autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL ZBYNĚK PAVLAČÍK
Kovy zná lidstvo již téměř pět tisíc let. Objeveny byly ve východní Asii a postupně se dostaly i do našich zemí. V době železné se výrobní postupy přísně tajily a tajemství přípravy kovů se uchovávala v úzkých kruzích vyvolených. Podobně je tomu i dnes.
DOBA HEFAISTOVSKÁ Jedním z historických mezníků v dějinách využívání kovu je bezesporu také rok 1981. Na sklonku léta toho roku se totiž v prostorách středověkého hradu Helfštýn uskute čnila první přehlídka prací uměleckých kovářů – Hefaiston. „Nápad se zrodil v hlavě metodičky přerovského muzea Marcely Kleckerové,“ vzpomínal vloni olomoucký kovář Jiří Jurda. „Původně jsme měli vystavovat a kovat jenom dva, ale nakonec jsme si řekli, že by nás mělo být víc. Přece tady nebudeme bóchat sami”, tak nás nakonec bylo šest.“
Dnes je tradiční Hefaiston největším setkáním uměleckých kovářů na světě a Helfštýn, nikdy nepokořená středověká pevnost, se stal mezinárodně uznávaným centrem tohoto řemesla. Ten, kdo zde jednou vystavoval, se sem údajně vždycky časem vrátí. Romantické prostředí našeho největšího hradu dokáže vykouzlit nenapodobitelnou atmosféru. Nejrozličnější mříže, vývěsní štíty, brány a další kovové artefakty by se jinde těžko vyjímaly tak jako v prostředí gotick é pevnosti. Kovařinou je ostatně prodchnut celý kraj kolem. Na nedalek ém Hostýně sídlili na přelomu nového letopočtu legendární Keltové, z jejichž dob se dochovaly šperky neobyčejně vysoké úrovně. A jen o pár kilometrů dál jižním směrem, v Brodku u Přerova, stojí světoznámá zvonařská dílna rodiny Dytrichových.
KNĚŽNA KOVÁŘŮ. Na letošní, patnáctý ročník Hefaistonu se přihlásilo přes třicet kovářů z řady zemí a v jeho průběhu přijížděli ještě další, neohlášení. Někoho snad může trochu šokovat, že mozkem setkání vyznavačů jednoho z nejmužnějších řemesel je po celých patnáct let žena. „Pokud mi říkají Kněžna kovářů, tak to beru,“ usmívá se Marcela Kleckerová. Traduje se, že po každém skončivším ročníku prohlašuje, že právě tento byl poslední, ale velmi záhy připravuje další.” Dobrým pomocníkem je databáze s údaji o více než dvou tisících kovářů z celého světa, které už Helfštýn spatřil. Hefaiston má mimo jiné blahodárný vliv na další osud hradu. V plánech rekonstrukce se konečně objevila střecha, podstatná pro zřízení stálé expozice uměleckého kovářství, v prostorách původní pekárny by měla začít fungovat kovářská mistrovská škola.
KOVÁŘSKÝ SEN. Letos byl Hefaiston poprvé třídenní. Účastníci nejprve nainstalují své výtvory, a pak se případně rozch ázejí k výhním, kde přímo před zraky návštěvníků předvádějí nejrůznější kousky. „Kovář musí přesně vědět, co chce. Není možné rozžhavit kov doběla, a potom do něj bezhlavě bušit. My se k práci nemůžeme vracet zpátky jako malíři,“ svěřuje se jeden z umělců. „Zároveň nemáme takovou volnost. Železu, byť rozžhavenému, nevnutíte cokoli. Řemeslná forma nás tak trochu svazuje. Ale nám to nevadí. Každý máme svůj kov ářský sen, který jednou chceme uskutečnit. Jaký? To se přece neprozrazuje. „ Zajímá nás, jestli je možné dneska se uměleckou kovařinou uživit. „Je to velmi těžké. Dokud neděláme pro cizinu nebo pro movité klienty, tak jsou finanční problémy. Lidé u nás byli bohužel dost dlouho vedeni ke kýči a poctivou rukodělnou práci nedovedou ocenit. Na druhou stranu – umění byla vždycky děvka,“ krčí rameny další kovář.
ŽÁR TRVÁ Zaplněná helfštýnská nádvoří jsou ozvučena zvoněním kovářských kladiv a prosycena pravým štiplavým kovářským dýmem. Při pohledu na krásu, která vzniká pod rukama těch, kteří se zde každoro čně scházejí, se nechce věřit, že by umělecké kovářství „zašlo na úbytě“. „Věříme, že bude líp. Zákazníci už začínají pomalu přibývat. Hlavně nás ale u řemesla drží přesvědčení, že pokud budeme dělat poctivou práci, něco hmatatelného po nás zůstane. I za několik stovek let,“ uvažuje kovář – nakladatel Ila Běhal, „a ta představa přece stojí za to.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Náhorní plošina Tur Abdin je nehostinnou stepí v srdci Kurdistánu (na jihovýchodě Turecka, v blízkosti hranic se Sýrií). V zimě větrno a nevlídno, v létě zase vražedné horko. Pro turisty je to tu absolutní konec světa, a tak téměř nikdo neví, že je Tur Abdin pravlastí jakobitských křesťanů, kteří dnes udržují při životě poslední zbytky aramejštiny – jazyka, kterým mluvil Ježíš Kristus. Obklopeni muslimskou většinou neměli nikdy lehký život.Dnes pečují, díky pěti klášterům, o víru asi pěti set místních křesťanských rodin, vychovávají jejich děti a starají se o uprchlíky z okolních států. Občas sem zavítá i nějaký Evropan, a všichni prý při odjezdu tvrdí, že by se sem někdy rádi vrátili.PAN BISKUP. Přítel Tomáš ho potkal pod střechou křesťanského chrámu ve městě Midyat. „Můžeš jít se mnou, v božím domě bude pro tebe i chléb i lůžko.“ Pokyne rukou k obzoru a dodává: „Ti muslimové ti ufiknou hlavu ani se nenaděješ.“ Tou velkou postavou v zářivě červené sutaně byl biskup Timotheos Samuel Aktaš. Svérázný, nevypočitatelný, ale dobrý člověk. Tomáše pak odvezl do kláštera Mar Gabriel. Boží dům byl ale jedním velkým staveništěm. Snem pana biskupa je uvést klášter do původního stavu, což je ovšem, vzhledem ke stáří a rozloze, úkol nez áviděníhodný. Každý den s rukama schovanýma v sutaně kontroluje dělníky, zda maltu mají dostatečně hustou a zeď rovnou.NÁVŠTĚVA PRVNÍ. V klášteře mají vlastní školu, kterou chlapci, dáni sem na vychování, navštěvují každé odpoledne až po škole státní. Ta je v nejbližším, dvacet kilometrů vzdáleném městě, kam je z kláštera každé ráno odváží malý autobus a odpoledne sváží zpět. V klášteře se učí aramejštině, dějinám křesťanství a částečně i arabštině. A právě aramejština a křesťanství jsou trnem v oku současné turecké vládě, která výuku v klášteře označila za ilegální. Tomáš, vděčný za bohaté pohoštění, kterého se mu od pana biskupa dostalo, vzal do rukou lopatu a začal s dělníky na spodním nádvoří míchat v neckách maltu. V tu chvíli přestali všichni pracovat, postavili se kolem něho a vyděšeně zírali. Není zvykem hostů v klášteře pracovat. Přišel i pan biskup. Pobaveně sledoval Tomášovo zápolení s dřevěnou násadou, než ho odvedl zpět k myslitelům. Při večeři mu s patřičnou okázalostí daroval jablko. Za snahu.NÁVŠTĚVA DRUHÁ. Byl vražedný červencový den a horký vzduch spaloval plíce. Z Midyatu na odbočku ke klášteru nás vzal dolmus, na jehož předním sedadle dřepěl chlap s kalašnikovem, vystrčeným z okénka. Pro pocit mužnosti nebo strach z ozbrojenců PKK, Kurdské strany práce? V této zemi je zbraň pro muže amuletem, který je třeba nosit neustále při sobě. Místní policie jim občas na ulici zkontroluje povolení, ale to že ji nosí běžně nabitou, nikoho neznepokojuje. Když není něco v pořádku, teatrálně vysypou zásobník, aby si ho dotyčný vzápětí naplnil zpátky. Šlapeme ke klášteru, který je v té vyschlé žlutohnědé krajině oázou zahrad a sadů. Klášter ale nejsou zlaté věžičky a barevné mozaiky v oknech, sám o sobě připomíná spíš prvorepublikovou továrnu. Stoupáme na nejvyšší nádvoří, kde