatství národa je vzdělání. Tibeťané nemají možnost se vzdělávat a je to vidět v běžném životě. Ať je to hospoda či jakékoli místo, kde se něco odehrává, všechno mají v rukou Číňané.”
Válku na vlastní kůži poznal v Kambodži, státě poznamenaném sociálním inženýrstvím. Tam žádní turisté nejezdí. Na svůj výpad do tohoto státu vzpomíná Ruda s dobrodružnými plamínky v očích.
“V Kambodži jsme prožili téměř dva měsíce v době, kdy tam byly operace OSN, tenkrát jsme tam asi 13x letěli jejich vrtulníky do oblastí, kde před námi údajně nebyla bílá noha. Já nejsem žádný veliký válečný hrdina, naopak se velice bojím každé pušky a patrony. Dostali jsme se tam do palby, slyšel jsem, jak rachotí těžký kulomet, jak létají pancéřové pěsti. Leželi jsme na zemi v kabině náklaďáku a byli jsme strašně malincí. Kambodža je stát, který nemá budoucnost. Je zničený válkou, Pol-Potem… Ovšem dnes se mi zdá, že na obyvatelích zemí, které jsou na tom absolutně nejhůř z hlediska vyhlídek do budoucnosti, to není vůbec znát. Vypadají překvapivě spokojeně, stále se smějí. Ovšem válka je tam krutě patrná. Kambodžané, stejně jako Vietnamci, jsou úžasně pracovití. I v těch nejchudších oblastech mají stále co jíst – rýži, nějaké rybičky, pulce nebo žabičky a něco bylin k tomu.
Laos je další tajemná a uzavřená země. Když se řekne – Laos, Ruda dodává – opium.
Nejzajímavější byl oficiální opiový trh, na který obyčejné ženy z okolních kmenů v sobotu a v neděli přinášeli svoje taštičky s opiem. Během dopoledne se tam objevilo několik moc stovek kilogramů opia. Na tom trhu jsem natáčel pro českou televizi a nikomu to nevadilo. Vláda se to samozřejmě snaží řešit, ale zatím pro své obyvatele nemá, co by jim místo pěstování opia nabídla k obživě. A opium je všudypřítomné. Potkali jsme v kluka, kterého v rýžovišti uštkl had. Měl ošklivě oteklou ruku a my jsme se domorodců ptali, co mu dávají. A oni že na ruku opium, do něj opium a čekají, jak to dopadne. Jestli zemře, nebo nezemře. Tenkrát jsme měli u sebe nějaké léky a chlapec to přežil. Tak jsme se stali velkými mágy.”
MÁGOVÉ, ŠAMANI A KOUZLA
Asi všude ve světě se provozují více či méně vážně braná kouzla a magie. Pro Rudu Šváříčka jsou takové zážitky něčím, co se těžko vypráví, co však ve středoevropské duši zanechává pochybnosti o tom, že svět je pochopitelný. S kouzly se setkal jak v Africe, tak i na opačném koutě světa. V Asii často platí – co kmen, to vlastní magie.
“Díky našemu ‘zázračnému’ vyléčení uštknutého chlapce v Laoských horách nás po čase vzali do vesničky, kde umíral nemocný. Zdejší šaman provozoval kejkle se zabitými samci zvířat – kozlem, beranem, psem, kohoutem, pašíkem a podobně. Úžasné byly jeho kejkle taneční: měl velkou mačetu a tou se sekal po rukách a po nohách. Mačeta byla ostrá, ale jemu krev netekla. My jsme z toho byli vykulení, ale náš laoský průvodce, který studoval etnografii v Praze, nás ujistil, že to nic není. Jejich šaman v horách vyhazuje obrovské pláty kamene do vzduchu a rozbíjí je hlavou.
S duchy, náboženstvím a animismem se Ruda setkával takřka na každém kroku při svých cestách po Africe.
“Kuriózní bylo třeba setkání se spolužákem z vysoké školy v Beninu, kde pracuje na ministerstvu. V té oblasti má každý své duchy Džu-džu. Nebylo nám dost jasné, je-li jediný nebo je jich milion. Přítel mi hned svých konkrétních sedmnáct duchů vyjmenoval: prvního potřebuji,když jdu do práce, dalšího,když jdu za milenkou, když jdu za manželkou, když jdu sportovat, k zubaři…Náboženské obřady jsou vůbec ohromně zajímavé. Když se lidé pomocí tamtamů dostanou do extáze a ve finále jsou úplně v tranzu, svíjí se na zemi, válejí sudy.
Byli jsme ve vesnici, kde tamější šaman holčičce, která umírala, dal na přirození zvoneček – kouzlo Gri-gri…holčička se zachránila.”
K obyvatelům černé džungle je nutné připočítat ještě misionáře. Z Rudova vyprávění je zřejmé, že od časů Kolumbových se toho alespoň v Africe příliš nezměnilo.
Největšími hrdiny jsou misionáři v Zairu. Odtamtud v roce 1959 odcházela Belgie a tím pádem spadla klec, zavřela se voda. Všechno, co tam tehdy Belgičané vybudovali, už jenom chátrá, z těch několika velkých měst jsou rozvaliny, trosky. A největší bojovníci jsou právě misionáři. Faráři, kteří vedou krušný život v džungli, aby šířili víru. Jsou to skutečně jediní ‘vyhnanci’ civilizace. Jediné bílé tváře, které tam žijí. Jsou obdivuhodní. Jenom kolik infekcí mají za sebou, parazity, kolik mají za sebou návratů malárie! Jeden mi vyprávěl, jak je tam vyvražďovali, když odcházela Belgie a Kongo se rozhodlo, že skončí s civilizací – ničili vybudované věci, vydali zákaz používání evropských oděvů, vraceli si svoje původní jména a vznikl tam až obrácený rasismus.
