Je to zoufalý. Pátek odpoledne, na předměstí Toronta vrcholí špička. Kolem sviští auta jedno za druhým, ve čtyřech pruzích v jednom směru, v průměru sto aut za minutu. Každý se zarytě drží volantu, tupě zírá před sebe a kalí to kupředu co to jde, aby už byl z toho pekla pryč. Připadám si jako mravenec, stojící před nějakým obrovským umělým mechanismem, jehož chod není možno nijak narušit. Živý cizí element v plně technizovaném světě. Během těch pětačtyřiceti minut čekání mě minulo asi 4500 aut, než mě z té beznaděje vysvobodil mladý kluk a popovezl na potřebnou výpadovku, pro stopa ve směru na “Najgrfóls” už přijatelnější. Nebylo to daleko, tak deset kilometrů, ale v některých místech se tvořila zácpa, a tak byl čas si krátce pokecat. On odhadl, že jsem Čech!
New York
Šikovně mě vyvezl z toho pekla a na rozestavěné ploše vedle magistrály zanechal mému osudu. Přesunul jsem se za křižovatku na další nájezd, a než jsem se rozkoukal, zastavil perfektní veselý chlapík s malým “vanem”. Vzadu seděl připoután bezpečnostním pásem na sedačce hezký hošík synek jeho známého byli spolu pozorovat mušličky na pláži. Když mi to sdělil, připadal jsem si jak ve snu. Kde tady může být pláž a na ní mušličky?! Všude kolem jsou obrovské průmyslové komplexy, rozlehlá skladiště, staveniště a dálnice. Chlápek dřív za mlada taky hodně stopoval, měl docela projetý Státy i velkou část Kanady…, byl to trošku takový kerouacovský týpek. Hned se ptal, jestli jsem měl v Kanadě nějaký problémy s policajty, stopovat na highway je zakázaný. On dělá někdy maséra, někdy kuchaře na jachtách a teď šetří na vlastní jachtu, chce to objet kolem dokola koule… Taky jsem se dozvěděl, že Američani jsou daleko bláznivější než Kanaďani. To jsem ještě netušil, že jednoho opravdu z nejbláznivějších potkám už zanedlouho. Ten dobrý člobrda mě popovezl o něco dál, než sám potřeboval jet, a vůbec se nám nechtělo rozloučit se, jak jsme byli zaujatí vzájemnými dotazy a odpověďmi. Osaměl jsem v hukotu projíždějících aut už to nebylo tak zuřivé jako na předměstí Toronta, ale hukot to byl. Přesunul jsem se k nedalekému nájezdu a pozoroval zvolna zapadající slunce. Ale to mi už stavil VW-brouček a divoký kluk Bernt mě zval dovnitř. Prý jede taky právě do Niagara Falls bydlí tam a pracuje jako barový naháněč. Už toho má ale plný zuby, chystá se změnit klima a vyrazit do Evropy. Původ neprozradil, ale typoval bych ho na Chorvata zkoušel na mě několik českých a slovenských, značně zkomolených slovíček. VW to švihal hodně přes 100 km/hod, a tak než jsem se nadál, opodál hučel pověstný vodopád. Zastavili jsme přímo na nábřeží před vodopádem. Bernt mně ukazoval park, kde bych mohl přespat prý v pohodě, a ochotně se se mnou rozdělil o cigára, když jsem si o jedno řekl (koukat na Niagáru to chce cigárko), dal mi vizitku a zmizel v turistickém mumraji.
Pět set metrů od rušné Hill Street už ale panuje poměrný klid, narušený jen tu a tam vracející se skupinkou rozjívených turistů. Vzal jsem to podél mohutných útesů a nad hlubokánským kaňonem si pod širákem ustýlám asi sedm metrů od kraje toho srázu.. . . . .ND (znamená next day, protože jsem už dávno ztratil přehled o datech). Při balení po poklidné teplé noci nepříjemné překvápko někde jsem včera ztratil deník! Obešel jsem na kanadské straně místa, kde jsem byl včera, a spěchal zkontrolovat telefonní budku, doufal jsem, že jsem ho tam večer zapomněl: bohužel nic. Ještě se vracím na místo té večeře, ale taky nic. Otráveně se loudám k Visitor center je třeba se poinformovat, kudy odsud vyrazit dál, ale nikdy jsem tam nedošel.Na parkovišti se ke mně obrátili dva mladíci v rokenrolových černých brejličkách. Ten vyšší špinavý blond, krátké vlasy volá:“Where are you from?” (Odkud jseš?)“Why?” (Proč?)“You don?t look from here.” (Nevypadáš jako odtud.) To jistě ne, s tím obrovským báglem na zádech a trochu ošuntělý po deseti dnech stopu napříč kontinentem…“You are right!” (Máš pravdu!)“And?” (A?)“Czechoslovakia, jedu stopem z Aljašky do N.Y.C. a teď si jdu do Visitor center pro mapičku Najgrfóls.””My si jdem zrovna udělat vyhlídkový let nad vodopády, nechceš se proletět s námi? Proč bychom ho nevzali?” mrká blonďák na toho druhého. “Zaplatíš nám pak oběd.”“Ale já na to nemám prachy, zaplatit vám oběd.”“Dobře, tak ho nemusíš platit.”A bylo dojednáno. Vrátil jsem se s nima k jejich hotelu, kde jsme nechali můj bágl, a vydali jsme se na autobus. Richard neboli Richie byl kdysi v Praze, vylezlo z něj, že má české předky a příjmení Kozacek! On sám je ale z Hawaje. Jeho přítel Mark je ze státu Connecticut (stát severně od státu New York). Oba se zabývají létáním ve volném čase je to jejich hobby.
Autobusy dnes jezdily jen z konečné, je neděle, bylo tam třeba dojít. Richarda zaujalo, že jsem přijel stopem, tak mává na každé projíždějící auto a pokřikuje, že chceme stopem na letiště. Nakonec jsme málem jeli taxíkem, ale naštěstí přijel bus č. 50 a odvezl nás levněji. Kluci mají totiž pronajaté letadélko Piper Arrow z půjčovny na letišti v Connecticut, včera přiletěli, dnes je v plánu ten vyhlídkový let a zítra se vrací. Mark tak prý ukazuje Richardovi USA. Mark provedl technickou prohlídku a už rolujeme 300 metrů potřebných k překonání zemské gravitace. Jen co jsme se trochu vznesli, Richie vytahuje přenosný telefon a dlouho někam telefonuje… Bohužel je dnes zataženo a trochu opar. Přesto pohled na vodopády stojí za to. Pro soukromá letadla je ve vzduchu vyhrazen určitý koridor musíme zůstat poměrně vysoko, nižší polohy jsou vyhrazeny helikoptérám… Let trval asi 40 minut, udělali jsme si dvě kolečka. Pak zpět do hotelu, tentokrát už taxíkem. Taxíkáře Richie vyslýchá, jaký je tu život, kde jsou dobré podniky, jak se snášejí Kanaďani a Američani v hospodě, dozvěděli jsme se, že taxíkář nikdy neletěl letadlem, protože by se bál, apod. V hotelu se kluci natáhli na postele, Richard se natáhl po telefonu a volá zřejmě svému sweetheart, od nejlíbeznějšího hlásku plného něhy a souznění duší přechází k hádavému tónu a tvrdě si hájí svá stanoviska…
Nabral jsem si pitnou vodu do láhve a hotovím se k odchodu. Richard mezi řečí na mě křičí:“Kam jdeš?”“Na stopa, než bude tma.”“A kam že to jedeš?”“Do N.Y.C.”“Poletíš do N.Y.C. My tam letíme zrovna zítra, tak počkej přece. Byl by to technický problém, Marku?”“Ehmm.”“Počkej, počkej minutku, až dotelefonuji, to se vyřeší.”