pod plátěnou střechou sedí v křeslech pan biskup a jeho věrní. Zdravíme se s nimi a biskupovi předáváme knihu o Čechách. Chvíli si ji prohlíží, pak ji odhodí do vedlejšího křesla a beze slova odejde. Dostáváme čaj a rozhovor začíná řídící učitel, kterého zajímá situace v čerstvě rozděleném Československu. Zbytek dne bloumáme po klášteře. Biskupa vidíme až při večerní modlitbě, dostáváme povolení zůstat. Já odcházím do levého křídla k jeptiškám, pomáhat s večeří, Tom áš zůstává na horním nádvoří s muži-mysliteli. Ženy a muži jedí odděleně, ženy muže při jídle ani neobsluhují. Tuto činnost zastávají chlapci, kteří jsou dáni křesťanskými rodinami z okolí do kláštera na vychování. Ráda vzpomínám na klášterní stravu: rýže balená v listech bylinek, česnekové jogurtové omáčky, smažené ryby, jáhly. Po večeři mě bere sestra Anna za ruku a vede po schodištích na střechu. Ostatní jeptišky už sedí na rovné střeše kláštera a na roztažených houních upíjejí čaj z malých kalíšků. Udělají místo a nalévají nám z cínové konvice. Sestra Anna je moc zvědavá, a tak se snažím komolenou francouzštinou doplnit jejich slabé znalosti o Evropě, o tom že Česká republika není součástí Sovětského svazu, že hlavní město není Bělehrad. Mě zajímá, zda se nebojí v tomto divokém koutu Turecka. Smějí se a vypráví, že ony nebojácně spaly na střeše, i když se muži z protější střechy, pro zvýšenou iniciativu kurdských bojovníků, stáhli do bezpečí zdí kláštera.Vyprávím o Evropě, o emancipaci, o škole. Když jim únavou padají hlavy, balím deku a hledám nejvhodnější místo k přespání. Za chvíli jsou za mnou se dvěma houněmi a válcovým podhlavníkem. Myslím si, že je to zbytečné, ale s vděkem pak na ně v noci vzpomínám. Krásná noc. Jak krásné jsou hvězdy v pustině. Anna si ustlala vedle mě: „Zůstaňte tu,“ říká. „Napořád?“ ptám se já. A v tu chvíli mi to nepřipadá nemožné. „Ale ne,“ směje se Anna. „Ještě aspoň den, dva. Můžeš s námi pracovat v zahradě a večer můžeme spolu procvičovat francouzštinu.“ Usínám, aniž bych Anně vysvětlovala, že zítra musíme odejít. Byla krásná noc. Ještě nevyšlo slunce, když začaly bít zvony. Jeptišky vstávají, pomalu balí houně a scházejí po točitých kamenn ých schodech do nitra kláštera. Zvony bijí podruhé, to svolávají k modlitbě. Vstávám a odcházím s nimi do chrámu. Na prahu jsem se přezula do pantoflí a zasedla do lavice k Tomášovi. Pan biskup stál opřený o pultík, na kterém ležela rozevřená bible, a vypadal vcelku nez účastněně. Celá liturgie probíhá v aramejštině. Všichni muži a chlapci z kláštera se rozdělí, obestoupí rozev řené knihy a z nich vícehlasně zpívají. Obě skupiny mužů si zpěvem navzájem odpovídají. Když jedni dozpívají, odstoupí se založen ýma rukama a vyrovnáni v řadě čekají na ty druhé. Chrám už je plný hustého závoje kadidla. Jepti šky, bosé, stojí úplně vzadu u stěny. Ke konci tiše mizí. Muži se postaví do řady, postupně políbí biskupovi ruku a odcházejí z chrámu. V klášteře se nesnídá. A tak jako jediní, i přes naše protesty, dostáváme chléb a marmeládu. Pak nás učitelův syn provází po celé budově, jen v přední části chrámu s oltářem znejistí a mně, hledící na zbytky zlaté mozaiky ve stropě, říká: „Sem ženy nesmí. Ani naboso.“ Nasupeně odcházím. Před obědem musíme odjet. Nem ůžu najít sestru Annu, abych se rozloučila. Už na nás čeká taxi, které přivezlo hosty ze Sýrie a nás sveze do nejbližšího města. Pan biskup nám smluvil poloviční cenu. A když taxikář zpětně cosi namítal, biskup zařval a bylo po diskusi. Odjíždíme. Tomáš je muž, a tak panu biskupovi líbá ruku, já jsem žena a nevím, co s jeho rukou dělat.MAR JAKUB. Mar Jakub je malý klášter schovaný za kurdskou vesnicí, v níž kře ťané dali by se na prstech jedné ruky spočítat. Nemá nic společného s monstrózností kláštera Mar Gabriel. Přijeli jsme minibusem s chlapci ze školy. Ti odhazují tašky hned u vrat a na malém dvoře kláštera hrají s řidičem fotbal. Na ochoze s rukama vbok stojí sestra a cosi na chlapce pokřikuje. Po chvíli to vzdá a nás odvádí do horního patra. Stojí- me v malé místnosti s jediným oknem, posazeným vysoko nad naše hlavy. Mniši a několik vesničanů nás přívětivě vítají rozvaleni na rohožích. Biskup je daleko, a tak není třeba zbytečné škrobenosti. Usrkáváme s nimi čaj a odpočíváme v té mile chladné, slunci schované kobce.MAR GABRIEL. Jakobité, někdy označovaní jako syrská ortodoxní církev, se jmenují podle postavy jednoho ze svých zakladatelů Jakoba Baradoisa, který žil mezi lety 500 až 578. Jako monofyzitisté neuznávají rovnost trojice boží, a proto se v roce 451 odštěpili od ortodoxie Chalkedonského koncilu. Víra jim přinesla několik období krutých pronásledování, která se střídala s desetiletími klidu. Do oblasti Tur Abdinu proniklo křesťanství ve čtvrtém století a obrovsk ým tempem se šířilo dále. Roku 395 založil opat Samuel na místě dnešního Mar Gabrielu klášter jménem Qartamin. Byzantský císař Theodosia a jeho následník Anastasios s mnichy sympatizovali, štědře stavbu podporovali, a tak tu vyrostla řada dalších klášterů. Dodnes se dochovaly, mimo Mor Gabrielu, Mor Jakub, Deir az Zafaran, Mor Kiriakos, Mor Azazael a Joldat Aloho. Už v 6. století zasáhlo klášter mnoho osudných ran, které jeho trvání ohrozily. Císař Justin a následně Justinian nekompromisně pronásledovali monofyzitistické tendence. Klášter Qartamin byl zničen, mniši uprchli a vrátit se mohli až o dvě desetiletí později. V roce 580 Peršané vyplenili klášter podruhé, mniši byli odvlečeni, a toho času bohatá knihovna lehla popelem. Nový rozkvět přišel na začátku 7. století s mnichem-biskupem Gabrielem, který dosáhl značných privilegií od Kalifa Omara. Později byl klášter podle mnicha Gabriela pojmenován a toto jméno nese dodnes. Mar Gabriel tehdy získal soudní svrchovanost nad Tur Abdinem, v samosprávě osvobození od daní a možnost veřejného provádění liturgií. Až do roku 1090 byl klášter biskupským sídlem celého Tur Abdinu. Za tuto dobu vychoval mnoho patriarchů západosyrské ortodoxní církve. V 15. století přicházejí bolestné rány válečných nájezdů tatarského vládce Timura Lenkse ze Samarkandu. A klášter chudl. Přesto zůstal poutním místem. Křesťané i muslimové přicházeli do kláštera se svými neduhy, kdy po noci (dle pohanských zvyklostí) strávené v hlavní kapli chrámu, odcházeli zdraví a mladí.NÁVŠTĚVA TŘETÍ. Tentokrát nás ke klášteru veze muž v toyotě. Ptáme se na PKK a na teror v oblasti. „Já jsem PKK,“ bije se pěstí do hrudi a na důkaz svých slov vytahuje zpod sedadla plný zásobník. „Vivat free Kurdistan,“ křičí z okénka, když nás pak před klášterem vysadí. Mar Gabriel se rozrostl o další dva bloky a stavební práce stále nejsou u konce. Vcházíme branou do zahrad. Vítá nás mladý, dobře vypadající muž a odvádí do přijímací místnosti. Čekáme na biskupa a pojídáme klášterní specialitku – sladké pokroutky máčené v medu. Biskup přichází, všichni vstanou a někteří mu v pokleku líbají ruku. „Á, Thomas,“ pronese, když nás zbystří, jakoby nic, jako bychom přijeli ze sousedního města. Sedne si do křesla a nohy složí pod své mohutné tělo. Pak ubalí cigaretu a s hlavou zakloněnou