autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:
LIBOR MICHALEC
Safari na sněžném skútru je nejlepší zimní dobrodružství – a pro nás Čechy pořád exotická zábava. Zvlášť, když se projíždíte po ledových pláních až za polárním kruhem ve švédském Jukasjarvi. Skútr je třistapadesátka s tachometrem do 120 km/hod., nepotřebujete na ní žádné osvědčení a řídí každý sám. Místní mladíci s ním v podvečerních hodinách předv ádějí podobná kouzla jako surfa ři na vlnách Karibského moře. Průvodce připomíná napůl Laponce a napůl Jacka Londona – včetně laponského tesáku za pasem. Jsme ještě dost rozpaření z ranní sauny, a tak se převlékáme do teplých overalových kombinéz, vypůjčenou huňatou ušanku na hlavě a nohy jsou zabalen é do vysokých a nepromokav ých polárnických buf. Ranní teplota -11 oC s vycházejícím sluníčkem sice stoupá až na báječné -3 oC, ovšem pokud by se zatáhlo a vzduch se ochladil až třeba na -30 oC, nebylo by to na tomto stupni severní šířky žádné překvapení.
l l l Stisknutí plynu, řev akcelerátoru, vůně spáleného benzínu. Průvodce ukazuje cestu a vymílá v zledovatělém sněhu stopu svou posílenou „pětistovkou“ s vlečným vozíkem na saních za sebou. Má tam obří pánev a připravený oběd – brambory, losí bifteky a smetanu. Přes zamrzlé jezero rychlost hravě stoupne na 90 km/hod., každý hrbol působí jako trampol ína, a když zvednete obličej mimo závětří za ochranným předním sklem, namrzne vám během několika sekund.
l l l Po úvodní projížďce širokou vyje žděnou cestou nastává okamžik pravdy – opouštíme její koleje a vydáváme se kličkovat mezi smrčky do lesa. Na chvíli opouštím průvodcovskou stopu, a když se skútr podezřele naklání, pokou ším se vyrovnat ho nohou. Ale to je velká chyba, protože noha okamžitě zahučí do závěje a skútr se nakloní ještě víc. S pomocí laponských bohů přenáším těžiště na druhou stranu a naštěstí bez cizí pomoci se vyškrábu konečně až na vršek kopce.
l l l Tam už parkuje náš průvodce se svým velitelským skútrem, jako kdyby něco vyhlížel. Opravdu tam cosi je. Dřevěná lovecká chata. Průvodce odemkne zámek na petlici, nějakou hořlavinou poleje polena připravená na otevřeném ohništi a škrtne zápalkou. Oheň se rychle a spolehlivě rozhoří, dým uniká středem místnosti a otvorem ve střeše bez komínu a na obří pánvi o průměru sedmdesáti cetimetrů se za pár minut smaží naložené losí bifteky s bramborem a cibulí. Rázem je tu pohoda jako na staré lovecké chatě, a když je jídlo hotové, celé se nakonec zaleje smetanou. Chutná skvěle, přesně jako tradiční laponské jídlo. Pak průvodce zavolá z bezdrátov ého telefonu a překontroluje spojení. „To je kvůli bezpečnosti,“ říká, když zachytí náš úsměv. „Zpátky pojedeme přes vrcholek támhleté hory,“ dodává a ukazuje pahorek, tyčící se v jinak dokonale rovinaté krajině. „To abyste si vyzkoušeli jízdu v terénu.“ Ovšem jízda v terénu je slabé slovo. Stoupání někdy připomíná svou příkrostí a sklonem zatáček schodiště a trefit se občas do skuliny mezi dvěma do sebe zaklíněnými stromy není taky legrace.
l l l Safari v tom pravém smyslu slova, se stády sobů a ledních medvědů, sněžnými králíky a vlky v rezervaci, to tedy není. Ale o to můžu být pyšnější, že jsem aspoň na chvíli viděl skutečné losy kdesi ve skutečném lese za polárním kruhem a ne jen turistickou atrakci. A je tu také patrně jediný bar na světě, který je opravdu z ledu, a kde vám barman může do ledové skleničky nalít vodku Absolut, která je tu přítomna také v podobě obří a pohádkově nasvícené skulptury. Ale o tom jsme psali už v dubnovém čísle.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL: ZBYNĚK PAVLAČÍK
Gulag. Pro někoho nic neříkající, prázdný pojem. Pro jiného slovo, vyvolávající vzpomínky do konce života. Byli jsme prvními Čechy, jejichž noha na půdě pravověrného gulagu dobrovolně stanula. Za cíl jsme si vytkli navštívit gulagy v okolí města Perm na Severním Uralu. Právě zde se nachází soustava tzv. Permských lágrů, vybudovaná v polovině třicátých let.
Samotný Perm byl až do počátku let devadesátých zak ázaným městem; v jeho blízkosti stojí strategické vojenské továrny. „Kterým letadlem přiletíte?“ zněla jedna z prvních otázek člena permské organizace Memoriál, sdružující zájemce o historii politických pracovních táborů. „Přijedeme autem,“ odpověděli jsme. „nu, vy maladci,“ odvětil udivený hlas.
KRAJEM, KTERÝ NEMÁ MAPU. Podrobnější mapu permské oblasti jsme nezískali ani v Moskvě, nepomohla vydatná pomoc našeho věrného průvodce Sergeje. Taková mapa prostě neexistuje. Zhruba osm set kilometrů dlouhá trasa tajgou z hlavního města Tatarské oblasti Kazaně do Permu tak pro nás byla velkou neznámou. Cestu se rozhodujeme absolvovat nonstop, s výjimkou zastávky v Moskvě. První vážnější překážkou je hraniční přechod Kukuryki-Brest. Zde je i nemožné možné, a tak při jednání s běloruskými celn íky raději vůbec nepoužíváme zdravý rozum, neboť bychom o něj přišli. Další komplikací je až po tisících kilometrů veletok Volha. Na automapě totiž není uvedeno, že k jeho překonání je nutné použít trajekt. K naší smůle jsme do přístaviště dorazili těsně po odplutí posledního remorkéru toho dne. Vidina mrazivé noci strávené v autě a hlavně časové ztráty nás mohutně povzbuzují v jednání s kapit ánem. Ten má pro nás nakonec za pár „grínů“ (slangově dolary) nebývalé pochopení a přes čuvašsko-tatarskou hranici, kterou tady tvoří právě Volha, nás hrdinně převáží. Volha je pro návštěvníka intenzivním zážitkem i ve tmě. Pro slabé sněžení není protější břeh takřka vidět. A od něj se již rozprostírá nekonečná, bájná tajga. Konečně nabíráme severní kurz. Jsme mile překvapeni širokou, kvalitní silnicí a tváří větších měst. Skoro se zdá, že města více na východ a sever jsou modernější a evropštější než ta před Moskvou.
