autor: Honza | Kvě 31, 2021
Dunivým hřměním padající vody jen občas pronikne z nedalekého nádraží siréna vlaku s krásnými starými koloniálními vagóny. Závany větru způsobují, že vás z různých směrů, v nepředvídatelných intervalech, pohlcuje vodní tříšť. Stojíme na mostě mezi Zambií a Zimbabwe. Pozoruji živel propadající se do hlubiny pod námi, přivírám oči a snažím se představit si, jak by to tady vypadalo, kdyby zmizelo vše, co sem přinesl člověk.Pro mě by to v tomto okamžiku nebyla moc pěkná vyhlídka. Bez mostu, na kterém stojím, bych se zřítil o sto metrů níže do zpěněných vod divoké Zambezi a žádné lano by mě, na rozdíl od turistů, pokoušejících z téhož mostu osud, nespasilo. Jinak ale je to myšlenka docela pěkná. Na levém břehu by v Zambii zmizelo město Livingstone, pojmenované po objeviteli tohoto přírodního divu světa. V Zimbabwe, hned vedle Ďáblova kataraktu, by zmizela Livingstonova socha a s ní celé malebné městečko Victoria Falls s koloniálním hotelem, pojmenovaným také podle vodopádů a patřícím mezi deset nejlepších hotelů světa. Zmizel by také obrovský moderní hotel na Sloním kopci za městem i s jeho dokonalou umělou skálou a skleněnými výtahy v atriu. Letadla a helikoptéry, kroužící nad ním, by se také ztratily. I Duhový hotel s barem v bazénu, kde je tak příjemné osvěžení po celodenním nabitém programu světových cestovních kanceláří, by tu nebyl, stejně jako krokodýlí farma a do buše se plaz ící šedé kolejnice železnice. Ten buš by tu ale zůstal. A v něm sloni, buvoli, paviáni, lvi, hadi a chameleoni. Nad hlavou by jim dál létali ptáci a na břehu by pořád stál obrovský staletý baobab, kterému se v roce 1855 představil první Evropan, již zmíněný Dr. Livingstone. Když tu o pár let později byl i český lékař Emil Holub, měl to štěstí, že si nemusel nic představovat. Viděl jen buš, baobab, zvířata kolem, vodopády a dost. K tomu neustálý ohromující hukot, řev a burácení vody, které denně, navzdory vžitému názvu Viktoriiny vodopády, uctívajícímu britskou královnu, oslovuje okolí svými pravým jménem – Mosyoa- tunya, které znamená hřmící kotel a je to prosté a výstižné pojmenov ání místa, kde se více jak půl druhého kilometru široký veletok vrhá do skalní rozsedliny. Kaňon, jehož dno je místy jen 50 m široké, spoutává řeku, která jej tvoří. Dává jí neuvěřitelnou sílu a prudkost, aby se zařízla ještě hlouběji do údolí, kroutícího se jako klikatá stužka jinak nevýrazným krajem.HŘMÍCÍ TUNEL. Vodní tříšť stoupá desítky metrů nad okolní krajinu a stejně jako zvuková kulisa vodopádů vás uvádí do tohoto fantastického divadla. Možná si doktor Holub snažil představit, jak to tu bude vypadat v budoucnu. To je pro mě daleko jednodušší, i když méně příjemné. Před dvěma lety tu kroužilo jen jedno letadlo. Lodě, stejně jako dnes, vozily turisty mezi ostrovy nad vodopády a v divoké vodě pod nimi se pro odvážnější pořádal rafting v gumových člunech. Kamery vrčely, fotoaparáty cvakaly a zví- řata si na to vše zvykla. Od okam žiku, kdy jsem se tu přírodě klan ěl poprvé, však přibyla další letadla, helikoptéry, motorová rogala, další čluny, nové hotely a cestovn í kanceláře. Terénní auta odvezou turisty za město. Tady, když už vyzkoušeli všechny ostatní poskytovan é atrakce a nudí je příroda a zvířata, dostanou automaty a hrají si na vojáky. Hrají si z nudy na zabíjení druhých. Také skáčou z mostu a hrají si na zabíjení sebe sama. Potom pijí coca – colu, jedí hranolky a hrají si na zabíjení nudy. K tomu turistický průmysl, zabíjející velice pomalu ale jistě jedno z nejhezčích a do ned ávna nejdivočejších míst na této planetě. Pásová výroba na turistické zážitky se rozjíždí každý den znova a znova, pokaždé s větší energií, silou, důsledností a také ziskem.NA ZAMBEZI VE SMOKINGU. Procházíme se po pravém břehu řeky nejmenším zimbabwským národním parkem. Slunce zapadá, lesoni a vodušky se pasou opodál. Kočkodani se v podvečerním chládku prohánějí korunami stromů. Turisté povečeří v lodích na klidné hladině Zambezi, na kterou palmy kreslí stále delší stíny. Představení končí a auta odvezou diváky do hotelů. Po sprše vymění svůj bezvadný safari oblek za smoking a večerní toaletu. Z okna se podívají na sloup páry nad krajem a spěchají na slavnostní večeři. Je poslední den roku. Rozbalíme svůj stan pod jedn ím menším baobabem a maskujeme jej před zraky strážců. Není tu dovoleno volně tábořit a připravovat tak kempy o zdroje zisku. Turisté jsou proto stále upozorňováni na nebezpečnou divokou zvěř a jejich vlastní riziko při pěších procházkách. Velmi nerad bych toto nebezpečí podceňoval, ale v přírodě, pokud nejste přirozenou součástí jídelníčku někoho, kdo má zrovna prázdný žaludek, můžete, na rozdíl od lidské společnosti, velmi úspěšně obstát s pravidlem žít a nechat žít. Dali jsme si skleničku vína, snědli konzervu fazolí a několik kusů manga. Nad hlavou zmizela letadla a zazářil Jižní kříž. Kolem se ozýval večerní buš. Vodopády navštěvují miliony lidí ročně. Málokdo z nich však strávil silvestr s tak přepychovým programem jako my. Hotely, večerní toalety, nadívaní krocani, výborné kapely, nadčasové filozofické hovory nebo jen bezduché tlachání jsou konec konců v celém světě stejné, ale vůně stromů s hlasy ptáků na břehu řeky a padající vodou v pozadí, smíchané do tohoto silvestrovského koktejlu, dostanete v tomto čase jen na několika málo místech světa.CO CESTOVKY NENABÍZEJÍ. Ráno jsme otevřeli stan a koukali se do očí dvou prasat