Takže činnost misionářů už dnes pronikla i do rovníkových oblastí Afriky. Ovšem to ostatní, co zůstalo, to vytváří dojem tajemna, krásna…
ŽIVÁ AFRIKA 94
Z dlouhé cesty Hedvábnou stezkou se Ruda Šváříček vrátil v prosinci roku 1993 a už v dubnu následujícího roku vyrazil na expedici Živá Afrika, se kterou projel 16 zemí černého kontinentu.
Na této expedici jsem byl takový styčný důstojník, který vyjednává, domlouvá, zajišťuje, jedná s policií, s celníky, s úřady. Je to často náročné i legrační zároveň.
Expedice trvala osm měsíců a kromě Rudy na ni odjíždělo ještě sedm dalších dobrodruhů, kteří s kopřivnickou Tatrou najeli něco kolem 33 000 km a v džípu dokonce 42 000 kmn napříč tajemným světadílem. Domů se jich vrátilo jenom šest a Ruda dvěma svým kamarádům, kteří se zabili na rogalu při pokusu přeletět Kilimandžáro, věnoval svoji knihu Africký deník.
S Tatrou přejeli i nejzajímavější střední Afriku, chudou, tajemnou, divokou a většině cestovatelů neznámou. Není obrovský náklaďák v takové divočině poněkud rušivým prvkem?
“My jsme se dostali v obrovské bílé Tatře na místa, kde jsme nutně museli hrát roli bohatých amerických strýčků a proto mezi námi a domorodci byla často jistá bariéra. Oni žili chudým životem a my jsme tam přijížděli autem jako velcí boháči. Takže na téhle výpravě styk a komunikace s domorodci bohužel nebyly až takové. My jsme se často ocitali za clonou, hradbou vytvořenou naší přepychovou Tatrou. Ovšem díky Tatře a perfektnímu vybavení jsme měli možnost přejet střední Afriku, místa, na která bych se jindy nedostal. Technika nám pomáhala, motorová pila, hup-cuky a navijáky nás dostávaly z džungle ven.
Jeli jsme přes 60 mostů, které jsme museli sami stavět, nebo je opravovat. Káceli jsme stromy na pilíře a bylo nám jasné, že jediný pád by zároveň znamenal pád poslední. Z druhé strany – třeba pygmejové nemají žádné nádoby, my jsme od nich mohli získat za prázdnou plechovku nebo láhev od rumu třeba kuře nebo sele. Pro ně je jakákoli keramika, nádoba, talíř, sklenice něčím obrovsky cenným a drahým.”
Divočina je nádherná věc a Ruda Šváříček taková místa na zeměkouli vyhledává. Na druhou stranu ví, že ‘návštěva civilizace’ může být pro takové území zkázonosná. Byl to i nepříjemný pocit, když jsme večeřeli a děti se couraly kolem nás, dívaly se a čekaly, jak to dopadne. Zbytky jídel a konzervy jsme zahrabávali, ale pak jsme zjistili, že oni to okamžitě vyhrabou a pak se o to poperou. Byl to nepříjemný pocit člověka, který tam přiváží civilizaci, který na sobě nese nejen to dobré, ale také cejch bohatého přivadrovalce, který si může dopřávat náš kvalitní český lanšmít.
…
DAŇ Z BÍLÉ HUBY
Nejednou při svých cestách po Africe Ruda narazil na ‘obrácený rasismus’. Charakterizuje to jako pocit Afriky, že jí my běloši musíme platit. Platit za všechno.
“Pokud jste bílí, často se od vás především v Zairu očekává to nejhorší. Je to daň z bílý huby. To, co v Asii řeší nějaké všimné, nějaký dolárek, nějaký bakšišek, tady nevyřeší desítky dolarů.”
Povídáme si už hodně dlouho, o pygmejích, o Sibiři, o lezení v ruských velehorách a Himalájích, o potápění v Japonském moři, o džunglích a jejich obyvatelích, těkáme z jednoho místa Země na druhé a jedno je zřejmé – všechny cesty Rudolfa Šváříčka vedou na východ. Proč? “Určitě i v Americe jsou zajímavé věci, ale myslím si, že civilizační proces je strašně rychlý a dokud se ještě dá stihnout vidět místa, která jsou jím nepřeválcovaná, dokud tam ještě nějaká šťáva je, chtěl bych z atmosféry těchto oblastí vidět a zažít co nejvíce.