A pokračoval ve svém vášnivém hovoru. Podívali jsme se s Markem na sebe a pousmáli se. Crazy. Když Richard dotelefonoval, bylo to rychle dohodnuto. Mark už mezitím propočetl váhu zvětšenou o mě a můj bágl kontra palivo a dohodli jsme se, že to nebude přímo na JFK-International Airport, mezinárodní letiště v New Yorku, kde se platí 50 dolarů za každé mezipřistání a byla by to pro kluky zajížďka, ale poletíme přímo do Old Heaven v Connecticut, kam kluci letí. Odtud je to pouhých 70 kilometrů do centra N.Y.C. Spát prý můžu v jejich pokoji na zemi a teď se půjdem projít k vodopádům na kanadskou stranu.Richie je společenský typ, teda spíš šoumen. Na ulici se s každým, kdo ho jen trochu zaujme, krátce pobaví… Je to umění, začne se bavit, jako by navazoval na právě přerušený rozhovor. Lidi jsou často vyvalený, ale Richieho to neuvádí do rozpaků, povídá si s nimi jakoby nic, všude rozdává usměvavou náladu. Tu se někoho zeptá na cestu k vodopádům jsme na jejich dohled, tu koukne jinému přes rameno do mapy, vzápětí zastaví s gesty strážníka provoz na pěší zóně někdo si dělá fotku: naše rodinka a vodopády, hned další nic netušící oběť upozorňuje s veškerým důrazem na svůj postřeh:
“Jů, to je ale vody?”Jiného člověka na druhé straně upozorňuje, že tady je ten vodopád atd. Rozhazuje úsměvy na všechny strany. Už s Markem od smíchu ani nemůžeme. Došli jsme pod vyhlídkovou věž a nastupujeme do výtahu plného turistů. Richie je přesvědčuje, že to jede dolů, místo nahoru, vzápětí je v plné konverzaci s nějakými holkami, když se ke mně otáčí s dotazem:“Jak je česky: máš hezký oči?”
A hned to šeptá zpitvořenou výslovností jedné holce, která vyprskává smíchy Richie tam totiž vyhmátl tři český turisty, které teď baví českými slovíčky, kterými ho potají zásobuji. Rozhovor s nimi vlastně už začal ve frontě do výtahu, když si stoupl přímo do jejího čela a začal vyzvídat, zda výtah jede nahoru či dolů a přesvědčoval lidi o opaku. Vyjeli jsme na vyhlídku, Richard se zatím naučil “seš svobodna?” a vzápětí ke mně nadšeně přibíhá, že to funguje perfect… Na plošince se ještě diví rozsáhlé výbavě jakéhosi profesionálního fotografa a ukazuje mu nadšeně svůj miniaturní kompakt. Pak jsme se odebrali do Kanady, akorát se stmívá a je rozsvěcováno barevné osvětlení vodopádů. Kluci šli na večeři do vyhlídkové věže Skylon, já to oželel a vrátil se do hotelu, kde si dávám pořádnou sprchu a večeři, chleba s lunchem a česnekem, vařím si konev kafe a v pohodě dopisuji ten deník. Když se kluci vrátili, ještě přiobjednali přistýlku, abych prý doma nevykládal, že mě v Americe nechali spát na zemi…. . . . .
ND. Ráno jsme s napětím volali na centrální službu počasí pro piloty včera předpovídali bouře, silný vítr a kluci nemají oprávnění (dost zkušeností) k létání v extrémnějších podmínkách. Předpověď se potvrdila, a tak máme před sebou klidný den, většinou na pokoji, kde si kluci čtou (Mark studuje něco o letadlech), já převážně pracuji na deníku, pak píši pro Richieho pohled v češtině pro jeho vzdáleného strýce ze Zlína na Moravě. Odpoledne opět vylezlo slunce, tak jsme se šli pokochat k vodopádům dnes na vzdálenější vyhlídku na americké straně, kde jsem ještě nebyl. Richard byl na ulici opět ve svém živlu, žertoval s kolemjdoucími. Najednou se mě ptá, zda vím, jak se řekne čínsky či japonsky “nazdar”. Proti jdou tři asijská děvčata a Richard už na ně povykuje ahoj (čínsky). Nic, holky nereagují, už jsou na naší úrovni, když Richard přechází na japonštinu. Holky se přátelsky usmějou a opětují vesele pozdrav. Richard, trochu zklamán, že nerozeznal národnost na první pohled, prý se tak na sedmdesát procet trefí… Americká terasa u hlavní části vodopádu je dnes na návětrné straně z obrovského kotle, který je permanentně naplněn vodní tříští, to mohutně hučí, vítr unáší vodní kapičky a smáčí všechny očumující turisty. Ale je perfektní fotogenický den. Dole na řece krouží vyhlídkové parníčky, v přístavišti se neustále hromadí srandovní dav čekajících turistů: před odjezdem všichni vyfasují pláštěnku zahrnutou v ceně vstupenky, na americkém pobřeží modrou a na kanadském břehu žlutou, produkované speciálně jednoúčelově pro tento výlet. Po cestě zpět jsme se dočetli v jedné kavárně o úspěšném zdolání vodopádu v sudu jedním Kanaďanem, a to dokonce dvakrát, a pak o jednom neúspěšném pokusu maníka, který to po letech psychické přípravy zkusil v kajaku, ale po vjezdu do vodopádu ho už nikdo nikdy víc nespatřil… Večer jsem opět na pokoji, kluci někde na večeři.. . . . .