bradavičnatých, která stejně udiveně pozorovala nás. Podělili jsme se s nimi o zbytky večeře a kolemjdoucí pavián si pochutnal na našem pomeranči. Sbalili jsme se a šli hledat nějaké opuštěné místo pro dnešní den. Došli jsme na okraj kaňonu, kde pod námi téměř kolmo padala skalní stěna do obrovské hloubky k říčnímu korytu. Tam určitě málokdo absolvuje namáhavý sestup, zvláště když cestovní kanceláře nabízejí tolik snadnějších zážitků. Pokou šíme se dostat dolů příkrým korytem, které do hlavního údolí přivádí sezonní vodu. Na povrchu skály místy nacházíme různě zachovalé drúzy krystalů. O něco níže, pod nánosy materiálu přineseným vodou, objevujeme části oděvů a výstroje. Čekáme, kdy se objeví mrtvola, ale naštěstí najdeme jen tři bágly, které vypadají, že sem byly vyhozeny po úspěšné vlakové loupeži z nedalekého nádraží. Velmi obtížně se spouštíme dál místy, kde by bylo lépe mít na pomoc provaz, a jen vidina chladivé vody nám pom áhá dostat se dolů. V poslední třetině se navíc prodíráme velmi hustou vegetací. Konečně jsme celí podrápaní na břehu a můžeme se oddat zaslouženému odpočinku. Uklidňuji se, že v tak prudké vodě by krokodýli neměli být. Přesto se do ní ponořuji trochu nejistě. Řeka uhýbá doleva, ale v tomto místě dostatečně široký kaňon umožnuje, aby se část proudu oddělila napravo a oběhla v kruhu zátočinu o průměru více než sto metrů. V úseku, kde se opět vlévá do hlavního koryta, se vytváří víry. Jeden si zrovna pohrává s botou, ztracenou asi neopatrným turistou při raftingu. Schováváme před dalšími projíždějícími čluny svou nahotu až po krk do vody. Asi si budou lámat hlavu nad důvody, které přivedly dva bělochy na toto nepřístupné místo.OTVOR DO NEZNÁMA. U paty skály na druhé straně zátoky se z určitého úhlu pohledu rýsuje jakýsi otvor. Vypad á to odtud jako vstup do nějaké jeskyně. Po břehu se k tomu místu bohužel nedá dojít. Přibli žně v polovině zátočiny se strmá skalní stěna propadá do vody. Není možné se na ní udržet ani ji obejít. Dál pak ustupuje dozadu a je od vody oddělena kamennou sutí. Shora stékají praménky vody, které nestačí cestou pohltit mech. Několik keřů a strom téměř zakrývají domnělý vchod. Pokoušíme se přes poměrně silný protiproud trochu plavat a trochu se sápat podél skály směrem k jeskyni. Ve skutečnosti je daleko větší, než se z dálky zdálo. Vedle v křoví najdeme další, asi 5 metrů vysoký vstup do druhé jeskyně. Obě jsou po několika metrech propojeny krátkou chodbou. Levá jeskyně je úzká a suchá. Není nijak zvlášť zajímavá a končí asi tak po čtrnácti metrech. Druhá, která je o něco širší a členitější, má velmi bohatou krápníkovou výzdobu. Složení hornin tu musí být nesmírně pestré, protože krápníky hrají všemi barvami od hnědé, modré a zelené přes červenou a béžovou až k bílé. Dno je pokryté trusem a u stropu je kolonie několika tisíc netopýrů. Cesta zpět vodou je jednoduchá. Proud nás nese podél stěny a náš jediný úkol je vystoupit dřív, než se dostanem do hlavního koryta.BŮH ŘEKY ZAMBEZI SE ZLOBIL .Když jsme místo o pár týdnů později ukazovali třem přátelům z Plzně, měl Jindra velmi hloupý nápad nechat se vnést vodou do hlavního proudu, pak se dostat napravo a po objetí zátoky vystoupit na stejném místě. Naštěstí jsme mezi zbytky výstroje v bočním kaňonu našli i plovací vestu. Povedlo se mu to, a tak jsem musel tu volovinu udělat taky. První kolo bylo bez problémů, a to mě nadchlo pro další pokus. V hlavním korytě se najednou vedle mne objevil velký vír. Několikrát jsem se z hluboka nadechnul a zmizel i s vestou pod vodou. Vždy, když mi docházel dech, povedlo se mi vyhrabat se s vypětím sil na okamžik nad hladinu a nadechnout. Tak se mnou vír postupoval až do klidnější části zátoky. Tady se mi podařilo dostat se na jeho okraj. Myslel jsem jen na to, abych se stačil dostat ke břehu dřív, než mě ten kolotoč vezme do třetice. To bych se asi smíchy neudr žel. Dlouhou dobu jsem nebyl schopný se na břehu pohnout. Napadlo mě, že výlety pod vedením zkušených průvodců cestovních kanceláří se většinou obejdou bez takové legrace. Bůh řeky Zambezi Ňami-ňami se asi zlobil, že bylo odhaleno jedno z posledn ích divokých míst v okolí. Pravda je, že jen několik set metrů vzdušnou čarou od jeskyně se nejrůznější společnosti mohou přetrhnout, aby nabídly novější a originálnější služby. Kdyby věděly o krápníkové jeskyni, jistě by našly způsob dopravy turistů sem. To by ale asi neprospělo krápníkům a už vůbec ne kolonii netopýrů. Ptal jsem se na jeskyni jednoho přítele, žijícího zde řadu let. Zná a miluje okolní buš a přírodu vůbec, a přesto o existenci toho místa neměl ponětí. Uznal mé důvody a slíbil o jeskyni pomlčet. Tak na prahu nového roku jsme opouštěli městečko Victoria Falls s příjemným pocitem, že i na tak rušném místě, jakým se v posledních letech staly vodop ády na řece Zambezi, můžete zažít dobrodružství velmi neobvyklé a dotknout se míst téměř nedotčen ých.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Začátkem osmdesátých let se ve Francii vynořily zprávy, které obviňovaly Interpol z toho, že předal nacistickému Německu tzv. židovské rejstříky. V deníku Matin a časopise L’Express se v květnu 1981 psalo, že Interpol má stále tzv. židovské rejstříky, které měl údajně získat z archivu berlínského Interpolu a z dob vlády ve Vichy, která – prostřednictvím francouzské policie – prováděla sčítání Židů pro gestapo. Dané téma zůstává stále aktuální, mimo jiné je stále oživováno židovskými aktivisty.