Cestovku máme na to, abychom se podělili o to krásné z cestování, o to neopakovatelné, co jsme objevili, i s ostatními. Protože pak se třeba najdou lidi, kteří říkají:”Doposavad to byla nuda, štvaní se životem, ale teď jsem objevil něco naprosto nového, jiného. Svět může být výrazně odlišný a dá se žít i pro něco úplně jiného než jsou hmotné statky. “
Září 1996
autor: Honza | Kvě 31, 2021
PTAL SE: PAVEL BERGR
Obrazy ještě voní terpentýnem a daramou. Ze změti expresivně nahozených barevných skvrn se vynořují kontury starých architektur a vytvářejí kulisy pro dramata lidských vášní a osudů. Rozevlátá gesta figur se prolínají s filigránskými detaily lidských tváří. Obrazy mnohovrstevnatých významů a skrytých jinotajů. Syntéza tvarů, barev a dynamické emocionální výpovědi. Jsme v pražském ateliéru malířky VIKTORIE CHALOUPKOVÉ. · · ·
Pro tvá plátna je typická určitá mnohoznačnost. Prolínají se na nich úryvky a střípky příběhů s fragmenty historických architektur. Výsledkem je jakýsi kaleidoskop dojmů a vzpomínek, reality a snů. Je to taková koláž mýho života, takový šansony o lásce, nenávisti, lhostejnosti, lidských citech. Malováním ventiluji své pocity, strach nebo stesk, radost, touhu, tíseň. Obrazem vyprávím příběh, vyprávím ho někomu neznámému. Je to takový hádání z kávový sedliny. Nanáším barvy, které vystihují momentální stav mojí duše. Skládám je k sobě a začnou se objevovat tvary, jako v nějakým psychotestu. V nich hledám utajené významy. Do těch vznikajících tvarů promítám kulisy svých příběhů a v kulisách ožívají postavy a tváře. Obraz je hotov, když všechno co je ve mně, je na plátně a já jsem prázdná.
Úplně na začátku čeká na stojanu ještě prázdný nedotčený formát. Přistupuješ k němu s nějakou konkrétní představou, skicou? Obraz začínám jako hádanku, jako jinotaj, protože kdybych měla přijít s jasnou, konkrétní myšlenkou a přenýst ji na čistý plátno, to bych brala jako příliš vykonstruovaný, definitivní. Maluju naprosto spontánně, nech ám se okouzlit náhodou, nahodilostí, okamžitým nápadem. Mým znamen ím jsou Ryby, takže jsem spíš tajnosnubná, miluju temný hlubiny. Astrologie vůbec mi připadá velice vzrušující, a k tomu tématu se občas obracím v obrazech měsíčních znamení. Inspirují tě mýty a legendy, dramatick é příběhy z různých epoch. Jejich tématem jsou často velké vášně a tragické osudy. Příběhy z mytologie, ale i třeba Shakespearových her, srovnávám s dnešním životem. Orfeus a Euridika, ten obraz je povzdechem nad tím, jestli by současný muž byl schopen jít do podsvětí za svojí láskou a podstoupit rizika, jaká podstupoval Orfeus. Orfeus měl loutnu. Dnešní muž má walkmana, satelit, video a automobil. Bardi, co zpívají dívkám pod oknem, jsou ohrožený druh. Dnešní Euridiky zase tráví čas ve fitnesu, studují cizí jazyky a běhají po butikách. Přesto však chovám naději, že Orfeové ještě nevymřeli, jen musí najít svou Euridiku.
Na tvých obrazech z poslední doby se často objevuje motiv masky, škrabošky, klauniády. Všichni hrajeme nějakou komedii, přetvářka je všude kolem nás. Věřím, že mám jisté zkušenosti, a tak se leckdy podaří za ty masky nahlédnout. Škraboška nemusí skrývat jen zlobu a podlost, často ji nacházím u lidí křehkých a zranitelných. Nosí masku, aby svou zranitelnost skryli hluboko na dně, utajenou, schovanou před světem. Malý cirkusový stan, který se téměř ztrácí na pustém, nekonečném horizontu, to je jeden z tvých starších obrazů. Co pro tebe symbolizuje cirkus? Cirkus je pro mě symbolem klamu, triku, šalby a kejklířství. Všechno v tom hlubokým obrovským prázdnu. Osamělost a nostalgie v kontrastu s falešným pozlátkem tohoto světa. Malý ostrůvek děje uprostřed nekonečného prázdna.
Zaujal mě obraz s velkým ženským torzem, na jehož obzoru je malá silueta Dona Quijota. Kam kráčí..? A není to tak v životě, že ženy jsou tou krajinou, po který cválá ten upachtěný Don Quijote na svým orvaným koni? Nemám ráda donkichoty, pro mě to není postava až tak romantická, spíš politování hodná. Je to chudák, kterej se pachtí na tý členitý krajině ženskýho těla a neví, kde vlastně je.
