autor: Honza | Kvě 31, 2021
PTALI SE ZBYNĚK PAVLAČÍK, DALIBOR ZÁRUBA
Opavský rodák Pavel Složil (41) je živoucím zosobněním úspěchů české tenisové školy na nejvyšší světové úrovni. Před šestnácti lety pro nás poprvé, a zatím bohužel i naposledy, spoluvybojoval prestižní Davisův pohár. S Tomášem Šmídem navíc získal titul mistra světa ve čtyřhře. Ještě většího úspěchu ale dosáhl až po svém odchodu z aktivní hráčské dráhy jako trenér světové jedničky Steffi Grafové. V říjnu strávil Pavel Složil v Ostravě téměř dva týdny, což bylo pro následující rozhovor jako stvořené. Navíc se na něj, dle vlastních slov, velmi těšil.
l l l V zákulisí ostravského turnaje působíte uvolněným, vyrovnaným dojmem ležérního elegána. Jste spokojený člověk? Zatím ještě úplně spokojený nejsem. Vnitřně jsem trochu nervózní, protože se jedná o vůbec největší tenisovou akci, jaká u nás kdy byla.
Měli jsme na mysli spíše celkovou spokojenost. Musím na sebe prozradit, že jsem poněkud nervóznější povahy. Po ukončení spolupráce se Steffi jsem začal brát život perfekcionisticky a tato povahová vlastnost není nejšťastnější. Když vidím kdekoli kolem sebe chybu, tak mne to hned zneklidí, což je bohužel špatné.
Tenis je značně psychicky náročný sport. Na kurtu jste se mohl spoléhat pouze na sebe. Jak jste to zvládal? Nervózní jsem pochopitelně býval i před každým zápasem. Svou nervozitu jsem se snažil maskovat tváří pokerového hráče. Jinde jsem zase praštil raketou o zem, nebo jsem se zcela vědomě hádal s rozhodčím. Tím jsem chtěl sebe zklidnit a naopak soupeře rozházet.
Kde jste v krizových momentech hledal oporu? Například pohledem do hlediště na někoho, komu jsem věřil. Většinou jsem se ale nejlépe uklidnil na lavičce při změně stran.
Řada hráčů prohraný zápas zdůvodňuje právě psychickou nevyrovnaností. Myslím, že se dnes o psychice a koncentraci hovoří až přespříliš. Dost často se na tyto dva aspekty svaluje neúspěch, jak jste sami řekli. V „naší době“ jsme také bývali nervózní, ale buď jsme tenis hrát uměli, nebo neuměli. Podle toho nás posuzovali.
Před chvílí jste řekl, že máte život rozdělený na epochy „před Steffi“ a „po Steffi“. Dá se to tak chápat? Dá se to tak chápat. Vždycky jsem říkal, že se Steffi nejenom něco naučila ode mne, ale i já jsem se něco naučil od ní.
Co například? Kupříkladu o sobě vím, že nejsem tréninkový typ hráče, spíše se snažím využívat talentu a šikovnosti. Dříve jsme se věnovali mnoha druhům sportu, ne jako začínající tenisové děti dnes. Kdybych tehdy přistupoval k životu tak, jak k němu přistupuji dnes, tak jsem i ve dvouhře nakoukl minim álně do světové dvacítky. Steffi jsem přebíral, když byla třetí na světě. V její přípravě jsem si nemohl dovolit sebemenší chybičku. Bylo to pět let velice soustředěného života.
Vztah trenér-hráč může ve své podstatě být otevřenější, vulgárnější. Ale co vztah trenér-hráčka? Tady se jedná většinou o výrazně křehčí vztah. Problém, který může z pozice trenéra vyvstat s hráčem, je většinou řešen ihned. S hráčkou se na to musí jinak, mnohem citlivěji.
Jaké to tedy bylo, když svého času na sebe narazily dvě osobnosti, Složil a Grafová? Asi je pravda, že jsem v té době nebyl tak velkou osobností.
Takže v rámci vaší spolupráce byla Steffi zcela dominantní? To je velmi těžká otázka. O dominantní pozici jako takové nemohla být řeč ani z jedné strany. Steffi byla, je a bude dominantní na kurtu, v soukromí taková není.
Někoho může napadnout, že trénovat světovou jedničku je snadná záležitost. Jaké to bylo doopravdy? Jednoduché bylo to, že jsem ji za celých pět let nemusel ani jednou prosit, aby více trénovala. Ba přesně naopak. Jednoduchá byla i její hladká vítězství. Na druhé straně je Steffi perfekcionistkou. Málokdy byla spokojená se svým výkonem v zápase i při tréninku.
Za co jste byl vlastně placen? Za jedenáct získaných titulů na turnajích Grand Slamu, vítězství na olympiádě, tituly na Masters, vítězství ve Fed Cupu, dalších padesát vítězství na turnajích a za tři a půl roku Steffina světového prvenství.
Před časem jste sám přiznal, že nemáte trenérskou licenci. Kde jste se učil trénovat? Je pravda, že u nás jsem měl pouze licenci trenéra II. třídy. Při své práci jsem těžil hlavně z mých hráčských zkušeností a pak z trenérského vedení Jakoba Hlaska a Horacia de la Pen ~ i.
Neměl jste – při vaší povaze – z nabídky trénovat Steffi velkou trému? Hodně lidí mě tenkrát varovalo. Bylo mi tehdy pouze třicet let a ve čtyřhře jsem mohl být ještě dlouho čtvrtý na světě. Já jsem ale tenkrát tušil příležitost, která by se v mém životě už nemusela opakovat. Udělal jsem dobře.
Dnes už vidíte spolupráci se Steffi jako neobnovitelnou? Možné by to asi bylo, ale určitě se to nestane. Ani ze strany Steffi, ani ze strany mé.
Proč? Naše spolupráce byla více než úspěšná, už nemáme co dokázat. Steffi vyhrála všechno, co jen vyhrát mohla. Dnes už bychom neměli světu co nabídnout. Tohle už jste ovšem řekl po olympijských hrách v Soulu. Ona sama během této olympiády koketovala s atletikou. Je vynikající běžkyní na dlouhé i krátké tratě. Tehdy to byla taková moje malá poznámka, že už nemá co vyhrát a měla by se věnovat jinému sportu, třeba právě běhání. Steffi později kontrovala výrokem, že si svůj život bez tenisu nedokáže představit. Osobně jsem si myslel, že s tenisem skončí dříve. Naštěstí pro ni jsem se mýlil. Její myšlení a konání jistě ovlivnily dvě skutečnosti. Jednak byla v Hamburku psychopatem těžce zraněna Monika Selešová, a i když Steffi nechtěla, musela být znovu světovou jedničkou. Tato událost byla hlavní příčinou skutečnosti, že Steffi hraje ještě dnes. Cítila potřebu tenisu něco vrátit, když onen psychopat napadl Selešovou vlastně proto, aby ji odstranil Steffi z cesty. Zároveň ale Steffi bojuje se zraněními a dalšími těžkými problémy. Kdyby neměla tak silnou vůli, tak už dávno s hraním přestala.
Je podle vás Steffi schopna nalézt si jiný silný životní motiv, než tenis? Pro každého tenistu je to hrozně těžké. Jednou měla malinkou krizi a říkala, že neví, co pak bude dělat. Během dvou hodin jsem jí sepsal asi padesát možností, kde by se mohla s úspěchem uplatnit.
Kde například? Všude. Od diplomacie až po módu.
Jste schopen zkušenosti, nabyté se Steffi, zúročit u jiné hráčky? Snažím se všude, kam přijedu. Trénoval jsem Jennifer Capriatiovou a Magdalenu Malejevovou. Zkušenosti jsem jim sice předávat mohl, ale Jennifer ani Magdalena se svou vůlí a fyzickou kondicí nemohly se Steffi srovnávat. Při jejich tréninku jsem teoretické zkušenosti z trénování Steffi využívat mohl, ale trénovat je jako Steffi nebylo možné.
S Jennifer Capriatiovou jste spolupracoval čtyři měsíce, s Magdalenou Malejevovou rok a půl. To, co jste řekl před chvílí, bylo příčinou toho, že jste s nimi nespolupracoval tak dlouho jako se Steffi? V případě Jennifer byla smůla v její krizi s otcem i tenisem. Pomaličku u ní nastupovaly problémy s alkoholem a drogami. Malejevovou jsem rychle dostal z dvacáté příčky na desátou, ale potom byla unavená a nechtělo se jí hrát. Spolupráce se pak po několika porážkách ve druhém a třetím kole začala zpomalovat, až mi její maminka oznámila, že naše spolupráce končí.