rozkošnicky vypouští kouř. Sedím vmáčknutá do lavice s pocitem nepřizpůsobivého tvora mezi mysliteli. Při první možné příležitosti mizím ven a tam se nestačím divit. Po schodech sedí mladí Němci a vykládají si fóry ze školy. Studenti teologie na zahraniční exkurzi. Pan biskup jim slíbil po večeři přednášku o křesťanství na východě. Večeřím (s dalšími deseti studentkami) poprvé v klášteře u jednoho stolu s muži. Biskup prochází kolem a vždy si hlasitě říhne. Slabší povahy nechávají jídla. Když projde počtvrté, a každému je už konec konců jasné, že jde o provokaci, zasedne i on ke své misce rýže a smažené rybě. Ráno se při prohlídce kláštera s německými studenty dostávám i do míst, která mi byla dříve nepřístupná. A tak jsem si mohla prohlédnout nejen místnost s hlavním oltářem, v jejíž klenbě lze rozeznat části zlaté mozaiky, ale i skryté zadní místnosti, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy. Tam byl také vystaven blok hrubě otesaného kamene – původní kazatelna biskupa Gabriela. Spojen ím mezi těmito zadními místnostmi jsou jen díry ve zdi, mezi patry pak pouze úzké komíny. Jsou to postní kobky, ve kterých každý mnich hladověl tak dlouho, dokud neprolezl do další místnosti. Dvaceticentimetrov á mezera v horním patře byla konečnou zkouškou půstu.l l l Požádali jsme biskupa o dovolení fotit a psát o klášteře. „Mě nemůžete fotit jen tak, v sutaně,“ říká a odchází pro svůj slavnostní oděv. Po úspěšném focení nás pozve na poslední oběd, a když se loučíme, nedovolí, abychom šli pěšky. Zavolá od oběda staršího chlapce a poručí mu, aby nás traktorem odvezl do vesnice. Stojíme v prachu u cesty. V ruce žmoulám biskupovu vizitku na křídovém papíře. Minule v klášteře křtili syrské dítě. Nahé jej biskup ponořil do vody za zpěvu aramejských modliteb. Pak jej nad kamennou křtitelnicí oblékl do slavnostních bílých šatiček. Bylo to nezapomenutelně krásné a já se sem chtěla vrátit. Teď se ale dívám na nový, zářivě žlutý ukazatel u cesty – Mar Gabriel 2 km. V ruce žmoulám zlatě tištěnou vizitku a přemýšlím, zda se mi sem opravdu ještě vrátit chce.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Království Gourma patrně vzniklo v 15. století a dokázalo zůstat nedot čené až do dnešních dnů, což je v oblasti, kde řeka Niger tvoří zákrut, výjimečné. Jméno „Gourma“ pochází ze songhajštiny a znamená „pravý břeh“. Songhajové dali toto jméno všem zemím, ležícím na pravém břehu Nigeru a „Aoussa“ těm, které se nachá- zejí na levém břehu“ Benoit mluví pomalu, pot, který se mu perlí na čele, si pravidelně utírá kapesníkem, zrudlým prachem z cesty. Je květen a v této oblasti Burkina Faso se teplota blíží k 50 °C ve stínu.
l l l „Původně název „Goulmance“ nebo „Gourma-nkiés“ tedy označoval obyvatele všech zemí uvnitř zákrutu Nigeru. Později už označoval pouze současné „Goulmanceba“ nebo „Gourmanše“, kteří pocházejí z míšení mezi „Bemba“, vítězi, a „Buricimba“, původními obyvateli. Lidová tradice, přenášená kouzelníky a starci, dává Gourmanšům božský původ: Djaba Lompo, zakladatel království, prý na bílém koni sestoupil z nebe na místě zvaném „Koudiaboangou“, což je velká černá hora na jih od Pamy. Přesně na místě, kde se dotkl země, jsou ještě vidět stopy kopyt jeho koně. Ale založení království Gourmanšů je také úzce spojeno s věšteckými obřady. Jednou mi jakýsi stařec vypr ávěl o jistém slepci jménem Djaba, který provozoval věštění pomocí tykví, kterými třásl. Znal budoucnost (tady se tomu říká ptát se „Bayualiho“). Ten proslulý Djaba tedy věděl, co se stane. Stalo se, že lidé z Koudiaboangou byli postiženi hladem. Djaba měl šedého koně, kterého musel prodat, aby zaopatřil rodinu. Šel se tedy poradit s „Bayualim „, který mu řekl, že svého koně musí prodat prvnímu člověku, kterého potká na své cestě. Djabův syn Lompo, pověřený prodejem, potkal muže, který se vracel z buše s otýpkou slámy. Tato otýpka slámy byla tedy cenou za koně, jak si přál „Bayuali“. Po svém návratu Lompo zapálil otýpkou slámy oheň a Djaba zázračně znovu nabyl zraku. Djaba se stal náčelníkem a rádcem – před každou činností se lidé na něho obraceli, protože předv ídal budoucnost svými tykvemi. Po smrti svého otce převzal Lompo jeho jméno: Djaba Lompo“
TÁBOR OBŘEZANCŮ Touha odhalit původ věšteckých obřadů Gourmanšů nás přivedla do Fadan Gourma, kde jsme náhodou potkali Benoita Ouobu, profesora lingvistiky a vedoucího projektu „Program boje proti negramotnosti v Gulmu“. Již více než deset let cestuje napříč Gourmou od vesnice k vesnici a zapisuje svědectví starců – mýty a legendy Gourmanšů, přen ášené z generace na generaci. Jeho znalosti jazyka a místa z něho pro nás udělaly ideálního a nezbytného průvodce. Benoit souhlasil s tím, že ho budeme doprovázet do Tantiabouli, malé vesničky, ležící skoro na hranici s Nigerem. V současné době je tam tábor obřezanců, jev dosti vzácný, a proto pro něj zajímavý. A pro nás také. V jeho starém Breaku 305, darovaném v roce 1987 jednou francouzskou nevládní organizac í, uháníme přímo na východ, směr Niger. Uhánět je přehnané! Cesta je tak špatná, že naše rychlost zřídka přesahuje 40 km/h. Monot ónní krajina africké savany, poznamenan á květnovým vedrem, pomalu ubíhá kolem nás. Po stranách cesty někdy vidíme vraky osobních a nákladních aut, převrácené, spálené, vybrakované. A hned vedle dva nebo tři kopečky země: hroby řidičů nebo nějakých nešťastných cestujících.
Opustili jsme Fadan Gourma před více než třemi hodinami. První kilometry po odjezdu z města byly okořeněny vším, co Afrika započítává do provozu – nepředvídatelnými cyklisty, roztržitými chodci, osly, kozami nebo volně pobíhajícími kuřaty. Nyní jedeme pravidelnou rychlostí, přerušovanou pouze náhlým vybočením nějakého přetížen ého „bušového“ taxíku nebo brody, přechody přes nyní vyschlou řeku z cesty neviditelné, které však pomlátí lidi i vozidla, jestliže se na ně vjede příliš rychle. Pobavenými diváky těchto ran osudu jsou ženy a drobní obchodníci, kteří putují podél cesty a na hlavách nosí nádoby naplněné vodou nebo bizarní zboží. Cesta se stává čím dál obtížnější. Benoit mlčí, je příliš zaměstnán vyhýbáním se vyjetým kolejím, kamenům, kopečkům písku a kličkováním mezi trnitým křovím. Krajina se mění. Okrově červená půda se mění v poušť. Obrovské cailcedráty, které až dosud lemovaly cestu, zmizely a přenechaly místo palmám „doum“ a zakrslým akáciím. Pouze holé baobaby ukazují, čas od času, své nadměrné, beztvaré, směšné siluety. Vesnice jsou vzácnější. Sotva několik roztroušených usedlostí, o 8 až 10 chatách z „banco“, spojených zdí z prosné slámy. Kulatá díra slouží jako vchod – otvor je tak nízko, že je téměř nutné sednout si do dřepu, aby se mohl překročit práh. Všimnete si, že podlaha je poseta kopečky střepů z hliněného nádobí, kukuřičnými nebo prosnými klasy, kousky z ořechu kola, kuřecím peřím nebo lusky burských oříšků. Tyto ochraňující gri-gri, obětní dary duchům, zajistí dobrou úrodu a ochrání lidi i zvířata před nemocemi. Jiné amulety, zavěšené nad dveřmi, je ochrání proti „Souanou“, zlému duchu, který v noci vchází do chat a spícím lidem vytrhává srdce.