Teď je nasnadě otázka,jak se díváš na feminismus? Jsem nejemancipovanější odpůrkyně emancipace. Ženy jsou samy proti sobě. Měly by být krásné a ne emancipované. Feminismus může vést až ke kastračnímu komplexu mužů, takže postupně tady budeme mít velice křehké muže, velmi tvrdé ženy a pak nevím. Bude konec světa. Po nedalekém viaduktu s rachotem projel vlak. Nemáš chuť nasednout a od všeho odjet? Jsou letní večery, kdy se začíná stmívat, a to mám potom potřebu nasednou do auta a jet rovně za obzor a dál a dál a zastavit až někde na sklonku noci na neznámým místě s neznámejma lidma. Únik, útěk, pot řeba tajemna, dá se to vyčíst i z těch obrazů. Poslední zrníčko touhy po dobrodružství, který člověku zůstane, když už si myslí, že je naprosto rozumnej.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSALA JANA PATKOVÁKdysi lezl – na pískovci, v Tatrách, Dolomitech. Pak šlápl vedle. Dlouho o něm nikdo nic neslyšel. V polovině osmdesátých let se začaly v novinách objevovat články s titulky – „Rekord u jezera”, „Nonstop Bodensee”, „Objel Krkonoše”, „Na invalidním vozíku na Sněžku”. Byly o něm.V naší malé zemi, v malém městě a v malém bytě, žije člověk, který by patrně byl, pokud by se takovéhle sportovní výkony pravidelně sledovaly, evropským rekordmanem v jízdě na vozíku na dlouhé trasy. Člověk, jemuž odm ěnou za obrovskou námahu jsou pohledy z míst, kam zdravý dvounožec bez problémů dojde. Jeho vozík váží dvacet pět kilogramů, i se sebou pak každým zabráním posouvá devades át kilo o kousek výš. Pořád dokola.„ŠLÁPL JSEM VEDLE!” Vozíčkář Jiří Jiroudek je sportovec. Překonávat strach, únavu a bolest se naučil v mládí na skalách, i když netušil, k čemu se mu tyto vlastnosti budou jednou hodit. Nikdy zbytečně neriskoval. „Neměl jsem ve zvyku padat, radši jsem se vrátil, nebo jsem na tu cestu nelezl.Takže když jsem spadnul, tak to bylo pokaždý takový dva, tři metry, buď na zem, nebo do špagátu. Snad nejblíž nějakýmu průšvihu jsem byl s Chroustem, když jsem spadl a zůstal jsem viset hlavou asi půl metru nad spadlou břízou. Tehdy kdyby mě nedobral, tak by to asi bylo taky takový nějaký veselý”. Počítal s tím, že se může zabít, počítal s tím, že si může polámat nohy. Nenapadlo ho, že by mohl ochrnout. Že spadne z dvoumetrové výšky a poškodí si míchu. A že se to nestane v horách, ale na vojně. V nemocnici v Plzni a v Liberci se mu snažili lékaři spravit pochroumanou páteř, Jiří se snažil utěšit pošramocenou duši. Ve stavu, v jakém byl, nelze dělat nic jiného, než nehybně ležet. Dvě hodiny na zádech, dvě hodiny na břiše. Hodně mu tehdy pomohli kamarádi z horolezeckého oddílu a knihy. Pak následovala léčebna v Kladrubech. „Do Kladrub jsem jel s tím, že tu pobudu tak pět let a pak se vrátím naprosto zdravej. Nevěděl jsem, že nebudu chodit. Zpočátku jsem to nevěděl. Až tady v Kladrubech každýmu pomalu dochází, že jeho stav je nenávratnej. Prostě jsem šlápl vedle.”V Kladrubech se Jiří Jiroudek věnoval lehké atletice. To ho ale přestalo bavit, když si uvědomil, jak moc musí trénovat, aby dohodil koulí o metr dál. Zkoušel košíkovou – ale nadšenců jako on tam nebylo moc, a tak musel dojíždět do Prahy. To stálo příliš peněz. A pak to přišlo: první dálkový „pochod”. „Byla to Jizerská padesátka v roce 1984, když se ještě chodila. S Mirkem Rejzkem z Liberce, taky s parťákem z lezení, jsme zkusili pětadvacet kilometrů, i když jsem pomýšlel na padesát. Na cestě dál na Smědavu byla překopaná silnice kvůli kanálům, takže to tam s vozejkem nešlo, tak jsme to ohnuli na pětadvacítku. Řekl bych, že to mě chytilo, i když jsem byl zničenej.” Jediné svaly, které může zapojit jsou ruce, prsní a zádové svaly jen do výše hrudníku. Od žeber dolů je ochrnutý.NA CESTÁCH Tenkrát to Jizerskou padesátkou všechno začalo. Následovalo několik pochodů, v roce 1985 zkusil Želivskou šedesátku – „bylo to hezký a bylo to jasný”. Pokukoval po Bodamském jezeře, jenom nebylo s kým. Tak dal dohromady Němce s Rakušany, ti uspořádali „pochod” kolem Bodamského jezera a Jiřího pozvali. Podařilo se to, za tři dny ujeli 125 km. A chystal se na „výjezd” na Sněžku. Ten začal v Peci pod Sněžkou, pokra čoval na Richterovy boudy, Výrovku, Luční sedlo, bývalou Obří boudu a po polské dlážděné cestě na Sněžku. Do kopce jel krokem, v nejhorším úseku zabral sedmkrát, pak musel zastavit a nasávat kyslík. „To jsem si říkal, ještě k tomu smrčku, ještě do toho stínu.” Trvalo mu to deset hodin, od půl osmé do půl šesté. „Ale to jsem nevěděl, že v šest jede poslední lanovka dolů! To kdybych věděl, tak mě to deprimovalo už hodně dlouho. Jaký jsou pocity, když někam dojedete? Třeba na Sněžce? Nic povznášejícího, úleva, že jsem dojel. Udělaly se mi na