Do Permu dorážíme ve tři hodiny moskevského času, který máme nařízený i na svých hodinkách. Místní hodiny ale bez výjimky ukazují hodinu pátou; znamená to tedy, že jsme museli projet další dvě časová pásma! Od naší rodné vísky tedy celkem čtyři. Načerno uléháme do rozbřesku v hotelu Ural a před osmou netrpě- livě voláme přátelům z Memoriálu. Hlásíme svou připravenost vyrazit k samotným gulagům. Zmrazí nás sdělením, že vytoužený cíl je ještě vzdálen asi tři sta kilometrů, což v místním terénu znamená zhruba deset hodin jízdy. „Jesť u vas vjertaljot? „ ptám se tajemníka místního Memoriálu. „Da, jesť. No on očeň darogij. „ „Děngi nět problem,“ ujišťuji ho. Nájem vrtulníku se v té chvíli jeví jako jediné řešení. Pokud v dnešním Rusku „děngi nět problem „, tak problémem nemůže být už vůbec nic. Náčelníkovi letiště sdělujeme cíl letu. Pomocí hřebíku na ztrouchniv ělém provázku vypočítává, že nás let dopravním Mi-17 se třemi členy posádky přijde na 5 026 765 rublů (asi 1200 USD), včetně spotřební daně. Dostáváme na uvedenou sumu stvrzenku a jen Sergej tomu ještě nemůže uvěřit. Tolik peněz pohromadě do svých padesáti let dosud neviděl a v Moskvě by si je i při vysokoškolském vzdělání vydělal za více než rok. Vznášíme se k mrazivému nebi. Ze vzduchu pozorujeme nejprve mohutn é průmyslové komplexy. Můžeme jen spekulovat, k čemu vlastně slouží. Poté již užasle sledujeme pod námi ubíhající tajgu, vidět ji z ptačí perspektivy je zážitek těžko popsatelný.
KGB MYSLELA I NA KOMÍN. Po slabší půlhodince přistáváme v blízkosti bývalého gulagu s označením VS – 389/36 neboli Perm 36. Svému účelu sloužil až do konce osmdesátých let, kdy byl pod vlivem probíhající perestrojky uzavřených gulagů A nejen to. KGB dostala za úkol celý areál tábora dokonale zdemolovat. Při vykonávání rozkazu si její příslušníci počínali tak svědomitě, že v půli rozlomili i desetimetrový komín kotelny. Horlivé úsilí KGB však konečným úspěchem korunováno nebylo. Perm 36 dnes pomalu dostává svou původní podobu. Nikoli však již coby žalář pro politicky nepohodlné, ale jako muzeum gulagů, a to jediné v celém bývalém Sovětském svazu. „Chceme vybudovat silné memento všech totalitních politických systémů, hlavně komunismu a fašismu,“ sděluje na úvod správce budoucího muzea Vjačeslav Maximovi č Voroškin a zve nás k prohlídce. V době naší návštěvy byla už takřka zrekonstruovaná hlavní vězeňská ubikace s celami pro jednoho až čtyři vězně. Na podlaze ještě leží hobliny od právě usazených dveřních rámů. Vše je v jednotném bílozeleném provedení, působícím velmi chladně. Jak tady asi muselo být v tuhých, dlouhých zimách, za jednoduchými zamřížovanými okýnky, za nimiž teplota klesala leckdy i pod minus 40 stupňů Celsia. Čteme dvě opravené tabule, které uvádějí, co mohli a hlavně nemohli mít zdejší nedobrovolní obyvatelé u sebe. Zakázány byly hodinky, karty, peníze, fotoaparáty, kompasy, nože atd. Jako nové vyhlížejí dva výběhy u zadní části ubikace. ´
Více než čtyři dospělí muži se do jednoho museli vejít jen s velk ými problémy. Vězni zde trávili většinou patnáct let, přičemž postupně začali ztrácet pojem o čase. Pokusy o útěk byly předem odsouzeny k neúspěchu. Menší skupinka chtěla mohutné zátarasy z ostnatého drátu podkopat, avšak již v metrové hloubce narazila na vodu. I kdyby se tento záměr vyda řil, tunel by vězňům ke svobodě příliš nepomohl. Vůbec totiž netušili, ve které části SSSR se nacházejí. Spíše se asi jednalo o akt zoufalství. „Přiváželi je většinou v noci, v uzavřených vozech,“ vypráví V. M. Voroškin, „po celou dobu svého pobytu v tomto táboře se nesměli dozvědět, kde vlastně jsou. Muselo to být nesmírně deprimující. Až v sedmdesátých letech tu jeden ornitolog na základě ročního pozorování tahů a zpěvu ptáků zjistil, že se nachází kdesi na Severním Uralu.“ Podle směrnic KGB měli na jednoho politického vězně připadat dva strážní. Ti si na rozdíl od vězňů hověli ve zděných, dobře zateplených ubytovnách. Procházíme kolem pily, na které svého času pracoval dnešní neohrožený ochránce lidských práv Sergej Kovaljov. Zajímáme se o finanční účast státu na tomto ojedinělém projektu. Stát podle V. M. Voroškina nepřispívá na opravu Permu 36 ani kopějkou. Všechny finance a prostředky si Memoriál zajišťuje zcela sám, a proto se rekonstrukce tak protahuje. Nejvíce přispívají firmy z okolí, a to formou jakéhosi sponzoringu na ruský způsob. Tu dodají náklaďák písku, tu vagón dřeva. Přes léto se počítá se studentskou výpomocí. Nedokážeme si odpovědět na otázku, proč se ruské státní orgány chovají k tomuto výjimečnému projektu tak macešsky. Vnucuje se srovnání se špičkovým stavem rodného domu V. I. Lenina v Uljanovsku, který jsme navštívili dva měsíce před příjezdem do Permu. Dům, kde spatřil světlo světa otec ruské komunistické revoluce, je udržován ve stejně perfektní podobě, jakou měl za doby vlády největších sovětských bossů. Piloti nám zahřívacím startem vrtuln íku dávají nekompromisně najevo, že náš čas k prohlídce Permu 36 za jejich asistence vypršel. Tím však náš letecký výlet ještě nekončí. To nejlepší je teprve před námi.