Interpol měl od svého založení až do druhé světové války sídlo ve Vídni. Již v prvních letech existence této organizace založil její generální tajemník dr. Oskar Dressler zvláštní úřad pro kriminální rejstříky. Všude se hovoří o “registru”, byla to však de facto kartotéka. Obsahem nebyla materiální dokumentace, nýbrž karty, na nichž byly zaznamenány veškeré údaje o dané osobě.
Formuláře, které Dressler rozesílal členským státům, byly připraveny podle dřívějších rakousko-uherských formulářů a požadovaly podrobnosti, které bychom dnes považovali – byť u zločinců – za hrubé zasahování do soukromí.Po vypuknutí druhé světové války se Interpolu zmocnilo nacistické Německo. Jen stručně – ústředí Interpolu se po obsazení Rakouska přestěhovalo do Berlína.
V srpnu 1940 se stal prezidentem organizace Reinhard Heydrich, který už měl pod kontrolou všechna odvětví německé policie, koncentrační tábory a vyhlazovací čety. Interpol se stal sesterskou organizací gestapa. 15. dubna 1941 se přestěhoval na západní předměstí Berlína, ke břehu jezera Wannsee. Němci získali mimo jiné i velkou mezinárodní kartotéku a veškerou dokumentaci Interpolu. Ztratili jen jedno. Podporu Hooverovy FBI. Interpol vlastnil jedinečnou věc – registr.
Nikde v Evropě ani ve světě nic podobného neexistovalo. Rejstříky v registru obsahovaly kompletní zápisy o světových zločincích. Včetně podrobností o jejich rodinách, zvláštních schopnostech, metodách a – náboženství. V roce 1933 zde bylo 3240 karet. Podle britského právníka a spisovatele Fentona Breslera se jejich počet do začátku čtyřicátých let ztrojnásobil na 9720.”Nakonec dosáhneme celkového počtu asi 30 000 lidí, jejichž adresa, rasa, náboženství a sexuální orientace byly k dispozici rasovým hubitelům, kteří si předsevzali “vyčistit” Německo od “nežádoucích živlů”. Byl to prvotřídní způsob zjišťování Židů, Cikánů a homosexuálů, tedy tří nejdůležitějších skupin, na něž se zaměřili muži jako Heydrich a Kaltenbrunner.
“Byly rejstříky Interpolu zneužity k tomuto účelu? Jsem přesvědčen, že za války byl Interpol a s ním i jeho registr, štáb a vše ostatní, plně k dispozici nacistům. Že se během války zachoval jako pštros, který strká hlavu do písku. Neexistuje povolání s monopolem na počestnost”.
Britský právník Fenton Bresler, autor jedné z nejobjektivnějších knih o Interpolu (Interpol, 1992), vyzpovídal kdekoho v otázce “židovských rejstříků” .Dospěl k závěru, že výše zmíněné dokumenty byly po válce Interpolem zničeny. Ale přece jen píše: “Musím se ale zmínit o tom, že v roce 1991, po 47 letech tvrdošíjného popírání francouzskými autoritami, francouzský právník jménem Serge Klarsfeld, který zjišťoval pravdu o francouzských Židech válečného období, objevil, po neochvějném pátrání, v archivu ministerstva válečných veteránů “židovský registr”, sestavený během druhé světové války francouzskou policií. Úhledně srovnané indexové karty – obsahují jména, adresy, stáří a další údaje vhodné pro předání gestapu a SS za účelem odvozu Židů do Německa – vedly k vyhlazení 150 tisíc Židů z Paříže a okolí. Jméno otce pana Klarsfelda bylo mezi nimi.”Magazín Koktejl zašle otázky ohledně osudu “židovských rejstříků” do ústředí Interpolu v Lyonu a s případnou odpovědí své čtenáře seznámí.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Dvaaosmdesátiletý Tomáš John Baťa zdědil po svém otci nejen slavné jméno, ale také firmu a schopnosti být jedním z největších podnikatelů na zeměkouli. Jeho otec zahynul při leteckém neštěstí v roce 1932, o sedm let později, tehdy pětadvacetiletý, Tomáš odešel do Kanady. Tam založil továrnu na výrobu obuvi. Jeho Bata Shoe Organisation je dnes největším výrobcem a prodejcem obuvi na světě. Jaký je muž, který zaměstnává ve své firmě více než šedesát tisíc lidí?l l l Rodinný podnik jste zdědil. Měl jste vůbec jako mladý muž na vybranou? Já měl štěstí, že mě velmi zajímalo to, co můj otec dělal. Možná proto, že jsem neměl žádný talent na muziku nebo na malování, mě rodinná atmosféra přitáhla k ekonomické aktivitě. Naše rodina se pořád stýkala s lidmi z celého světa, nebylo to fádní, což u mě vyvolávalo velký zájem. Neuvažoval jsem o ničem jiném. Jak vás otec vychovával? Můj otec někdy provokoval, a kdyby žil déle, byl by mě asi dostal k tomu, že bych býval řekl: „Já půjdu dělat samostatně!“ Protože on mě vychovával k samostatné práci a k samostatným rozhodnutím. Pro něho by bylo krásné dobrodružství, kdybych mu jednoho dne řekl: „Já s tím seknu a půjdu dělat boty do tramtárie.“ V jeho charakteru bylo, že místo aby se na mě dožral, chvíli by brblal a pak by řekl mamince „Z toho mám radost, kruci, ten kluk je přeci jenom samostatný.