ND. Ráno se potvrzuje, že tlaková níže je už pryč a my můžeme letět. Zašli jsme na ekonomickou snídani za dva dolary: dva tousty, dvě vejce, trošku slaniny, a odebrali se na autobus č. 53. Richard si dnes oprašoval svou téměř zapomenutou španělštinu a neustále na každýho pokřikoval zpěvavým hlasem “feliz navidad”, zejména pak takto španělsky popřál veselé vánoce všem do autobusu přistupujícím cestujícím. Taky se mě zeptal, jak se řekne česky černý a velký, a “feliz navidad” pak prokládal výkřiky “cerny” a “velký cerny” adresované obrovskému tlustému řidiči černochovi. Mezitím na jednu paní mluvil asi 5 minut plynně německy, skvěle imitoval německý přízvuk a vůbec mu nevadilo, že mu ta dobrá žena nerozuměla ani slovo. Přesto jí to ale pěkně všechno vysvětlil. V černých brejličkách, šortkách a strakaté košili vypadal docela úspěšně na německého turistu, a tak ho paní brala docela shovívavě. Před letištěm v Niagara Falls se Richard zděsil a začal tomu řidiči vyčítat, že nás nepochopil a dovezl nás na toto letišťátko, když my přece chtěli na mezinárodní do Buffala, které je asi 20 kilometrů odsud.“No, když už jsme teda tady,” ukončil to směrem k řidiči, “najdeme si nějaké aerotaxi, třeba Piper Arrow, a do toho Buffala doletíme,” a vystoupili jsme. Mark provedl nezbytnou technickou prohlídku a už rolujeme po startovní dráze a na moji přímluvu to míříme ještě jednou nad Niagara Falls je dnes totiž daleko jasněji než předevčírem. A pak už kurz východojihovýchod, na New York. Let byl překrásný krajina pod námi jen hořela podzimními stromy… Letíme ve 3000 metrech nadmořské výšky. Let trochu zpestřilo to, že Piperu nedoléhaly dveře u pravé zadní sedačky, a tak na mě táhl průvan o teplotě -20°C, až se mi na rukávu vytvořila jinovatka. Máme z toho srandu, prý musím být zvyklý, když jedu z Aljašky. Richard se po hodině letu ptá, zda vím, kde jsme. Říkám, že asi pěkně vysoko…, což ho vcelku uspokojilo. Po dvou a půl hodinovém letu kroužíme nad Connecticutem, slétli jsme již pod mraky pod nimi slušná viditelnost, předtím bylo občas vidět kraj pod námi jen dírami v mracích. Nad mraky je klidnější vzduch, bez turbulencí, ty teď hází letadlem nahoru a dolů. Přelétáme Hudson River a když sledujeme pohledem její řečiště, je možno na obzoru rozeznat takový hrbolek plný malých jehliček Manhatten. Krajina v Connecticutu je velmi příjemná, pestře zbarvené porosty listnatých stromů zaplňují téměř celý povrch, v nich jsou rozsety baráčky, pak městečko New Heaven a už se snášíme na letištní plochu a výlet je za námi. Kluci odevzdali letadlo, vyměnili jsme si adresy a Mark mě hodil na nádraží příměstské železnice, odkud to jezdí na Grand Central Station na 42. street, přímo do centra Manhattanu. Cesta trvá 90 minut. Dnes je navíc svátek tudíž sleva, a proto platím jen US 10, a za 10 minut mi to dokonce jede. Vlak se brzy na dalších zastávkách zaplnil lidmi. Jinými lidmi, než na jaký jsem byl teď dlouho zvyklý velkoměstskými lidmi. Ztahané tváře, pohledy do prázdna, hlavy s walkmany atd… Celou cestu jsme se ani na moment neocitli mimo plně urbanizovanou oblast.(Úryvek z knihy o jednom stopu po Severní Americe z Aljašky do New Yorku, která vyjde v nakladatelství Maťa.)
Yukon. Slovo, které v každém cestovateli a trampovi vyvolá touhu zúčastnit se výpravy do neznáma. Kraj, kde je víc medvědů než lidí a v řekách tolik ryb, že je není možné vychytat. Moderní “prospektor” může bloudit celé týdny čarokrásnou přírodou s pocitem, že na mnoho míst vstupuje jeho noha jako první. Kouzlo krajiny umocňují všudypřítomné smrky sitka, doslova bojující o svůj život v drsném klimatu. Tady, více než dva tisíce mil daleko od civilizace, se právě před sto lety začala psát jedna z nejzajímavějších a nejvíce vzrušujících kapitol historie Severní Ameriky.
Yukon
GOLD! GOLD! GOLD!
V 80. letech minulého století mnoho prospektorů neúnavně hledalo zlato v oblasti řeky Yukon. Na některých místech skutečně bylo (např. u Fortymile), ale nikdy se nejednalo o významné objevy. Ale v šestnáctý srpnový den roku 1896 běloch George Carmack a jeho indiánští druhové Tagish Charley a Skookum Jim objevili zlato na břehu říčky Rabbit Creek (Králičí potok, později Bonanza Creek), která je levým přítokem řeky Klondike. Okamžitě nechali své dílce zaregistrovat a i když jim zpočátku nikdo nechtěl věřit brzy bylo vykolíkováno celé údolí. O rok později, v červenci 1897, přistály v přístavech Seattle a San Francisco dvě lodi, každá s půltunou zlata. A 17. července 1897 obletěly svět novinové články s titulky: GOLD! GOLD! GOLD! 68 bohatých mužů na palubě parníku Portland! Loď přivezla zlato za více než 700 000 dolarů!Nastala největší zlatá horečka v historii dobývání zlata Klondike Gold Rush (rush znamená spěch, chvat). Učitelé opouštěli své žáky, živnostníci své obchůdky, obchodníci zavedené firmy. Na sto tisíc mužů z celého světa se chystalo vtrhnout do jim neznámé krajiny. Málokdo z nich si také byl vědom, do jakých nesnází se chystá. Do Yukonu vstupovali zlatokopové různými směry, avšak většina z nich po připlutí lodí do přístavu Skagway pěšky překonávala průsmyky Chilkoot Pass nebo White Pass. Dle nařízení kanadské vlády musel každý zlatokop mít téměř tunu zásob a ošacení. Na vše dohlížela kanadská severozápadní jízdní policie. Dostat náklad přes průsmyk, jehož přechod trval tři až čtyři dny, znamenalo nesmírné úsilí. Přenést tudy povinné vybavení byla pak otázka dvaceti cest z přístavu s nákladem okolo padesáti kilogramů a zase zpátky. A to navíc v zimě 189798, kdy cestu komplikovaly silné mrazy a časté sněhové vánice. Mnoho mužů zemřelo na cestě (při jedné vánici zahynulo dokonce šedesát lidí). Dobové snímky ukazují, jak jdou v řadě za sebou bez oddechu, v obavě, že je ostatní předběhnou a zaberou lepší dílce. Ve White Pass bylo možné použít pro přepravu nákladů koně, později železnici. Pamětní deska v sedle tohoto průsmyku je věnována třem tisícům padlých koní a mul…
NEJVĚTŠÍ STANOVÉ MĚSTO SVĚTA
Po zdolání Chilkoot Pass dorazili zlatokopové k Bennettovu jezeru. Tady postavili stany a začali za asistence znalejších druhů a kanadské policie se stavbou člunů a vorů. Všechny okolní lesy byly postupně vykáceny a u Bennettova jezera vzniklo největší stanové město na světě. Na jaře 1898 zde čekalo více než deset tisíc prospektorů, někteří v doprovodu svých žen, až puknou ledy na Yukonu. To se stalo 28. května 1898 a přes noc na 29. května se na jezero spustilo přes sedm tisíc plavidel, která další den za svítání vyrazila dolů po řece do Dawsonu, vzdáleného 550 mil (1 míle = 1,6 km). Bennettovo jezero přes noc osiřelo (obdobným startovním místem bylo jezero Lindemanovo).Cesta po Yukonu dolů byla plná nebezpečí a neznámých peřejí. Nejhrozivější místa představovaly Miles Canyon, peřeje poblíž městečka Whitehorse (Whitehorse Rapids) a peřeje Pěti prstů (Five Fingers Rapids). Někteří z hledačů zlata cestou zahynuli, někteří ztroskotali a přišli o svůj náklad. Zkušeným lodivodům, kterých bylo málo, se naskytla příležitost vydělat si při přepravě lodí obtížnými místy. V té době začaly mezi městy Whitehorse a Dawson City plout první parníky (Steamboats) s mělkým ponorem a kolesovým pohonem. V době vrcholu zlaté horečky jich po Yukonu jezdilo na dvě stě padesát, část z nich mířila až do Beringova moře. V kotlích parníků se spalovalo dříví, vytěžené v lesích kolem řeky. Dodnes můžete vidět topoly v místech, kde dříve rostly jen smrky.