NAD HLAVAMI UVĚZNĚNÝCH ŠPIONŮ. Asi padesát kilometrů východním směrem se nachází Perm 35, svého času úplně poslední politický tábor v SSSR. Poslední političtí vězni z něj byli propuštěni až v roce 1991 na základě amnestie vyhlášené Borisem Jelcinem. Tábor Perm 35 je plně funkční i dnes. Jsou sem soustředěni všichni zadržení protiruští špioni. Smlouváme s piloty jeden pomalý průlet kolem tohoto jediného „špionážního“ tábora. Moc se jim do toho nechce. „Můžou po nás začít střílet,“ varují nás. Začíná hustěji sněžit, ale přesto sledujeme, jak se dosud neskutečná rovina tajgy najednou začíná vlnit. Neklamný důkaz, že letíme nad samotným Severním Uralem. Tak takhle tedy vypadá východní konec Evropy. Ze zamyšlení nás probouzí ostrý palubní bzučák. Druhý pilot levou rukou ukazuje dolů. Rázem jsme všichni u okýnek – a opravdu. Pod námi je funkční tábor. Perm 35 není příliš veliký, na zasněžených prostranstvích vidíme pouze dva strážné. Nechávají nás naštěstí na pokoji. Piloti pomalu nalétávají k dalšímu kolečku, která nakonec byla celkem čtyři. Ironií osudu je dnes velitelem Permu 35 podplukovník, jehož rodi če na vlastní kůži okusili život v sovětských gulazích. Podařilo se nám zjistit, že v době našeho přeletu bylo v táboře asi devět „špionů“, čili vězňů, kteří se dostali do konfliktu se zájmy Ruské federace. Před časem zde také pobýval legendární německý pilot Cessny, zakladatel letiště „Šeremetěvo 3“ Rust. Vnímáme především silný ochranný systém tábora, v mnohém dokonalejší než v Permu 36. Čítá pět řad vysokých plotů z ostnatého drátu. Ne, tady by ztroskotal i kříženec agenta 007 Jamese Bonda a Indiana Jonese. A i kdyby se zázrakem přes zátarasy přenesl, tak by v neprostupné tajze, stovky kilometr ů od nejbližší civilizace, neměl sebemenší šanci na přežití. Z Permu 35 se prostě uprchnout nedá. Vrtulník vyrovnává poslední zákrutu a neodvratně míříme zpět na letiště v Permu. K večeru nás ještě přijímá zástupce UIN (zařízení výkonu trestů) permské oblasti A. N. Tichomirov. Dostáváme informaci, že v současnosti je zde v celkem jedenatřiceti zařízeních typu Perm 35 na osmnáct tisíc vězňů. Nejedná se o vězně politick é, nýbrž „klasické“, odpykávající si tresty za vraždy, loupeže, znásilnění. Podplukovník nám líčí neradostnou ekonomickou situaci těchto táborů, které se topí v dluzích za odb ěr elektřiny, vody, plynu. Nedost ává se ani na platy strážných a kvalitní léky pro vězně, mezi nimiž začíná propukat epidemie tuberkulózy. „Za éry SSSR takové problémy neexistovaly,“ vzpomíná podplukovník ruského ministerstva vnitra. „Je to časovaná bomba. Nechci si ani raději představit nějakou hromadnou vzpouru.“ Při nočním odjezdu z Permu nám stále v uších zní věta V. M. Voroškina: „Pozdravujte u vás a vyřiďte, že nikdy nepřipustíme, aby se cokoli podobného opakovalo.“ Tato reportáž vznikla díky podpoře Nadace J. E. Purkyně z Olomouce.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALOTTO CABALA
Cink, cink. Cink, cink. Po úzké stezce zařízlé do skály prochází skupina mnichů, doprovázená jediným možným dopravním prost ředkem této oblasti – osly a koňmi. Vrací se z města vzdáleného několik dnů. Vrací se domů, do kláštera vestavěného do skalní stěny jednoho z vrchů Himálají. Našinec by asi řekl na konec světa. Není divu. Všude kolem jsou jen holé skály, prach a písek. Cítíte se uvězněni v nekonečné soustavě hřebenů mnohatisícimetrových kopců. Nadmořská výška přesahující 3000 metrů nad mořem i v nejnižších údolích, nedostatek srážek, zima. Na první pohled měsíční krajina. Ale jen na první pohled. V údolích, kde protéká drahocenná voda z ledovců, jsou zelené oázy života. Smaragdy ve vyprahlé poušti. Poušti zvané LADAK.
lll Po dlouhá staletí byl Ladak izolovaná, nedobytná země. Jedna z nejvýše obydlených částí světa, před kterým ji chránily horské bariéry. Ze severu hřebeny Karakoramu, z jihu Himálaje. Tibetský světec a mág Padmasambava již v 8. století našeho letopočtu předpověděl: „Když oceloví ptáci začnou létat po obloze, když koně začnou jezdit na kolech, přijde čas a buddhismus se začne šířit do západních zemí.“ Proč toto proroctví? Právě letadla a motorová vozidla otevřela Ladak širokému světu, do té doby přístupnému jen malým karavanám obchodníků. Letadla jsou i dnes jediným prostředkem spojujícím ho s ostatním světem během dlouhých zim, kdy vysoko položená sedla a průsmyky jsou zavaleny několikametrovou pokrývkou sněhu a ledu. Bohužel masové zpřístupnění přineslo i mnoho negativního. Do části Ladaku, jako i Tibetu, přijely čínské okupační tanky. Přijela západní, „moderní“ kultura se snahou přeměnit život v zemi podle svých představ. Komerce, materialismus. Rozbíjí se křehké sociální struktury, které prosperovaly po dlouhá staletí. Je ohroženo kulturní a duchovní dědictví. Dnes, obklopen Pákistánem, Čínou a Tibetem, ho na mapě najdete jako součást severoindického státu Džamu a Kašmír. V poslední době je často nazýván Malým Tibetem. Jeho náboženství, jazyk, lékařství, architektura, umění i hudba mají právě s Tibetem společný základ. Po čínské anexi Tibetu v roce 1950 bylo za pár desetiletí zničeno téměř vše. Nezadržitelně hrozí zánik tibetské kultury i samotného národa. Největší pesimisté se utěšují právě Ladakem – poslední baštou tibetské kultury a náboženství.
ZNIČENÍ ZLÝCH SIL
Klášter Tikse. Širokým okolím se rozléhají hluboké tóny dvoumetrových trub. Jejich zvuk každodenně svolává mnichy, roztroušené po komnatách rozlehlého kláštera a vesnici, na ranní modlitbu. Dnes je to něco jiného. Slavnostně odění mniši ze střechy několikapatrového kláštera oznamují i posledním opozdilcům zahájení slavnosti. V průběhu dvoudenního festivalu budou zničeny zlé síly. Z Dukhangu, hlavní kaple, vychází průvod mnichů. Na hlavách mají žluté čepice, v rukou různé náboženské relikvie a hudební nástroje. Scházejí na nádvoří, kde do kamenného trůnu usedá představený kláštera. Okna, balkony, každý volný prostor je přeplněn nedočkavými Ladačany, kteří přišli z celé země. Zvuky trub, bubínků a činelů se prolínají s odříkáváním manter – posvátných textů. „Za chvíli přijdou duchové,“ šeptá mi do ucha lama Lobzang a tahá mne za ruku do kaple. Temnotu místnosti rozbíjí jen slabé plamínky olejových lampiček a špetka slunečních paprsk ů, procházejících otevřenými dveřmi. Její zdi jsou pomalované výjevy z Buddhova života, tibetskými světci a strašidelnými démony. „To nejsou zlé síly. Jejich vzhled je ošklivý, to proto aby porazili zlo. Jsou naši ochránci. Všimni si, že na čele mají třetí oko. Oko moudrosti,“ říká lama Lobzang, který si všiml mého údivu. Ze stropu visí náboženské obrazy na plátně – thanky. V zadní části místnosti jsou sochy Buddhů a světců, před nimi stojí dvě křesla. Lobzang se s úctou čelem dotýká většího z nich, na kterém je položen obraz dalajlamy. „Před pár lety navštívil náš klášter a zde mne požehnal,“ pyšní se. Nižší křeslo patří představenému. Před nimi je několik řad tlustých koberců na sezení při modlitbách a nízkých stolečků, na kterých se servíruje čaj a čtou svaté texty. I teď zde sedí několik mnichů. Občas zazvoní zvonečky, jeden z nich zabouchá na buben a odříkávají modlitby. Jiní mniši se oblékají do rouch a masek jednotlivých postav buddhistického panteonu – ochranných božstev a duchů, mágů, národních hrdinů. Na nádvoří přich ází skupina masek. Doprovázeni hudebními nástroji se bez zastávek otáčí ve složitých smyčkách. Intenzita pohybů se zrychluje. Údery nohou do země představují rozdrcení ďábla. Tancují s meditativní soustředěností, nezbytnou pro přivolání duchů a dé- monů z jiných světů. Mniši se zbavují svých duší, svého ega, svého já, aby do nich mohli vstoupit. Mocnosti světla bojují proti mocnostem temnoty. „Tyto scény jsme připravovali několik měsíců. Tanečníci teď nejsou s námi. Bojují se zlem, zlými démony,“ šeptá Lobzang. V průběhu festivalu se masky a tance neustále mění. Hrůzu a napětí střídá smích a uvolnění.