“ Kdyby nebylo zavedené rodinné firmy, jaké jiné povolání by vás lákalo? Vždycky by to bylo v ekonomické a v mezinárodní aktivitě. Měl jsem také to štěstí, že jsem byl poslán na nějaký čas do školy v Německu, potom do Anglie, do Švýcarska, takže umím dost řečí. Proto ekonomika s mezinárodním přízvukem. Můj podnik postupně rostl a k ekonomickým aspektům se postupně přidávaly společensko-politické zájmy a nyní mám značný počet funkcí i na mezinárodním poli.Myslíte si, že obchod je dobrodružství? Náš druh obchodu je dobrodružství. Já nevím, kdo by byl měl takové štěstí na dobrodružství. Kdo by byl tolikrát v nebezpečných situacích za války a podobně a přežil. Spousta jiných lidí měla také dobrodružství, ale neměla tu kliku. Dnes je to také dobrodružství? Mezinárodní a vůbec všeobecný obchod dobrodružství je. Mladí lidé na celém světě se na to tak dívají. Zavádíme proto také tady Junior Achievement. Snažíme se zdejší mládeži ukázat, jaké dobrodružství to je.Promítá se ještě dnes ve firmě to, že začínala v Československu? Ve světě se to dost ví. Je překvapující, kolik lidí, přestože dlouhé roky jsme s touto zemí neměli nic společného, ví, že kořeny máme v Československu. Víte, Zlín je skoro na slovenské hranici a já, když jsem lyžoval, sjížděl jsem na Slovensko. Se Slovenskem jsem měl vždy velice blízký styk. Tam jsme také dělali průkopnickou práci v zavádění konzumního průmyslu. Základ Bati byl v celém moravsko-slovenském kraji.Mrzí vás rozpad Československa? To víte, že to bolelo. Ze sentiment álních důvodů – když se v osmnáctém roce tvořil nový stát, tak jsme všichni hlasovali za to, aby ten stát byl úspěšný. Ale je to určitý vývoj, v celém světě. Když se zájmy a názory do určité míry různí, tak se mnohdy stane, že se stát rozdělí. Zaplať pánbůh, že jak Češi, tak i Slováci jsou chytřejší než mnoho jiných národů, a tak rozdělení bylo přátelské. Doufám, že v ekonomických a kulturních směrech bude spolupráce pokračovat. Víte, svět se teď mění. Nikdo nezabrání tomu, aby se zájmy nerozšiřovaly přes hranice. A možná budeme jednou zase všichni pohromadě v Evropské unii. Na vytvoření trvalého míru ve středoevropském prostoru nestačili v historii ani politikové, ani humanističtí intelektuálové. Věříte, že ekonomika dokáže spojit národy? Rozhodně tomu ekonomika pomáhá a obchodní aktivita je určitým stmelujícím prvkem na celém světě. Ale určité skupiny lidí si stejně budou chtít zachovat svoji kulturu, svoji soběstačnost a byla by škoda, kdyby ekonomie tyto rozdíly smazala. Ale ona to asi nebude ekonomie, nýbrž Internet a letadla, která přispějí k další homogenizaci.Změnily se za váš život způsoby podnikání? Dnes je to nepoměrně lehčí. Za prvé má hodně lidí nepoměrně víc základů ekonomického učení už ve školách. Pak jsou organizace, které ještě pomáhají dál, existují různé kurzy, kde si lidé rozšiřují znalosti. Je mnoho nových podnikatelských možností ve službách, které se před pár lety vůbec nevyskytovaly. Rozšířily se možnosti financování, spolupráce, partnerství. to také před lety chybělo. Dnes je nepoměrně snazší dostat se do podnikání, než za mého mládí, ovšem protože je to snazší pro více lidí, je také nepoměrně lehčí, dostat se z něj ven. Konkurence je velice silná a čas mezi tím, když někdo něco začne a někdo jiný mu začne dělat konkurenci, se velmi zkrátil.Jaký máte názor na reklamu? Je nezbytná v každé ekonomické aktivitě. Ale pořád platí staré pravidlo, že úspěch v používání reklamy je uvědomit si, že 50 % peněz vydan ých na reklamu je zahozených, jenom těch druhých 50 % něco přinese. A trik obchodníka spočívá v tom, mít nos na to, kterých padesát procent je dobrých.Přemýšlel jste někdy nad tím, že reklama je vlastně nemorální, nemravná? Plynou do ní ohromné částky, ale finální produkt nikomu neslouží. Není to nic, co by lidstvu bylo k užitku. Ten hamburger chutná mnohem líp, když má reklamu. Myslím, že ano. Zmiňuji se o tomto produktu schválně. Musíte to vědět sama, když máte nějaké šaty či boty, které jste viděla v reklamě, dodá vám to trošičku sebevědomí a uspokojení. Předpokládám, pokud jde o pravdivou reklamu, že přivede zákazníka k tomu, aby si koupil to, co potřebuje. Firma Baťa je veleúspěšná. Měla vůbec nějaký černý den? Těch černých dnů u nás bylo mnoho. Když na konci první světové války shořely tady ve Zlíně sklady, které nebyly pojištěné. Smrt mého otce v letadle. Hitler, to byl ještě černější den. Po válce přišel červený den – komunisti. Pak ale přišel ten hezký sametový den. A tak není vždycky všechno černé, nakonec se všechno zlepší. Máte na svou víru v lepší zítřky svůj „rodinný“ recept? To Pán Bůh pořádně zamíchal. Dejme tomu, že člověk musí mít štěstí žít v určité pozitivní atmosféře. A u nás v rodině atmosféra byla vždycky pozitivní. Vždycky se něco dělalo, vždycky bylo něco nového. Mezi těmi novostmi bylo zavedení Baťovy školy práce, kde byli mladí lidé připravováni na práci doma i v zahraničí a bylo to pozitivní. Když se člověk podívá, jak všechno pokračovalo dál, i přes nacisty a komunisty. Ve Zlíně je podnikatelský duch pořád. Je to jedno z měst, kde je největší počet různorodých podnikatelsk ých aktivit. Je