Je dnes nějaká hráčka, kterou byste chtěl trénovat? Momentálně o tom neuvažuji a ani nemám žádné nabídky. Zároveň nemohu nikomu slíbit, že bych se mu mohl věnovat dvacet až třicet týdnů ročně.
Vraťme se teď na chvíli do doby „před Steffi“. Neuvažoval jste v osmdesátých letech o emigraci, podobně jako třeba Ivan Lendl či Martina Navrátilová? Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsme se o tom s přáteli minimálně nebavili. Nebylo ale tak jednoduché vzít manželku, děti a kufry a prostě odejít. Mého odchodu by mohlo být použito proti mým rodičům, bratrovi. Spíše mi záleželo na nich, než na vlastní osobě. Emigrace by mi navíc až tak moc nepřinesla. Já jsem neměl pocit, že by mi někdo v něčem příliš bránil. Pro reprezentaci země jsme totiž v té době dělali strašně moc. Zároveň jsem se nikdy politicky neangažoval.
Říkáte, že jste měl v případě emigrace vážné obavy o osud vašich blízkých. Odchod Ivana Lendla nevyvolal podobné reakce? Emigrace Ivana Lendla ve skutečnosti žádná emigrace nebyla. Ivan nikdy neprohlásil, že se už do Československa nevrátí. Když se ho Američané ptali, zda chce v Americe zůstat, tak jim vždycky řekl, že má s naším tenisovým svazem ty nejlepší vztahy. Tady naopak tvrdil, že v Americe žije strašně rád. Navíc nám Kodeš pořád sliboval, že Lendl za nás bude hrát Davis cup. On ho ale hrál později už jenom venku, domů nejezdil. V případě že jsme hráli v zahraničí a v případě postupu bychom měli hrát doma, tak jeho výkon nebyl nikdy na vrcholné úrovni. To, že Ivan nakonec zůstal venku, nám příliš neuškodilo. Horší to bylo po odchodu Martiny Navrátilové. Potom jsem se dva roky vůbec nedostal do Ameriky.
Zůstaňme ještě u Ivana Lendla. Zazlívali jste mu jeho jednání? Všichni jsme dobře věděli, že Lendl domů jezdit nebude a hrát nechce. Kodeš nám to ale pořád sliboval. Já jsem reprezentovat chtěl, ale příležitost jsem od Kodeše nedostal. Do poslední chvíle si vždycky schovával místo v družstvu pro Lendla, a ten nikdy nepřijel. Výsledkem bylo riziko hrát v Davisově poháru ve třech lidech. Kodeš prostě neustále sázel na Lendla, ale nikdy mu to nevyšlo. Jako hráč jsem to nechápal.
Stýkáte se s Ivanem Lendlem? S Ivanem jsme si naposledy telefonovali před golfovým turnajem v Mariánských Lázních, kterého jsem se ale nakonec nezúčastnil. Nejvíce se vídáme s Tomášem Šmídem. Tady na ostravském turnaji podávají naši hráči vesměs velice kvalitní výkony.
Občas se ale hovoří o krizi českého tenisu. Na to se dá odpovědět pouze diplomaticky, ale ne že bych se bál reakce některého z hráčů. Na jedné straně máme velmi rozšířenou špičku – sedm zástupců v první stovce světového žebříčku – to je vynikající. Bohužel nám chybí osobnost, která by zaplňovala ochozy. Troufám si tvrdit, že kdyby naše vítězná sestava z roku l980 hrála letos Davis cup proti Švédsku, tak by bylo zaručeně vyprodáno. Prostě nám schází charismatická osobnost. A náš tenis je také nedostatečně propagován tenisovým svazem. Letos jsme měli jednu z mála možností Davisův pohár vyhrát, a měli jsme pro to udělat úplně všechno. Ve Švédsku nebo v USA se poměrně často stává, že z oné rozšířené špičky někdo vystřelí do první desítky. U nás se to už dlouho nestalo.
Proč? Nevím, jestli hráči příliš hrají a málo trénují nebo jim stačí vydělané peníze. Dnes se hráči připravují stejně na Grand Slam jako na jakýkoli jiný turnaj. Jedinou výjimkou je Petr Korda. Letošní wimbledonský vítěz Richard Krajicek se nechal slyšet, že se na tento snad nejvýznamnější turnaj nijak zvlášť nepřipravoval. Prý si pouze řekl, že hraje velký turnaj a bylo to.
V čem by tedy měla spočívat odlišnost přípravy? Především je nutné se připravovat ne na týden, ale na čtrnáct dnů. Dále je dobré být na místě turnaje dva týdny před jeho zahájením. To si ovšem každý nemůže dovolit, stojí to hodně peněz. Naši hráči tento systém přípravy nevyznávají, spokojí se s uhráním dvou tří kol a jedou dále. Peníze se i v počátečních kolech Grand Slamu berou velmi slušné.
Povídá se, že dnešním hráčům stačí vyhrát deset zápasů do roka, a mají vystaráno. Finančně možná ano, ale v postavení na žebříčku určitě ne.
Je pravda, že stošedesátý hráč světa si letos vydělal přes sto tisíc dolarů. Má to tak být? Dnes se na turnajích točí opravdu velké peníze. Před třemi lety málem došlo v této souvislosti ke stávce hráčů. Když si totiž spočítali, kolik vydělají pořadatelé Wimbledonu či Roland Garros za čtrnáct dnů a kolik z této sumy vyplatí na odměnách, tak je to rozladilo. Hráči pobírají opravdu malá procenta z celkového zisku turnaje. Na druhé straně vzít například za prohru v prvním kole dvacet tisíc dolarů. Naši kluci jsou naštvaní, že v Ostravě nedostali startovné. Před nimi je ale tady sedm lepších hráčů.
Před dvěma lety označili někteří hráči výši výher na Grand Slam Cupu za perverzní. Když teď budu kritický, tak to může vypadat jako obyčejná závist. Vydělat za jeden turnaj dva miliony dolarů je strašně moc. Prezident USA tuto částku vydělá za deset let.
O výši odměn hodně diskutují i ženy, kterým se nelíbí, že dostávají méně peněz než muži. Ti zase oponují tvrzením: hrajte grandslamové turnaje také na tři vítězné sety, a pak se můžeme bavit. Souhlasil bych s tím, aby se finále ženské části grandslamových turnaj ů hrálo na tři vítězné sety. Ale už ne první nebo druhé kolo. Třeba v podmínkách Austrálie by to ženy prostě nezvládly. Je zajímavé, že se o tomto problému hovoří vždy jen v období kolem grandslamových turnajů, na nichž si již ženy prosadily stejnou výši odměn jako muži. Ostatní turnaje jsou z tohoto úhlu nesrovnatelné. V ženském tenise není navíc tolik turnajů s dotací přes milion dolarů jako v tenise mužském. Spousta turnajů má dotaci jen přes tři sta tisíc dolarů. Malejevová dostala za čtvrtfinále velkého turnaje v Houstonu osm tisíc dolarů. Z toho jí Američané okamžitě strhli třicet procent, dále musela zaplatit pobyt týmu, letenky (pro srovnání: poražený v prvním kole ostravského turnaje si odnesl 45OO USD, pozn. aut.) .