OSUD Z TYKVÍ V oblasti Kantchari jsou ještě věštci, kteří zkoumají osud (Bayuali) z tykví. Říká se, že „se radí s tykvemi“. Ale nejrozšířenějším a nejoslňujícím způsobem věštění v tomto kraji zůstává geomantie. Nikdo nezná přesný původ, ani kdy a kým byla zavedena do Gourmy. Občas jsme bez dalšího vysvětlení slyšeli vyprávět o jednom „původci „ jménem „Cergninkassa“. Pravda je, že dnes geomantie tvoří pravý základ sociální organizace, základní pravidla, která musí každý respektovat, jestliže nechce slepě asistovat při velkých rozpravách o veřejném životě. Ohromná moc, kterou Benoit, sám Gourmanše, vysvětluje a ospravedlňuje svým způsobem: „Jednoho dne Bůh stvořil zebu. Udělal ho bílého, se čtyřma nohama a jedním hrbem na hřbetě. Na čelo umístil dva rohy, tenké a výhružné. Tak se zvíře nikomu nepodobalo. Bůh, hrdý sám na sebe, zavřel zebu do chýše obklopené zdmi z prosné slámy, zvané seccos, a tím ho skryl před očima zvědavých žen. Potom svolal před chýši všechny věštce, kouzelníky, proroky, ty, kteří věští z vody, z tykví nebo písku i provozovatele geomantie. A každý z nich se pokusil uhádnout, co Bůh asi tak mohl ukrýt za seccos. Ale nikomu se to nepodařilo. Až na Gourmanše, provozujícího geomantii – ten dvakrát plácl do písku, a tím vyznačil více než sto znamení na zemi. Pak popsal bílé zvíře, které má čtyři nohy, jeden hrb na hřbetě, dva rohy na čele. Řekl dokonce, že toto neznámé zvíře může samo člověku poskytnout potravu, oděv, teplo. Bůh, zděšený mimořádnou mocí tohoto věštce, mu odebral sto ze sto šestnácti znamení, které použil. To je důvod, proč dnes máme pouze šestnáct znamení pro konzultaci s duchy “ A Benoit s lehkým úsměvem dodal: „Ale to nám bohatě stačí.“
Gourmanše nic nepodnikne, aniž by se předtím neporadil s duchy prostřednictvím geomantika („tambipualo „). Ať je to neštěstí, které ho už potkalo nebo nebezpečí, které mu teprve hrozí, při příležitosti narozen í (kdy se vybírá i místo porodu), smrti či svatby, zkrátka pro všechny záležitosti soukromého či kolektivního charakteru (upřesnit datum a místo tábora pro obřízku, ale také konání svátku nového prosa nebo některých zemědělských obřadů v době setí) je žádoucí rada od „Bayualiho“ prostřednictvím geomantika. Ve skutečnosti je to geomantik, který, svým způsobem, bdí nad osudem každého jednotlivce i nad společenstvím celé vesnice. Tedy nad osudem všech lidí. Z důvodů výše uvedených Gourman še tedy vyhledá geomantika. (Ale opravdu zasvěcených je málo.) Vyhledá ho ve své vesnici, přesněji – půjde za tím, který se už tázal „Bayualiho“ pro členy jeho vlastní rodiny. V době, kterou určí za vhodnou, „tambipualo“ uhodí do země a bude přitom myslet pouze na tu věc, kterou si přeje znát. Na písku, zbaveném všech nečistot, vyzna čí znamení, která, pospojovaná podle určitých zvyklostí, odhalí příčinu prožitého neštěstí nebo původ hrozícího neštěstí, odpovědného původce současného dotazování, a především prozradí „léky“, aby se dnešní návštěva nemusela brzy opakovat. „Pouze část odpovědí od ,Bayualiho“ bude sdělena přímo zájemci. Ale nikdy nebude identita božstva, předka či ducha, kterého je třeba snažit se naklonit si obětmi na usmířenou, odhalena přímo. Aby předal tento druh vzkazů, ,tambipualo „ používá znamení, která vyrývá špičkou nože na úlomek tykve – tato psaná sdělení zájemce objevuje u oltáře předků nebo svých bohů. Jakmile Gourmanše dosáhne věku, kdy se může ptát geomantika, naučí se dešifrovat tyto vzkazy na tykvích. Protože ty mu označí nejen předka, kterého má uctívat, ale také způsob, jak ho uctívat: úlitbou ze ,sala“ (kaše z prosa smíchaná s dužinou z plodu baobabu), obětováním kohouta, kuřete, kozy nebo, méně často, ovce či býka“
Ve skutečnosti tyto kousky tykve zaručují, že geomantikova rituální nařízení nebudou zapomenuta, a také zaručují přesné proveden í obětí. Ale Benoit už nám o tom nic víc neřekne. Při našich otázk ách, čím dál přesnějších, týkajících se gri-gri, geomantie, jedů (říká se, že Gourmanši jsou mistry v jejich výrobě), zvedá oči k nebi a krčí rameny. Znamení nemožnosti odpov ědět nám – jako kdyby tajemství, která Gourmanši udržují kolem svým obřadů, jim zajišťovala samo přežití těchto obřadů – a zároveň znamení strachu, který vždy pociťovali před sousedními nebo cizími národy.
CÍSAŘ ZAKLÍNAČEM DUCHŮ. Konečně přijíždíme do Tantiabouli. Je to malá vesnice s usedlostmi roztrou šenými na vrcholcích mírných a holých kopců. Na úpatí, ve zvonov ých údolíčkách, zahrady obklopené „seccos“ kreslí geometrické útvary silnou zelenou barvou, což překvapuje v této okrově žluté krajině. Jak se sluší všude v Africe, naše první návštěva patří náčelníkovi vesnice. Po úvodních zdvořilostech, které u Gourmanšů spočívají ve vzájemn ých dotazech na zdraví manželky, dětí, rodičů, bratrů, sester, nevlastn ích bratrů, prarodičů, strýců, tet atd., často dokonce na zdraví zvířat a předků, nás náčelník přijímá ve své usedlosti. Téměř kruhový velký dvůr, obehnaný palisádou z pletené slámy, na které jsou přilepeny chaty z „banco“ s malými kuželovitými střechami. Uprostřed se ženy točí kolem ohromných, ohněm zčernalých hrnců, ze kterých se kouří. Náčelník nás přijímá v kruhovité, dosti velké chatě, zvané „tyuli“, která je umístěna při vchodu do usedlosti. Sedíme na rohožích ze slámy a konverzace se stáčí na úrodu minulého roku a nadch ázející zimu. Zima znamená v Sahelu období dešťů, které trvá od května až do konce srpna. Na množství vody, které spadne během těchto tří nebo čtyř měsíců, bude záviset život vesnice po celý rok. Letos se dešťě opožďují a náčelník neskrývá své obavy. Minulé tři roky byly špatné a sýpky jsou skoro prázdné. Bude zapotřebí několik dobrých roků, aby se obnovily zásoby.