LÍBAT SE NA VEŘEJNOSTI!
„Džuléj, džuléj,“ zdraví mě usměvavá Dolma krátkým, ale výstižným pozdravem. Dal by se přeložit asi jako: „Ahoj. Jak se máš, kam jdeš?“ „Přijela jsem i s manžely navštívit jejich bratra Ngawanga, je tady mnichem, „ říká a zve mne na čaj do jeho pokoje. Seznámili jsme se před několika týdny v asi 50 km vzdálené vesnici Likir. Několik dnů během žní jsem strávil na jejich hospodářství. Teď na konci podzimu je práce méně a Ladačané tráví hodně času návštěvami a duchovní činností. V malé světnici mne vítají Sonam a Tsering, manželé Dolmy. Manželé? Také mne to překvapilo. Byl večer a v jejich domě se strhnul křik. Na terase jsem spatřil bratry jak drží Dolmu každý za jednu ruku a táhne ji opačným směrem. Venku byli také děti a rodiče. Smáli se. „Co se to tu vlastně děje?“ sledoval jsem nechápavě bitvu. Apalé, táta bratrů, mi se smíchem sdělil, že bojují o to, s kým Dolma stráví noc. Nevěra před svědky? Ne. V zemi se už dlouhá staletí praktikuje polyandrie – mnohomužství. Nehostinné podmínky nedovolovaly zvyšování populace. Polyandrie byla prostředkem proti hladomorům. Nejstar ší syn, dědic hospodářství, měl jako jediný nárok přivést do domu manželku. Později se s ní mohli oženit také jeden až dva mladší bratři, kteří zůstali v hospodářství. Hlavou rodiny však zůstal nejstarší. Když šel z domu za obchodem nebo pást dobytek, jeho místo zaujali bratři. Pro děti jsou všichni rovnocenní tátové. „Sex není problém, střídáme se. Někdy spíme i společně, Dolma uprostřed,“ řekli mi bratři rozpačitě. V Ladaku se vztah mezi mužem a ženou nevyjadřuje otevřeně. Nikdy není vidět, jak se drží za ruce a už vůbec ne, jak se líbají. I manželé na nákupech kráčí několik metrů od sebe. „Vy, lidé ze Západu jste jako zvířata. Ani oni se nestydí. Líbat se na veřejnosti!“ nechápavě kroutí hlavou starý mnich z kláštera. Ačkoli je monogamie a polyandrie nejčastější formou manželství, není jedinou. Existuje ještě mnohoženství. Tento druh manželství se uzavírá hlavně tehdy, kdy žena nemůže mít děti. Muži, kteří se neožení – obvykle mladší bratři, vstupují do kláštera a stávají se mnichy, ženy jeptiškami.
NÁBOŽENSTVÍ PENĚZ
Tmavá místnost je plná dýmu. Když si oči přivyknou na mystické šero, zjišťuji, že je nabitá příbuznými a přáteli mnicha. Sedám si mezi ně na úzké koberečky, rozložené podél zdí. Zatímco si ostatní vym ěňují první dojmy z festivalu, Ngawang připravuje čaj. Ne ledajaký. Odvar ze zeleného čaje, ochucený solí a sodou, nalévá do nádoby podobn é máselnici, v jaké naše babičky dělávaly máslo. Vhazuje do ní kousky jačího másla a pořádně rozmíchává. Za chvíli již všichni spokojeně usrkáváme. Ladačané denně vypijí několik desítek šálků této důležité tekutiny. V nadmořské výšce nad 3000 metrů nad mořem zabraňuje rychlé dehydrataci těla. Lama sedící vedle mne mi podává kapsu s moukou z praženého ječmene. Říká, abych si udělal campu – kaši z mouky a čaje. Sypu ji do šálku a stejně jako ostatní, míchám prsty a jím. Jako všude jinde na Tibetské plošině je základní plodinou ječmen a některé druhy rychle rostoucí pšenice. Někteří rolníci mají také zahr ádky s hráškem, bramborami a ředkví. Ve velké nadmořské výšce s krátkým vegetačním obdobím není velký výběr, co pěstovat. Políčka jsou doslova vydobytá z horských svahů a navrstvená do teras. Množství srážek lze srovnat se Saharou. Voda je proto přiváděna na pole složitými systémy zavlažovacích kanálů z ledovcových potoků. Nedílnou součástí ladackého života jsou zvířata. Ovce, kozy, jaci, osli a koně. Bez jejich masa by jen stěží přežili. Kromě toho poskytují mléko, vlnu a trus, který slouží jako hlavní palivo v průběhu dlouhých a studených zim. Jsou dopravn ím prostředkem a pracovní silou. Buddhismus popírá zabíjení živých bytostí. Boj o přežití je silnější. Zabíjení zvířat je vždy doprovázeno prosbami o odpuštění a modlitbami za jejich lepší příští životy. Téměř všechna činnost v ladacké vesnici probíhá rovnocenně. Práce se nedělí. Jen několik specifických úkonů, jako například orání, je záležitostí mužů. Ženy mají dominantní postavení. Celkově i pracují o něco více. Starají se o domácnost, zvířata, pracují na poli. Až teď, po zpřístupnění krajiny, začíná jejich postavení upadat. Muži nacházejí uplatnění v nových, neproduktivních infrastrukturách a vydělávají peníze. Činnost na hospodářstvích, která jsou a po staletí byla soběsta čná, mnozí již pokládají za méněcennou. Neprodukuje finanční zisk. Zvláště mladí opouštějí vesnice a za své rodiče a prarodiče se začínají stydět a pokládají je za zaostalé. Nová generace je odsouzena stát se otrokem nového náboženství, náboženství peněz.