Jste tedy pro zachování současného stavu, kdy muži obecně pobírají vyšší odměny než ženy? Určitě, pokud jde o turnaje Grand Slamu, ale na ostatních turnajích by se to trošku srovnat mohlo. Z tohoto důvodu totiž ani není úroveň dnešního ženského tenisu tak kvalitní, jak by mohla být. Ženy si prostě nemohou dovolit nejlepší trenéry a podobně. Ke vztahům mezi ženským a mužským tenisem se neodmyslitelně váže výrok už vzpomenutého Richarda Krajicka. Ten na posvátné půdě All England Clubu prohlásil, že osmdesát procent tenistek je tlustých a líných jako prasata. Vzápětí uznal, že to poněkud přehnal a počet korigoval na sedmdesát pět procent. Další wimbledonský vítěz, Australan Pat Cash, zašel ještě dále a hovořil o parazitujících bachyních. Andre Agassi z obavy před možnými komplikacemi se prý k této problematice odmítl vyjádřit. V poslední době jsem navštívil několik ženských turnajů. Holky se dnes tenisu věnují celé dny, a přesto mají třeba široké boky nebo velký zadek. Je mi jich někdy až líto. Zároveň je ale pravda, že spousta hráček je děsně nedisciplinovaných. Nejprve sice hodně trénují, ale pak se, slušně řečeno, hodně nají. Rodiče ještě přidají nějakou tu čokoládu a je to. Chlapi mají od přírody jiné dispozice, ale Agassi nemohl nikoho kritizovat, protože nadváhu měl sám. Chtěl bych ale říci, že takováto křížová kritika ženského a mužského tenisu není dobrá. Každý by se měl především starat o své problémy.
Mnoho hráček dnes začíná profesionální dráhu v útlém věku, a pak mohutně povzbuzovány rodiči leckdy neunesou fyzickou zátěž, a tragédie je nablízku. Viz případ Capriatiové. To je pravda. Tyhle děti jsou pod neustálým tvrdým dohledem rodičů. Pak ale jednou vyjedou někam s reprezentací a disciplína je ta tam. Holky jedou jednoduše na výlet a chtějí okusit zakázané ovoce. To ovšem není problém jen dnešní generace. Všechny naše bývalé hvězdy včetně Martiny Navrátilové se po prvních návratech z Ameriky musely zbavovat přebytečných kilogramů.
Kde je podle vás ideální věková hranice k zahájení profesionální dráhy v ženském tenise? Organizace WTA už začíná bránit startům čtrnáctiletých holčiček, a současně mohou mladší hráčky odehrát jen menší počet turnajů, což je podle mne správné. Holky musí mít příležitost vyvinout se jak fyzicky, tak duševně. Zápasy v tomto věku stojí hodně sil a hodně bolí i vítězství.
Jaká je dnes „životnost“ vrcholových tenistek? Menší a menší. S výjimkou Steffi již nejsou schopny hrát do třiceti let. Nemají čas si odpočinout. Funkcionářky WTA vymýšlejí neustále nová a nová pravidla, a některá opravdu nejsou nejšťastnější.
Co byste nám řekl o vztazích mezi tenistkami? Je zde oproti mužskému tenisu několik odlišností, ale to není jen záležitost tenisu, ženská žárlivost má obecnou platnost. Třinácti nebo čtrnáctileté hráčky nemají možnost se kamarádit s jinými tenistkami. Rodiče a trenéři dělají vše pro to, aby omezili kontakt s okolním světem, kolikrát je nepustí ani na diskotéku. Tohle dělal i otec Graf, nedopustil, aby se o Steffi vědělo cokoli mimo tenis. Dále není žádným tajemstvím, že tenistky se spolu stýkají i nad rámec kamarádství. Ale soužití tenistek se přece musí projevovat i po ukončení tenisové kariéry.
Tento typ partnerského vztahu je může poznamenat natolik, že už pak nebudou schopny žít normálním životem. Není to příliš velká daň? Je to velká daň. Drtivá většina žen, pohybujících se na okruzích, žije se ženami a pokračují v tom i po ukončení tenisové kariéry. Špatně se z toho kruhu vystupuje. Ale opakuji, že to není problém pouze tenisu, ale každého kolektivního sportu. Muži to mají jednodušší, ti si večer zajdou na pivo nebo na diskotéku. Holky ale samy nikam nechodí, a tak samotu řeší společností kouče nebo další hráčky.
Kolik bylo – podle vašeho názoru – upřímnosti na prohlášení hráček: „Moniko, vrať se!“ po oné nešťastné události v Hamburku? Od některých to upřímné bylo, od jiných ne. Nechci jmenovat hráčky, které to upřímně vůbec nemyslely, i když to vím. Pořadatelé to určitě upřímně mysleli, protože Moniku na turnajích potřebují.
Otázka odjinud. Jak vypadá tenisová únava? Přestanete vyhrávat zápasy, které jste předtím hladce vyhrávali, a nev íte proč. Únavu z let strávených na tenisov ých kurtech po celém světě, asi pociťujete i dnes. Dá se jí ně-jak čelit? Člověk musí být neustále aktivní, musí být pořád ve formě. I když už dnes tenis nehraji tak často jako dříve, přesto nadále chodím třikrát týdně do fitness klubu.
Stále více tenistů „na odpočinku“ se věnuje golfu. Má to souvislost s tou zmíněnou únavou? Určitě. Tohle pochopí každý, kdo z rozbouřené tenisové haly odjede do blahodárného prostředí golfového hřiště. Mým potencionálním soupeřům vzkažte, že v golfu mám handicap osm. Když jsme se připravovali na tento rozhovor, zjistili jsme, že s výjimkou tenisové encyklopedie není vaše jméno uvedeno v žádném dostupném slovníku.
Mrzí vás to? Já o tom nevím, dozvěděl jsem se to až od vás, ale vůbec mě to nevzrušuje. Ve velké tenisové rodině jsem známý dost, a to mi ke spokojenosti stačí.
Už delší dobu žijete napůl v Praze a napůl v rakouském Zell am See. Kde budete letos trávit Vánoce? Po delší době u manželčiných rodičů v Děčíně.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Kdyby Jean Jacques Rousseau, slavný francouzský myslitel 18. století, vstal z mrtvých, asi by se podivil, jak se v našich zeměpisných šířkách jeho učení o návratu k přírodě naplňuje nečekaným způsobem. Podíváme-li se dnes na mapu okolí velkých měst okem stavitele, nesta číme se divit, jak se dříve opuštěné lokality, na hony vzdálené od rušného tepu velkoměsta, mění k nepoznání.LES A RYBNÍK MÍSTO VELKOMĚSTA. Nejcitelněji je čilý stavební ruch znát na územích, ležících až těsně u hranic Prahy či mimo její obvod. Stodůlky, Dolní Břežany, Jesenice, Psáry, Hrnčíře, Klánovice, Šestajovice, Líbeznice, Břeženěves, Újezd nad Lesy. Stovky rodinných domů, vyrůstajících jako houby po dešti tam, kam dříve zavítala jen noha turisty se svačinou v chlebníku, předznamenávají nový společenský fenom én v oblasti bydlení. Charakterizovat ho lze zhruba takto: co nejdále od rušného centra města, co nejvíce klidu a soukromí. Stěhování obyvatel do míst vzdálených někdy i hodinu jízdy autem od dříve lukrativního centra města, lze vysvětlit několika důvody. Zrod generace středních a velkých podnikatelů, schopných investovat několik milionů do vlastního domu, a nedostatek parcel v bližším okolí centra je jedním z nich. Ale argumentem, neméně významným při rozhodování o místě bydliště, je i touha po co nejintenzivnějším odpočinku po vypjatém pracovním týdnu. A k tomu je dům na okraji lesa či u rybníka daleko vhodnější, než přepychový byt nad hlavní městskou tepnou.VILOVÉ ČTVRTI: RYCHLE ZDVIŽENÁ RUKAVICE. První vlaštovkou se v tomto směru stala například výstavba čtvrti rodinných domů a vil v Kamenici – lokalitě, ležící jižně od Prahy směrem na Benešov. Areál, jemuž se v okolí zpočátku přezdí- valo milionářská čtvrť, se stal jedním z prvních projektů, při němž byl každý detail jednotlivých domů zcela podřízen přání zákazníka. Ale také jeho peněžence. Prvních dvacet čtyři rodin, které se do Kamenice nastěhovaly, mohly navíc ihned využívat i služeb vlastní lékárny, školky, zdravotnického zařízení nebo chvíle volna trávit na minigolfovém hřišti, které patří k areálu. Laťka pro následovníky byla nasazena. A ti na sebe nenechali dlouho čekat. Desítky stavebních firem daly jednoznačně přednost výstavbě uzav řených vilových čtvrtí, před roztrou šenou výstavbou. Důvody jsou více než pochopitelné. „Jde v prvé řadě o úsporu peněz a času. Pro stavitele i pro zákazníka,“ tvrdí František Žáček z pražské firmy Renesance – reality. „Mechanizace, stavební materiál, pohonné hmoty a v neposlední řadě i řízení stavby, soustředěné v jedné lokalitě, přináší finanční efekt ještě dříve, než se dá stavba do pohybu. Stejně tak výstavba inženýrských sítí je daleko levnější, provádí-li se pro třicet objekt ů najednou. V konečném resumé to znamená, že domy se vystaví v kratším čase a pro klienta za přijateln ější cenu.