Ale nebe zůstává beznadějně modré „Naštěstí máme nového císaře! Od předků zdědil schopnosti, jak udělat déšť, a to kde chce, kdy chce…“ Později večer nám Benoit potvrdí, že skutečně v zářijový den v roce 1992, kdy „Youabili“, 30. císař Gourmanšů, nastoupil na trůn, ve Fadan Gourma pršelo, k velkému úžasu všech účastníků. „Díky rozsahu své obyčejové moci je císař pomocníkem správy řízení. Především je ale nositelem síly Gourmanšů. Je to on, kdo zaklíná zlé duchy, viditelné či neviditelné. A jestliže vesničtí náčelníci z Gourmy se mu přicházejí podřídit, je to spíše ze strachu z jeho schopností, než z potřeby ochrany jeho armádou, jak tomu bývalo kdysi…“ V čele své vlády složené z 33 ministrů (včetně ministra války a ministra zahraničních věcí) má císař více moci, nežli se zdá. Thomas Sankara, strůjce revoluce v Burkina Faso, snad částečně zaplatil svým životem za to, že chtěl potlačit moc tradičních náčelníků. Jako císaře z Gourmy, mezi jinými Labidiedo, náčelník vesnice, nám nabízí pohostinnost. Jeho tři ženy již pro nás připravují „tho“ se smldincem, a omáčku s „gomgo“ – to bude dnes večer naše jídlo. Noc se snáší rychle a zapadající slunce barví krajinu dozlatova. Z dáli je slyšet tamtamy z tábora obřezaných. I když náčelník nebyl rozhodnutý, zda nám umožní vidět obřezané, neřekl ne, což podle Benoita bylo dobré znamení. Protože není dovoleno navštěvovat je během prvních dvou měsíců jejich odloučení od světa, a tamti byli obřezáni stěží před měsícem.
CO ZPŮSOBILA VĚTEV „Důvod obřízky si zaslouží být vyprávěn, protože, a to je nutné vědět, první Gourmanši obřezáni nebyli. Jistý Mariamma, pravděpodobně z kmene Hausa, se usadil se svou rodinou v Tanoua, malé vesnici v Gourmě, ležící mezi Diapaga a Boutou. Jen on sám byl tehdy obřezaný. Jednoho dne, jak říká legenda, jeho nejstarší syn Lotori odešel do buše lovit, zranil se a roztrhl si o větev předko žku. Mariamma se rozhodl to použít jako záminku pro obřezání Lotoriho. Nechal ho odvést mimo vesnici a dal mu postavit ohradu ze ,seccos“, aby jej uchránil od pohledu žen. Po operaci byl Lotori hlídán šesti kamarády, aby se zabránilo jeho manželce navštívit ho. Lotoriho uzdravování trvalo dva měsíce a ještě měsíc musel čekat, než jeho nová okrasa byla připravena k odchodu. Doprovázen všemi obyvateli vesnice, se konečně vrátil do své chaty a tam se zavřel. Pochopitelně okamžitě zalehl ke své ženě, a ta na- šla takové potěšení v jejich hrách, že nemeškala vyprávět svým přítelkyním novinu o zažitých radostech, dosud nepoznaných, aniž by si uvědomila, že jejich příčinou mohou být tři měsíce abstinence! Brzy vypukla stávka žen, které odmítaly poskytnout svým man- želům sebemenší přízeň, pokud nepodstoup í zázračnou operaci. Mariamma tedy operoval svých třicet příbuzných: protože ani jeden z nich neumřel, všichni Gourmanši chtěli být obřezáni“ Noc je teplá a plná hvězd.
Od východu vane horký vítr – harmattan, zvěstovatel tolik očekávaných a přesto nepravděpodobných deštů. Benoit mluví trochu tišeji: „Je to geomantik, který na žádost náčelníka stanoví datum zřízení tábora pro obřezané a první den slavnostního obřadu. Přibli žně každé tři roky. Vybere také místo, vzdálené asi 500 m od vesnice, které musí být „chladné“ a vlhké, v blízkosti mrtvého ramene řeky. Chlapcům je mezi 12 a 16 lety. Vzpom ínám si, že jsem neměl strach, proto že rodiče mi vysvětlili, že operatér (většinou Fulbe, kterému se říká „Biel“) mi hodí na záda vejce a v tomto okamžiku kůže z mého penisu spadne sama. Bohužel, tak to neprobíhá! Infekce jsou časté a správa usiluje čím dál víc, aby obřízka byla prováděna v nemocnicích. Ale mentalita se tak rychle nezmění“ Benoit se odmlčuje, takže můžeme slyšet dotěrný rytmus tamtamů v dálce. „Během jejich odloučení, které trvá přibližně tři měsíce, mladí lidé jsou zasvěcováni staršími obřezanými do zpěvů, tanců a tajného jazyka Gourmanšů.“ Následující den za úsvitu nás Libidiedo doprovází ke vstupu do tábora, který leží pod obrovským karité. Obřezaní tam stojí, nehybní, tělo celé pokryté bílou nebo šedou zemí, v rukou drží dva dlouhé klacky. Proti nim starší obřezanci, v maskách a oblecích z prosných stébel, tančí v rytmu tamtamů. Jeden z nich má luk a toulec plný slámy místo šípů. Více než dvě hodiny tam obřezaní stojí, bez hnutí, oči červené od únavy, otupeni sluncem a hlukem. Jestliže jeden z nich projeví známku únavy, okamžitě je volán k pořádku některým ze starších. „Zasvěcování je období velmi těžké,“ důvěrně sděluje Benoit, „ale jakmile skončí, začíná pro všechny obřezané nový život. Jejich bývalá osobnost zmizela. Nosí nové jméno a mluví novým jazykem.“ Slunce je vysoko, když náhle tamtamy zmlknou. Ohrožováni pojídači duší, noví obřezanci utíkají pryč. Na stromě, který trůní uprostřed ohrady, visí sáčky naplněné kouzelnými bylinami.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL
LIBOR MICHALEC
Když přeplujete Dunaj směrem ze západu na východ, narazíte na druhé straně Dunaje zase na Dunaj. A když i tentokrát Dunaj, který se připravuje na konec své 2860 kilometrů dlouhé cesty, náhodou přeplujete, čeká na vás opět Dunaj. Třetí rameno dunajsk é delty odvádí do Černého moře pouhou desetinu z kilometrové šíře této druhé největší evropské řeky a jmenuje se Svatojiřské. Pro své zákruty a poklidný tok je snad nejvíc zabydlené rybáři. Pocházejí odsud legendární úlovky sumců, jeseterů a úchvatných ryb jménem vyza. Je to jediné místo v Evropě, kde žijí pelikáni. A říká se, že na druhé straně Dunaje teprve začíná opravdový Balkán.
KATAMARÁN. „Na tomhle chcete jet?“ zeptal se škodolibě Zdeněk Edelmann, majitel cestovní kanceláře, která nás sem zavezla. „A s foťákama? No, já mám také kameru, ale v soudku.“ Stáli jsme s bráchou zkroušeně u nafukovacího kajaku a pozorovali, jak statní rybáři z našeho expedičního zájezdu, vesměs v maskáčích a s velkým nožem za pasem, nafukují kompresorem své rafty. Dunaj od moře proti proudu čeřily metrové vlny, jaké tu prý ještě nikdo neviděl. „Na raftu by to nebyla žádná frajeřina,“ řekl jsem hlasitě a šel se tiše domluvit s řidiči autobusu, jestli by nás nesvezli do kempu. Místo toho jsme si nakonec půjčili ještě jeden nafukovací kajak a svá- zali je k sobě do takzvaného „katamaránu“. Prý je nepotopitelný, ale sotva nás dobré ruce strčily na vodu, slyšeli jsme z břehu: „Počkej, až se jim přetrhne provaz, začne legrace. „ Hned první vlny nás ohodily natolik, že jsme vlastně seděli v louži a zepředu nás někdo sprchoval. V porovnání s teplotou vzduchu (koncem září) byla voda příjemně teplá, a tak nám ani nevadilo, když začalo pršet. Pořád jsme na tom byli lépe než kolegové, kteří na stejném „katamaránu“ jeli ve třech a jedna loď jim ucházela, takže ji museli za jízdy přifukovat.