MORAVANÉ NA STŘEŠE SVĚTA
Zatímco si povídáme, mnozí z přítomných probírají růžencem nebo otáčejí modlitební mlýnky ze zářivé mědi a mosazi. Jejich mumlání nám dělá všudypřítomný doprovod. „Óm, mani padme húm, Óm mani pade húm,“ nese se místností nejoblíben ější a nejčastěji opakovaná modlitba, Matra soucítění. Tibetský buddhismus se vyznačuje silným soucítěním svých stoupenců. Netouží jen po dosažení vlastního ideálu dokonalosti, ale především štěstí a blaha ostatních. Zároveň se snaží pomáhat všem trp ícím bytostem. Ladačané věří v koloběh převtělov ání a znovuzrození. Tento cyklus je u každého řízený jeho činy, slovy a myšlenkami. Říkají: „Dobré dobrému, zlé zlému.“ Život v Ladaku je úzce spjatý s buddhismem, který je tradičním náboženstvím již od 2. století našeho letopočtu. Krajina je poseta hradbami kamenů s vytesanými modlitbami, stupami a ve větru se třepetajícími barevnými praporky s modlitbami, které vítr roznáší do celého světa. Mniši jsou závislí na vesničanech a naopak. Dělají svatební obřady, pohřby, vyučují náboženství. Každá významná rozhodnutí či úkony si vyžadují jejich pomoc k usmíření s duchy. Kromě každodenních modliteb mají množství svátků a veřejných obřadů. Například jednou do roka se v každé vesnici setkávají všichni její obyvatelé v klášteře, aby se několik dnů a nocí společně modlili. Aby milionkrát zopakovali Matru soucítění. Za všechny živé bytosti na celém světě. Kromě buddhismu jsou v zemi ještě muslimové a malá skupina křesťanů. Brána jejich farnosti nese hrdý název: „Moravská mise“. „V druhé polovině 18. století sem přišla mise mnichů z Evropy. Popravdě to byli Němci, ale počátky mise je třeba hledat na Moravě,“ říká duchovní otec, pan Gergan, pravý ladačan.
DOBRO ZVÍTĚZILO
Je odpoledne, druhý den festivalu. Nadchází vyvrcholení slavnosti. Dav se ještě více zahustil. Hlava na hlavě. Ve vzduchu je cítit nervozita a napětí. Ze svatyně mniši vynášejí červenou loutku z campového těsta. Ukládají ji na zem uprostřed nádvoří. Přichází snad ty nejhrozivější masky, vyzbrojené meči, kopími a dýkami. Tancují, ohánějí se zbraněmi na všechny strany. Postupně, jeden po druhém, se sklání k loutce a vráží do ní dřevěná ostří. „Ta loutka představuje ďábla. Je v ní nahromad ěno všechno zlo za uplynulý rok. Masky ho ničí,“ vysvětluje lama Lobzang. Jeden z lamů stojící u loutky ji zvedá a doprovázen maskami a Ladačany opouští klášter. Dav se zastavuje u kaple nedaleko kláštera. Po chvíli modliteb je loutka vhozena do plamenů. Dobro zvítězilo.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Pustil jsem se rezavého kotevního řetězu a namířil si to hlouběji do laskavého objetí teplých vod Karibiku. Znovu jsem se jakoby ve stavu beztíže ponořil do onoho fantaskního světa, tvořícího v historii života na této planet ě přechod mezi mořem a souší – do říše korálů. Ani ne 10 metrů pod hladinou leží bujná tropická zahrada a čeká na to, jak s ní naložíme. Zda ji dok ážeme obdivovat a využít, anebo ji zneužijeme. Všude okolo ohromující mohutné a dosud živé korály všech barev. Jsme 30 mil od pobřeží Hondurasu nedaleko Roatanu, ve vodách dosud nezasažených znečištěním ani zvýšeným procentem živin. Bohužel kombinace čistých vod a zdravých korálů patří dnes ke světovým raritám.NÁVRAT NA FLORIDA KEYSBěhem posledních pěti let jsem navštívil korálové útesy v Karibiku, Latinské Americe, Austrálii, Asii i v jižním Pacifiku a všude jsem narazil na stejný obraz: korálové útesy naší planety jsou ohroženy jako nikdy předtím a řada z nich nezadržitelně umírá. Podle studie Mezinárodní spole čnosti pro výzkum korálových útes ů (International Society for Reef Studies) ohlásilo vážné ohrožení stavu svých korálových útesů více než dvacet zemí. V oblasti Karibiku stejně jako i Indického a Tichého oceánu. Zhruba před rokem jsem se po letech vrátil na Floridu, do svého rodi ště, kde jsem s potápěním před pětadvaceti lety začínal. Byl jsem přesvědčen, že po třech desítkách let kariéry profesionálního potápěče budu moci atoly, na něž si matně vzpomínám z prvních setkání v padesátých letech, studovat s mnohem větší důkladností. Florida Keys představují jedinečný pás korálových útesů na pobřeží Spojených států. Vypadá to skoro jako ironie osudu, že ačkoli jejich nejkrásnější části byly za přírodní rezervaci prvního stupně vyhlášeny již roku 1960, jsou to právě ony, které jsou dnes, kdy ve světě začíná být postupně chráněn jeden atol za druhým, ohroženy ze všeho nejvíc. Stále zřetelněji se zde projevují důsledky zvýšeného počtu návštěvníků, vyššího procenta znečištění vod, současně s neobvykle vysokým přísunem živin. A právě tato hrozba může vbrzku postihnout i ostatní světové lokality dosud neponičených atolů.LAKMUSOVÝ PAPÍREK ŽIVOTA Korály jsou živé organismy. Jejich zdánlivě na kost tvrdé skalnaté útesy jsou ve skutečnosti pozůstatkem činnosti nesčetného množství drobounkých polypů, žijících v koloniích. Stáří floridských atolů se odhaduje na zhruba 6000 let, přičemž ostatní světové atoly existovaly a vyvíjely se ještě mnohem dříve. Korály pro svoji existenci vyžadují poměrně specifické podmínky, které snesou jen nepatrné výkyvy a odchylky: čistou vodu, dostatek slunečního svitu, teplotu mezi 68 a 80 stupni Fahrenheita, minimální znečištění a relativně nízký přísun živin. Což je kombinace, která se při současném stavu naší planety již téměř nikde nevyskytuje. První velice vážnou příčinou řady problémů je skutečnost, že většina korálových útesů, které můžeme navštívit, se nalézá poměrně blízko pobřeží (maximálně do 20 mil), takže veškeré nečistoty, které pobřeží produkuje, byť jen ve formě usazenin a zbytků potravy, zasáhne atoly v poměrně krátkém čase. O korálech lze říci, že fungují podobně jako kdysi kanárci na šachtě, jako jakýsi živý lakmusový papírek bezpečnosti okolního