rukou štěnice pod nehtama. Při ježdění je pro mě nejnepříjemnější převlíkání rukavic. Z kopce kožený, do kopce gumový. Kožený aby se to smekalo, když brzdím, a do kopce gumový, zase aby se to nesmekalo. Brzdím rukama, třením. Takže když jedu dýl z kopce, mám ruce vyklepaný a chvilku trvá, než se zase dostanu do tempa.”Pohov si dal jenom na chvíli, chtěl zkusit Bodamské jezero nonstop. V roce 1988 jel pochod Ještěd-Kozá- kov, podnikal dlouhé výjezdy na Ještěd a okolo Liberce a aniž to sám sobě přiznal, trénoval už na svůj „nonstop sen”. „Před každou trasou trénuju tak, že tady v okolí jezdím do kopce co nejpomaleji, abych musel pokaždý zabrat co nejvíc. Ještě si to ztěžuju tím, že voz ím psa na klíně. Ten má sedm kilo, takže jedu ještě hůř. Nebo upustím vzduch z pneumatik,takže jsou měkký a zase to jede ještě hůř. Doma trochu posiluju, mám v plechovkách od limonád nalitý olovo, to váží čtyři kila, a s tím cvičím.” V roce 1990 na „své” jezero vyrazil, zase s Němci a Rakušany. Necelé tři dny jim stačily na zdolání trasy dlouhé 196 km, ne všichni ale dojeli. Jiří Jiroudek ano a stal se tak prvním paraplegikem na světě, kterému se to podařilo. Mimo jiné si tím vysloužil i zápis do Guinessovy knihy rekordů. „Některý Němci a Švýcaři brzy vzdali, jiný zas byli strašně vyrychtovaný. Ale hlavně – já měl představu, že to budou každej rok opakovat, asi jim napíšu.”Další větší výpravy v nejbližší době nehrozily, jezdil „jenom” pochody Kolem Vlašimi – 60 km, pak Praha-Prčice, kde najel 72 km, další Prahu-Prčice. Předloni to byl třeba Mělnický hrozen, což je jeho oblíbený pochod, loni zase Praha-Prčice: „Chtěl jsem se vyhnout úsekům, na kterejch bylo děsně aut, tak jsem se jim vyhnul. Pak jsem se chtěl vyhnout kopci, tomu jsem se taky vyhnul. Ale místo 72 km jsem najel 83!” Jiří nemůže jezdit úplně sám. Zvlášť v horách potřebuje zázemí, doprovod, a zvlášť hory má rád. Když jel loni v červenci okolo Krkonoš – za dva dny ujel úžasných 136 km! – dělala mu doprovod také dcera Tereza. Krásné počasí se změnilo v neúprosné vedro, Tereza mu cestou Černým dolem nahoru musela polévat hlavu a tričko vodou. Prý kdyby tohle věděl, tak si to rozmyslí. Před Pomezními boudami ho dostihla bouřka a pršet přestalo až druhý den ráno: „Krizi jsem měl asi v polovičce trasy, v Polsku, to bych to nejradši vzdal. A pak jsem si řekl, dojedu kam dojedu a tam to zapíchnu.” Nezapích to a Krkonoše objel. Jiří Jiroudek má ale další sny, o kterých nerad mluví, aby je nezahnal.Láká ho italské jezero Lago di Garde, Ženevské jezero, má rozjednanou cestu napříč Izraelem s CK Alea Tours & Trade (“Proč mu nezkusit pomoci?” říká J. Lukeš z této CK, zřejmě bílá vrána mezi podnikateli.) a korunou všeho by mělo být: “Slyšela jste o Údolí smrti v Americe? Tam taky běhají, někomu se to podaří, někomu ne. Ale to je opravdu asi jen sen. Neuskutečnitelnej. I když, silnice tam vede”. Jiří Jiroudek moc dobře ví, že uskutečnění takových snů nezáleží jen na něm. Své postižení si dokáže přiznat a umí s ním žít. “Myslím, si že jsem se smířil s tím, že si vozím zadek na vozejku. Vím, že jsou lidi, který třeba už prodělali pět šest operací a furt doufaj, že ta další je vrátí zpátky do normálu. Když se člověk srovná se svým stavem a je ochoten v tom stavu udělat maximum, aby jakž takž žil, ne úplně, to se říct nedá – ale bude na tom líp” Možná z toho důvodu mám nezpopulární názor mezi invalidama – že člověk na vozejku se jednou musí smířit s tím, že je na vozejku a nemůže chtít, aby ho společnost brala jako normálního. Musí si uvědomit, že díky vozejku má nějaký omezení. Co to vlastně je, smířit se s tím, že je člověk na vozejku? ” asi nesednout si do kouta. Člověk na vozejku, kterej nemá postižený ruce, by měl bejt mezi normálníma lidma, ne?” Jeho plány jsou podmíněny několika skutečnostmi: musí být zdráv alespoň tak, jak je dnes (nedávno prodělal další operaci, při níž mu odebrali kyčelní kloub), musí mít k dispozici silnici, musí mít peníze a v neposlední řadě potřebuje nový vozík, lehčí a ovladatelnější. Jeho snaha schrastit na něj peníze (jedná se o „pouhých” 60 000 korun) od sponzorů, jejichž loga by při svých extrémních cestách vozil na vozíku, je zatím bezvýsledná.„NEVĚŘÍM NA OSUD,” říká Jiří Jiroudek. Kdyby věřil, musel by na něj nadávat. Z normalního kluka se stal v jediném okamžiku invalida ochrnutý od pasu dolů. Když se vybabral z nejhoršího a založil rodinu, po dvacetiletém soužití mu zemřela manželka na rakovinu. Nemá prý čas litovat se, lítost přichází při setkání s lidskou blbostí. A ještě někdy. „Jeden okamžik mi to bylo velice líto, to když starší dceři byly tři roky, šli jsme spolu na hřiště s balonem a ona pravila takovým tím dětským hláskem: ´Tatínku, já bych strašně ráda, abys chodil.