Po dosažení Dawson City prospektoři vyložili ze svých člunů náklady a začali stavět příbytky.DAWSON CITY KRÁLOVNA MĚST SEVERU
Na konci roku 1897 byl Dawson stanovým městem. Ale rozvoj byl tak prudký, že již na jaře 1898 byla většina domů ze dřeva. Město dostalo americkou tvář. Hlavní ulice (Front Street) vede přímo proti břehu, kde se vykládaly parníky a ostatní lodě. Chodníky byly dřevěné a prašné ulice se po dešti měnily v půl metru hluboké blátivé koryto. Vznikly banky, obchody, začala fungovat důlní kancelář, výkupny zlata, pošta, knihovna, divadlo a herny. V roce 1901 stál první kostel (St. Andrews). Město žilo čilým ruchem, dokonce i sportem.
Počasí v této oblasti ovlivňuje arktické klima Dawson leží pouze 200 mil jižně od severního polárního kruhu. S tím byly spojeny krušné počátky života města, které v zimě 1897/98 trpělo nedostatkem jídla a následující zimu sužovaly jeho obyvatele mimořádné mrazy (až -60°C). Několikrát stihly Dawson City záplavy a také požár. Přesto zde v době vrcholu zlaté horečky žilo na třicet tisíc obyvatel.OBĚTI NA OLTÁŘ SPLNĚNÝCH SNŮ
První zprávy o kraji zlata zněly jako splněný sen. Prospektorovi podle nich ke zbohatnutí stačilo kopat a pánví nabírat žlutý kov. Zlata bylo tolik, že stačilo pro všechny… Jenže, jak už to v životě chodí, sen a pravda byly od sebe dál, než se zdálo. Po strádání při přechodu průsmyků, přezimování u Bennettova jezera a nebezpečné plavbě po Yukonu do Dawsonu zlatokopové poznali, že podmínky tu nejsou zdaleka tak ideální, jak mnozí očekávali. Převážná část dobrých dílců (claims), kde se zpočátku daly vyklepat zlaté valouny z kořínků trav a stromů, byla zabrána v letech 189697. Oblast zlatých polí představuje přibližně 800 čtverečních mil od řeky Klondike na severu k řece Indian River na jihu a od řeky Yukon na západě k říčkám Flat a Dominion Creek na východě. V této oblasti byla již většina nejbohatších nalezišť objevena. Nejvíce zlata se nalézalo v podložích potoků a říček, takže se muselo kopat ve věčně zmrzlé půdě a vynášet nahoru zlatonosný štěrk, který se pak různými metodami proplavoval. V zimě bylo potřeba zakládat ohně a horninu rozmrazovat a na jaře se začalo s tříděním. Byla to velmi těžká a namáhavá práce. V zimě zlatokopy trápily silné mrazy a v létě zase miliony komárů.
Prospektoři si zpravidla postavili sruby (log cabins) přímo na dílcích, na nichž sami pracovali. Pouze ti bohatší si najímali horníky a měli více dílců. V letech vlastní “zlaté horečky”, tj. 18961899, se těžilo primitivním způsobem, tedy hlavně pomocí krumpáče, lopaty, pánve a rumpálu. Nejznámějšími nalezišti této extenzivní těžby byly téměř všechny přítoky Klondiku (Bonanza Creek, Eldorado Creek atd.) a později i kopce (Gold Hill, French Hill, Cheechaco Hill). V roce 1896 se tady vytěžilo zlato za 300 tisíc dolarů, v roce 1897 za 2,5 milionu dolarů, v roce 1898 za 10 milionů dolarů v roce 1899 za 16 milionů dolarů a v roce 1900 za 275 milionů dolarů. Cena tehdy byla šestnáct dolarů za unci (28,35 g).V dalším období nastoupily na scénu velké důlní společnosti, které zahájily intenzivní těžbu pomocí velké mechanizace. Údolí řek Klondike a Bonanza Creek jsou dnes doslova přeorána, hlušina se nerekultivuje a těžba zlata neustále stoupá. Nejbezohlednějším způsobem se zdá být odplavování horniny vodními děly (tzv. hydraulic mining) a chemické vyluhování zlata pomocí kyanidů.
SLAVNÉ POSTAVY ZLATÉ HOREČKY
ROBERT SERVICE BÁSNÍK KLONDIKU žil ve srubu v Dawsonu od listopadu 1909 do června 1912. Na sever přišel v roce 1904, aby pracoval jako bankovní úředník ve Whitehorse (dnešní hlavní město teritoria Yukon). Později byl přeložen do Dawsonu, kde pracoval v Canadian Bank of Commerce. Neznámější poemy o Yukonu “The Cremation of Sam Magee”, “Dangerous Dan McGrew” a “Law of the Yukon” napsal ještě před příchodem do Dawsonu, kde pak vzniklo mnoho dalších svazků. Dawson opustil v roce 1912 a nakonec se usadil ve Francii, kde roku 1958 zemřel. Dodnes se však před jeho srubem scházejí v létě každou středu občané města a předčítají si zde poemy. Tyto poslechy jsou v Dawsonu uctívány tak, že v přilehlé ulici se v danou dobu nesmí jezdit auty ani procházet.ARIZONA CHARLIE MEADOWS byl známý skaut, indiánský bojovník a ostrostřelec z Divokého západu, který pracoval v několika populárních Wild West show. Na sever přišel přes Chilkootský průsmyk s přenosným barem, o který nakonec přišel během záplavy v Sheep Campu. S použitím dřeva ze dvou ztroskotaných lodí postavil v Dawsonu divadlo Palace Grand Theatre a stal se ve městě jedním z nejbohatších a nejznámějších občanů.