tu podnikatelská atmosféra, obrovský hlad po ekonomickém vzdělání.Myslíte si, že svět spěje k lepšímu? Rozhodně bych řekl, že je mnohem lepší pro větší počet lidí, než za mého mládí. Neznamená to, že nejsou nešťastní lidé. Ale podívejte se na to, jak malé procento lidí dnes už chodí bosky. To je přece fajn! Jak vidíte budoucnost Bati? Doufám, že bude převládat stejně cílevědomý pocit – snaha dělat všechno lépe a lépe – a že tato tendence bude pokračovat. Nevidím žádný důvod, proč by to tak nemělo být. A doufám, že nějaká katastrofa, nějaký hrozný meteorit, to nepokazí.Kdo bude vaším následovníkem? My máme čtyři děti a devět vnuků. Ale můj otec měl velice přísný postoj k tomu, aby ten, kdo bude ve vedení, měl k firmě nejlepší vztah. Když se najde někdo, kdo to bude dělat lépe, ať už by přišel odkudkoli, dostane příležitost.Jaký to je pocit, vidět v různých částech zeměkoule své jméno na vývěsních štítech obchodů? Sláva, zadostiučinění? Když to vidím, tak se honem podívám, jestli opravdu mají naše boty. Protože spousta lidí si naše jméno na obchod dá a nemá s námi nic společného – pak mám obavu, abychom tím nezískali špatnou reputaci. Je to samozřejmě radost. Zajímavá věc na tom jménu je, že na Moravě znělo „baťa“, v Praze „báťa“, v Německu „bata“ a v části Spojených států „bejta“. Když jsem poprvé po válce přijel do Thajska, chtěl jsem po taxikáři, aby mě zavezl do obchodu Bata. Tvrdil mi, že neví, co to je. „No obchod s obuví, Bata.“ „Nic takového tady nemáme.“ Potom jsem mu to dlouze vysvětloval a on vyk řikl: „Ó, Baťa.“ Víte, jak to vzniklo? Byl tam původně poslán nějaký Čech a v Thajsku mají jiné písmo. Čech našel grafika a řekl mu, aby napsal thajským písmem Baťa. Tak je Thajsko jednou z částí světa, kde má naše jméno skutečně originální zvuk.Jakých lidí si vážíte? Těch, kteří dělají nějakou konstruktivní práci. Může to být v ohromném spektru. Všech, kteří jsou dobří, si vážím.Poskytl jste jistě spoustu rozhovorů. Je něco, na co už jste alergický? Těžká otázka. Z dlouhodobého hlediska těžko. Jinak, když máme problémy – a nedělejme si iluze, když operujeme s 65 zeměmi, nemáme na růžích ustláno. My podniky většinou stavíme, ale někdy věci jdou špatně a musíme nějaký podnik zavřít. Když se mě na to novináři potom zeptají, je to velmi nepříjemné. Proč je zrovna firma Baťa tak úspěšná? Hlavně jsme úspěšní, protože děláme zboží, které dobře slouží zákazníkům. Máme do určité míry cit na to, co bude lidi zajímat v budoucnosti. Máme rozsáhlou informační síť, ze které si naši spolupracovníci mohou tahat informace.Špióni? Ne, ne. V módě jak víte, když už se něco nosí, tak je pozdě s tím začínat. Móda se tvoří u výtvarných lidí. Těch máme ve svých podnicích několik set po celém světě. Ale také se stává, že se někde vynoří člověk, který má nápad. I když předtím třeba celý život dělal blůzy. A z tisíce těchto nápadů se pak pár ujme. Jak byste charakterizoval bohatství? Jste bohatý? Jsem ohromně bohatý, hlavně zkušenostmi a zdravím. Dobrou rodinou. Všechno ostatní je cukříček navíc od Pána Boha.Kdy v životě jste byl nejšťastnější? Když mi moje paní řekla „ano“. Tomu bylo před nedávnem padesát let a v říjnu to bude pětapadesát let, kdy jsme to dali dohromady.Kde byste chtěl žít? Doufám, že možnosti jsou dnes široké, ale řekl bych, že nejdůležitější je otázka přátel, známých lidí a do určité míry kulturní znalosti. Vyrůstal jsem do 25 let tady a potom dalších padesát let v Kanadě. To si člověk zvykne na všechno. Těžko odpovědět.Nedokázal byste si vybrat mezi Kanadou a Českou republikou? Třetí zem už potom těžko. Kde se teď cítíte doma? Já se cítím doma na světě.Jak byste sám sebe charakterizoval? Řekl bych, že jsem švec, který vandruje po světě.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Exodus tzv. nových Rusů do Španělska začal už počátkem roku 1994. Především písčité pláže pobřeží Costa Blanca a Costa del Sol na jihu země, s největším počtem slune čných dnů v Evropě, jsou pro ruské zbohatlíky přesně tím, co hledají. Křik racků a hukot příboje tady už po mnoho měsíců přehlušují řvoucí motory nákladních aut, přivážejících stavební materiál na tisíce apartmánů a luxusních vil, vyrůstajících desítky kilometrů podél pobřeží jako houby po dešti. Pro záhadné obchodníky, kteří pot řebují vyprat miliony dolarů získaných drancováním rozpadající se supervelmoci, představuje diskrétní Španělsko ideální zemi. Tady mohou do bezpečí uklidit nejen své peníze, ale i manželky a děti. A v mnoha případech také sami sebe. Mnozí španělští obchodníci s nemovitostmi, pro něž byli před třemi lety první klienti z Ruska spíše exotickým zpestřením, dnes litují, že se podíleli na novodobé kolonizaci pobřeží ruskou mafií. I když přílivu peněz, pocházejících podle informací policie v Alicante z devadesáti procent z nelegálních obchodů se zbraněmi, drogami či z finančních podvodů, by stejně mohli jen stěží zabránit.