“ Zájem klientů o nový typ bydlení, podle slov realitních makléřů, zatím ještě stále přesahuje nabídku a možnosti stavebních firem. Proto projekty velkoryse koncipovaných vilových čtvrtí mnohdy ještě ani nesta čí oschnout na rýsovacím prkně a už se dostávají ke slovu bagry, hloubící základy. Jedním z příkladů je i výstavba areálu 145 vil a rodinných domů v Nebušicích – lokalitě, ležící na hranici Údolí Šárky v Praze 6. Na parcelách o rozloze od 250 do 1000 metrů čtverečních vznikají osobité stavby s origináln ími interiéry přímo uprostřed kopců, jezírek a lesů. Součástí areálu je i projekt mezinárodní školy, dvou fotbalových a tří basketbalových hřišť a tenisových kurtů. Ale ani další města nezůstávají pozadu. Spojení charakteru tradiční jihočeské vesnice s moderní infrastrukturou zase nabízí v projektu Kodetka českobudějovická firma KDT,a. s. Ta hodlá do atraktivního prostředí Vráteckého rybníka situovat 90 rodinných domů v deseti architektonick ých celcích. Komu to finanční prostředky dovolují, může si svůj návrat do přírody zařídit rychle a účinně.LÉTA, MĚSÍCE? DESÍTKY DNŮ! Rychlost, z níž se ze zelené louky vynoří dům, dokončený do nejmenšího detailu, ještě stále vyráží dech. Ani léta, ani desítky měsíců jak bývalo zvykem. „Stavět začínáme po šesti týdnech od předání stavebního povolení. Jde-li o hrubou stavbu bez základů, je to otázka 22 až 30 hodin, se základy tři měsíce,“ říká ing. Stanislav Kofroň z obchodn ího oddělení firmy Atrium z Horažďovic v jižních Čechách. Montované dřevěné domy, díky kterým tato firma získává pověst štiky i v pražských stavitelských vodách, si kvalitou ani provedením ničím nezadají se zděnými stavbami. Naopak, v mnohém je předčí. Rychlost výstavby, variabilita, znatelné energetické úspory a v neposlední řadě i cena. To jsou trumfy, jež by u nás navíc mohly předznamenávat nový trend i v užívání stavebního materiálu.CENA STÁLE ROZHODUJE. Pro většinu kupujících však zůstává rozhodujícím argumentem cena domu či vily a pozemku, na němž má obydlí jeho snů stát. V Praze a jejím okolí (podobně jako v jiných velkých městech) přijde dům na klíč na částku od 2 do 10 milionů. „Rozhodující je přitom velikost obytné plochy, použitý druh materiálu i originalita architektonického řešení stavby. U pozemků je zase určující poloha, jež nezřídka dostává přednost před vzdáleností od centra města. Zlatým středem je částka mezi 1000 až 1500 korunami za metr čtvereční,“ říká Franti šek Žáček. Na lukrativních místech, jakými jsou například Klánovice s parcelami obklopenými lesy, to však bývá suma od 2000 korun za metr čtvereční.VELKÉ STĚHOVÁNÍ NA OBZORU? Nový trend v bydlení, vyznačující se útěkem k soukromí, může přinést kromě pocitu intenzivnějšího odpočinku i znatelnější vnímání osobní svobody a snad i nalezení větší porce času na vlastní záliby a zájmy. Zat ím je však jen výsadou úzké společenské vrstvy s vysokými příjmy. Avšak nové technologie, znatelně snižující nejen dobu, ale i cenu výstavby rodinných domů, sílící konkurence, start hypotečních úvěrů s přijatelnou výší splátek a v neposledn í řadě i některými realitními makléři očekávané sevření nůžek mezi nabídkou i poptávkou, mohou dostupnost bydlení „ve svém“ přinést dříve, než se dnes zdá být reálné.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
Mnoho let trvá úsilí průmyslu polymerů vyrobit syntetická textilní vlákna podobných vlastností, jaké má hedvábí vytvářené housenkami motýlů bource morušového. Jsou sice syntetická vlákna, která některými vlastnostmi přírodní hedvábí předčí, avšak jedinečná kombinace vysoké pevnosti, pružnosti, skvělé textury a schopnosti vázat širokou paletu barviv, zachovává hedvábí jako hlavní materiál textilního průmyslu. Komerčně využívané hedvábí motýlů není zdaleka jediným předivem, s nímž se v přírodě můžeme setkat, neboť hedvábí, které lze definovat jako vláknitý bílkovinový sekret, vytváří ve speciálních žlázách, umístěných v rozmanitých částech těla, řada živočišných druhů.Příkladem jsou nejen motýlům příbuzní chrostíci, ale také samci stonožek, kteří tkají speciální síťky pro zachycování svých vlastních spermií. Speciální žlázy, ve kterých hedvábí v tekuté podobě vzniká, mohou mít vývod na různých místech těla, např. na spodním rtu, genitáliích nebo chodidlech. Na vzduchu ztuhlé předivo je hmyzem využívané útvary, zvané sety, zformované adaptačními procesy do cívkovitého tvaru. V současné době se pro ně vžil název spigoty. Švýcarský arachnolog Fritz Vollrath přirovnává spigoty k tryskám, skrze které je pod velkým tlakem vypouštěn, na vzduchu tuhnoucí, sekret. Vyslovuje také domněnku, že pavouci jsou schopni uplatňovat jakýsi kontrolní systém nad produkcí hedvábí. Zatímco tkají, mění průměr, pevnost i elasticitu vláken a zdá se být pravděpodobné, že to dělají častěji kontrolou ventilů, nežli změnou chemického složení. Pokud náhle potřebují jiný typ přediva, přepnou na jinou žlázu, jichž bylo dosud popsáno sedm kategorií, vzájemně odlišných velikostí, tvarem i chemickým složením sekretu.ZPŮSOBY VYUŽITÍ PAVOUČÍHO PŘEDIVA. Základní funkce, o něž se opírají také hypotézy o původní funkci snovacího aparátu a vláknitého sekretu, jsou tři: poskytovat materiál pro stavbu úkrytů, vytvářet předivo pro ochranu vajíček, tvorba vlečných lan a skytuje jim možnost neustálého spojení se společným hnízdem a orientaci v něm. Vrchol evoluce pavoučích sítí představují dvojrozměrné, kruhovité sítě křižáků, pokryté lepkavými kapičkami viskózní tekutiny. MECHANICKÉ VLASTNOSTI. Hedvábí ze zámotků, neboli kokonů, bource morušového poskytuje textilní vlákna vynikajících vlastností, přestože má v kokonech velmi skromnou mechanickou roli. Hedvábím pavou čích kokonů se dosud detailně nikdo nezabýval a chybí jakákoli studie o jeho chemickém složení i mechanick ých vlastnostech. Zato úspěšnost při lovu pomocí sítě je právě na těchto vlastnostech velmi závislá. Proto jsou vlákna sítí jedinečným zdrojem pro studium molekulárních konstrukcí vláknitých