prostředí. Jakmile hornick ý kanárek přestal zpívat a ztratil vědomí, byl to pro všechny signál, aby co nejrychleji hledali záchranu na čerstvém vzduchu. Nejinak je tomu i s korály. Když začnou chřadnout a umírat, je to pro člověka neklamným znamením, že došlo k poškození životního prost ředí. Žel – stejně jako v případě kanárků – je v té chvíli už na záchranu „mořských kanárků“ pozdě! KORÁLY VERSUS ŘASYZdraví korálů závisí na kvalitě vody, která je omývá. Jelikož však jsou atoly poměrně blízko pobřeží, dorazí k nim vše, co člověk produkuje a posléze vyřadí, poměrně záhy. To se ostatně stalo osudným právě pro Florida Keys, v jejichž bezprost řední blízkosti bylo v posledních dvaceti letech vybudováno rozsáhlé letovisko, ležící navíc jen hodinu cesty autem z Miami. Považte jen, jak obrovské množství potravin proudí denně po silnici U.S. 1 směrem na toto pobřeží. Jsou ho skutečně tuny denně. Kdybychom tyto hromady potravin a obalů házeli do moře přímo, nikdo by nepolemizoval s tím, že tady doch ází k nežádoucímu znečišťování moře. Poněkud jiné je to ve chvíli, kdy jsou odpadky skládkovány na pobřeží. Trvá to sice o něco déle, ale tlející živiny si svoji cestu do moře postupně najdou a zanedlouho stejně dorazí až k porézním atol ům. Výsledek je nakonec stejný. Ačkoli značnou část přivezené ton áže turisté zkonzumují, zbytky a odpad putují do kontejnerů, které jsou pak „pohřbívány“ na pobřeží. Tam se časem mění ve hrozbu zvýšen ého přísunu živin do korálových vod. Atoly se samozřejmě bez živin neobejdou. Má to však jeden háček. Život na korálových útesech znamená vyrovnaný boj mezi korály a řasami. Pro korály je ovšem výhodnější prost ředí chudší na živiny, zatímco voda živinami dostatečně nasycená nebo dokonce přesycená znamená pravý ráj pro všechny druhy řas, jež pak získávají nad korály převahu. Zasáhnou-li korálové útesy vody s nadměrným množstvím živin, jsou řasy schopny množit se neuvěřitelně rychle. Stejně rychle, jako dokáže vodní květ proměnit hladinu stojatých vod v zelený trávník takřka přes jedinou noc. Korály, jejichž životní rytmus je daleko pomalejší, pak nemají šanci. Je znám případ, že na Bahamách dokázaly agresivně přemnožené řasy obrůst a udusit celé atoly v průběhu několika týdnů.ODPADY, ODPADY, ODPADY Kromě toho může nutriční hrozba, tak jak jsme ji poznali na Florida Keys, často „připlavat“ i ze zdánlivě dalekého sousedství. Stačila jediná čistička odpadních vod, vzdálená navíc asi 100 mil od místa „úderu“, která dokonce ani nezpracovávala zbytky potravin, a Carysfort se během jediného roku proměnil v podmořskou poušť. Ještě v šedesátých letech se tento atol v penekampské oblasti pyšnil pestrými koloniemi živých korálů, dnes je zde šedo a pusto. Rovněž Ocean Reef Club, luxusní letovisko na Key Cargo, si může s Carysfortem s klidem podat ruku. Odpadky ze stovek jacht proudí přímo do zálivu Dispatch Creek, důležitého přístavu, obklopeného řadami luxusních sídel. Na čtyři golfová hřiště patřící klubu se ročně rozpráší kolem čtyřiceti tun přípravku na bázi dusičnanů jenom proto, aby byly vzápětí spláchnuty do oceánu. Dr. Brian Lapointe, biolog podmořského výzkumu pro oblast Florida Keys a člen společnosti Sea Trust prohlásil, že voda v Dispatch Creek dosáhla stavu „hyper-eutrofikace“, což laik snadno pozná podle nezaměniteln ého sirovodíkového zápachu po zkažených vejcích. Před nedávnem vedení klubu požádalo o povolení, aby mohlo v „mrtvém rameni“ zálivu instalovat čeřiče vody. Měly pomoci vyplavit splašky a zahnívající zbytky potravin hlouběji do moře. Ekologické aktivity státu Florida si naštěstí vymohly, aby povolení nebylo uděleno.FOTO: FRED WARD, BLACK STAR PODOBNOST S MIZEJÍCÍMI PRALESY ČISTĚ NÁHODNÁ?Dalším nebezpečím pro korály jsou kaly a usazeniny, které obrušují útesy a oslabují živé polypy. Ve větším množství mohou atoly dokonce zadusit. Zdálo by se také, že tragédie tropických pralesů má jen pramálo společného s osudem korálových útesů, a přesto… Studie z roku 1988 spatřuje důvod úhynu 90 procent měkkých gorgonských korálů a 80 procent atolotvorn ých korálů při pobřeží Kostariky ve vykácení kostarických lesů. Korály byly zahubeny naplaveninami, které do moře po razantní likvidaci lesních porostů zanesly pevninské řeky. Stát Florida byl nucen v roce 1981 opravit v oblasti Florida Keys 29 mostů. Výsledek této činnosti výstižně popisuje ponorkový mechanik Spencer Slate: „Intenzivní konstrukční práce spojené s bagrováním způsobily, že naše korálové útesy budou minimálně po dobu nejbližších dvou let pokryty vrstvou bělavého bahna. Je naprosto všude. Viditelnost ve zdejších vodách se snížila ze 100 stop na pouhých 30. Během celé své kariéry jsem až dosud nezažil, aby na Elbow, pro potápěče jednom z nejatraktivnějších míst, bylo nutno vyhlásit stav ,novis „. Nicméně zvířené sedimenty viditelnost zcela blokují.“ Mnohem horší než špatná viditelnost je skutečnost, že dva roky trvající trauma může opět o něco více oslabit již beztak slabý mikrokosmos atolů a to (s největší pravděpodobností) s trvalými následky. VRAŽEDNÍ TURISTÉPřipusťme, že situace na Floridě je v řadě ohledů vyhraněnější a do jisté míry výjimečná. Nicméně i tady hrozí podobná nebezpečí, která ohrožují ostatní světové atoly. Většina z nich se nachází v oblasti rozvojových zemí třetího světa, které nijak nedbají na jejich ochranu, nestarají se o řádné skládkování odpadů, čističky odpadních vod, ani o omezení těžby ropy. Korály jsou vázány na místo svého výskytu a nemohou ze znečištěného prostředí odplavat tak jako ryby. Jejich existence je plně závislá na kvalitě životodárné vody, která bohužel bývá nezřídka nasycena vedlejšími produkty lidské civilizace. Floridský problém spočívá v tom, že zde se v bezprostřední blízkosti atolů nachází rozlehlé sídliště a důležitá