Zdejší liberální legislativa, jež měla otevřít bránu přílivu zahraničního kapitálu do země, se nakonec stala dvojsečnou zbraní, která vyrývá policistům i úředn íkům finanční správy hluboké vrásky do čela. „Jak sem přivést třeba pět milionů černých dolarů? Asi tě překvapím, ale velice snadno a navíc legálně,“ usmívá se jeden ze španělských podnikatelů a vzápětí mi vysvětluje: „Můžeš to udělat dvěma způsoby. Buď je propašovat, ale to je zbytečné riziko, třeba při zakládání účtu v bance. Daleko snazší je částku na hranicích nebo na letišti oficiálně přihlásit.“ ,Poctivý“ dovozce nav íc dostane od španělských celníků potvrzení, že peníze legálně dovezl do země. Na jejich původ se ho nikdo nikdy neptá. I další postup je snadný. Záleží na otrlosti vlastníka balíku dolarů či marek. Buď si v bance otevře účet na vlastní jméno, kdy opět nemus í prokazovat původ peněz, nebo použije prostředníka, a tím se vyhne pozdějšímu riziku kontroly podezřel ých bankovních operací.
Původem Polák Jaczek T. z Cuidad de Quesada, městečka ležícího v blízkosti Alicante, byl jedním z prvních obchodníků s nemovitostmi, který zprostředkovával prodej luxusních domů ruské klientele. I on toho dnes lituje: „Přiznávám, zpočátku jsem si dost vydělal, ale život je mi milejší. První šok jsem zažil, když jsme s majitelem vily, o kterou měl Rus zájem, dohodli konečnou cenu na sedmdesát milionu peset, což je v přepočtu přes půl milionů dolarů. Když se ho ptal, jak vysoké si představuje splátky, Rus vytáhl zpod stolu potrhanou igelitku a suše prohlásil: ,Platím hotově.“ Z tašky vytáhl milion dolarů, zabalený do Izvěstijí a převázaný motouzem. Jak mi později řekl, s igelitkou v ruce přijel už z Ruska, a než vystoupil v Alicante na letišti, prošel bez nejmenších problémů všemi kontrolami.“ Další klient mu krátce nato zase slíbil padesát tisíc dolarů za pouhé otevření konta v bance na Gibraltaru. A návdavkem přidal klidně, leč jasně míněné doporučení, aby se o tom raději nikde nezmiňoval. Člověk prý nikdy neví, kdy by se jeho ženě nebo dětem mohlo přihodit něco nepříjemného. Další obchody už Jaczek ze strachu raději odmítl. Klidný spánek však nemá dosud. Rusy v jejich exodu na španělské pobřeží může jen těžko něco zastavit. Už dnes je jich podle neoficiálních údajů ve Španělsku přes dvě stě tisíc.
Podivuhodní ředitelé a manažeři často neexistujících firem jsou majiteli několika tisíc luxusních domů, ale i hotelů, restaurací, diskoték a erotických klubů. Cedulky Hovoříme rusky se začínají objevovat ve stále více obchodech a nad řadou realitních kanceláří vlaje ruská vlajka. Neklamné znamení, že movité kupce, kteří nesmlouvají a platí keš, tady vítají s otevřenou náručí. Vily ruských boháčů poznáte snadno. Především je od zvědavých očí kolemjdoucích odděluje vysoký plot, což je často požadavek ruských kupců. „Chtějí hodně pokojů a hlavně tenisový kurt. Skoro všichni. Jak vidíš kurt, můžeš si být skoro jistý, že tam bydlí Rus,“ říká další ze zdejších obchodníků. Ruské rodiny se se svými sousedy téměř nestýkají, stejně jako se svými krajany. Výjimkou je několik restaurací, kde dnes člověk nezaslechne jinou řeč než ruštinu. I tady se však přísně dbá na hierarchii.
Ruský milionář by si v životě nesedl k jednomu stolu s nádeníkem, který se sotva uživí. Zdejší obyvatelé, vyjma majitelů stavebních parcel či restauratérů, dnes pohlížejí na příchozí z Východu dosti nevraživě. Není divu. Spolu s desetitisíci majetných Rusů dorazil na jih Španělska i zločin toho nejhoršího kalibru. Na stránkách špan ělských novin se už sem tam objevují zprávy o zadržených Rusech, kteří na pobřeží organizovali skupiny ostrých hochů, provozujících rocketiring, vymáhání výpalného. Zatím jen od svých bohatých krajanů, jejichž zisky zaručeně nepocházejí z poctivých obchodů. Sami policisté však přiznávají, že to je jen začátek. Podle policejních análů operují na pobřeží stále ve větším počtu i organizovan é zájezdy kapesních zlodějů, které jsou vysílány především z Moskvy. Bossové kapsářské mafie zaplatí „výletníkům“ týdenní pobyt včetně zpáteční letenky, zpátky však musí každý z nich přivést tři i více tisíc dolarů, ukradených z kapes movit ých turistů. Rukojmími, jak jinak v Rusku, často bývají rodiny či příbuzní kapsářů. Nedojde-li k radikálnímu zpřísnění kontroly vstupu peněz i jejich vlastníků do země, nečekají španělské pobřeží příliš radostné vyhlídky. Nad romantickou krajinu, jež učarovala Dalímu i Hemingwayovi, se již brzy může pravidelně vznášet vůně střelného prachu z koltů ruských gangů, vyřizujících si v novém teritoriu své účty.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Buddhistický mnich Dharma si vzal do hlavy, že sedm let nebude spát a po všechny dny a noci bude přemýšlet o učení velikého Buddhy. Pět let to vydržel. Pak místo meditace začal tlouci špačky, víčka mu ztěžkla a oči se začaly zavírat. A tak vzal nůž, víčka si uřízl a zahodil. Jedno doleva, druhé doprava. Stal se zázrak. Kam padlo víčko, tam v okamžení stál krásný zelený keř. Svatý muž dostal vnuknutí. Natrhal lístky z keřů, hodil do vroucí vody – a získal nápoj, který mu pomohl přečkat posledn í dva roky bdění. Tak praví jedna z mnohých legend o čaji.