biopolymerů, se zárukou pozoruhodných výsledků. Dvojrozměrná kruhová síť křižáků představuje vzdušný filtr k zachycov ání potravy. Optimální síť je co nejv ětší, postavená z malého množství materiálu, za relativně malé metabov áno většinou k ochraně vajíček, larev nebo jako výstelka úkrytů. Mezi živočichy však není žádná jiná skupina, u níž by snovací činnost představovala tak impozantní jev, jako je tomu v případě pavouků. Jedinečnost snovacího aparátu pavouků spočívá mj. již v samotném faktu, že byl v průběhu evoluce „vložen“ do relativně rozsáhlého zadečku. Tvoří jej tři až čtyři páry snovac ích bradavek, ke kterým se připojují snovací žlázy. Vlákna pavoučího hedvábí vznikají v tekuté podobě činností sekrečních epitelů snovacích žláz. Sekrety se hromadí nejprve v rezervoárech a poté odcházejí dlouhými vinutými kanálky, přes ventily, k zevním vývod ům na povrchu některého z párů snovacích bradavek.Těmito zevními vývody jsou chlupům podobné sítí určených k lovu potravy. Funkce uvedená jako poslední rozhodně není primární, neboť existuje velká skupina pavouků, která tento typ sítí nestav í a kořist loví jiným způsobem, např. během, skokem, vystříknutím lepkavého sekretu slinných žláz apod. Pozoruhodným jevem je tvorba tzv. vlečných lan, která spolu se zhotovov áním předivových obalů pro nakladen á vajíčka a vyvíjející se zárodky patří k funkcím, bez výjimky vlastním všem pavoukům. Vlečná lana jsou vlákna, která za sebou pavouci táhnou, jsou-li nuceni opustit síť či úkryt, při pádu z pavučiny do volného prostoru na nich zůstávají zavěšeni a poté se po nich vyšplhají zpět na původní místo. Způsobilost tvořit vlečná lana je první a jediná snovací schopnost, kterou mají mladí pavou čci bezprostředně po vylíhnutí. Polické náklady. Např. pavouk vážící kolem 75 miligramů použije pouze 180 mikrogramů proteinů ke stavbě sítě, jejíž plocha, využitelná pro lov hmyzu, je až 100 cm2, přičemž tloušťka nejsilnějších vláken je maximálně 1 mikrometr. Úkolem kruhové sítě pavouků je zastavit rychle letící hmyz, obalit jej částí pavučiny a znemožnit mu uniknout. Rozhodujícím jevem těchto procesů je absorbce kinetické energie kupředu letících živočichů a dále dva aspekty designu sítě, které to umožňují. Materiál sítě je schopen absorbovat velké množství energie bez přetržení. Struktura kruhové sítě umožňuje rozložit energii z místa úderu letícího hmyzu na celou její plochu. Letící hmyz po kolizi se sítí není katapultován zpětn ým nárazem. Kostru sítě křižáků tvoří, vedle rámových vláken, paprsky radiálních vláken a předivo lepkavé spirály, která dodává síti její typické kruhovité obrysy. Tkaní spirály je posledním úkonem konstrukčního úsilí, pavouk při něm postupuje od středu k obvodu a je-li hotov, pokryje spirálu v opačném směru kapičkami lepkavého sekretu. Spirálová vlákna se svými mechanickými vlastnostmi liší od rámových vláken. Mají předev ším vynikající schopnost prodloužení, neboť praskají až při napnutí větším než 200 %. V podstatě se tento materiál chová jako elastické pásky, zhotovené z přírodní gumy. Úctyhodná pevnost v tahu znamená mj., že spirálová vlákna přispívají, spolu s rámovými vlákny, ke schopnosti sítě absorbovat energii, udělenou jí nárazem letícího hmyzu.PIRÁTI, ZLODĚJÍČKOVÉ, KLEPTOPARAZITÉ. Stíhání kořisti je pro predátory energeticky náročné a také riskantní, neboť jsou vystaveni nebezpečí poran ění. V průběhu evoluce vyvinuli pavouci nejen mnoho způsobů lovu, ale také mimotělní trávení potravy. Tyto formy aktivní strategie, svou rozmanitostí největší jaké jen mohou být, vyžadují kromě rezervních látek také optimalizovaný příjem živin, neboť pavouci se jen vzácně setkávají s nadpočetnou kořistí a jejich potrava je naopak limitovaný zdroj. Každá z metod lovu je charakteristická druhově specifickým a jedinečným chováním, v jehož jednotlivých fázích je kořist očekávána, pozorována, identifikována, napadena, zabita, transportována do odpovídajícího úkrytu a před pozřením nejprve naplněna trávicími enzymy. I pavouci však dokazují, že rozmanitost životních forem je nekonečná. Platí to také o těch druzích, které získávají svoji potravu trpělivým, obezřetným slíděním a jejím „kradením“ pavoukům ostatním. Metoda krádeže potravy jinému lovci snižuje energetické náklady na její získání a svému uživateli poskytuje mnohé výhody. Živočichové, kteří si v průběhu evoluce osvojili tento typ vnitrodruhov ého nebo mezidruhového soutěžení, se nazývají kleptobionti nebo kleptoparazité. Uzurpování cizích sítí a kradení hmyzu, který již byl přeměněn v potravu někým jiným, a který může být navíc již předtráven, je mnohem ekonomičtější, než lov tohoto hmyzu. Zároveň tak vznikají podmínky pro zvětšování hustoty konspecifických nebo spolužijících druhů v prostředí, kde je, spíše nežli kořist, limitujícím činitelem počet sítí. Rozmanitost těsných interakcí, ve kterých host těží ze spojení s hostitelem, je značná. Zdůrazněme, že pavouci poskytují mnoho případů obojího, hostitelů i hostů, a také, že ke kleptobiontům nepatří jen „obez řetní“ zlodějíčkové, úspěšní díky své opatrnosti, ale také „piráti“, beroucí kořist silou.PAVOUČÍ SÍŤ JAKO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ. Většina doposud popsaných kleptobiotických vztahů, se týká pavouků, kteří loví potravu pomocí troj- nebo dvojrozměrných sítí, které pokrývají velkou plochu a vyplňují značný prostor ve srovnání s velikostí těla jejich majitelů. Nejvíce kleptobiontů žije v okrajových částech velkých sítí subtropických a tropických druhů, které jsou svým původním majitelem a potenciálním hostitelem, sedícím v centru sítě, jen obtížně kontrolovatelné. Dalším důvodem kleptobiotických interakc í mezi síťovými pavouky jsou různá přizpůsobení potenciálních hostů: specializované nohy jim umožňují pohyb po vláknech, unikátní smyslové orgány jim plně umožňují využít výhod informačního obsahu sítě, zejména pak její vibrace. Pavoučí síť je sice původně postavena jako léčka k chytání hmyzu, avšak vytv áří také prostředí, v němž se vlastník a uživatel může pohybovat relativně chráněn, protože se jeho nepřátelé nemohou k síti přiblížit či do ní nepozorovaně proniknout. Kvalita sítě jako opory, v porovnání s větvemi, stébly trav či listy, je dána také absencí konkurujících živočichů, zejm éna mravenců a hmyzích predátorů, jako jsou kodulky (Mutillidae, Hymenoptera), či hrabalky (Pompilidae, Hymenoptera), specializovaných na lov pavouků, kteří sítě nestav í (např. skákavky – Salticidae a slíďáci – Lycosidae). Využívání výhod existujících sítí přidáváním dalších, může být prospěšné pro všechny zúčastněné pavouky, není-li kořist limitujícím faktorem. Pavučiny samic jsou prvním útočištěm a opornou konstrukcí pro vlastní mláďata. Proto nalézáme na periferních vláknech kruhovitých pastí samic křižáků síťky mláďat prvních dvou vývojových stadií, která se sice při lovu obvykle spoléhají na svá tenata, avšak dokáží pronikat za potravou také do kružní spirály mateřské sítě. Zajímavou interakci mezi mláďaty a dospělci třech druhů