komunikace. Obé znamená pro zdraví atolů hrozbu, která působí na snížení kvality vody a stane se pro nejvíce zasaženou severní část floridských atolů s největší pravděpodobností vražednou. Během jediného slunného víkendu navštíví nejpopulárnější útesy na Key Largo zhruba 3000 návštěvníků. Tak vysoký zájem je sice nesrovnatelný s ostatními lokalitami, nicméně zhoršené kondici atolů dvakrát nepřidá. Dvoutaktní motory motorových člunů konstruované tak, že jejich výfuky ústí necitlivě přímo do vody, doslova přílévají oleje do ohně. V našem případě do moře. To je ovšem naprosto nepřípustné. Nadměrné množství člunů působí cestou ke korálovým útesům trvalé víření mělk ých vod, jejichž usazeniny pak zanášejí kolonie živých korálů a nutí je, aby ještě vystupňovaly svůj vyčerpávající boj o přežití o další dávku energie vynaloženou na své očištění. Kromě toho se také zvýšil počet havárií. Podle statistiky vzrostl na Penekampu v roce 1989 počet ztroskotaných motorových člunů ve srovnání s rokem 1984 o rovných 300 %. Čluny často řízené nezkušenými plavci (v řadě případů dokonce i bez licence) narážejí na korálové útesy neuvěřitelně často a způsobují jim neodstranitelné škody. Avšak největším nebezpečím je sám člověk. Ačkoli je každému návštěvníkovi horem dolem opakováno, aby se korálů nedotýkal, lidé, zdá se, cítí neodolatelné nutkání sáhnout si na živou přírodu. Také zdánlivě pevný a tvrdý vzhled korálových útesů může přispět k tomu, že návštěvník zapomíná, že na jejich povrchu bojuje o své přežití tisíce slaboučkých, křehkých a ohrožených polypů. Silné a zdravé korálové kolonie jsou ještě poměrně schopny se s drobnými rušivými zásahy vyrovnat, ale pro korály, vyčerpané podobně jako ty na Florida Keys, je každý lidský dotyk, dloubnutí, rána, krok nebo sednutí tou poslední kapkou. Vysílené korály již nemají šanci dál bojovat a snadno podlehnou řas ám, jež je obrostou a zadusí.RYBÁŘI ZDÁNLIVĚ NEVINNÍJednou z dalších hrozeb je zdánlivě zcela nevinné rybaření. Pestrá směsice různých druhů ryb je přirozenou součástí vyváženého biotopu atolů. Amatérské rybaření se vyznačuje snahou spokojit se s každou větší, dospělou ulovenou rybou. Soustředí-li se do oblasti korálových útesů, nejen že decimuje zdejší genetický potenciál, ale zároveň narušuje přírodní rovnováhu regulující přirozené počty malých i velkých ryb a také rostlin. Je s podivem, že vláda dosud toleruje, aby se v Národním parku v Penekampu a ve „federální svatyni“ výzkumu podmořského života na Key Largo ryby lovily, byť jen na udici. Biologická rovnováha tak nadále klesá a jediným efektem je, že v této oblasti vidíme stále méně a méně nádherných ryb. Ještě více zaráží, že v obou přírodních parcích je povolen lov humrů. To pak spěje k tomu, že dva týdny po zahájení humří sezony nenajdete v této oblasti jediného dosp ělého humra floridského. Představa, že jednou z možných forem ochrany by mohla být podmínka, že jednotlivec smí denně ulovit maximálně 6 a majitel člunu maximálně 24 humrů, je naprosto směšná. Napomáhá jedině tomu, aby komerční lovci humrů, jimž žádné limity stanoveny nebyly, sklízeli ještě bohatší humří žně. Intenzivní rybářská činnost na většině karibských ostrovů doslova zdecimovala místní populaci ryb, které často ani nestačí dorůst délky několika palců. Ještě nebezpečnější jsou praktiky, které korálové útesy zabíjejí rovnou: odstřelování dynamitem, trávení vod a bagrování. V Pacifiku se někteří rybáři uchylují k trávení a odstřelování vod, aby pak jednoduše posbírali vše, co vyplave na hladinu, bez ohledu na to, že spolu s rybami zároveň zabíjejí i ostatní podmořské obyvatele. Lovci korálů v jiných částech Pacifiku zase v honbě za korály vytrhávají drátěnými nevody často celé kusy korálových útesů a postupně tak systematicky likvidují celý atol. Ve Francouzské Polynésii, Thajsku a Srí Lance atoly dokonce bagrují, za účelem získání levného stavebního materiálu. Krátkozrakost takovéhoto přístupu se nejmarkantněji projevila na Srí Lance, jejíž pobřeží se postupně mění v nehostinné útesy, protože průrvy v pásu atolů umožňují přílivu a náporům vln spláchnout pobřežní písky. Na Filipínách rybáři ničí korálové útesy zátahy vlečných sítí, bez ohledu na skutečnost, že tyto sítě jsou v oblasti korálových útesů neúčinné, jelikož řada zde žijících ryb neumí plavat. Výsledkem takového přístupu je fakt, že ze zhruba šesti set korálov ých útesů na Filipínách jsou jich zhruba dvě třetiny ve značně zubo- ženém stavu.OBECNĚ VZATO Problematika světových korálových útesů dosáhla velice vážného, ne-li krizového stupně. Atoly nejsou pouhou atrakcí pro turisty a potápěče. Jsou zároveň vzácnou líhní podmořského života a plní také úlohu signalizátoru. Jejich současný stav může být pro nás posledním varováním, že budeme-li i nadále bezcitně rezignovat na vytvoření co nejoptimálnějších podm ínek života v moři, ohrožujeme tím také svoji vlastní existenci v budoucnosti. Útesy jsou živými pobřežními sirénami, které hlásí, že prozatím jsou sice v ohrožení jenom ony samy, ale nezapomínejme, že bez zdravého oceánu nepřežije na této planetě ani člověk. Zkusme se zaposlouchat do jejich volání. Jejich potíže způsobil svými chybami člověk a jedině člověk je také může zase napravit. Jakékoli další ničení této zvláštní formy života je zárodkem příští katastrofy.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJIŘÍ BÁLEK
V jazyce Nahuatl znamen á Popocatépetl – Kouřící hora a Iztaccíhuatl – Bílá žena. Podle dávné legendy byla Iztaccíhuatl krásnou dcerou mocného vládce. Ten byl však už velmi starý a jeho říši začali ohrožovat nepřátelé. Sezval tedy své nejudatnější bojovníky a slíbil svou zemi a dceřinu ruku tomu, kdo nepřátelská vojska porazí. Jedním z bojovníků byl i Popocatépetl, který dceru vládce miloval a ani on jí nebyl lhostejný.