SOAPY SMITH, zvaný “mejdlíčko”, byl jednou z nejpopulárnějších postav zlaté horečky. S pomocí násilnických metod a svého gangu ovládal veškeré dění v městečku Skagway. Byl však 8. července 1898 zastřelen svými odpůrci a jeho gang “rozprášili” sami obyvatelé města.BIG ALEX McDONALD, známý jako Král Klondiku, přišel na sever jako jeden z prvních a velice zbohatl. Jako většina prospektorů ale nakonec o majetek přišel a zemřel v chudobě.
DIAMOND TOOTH LIL je jméno jedné z nejslavnějších tanečnic v Dawsonu. I ona zde velmi zbohatla své jméno si vysloužila diamanty, zasazenými v předních zubech.PROSPEKTOR A TOPIČ JACK LONDON
Jméno Jack London už podvědomě spojujeme s hledači zlata, krajinou sněhu a vytím vlků. Mluvíme-li o Yukonu, London k němu svým způsobem patří…Nebyl slavný v době zlaté horečky. Svoji popularitu si vydobyl až povídkami, napsanými v době, kdy už na severu nežil. Témata však čerpal z vlastních prožitků ve svých jedenadvaceti letech odešel, jako jeden z mnoha, za zlatem do Yukonu, kam dospěl v roce 1897. S několika přáteli si postavil srub u ústí řeky Steward River a rozhodl se zde přečkat zimu. Město Dawson bylo toho času těžce zkoušeno. Lidé trpěli především nedostatkem potravin. London se po příchodu do města musel léčit v nemocnici. Na Klondiku byl pak až do června 1898, ale žádné zlato nenašel. A tak se on a jeho přátelé rozhodli postavit loď a plout dále po Yukonu do St. Michaels na Aljašce, kde London pracoval jako topič na parníku. Do rodné Kalifornie se vrátil ke konci roku 1898, kde opět pracoval, aby uživil rodinu. Svoji spisovatelskou kariéru zahájil po roce 1903 a brzy se dočkal i skutečných bestsellerů. Nedokázal však unést vrtkavost štěstí a slávy, začal pít a také užívat morfium. Zemřel v roce 1916 ve čtyřiceti letech. Zůstalo po něm poměrně bohaté dílo a srub na Hendersonově zátoce, který byl objeven v roce 1936 a přenesen do Dawsonu (stojí poblíž srubu R. Service).
YUKON NA KONCI 20. STOLETÍ
Dnes už se nemusíte pouze plavit po řece Yukonu, můžete kraj procestovat autem. Silnic je tu sice málo, ale umožní vám dostat se do nástupišť treků plaveb po řekách v Dawsonu. Většinu cest pokrývá štěrk a prach. Obyvatelé Yukonu jezdí v autech, opatřených na světlometech a chladičích sítěmi proti odlétajícímu štěrku. Málokterý vůz nemá alespoň pět děr v čelním skle. Na předcích často bývají navijáky a z kapot motorů visí zástrčky na zapojení elektrického ohřevu motoru v době silných mrazů. Obyvatelé Yukonu mají zpravidla více vozidel, nikdy nechybí malý truck osobní auto s valníkem. Vše je tu přizpůsobeno tvrdým životním podmínkám. Většina prací je naplánována s ohledem na krátké léto, kdy je nutno vydělat peníze na celý rok, udělat opravy domů, nachystat palivo na zimu. Jaro trvá týden. Všude je sníh a led, náhle se oteplí téměř ke třiceti stupňům Celsia a sníh se prostě odpaří, nevsakuje se. Není zde nám dobře známý blátivý březen a duben. Ledy prasknou nejdříve na potocích, později i na řece Yukonu. Během týdne je řeka čistá a nastává léto. To trvá do konce července a teploty dosahují hodnot okolo 30°C, v noci se někdy silně ochladí. Slunce zapadá v půl jedné v noci a ve dvě ráno vychází. Yukonu a přilehlé Aljašce se tady říká “Země půlnočního slunce”.KOHO MŮŽETE V YUKONU POTKAT
V Yukonu žijí poněkud jiní lidé než v ostatních teritoriích Kanady. V Dawsonu potkáte zarostlé muže v kostkovaných košilích a s nožem za pasem jako před sto lety to hrstka zlatokopů se živí rýžováním zlata jako zastara, pomocí pánve. Výnosy ze zlata jim stačí na trochu jídla, benzin a náboje. Lovce lososů také poznáte. Každý večer přiváží svými zaprášenými auty denní úlovek v přepravkách s ledem do výkupny a místních hotelů a restaurací.
Nedaleko, asi dvacet kilometrů od Dawsonu, žije na samotě u Medvědího potoka (Bear Creek) bývalý Pražák Mirko Kennedy se svou ženou “Mývalou” a dvěma dětmi. Starý zlatokopecký srub přenesl z údolí Bonanza Creeku trám po trámu a znovu sestavil na Medvědím potoce. Starší syn (8 let) jezdí v zimě do školy v Dawsonu se psím spřežením. Když jsou velké mrazy, učí “Mývala” děti sama. Ve škole se děti učí anglicky, francouzsky a indiánsky, doma mluví česky.Když se vám v Yukonu něco přihodí, každý rád pomůže. Jednoho dne jsme poblíž Haines Junction zapadli s autem v brodu. Požádali jsme o pomoc Němce Helmuta, který tu žije již patnáct let, má indiánskou ženu a hezký dům. Ihned přijel se svým truckem a náš vůz vytáhl. Chvíli po něm dorazil jiný muž, také s cílem nám pomoci. V městečku se doslechl, že někde zapadlo auto, a tak jel jen tak, sám od sebe.
Pod Dawson City po proudu řeky je několik ostrovů. Dva z nich obývá Tommy Taylor z indiánského kmene Han. Jako takový tedy příslušník “First Nation” nemusí státu platit nájem za užívání ostrovů. Na jednom žije ve srubu, který si sám postavil, na druhém chová saňové psy. V létě loví lososy, v zimě trénuje psy a účastní se s nimi známého závodu psích spřežení Yukonquestu.Obyvatelé Yukonu jsou přímí lidé, hrdí na to, že zde žijí. Svůj styl života si vybrali a nikdo z nich by neměnil.