´ To mně vyhrkly slzy do očí a bylo mi ouzko.” Dcerám Jiřího Jiroudka je teď čtrnáct a sedmnáct let, všichni žijí v Kladrubech, kde se Jiří seznámil se svou manželkou – rehabilitační sestrou, a všichni se mají co ohánět, aby to bez mámy zvládli. Jiří tvrdí, že k lidské radosti stačí málo. Vzpomíná, jak moc se mu líbilo, když jel po Viniční stezce v Jizerských horách s Veronikou. „Do tamějších bukových lesů svítilo sluníčko, jsou tam suťoviska žulový – byla to pohádka.” Co pro něj znamená slovo štěstí? „Snad štěstí, že jsem se seznámil s manželkou, že jsem se oženil, byl jsem s ní dvacet let. Rodina, to si myslím, že je největší štěstí. Když má člověk pro koho žít.” Často přemýšlí, jak si zodpovědět otázku, proč vlastně podniká své „jízdy” a nenachází odpověď vhodnější, než protože chce. „Možná, že se chci i nějak porovnat nebo porvat sám se sebou, doposud jsem vždycky každou trasu dojel. Nikdy jsem nedopadl tak, že bych musel vzdát, ale každou cestu začínám s tím, že nejedu za každou cenu.” · · ·Případní zájemci o sponzorování vozíku pro Jiřího Jiroudka se mohou kontaktovat v redakci, nebo přímo na adrese: Jiří Jiroudek 257 62 Kladruby u Vlašimi tel. 0303/404 23
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Napsal JAN ŠKVÁRA
Objektiv se zaměří na tvář muže se světlou kšticí a zaostří se na veselých vějířcích vrásek kolem očí. Tlumeným hovorem v místnosti prošlehne světlo blesku a fotografovaný muž reaguje jakoby potěšeným ostychem a překvapením: „Ach božíčku, ne!” Všichni se smějí, první ledy jsou prolomeny. · · ·
William Snyder je jedním z dvaceti dvou fotoreportérů deníku The Dallas Morning News, a přece jeho fotografie zná celý vět. Ve svých třiceti pěti letech totiž má na kontě hned tři Pulitzerovy ceny za novinářskou fotografii.
První fotografii mu otiskli ve čtrnácti letech. Po absolvování univerzity v Rochestru začal pracovat jako sportovní fotograf pro The Miami News a The Dallas Morning News, fotografoval na dvou olympiádách. „Mám sport rád, jsem fanoušek. Jestli je sport pro mne něčím výjimečný? Ano i ne. Víte, on je sport přímo před vámi, takže nemusíte nic hledat. Ale dnes je stále těžší udělat dobrou fotku ze sportovního utkání. Je stále víc TV stanic a korporací, která kupují práva, takže je těžké přijít s něčím novým. Ale také tam není taková ta historická důležitost, takže se nic moc nestane, když nedostanete to nejlepší.”
Fotografoval také havárii raketoplánu Challenger, následný start raketoplánu Discovery, oslavy sjednocení Německa, nezdařený puč v bývalém SSSR, první svobodné volby na Haiti. V roce 1989 je členem tříčlenného týmu, který dokumentuje činnost bezpečnostního výboru The National Transportation Safety Board, který vyšetřuje letecká neštěstí, a získává spolu s ostatními svoji první Pulitzerovu cenu. V roce 1990 se na vlastní náklady rozjíždí do Rumunska, aby fotografoval děti nakažené virem HIV, žijící v domech pro nevyléčitelně nemocné a v sirotčincích. Za tyto snímky dostává v roce1991 Pulitzerovu cenu.
Třetí Pulitzerovu cenu dostává v roce 1993 spolu s Kenem Geigerem za fotografie z OH v Barceloně. William Snyder se chová i ve své fotografické profesi jako sportovec. „Nejlépe se zdokonalíte, když trénujete, stejně jako ve sportu nebo v hudbě. Chce to cvičit každý den, abyste to, co máte v hlavě, dostali také ven.”
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
JAN ŠKVÁRA
Jsme v italském Misanu, na autodromu pálí slunko jak ďas, a zpocený Vojtíšek srší vtipem, i když dnešní den pro něj zatím příliš šťastný nebyl. „Běž se tam podívat, prosím tě, ty máš presskartu, a mrkni se,jestli mi zase nedali nějakou penalizaci!” Frankie Vojtíšek, krevní skupina A2 Rh+, jak hlásá jmenovka na dveřích závodního kamionu, dnes už dvě penalizace dostal, deset sekund za překročení povolené rychlosti. Ano, je to tak. Na závodním okruhu nesmějí jet závodní tahače vyšší rychlostí, než 160 km/h.
PRVNÍ DEN. Je sobota 18. 5. a jsme na třetím závodě Evropského Poháru tahačů na okruzích. Naši jezdí třídu Race Trucks, která vychází ze sériově vyráběných tahačů. Barvy ČR tu hájí dva týmy – Stanislav Matějovský a Franti šek Vojtíšek na tahačích LIAZ a Martin Koloc, který koupil auto SISU i s týmem mechaniků, když automobilka SISU přestala závodit. Závody se jezdí ve dvou kategoriích, třída Race Trucks a třída Supertrucks. U třídy Supertrucks platí v podstatě jen omezení kubatury do 12 000 kubických centimetrů, jinak tu můžete vidět cokoli. Třeba kamion týmu Daf má řízení konstruované uprostřed kabiny a posez jezdce silně připomíná polohu jezdce Formule 1. Přesto se Dafu zatím nijak nedaří.