křižáků rodu Nuctenea popsali Nyffeler a Benz (1980). Dospělí pavouci postaví sítě, avšak aktivní jsou pouze ve dne. V noci naopak ovládnou pavučiny jejich mláďata a loví drobný hmyz, zachycený na lepkavých vláknech.NEPŘÍBUZNÍ NÁVŠTĚVNÍCI. Příležitostnými návštěvníky pavoučích sítí v roli pirátů jsou i jiné skupiny živočichů, především pak hmyz. Do této kategorie spadá několik druhů srpic rodu Panorpa a tropická šidélka rodů Megaloprepus a Mecistogaster. Drobné mušky – zavalitky, dokonce obligátně vysávají mrtvý a natrávený hmyz společně s pavouky. Výživnou hodnotu pavučin „objevil“ také kostarický kolibřík Phaethornis longirostris, který nejen že sbírá z obrovských sítí křižáka Nephila clavipes hmyz, nýbrž také z nich vytrh ává a polyká pavučinový materiál.CYRTOPHORA A JEJÍ HOSTÉ. Cyrtophora citricola je krásný, poněkud bizarní subtropick ý křižák, který si tká sítě především na opunciích. Křižáci (čel. Araneidae), považovaní za vrchol pavoučí evoluce, staví v naprosté většině typické, dvojrozměrné, kruhovit é sítě s vetkanou spirálou, pokrytou lepkavým sekretem. Tyto sítě plní funkci vertikálně uložených vzdušných filtrů s vynikajícími mechanickými vlastnostmi. Jako vždy však existují výjimky a jednou z nich je Cyrtophora, která staví svou síť ve dvou etapách, respektive během dvou nocí. Nejprve zhotoví trojrozměrnou, jako by chaoticky a nepravidelně utkanou spleť vláken, a teprve do ní vplete horizontálně uloženou, kruhovitou, avšak zcela suchou síť, vzhledu dokonale vypnuté plachetky, mající při zvětšení strukturu rybářské sítě s hustými oky. Plachetka však nemá funkci vzdušného filtru pro zachycení kořisti, nýbrž slouží jako podklad pro rychlý běh za hmyzem, když ztratí orientaci a uvízne ve spleti vláken. Pozoruhodná forma interakce se vyvinula mezi Cyrtophorami a Argyrody, kde dochází ke koordinaci životních cyklů. Pro pavouky čeledi Theridiidae (česky snovačky), kam Argyrodes patří, je typická trojrozměrná síť, to znamená, že pavučiny Cyrtophor, které jsou kombinací křižáčí sítě se sítí snovaček, umožňují Argyrodům život v přirozeném domově, který sami nestaví, ale pouze osídlí. Argyrodes gibbosus však nejenže sbírá v síti zachycený hmyz, na který křižáci neútočí, nýbrž napadá také hostitelovy kokony, to jest hedvábné zámotky s vajíčky. Cyrtophory utkají po oplozen í zpravidla 4-6 zámotků a z každého z nich se vylíhne přibližně l50-l80 mláďat, což je ovšem možné jen za přispění samice, která musí kokon v pravý čas protrhnout. Podaří se jí to však nanejvýš u poloviny kokonů, a poté uhyne. Právě na tuto chvíli čeká Argyrodes, který u zá- motků zaujme její místo a své dlouhé, jemné nohy opře o kokony tak, aby jimi zachytil vibrace vyvolan é líhnoucími se mláďaty. Stane-li se tak, vyvrtá do stěny kokonu za 2-3 minuty otvor a uloví jedno až dvě vylézající mláďata, zatímco desítky dalších, jím „zachráněných“, kokon opustí. Stavbu vlastních kokonů s vajíčky přitom Argyrodes načasuje tak, aby se jeho mláďata mohla připojit k mláďatům Cyrtophory v době, kdy postupně opouštějí mateřskou síť.POŽÍRÁNÍ SÍTÍ. V jedné velké křižáčí síti žije často více samců, zpravidla menších rozměrů než samice. U Cyrtophor je pohlavní dvojtvárnost extrémní, neboť u samic dosahuje délka těla l5-l7 mm, avšak u samců jen 2-3 mm. Samci také nedokáží v žádn ém ze svých vývojových stadií postavit a využívat k lovu potravy vlastní síť. V centru samičí sítě je pouze jeden samec, který je samicí tolerován, páří se s ní a sdílí s ní její kořist. Ostatní samci okupují periferii, kde se živí několikerým způsobem: 1. Kořistí ukradenou kleptobiontu Argyrodovi, který ji ovšem ukradl samici Cyrtophory. 2. Malým hmyzem, opomíjeným samicí, neboť vyvolává malé vibrace vláken. 3. Materiálem, z něhož jsou utkány sítě. Proteinové předivo má pro pavouky vysokou nutriční hodnotu a navíc je „okořeněno“ vzdušným planktonem pylových zrn a spor, zachycen ých na vláknech a tvořících tak doplněk této potravy. Vollrath (1990) pozoroval v Panamě samce Argyrodes elevatus, kteří systematicky stahovali a polykali kusy sítí křižáků rodu Nephila, velké přibližně jako pohlednice. Stejný autor také popsal chování samic Argyrodes caudatus, které napadaly naopak sítě malých křižáků, přetrhaly jejich podpůrná vlákna, srolovaly sítě do malých balíčků, které pak pozřely. V laboratorních podmínkách jsem opakovaně pozoroval, jak se bezprostředně po vylíhnutí živila mláďata Argyrodes gibbosus jemným předivem, tkaným mláďaty křižáků Cyrtophora citricola. Krádeže materiálu sítí však nejsou ničím překvapivým, vzhledem ke stereotypní recyklaci pavučinového přediva u mnoha druhů pavouků: pavouk shozený z paže se okamžitě navrátí zpět po vlákně, které stačil bleskově přichytit a utkat. Při návratu jej končetinami s
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL MIROSLAV ZOUBEK
Pokud jde někde vývoj kupředu opravdu mílovými kroky, je to v genetice. Příkladem je molekulární genetika – nedávno ještě lahůdka pro pár vyvolených, dnes téměř nezbytná součást diagnostického arzenálu každého genetického pracoviště, které chce držet krok s dobou. Klíč a zámek. Dvě věci, které k sobě patří tak nerozlučně, že jedna bez druhé téměř pozbývá smyslu.
Stejně jako muž a žena. Ne každý klíč se však hodí ke každému zámku. Stejně jako se každý muž nehodí ke každé ženě. Tentokrát však nebude řeč o rozdílech ve věku, povaze, materiálním zajištění či jiných, více či méně vnějškových, vlastnostech. Aby mohl vzniknout a úspěšně se vyvíjet nový život, je zapotřebí, aby se k sobě hodilo něco mnohem subtilnějšího, i když princip klíče a zámku je stále týž.
OBČANSKÝ PRŮKAZ. O tom, jaké budou naše základní vlastnosti, je rozhodnuto už v okamžiku početí. Pohlaví, barva vlasů, povaha, až třeba číslo bot – to vše je jednou provždy zapsáno v každé buňce těla. Jedna jediná buňka je tedy zdaleka nejspolehlivějším průkazem totožnosti, jaký prakticky nelze padělat ani ztratit. Bohužel, orgán schopný tento průkaz kontrolovat, rozhodně nepostává na každé křižovatce. Tajemství buněčného jádra, v němž je většina genetického materiálu ukryta, je zatím odhalováno jen po troškách. Důvodů k exkurzím až na samu dřeň bytí je mnoho, a zdaleka ne všechny lze pova žovat za ušlechtilé. Jedním z těch přínosných je genetické poradenství.
BUDE ZDRAVÉ? Tuto otázku si bezpochyby kladou všichni nastávající rodiče. Riziko narozen í dítěte s vrozenou vývojovou vadou je za normálních okolností ve střední Evropě pro všechny stejné – asi 2 %. Jinými slovy: dvě děti z každé stovky narozených jsou posti ženy některou ze zhruba osmi tisíc nejznámějších vrozených vývojových vad. Toto populační riziko však může za určitých okolností citelně vzrůstat, například při výskytu dědičné vady v příbuzenstvu, při vyšším věku matky nebo v důsledku působení nepříznivých vnějších vlivů, mezi něž patří mimo jiné ionizující záření, průmyslové exhalace, některé léky, ale také psychické napětí a stresy. Aby se posoudila míra zmíněného rizika, provádí se u všech těhotných žen tzv. screeningové vyšetření.