Kolt zavěšený proklatě nízko u pasu se natřásal v rytmu country stejně jako chlápek vestetsonu a červené kostkované košili, s tak drsným výrazem. V tanečním reji se řídil každý podle svého naturelu elegantní postavy westernových bankéřů s cylindrem a vestičkou tančili decentně, rabiáti uválení od prachu tančili divoce a líbali dívky a ženy nedočkavě a zlatokopové-zkrachovanci, potácející se sálem s bůhvíkolikátým kelímkem piva v ruce, vypadali moudře. Vzduch voněl tabákem a dřevem, zdálky bylo slyšet práskání bičem. Vypadalo to tady, ve Zlatých Horách na Šumavě, kovbojštěji než u skutečných kovbojů. Člověka napadlo, proč ožívá Divoký západ právě tady v Čechách, kde s ním máme tak málo společného?
…z mistrovství Evropy v rýžovaní zlata (Čechy)
MISTROVSTVÍ ZAČALO VE FINSKU
V Čechách se mistrovství Evropy v rýžování zlata konalo poprvé. Historie tohoto mladého sportu je stručná, stejně jako sami zlatokopové: V sedmdesátých letech se začala pořádat mistrovství v rýžování zlata ve Finsku, kde vlastně dodnes žijí zlatokopové, kteří se rýžováním zlata živí. Ti mezi sebou uspořádali první soutěž. První mistrovství v Čechách bylo až v roce 1982 na Blanici. Tehdy spíš jako neoficiální, geologická záležitost. Pak se podobné akce opakovaly co dva roky, vytvořila se Česká asociace zlatokopů a mistrovství proběhlo vždy jednou v Čechách a jednou na Slovensku. Před dvěma lety se právě tady ve Zlaté Hoře schválilo, že by tady mohlo být mistrovství Evropy.UMĚNÍ PÁNVE
A tak doslova přes noc vyrostlo stanové městečko. Vypadalo jako každý jiný kemp, jen s tím nepatrným rozdílem, že jeho obyvateli byly čtyři stovky zlatokopů z celého světa a na kopci uprostřed hor vyrostlo dřevěné městečko. Včetně saloonu, sherifa, dřevěných lítaček, které obvykle rozkopává padouch s bouchačkou v ruce, a hlavně káděmi s pískem a vodou pro opravdové závodění s oficiální časomírou.
Závodníků tu bylo 410 a sešli se z Itálie, Rakouska, Německa, Francie, Holandska, Švýcarska, Polska, Slovenska a dokonce i Austrálie. Rýžovalo se pravé 22karátové zlato, narýžované v neznámém nalezišti. To není nepodstatné, protože na různé typy zlata z různých lokalit se užívá různý styl rýžování. Jestliže je to takzvaný “lupínek”, což je vlastně téměř neviditelný plíšek, tak se může stát, že “utíká” může se nalepit na bublinku, která ho vynese, nebo na kamínek, který z pánve vyhodíte. Takže nakonec kroužíte pánví, “šlichujete” a nic. Když se rýžují valounky, tak zlato jako nejtěžší kov protřepáním rychle propadne dolů.Na soutěži musí být “inertní” písek tedy písek, ve kterém se absolutně nenachází žádné cizí zlato. V každém kole je jiný počet zlatinek 36 kusů a za každou ztracenou zlatinku se připočítávají dvě trestné minuty.
Umění rýžování je spíš věcí zkušenosti. Někdo točí, někdo vymílá z boku na bok, a tím písek přepadává přes okraj pánve. Pokud chcete poradit, lepší je prý kroutit pánví, než třepat. Ovšem každý má svůj styl a svou pánev s tím omezením, že její průměr nesmí být větší než 50 cm a hloubka větší než 15 cm.Tradiční železné pánve se moc nepoužívají dnes jsou z umělých hmot, dřeva a jiných netradičních materiálů, nad kterými by kamarádi Jacka Londona asi nechápavě kroutili hlavou. Zvlášť nad elipsoidními zářezy na pánvi, kterým se hrůzostrašně říká “klondajkská past”.
ZLATO ZE ZLATÉ HORY
Kovbojská atmosféra je nepřehlédnutelná většinou se tu setkávají lidé z Evropy a celého světa, kteří mají vztah k přírodě. Mnozí z nich jsou geologové, ale jsou tu i nadšenci, sběratelé minerálů. Jeden z velkých českých zlatokopů má truhlářskou firmu, a tak na vlastní náklady postavil i kulisy kovbojského městečka.“Zlato má magickou moc,” říkají místní pořadatelé ze Zlaté Hory a jsou to možná jediní praví čeští zlatokopové.
Jednak je tady “zlatá” historie je to opravdu zlatokopecké město a z pěti tisíc obyvatel prý celá čtvrtina přišla o práci, když se tu zavřely zlaté doly.A tak proti ekologickému kutání zlata, které tady má tisíciletou tradici, prý v zásadě nikdo nic nemá. Skuteční zlatokopové totiž asi vždycky museli rozumět přírodě.
DIALOG U NÁSTĚNKY
Zablácené gumáky, maskáče, dva mladí muži okolo třicítky. Obratně přešlapují na prknech položených přes rozšlapaný terén, který byl kdysi loukou, a při každém kroku škvírami vytlačují bláto po dvoudenním dešti.“Jak to vidíš v semifinále?” “Pod tři minuty, jinak nemám šanci.” “A to prej může bejt až patnáct zlatinek.” “To může.”
Pořád hledá prstem na nástěnce a konečně s uspokojením najde své jméno uprostřed výsledkové listiny.“Z jiné skupiny bych nepostoupil.” “No zejtra se uvidí.”
KROKODÝL DUNDEE III.
Zvlášť mezi zahraničními účastníky se našli skutečně zajímaví lidé. Ať už to byly Holanďané, kteří jezdí na šílené expedice a hledají zlato na Amazonce, kde prý mají své zlaté doly a vymezené claimy, nebo jeden osmdesátiletý Švýcar, který se těší, že oslaví osmdesáté narozeniny právě na Klondajku, a má krásný plíšek z vykopávek v Bolivii, které jsou mimochodem archeologickou bombou, protože v Bolívii má svůj claim jeho kamarád. Ale nejzajímavější byl Australan Ollson. Vypadal jako Krokodýl Dundee a měl na krku zlato, které přepočteno pouze na váhu zlata stálo 60 000 korun, ale jeho skutečná hodnota jako šperku byla dvakrát nebo třikrát vyšší.Australský Dundee nadšeně vyprávěl nám i televizním štábům o tom, jak zlato nachází super detektorem SD 2000, který pípáním signalizuje tento kov jiným zvukem, než všechny ostatní kovy.
A kolik zlata že v životě našel? Místo odpovědi rozepnul ledvinku a začal vytahovat zlaté šperky, které nám každému dal potěžkat. A za chvíli přinesl fotky své rodiny s tak velkými valouny zlata, že je nikdo z nás neviděl ani na obrázku. Vypadal jako člověk, který je rád, když má všude na světě přátele. A nejradši je, když všichni ti přátelé hledají zlato nebo jiné minerály. Kromě toho učí školní děti rýžovat minulý rok měl prý 400 “učedníků”, letos už jich bylo dokonce 1000 a strašně rychle se jeho škola rozrůstá.Prý se kolem roku 2000 čeká velký rozmach rýžování zlata v Austrálii. Jinými slovy zlatá horečka v Austrálii teprve vypukne.