UZLINA – BOHEM NEZAPOMENUTÉ MÍSTO. Na trase mezi Mahmudií a Murighiolem, po třech dnech plavby kdy nepotkáte živou duši, v zátočině kde se od starého ramene Dunaje odděluje uměle vykopaný kanál do jezer, žije nežije dědina jménem Uzlina. Neexistují tu žádné cesty ani chodníky, protože lidé se dopravují lodí po vodě. Těch několik vyšlapan ých pěšin, které mohl stejně dobře jako člověk udělat skot, spojuje pár domků, žijících částečně minulostí a částečně budoucností. Rumunskou budoucností je plovoucí hausbót, kde devizoví cizinci, převážně z Německa, tráví dovolenou rozpočítanou na desítky dolarů za den. Je to široko daleko jediné místo, kde mají splachovací evropské záchody. Rumunská minulost je všechno ostatní. Uzlina pomalu vymírá a o to víc tu vládne příroda. Na pěšinách se každých deset metrů vyhřívá užovka, která před vámi zašustí a rychle žbluňkne do vody, volavky netečně lelkují a na ryby je to místo přímo vyhlášené. Projížděli jsme tudy kanálem k stejnojmennému jezeru Uzlina a míjeli staré polorozpadlé rákosové domky. Vypadaly jako z lidového skanzenu a bylo vidět, že v nich už dlouho nikdo nebydlí. Tak jsme se u posledního utábořili. Ráno nás probudil šlachovitý domorodec s rancem kukuřice přes rameno, který do toho rozpadlého domku přišel bydlet. „Buna ziua,“ pozdravil jsem rumunsky, ale bylo to zbytečné, proto že námořník Andrej, jako všichni tady, mluvil dobře rusky. Nabídli jsme mu becherovku a dozvěděli se, že bydlí v Murighiolu a sem chodí tátovi pást ovce, koně a krávy. Tajemství bylo venku – Uzlina je něco jako rumunská chatová osada.
PRASE SKORODIVOKÉ A JINÁ ZVÍŘENA. První z bohaté škály zvířat, která žijí v Evropě jen a jen v dunajské deltě, byla divoká forma prasete dom ácího. Anebo domácí forma prasete divokého? Narozdíl od někter ých našich předchůdců, kteří se na to zvíře vyzbrojili potápěčskou harpunou, jsme nechali svini s hejnem selátek nerušeně chrochtat kolem stanu našeho bivaku v zátočině Svatoji řského ramene. Uvidět další legendární faunu Dunajské delty už tak jednoduché nebylo. Stačilo vědět, že na souši tu ještě žijí psíci mývaloví nebo kočka divoká. Spousta syslů nás denně usvědčovala z neobratnosti, protože zmizeli v noře dřív, než jsem stačil stisknout prst na spoušti fotoapar átu. Pověstní pelikáni sice spolknou naráz tříkilovou rybu, ale žijí na vzdálených sladkovodních jezerech, a tak jsme je viděli jen v ohromných hejnech kroužit nad zemí. Stejně jako černé kormorány, bílé volavky šesti druhů a ibise. Z dalších obyvatelů vzdušného prostoru tu k radosti ornitologů žijí orlovec říční, orel mořský, moták, raroh jižní nebo sokol. Ve vodě nedá velkou práci najít kromě ryb i raka nebo pijavice.
KEMPINK ` A LA BALKÁN. Kempink je pro to místo opravdu silně eufemistický výraz. Všude kolem běhá smečka psů, kterým Češi říkají „toulaví“ a Rumuni „domácí“. O umývárnách a záchodech raději pomlčet. Před chatkami Rumuni na slunci suší nasolené plotice, cejny a okouny a z křaplavých rádií vyhr ává balkánský popík. Relativně ještě nejlepší je vnitřek chatky, zateplený rákosem. Ráno jsme se tu probudili do šedivé oblohy a vytrvalého deště. Oba rybáři, se kterými jsme si nezávisle domluvili na osmou ranní půjčení motorové lodě, nepřišli, a tak jsme celé dopoledne okukovali úlovky v „kirhaně“ – místě, kam se sváží ryby ulovené do sítí. V dešti tu bylo jen pár rybářů v dlouhých pláštích. Jeden se hned začal nabízet, že nás vezme na jezero přes noc. Jeho „barka cu motor“ nebyla klasická černá dunajská pramice, ale zelená laminátová. A narozdíl od ostatních nosil džíny. Tak jsme si plácli.
JAK PŘEŽÍT V DIVOČINĚ. Okolo třetí jsme rybáře čekali na molu. Pořád pršelo, a tak jsme přikryli bágly pláštěnkami a podívali se na nedaleký kanál, jak berou ryby. Cestou zpátky, skoro v pět hodin, odrážel ten chlapík právě od břehu. Jak nás zmerčil, rozhodil rozhořčeně rukama a vyrazil ze sebe: „Ha?“ „My tam býli v tri časá,“ hulákal jsem do špinavé řeky. „Chuja býli,“ pleskla odpověď od starého, zatímco mladý se šklebil. Přirazili ke břehu a sotva jsme se nalodili, vydatně se rozpršelo. Starý Tomescu i syn Daniel seděli jen tak ve svetrech, úplně promočení. Asi narozdíl od nás věděli, že pláštěnka je k ničemu. Když starý rázným pohybem natočil motor, nasál zároveň vodku, kterou tu prodávají v hnědých lahvích jako u nás pivo, včetně korunkového uzávěru. Protože taková vodka se musí vyp ít na jeden zátah, byl brzy nalitý jak brok, a tak není divu, že mu benzinový motor značky Větérek spadl do řeky. S výkřiky jako „job tvoju mať“ nakonec motůrek vylovil a po půlhodině, kdy profoukl i vypálil svíčky, dokonce i znovu nastartoval. To si pak začal zpívat „ja jédu na rabótu, rabótěnku majú“ a byl v tom ostrém dešti, větru a zimě nejšťastnější člověk, jakého jsem letos viděl. Chudý, sedřený že vypadal o dvacet let starší, ale při tom všem nepochopitelně šťatný. Když nám sliboval, že tu přespíme, mluvil o jakémsi „selu“, tak jsme čekali suchý domek. Ale pak vypnul motor na soutoku dvou kan álů u větrné mokré meze a nadšeně zvolal: „Tut búděm spať,“ což ještě názorně předvedl válením se po mokrém rákosu. „Daváj udíť rýbu,“ naváděl nás ještě, ale v tak kalné vodě a v noci, když navíc o metr stoupne hladina, se prostě třpytkovat nedá. Mezitím se – jak to v deltě chodí – rychle setmělo a rybáři si jako my postavili stan. My moderní iglú, oni neforemný ranec na křivých klaccích místo tyček. Až ráno se ukázalo, že jsme na tom s karimatkami, modern ím stanem, péřovým spacákem i propanbutanovým vařičem nebyli o nic líp, než oni bez ničeho. Byl jsem zmrzlý jak drozd a promoklý tak, že i slipy se daly ždímat. Tuber ácký kašel z rybářského stanu zů- stával jenom slabou útěchou. Ráno starý Tomescu odčerpal z motoru litr benzínu, kterým polil připravené dřevo, a za stálého prozp ěvování si stoupl do ohně. Syčela z něj pára, ale oděv byl tak mokrý, že kupodivu nehořel. Pak dal ještě ruce do ohně, ale ani ty nehořely. Dopil zbytek vodky, prázdnou flašku hodil do Dunaje, s nadávkami na špatný úlovek vylovil sítě a za zpěvu „ja jédu z rabóty, rabótěnky majéj“, nadšeně vyrazil do deště. Vlastně jsem chtěl vědět, jak se proti takovému nečasu rybáři brání. A zjistil jsem, že se nebrání nijak. Prostě si zvykli.
EKOLOGOVÉ NEBO DAREBÁCI? Když prvního listopadu slavnostně rumunský Senát prohlásil všech 4300 km2 dunajské delty za přírodní rezervaci s tím, že budou platit tři stupně ochrany a podle amerického vzoru se do té nejpřísněji hájené smí vstoupit jen za vysok ý poplatek, znělo to impozantně. Ovšem Rumunsko není USA. Ani statut největší mokřinné evropské rezervace, ani guvernér v Tulce nevysvětlí místním rybářům, proč ekologové zabrali bývalou Ceausescovu vilu, a proč se prohánějí na supermoderních motorových člunech jako z televizní Pobřežní hlídky, když oni dostávají zhruba 8 Kč za kilo ulovených ryb. Z hlediska objektivity není vylou čeno, že ekologové v deltě mají své opodstatnění. Nějaká romantika sportovního rybaření je místním rybářům vzdálená stejně jako závody Formule 1. Nějaké míry, doby hájení, zakázané návnady nebo povolené kusy ryb prostě neznají. A co si budeme namlouvat – převážná většina ryb, chycených do sítí nebo vrší prostě lekne na dně loďky cestou do „kirhany“. Na druhou stranu ale každý rybář je trochu ekolog, protože musí rozumět přírodě. A tak ví, že delta Dunaje má obrovskou schopnost někde v rákosovém nekonečnu odchovat miliony nových ryb. Ekolog je pro rybáře z delty Dunaje jediný přirozený nepřítel.