DVA LÍSTKY A PUPEN Plantáž Demodera. Srí Lanka. Po strmých svazích se hustým porostem prodírá skupina žen. Jako kamzíci se pohybují mezi keři. Oběma rukama obratně trhají lístky a vhazují do pytlů, jež mají zavěšené na čele a podepřené zády. Nosí v nich až 20 kg čerstvého čaje. Každých 7 až 8 dnů se vracejí ke stejn ým keřům. Uštipují to, co narostlo od posledního sběru. Flush. Dva lístky a pupen. O nic víc se nezají- mají.
Čajovník je vlastně velký až dvanáctimetrový strom. Na plantážích ho pravidelně ořezávají a vytvářejí z něj po pás sahající bonsai. Starší listy, které se narodily v raném věku keře, se mohou lesknout a zelenat dál. Nab írají sílu z půdy, ze vzduchu a ze slunce. Daň ze života platí nejmladšími sourozenci. Týden co týden. Dva lístky a pupen – zelené zlato. Zatímco ženy otrhávají keře, na přístupové silnici si hrají jejich ratolesti. Zábavu si vždycky najdou. Jedni nahánějí staré pneumatiky, jiní si kopou balóny z papíru. Zatím možná ještě nevědí, že i jejich život bude svázaný s plantáží. Stejně jako životy rodičů, starých rodičů, prarodičů. Jsou to převážně Tamilové z Indie. Již Britové zjistili, že z domorod ých Sinhálců spolehlivou námezdní sílu nikdy mít nebudou. Všechno roste samo před očima. Stačí do země zapíchnout klacek a za pár dní je obrostlý listím. Sinhálci nikdy netrpěli bídou, která by je nutila trvale pracovat, zatímco v jižní Indii často propukaly hladomory a Tamilové v zápase o holý život byli ochotni jet za prací kamkoli. Za mzdu, kterou by nikdo z místních nepřijal. I dnes dostávají ženy za celodenní dřinu jenom 75 rupií, což je asi 40 Kč. Nikdo neztloustne, ale stačí to k přežití. Britové jimi zásobili své plantáže, netušíce, že konec 20. století se bude nést ve znamení občanské války mezi oběma národy. „Ať táhnou odkud přišli,“ ozývá se z úst většiny Sinhálců. „Náš domov je tady, žijeme tu už pět i více pokolení. Kam máme jít?“ ptají se Tamilové. Ekonomové však vědí, že jejich odchod by vyvolal krizi v krajině. Bez Tamilů se zhroutí čajový průmysl. Bez něj zmizí ze státní pokladny třetina deviz.
AMERIKA VERSUS ČAJ. První pojednání o čaji napsal čínsk ý básnik Kuo Po teprve v polovině 4. století našeho letopočtu. Evropan ům trvalo ještě dalších jedenáct století, než z misionářských rukopisů poznali slovo čaj a s ním i legendy o jeho léčivé moci. První bedničku čaje v Evropě otevřeli Holanďané v roce 1610. Po 50 letech se konzervativní Velká Británie rozdělila na dva tábory – pro a proti čaji. Ceny čaje i jeho obliba začaly závratně stoupat. Když Britská Východoindická společnost získala královským dekretem monopol na dovoz čaje, vyřadila tak dodávající Holanďany a poslala své lodě do Číny. Kolem čaje se začaly psát krvavé dějiny. Přestřelky mezi holandskými pašer áky a královskými celníky byly patníky na cestě čaje do britských kuchyní. Až dvě třetiny čaje přicházely cestou pašeráků. Z obětí čaje se stávali národní hrdinové. Na náhrobku zastřeleného celníka stojí: „Pro trochu čaje! Neukrad jsem ni lístek. Žaluji Bohu: Nevinnou prolili krev. Na jednu misku vah položte čaj, na druhou lidský život a poznáte, co vražda je nevinného muže.“ Říká se, že každá legrace něco stojí, Britové svou vášeň pro čaj zaplatili Amerikou. V roce 1765 britská vláda zavedla vysokou daň na čaj vyvážený do své americké kolonie. Někteří osadníci, kteří si přivezli do Nového světa i svou anglickou vášeň pro čaj, vyhl ásili s největším sebezapřením jeho bojkot a přešli na kávu. Východoindick á společnost dodávala čaj poslu šným poddaným, kteří věřili v staré pořádky a pašeráci zásobovali Američany, kteří odmítali poplatnickou věrnost nenasytnému Londýnu. Snaha Východoindické společnosti zmonopolizovat dovoz čaje do Ameriky vyvrcholila v prosinci 1773. V bostonském přístavu se nenašly ruce, jež by vyložily jedinou bedničku čaje z britských plachetnic. Královští úředníci odmítli propustit lodě bez vyložení celého nákladu. V noci 16. prosince vnikli na paluby chlapi převle čení za indiány a vyházeli do moře celý náklad čaje. To byla první jiskra, jež zapálila revoluci americké kolonie proti mateřské Británii. Bylo tisíce jiných záminek, ale skutečností zůstalo, že Spojené státy se zrodily z povstání, jež začalo čajem. Stačila dvě století a čaj se zmocnil světa. Dnes je nejrozšířenějším a nejlevnějším připravovaným nápojem na světě.