Říká se, že prvními kovboji v Severní Americe byli “Los Charros.”Muži a chlapci, kteří byli skvělí jezdci dávno před příchodem rodea, následovníci středověkých španělských tradic a nepřekonatelní mistři lasa. “Los charros” představují pravý základ, ze kterého jsou tvořeny sny, a zosobňují výborné baviče.Umějí při jízdě na koni v plném trysku oddělit býka od stáda a převrátit ho tak,že jeho kluzký ocas obtočí kolem podpatku své boty. Umějí chytit do lasa a zkrotitprchajícího koně.
CORTEZOVY KONĚ
Zeptejte se průměrného bílého cizince v Latinské Americe, co znamená “charro”,a pravděpodobně se dozvíte, že se jedná o americkou nebo mexickou restauraci. Pravdou zůstává, že vývoj “Los charros” začíná poté, co dobyvatel Hernando Cortez poprvé přistál v přístavním městě Veracruz v roce 1519. Jízdní složka jeho armádyčítala šestnáct mužů na koních, kteří začali obléhat aztéckou říši. Cortez vyvrátilaztéckou civilizaci a mimoděk znovu přenesl koně do Severní Ameriky, poté co se zdejiž v prehistorické době vyskytovali. Byly to Cortezovy útočné síly (jízda), z nichžse v devatenáctém století vyvinuli “Los charros” a založili největší španělské statky v Mexiku, podobným způsobem jakým to učinily kovbojové na americkém Západě, když využili dovedností získaných od “pracujících kovbojů”. Na vrcholu mexické revoluce v roce 1912 “Los charros” také pozvedli zbraně a udeřili v bitvě jako “zlatí hoši”Pancha Villy a mnozí z nich padli za oběť kulometu.ZAPATA A OSTATNÍ
Snad nejznámější ze všech revolučních “charros” byl Emiliano Zapata. Narodil sev Morelos 8. 8. 1877 a jezdil republikou, zmítanou vnitřními nepokoji, jako specialistana jízdu a značkování ve víře, že zachrání zemi pro domorodé obyvatelstvo se svým smělým plánem “Ayala”. Říká se, že Zapatovy heroické činy a slavná slova: “Je lepší zemřít, když stojím na nohou, než živořit na kolenou,” inspirovaly záhadného subcommandanta (zástupce velitele pozn. autora) Marcose během partyzánské války (guerilly) Zapatovy Armády národního osvobození. Ovšem domorodí pěší vojáci byli příliš slabí na to, aby byli alespoň takovou výhodou jako koně “charros”. Ale někteří muži, jako například Ponciano Díaz, byli jak “charro” tak “torero”. Díaz uskutečnil 28. 7. 1889 ve španělském Madridu velkolepé představení a od této první “charready” se “Los charros” staliztělesněním mexické živoucí tradice. Dnes se “charro” kultura rozrůstá z karibskéoblasti Yucatánu až k severním hraničním pustinám. Zosobňuje vášnivou národní zábavu, reprezentovanou šesti stovkami oficiálně zaregistrovaných “charro” společností a tisíci “charros” ze všech mexických států. Hromové údery koňských kopyt jsou často slyšet také tady na severu: od východního Los Angeles po jižní část Chicaga téměř sto “charro”společností udržuje tradici živou v “charro” arénách po celých Spojených státech.Někteří “charros” učí své syny fascinujícím tradicím v době, kdy jsou ještě “charritos”, jako účinný prostředek ochrany před jejich členstvím v pouličních gangech. Většina “charro” skupin, včetně těch z Phoenixu, Chandleru a Tusconu, soutěží o možnost předvést svoje umění při každoročním mexickém Národním “charro” kongresu a soutěži, která se tradičně koná ve městech podél historické “charro” cesty. Podívejte se na “charreadu” a rodeo bude ve srovnání s ní vypadat jako komercionalizovaná sportovní událost s moderními atlety, soutěžícími o vysoké odměny. “Charreada” vás přenese zpět do jiné doby a na jiné místo, kdy se mladí muži snažili serenádami získat lásku svých vyvolených. Pro “charros”, kteří soutěží v “charro” arénách, nejsou důležité peníze žádné se nenabízejí. Jde o hrdost, čest a tradici.
Na jihu Afriky, hluboko v srdci oblasti známé jako západní Transvaal leží světově proslulé “Ztracené město”.
Nový Eden
Svět plný fantazie, který čerpá z tradic, legend a mýtů dávné minulosti Afriky. Američtí návštěvníci o tomto nově vybudovaném městě zábavy prohlašují, že zcela zastiňuje vše, co je ve známém Las Vegas. Ztracené město nezná hranic a nikdy nespí. Jde o naprosto originální turistickou atrakci, vzkříšenou z mystérií a krás starověku. Dominantou Ztraceného města je stavba zvaná “Palace”, pyšně shlížející na pětadvacet hektarů džungle a na vodní park plný dobrodružství. V podstatě se jedná o výjimečný hotel s věžemi vytvarovanými ze sloních klů, s vymodelovanými vějířovitými útvary palem, propojený “Mostem času”, vkusně vytvořeným z okolních skal. Pod hotelem je nezávislé rozsáhlé zábavní středisko, vzadu se v okrově zbarvené buši rozprostírá jedno z nejlepších golfových hřišť světa. To má svou typickou zvláštnost v malé laguně u třinácté jamky si “bahní” krokodýlové? Celé místo je opředeno mýty tak silnými, že lidé, budující toto středisko, jim plně uvěřili a vtiskli svému dílu pohádkový ráz.
MÝTY O ZTRACENÉM MĚSTĚ
Dlouho před úsvitem západní civilizace se kmen ze severní Afriky vydal směrem na jih, kde objevil opuštěné údolí ve starém kráteru sopky. V okolí byla úrodná půda, země oplývala zvěří a četnými prameny čerstvých vod. Pod azurovým nebem skotačily antilopy a při mělčinách jezera se popásali hroši.Starověký kmen si po svém příchodu postavil jednoduchá obydlí a žil v rytmu ročních období, v souladu s okolní přírodou.Ale jak již to v Africe bývá, přišlo i nesmírně suché období, které hrozilo vyhladovět kmen k smrti. Naštěstí přátelské opice shazovaly lidem z vysokých stromů jedlé bobule a pomohly jim tak přežít přírodní katastrofu.
Postupem času byla v údolí objevena platina a diamanty, což přineslo zdejším usedlíkům nesmírné bohatství. V majestátní jeskyni zvané “Síň pokladů” se skladovalo neuvěřitelné množství drahé třpytivé krásy. Když měli zdejší lidé nejen dostatek pokladů, ale i odborných znalostí, pustili se do výstavby královského města, jehož korunou byl kouzelný palác pro královskou rodinu.