MURIGHIOL A JEHO LIDÉ. Vesnice Murighiol připomíná trochu legendární městečka z westernů. Je tu hlavní třída na které se odehr ává veškerá civilizace a centrum dění je tam, kde ji křižuje druhá silnice. Tady se potkávají koňské bryčky, oslíci, staré dacie, nákladní vozy výhradně značky ROMAN, dvakrát denně přibrzdí v zatáčce autobus a jednou za den projede místní švihák na neosedlaném hřebci. Chodníky tu nejsou a vůz, projíždějící po liduprázdné silnici, vás zpravidla troubením přinutí skočit do škarpy. Ve čtyřech rozích této křižovatky stojí nejdůležitější instituce – hospoda, bufet, pekárna, obchod a pošta. V bufetech obsluhují zásadně dívky, nejlépe mladé a svobodné, jako by profese hostinského byla pro muže nedůstojné povolání. Všichni tu sedí v černém – pokud nemají načervenalý rumunský typ maskáčů. Jenom mladé hostinské nosí červené svetry a místní rybářská oligarchie bundy s nápisem
„LOS ANGELES KING“. Koupit tu něco teplého k jídlu je pošetilý nápad, zato vodka je levnější než coca-cola, a to odpovídá její spotřebě. Víc se pije jenom pivo, které se tu jmenuje „bére“. Turisté sem nejezdí, a proto nenajdete nikde ani stánky se suvenýry, a některé pohledy pod vrstvou prachu leží na poště ještě od Ceausescovy éry. Pověstné rákosové domky slouží spíš jako kůlny. Dnes se staví z hlíny, promísené se slámou, ze které se vykrajují jakési „tvárnice“. Země po takové těžbě zůstane plná děr, které déšť vyplní vodou, a tak na vás krajina mrká desítkami očí.
MUŽ, KTERÝ SE NEJMENOVAL KASŤÓL. Vyfotil jsem ho, když hobloval prkénko, kterým pak utěsnil díru v lodi. Když si všiml, jak ho pozoruju, nabídl se, že mě sveze. Zatímco se zeširoka rozmachoval vesly, zjistil jsem, že je původně elektrikář, čtyři roky pracoval v Tulce a teď je nezaměstnaný, a tak vozí turisty „udiť rýbu“. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. Podíval se na místní kostel a po chvíli přemýšlení řekl: „Kasťól.“ „Ty ljúbiš deltu?“ zeptal se potom, a tak jsem ji pochválil. Vykládal, jak tu v zimě chytají štiky dírou v ledu a jak se v létě polévají repelentem proti komárům. Pádloval opatrně ke břehu, ale i tak ptáci utíkali z velké dálky, protože doba hnízdění dávno skončila a jsou teď dvojnásob ostražití. Nakonec mi aspoň ukázal, jak se dá z leknínového semínka vyloupnout jádro, které chutná podobně jako kokosový ořech. Uprostřed jezera se ustaraně zahled ěl na louži v lodi, a pak se zeptal: „Ty znáješ plávať?“ Ale byl to jenom planý poplach a opravená díra se rychle zatáhla. Když mi nabízel, abych přijel nap řesrok zase, napsal mi dokonce i adresu. Kasťól se samozřejmě nejmenoval.
45 OKOUNŮ ZA 2 HODINY. Na vyhlášené místo pro rybolov – kanál mezi jezery Uzlina a Izák – nás zavezl chlapík se zlatými zuby po obou stranách chrupu, čapkou ADIDAS a velkými finančními požadavky. Jmenoval se Larion Kirilov. Párkrát jsme na tom posvěceném místě bez úspěchu protáhli vodou třpytku, gumovou napodobeninu živé rybky a vůbec všechny evropské rybářské zázraky, skrývající se pod laikovi tajemnými názvy twister, streamer nebo wobler. „Éj,“ mávnul rukou Kirilov, který mezitím vzal od jiného rybáře plotici a nožem ji rozsekal na malé kousky. Pak nabodl na háček dvoucentimetrov ý kus čerstvého masa. Jiný rybář nám ukázal, že berou pod vrbičkami. Nahodili jsme tam a okouni se mohli utlouct. Brali jako diví klidně desetkrát za sebou na tom samém místě a na ten samý kus masa. „Ej, bandít,“ vykřikl pokaždé Kirilov, který asi okouny moc nemiloval. Později jsme zjistili, že tříčlenná rybářská parta na tomto místě nachytala za dva dny tři sta okounů. Nezdálo se nám to nenormální.
SUMCAŘI. „Jestli čekáte, že chytíte trofejní rybu, tak s tím radši nepočítejte,“ ochlazoval ještě v autobuse Zdeněk Edellmann preventivně loveckou horečku. „Chytíte slušné štiky, boleny, candáty, sumce. Když říkám slušné, tak to znamená, že šedesát centimetrů je tu normální míra.“ Jeho odhad ale rybáři tentokrát předčili. Pětičlenná parta sumcařů, která sjela až na dvanáctý kilometr před ústím do moře, před zpáteční cestou jenom zářila. „Tak má někdo větší ryby než my?“ ozvalo se od nich vyzývavě. Ukázalo se, že za pouhé tři dny nachytali skoro tři desítky sumců. Jeli sice na dvoumetrové a vytáhli „jen stopětatřicítky“, ale zklamaně nevypadali. Rychle se kolem nich udělal debatní kroužek. „A na co brali?“ „Žížaly, rak, žába.“ „Tož my taky na žabu,“ ozvali se Moraváci z druhé party sumcařů, kteří ale chytali na jezerech. Byli to samí „specialisté“, pro které je lov velkých ryb v divokých koutech země součástí životního stylu. Mimo jiné měli „echolot“, neboli počítač, který ukáže hloubku dna a v jaké výšce vodního sloupce se pohybují jak velké ryby. Sumcaři bydleli na dvanáctém kilometru u polodivokého chlapíka, který se živil lovem ryb a pěstováním brambor. Živil čtyři psy a dva kluky, kteří nikdy v životě nebyli ve škole. Když nešly ryby, vypustil prý psy, vzal oštěp a šel ulovit prase. Sumcaře to nepřekvapilo, asi mají podobných zážitků víc. Zato na zpá- teční cestě s velkým zájmem sledovali polsky dabované kazety rybářského instruktážního seriálu „GO FISHING!“, ve kterém průvodci ukazovali, jak se dají velké ryby lovit nejen v Rusku na Volze, v Africe nebo na Aljašce, ale třeba i v Indii.
PROTI PROUDU ČASU Možná ale sumcaři stejně jako já mysleli na to, že cesta na velké ryby do delty Dunaje a všech podobn ých míst je víc než co jiného cesta proti proudu času. I u nás žili před padesáti nebo sto lety v potoce raci a ryb bylo tolik, že se vyplatilo je chytat do sítí. A tak dunajská delta je přesně to, co od ní čekáte, a přitom něco jiného. Je to především živý organismus, který je zaručeně jiný při každé návštěvě. My jsme například vůbec nepotkali komára, a přitom je tenhle krvežíznivý tvor vyhlášeným pánem tohoto Bohem nezapomenut ého kraje.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL JAROSLAV HAIDLER
Dlouho utajované onemocnění ruského prezidenta konečně proniklo na veřejnost. Několik měsíců byl ruský lid a s ním celý svět v zajetí polopravd o zdravotním stavu Borise Jelcina. Celou zeměkouli obletěl záběr z předvolební kampaně na úřad ruského prezidenta, na němž je Boris Jelcin zachycen, jak „bujaře skotačí“ na pódiu přesně podle Werichovy promluvy při jedné z jeho nezapomenutelných forbín: „Zagrajem rumbičku ako donski kazaki s malou prichuťou soglavečnou.“ Nezměrná ctižádost a tvrdošíjnost Jelcina vytrestaly. Krátce poté prodělává čtvrtý infarkt.
OPERACE NIC NEŘEŠÍ. Snad už jen několik dnů (psáno 31. 10. 1996, pozn autora) dělí ruského prezidenta od okamžiku, kdy ulehne na operační stůl a tým vybraných ruských specialist ů zahájí operaci, která je jednou z nejběžnějších metod léčení ischemické choroby srde ční, vyvolané zúžením nebo úplným ucpáním věnčitých tepen, vyživujících srdeční sval. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento dnes již docela běžný lékařský zákrok nazývaný bypass (přemostění), při němž se zúžená nebo úplně ucpaná céva přemostí jinou cévou, vyřeší s konečnou platností Jelcinovy zdravotní potíže. Ve skutečnosti však operace pouze obnažuje celý komplex problémů ruského prezidenta, jelikož neřeší příčinu jeho obtíží, nýbrž pouze důsledky.