Dnes odjely obě třídy i dva volné tréninky a jeden měřený, podle kterého se budou stavět vozy na start v prvním kvalifikačním závodě na devět kol. Tam vítěz získává deset bodů. Ještě ten den se jede pohárový závod na patnáct kol a za vítězství se připisuje bodů dvacet. Franta Vojtíšek dostává třetí penalizaci za překročenou rychlost, přichází komisař s Frantovým kotoučkem. Franta kroutí hlavou: „Vždyť jsem si to hlídal!” a domlouvají se na přezkoušení a přecejchování tachografu Franta dnes jezdí dobře a má možnost trochu si bodově vylepšit bilanci. Standa Matějovský je dnes o místo před Vojt íškem. Před ním jezdí jediná žena těchto závodů, Minna Kuoppala z Finska. Zeptal jsem se na ni Miloše, který tu zastupuje ČTK. „Minna? To je tady nejtvrdší chlap na dráze, i když je jí jen dvacet osm let. Standa to bude mít těžký, tu jen tak něco nevyhoupe.” Venku, v prudkém italském slunci, mechanici jako pilní mravenci ošetřují kamiony. Do pouťové muziky, pln italských slaďáků a napodobenin country, zní bouchání kladiv a táhlé vytí vrtačky. Kluci mají zrovna sundané bubny a odvrtávají obložení brzd. Brzdy jsou možná nejdůležitější, důležitější než výkon. Vzhledem k tomu, že pro všechny jezdce na okruhu platí bezpečnostních 160 km/h, jediná šance, jak být rychlý, je jít co nejpozději na brzdy a co nejrychleji akcelerovat ze zatáček. Proto taková péče o brzdy. I když pro smečku mechaniků není žádný problém rozhodit a zase složit motor mezi jízdami, aby se tu a tam udělaly nějaké drobné úpravy. Ovšem výkon se zvyšuje těžko. „To jsem zvědavý, jestli tam Baddiley měl restriktor, nebo ne, teď se to ukáže,” zaslechnu z rozhovoru mechanika se Standou Matejovským. Jsem zvědavý a dozvídám se, že pravidly předepsan ý restrikční kroužek, který má omezit výkon turba, se dá lehce vyjmout. „Je možné, že při trénincích ho nemá, když se to tak moc nesleduje. Všechny znervozňuje a obsadí dobrou pozici na startu.”
Čas kvapí a já jdu obsadit také dobrou pozici a okruhu. Budu fotografovat. Za sebou zaslechnu češtinu: „Tady si vezmeme start a druhý kolo, potom pádíme do tý vracečky před cílem,” oznamuje kameraman asistentovi. Oba jsou zpocení, také nejsou zvyklí na takový pařák v půlce května. Později zjišťuji, že Čechů je tu víc než dost. Čeština tu zní skoro stejně často, jako angličtina nebo italština. Je odstartováno. Do zatáčky před námi se nahrnou trucky v těsném závěsu za sebou, jako stádo zdivočelých slonů. V čele – jako vedoucí bílý slon – Kolocovo SISU. Za zatáčkou si to někteří mydlí zadní nápravou po pí- sečném pásu a zdvihají se mračna prachu. Poslední v houfu jednou takřka poslepu. Takhle se kolem přeženou ještě osmkrát, jen odstupy se pomalu zvětšují. Bílého slona již nikdo neohrozí, Matějovský dojíždí pátý, v závěsu s Vojtíškem. Strakatý praporek každého odmávne, tahače objedou jako vyčerpané a zklidněné stádo ještě jedno kolo a vozidla jedno po druhém zajíždějí do ohrady, kde počkají na eventuální protesty. Komisař FIA v oranžových kombinézách dirigují jedno vozidlo na váhu, ostatní rovnají vedle sebe podle pořadí. Závodníci sundávají přilby, stahují punčochy ze zpocených hlav, nechávají odeznít adrenalin v těle. Některé vypudí nesnesitelné vedro z kabiny dřív, seskočí, aby mechanikovi vzrušenými gesty vysvětlili drobný problém nebo některý dramatický okamžik na dráze.
Za dvacet minut si auta převezmou mechanici, aby si je odvezli do depa a opět se na ně vrhli jako mravenci na svou velkou mouchu. Loudám se pomalu za Standou Matějovským ve žlutočerné kombinéze, depem korzují návštěvníci ve žlut ých čepičkách Continental, s neskrývaným zájmem prohlížejí ztichl é závodní obry, čilý ruch kolem a sem tam si některý odvážnější, se šťastným úsměvem na tváři, odnáší ně- který z plakátů, vyložených na židli před stanem. Nikdo si jich nevšímá, vždyť jsou tam pro ně. Pro fandovství, které stimuluje trh. Standa Matějovský už svlékl kombin ézu a věší další propocené tričko na šňůru. Už tam visí čtyři, za každou jízdu jedno. Mezitím na okruhu krouží Supertrucky, později malá Clia a už jdou na start opět naši. Depo se vylidní, všichni se jdou podívat na hlavní, nejvíce bodovaný závod dne. Dokonce i kuchař, protože k večeři jsou brambory na loupačku, a to věru moc práce nemá. Je odstartováno, auta jezdí téměř ve stejném pořadí, jen Standa Matějovský končí sedmý, protože si v počáteční strkanici s někým bouchnul. A to se těžko dohání. Po závodech se k obytnému návěsu se stanovým přístřeškem stahují známí. Jsou to vztahy vzniklé přes motory, závody a krajanství. Také mechanik firmy Continental, jejíž pneumatiky obouvají všechny závodní tahače. „Nic lepšího stejně není,” krčí rameny. „Dělám to už čtvrtý rok, ze začátku tu byla ještě italská Pirelli, ale dnes všichni jezdí na continentálkách.” Smečka mechaniků se zatím snaží napravit šrámy z dnešního dne. Ozývají se těžké rány kladivem, rovnají se rámy a lepí se Standův prasklý zadní blatník z laminátu. K LIAZ týmu si přijde popovídat i dvacetiletá Markéta, děvče z Českého autoklubu, která je u M. A. N. na zkušenou jako asistentka. Doprovází ji přítelkyně Gerda Körbera, který, ač o berli, dnes velmi bodoval v Supertruckách. Přišla ukázat osmiměsíční štěně holandského dalmatina. Ona sama je pro změnu Slovenka.