INTERMEZZO I. „Základní strategií screeningu je snaha vymezit mezi všemi těhotnými ženami ty, u kterých je riziko závažné vývojové vady výrazně vyšší, než riziko populační. Screening musí umožnit, aby následná cílená vyšetření plodu byla skončena do 24. týdne těhotenství. Do této doby může těhotná žena při zjištění závažné vady plodu požádat o ukončení svého těhotenství. Tím je rodičům dána možnost rozhodnout se na základě seriózní informace – přesně stanoveného rizika vady – jestli dítě s vadou chtějí přivést na svět či nikoli. Záleží pak jen na jejich svobodném rozhodnutí,“ říká MUDr. Josef Kofer, primář oddělení lékařské genetiky Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. „Se screeningem těhotných se u nás začalo v roce 1991, a to nejprve jen u žen vybraných okresů našeho regionu. Nyní se již provádí u všech těhotných žen. Před jeho zaveden ím byl k posuzování genetického rizika hodnocen pouze faktor věku ženy, zpočátku nad 38, poté nad 35. Ruku v ruce se screeningem biochemickým (ze vzorku žilní krve) se provádí screening ultrazvukový. Můžeme tak včas postihnout tři nejzávažnější typy vrozených vad: srdeční vady, rozštěpové vady páteře a břicha a chromozomální odchylky. Srdeční vady lze zjistit pomocí echokardiografie – cíleným vyšetřením srdce plodu ultrazvukem. Na možnou přítomnost rozštěpové vady páteře nebo chromozomální odchylky nás upozorňují výsledky screeningu tzv. alfa-fetoproteinu a dalších látek v krvi těhotné ženy. Čím více odchylek sledujeme, tím přesnější je výsledek screeningu, který vyhodnocuje počítač. Vzniklé podezření na vývojovou vadu plodu je pak nutno potvrdit nebo vyloučit vyšetřením vzorku plodové vody a ultrazvukem. Na našem pracovišti vyšetřujeme v průměru patnáct až dvacet vzorků plodové vody týdně. Rutinně prováděné vyšetření vzorku plodové vody s kultivací buněk a následnou analýzou všech chromozomů je však časově náročné – v průměru trvá čtyři až šest týdnů. Není-li standardní kultivace z jakéhokoli důvodu úspěšná, je nutno ji opakovat. Proto se stále hledají časově méně náročné a přesnější diagnostické přístupy.“
VĚTŠÍ NADĚJE NA ZDRAVÉHO POTOMKA. Metoda, která je „hitem dne“, nese označení FISH. Nemá však vůbec nic společného s vodní faunou; její název vznikl složením prvních písmen slov Fluorescent In Situ Hybridization. Přesný a hlavně dostatečně výstižný český překlad tohoto latinsko-anglického sousloví je nesnadný. Raději tedy rovnou k principu metody: Chromozomy, nacházející se v bun ěčném jádře, jsou tvořeny tzv. deoxyribonukleovou kyselinou (všeobecn ě známou pod zkratkou DNA – z anglického deoxyribonucleinic acid). DNA má známou podobu dvojspirály jednotlivých molekul nukleotidů (nukleotid je základní stavební jednotkou nukleových kyselin; je tvořen dusíkatou bází, cukernou složkou a kyselinou fosforečnou) a články tohoto dvojřet ězce do sebe zapadají – použijme znovu toto srovnání – jako klíč do zámku. Přenos genetické informace se děje po rozpojení dvojspirály opakovan ým přepisem tohoto kódu (tj. sekvence nukleotidů) z buněčného jádra do protoplazmy. A z tohoto předpokladu také vychází metoda FISH: za spoluúčasti specifických enzymů a jak ýchsi tepelných šoků se rozpojí dvojřetězec DNA, a tím vlastně vznikne řada „klíčových dírek“ bez „klíčů“. Nov ým klíčem se stane vzorek DNA o přesně známé následnosti nukleotid ů, které jsou navíc barevně zna- čené tak, aby byly dobře rozeznatelné ve fluorescenčním světle mikroskopu. Tyto vzorky (sondy) hledají na řetězci DNA „svou“ klíčovou dírku. Svítící klíče pak ukazují na místo, kde je hledan ý gen nebo skupina genů v chromozomu. Dojde-li tedy ke správnému navázání sondy na příslušný úsek DNA, místo se zobrazí jako svítící tečka – příměr ke hvězdě na temné noční obloze není vůbec nadsazený. Je-li však sekvence nukleotidů sondy jen nepatrně odlišná, klíč „nezapadne „ a nezobrazí se nic. Tímto způsobem lze pozorovat i několik chromozomů současně. Záleží jen na tom, kolika typy nikterak lacin ých testovacích látek příslušné pracovi ště disponuje. Hodnotí se jednak počet chromozomů (chybějící či naopak nadbytečné), jednak eventuální výpadky barvy na konkrétním chromozomu či její výskyt na chromozomu jiném – nepatřičném. Díky možnosti vyšetřovat stovky buněk se objevila i další výhoda – upřesnění tzv. mozaikových forem chromozomálních vad, kdy není stejná konstelace chromozomů ve všech buňkách.
INTERMEZZO II. „Zavedení metody FISH v prenatální diagnostice výrazně zlepšilo naše možnosti vyšetřování těhotných žen s pozitivn ím screeningem,“ pochvaluje si primář Kofer. „Zejména časový faktor se nad rizikovými ženami vznášel jako Damoklův meč – bylo zapotřebí stihnout vše před uplynutím čtyřiadvacá- tého týdne těhotenství, kdy je ještě možné – samozřejmě jen na základě rozhodnutí rodičů – graviditu ukončit. Obzvláště choulostivá byla situace tam, kde vyšetření ukázala závažnou vývojovou vadu plodu, která mohla – ale také nemusela – být součástí celkov é chromozomální odchylky. Jako příklad nám dobře poslouží srdeční vady. Ty se mohou vyskytovat zcela izolovaně a v řadě případů problém vyřeší operace po narození dítěte. Na druhou stranu ale může být srdeční vada třeba součástí Downova syndromu (mongolismu) – tam už jsou vyhlídky zcela jiné a rodina se tím pádem ocitá i ve zcela jiné situaci. Pokud jsme byli odkázáni jen na kultivaci buněk z plodové vody a žena k nám přišla až v pokročilejším stádiu těhotenství, nemohli jsme jí prakticky nijak pomoci. Metoda FISH nám umožňuje potvrdit nebo vyvrátit podezření na pří tomnost určité odchylky již za 48 hodin po odebrání vzorků plodové vody. V současné době jsme schopni zjišťovat přítomnost a počet pohlavních chromozomů X a Y a dále chromozomů číslo 18 a 21. Tím máme možnost prokázat či vyloučit existenci nejčastěji se vyskytujících chromozomálních odchylek. Samozřejmě ideální by bylo vyšetřovat všechny chromozomy. Testovací látka je však drahá (množství, které vystačí na dvacet vyšetření, přijde na desítky tisíc korun) a mnohé vady tak vzácné, že se nevyplatí ji pořizovat. Systém spolupracujících míst se speciálně zaměřenými způsoby molekulární diagnostiky by umožnil účelně rozložit prostředky, a bylo by tak možné snadno vyšetřovat prakticky vše. Místo toho doplácíme na to, že si každý pořizuje takové přístroje, na které finančně stačí. Stejně si myslím, že okolnosti si nějakou formu účelné dělby práce a spolupráce nakonec vynutí.“
l l l Před více než sto lety v Brně, v zahradě augustiánského kláštera, položil opat Johann Gregor Mendel svými pokusy s křížením různobarevně kvetoucího hrachu a fazolí základy nového přírodovědného oboru. Mendelovy teorie (tři zákony dědičnosti určitých vlastností) potvrdili na počátku tohoto století de Vries a Tschermak. Stoletá věda je vlastně ještě mladá dáma. Z toho čím nás překvapí genetika během svého dalšího vývoje, můžeme pociťovat závrať, stejně jako mrazení v zádech.
autor: Honza | Kvě 31, 2021
NAPSAL JAROSLAV HAIDLER
Nikdy dříve ani potom nebyl svět tak blízko sebezničení jako v roce 1962. V týdnu od 22. do 29. října vrcholila „karibská krize“, způsobená pokusem Sovětů rozmístit rakety středního doletu na Kubě. Svět stál na pokraji jaderné války. Nové pohledy na staré události přinesly letos v říjnu publikované dokumenty z bostonské knihovny tehdejšího amerického prezidenta Johna Fitzgeralda KENNEDYHO.
POČÁTEK BYL U LETOUNŮ U-2. Počátek Karibské krize lze vysledovat již v roce 1955, kdy prezident Eisenhower nabídl Sovětskému svazu politiku „otevřeného nebe“, což mělo oběma stranám umožnit sledování přesunů vojsk ze vzduchu. Když Rusové odmítli, začaly Spojené státy sledovat sovětské území z výzvědných letounů U-2. Rusové sice jedno z nich sestřelili a s katapultovaným pilotem Gary Powersem uskutečnili monstrproces, ale již za několik měsíců vypustili Američané první špionážní družici. Družice sice neměly takovou rozpoznávací schopnost jako letouny U-2, ale staly se předzvěstí pozdější elektronické rozvědky a vzdušného fotografov ání různých objektů. Na jaře roku 1962 rozmístili Američané v Anglii a Turecku své nové mezikontinentální střely Minuteman a dosáhli tak výrazné převahy v závodech ve zbrojení. Chruščov se rozhodl reagovat tím, že umístí ruské rakety na Kubě, pouhých devadesát mil od území USA. Podnětem k tomuto hazardn ímu rozhodnutí bylo Chruščovovo podceňování amerického prezidenta. „Kennedy je slabý v kramflecích, nemá kuráž, aby se pral!“ tvrdil Chruščov veřejně. A v létě 1962 zahajují sovětští inženýři výstavbu odpalovacích ramp pro jaderné střely s doletem přes tři tisíce kilometrů. Chruščov předpokládal, že když se mu podaří rozmístit rakety na Kubu tajně, postaví Kennedyho před hotovou věc, se kterou se bude muset smířit.