DOHADY, OBAVY, SPEKULACE. Politický i osobní osud ruského prezidenta byl koncem září v rukou amerického kardiochirurga Michaela DeBakey z Houstonu, který v roce 1964 jako první na světě voperoval pacientovi bypass. „Jsem naprosto optimistický,“ říká DeBakey o výsledku operace. Nicméně pro časopis Newsweek uvedl, že před operací je nutno léčit Jelcinovy vedlejší zdravotní potíže, vyplývající z jeho náklonnosti k vodce. Cirhóza jater, nedostatečná funkce ledvin, nedostatečné prokrvování mozku jsou značné rizikové faktory, které mohou zhoršit pacient ův pooperační stav. Tato skutečnost samozřejmě vede k různým dohadům, obavám i spekulacím. Jedním z oněch dohadů byla otázka, proč nebudou Jelcina operovat cizí kardiochirurgové? Vždyť jestliže v Americe se týdně uskuteční 9000 voperování bypassu, tak v Rusku je počet těchto operací za celý rok pouze třikrát větší, než v Americe za týden. Také rekonvalescence by byla určitě kratší, kdyby byl ruský prezident operován na zahrani ční klinice. „To je jako kdyby si Aeroflot vypůjčil letadlo od Boeingu,“ prohlásil ředitel Státní lékařské univerzity Alexandr Grindberg. Dohady o tom, zda bude ruský prezident schopen po operaci zastávat svůj úřad, vedly CIA ke zvýšenému zájmu o jeho osobu. Analytici zkoumali z videozáznamů bělmo Jelcinových očí, barvu pokožky, vrásčitost kůže na rukou i jeho dikci ve snaze uhodnout, jaké jsou Jelcinovy předpoklady k uzdravení. Spojené státy investovaly do Borise Jelcina příliš mnoho peněz, než aby je nezajímal jeho politický osud. Stále totiž přetrvává názor, že jedině on je zárukou toho, aby se Rusko neproměnilo v nekontrolovatelný subjekt mezinárodní politiky. Nakolik je však tento názor opodstatněný, je záležitost velice rozporuplná. Rusko pot řebuje mít „geroje“ – hrdinu bez ohledu na to, jaký to je člověk. Posledním hrdinou v historii Ruska byl J. V. Stalin, ačkoli to byl masový vrah. Gorbačov ani Jelcin se mu v oblibě zdaleka nepřiblížili. A zůstane Boris Jelcin po operaci stále v očích ruského lidu tou osobou, která by ho mohla zbavit korupce a zajistit rozvoj společnosti, když vzhledem ke svému celkovému zdravotnímu stavu bude z poloviny invalidou? Tím víc vystupují do popředí obavy, co se může během operace, ale především v období rekonvalescence, přihodit.
PREZIDENTEM I V BEZVĚDOMÍ .Tyto obavy vyplývají především z toho, že lze jen těžko předpokládat, jak se na přechodnou dobu přesunou prezidentské pravomoci na jinou osobu. Tento nedostatek ústavy Ruské federace řeší údajně tři prezidentské výnosy. Tím prvním se stanoví rozsah pravomocí, které premiér od prezidenta přejímá. Jenom že platnost tohoto výnosu nevznikla dnem prezidentova podpisu, ale je k tomu nutný další dokument, který by měl být podepsán až v předoperačním sále. Tím se Viktor Černomyrdin stane držitelem veškeré moci v Rusku. Nikdo ale dnes neví, na jak dlouhou dobu to bude, jelikož podle prezidentova třetího výnosu přebere Jelcin zpět své pravomoci až po jeho podepsání! A jestliže si uvě- domíme, že ruská ústava umožňuje, aby prezident – třeba napojený na přístroje – mohl setrvávat ve své funkci, vzniká tím prostor k nejrůznějším spekulacím. Samotný Jelcin připomíná krotitele v kleci, jehož svěřenci si uvědomili, že pán má strach. K prvnímu výpadu se odvážil komunista Gennadij Zjuganov. Zřejmě pod dojmem zprávy Financial Times, že Jelcin je schopen intenzivně pracovat 15 minut denně, žádal prezidentovo odstoupení. Tím se ale vyřadil ze hry, jelikož příliš brzy odkryl své karty. Jelcin se vzápětí díky iniciativě šéfa prezidentského úřadu Anatolije Čubajse objevuje na veřejnosti a budí dojem, že vše je v naprostém pořádku. Navíc Zjuganov, byť se snaží být liberálním komunistou, nemůže být oním hrdinou, na kterého Rusové čekají. Ale není jím ani Čubajs, o němž nedávno bývalý velitel Jelcinovy ochranky Alexandr Koržakov prohlásil, že „je regentem vedle živého prezidenta“. Dále Čubajsovi vytýká, že bez ohledu na prezidentův zdravotní stav ho neust ále „dopuje“ kupředu. Není žádným tajemstvím, že za prezidentské křeslo vděčí Jelcin Čubajsovi, a ten že je považován za „pána Kremlu“. Zde se naskýtá otázka, co tím Čubajs sleduje? Chce skutečně jen „věrně“ Jelcinovi sloužit, anebo žene prezidenta kupředu s vědomím, že v případě jeho dobrovolného či nedobrovolného odchodu z funkce to bude on, kdo z možných nástupců bude poslední v Jelcinově blízkosti? Odpověď na tuto otázku samozřejmě nikdo neví. Je však v zájmu Bílého domu předvídat, jak se bude politická situace po Jelcinově operaci vyvíjet.
KDO BUDE HRDINOU? Podle všech náznaků by byl pro Washington v případě předčasných prezidentských voleb nejpříhodnější osobou premiér Černomyrdin. Vyhovuje uvážlivostí, umírněností (ta je však předstíraná) a mluví pro něho i skutečnost, že je nejbližším spolupracovníkem Jelcina. Jenomže jeho šance má naději na úspěch jedině v tom případě, kdyby předčasné volby následovaly poté, co by byla v Černomyrdinových rukách soustředěna veškerá moc, získaná na základě již zmíněných prezidentských výnosů. Většina novinářů i mnozí politikové naznačují, že nástupcem Jelcina by mohl být gener ál Alexandr Lebeď. Jeho politický vzestup lze považovat za raketový. V prosinci před rokem byl zvolen poslancem ruské Státní dumy a po půl roce, když neuspěl jako Jelcinův protikandidát v prezidentských volbách, stává se na základě Jelcinova dekretu prakticky třetím nejmocnějším mužem v Rusku. Jeho rozhodnost s jakou se dokázal vypořádat s neoblíbeným ministrem obrany Gračovem, šéfem kontrarozvědky Barsukovem a velitelem prezidentovy ochranky Koržakovem nejen udivuje, ale spolu s rázným postupem při řešení konfliktu v Čečensku a snahou zasáhnout proti korupci mu získává sympatie ve všech vrstvách ruské společnosti. Lebeď den ze dne cílevědomě veřejnost přesvědčuje, že on je tím novým hrdinou a vůbec se netají, že chce vzít osud Ruska do svých rukou. Jeho odpůrci však připomínají, že se Lebeďova rétorika nápadně podobá té, s jakou začínal Jelcin. Jako blesk z čistého nebe zapůsobilo odvolání generála Lebedě ze všech státních funkcí, které Jelcin uskutečnil před objektivy televizních kamer. Generálovo vystoupení v Bruselu, kde naznačil možnost tichého souhlasu Ruska se vstupem postkomunistických států do NATO, bylo zřejmě poslední kapkou, kterou přetekl pohár Jelcinovy trpělivosti. Směnka vystavená Jelcinem Lebeďovi za hlasy v prezidentských volbách nabyla splatnosti. Jeho největší soupeř, ministr vnitra Anatolij Kulikov jemuž Lebeď přičítal krach ruské politiky v Čečensku, ho obvinil z přípravy ozbrojeného puče. Bez předložených důkazů byl generál vykázán z politického ringu. Jenom že tento „novodobý Bonaparte“, jak je Lebeď nazýván, udělá jistě vše pro to, aby se mohl do politiky vrátit. Na jeho roli hrdiny se zatím nic nemění.