OD ŘEZANKY K HOSPODYNÍM. Rozemnete-li v dlani čerstvě natrhaný čaj, připomene vám vůni řezanky, která se sype do žlabů pro dobytek. K opravdové vůni, která na vás dýchá z regálů čajoven, ho čeká ještě dlouhá cesta. Dostat se do tov árny na výrobu čaje a vidět vše na vlastní oči, je problém. Jedni mne vyháněli, protože tají know-how, jiní to mají zakázané. S radostí vás pošlou za vyšším úředníkem, ale ten zas za vyšším a vyšším. Na jedné plant áži se náhodou přímo seznamuji s manažerem, který velice uvítal možnost změnit společnost. Ono vést plantáž a fabriku na Srí Lance je vlastně velká nuda. Na všechno má nadměrný počet úředníků. „Naučím vás znát všechno o čaji,“ říká s radostí, když akceptuji nabídku strávit nějaký čas v jeho bungalovu, pamatujícím zlaté časy britských plantážníků. „Teď si jděte odpočinout, samotná výroba začíná v noci. Natrhaný čaj se teď sváží do továrny, kde se nechává zvadnout. Trvá to asi osm hodin. Nebojte se, uvidíte všechno,“ rozptyluje nedočkavost manažer. Ve tři hodiny ráno přicházíme do tříposchoďové továrny. Začínáme v nejvyšším patře, u pramene výroby. V obrovské hale jsou dlouhé bedny se síťovým dnem, ve kterých jsou v tenkých vrstvách rozloženy čajové listy. „Dělníci je pravidelně otáčejí, když je vlhko, pouštíme zespodu vzduch ventilátorem. Listy musí ztratit 45 % své vlhkosti. Větší ztráta by snížila kvalitu čaje,“ říká manažer, když sestupujeme do nižších pater, kde probíhá stejný proces. V přízemí to konečně připomíná fabriku. Listy se nejprve sežvýkají v tzv. rolleri. „Listové buňky se musí rozbít, rozmačkat, aby se uvolnily šťávy s enzymy, které dodávají čaji charakteristickou chuť.“ Pomuchlanou zelenou hmotu nosí dělníci do dalších strojů, které ji rozsekávají a třídí na sítech. To, co nepropadne, jede do dalšího mlýnku a opět se třídí. Propadlíci jsou odnášeni do čistého, vydlaždičkovaného koutu haly, kde jej vychrtlí, unavení mužíci ukládají na velké stoly do dvaceticentimetrových vrstev. Nast ává nejdůležitejší proces, ovlivňujíci chuť a kvalitu čaje – fermentace. Uvolněné šťávy teď kvasí, mění se aroma a barva čaje. Čajový specialista sleduje teplotu a vlhkost v místnosti. Po hodině a půl je čaj odnášen v obrovských škopcích na hlavách dělníků do bubnových sušáren. Na kovovém páse, procházejícím pecí za stálé teploty kolem 90 stupňů, se čaj v podstatě pálí. Ztrácí zbývající vodu, ponechává se minimum podle norem jednotlivých států. Pro Evropu šest procent. Od rukou trhačů se jeho hmotnost zmenšila až čtyřikrát. Po 20 minut ách vypadává ze stroje černý čaj.
BETA, JEMNĚ VLOČKOVITÝ, TLUSTÝ, MĚĎ TŘI PATNÁCT. Konečně ochutnám čerstvý čaj, listy, které se před několika hodinami těšily ze slunečních paprsků. Rychle, dokud tak silně voní. „Kdepak, než to bude opravdový čaj, musíte ještě chvíli počkat,“ uklidňuje mou netrpělivost manažer. „Čaj se nejprve vytřídí na základě velikosti a pak balí do dřevěných bedýnek po 50 kg. Dřív než opustí továrnu, dostane každá várka svůj rodný list. Pojďte do laboratoře.“ V malé místnosti je na okenním parapetu poukládáno několik desítek šálků s čajem. Seznamujeme se s ochutnavačem – alfou a omegou celé výroby. Přivoní k šálku a malinko usrkne. Poválí čaj po jazyku, jako kdyby ochutnával vzácné archivní víno. Ale nevypije ho, nakloní se nad velké plivátko. „Beta, jemně vločkovitý, tlustý, měď tři patnáct,“ vyplivává vše co měl v ústech, přiděluje várce patřičné označení a zdvihá další šálek. Názvy se mění: štiplavý, tělnatý, hrotitý atd. Vysvětluje, že chuť čaje závisí na počasí, na sluníčku, vlhkosti, hodině sběru…
Vystaví křestní listy, které pak putují ke všem brokerům čajové burzy. Za každým listem stojí pyramidy bedniček toho, co se stane čajem na základě chuti a vkusu zákazníků nebo zámořských dovozců. Brokeři a exportní firmy nakupují na burze podle listů suroviny nejrůznějších barev, chutí, vůní a zrnění, aby se mohli pustit do poslední hry, zvané blending. Drama, ukryté za tímhle slovem, neznamená nic jiného než směs. Probíhá v halách, kde se dle speciáln ích receptur mísí jednotlivé várky čaje. Do obrovských kup se zaboří lopaty dělníků nebo rypadla bagrů, aby smíchaly čaj potřebné kvality. Ten pak putuje do pěti světadílů, kde se balí, aromatizuje, popřípadě míchá ještě jednou dle národních zvyků. Nezbývá již nic jiného, než otevřít dveře čajovny nebo obchodu a koupit si ten svůj. Odcházím z továrny Demodera s Christiánem De Silvou, mistrem ochutnavačem. Chtěl bych vědět ještě více o tomto nápoji, který u nás tak zdomácněl, že mu nevěnujeme ani pozornost, a tak zvu mistra De Silvu na šálek čaje. Mistr se ale ošklíbl: „Děkuji, ale dnes jsem jich měl už dvě stovky.“ Každý národ si našel vlastní způsob jak podávat čaj. Eskymáci za pol árním kruhem ho pijí s rybím tukem. Tibeťané s jačím máslem a solí. Denně vypijí až 80 šálků. Arabové mají rádi silný zelený čaj s cukrem a kardamomem. Šánové v Barmě i v jižní Číně spařují listy, mísí se solí, olejem a česnekem, uhnětou do koulí a usuší. Berou je všude s sebou a žvýkají. Mongolové lístky čajovn íku stmelí rýžovou vodou a krevn ím sérem a slisují do cihel. V Thajsku se čajový list žvýká jen tak se solí. V Japonsku čaj povýšili na božstvo. Dříve než Angličané vynašli čaj s mlékem, Tataři ho zavařovali rovnou do mléka. Rusové přišli na čaj s citronem, zatímco Němci ho vylepšovali skořicí nebo vanilkou.