DRUHÝ DEN. Ráno se jede krátký trénink, měřený trénink, a potom je hodinu a půl pauza. Vše se děje jaksi za pochodu. První půlhodinu u stolku rozhovor se SVĚTEM MOTORÚ, šéfmechanik zatím přinesl nové tlakoměry, hovor plynule přeběhne na technické otázky: „A filtry?” „Ty přivezou na závody do Španělska, dřív to nestihnou.” Franta se hrabe v krabici,kterou donesl mechanik. „Faktura?” Jenom dodací list, fakturu prý poslali na tuhle adresu. „Je to správně?” Následuje debata o zhodnocení peněz, co a za kolik” „No jo, budem to muset zahrnnout příští rok do rozpočtu, půl milionu za filtry na sezonu, jinak to nepůjde.” Hovor se točí také kolem Supertrucku LIAZ, na kterém by chtěli kluci jezdit příští rok. Vojtíšek přitom soustředěně studuje časy z listů předběžných výsledků. „Hele, my se zrychlujem, oni proti loňsku jedou stejně!” V tom do toho vpadne redaktor četky s mikrofonem v ruce: „Pojď se předvést na kameru v nové kombinéze!” Franta se zvedá: „Musím mít taky nový boty? Budou tam vidět?” Následuje pochod před zrcadlo, pečlivé učesání, potom se jde postavit k přátelsky zasvěcenému rozhovoru před závodní kamion. Manželka zatím luští křížovku, vládne ospalý klid. Vrací se Franta a sleduje televizní přenos Formule 1 z Monte Carla. Opět už s nezbytným ručníkem kolem kruhu. Ptám se Standy, jak relaxuje on. „Trochu se najím a pak si půjdu zdřímnout. Aspoň na hodinku,” jako by se omlouval za šlofíka po obědě. Na okruhu zatím krouží svých šestnáct kol malá autíčka Renault Clio. Vracím se do stínu plachtového přístěnku, drama v Monte Carlu vrcholí, odstupuje jeden favorit za druhým. Tam prší. Z venku se ozve zaburácení naftového motoru, najednou je všechno na nohou. „Už jedem!” ve vchodu stojí Standa, s přilbou v ruce si dopíná kombinézu. Následuje moc hezká jízda, alespoň pro Čechy. Koloc na SISU krouží opět první, o dvě auta za ním dvě liazky, nalepené na sebe jako stihačky při synchronním létání. Mávne strakatý praporek, divocí koně zajíždějí do ohrady. Tam se zpocenej Franta chechtá na mechaniky. Standa je jako vždy trochu vlažnější: „No jo, to víš, že ve dvou se jezdí lépe, vždycky se trochu vyhecujem.” Jsou tři hodiny odpoledne, servíruje se guláš. Ptám se, proč jednu zatáčku jenom obě liazky jezdí jinak, než všichni ostatní. „No, musíme si to trochu zkracovat, když nám ty auta tolik nezatáčí.” Na můj udivený pohled mne mechanik zahltí spoustou termínů a slov, kterým nerozumím. „Vlastně za to může trochu konstrukce zadních os, ty ten auťák trochu jako tlačí přes zatáčku,” vysvětlí nakonec trpělivě. Plátěný přístřešek sebou začíná plácat, možná bude pršet. Mechanici přemýšlejí, jestli nebudou muset na poslední chvíli přezouvat nové obutí. V hlavách jim straší mokré Monte Carlo. Je poslední den v Misanu, poslední jízda. Dosud všechno dobré, ale najednou buch! Standa Matějovský dostává černou vlajku. Za nadměrný kouř. Musí do depa, což ho stojí samozřejmě dobře bodované čtvrté místo. Bez varování, bez černobílé vlajky. Je to trochu pech, ale co se dá dělat. Standa i Franta jezdili oba dva dny bez filtrů, které mají zabránit nadměrnému kouření. Mám za to, že nafta vždycky kouří. „Dá se jezdit bez filtrů, filtry snižují výkon. Ale musíš být opatrný na plynu, nešlapat na to,” vysvětluje mechanik. „Je to trochu risk.” K závěru ještě Standa dohání a dotahuje, ale čtvrté místo je v tahu. V celkovém umístění sice nespadl, ale zklamání je vidět na tváři. Jenže toto je teprve třetí z celkem deseti závodů poháru a všechno může být nakonec úplně jinak. Moje dva dny na závodech končí, čeká mne něco přes tisíc kilometrů domů. Ještě čekáme, než si Miloš z ČTK vyzvedne videokazety se záznamy jednotlivých jízd, nasedáme do spolehlivé Séphie KIA, kterou nám na tuhle akci půjčili, a vracíme se do Čech. Za sebou necháváme celý ansámbl závodních trucků i s jejich řidiči a mechaniky, stany a kuchaře, pach nafty a propocených kombinéz a svéráznou českou menšinu. Všichni se postěhují jak potulní herci velkých dramat do dalších měst, kde se odehrají další díly seriálu o velkých automobilech. Do Čech tento potulný svět dorazí 7. a 8. Září, kdy se pojede sedmý závod Evropského Poháru tahačů na okruhu v Mostě.