HROBKA POSVÁTNÉ OPICE
Královský palác stál na ostrově v jezeře. Unikátní architektura vhodným způsobem spojovala nejasné siluety věží, dómů a oblouků tisícerými vzory, převzatými z africké přírody. Sochy elegantních leopardů, jako by byly připraveny skočit na vetřelce, tvořily tichou stráž. Mohutná fontána “Hrobka posvátné opice” byla poctou památce opic, které zachránily životy dřívějších obyvatel.
O výzdobu paláce se postarali zruční řemeslníci. Do kamene zvěčnili vinoucí se révu, listy palem a květy proteí, v mozaikách, nástěnných malbách a v řezbách zobrazili slony, lvy, antilopy, opice, hady i ptáky. Všechna tato krása sloužila k výzdobě klenutých stropů, sloupů a četných balustrád, dokonce i sedmdesátimetrové “Královské věže”, na jejímž vrcholu planul věčný oheň.
Po mnoho let tu spokojený kmen žil mírumilovný a šťastný život. Jednoho dne se však nebe zatmělo a džungle hrozivě potemněla. Údolí zasáhlo ničivé zemětřesení. Půda pod městem se vlnila nesmírnou silou a přírodní katastrofa ničila budovy jako ruce rozhněvaných obrů.
K obětem na lidských životech naštěstí nedošlo, protože obyvatelé města varovaní “Gongem slunečního lva” se shromáždili v královské aréně, kterou jakoby zázrakem zemětřesení nezasáhlo. Lid poté opustil město a pouze král se svou rodinou se vrátil. Shledali však, že útroby země na sebe vzaly zcela nové tvary. Prameny se řítily po svazích hor a podzemní vody se čas od času dmuly v obrovských vlnách na jezeře, kde se lidé koupávali. Zemětřesení vytvořilo síť nepřetržitých kaskád a vodních proudů. Palác, jehož základy ležely hluboko ve skalách, přežil v celé své kráse.Ještě po mnoho let udržovala královská rodina své sídlo, ale když zemřel její poslední člen, palác velmi rychle zarostl a brzy jej zcela ukryla bujná vegetace džungle. Tak se celé město ztratilo a zůstala pouze legenda, která po staletí vzbuzovala zvědavost badatelů.
Téměř tři tisíce let po zemětřesení, v poslední dekádě dvacátého století, narazila archeologická výprava na ruiny v oblasti, které se tehdy říkalo Bophuthatswana.”Údolí vln” a “Ztracené město” byly názvy, které dal vůdce expedice svým objevům. Skutečná jména “Palác” a “Síň pokladů” se nalezla teprve ve starých pergamenových svitcích “Análech města”. Skupina archeologů si dala za úkol obnovit ruiny do původní nádhery.
ŠTĚSTÍ PRO KAŽDÉHO KDO VSTOUPÍ?
Dnes opět nad údolím a nad zrcadlem vod září palác, prosvětlený a dokonalý. A znovu shlížejí dolů masivní sochy leoparda, slona a kudu, strážců, kteří od věků vědí, že štěstí potká každého návštěvníka, jenž vstoupí na čarovnou půdu údolí nebo se vykoupe v posvátných vodách.
Novodobá sláva města se vlastně začala psát v prosinci 1979. “Sluneční město” Sun City tehdy vstoupilo ve známost jako unikátní zábavní a konferenční středisko jihoafrického regionu a brzy i jako nejvyhledávanější cíl turistů z celého světa. Jeho rozvoj byl nesmírně rychlý. Následovala výstavba dalšího hotelového komplexu “Cabanas”, “Zábavního střediska” a luxusního hotelu “Cascades”. Postupně přijížděly světové hvězdy jako Frank Sinatra, Elton John, Queen, Hugh Masekela, Rod Stewart a Johnny Clegg a představovaly se v nově vybudovaném divadle “Superbowl”. Zde se konaly i sportovní události vrcholná utkání v boxu, mezinárodní turnaje v tenisu atd.A nejen to. Sun City navštěvuje každým rokem více než milion lidí. Přicházejí na show Extravaganza, na mistrovství v golfu nebo prostě chtějí vidět přírodní rezervaci Pilanesberg.
PALÁC STŘEŽÍ GIGANTICKÝ SHAWU
Rozsáhlá dostavba, spojená s otevřením “Ztraceného města” a “Paláce” znamenala pro původní Sun City zcela novou éru a přidala na výjimečnosti cizineckému ruchu v africké oblasti na jih od rovníku.Celý projekt je co do rozměru a imaginace překvapující. Palác je nápaditý kus umění, od ohromné sochy proslulého slona jihoafrické buše “Shawu”, až po detaily maleb v dómech. Bronzová socha gigantického Shawu je mistrovským dílem jihoafrického sochaře Danie de Jagera. Věrnou podobu slona, který býval znám jako jeden ze “Sedmi vznešených” z Krugerova národního parku, tvořil sedmadvacet měsíců. Ve skutečnosti byl Shawu 3,5 metru vysoký a vážil 3000 kilogramů. Na svém “vlastním” nádvoří u “Královského schodiště” se nyní tento památník přírodní legendy tyčí do výše 4,5 metru. Není však v areálu sám. Je tu také “Sloní procházka” Elephant Walk, atrium monumentálních rozměrů. Jeho stropní světlíky s klenutím ze sloních klů jsou ve výši čtyř pater a rozptýlené sluneční světlo si pohrává na mramorových podlahách.
PROCHÁZKA NOVODOBÝM RÁJEMNádherné zahrady, které obklopují “Palác”, jsou svým způsobem rovněž uměleckým dílem. Zdejší ohromná skaliska spolu s vodními díly patří k největším na světě.”The Gardens” Zahrady je vlastně nesprávné pojmenování pro exotické lesy, které obklopují Palác a vkrádají se do Ztraceného města. Jsou protkány třpytnými vodopády, kaskádami, jezírky a říčkami. Zahradní architekt Patrick Watson zde použil více než 1 600 000 rostlin, keřů a stromů, z nichž mnohé byly několik století staré. Ty vysadil do husté džungle na pětadvaceti hektarech, a vytvořil tak přírodní baldachýn proti prudkému jihoafrickému slunci. Tropický dešťový les postupně ustupuje lesu mlžnému, posléze bambusovému a lužnímu, v němž rostou masožravé rostliny. To vše pak přechází v oblast baobabů. Bujné liány, deset tisíc orchidejí, ebenové stromy, buky a stromy kiaat, prehistorické sukulenty a rostliny, vydávající opojné vůně do africké noci? Lze se divit, že ti, kdo tudy prošli, hovoří o Ztraceném městě a okolních Zahradách jako o “novém Edenu”?