Válka byla dlouhá, a když už se blížila ke konci, roznesli nepřátelští bojovníci zprávu, že Popocatépetl byl zabit. To zarmoutilo Iztaccíhuatl natolik, že začala chřadnout a posléze žalem zemřela. Veliké bylo hoře Popocatépetlovo, když se vrátil a zjistil, že dívka již nežije. Postavil velkou pyramidu a na její vrcholek položil tělo dívky. Hned vedle vystavěl druhou pyramidu, na kterou se postavil s pochodní, aby osvětloval věčný sen své milé. Během let zasypal sníh dívku i odvážného bojovníka. Nedokázal však uhasit pochodeň, ta hoří dodnes na důkaz lásky Popocatépetla k Iztaccíhuatl.
l l l Vrchol hory Iztaccíhuatl má skute čně podobu ležící dívky a z Popocatépetlu čas od času unikají obláčky sopečného dýmu. Oba vrcholy pokrývá celý rok sníh, sněžná čára je ve výši přibližně 4400 m n. m. Po sopce Pico de Orizaba jsou druhou a třetí nejvyšší horou Mexika. Iztaccíhuatl měří 5286 m n. m. a Popocatépetl, místními domorodci famili árně označovaný jako Popo, dokonce 5452 m n. m. Oba jsou klasifikovány jako spící vulkány, ale zatímco Iztaccíhuatl dnes nemá kráter, Popo si občas i zasoptí. Naposledy to bylo v roce 1921, kdy se na dně jeho sto padesát metrů hlubokého kráteru vytvořil malý kužel. Projíždíme posledním městečkem s poetickým názvem Amecameca a za ním již silnice začíná prudce stoupat. Náš VW mikrobus se noří do přítmí nejdříve smíšeného, pak už jen borového lesa. Jak stoupáme serpentinami, začíná les pomalu řídnout, když tu náhle se před námi otv írá travnaté sedlo. Jsme v Cortésově sedle, ve výšce 3650 m n. m. Sedlo má jednu zvláštnost – sochu Hernando Cortése, dobyvatele Mexika. Mexičané ho nemají v lásce, a tak v celé zemi najdeme jen dva tyto monumenty. Dostali jsme se nad mraky i nad vrstvu hustého žlutohnědého smogu, který leží celé dny nad Ciudad de México, jedním z nejznečištěnějších měst světa. Sedlo spojuje Iztacc íhuatl a Popocatépetl, a tak je odtud na obě sopky úchvatný pohled. Pravděpodobně Toltékové byli autory malé ohrady na nižším vrcholku Popocatépetlu – Ventorrillu. Pochází z období kolem roku 900 př. n. l.
Další zprávy o výstupech na vrchol jsou z doby rozkvětu aztécké civilizace. Tehdy prý samotný vládce Moctezuma posílal na vrchol běžce, aby mu nosili led do jeho nápojů. Prvními Evropany, kteří viděli obě sopky, byli muži z Cortésovy dru- žiny. Bylo to v roce 1519, když vojsko dobyvatelů se vydalo na cestu do Tenochtitlánu, tehdejšího centra Moctezumova císařství (ležícího přibli žně v místech, kde dnes stojí hlavní město Mexika). Cesta vedla právě přes sedlo mezi Iztaccíhuatlem a Popocatépetlem. Cortés nevěděl, že v té době byl Popo velmi činný a při pohledu na sopku se nemohl zbavit nutkání na ní vystoupit. Cortés chtěl ukázat doprovázejícím indiánům Tlascalům, že není úkolu, jehož by se jeho odvážní a neohrožení stoupenci nezhostili. A tak se jeden z jeho kapitánů, Diego Ordaz, s devíti Španěly a několika indiány, zlákanými jejich příkladem, vydali na výstup. Pochod byl náročnější než čekali. Nejdříve se prodírali hustým lesem, pak klečí. V těch místech indiáni dostali strach z podivných podzemních zvuků sopky a dále již nešli. Španělé se dostali do lávových polí, kde byl mezi rozeklanými a ostrými kusy lávy velmi těžký postup. Záhy došli k hranici věčného sněhu, kde se vyskytly nové potíže. Zrádná ledová pokrývka skýtala nevalnou oporu a jediný chybný krok by znamenal pád do hlubokých propastí, které zely všude kolem. Útrapy se ještě stupňovaly tím, že se dýchání v těchto vysokých polohách stávalo tak obtížným, že každý krok byl doprov ázen ostrými bolestmi v hlavě a údech. Přece se však pomalu trmáceli dále a blížili se ke kráteru, když tu náhle se z jeho žhavého nitra vyvalily takové chuchvalce dýmu, jisker a žhavého popela, a rozlily se po svazích hory, že je téměř zadusily a oslepily. Byli přinuceni vzdát se výstupu těsně pod vrcholem. Jako zvláštní trofej v tropických krajinách snesli dolů, na důkaz kam až se dostali, několik rampouchů. Zpráva o výstupu byla pak zaslána císaři Karlu V. a ten udělil rodu Ordazů povolení vtělit na památku výpravy hořící horu do jejich erbu.
O dva roky později, již po pádu Tenochtitlánu, se vydalo pět Španělů opět na vrchol sopky. Tentokrát ovšem s prozaickým úkolem – nasbírat na okrajích kráteru síru pro výrobu střelného prachu. Sopka byla v té době v klidu, a tak výprava bez větších obtíží splnila svůj cíl. V současné době je možno na Popocatépetl vystoupit s horským vůdcem a patřičným vybavením. Podmínkou je ovšem nutná aklimatizace, jinak se v těchto nadmořských výškách dostaví tzv. horská nemoc, tedy příznaky, jaké pocítili i Cortésovi muži. Jako nejlepší měsíce pro výstup jsou doporučovány říjen až únor, kdy je konzistence sněhu vhodná pro stoupání (pochopiteln ě za použití stupaček). V období dešťů po zbytek roku jsou časté bouřky a dokonce i laviny. V létě je sice sněžná čára výše, ale sníh je příliš měkký a těžko schůdný. Výchozím místem výstupů je Tlamacas, ležící přímo u paty kónického vrcholu sopky. Kdo chce spatřit východ slunce z okraje kráteru, musí vyrazit z Tlamacas již ve tři ráno. Přes cestu vedoucí k Tlamacas, a tedy i k Popocatépetlu, je natažen jakýsi pruh umělé hmoty a vedle cesty stojí cedule. Jdeme blíž a s údivem čteme nápis: VYSOCE NEBEZPEČNÁ ZÓNA – VSTUP ZAKÁZÁN. Vzápětí se od místních vulkanologů dozvídáme důvod. Mezit ím, co jsme se toulali po Mexiku, Popocatépetl se probudil k životu. Několik týdnů již chrlí dým a popel. Při pozornějším pohledu na vrcholový sníh zjišťujeme, že je celý pokrytý vrstvou sopečného popela. Ten idylický „mráček“ nad vrcholem není nic jiného, než právě ten prach a popel. Aktivita sopky přilákala vulkanology z celého světa, kteří po prvních průzkumech nevylučují dokonce ani mohutný výbuch. Z výstupu na vrchol dnes nebude nic. Snad příště. Tedy pokud vrchol zůstane na svém místě.