PLUKOVNÍK KGB JAKO ANDĚL SPÁSY. V té době už pro americkou zpravodajskou službu (CIA) pracoval plukovník KGB Oleg Peňkovskij, nejlepší západní agent období studené války. Pracoval ve Státním výboru pro vědu a techniku a měl důvěrné přátele mezi špičkami sovětské armády. Spojen é státy se tak dozvěděly nejnovější údaje o sovětských mezikontinentálních balistických raketách, data startů sovětských strategických raket, statistické údaje o přesnosti zásahů, jakož i neúspěchy, k nimž při pokusných střelbách došlo. Získané informace doslova Američany šokovaly. Zabývalo se jimi dvacet analytiků CIA. A tak, když 14. října pořídil letoun U-2 první snímky rozmístěných odpalovacích ramp, mohli analytici CIA určit povahu těchto staveb. Napomohly k tomu dokumenty, které ofotografoval Peňkovskij miniaparátem Minox na Hlavní správě raketových a dělostřeleckých vojsk. K těmto přísně tajným dokumentům se dostal díky svému přátelství s maršálem Varencevem.
BLOKÁDA KUBY. Již 16. října ležely snímky pořízené letounem U-2 včetně komentáře na prezidentově pracovním stole. Kennedy reaguje okamžitě. Ustavuje Výkonný výbor Rady národní bezpečnosti a ten následujících třináct dnů nepřetržitě sleduje a vyhodnocuje vývoj událostí. O tři dny později poskytuj í snímky špionážních letounů U-2 nezvratný důkaz o devíti rozestavěných odpalovacích základnách. 22. října vyhlašuje prezident Spojených států blokádu Kuby s cílem zabránit dodávkám všech druhů útočných zbraní. NEÚSTUPNÝ KENNEDY. Letos zveřejněné dokumenty z Kennedyho knihovny v Bostonu prokazují prezidentovu uvážlivost a zásadní nesouhlas s řešením krize vojenskou akcí. Magnetofonové záznamy rozhovorů, které Kennedy vedl se svými poradci v období Karibské krize, svědčí o jeho neústupnosti. Když na něho tehdejší ministr obrany Robert McNamara naléhal, aby na Kubu zaútočil, doslova odpověděl: „To by byl pistolnický duel s Ruskem.“ Vedle předpokl ádaného odvetného úderu se Kennedy obával i možného útoku Rusů na Berlín. „Všichni si musíme uvědomit, že je (rakety) vykoupíme dohodou, jiné řešení zatím neexistuje,“ prohlásil Kennedy při prvním setkání se svými spolupracovníky na počátku Karibské krize. Tehdejší ministr zahraničí Dean Rusk komentoval toto rozhodnutí slovy: „Právě jsme se vyhnuli jedné eventualitě – okamžitému, neočekávan ému a iracionálnímu (jadernému) útoku.“
AGENT V ROLI NOVINÁŘE. Dlouho se nevědělo, co přivedlo Chruščova k rozumu. Teprve nedávno zveřejněné dokumenty (Robert Kennedy in His Own Words: The Unpublished Recollection of the Kennedy Years) poukazují na zpravodajskou hru sovětské rozvědky, jejímž záměrem bylo dezinformovat Bílý dům do té doby, dokud neskončí operace s rozm ístěním raket. Až do předpokoje Bílého domu pronikl rozvědčík Georgij Bolšakov, který ve Washingtonu vystupoval v roli novináře. Prostřednictvím jednoho amerického žurnalisty se v roce 1961 seznámil s bratrem prezidenta Robertem Kennedym a od té doby plnil úlohu tajného informačního kanálu mezi americkým prezidentem a Nikitou Chruščovem. Na Roberta Kennedyho zapůsobila Bolšakovova uhlazenost a vůbec netušil, že má před sebou agenta KGB. Bolšakov ho přesvědčil, že bude výhodné, jestli že oba státníci budou bez zbytečných protokolárních formalit mít mož- nost přímo se dozvědět, co si každý z nich myslí. „Musím říct, že dialog Chruščov-Kennedy byl s každou novu zprávou živější.“ (Bolshakov, Hot Line, New Times 1989) 6. října předává Bolšakov Robertu Kennedymu Chruščovovo poselství. „Premiér Chruščov je znepokojen situací, kterou Spojené státy vytvářejí kolem Kuby. Znovu opakujeme: Sovětský svaz dodává na Kubu jen obranné zbraně na ochranu kubánské revoluce.“ Kennedy si nechává přepsat tajemníkem text na stroji a nezvykle oficiálně poznamenává, že doručí text prezidentovi. Druhý den pozval blízký prezidentův přítel novinář Charle Barlett Bolšakova na oběd, kde mu oznámil, že si prezident přeje mít Chruščovovo poselství podrobné a v písemné formě a ne převyprávěné od bratra. Týden nato předává americká rozvědka prezidentovi snímky rozmístěných odpalovacích ramp. Barlett zve Bolšakova na oběd do klubu novinářů ve Washingtonu a ukazuje mu 20 snímků z letounu U-2. V horním rohu je ještě patrný písemný pokyn „jen pro prezidentovu potřebu“. „Tak co, Georgii,“ zeptal se Barlett. „Vsadím se, že už o vašich raketách na Kubě dobře víš.“ „Nemám ponětí, co mají snímky znázorňovat. Nejsou to basketbalová hřiště?“ Druhý den se fotografie ocitly na prvních stranách amerických novin. Blokáda Kuby už trvala dva dny a svět odpočítával poslední minuty. Ke kubánskému pobřeží se přibližovaly sovětské lodě. „Poslyš, Georgii, máte na Kubě rakety nebo ne?“ zavolal Barlett Bolšakovovi. „Ne!“ zněla odpověď. „Jak myslíš. Bobby (Robert Kennedy) mě prosil, abych ti vyřídil, že je tam máte. Už to potvrdil i Chruščov. Prezident právě dostal telegram z Moskvy.“ Bolšakov nebyl schopen slova. Jeho ztráta důvěryhodnosti přinutila Moskvu hledat nové spojení s Bílým domem. Na scéně se objevuje rezident KGB ve Washingtonu Aleksandr Feklisov alias Fomin. Mezitím probíhala v Moskvě nekonečná jednání. Washingtonská rezidentura KGB se nedozvěděla o prezidentově rozhodnut í nezaútočit na Sověty, zásobovala Moskvu pouze zprávami o průběhu blokády a ty ani v nejmenším nenazna čovaly, že by Spojené státy nebyly připraveny tvrdě zasáhnout. Chruščov byl nucen uznat, že stojí před osudovým rozhodnutím.
TEČKA ZA KONFLIKTEM. V půl třetí odpoledne 26. října volá Fomin zpravodaji stanice ABC Johnu Scalimu, o němž věděl, že má přístup do Bílého domu. Vzrušeným hlasem požádal o schůzku. V restauraci Occidental Scalimu oznámil, že chce předat důležité sdělení. Pokud budou Spojené státy ochotny veřejně prohlásit, že nepodniknou agresi proti Kubě, stáhne Sovětský svaz své rakety. Večer se pak uskutečnila schůzka v kavárně hotelu Stadtler Hilton. Scali potvrdil zájem státního tajemníka Deana Ruska o tento návrh. V té době však už Bílý dům dostal obšírné a velmi emotivní poselství od Chruščova, v němž se zhruba nabízelo totéž. Nicméně návrh, přednesený v restauraci Occidental na Pensylvania Avenue, se stal základní myšlenkou urovnání konfliktu, což potvrdil Nikita Chruščov ve svém prohlášení 28. října.
